K.ipitola 7
I     PRAŽSKÁ ŠKOLA A FUNKČNÍ JAZYKOVĚDA
7.1. Vznik a charakter pražské školy................................148
7.2. Zakladatel Vilém Mathesius......................................149
7.3. Teze Pražského lingvistického kroužku....................151
7.4. Klasické období.........................................................152
7.5. Vznik fonologie.........................................................154
7.6. Morfologie a tzv. teorie privativních protikladů........157
7.7. Aktuální členění větné...............................................159
7.8. Válečné a poválečné období......................................162
7.9. Současná situace........................................................163
7.10. Vliv pražské školy na moderní lingvistiku................164
PRAŽSKÁ ŠKOLA
DEJINY LINGVISTIKY
v /v
7.1. VZNIK A CHARAKTER PRAŽSKÉ ŠKOLY
V polovině dvacátých let - přesněji 6. října 1926 - začala se v Praze selu skupina jazykovědců, kteří založili tzv. Pražský lingvistický kroužek (IM I a později byli v zahraničí označeni jako pražská lingvistická škola. Tito lin»vt té postupně vypracovali novou jazykovednou koncepci a v mnoha směrech ] podstatně ovlivnili vývoj moderní lingvistiky dvacátého století.
Individuální i kolektivní práce představitelů pražské školy vyrůstaly od mého počátku z plodné spolupráce našich i zahraničních jazykovědců. Z ciz ců výrazně přispěli k vytváření základních koncepcí především R. Jakobsc N. S. Trubeckoj a S. Karcevskij. V některých zahraničních pramenech se dokon ce setkáváme s tvrzením, že právě oni vtiskli pražské škole její základní myšku ky i celkový charakter. To je ovšem tvrzení nesprávné. Nechceme samozřejmí znevažovat jejich přínos, je ale třeba zdůraznit, že stejně významnou úlohu hráli hned na počátku činnosti Pražského lingvistického kroužku i jazykovědci čeští, jako B. Havránek, B. Trnka, J. Mukařovský a další. Především pak není možno ignoroval fakt, že klíčovou úlohu při vytváření pražské školy měl Vilém Mathc-sius, který jednak už patnáct let před jejím založením (a deset let před příchodem R. Jakobsona do Prahy) formuloval některé její hlavní zásady, jednak sám dal r. 1926 přímý podnět k založení Pražského lingvistického kroužku. Až do svó smrti v r. 1945 byl pak jeho předsedou.
Podíl našich a cizích jazykovědců na vytváření hlavních myšlenek pražské školy bychom mohli formulovat asi takto. V Praze se už ve druhém desetiletí začalo vytvářet příznivé ovzduší pro kritické přehodnocení soudobé jazykovědy. Zásluhu na tom měl především V. Mathesius svým širokým rozhledem po dosavadní lingvistické literatuře, svou schopností kriticky posuzovat cizí i své vlastní myšlenky a v neposlední řadě i díky tomu, že měl možnost konfrontovat své názory s podobně uvažujícími lidmi, jako byl známý komparatista J. Zubatý, později B. Havránek a další.
Ve dvacátých letech se pak dostala do těsného kontaktu s Prahou řada zahraničních lingvistů, kteří na jedné straně u nás našli mimořádně příznivé podmínky pro rozvíjení svých jazykovedných názorů a jejich konfrontaci s názory lingvistů domácích, jednak sami obohatili myšlení našich jazykovědců o některé nové aspekty. V tomto druhém ohledu byla přínosná zvláště spolupráce tří ruských lingvistů. R. Jakobson a jeho přítel N. S. Trubeckoj, který zůstal i nadále profesorem vídeňské univerzity, přinesli do Prahy na svou dobu mimořádně plodné a poměrně málo známé myšlenky kazanské a moskevské školy (Bau-douin de Courtenay, Kruszewski, Ščerba, Fortunatov, viz 5.7.-8.), S. Karcevskij vedle toho byl i přímým pojítkem pražské školy s učením F. de Saussura a ženevské školy (viz 6. kap.), neboť sám v Ženevě studoval a Saussura znal osobně.
148
i . 11.!*.! třeba zvláště zdůrazňovat, že to byla situace velmi příznivá, neboť uvi kazanská, moskevská a ženevská škola představovaly ve své době zárod-i moderní lingvistiky 20. století. Il.n inonická spolupráce našich i cizích členů PLK měla obdobu také na poli ^lodickém. kde pro Mathesia a většinu českých lingvistů byl příznačný přede-( Vilm smysl pro jemnou analýzu a pro zasazování jazykových detailů do celko-Itytflio systému, pro Jakobsona aTrubeckého naopak smysl pro co nejobecnější i Hosti a pro velkorysé odhalování systémů jako celku. Pražská lingvistická škola tedy vznikla pod vlivem nejlepších jazykovedných ^•dit a za mimořádně plodné spolupráce lingvistů několika národností (vedle Ktťhú a Rusů to byli také Němci, Ukrajinci a Slováci). V krátké době dosáhla Vynikajících výsledků ave třicátých letech se stala nejvlivnější jazykovednou Ikolou ve světovém měřítku. V dalších částech této kapitoly se věnujeme jejímu Bílkovému vývoji a myšlenkám několika jejích předních představitelů.
f.2. ZAKLADATEL VILÉM MATHESIUS
Jednou z nejpozoruhodnějších a nej-vlivnějších osobností pražské školy byl nesporně Vilém Mathesius. Jeho vliv byl mimořádně silný jak pokud jde o organizační záležitosti Kroužku, tak i pokud jde o formování základních myšlenek, z nichž vyrostl celý tzv. funkční strukturalismus.
Už v r. 1911, tj. patnáct let před založením Kroužku, přednesl Mathesius v Královské české společnosti nauk přednášku „O potenciálnosti jevů jazykových", která v té době sice neměla prakticky žádný ohlas, avšak obsahovala už některé základní myšlenky budoucího pražského funkcionalismu. Nové bylo v Mathesiově přednášce především to, že v ovzduší mla-dogramatismu vystoupil s čistě synchronním, tj. nehistorickým přístupem k jazyku.
149
DĚJINY LINGVISTIKY
Sám užíval v té době ještě termínů statický (tj. synchronní) a dynamický (tj. | chronní) přístup k jazyku, avšak co do obsahu jsou jeho termíny v zásadě totofl né se Saussurovou dichotomií synchronie/diachronie, která vešla ve známflH o pět let později. Je třeba zdůraznit, že na začátku století byla u nás jazykověd orientována po vzoru Gebauerově čistě mladogramaticky Jedinou výjimkou hyl snad komparatista Josef Zubatý, který se však spokojil s kritikou mladogram|r tismu a nepokusil se o samostatný moderní přístup k jazyku. 7. tohoto hlediskl mohla mít Mathesiova přednáška mimořádný význam, stihl ji však osud vš děl, která předběhnou svoji dobu.
Ještě významnější je v Mathesiově přednášce sám pojem potenciálnosti.')\i autor rozuměl kolísání (měnlivost, oscilaci) řeči v jazykovém společenství. Pď dle něho není stav jazyka v daném okamžiku neměnný, nýbrž naopak kolísající. Právě tato oscilace je příčinou jazykového vývoje (po/ději pro ni Mathesiui zvolil výstižnější termín „pružná stabilita").
Teorie o potenciálnosti jazykových jevů umožňuje autorovi řešit některé obecně lingvistické otázky a nalézat v jazyce tendence, které jsou statisticky postižitelné. Jeho myšlenky jsou nejen mimořádně moderní na svou dobu. ale ještó dnes mohou dát čtenáři celou řadu užitečných podnětu. Imponující je rovněí Mathesiova znalost odborné literatury. Z dnešního hlediska lze autorovi vytknout snad jen to. že pod vlivem estetického idealismu připisuje příliš velkou úlohu jazyku jednotlivce; v tomto bodě musel později své názory korigovat. (Mathesiúv článek vyšel r. 1970 spolu s „Tezemi předloženými I. sjezdu slovanských filologů" péčí J. Vachka a s jeho zasvěceným doslovem ve sborníčku „U základů pražské jazykovedné školy"'.)
Některé základní myšlenky pražského přístupu k jazykovým jevům formuloval tedy Mathesius dlouho před vznikem PLK. Rovněž jeho úloha při samém vzniku Kroužku byla rozhodující. V polovině dvacátých let se scházel s dalšími lingvisty na občasných schůzkách, na nichž se diskutovalo o palčivých otázkách soudobé jazykovědy. Dne 6. října 1926 pozval své přátele na schůzku s mladým německým lingvistou H. Beckerem. Na konci úspěšného setkání se všichni rozhodli, že se budou scházet pravidelně jednou za měsíc. Později se scházeli dvakrát měsíčně a brzy se objevilo i oficiální označení „Pražský lingvistický kroužek" a jeho mezinárodní varianta Cercle Linguistique de Prague.
PRAŽSKÁ ŠKOLA
3. TEZE PRAŽSKÉHO LINGVISTICKÉHO KROUŽKU
7
mL hlediska zveřejnění hlavních zásad pražského pojetí jazykových jevů
■ hlediska formulování programu nového směru měly mimořádný význam tzv. mize předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929" (dále jen mze). Toto programové dílo připravila skupina předních představitelů Kroužku, ■láště Mathesius, Jakobson, Havránek a Mukařovský, avšak podílela se na něm [řada dalších členů. Je třeba zdůraznit, že všechny části byly důkladně prodis-lltovány a konzultovány, takže Teze představují kolektivní dílo, které analyzu-
■ stav soudobé slavistiky a lingvistiky vůbec a vytyčuje hlavní zásady, podle ■jichž chtěli členové Kroužku postupovat při zkoumání jazyka.
( Přestože byly koncipovány hned v prvních letech po založení Kroužku, ob-liahují Teze už všechny hlavní zásady, které jsou charakteristické pro pražskou Ikolu. Vyplývá z nich nejen orientace na strukturální jazykovědu, ale také důraz J na funkční pojetí jazyka, které je pro pražskou školu tak příznačné a které ji od-I lisuje od většiny ostatních směrů strukturální jazykovědy. Podle tohoto pojetí je I Jazyk chápán jako funkční systém a rovněž každá jeho část je posuzována podle pbho, jakou funkci v systému jazyka zastává.
Charakteristický je také obsah jednotlivých tezí, z něhož je patrna šíře zájmu pražských lingvistů o otázky jazykového výzkumu. Pozornost je věnována otáz-f kám obecně jazykovedným i slavistickým, synchronním i vývojovým, fonolo-| gickým, gramatickým i lexikálním. Jsou zkoumány funkce jazyka, rozdíl mezi I jazykem psaným a mluveným, otázky spisovného jazyka a jazykové kultury, f otázky básnického jazyka, typologie atd. Z hlediska slavistiky je zvláštní pozornost věnována staroslověnštině, problematice transkripce, myšlence všeslovanského jazykového atlasu apod. Vedle teoretických otázek se klade značný důraz také na otázky metodologické a na praktické využití nových poznatků při jazykové výuce (znovu zde připomínáme, že Teze vyšly česky r. 1970 ve sborníku „U základů pražské jazykovedné školy'1).
Stručně řečeno, Teze obsahují prakticky všechny základní otázky, k nimž se později jednotliví členové pražské školy vraceli a které zvláště v třicátých letech podrobněji rozpracovali. Pozoruhodné je i to, že tento text, koncipovaný před víc; než šedesáti lety, zní i dnes moderně. Od doby jejich zveřejnění vzniklo mnoho nových lingvistických směrů a teorií, z nichž většina opět stačila zastarat, ale v Tezích bychom jen s obtížemi hledali místa, která by bylo třeba z dnešního hlediska podstatně měnit.
DĚJINY LINGVISTIKY
7.4. KLASICKÉ OBDOBÍ
Tzv. „klasické období" pražské školy začíná založením Kroužku v i. I a končí vypuknutím druhé světové války v r. 1939. V tomto poměrně králi období vypracovali členové Kroužku ucelenou jazykovednou teorii, ktci.i j cátých letech silně ovlivnila rozvoj světové lingvistiky.
Pro klasické období pražského struk-turalismu je charakteristické především rozpracování funkčního přístupu k jazykovým jevům. Zasloužili se o ně zejména V. Mathesius a B. Havránek, ale určitý vliv měl také rakouský psycholog Karl Bühler, kolega Trubeckého na vídeňské univerzitě, který r. 1934 vydal svoji „Teorii jazyka" (Sprachtheorie), v níž mimo jiné formuloval tři základní funkce jazyka. Jsou to: a) funkce sdělovací nebo také moderním termínem zobrazovací (Darstellungsfunktion), tj. podávání informací o mimojazykové realitě; b) funkce expresivní (Kundgabefunktion), tj. užívání těch prvků, které charakterizují jednotlivého mluvčího; c) funkce konativní (Appellfunktion), tj. výzva posluchači, aby něco udělal, nebo naopak zákaz činnosti apod. Bühler je považován za blízkého spolupracovníka pražské školy a za jednoho ze zakladatelů psycholingvistiky (viz 17. kap.). Charakteristickým rysem pražského strukturalismu je tedy důsledná aplikace funkčního přístupu v nejrůznějších oblastech jazykovědy, a často dokonce i spolupráce s takovými obory, které do jazykovědy už nepatří.
Snad nejpřínosnější byly v klasickém období pražské školy ty práce, které se zabývaly fonologií, morfologií a syntaxí. Pokud jde o fonologii, lze bez nadsázky říci, že se vlastně teprve v rámci pražského strukturalismu vytvořila jako samostatná jazykovedná disciplína a protiváha do té doby dominující fonetiky. Fonologie začala posuzovat zvukovou stránku jazyka z funkčního hlediska. Proti fonetickému třídění hlásek z fyzikálního hlediska začala se zabývat fonémy, tj. těmi zvukovými jednotkami, které jsou schopny rozlišit význam. Také v oblasti morfologie (a morfonologie) dosáhli členové Kroužku mimořádně dobrých výsledků, zvláště co se týká teorie morfémů, gramatických kategorií a obecné teorie příznakovosti. Pokud jde o syntax, je třeba se zmínit především o mathe-siovském aktuálním členění větném, které bylo později dále rozpracováno
PRAŽSKÁ ŠKOLA
Obr. 45: Bohuslav Havránek
<l itavuje i dnes progresivní teorii, o niž se zajímá stále více jazykovědců |/nčjších škol a směrů. Nejdůležitějším výsledkům fonologie, morfologie ■xe jsou věnovány následující tři části této kapitoly. Zde se chceme zmínit P dalších disciplínách, v nichž příslušníci pražské školy vynikli a do nichž idujícím způsobem zasáhli. I .ik např. r. 1935 vydal Vladimír Skalická dílo Zur ungarischen Grammatik BC maďarské gramatice"), v němž podal zásady typologického rozboru jazyků. Bllcmalickým zkoumáním morfémů a jejich porovnáváním s tzv. sémy (mini-^Bními jednotkami významu) došel k závěru, že v tzv. aglutinačních jazycích lUko je např. maďarština nebo turečtina) je každý sém vyjádřen zvláštním mor-Bmcm. zatímco v jazycích flexívních (jako je např. latina nebo čeština) odpoví-B| Jeden morfém několika šémům (viz např. dívkám, kde morfém -ám označuje minimálně kategorie čísla, rodu a pádu). Skalická také ukázal, že neexistují čis-M typy jazyků, avšak že v každém jazyce určitý typ převládá. Později dále svoji (teorii rozpracoval a přispěl k postavení morfologické typologie na vědecký zalitími.
V třicátých letech věnoval další člen pražské školy Bohuslav Havránek značitou pozornost otázkám spisovného jazyka a jazykové kultury (viz zvláště: Úkoly jiisovného jazyka a jeho kultura, 1932; Vývoj spisovného jazyka českého, 936). I později se k těmto otázkám vracel a r. 1963 shrnul nejdůležitější statě Mik ivané otázkám spisovné češtiny ve sborníku Studie o spisovném jazyce. Ha-\ i.inek vydal také rozsáhlou monografii Česká nářečí (1934), která položila základy k modernímu dialektologickému výzkumu českého jazyka.
Pražská škola přispěla značnou měrou také k rozlišování mluvené a psané I n idoby jazyka a k osvětlení některých otázek pravopisu. V klasickém období se niá/kami psaného jazyka zabýval zvláště ukrajinský člen pražské školy Agenor Ai tymovič (Pysana mova, 1932), později zejména Josef Vachek.
Funkční přístup byl důsledně uplatňován nejen v uvedených jazykovedných oborech a v jazykovědě vůbec, ale také v příbuzných vědních odvětvích. Tak např. významný estetik Jan Mukařovský se zabýval vedle teorie umění a dějin literatury také estetickou funkcí uměleckých děl. Z hlediska lingvistického je nejzajímavější jeho teorie básnického jazyka, podle níž je pro poezii charakteristické zvláště to, že čtenáře v první řadě zajímá nikoli co je obsahem sdělení, nýbrž jak je sdělení uspořádáno. Otázkami poezie se zabývali i další členové Kroužku, zvláště Roman Jakobson. V některých případech bylo funkční hledisko uplatněno ve zcela nejazykových disciplínách. Tak např. na začátku třicátých let referoval v Kroužku národopisec P. N. Bogatyrev o funkci lidových krojů jihovýchodní Moravy (r. 1937 publikoval o tom celou monografii) a ukázal, že také v národopise je nutné zkoumat nikoli funkci izolovaných jevů, nýbrž funkci celého jejich komplexu.
Pro klasické období pražské školy je tedy charakteristické rozpracování funkčního hlediska v široké oblasti jazykových a některých příbuzných oborů.
DĚJINY LINGVISTIKY
Některé základní práce členů pražské školy vyšly ve známých sbornících í vaux du Cercle Linguistique de Prague, na něž navázalo na konci šcdesálýi a na začátku sedmdesátých let několik svazků sborníku Travaux linguistique t Prague. V třicátých letech byl také založen časopis Slovo a slovesnost. který J dodnes naším nejvýznamnčjším lingvistickým časopisem.
7.5. VZNIK F0N0L0GIE
Snad největší pozornost věnovali členové Kroužku v klasickém období otáz kám fonologie. Zde také dosáhli v průběhu třicátých let nejvýznamnčjších vý sledků. Stejně jako jiné obory lingvistiky nezrodila se ani fonologie ze dne den. Mezi předchůdce pražské školy patří v tomto ohledu zvláště členové kazai
ské, leningradské a ženevské školy. Ta např. Jan Baudouin de Courtenay psai o fonémech už r. 1895. Myšlenka rozlišovat fonémy a hlásky pochází od jeho žáka a spolupracovníka   M. Kruszewského. Otázkou fonémů se zabývali i další jeho žáci, jako např. orientalista E. D. Poliv nov, jehož prostřednictvím se tyto otáz^ dostaly do Japonska, nebo L. V. Sčcrba, který už r. 1912 definoval foném podobně jako později Trubeckoj. Také F. dc Saus-sure se o fonémech zmiňuje, i když nerozlišuje ještě fonologii od fonetiky. Konečně se zdá. že američtí lingvisté rovněž dospěli k poznání zásad fonologie nezávisle na pražské škole, hlavně na základě výzkumu indiánských a dalších exotických jazyků.
To všechno nic nemění na faktu, že teprve v pražské škole byly tyto otázky poprvé propracovány systematicky a že z nich poprvé byly vyvozeny patřičné důsledky. Otázkami fonologie se zabývala celá řada členů pražského Kroužku, jako např. V. Mathesius, B. Trnka, J. Va-chek, R. Jakobson a další, avšak soustavný výklad všech základních otázek nové disciplíny podal koncem třicátých let Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (1898-1938) v nedokončeném díle „Základy fonologie" {Grundziige der Pho-
Obr. 46: Nikolaj S. Trubeckoj
PRAŽSKA ŠKOLA
. 1939), které vyšlo rok po jeho smrti jako 7. svazek „Travaux du Cercle Hguisrique de Prague". Mnozí lingvisté považují „Základy fonologie" za vyvrcholení funkčního pří-khi|Mi k jazykovým jevům v klasickém období pražské školy mezi dvěma svčto-vvím válkami. V každém případě jde o mimořádně důležité dílo. které zůstane Ipřcs svou nedokončenost trvalým přínosem světové jazykovědě. (K dokončení [Chybělo Trubeckému podle některých současníků asi dvacet stran. Vedle nemoci zabránila mu dokončit dílo i tehdejší politická situace v Evropě; po zabrání k.ikouska nacistickým Německem byl Trubeckoj. známý svým protifašistickým postojem, několikrát vyslýchán gestapem. V nemocnici pokračoval v diktování „Základů" až do posledních dnů, předčasná smrt mu však nedovolila dílo do-končit.) Zde si všimneme některých jeho základních myšlenek.
Hlásky mohou mít různé funkce, z nichž nejdůležitější je funkce distinktivni (čili rozlišovací, nebo také fenologická); ta umožňuje rozlišit význam jinak stejných slov, která se liší právě jen jednou hláskou (např. důl, hůl, kůl, půl, sůl, vůl apod.). Hlásky, které se mohou vyskytnout v témž kontextu a rozlišují význam ilov, jsou fonémy; jsou to minimální fenologické jednotky, tj. minimální jednotky schopné rozlišit význam. V promluvě se každý foném realizuje jako varianty, a to bud fakultativní (tj. takové hlásky, které v témž kontextu nerozlišují význam) nebo kombinatorické (tj. takové podobné hlásky, z nichž každá se vyskytuje v jiných kontextech).
Mohou-li se fonémy vyskytnout ve stejných kontextech, pak spolu vytvářejí opozici (protiklad). Teorie opozic je jednou z nejpřínosnějších částí Trubeckého tlila a dodnes nebylo třeba na ní mnoho měnit. Je také pěkným příkladem toho, jak autor v duchu funkčního strukturalismu klasifikuje fonémy jednak z hlediska celého systému, jednak z hlediska vzájemných vztahů mezi jednotkami. Pokud jde o vztah fonémů k celému systému, rozlišuje Trubeckoj především opozice jednorozměrné (základ, který je oběma fonémům společný, nevyskytuje se u dalších fonémů) od vícerozměrných (společný základ se vyskytuje u více než dvou fonémů), dále pak opozice proporciální (vztah mezi dvěma fonémy se opakuje i u jiných dvojic) od izolovaných (vztah mezi dvěma fonémy se jinde neopakuje).
Při analýze němčiny došel Trubeckoj k závěru, že 20 německých souhláskových fonémů vytváří navzájem 190 různých opozic. Z nich pouze 13 je jednorozměrných, ostatní jsou vícerozměrné. V druhém případě mají převahu opozice izolované nad proporcionálními (poměr 150:40). Spojímc-li obě kritéria, pak nejvíce je v němčině opozic izolovaných vícerozměrných (148, tj. 78 %), nejméně pak izolovaných jednorozměrných (2. tj. necelé 1 %). U jiných jazyků mohou být jiné počty, avšak přibližné vztahy bývají obdobné.
Pokud jde o vztah členů opozice k sobě navzájem, rozlišuje Trubeckoj tři typy opozic: privativní, graduální a ekvipolentní. Privativní je taková opozice, v níž se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností jediného příznaku (např. znělé/neznělé, nosové/nenosové apod.). Pro členy graduální opozice je charak-
155
DEJINY LINGVISTIKY
teristický různý stupeň téže vlastnosti (např. samohlásky zavřené/střední/oirv,. né apod.). Všechny ostatní opozice jsou ekvipolentní (u nich se členové ncll ani přítomností či nepřítomností jediného příznaku, ani jeho odstupňováním; i lišností je více, viz např. něm. opozici/ft). V jazycích je zpravidla nejvíce o| zic ekvipolentních, nejméně graduálních. Nej důležitější jsou však opozice pri, tivní, které ukazují, na jakých distinktivních rysech je vybudován fonologic systém daného jazyka (viz 7.6.).
Konečně pokud jde o rozsah jejich rozlišovacích schopností v systému, ro,... znává Trubeckoj opozice konstantní (dva fonémy rozlišují význam slov ve všech možných kontextech) a neutralizovatelné (dva fonémy rozlišují význam slov jen v některých kontextech, jinde se chovají jako by šlo o kombinatorní v| rianty jednoho fonému, tj. vyskytují se v různých kontextech; např. francou/sU-otevřené a zavřené e rozlišuje význam slov jen v poslední slabice, v ostatníc pozicích se tato opozice neutralizuje; v češtině je příkladem neutralizovateln^ opozice protiklad znělá/neznělá; tak např. v opozici d/t rozlišují oba členy vc většině případů význam - viz např. den/ten, ledu/letu - avšak na konci slova se tento protiklad ruší, tj. neutralizuje - viz např. led/let). Neutralizace tedy znamená zrušení fonologického protikladu v určitých kontextech. Souvisí také s pojmem archifoném, což je podle Trubeckého „souhrn distinktivních rysů společných dvěma fonémům"; v pozici neutralizace reprezentuje jeden z obou členů opozice její archifoném.
V diachrónni fonologii je důležitý také pojem defonologizace, kdy z dvou fonémů se vývojem jazyka stávají dvě varianty téhož fonému. Viz např. zánik interdentálního z (případně c), v americké španělštině a s tím spojená potřeba nových výrazů, jako např. costurar (šít), kdy starší (a evropské) coser už se výslovností neliší od cocer, které zasg bývá nahrazováno výrazem cocinar (vařit). Opačným případem je fonologizace prfltikladů, tj. jev, kdy dvě hlásky začínají v určitém období rozrůzňovat význam slov. Tak např. v polštině bylo měkké a tvrdé k (a rovněž g) až do 16. stol. jen variantami jednoho fonému; později začaly tyto hlásky rozlišovat význam a protiklad se tedy fonologizoval, neboť z původních variant vznikly dva fonémy.
Důležitý je dále pojem a termín korelace, který označuje zvláštní druh opozic: podle Trubeckého korelace = opozice privativní, jednorozměrná, proporcionální a neutralizovatclná. U korelačních párů se opakuje týž vztah. Tak např. v češtině a mnoha jiných jazycích je běžná korelace znělosti (korelační páry d/t, b/p, z/s atd. se liší přítomností či absencí znělosti). Vytváření takových párů je efektivní prostředek, jímž jazyk může často téměř zdvojnásobit počet svých fonémů. Příkladem je rozsáhlá korelace měkkosti v ruštině a polštině i úplná korelace kvantity u českých samohlásek (a/á, atd.).
PRAŽSKÁ ŠKOLA
I MORFOLOGIE A TZV. TEORIE PRIVATIVNÍCH PROTIKLADŮ
VVdlc fonologie věnovali se členové Kroužku také otázkám gramatickým, „ morfologii. Přitom je v některých případech vidět snahu aplikovat pozi-Uf výsledky, jichž bylo dosaženo ve fonologii, na gramatickou rovinu jazyka. Bapř. vzniká tzv. morfonologie. tj. disciplína zabývající se fonologickou klinou morfémů. Značná pozornost je věnována definici morfému. V pražni pojetí je morfém realizován sledem fonémů, opakuje se u velkého počtu lov .1 je spojen vždy s týmž věcným nebo formálním významem.
Morfologie je tak po fonologii druhou disciplínou, které byla v klasickém období věnována značná pozornost. Vedle Vladimíra Skalicky, jehož typologie jazyků je provedena na morfologickém základě, věnoval sejí také Bohuslav Havránek. Jeho dvousvazkové dílo Genera verbi v jazycích slovanských (1928, 1937) se stalo nejvýznamnějším slavistickým dílem klasického období. Morfologií staroslověnského slovesa se zabývá ve studii „Aspekt a čas ve staroslověnštinč" (As-pect et temps en vieux slavě, sborník „Mé-langes Ballý\ Ženeva 1939).
K propracování obecných otázek morfologie přispěl do značné míry také Bohumil Trnka, zvláště ve studii „Několik úvah o strukturální morfologii" (Some Thoughts on Structural Morphology, sborník „Charisteria Guil. Mathesio", 1932). Trnka zavádí termín morfologické exponenty, jímž rozumí všechny formální prostředky, které splňují morfologickou funkci. Rozeznává čtyři různé typy morfologických exponentů: a) fonologické (např. angl. tvary sing, sang, sung); b) syntetické (např. při-dělat, nes-oú); c) analytické (např. napsal jsem, velké domy); d) složené (skupiny slov).
Největší pozornost však vzbudil Roman Jakobson svým článkem „O struktuře ruského slovesa" (Zur Struktur des russischen Verbums, rovněž ve sborníku „Charisteria G. Mathesio", 1932). Pokusil se v něm využít fonologické teorie privativních opozic a aplikovat ji na systém morfologický. Došel přitom k závě-
Obr. 47: Roman Jakobson
DĚJINY LINGVISTIKY
ru, že mezi příslušnými opozicemi fonologickými a morfologickými je značný rozdíl. Pro členy ťonologické privativní opozice je charakteristické, že se liší při tomností či absencí téhož příznaku (např. znělá/neznělá), přičemž všechny ostatní rysy jsou jim společné. Také v morfologii jsou nejdůležitější privativní opozice, které ukazují, na jakém základě a jakými prostředky jsou budovány morfologické kategorie (stejně jako ve fonologii. i v morfologii je málo užiteč-né porovnávat takové členy kategorie, které se liší několika příznaky, jako např. vím/kdybych byl věděl; i zde mají zásadní význam opozice privativní, jejich/ členy se liší jediným příznakem, jako např. vím/věděl jsem nebo kdybych věděl/kdybych byl věděl).
Přitom pro morfologické privativní opozice je charakteristické, že jeden z obou členů opozice, tzv. člen příznakový, vypovídá o přítomnosti určitého příznaku, avšak druhý z členů, tzv. člen bezpříznakový. nevypovídá nic ani o přítomnosti ani o absenci téhož příznaku, nýbrž je vzhledem k němu neutrální. Tak např. u kategorie rodu českých substantiv je ženský rod příznakový, neboť u osob zásadně označuje pouze osoby ženského pohlaví. Naproti tomu tzv. rod mužský je bezpříznakovým členem opozice, neboť se v zásadě o ženském ani mužském pohlaví nevyjadřuje, je z hlediska tohoto příznaku neutrální. Proto se např. oslovení milé studentky vztahuje výhradně k osobám ženským, kdežto oslovení milí studenti se může vztahovat ke všem studentům i studentkám. Pouze v určitých kontextech, zvláště v takových větách, kde vedle sebe stojí oba členy opozice {milé studentky, milí studenti...) a kde příznakový člen opět označuje osoby ženské, může člen bezpříznakový označovat zbytek osob, tj. osoby ne-ženské, tedy mužské. V zásadě si však stále udržuje schopnost označovat všechny osoby, tj. být z hlediska daného příznaku neutrální.
Toto pojetí morfologických opozic se týká především významu jejich členů, avšak v naprosté většině případů je podpořeno také formálním rozborem příslušných opozic, v nichž pro příznakový člen je charakteristický i formální příznak (např. student-ka), jímž se liší od členu bezpříznakového. u něhož takový formální příznak chybí (student). Podle Jakobsona jsou takto budovány všechny morfologické kategorie. Z toho vyplývá, že kategorie o více členech (např. kategorii osoby u sloves nebo pádu u substantiv) převádí Jakobson vždy na několik opozic dvojčlenných (binárních), z nichž vždy jeden člen takové privativní opozice je příznakový a druhý bezpříznakový. Proto bývá jeho teorie príznako-vosti (či privativních protikladů) označována také jako „teorie binárních opozic" nebo prostě jako „binarismus".
Teorie příznakovosti nebyla ostatními členy pražské školy přijata zcela bezvýhradně. Vyskytly se kritické hlasy zaměřené zvláště proti důslednému binaris-mu. Tak např. někteří kritikové poukázali na to, že Jakobsonovo převádění tří gramatických osob na dvě binární (privativní) opozice je násilné. Kritické hlasy se objevují i po druhé světové válce. Tak např. M. Dokulil ukázal, že některé morfologické kategorie, jako je kategorie vidu slovanského slovesa, nemají bi-
PRAŽSKÁ ŠKOLA
Irní (privativní) charakter, neboť oba členy opozice jsou příznakové (K otázce mfologických protikladů, „Slovo a slovesnosť', 1958). Později se k Jakobso-(VU binarismu kriticky stavěl K. Horálek (Dnešní situace a úkoly naší jazyka-idy, „Slovo a slovesnosť', 1973) a dodnes nebyla diskuse uzavřena. (Za totalit-ho režimu byla celá řada kritických ohlasů vedena také z pozic ideologických, (jména proto, že Jakobson byl ruský emigrant židovského původu, mezi obě-iU válkami žil v Československu, po válce v USA, veřejně vystupoval proti felipaci Československa v r. 1968, atd.; paradoxní přitom bylo, že v Sovětském ■Zu byl vztah k němu poměrně tolerantní, kdežto u nás se jakákoli kladná liínka o jednom z největších lingvistů 20. stol. sotva mohla objevit; o ideologi-ici v jazykovědě viz též 20. kap.).
Teorie příznakovosti je nej přínosnější morfologickou teorií klasického obdo-[ pražské školy. Je možno ji chápat také diachrónne, neboť privativní struktura ramatických protikladu je úzce spojena s jazykovým vývojem. Zdá se, že přítlakový člen je vždy vývojově mladší, neboť vznikl za tím účelem, aby vnitřně iferencoval určitou oblast jazykových jevu, popisovanou do té doby jako celek lénem bezpříznakovým (blíže o tom viz naši studii O vzniku a vývoji gramatk-ých kategorií, SaS 1970, s. 207-22). Ve své době se dostalo binárnímu principu rčité podpory od teorie informace, pro kterou je převádění složitějších vztahu a dvojčlenné protiklady výhodné. Proto také R. Jakobson a celá jeho harvard-ká škola věnovali teorii informace značnou pozornost. V současné době se bi-ární chápání jazykových jevů s výhodou uplatňuje v počítačové lingvistice.
7.7. AKTUÁLNÍ ČLENĚNI VETNE
Otázkám syntaktickým byla v klasickém období věnována menší pozornost než otázkám fonologickým i morfologickým. Presto však byla v pražské škole v období mezi oběma válkami rozpracována mimořádně důležitá syntaktická teorie, která přispěla k objasnění základních otázek stavby věty a má určitý vztah i k větné sémantice. Je to tzv. teorie o aktuálním členění větném (běžně se užívá zkratky AČ), která se do cizích jazyků překládá také jako teorie o funkční větné perspektivě (v poslední době užívají tohoto Firbasova termínu také další naši lingvisté).
Teorie AČ nevznikla až v pražské škole, objevila se u několika badatelů už v 19. stol. (k AČ má dokonce blízko už Aristotelova dvojice termínů a pojmu hypokoimenon a kategoroumenon). Tak např. Henri Weil při porovnávání klasických jazyků s volným slovosledem a moderních západoevropských jazyků.
159
DEJINY LINGVISTIKY
zvláště francouzštiny, došel už v r. 1844 v knize „O slovosledu v klasick \ a moderních jazycích" {De ľordre des mots dans les langues anciennes cm parées aux langues modernes, Paris) k několika objevným závěrům týkajícím i AČ i větného prízvuku. Koncem 19. stol. pak na něho navázali další lingvň např. Herman Paul a Georg von der Gabelentz, i když se zajímali zejména o ekologickou stránku AČ. Avšak bezprostřední vliv na V. Mathesia měl zejm švýcarský jazykovědec Anton Marty, který v r. 1897 uveřejnil studii, v ní/ m mentoval tehdejší názory na „psychologický" či „logický" a na druhé strať „gramatický" podmět apřísudek (Uber die Scheidung von grammatischem, gischem und psychologischem Subject resp. Prädicat). Na začátku 20. stol. st teorií AČ zabýval zejména H. Ammann, který v r. 1928 zavedl i terminologickou dvojici téma - réma (viz dále).
To všechno nic nemění na faktu, že podrobně teorii AČ rozpracoval teprvl Vilém Mathesius, který některé zásady funkčního větného rozboru publikoval] už před založením Kroužku (viz zvláště článek Několik slov o podstatě věty, ČMF, 1924) a později celou teorii rozpracoval v dalších dílech (zejména v po smrtnč vydaném díle Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecní lingvistickém, 1961). Podle této teorie se věta dělí na dvě části. Z nich první část je tzv. východisko výpovědi, tj. ta část, o níž se pak něco vypovídá. Sama o sobí tato část věty nevypovídá buď vůbec nic nového nebo jen velmi málo, většinou navazuje na předcházející část textu nebo jinak vyplývá z kontextu. V dnešní terminologii se dává přednost termínu téma. Druhá část věty je jádro výpovědi neboli jiným termínem réma. Je to vlastní obsah věty čili to nové, co se o tématu vypovídá. Pěknou ilustrací AČ jsou dětské pohádky, v nichž je zpravidla velmi zřetelné dělení vět do dvojice téma - réma, viz např.: Byl jednou jeden král. A ten král měl tři dcery. Ty tři dcery se jmenovaly... atd.
Teorie AČ úzce souvisí s celou řadou důležitých lingvistických otázek, jako je např. otázka slovosledu, otázka větné intonace (větného prízvuku) apod. Má úzký vztah i k charakteristické struktuře věty v jednotlivých jazycích, z nichž některé zdůrazňují réma tím, že je staví do druhé části věty, jiné užívají k jeho zdůraznění specifických formálních prostředků (např. fr. c'était nebo angl. /'/ was na začátku věty apod.), avšak pro všechny je společné, že réma nějakým způsobem zvýrazňují, aby bylo patrno, co je v dané větě novou informací. Aktuální členění větné je tedy jednou z jazykových univerzálu, neboť je běžné ve všech jazycích, i když prostředky mohou být různé.
Některé z těchto otázek je možné objasnit na českých větách Božena zpívá a Zpívá Božena. Při normální větné intonaci je zvýrazněna vždy druhá část věty, která je tedy rémalem čili jádrem výpovědi. Tak v první větě jde především o to, že Božena zpívá a že např. nejí nebo nepíše dopis. Naproti tomu v druhé větě jde především o to, že zpívá Božena a ne např. Karel nebo Jarka. Z těchto příkladů je vidět, že se východisko výpovědi nemusí nutně krýt s podmětem a že se jádro výpovědi nemusí nutně krýt s přísudkem (viz tradiční tezi o tom, že podmět jc
PRAŽSKA ŠKOLA
■m se něco vypovídá, a přísudek to, co se o podmětu vypovídá). Proto se Hld Mathesiem objevily teorie o tzv. psychologickém podmětu a prísudku, Nc vždy nemusí krýt s podmětem a přísudkem gramatickým (pojednává (pln nupř. Georg von der Gabelentz). Avšak teprve Mathesius jasně a systema-hf vyložil teorii AČ takovým způsobem, že mohla být v lingvistice s úspě-i m využita.
/mnuli jsme se už o tom, že vedle slovosledu užívají jazyky ke zdůraznění Palu i jiných prostředků, zvláště intonace. Tak např. vedle věty Marie zpívá n míliem je sloveso) je možná i česká věta Marie zpívá (případně to Marie "■n kde réma je shodné s gramatickým podmětem (stejně jako ve větě zpívá jrie), na němž také leží větný přízvuk. Větám tohoto typu odpovídají např. jHcouzské věty c'est Marie qui chante apod. M.iiliesiova teorie AČ vznikla při funkčním porovnávání angličtiny s češti-i Později byla jinými členy Kroužku aplikována na další jazyky. Rozvíjení i none pokračuje i po druhé světové válce a přináší dobré výsledky i v sou-lé době, jak je to patrno zvláště u Daneše a Firbase. František Daneš pova-l|ľ \C za samostatnou syntaktickou rovinu, lépe řečeno za jednu ze tří syntak-k'kých rovin, z nichž ostatní dvě jsou rovina gramatické struktury a rovina ■antické struktury věty. Pojednává o tom v článku „Třírovinný přístup k syn-■Xi" (A three-level approach to syntax, sborník „Travaux linguistique de Pra-mke I", 1964). Do jisté míry podobné hledisko uplatňuje také J. D. Apresjan, kdsv rozlišuje tzv. syntaktický, denotativní a signifikační význam věty (Ekspe-i muntaľnoje issledovanije semantiki russkogo glagola, 1967). Významný je luke příspěvek, v němž Jan Firbas pojednává o míře výpovědního dynamismu Jednotlivých větných členů v závislosti na jejich kontextovém zapojení (Some Ihoughts on the semantic structure ofthe sentence, sborník ,fapers on Functio-ihiI Sentence Perspective", zahrnující materiály ze sympozia o AČ, které se konalo r. 1970 v Mariánských Lázních; viz též jeho článek Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, s. 161-174). Funkční pojetí jazyka a generativní metodu uplatnili také autoři Petr Sgall, Eva Hajičová a Eva Buráňová v díle Aktuální členění věty v češtině (Praha, Academia, 1980), v němž zavádějí do teorie AČ vysoce formalizovaný jazyk a porovnáním AČ české a anglické věty řeší i otázku obecné typologie jazyků. Dodejme ještě, že i když se členové pražské Školy v klasickém období poměrně málo věnovali otázkám sémantiky, je právě teorie o AČ jednou z teorií, které souvisejí i s jazykovým významem.
Aktuální členění větné je jev, který objektivně existuje ve všech jazycích. Proto se s ním musí nějakým způsobem vyrovnat každá lingvistická teorie, která si činí nárok na úplnost jazykového rozboru. Snad právě proto vidíme v posledních letech vzrůstající zájem o otázky AČ v nejrůznějších lingvistických školách a směrech, např. v generativní a transformační mluvnici. I z tohoto hlediska je třeba vyzvednout práci pražské školy a zvláště V. Mathesia, který jako první teorii o AČ důsledně rozpracoval.
DEJINY LINGVISTIKY
PRAŽSKA ŠKOLA
7.8. VALECNE A POVALEČNÉ OBDOBÍ
V předcházejících částech této kapitoly jsme se mohli zmínit jen o těch ( důležitějších dílech klasického období pražské školy. I tak je zřetelně vid«[ přínosné teorie byly v tomto období vypracovány v poměrně velmi krátkér dobí druhé poloviny dvacátých let a v letech třicátých. Plodná a harmc spolupráce příslušníků pražské školy byla násilně přerušena okupací Česka venska v r. 1939 a vypuknutím druhé světové války. České vysoké školy t uzavřeny, odborné časopisy většinou postupně zrušeny, vědecký život men.
V souvislosti s přivtělením Rakouska k nacistickému Německu je vyšlých^ gestapem nemocný N. S. Trubeckoj a umírá v r. 1938. V souvislosti s okupl Československa je nucen z rasových důvodů (židovský původ) uprchnout při nacisty R. Jakobson, který později utíká i z Dánska a Norska přes Švédsko USA, kde zakládá v duchu pražského strukturalismu tzv. harvardskou škol1 a stává se jedním z předních lingvistů amerických. Těsně před koncem vá v dubnu 1945, pak umírá zakladatel pražské školy V. Mathesius. V krátkém ( dobí několika let tak pražská škola ztrácí tři své přední spolupracovníky.
Tyto dramatické události do značné míry poznamenaly také poválečný vý\ V prvních poválečných letech bylo třeba věnovat značnou energii obnově vys< kého školství a na vlastní vědeckou činnost zbývalo málo času. Několikaletá nucená přestávka v činnosti vysokých škol spolu s válečnými událostmi ztížili také vědeckou přípravu mladé generace, která by zvolna zaplňovala uvolněni místa a dále rozvíjela plodné myšlenky z klasického období. Později snad sehr ly určitou úlohu (i když u nás naštěstí velmi nevýraznou) také Marrovy teorii
0 stadiálním vývoji jazyků, odmítnuté až r. 1950 zásluhou J. V. Stalina (viz 9.5"M Ten byl pak až do své smrti vydáván státními institucemi v Sovětském svazu
1 u nás za největšího lingvistu. Ideologizace vědních odvětví v padesátých letech se neblaze projevovala zejména v oblasti společenských věd. Pokud jde o lingvistiku, byl strukturalismus jako celek - nejen jeho pražská varianta - kritizován a nahrazován tzv. marxistickou jazykovědou (viz též 20. kap.), ostatně podobně jako všechny tehdy existující jazykovedné směry. U nás to konkrétně znamenalo, že např. jen citovat Romana Jakobsona znamenalo „vystavit si posudek", jak se tehdy eufemisticky říkalo. V šedesátých letech, kdy se komunistický režim postupně liberalizoval, mohla naše lingvistika konečně ve větším měřítku navázat na tradice pražského strukturalismu. Po okupaci Československa v r. 1968 byly tyto možnosti na dalších dvacet let znovu výrazně omezeny.
.9. SOUČASNÁ SITUACE
Vřes omezení vyplývající z předchri/ejících odstavců navazovala českoslo-■Rká lingvistika v rámci možností jednak na bohaté dědictví pražské školy, jtak se vyvíjela pod vlivem nového společenského kontextu. Pokud jde o na-gpiání na pražský strukturalismus klasického období, je třeba zdůraznit, že čes-il jazykověda systematicky rozvíjí všechny pozitivní myšlenky a teorie, které Mmci pražské školy vznikly v období mezi dvěma válkami. Především jde lliioké uplatnění funkčního hlediska při studiu nejrůznějších jazykových jevů. ^tliže teorie pražské školy jsou často právem označovány jako funkční struk-hlismus, pak lze také říci, že česká jazykověda posuzuje jazykové jevy zvláš-I z hlediska jejich funkce. Návaznost lze vidět i v tom, že na mnohá témata, nuž se členové Kroužku zabývali, je i dnes soustředěna pozornost našich lin-Visiu. Tak např. všechny nejdůležitější teorie předválečného období jsou ově-■vány a dále rozvíjeny, jak jsme se o tom zmínili např. u teorie příznakovosti
[teorie aktuálního členění větného.
Přitom je ovšem dost značný rozdíl mezi klasickým pražským strukturalis-*m a naší současnou jazykovědou. Nepočítáme-li negativní vliv způsobený leologizací společenských věd z padesátých let, která se znovu projevila v le-(ch sedmdesátých a osmdesátých, zdá se nám, že je tento rozdíl způsoben zelena také dvěma faktory čistě lingvistickými. Jsou to: a) vývoj uvnitř funkční-»strukturalismu; b) tendence k širokému uplatňování matematických metod. Pražský Kroužek byl založen před téměř sedmdesáti lety. Už z toho je zřej-_,í, že při současném rychlém tempu rozvoje všech vědních odvětví muselo nut-mt dojít k určitým změnám v rámci samotného jazykovedného výzkumu. Tak ■lapř. je možné konstatovat určité posunutí zájmu dnešní české (i světové) lin-Igvistiky od nižších směrem k vyšším jazykovým rovinám. Jestliže v klasickém období byla vytvořena a dokonale zpracována zejména fonologie a naznačeny některé důležité problémy morfologie, pak v poválečném období byla systematicky zpracována především morfologie a v poslední době je zájem našich lingvistu soustředěn zvláště na syntax, přičemž stále větší pozornost si získává také
i textová lingvistika a sémantika.
Pro rozvoj mnoha vědních odvětví v poválečném období je charakteristické stále rostoucí využívání matematických metod. Projevuje se to také v jazykovědě, kde po válce vznikla tzv. matematická lingvistika (viz 13. 1), nové odvětví, které v některých zemích zcela vytlačilo strukturální metody, v jiných je alespoň I doplňuje. Také část našich lingvistů se zajímá o otázky kvantitativní lingvistiky [ (viz 13.3.-6.), algebraické lingvistiky (viz 11.8.; 14.6.), strojového překladu (viz [ 15.8.) apod. I v tom se naše dnešní jazykověda liší od klasického období pražské I Rkoly.
DEJINY LINGVISTIKY
Vedle změn, k nimž došlo v obsahu jazykovedné práce, změnila se v pov léčném období také organizace našeho lingvistického výzkumu. V roce 19 byla založena Československá akademie věd, která vedle jiných vědních obo řídila i práci jaz.ykovědnou. Její součástí bylo např. nejvýznamnější pracoviš bohemistické - Ustav pro jazyk český - i obdobné pracoviště slovenské - Ja kovedný ústav Ľudovíta Štúra. Důležitým orgánem je Jazykovedné sdružení, k ré vzniklo spojením Pražského lingvistického kroužku a Společnosti pro slova ský jazykozpyt, a také Kruh moderních filologů. Významnou úlohu má v tomt období také nakladatelství ČSAV Academia, v němž vedle knižních publikac vychází i časopis Slovo a slovesnost a celá řada dalších jazykovedných časopisů,
7.10. VLIV PRAŽSKÉ ŠKOLY NA MODERNÍ LINGVISTIKU
Teorie pražské školy neměly vliv pouze na rozvoj současné československ lingvistiky, ale také na celou řadu dalších jazykovedných škol a směrů. Už v kla> sickém období měla pražská škola značný vliv na rozvoj všech evropských strukturálních směni. S jejími teoriemi se evropští lingvisté měli možnost pru-běžně seznamovat nejen prostřednictvím publikací, ale i na četných kongresech. V třicátých letech byla nepochybně nejvlivnější jazykovednou školou v Evropě. Také po válce na její teorie navazovala řada zahraničních lingvistů, zpočátku opět především evropských. Její vliv se však projevil také v lingvistice americké. Určitou zásluhu na tom měl R. Jakobson, který v období války přenesl pražské teorie do USA.
V šedesátých letech se o propagaci pražské školy zasloužil z našich lingvistů především J. Vachek svými přednáškami ve Spojených státech i svými publikacemi (viz zvláště The Linguistic School of Prague, Indiana University Press, 1966). Celá řada prací, čítanek a sborníků věnovaných pražské škole vyšla ovšem také v evropských zemích, zvláště v Sovětském svazu. Polsku, Francii, Itálii apod. (viz např. Praiskij lingvističeskij kružok, Moskva 1967; Prasku sz.kola štrukturálna w latách 1926-1948, Varšava 1966; atd.). U nás vyšla z podnětu zahraničního nakladatele další anglicky psaná antologie textů z klasického období, doplněná o několik novějších souhrnných článků J. Vachka, který také antologii uspořádal a opatřil doslovem (Praguiana, Some Basic and Less Known Aspects ofthe Prague Linguistic School, Praha, Academia, 1983).
Vliv pražské školy se neprojevuje pouze ve strukturálně zaměřených školách, nýbrž např. i v generativní mluvnivi (viz 11.8.) a v dalších jazykovedných teoriích. Lze bez nadsázky říci, že pražský funkční Strukturalismus je jedním ze směrů, které nejsilněji ovlivnily celou moderní lingvistiku.
1 f\A