Průvod
Panu Leonu Bailbymu
Poklidný ptáku opačného letu
Jenž hnízdíš v ovzduži
Na hranici kde naše slunce zářit začíná
Zavři své druhé víčko země te oslňuje
Když hlavu p ozve d áš
Také já jsem vlastně temny a mdlý Mlhou jež zatemňuje lucerny Rukou která se náhle klade před oči Klenbou mezi vámi a veškerým svčtem A vydáváni se jako světlo doprostřed stínů Očima pořádaje milované hvězdy
Poklidný ptáku opačného letu
Jenž hnízdíš v ovzduší
Na hranici kde se rozsvěcí má parně f
Zavři s ve druhé víčko
Ne kvůli slunci ne kvůli zemi
Ale kvůli plazivému plameni jehož intenzita
se bude zvětšovat Až se jednoho dne stane jediným světlem
Jednoho dne
Jednoho dne jsem očekával sám sebe Řekl jsem si Guillaume nastal čas Abys poznal konečne sám sebe [Když jsi poznal ostatní
'(•znal jsem je pěti smysly a několika dalšími Stačil mi pohled na jejich nohy a vytvořil jsem
si obraz tisíců Vidět jejich poděšenou chůzi jediný vlas Anebo jazyk pokud jsem ehteJ být doktorem Anebo jejich dčti pokud jsem chtěl být prorokem Lodi nadšenců pero mých spolubratři Mince slepců ruce němých Anebo spise kvůli slovníku než vlastnímu psaní Nijaký dopis muže nanejvýš dvacetiletého Stačilo mi cítit vůni jejich kostelů Vůni jejich řek protékajících městem Či květů ve veřejných zahradách ó Cornelie Agrippo pach malého psíka by mi postačil Abych přesné popsal tvé spoluobčany z Kolínls Jejich tři krále i zástupy uršulinek Které tě vedly k chybnému názoru na ženy Stačí mi vychutnat dech vavřínu abych poznal
zda má sloužit lásce či hanbě A dotknout se obleků
Abych zjistil zda člověk je zimomřivý či nikoli O lidé které jsem znal
(47)
Stačilo mi slyšet hluk kroků
Anych uä navždycky určil smer ehůze
To vše mi stačilo abych vířil Že mám právo
Křísit ostatní
Jednoho dne jsem očekával sám sebe Rekl jsem si Guillaume přisel tvůj Čas A z lyrika vycházeli ti které mám rád Ale k nimž jsem nepatřil
Velikáni pokrytí řasami procházeli podmořskými městy
Kde veže vytvářely ostrovy
A toto moře. se svým jasem hlubinným
Napájelo svou krví mé žíly a bušilo srdcem mým
Pak se na zemi objevily tisíce bilyeh kmenů
A každý z mužů držel v ruce růži hezkou
A jazyk který vynalezli cestou
Jsem od nich pochytil a dodneška jej mám
Průvod šel dál já hledal sebe sám
Všichni co tudy Šli a vzdáleni mi byli
Přesto část mého těla v sobe měli
Z něhož mě tvořili jako se staví vrž
A všichni společně se na mně podíleli
Tvoříce s člověkem svět celý
Vše je pryč Dávno pryč Ó bozi tentýž tvar Co máte vy dali jste mi co dar A obraceje zrak k zbytečné budoucnosti Sám v sobě minulost zřím r ústi
Nic zemřít nemůže pokud to ještě není Zářící minulost je nad budoucí snění To bezmocné je jako špatný lék Jenž promarňuje íífiiK i účinek
(49}