Sémiotika Jiří Černý, Jan Holeš portál Kapitola 3 Motivovanost jazykového znaku Obsah kapitoly 3.1 Arbitrárnost a motivovanost jazykového znaku 3.2 Zvuková motivovanost 3.3 Morfematická motivovanost 3.4 Sémantická motivovanost 3.5 Změny motivovanosti 3.1 Arbitrárnost a motivovanost jazykového znaku Saussure (s. 98, 99) považoval arbitrárnost znaku zajeden ze dvou základních principů jazyka a toto pojetí v jazykovědě převládlo (2.1.3). Za současného stavu poznání jazyka můžeme tvrdit, že jazykové znaky jsou arbitrárni. To však neznamená, že jejich struktura je pokaždé naprosto neprůzračná a že nejsou elementy, díky kterým můžeme přesto slovu nebo jeho části porozumět, aniž bychom je předem znali. Zde však mluvíme o tzv. motivovanosti slova (srov. Holeš, 2000). Motivovanost není opakem arbitrárnosti nebo konvenčnosti, jak se často traduje i v odborné literatuře. Motivovanost je souhrn všech faktorů, díky nimž není struktura slova nahodilá. 51 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Je možné rozlišit několik druhů motivovanosti. Slova tik tak nebo kukačka jsou motivovaná zvukově, protože se jimi imituje zvuk hodin nebo ptáka, a tuto motivovanost nazýváme zvukovou. Jsou to podle Peirce znaky ikonické. Stavba slova vyšetřovatel také není libovolná, protože nacházíme na jedné straně sloveso vyšetřovat a na straně druhé příponu -tel, jíž tvoříme jména konatelů, jako ve slovech chovatel, podnikatel, doručovatel, spisovatel, sběratel apod. Všechna tato slova jsou samozřejmě arbitrárni, jednoduše proto, že to jsou znaky systému, který nazýváme jazyk. Nelze ale tvrdit, že jejich tvar je libovolný nebo nahodilý. Tuto motivovanost nazýváme morfematickou. Pro Peirce jsou tato slova symboly. Konečně můžeme rozlišit jiný druh motivovanosti, a to motivovanost sémantickou. Slovo koruna ve významu „mince" a pak „měnová jednotka" je motivováno historicky faktem, že na starých mincích byla vyobrazena panovnická koruna. Věcná souvislost poskytuje spojení mezi označovaným a označujícím, a jde tedy o metonymii (2.3.2). Význam slova myš „ovládací prvek počítače" jc založen na tvarové podobnosti tohoto zařízení a skutečné myši (barva, tvar, ocas = kabel), a jde tedy o metaforu. Skutečnost, že původ slov koruna nebo myš je běžnému mluvčímu neznámý, je věc jiná. Pro Peirce by to byly znaky ikonické. 3.2 Zvuková motivovanost 3.2.1 Zvukomalebná slova Podívejme se napřed na první ze tří výše uvedených druhů motivovanosti. Budeme mít co do činění především se dvěma skupinami slov, jimž se říká slova zvukomalebná a expresivní. Někdy nebývá jasné, co se kterým pojmem myslí. Podle Ullmanna (1952, s. 104-115) budeme za slova zvukomalebná, ono-matopoia, považovat ta, jejichž hodnota je dána přímou nápodobou mimojazy-kové skutečnosti. Půjde o slova jako žbluňk, prásk, bum, bác, křáp, plesk apod. Slovo onomatopoia pochází z řeckého onoma poiein - „tvoření jména" a napovídá, že se jedná o jeden ze zdrojů nových slov v jazyce. Některé teorie dokonce tvrdí, že celý jazyk vznikl tak, že člověk napodoboval zvuky, které ho obklopovaly - hlasy zvířat, zvuky přírody. Taková teorie se nazývá onomatopoická, angl. bow-wow theory. Zmínili jsme se o ní v souvislosti s Platonovým dialogem Kratylos (obr, 4). O roli a množství zvukomalebných slov v jazyce se často a dlouze diskutovalo. Proti zastáncům onomatopoických teorií vzniku jazyka tvrdí Saussure (s. 99), že se v jazyce jedná o jevy okrajové a neústrojné a že jejich počet je mnohem menší, než se zdá. Srovnávací jazykověda 19. století je jako výjimky vylučovala z běžného hláskoslovného vývoje jazyka. Počet zvukomalebných slov v jazyce je dosti obtížné odhadnout, protože procházejí vývojem jako ostatní 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU slova, a jakmile se do jazyka začlení, mohou svou motivovanost oslabit do té míry, že je již jako taková nevnímáme. Je ovšem nesporné, že některé méně konvenční formy jazyka, jako řeč malých dětí, nářečí, argot nebo jazyk poezie, zvukomalebnosti slov hojně využívají. V posledních letech se objevila řada nových zvukomalebných slov např. v jazyce komiksu, na kterých je někdy patrný i vliv angličtiny. Výsledný účinek je podtržen grafickými úpravami, jako je tvar a velikost písmen, tvar dialogových bublin atd. Některá onomatopoia označují určitý zvuk — prásk napodobuje ránu •t pušky, bum výbuch, žbluňk pád předmětu do vody, jiná se metonymii používají jako podstatná jména označující předmět, který se s daným zvukem spojuje, např. kukačka, hafan. Mnohá z nich tvoří základ sloves, např. špitat, mňoukat, vrkat. V různých jazycích nabývají tytéž zvuky poněkud odlišných podob, i když pokaždé je snaha po nápodobě patrná. Srovnejme slovo kukačka v několika jazycích: slovensky kukučka, latinsky cuculus, řecky kokkuks, anglicky cuckoo, německy Kuckuck, maďarsky kakuk, finsky kaky, francouzsky coucou, španělsky cuco, rumunsky cuc, provensálsky coguol atd. V tab. 2 uvádíme několik zvukomalebných slov v různých jazycích označujících zvuky zvířat, jim odpovídající slovesa a názvy zvířat (srov. Štěpán, 1980). Tab. 2 Srovnání českých, německých, francouzských a anglických zvukomalebných slov Citoslovce (čes./něm./fr./angl.) méé/mäh mah/bě bě/meh meh Sloveso (čes./ném./fr./angl.) mečet/blôken/béler/bleat Zvíře (čes./něm./fr./angl.J koza/Zlege/chěvre/goat kvakva/quak quak/coa coa/croak croak kvákat/quaken/coasser/quack žába/Frosch/grenouille/ Frog kykyryký/kikeriki/cocorico/cock-a-doodle-doo kokrhat/krähen/chanter/crow kohout/Hahn/coq/oock mňau/miau/miaoulmiaow mňoukat/miauen/miauler/miaow kočka/Katze/chatlcat hafhaf/wau wau/ouah ouah/bow wow štěkat/blaffen/aboyer/bark pes/Hund/chien/dog 3.2.2 Expresivní prvky v jazyce Další velkou skupinou slov, o kterých se často hovoří v souvislosti se zvukovou motivovanosti, jsou slova expresivní. V tomto případě se jedná o nápodobu nepřímou. Samohlásky a souhlásky různým způsobem působí na naše sluchové orgány a některé se zdají příhodné pro vyvolání jistých pocitů a abstraktních představ. Přechod mezi slovy zvukomalebnými a expresivními je plynulý. Zkoumání tohoto druhu expresivity se těšilo velkému zájmu jazykovědců, psychologů, stylistů, básníků a literárních vědců. Významný raný církevní spisovatel, filozof a teolog svatý Augustin (1.2.1) tvrdil, že slova, která obsahují hlásku v, označují většinou něco mocného, velkého a silného (latinsky venter - 52 53 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU „břicho", vinum - „víno", vulnus - „zranění", vis - „síla" atd.). Zvláště spisovatelé a vůbec lidé s rozvinutým jazykovým cítěním mají tendenci cítit za zvukovou podobou slova určitý význam. Byla provedena řada zajímavých srovnání a statistických výpočtů. Významný jazykovědec maďarského původu Ivan Fónagy provedl test, v němž se maďarští mluvčí vyjadřovali k představám, které v nich vyvolávají jednotlivé samohlásky. Například i bylo pro 94 % z nich „rychlejší", pro 88 % „menší", pro 83 % „hezčí", pro 82 % „přátelštější", zatímco u bylo pro 98 % „hrubější", pro 97 % „temnější" a pro 92 % „smutnější". Je třeba říct, že tyto úvahy zůstávají spíše intuitivní a subjektivní; výsledky zkoumání se ukázaly jako značně rozporuplné a k jednoznačným závěrům se nedošlo. Následující příklady bereme jako podklad pro úvahu a pro naše osobní srovnání. Podle Grammonta rozlišujeme samohlásky jasné, které jsou artikulovány tak, že hřbet jazyka se blíží přední straně tvrdého patra, např. i, e. Z toho nejzavřenější a nejpřednější je hláska i (samohláska ostrá). Naproti tomu samohlásky, které se 7 vyslovují tak, že hřbet jazyka se blíží zadní straně patra, jsou samohlásky tupé, ■ z nichž kupř. u a o jsou samohlásky temné. Ostrá samohláska i se údajně vyskytuje ve slovech souvisejících se zvuky ostrými. Může vyjadřovat i materiální ostrost nějakého předmětu nebo ostrost morální či intelektuální. Srovnej české píchat, pípat, pískat, típat, kníhat, švitořit, cvrlikat, skřípat, cinkat, špičatý, břitký, řízný. V tab. 3 vidíme Grammontovy příklady dokazující údajnou expresivní hodnotu některých souhlásek ve francouzštině (srov. Grammont, 1933, s, 387-391; doplnili j sme je příklady českými). Tab. 3 Expresivní charakter některých souhlásek Souhláska Význam Francouzské příklady České příklady d, t, K p „praskání" ř/c-řac, cliquetis, claquet, cliquet, crépiter, pétiller, (inter, casser, toux klepat, klepat, křupat, ťukat, tleskat, plácat, praskat, pukat m, n „zvuky nosové" nasiller, mugir, marmotter, murmurer mumlat, mručet 1 „tekutost", „plynutí", „kl úzkosť couler, laver, filer, glisser, glouglou, poli, lisse, co/te, huile plavat, plynout, klouzat, lepit, vlát, lít, klíh, olej, lepidlo r (+ české ŕ) „skřípání", „vrzání" (v kombinaci se samohláskou ostrou); „praskaní" (v kombinaci se sam. tupou) grincer, cri-cri, crisser, on, strident, stridulant, craquement, ráclement, grondement, gratter, croquer, grogner, grommeler, éeraser, broyer skřípat, vrzat, křičet, praskat, křupat, chrápat, chroupat f, v, s, z „vanutí" vent, souffler, siffler, zephyr vítr, vanout, foukat š, ž „šeptaní" chuchoter, gémir, geindre šeptat, špitat, šuškat 3.2.3 Zvukomalebnost a expresivita v poezii Zvukomalebnost a expresivita jsou oblíbené nástroje zejména jazyka básnického a krásné literatury. Zvukomalebná slova hojně používal Karel Jaromír Erben, např, v básni Zlatý kolovrat: A před chalupou z koně hop! A na chalupu klop, klop, klop! „Hola hej! otevřete mi dvéře, zbloudil jsem při lovení zvěře, dejte vody pít!" Zvukomalebná expresivita je i v následujícím ťiseku básně Vodník téhož autora. Opakování hlásky l má evokovat zvuk tleskání: Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Srovnejme Verlainovu báseň Podzimní píseň, v jejíž první sloce autor využívá hodnoty temné samohlásky o vyvolávající představu ponurosti, monotónnosti, těžkopádnosti, a několik jejích českých překladů. Všimněme si, že Holanův a Hrubínův překlad se o zachování těchto zvukových představ snaží stejnou samohláskou, zatímco v překladu Jaroslava Seiferta tato snaha chybí. Tab. 4 Srovnání několika překladů Verlainovy básně Podzimní píseň Chanson d'automne Píseň podzimní Podzimní píseň Podzimní píseň Paul Verlaine Vladimír Holan František Hrubín Jaroslav Seifert Les sanglots longs Sám sklon a ston, Ó podzime, Dlouhý ston táh Des violons svých viol tón tak dlouze tvé na violách De l'automne podzim roní, housle lkají, jeseně, Blessent mon coeur a duši mou mou duši tou podivný žal D'une langueur rve touhou mdlou hrou unylou srdce mi jal Monotone. monotónní. utýrajl. znaveně. Tout suffocant Skláním se níž Dýchaje tíž, Bledý jsem stál Et Werne, quand a blednu, když zesinám, když orloj a vzpomínal, Sonne l'heure, chvíle zazní. slyším, přešel čas, Je me souviens Vzpomenuv dnů, vše je to tam, teď v pláči sním, Des jours anciens propadlých snu, ten žal, co mám, když uslyším Et je pleure; pláču v bázni. ne utiším. hodin hlas. Et je m'en vais A odcházím 1 odcházím A kráčel jsem Au vent mauvais ve vichru zim, povětřím zlým, ve větru zlém, Qui m'emporte který svistem jehož svistem jenž mě nes Dega, delá, žene mne z chvil, jsem hnán sem a tam, jak ze zahrad Pareil á la jako bych byl jak byl bych sám list, který zvad Feuille motte. suchým listem. suchým listem. a pak zas kles. 54 55 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU 3.3 Morfematická motivovanost Morfematická motivovanost znaku zahrnuje faktory, díky nimž umíme slovo rozložit a přiřadit k nějaké další slovní jednotce. Z hlediska morfologického se jedná především o problematiku odvozování a skládání slov. 3.3.1 Slova průzračná a neprůzračná V sérii slov město, městečko, městský, předměstí, náměstí vidíme společný základ, ke kterému jsou připojeny různé předpony a přípony. Pokud rozumíme slovům velký a město, lehce pochopíme význam složeného podstatného jména velkoměsto. Taková slova jsou motivovaná a průzračná - mluvčí v nich dokáže rozpoznat jednu nebo více složek. Slova pro mluvčího nerozložitelná jsou z tohoto hlediska neprůzračná. Podle Mathesia by sedadlo a sedátko byly pojmenováními typu zaradujícího, protože cítíme jejich kmenovou příbuznost se slovesy seděti a sedati. Slova bez synchronně zjistitelného kmenového příbuzenství s jinými členy slovní zásoby jsou slova izolovaná. Židle je slovo typu izolujícího, protože se necítí jeho příbuznost s žádným základním členem dnešní slovní zásoby. Pojmenování typu zaradujícího jsou tedy popisná, kdežto pojmenování typu izolujícího jsou značková. Jejich význam nelze z jejich jazykové podoby uhodnout (Mathesius, 1947). 3.3.2 Odvozování slov Nemáme zde dostatek prostoru, abychom popisovali podrobnosti o odvozování slov (derivaci), které je zvláště v češtině velice rozvinuté a patří do oblasti morfologie, případně lexikológie. Schopnosti češtiny jsou v tomto ohledu rozsáhlé, přípony a předpony lze různě kombinovat a dosahovat tím nejrůznějších významových odstínů. Srovnejme, z kolika předpon a přípon se skládají údajně nejdelší česká třináctislabičná slova jako nejneobhospodařovávatelněj-šími nebo nejnezprostředkovávatelnějšími. Vynikajícím příkladem této dobře využité možnosti češtiny jsou přídavná jména vyjadřující mocenství prvků. V chemickém názvosloví tato přídavná jména vyjadřují vzájemný poměr iontů v molekulách sloučeniny. Termíny se tvoří osmi příponami: -ný, -(n)atý, -itý, -iěitý, -eěný/-ičný, -ový, -istý, -ičelý, např. chlorid sodný, oxid železnatý. Přípona -ný vyjadřuje ve spojení chlorid sodný poměr jednoho atomu chlóru k jednomu atomu sodíku, přípona -natý vyjadřuje ve spojení oxid železnatý poměr jednoho dvojmocného iontu železa k jednomu dvojmocnému iontu kyslíku atd. Jde o zajímavý případ velice důmyslného a přesného umělého názvosloví. Přípony -ný, -(n)atý, -itý, -ičný a -ový jsou běžné i v neodborném jazyce, ale mají v něm jiný význam. Přípona -istý je mimo chemické názvosloví vzácná a má rovněž jiný význam. Přípony -iěitý a -ičelý byly vytvořeny uměle a v neodborném jazyce se vůbec nevyskytují. Tab. 5 Odvozování českých podstatných jmen příponami Význam Přípona Příklady „zaměstnání" domácí: -ař, -ář, -iř, -ik, -ák, -tel, -č, -ec, -ce, -čí, -1, -oun lékař, novinař, malíř, kameník, rolník, právník, voják, učitel, topič, sazeč, letec, soudce, rozhodčí, kutil, pěstoun cizí: -ant (lat.), -enŕ(lat), -or(lat), -ista (lat), -/fc (lat., řec), -ér(fr.), -er(angl.) komandant, asistent, kontrolor, komponista, metodik, režisér, dispečer „obyvatel" domácí: ■an, -ák, -ec vesničan, Moravan, skalák, Hanák, cizinec, Albánec osoby cizí: -án (lat.), -al (pol.), -at indián, horal, Asiat „společenská příslušnost" domácí: -ec, -ovec, -ák, -nik, -ář mičurínec, lumirovec, svazák, družstevník, odborář cizí: -ista (fr.), -Ha (lat.) realista, marxista, adamita, jezuita „nositel vlastnosti" domácí: -ec, -ek, -ák, -ík, ■ka, -ice, -och, -ouš, -oun, -án, -áč, -as, -oň, -in stařec, slepec, zajatec, snílek, dobrák, mladík, černoch, divoch, starouš, hezoun, dlouhán, zelenáč, kliďas, blboň, podivín cizí: -ář (lat.) kandidát, adresát „nástroj", domácí: -dlo, -tko, -č, -ák, -ka, -nik, -Ik, -ivo, -fe, -to, -iště mýdlo, struhadlo, párátko, bič, padák, smeták, násadka, pilník, palivo, housle, dláto, bičiště věci „prostředek" cizí: -tor (lat.), -ér(fr.), -er (angl.), -ikumAivum (lat.) televizor, kompresor, mixér, adaptér, buldozer, kontejner, narkotikum, sedatívum „místo" domácí: -na, -árna, -írna, -ovna, -iště, -isko, -in, -inec, -nik, -nice, -/na, -yně, -dlo, -ka dílna, slévárna, tavírna, strojovna, skladiště, středisko, kravín, zvěřinec, teletník, porodnice, pastvina, svatyně, divadlo, automobilka „vlastnost" domácí: -ost, -ství, -ctvi, -ota, -oba, -I, -lna, -ka, -da bdělost, hrdinství, vlastenectví, dobrota, staroba, stáří, bláznivina, šířka, pravda cizí: -ita (lat.), -ika (lat., řec), -ie (řec) banalita, genialita, romantika, logika, historie vlastnosti, děje „děj" domácí: -/', -ba, -ot, -ina, -ek, -ka, -čka, -ice, -ota, ■eň, -ež psaní, napětí, těžba, výstavba, hukot, jásot, dřina, úsudek, zkouška, honička, vánice, dřímota, sklizeň, loupež cizi: -Ink (angl.), -uraf-úra (lat.), -ce (lat.), -ze (lat), -áž (fr.), -é (fr.) trénink, cenzura, drezúra, projekce, recenze, špionáž, defilé Odvozování slov příponami si ukážeme na příkladu českých podstatných jmen v tab. 5 (Havránek a Jedlička, 1963, s. 105-110; Petr a kol., 1986, s. 231-316). 56 57 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU Podotýkáme, že výčty přípon a významů nejsou vyčerpávající. Vidíme, že pro tentýž významový okruh lze použít různé přípony (jména označující nositele vlastnosti odvozovaná příponami -ec, -ek, -ák, -ík, -och, -ka, -ke), a naopak jindy máme jedinou příponu pro vyjádření různých významů (-ec pro „zaměstnání" - letec, „nositel vlastnosti" - slepec, „obyvatel" -Albánec, „příslušnost" - cizinec, „místo" -zvěřinec). Lze tedy mluvit o homonymii a polysémii přípon, jak jsme se o nich zmínili v 2.3.2-2.3.3. Většina přípon je domácího původu, některé jsou původu cizího. 3.3.3 Skládání slov O morfematické motivovanosti hovoříme také v souvislosti se slovy složenými (kompozita). Skládání (kompozice) není v češtině tak rozšířené jako v některých jiných jazycích, ale přesto je produktivní, tzn. stále je zdrojem nových jednotek. Složená slova se častěji vyskytují v odborných názvech (tlakoměr, lidoop, Tab. 6 Základní typy českých složených slov Výsledek Typ Příklady podstatné jméno podstatné jméno + slovesný základ hrdlořez, krupobití, vinobraní, hnidopich sloveso + podstatné jméno kazisvět, utřinos, tlučhuba zájmeno + podstatné jméno samochvála, svéráz, všelék číslovka + podstatné jméno trojúhelník, čtyřlístek, prvočíslo, třetihoiy přídavné jméno + podstatné jméno velkoměsto, maloměsto, velkoobchod, starověk podstatné jméno + podstatné jméno siločára, štěrkopísek, zvěrolékař, severovýchod příslovce + podstatné jméno tichošlápek, mnohokopytnlk citoslovce + podstatné jméno hurávlastenec, herdekbaba, hopsafrak jiné (citátové spřežky) budižkničemu, mouchysněztesimě, přetrhdílo přídavné jméno podstatné jméno + slovesný základ pravdomluvný, hmyzožravý, dobročinný přídavné jméno + přídavné jméno vojensko-politický, sladkokyselý, hluchoněmý příslovce + přídavné jméno plnotučný, čistočistý, pouhopouhý zájmeno + přídavné jméno samovolný, všestranný, svébytný podstatné jméno + přídavné jméno světoznámý, sněhobílý, skálopevný, vodotěsný číslovka + přídavné jméno pětiletý, čtyřruční, jednohlasý sloveso podstatné jméno + sloveso blahořečit, zlořečit, blahoslavit, svatořečit příslovce + sloveso spolupracovat, znovuzřídit, zadostiučinit příslovce příslovce + příslovce čistočistě, dennodenně, jistojistě, svatosvatě citoslovce) a někdy slouží jako prostředek uměleckého stylu (jasnozření, stříb-ropěnný). V češtině nacházíme především podstatná a přídavná složená jména (zeměkoule, trojúhelník; pravděpodobný, pozoruhodný), málokdy se setkáváme se složenými slovesy (blahořečit, spolupracovat). Srovnejme možnosti skládání v češtině a třeba v němčině, ve které hraje tento způsob slovotvorby zásadní úlohu. Čeština raději volí spojení slov tam, kde němčina užije složeniny: česky vysoká škola - německy Hochschule, česky mateřská škola - německy Kindergarten, česky rajská polévka — německy Tomatensuppe. V němčině pak mohou vznikat žertovné hypertrofní složeniny typu Hottentottenpotentatenat-tentatentätertaňte „teta atentátníka na hotentotského potentáta" nebo Donau-dampfschiffahrtskapitänswitwenversicherungsgesellschaftshauptgebäudesei-teneingangstür „postranní vchodové dveře hlavní budovy pojišťovací společnosti vdov kapitánů dunajské lodní paroplavby" (Cmejrková, Daneš, Kraus a Svobodová, 1996, s. 90). V tab. 6 jsou shrnuty základní typy českých složených slov (Petr a kol., s. 451-486). 3.4 Sémantická motivovanost Metafora a metonymie jsou dva základní postupy, které slovní jednotky motivují významově neboli sémanticky. Metafora je jakési zkratkovité přirovnání. Označení předmětu se použije pro jiný předmět díky jejich podobnosti. Pro Peirce by metafory byly ikonické povahy. 3.4.1 Metafora S metaforou se v jazyce setkáváme doslova na každém kroku, v literatuře, v básních, v hovorovém i odborném jazyce. Její použití je tak široké, že si můžeme všimnout jen některých případů. Lidská představivost vytváří neustále nové a nové metafory. Jejich osud závisí na okolnostech, které je těžké předvídat. Pokud je přirovnám originální, živé, může se metafora rozšířit a přejít do obecného užití. Metaforou jsou např. básnické obrazy, jako pršelo listí, myšlenky jsou loďky snů, hvězdy jsou diamanty nočního nebe (srov. Bečka, 1992, s. 142-150; Hrabák, 1973, s. 127-135), ale také většina nadávek jako osel, husa, prase, vůl, škatule, bačkora atd. Druhem metafory je i personifikace, tedy zosobnění, kdy se vlastnosti živé bytosti přenášejí na věci (slunce vyšlo, planety obíhají kolem Slunce). Někdy může být na personifikaci založen celý příběh, např. pohádka Boženy Němcové O dvanácti měsíčcích. Některé metafory, zvláště ojedinělé básnické, upadnou do zapomnění. Některé se naopak ustálí a přecházejí do každodenního slovníku (vodovodní kohoutek, mít těžký život, nohy stolu). Jsou pak takové, jejichž původ je už znám pouze odborníkům, a jiné, u kterých jej lze už sotva zjistit. 58 59 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU Obr. 6 Metafora v reklamě Použití metafory v reklamě mv. ' i Metafory nemusí být nutné slovní. Například dva po sobě jdoucí záběry ve filmu, kdy na jednom vidíme letadlo a na následujícím letícího ptáka, mohou být metaforické: podobnost mezi ptákem a letadlem naznačuje, že letadlo je jako pták. Toho se často využívá v reklamě. Vizuální metafora pomůže vyjádřit to, co by se těžko vyjadřovalo slovy. Na obrázku vidíme reklamu na parfém Naomi Campbell. Na fotografii je krásná modelka téhož jména a vpravo dole je vyobrazen obal a lahvička parfému. Máme zde dvě klíčová označující postavená vedle sebe - obrázek modelky evokující exotickou krásu a obrázek parfému, jehož označovaným je prostě sám parfém. Toto označující je v podstatě „prázdné", protože fotografie nemůže jeho vůni zprostředkovat (v současnosti se do časopisů vkládají přímo vzorky parfémů). Cílem reklamy je přenést v očích zákazníka vlastnosti evokované modelkou na parfém, tedy nahradit jedno označované jiným s výsledným metaforickým významem „parfém Naomi Campbell je exotická krása". Všimněme si jednoho dobře dokumentovaného případu, kdy teprve etymologie ukázala, že máme co do činění s metaforou. Slovo, které u některých Slovanů označuje „lebku" (bulharské čerep, srbochorvátske crijep), je totožné s českým slovem střep a význam „střep" je původní. Hlava byla pravděpodobně terčem mnoha posměšných poznámek. Metaforicky se o hlavě mluvilo jako o střepu, až nakonec toto slovo začalo v bulharštině a v srbochorvatštině pravidelně hlavu označovat (Erhart a Večerka, 1981, s. 142). Koneckonců i české střep může mít v lidovém jazyce význam „hlava" (srovnejme hlava mě bolí jak střep). Rovněž všeslovanské slovo hlava se vyvinulo z původního obhroublého a posměšného pojmenování. Souvisí totiž s latinským calva — „lebka". Latinsky calvus znamená „holý", „lysý" a původně mělo toto slovo význam „holá (hlava)". Zajímavé je, že podobným vývojem od expresivního označení prošlo označení hlavy i v jazycích románských a germánských. Latinské caput „hlava" bylo v některých krajích nahrazeno lidovou metaforou těsta s původním významem „hrnec z hlíny". Lidová latina jako každý lidový jazyk často používala obrazná expresivní pojmenování. Z původního slova caput se vyvinulo francouzské slovo chef, které však časem získalo význam „vedoucí". Těsta dalo francouzské téte a italské těsta, ale tyto výrazy se po ztrátě významu „hrnec" opotřebovaly, ztratily svou originálnost a staly se slovy značkovými. Též německé Kop f etymologicky souvisí se stejným germánským základem jako anglické cup „číše", a původně mělo tedy asi význam „nádoba", „hrnec". Pokud chceme v těchto jazycích označit hlavu nějak originálně či humorně, musíme zvolit novou neotřelou metaforu. V českém argotu (Ouředník, 1992, s. 66-67) najdeme následující výrazy pro označení této části lidského těla: škop, škopek, škéca, kotrba, dýně, tykev, koule, krychle, palice, kysna, bedna, šiška, makůvka, makovice, skopovice, skopová, škebule, škeble, budka, budník, kapota, kraksna, kýbl, vědro, vořech, kokos, meloun, kedluben, kedlubna, hlávka, cibule, kobližka, léba, lebeda, globule, kebule, glóbus, glocna, gloc, šero, šera, šéryce, mozkovna, myslivna, věž, maják, kofna, golena, horná, horní patro atd. Je možné, že se tento spirálovitý vývoj zopakuje a že nějaké slovo časem dnešní slovo hlava nahradí... Metafory se v různých jazykovedných pracích všelijak dělí. Dodejme, že metafora, která vešla do hovorového jazyka a ztratila svou obraznost, se někdy odborně nazývá katachreze. Bez nároku na úplnost uvádíme několik skupin běžně užívaných „neuměleckých" metafor v tab. 7. Tab. 7 Druhy katachrezí Dl antropomorfní metafory jsou označení ! neživých objektů názvy částí lidského těla uhy katachrezí hlavička hřebíku, oko na polévce, ucho hrnku, zuby pily, noha židle, koleno trubky, rameno řeky, hlava rodiny, pupek světa, hrdlo lahve, dopravní tepna, mozek armády, jícen sopky, jazyk boty, plíce světa, srdce divočiny označení zvířat a částí jejich těl použitá pro jiné objekty (vodovodní) kohoutek, (počítačová) myš, koza-„tělocvičné nářadí", zebra - „přechod pro chodce", beránky (na nebi), jeřáb, má to své mouchy, pavouk -„schéma", tygří oko (minerál) označení neživých předmětů, rostlin a zvířat pro označení částí lidského těla čočka oka, kovadlinka, třmínek, pánev, lopatka, hrudní koš, srdeční komora, mozková kůra, oční jamky, ohryzek, hlemýžď(v uchu), krční mandle konkrétní názvy pro abstraktní pojmy: Odborné termíny původně označující konkrétní skutečnosti. Existuje názor, že vůbec každé abstraktní slovo pochází j z označení konkrétních předmětů. příklady z jazykovědy: kořen slova, kmen slova, předmět slovesa, měkká souhláska, tvrdá souhláska, háček - „diakritické znaménko", morfologický šev 3.4.2 Míšení smyslových vjemů - synestezie Zvláštním druhem metafory jsou vjemové transpozice (synestezie). Při synes-tezii se zaměňují počitky různých smyslů. Ve spojení temný tón se mísí počitky zrakové a sluchové, dalšími příklady jsou ostrá chuť, těžká vůně, křiklavá barva, planá slova. Velkého použití se metaforám tohoto typu dostává samozřejmě v básních. V oblibě byly u symbolistických básníků, kteří do své poezie vnesli jako základní prvek záhadu, vágnost, zamlženost. Klasickým pří- 60 61 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU kladem synestezie je Rimbaudův sonet Samohlásky (tab. 8). Přímo programově se k míšení počitků hlásí Baudelairova báseň Spojitosti (překlad Svatopluka Kadlece): Jsou vůně čerstvé tak jak líčko dítěte, s libostí hoboje a se svěžestí trávy, a jiné, vítězné, mdlé, těžké prokleté... Tab. 8 Arthur Rimbaud: Samohlásky Arthur Rimbaud - Samohlásky (přeložil Vítězslav Nezval) A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A, černý korzet, plný rudých much, jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch, šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh. U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly, mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kresli prst alchymie pilným čelům vševědů; O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla, jímž poletuji planety a archandělská křídla. - O, modrý paprsek jejího pohledu. 3.4.3 Metonymie Metonymie je pojmenování na základě nějaké věcné souvislosti mezi dvěma objekty (více Hrabák, s. 135-139; Bečka, s. 136-140). Jde tedy o použití jednoho označovaného místo jiného označovaného, které je s ním přímo nějak spojeno. Tyto souvislosti mohou být velice různorodé a podle nich se metonymie dělí (tab. 9). V Peircově terminologii by metonymie byly indexové povahy. Stejně jako metafory mohou být metonymie automatizované a básnické. Obraty vypil tři sklenice vody s významem „vypil obsah tří sklenic" (nikoli sklo samé) nebo poslouchá Bacha s významem „poslouchá Bachovy skladby" jsou metonymie z běžného jazyka. Synekdocha je druh metonymie, kdy se přenáší pojmenování části na celek, a naopak.* Metonymie se mohou zakládat na nejrůznějších vztazích souvislosti. Někdy se např. užívá neživotných podstatných jmen (organizací, úřadů) pro označení osob v nich pracujících: Univerzita Palackého odmítla obvinění. Závod vyhlásil * Někdy se synekdocha řadí jako samostatná kategorie. Problematika je velice široká, proto zde zmíníme jen některé základní druhy metonymií a synekdoch. bankrot. Vláda ze svých požadavků neustoupila. Jiným typem by byly tzv. hodnotící metonymie, kdy určitá vlastnost označuje nositele vlastnosti, třeba v osloveních jsi moje potěšení, má opora, naděje, spása, ty nádhero apod. V tab. 9 uvádíme některé další typy souvislostí (srov. Smilauer, s. 59). Uvedené možnosti však nejsou vyčerpávající. Obr. 7 Použití metonymie v reklamě Pnu/iti metonymie v reklamě Ml Metonymie ani synekdochy nemusí být nutně slovní povahy. V některých zemích je například zákonem zakázáno zobrazovat v reklamě tabákové výrobky a osoby, které tyto výrobky užívají. Metonymie pomůže vyvolat představu těchto výrobků i bez jejich přímého zobrazení. Detailní záběr ve fotografii nebo ve filmu je vlastně jednoduchou synekdochou, kdy část zobrazuje celek. Dalo by se říci, že umění má vůbec metonymickou nebo synekdochickou povahu, protože zobrazované je pouze výsekem, tedy částí skutečnosti. Na obrázku je reklama na oděvy a sportovní doplňky společnosti Quiksilver, určené především mladým lidem. Tato reklama je synekdochou hned v několika ohledech. Především jde o detail, který vyvolává představu celku. Část skutečnosti (mužského těla) je zastřena a čtenář časopisu je jaksi vyzýván k tomu, aby si zbylé části těla představil. Reklama zobrazuje stav v určitém časovém bodě a podle něj můžeme usuzovat na události, které mu mohly předcházet. Fotografie je zároveň klasickou metonymií. Je zde naznačen vztah příčiny a následku, tj. po zakoupení oděvů dané značky se člověk cítí šťastný a svobodný. 3.4.4 Synekdocha U synekdochy rozlišujeme základní dva, případně čtyři typy posunů. Synekdocha část za celek (pars pro toto) spočívá v tom, že se celek označuje jednou z jeho částí, která se stává symbolem celého předmětu a vyvolává jeho představu jako celku: Noha má tam nevkročí. Ruka moje se ho nedotkne. Nezkhvím mu ani vlas. Někdy může celou bytost označovat nějaká tělesná zvláštnost: zlý jazyk, líná kůže, prosté srdce. Synekdochou v tomto smyslu by mohlo být i básnické použití jednotného čísla místo množného: Oko mu planulo záští. Stářím mu zbělal vlas. Vše ztichlo, strom i pták. Nebylo tam živé duše. Slovem jsem se o tom nezmínil. Podobně může být vyslovena jen jedna typická část celého děje: Už nikdy nepřekročím jeho práh. Někdy se od tohoto typu odlišuje ještě synekdocha druh za rod (species pro genere). Jde o použití jména členu určité třídy objektů či osob místo pojmenování celé nadřazené třídy: Sytý hladovému nevěří. Vydělávat si na svůj denní chléb. 62 63 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 3 MOTIVOVANOST JAZYKOVÉHO ZNAKU Tab. 9 Souvislostí, na nichž se zakládá metonymie Některé věcné souvislosti, na nichž se mohou zakládat metonymie místní (souvislost mezi místem a události, která se na daném místě stala, nebo lidmi, kteří na daném místě žijí, apod.) Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Lidice varují. Hirošima je výstrahou. Černobyl změnil postoje lidí k jaderné energii (X). „události z Mnichova, Lidic"). K popravě se seběhlo celé město (tj. „lidé žijící ve městě"). časové (souvislost mezi určitým datem a událostí, která se stala, nebo lidmi, kteří v dané době žili apod.) Slavit 28. říjen (tj. „výročí vzniku republiky"), 6. červenec (tj. „výročí upálení Jana Husa"). Středověk neznal elektřinu (tj. „lidé žijící ve středověku ..."). způsobové (názvy průvodních okolnosti se používají pro označení dějů, osob, věcí, událostí) má husí kůži - „má strach", má hroši kůži - „je otrlý", vstávají mu vlasy na hlavě - „pociťuje hrůzu", má jazyk na vestě - „je uřícený", má dobré uši, nohy - „dobře slyší, běhá" příčinné (jméno původce se přesouvá na jeho výtvor či vynález) poslouchat Mozarta, cist Jiráska, zakoupit Gauguina, ohm, volt, ampér látkové (jméno látky se přenáší na výrobek z ní zhotovený) plechy-„hudební nástroje", králík-„kožešina z králíka", liška - „kožešina z lišky", sépie - „barvivo ze sépie", sklo -„sklenice", kartón - „krabice z kartónu", železo - „železné předměty" symbolické (konkrétní označení abstrakt se stává označením věcí, jevů, událostí) žádat o ruku - „nabídnout sňatek", přijít za někým ze srdcem na dlani-„vydat se někomu citově", nastoupit na trůn - „začft panovat", vítězství půlměsíce nad křížem -„vítězství mohamedánství nad křesťanstvím" V synekdoše celek za část {totum pro parte) se postupuje opačně. Jedná se o méně častý případ, kdy se označení celku stává označením jedné jeho části, jednoho jeho projevu apod.: Francie vedla ve středověku náboženské války. Česká republika v hokejovém utkání vyhrála nad Kanadou. Na popravu se přišlo podívat celé město. Dal by se sem přiřadit i typ synekdochy rod za druh igenus pro specie), při které jde o použití názvu nadřazeného předmětu místo konkrétního slova podřazeného: Prsten s drahým kamenem. 3.5 Změny motivovanosti Ztráta motivovanosti se nazývá též demotivace (o ztrátě a nabývání motivovanosti jazykového znaku s přihlédnutím k francouzské slovní zásobě viz Holeš, 2001a). Musíme rozlišovat, zda jsou slova průzračná či neprůzračná z hlediska současného mluvčího (synchronně), nebo z hlediska svého původu (diachrónne). 3.5.1 Ztráta motivovanosti Některá původně pravidelně odvozená slova již dnes jako taková necítíme a nedokážeme v nich základ a příponu rozpoznat. Mohla by to být přípona -t ve slovech smrt (od mru, mříti), vlast (od vládnu), přípona -lo ve slově máslo (od mazat), přípona -o v žito (od žít) apod. Jindy necítíme slovo jako odvozené, přestože obsahuje živou a produktivní příponu, protože se setřela významová souvislost s původním základem. Tak slovo starost obsahuje příponu -ost a základ star(ý). Rovněž hláskové změny a významový vývoj mohou způsobit, že se souvislost mezi odvozenými slovy ztratí. Ze společného základu stel-/sťl-/stol-vznikla jednak slova stelu, stlát, stlaní, postel, jednak slova stůl, stolice, stolní, stolovat, stolař. Slovo zblo, které nacházíme ve spojení nevědět o něčem ani zbla, souvisí se slovem stéblo. Slovo rolník je odvozeno příponou -nik ze slova role. Základní slovo může také zamknout a zůstane jen slovo odvozené, které je však pro současného mluvčího již neprůzračné. To je případ slova ratejna „panský čeledník", které pochází z rataj - „oráč" (dosud se vyskytuje v místním jméně Rataje). Totéž platí o slovech složených. Jednotliví mluvčí mají různé jazykové povědomí, takže pro toho, kdo ovládá řečtinu či latinu, budou slova jako helikoptéra (řecky helix - „spirála", pteron - „křídlo"), biologie (řecky bios - „život", logos -„věda"), filozof'(řecky fxlos - „milující", sofia — „moudrost") motivovaná, protože v nich rozezná původní základy. Dobře to vidíme na složeninách řeckého slova phobos - „útěk", „strach", které je základem celé řady slov zakončených -fohie a označujících jednotlivé druhy strachu z něčeho. Agora je řecky „shromaždiště", „trh", „veřejné prostranství", agorafobie je „strach z volných prostranství". Latinské claustrum — „klášter" a fobie dávají slovo klaustrofobie „strach z uzavřených prostor", řecky hydor — „voda" a fobie dávají slovo hydrofobie -„strach z vody". Podobně bychom mohli rozkládat slova androfbbie - „strach z mužů", myzofobie — „strach ze špíny", zoofobie - „strach ze zvířat", nyktofobie - „strach ze tmy", neofobie - „strach z novot", gymnofobie - „strach z nahého těla", hédonofobie - „strach z rozkoše", entomofobie - „strach z hmyzu", meli-sofobie — „strach ze včel", omitofobie — „strach z ptáků", tapetofobie - „strach z pohřbení zaživa", hyelofobie - „strach ze skla", keraunofobie - „strach z bouřky", gamofobie - „strach z manželství", chronofobie - „strach z času", aichmofbbie — „strach z ostří", tanatofobie - „strach ze smrti", brontofobie -„strach z hromu", tochematofobie - „strach z peněz", harpaxofobie - „strach z lupičů", eremofobie - „strach ze samoty", antropofobie — „strach z lidí", arach-nofobie - „strach z pavouků" atd. V tab. 10 uvádíme několik výrazů z lékařského názvosloví, které budou z hlediska morfologického pro lékaře motivované, a tedy průzračné, zatímco pro pacienta často nemotivované, a tedy neprůzračné. Všimněme si, že pokud známe první části těchto slov a několik dalších řeckých nebo latinských prvků jako -algie - „bolest", -ektomie - „vynětí (orgánu)", -grafie - „zápis", „záznam", -logie - „věda", -patie - „choroba", -ragie - „krvácení", -itida - „zánět", -tomie -„řezání", -skopie - „pozorování", nebude nám porozumění těmto odborným termínům činit žádné větší problémy. 64 65 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Tab. 10 Řecké a latinské základy lékařských výrazů Základ F Význam tecké a latinské základy lékařských výrazů J Příklady _I angio- ,céva" angiografie - „rentgenologické vyšetřeni cév", angiologie - „nauka zabývající se stavbou, funkcí, chorobami a léčením cév", angiopatte-„neurčené cévní onemocnění" arterl(o)- „tepna" arteritida - „zánětlivé onemocnění tepen", arteriografie -„rentgenologické vyšetření tepen", arteriotomle - „chirurgické otevřeni tepny" artr(o)- „kloub" artritída - „zánětlivé onemocnění kloubů", artrografie - „rentgenologické vyšetření kloubů", artropatie- „nespecifikovaná kloubní choroba", artrotomie- „chirurgické otevření kloubní dutiny" bronch(o)- „průduška" bronchitída - „zánět sliznice průdušek", bronchografie -„rentgenologické vyšetření průdušek", bronchoskopie - „pozorování sliznice průdušek zavedením přístroje do dýchacích cest" cyst(o)- „měchy/"' cystalgie - „bolest v močovém měchýři", cystografie - „rentgenologické zobrazení močového měchýíe", cystitida- „zánět močového měchýre", cystoskopie- „pozorováni močového měchýře" encelal(o)- „mozek" encefalografie - „rentgenologické vyšetření mozku", encefalopatie -„psychická porucha způsobená poškozením mozkové tkáně" gastr(o)- „žaludek" gastralgie - „boleni žaludku", gastritída - „zánět žaludku", gastroskopie - „optické vyšetření sliznice žaludku", gastrotomie - „chirurgické otevření žaludku" kardio- „srdce" (elektro)kardiografie - „grafické zaznamenávání elektrických potenciálů vznikajících činností srdce", kardioskopie - „pozorování srdeční činnosti pomocí přístroje zaznamenávajícího bioelektrické potenciály srdce", kardiopatie - „blíže neurčená srdeční choroba" kox- „kyčel" koxalgie - „bolesti v kyčelních kloubech", koxitida - „zánětlivé onemocnění kyčelního kloubu" kranio- „lebka" kraniologie - „obor zabývající se popisem lebky", kranioskopie - „zkoumání lebky popisnými metodami", kraniotomie- „chirurgické otevření lebky" nefr(o)- „ledvina" nefrektomie- „chirurgické vynětí ledviny", nefritida - „zánět ledvin", netrografie- „rentgenologické znázornění činnosti ledvin", nefrologie-„obor zabývající se léčbou ledvinových chorob", nefroragie - „krvácení "z ledvin", nefrotomie - „chirurgické rozpoltěni ledviny" odont(o)- „zub" odontalgie - „bolest zubů", Odontologie - „obor zabývající se zuby", odontoragie - „zubní krvácení" onych(o)- „nehet" onychalgie- „bolest nehtu", onychektomle - „chirurgické odstraněni nehtu", onychopatie - „nespecifikovaná choroba nehtů" prokt(o)- „konečník" Proktalgie - „bolest konečníku", proktektomie - „chirurgické odstranění konečníku", proktitida - „zánět sliznice konečníku", Proktologie - „nauka o chorobách konečníku", proktoragie- „krváceni z konečníku" 3.5.2 Nabývání motivovanosti Vidíme, že řada slov vývojem svou motivovanost ztrácí. V jazyce jsou naopak tendence, díky nimž slova motivovanost získávají. Dochází k tomu v důsledku některých jazykových procesů, jako je třeba tzv. lidová etymologie. Tvarová podobnost dvou slov různého původu stačí ke změně výkladu jejich etymologie. Mezi těmito dvěma podobnými slovy se hledá významová souvislost, a pokud si slova nejsou významově příliš vzdálena, většinou se tato souvislost najde. Ještě než přejdeme k příkladům, je vhodné se zastavit u názvu tohoto jevu. Lidová etymologie totiž není většinou způsobena „lidem" v sociologickém slova smyslu. Většinou jsou jejími původci lidé polovzdělaní nebo i špatně informovaní vzdělanci, jako byli např. středověcí písaři a renesanční latiníci. Někdy se proto raději mluví o etymologické asociaci, mylné, falešné či naivní etymologii apod. Lidová etymologie je však termín nej užívanější, přes všechny námitky, které je možno proti němu mít. Saussure (s. 201-203) považoval lidovou etymologii za jpatologický jev" ve vývoji jazyka a domníval se, že působí pouze za zvláštních okolností a zasahuje slova vzácná, odborná nebo cizí. Pokládal lidovou etymologii za zanedbatelnou epizodu v životě jazyka. Podle Ducháčka (1953, s. 141-170; od něj přebíráme i některé dále uvedené příklady) je naopak lidová etymologie jevem častým, velice rozšířeným, který zasahuje slova zcela běžná. Jedním z typů slov, která podléhají vlivu lidové etymologie nejčastěji, jsou vlastní jména, jež jsou ve struktuře jazyka zvláště osamocená. Lidé mají vůbec odjakživa silné etymologizující cítění. Vymýšlejí si všelijaké „etymologické" příběhy o původu různých místopisných jmen, a to na základě pouhé tvarové podobnosti slov. Jedna lidová pověst praví, že místní jméno Olomučany (obec u Blanska) pochází ze slov holá Mučena, protože majitel panství vyhnal svou manželku nahou a pak ji mučil. Podobně jméno obce Ostrata (u Vizovic) obsahuje základ ostr-, který naznačuje přítomnost potoka, bystřiny, rychle tekoucí vody. Lidová etymologie však spojila název obce, v té době již nesrozumitelný, s etymologicky nepatřičným příběhem o hraběnce, která, když projížděla vsí, komentovala prý ztrátu své peněženky slovy O, ztráta (Hosák a Šrámek, 1980, s. 201-202). Někdy se v důsledku lidové etymologie mění tvar slova, ale význam zůstává zachován. Tak slovo opoka se změnilo v opuka, protože kámen jím označovaný puká. Podobně lze v lidové mluvě narazit na slovo protistudka, které je pro uživatele zcela jednoznačné, místo cizího značkového a neprůzračného prostitutka. České provaz je v povědomí českého mluvčího spjato se základem vaz- (jako ve vázat apod.). Tento výklad však není správný, původní staročeské slovo bylo povraz (srov. slovo povříslo). Důvodem změny byla jeho neprůzracnost a etymologická osamocenost. Slovo bylo hláskovou změnou vtaženo do slovního hnízda váz-at. Lidová etymologie se projevila též ve slově sednice, kterým se označuje hlavní místnost v domě podle toho, že se v ní sedí. Nahradilo tak dřívější slovo světnice, když se přestala chápat souvislost se slovy světlo, svítit. 66 67 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Lidové etymologii podléhají nejsnáze výpůjčky z cizích jazyků. Slovo velbloud má původ v latinské výpůjčce z gótštiny ulbandus (související s latinským elefantus). Jednak zde vznikl rozdíl mezi původním významem „slon" a novým významem „velbloud" (staří Germáni a Slované s těmito zvířaty do styku nepřicházeli), jednak se lidovou etymologií gótské slovo prichýlilo k základům pro „veliký" a „bloudit". Z německého Friedhof vzniklo staročeské slovo břitov, ale často se spojovalo se slovem pohřbít a nakonec se změnilo v hřbitov. Slovo rozinky pocházející z německého Rosině se spojilo se slovem hrozen a změnilo se v hrozinky (Havránek a Jedlička, s. 400). Lidová etymologie nemusí nutně měnit tvar slova. Někdy se změní jenom význam. Stalo se to u českého výrazu bodrý, což je výpůjčka z ruštiny s původním významem „čilý", „plný života". V češtině nabylo toto slovo významu „dobrácký", „poctivý", a to patrně vlivem podobnosti se slovem dobrý. Slovo sporý znamená „vydatný", ale užívá se často ve významu „řídký" (jako ve spojení sporé vlasy). Je pravděpodobné, že při této změně významu působilo sloveso spořit, protože čím se spoří, toho je málo. Německý vliv se projevil u slovesa tápat, které původně znamenalo „topit se". Vlivem německého slovesa tappen - „hmatat", „tápat" nabylo dnešního významu. Mohlo se tak stát proto, že topící se skutečně tápe rukama, aby se něčeho zachytil. Méně nápadným příkladem, kdy se lidovou etymologií nemění hlásková podoba, nýbrž jen chápání a etymologický výklad slova, je české peklo, které mluvčí spojují se slovesem péci (protože se tam hříšníci pekou). Slovo však souvisí se starým německým Pech — „smůla", „dehet". Tehdejší náboženské představy zobrazovaly peklo jako místo, kde jsou hříšníci mučeni v horoucí smůle (srov. Erhart a Večerka, s. 119-124 a 132). Ve slově poduška cítíme, že se dává pod ouško, i když druhá část slova s ouškem vůbec nesouvisí a je odvozena od slova duchna. V nadávce kanálie cítíme slovo kanál, i když s kanálem toto slovo nemá nic společného. Toto slovo k nám totiž došlo spletitou cestou přes němčinu a francouzštinu z italského canaglia — „holota", „sběř". Kapitola 4 Vlastní jména Obsah kapitoly 4.1 Základní pojmy 4.2 Vztahy mezi vlastními a obecnými Jmény 4.3 Přechody mezi oběma třídami jmen 4.1 Základní pojmy Než se podíváme na vlastní jména podrobněji, uvedeme několik výrazů, které budeme dále používat. Vlastní jména se nazývají odborně propria a obecná apelativa. 4.1.1 Možnosti zkoumání vlastních jmen Propriální sféra jazyka je oblast vlastních jmen a apelatívni sféra obsahuje všechna jména obecná. Studiem vlastních jmen obecně se zabývá věda zvaná ouoinastika. Tato věda musí jednak používat metody jazykovedné (zvláště lexi-kologické a etymologické), ale také poznatky, které se týkají objektů vlastními jmény označovaných. Při studiu vlastních jmen místních využívá kupř. poznatky a metody zeměpisné a historické, při studiu vlastních jmen osobních pak poznatky z demografie, sociologie. Chápání tohoto vědního oboru se v důsledku rozmanitosti používaných informací v různých obdobích a v jednotlivých zemích lišilo. Někdy byla onomastika pokládána za pomocnou vědu historickou (u nás a v Německu v 19. a počátkem 20. století), topografickou (ve Švýcarsku, v Nizozemí), sociologickou (v USA), demografickou (v Rakousku), 68 69