i] ODCIZENEC
Koho, ty záhadný tvore, máš nejraději, mluv:
otce, matku, sestru, či bratra?
Xímám otce, ani Piatku^ ani sestru; ani bratra.
Své přátele ?
Učíváte slova, jeho^jmysl mne podnes %usial neznám*
Svou vlast ?
Nevím\ v které ^emepisné sirce le^í* Krásu?
Rád bych ji miloval — božskou a nesmrtelnou... Zlato?
Nenávidím — jako vy nenávidíte Boha.
Nu, co tedy miluješ, ty zvláštní odcizenče?
Miluji oblaka ---plující oblaka ta dálná -žámčná oblaka!
2]      NÁŘEK STARÉ ŽENY
^Seschlá stařenka jihla radostí nad robátkem, Které každý sbožňoval^Jjemuž se kdekdo chtěl zalíbit; hezounká ta bytůstka byla tak křehká jako ona, ta staruška, jako ona - - i bezzubá i bezvlasá.
^Nachýlila se k němu, aby se na ně usmálaja pomazlila se s ním.
Q^ítě, celé vyděšené, vzpíralo se však laskáni vetché statenk^)a jeho vři s kot se rozléhal po celém staveni/-
se dobrák stařenka opět uchýlila do své věčné samoty a v kou tečku se rozplakala: „Pro nás, nešťastné staré samičky, ach ouvej, minu] už věk, kdy se člověk ještě aspoň neviňátkům a naháníme malým dětem jen hrůzu, když se chcem s nimi pomilovat 1"
5]      UMĚLCOVO CONFITEOR
Jak jsou jímavé sklonky podzimních dnů! Až bolně jímavé, ach! Neboť prožíváme z a nich jisté blaŽiyé počitky> jejichž jiJriavost_- neoslabuje jejicři sílu; není pak hrotu ostřejšího nad osten nekonečna.
Jaká to slast, hrou žit pohled v dálavy nebe a moře!_ Samota, ticho, čirýj. ..ciročitýi. azur I Na obzoru se tetelící plachctka, jež svou malostí a opusteností připomíná můj nezhojitelný život, monotónní melodie vzdouvajícího se more — to všechno myslí skrze mne, anebo tím vším myslím já (neboť na se jd se mžikem trati v mátoěinách snění); myslí, pravím, ale jako hudba a malba — bez sofistiky, sylogismů a dedukcí.
A přece jen tyto myšlenky — ač vycházejí ze mne, nebo vzcházejí ze světa věcí — brzy na mne příliš doléhají, Rozkypelá rozkoš působí nevolnost a opravdová muka. Přepjaté čivy se rozechvívají už jenom drsnými, drásavými záchvěvy.
Hloubka nebe mě nyní děsí, jeho čistota rozčiluje. Pobuřuje mě bezdtnost moře, neměnnost té podívané... Nutno-li, probůh, trpět po věky věků v, či od věků do věků prchat před krásou ? Přírodo, ty čarodějko krutá, ty s o kyne po vždy vítězoslavná, nech mě, nech! Přestaň svádět moje sny a snahy, mou pýchu! Oddat se J^rásnu, toť souboj, v němž umělec — ještě dřív než podlehne — řičí hrůzou.