Ze současné problematiky evropského pravěku Problemes actuels de la préhistoire européenne K OTÁZCE SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ PŮDY NA VELKÉ MORAVĚ PETR CHARVÁT, Praha, Aú Pro naše historické bádání- včetně archeologie - mají neohyčejný význam všechny závěry, týkající se společenského ustrojení Velké Moravy. Klíčem k pochopení jejího sociálního profiluje bezesporu povaha vlastnictví z;ákladního výrobního prostředku, totiž půdy. Touto otázkou se také historické hádání posledních let vícekráte zabývalo (Havlík 1977, 21-22, přehled starších prací na str. 10, pozn. 3; 1978, 42-49; 1980a, 33-34; 1980b, 7-15; 1981/82; 1985, 197-199; přehled novějších prací uvádí též Žemlička 1986, 109). Obecně se přijímá postulát více či méně třídního charakteru velkomoravské společnosti, spočívající na vlastnictví obdělávané půdy vládnoucím panovníkem. Dále se předpokládá dědičné osobní vlastnictví či držba diferencované velikosti; podle okolností měl panovník propůjčovat půdu jednak velmožům a jednak pospolitostem prostých rolníků. Tyto hypotéz;y opírají badatelé o údaje tří skupin písemných pramenů: 1) v úvahu jsou hrány velkomoravské texty právní, totiž Nomokanon a Zakon sudnyj ljudem (dále ZSL); 2) dále text velkomoravského penitenciálu čili zpověd~í příručky stanovící tresty za přečiny proti církevním předpisům, zvaného Zápovědi svatých otců (dále ZSO); 3) a konečně drobnější údaje růz;ných písemností, povětšinou historiografického charakteru, spolu s úvahami o rázu pozemkového vlastnictví v přidunajské, avšak franské Panonii podle textů 9. století (Havlík 1980c). Texty všech pramenů mají badatelé k dispozici v reedici jako MMFH zásluhou L. E. Havlíka, takže v dalším upouštím ód podrobnějších citací. Neobyčejná závažnost nastíněné problematiky sama vynucuje otázku, zda navržená interpretace pramenných údajů se za současného stavu biidá.ní jeví jako jediná možná či zda lze uvažovat i o možnostech jiných. V tomto textu se chci věnovat spíše kritice výpovědních schÓpností pramenů než vlastní interpretaci. Doufám, že se k otázkám sociálního profilu Velké Moravy budu moci vyslovit v rámci širší srovnávací studie o problematice vzniku raných států. 1.1. V'elkomoravské právní památky Texty Nomokanonu i ZSL sice pracují s pojmem vlastnictví, blíže jej však nespecifikují. Tato kategorie z;ahrnuje zjevně u obou textů objekty rázu movitého i nemovitého: "statky" ve smyslu pozemkového majetku s budovami, otroky a otrokyně, drahé kovy, lesy, _pole, stavby, vinice, válečné zajatce, dobytek i drobné mobilní předměty (zbraně). Ze žádného z obou textů však nevyplývají 672 Archeologické rozhledy XXXIX, Praha 1987 jakékoli rozdíly v charakteru vlastnictví či v jeho velikosti. Zákoníky tak prokazují pouz;e existenci přivlastňování uvnitř velkomoravské společnosti, neosvětlují však ani charakter, ani kvalitu tohoto procesu. Rá.z vlastnických vztahů 9. století tak vlastně neudávají. Striktně vzato, mohly hy takovéto legální normy být vnuceny i společnosti ještě rodové se skupinovou držbou pozemků a periodickým přeroz;dělováním půdy, neboť i v takových poměrech je v každém daném okamžiku obvykle jasné, komu (=které společenské jednotce) který pozemek či mobilie v dané situaci patří (obecně o typech rodové držby půdy Sahlins 1968, 74-95). Určitou indikaci by mohly poskytnout údaje o otrocích, ti však mohou- byť i nikoli v rozhodující míře- existovat již ve společnostech předstátních (Ravenhill 1978, 73); etnologové dokumentovali konečně i společnosti, kde se práce otroků a pokrevně spjatých skupin vzájemně doplňují a prostupují, aniž by jeden z obou typů definitivně převážil (práce E. Terraye, cituji podle: Lloyd 1981, 231-233). Právní texty nás tedy bez;prostředně informují jen o existenci společenského přivlastňování- nikoli o jeho charakteru- na Velké Moravě. Tím ovšem potíže s interpretací z;ákoníků zdaleka nekončí. Uvědomme si, že představují prameny rázu normativního a že je tedy třeba s nimi pracovat zvláště obezřetně, ježto takové texty se vždy skládají ze složek konkrétní skutečnost kopírujících a složek dosud nerealizovaných, které mají být příslušným předpisem do praxe teprve z;avedeny (o kritice právních pramenů obecně: Bloch 1967, 126-127). Při interpretaci musíme vždy pečlivě vážit, do které z uvedených složek náleží předmět našeho zájmu. Právní normy samotné ostatně vykaz;ují vývoj v čase a prostoru, takže jejich aplikace a obsah hudou vždy určovány konkrétními místními a časovými podmínkami (velmi pěkně např. Kormendy 1984). Nelze opomíjet ani fakt, že známe zlistiněná právní pořízení, která se nikdy neuskutečnila, jako např. založení městské obce na litoměřickém Dóm• ském pahorku Přemyslem Otakarem II. (Žemlička 1978, 200). Přihlédněme tu i ke zjištění, že např. ZSL se na Moravě 9. století jako z;ávazný právní řád neprosadil a že se pokus o jeho zavedení setkal s opozicí (Vavřínek 1985, 218). Pro úplnost bychom se měli ještě zmínit o tom, že oba právní texty nejsou původní; byly přeloženy podle starších předloh, platných v byzantské říši (podrobněji Vašica 1966, 63-84). Byzantští zákonodárci se vyznačovali mimořádnou úctou k tradicí posvěceným textům; v řadě případů byly i antikvované z;ákonné předpisy přebírány do renovovaných zákoníků a stávalo se dokonce, že i při z;listiňování zcela konkrétních právních pořízení užívali pisatelé listin klasických termínů pozdně antického práva, třebaže jejich smysl hyl na daném místě jiný (Kazhdan ~ Constable 1982, 121-122, 167-168). Proto velkomoravské ziÍkoníky kategorii vlastnictví obsahovat prostě musí, neboť základ byzantského fiskálního systému odedávna tvořil pozemek, obdělávaný rolnickou rodinou, která jej držela, což se odráží v celé řadě byzantských právních ustanovení. Nelze proto ani vyloučit, že pojem vlastnictví přešel do velkomoravských právních textů již z byzantských předloh; to hy ovšem o jeho konkrétní moravské podobě vypovídalo pramálo. 673 Konstatujeme tedy, že památky velkomoravského práva dokládají pouze a výhradně existenci společenského přivlastňování přírodních statků, obsáhle komentovanou již klasiky (např. Marxův rukopis "Formen, die der kapitalistischen Produktion vorhergehn"- Marx 1967, 37-63), nikoli však již charakter tohoto procesu ani formu vlastnictví základních výrobních prostředků. Navíc jde :z;řetelně o prameny cizí provenience, u nichž nelze vyloučit užívání pojmů vzniklých v odlišných sociálních prostředích a jejichž zavedení co legální normy se moravská společnost bránila. 1.2. Text velkomoravského penitenciálu ZSO I tento předpis k nám byl :z;aveden z ciziny, zřejmě ze západu (Vašica 1966, 80-84), a ani on dostatečně nespecifikuje konkrétní formu společenského přivlastňování; vyskytují se tu mohilie, dobytek, dům či stodola. Platí bezpochyby totéž, co bylo výše uvedeno o pramenech povahy normativní a navíc cizí provenience: jejich údaje musí být systematick)' kontrolovány nezávislými prameny, což v dané situaci není možné, ježto písemné údaje odrážející bezprostředně velkomoravskou majetkoprávní praxi nemáme k dispozici. U církevních normativních pramenů hrozí navíc další nehe:z;pečí: proka:z;atelně docházelo k přípa· dům, kdy hyl daný předpis aplikován na nejrů:z;nější typy reálných situací. Zvláště dohře to lze sledovat na tak :z;dánlivě objektivních pramenech, jakými jsou protokoly o výsleších, :z; jejichž srovnávání již vícekráte vyplynulo, že text odpovědí přinejmenším stylizoval vyslýchající úředník (Bloch 1967, 103). V ta· kových případech je třeba odlišovat svědectví "dota:z;níku", do jehož rubrik bylo tak snadné vtěsnávat odpovědi vyšetřovaných, a "surové reality", kterou formulovali odpovídající. V případě ZSO máme k dispozici "dotazník", nikoli však již - alespoň ne v oblasti pramenů psaných- možnost nahlédnout do každodenních poměrů. 1.3. Údaje historiografických textů a podunajské analogie Sem náleží různé drobnější :z;mínky ci:z;ích písemných pramenů (většinou fran· ských, nejvýraznějším rysem je Prihinova "proprietas" v Nitře, :z; interpolace v textu Conversio Bagoariorum et Carantanorum- Havlík 1985, 198-199). Zde hude základní otá:z;ka pramenné kritiky :z;nít takto: jaký je reálný obsah sdělení, které učiní ci:z;í autor, vychovaný v úplně odlišném prostředí a prošlý více či méně kvalitní výukou, která jej vybaví většinou již ustáleným arsenálem tradičních vyjadřovacích prostředků podle doslechu či v nejlepším případě podle čísi výpovědi o poměrech v cizí a v:z;dálené :z;emi, není-li jeho cílem objektivní svědectví, nýbrž více či méně výstižné uchopení skutečnosti pomocí věroučného myšlenkového aparátu, nepočítáme-li již politickou či civilizační tendenci? (po· drobněji o vztahu církevní a lidové kultury Le Goff 1967, o školách a vzorech literární tvorby na :z;ápadě např. Riché 1985; Fontaine 1985). Je nanejvýš logické 674 předpokládat, že hude zpracovávat přijatou informaci pojmy, vlastními jemu samému a vytvořenými na základě jeho výchovy a školení. Sotva se asi hude snažit o osvětlení struktury cizí a navíc nábožensky odlišné společnosti. V moderní době se týž problém vynořil v případě etnologických popisů předindustriálních společností. V řadě případů užili evropští badatelé pro mimoevropské insti.; tuce názvů, sro:z;umitelných Evropanům, ale zkreslujících skutečnost (africké "tajné společnosti"- Kandert 1984, 41-45; australské "kasty"- Lévi-Strauss 1962, 150). Stejný deformující vliv "osobnostní optiky", určované výchovou a školením, se ovšem projevil např. v pohledech muslimských literátů na Evropu (k tomu Lewis 1982). Opět tedy musíme rozlišovat skutečnou velkomoravskou realitu od jejího "zašifrování" do písemného pramene po zpracování apercepční soustavou ci:z;ího vzdělance. Obávám se ovšem velmi, že pokus o "ro:z;šifrování" nara:z;í na nedostatek konkrétních údajů písemných pramenů domácí provenience. Ani :z;de tedy nevyplývá :z: pramenů nic než vágní představa "vlastnichí", jejíž reálné podoby mohly být nejrůznější. Určitou naději zdánlivě poskytují listinné údaje 9. století pro Východní marku a Panonii (Havlík 1980c), uvádějící i nadace církevním institucím učiněné Prihinou a Kocelem (MMFH IIIA: 26, str. 50-51; ihid. 28, str. 53-55; ibid. 31, str. 61, jde však o falzum; ihid. ll1, str. 127-129). Tu jde ovšem zcela jasně o území pod franskou svrchovaností, jehož integrace do státní společnosti prohí· há podle vládních direktiv a s použitím státních organi:z;ačních forem, zcela ne· :z;ávisle na etnicitě re:z;identního obyvatelstva, které je postupně začleňováno do franské ekonomické, správně politické a poslé:z;e i ideologické struktury. Tomu nasvědčují takové skutečnosti jako užívání franských měr, hromadný výskyt německých místních jmen v této oblasti (Conversio-MMFH IIIC,str. 292-322, zvl. na str. 312-315) či přímo vyjádřená svrchovanost franského krále nad tímto územím, takže např. Prihina svůj úděl pouze držel (MMFH IIIA: 28, str. 54) a totéž platí pravděpodobně i o Kocelovi. Prihina i Kocel tu byli posta· veni do role správců a udržovatelů společenské struktury, která vznikla před jejich příchodem a bez jejich přičinění a vlivu zcela z iniciativy fr~nského státu, do jehož správní, politické a ideologické struktury se také začlenili. To ovšem nikterak neznamená, že hy situace na Moravě měla být obdobná, respektive takový závěr nelze z písemných pramenů pro panonskou oblast 9. století prostě a jednoduše přenášet do moravské oblasti bez hlubší pramenné kritiky. Zastavme se však na malý okamžik u tohoto aspektu problému. Pribina i Kocel ohdarov~vali- patrně z důvodů soukromé zbožnosti, možná i pro reprezentaci- bavorské církevní instituce. Proč však totéž neučinil moravský Svatopluk, o jehož latinské orientaci v otázkách víry jsme zpraveni prameny (Vavřínek 1985, 238)? V letech 885-893 měl na jeho dvoře volné pole působnosti latinský biskup Wiching. Proč nepřiměl svého chlebodárce k investici do života na onom světě zbožným odkazem, který by byl jistě příznivě nahlížen i v říši? Bylo nepřátelství mezi Svatoplukem a Arnulfem tak hluboké? Neho nemohl Svatopluk církvi žádné pozemky věnovat, neboť jimi nedisponoval? Na tyto otázky nám písemné prameny, žel, odpověd' neposkytnou. 675 2. Závěr Údaje písemných pramenů o moravské společnosti 9. století naznačují existenci společenského přivlastňování přírodních statků; neosvětlují však ani charakter tohoto procesu, ani jej blíže nespecifikují a nevyplývá z nich, v jaké podobě se uskutečňovalo "lastnictví základního výrobního prostředku- půdy. Za těch• to okolností je hypotéza o soukromém vlastnictví půdy jedním- ne však jediným - z možných vysvětlení. Bude ji nutně třeba ověřit buď jinými údaji relevantních písemných pramenů nebo zapojit prameny jiné povahy. Jediné soudobé, bezpečně se vážící k moravskému území a dostatečně početné prameny lze podle mého názoru získat rozborem skutečností zjištěných archeologicky. 3. Perspektivy interpretace archeologických pramenů Výsledky archeologického výzkumu naznačují již dosti vyspělý charakter moravské společnosti. Dokládají poměrně vysoký stupeň rozvoje výrobních sil, spojený s existencí specializované výroby a s počátky obchodu, relativní centralizovanost politické organizace (schopnost aktivovat pro různé veřejné práce, např. výstavbuopevnění, relativně značný počet pracovních sil) a institucionalizaci funkcí kultovních (křesťanské i mimokřesťanské svatyně). Jaké budou společensko-historické koreláty takové archeologické situace? Specializovaná výroba je v principu možná už v rodové společnosti (Kohler 1985, 25; Scoditti 1982, 76-77), třebaže výrazně se projevuje až na předstátní úrovni tzv. náčelnictví, jehož jednou formou je vojenská demokracie (např. Earle 1978, 184-185; ve středověkém Irsku Scott 1982, 116; pro oblast srbských kmenů v dnešní NDR o tom uvažuje Brachmann 1982, 148). Rozs