1
„CO teda jako bude, he?"
To jsem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli jsme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-nilíko, a vy jste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký věšči do starýho mlíka, takže jste to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcemnebo s pár jinejma věščma, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak jsme tomu říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle jsme si drinkali toho večera, o kterým jsem vám začal povídat.
Kapsy jsme měli samý many, takže jsme vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco mi přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani jsme nemuseli předvádět žádný supernásilí nanějaký roztřepaný ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.
My čtyři jsme byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že jsme na sobě měli černý děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak jsme říkali věcičce v rozkroku, kterou jsme tam měli jednak na ochranu a pak taky jako jakousi známku, kterou jste mohli v jistým osvětlení dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (jako teda ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpornej jakoby nadrženej fejs (jako teda obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš
netomáš zcela určite nejlu pěj ší z nás čtyř. Dál jsme měli násobě saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo" jsme tomu říkali), což bylatakovápředstíračkajakobysme takový ramena fakt měli. Pak jsme měli, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vidličkou vzorek. Vlasy jsme neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovači boty na pořádný kopnutí. „Co teda jako bude, he?"
U pultu seděly pěkně pohromadě tři děvočky, jenže my malčici jsme byli čtyři a většinou jsme šli jeden za všechny a všichni za jednoho. Tyhle kartáče byly taky ohozený podle nejposlednější módy, na gulliverech měly posazený fialový, zelený a oranžový paruky, přičemž každá z nich přišla určitě, řekl bych, aspoň na tří, čtyřtýdenní plat těchhle sajdek. K tomu jim dál ladil mejkap (duha kolem očí a lipsy namalovaný hrozně široký). Dál pak měly dlouhý, úplně rovný Černý šaty a na brestách na nich měly připíchnutý malý jakoby stříbrný placky, na kterejch měly různý jména různejch malčiků - Pepa a Míša a tak. To měly bejt jména těch malčiků, se kterejma si slíply, než jim bylo čtrnáct. Čuměly pořád po nás a já už skoro jako řek, že by si tři z nás (koutkem lipsů, aby bylo jasno) mohli jít užít trochu sexu anechat starýho ubohýho Tupouna svýmu osudu, protože by to jen znamenalo purčejznout Tupounovi půlku bílýho, jenom pro tentokrát s pořádným flákem syňágy, ale nechtěli jsme mu to nakonec dneska dělat. Tupoun byl strašně strašně ošklivej a úplně odpovídal svýmu jménu, ale byl to chorošnej kurevskej bouchač a botou to uměl fantasticky.
„Co teda jako bude, he?"
Maník sedící vedle mě (byly tam ty dlouhý plyšový lavice, který se táhly kolem dokola tří stěn) byl pěkně mimo a s vytřeštěnejma očima si mumlal verdy jako „Aristotelovo šunťácký šumový dílo se moudře roztahuje nůžkovcovitě jako cyklámen'". Byl v té své zemi úplně spokojenej, úplně mimo, na orbitu, a já věděl, jak mu je, zkusil jsem si to jako každej, teď mě ale napadlo, bratři moji, že to je pěkně zbabělá věšč. Ležíte si, když jste se nacucali starýho mlíka a pak máte fancy, jako by všechno kolem vás patřilo minulosti. Můžete to prima lukovat, všechno úplně jasně - stoly, stereo, světla, kartáče a malčiky - ale všechno je to jako věšč, která tu kdysi bývala a už tu
není. A vy jste jakoby hypnotizovaní svojí botou, sandálem nebo třeba nehtem na prstě, a zároveň jako by vás zdvihli za zátylek a zatřepali s várna jako s kočkou. Třepete se a třepete, dokud ve vás něco je. Přijdete o jméno, o tělo, o sebe samotu ýho a je vám to jedno a čekáte, dokud vám bota nebo nehet nezežloutne a úplně nakonec nezájde. Pak začnou světla vybuchovat jako jednotlivý atomy abota nebo nehet, nebo třeba špína na lemu kalhot se rozroste do obrovský-ho, obrovskýho placu, většího než celej tenhle svět, a když je to celý pryč, jako by vás šli představit starýmu dobrýmu Bogu nebo Bohu, jestli chcete. Vrátíte se sem na zem a fňukáte, se zkřivenejma lipsama děláte jen bůůůúúúu. Je to zkrátka moc pěkný, ale hrozně zbabělý. Nejste tady nazemi přece proto, abyste si povídal i s Bohem. Tyhle věci můžou z hjumaníka vysát všechnu sílu a dobrý předsevzetí.
„Co ledajako bude, he?"
Stereo jelo pěkně naplno, až se zdálo, že zpěvákův hlas lítá z jednoho koncepultu na druhej, nahoru ke stropu apak se zase snáší a hvízdá si to od stěny ke stěně. Byl to Berti Laski, kterej si chrchlal starej hit „Zmalovalas můj obraz'". Jedna z těch tří ptic u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala do rytmu toho, čemu říkali hudba, břicho. Cítil jsem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujem nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak jsem zařval jako pucák: „Deme deme déme!" a pak jsem praštil toho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně jsem mu ji usadil na ajko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba." Pocítí to dost dobře, až se z té své země vrátí.
„Kam deme?" zeptal se Jiřík.
„Ale, jen se tak projít," odpověděl jsem, „a luknout, co se děje, bratříčci moji."
Tak jsme vypadli do velký zimní najtky a pakovali si to po Marghanitině bulváru a žahli do aleje Boothbyho a tady jsme našli, co jsme vlastně hledali, drobnou legrácku na začátek večera. Byl to sešlej type k učitelskýho ouldana, s brejlema a lipsama otevřenejma v studeným nočním vzduchu. Pod paží měl knihy a zasranej deštník a vyšel zpoza rohu z Veřejné Knihovny, kam dneska zrovna moc píplů nechodí. Dneska už moc těchhle starších buržoasních týpků
po setmění na ulici neuvidíte, zvláště když policajtů je čím dál míň a chodíme tady my, príma malčikuci, a taky tenhle profesorskej týpek byl na celý ulici úplně sám. Tak jsme si to k němu doguljali a já řekl úplně zdvořile: „Promiň, bratře.''
Vypadal trošku vypuganě, když nás čtyři zlukoval, jak ho tak tiše, zdvořile a s úsměvem obestupujeme, ale řekl: „Ano? O co jde?" Promluvil strašně nahlas učitelským vojsem, jako by nám chtěl ukázat, že není popuganej. Já povídám:
„Vidím, že si neseš pod paží knihy, bratře. To je opravdu vzácné potěšení, bratře, narazit v dnešních časech na někoho, kdo pořád ještě čte."
„Ach," odpověděl celej roztřesenej, „skutečné? Aha, ano." A pořád přebíhal pohledem mezi náma čtyřma z jednoho na druhý-ho, jako by byl uprostřed rozesmátýho a velice zdvořilýho náměstíčka.
„Skutečně," přisvědčil jsem. „Velice by mě zajímalo, bratře, kdybys mi laskavě dovolil podívat se na ty knížky, který si neseš pod paží. Nic se mi na světě nelíbí tak, jako dobrá čistá knížka, bratře."
„Čistá," opáčil, „čistá, he?" A v té chvíli mu Pítrs ty tři knížky zgraboval z podpaží a kviklenám je rozdal. Byly tři a tak jsme měli všichni až na Tupouna jednu na luknutí. Já měl knížku s nadpisem Základy krystalografie. Otevřel jsem ji a řekl: „Výborná, opravdu prvotřídní," a otáčel jsem listy. Pak jsem řekl jakoby otřeseným vojsem: „Ale co je tohle? Co má znamenat tenhle zasranej verd? Červenám se, jen to slovo vidím. Zklamals mě, bratře, skutečně jsi mě zklamal."
„Ale," zkoušel odporovat, „ale... ale."
„A tady," řekl Jiřík, „tomuhle teda říkám skutečný sviňačinky. Tady jeden verd začíná na p a drahej na k." Měl knihu s názvem Zázrak sněhové vločky.
„Ale ale," řekl ubohej starej Tupoun smotrující Pítrsovi přes rameno a jako obvykle to zase přehnal: „Tady se říká, jak jí to udělal a je to tady navíc na obrázku. Ale ale," pokračoval, „ty jsi tak akorát pěknej vyhoněnej pták."
„A starý muž tvého věku, bratře..." řekl jsem já a začal jsem trhat knížku, kterou jsem držel, a ostatní začali dělat to samý, Tupoun
s Pítrsem se přetahovali o Rhomboidní systémy. Ten profesorskej ouldan začal skrímat: „Ale ty nejsou moje, ty patří městu, to je naprostá svévole a vandalismus," nebo takový nějaký verdy. A pokusil se nám jakoby vytrhnout knížky zpátky, což bylo poněkud nesmyslně patetický gesto. „Ty si koleduješ o pořádnou lekci, bratře," řekl jsem. Ta knížka o krytalech, kterou jsem měl, byla moc dobře svázaná a špatně se ripovala na kousky. Bylo vidět, že je ouldaná a udělaná v dobách, kdy se věci dělaly, aby vydržely, ale nakonec se mi podařilo stránky vytrhnout, zmačkat je a házet po hrstech jako sněhový vločky, i když trochu veliký vločky, na toho starýho skrímujícího ouldana a pak ostatní udělali přesně to samý se svejma knížkama a starej dobrej Tupoun jen kolem nás tančil jako klaun, kterým taky byl. „Tady to máš," řekl Pítrs. „Tady máš beránky plný ovesnejch vloček, ty hnusnej čtenáři nechutnejch sviňačinek."
„Ty ošklivej starej ouldánku," řekl jsem já, a pak jsme si s ním trochu zagejmovali. Pítrs mu přidržel hendky, Jiřík mu doširoka roztáhl lipsy a Tupoun mu vytáhl jeho falešný cány, horní i spodní. Hodil je dolů na chodník a já na nich vyzkoušel křupavost svejch bot, i když byly svinsky pevný, protože byly z nějaký chorošný umělý hmoty. Ten starej ouldan začal ze sebe vydávat šmumlavý nojzy - „puf paf pfř' - a tak mu Jiřík pustil lipsy a dal mu svou boxerskou pěstí jednu pořádnou na tu bezzubou hubu a ten starej ouldan začal strašně naříkat a pak mu vytryskla krev, bratři moji, bylo to fakt nádherný. Takže jsme ho už akorát rozdresovali, nechali jsme ho v tričku a dlouhejch spodkách (měl to všechno strašně ouldaný; Tupoun se láfal, až se za břicho popadal) a pak ho Pítrs krásně nakopnul do teřichu anechali jsme ho být. Odcházel a potácel se, třebaže jsme ho vlastně ani moc neztolčokovali, a pořád skuhral „achichach," jako by už nevěděl kde a kdo je, a my jsme se mu zachechtali a rychle mu prohrábli kapsy, Tupoun zatím tančil s jeho posraným deštníkem, ale v kapsách toho moc nebylo. Pár ouldanejch dopisů, některý datovaný 1960 a s oslovením „Má nejdražší z nejdražších" a podobnou čipukou, kroužek na klíče a ouldaný pouštějící pero. Starej Tupoun nechal svýho deštníkovýho tance a samozřejmě začal jeden dopis nahlas číst, jako by chtěl před tou prázdnou ulicí dokázat, že je gramotnej. „Můj miláčku," recitoval jakoby velice vznešeným vojsem, „budu na tebe v té dálce myslet
10
11