CHANSON D'AUTOMNE	PÍSEŇ PODZIMNÍ	PODZIMNÍ PÍSEŇ
Les sanglots longs Des violons De 1'automnc BTessent mou coeur D 'uneH angueur Monotone.	Ten dlouhý vzlyk na houslích smyk, to jeseň zvoní, a v srdci vstal mi stesk a žal monotónní.	Dlouhý ston táh na violách jeseně, podivný žal srdce mi jal znaveně.
Tou t suffocant Et blô m e, quand Sonne ľheure, Je rae souviens Des jour s anciens Et je pleure;	Bez dechu teď bled jako zeď jak čas kvačí, na zašlý ten vzpomínám den a jen pláčí.	Bledý jsem stál a vzpomínal, přešel Čas, teď v pláči sním, když uslyším hodin hlas.
Et je nťcn vais Au veut mauvais Qui m'emporte Detjä, dela, Pareil a la Feuille morte.	A teď mč jal a nese dál zlý větru svist, sem tam, tam sem já smýkán jsem jak zvadlý list.	A kráčel jsem ve větru zlém, jenž mě nes jak ze zahrad list, který zvad a pak zas kles.
Paul Verlaine	(Hanuš Jelínek)	(Jaroslav Seifert)
PÍSEŇ PODZIMNÍ	PODZIMNÍ PÍSEŇ	PODZIMNÍ PÍSEŇ
Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotónní.	Ó podzime, tak dlouze tvé housle lkají, mou duši tou hrou unylou utýraj í.	Když do korun pláč z vetchých strun podzim roní, vždy jí mává mě únava monotónní.
Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni.	Dýchaje tíž, zesinám, když orloj slylím, víe je to tam, ten žal, co mám, neutiSím.	Děs, rozehrán při hudbě hran, skráň mi smáčí; vracím se zpět do zašlých let, tiše pláči.
A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem.	I odcházím povětřím zlým, jehož svistem jsem hmíTi gem tam, jak byl bych sám suchým listem.	Hnán vichřicí, zlou, skurújí, letím v dáli pryč z těchto míst, zmítán jak list opadalý.
(Vladimír Holan)	(František Hrubín)	(Petr Kopta)