i o situaci kolem Bulharska. Vyloučit to nelze, jak
celou situaci v širokých souvislostech nastiňuje
F. Dvorník, přímé důkazy však postrádáme, a tak
opět jde ojednuz možných hypotéz (Vavřínek 1963;
161-163; Dvorník 1970, 183-185; srov. Měřínský
2006a, 715-716).
Každopádně je cesta arcibiskupa Metoděje
do Konstantinopole zahalena tajemstvím i nejasnostmi,
na něž nám náznaky a narážky v pramenech,
které měly obsahem svých informací zcela
jiný cíl a význam, nedávají spolehlivou odpověď.
Asi neobstojí názor F. Dvorníka (1970, 182-183),
že Metoděj pojal už v roce 880 úmysl navštívit ještě
jednou za svého života Konstantinopol, což mají
dokumentovat slova Tamen cum Dea duce reversus
fueris (Přece však, když se pod božím vedením vrátíš)
obsažená ve výše citovaném listu papeže Jana
VIII. z 23. března 881 a rozebíraná v souvislosti
s otázkou, kam měl vůbec Metoděj putovat - zda
do Říma, nebo do Konstantinopole (MMFH III,
212 č. 95, zvl. pozn. č. 7 na s. 212; srov. Dvorník
1970, 184-185, pozn. č. 25 na s. 341). Asi nebudeme
daleko od pravdy, když se přikloníme k názoru, že
Metoděj sledoval především cíl upevnit si obratným
manévrováním mezi zájmy Byzance a konstantinopolského
patriarchátu a mocenskými ambicemi
papežské diplomacie své vlastní postavení v čele
pannonsko-moravské arcidiecéze, což vzhledem
k sílícímu tlaku kněží latinské liturgie v čele s Wichingem,
podporovaným i Svatoplukem I., nebylo
nijak jednoduché (srov. Měřínský 2006a, 716).
Samo pozvání do Konstantinopole lze s největší
pravděpodobností klást k roku 881 a cesta byla patrně
vykonána v posledních dvou třetinách tohoto
roku, nebo nejpozději počátkem roku následujícího.
Nejpřijatelnější dobou je podzim 881 a počátek
roku 882 (srov. Havlík 1
1987, 168-169). Z pozvání
a přijetí v Konstantinopoli lze usuzovat na intenzivní
styky zejména mezi Metodějovými žáky a Byzancí.
Formulace vyprovodil ho zase slavně na jeho
stolec v XIII. kapitole Žitije Mefodija (MMFH II,
137, pozn. č. 128 tamtéž) je interpretována v tom
smyslu, že dostal na zpáteční cestu doprovod až
na Moravu či k hranicím Byzantské říše. Z toho,
co víme o Metodějově návštěvě v Konstantinopoli,
nelze v žádném případě vyvozovat, že se měl
na zpáteční cestě setkat sbulharským Bo[go]risem-Michaelem
I. Proti svědčí i fakt, že byzantský císař
Basileios I. dal arcibiskupovi doprovod a spolu sním
poslal ke Svatoplukovi I. i své vyslance. Vzhledem
k nevraživosti Bulharů k Moravanům lze vyloučit
průchod jejich územím. Podle F. Dvorníka (1970,
184-185) císařovi vyslanci iMetoděj ajeho průvodci
514
cestovali s největší pravděpodobností nejprve zemí
knížete Mutímíra (860-891), jež hraničila s Byzancí,
a potom přes pannonské Chorvatsko, kde vládl
kníže Braslav (880- okolo 900), s oběma knížatv
Svatopluk I. udržoval až do let 882-883 přátelské
vztahy. Nelzevšak ani vyloučit, že se opět pohyboval
po staré Via Egnatia přes své rodiště Thessaloniké
(Soluň, Řecko) do Dyrrhachia (Durěs, Drač, Albánie)
apotom podél dalmatského pobřeží Jaderského
moře do Benáteka dále Jantarovou cestou do centra
Velké Moravy. Stejně tak asi cestoval i do Konstantinopole
(Měřínský 2006a, 279-280). Moravskému
vládci jistě přišly diplomatické aktivity Byzance
v době, kdy sílilo bulharské nebezpečí, vhod (srov.
Měřínský 2006a, 716-717).
XVII.3 Územní expanze SvatoplukovyVelkéMo-
ravy(880/882-884)
Počátky územní expanze provázejí již vznik
státu Moravanů a prvá desetiletí mojmírovské
staré Moravy. Bezprostředně po oslabení Avarského
kaganátu a jeho zániku ve válkách s Karlem
Velikým využili situace Slované z teritorií severně
od středního Dunaje a začali území bývalého kaganátu
pustošit a utiskovat poražené Avary. Moc
těchto místních "knížat" a představitelů jednotlivých
gentes se postupně konstituovala na okraji
kaganátu již v průběhu 8. století a v okamžiku jeho
zániku sejakobyvynořují z anonymity, aby se taktéž
podíleli na kořisti. Frankům zde okamžitě vyvstal
nový nepřítel. Velmi rychle se v dolním Pomoraví
konstituoval nový státní útvar moravských Mojmírovců.
Je více než pravděpodobné, že krystalizační
jádro státního útvaru v Pomoraví bylo osídleno
pouze jednou kmenovou skupinou - Moravany.
Počátky sjednocovacího procesu, kterývyšelv době
přelomu 8. a 9. století s největší pravděpodobností
z oblasti Pomoravív Dolnomoravském úvalu, vedly
v jednom směru do Hornomoravského úvalu až
na Olomoucko a na druhou stranu jižním směrem
do Podunají, kde snad lze tento výboj spojit s některými
hromadnými nálezy železných předmětů
v levobřežní části dolního Pomoraví na slovenském
Záhoří. Nelze také úplně vyloučit, že s počínající
expanzíMoravanů do Pováží souvisí ivznikhradiště
Pobedim (okr. Trenčín), ježvykazuje řadu shodných
rysů s hmotnoukulturou jihomoravských Mikulčic
a jehož zánik bývá dáván do souvislosti s expanzí
Mojmíra I. (kolem 830-846) na Pribinovo Nitransko
a s jeho anexí. Tam také směřovala další územní
expanze tohoto moravského panovníka a nejpravděpodobněji
v roce 833 došlo k vyhnání knížete
III11
illi!Il2a
~2b
~3
~4
~s~
SA~Z8URG
o
Korutansko
··.., Slavonsko
··..........
·..\
··....~....-·-----.............."."_",.
250km
166 územnívývoj státu Mojmírovců od počátků sjednocovacího procesu na počátku třicátých let 9. století po smrt Svatopluka I. v roce 894.
1 -jádro státu v době vlády Mojmíra I. (kolem 830-846) a Rostislava I. (846-870); 2- rozšíření státu Svatopluka I. (871-894) po roce 874
(2a) a 883-892 (2b); 3 -území přechodně poplatná Svatoplukovi I.; 4- přibližný rozsah Pribinova a Kocelova Blatenského "knížectví" před
rokem 874; 5- "Provincia Avarorum" v letech 805-860 (?).Upraveno podle J. Dekana 1976 a B. Kleina- A. Ruttkaye R. Marsiny 1994.
515
Pribiny (v Nitře vládl před 828-833 a v Blatensku
846/847-860/861), který představoval s největší
pravděpodobností jednoho zvládců místníchgentes
v počátečním stupni etatizačního procesu. Po prvé
fázi sjednocovacího procesu na přelomu 8. a 9. století
připadla k mojmírovské Moravě další rozsáhlá
území. Pokud se tak nestalo již v prvé fázi, obsadil
Pováží s Pobedimí a Trenčínem, západní Slovensko
s Nitrou a dále území až po Štiavnické pohoří
na východě a Zvolen včetně Turce. Tyto oblasti
se měly dostat pod Mojmírovu správu nejpozději
po anexi Nitranska. Někdy se též uvažuje, že Pribinovo
panství nemuselo být vázáno pouze na oblast
vlastního Nitranska, ale zaujímalo prostor dnešního
Slovenska, tedy i severní oblasti Liptova, Spiše
a východního Slovenska. To všakneníjednoznačně
prokázáno, a navíc lze dosti těžko předpokládat, že
by všechna tato území ve druhé fázi své expanze
Mojmírova Morava vstřebala (Ratkoš 1988, 51-53;
Měřínský 2002a, 246-282, 509-520; 2006a, 24-31,
127-139, 141-150, 717-718).
Podobně se z údajů tzv. Conversio (MMFH III,
10, 310-311, pozn. č. 18 na s. 310; srov. Wolfram
1979, cap. 10,50-51, 128-129) někdy vyvozuje, že
jižv tomto období tvořil Dunaj hranici mezi starou
Moravou a "bavorským východem", tedy že k Mojmírovu
státupatřilo území dolnorakouského Weinviertelu,
Marchfeldu i Waldviertelu mezi Dunajem,
Moravou a Dyjí sahající na západě až do Pokampí.
Tyto závěry všakvycházejí zinterpretace nepřesného
překladu. Je možno předpokládat, a naznačují to
i určité indicie v podobě stupňujících se útoků Moravanů
do jižního dunajského pravobřeží (např. 855,
872), že tato oblast s poměrně hustým slovanským
osídlením se dostala až pod kontrolu Rostislava I.
(846-870) někdy po roce 850, kdy moravský kníže
nastoupil cestu k nezávislosti svého státu na Východofranské
říši. Mohlo se tak stát po uzavření
spojenecké smlouvymezi Rostislavem I. a správcem
"bavorského východu" Karlomannem v roce 858
(Ratkoš 1988, 53-56; Měřínský2006a, 146,243-247,
254, 718). Otázkou zůstává příslušnost oblasti kolem
Kampy s centrem na hradisku Gars-Thunau (Dolní
Rakousy), přičemž je nejasné, stala-li se nejpozději
od doby vlády Svatopluka I. součástí jeho státu
nebo šlo o klientský pohraniční útvar na pomezí
Velké Moravy a Východofranské říše, respektive
jejího "bavorského východu", jak soudí například
H. Wolfram (1987, 353-354, 356; srov. FriesingerVacha
1987, 134-144; Ratkoš 1988, 56; Justová 1990,
219; Měřínský 2006a, 718).
Rostislav I. si smlouvou s Karlomannem v roce
858 taktéž asi otevřel cestu ke konečnému zúčto-
516
vání s blatenským Pribinou, jenž stál jako vazal
Ludvíka (II.) Němce na jeho straně, a tím pádem
proti Rostislavovi I. a Karlomannovi. Pribina padl
někdy v letech 860/861, ale v případě moravského
vládce nelze nijak doložit, že byv tomto případě šlo
o nějakou další expanzi Rostislavova státu a jejím
výsledkem bylo obsazení části Pannonie podléhající
prozatím Pribinovi a poté jeho synovi Kocelovi,
s nímž měl potorp. dobré vztahy (Měřínský 2006a,
258-260, 719). Cást Pannonie obsadil až daleko
později Svatopluk I. (871-894).
Pro vznikající raně středověký stát a jeho další
rozvoj představovala územní expanze a anexe nových
území v podstatě jediný zp~sob, jak zajistit
další úspěšnou existenci státu. Uzemní expanze
poskytovala nový prostor k vyzbrojení a vydržování
knížecí družiny, jež rozmístěná na vlastním
i obsazeném území byla základem panovníkovy
politické ivojenské moci, a umožňovala i zaopatření
družiníků, úřady pro jeho nejbližšívelmože, přísun
tributu z obsazených území atd. V době naprosto
nevyvinuté infrastruktury státní moci i hospodářských
vztahů to byl jedinýzpůsob zajištění existence
každého raně středověkého státu (srov. např. Třeštík
1987a, 38-42; 1997,285-287, 296; Měřínský2006a,
719, 964-967).
Snástupem SvatoplukaI. do čela státu Moravanů
v roce 871 dostala územní expanze tohoto útvaru
zcela nové dimenze. Tomuto panovníkovi se podařilo
poměrně rychle konsolidovat vnitřní poměry
státu, v roce 872 úspěšně odrazil východofranskou
ofenzivu a přenesl boje na území protivníka, v roce
873 došlo pak i k propuštění pannonsko-moravského
[arci]biskupa Metoděje z bavorské internace
a jeho nastolení na Moravě. Po prvých snahách
o diplomatické řešení konfliktu s Východofranskou
říší v roce 973 došlo na jaře následujícího roku 874
ve falci Forchheim mezi Norimberkem a Bamberkem
(Bavorsko, Německo) k uzavření míru mezi
SvatoplukemI. a.Ludvíkem (II.) Němcem (Měřínský
2006a, 668-669, 719).
Od tohoto okamžiku lze sledovat mocenský
vzestup celého Svatoplukova státu i jeho další rozsáhlou
mocenskou expanzi. Teprve od této dobylze
hovořit o mohutném státním celku, který o zhruba
tři čtvrtě století později nazval právem byzantskýcísař
Konstantin VII. Porfyrogennétos velmivýstižně
Velkou Moravou (MMFH III, 13, 5, s. 384, pozn.
č. 3 tamtéž, 38, 58, s. 393,40, 33, s. 396, pozn. č. 16
tamtéž; De administrando imperio 1, 64, 172, 176;
Wolfram 1997, 240; srov. Měřínský 2006a, 737-742).
Míremve Forchheimu, kterým východofranskýkrál
fakticky uznal samostatnostvelkomoravského státu
a který asi obsahoval i dohodu o neútočení mezi
oběma státy, si Svatopluk I. ivzhledem k rozporům
mezi jednotlivými příslušníky rodu Karolingerů
zajistil na hranici s Východofranskou říší klid
a na delší dobu i bezpečnost před dalšími útoky.
Takto uvolněné síly mohl potom obrátit k expanzi
proti sousedním územím obývaným především Slovany.
Ti byli oproti jeho konsolidovanému a dobře
organizovanému státnímu útvaru s početnými
vojenskými kontingenty, jejichž jádro tvořila velká
a dobře vyzbrojená družina (kní např. Graus 1965a;
Třeštík 1997, 280-281, 290-292; Třeštík 2001a, 93,
168, 172), na nižším stupni společenského i hospodářského
vývoje (srov. Měřínský 2006a, 719-720).
Taková družina musela být zaměstnána, vydržována
a živena. Jedinou možnost, jak to zajistit,
představovala územní expanze, a to proti slabším
sousedům, kteří útokům nemohli úspěšně čelit.
Během jednoho desetiletí se tak velkomoravskému
vládci podařilo vytvořit rozsáhlou říši, pod jejíž
moc se postupně dostaly slezské kmeny ':horním
Poodří, Vislané na území Krakovska, Cechové,
Srbové sídlící v Posálí na území dnešního Míšeňska
a v Horní Lužici, anektoval Pannonii s Blatenskem
anenívyloučeno, že do sféryvelkomoravského vlivu
náleželo kromě dnešního severního a východního
Slovenska i střední Potisí (srov. např. Dekan 1947;
Havlík 1960; 1964b, 237-242; Ratkoš 1963; 1988,
56-58; Wolfram 1997, 241; Třeštík 1997, 280-281;
Měřínský 2006a, 720).
Zásadní změnu v postavení moravského vládce
znamenal pak rok 880 (Měřínský 2006a, 693-711)
- někam do této doby lze patrně položit počátky
další avelmi mohutné územní expanze státu Svatopluka
I. (871-994). Náznakyje možno zaznamenat
již kolem roku 880, kdy povstala řada slova~ských
kmenů navýchodofranském pomezí včetně Cechů.
Po roce 880 totiž přestali, až do roku 897, Srbové
a Glomači platit tribut Východofranské říši a není
vyloučeno, že od počátku osmdesátých let 9. století
platili tribut Svatoplukovi I. na Moravu (Měřínský
2006a, 688). Roku 880 se také počaly měnit politické
i mocenské poměry v části Východofranské říše
jižně a západně od území Svatoplukova moravského
státu. Po smrti Karlomannově 22. března 880 získal
Bavorsko Ludvík III. Mladší (kolem 835-882, král
Franků, Sasů a Lotrinska 876, bavorský král 879,
880 získal po smlouvě z Ribémontu celé Lotrinsko)
a postoupil Karantánii a Pannonii Karlomannovu
synovi Arnulfovi (asi 850-899, východofranský
král 887, císař 896, 898 sesazen). Arnulf postupně
posiloval své mocenské postavení v rámci Východofranské
říše a také zesiloval tlak na okolní raně
517
středověké státní útvary. Počátkem osmdesátých let
9. věku musel všakještě řešit řadu vnitřních problémů
v rámci svého panství a "bavorského východu"
vůbec, jak ukážeme ještě dále (Kolmer 1990, 123;
Mi.ihlbacher 1999/II, 368-382, 394; Hartmann
2002, 74-76,256-258;Riché 3
2003,255-272;sro~
Měřínský 2006a, 684-688, 720).
Již někdy v rozmezí let 874-880 se předpokládá
útokseverovýchodním směrem spojenýsobsazením
Slezska a Vislanska (např. Havlík 1964b, 240-241;
1994, 46, 48-50; Ratkoš 1988, 56-57; 1988a, 147).
Jeho dokladem je podleP. Kouřila (1994, 164) i zánikprvé
fáze osídlení hradiska Chotěbuz-Podobora
někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let
9. století. Hradisko se nacházelo v severnímpředpolí
Moravské brány na levém břehu řeky Olše a mělo
kontrolovat i chránitbrod na jedné zvětví Jantarové
cesty (Měřínský2002a, 279-281). Oblastvlevobřeží
Odry s hradisky Hradec nad Moravicí a Landek
(Měřínský 2002a, 277-279, 281) mohla podlehnout
vlivu Velké Moravy o něco dříve než část navýchod
od Odry a s těmito Svatoplukovými Moravany lze
snad spojovat mohylníkve Stěbořicích na Opavsku.
Hradiska v oderském pravobřeží vznikala také
v přibližně stejném časovém horizontu, tj. kolem
poloviny 8. století, i když některým předcházely
otevřené osady, a k jejich zániku došlo ve stejném
časovém období. Tyto lokalityse nacházejív oblasti,
kterou lze úžeji na západě vymezit horním tokem
Odry, na jihu linií táhnoucí se od soutoku Odry
s Ostravicí až k Těšínu a pramenům Visly, na východě
čarou Skočov - střední tok Klodnice (obě
Polsko) až po její ústí.do Odry. Na všech těchto
hradiscích ležících v předpolí Moravské brány, tedy
Chotěbuzi, asi i Landeku (opavské a těšínské Slezsko),
Skočově, vzdálenější Kamienieci a mohutné
Lubomi, jež asi představovala ústředí celé oblasti,
byly zjištěny mohutné požárové vrstvy považované
řadou badatelů za následek Svatoplukova tažení
proti Vislanům ještě před smrtí Metodějovou, tedy
někdy před rokem 885. Fortifikace ležící ve směru
tohoto útoku musely být z taktických i strategických
důvodů paralyzovány. Celá akce se projevila
ničivými následky na poměrně rozsáhlém teritoriu
(Kouřil 1994, 165-167). Konečně velmi výstižně
dokládá velkomoravskou expanzi do Vislanska
i příběh o tamním mocném knížeti a jeho křtu,
který provedl Metoděj či proběhl pouze jeho prostřednictvím,
jak je popisován v XI. kapitole Zitije
Mefodija (MMFH II, 134,pozn. č.109-110tamtéž;
Měřínský2006a, 553,563-565,720-721, 853-854).
Podobně měl proběhnout i křest českého knížete
Bořivoje I. (852/853-888/889), který souvi-
'I'
ll,
,I
sel s ovládnutím Čech. Podle D. Třeštíka (1997,
337-338) se tak stalo někdy mezi druhou polovinou
roku 882 až podzimem roku 884 a mělo jít o rychlou
vojenskou akci s největší pravděpodobností na jaře
roku 883, vzápětí po ní následoval křest Bořivoje I.
provedený možná ještě v předepsaném letničním
termínu téhož roku. Brzypo tom, asi ještě roku 883,
muselo dojítk povstání avyhnání Bořivoje I. z Čech.
Vzhledem k tomu, že až do podzimu roku 884 se
moravskýpanovníkvojensky angažovalv Pannonii
a neměl ani dostatek sil k zásahu v Čechách, zůstal
Bořivoj I. v moravském vyhnanství a zpět do Čech
se vrátil nejspíše ažv roce 885, kdy mohl Svatopluk I.
po ukončení bojů v Pannonii a mírových jednáních
na podzim roku 884 proti povstalým Čechům
vojensky zasáhnout. Po smrti Bořivoje I. někdy
v letech 888/889 měl pakČechy spravovatSvatopluk
sám prostřednictvím svého správce (Třeštík 1981,
15-19, 57-69, 73-96; 1985, 273-301; 1986; 1997,
114-116, 118, 137, 141-143, 172-173, 176-195,
301-302, 312-347; Sláma 2001, 349-352; 2006,
35-36; Steinhiibel 2004, 141-142; srov. Měřínský
2006a, 721, 840-876, zvl. s. 840-854).
V letech 880-882 měl podle některých badatelů
Svatopluk I. ovládnout horní a potom také střední
Potisí. Mělo jít o prostor severozápadní části
Sedmihradska mezi Potisím od horního toku této
řeky na severu a jejího dalšího směřování k jihozápadu
na straně západní, Maruší (Maros, Murq,
Maďarsko a Rumunsko) na jihu a linií Bihor-Baia
Mare (Rumunsko) na východě zasahující zde až
ke Kluži (Cluj-Napoca, Klausenburg, Rumunsko)
a na severu vymezený tokem Samoše (Szamos,
Some~, Maďarsko a Rumunsko). Přímé zprávy
o příslušnosti celé této oblasti ke Svatoplukově
Velké Moravě však nemáme. Jisté je pouze to, že
Bulhaři drželi roku 892 sedmihradské solné doly
a roku 886 ovládali území při ústí Tisy, což dokládá
zmínka o bulharském správci Bělehradu v Bíos
Klémentos (MMFH II, cap. XVI 47,207-208, pozn.
č. 78-79 tamtéž). V roce 882 došlo k válce Svatopluka
I. s Bulhary, která se nemohla odehrát jinde
než v horním Potisí, kde hraničila jejich území.
Příčinou války byla nejspíše Svatoplukova expanze
směrem k Tise. Zkombinace údajů Konstantina VII.
Porfyrogennéta o usazení starých Maďarů roku 896
ve východní části Velké Moravy v Potisí (Měřínský
2006a, 741-742) a údaje stížného listu bavorských
biskupů z roku 900 o tom, že Moravané mezi sebe
přijali nemalé množství Maďarů (Měřínský 2006a,
932-945), vyplývá možnost okupace větší části
Potisí Moravany nejpozději od roku 882 (Havlík
1964, 251-252). Proto řada badatelů, z nichž jme-
518
nujme především L. E. Havlíka (1960, 60-67; 1964b
251-252), J. Dekana (1951, 159) aP. Ratkoše (1955;
1963; 1988,55, 57; 1988a, 147-150),předpokládala,
že i tato oblast patřila v době největšího rozsahu
Velké Moravy do sféry jejího vlivu, což by mělo
naznačovat také jméno onoho vévody Morouta,
pod nímž se možná skrývá sám vládce celé říše
Svatopluk I. či méně pravděpodobně Mojmír II.
(894-906?), neboť o něm se hovoří jako o synovci
Menumoroutovi, a ten byl snad místním velkomoravským
vládcem celé oblasti (Měřínský 2006a,
721-722,756-759,915-924).
V letech 883-884 se rozhořely tvrdé boje v Pannonii,
které vedly k jejímu obsazení, či alespoň
připojení území bývalého Pribinova a Kocelova
Blatenska bez jeho západní části (Měřínský 2006a,
725-735). V roce 885 se SvatoplukI. dostal navrchol
své moci a to se odráželo iv rozsahu jeho říše, která
se rozprostírala od Sály na západě po horní Vislu
a San na východě, zaujímala celou českou kotlinu,
severní část Dolního Rakouska mezi Dunajem
a Dyjí až po Pokampí na západě, východní část
Pannonie s prostorem kolem Blatenského jezera
a jižně od něj, a na východě a jihovýchodě snad
ve středním Potisí hraničila s Bulhary (srov. např.
Havlík 1960; 1964b, 237-242, 251-254). Jejívelikost
je odhadována na 300-350 000 km2
s počtem 1-1,5
miliónu obyvatel. Tuto středoevropskou říši znal
skutečně celý tehdejší svět od dvora bagdádského
kálifa na východě až po anglického krále Alfréda
Velikého (871-899/901). Tento Svatoplukův současník
se rozhodl pořídit někdy v letech 888-893/897
překlad díla hispánského duchovního Pavla Orosia
Historia adversum paganos, jež vzniklo kolem roku
417. Cenné jsou zde údaje o Germánii a okolních
krajinách, o nichž získal informace z Franské říše,
Itálie i od Slovanů. V této jeho relaci je podáván
vzhledem k dalším celkům, jako byli Frankové
a Sasové, rozsah Svatoplukovy Velké Moravy. To,
že Čechové nejsou počítáni ke Svatoplukově říši,
by snad naznačovalo, že informace anglického
krále pocházely z doby před anexí jejich území
(MMFH III, 336-340; Havlík 1
1987, 192-193; 1994,
82-84; srov. Měřínský 2006a, 722-724).
Alfréd Veliký zde píše: A tito Moravané mají
na západ od sebe Durynky a Čechy i část Bavorů
a najih od nich na druhé straně řeky Dunajeje země
Korutany,jižně k horám, zvaným Alpy. K týmžhorám
se táhne hranice Bavorů a Švábů. Odtud na východ
od země Korutanců za pustinou je země Bulharů.
A na východ od nich je země Řeků. A na východ
od země Moravanů je země Visla[nů]. A na východ
od nichjsou Dákové, když byli dříve Gótové; na severovýchod
odMoravanů jsou Daleminci. A na východ
od Daleminců jsou Chorvaté. A na sever od Daleminců
jsou Srbové a na západ od nich (jsou) Suselci
(MMFH III, 337-338; srov. Havlík1
1987, 192-193).
Roku 881 se na východních hranicích SvatoplukovyVelké
Moravysetkáváme snovým nomádským
etnikem - starými Maďary, a ti se nakonec pro
Velkou Moravu stávají osudnými. Současné bádání
sice naznačuje, že poprvé se skutečně staří Maďaři
objevují ve středoevropském prostoru roku 862,
kdy Annales Bertiniani (MMFH I, 73) uvádějí, že
i jiní doposud oněm národům neznámí nepřátelé
zvaní Uhři, loupív království Ludvíka (II.) Němce.
Zmínku obsahují i Annales Alamannici, respektive
jejich čtvrtá část zahrnující další trojí pokračování,
tzv. Continuationes Sangallenses popisující události
z let 860-876, 877-881 a 882-926 (MMFH I, 27,
dále pozn. č. 8 na s. 73; srov. Měřínský 2006a, 49)
a s mylným ročním datem 863 také Annales Weingartenses,
jež jsou výtahem z prvně jmenovaných
letopisů a v nichž je uvedeno Gens Hunorum christianitatis
nomen aggressa est (MMFH I, pozn. č. 8
na s. 73). Někdy bývalo toto označení ztotožňováno
i s jinými etniky, jako například kočovnickými
Kovary. Slovenskýhistorik P. Ratkoš (1966, 231) lokalizoval
tento vpád do fransko-bulharského pohraničí
v Dolní Pannonii a domníval se, že jej Maďaři
uskutečnili z byzantského podnětu a nasměrovala
je sem byzantská diplomacie (srov. Havlík 1963a,
70; Měřínský 1986a, 22; 2006a, 260,262, 737-741).
Kroku 881 Annales Iuvavenses maximi (Letopisy
solnohradské největší), jejichžrukopis byl sice sestaven
až v 15. století, ale na základě starších letopisů
pocházejících zhruba z poloviny 12. věku, zakládajících
se na starších solnohradských předlohách
(MMFH I, 134; srov. Měřínský 2006a, 47-48), lakonickykonstatují:
Prvníboj sMaďary u Wenie. Druhý
boj s Kovary u Kulmitu (MMFH I, 135). Wenie je
ztotožňována s nynější Vídní (srov. MMFH I, pozn.
č. 1 na s. 135) a boj s chazarskými Kovary, kteří
byli spolu se součástmi dalších kočovných kmenů
strženi starými Maďary při jejich pohybu na západ
a usadili se v okolí Satu Mare na řece Samoši v severozápadní
části dnes rumunského Sedmihradska
(MMFH I, pozn. č. 2 na s. 135), a to snad až po řeku
Maroš, je lokalizován někam ke Kollmitzbergu
Markt (p. B. Amstetten) u Ardaggeru nebo Cholomezze,
tj. Kulmbergu u Melku (p. B. Melk, obě
Dolní Rakousy; MMFH I, pozn. č. 3na s. 135). Také
tato zmínkav písemných pramenech je předmětem
diskuse (srov. Havlík 1978, 96; Měřínský 1986a, 22)
a například W. Szymaríski a E. Dqbrowska (1979,
160) pochybují o jejívěrohodnosti. V rámci nového
519
vyhodnocení zejména numismatického materiálu
lze však s přítomností starých Maďarů v karpatské
kotlině a zejména v její východní části nutno v této
době počítat, otázkou však zůstává přesná lokalizace
uváděných míst. Rakouský historik H. Bresslau
(1924, 52) nepovažoval ztotožnění Vídně s uváděnou
Wenií za jisté. Na druhé straně směr staromaďarského
útoku protiproudu Dunaje plně odpovídá
i postupujejichpozdějších vpádů směrem na západ
(srov. Měřínský 2006a, 724-725).
Po období poměrného klidu, kdy od roku 874
nedošlo asi k vměšování Východofranské říše
do vnitřních záležitostí Svatoplukova státu, ale ani
k neklidu v jeho bezprostředním okolí (Měřínský
2006a, 668-669, 684-688, 693-694, 717-724),
snad s výjimkou nájezdu Maďarů a Kovarů k Vídni
a možná až k Melku v roce 881, přinesl změnu až
následující rok 882 a o událostech let 882-884 nás
souhrnně k roku 884 informuje Annalium Fuldensium
Continuatio Ratisbonensis (Letopisů fuldských
Pokračování řezenské) zahrnujícíléta 882-897 anavazující
přímo na základní část díla (srov. MMFH I,
86; Měřínský 2006a, 51-52). Až do listopadu 882
však žili Moravané s Frankyv míru, neboť se dozvídáme:
Král však dlel v Germánii a před Narozením
Páně konal sněm ve Wormsu (Porýní-Falc, Německo;
pozn. ZM); a když tam přijal rozmanité posly
Moravanů a jiných národů, vyslechl je a uspořádav
záležitosti, navrátil se do Alamanie (MMFH I, 114).
Dále se píše: Když se král (Ludvík [II.] Němec,
pozn. ZM) vrátil do Alamanie, konal se obecný sněm
ve dvorci, který se nazývá Colmar (dép. Haut-Rhin,
Francie, únor 884; pozn. ZM). Tam bylo nařízeno
Bavorům, aby táhli s vojenskou mocí do Itálie proti
Vidoví (Vido II., vévoda spoletský, král 889-894,
císař 891; pozn. ZM).
Pannonie pak utrpí velkou pohromu; odkud prý
povstal toho počátek, zde vypisujeme. Tedy když
dva bratři Wilhelm a Engilšalk drželi pohraničí
panstvíBavorů na východě proti Moravanům, které
jim bylo svěřeno králem, to jest Ludvíkem starším
(Ludvíkem [II.] Němcem; pozn. ZM), a kdyžprý se
v bojích na obranu vlasti mnoho nenamáhali a když
nakonec iposlední den tohoto života ukončili (v létě
871, pozn. ZM) setrvávajíce ve stejném úsilí, tu tento
úřad nebyl svěřen jejich synům a (na jejich místo)
nastoupil se souhlasem pana krále jako hrabě Aribo.
Synkové těchto mužů a jejich příbuzní, přijímajíce
to či vykládajíce jako projev nepřátelství, prohlásili,
že se musí stát jedna ze dvou věcí, buď že zemře
hrabě Aribo, nevzdá-lí se hrabství jejich otců, nebo
že zemrou oni sami ostřím meče. Aribo otřesen touto
zprávou, navážepřátelství se Svatoplukem, vévodou
národa Moravanů, a nezdráhal se, aby se k upevnění
smluv jeho syn (Isanrik; pozn. ZM) stal rukojmím.
Nicméně se onijinoši obrátío radu na některé velmože
bavorského národa, a když shromáždili příbuzné
a vojenské sbory ze všech stran, silnější vojsko jim
v ten čas vyvstane po boku; hraběte ustanoveného
králem neuctivě vyhnali a sami se zmocnili hrabství,
aby ho užívali. Tedy toto se stalo po smrti krále
Ludvíka ajeho synů Karlomanna a Ludvíka, jejichž
nástupcem v královládě se staljejich nejmladší bratr.
Ten brzy vrátil zmíněné hrabství Aribovi, jak je měl
dříve v držení. Ale přece vyložíme čtyřmi veršíky,
vpletenými do prózy k potěše čtenáře, jak se to stalo,
že z této spletité události, jakjsmepředem řekli, Pannonie
zakouší škodu:
Stálá že není vláda, jež uvnitř dělí se ve dvě, a že
co nesvorné jest, též nebývá pevné, dí Ježíš.
Odtud ipro tebe šalba a úzkost, ty nejkrasšízemě,
odtud i útrapa tvoje, ty Pannonský kraji, kdys šťastný.
Tedy téhož roku, kdy oni jinoši dosáhli toho,
že zmíněný hrabě, to jest Aribo, byl zbaven úřadů
svěřených mu králem, Svatopluk, vévoda Moravanů,
mysl plná šalby a úskoků, dobře pamětliv toho,
kolik pohrom vytrpěl se svým národem od předků
těchto jinochů v těch dobách, kdy až k nim rozšířili
pohraniční území Bavorů, nadto také pamětliv přátelství
a přísahy, jež ujednal a uzavřel s Aribonein,
vytáhne, aby se pomstil za to všechno, a dosáhl toho.
Neboť zajavše na severní straně Dunaje Werinhara,
prostředního z Engilšalkových synů, kteří byli tři,
a hraběte Wezzila, který byljejichpříbuzným, uřezali
jim pravou ruku i jazyk a - stejně to hrůzný čin přirození
či genitálie, že po nich nezůstalo ani stopy.
Některé pak jejich lidi vrátili bez pravé a levé ruky.
Vojsko zase na rozkaz vévody ohněm vše pustoší.
Nadto byli vysláni za Dunaj zvědové, a kdekoliv byl
nějaký majetek či vlastnictví oněch jinochů, byl bez
prodlení svěřen ohni.
Toto potupné jednání, zaviněné předcházejícím
opatřením jinochů, se zakouší po celý jeden rok.
Protože sijinoši z toho neslibovali od krále (Karla III.
Tlustého; pozn. ZM) nic dobrého proprovinění, které
spáchali na Aribovi, utekli a rozhodli se stát lidmi
Arnulfa, syna krále Karlomanna, který tehdy držel
Pannonii. Když se to doslechl vévoda Svatopluk, poslal
k němu posly a řekl mu: Podporuješ mé nepřátele;
jestliže je neodešleš, ani se mnou nebudeš v míru.
Také jinou výtku vznesl proti němu: Tvoji lidé se
lstivě spojiliproti mému životu a stejně iproti mému
panství s Bulhary - kteří předešlého roku zpustošili
jeho království - chci, aby mi bylo přísahou stvrzeno,
že to není pravda; Arnulfvzkázal, že nic z toho
neučiní. A tak vévoda sebral zanedlouho ze všech
520
stran vojenské sbory ze všech krajů Slovanů, napadne
s velkým vojskem Pannonii, zuřivě a krvavě vraždí
jako vlk, ohněm a mečem její největší část zpustoší,
rozvrátía zničí, takžeplným právem lze složit na tuto
pohromu tento verš:
Toto jest vlasti žal a smutný zároveň konec.
Když byl učiněn v průběhu jednoho roku konec
útrapám vzniklýmpropředcházející opatřeníjinochů,
vrátil se vévoda se svým vojskem bezpohromy domů.
Ostatně pakpříštího roku, co tohle vypočítáváme,
vévoda sebrav množstvílidu podruhé, vtrhnejako nepřítel
svojskem do Pannonie, aby to, co by z dřívějška
zbylo, nyní jakoby vlčí tlamou zcela pohltil. Vládl
totiž na této výpravě tak velkým množstvím lidu, že
na jednom místě bylo možno vidět, jak jeho vojsko
prochází od východu až do západu slunce. Když tedy
s tak velkým vojskempo 12 dní neustále kořistil vpanstvíArnulfově,
vrátil se nakonec s úspěchem, takjak
zamýšlel, a potéještě poslal jistou část svého vojska
za Dunaj. Když o tom uslyšeli staršísynové Wilhelma
i Engilšalka, Megingoz a Papa, vzali s sebou některé
z Pannonských a neobezřetněproti nim vytáhli. Přece
však svedli neužitečnou bitvu, neboťvítězstvípřipadlo
druhým (tj. Moravanům; pozn. ZM). Ti dva, Megingoz
a Papo, hledajíce záchranu v útěku, ukončili život
v řece, která se nazývá Rába; bratr pak hraběte Bertolda
byl Slovany spřemnoha jinými zajat. Ať dávají
pozor, aťuvažujía aťsrovnávajízlehčovatelé pravdy;
a těm, jimž se jakožto rádcům této věci nebo tohoto
záměru zalíbilpočátek, aťse líbí také pohromy, které
z toho vzešly. Pohaněli totiž mír, sjehož zachováním
byla i Pannonie zachována, s jehož však porušením
byla Pannonie nepřetržitě po dobu půl třetího roku
na tak rozlehlých prostorách východně od řeky Ráby
zničena. Poddaní muži i ženy byli se svými dětmi
povraždění, zatímco někteří velmoži byli zajati, jiní
zabiti a jiní - což bylo potupnější - byli navráceni
s uřezanýma rukama, jazykem a genitáliemi. To
všechno se totiž bezpochyby děje buď z božího milosrdenstvínebo
z hněvu; ale o hněvu božím říkáme, že
se dějejako spravedlivá odplata, která - kdyby nebyla
spravedlivá - nikdy by se, jak věříme, neuskutečnila.
Císař táhne k východu přes Bavory a blízko řeky
Tulny měl poradu na hoře Comianu (Monte Comiano).
Tam přijde mimo jiné vévoda Svatopluk se
svými knížaty, ajakje obyčej, stane se lem'kem rukou
císařovou a stvrdí mu přísahou věrnost, že pokud
bude Karel žít, nevpadne nikdy do jeho říše s nepřátelským
vojskem. Potom, kdyžpřišel vévoda Braslav
(880-kolem 900), který v té době měl panství mezi
řekou Drávou a Sávou (Chorvatsko) apřipojil sejako
podřízený k jeho vojsku, pokračoval králpřes Karantánii
v cestě do Itálie a v Pavíi šťastně oslavil Narození
Páně (Vánoce; pozn. ZM; MMFH I, 114-119; srov.
Havlík 1
1987, 169-170; Měřínský 2006a, 726-728).
O událostech let 883-884, zejména bojích
v Pannonii, i o smlouvě s císařem nás informuje
také Herimanni Augiensis Chronicon, jež vznikla
patrně mimo jiné na základě nějaké dnes ztracené
švábské kroniky sepsané někdy koncem 1. poloviny
ll. století v klášteře St. Gallen (kanton St. Gallen,
Švýcarsko) a obsahuje analistické vylíčení dějin
světa od narození Krista až po rok 1054. Vyznačuje
se poměrnou spolehlivostí uváděných údajů
(MMFH I, 169). Popis událostí je značně stručný,
ale na rozdíl od Annalium Fuldensium Continuatio
Ratisbonensis, které je uvádějí souhrnně k roku 884,
jsou v Herimannově kronice rozčleněny k letům
883 a 884. Poněkud odlišně je zde podán průběh
schůzky na Monte Comianu: Císař Karel, pořádaje
sněm v přední Pannonii, přijal Svatopluka, vévodu
Moravanů, když ten se rukou dáním odevzdal do jeho
panstvía slíbil mír i své služby (MMFH I, 175-176).
Podrobné vyprávění o povstání synů Wilhelma
a Engilšalka a bojích Svatopluka v Pannonii v letech
882-884 založené částečně právě na Annalium
Fuldensium Continuatio Ratisbonensis (srov.
MMFH I, 86; Měřínský 2006a, 51-52) přinášejí
také velmi pozdníIoannis AventiniAnnales Boiorum
(MMFH I, 373), a to ve IV knize, kap. XIX 13-17
a 27 (MMFH I, 397-401).
Z podrobného popisu událostí let 882-884
vyplývá, že synové pohraničních hrabat Wilhelma
a Engilšalka, které známe z krize moravského státu
na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 9. století,
vypudili markrabího "bavorského východu"
Ariba. Tehdy byla po úkladném zajetí Rostislava I.
(846-870) Karlomannem za přispění Svatopluka
v roce 870 tato hrabata z tzv. Pannonské marky
pověřena správou Rostislavova státu. Ale zhruba
po více než roce zradil Svatopluk Karlomanna,
přešel na stranu Moravanů a Bavorům způsobil
těžkou porážku, při níž obě hrabata padla. Z popisovaného
sledu událostívyplývá, že snahyobou synů
bývalých pohraničních hrabat lze časově zařadit
do doby po smrti Ludvíka III. Mladšího (20. ledna
882) a samo jednáníAriba, kterývyhledal přátelství
Svatopluka I. a dal mu za rukojmí svého syna Isanrika,
můžeme klást do doby před vlastní uzurpací
"bavorského východu'~ k níž muselo ze strany synů
obou pohraničních hrabat Wilhelma a Engilšalka,
padlých před více než deseti lety, dojít nejpozději
do první poloviny dubna roku 882. Zjevně to byla
nenávist Svatoplukova k jejich otcům, která vedla
k tak hrubé odplatě (dále Havlík 1
1987, 170; 1994,
57; Měřínský 2006a, 348-357, 728-729).
521
Karel III. Tlustý sice vzápětí, snad již v květnu
882, ve Wormsu Aribovi správu marky navrátil, ale
jeho spojenec Svatopluk I. využil ještě téhož roku
situacek útoku do pohraničních oblastí "bavorského
východu", jenž směřoval proti majetkům potomků
Wilhelma a Engilšalka (MMFH I, 114-117, zvl.
pozn. č. 11-14 na s. 115-116). Víme o nich, že se
nacházely na severním levém dunajském břehu při
ústích Kremže a Kampy do tohoto veletoku, tzn.
zhruba mezi Stockerau a Wagramem na východě
a Krems a. d. Donau na západě (vše Dolní Rakousy),
kde kromě nich měly ještě svá zboží kláštery
vKremsmi.insteru (Horní Rakousy) aNiederalteichu
(Bavorsko, Německo). Plenil také jejichstatkynajižním
pravém dunajském břehu u Tullnu a na říčce
Perschlingvlévající se nad Tullnem do Dunaje (vše
Dolní Rakousy), jaknás o tom informují Annalium
Fuldensium Continuatio Ratisbonensis (MMFH I,
114-119, zvl. pozn. č. 15-16 na s. 116; srov. Havlík
1
1987, 170). Vzhledem ke svému provinění uprchli
před hněvem císaře Karla III. Tlustého asi někdy
na podzim roku 882 oba synové Wilhelma a Engilšalka
k Arnulfovi do Karantánie a stali se jeho
vazaly. To a také poměry na "bavorském východě"
mohly být i předmětem jednání Moravanů u Karla
III. Tlustého na sněmu ve Wormsu v listopadu
882, jaknás opřítomnosti jejichposelstva informuje
Annalium Fuldensium Continuatio Ratisbonensis.
Oba uprchlíci, kteří našli azyl u Arnulfa, měli také
usilovat o Svatoplukův život a spiknout se s Bulhary.
Ti podnikli toho roku nájezd pravděpodobně
do oblasti naTise, jež se snejvětší pravděpodobností
již v té době nacházela pod Svatoplukovou svrchovaností
(MMFH I, 114-117, zvl. pozn. č. 19-21
nas.117; srov. Havlík 1
1987, 171-172; 1994, 57-58;
Ratkoš 1988, 57; 70-78; Steinhi.ibel2004, 140-141;
Měřínský 2006a, 729).
Asi někdy na jaře následujícího roku 883 vyslal
také Svatopluk I. poselstvo k Arnulfovi a žádal
karantánského vévodu, aby odpřísáhl, že nebude
přijímat jeho nepřátele. Ten to odmítl a moravský
vládce svojskem zevšech částí své říše vtrhl do Pannonie
a velkou část území ovládaného Arnulfem
zcela zpustošil. Poté v roce 884 vpadl Svatopluk I.
opět se značnými vojenskými kontingenty na pannonské
území spravované Arnulfem, ač údaj, že
najednommístě jehovojsko procházelo odvýchodu
až do západu slunce je obvyklým kronikářským
klišé. Po dvanáctidenním kořistění se Svatopluk I.
stáhl se svými vojsky zpět, ale pak poslal opět
část svých oddílů na jih od Dunaje a v bitvě nad
Rábou se tyto jednotky střetly s vojskem vedeným
staršími syny Wilhelma a Engilšalka, jmenovitě
Megingozem a Papem, kteří po porážce, kterou
jim Moravané uštědřili, zahynuli při útěku v řece
Rábě, a bratr hraběte Bertolda byl s přemnoha jinými
zajat (MMFH I, 117-119, zvl. pozn. č. 22-28
na s. 117-118; srov. Havlík 1
1987, 171-173; 1994,
58-59; srov. Měřínský 2006a, 729-730).
Dva a půl roku pustošení pannonského Podunají
a Arnulfova zdejšího panství vykonalo
jistě své, a nelze se tedy divit, že nakonec se císař
Karel III. Tlustý asi na podzim roku 884 osobně
vypravil k jednáním se Svatoplukem I. a jeho
knížaty i velmoži na horu Comianu, která ležela
na hranici mezi Slovany a Bavory. Tato Mons Comianus
(Cumenberg či Cumeoberg) je hledána
na Kumenbergu-Burgstallu na severním výběžku
Vídeňského lesa u St. Andra nedaleko od TuHnu
(MMFH I, 119, zvl. pozn. č. 29-30 tamtéž; srov.
Vavřínek 1963, 182; Wolfram 1987, 292; Havlík
1994, 59; Steinhiibel2004, 141). PodleAnnales regni
Francorum (Letopisy království Franků) a jejich
doplňků označovaných podlejejich domnělého autora-
životopisce Karla Velikého Einharda (kolem
770-840) - Annales qui dicuntur Einhardi (Letopisy
zvané Einhardovy) bylo při postupu vojsk Karla
Velikého proti Avarům rozbořeno opevnění svelmi
pevným náspem při městu Komagenách na hoře
Kumeoberg (MMFH I, 35, pozn. č. 4 tamtéž, 37,
pozn. č. 2 tamtéž; srov. Měřínský2002a, 504-505).
AnnalesIuvavenses maximi (Letopisysolnbhradské
největší) sestavené v 15. století na základě starších
rukopisů pocházejících z poloviny 12. století uvádějí,
že Karel vytáhl do Pannonie přes Omuntesdorf
(MMFH I, 134). NázevCumeoberg-Comianus čili
Mons Comagenus je také podle některých badatelů
vztahován na celé východní Předalpí od TuHnu
a Vídeňského lesa na západě až k Rosaliengebirge
jižně od Vídeňského Nového Města a zde se měl
také nacházet Omuntesberg (Omuntesperch)
připomínaný v roce 890 (MMFH I, 120-121, zvl.
pozn. č. 3 na s. 120; srov. dále; Měřínský 2006a,
879-881). V roce 859 je připomínán Chuomberch
(Cuminos montes) v listině Ludvíka (II.) Němce
z 24. září, v níž se hovoří o darování majetku ležícího
mezi Rábou (patrně Rábicí, Rabnitz, Répce)
a výše zmiňovaným Chuomberchem (MMFH III,
51-53 č. 27, pozn. č. 5 na s. 52), což také vedlo
k úvahám o jeho ztotožnění s celým předalpským
prostorem mezi Rosaliengebirge a Tullnem (Měřínský
2006a, 161). Již v antickém období se však
Vídeňský les nazýval Mons Cetius a sám Tulln, kde
se nacházel římský casteH, nesl název Comagena,
což vzdáleně připomíná výše uváděný název.
Nejpravděpodobněji tedy, a to i vzhledem ke zde
522
uskutečněné schůzce mezi Svatoplukem I. a Karlem
liLTlustým, muselo jít o konkrétní místo či horu
v blízkosti Tullnu v dnešním Vídeňském lese (srov.
Měřínský 2006a, 730).
Svatopluk I. stvrdil císaři přísahou věrnost, zřekl
se vojenských akcí proti němu, pokud bude franský
panovník naživu, a uznal jeho císařskou hodnost.
Annalium Fuldensium Continuatio Ratisbonensis
uvádějí, že ... jak je obyčej, stane se leníkem rukou
císařovou astvrdímupřísahou věrnost, žepokud bude
Karel žít, nevpadne nikdy do jeho říše s nepřátelským
vojskem (MMFH I, 119, zvl. pozn. č. 31 tamtéž).
Otázkou zůstává, co pod touto formulací tendenčního
pramene rozumět? Zprávu přináší k roku 884
iHerimanni Augiensis Chronicon (Kronika Herimana
z Reichenau; MMFH I, 175-176) a také velmi
pozdníIoannis AventiniAnnales Boiorum (MMFH I,
373), a to ve IV knize, kap. XIX 17 (MMFH I, 400).
Názoryjednotlivýchbadatelů na tento akt se značně
rozcházejí. Faktem zůstává, že přes jednostrannost
atendenčnost pramenejevněm patrná snaharozlišit
panství SvatoplukaI. na straně jedné a doménu moci
císaře Římské říše Karla III. Tlustého na straně druhé,
přičemž sama přísaha je spojena s podmínkou
zastavení nepřátelství vůó Franské říši, respektive
jejíčásti, kteroupředstavovalo Arnulfovo pannonské
panství. Šlo s největší pravděpodobností o případ,
kdy přísahající zanechá vůči receptoru slibu nepřátelství.
Spřísahou nemusí být spojována určitá konkrétní
oblast, neboť Svatopluk I. byl na jedné straně
od roku 880 pod bezprostřední patronancí římské
kurie a na druhé straně císařská hodnost nebyla
ještě do konce tohoto roku obsazena (srov. Měřínský
2006a, 701, 705-707). Císařbylsvětskýmzástupcem
a ochráncem papežství i světským představitelem
universum christianum Romanum a ač u něj snahy
ovládnoutdalší národyastátyzhlediskafranské univerzalistické
představy hrálynikolivbezpodstatnou
roli, dovozuje L. Havlík(!1987, 174-175), že vpřípadě
Svatopluka I. byla papežská patronance udělena
s pominutím všech světských vládců, tj. franských
císařů. Proto musel být jeho vztah k císaři poměrem
ke světské hlavě universa Romana a ochránci
římské kurie, a nikoliv k panovníkovi Franské říše.
Skutečný a nadřazený význam Svatoplukova poměru
k papežství dokládá i potvrzení Industriae tuae
Štěpánem V (885-891) z roku 885 (k Industriae
tuae srov. MMFH III, 197-208 č. 90; CDB I, 18-21
č. 24; srov. Havlík 1983; 1
1987, 159-161; 1994, 90-96;
Měřínský 2006a, 699-701; k písemnosti z roku 885
MMFH III, 215-225 č. 101; CDB I, 22-26 č. 26; srov.
Havlík 1983; 1
1987, 179-181; 1994, 96-97; Měřínský
2006a, 731, 822-825).
Nelze vyloučit, že jednání se zúč<~stnil i arcibiskup
Metoděj, neboť XVI. kapitola Zitije Mefodija
uvádí: Kdyžpřišel do dunajských krajin uherský král,
chtěljej vidět. A přestože se někteřídomnívali a říkali,
že od něho nevyvázne bez mučení, přece k němu šel.
On však, jak náleží vladaři, tak ho přijal: s úctou,
slávou a veselím. A promluviv s ním (tak), jak se
slušelo takovým mužům vést rozhovor, propustil ho,
oblíbiv si (ho) a políbiv, s velikými dary; (a) řekl mu:
Pamatuj na mne, ctihodný otče, stále ve svých svatých
modlitbách (MMFH II, 138-139; Havlík1
1987,
175). Ohledně interpretace této zprávy existuje více
možností a obsáhlou literaturu shrnul v roce 1987
D. Třeštík (1987a, 63-67). Adjektivum oyz'bpbcK'bUU
by mohlo být pozdější interpolací podle stavu
od ll. století přidanou ruským opisovačem, jenž
ve své předloze četl o Metodějově setkání snějakým
králem na Dunaji. Pro dobu, kdypsal, zde znaljediného
krále, ato uherského. Z těchto důvodů bybylo
možno tohoto "uherského krále", kterýje líčen jako
křesťanský panovník, nikolivnáčelník nomádských
Maďarů, s nimiž se Metoděj setkal spolu s bratrem
Konstantinem jižpři své cestě k Chazarům roku 861,
a ti oba bratry přepadli ... vyjíce jako vlci, (a) chtěli
jej zabít. Až na Boží příkaz se uklidnili a začali se
mu klanět (Zitije Konstantina, cap. VIII; MMFH II,
60; Měřínský 2006a, 537), ztotožnit s císařem Karlem
III. Tlustým. To by znamenalo, že schůzky
na Mons Comianus se mohl zúčastnit i moravský
metropolita, či se s císařem setkal někdy v tomto
období samostatně. Označení za "pouhého krále"
potomvtomto případě vychází zbyzantského pojetí,
jež neuznávalo římské císařství Franků, Byzantinci
označovali franské panovníky pouze za krále.
Pro ztotožnění "uherského krále" s Karlem III.
Tlustým se vyslovil například A. Bruckner (1913,
95, pozn. č. 1; 1933, 541; 1937, 567), V Vavřínek
(1964a, 361-369), po jeho závěrech i F. Dvorník
(1970, 194-196, pozn. č. 48 na s. 342) a další. Jiní
badatelé, jako například zprvu F. Dvorník (1933,
244), Z. Dittrich (1962, 254-257), A. Vaillant (1965,
173) aP. Ratkoš (1967, 118-123), naopak spojovali
tohoto "uherského krále" sněkterým z maďarských
vévodů a s rokem 881, kdy se staří Maďaři měli objevit
u Vídně (Měřínský 2006a, 721-725), nebo se
nevylučuje ani možnost, že šlo o krále bulharského
vzhledem k válce mezi Moravany a Bulhary v roce
882 (srov. Měřínský 2006a, 731-732).
A. Vaillant (1965, 173) tvrdil, že v původním
originále stálo km;dz'b oug7Jrbskij (oyz'bpbcK'buu),
což ruský opisovač zaměnil za korolb, ale mohlo
tam být napsáno i *kralb, což je předpokládaná
podoba slovanského výrazu korolb v moravském
dialektu, neboť obecně je tento termín západoslovanského
původu a byl etymologicky odvozen
od jména Karla Velikého. Na Moravě se tohoto
výrazu adekvátního titulu rex pro označení franských
panovníků používalo již před příchodem
byzantské misie a žáci Konstantina a Metoděje jej
v intencích byzantského nazírání na císařský titul
Karolingerů převzali i pro ně a teprvevpozději je
například iv dochovaných rukopisech Zitije Mefodija
ruskými opisovači nahrazen ruskému dialektu
odpovídajícím tvarem korolb, a protože v té době
již vládl v Pannonii uherský král, přidal k tomuto
titulu adjektivum oyz'bpbCK'bUU. L. Havlík e1987,
175) vyslovil domněnku, že termín uherský se dostal
do opisu pramene až ve 12. století vzhledem
k souvěké existenci uherského státu ve středním
Podunají a že patrně nahradil původní termín
"fransl~ý''. Označení král používal autor moravského
Zitije Mefodija. Z tohoto hlediska je pozoruhodné,
že pozdní Proložnoje žitije Kirilla (III)
(Proložní život Cyrilův) zachovaný až v rukopise
ze 17. století (srov. MMFH II, 283) jako jedinýhagiografický
pramen uvádí Karla, krále německého,
a nadto v souvislosti s Dunajem, v legendě personifikovaného
jakopána uherského. Spojení situace
9. století apozdější je zřejmé (MMFH II, 284, pozn.
č. 12-13 tamtéž). P. Ratkoš (1967, 118-123) přišel
dokonce s myšlenkou, že korolb vXVI. kapitole Zitije
Mefodija neznamená král, ale prostě panovník,
vládce či v případě maďarského předáka kmenový
náčelník. Podle tohoto badatele se Metoděj mohl
s "uherským králem", tj. panovníkem či náčelníkem,
setkat nejspíše vPotisí získanémSvatoplukem
po zakončení bulharsko-moravskýchválekvletech
881-882. Zde v levobřežním Potisí pobývali asi
Maďaři, o nichž se k roku 881 zmiňují Annales
Iuvavenses maximi (Letopisysolnohradské největší;
MMFH I, 135; Měřínský 2006a, 724-725). Měla
to být ona nepokřtěná Morava, o níž se zmiňuje
byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos
(De administrando imperio, cap. 40; MMFH III,
396; srov. Měřínský2006a, 740). Metoděj zde podle
P. Ratkoše působil jako misionář. K!omuje nutno
podotknout, že neúspěšně, neboť Zitije Mefodija
nás neinformuje o přijetí křtu oním panovníkem,
a tudíž je podle D. Třeštíka (1987a, 64) podivné,
proč autor skladby snažící se vyzdvihnout zásluhy
světce o této neúspěšně skončivší epizodě vůbec
mluvil. Navíc Ratkošův výklad komplikuje situaci
v tom smyslu, že termín korolb musíme vyklá4_at
jako vládce či panovník i na ostatních místech Zitije
Mefodija, což by však mnohdy změnilo smysl
příslušných textů (srov. Měřínský2006a, 732-733).
523
Faktem zůstává, že popis tohoto setkání je v Zitije
Mefodija zařazen po XIII. kapitole (MMFH
II, 136-137) informující o návštěvě Metoděje
v Konstantinopoli někdy na podzim roku 881 či
na začátku následujícího roku 882 (Měřínský 2006a,
714-717). I práce na překladech bible popisované
v kapitole XV (MMFH II, 138) jsou uváděny před
XVII. kapitolou o arcibiskupově skonu (MMFH II,
139-140), což do jisté míry vylučuje setkání
s maďarským vévodou, pokud by se odehrálo
za nájezdu v roce 881, a na druhé straně umístění
před poslední kapitolu posunuje tuto událost blíže
k roku 885, a tudíž nevylučuje rok 884. Obecně je
možno toto setkání klást do rozmezí let 882-884
a možnost schůzky s císařem Karlem III. Tlustýmje
dosti pravděpodobná (srov. MMFH II, pozn. č. 136
na s. 138-139; Měřínský 2006a, 733).
Naopak lze s velkou jistotou odmítnout názory,
že Metoděj se setkal s "uherským králem" či lépe
řečeno náčelníkem. Z těchto důvodů je nutno
odmítnout i z tohoto výkladu vycházející další
myšlenkové konstrukce P. Ratkoše (1967, 66-67)
o obsazení území mezi Dunajem a Tisou v roce 881
Svatoplukem I., a když se potom Maďaři stáhli z Potisí,
odkud vytlačili toho roku Bulhary, i následující
okupaci levobřežního Potisí Moravany (Havlík
1
1987, 171-172; Měřínský 2006a, 721-722). Nelze
souhlasit ani svývody o politickém pozadí "misijní
akce" u "uherského krále'~ či dokonce vyjednávání
s tímto "uherským králem" roku 880 na dolním
Dunaji při cestě Metoděje do Konstantinopole
(ta proběhla patrně až v letech 881/882; Měřínský
2006a, 714-717), kde se jej snažil pannonsko-moravskýarcibiskup
získatjako Svatoplukova spojence
pro jeho boj s Východofranskou říší, a v zájmu
panovníka Velké Moravy měl pak být podniknut
maďarský nájezdk Vídni (Měřínský 2006a, 724-725,
735-736) následujícího roku, jak usuzoval Sz. de
Vajay (1968, 15-17). To vše jsou ničím neprokazatelné
domněnky a nepravděpodobné kombinace
(srov. Měřínský 2006a, 733).
XVII.4 Poslední desetiletí Svatoplukovy vlády
a vrchol jeho moci (884-894}
S boji Svatopluka I. v Pannonii během let
883-884 souvisí i otázka, zda po nich zůstala tato
oblast trvale v područí velkomoravského panovníka.
O stažení velkomoravských vojsk z celého
prostoru jižně od Dunaje v roce 884, či lépe řečeno
jihovýchodně od Ráby, nám prameny nic neříkají.
O příslušnosti tohoto území k Velké Moravě odvýše
uvedeného roku uvažoval V. Novotný (1912, 358).
524
NaopakE. Dummler (1865, 228) a pozdějiJ. Dekan
(1951, 161) zachovávaliv této otázce značnou skepsi
a zdrženlivost. V. Vaněček (1963, 25) a L. Havlík
(1960, 67-72) vzhledem k absenci zprávy o odchodu
moravských oddílů z Pannonie v Annalium
Fuldensium Continuatio Ratisbonensis (MMFH I
118, pozn. č. 27 tamtéž; srov. Havlík 1
1987, 173)
· a vzhledem k informaci téhož pramene, že roku
892 byli nuceni Arnulfovi poslové k bulharskému
panovníkovi volit cestu oklikou po Sávě, aby nebyli
znepokojováni Moravany (MMFH I, 122; srov. Havlík
1
1987, 173; Měřínský 2006a, 888), předpokládají
příslušnost alespoň části Pannonie ke Svatoplukově
Velké Moravě, především pak území Blatenska bez
jeho západní části (srov. Měřínský 2006a, 733).
To, že v západní části bývalého Kocelova knížectví
mělo své majetky a zájmy jak salcburské
arcibiskupství, tak i biskupství v Rezně, naznačují
některé dochované listiny z této doby. Problém
představuje listina datovaná k 21. březnu 890, o níž
nelze s jistotou říct, kde byla vydána. Každopádně
její datace souvisí s Arnulfovou cestou na schůzku
k~nanou na Omuntesbergu. I kdyby Arnulf vyjel
z Rezna 15.-16. března 890, kdy zde vydal poslední
listinu, soudívětšina badatelů, že do 21. března, data,
ježje na výše zmíněné listině uvedeno, mohl dorazit
pouze do korutanského Mosaburgu, a nikoliv až
do Blatenska. Anebo jde o přepis za Reganesburc.
Identifikace tohoto Mosaburgu představuje totiž
dosti podstatný argument pro řešení otázky, kdo
vládl v tomto období v Blatensku- zda Svatopluk I.
či Arnulf (MMFH III, pozn. č. 1 na s. 78-79; srov.
Havlík 1
1987, 173; Měřínský 2006a, 734-735).
Většina badatelů se· kloní ke korutanské variantě.
Současně se i v tomto případě poukazuje na značně
vysokou cestovní rychlost, kterou by Arnulfmusel
vyvinout, aby dorazil do korutanského Mosaburgu,
nehledě na obtíže spojené s průchodností alpských
údolí a pasů v tomto jarním období. Podotýkáme,
že Arnulf mohl cestovat i po Dunaji, což nebylo
v tomto období nijak neobvyklé, a tak se mohl
dostat i do Blatenska a následující týden se sejít
se Svatoplukem I. na Omuntesbergu (Měřínský
2006a, 879-885), či naopak konferovat 19. března
na Omuntesbergu a potom být za dva dnyu západního
konce Blatenského jezera (dnes Maďarsko),
jestliže se schůzka měla odehrát v polovině čtyřicetidenního
půstu, který na toto datum v roce 890
připadl. V souvislosti s t~mito boji v Pannonii se
také uvažuje o připojení Cech do rámce Svatoplukovy
Velké Moravy v době po jejich ukončení, ale
před setkáním Karla III. na hoře Monte Comiano
(Měřínský 2006a, 735).
Po uzavření jednání pokračoval císař v cestě
do Itálie přes Karantánii. V následujícím roce
885 došlo také k urovnání sporu mezi Arnulfem
a Svatoplukem, jak nás opět informují Annalium
Fuldensium Continuatio Ratisbonensis, kde se stručně
konstatuje: Na východě je stvrzen přísahou mír
mezi Arnulfem a Svatoplukem, ovšem zapřítomnosti
bavorských knížat, tj. bavorské šlechty a velmožů
(MMFH I, 120). Zprávu přináší k roku 885 i Herimanni
Augiensis Chronicon (Kronika Herimanna
zReichenau; MMFH I, 176), kde se uvádí: Je upevněn
mír mezi Arnulfem, vévodou Korutan a Pannonie,
a mezi Svatoplukem, vévodou Moravy. Velmi pozdní
Ioannis Aventini Annales Boiorum (MMFH I, 373),
a to ve IV. knize, kap. XIX 27, dokonce informují,
že ... Na austrijském pomezí Bavor byly při slavném
shromážděníBavorů utvrzenypod závazkempřísahy
přťbuzenským vztahem a křestnou adopddět{smlouva
a m{r mezi Arnulfem, králem Bavorů, a Svatoplukem,
králem Moravanů, Svatopluk si vezme za manželku
Arnulfovu sestru Giselu a o dni křtu přijme
za vlastnťho Arnulfova syna, zrozeného ze souložnice
(MMFH I, 400-401). Doplňující údaj nacházíme
v Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon (Kronika
priimského opata Reginona) k roku 890 ... nadtojeho
syna (tj. Arnulfa), kterého měl ze souložnice, pozvedl
z posvátného pramene a dal ho nazvat podle svého
jména Svatoplukem (Zuendibolch, 870/871?-900).
Ke křtu mělo dojít patrně v letech 870/871 a Svatoplukův
křtěnec se stal roku 895 lotrinským králem
(MMFH I, 142-143, pozn. č. 9 na s. 143). K roku
890 zmiňuje tuto událost i Annalista Saxo (Saský
letopisec), který sestavil počátkem druhé poloviny
12. století rozsáhlé světové dějiny, zahrnující léta 741
až 1139 (MMFHI, 255, 258; Havlík 1
1987, 175-176;
Měřínský 2006a, 22, 352, 877, 883, 904).
Po návratu Metoděje (813/817-885) z návštěvy
v Konstantinopoli, s největší pravděpodobností někdy
na jaře roku 882, z cesty, jež je obestřena jistým
tajemstvím, neboť asi neobstojí vysvětlení, že šlo
pouze o jeho přání ještě jednou navštívit svoji vlast
(Měřínský 2006a, 714-717), se pannonsko-moravský
arcibiskup věnoval podle XV. kapitolyZitije Mefodija
překladu bible do staroslověnštiny. Píše se zde: Potom
se vytrhl ze všech zmatků (světa) a svou starost vložil
na Boha. Dříve však (ještě) určiv ze svých učednťků
dva kněze, zdatné rychlopisce, přeložil vbrzku úplně
všechny knihy (bible), kromě Makkabejských, z řeckéhojazyka
do slovanského za šest měsíců, začav od měsíce
března do šestadvacátého dne měsíce října. Když
(práci) ukončil, vzdal náležitou chválu a slávu Bohu,
který (mu) poskytl takovou milost a zdar. A když obětoval
se svým duchovenstvem svatou a tajemnou oběť,
525
oslavil památku svatého Dimitrije. S Filosofem totiž
prve přeložil toliko žaltář a evangelium s apoštolem
a vybranými církevními službami. Tehdy pakpřeložil
i Nomokánon, to jest pravidlo zákona, a knihy otců
(MMFH II, 138, pozn. č. 131-135 tamtéž; Měřínský
2006a, 498-500, 552, 762-763).
Další podrobnosti uvádí Proložnoje žitije Konstantina
i Mefodija. Nejstarší chronologická vrstva
těchto krátkých životů svatých reprezentovaná
Proložním životem Konstantinovým aMetodějovým
je vlastně krátkým poučením o působení obou věrozvěstů
na Moravě a s největší pravděpodobností
je výsledkem posledního roku činnosti a existence
centra staroslověnského písemnictví a kultury
na Velké Moravě. Předpokládá se, že jako stručný
přehled a poučení bylo toto dílo určeno duchovenstvu
staroslověnské liturgie v době bojů Gorazda
(přip. 867, designovaný arcibiskup 885/886)
a Klimenta (Kliment Velický či Ochridský, biskup
v Drevenici či Velici 893/894, t 916) s Wichingem
(biskup v Nitře 880-893, administrátor moravské
církve 885/886-893, biskup v Pasově 899, kancléř
Arnulfův 893-899, t 899) před jejich vyhnáním
z Moravy někdy během 1. poloviny roku 886
po zvolení Wichinga nástupcem Metodějovým.
Ríká se zde mimo jiné: Hadrián, papež římský (Hadrián
II., 792-872, papež 867; pozn. ZM), jmenoval
blaženého Metoděje do funkce arcibiskupa na stolec
Andronika, apoštola pannonské oblasti; a když tam
učil, zakusil mnohoprotivenstvíodfranských biskupů
a kněží, kteří se protivili pravé víře podle bludného
učení Řehoře Dialoga (tj. papeže Řehoře I. Velikého;
540-604, papež 590; pozn. ZM). Sídlil v zemi
Moravské (a) přeložil všech 60 knih Starého i Nového
zákona z řečtiny do slovanštiny ve 3. indikci roku
6393 za knížete Svatopluka, (kdy) byl řeckým dsařem
Basileios (Basileios I., 812?/827-886, císař 867; pozn.
ZM) a Bulhaři (měli) od Boha knížete Borise (Boris/
Bo[go]ris-Michael, 852-889, t 907) (a) král německý
(vládl) lidem (MMFHII, 141, 143;srov. Měřínský
2006a, 762-763). V případě německého panovníka
je otázkou, zda šlo o Ludvíka (II.) Němce, v té době
již nežijícího, či Karla III. Tlustého. Kdy přesně se
Metoděj překládání věnoval, není z pramenů zcela
jasné, ale muselo to býtv rozmezílet 882-884, neboť
následující XVI. kapitola Zitije Mefodija (MMFH II,
138-139) nás informuje o výše zmiňovaném setkání
s uherským králem, přičemž mohlo dojít k záměně
s císařem Karlem III. Tlustým, a tudíž se tato událost
mohla nejpravděpodobněji odehrát v roce 884
(Měřínský2006a, 722, 728-733). V Proložnoježitije
Konstantina iMefodija je datum 3. indikce roku 6393
rekonstruováno, neboť písmena označující cifryjsou
MORAVA NA ÚSVITĚ DĚJIN
ZDENĚK MĚŘÍNSKÝ
VLASTIVĚDA MORAVSKÁ
ZEMĚ A LID
NOVÁŘADA
SVAZEK4