LAURENCE STERNE
ŽIVOT A NÁZORY BLAHORODÉHO PANA TRISTRAMA SHANDYHO
Tagáaaei roi>s ävdqáTtovg ov xá Ilqáynaxa 'AXM.  xá   tibqI   xwv   IlQayfiáxow Aóy/iaxa
ODEON
trnul, potrefí jeho Eseje, totiž v knihu do okenního výklenku v salóně; nezbývá mi než s každým po řadě trochu porokovat; prosím tedy za prominutí, že budu ještě kousek pokračovat stejně: A z té příčiny jsem tuze rád, že jsem svůj příběh začal takto; a že v něm mohu pokračovat a každou věc sledovat, jak říká Horác, ab ovo.
Tento způsob, to vím, nedoporučuje Horác šmahem: Hovoří ten pán toliko o epické básni nebo tragédii;— (přesně si už nevzpomínám, o čem)—ostatně je-li tomu snad jinak, stejně bych poprosil pana Horáce za prominutí;—-při psaní toho, co jsem si usmyslil, nebudu se držet pravidel jeho ani pravidel jiných lidí, co jich kdy na světě bylo.
Těm však, kdo se v těchto věcech nechtějí pouštět tolik dozadu, jsem tou radou, aby ostatek této kapitoly přeskočili; je totiž psána, to prohlašuji předem, jenom pro šťoury a všetečky.
Zavřete dveře
Byl jsem počat v noci mezi první nedělí a prvním pondělím v měsíci březnu léta Páně tisíc sedm set osmnáct. Že jsem byl počat, to vím jistě. Ale jak to, že tak podrobně vykládám o něčem, co se stalo ještě před mým narozením, za to může jiná drobná anekdota, původně rozšířená jen v naší rodině, kterou tímto uvádím v obecnou známost, abych tu věc lépe osvětlil.
Otec, to vezměte na vědomí, který nejprve obchodoval s Levantou, ale už před lety obchodu zanechal a odebral se k doživotnímu odpočinku na otcovské panství v hrab-
ství-ském, tuze si potrpěl na pravidelnost ve všem,
co dělal, ať už to byla povinnost nebo zábava. Abych posloužil maličkým vzorkem tohoto puntičkářství, jemuž doopravdy otročil,—za dlouhá léta svého živobytí—jak byl rok dlouhý vždycky ten večer první neděli každého měsíce—jakmile bylo tu neděli navečer—pravidelně vlastní rukou natahoval důkladné, pendlovky, které u nás stály na hořejším odpočívadle zadních schodů:—A protože v ten čas, o kterém je řeč, mu bylo tak mezi padesáti a šedesáti,— ponenáhlu posunul na to období též jiné drobné rodinné
14
zástoje, aby je měl, jak říkával strýčkovi Tobymu, naráz z krku a už ho pak celý měsíc neobtěžovaly a nezlobily.
Jenom jedna smůla s tím souvisela, která do značné míry postihla mne, takže její důsledky si asi ponesu až do hrobu; tím neblahým sdružením představ, které v přírodě nikterak k sobě nepatří, došlo posléze k tomu, že sotva má nebohá matka zaslechla natahování zmíněných pendlovek,—hned jí chtěj nechtěj hlavou šlehlo pomyšlení na některé jiné věci—a vice versa:—jak tvrdí moudrý Locke, který se v povaze těchto věcí jistě vyznal lépe než kdo jiný, to podivné spojení představ natropilo už víc motanic než všechny jiné zdroje předsudků dohromady.
Ale to jenom mimochodem.
Nuže, ze záznamu v otcově notýsku, který mám ležet před sebou na stole, vysvítá, ,,Že na svátek Zvěstování, který připadl na pětadvacátého téhož měsíce, od něhož odvozuji své zplození,—otec se vypravil s mým nejstar-ším bratrem Bertíkem do Londýna, aby ho dal zapsat na Westminsterskou školu"; jak ze stejného pramene vyplývá, „Domů k ženě a k rodině se dostal teprve druhý týden v květnu,"—takže tím je ta věc téměř jistá. Tím pak, co následuje na začátku příští kapitoly, ocitá se teprve mimo jakoukoli pochybnost.
-Ale prosím vás, vašnosti, copak dělal váš otec celý
prosinec,—leden a únor?—Inu, milostivá,—po celou tu dobu ho sužovala dna.
KAPITOLA V
Dne pátého listopadu 1718, což se od stanoveného data, jak by se každý manžel střízlivě nadál, skorém rovnalo devíti měsícům,—byl jsem já, blahorodý pan Tristram Shandy, porozen na tento náš prašivý a zhoubný svět.— Že já jsem se nenarodil na Měsíci nebo na nějaké jiné planetě (vyjma Jupitera a Saturna, protože chladné počasí nesnáším), hůře bych nepochodil na žádné z nich (ačkoliv
15
a vím, je to u něho pouhý projev prostnosti a veselí:—Ale uvaž, milý hochu, že hlupáci to rozpoznat nedovedou,— a padouši zas nechtějí: a ty nevíš, co to je, jedny podráždit a druhé zesměšnit:—jakmile se pak spolčí k vzájemné obraně, budou proti tobě, věř mi, tak bojovat, že se ti ten boj, milý příteli, nadobro zprotiví a život taky.
pomsta na tebe odněkud zákeřně nakydá hanu, kterou nesmažeš ani nevinností srdce, ani bezúhonným chováním.— Blahobyt tvého domu se zakolísá,—tvé dobré jméno, na kterém ten blahobyt spočíval, bude krvácet z mnoha ran,— upřou ti důvěryhodnost—tvé dílo pošpiní—na tvůj důvtip zapomenou—tvou učenost pošlapou. A závěrem posledního výstupu tragédie sprostota a zbabělost, ty ničemné blíženky, v skrytu na tebe zjednané zlobou, budou společně tepat tvé slabůstky a poklesky:—V tom je, milý chlapče, zranitelný i nejlepší z nás,—a dej si říci—dej si říci, Yoricku, Kdyi má nikdo pifku a je odhodlán zchladit si ji na nevinném a bezbranném stvoření, v křoví, do kterého se zatoulalo, nasbírá jako nic dostatek klestí na oheň, na kterém je pak obétuje.
Kdykoliv nad ním Eugenius pronášel toto smutné proroctví jeho osudu, málokdy se stalo, aby Yorick neuronil slzu a nezatvářil se k tomu, jako by sliboval, že napříště se hodlá na koníčku prohánět marněji.—Ale běda, už bylo pozdě!—dávno před první předpovědí bylo ukuto velké spiknutí, v jehož čelo se postavili **** a ****.—A jak Eugenius předvídal, naráz se rozvinul útočný plán,—spiklenci byli naprosto nelítostní,—Yorick zase naprosto netušil, co se proti němu chystá,—a tak zrovna když se těšil, ten lehkověrný dobrák! že mu užuž spadne do klína obročí,—podťali mu kořen, i padl, jako před ním padl leckterý dobrý muž.
Přesto se Yorick nějaký čas nad pomyšlení chrabře bránil; až nakonec, zmožen přesilou a zdeptán válečnými pohromami—ještě více však mrzkostí, s jakou se proti němu válčilo—složil meč; navenek sice až doposledka nepozbyl klidu, ale přece jen umíral, podle obecného mínění, se zlomeným srdcem.
Také Eugenius se k tomuto mínění přikláněl, a to z tohoto
důvodu:
Několik hodin předtím, než Yorick vydechl, vstoupil ]c němu Eugenius, aby na něho naposled popatřil, a tak se s ním rozloučil: Jakmile odhrnul Yorickovi záclonu a zeptal se ho, jak se mu daří, Yorick se na něho zahleděl a uchopil ho za ruku,—poděkoval mu za tolikrát osvědčené přátelství, za kteréž mu, je-li jim souzeno shledat se na onom světě,—nepřestane děkovat,—a potom mu řekl, že za několik hodin upláchne nepřátelům navždycky.— To snad ne, odpověděl Eugenius nad pomyšlení vroucně a slzy mu proudem skrápěly líce,—to snad ne, Yoricku.— Yorick odpověděl Eugeniovi jen tím, že na něho upřel zrak a lehce mu stiskl dlaň,—ale Eugeniovi to drásalo srdce.—No tak,—no tak, Yoricku, řekl Eugenius, utřel si oči a vzchopil se,—jen klid, milý hochu,—neztrácej v této krušné chvíli náladu a odvahu, když je nejvíc potřebuješ;— kdoví, odkud ti kyne záchrana a co pro tebe boží moc ještě vykoná?—Yorick si položil ruku na srdce a zlehka zavrtěl hlavou;—když já, Yoricku, spustil Eugenius a usedavě se rozplakal,—na mou věru nevím, jak se s tebou mám rozloučit,—a tak se raději konejším nadějí, dodal Eugenius bodřejším hlasem, žeještě stačíš na to, aby z tebe byl biskup,—a já že se toho dožiji.—Snažně tě prosím, Eugénie, děl Yorick a jakž takž si levou rukou sundal s hlavy noční čepičku,—pravou mu dosud pevně svíral Eugenius,— prosím tě snažně, prohlédni si mou hlavu.—Žádnou bolest na ní nevidím, odvětil Eugenius.—Ach běda, řeknu ti tedy, příteli, pravil Yorick, že je tak potlučena a pohmožděna od ran, které mi tak nehezky potmě zasadili ****a****)ZC kdybych se z toho vykřesal, mohl bych klidně říci se Sancho Panzou: „Kdyby se z nebe sypaly mitry tak hustě jako kroupy, žádná by mi nepadla."—Jak to Yorick pronášel, na roztřesené rty se mu dralo poslední vydechnutí:—a přece to pronesl s jakýmsi cervantovstvím;—a Eugenius si všiml, že mu při těch slovech zablesklo v očích zkomíravé světlo;— chabý odraz oněch jisker ducha, nad nimiž se kdysi (jak říká Shakespeare o jeho předkovi)  celá tabule svíjela smíchy.
Tak nabyl Eugenius jistoty, že jeho příteli puklo srdce;
32
33
stiskl mu dlaň—a potichounku odešel z pokoje a po cestě plakal.
Yorick sledoval Eugénia očima až ke dveřím,—potom je zavřel,—a nikdy je už neotevřel.
Je pochován v koutě hřbitova-ské farnosti pod prostou
mramorovou deskou, kterou mu Eugenius se svolením pozůstalých položil na hrob a na ní jsou napsána pouhá dvě slova; ta jsou mu epitafem i elegií zároveň:
CHUDÁKU YORICKU!
Desetkrát za den se Yorickův duch kochá tím, jak si lidé ten náhrobní nápis čtou hlasem všelijak naříkavým, leč napořád vyjadřujícím soucit i úctu;—vždyť přímo vedle jeho hrobu protíná hřbitov pěšina,—každý pocestný se zastaví, zavadí o něj pohledem,—a pak vykročí a povzdechne si:
CHUDÁKU YORICKU!
34
KAPITOLA XIII
Čtenář tohoto rapsodického díla se od porodní báby odtrhl už tak dávno, že je načase zmínit se mu o ní a tak mu aspoň připomenout, že je ta ženská dosud na světě a že, pokud dovedu svůj záměr pro tu chvíli posoudit,— hned mu ji jak se patří představím: Ale protože třeba nakousnu zas něco jiného a mezi čtenářem a mnou se zčista jasna něco vyskytne, co bude nutno bez odkladu vyřídit;—dobře, že jsem se postaral o to, aby se nám chudera mezitím neztratila;—neboť až jí bude třeba, nikterak se bez ní neobejdeme.
Už jsem vám snad pověděl, že tato dobráčka byla osoba nemálo ctěná a vážená v celé naší vesnici a osadě;—a že její pověst sahala na nejzazší pokraj a obvod onoho okruhu vážnosti, jaký obklopuje kdejakého lidského tvora,-^ aťsi nosí košili na hřbetě nebo ne;—když se mimochodem nějaký takový okruh vyhlašuje za bůhvíjak důležitý a významný ve světě,—račte si jej, vašnosti, v duchu roztáhnout nebo zmenšit v složeném poměru k postavení, povolání, vzdělání, schopnostem, výšce a hloubce (měřeno oběma směry) té osobnosti, kterou vám prezentuji.
V tomto případě, aČíi se pamatuji, jsem okruh odhadl na čtyři až pět mil, takže zabíral nejen celou farnost, ale přesahoval ještě do několika přilehlých samot na pomezí vedlejší farnosti; a to už stálo za to. A ještě musím dodat, že si ji tuze považovali v jednom dvorci a několika roztroušených chalupách a statcích, ležících, jak jsem už řekl, dvě až tři míle od kouře z jejího komína:—Ale musím vás tady důtklivě upozornit, že to všechno bude důkladněji zobrazeno a vyloženo na mapě, kterou už má rytec v práci, a ta spolu s jinými figurami a přídavky tohoto díla bude připojena na konec dvacátého svazku,—aby snad dílo tuze ne-zpuchlo,—o tom nechci ani slyšet;—ale jakožto komentář, scholie, ilustrace a klíč k těm místům, příhodám i narážkám, v nichž se bude tušit bud tajný výklad, nebo zas temný nebo dvojí význam, až jednou bude můj život a mé názory
37
pročítat (nezapomeňte, co to slovo znamená!) celý svit;— mezi námi řečeno, jsem skálopevně přesvědčen, že tomu tak jednou bude natruc všem britským pánům kritikům, aťsi vašnostové píší a říkají co chtějí.—Nemusím snad, vašnosti, říkat, že vám to sděluji důvěrně.
KAPITOLA XIV
Abych sobě a čtenáři vyšetřil okolnost, kterou je nutno objasnit, máme-li se v této historii dostat z místa, prohlížel jsem matčinu svatební smlouvu;—šťastnou náhodou jsem kápl zrovna na to, co jsem hledal, sotva jsem četl nepřetržitě půl druhého dne,—mohlo mi to trvat taky měsíc;—z čehož je patrno, že jakmile se člověk pustí do spisování historie,—třeba jenom historie Jakoubka Greš-ličky nebo Torna Palečka, nemá tušení, na jaké sakramentské překážky při tom narazí—a do jaké sloty ho ta nebo ona odbočka zavede, než se z toho vyšmodrchá. Kdyby tak historik mohl hnát historii, jako mezkař žene mezka,—rovnou vpřed;—třeba z Říma až do Lorety a neotáčet hlavu napravo ani nalevo,—snad by si troufl předpovědět vám přesně na hodinu, kdy dojde k cíli;—jenže to je věc dočista nemožná: Má-li v sobě jen špetku jarého ducha, cestou se mu padesátkrát naskytne odbočit s nějakými kumpány z přímého směru, tomu se vůbec neubrání. Na jeho zrak budou neustále dotírat malebné podívané a daleké vyhlídky, a spíše dokáže létat, než se chvíli nepokochat pohledem; kromě toho musí
Smiřovat zprávy:
Sbírat anekdoty:
Luštit nápisy:
Vplétat příběhy:
Konat návštěvy u panstva:
Lepit chvalozpěvy na jedny dveře:
Hanopisy zas na druhé:—Poháněč i mezek jsou od 38
toho všeho osvobozeni. Jedním slovem; kam se hne, všude aby prohlížel archívy a spisy, listiny, dokumenty a nekonečné rodokmeny, které mu slušnost každou chvíli velí neúnavně pročítat:—Nebere to zkrátka konce;—prohlašuji, že já se s tím hmoždím už šest týdnů, pospíchám jak mohu,— a ještě jsem se nenarodil:—stačil jsem vám zatím jen povědět, kdy se to stalo, ale ne jak;—že to tedy není ani zdaleka vyřízeno, to vidíte sami.
Tyto nenadálé zadrhliny,—když jsem se chystal na cestu, neměl jsem o nich, přiznám se, ani potuchy,—ale ted vím, že jich bude spíše přibývat než ubývat,—mi vnukly zásadu, které se nepřestanu držet—to jest—nepospíchat; dát si na čas a ročně psát a vydávat po dvou svazcích vlastního životopisu;—bude-li mi dopřáno klidu a jakž takž to usmlouvám s nakladatelem, takhle to dělat nepřestanu, dokud budu živ.
KAPITOLA XV
Ten článek v matčině svatební smlouvě, po kterém jsem se, jak už čtenář ví, pracně pídil, a který mu tady po tom šťastném nálezu ze slušnosti předkládám,—je v listině podán tak zevrubně, jak bych to sám nikdy nedokázal, takže brát jej právníkovi z ruky by bylo čiré barbarství:— Zní takto:
SotttO gmliwrtf Itéťíttou it bále íxtétJČ&čttie, Že zmíněný Valtr Shandy, kupec, se zřetelem na zmíněný zamýšlený sňatek, který se má mezi zmíněným Valtrem Shandym a svrchu řečenou Alžbětou Molineuxovou uskutečniti a s božím požehnáním jak náleží oslaviti a dokoná ti, a s potahem na rozmanité jiné platné a pádné důvody a zřetele,—na paměť i svědomí shora jmenovaným opatrovníkům, atd. atd., pánům Janu Dixonovi a Jakubovi Turnérovi,—tímto potvrzuje, sjednává, uznává, svoluje, ustanovuje, vymiňuje a svůj souhlas dává,— Zotllto,—Že kdyby se v budoucnu stalo, vyskytlo, přihodilo nebo jinak natrefilo,—Že zmíněný
39
každé ráno, než vstaneme, jeho žár ochladíme půl čtvrtým gránem ledku.—
Ale i tak je naše tělo zvenčí vystaveno Škodlivému náporu povětří;—ten zas odrážíme tučnými mastmi, které vyplní v pokožce kdejaký pór, takže jimi žádná částečka nepronikne dovnitř ani ven.—Protože se tím zarazí znatelné i neznatelné pocení a z toho pak vznikají vyrážky—na odstranění zbytečných šťáv je třeba brát klistýry,—a tím se ta léčba doplní.
Co říkal otec narkotikům lorda Verulama, jeho ledku i tučným mastím i klistýrům, o tom se dočtete,—jenže ne dnes—ani zítra: nemám Času nazbyt,—čtenář je netrpělivý—■ musím se dostat dále,—Tu kapitolu si v klidu přečtete (budete-li mít chuť), až vyjde Tristrapaedia.—
Zatím jen tolik budiž řečeno, že otec tu hypotézu srovnal se zemí, a přitom, to učenci znají, zřídil a zbudoval vlastní.
KAPITOLA XXXVI
Když tedy veškeré tajemství zdraví, načal otec znova tu větu, je zřejmě v tom, jak v nás o vítězství zápolí základní horko a základní vlhko;—udržet zápolení, na to stačila špetička umu, jenže scholastikové to zbabrali, protože (jak dokázal slavný chemik van Helmont) základní vlhko si spletli s lojem a tukem živočišného těla.
Nuže, základní vlhko není totéž co živočišný lůj a tuk, je to olejnatá a aromatická látka; lůj a tuk, stejně jako hlen a sliz je studený; kdežto částice olejnaté a aromatické jsou žhavé a jaré, čímž se vysvětluje Aristotelův postřeh „Qjtod omne animalpost coitum est tríste".
Nuže, je jisté, že základní horko žije v základním vlhku, ale zdali vice versa, to je sporná věc: když však jedno uhyne, pak uhyne také druhé; a potom nastane nepřirozené horko, jímž se přivodí nepřirozené sucho—nebo zas nepřirozené vlhko, jímž se přivodí vodnatelnost.—Když tedy odrůstající
310
dítě naučíme, aby neběhalo do ohně a do vody, protože z obojího mu hrozí záhuba,—víc už se v té příčině dělat nemusí.—
KAPITOLA XXXVII
Ani popis obléhání Jericha by byl strýčka Tobyho tak mocně neupoutal jako poslední kapitola;—přes celou kapitolu nespustil z otce oči;—-pokaždé když padla zmínka o základním horku a základním vlhku, vyndal strýček Toby dýmku z úst a pokýval hlavou; a sotva byla kapitola odbyta, kývl na kaprála, aby přistoupil k jeho křeslu, a zeptal se ho—stranou— ********** *************i Bylo to, jem-nostpane, při obléhání Limerícku, odpověděl kaprál a uklonil se.
Jen kvůli tomu, o čem ses právě zmínil, pravil strýček Toby otci, jsme se, ten chudák a já, jen taktak ze stanu vyhrabali, když přestalo obléhání Limericku.—-Copak to zas, milý bratře Toby, máš v té makovici? rozhorlil se v duchu otec.—Namoutě! říkal si, přijít tomu na kloub by ani Oidipus nedokázal.—
Tak si myslím, jemnostpane, pravil kaprál, že nebýt té kořalky, které jsme každý večer tolik pálili, a toho červeného vína se skořicí, které jsem do vás naléval;— A taky jalovcové, Trime, dodal strýček Toby, ta nás teprve vytrhla—věru si myslím, hovořil dále kaprál, že jsme, jemnostpane, v zákopech život položili a rovnou nás tam zahrabali.—Hrob, kaprále, zvolal strýček Toby a oči mu zajiskřily, že v ušlechtilejším ležet voják ne-zatouží.—Ale smrt bídná, jemnostpane, namítl kaprál.
Otci to připadalo stejně arabsky jako předtím strýčkovi Tobymu obřady Kolchidských a Troglodytů;—otec váhal, má-li se mračit nebo usmívat.
311
4
:
II
Strýček Toby obrácen k Yorickovi se o Limericku rozpovídal srozumitelněji, než začal,—a tak se věc otci rázem objasnila.
KAPITOLA XXXVIII
Pro mě i pro kaprála to bylo náramné štěstí, řekl strýček Toby, že jsme celých těch pětadvacet dní, co v táboře řádila úplavice, měli pořád vysokou horečku a úmornou žízeň, jinak by nás bylo udolalo bratrovými slovy řečeno základní vlhko.—-Otec se zhluboka nadechl, upřel oči vzhůru a pomalounku vydechoval.—
-Samo milosrdné nebe to kaprálovi vnuklo, hovořil
strýček Toby, že aby to zápolení mezi základním horkem a základním vlhkem udržel, v jednom kuse posiloval horečku horkým kořeněným vínem; kaprál tím takřka udržoval neustálou palbu, takže základní horko vydrželo až do konce a strašlivému vlhku se ubránilo.—Na mou duši, bratře Shandy, to zápolení v nás bylo slyšet dvacet mil daleko.— Když se nerozléhala palba, řekl Yorick.
Inu—otec vdechl a na chvíli se po tomto slově odmlčel— Inu, být já tak soudcem, kdyby to zákony, podle nichž jsem se jím stal, dovolovaly, nejhorší provinilce, jen co by si to se svým duchovním vyřídili, odsoudil bych ***************** *****************
Yorick tušil, že rozsudek vyzní nelítostně, i položil otci ruku na prsa a snažně ho prosil, aby ho zatím nevynášel, že se napřed kaprála na něco zeptá.—Prosím tě, Trime, řekl Yorick a na otcovo svolení nečekal,—pověz nám poctivě,—co si vlastně o tamhletom základním horku a základním vlhku myslíš?
Poníženě prosím, jemnostpán to ví lip, pravil kaprál a poklonil se strýčkovi Tobymu—Jen pověz upřímně, kaprále, co si myslíš, řekl strýček Toby.—Ten chudák je mým sluhou,— a ne mým otrokem,—dodal strýček Toby obrácen k otci.—
312
fi
Kaprál si vsunul klobouk pod levou paži, hůl s černým řemínkem, kolem uzlu roztřepeným v portepé, si zavěsil na levé zápěstí, vykročil tam, kde předtím execíroval katechismus; než otevřel ústa, palcem a prsty pravé ruky si podepřel čelist,—a takto pronesl své mínění.
KAPITOLA XXXIX
Kaprál se zajikl, než spustil,—a tu se přivalil dovnitř dr, Slop.—To je maličkost—v příští kapitole bude kaprál pokračovat, aťsi přijde kdo chce.
Tak co, milý pane doktore, ozval se otec rozmarně, city se v něm totiž střídaly s náhlostí přímo nevypočitatel-nou,—copak tomu všemu říká to mé mládě?
Ptát se tak na štěně, kterému usekli ocásek—lhostejněji by se otec netvářil: ale doktorem Slopem předepsaný způsob léčby úrazu takovéto dotazování nepřipouštěl. Dr. Slop se posadil.
Prosím vás, pane doktore, pravil strýček Toby tónem, na který neodpovědět bylo vyloučeno,—jakpak se daří chlapci?—Bude z toho phimosis, odvětil dr. Slop.
To jsem stejně moudrý jako dřív, pravil strýček Toby,— a strčil si znovu dýmku do úst.—Ať tedy kaprál přednese svou lékařskou přednášku.—Kaprál se svému starému známému doktoru Slopovi poklonil a těmito slovy pověděl, co si myslí o základním horku a základním vlhku.
KAPITOLA XL
Město Limerick, s jehož obléháním Jeho Veličenstvo král Vilém sám započal rok potom, co jsem se já dostal na vojnu,—leží, jemnostpáni, uprostřed sakramentsky rozbředlé, bažinaté krajiny. Kolem dokola tam teče Shannon, řekl
313
03
jedné poloviny světa—veřejně ji přiznávat; a hlučněji potírat,—tím zas utvrdí v tom názoru druhou polovinu světa.--
—Co si má nebohý statkář v takové šlamastice počít, řekl otec.
Já bych ho veřejně vystavoval u kříže na rynku, řekl strýček Toby.
—To nebude nic platné, řekl otec.
KAPITOLA XV
—Ale kalhoty mu přece navléknu, řekl otec,—ať si svět říká co chce.
KAPITOLA XVI
Tisícerá rozhodnutí, vašnosti, ve věcech církevních a státních a taky, •milostivá, soukromých,—napohled vypadají, jako by byla pojata a provedena ukvapeně, neuváženě, zbrkle, a zatím (mít tak někdo z nás, vy nebojá, přístup do kabinetu nebo stát za záclonou, hned by se to ukázalo) byla promyšlena, vyšetřena, zvážena—prozkoumána—posouzena —ohledána a po všech stránkách probrána tak chladnokrevně, že by si ani bohyně chladnokrevnosti (zdali vůbec nějaká je, to si netroufám dokazovat) nic lepšího nepřála a taky nesvedla.
Patřilo k nim také otcovo rozhodnutí navléci mi kalhoty; došlo k němu sice rázem,—jakoby na zlost celému světu, ale ve skutečnosti o něm otec už někdy před měsícem na několika soudních lollch schválně za tím cílem pořádaných s matkou porokoval a rozšafně pohovořil. Jakého rázu byla ta soudní lože, to vysvětlím v příští kapitole; a v kapitole, která následuje hned po ní, vkročíte pak, milostivá, za záclonu a vy-
340
slechnete, kterak otec s matkou kalhotovou záležitost přetřásali,—a z toho se domyslíte, jak spolu přetřásali drobnější věci.
KAPITOLA XVII
Dřevní germánští Gótové, původně (jak najisto tvrdí učený Cluverius) usazení v krajině mezi Vislou a Odrou, později pak splynulí s Heruly a Bugunty a jinými vandalskými kmeny,—měli moudrý zvyk, že o každé pospolitě závažné věci rokovali dvakrát: a to—jednou opilí, a podruhé střízliví;—Opilí—aby jim při poradě nechybělo ráznosti;—a střízliví—aby jim nechybělo opatrnosti.
Otec, zarytý vodopivec,—dlouho si lámal hlavu, jak by po způsobu jiných skutků a výroků dávných národů i z tohoto mravu něco pro sebe vytěžil; tisíckrát to marně zkoušel a promýšlel, a teprve když už byl sedm let ženat, připadl na správný prostředek;—a tak když se u nás projednávala nějaká složitá a závažná rodinná věc, která se dala vyřídit jen střízlivě a'zároveň rázně,—vybral si k tomu a určil tu noc z první nedíle v měsíci a tu noc z předcházející soboty a na loži o tom s matkou porokoval: A tímto způsobem, když to tak, vašnosti, uvážíte ********** ***************** ***************** ***************** ##«********.
Otec tomu žertem říkal soudní lože;—z dvojí odlišné úrady, pojaté v dvojím odlišném rozpoložení, vzešla mu zpravidla střední úrada, tak blizounká moudrosti, jako by se stokrát opil a stokrát vystřízlivěl.
Nijak se tím světu netajím, že se to hodí zrovna tak na rozpravy literární, jako na rozpravy vojenské a manželské; jenže ne každý spisovatel to může vyzkoušet, jako to zkoušeli Gótové a Vandalové—pokud to zkouší, nechť mu to slouží ke zdraví těla; a vyzkouší-li to jako otec, nechť mu to slouží ke zdraví duše.—
341