Národní fronta a právo

            V úvodu recenze, kde si Xavier Vandendriessche a Bruno Villalba kladou otázku, zda lze
Národní frontu (dále jen FN) z právního hlediska považovat za „slepou uličku“ (9), autoři uvádí, že
cílem seminářů, na kterých je tato práce postavena, „nikdy nebylo připravit soudní proces týkající
se právní legitimity FN.“ Přesto musíme konstatovat, že všechny kapitoly této práce představují
otevřené útoky na FN. Všichni, kteří v posledních prezidentských volbách v roce 2002 nebo
v parlamentních volbách z června téhož roku nedali hlas kandidátovi krajní pravice (a s 80% všech
voličů je jich opravdu mnoho), tak v této práci najdou dostatek argumentů, kterými mohou obhájit
své rozhodnutí a posílit svá stanoviska. My však musíme podotknout, a na tomto místě považujeme za
vhodné upřesnit, že v každém kole jsme volili Jacquese Chiraca, že kvůli našemu akademickému zájmu
o dosažení vědecké objektivity, stejně jako kvůli tomu, nakolik si vážíme principu přirozeného
práva audi alteram partem (před vydáním rozsudku si vždy vyslechnout obě zúčastněné strany),
poněkud litujeme výhradně jednorozměrného a monolitického přístupu, který vedoucí této publikace
záměrně zvolili. Seznam argumentů, kterými lze oponovat FN je dostatečně dlouhý a solidní k tomu,
abychom dokázali intelektuálně obhájit editoriální politiku, ve které se voličům, kteří mají jiný
názor než drtivá většina Francouzů, nedostává prostoru pro vyjádření. Tato práce je toho ostatně
zářným příkladem. Jenže to, co je přijatelné ve světě angažovaných médií, je už o poznání hůře
akceptovatelné ve světě akademických prací. Zde totiž zcela po právu očekáváme dlouhou diskuzi, kde
by hledání pravdy bylo založeno na konfrontaci různých, protichůdných názorů. Jakýkoli jiný přístup
nevyhnutelně vede k oslabení závěrů, jež autoři studie vyvozují, protože čtenář bude mít tendenci
klást si otázku: „Pokud je pravda, co se zde píše, proč se tolik bát opačného názoru?“



Václav Hrůza