Dúbravka Ugrešičová
Stefica- Cveková v čelistech života
Patchwork Story
Vysvětlení různých značek
Příprava modelu
- Odstřihněte text, jak je vyznačeno, uznáte-li to za nutné.
_ . — . ■ Mírně vytáhněte: vyrovnejte poměr myšlenkového útku a dějové osnovy tahem z rohu do rohu nebo text rozšiřte zažehlením (za pomoci tlaku zklamaného očekávání), eventuálně též propařením (za pomoci imaginace).
........ Nepatrně zaberte: dle potřeby zužte text kritickými záševky, nadchnutými či podehmitými.
//////// Drobně zřaste: Po obou stranách autorského švu prošijte fabulač-ním stehem. Přitáhněte lehce spodní nitě, podžehlete a hustě text navolnčte,
........•■ Trochu nažabičkujte: podél autorského švu prošijte sentimentálním stehem do ozdobných útvarů z kosočtverců, kosodélníků apod.
Zhotovte metatextorá poutka a přišijte dle libosti. + + + + + Dírky pro spoluautorské knoflíky.
A) Volba techniky
Moji přátelé si usmysleli, že prý mám napsat nějakou ženskou prózu. „Napiš," hučeli do mne, „něco o ženách a pro ženy, prostě pravou ženskou povídku!" Přesněji řečeno ne všichni... Jenom moje přítelkyně („O nás! O nás!"), můj krejčí („Madam, látky je, že byste se divila!"), můj holič („Nemáte zdání, co všecko já byl v životě nucen stříhat, milostivá!") a můj přítel neurotik, který věčně dlí duchem v mytické minulosti, zatímco přítomnost jeho fyzis se projevuje hekáním, že ho někde něco píchá („Už zas mě píchá v kříži, ale jak! Nejsem já v jiném stavu?").
A tak tedy sedím u psacího stroje a lámu si hlavu, jak napsat takovou povídku na zakázku — a navíc ženskou] I jinak píšu hlemýždím tempem, poněvadž se při psaní vždycky dám unést klapotem psacího stroje. Připomíná mi šicí stroj... Fascinuje mě to ťukání (vrtošivé rejdění oblých konečků prstů v důlcích písmenkových židliček), to pravidelné drolení zvuků. Ne však času! Všechny písařky a švadleny (právě tak jako všechny pradleny, tkadleny, krajkářky a vyší-vačky) jsou vlastně takové mouchy v jantaru ... Jako na Ver-meerových obrazech.
Fascinuje mě i ženské brebentění — to náruživé přemáhání prázdnoty. Pozoruji je s podobným vytržením, s jakým ony štěbetají, klábosí a treperendí, s jakým buší do stroje (tkají, paličkují, vyšívají) — připadá mi, že žijí v nějakém jiném světě, v jakémsi snu, zakleté k věčně stejným pohybům. Zevnitř osvětlené, prázdné ... Jako na Vermeerových obrazech.
A co se techniky týče? Vyplynula nám tak nějak sama: písařka-švadlenka, šicí stroj-psací stroj... Zkrátka a dobře — my si tu povídku ušijeme!
Sviť lampičko, sviť, ať mi šije nit...
367
B) Volba materiálu
Je mi 18 let. Ocitla jsem se na osudovém rozhraní a nedokážu sama najít odpověď na některé otázky. Jsem normální a rozumná, nemám nepřátele, uvědomuji si své dobré i špatné stránky a myslím si, že vím, jak je třeba žít. Nejsem nejistá ani bázlivá, nehledám v životě rameno, na kterém bych se mohla vyplakat. Všechny chlapce, se kterými jsem chodila, jsem měla ráda a vždycky jsem se snažila vidět jejich dobré vlastnosti a především proto je milovat. I oni mě měli rádi, ale všichni do jednoho mě nechali, přestože prý jsem hezké a správné děvče, jak mě při rozchodu ujišťovali. Před rokem jsem začala chodit s jedním miadíkem, stejně starým jako já. Měla jsem ho ze srdce ráda a dala jsem mu vše, co může žena muži dát. Ale i on se se mnou rozešel — opět s ujištěním, že jsem hezké a správné děvče. To narušilo celý můj hodnotový systém. Nedovedu posoudit, jestli žádám od života příliš mnoho, nebo příliš málo? V co mohu doufat?
Marija
Je mi 18 let. Na první pohled se nijak neliším od svých vrstevnic. Jsem společensky založená, průměrně hezká, mnohostranně aktivní. Ale přesto nemohu najít nikoho, koho bych milovala a kdo by mi mou lásku oplácel. Vždycky jsem byla věrná sama sobě, svým citům a zásadám, za což jsem musela krutě platit. Už přes dva roky miluji jednoho mladíka, ale on má jinou a já jsem mu dobrá ledajako vrba, když je mu těžko, jako pomocná ruka, které se chytá v každém maléru. To si dobře uvědomuji. Miluji ho, jak je možné nejvíc, i když vím, že to nemá budoucnost. Co mám dělat 7
Prométheus
Je mi 23 let, mám tříletou dceru, jsem rozvedená, zaměstnaná a podle úsudku jiných pohledná. Vdala jsem se v 17 letech a rozvedla ve 20. Bydleli jsme u mých rodičů. Od začátku naší známosti byli proti němu zaujati, a což teprve když jsme se vzali 1 Stále jim na něm něco vadilo, ale já ho milovala, Rodiče samozřejmě byli šťastní, že jejich dcera má konečně „z krku toho budiž-kničemu". Avšak já, uražená a zraněná, jsem hledala útěchu a zapomnění v různých milostných dobrodružstvích. Můj soukromý život od té doby sestává z pletek se ženatými muži. Nechci nikomu rozbíjet manželství, ale jakýsi pud mě žene právě k nim. Jsou všichni stejní, všichni lžou, Rozlišuji je pouze podle toho, jestli jsou dobří nebo špatní milenci. Ale už tak dál žít nemohu. Všichni touží jen po mém těle. Tři roky se motám v začarovaném kruhu. To, jaký život vedu, má možná hlubší kořeny. Možná v manželských neshodách mých rodičů, v tom, jak málo se mi věnovali. Peněz jsem měla vždycky dost, rodiče nikdy. Ve 13 jsem byla znásilněna. Jako následek mi zůstala vada řeči, ale nikoho nikdy nezajímalo, z čeho to mám. Asi proto se všemi těmi ženatými muži unikám do klamného světa požitků. Co mám dělat?
Jenom stín
Je mi 25 let. Povoláním jsem písařka. Žiji s tetou. Myslím, že jsem ošklivá, i když někteří známí tvrdí, že ne. Na rozdíl ode mne všecky moje přítelkyně
jsou už vdané nebo mají chlapce. Jenom já nemám nikoho. Jsem opuštěná a smutná a nevím, co si mám pocit. Poradte mi.
Štefica
Stop! Cítím pod prsty tu pravou látku... Štefica! Dnes je čtvrtek, zítra pátek, šiju Štefici kabátek ... Zelené šaty, botky rudé, zítra její svatba bude . . .
A teď ještě honem vymyslet pro naši Šteficu příjmení, nějaké sugestivní, emotivní, pregnantní... Snad abych zalistovala v telefonním seznamu — nebo raději v encyklopedii? Cucat si to z malíčku nemá cveka ... Počkat — no ovšem, to je přesně ono!
Štefica Cveková ...
C) Volba stylu
Látku tedy už máme. Nemáme sice autorku náležitě obeznalou s uměnou zvanou ruční práce, zato máme psací-ši-cí stroj. A vzhledem k tomu, že autorka jeví odhodlání zafu-šovat si do cizí branže, už nám zbývá jenom vymyslet nějaký jednoduchý střih a nenáročný způsob zpracování... A což takhle — patchworkl Samozřejmě! Patchworková vesta, patchworková košile, patchworková sukně ... Patchwork je univerzální, jednoduchý, demokratický, všestranně použitelný oděvní styl, světová móda — a vlastně i světový názor! Záplata sem, záplata tam, každý pes jiná ves, čím strakamaka-tější, čím humpoláčtěji zflikované — tím víc šik!
A tak vesele ťukám dál. Ólé písařko krásná, ólé Štefí-co má, naučíš mě patchwork dělat, lásce naučím tě já ...
368
Jak si Štefica Cveková
při vylupování hrášku uvědomila,
že v jejím životě
není něco v pořádku
(sestehování)
§<---------------------------------------------
Vzklíčil vám ve spíži česnek'? Chcete-li tomu příště zabránit, naskládejte ho s hlavičkami otočenými dolů do plechovek či do jiných nádob a dobře ho zasýpejte mořskou soli.
---------------------------------------------------->g
„Neviděla ši někde moje zuby?" zeptala se teta vcházejíc do kuchyně. „Ne."
„Žaše šem je někam zandala!" povzdychla si
teta.
Jala se kolébavým krokem šmejdit po kuchyni, něco si hučela, vytahovala a zabouchávala šuplíky a pak se náhle zastavila, zřejmě jí v mysli vytanulo něco důležitého, načež znovu vzdychla, otevřela dveře spíže, vyndala pytlík s lusky a vysypala je na stůl.
„Vyloupej zatím lusky, než najdu ty švý zuby," řekla.
„Podívej se dobře do postele! Posledně jsme je našly v polštáři pod povlakem!"
Teta se chmurně usmála, vcucla rty do bezzubých úst a vyšla z kuchyně. Jako fík! napadlo Štefi-cu. Fík taky do sebe vcucne svůj ocásek, když začne schnout.
Vzala mísu a začala pomalu vylupovat hrášek. Sluncem zaplavená kuchyně pravidelně pulsovala. Ze dvora doléhal křik dětí a vrkání holubů. Štefica vylupovala hrášek, pomalu, lenivě, jako ve zpomaleném filmu, a tu ji zničehonic napadlo, že by v téhle póze mohla zůstat navždy, kdyby někdo, kdo a proč,
371
na tom nesejde, zmáčkl tlačítko a huííí—kvrc, hře,
ten film zastavil.
„Ješlipak víš," objevila se znovu teta ve dveřích, „že jedna ženská od náš že Šmrticů, ty ši ji myslím neznala, ši taky jednou někam zandala zuby a už je pak nikdá nenašla. No a ža šest měšíčů byla
vyžížená."
„Umřela?" „Jo."
„Co naděláš!" povzdechla si Štefica.
„Baže!" povzdechla si i teta a dodala: „Nezapomeň oškrábat brambory 1"
Teta se vykolébala z kuchyně. Štefica rozlu-povala lusky, brnkala bříšky prstů po vypouklých hr-bolcích, tahala zelené provázky, rozvazovala míšky, zrnka vypadávala, kutálela se sem a tam v míse a vpíjela slunce. Štefica nabrala hrášek do hrsti, zelené kuličky jí klouzaly po prstech a jemňounce harašily na dně mísy jako drobný deštík. „Hrášek!" vydechla rozněžněle Štefica a strčila si do úst jedno zrnko.
„Šmarjájóžef, nejez ten hrách!" zaúpěla ode
dveří teta.
„Proč?"
„U náš ve Smrtících byl jištej Mile, Rapi Mile še mu žíkalo, a ten še jednou š někým vsadil a na-prášk še želenýho hrášku, zrovna takhle ža sirova, a raž dva ležel na prkně."
„Po hrášku?"
„Jo," řekla teta. „Hrášek muší bejt dyčky po-žádně podusenej na cibuli."
A začala znovu bloumat po kuchyni. Otevřela a zavřela pár šuplíků a pak se zeptala:
„Ši š tím už hotová?"
„Za chvilku ..."
Teta se vykolébala z kuchyně a Štefica dál vyprazdňovala zelené míšky, stahovala zelené nitky, jako by párala.
A tu se jí náhle zmocnil pocit, že se na ní zachycují chomáčky vlahé mlhy, jako nějaká vlna, a že
už takhle kdysi vylupovala hrášek, ve stejnou dobu, ve stejné kuchyni, u stejného stolu . ,. Třeba, pomyslela si, celej život takhle sedím v tyhle kuchyni a vylupujú hrášek, jenomže o tom nevím?
Vlna ji pomalu ovíjela, obalovala ji, opřáda-la ... Jako housenku, řekla si Štefica a ošila se. Jako zelenou housenku, dotíral neodbytný pocit. Strhla poslední vlákenko. Z lusku se vykulila čtyři vypasená zrnka.
Štefica zvedla mísu ze stolu, ale mísa jí vyklouzla z rukou a spadla na zem. Hrášky se rozkutálely na všecky strany. Štefica si klekla a začala je sbírat, hrášek po hrášku. Proudy slunečního světla zalévaly podlahu a Štefica viděla jako pod lupou vířící částečky prachu, každou rýhu, každý hrášek... A najednou ji zachvátilo nevysvětlitelné zoufalství ...
Proboha, sevřelo se Štefici srdce, já snad nadosmrti zůstanu uvězněná v tyhle kuchyni a budu sbírat hrášek, zrníčko po zrníčku, plakala Štefica, celej život tu budu trčet, zoufala si Štefica, s tetou, která den co den ztrácí protézu, kapaly slzy na podlahu, a pořád budu sbírat a sbírat, hrášek po hrášku, vzlykala Štefica, všechny jsou na tom lip, dusila se lítostí Štefica, i Marijana i Ela i Anuška, kulilíč, kutálel se hrášek, ty aspoň někoho mají, utíkal hrášek, frrr hop hop, manžely, děti, přátele, sžírala se Štefica, jenom já nemám nikoho, drásala se Štefica, kanci, teta, kanci, ronila slzy Štefica, nikdy, nikdy se nic nezmění, ři-nuly se slzy proudem, věčně budu upouštět mísu na zem a věčně budu sbírat zrníčko po zrníčku, plul hrášek v slzách, jako ve zlým snu, popótahovala Štefica, proč Ela není taky ve zlým snu, zalykala se zármutkem Štefica, proč Marijaně taky nespadne mísa, houpala se podlaha v slzách, proč si Anuška taky nekoupí lusky, přebírala Štefica zelený růženec, co já to mám za osud, musím něco udělat, navlékala Štefica zelené korále, jen co seberu hrášek, sála ruka-piják slzy...
373
Na okenní římse pocupával párek šedobílých holubů. Vrtěli hlavou a pozorovali Šteficu. Do kuchyně vešla teta.
„Kšč, jedete, nežádi!" vykřikla teta a holubi odlétli. Tu se náhle rozzářila: „Moje zuby!"
Skoro současně spatřila u nohy stolu tetinu protézu i Štefica. Zvedla ji štipcem prstů a podala ji tetě.
Teta soucitně pohlédla na Šteficu, která celá uplakaná klečela na podlaze, její staré oči se zjasnily a zdálo se, že má něco na jazyku, ale pak jen zavrtěla hlavou a zamířila ke dveřím.
Na podlaze zbylo už jen pár hrášků.
Štefica Cveková konzultuje s Anuškou, kromobyčejně ostřílenou v záchvatech deprese (předžehlování)
budeie-li denně stát několik minut na hlavě, zkrásní barva vaší pleti a zlepší se vám krevní oběh. Zkuste to zpočátku u zdi a vydržte dvě tři minuty. Stejný cvik opakujte, kdykoli jste unavená či ve špatné náladě. Tužky na oční linky ukládejte do ledničky, aby šly lépe ořezr.t.
da
„Haló?" „Ano?"
„Anuško, to jsem já, Štefica!" „Jo to jsi ty! Proč voláš?" „Jen tak ... Co děláš?" „Žehlím. Nastřádala se mi toho děsná hal-Jak se máš? Co je s tebou pořád? Nedáš o sobě vůbec vědět..."
„Mám se dobře ... Totiž ... chtěla jsem se tě na něco zeptat... Pamatuješ, jak jsi mi jednou povídala, že máš deprese? Pamatuješ? Říkala jsi, myslím, že jsi s tím lítala po doktorech ..."
„Nepamatuju, ale to neva. Mám záchvaty deprese v jednom kuse, každej den. Proč se ptáš?"
„Tak... Mám dojem, že to na mě přišlo taky ..."
„Co? Záchvat?"
„Nevím. Mám ten dojem."
„Hm... počkej chvilku, hned jsem zpátky ... Mám schovanej takovej papírek, kde je o tom všechno dopodrobna vypsaný, moment, nepokládej sluchátko, hned to bude ..."
(ticho ve sluchátku)
374
375
„Yes..." pípta Štefica. Á tramvaj odjela.
štefica s Mr. Frndicem kráčeli ulicí a mlčeli. Co kdybych se ho něco zeptala naším jazykem, napadlo Šteficu, ale bryskně to zavrhla. Určitě by tím něco pokazila, něco by se mezi nimi zpřetrhalo, rozpáralo jako oko na punčoše. Koneckonců, říkala si Štefica, kdyby se mladík s dívkou setkali například na Měsíci, taky by spolu jistě mluvili novým námě-síčním jazykem ... Kam já to chodím na ty uhozený příklady? Co má Měsíc společnýho .. .
A pak ji náhle napadlo: Třináctá lekce! Třináct ... Třináct... To není jen tak, že se Mr. Frndič objevil zrovna při třináctý lekci! Neříkala Anuška, že moje osudový číslo je třináctka?
Když zůstali stát na jedné křižovatce a čekali na zelené světlo, Štefica rychle otevřela učebnici a zalistovala v ní — o čempak vlastně ta lesson thirteen je? Nevěřila svým očím; měla pocit, že si právě vytáhla los z tlapiček morčete. *
Yes, yes, yes, blikalo zelené světlo semaforu, yes, stepovaly Štefičiny myšlenky, yes, bubnovalo její srdce, yes, usmívali se chodci, yes, cinkaly tramvaje, yes, svítila okna domů, yes, kymácel se opilec, yes, přitakávaly ulice, yes, yes, yes . . .
Všechny kavárny už byly zavřené, avšak Štefica s Mr. Frndicem kráčeli dál. A Štefica si uvědomila, že všechno kolem ní se dalo do pohybu a tak hned se nezastaví; že všechno spěje někam kupředu, kupředu, jako lesson fourteen, lesson fifteen, lesson sixteen...
(The End)
V učebnici stálo: Lesson Thirteen — Třináctá lekce
The Wedding Cake — Svatební koláč
Pří zdoby
k případným aplikacím (dodatek)
Léga: Ještě štěstí, že všechny kavárny už měly zavřeno — kdyby šli spolu na kávu, byla by zcela ztracena. Jak také odolat muži, jakým byl Mr, Frndič?
Hadovka: A jak tak bok po boku kráčeli k semaforu, Štefica si vzrušeně uvědomila, že za ten kratičký čas, co strávila s Mr. Frndicem, bezděky přebrodila tu kalnou, zrádnou řeku pochyb a strachu, jejíž vlny jí doposud nelítostně smýkaly,
Sámeček: Přestože znala Mr. Frndiée sotva hodinku, cítila, jak ji k němu něco mocně, neodolatelně přitahuje. Ach, moci tak zůstat po jeho boku stále, navždy ... Plísnila sama sebe, že je dětinsky směšná, ale současně se ji v mysli neodbytně zjevovaly obrazy jejich budoucího společného žití... Vášnivě zatoužila, aby se jejich cesty nikdy nerozdělily ...
Střapec: Jeho něžná slova a temně horké tóny jeho hlasu jako by Šteficu hladily ... Pocítila, že se jí srdce zmítá jak v prudké jarní bouří...
Hodnostenka: Doslova sálal ocelově mužnou energií a zároveň měl v sobě tolik, tolik bezprostřednosti, ano, i naivity chlapce, byí atraktivní, elegantní, distinguovaný, měl prostě všechny vlastnosti, jichž si Štefica u mužů nejvíce vážila.
Leskovka: Spočinul na ní svými zářivými, laskavými zraky a Štefica pochopila, že to je muž, který je s to poskytnout jí trvalou lásku, a nikoliv jen nicotnou chvilkovou avantýru.
Volánek: Štefica mlčela. Mr. Frndič ji k sobě přivinul s neskonalou něhou, jemně, jako by bral do náruče haluz plnou rozkvétajících křehkých poupat. Štefica vzhlédla k jeho tváři a zahleděla se do azurových studánek jeho očí, které ji úpěnlivě prosily o polibek, žalovaly, jak nesmírně je opuštěn, hovořily o tom, jak nekonečně touží vydobýt si navždy její lásku.
434
435
Zoubkovka: Galantně pozdvihl její ruku ke svým rtům a políbil ji. Dotek jeho rtů hluboce rozechvěl Štefičino nitro. Schoulila se do jeho náruče. Políbil ji. Nemluvili — polibek mluvil za ně.
--------------------------------------
Protikluzka: Prudce ji strhl na svou mužnou hruď a dychtivě, lačně se vpil do jejich rtů. Plameny požáru jeho lásky spalovaly všechny zábrany ... Šteficou zalomcovala jásavá radost: hle, její srdce je ještě schopno rozezvučet se láskou!
Lampas: Kéž by ten večer nikdy neskončil! Ty neopakovatelné chvíle v oné malé, májově rozkvetlé, omamně provoněné zahradní restauraci, kde našli útočiště, když ve všech kavárnách měli zavřeno ... Milujeme-li někoho, i ty nejobyčejnější věci dovedou naplnit náš život závratným štěstím. Nemyslíme jen na muže, jehož milujeme, jen na lásku — dlíme již v myšlenkách v naší blízké společné budoucnosti, představujeme si náš dům, zahradu plnou výskotu našich dětí... Kéž se vrchovatou měrou konečně splní všechny Štefičiny sny! Kéž ji Mr. Frndič učiní šfastnou!
+ + + + +
Čím vším se autorka prohřešila (kromě vrás, vysypaných švů, nedovolených nadšití, rozběhů rozparku a krátkého tahání)
Ptáte se, co bylo dál? Došla mi nit! Přestávám šít! V ústech mi zbyla jedna jediná kratičká nitka, ale nevím, co s ní. A tak ji smutně koušu a hryžu a ještě smutněji se hryžu a užírám sama v sobě: Štefici a Mr. Frndicovi se splnilo, po čem toužili, já takové štěstí nemám ... Zatracený život, říkám si, je tak ne-zachytitelný..,.
Už předem slyším, co kdo bude říkat:
Moje přítelkyně: „Není to ono! Je to šité horkou jehlou! Ta Štefica je améba, a ne charakter!"
Můj přítel: „Není to ono! Moc jsi to vyvato-vala, i kde nebylo třeba! Bereš jí veškeré šance!"
Moje další známá: „Není to ono! Řídce shef-tované, nesouměrně vypouštěné . .. Tomu říkáš ženský osud? Kde máš gynekologa, potrat, nemanželské dítě?"
Můj vzdálený známý: „Není to ono! Neuvěřitelně šlendriánsky vypracované! Vždyť není vůbec jasné, jestli si ji ten Frndic vezme!"
Můj bratr: „Není to vono! Tohle se dneska nenosí, jsi sto let za vopicema! Chtělo to zaválet jinak, poslat Šteficu na dýzu a hotovka!"
Moje maminka: „Není to ono! Na pár místech ti to moc šponuje, holka! A teta zůstala rozesílá!"
Můj holič: „Není to ono! Konfekční zboží! Sériová výroba! Takové fádní, obyčejné Štefice, Anušky a Marijany já foukám a tupíruju každý den! Potřebovalo by to víc fantazie, milostivá, víc vzletu! Nejlíp, když to rozpářete!"
437