2 Desubstantivní substantiva 2.1 Konatelská jména Jde o pojmenování osoby na základě dějového příznaku, s nímž je spjata substance denotovaná fundujícím slovem. stsl. ‑ьnikъ (‑arь) stč. ‑ník ‑ář / ‑ař ‑ák střč. ‑ník ‑ář / ‑ař ‑ák nč. ‑ník / ‑ář / ‑ař ‑ák ‑ьnikъ Dominantní stsl. prostředek pro tvoření konatelských jmen – nepůvodní, vzniklý perintegrací ze sufíxu -ikъ od jmen nositelů vlastností s adjektivním sufixem ‑ьn-. Avšak v řadě stsl. formací není původní adjektivní (deverbální) mezistupeň patrný: pǫtь → pǫtьnikъ pěnędzь → pěnęžьnikъ ‑arь Ve stsl. jen nepočetná skupina odvozenin ryba → rybarь Staročeské období Ve stč. narůstá produktivita sufixu ‑ář / ‑ař / -ieř / ‑éř – do značné míry cizími předlohami typu: střhn. barbier → barvieř/ barbieř střhn. valscher → falšieř / falšéř střhn. ketzer → kacieř / kacéř Jeho produktivita podpořena sémanticky – na rozdíl od ‑ník denotoval entity vyznačující se rysem +osoba. Mezi ‑ník a ‑ář / ‑ař... se postupně ustaluje distribuce vázaná podle zakončení odvozovacího základu: · od základů zakončených na -c, -r, -t, -v, -z se zpravidla odvozuje sufixem -ník (čepičník, čberník, kabátník) · od ostatních základů ‑ář... (kořenář, metlář, mydlář) Řada paralelních formací: apatekář / apatečník, modlář / modlník Někdy motivovaných sémanticky: medař ‚chovatel včel‘ × medník ‚výrobce věcí z medu‘ V češtině střední doby se nerozvíjí přehláskou vzniklá varianta ‑íř. Avšak nepřehlasovaná varianta ‑ář / ‑ař rozvíjí svou produktivitu, jak ukazují případy resufixace: čtenník → čtenář lichevník → lichvář V období nové češtiny kulminuje produktivita sufixu -ář / ‑ař, který se stává základním prostředkem. Jeho distribuce je zčásti omezena zakončením slovního základu ‑ar: lihovarník ‑ař: žalářník ‑v: právník, obuvník ák Objevuje se od nejstarší doby do současnosti, ale omezuje se na expresiva: modlák, volák, sviňák. 2.2 Hromadná jména Jde o souborné pojmenování jednotlivin vzniklé modifikací – zůstává zachována pojmenovávací báze, které se přidává význam nepočitatelného množství. stsl. ‑(ov)ije ‑ija ‑ina stč. ‑ie (n.) / ‑ovie (‑ie, f. ) ‑ina střč. ‑í (n.) / ‑oví ‑stvo / ‑ctvo (‑ina) nč. (‑í, n.) ‑oví / ‑stvo / ‑ctvo ‑ije Jediný produktivní praslovanský typ doložený ve starolověnštině. Jde o formy tvořené ijo-kmenovou deklinací neuter. Ojediněle doložená ve variantě ‑ovije: grozn‑ovije Fundujicí slovo označuje jedince (jednotlivinu), zpravidla jde o názvy rostlin, stromů a keřů: vrьba → vrьbije dǫbъ → dǫbije Životná kolektiva se tvoří výjimečně deklinací ženských kolektiv: bratrъ = maskulinum singuláru → bratrija / bratija = femininum singuláru Stará češina Má k dispozici vyšší množství slovotvorných typů. Odvozování pomocí ‑ie nejen od názvů rostlin (nebo jejich částí), ale také od lexému denotujících neživotné substance: kámen → kamenie skála → skalé Objevuje se rovněž ve variantě ‑ovie / ‑ěvie: hrozen → hrozn‑ovie keř → kř‑ěvie / kř‑ovie Nemnohá personální kolektiva · podle ženské deklinace ija-kmenové: bratřie, kněžie, · odvozená sufixem ‑ina: čeladina, družina. Čeština střední doby ‑í / ‑oví Zachovává si produktivitu. Varianta ‑eví je sjednocena s podobou ‑oví. Ženská kolektiva bratří, kněží ustupují, jako relikt se drží forma nominativu ve významu plurálovém. Sufix ‑ina v této funkci zaniká: jím odvozená slova se převážně deetymologizovala (hostina ‚hosté‘, svačina ‚shromáždění svých lidí‘). Na místo uvolněné sufixem ‑ina nastupuje sufix ‑stvo, který představuje o-kmenovou variantu sufixu ‑stvie, který měl původně význam názvů vlastnosti. pták → pta-ctvo zeman → zeman‑stvo Nová čeština Rozmach tvořené neživotných kolektiv. Zejména produktivní ‑oví, který se emancipoval od ‑í. Užívá se nadále u neživotných kolektiv, ale nejen označujících rostliny, stromy nebo keře: trámoví, lanoví. Zejména se rozvíjí produktivita sufixu ‑stvo / ‑ctvo, který nově neslouí jen pro životné subsance, ale v rámci terminologie také pro substance neživotné: rostlinstvo, bylinstvo, svalstvo... V dalším vývoji však byla tato spojitelnost sufixu ‑stvo / ‑ctvo s neživotnými substancemi utlumena. 2.3 Jména jednotlivin Tvořena od kolektiv, od nejstarší doby jen periferní charakter – počet takto utvořených formací se během historického vývoje nerozšiřuje. zelé → zelina trstie → trstina ledvie → ledvina 2.4 Přechýlená jména Výsledek procesu zvaného v českém prostředí také termínem moce. Lze chápat jako výsledek modifikace, při níž zůstává zachována pojmenovací báze a mění se jen pojetí rodu v závislosti a) na sexuálních znacích, b) nedospělosti. 2.4.1 Feminina stsl. ‑yni -ica stč. ‑(k)yni(ě) ‑ka ‑icě ‑na střč. ‑yně / ‑kyně ‑ka ‑ice (‑na) nč. ‑yně / ‑kyně / ‑ka ‑ice Staroslověnština Až na jednu výjimku (telica) doloženo jen od osobních jmen. Objevují se dva sufixy: · ‑yni: gospodyńi, bogyńi · ‑ica – uplatňuje se také jako prostředek složící k odvozování ženských nositelů vlastnosti, které se prolínají s ženskými protějšky konatelských jmen: dvьrьnikъ – dvьrьnica Stará čeština Obsahuje pestřejší repertoár slovotvorných typů. ‑yni(ě) Distribuce řízena významově (od názů osob) a fonologicky (slovotvorný základ zakončen na nepalatalní konsonant a ‑c): mistr → mystryni(ě) lotr → lotryni(ě) Hojný je poče formací zakončených na ‑k a ‑ec: cuzozěmec → cuzozěm[DEL: ec :DEL] → cuzozěmkyni(ě) bosák → bosákyni(ě) jebák → jebákyni(ě) Od případů typu bosákyni, a jebákyni vzniká perintegrací nová varianta sufixu ‑kyni: zloděj → zlodějkyni(ě) ‑ka Mnohem více zastoupený formant, který stsl. neznala. Jeho vývojová výhoda plynula z faktu, že byl schopen tvořit ženské podoby od všech produktivních typů mužských jmen. Jeho výhodou bylo také to, že nepůsobil resufixaci. chytřec → chytračka měščenín → měščenínka bubenník → bubennička Omezenou distribucí se vyznačuje sufix ‑na. Má dvě málo početně doložené varianty ‑ična a ‑ovna: (hrabie →) hrabična, ritieřovna. ‑icě Pouze od jmen zvířecích (medvědicě, vlčice) a konatelských (běsník → běsnicě, ďábelník → ďábelnicě). Čeština doby střední Sufix ‑(k)yně stagnuje. Podobně ustupuje ‑na. Vysokou produktivitu si podržují sufix ‑ka a ‑ice. Nová čeština V obrozenské češtině ožívá slovotvorný typ ‑yně a ‑kyně – jejich distribuce vázána na substantiva končíci na ‑k či ‑h a na jisté typy maskulin utvořených pomocí ‑ák, ‑ek, ‑och či ‑tel, ‑ec a ‑ce: horák‑yně, divoch‑yně, ctitel‑kyně, lov‑kyně. Nová čeština Sufix ‑(k)yně se řídí podle zakončení odvozovacího základu: ‑ce, ‑ec, ‑k, ‑g, K + r. Sufix ‑ice tradičně slouží k odvozování maskulin utvořených sufixem ‑(n)ík a názvů zvířat. Nejvyšší mírou produktivity se vyznačuje sufix ‑ka. 2.4.2 Neutra Už ve stsl. tvořena nt-kmenovou deklinací, a to jak pro názvy zvířat, tak osob osьlъ → osьlę otrokъ → otročę Vedle toho formace tvořené sufixem ‑ьcь (agnьcь), řidčeji i ‑ištь (kozьlištь). Ve staré češtině pokračuje produktivita nt-kmenové deklinace (holúbě, káčě, býčě). Odvozeniny od osob získávají expresivní zabarvení: Němčě, sedláčě, chlápě, mníšě. Někdy se tvoří od deminutiv: lev → lv‑ík → lvíč‑ě jež → jež‑ek → ježč‑ě Tak vzniká perintegrací sufix ‑čě, který se někdy využívá k tvoření názvů nositelů vlastnosti středního rodu. Sufix ‑ic (kontinuant psl. ‑ištь) slouží k tvoření pojmenování synovských jmen: ciesařovic, královic / králevic. Za obrození pokračuje produktivita slovotvorného typu nt-kmenové deklinace, který odvozuje od jmen zvířat a osobních jmen, u kterých si zčásti ponechává původní expresivnost (cikáně, poháně, žídě). 2.5 Substantivní deminutiva Je to kategorie svou podstatou modifikační: k významu základní substance se přidává navíc znak menších rozměrů, který je často[ ]spojen s emocionálním zabarvením, pravidelně kladným. 2.5.1 Maskulina stsl. -ьcь stč. ‑ec ‑ík ‑ek ‑ček ‑íček střč. (‑ec) ‑ík ‑ek ‑ček ‑íček ‑ínek nč. (‑ec) ‑ík / ‑ek ‑eček ‑íček ‑ínek ‑oušek 2.5.2 Feminina stsl. -ьca / ‑ica ‑ъka stč. (‑cě) / ‑icě ‑ka ‑ička střč. (‑ice) ‑ka / ‑ička ‑inka ‑uška ‑ečka nč. ‑ka / ‑ička ‑inka (‑uška) ‑ečka (‑enka) 2.5.3 Neutra stsl. -ьce stč. ‑ce ‑ko ‑ičko ‑ečko střč. ‑ko ‑ičko ‑ečko nč. (‑ce) ‑ko / ‑ičko ‑ečko 3. Deadjektivní substantiva 3.1 Jména vlastností Jde o abstrakta, která vznikají transpozicí z adjektiv – slouží k označení vlastností pojímaných jako nezávislé entity. svatý → svatost Podobně jako dějová jména může dojít k významovému posunu jmen vlastností, při němž se abstraktní význam mění na konkrétní: obrana svatosti J. Nepomuského × Jeho Svatost Dalajláma stsl. -ostь / ‑estь ‑ьstvo (‑ьstvije) ‑ota / ‑eta ‑oba ‑ije ‑o ‑ina stč. -ost ‑ stvije (‑stvo) ‑ota ‑oba (‑ie) ‑o střč. -ost / ‑ství ‑ota (‑o) nč. -ost ‑ství (‑ctví) (‑ota) (‑oba) ‑o