Tvoření substantiv – derivace 1. Deverbální substantiva Umožňují nominalizovat slovesnou formu, a přitom zvýraznit jednotlivé aspekty děje/stavu ztvárněného fundujícím slovesem. Petr daroval Marii auto – dárce (agens), darování (děj), dar (výsledek), Petr parkoval na dvoře – parkoviště (místo) Bůh vyhnal Adama s Evou ráje – vyhnanec (patiens) 1.1 Dějová jména Primárně mají abstraktní charakter: jejich podstatou je prostá proměna děje v substanci (tj. transpozice) a nikoli pojmenování substance s příznakem děje. Jejich abstraktní pojmenování děje/stavu se může přenést na účastníka události ztvárňované daným dějem/stavem – tento významový posun se nazývá iridiace. (1) Šití musí zvládat každá sestra – děj (2) Petr si z posledního hokejového zápasu odnesl další šití – výsledek děje (3) Správná švadlena si nosí šití u sebe – prostředek děje Již od nejstarší doby je nutno odlišovat dvě kategorie: a) „Verbální“ substantiva, která se paradigmaticky tvoří od každého slovesa, a to z jeho infinitivního kmene pomocí sufixů ‑n‑/‑t‑: nč. rý‑Ø‑t → ry‑Ø‑t-í nakup‑ova‑t → nakup‑ová‑n‑í hr‑á‑t → hr‑a-ní věd‑ě‑t → věd-ě‑ní b) „Dějová“ substantiva, která se tvoří ze slovotvorného slovesného základu, v němž není infinitivní sufix přítomen. Pro tvoření těchto substantiv i) existuje celá řada sufixů, ii) a pro jejich aplikaci celá řada restrikcí. Takové slovotvorné formace často mění svůj abstraktní význam na význam konkrétní, a tvoří tak slovotvorné typy různých deverbálních kategorií. nč. rý‑Ø‑t → rý‑č – název prostředku činnosti nakup‑ova‑t → nakup‑[DEL: ova :DEL] → nakup‑Ø – název výsledku činnosti hr‑á‑t → hr‑[DEL: á :DEL] → hř‑iště – název místa věd‑ě‑t → věd‑[DEL: ě :DEL] → věd‑ec – činitelské jméno V těchto případech je možné, že se stejný základ derivuje odlišnými sufixy – to je pak zpravidla doprovázeno významovými rozdíly: a) kategoriálními → letec letět → letadlo → letiště b) v rámci stejné kategorie honit → hon‑ba – hon‑Ø rýt → ry‑dlo – rý‑č Vývoj stsl. -nьje / ‑tьje ‑ъ ‑a (‑ьba) (‑ja, ‑ь, ‑tъ, ‑ajь/‑jь, ‑tva) stč. ‑nie / ‑tie ‑Ø ‑a ‑(v/č/)ka (‑et / ‑ot) ‑ba střč. ‑ní / ‑tí -ná ‑Ø ‑a ‑(v/č/t/n)ka ‑ot ‑ba nč. ‑ní / ‑tí -ná ‑Ø ‑a ‑(v/č/t/n)ka ‑ot ‑ba Staroslověnština svědčí o tom, že v praslovanštině se dějová jména tvořila řadou formantů, které lze rozlišit podle starobylosti: a) starobylé: ‑ъ (m.), padъ, ‑ь (m.), ‑tь, b) novější: ‑nьje/‑tьje (zřejmě původem z pasivního participia n‑ového a t‑ového), -a, -ja, ‑ь (f.), ‑(a)jь, ‑ьba, ‑tva, ‑snь, ‑aznь, Tyto sufixy se lišily co do produktivity: a) velmi produktivní: ‑ъ (m.) téměř pro všechna slovesa s výjimkou těch, jejichž kmenotvorný sufix byl ‑ova‑ a sekundární imperfektiva ja‑ a a‑kmenová ‑nьje/‑tьje pro všechna slovesa b) méně produktivní: vesměs omezena na některé slovesné třídy (podle inf. kmene) ‑ь (m.), ‑tь pro Ø‑, a‑, ě‑kmeny ‑a, ‑ja, ‑ьba, ‑snь/‑znь, ‑tva pro a‑, i‑, ě‑kmenová slovesa Historický vývoj Po celou dobu historického vývoje si uchovává maximální produktivitu ‑nie/-tie (> -ní/‑tí). Jeho předností bylo a je, že uchovává infintivní kmenotvorný sufix a že se při derivaci nemění vid a další významy slovesného děje. Po provedení hláskových změn má většina singulárových pádových forem stejné znění: ‑í. Zřejmě proto se začíná objevovat jeho konkurent -ná (zkušená, pomyšlená...) – ve střední době nesměle, zato v období národního obrození jeho obliba stoupá. Velmi produktivní zůstávají také: · formant ‑Ø, po celou dobu spojitelný s řadou slovesných základů (Ø-, i-, n-kmeny, a zčásti také a‑kmeny): porod-i-ti → porod natisknúti → nátisk · formant ‑a se užívá k derivaci i-kmenů; · podobně k derivaci k i-kmenů slouží ‑ba (v některých případech se ve stč. kontaminoval s neproduktivním ‑tva, a tak vznikla nehistorická forma -tba: modlitva → modlitba Ve stsl. nebyl příliž užívaný, ve stč. se jeho produktivita mírně zvyšuje – dokonce může derivovat od sloves jiných kmnenů než jsou i-kmeny: hutba, kratba, čužba. Velké oblibě se těší v období národního obrození, kdy proniká ke slovesům jiných tříd: klenba, četba, setba, držba (u jiných sloves, než jsou i-kmenová často pojmenovává konkréta). Ve stč. se objevují sufixy, které stsl. nezná: · ‑ka, který měl zprvu varianty ‑vka a ‑čka sázěti → sázka kapati → kapka běhati → běhavka / běhačka Tyto formace velmi silně tíhnou k označování konkrét. dráti → dračka ‚loupež‘ × dračka ‚vydírání‘ Ve střední době se ještě objevují varianty ‑nka, ‑tka · ‑et / ‑ot je v psl. i stč. málo produktivní – varianta deverbativ tvořených konverzí pomocí formantu *-ъ od sloves končících na ‑tati, která měla význam modifikace děje ve smyslu zintenzívnění, chápaného také jako opakování: *trepetati → *trepet‑ъ, v dalším vývoji se toto zakončení emancipovalo, tato emancipace se projevila změnou jeho fonologické struktury z et na ot, v dalším vývoji se pak -ot definitivně prosazuje na úkor ‑et, a tak dochází k resufixaci: třepet → třepot, v nč. vzniká mnoho takových jmen – odvozují zejména od sloves pojmenovávajících zvuky, ojediněle i pohyby: praskot, jásot. U řady výrazů se objevují možnosti paralelní derivace – to vede k jejich významovému odlišení. Ukazuje to (nepříliš častá) možnost čtveré derivace od slovesa (vy)platit: abstraktní = platba – placení × plat – výplata = konkrétní Někdy však zůstává abstraktní význam zachován – zejména u formací s -ot (rachot) a ‑ba derivovaných od i-kmenů (hanba). 1.2 Činitelská jména Jsou na rozdíl od výše popsaných dějových jmen založena na mutaci. Patří do významové kategorie substantiv označujících primárně osoby: · zmocnit → zmocn‑i‑tel = činitelská jména (nomina agentis) · zmocnit → zmocn‑ěn‑ec = nomen patientis (čeština nemá specifický sufix jako činitelská jména, a jelikož se derivuje od participií zmocnit → zmocn‑ěn‑ý → zmocn‑ěn‑ec, je chápáno jako podtyp názvů nositelů vlastnosti) · líný → lenoch = jména nositelů vlastnosti · ryba → rybář = konatelská jména Slovotvorná kategorie označující substance, mající prototypicky rys + osoba (výjimečně +životný nebo –neživotný, a to zpravidla v terminologii snovač, dělitel), které se vyznačují činností, kterou denotuje fundující sloveso. Označovaná substance se pak v intenční poli predikátoru označovaném fundujícícm slovesem zastává rolí agens s prototypickým rysem +osoba. stsl. -telь -ьcь/ -ьca -ьnikъ (‑tajь, -unъ, ‑ъ) stč. ‑č -tel ‑ec / ‑cě ‑ník ‑ák ‑l (‑ař/ ář, ‑l, ‑ka, ‑dlo) střč. ‑č / ‑tel (‑ec / ‑ce) ‑čí ‑ník ‑ák nč. ‑č / ‑tel ‑ec / ‑ce ‑čí ‑ník ‑ák I. Ve staroslověnštině dva produktivní sufixy ‑ьcь / -ьca a -telь – jejich distribuce řízena fonologickými faktory: ‑ьcь / -ьca Připojoval se k základům zakončeným na konsonant, tedy ponejvíce k slovesným kořenů (sěčьcь, lьstьcь...), kdežto mnohem více využívaný sufix ‑telь byl spojitelný se základem vokalickým. Sémantické omezení tu neexistovalo: slovotvorné typy tvořily názvy činitelů jak abstraktních, tak konkrétních dějů (dělatelь, žetelь, gubitelь, ganitelь sǫditelь, svętitelь...). -ьnikъ Nepůvodní, vzniklý perintegrací ze sufíxu -ikъ od jmen nositelů vlastností s adjektivním sufixem ‑ьn- (blǫd‑ьn-ikъ). Ostatní prostředky (-tajь: ratajь, -unъ: pěst‑unъ, ‑ъ: prorok‑ъ, sъpasъ) měly okrajový význam. II. Produktivní stč. sufixy: ‑č, -ec, -cě, -tel, -ník a některé další. Z praslovanštiny je přitom zděděn jen jufix (*‑ьcь >) -ec, (*-ьca>), -cě a polyfunkční -ník. Lze pozorovat značné diference mezi češtinou a staroslověnštinou jak v repertoáru sufixů, tak v jejich distribuci, především u ‑č (stsl. téměř nezná) a ‑tel (ve stč. s významovou restrikcí) -č Ve stč. nejzastoupenější sufix, ve stsl. doložen u jediného jména označujícího název prostředku činnosti: bi‑č; připojuje se k infitivnímu kmeni slovesa: běh-a‑ti → běh‑a‑č hol‑i‑ti → hol‑i‑č Označuje děje fyzické (běhač, lamač, holič...) i intelektuálních (nabadač, domnievač, modlíč...). Během dalšího vývoje se specializuje na označení původců fyzických dějů. S tím patrně souvisí fakt, že od 15. stol. se stává sufixem názvů prostředků činnosti. ‑tel Druhý nejpočetnější stč. sufix; stejně jako ‑č zachovává infinitivní sufix: hled-a‑ti → hled‑a‑tel spas‑i‑ti → spas‑i‑tel Sémantická restrikce – převážně jen od sloves ztvárňujících intelektuální děje: hledatel, nalezatel, vykladatel, spásitel... (také kovatel ve spojení kovatel bludóv) atd. Téměř k polovině takových formací existují synonyma se sufixy -č nebo -cě: hledatel / hledač činitel / číncě Na rozvinutí sufixu -tel mohla mít nepřímý vliv stsl.: jeho existence ve sféře církevní komunikace mohla podnítit jeho stč. produktivitu. Existence paralelních formací svědčí o tom, že mohl mít status stylově vyšší varianty. -ec/ -cě Na rozdíl od ‑č a ‑tel se při jejich derivaci maže kmenotvorný sufix: spas-i‑ti → spas-[DEL: i :DEL] → spás‑cě lov‑i‑ti → lov‑[DEL: i :DEL] → lov‑ec Původní stsl. varianty mají distribuci řízenu významově -cě -ec intelektuální děje: chlúbcě, zrádcě, spáscě fyzické děje: hudec, mlatec, lovec Během obrození výrazně aktivovány formace odvozené pomocí ‑ce: žalobce, výrobce, příjemce, nástupce. ‑čí Ve stč. málo užívaný, behem období střední češtiny se jeho produktivita mírně zvyšuje: náhončí, berčí, námlučí, vejběrčí. Produktivita výrazně aktivována během národního obrození: rozhodčí, průvodčí, dozorčí, výpravčí. Vedle toho se objevovaly sufixy okrajové: ‑ař / ‑ař / ‑ieř původem konatelský, emocionálně zabarvené přípony ‑ák (doják, klamák), ‑ka (hovorka, mluvka), od l‑ového příčestí utvořená substantiva -l (drbal, dýmal), sufix -dlo (pl. hemzadla ‚co se hemží, plazí; hmyz‘, letadlo ‚pták‘) ‑ník Ve stč. doložen v mnohem menší míře než ve stsl. Stejně jako ‑cě/‑ec maže u derivace kmenotvorný sufix: chvál-i‑ti → chval-[DEL: i :DEL] → chval‑ník násled‑ova‑ti → násled‑ov[DEL: a :DEL] → násled‑ov‑ník Typické pro tyto formace je, že jim konkuruje řada paraleních útvarů odvozených jinými sufixy: chvalník / chvalič měnník / měnič / měnitel / měnec / měnář následovník / následovač / následovcě Produktivita sufixu ‑ník opět roste v mladších obdobích – jeho zdrojem jsou zejména nová slovesa na -ovati: hodovník, orodovník, opatrovník. V mladším vývoji je zřejmá tendence odlišit formace označující osoby vykonávající fyzickou činnost od činnosti intelektuální: -tel, -ce, -čí -č, -ec, ák intelektuální děje fyzické děje 1.3 Názvy prostředků činnosti Pojmenovávají substanční denotáty, které mají rys –životný, jejichž pojmenovávacím příznakem je děj/stav a které zaujímají v intenčním poli fundujícího slovesa pozici nástroj či materiál. stsl. -lo (‑slo, ‑ъ, ‑a, ‑ja) stč. ‑dlo ‑č (od 15. stol.) ‑(č)ka (od 15. stol.) ‑ek (‑slo, ‑Ø, ‑a, ‑ě, ‑icě) střč. ‑dlo ‑č ‑(č)ka ‑ák nč. ‑dlo -tko ‑č ‑(č)ka ‑ák V rané staré češtině stav podobný stsl., který svědčí o tom, že tato kategorie nebyla vyhraněná – většina sufixů je obecně deverbativních a význam prostředku mají zpravidla jen lexikalizované útvary. Nejvíce formací odvozeno sufixem ‑dlo (krajadlo, čitadlo, bidlo, černidlo, trdlo, mýdlo...), ale i to si drží jiné významy, zejm. místa. Podobně se mohly uplatňovat další deverbální sufixy, které nebyly primárně významově spojeny v pojmovou kategorií prostředků činnosti: ‑Ø (zámek, brus, kolomaz), -a (miera, závora), zřídka -ě (sviece, krmě) a další. Od 15. stol. se začínají objevovat formace odvozené: · sufixem ‑č: kláč, dymač, kopáč · sufixem ‑čka (variantou sufixu ‑ka): kolebačka, dmychačka, kopačky Střední doba ‑dlo, ‑ka Postupně se zvyšuje jejich produktivita: rypadlo, krojidlo, obálka, nádivka. U varianty ‑čka podporovala produktivitu možnost motivace nejen slovesem, ale také dějovým (účelovým adjektivem): stříkati → stříkačka stříkací → stříkačka ‑ák Nově se objevující a rozvíjejí sufix: tesák, řezák. ‑ek Nízce zastoupený slovotvorný typ, především užívaný pro názvy výsledků činnosti: opasek, podvozek. V této době se objevují deminutiva od slov utvořených sufixem ‑dlo, tj. ‑dl‑ + ‑ko > ‑dko: drží si status denominativních deminutiv: držěti → držadlo → držádlko prostřieti → prostěradlo → prostěradlko Nové paralelně odvozené formace jsou už vždy významově rozlišené: stupadlo – stupeň nalevadlo – nálevka – slevák Národní obrození V tomto období skokově narůstá produktivita sufixů: -dlo, -č, -čka a -ák. Rozrůstá se počet formací utvořených sufixem ‑dko/‑tko, avšak bez deminutivního významu. Poobrozenská čeština Pokračuje produktivita uvedených typů. Paralelní formace lišící se rodem nebo sufixem získávají specifikační funkci (odlišují význam): rovnačka – rovnátko svěrák – svorka sluchátko – sluchadlo Je také patrné odlišit nástroje jednoduché od zařízení komplexní povahy – v tomto směru se projevuje vliv společenských (mimojazykových faktorů): rypátko – rypadlo sedadlo – sedačka 1.4 Názvy výsledků činnosti stsl. -ъkъ ‑ъ ‑a ‑(a)jь ‑ьba ‑lo, ‑lь, ‑tь stč. ‑ek ‑Ø ‑a ‑(ě)j(ě) ‑ina ‑(e)l ‑ba střč. ‑ek ‑ka ‑Ø ‑a ‑(j)e (‑ina) nč. ‑ek -ka ‑a ‑ina