Význam CDB[1] pro hlubší poznání staré češtiny[2]

Jana Pleskalová, Filozofická fakulta MU Brno


Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB) – a significant source for investigating
history of the Czech language


Key words:

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB) − Czech lexical elements – anthroponyms –
toponyms – appellative nouns – 11^th−13^th ct. Czech


Abstract

CDB contains numerous Czech lexical elements (“bohemika”) that can be found in documents written in
Latin, therefore it is a significant source for investigating the earliest stage of the development
of Czech (11^th−13^th ct.).  These elements are especially anthroponyms (Mojmír) and toponyms
(Bohunici ´a village settled by Bohuň’s people/subjects´), less frequently appellative nouns
(jalovica ´a heifer´), all of them providing a unique testimony about graphical, phonological,
morphological end lexical aspects of language of this period as well as about official ways of
naming people and places.


0 Čeština – stejně jako ostatní slovanské jazyky – se vyvinula z praslovanštiny. Její počátky
spadají do konce 10. stol. n. l. a od té doby můžeme sledovat vývoj češtiny i její grafiky.
Zpočátku velmi omezeně, neboť z období od konce 10. do poloviny 12. stol. je doložen jen nepatrný
počet písemných památek, proto bývá čeština té doby označována jako pračeština.   Teprve od druhé
poloviny 12. století se množí důkazy o existenci češtiny, nejprve nesouvislé písemné památky
označované jako bohemika (jednotlivá česká slova, zejména vlastní jména, zapsaná v cizojazyčných
textech, která písař nechtěl nebo nedovedl přeložit), glosy (překlady jednotlivých slov nebo
později i rozsáhlejších úryvků cizojazyčného textu) a přípisky (samostatné záznamy v češtině
nevážící se na cizojazyčný text), od konce 13. století k nim přistupují první souvislé české texty.
Za nejstarší historicky doložené souvislé písemné památky jsou považovány dvě básnické skladby
Píseň ostrovská a Kunhutina modlitba.[3]


1 V období 10.−13. století plnila v českých zemích funkci kulturního jazyka latina, takže výše
uvedené nesouvislé písemné památky představují jedinečné svědectví o tehdejší češtině a její
grafice.[4] Ačkoliv tyto starobylé doklady vzbuzovaly zájem historiků a lingvistů již od národního
obrození, nespolehlivé edice, v nichž byly představovány, tento vzácný jazykový materiál nadlouho
zpochybnily a tím i znehodnotily. Byla to především vlastní jména, antroponyma, toponyma, která
vycházela v různě zkomolených podobách a tak mnohdy zkreslovala tehdejší představy o češtině. Toho
si byli vědomi mnozí badatelé; např. vynikající bohemista Jan Gebauer starobylým propriím příliš
nedůvěřoval. Ve své proslulé Historické mluvnici jazyka českého[5]  zacházel s nejstaršími doklady
vlastních jmen velmi obezřetně a ve větší míře je do svých výkladů nezahrnoval. Vztah lingvistů
k těmto vzácným písemným památkám se začíná měnit až po r. 1907, kdy vyšel první svazek moderní
spolehlivé edice Codex diplomaticus et epistolaris  regni Bohemiae (CDB), jež se stává nejen
základní pramennou základnou pro české dějiny středověku, ale i cenným zdrojem poznání o nejstarší
češtině, a to především prostřednictvím svých početných bohemik. Prvenství patří Františku
Bergmannovi, který ve třech studiích[6] sledoval vybrané hláskové změny a grafické jevy právě na
bohemikálním materiálu, a to zejména na propriích doložených v CDB I (1907) a II (1912).[7] I když
mají jeho publikace dnes už cenu spíše historickou, představují významnou změnu v přístupu
k nejstarším historicky doloženým vlastním jménům. Dodejme však, že dlouho neměl následovníky.


2 Dnes už nepochybujeme o tom, že bohemika 10.−13. století mají pro poznání soudobé češtiny velký
význam. Jako nejstarší historicky doložená česká slova jsou cenným svědectvím o tehdejší grafice,
hláskosloví, morfologii včetně tvoření slov, slovní zásobě a v neposlední řadě též o pojmenovacích
zvyklostech a způsobu pojmenování osob na veřejnosti. Mnohá bohemika jsou sice uváděna ve všech
dosavadních historických gramatikách a jiných diachronně zaměřených pracích (např. první doklady na
změnu g ˃ h nebo ŕ ˃ ř), ale tyto publikace často přejímaly prověřený bohemikální materiál
z uznávané Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého.[8]  Jako celek zůstala bohemika dlouho
stranou jazykovědného bádání, protože jejich nejednoznačná grafika ztěžuje jejich rekonstrukci.
Teprve po vydání důkladných popisů staré češtiny včetně historické slovotvorby[9] a po hlubším
poznání staročeských antroponym a toponym[10] bylo možné – s oporou o citovaná díla − tyto vzácné
písemné památky systematicky sledovat. Antoponymickým bohemikům je věnována monografie Jany
Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen (Brno 1998), toponymickým bohemikům monografie
Michaely Čornejové Tvoření nejstarších českých místních jmen (Brno 2009).

CDB I−VI dokládá více než 5000 různých vlastních jmen a několik desítek apelativ domácího, tj.
praslovanského původu. Většinou jde o slova nepřeložitelná (především toponyma – Hunčice a
antroponyma – Mysloch) nebo záměrně nepřekládaná (termíny − gṛnečné ´celní poplatek z hrnců´),[11]
případně slouží jako zpřesnění latinského překladu (porcarius, qui sclauice dicitur svinaŕ).[12]


2.1 Grafika

České nesouvislé písemné památky podávají jedinečné svědectví o tehdejší grafice, v lingvistice ne
příliš vhodně označované jako primitivní nebo jednoduchý pravopis (termín pravopis totiž
předpokládá existenci pravopisného systému, zatímco v primitivním pravopisu žádný systém není).
Hlavní principem primitivního pravopisu bylo zapsat českou hlásku takovým písmenem latinské
abecedy, které považovali za nejbližší.[13]  Typickým rysem nejstarší grafiky je její vysoká
víceznačnost, která vznikla v důsledku disproporce mezi menším počtem latinských grafémů a větším
počtem českých fonémů: např. litera c označovala c, č i k − Miculcici (Mikulčici), tj. dnešní obec
Nikolčice nebo Mikulčice.[14]  Srovnání zápisů propriálních bohemik s ostatními písemnými památkami
té doby ukázalo, že primitivní pravopis existoval ve dvou podobách: 2.1.1 První typ se uplatňoval u
písemností nepropriálních; byl sice nejednoznačný, ale většinou dost stereotypní. Repertoár liter a
spřežek, užívaný při zápisu jednotlivých hlásek, je poměrně chudý (např. české č je nejčastěji
zapisováno jako c nebo ch (csasnici[15], uchinuieš[16] tj. čášníci, učiňuješ), protože apelativa či
úryvky českých vět a souvětí si bylo možné domýšlet z kontextu a psali je písaři znalí češtiny.
2.1.2 Druhý typ je charakteristický pro propriální bohemika; pro zachycení jednotlivých hlásek
disponuje širokou škálou liter a spřežek (už od 11. stol.), nabízí např. 15 možností pro zápis č
(antroponyma Částa, Častovoj, Častelov zapisovaná jako Casta, Csaztovoy, Scastelov…).[17] Tato
pestrost záznamů je důsledkem snahy o jednoznačnější zápis vlastních jmen, protože v opačném
případě by jména nebyla schopna identifikovat jednotlivce nebo jednotlivinu, např. zápis Cas lze
číst jako Čaš, Kaz´, Kaš, Čas atd.[18]

2.2 Hláskosloví

Předností listinného bohemikálního materiálu je jeho datace a lokalizace, jež umožňují datovat
hláskové změny v něm doložené a sledovat jejich průběh. K nejvýznamnějším patří[19]

2.2.1. změna g ˃ h, poprvé doložená v  r. 1169 (na antroponymech Bohuslaus, Bohušě  atd.)[20] a
ukončená na konci 13. století;

2.2.2 asibilace měkkého ŕ ˃ ř, poprvé doložená v r. 1237 (na toponymech  Lukohor∫any. Or∫echov)[21]
a ukončená na počátku 14. století;

2.2.3 průběh přehlásky ´a ˃ ě (např. 1131 Dobŕatín ˃ 1174/78 Dobŕětín,[22] 1146/1148

Záviša  ˃ 1175 Závišě);[23]

2.2.4 provádění přehlásky ´o ˃ ě, zejména v toponymech na -´ovici (falzum z 13. stol. k 1115
Benešěvici, dnes Benešov); [24]

2.2.5 vývoj slabikovorných vokálů ḷ a ṛ; bohemika poskytují řadu starobylých dokladů o jejich
výslovnosti s průvodními vokály, jež byly nejasné kvality (i, y, u, e) a nepevného postavení (před
nebo za slabikotvornou likvidou): původní toponymum Pḷ´źeň v podobách Pḷizeň, Piḷzeň, Peḷzeň,[25]
původní  Chḷmec ve variantách Chuḷmec,[26] Chḷumec, antroponyma  Gṛdoň, později Hṛdoň v podobě
Gheṛdoň,  Hṛděta  v podobě Hiṛděta apod.;[27]

2.2.6 výsledky tzv. stč. stahování:  Búňovici (1160) ˂ *Bohuňovici, Búslaus < Bouslaus  ˂
Bohuslaus; [28]

2.3 Morfologie

Vzhledem k tomu, že bohemika jsou substantiva nebo adjektiva, je jejich výpovědní hodnota omezena
na deklinaci substantiv a adjektiv.[29] Cenné jsou doklady českých koncovek:

2.3.1 dativ singuláru mužských jo-kmenů s původní u-kmenovou koncovkou -ovi: Jarošovi; ojedinělé
české tvary mužských a-kmenů skloňovaných podle vzoru žena (dnes je pro ně vyhrazen vzor předseda):
dativ singuláru Klimete, Milote, tj. Klimětě,  Milotě (jako ženě, dnes -ovi);[30]

2.3.2 doklady archaického bezpředložkového lokálu plurálu (Boleradicích ´v Boleradicích´)[31]
včetně vzácných dokladů starého konsonantického lokálu plurálu na -as: Lužas ´v Lužanech´, Sazas ´v
Sazanech´(dnes místní jména Lužany, Sazany).[32]

2.4 Tvoření slov

Propriální bohemika − jako nejstarší historicky doložená česká slova −  obsahují poměrně ucelené
informace o tvoření tehdejších antroponym a toponym. Ta z propriálních bohemik, která byla utvořena
podle apelativních či adjektivních vzorů (toponymum Bojišče ˂ bojišče, Malý ˂ malý člověk, podle
apelativ se sufixem -oň, např. Gṛdoň ˂ gṛdý ´hrdý´ jako  chytroň ˂ chytrý stč. ´druh ptáka´),
podávají zároveň spolehlivé (byť nepřímé) svědectví   o  existenci těchto apelativ,  adjektiv  a
jejich slovotvorných typů ve 12.−13. stol., přestože byly ve své původní, tj. nepropriální podobě
doloženy většinou až od 14. stol.  Bohemika dosvědčují existenci následujících slovotvorných
typů:[33]

2.4.1 v rámci jmen nositelů vlastnosti jsou to např. typy se  sufixy -ák (Dobrák, srov. dobrák),
-áč (Bradáč, srov. bradáč), -ec (Kŕiv´eć,  srov. pozdější stč. holeć´), podobně  -(áč)ek (Stárek −
stárek, Miláček), -oň (Gṛdoň  − pozdější stč. chytroň);

2.4.2 v rámci názvů vlastnosti (abstrakta se přenášejí na konkréta) především typ s formantem -ota
(antroponymum Dobrota  ˂ dobrota);

2.4.3 v rámci jmen činitelských a dějových se uplatňují typy s formanty -č (Rváč), -aŕ (Kuchaŕ –
stč. kuchař), -a (antroponymum Obida – stč. obida ´potupa, urážka´, Potěcha);

2.4.4 v rámci jmen konatelských jde především o typ s formantem -ář/-ař uchovaný v toponymech
(Vinaře, Kravaře ´ves vinařů, kravařů, tj. lidí pěstujících nebo  pasoucích krávy´) a v bohemiku
svinaŕ, tj. svinař;   -(ov)ník (Zlatníky ´ves zlatníků´, Bobrovníci, Bobrovníky ´ves lidí lovících
bobry´);

2.4.5 v rámci názvů míst se uplatňují zvláště typy se sufixy -išče (Kališče), -ina (Bučina);

2.4.6 v rámci deminutiv to byly jak starobylé typy se sufixy -eć, -ca, -ce, tak dodnes produktivní
se sufixy -ek, -ka (toponyma  Lazeć, Skalicě, Močidlce, srov. močidlo;  Mostek, Horka);

2.4.7 v rámci vztahových nespecifikovaných adjektiv jsou využívány především sufixy -ová (Buková,
Bobrová), -ná (Jablečná), -no  (Lipno, tj. neutrum singuláru adjektiva jmenné deklinace).

 2.4.7.1 specificky typ představují názvy poplatků se sufixem -né (gṛnečné ´celní poplatek
z hrnců´),[34] užívaný dodnes, srov. novočeské vstupné, totalitní všimné ´úplatek´, dnešní
držhubné ´úplatek za mlčení´, pastelkovné.

2.5 Slovní zásoba

2.5.1 V některých propriálních bohemikách zůstala uchována starobylá apelativa a adjektiva
praslovanského původu, která byla v češtině přímo doložena později (toponyma Lúky, Hory, Koryta,
Pláně, Rataji – rataj ´oráč, rolník´, Buková, Bobrová),[35] nebo se do staré češtiny v podobě
apelativa vůbec nedostala (*plasa  ´pruh pole´ v toponymumu Plasy)[36].

2.5.2 Apelativní bohemika tvoří různorodou skupinu českých slov, která písař z  různých důvodů
nepřekládal, jako např. termíny (nárok ´žaloba´),[37] názvy osob podle jejich povolání (kožělug,
čášník, masník ´collector porcorum´), nebo jimi překlad doplňoval: stagnum quod sclauice dicitur
tona (tóňa, tj. tůně); homines qui vulgo straz (stráž) appellantur. [38]


3 Není pochyb, že  Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae  je pro bohemisty velmi
důležitý. Jeho spolehlivost je zárukou, že mohou na bohemikách v něm obsažených bez obav založit
svá bádání o počátcích češtiny. Na oplátku zase bohemistika, zejména historická gramatika češtiny,
může být užitečná i editorům, a to zejména při čtení zápisů vlastních jmen a odhalování jejich
pravé podoby.  Jako příklad může posloužit doklad Nausa,[39] který G. Friedrich četl jako Náuša.
Friedrichovo čtení nemůže být správné, protože slovotvorná struktura jména Náuša neodpovídá žádnému
typu českých antroponym (takto se v češtině antroponyma netvořila a dodnes netvoří). První část
jména připomíná předponu  Ná-, druhá sufix -uša, ale antroponymický základ chybí. Ve skutečnosti
jde o jméno Navša, utvořené prefixací (˂ Na + vša), což potvrzují později doložená staročeská
jména  Nevša a Vša.[40]  Hláska v byla do 14. stol. bilabiální, vyslovovala se tedy obouretně jako
[ṷ] a na základě této skutečnosti se jméno Navša mohlo vyslovovat [Nauša]. Později se tato
vyslovovaná podoba jména Navša, tj. [Nauša], osamostatnila a na pozadí jmen se stejným prefixem
(Navoj/Návoj, Nakvasa, Náhod, Náčat)[41] a  sufixem -uša (Aluša, Kunuša)[42] se změnila v Náuša.
V této podobě se jako příjmení dochovala až do dnešních dnů.


Summary

CDB contains numerous Czech lexical elements (“bohemika”) that can be found in documents written in
Latin, therefore it is a significant source for investigating the earliest stage of the development
of Czech(11^th−13^th ct.). These elements are especially anthroponyms (Mojmír) and toponyms
(Bohunici ´a village settled by Bohuň’s people/subjects´), less frequently appellative nouns
(jalovica ´a heifer´), all of them providing a unique testimony about the Czech language during the
period from which no continuous Czech texts can be documented. The Czech lexical elements provide
e.g. important pieces of information about ambiguous graphical form of language of that period,
about the beginning of some sound changes or about the way those changes proceeded (g > h –1169
Bohuslaus),  about the declension of nouns and adjectives (the archaic locative plural form ending
in -as  – Lužas ´in Lužany´), about word-formation (the anthroponym Rváč derived from the agent
noun  rváč , containing the -č suffix  ´someone who often fights´) and also about the vocabulary
(custodes silve…hajní). Proprial Czech lexical elements provide a testimony about official ways of
naming people and places (Grabiša camerarius, castrum Hradec).


________________________________

[1] Codex diplomaticus et epistolaris  regni Bohemiae (= CDB) I. Ed. G. Friedrich. Pragae 1907; II.
Ed. G. Friedrich. Pragae 1912; III, 1. Ed. G. Friedrich. Pragae 1942; III, 2. Edd. G. Friedrich et
Z. Kristen. Pragae 1962; IV, 1. Edd. J. Šebánek et S. Dušková; Pragae 1965; IV, 2. Edd. J. Šebánek
et S. Dušková. Pragae 1965; V, 1. Edd. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1974; V, 2. Edd. J. Šebánek
et S. Dušková. Pragae 1982; V, 3. Edd. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1982; V, 4. Edd.  S.
Dušková et V. Vašků. Pragae 1993; VI. Edd. Z Sviták, H. Krmíčková et J. Krejčíková; cooperante J.
Nechutová. Pragae 2006.

[2] Příspěvek vznikl v rámci projektu Nový encyklopedický slovník češtiny online – GAP 406/11/0294.

[3] Např. Vintr, Josef: Styl dvou vrcholných děl nejstarší české duchovní lyriky – Ostrovské písně
a Kunhutiny modlitby. Česká literatura 39, 1991, s. 313−328. Týž: Ostrovské rukopisy. Olomouc,
2014.

[4] Podrobněji Encyklopedický slovník češtiny. Edd. P. Karlík – M. Nekula – J. Pleskalová. Praha
2002, s. 91−94.

[5] Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví. Praha 1894; III/1 Tvarosloví
– skloňování. Praha 1896; III/2 Tvarosloví – časování. Praha, 1898; IV. Skladba (ed. F. Trávníček).
Praha 1929.

[6] Bergmann, František: K chronologii některých staročeských zjevů mluvnických. Z bohemik
Friedrichova CB I, II.  Listy filologické 48, 1921, s. 223−239. Týž: Praslovanské -e- v slabice
-ev- jmen místních v češtině. Listy filologické 50, 1923, s. 108−119. Týž: O označené délce a
pravopisných způsobech v českých jménech Friedrichova Codexu diplom. Boh. Listy filologické 51,
1924, s. 110−125.

[7] Viz poznámku 1.

[8] Viz poznámku 5.

[9]  Např. Komárek, Miroslav: Historická mluvnice česká. I. Hláskosloví. Praha 1958. Lamprecht
Arnošt – Šlosar, Dušan – Bauer Jaroslav: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986.

[10] Svoboda, Jan: Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha 1964. Profous, Antonín: Místní
jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. I. Praha 1947;  II. Praha 1949; III. Praha
1951; IV. (s Janem Svobodou), Praha 1957; V. Dodatky k dílu A. Profouse (Šmilauer, V. – Svoboda,
J.). Praha 1960. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. I. Praha
1970; II. Praha 1980.

[11] Gebauer Jan. Slovník staročeský I. Praha 1970^2, s. 499.

[12] CDB I, s. 382, č. 387.

[13] Podrobněji o grafice glos Vintr, Josef: Glosa ke grafice Jagićových a Paterových glos. In:
Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Edd. Čornejová, M. – Rychnovská, L. – Zemanová J. Brno,
2010, s. 43−52.

[14] CDB I, s. 122, č. 115.

[15] CDB I, s. 383, č. 387.

[16] Havránek, Bohuslav: Vývoj českého spisovného jazyka. Praha 1980, s. 28.

[17] Pleskalová, J.: Tvoření, 1998, s. 129.

[18] Pleskalová, J.: Tvoření, 1998, 13. Podrobněji Pleskalová, J.: K počátkům českého pravopisu.
Listy filologické 122, 1999, s. 167−175. Táž: Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin
jazykovědné bohemistiky. In: Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), s. 17−29. Čornejová, M.: Ke
grafice bohemik X.−XII. století. Sb. prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 53, 2005 –
Lingustica Brunensia, s. 137−145. Táž: Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik.
In: Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), s. 53−74.

[19] Podrobněji viz poznámku 18.

[20] CDB I, s. 218, č. 246.

[21] CDB III-1, s. 193, č. 158 (de Lvcohorsan); s. 207, č. 165 (de Orsechove).

[22] CDB I, s. 119, č. 115; s. 255, č. 289.

[23] CDB I, s. 161, č. 156; s. 244, č. 278.

[24] CDB I, s. 395, č. 390 (Benessewic).

[25] CDB I, Index nominum – s. 516 (Plzen, lokat. Pilzni, in Plizeni, Pelzenne, pův. Starý
Plzenec).

[26] CDB I, Index nominum  – s. 491 (Hlmecs, Hulmez, Hlumec).

[27] CDB I, Index nominum – s. 485 (Gherdoin), s. 491 (Hirdeta).

[28] CDB I, s. 196, č. 208 (Bunouici), V-2, Index nominum – s. 111 (Bvzlaus, Bouzlaus).

[29] Podrobněji Čornejová, M.: Tvoření, 2009, s. 31−34.

[30] CDB II, s. 30, č. 303.

[31] CDB I, s. 122, č. 115 (Boleradicih).

[32] CDB I, s. 360, č. 382 (Lusas); s. 121, č. 115 (Zazas).

[33] Podrobněji Pleskalová, J.: Tvoření, 1998, a Čornejová, M.: Tvoření, 2009. Ilustrativní
příklady jsou přejaty z citovaných publikací, viz též jejich rejstříky.

[34] Gebauer, Jan: Slovník staročeský I, 1970^2, s. 499.

[35] Čornejová, M.: Tvoření, 2009, s. 49, 72.

[36] Tamtéž, s. 49.

[37] Gebauer, J.: Slovník staročeský II, 1970^2, s. 493.

[38] CDB I,  Glossarium, s. 563−564.

[39] CDB I, s. 251, č. 285; Index nominum, s. 509 (Náuša?).

[40] Svoboda, J.: Staročeská osobní jména, s. 101, 93, 126.

[41] Tamtéž, s. 101.

[42] Tamtéž, s. 153.