Kapitoly z obecných dějin 19. století II.


                                         Pracovní materiál


                                           Radomír Vlček





I.              Dělnické hnutí a vize socialismu

Výše bylo vysvětleno proč a jakým způsobem období 1815-1848 dominoval romantismus. Sledovali jsme
jej především z hlediska formování myšlenek moderní národní identity a nacionalismu. Romantismus
však ovlivnil i další myšlenkové proudy. Především se jednalo o ideje liberalismu a socialismu.
Nebyl to však pouze romantismus, který formování liberálních a socialistických myšlenek ovlivnil.
Jejich utváření totiž, a to na prvním místě, přímo souviselo se zvykem porevoluční a ponapoleonské
doby hledat a nalézat nová sekulární náboženství. Fascinace průmyslovou revolucí přitom byla tak
výrazná, že se tato nová sekulární náboženství dávala do přímé souvislosti s ní. A také se jí
podmiňovala: nová sekulární náboženství se musela považovat za vědecká. Sekulární náboženství
musela plnit spásnou roli pod praporem moderní vědy. Musela být současně spásná i vědecká.
Mimořádnou roli přitom sehrála i jen samotná idea revoluce. Šlo přitom o široký komplex politických
a s ní úzce souvisejících dalších hospodářských, sociálních i společenských změn, jejichž cílem se
ve dvacátých letech 19. století stala konstituční monarchie. Od ní se pak ve třicátých letech 19.
století přešlo k republice, aby se zaklínání revolucí stalo nosné i pro dění 1848-1849, přičemž
ideál republiky se spojoval s dosažením demokracie a jeho konkrétního nástroje - všeobecného
hlasovacího práva. K jeho plnému prosazení však musely ještě uplynout spousty vody.

Socialismus představuje pro 19. století myšlenkový směr, který se snaží nahradit soukromé
vlastnictví a třídní rozdělení společnosti systémem založeným na společném vlastnictví.[1] Je to
soubor idejí předpokládajících proces. Jeho stěžejním atributem je přesvědčení, že sociální
spravedlnosti se dosáhne pouze rovností všech. A tu je nutné postupně budovat. Dokud bude mezi
lidmi nerovnost, společnost bude nutně nespravedlivá. Protože k této nerovnosti vede soukromé
vlastnictví, je nezbytné převést soukromý majetek na společnost a stát, zespolečenštit jej a
zestátnit.

Za vyšší stádium socialismu lze považovat komunismus. V podobě myšlenkového směru, který buduje
společnost, jež je založena na úplném konci soukromého vlastnictví a plné kolektivizaci
společnosti, se začal prosazovat ve třicátých letech 19. století. Šlo o završení ideálu
socialistické avantgardy. Ačkoli se komunismus ve své striktní formě nikdy neprosadil, v praxi
komunisté jím prosazovanou absolutní rovnost, ke které měl konec soukromého vlastnictví a
kolektivizace společnosti přispět, zaměňovali se socialismem a pojmy socialismus a komunismus
používali jako synonyma a vzájemně je zaměňovali.

Socialismus vycházel z idejí naplněných prognózováním toho, jak nejlépe dosáhnout přechodu od
stavovské a/nebo třídní společnosti ke společnosti plně rovnostářské. V tomto smyslu se socialismus
chápal jako logické vyvrcholení toho, co francouzský historik a politik první poloviny 19. století
Alexis de Tocqueville (1805-1859) označil za demokracii ve smyslu sociální nivelizace.[2]

Socialismus představoval anticipační teoretizování, které nebylo produktem dělnické třídy, i když
to mnozí teoretici socialismu tvrdili. Jednalo se o vize vytvořené intelektuály. Občas se sice
objevili někteří teoretici socialismu i z řad dělníků, např. Wilhelm Weitling (1808-1871), Pierre
Joseph Proudhon (1809-1865) či August Bebel (1840-1913), ale dominance intelektuálů, kteří se
socialistickými vizemi snažili vyniknut, byla jednoznačná.

Socialismus měl hluboké kořeny. Samotný pojem socialismus vychází z latinského výrazu socius, tedy
společník, spojenec. Jedním z kořenů socialismu 19. století byla Ústava řeckého filozofa Platóna
(427 př. n. l. – 347 př. n. l.), druhým Utopia Thomase Mora. Nicméně jako myšlenkový směr založený
na rovnosti se socialismus zkonstituoval až jako reakce na průmyslový kapitalismus, tedy v období
průmyslové revoluce v 19. století.

Cílem socialismu 19. století bylo dosažení ideálu rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity
cestou sociální reformy nebo revoluce. K tomu chtěl dospět cestou zásadní změny majetkových a
právních vztahů ve společnosti, změny struktury hospodářství a změny státního zřízení. Socialismus
prošel v této podobě ve svém vývoji několika formami. Za stěžejní lze považovat:

1)    utopický a družstevní socialismus,

2)    „vědecký“ socialismus čerpající z marxismu,

3)    reformní socialismus, z něhož vychází sociální demokracie,

4)    nacionální socialismus

5)    neomarxismus.

Pro 19. století jsou stěžejní první tři formy socialismu, ačkoli jejich kořeny, jak bylo uvedeno
výše, tkvějí hlouběji v minulosti a naopak rezidua myjí výrazněji novější. Nacionální socialismus a
neomarxismus jsou pak charakteristické pro 20. století.

Stěžejní pro všechny formy socialismu, bez ohledu zda pro 19. či 20. století, byla skutečnost, že
socialismus jako myšlenkový směr představoval kolektivistickou víru. Zasazoval se za ochranu nejen
jednotlivce, jako např. liberalismus, ale i celé společnosti. Socialismus vycházel z toho, že
chudým, slabým a utlačovaným nelze zaručit snesitelný život bez dělení se o zdroje, tedy
rovnoměrným rozdělením (přerozdělením) bohatství, a bez podřízení individuálních práv společnému
dobru. Na rozdíl od liberalismu se socialismus neobával moderního státu. Naopak k němu hleděl jako
k arbitru a často jako hlavnímu činiteli podpůrných opatření ve prospěch chudých, jako k činiteli,
který se musí postavit proti utlačovatelům doma i v zahraničí. Jaksi přirozeně se mělo jednat o
stát nového typu, o firmu, která vzejde, jak tvrdili teoretici marxismu, z diktatury proletariátu.

Na rozdíl od liberalismu však byl socialismus naopak odpůrcem ideologie prosazující moderní národní
identitu netolerantním způsobem, tedy nacionalismu. Šlo především o jím zdůrazňovaný pocit
mezinárodní solidarity, který ze socialismu činil přirozeného odpůrce nacionalismu.

Socialismus 19. století, tedy utopický socialismus, vědecký socialismus a reformní socialismus,
čerpal své myšlenky ze čtyř různých zdrojů:

1) z křesťanského socialismu,

2) z odborového hnutí,

3) družstevního hnutí,

4) starších podob utopického socialismu.

Historický vývoj moderního socialismu má svoje kořeny v křesťanském socialismu, který, aniž se
tento název užíval, měl staletou tradici. Šlo především o to, že křesťanské učení vždy zdůrazňovalo
službu společenství a odřeknutí se majetku. Jakákoli kázání k lidu byly zpravidla podnětem k
ospravedlnění kolektivistických ekonomických schémat, od praktické činnosti klášterních řádů až k
utopiím Angličanů Thomase Mora (1478-1535) či Jamese Harringtona (1611-1677) a Itala Thomase
Campanelly.

Filozofické kořeny socialismu se objevují (když pomineme lidové pověsti) u starořeckého filozofa
Platóna v jeho práci Ústava, ve které Platón zastával názor, že ideální obec funguje na základě
společného vlastnictví. Z toho čerpal utopický socialismus, za jehož zakladatele je považován
anglický renesanční humanista Thomas More, který v roce 1516 zveřejnil práci Utopia. Morova Utopia
vypráví o životě na fiktivním ostrově Utopia. Vypravěčem je autorovo alter ego, námořník, který na
Utopii strávil mnoho času a poznal tamější geniální státní zřízení, chod země a zvyky zdejších
obyvatel. Kniha se sestává ze dvou částí - Kritika společnosti a O ideálním státě. Předobrazem
ideálního státu, tedy Utopie, je Anglie, do očí je bijící stejný počet měst (58) v obou zemích či
stejný geografický tvar, jejž More rovněž popisuje. Obyvatelé Utopie žijí v hojnosti, bez výjimky
likvidují příživníky, žijí skromně a prostě - navštěvují společné jídelny, společně se věnují
zemědělství, provádějí řemesla -, vše ve šťastné symbióze. More v knize předává čtenáři své názory
o nutnosti naprostého odmítnutí jakýchkoli válečných konfliktů, možnosti volit náboženství i
všechny své názory. Text přitom není zamýšlen jako model reálné společnosti, ale jako úvaha nad
kroky, které musí reálná společnost k tomu, aby se zlepšila, učinit.

Morovými následovníky se v dalších století stali např. francouzský spisovatel a dramatik Jules
Verne (1828-1905) nebo britský novinář, esejista a spisovatel George Orwell (1903-1950). Verne i
Orwell pokračovali v konstruování představ o fiktivních společnostech. Ty však, na rozdíl od Mora,
často nebyly autory míněny jako nejlepší možné. Zejména Orwellův román 1984 je typickým příkladem
anti utopie, která líčí autorovu vizi nejhoršího možného státu. Podívejme se proto na ni
podrobněji.

1984 (s podtitulem Poslední člověk v Evropě) byl dokončený a publikovaný v roce 1949 v Londýně
nakladatelstvím Secker and Wartburg. Tato kniha, z níž pochází známý výrok: Velký bratr tě
sleduje!, popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“
válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana. Cokoli se řekne proti
kolektivnímu myšlení Strany, je krutě trestáno. Lidská individualita se stává zločinem. Kniha 1984
byla ovlivněna dobou svého vzniku; přímo reagovala na soudobé totalitní režimy, zejména na
stalinismus v Sovětském svazu. Orwell se ve své práci pokusil o jeho volnou extrapolaci do
budoucnosti. Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v
Londýně ve fiktivní zemi - Oceánii. V ní vládne velmi tvrdá diktatura v čele s Velkým bratrem.
Oficiální ideologie se nazývá Angsoc (zkratka pro anglický socialismus), jejímiž ústředními hesly
jsou: Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla. Orwell popisuje bídnou, stále se
zhoršující životní úroveň oceánské společnosti. Winston Smith pracuje na Ministerstvu pravdy, jež
se zabývá manipulováním minulosti, především upravováním dokumentů tak, aby byly stále platné.
Winstonovou prací je upravovat stará čísla novin. Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a
Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stane nepřítel a z nepřítele spojenec. Winston a
další úředníci přepisují články, které v minulosti vyšly, protože Velký bratr nikdy nemění svá
rozhodnutí; má absolutní pravdu. Podobně se přepisují předpovědi průmyslové výroby, válečného
vývoje apod. Ve skutečnosti se nelze spolehnout na pravdivost ani u letopočtu. Winston se ale
nedokáže bránit myšlenkám na minulost. Postupně začíná pátrat, jaký byl život před nastolením
diktatury Strany a dospívá k názoru, že nebyl takový, jak jej líčí oficiální propaganda. Přemýšlí o
své matce a sestře, které zmizely, když byl ještě malý. Začíná si psát deník. Dobře ale ví, že jej
na každém kroku, a to i v soukromí, s pomocí všudypřítomné techniky sleduje ideopolicie. Stejně
jako všechny ostatní členy Strany. Myšlenky proti Straně jsou ideozločin, který se tvrdě trestá. A
člověka může prozradit i pouhý výraz tváře či mluvení ze spaní. Děti jsou ve stranické organizaci
vychovávány k udávání rodičů. Během děje se Winston zamiluje do Julie. Láska sama o sobě i sexuální
touha je ideozločin, proto se oba pečlivě skrývají. S Julií o samotě, mimo dosah techniky Winston
mluví svobodně. Jsou si ale od začátku vědomi, že ideopolicie je dříve či později odhalí a zničí.

Obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany (dvě procenta obyvatel, cca šest
milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho
vůli (členem je i Winston), a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za
méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará, ale nechává jim relativní volnost.
Ovšem jen do té doby, než se mezi nimi objeví někdo, kdo by mohl být pro Stranu nebezpečný.
Winstonovi a Julii se do rukou dostane kniha známého odpůrce režimu Emanuela Goldsteina Teorie a
praxe oligarchického kolektivismu. V ní se Winston dozvídá, jak celý systém funguje. Ale nedozví
se, proč svět vypadá právě tak. Otázka proč zůstává symbolicky nezodpovězena v celém románu.
Nakonec jsou Winston i Julie zatčeni a odvedeni do cel Ministerstva lásky. Winston při těžkém
mučení prozradí vše, co ví a mnohem víc. Přeje si zemřít, ale nemá možnost. Ptá se sám sebe i svých
mučitelů, co po něm Strana ještě chce. Později pochopí, že cílem vůbec není dostat z vězně
informace a pak jej popravit. Strana chce úplné pokoření a obrat myšlení o sto osmdesát stupňů.
Chce po něm, aby upřímně miloval Velkého bratra a bezmezně mu věřil. To se zdá zhola nemožné. Ale
surovost promyšleně kombinovaná s vlídnými domluvami a obdobími klidu nakonec vedou k cíli. Winston
v okamžicích vrcholné hrůzy přestane dokonce i milovat Julii a je zcela pokořen. Poté se vězeň
překvapivě ocitá zpátky na svobodě. Ale už je jiným člověkem. Znovu je zaměstnán na Ministerstvu
pravdy a dokonce lépe placen. Ideopolicie už se o něj nezajímá a jeho by ani nenapadlo proti něčemu
protestovat, byť jen v myšlenkách. Setká se i s Julií, ale i ona ho zradila a je zcela podrobená.
Winston si uvědomuje, že navzdory všemu teď Velkého bratra miluje a ctí. Čtenář ale vidí, že není
jisté ani to, že Velký bratr je žijící osoba. Goldstein a jeho kniha jsou promyšleným dílem Strany.
Na knize se podílelo více autorů, např. i O´Brien, který Winstonovi knihu dal a na Ministerstvu
lásky ho poté vyslýchal a mučil.

Děj knihy se odehrává v jednom roce, v zemi kde neplatí žádné psané zákony a není kam utéct. Jde o
vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti,
přestávají myslet. Vnímají jen hesla a strojově vytvářenou zábavu (romány, poezii i hudbu).
Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného.

Hlavním tématem románu je manipulace. Totalitní systém totiž potřebuje efektivně měnit minulost, a
to i přesto, že je určena hmatatelnými dokumenty a lidskými vzpomínkami. K manipulaci veškerých
dokumentů však slouží ucelený státní centrálně řízený aparát Ministerstva pravdy, který umožňuje
kdykoli na objednávku změnit veškeré záznamy o zvolené události či člověku. Lze dokonce nepohodlnou
osobu vaporizovat, což znamená vymazat z existence (z latinského vapor - pára), zničit veškeré
zmínky o tom, že existovala, i o samotné vaporizaci. Změna minulosti však musí být naprostá, takže
se např. přepisují všechny články v novinách, kde byla vaporizovaná osoba zmíněna. Tyto noviny se
pak znovu tisknou a novými výtisky se nahrazují všechny staré výtisky v knihovnách i na dalších
místech. Ani to by však na úplnou změnu minulosti nestačilo, a proto je třeba vymazat i nehmotné
vzpomínky: zmanipulovat myšlenky lidí. K tomu existuje kontrola kolektivního myšlení. V Oceánii ji
řídí řada propracovaných technik, především doublethink, česky - dvojité myšlení. Doublethink je
schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být
vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci. Ale zároveň musí jí i o nevědomý proces, protože lež
není přípustná. Strana přece nelže. Samo používání slova doublethink vyžaduje tuto schopnost. Jiným
příkladem použití mohou být názvy ministerstev. Každý ví, že v prostorách Ministerstva lásky (v
newspeaku Lamini) jsou cely a mučírny pro politické vězně, Ministerstvo pravdy (Pramini) se
programově zabývá lhaním, ekonomika Ministerstva hojnosti (Hojmini) vede k hladomoru, Ministerstvo
míru (Mírmini) řídí válku. Člověk cvičený v doublethinku v tom ale nevidí spor. Je vnitřně
přesvědčen, že vaporizovaná osoba nikdy neexistovala, byť by šlo o vlastní matku. A jestliže Strana
říká, že Eurasie je úhlavní nepřítel Oceánie, pak byla nepřítelem odjakživa, bez ohledu na klamnou
vzpomínku, že ještě před deseti minutami byla spojencem.

Od řadového obyvatelstva Oceánie se vyžaduje, aby upřímně jásalo nad prací Strany a ze srdce
nenávidělo její nepřátele, ale zároveň o ničem moc nepřemýšlelo. Veškeré lidské emoce, city a
potřeby jsou programově přesměrovány na jiné cíle v souladu s ideologií. Jedním z nástrojů k
upevnění pravověrného myšlení je news-peak, jazyk uměle vytvářený speciálním oddělením Ministerstva
pravdy. Do budoucna má v Oceánii zcela nahradit angličtinu, které se říká oldspeak. Cílem je
zjednodušení jazyka natolik, aby ideologicky závadné myšlenky nebylo možné ani slovně vyjádřit,
případně aby působily absurdně už na první dojem. Všechny vedlejší významy slov jsou potlačeny,
slovní zásoba zredukována na nezbytné minimum, citové zabarvení mají jen výrazy podporující Angsoc
a odsuzující jeho nepřátele.

Ideozločin (v originále thoughtcrime) je zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale
též myšlením nebo v podobě myšlenky. Jiná definice je ta, že ideozločin je jakýkoli zločin proti
Straně. Ideozločin je trestán stejně jako zločin, v některých případech i smrtí. Podobně jako
opatření nových zpráv – newspeaku -, které pomalu ale jistě omezuje „manévrovací prostor“ pro
vyjádření závadných myšlenek (a tedy i myšlenek na samotný zločin), v Orwellově 1984 jsou uváděny v
praxi praktiky, které směřují k vymýcení ideozločinu. Jak řekla jedna z postav: brzy v Oceánii
nebude možné ideozločin spáchat.

Válka mezi mocnostmi v Orwellově světě není vedena proto, aby byla vyhrána, ale aby byla udržována,
aby obyvatelé nebohatli a neměli čas přemýšlet. Válka udržuje obyvatele ve strachu a odrazuje je od
emocí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství mezi mocnostmi a svým
způsobem je motorem nejenom ministerstva míru ale i Strany. Vlády všech mocností jsou si toho velmi
dobře vědomy a záměrně udržují status quo.[3]

Na Thomase Mora bezprostředně navázal Thomas Campanella (1568-1639), který zveřejnil ve své knize
„Sluneční stát“ (1602) utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde
společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života, vláda
kněží, která je v podstatě teokratická. Prvky utopického socialismu lze ovšem najít i dříve, a to u
středověkých „kacířů” jako byli bohomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně apod., v
programech některých rolnických středověkých povstání, např. v husitství (zejména šlo o tábority),
u Thomase Münzera (1489-1525) a dalších. [4]

K předchůdcům socialismu se rovněž řadí francouzský filozof 18. století Jean Jacques Rousseau
(1712-1778) a frakce zběsilých z Velké francouzské revoluce stojící v opozici k jakobínům. Pro
frakci zběsilých reprezentovanou Jacquesem Rouxem (1752-1794), Théophilem Leclercem (1771-?) a
Jeanem Varletem (1764-1837) bylo typické, že věřili, že osobní svoboda stojí vysoko nad právy
zajišťovanými ústavou.

Socialistické hnutí se výrazně projevilo rovněž v dalších církevních kruzích. Nejaktivnější byli
protestanti. Např. ve Velké Británii stál v čele takového hnutí J. F. D. Maurice (1805-1872), první
rektor Working‘s Men College. Jednalo se o první skutečně jen dělnickou kolej. Založena byla v roce
1854. Podobně aktivní byl další Brit Charles Kingsley (1819-1875), Němec Adolf Wagner (1835-1917)
či rakousko-uherský císařský kazatel Adolf Stoecker (1835-1899). Podobné socialistické aktivity
můžeme najít ve Velké Británii u anglikánů. Nejaktivnější byl socialistický proud Oxfordského
hnutí, který usiloval o obnovu ztracených křesťanských tradic víry v rovnost všech před Bohem a o
jejich začlenění do anglikánské liturgie a teologie. Ssocialistický proud Oxfordského hnutí našel
svoje praktickou realizaci, a to formou misií do městských slumů.

Aktivita katolíků byla v rovině socialistických vizí nižší. Oficiální církevní kruhy ji tlumily, a
to až do vydání encykliky papeže Lva XIII. (1878-1903) Rerum novarum. Stalo se tak v květnu 1891.
Encyklika Rerum novarum podpořila práva pracujících vytvářet svépomocné organizace (družstva) a
odborové svazy a zakládat křesťanské politické strany. Odmítla komunismus i neomezený kapitalismus
a zároveň potvrdila právo na soukromé vlastnictví. Ostře se postavila proti socialismu jako hnutí,
které vede k nenávisti mezi lidmi, především vůči bohatým. Nestavěla se však k socialistickým vizím
rovnosti. Naopak! Odvolávala se na původní rovnost všech před Bohem.

Vcelku úrodnou půdu pro recepci socialistických myšlenek vytvářelo v 19. století učení ruské
pravoslavné církve. Jednalo se zejména o její akcent na kolektivistické tradice ruských rolnických
občin i samotnou existencí všemocného ruského státu (samoděržaví). Důležitým prvkem, o který se
ruská pravoslavná církev opírala, byla tzv. sobornosť mající tímto jedním slovem vyjádřit tradiční
ruskou jednotu ruské pravoslavné církve (víry), státní moci (cara) a ruského lidu – národa. Podle
oficiálního tvrzení byla sobornosť tradičním znakem ruské každodennosti. Sociální nerovnost byla
přirozená, předurčená. Nikterak však nezakládala důvod pro duchovní nerovnost. Naopak! A v tom prý
tkvěla podstata svobody ruského člověka.[5]

Všechny směry křesťanského socialismu a křesťanský socialismus podporující byly směry evoluční,
odmítající radikální cestu ke konečnému cíli, socialistickou revoluci. Prioritní pro ně byl akcent
etické obrody jedince a kolektivu jako báze, od níž se musí odvinout proces změn vedoucích k
rovnosti.

Při určité míře zjednodušení lze utopický socialismus 19. století rozdělit do tří proudů:
asociacionismus, anarchismus a saint-simonismus. Základní ideou asociacionismu bylo vytvoření
hospodářských komunit (asociací), v rámci kterých mělo fungovat kolektivní vlastnictví.
Asociacionisté byli přesvědčeni, že není zapotřebí svrhnout kapitalismus násilnou cestou, protože
asociace se v hospodářské soutěži prosadí samy. To odvozovali z toho, že pro dělníky bude
přitažlivější pracovat pro určitou komunitu a že dělníci budou v rámci této komunity také více
motivováni. Nejznámějšími představiteli asociacismu byli Charles Fourier (1772-1837) a Louis Blanc
(1811-1882).

Anarchismus byl oproti asociacionismu radikálnější. Anarchisté na rozdíl od asociacionistů chtěli
svrhnout stát a dát asociacím maximální pravomoci. Ovšem ani anarchisté nechtěli zcela zrušit
soukromé vlastnictví. Významným představitelem anarchismu ve Francii byl Pierre Joseph Proudhon,
jehož hlavní ideou bylo vytvoření volných úvěrů. Díky nim se měl stát každý člen společnosti
soukromým vlastníkem a podílet se na společné výrobě.

Saint-simonismus lze považovat za nejznámější a také nejvýznamnější proud utopického socialismu.
Vymezit jej lze rovněž jako nejvýznamnější proud francouzského předmarxovského socialismu. Jeho
zakladatelem byl Claude Henry de Rouvroy, hrabě Saint-Simon (1760-1825). Jeho představy o
socialismu byly značně odlišné od předchozích dvou proudů. Saint-Simon se totiž oproti předchozím
domníval, že celá společnost může být řízena inteligencí, osvícenou elitou. Věřil v rozvoj vědy a
průmyslu v zájmu socialistických ideálů. Jeho stěžejném cílem bylo vytvoření nové elity vědců a
inženýrů, kteří by celou hospodářskou společnost řídili jako jeden celek. Díky této organizaci měl
zmizet chaos konkurence, společnost měla dostat nový přesný politický, hospodářský i sociální řád.
Cílem saint-simonismu bylo přetvoření politiky ve vědu: místo stávající vlády politiků se měla
dostat k moci vláda matematiků, fyziků, biologů, podnikatelů, inženýrů a umělců.

Snad kvůli akcentu na vědu dokázal Saint-Simon svou teorií nadchnout mnoho významných osobností 19.
století. Například politika Napoleona III. (1848-1870), spisovatele Honore d Balzaca (1799-1850) a
Viktora Huga (1802-1885), finančníky bratry Emila a Isaaca Pereirovy. A od nich také získal
ekonomickou podporu. Podstatnější než tyto prostředky však byla skutečnost popularizace názorů,
které se prostřednictvím uvedených osobností šířily nejen francouzskou společností.

Saint-Simon byl křesťanský socialista, blízký tvůrci filozofického směru pozitivismus Augustu
Comtovi (1798-1857). Comte byl známý tím, že se podobně jako Sanit-Simon snažil mobilizovat vědu a
technologii v zájmu ideální společnosti řízené odborníky. Mezi Saint-Simonem a Comtem bychom našli
i leckteré další a dokonce i politické shody. Ostatně Comte působil v letech 1817-1824 jako
Saint-Simonův tajemník. Rozešli se však, neboť radikálnější Saint-Simon se snažil prosadit jako
teoretik i praktik politických utopických socialistických vizí. Oproti tomu Comte kladl důraz na
poznání skutečné podstaty sociálního procesu. Součástí Comtova učení bylo studium sociokulturní
evoluce založené na třech stadiích:

1. Stadium teologické neboli fiktivní, v němž člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní
povahy věcí. Věří, že za každým procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách:
animismus, polyteismus a monoteismus.

2. Stadium metafyzické neboli abstraktní, ve kterém člověk hledá absolutní poznání, ale nezkoumá
již nadpřirozené síly, nýbrž „jen“ abstraktní pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává
přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních jevů.

3. Stadium vědecké neboli pozitivní, v němž člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné.
Snaží se tedy pozorováním a rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech s cílem
podřídit je jedinému všeobecnému faktu.

Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by se měla podle Comta dostavit ideální forma společenského
zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, stát řízený vědci, odborníky a specialisty,
kde by u každého převažoval smysl pro jednotu, pro celek.

Comte se prosadil jako vědec – pozitivista. I on se však snažil napravit sociální neklid, který se
v první polovině 19. století ve francouzské společnosti projevoval. Činil tak akcentem na sociální
nauky založené na skutečné moderní vědě. Zatímco Comte se proslavil svou prací o pozitivní
filozofii, Saint Simon vydal v roce 1825 spis Nouveau Christianisme (Nové křesťanství). Toto dílo
vedlo ke zřízení sektářské církve, vzorových samosprávných městských obcí a soudů potírajících
nemorální chování.

Revoluční směr utopického socialismu se zřetelně prosadil ve Francii v době Velké francouzské
revoluce. Jednalo se o babeufismus pojmenovaný podle svého vůdce a stěžejního teoretika -
François-Noële Babeufa (1760-1797) známého pod upraveným historizujícím jménem Gracchus Babeuf.
Babeufismus bylo francouzské revoluční hnutí devadesátých let 18. století usilující o „republiku
rovných“ - jednotnou, z jednoho centra tedy centrálně řízenou celonárodní komunu. V praxi se
uplatnilo od roku 1796, kdy se v Paříži zorganizovalo „Spiknutí rovných“ vedené právě Babeufem.
První věta plakátu distribuovaného Spiknutím rovných v dubnu 1796 v Paříži zněla: „Příroda dala
každému právo na to, aby požíval rovného podílu z veškerého bohatství.“[6] Cílem hnutí bylo
svrhnout Direktorium a nastolit beztřídní společnost rolníků a dělníků. Konspirace však byla
odhalena, spolek Napoleonem na příkaz Direktoria rozehnán a Babeuf spolu se svým
spolupracovníkem Augustinem Alexandrem Darthé (1769-1797) na příkaz direktoria po krátkém procesu
v květnu 1797 gilotinou popraven.

Od počátku 19. století se objevily další radikálně revoluční socialistické myšlenkové směry.
Vlastní jim byl apriorní odpor ke kapitalismu a všem jeho politickým, hospodářským i sociálním
projevům a přesvědčení, že jejich odstranění lze dosáhnout pouze radikální revoluční cestou. I když
se představitelé radikálně revolučních socialistických myšlenek 19. století více či méně výrazně
lišily, měly řadu společných znaků. K těm především patřil způsob změn – radikální revoluce – a to,
že nový systém, který chtěly nastolit, bude založen na konkrétní formě kolektivního vlastnictví.
Jaká by měla tato forma být, zda družstevní, občinová či státní, vytvářela mezi nimi rozdíly. Bídu
dělníků, hospodářské krize a morální úpadek společnosti přisuzovali radikální socialisté negativním
společenským jevům, jimž dominuje soukromé vlastnictví, konkurence a honba za penězi. A ty je, prý,
nutné ráznými revolučními kroky odstranit.

Hnutí babeufovského typu zanechalo dalším generacím odkaz zejména v učení a hnutí Louise Augusta
Blanquiho (1805-1881), známého jako „l’Enfermé“, „internovaný“. Blanqui byl třídní konspirátor
babeufovského ražení, který strávil třicet tři let života ve vězení za neustálé organizování
povstaleckých buněk proti francouzské monarchii či republice. Když roku 1839 na dva dny obsadil
pařížskou radnici, byla to déle neudržitelná organizační katastrofa. Nicméně jeho stoupenci sehráli
hlavní roli v pařížské Komuně roku 1871. Blanqui sám se do organizace Komuny nemohl zapojit, neboť
byl den před vypuknutím povstání zatčen. Jeho heslem bylo „Ni Dieu, ni maitre“ (Ani Bůh, ani pán).
Stranou pozornosti nelze ponechat ani revoluční názory německého sociality Wilhelma Weitlinga
(1808-1871), jednoho ze spoluzakladatelů Svazu pohrdaných (srov níže), jenž se podobně jako Babeauf
a Blanqui lišil od myšlenek Fouriera a Owena tím, že za jediný možný způsob vzniku rovnostářské
společnosti spatřoval v revoluci. Babeauf, Blanqui i Weitling však neměli svoji teorii teoreticky
nikterak rozpracovanou. Naopak představy Charlese Fouriera (1772-1837) a Roberta Owena (1771-1858),
pro něž revolučně radikální kroky nebyly nezbytně nutné, patřily k nejvíce vyprofilovaným názorům
utopických socialistů.

Charles Fourier pocházel z bohaté obchodnické rodiny, otec mu však zemřel, když mu bylo devět let.
V sedmnácti letech se začal věnovat profesi obchodní cestující. Cestoval nejen po Francii, ale i
německém prostoru, Švýcarsku, Nizozemí, a pokud to dovolovaly dobové podmínky, i Rusku. Ve dvaceti
letech získal otcův kapitál, který investoval do nákupu potravin. Bylo to však v revoluční době,
která se v jeho případě na jeho zboží podepsala negativně. Fourier byl dokonce nucen bojovat na
barikádách. Krátce byl i vězněn, ale podařilo se mu uprchnout. Dva roky v armádě posílily jeho
pacifismus a antimilitarismus. Výsledem francouzské revoluce jej neuspokojil, toužil po všeobecné
harmonii. Další jeho působení jako obchodního cestujícího mu ještě více pomohlo poznávat
ekonomickou a sociální situaci francouzského lidu, spekulace obchodníků a hru s kapitálem. Vlivem
zednářství a různých radikálních francouzských směrů odsuzujících soukromé vlastnictví se
zformovala jeho vize, že sociální spravedlnosti by bylo možné dosáhnout zakládáním družstev –
falang, jež by tvořily obec, v níž by se společně pracovalo a v níž by se výsledky práce dělily v
kolektivu.[7]

Robert Owen byl waleský sociální reformátor, který pocházel měšťanské rodiny. Svými schopnostmi a
příhodnou spoluprací se schopnými obchodníky a vynálezci se vypracoval na bohatého průmyslníka a
spoluvlastníka několika velkých průmyslových komplexů. Měl však silné sociální cítění, které jej
motivovalo ke snaze humanizovat ve svých podnicích pracovní podmínky dělníků. Stavěl pro ně domy,
školy, knihovny, upravoval pracovní dobu, omezoval práci dětí. Ostře se však stavěl proti
narušování morálky, zejména opilectví – za tři příchody do práce pod vlivem alkoholu hrozil vyhazov
– a naopak kladl velký důraz na hygienu a dodržování denního režimu. Z podstaty svého myšlení –
kapitál je nezbytný pro výrobu i obchod – nebyl proti soukromému vlastnictví. Přesto se ale
domníval, že v budoucnu by bylo možné dosáhnout beztřídní společnosti, a to jako svobodné federaci
samosprávných komun. Kdežto Fourier byl pouze teoretik, Owen se samosprávné komuny neúspěšně
pokoušel zorganizovat.

K dalším zakládajícím teoretikům utopického socialismu 19. století patřili Claude Henry de Rouvroy,
hrabě Henry de Saint-Simon (1760-1825), Étienne Cabet (1788-1856), zmíněný radikální socialista
Louis Auguste Blanqui (1805-1881), dále Louis Blanc (1811-1882) a Pierre-Joseph Proudhon
(1809-1865). Saint Simon byl přesvědčen, že politika i soukromé vlastnictví musejí být zachovány i
v budoucnu. Je ovšem nutné, aby všichni příslušníci státu dobře pracovali. Organizace a vláda
musejí být co nejlevnější, veškeré parazitování na výsledcích práce, korupce a příživnictví musejí
být vymýceny. Základem všeho musí být kolektivismus, který má být schopen překonat všechny
negativní dopady dnešního pojetí soukromého vlastnictví. Saint-Simonova kritika soudobého
soukromého vlastnictví byla tak důsledná, že vedla k rovnostářskému pojetí, které jeho
pokračovatelé důsledně rozvíjeli. Louis Blanc tak činil např. tím, že se soustředil na dělnická
družstva, jejichž přínosem mělo být zajištění práce a tudíž i přístup k jejím výsledkům všem.

Oproti výše uvedenému Blanquiho radikalismu se jeho socialistický kolega, umírněnější Louis Blanc
(1811-1882) vyslovoval pro vytvoření rovnostářských, dělníky kontrolovaných a státem založených
dílen, v nichž měli dělníci pracovat podle svých možností a být placeni podle svých potřeb. Tato
představa, uvedená v Blancově díle „L‘Organisation du Travail“ (Organizace práce), které bylo
vydáno v roce 1839, byla během revoluce 1848 nakrátko realizována. Po porážce revoluce však musel
Louis Blanck uprchnout do Velké Británie.

Etiene Cabet myšlenky Roberta Owena a Saint-Simona spojil. Budoucnost společnosti spatřoval
v rovnostářství, jež bude garantovat a řídit ideální volená vláda, která moudrostí svých rozhodnutí
bude optimálně řídit veškeré hospodářství i sociální politiku státu v zájmu všech příslušníků
společnosti. Ideální stát tedy prolne ideální společnost, bude její zárukou i perspektivou, cílem
rovnosti a bratrství s vyústěním v komunismus.

Blanquiho socialistická teorie byla sice ve svých cílech obdobně idealistická, nikoli však již v
prostředcích jejího dosažení. V tomto směru byla naopak revolučně radikální. Byla založená na
Blanquim běžně používaném termínu - diktatuře proletariátu jako přechodné revoluční formě mezi
kapitalismem a komunismem. Na rozdíl od svých utopických předchůdců Blanqui nevěřil v poklidný
přechod ke komunistické společnosti. Byl však idealistou v budování diktatury proletariátu jako
optimální přechodné společnosti postupně nastolující a udržující rovnost všech.

Proudhon se od svých předchůdců lišil tím, že odmítal nadvládu státní moci nad společností i
individuem. Byl přesvědčen, že stát se vždy buduje jako elitářský. A to se mu nelíbilo, v
elitářství spatřoval kořen sociální nerovnosti, sociálního zla. Nežádal absolutní zrušení
soukromého vlastnictví, ale jeho univerzalizaci. Tedy pokud soukromé vlastnictví, tak všem a
stejnou měrou. Např. ve výrobních podnicích si prostě měli být všichni i co do vlastnictví rovni.
Ideální formu hospodaření (vlastnictví) společnosti spatřoval ve volně provázaném sdružení
samostatně hospodařících rodin. Podobně jako pro většinu ostatních socialistů pro něj byla základní
stavební jednotkou společnosti rodina, její rovnostářství a její vnitřní dělba práce.

Proudhon měl z hlediska následného vývoje myšlení a hnutí socialismu směřujícího k pojetí tzv.
vědeckého socialismu reprezentovaného především Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem, byly názory
Proudhona z výše uvedených osobností hájících a prosazujících utopický socialismus nejvlivnější.
Proudhonův útok na (velké) soukromé vlastnictví v knize Qu‘est-ce que la propneté? (Co je to
vlastnictví?) pocházející z roku 1840, vyvolal senzaci, zvláště když jeho nejslavnější výrok
„Vlastnictví je krádež“ byl citován vytržený z kontextu Marxem a Engelsem. Proudhonova Ideé
générale de la Révolution (Obecná představa revoluce), která spatřila světlo světa v roce 1851,
vylíčila budoucí Evropu jako území bez hranic, ústředních vlád a zákonů. Proudhon se jí stal
zakladatelem moderního anarchismu, který záhy přivedl jeho stoupence do střetu s hlavním proudem
socialismu. Jeho podpora přímé akce dělníků proti státu se stala základním kamenem francouzského
syndikalismu.

Francouzský syndikalismus představoval v dělnickém hnutí směr, který pokládal odborové organizace
za nejvyšší formu organizace dělnické třídy. Někdy se uplatňovalo jeho spojení s anarchismem.

Přes veškerou rozmanitost a promyšlené systémy, které se v projevech utopických socialistů
projevovaly, nebyl jejich efekt v socialistickém hnutí, jeho organizování ani realizování příliš
velký. Bylo to způsobeno zejména tím, že se všechny proudy utopického socialismu zaměřovaly na
projektování nového řádu, místo aby se zabývaly skutečnými sociálními jevy. Přesto se jejich
myšlenky šířily do světa a leckde se, často jako experiment, i uváděly do praxe. Např. Fourier a
Cabet založili modelová svépomocná družstva v USA. Fourierova Théorie des Quatre Mouvements (Teorie
čtyř hnutí) vydaná již v roce 1808, předpokládala vznik vědecky řízené společnosti, nespoutané
jakýmkoli vládnutím, jež se bude postupně zdokonalovat na cestě k „harmonii“. V lecčems se tato
myšlenka blížila Marxovu pojetí. A tak není divu, že je tato teorie často uváděna jako zdroj
Marxových představ o stadiích historického vývoje a o odumírání státu.

Výše zmíněný utopický socialista Louis Blanc po své emigraci do Velké Británie v roce 1850 vyložil
kapitalismus jako hlavní překážku na cestě k socialismu. Je však třeba podotknout že termín
kapitalismus se začal běžně užívat až v roce 1869, a to německým ekonomem Karlem Rodbertusem
(1805-1875), pro něhož byl kapitalismus hanlivým přídomkem společnosti, kterou si přál zničit.
Předmětem vědeckého bádání se kapitalismus stal až na počátku 20. století. Německý sociolog Werner
Sombart (1863-1941) v roce 1902 vydal knihu Der moderne Kapitalismus (Moderní kapitalismus) a
v roce 1904 německý sociolog a historik Max Weber (1864-1920) Protestantische Ethik und der Geist
des Kapitalismus (Protestantská etika a duch kapitalismu). V srpnu 1898 dopsal Vladimír Iljič
Uljanov používající pseudonym Lenin (1870-1924) práci Vývoj kapitalismu v Rusku. Nejednalo se o
politický propagandistický pamflet, ale o fundovaně dokumentovanou ekonomickou studii, reflektující
v Rusku tehdy populární ekonomismus. Ekonomismus byl nový trend dělnického hnutí usilující o
zlepšení ekonomických podmínek pracujících. Nikoli tedy a priori zničit kapitalismus, ale jej
„vylepšit“ novými ekonomickými podmínkami. Ekonomismus byl vlastní ruským tzv. legálním marxistům,
v jejichž čele stáli Jekatěřina D. Kuskovová (1869-1958), Sergej N. Prokopovič (1871-1955) a Petr
B. Struve (1870-1944). Jednalo se o osobnosti, které byly výrazně ovlivněny nejvýznamnějším
představitelem evropského reformismu Eduardem Bersteinem (1850-1932). Bernstein byl osobností,
která zdůrazňovala, že radikální revoluční postup aktuální sociální otázku nevyřeší. Jedinou cestou
k jejímu řešení je, podle Bernsteina, soubor reforem, který byl nastartován rozšiřujícím se
volebním právem pro širší vrstvy společnosti.

Stejně významným jako reformismus a neméně zřetelným konkurentem revolučního marxismu byl
syndikalismus, jehož kořeny tkvěly ve francouzském dělnickém hnutí, konkrétně v činnosti Všeobecné
konfederace práce založené na troskách Národní odborové organizace roku 1894.

Stoupenci syndikalismu byli přesvědčeni, že nejlepší a nejdokonalejší organizací dělnické třídy
jsou odbory. Odmítali politickou státní činnost činěnou prostřednictvím politických stran.
Kapitalistickému vykořisťování a kapitalistické nespravedlnosti jako celku je podle nich třeba
čelit prostřednictvím odborů a jimi organizovanými přímými akcemi jako jsou hospodářské či
generální stávky. Politická strana podle syndikalistů nemá k takovému postupu dostatek předpokladů.

Nejdokonalejším popisem teorie syndikalismu se stalo dílo francouzského filozofa Georgese Eugéna
Sorela (1847-1922) Úvahy o násilí (1908), v němž bylo zejména vysvětleno nadřazení generální stávky
nad revoluci. Ve své radikálnější anarchistické mutaci vystupovali syndikalisté jako
anarchosyndikalisté zcela odmítající státní organizaci.[8]

Lenin, ačkoli s názory Kuskové a Struve v mnohém nesouhlasil, koncipoval práci Vývoj kapitalismu
v Rusku podobně. Nikoli proto, aby obhájil reformismus, ale z toho důvodu, aby odhaloval skutečnou
podstatu vládní carské ekonomiky. Lenin však nebyl původní: hojně čerpal z názorů a tvorby v té
době nejvýznamnějšího teoretika ruského socialismu, Grigorije Plechanova (1857-1918). Ústředním
tématem Plechanova ekonomismu bylo upozornění, jak se v Rusku díky střední třídě rozvíjí
kapitalismus. A to především kapitalismus na vesnici. Lenin v jakémsi rozvinutí této Plechanovovy
vize v práci Vývoj kapitalismu v Rusku zdůraznil, že úspěšný rozvoj vesnického kapitalismu výrazně
napomůže kapitalismu v průmyslu, neboť vyžaduje spoustu strojů a zařízení. To souvisí s požadavky
na dopravu a komunikaci. Byl proto přesvědčen, že základem kapitalistického hospodářství v Rusku je
zemědělský sektor. Leninova práce Vývoj kapitalismu v Rusku nebyla a priori proti carsky štvavá. A
tak mohla vyjít na rozdíl od mnoha dalších Leninových prací zcela legálně. Možná lze najít i
analogii s Marxovým Kapitálem, který byl Marxovou první prací přeloženou do ruštiny (1869). A
rovněž mohla vyjít zcela legálně. [9]

Pro většinu utopických socialistů nebyl ideálem třídní boj, ale nastolení, budování a podpora
harmonie mezi společenskými vrstvami. Utopičtí socialisté navrhovali mechanismy, jež měly
podporovat harmonii odvíjející se od pokroku, rovnosti, sdružování, hospodářské bezpečnosti atd.,
čehož prý lze dosáhnout prostřednictvím dobrovolné organizace společnosti, tedy družstev. A to jak
družstev výrobců, tak družstev konzumentů. Jejich poselstvím bylo, že politická republika
s všeobecným hlasovacím právem není dostatečná pro to, aby lidé byli svobodní, rovní a bratrští, že
je nutná sociální republika, jež podporuje některý z žádoucích typů organizace ekonomiky.

Sdružování se do dobrovolných společností typu družstev bylo předobrazem odborového hnutí. Příčinou
jeho vzniku byla zranitelnost námezdních pracovníků ve volné tržní ekonomice. Počátky odborů se
datují k roku 1834 ve Velké Británii, roku 1864 ve Francii a roku 1869 v německém prostoru. Kolem
roku 1900 ve většině evropských zemí již existovaly aktivní odbory. Od počátku ovšem odborové hnutí
nebylo jednotné, lišilo se ve struktuře a ideologii. Podstatné je zejména to, že kromě
ne-ideologických odborů britského typu existovaly „horizontální“ řemeslnické odbory, jež se
vyvinuly ze starých cechů, „vertikální“ průmyslové odbory, anarchosyndikalistické odbory ve Francii
a Španělsku, liberální dělnická sdružení, pacifistické tzv. „žluté“ odbory vystupující proti
stávkám a válkám, a také křesťanské odbory stavěné na církevní bázi. V mnoha zemích, např. v
Belgii, vedle sebe ale někdy i proti sobě pracovalo několik různých typů odborů.

K odborovému hnutí lze přičlenit svépomocná družstva, snažící se ochránit své členy před
velkopodnikatelskými zájmy. Jejich profilace se odehrála ve třech hlavních sektorech: ve výrobě, ve
spotřebě a v zemědělství. Jejich největším propagátorem byl již zmíněný britský utopický socialista
Robert Owen. Owen velmi dobře znal sociální a ekonomickou situaci kapitálové společnosti. A to
přímo z praxe: od dětství pracoval v obchodě jako příručí. V devatenácti letech pak začal podnikat.
O dvacet let později patřil k nejbohatším továrníkům ve Velké Británii. Roku 1800 založil ve
skotském městě New Lanarku prádelnu, v níž se snažil uplatnit odborově sociální přístup:
pracovníkům zaručil deseti a půlhodinový pracovní den a pojištění v nemoci. I v dalších svých
továrnách se pak snažil vytvořit vhodné prostředí vůči dělníkům vstřícné: např. tím, že jim stavěl
školy, knihovny a domy. Pro dělníky rovněž zavedl podporu na stáří a nemocenskou podporu. Naopak
zakázal práci dětem. V roce 1825 Owen odešel do USA, kde ve státě Indiana zakoupil půdu, na níž
vybudoval kolonii New Harmony (Nová Harmonie). V ní se pokoušel začlenit vysněný systém
svépomocných družstev, jakýchsi falang do nového způsobu bezpeněžního hospodaření. Pokus se mu však
nezdařil, falangy zkrachovaly. A tak se Owen v roce 1829 vrátil do Velké Británie, kde se ještě
více přimknul k odborovému hnutí. Zejména byla významná jeho organizátorská činnost mezi odborovými
dělnickými svazy.

V roce 1844 se v anglickém hrabství Lancashire objevila první spotřební družstva, tzv. „rochdalští
průkopníci“. Zemědělská družstva, jež vznikla ve stejné době v německém prostředí, byla iniciována
snahou Friedricha W. Raiffeisena (1818-1888) založit úvěrní společnosti, v níž by každý člen
družstva ručil svým majetkem za případné dluhy ostatních.

První pokusy o vytvoření skutečně organizovaného socialistického hnutí pocházejí ze třicátých let
19. století. Většinou se však jednalo jen o ojedinělé pokusy prosadit socialistické požadavky.
Hlavním motivem byla skutečnost, že část společnost byla po roce 1830 přesvědčena, že byla oloupena
o své vítězství ve francouzské červencové revoluci, a tak požadovala skutečnou republiku a
všeobecné hlasovací právo. Jejich základní taktikou byla přímá demokracie pouliční akce
napodobující akce Graccha Babeaufa z devadesátých let 18. století. Organizováni byli v malých
tajných společnostech, opět inspirovanými konspirovanými spolky Babeufova Spiknutí rovných z roku
1796. Projevem jejich aktivit byly jednotlivé často krvavé stávky dělníků, např. v Paříži a Lyonu
v letech 1832, 1834 a 1839.

Ve třicátých letech 19. století se ve Velké Británii zformovalo první skutečné dělnické hnutí.
Později přejalo název chartisté, a to podle Charty lidu z roku 1834 požadující všeobecné volební
právo pro muže starší 21 let, zrušení zákonů o chudinství, které byly přijaty krátce před tím
(1834), zvýšení platů, zkrácení pracovní doby a snížení daní. Chartismus se soustředil na agitaci
formou dělnických schůzí. Jeho vyvrcholením se ovšem v červenci 1839 stalo povstání v Birminghamu,
které bylo krvavě potlačeno. Tato skutečnost ovšem vyvolala masovou reakci: jako její součást
v roce 1840 vzniklo na bázi dřívějšího chartismu Národní chartistické sdružení. Jeho organizátorem
byl již dříve se mezi chartisty mimořádně angažující irský poslanec Fergus O´Connor (1794-1855).
Národní chartistické hnutí se po zkušenosti z potlačení radikálního pokusu o prosazení požadavků
většinově soustředilo na umírněné prosazování požadavků obsažených v Chartě lidu. Existovala v něm
však i radikální menšinová skupinka, která se svými názory blížila později se formujícímu marxismu.
Neúspěch umírněné cesty a rozkol uvnitř sdružení byly hlavními příčinami, proč se toto hnutí na
počátku padesátých let 19. století rozpadlo.

V roce 1834 vznikl v Paříži první dělnický třídně profilovaný spolek – tajný Svaz psanců. V roce
1836 se od něj odštěpilo radikální křídlo - Svaz spravedlivých. Sdružoval ty stoupence
socialistických myšlenek, kteří hodlali uvést jejich rovnostářskou vizi do praxe revoluční cestou.
Svaz spravedlivých se od počátku organizoval jako mezinárodní akce: měl v různých zemích svoje
sekce. V roce 1847 byl Svaz spravedlivých přejmenován na Svaz komunistů, pro nějž Marx a Engels
napsali programovou brožuru Manifest komunistické strany. Manifest komunistické strany, známější
jako Komunistický manifest, vyšel poprvé v Londýně v únoru 1848. Završil rané stádiu formování
socialismu jako hnutí, které spadalo do třicátých a čtyřicátých let 19. století. Základní podmínky
pro vznik skutečného socialistického hnutí tím byly položeny.

Francouzské vlivy se rychle přenášely po celé Evropě. Záhy byly silně přítomny v myšlení raných
německých socialistů. V jejich čele stál Ferdinand Loslauer (Lassalle, 1825-1864), Slezan
židovského původu, který zahynul v romantickém souboji poté, co v roce 1863 založil v Lipsku
Všeobecný německý dělnický spolek (Algemeiner Deutscher Arbeiterverein). Ve své podstatě byl
Všeobecný německý dělnický spolek první dělnickou stranou na německém území. Lassalle měl
s takovouto organizací již vskutku bohaté skutečnosti: byl spolupracovníkem německé frakce Svazu
komunistů, největší německé dělnické organizace v revolučních letech 1848-1849. Činnost Svazu
komunistů však byla na německém území v kolínském procesu (Köln am Rhein) na počátku padesátých let
19. století zakázána. Dělnické hnutí se pak mohlo v německém prostoru rozvíjet až od počátku
šedesátých let.

Téměř současně se vznikem Lassallova Všeobecného německého dělnického spolku vznikl liberálně
demokratický Sněm německých dělnických spolků (Vereinstag Deutscher Arbeitervereine), z něhož roku
1869 vznikla v Eisenachu pod vedením Augusta Bebela (1840-1913) a Wilhelma Liebknechta (1871-1919)
Sociálně demokratická dělnická strana (Sozialdemokratische Arbeiter Partei). Ačkoli byla pro
Lassalla největším nepřítelem dělnického hnutí liberální buržoazie, odmítal násilný třídní boj.
Lassalle požadoval všeobecné a rovné hlasovací právo, o kterém se domníval, že povede k odstranění
třídních protikladů. Dělníkům pak měla pomáhat dělnická výrobní družstva působící s podporou státu.

Samostatnou kapitolu nemarxovského socialismu vytvořil tvůrce anarchismu Michail A. Bakunin
(1814-1876). O podstatě jeho učení svědčí, že všude, kam přišel, vyvolal chaos.  Michail Bakunin
byl ruský revolucionář, který pocházel ze středně bohaté šlechtické rodiny. Do svých dvaceti let
prošel kadetní školou a aktivní činností u armády. V roce 1835 zažádal o propuštění z armády, aby
mohl studovat v Moskvě fi-lozofii. Během studií se sblížil s obdobně opozičně smýšlejícími mladými
lidmi, zejména se členy ilegálního revolučního kroužku vedeného ruským filozofem Nikolajem V.
Stankevičem (1813-1840), spisovatelem Alexandrem I. Gercenem (1812-1870) a publicistou Visarionem
G. Bělinským (1811-1848).

Od roku 1840 Bakunin žil v emigraci, kde se mj. sblížil se socialisty Pierrem-Josephem Proudhonem a
Karlem Marxem. Kromě jiných akcí se v roce 1848 zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze, na němž
sestavil Provolání ke Slovanům. Po rozehnání Slovanského sjezdu působil v Sasku, kde mj. agitoval
proti Rusku. Za svoji politickou aktivitu byl v roce 1850 zatčen a odsouzen k trestu smrti. Krátce
poté však byl deportován do Ruska, kde byl opět uvězněn, nejprve v petrohradské Petropavlovské
pevnosti. Později byl poslán na Sibiř. Ze Sibiře na počátku šedesátých let uprchl do Londýna, kde
zformuloval anarchistické názory a roku 1866 založil anarchistickou Mezinárodní alianci
socialistické demokracie. Její členové záhy vstoupili do I. internacionály. Bakunin od roku 1869
úzce spolupracoval s ruským anarchistou Sergejem G. Něčajevem (1847-1882) a pracoval na překladu
Marxova Kapitálu do ruštiny. Od roku 1872 na půdě I. internacionály tvrdě kritizoval marxismus. Za
to byl obviněn ze snahy internacionálu rozštěpit a na sjezdu v Haagu též roku z internacionály
vyloučen.[10]

Ve svých názorech Bakunin odmítal jakoukoli nadvládu člověka nad člověkem, prosazoval neomezenou
svobodu jednotlivce a soužití na základě spravedlnosti, rovnosti a solidarity. Odmítal jakýkoli
druh autority, zejména státu a církve, protože, pod-le jeho názoru, představují jen útlak. Jeho
cílem byla kolektivní akce, revoluce, jejímž prostřednictvím se dosáhne anarchie - života volných
skupin svobodných jedinců na bázi kolektivního vlastnictví.[11]

Od třicátých let 19. století bylo zřejmé, že stěžejní sociální základnou socialismu socialistického
hnutí je dělnická třída. V praxi se však mnozí dělníci aktivně v tomto hnutí neangažovali, řadu
formujících se socialistických organizací ovládali středostavovští intelektuálové. To pak platilo i
pro celou druhou polovinu 19. století. V ní se část středostavovských intelektuálů sbližovala
s liberály a vytvářela hnutí, jehož archetypem byla anglická Fabiánská společnost založená roku
1884. Fabiánská společnost odmítala násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu
revoluční cestou. Zakladateli Fabiánské společnosti, která propagovala tzv. fabiánský socialismus,
byli anglický dramatik a prozaik George Bernard Shaw (1856-1950) a anglický labouristický politik a
ekonom Sidney James Webb (1859-1947). Fabiánům šlo o dosažení socialistické společnosti evoluční a
parlamentní cestou, tedy postupnými reformami zaváděnými politickými demokratickými prostředky.
Cestu k nim spatřovali v osvětové a vzdělávací činnosti mas. Fabiánská společnost se stala roku
1900 kolektivním zakládajícím členem britské Labouristické strany (Labour Party).

Dva nerozluční němečtí exulanti, Bedřich Engels (1820-1895) a Karel Marx (1818-1883), kteří se
seznámili v Paříži, založili mnoho svých argumentů na studiu Velké francouzské revoluce. Jejich
Manifest Komunistické strany (1848) byl dobře načasován. „Strašidlo obchází Evropou,“ stálo v něm,
„strašidlo komunismu. Nechť se vládnoucí třídy třesou… Proletáři nemají co ztratit, jen své okovy…
Pracující všech zemí, spojte se!“ [12]




II.     Dělnické hnutí ve druhé polovině 19. století


1.    Marx a Engels jako zakladatelé tzv. vědeckého socialismu

Formování vědeckých myšlenek o moderním socialismu a moderním komunismu ve vyspělých státech
souvisí s průmyslovou revolucí, která vytvořila průmyslovou dělnickou třídu, socialisty zvanou
proletariát. Dělníci, kteří nevlastnili nic víc než svoji práci, byli v 19. století vystaveni
mimořádně tvrdým pracovním podmínkám. Friedrich Engels je popsal ve své knize Postavení dělnické
třídy v Anglii (1845), (viz výše). Nebyl však ani zdaleka jediným. Podobně ve svých četných pracích
činil romanopisec Charles Dickens (1812-1870). Lze si např. připomenut Dickensonova díla Oliver
Twist (1837-1839), Mikuláš Nickelby (1838-1839), David Copperfield (1849) a Zlé časy (1854).

Levicoví aktivisté hledali z ponurého postavení dělníků východisko. Nacházeli je ve starobylých
vizích rovnosti. K nim připojili liberální ideu rovnosti, pocházející z Velké francouzské revoluce,
a vytvořili nové vize, které vykládali ve smyslu nejen rovnosti příležitostí, ale i rovnosti
majetku. Marx a Engels zahrnovali tuto ranou etapu levicových socialistických teorií 19. století
pod termín utopický socialismus, kdežto svoje vlastní názory označovali za vědecký socialismus. Čím
se jejich socialistické učení lišilo od utopického? Tím, že určovalo jasný cíl a postup k němu,
přičemž v duchu soudobé průmyslové revoluce stále více se soustřeďující na vědu a v jejím rámci na
experiment, je oba spojovali s praxí. Nejprve, což bylo po celý jejich život, pouze s teorií,
kterou v praxi v rámci vědeckého experimentu zkoušeli uplatnit uvnitř dělnického hnutí. Později (a
Marx s Engelsem věřili, že se tak stalo za jejich života), hodlali uplatnit svoji teorii i ve
skutečné politické praxi. Tou jim byla Pařížská komuna roku 1871. Pařížská komuna však skončila
neslavně. Pro Marxe s Engelsem to ovšem nebyl důkaz chybné teorie – marxismu – ale nedostatečné
připravenosti cesty k cíli – malé připravenosti mezinárodního dělnického hnutí a zcela absentující
přípravy na světovou revoluci. Marxovi a Engelsovi ortodoxní pokračovatelé proto položili mimořádný
důraz na přípravu této cesty.

Pojem „vědecký“ socialismus souvisí rovněž s tím, že obsahem Marxovy ideologie nebylo pouze
stanovení cíle - dosažení komunismu, k němuž Marx, v rámci své dikce vytvořil teorii „vědeckého
komunismu“, ale i to, že Marx považoval komunismus za nutný výsledek dějinného procesu, za nezbytný
důsledek pohybu ekonomických a politických sil, k němuž dějiny jednou nutně dospějí. A to proto, že
jde o posloupnost stádií definovaných výrobním způsobem, nebo, jak Marx většinou tvrdil,
„ekonomickou základnou společnosti“. Marx byl přesvědčen, že od „prvotního komunismu“, Marxem
označovaném jako prvobytně pospolná společnost, prochází lidstvo třemi etapami nerovnosti:
otrokářstvím, feudalismem a kapitalismem. Protože se celý dějinný proces odehrává v kruhu, resp.
Marx přejal Hegelovu teorii vývoje dějin ve spirále, po těchto stádiích musí nutně přijít opět
stádium podobné prvobytně pospolné společnosti: stádium rovnosti, ovšem po stránce politické a
ekonomické s ním mnohem ekonomicky i politicky vyspělejší.

Vykořisťování podle Marxe existuje počínaje otrokářstvím, v němž si vládnoucí třída přivlastňuje
nadhodnotu vytvořenou ovládanými třídami. V otrokářské ani feudální společnosti neexistuje vrstva,
která by byla schopna toto vykořisťování změnit, a tak rozdělení společnosti na vykořisťovatele a
vykořisťované je trvalé. Teprve v kapitalismu jako vrcholném stádiu vykořisťovatelských společností
vzniká třída, která je schopna situaci nerovnosti změnit. Je to dělnická třída, která je tak
vykořisťovaná a vykořisťováním tak deklasovaná, že již nemůže nic ztratit. Jedinou její cestou a
nadějí je zrevolucionizování a po něm následující radikální vystoupení proti vykořisťování. Tím se
v dělnické třídě rodí schopnost dosáhnout poslední fáze dějin, spravedlivé komunistické
společnosti. Ta bude beztřídní společností, ve které bude plně fungovat sociální rovnost. Jedinou
cestou k ní je, podle Marxe, socialistická revoluce.

Podle Marxe je socialistická revoluce jediným prostředkem k prosazení cílů proletariátu ve smyslu
politické, hospodářské a sociální rovnosti. Je to vzpoura dělníků (proletariátu), která nastolí
beztřídní společnost po přechodném období, které je nezbytné, aby byla deklasována bývalá
vykořisťující třída. Marx pro toto období použil termín diktatura proletariátu.

Diktatura proletariátu podle Marxe představuje období, které následuje po provedené socialistické
revoluci. Samotná socialistická revoluce totiž ještě nenastolí rovnost. Je k ní pouze prvním
krokem, tím, který ničí dosavadní vládní moc buržoazie. Ve fázi diktatury proletariátu musí
proletariát nejprve převzít moc a za použití státu a jeho dosavadního aparátu postupně odstraňovat
nerovnost. Diktatura proletariátu je oproti předrevoluční diktatuře buržoazie diktaturou většiny
nad menšinou. Existují v ní ještě antagonistické společenské třídy, buržoazie a proletariát, ale
vláda buržoazie, tedy bohaté vládnoucí vrstvy vykořisťovatelů, je již nahrazena vládou dělníků a
ostatních pracujících. (Marx tak rozšiřuje původně míněnou jedinou revoluční třídu o „spojence“ –
všechny pracující, s jejichž pomocí je třeba budovat nový stát.) Marx zdůrazňuje, že čím více se
vláda dělníků a ostatních pracujících prosazuje, tím více se stírá nerovnost.

Oba zakladatelé myšlenky moderního komunismu – vědeckého socialismu - byli Němci. Marx se narodil
5. května roku 1818 v Trevíru, Engels 28. listopadu 1820 v Barmenu. Marxovi byli praktikující židé,
Engels pocházel z protestantské rodiny průmyslníka. Oba byli vynikajícími studenty a získali
výborné vzdělání. Jako mladí muži se připojili k volnomyšlenkářským intelektuálním kruhům, pod
jejichž vlivem začali obhajovat myšlenku rovnostářství. Ve volnomyšlenkářském stylu se stavěli
proti omezování svobody projevu a odsuzovali nevyhovující podmínky pracujících. Vše zatím stavěli
jen na podmínkách vlasti, tedy německého prostředí.

V roce 1842 začaly v Kolíně nad Rýnem vycházet liberálně zaměřené noviny Rheinische Zeitung. Marx,
který si brzy osvojil břitký styl psaní, se stal jedním z jejich hlavních spolupracovníků, tedy
listu, radikálně opozičního vůči pruské politice. Posléze se dokonce stal jejich šéfredaktorem.
Radikalita novin však vedla k cenzurním zásahům státní moci a po roce k jejich úplnému zákazu. Bylo
to téhož roku, kdy se Marx setkal s Friedrichem Engelsem, spřátelil se s ním, vedl s ním obsáhlou
korespondenci a začal s ním společně psát práce.

Ještě téhož roku, v roce 1843 Marx a Engels německé země opustili a vydali se hledat cestu
k prezentování svých názorů do zahraničí. Přesouvali se mezi Bruselem a Paříží a často jezdili i do
Londýna. Během pařížského období jejich působení jimi byl v základech formulován historický
materialismus (srov. níže). Engels přitom Marxe všemožně podporoval: posílal mu kapesné, dělal si
starosti s jeho zdravotním stavem a nabádal jej k systematičtější práci. Počátkem roku 1845 musel
Marx přesídlit do Bruselu, kam jej záhy následoval Engels. V létě téhož roku podnikli studijní
cestu do Anglie, kde navázali kontakt s tamním hnutím chartistů. Jelikož byl Marx i po návratu do
Belgie pronásledován pruskými úřady, vzdal se pruského občanství. Ještě téhož roku Marx a Engels
svoje teoretické názory poprvé spojili s praxí: v Bruselu v roce 1845 založili Komunistický
korespondenční výbor, jehož cílem bylo zastřešit různé skupiny podílející se tehdy na mezinárodním
dělnickém hnutí.

Kořeny mezinárodního dělnického hnutí sahají k roku 1834, kdy v Paříži založili němečtí socialisté
Theodor Wilhelm Christoph Schuster (1808-1866) a Wilhelm Weitling (1808-1871) poté, co uprchli do
Francie po neúspěšné přípravě dělnického povstání v německém Göttingen, Svaz psanců. Svaz psanců se
roku 1836 rozpadl. Jeho radikální část pak dále působila jako Svaz spravedlivých, jehož přívrženci
zprvu pracovali pod vlivem myšlenek Babeufa a křesťanského komunismu. Vycházeli z vize, že si jsou
všichni lidé navzájem bratry a sestrami a že cílem jejich revolučního snažení musí být ustavení
království božího na zemi, založeného na ideálech lásky k bližnímu, rovnosti a spravedlnosti. Svaz
psanců měl svoje buňky v různých evropských městech. V červnu 1847 se k Svazu spravedlivých
připojil Marx se skupinou svých přívrženců, kteří na slučovací konferenci Svaz přesvědčili, aby
vyhlásil jako svoje programové heslo „Pracující všech zemí, spojte se“. Vzhledem k Marxovu vlivu se
tato slučovací konference považuje za první sjezd první marxistické politické organizace
v evropských dějinách. Na druhém sjezdu, který se uskutečnil v Londýně o několik měsíců později, na
podzim 1847, byli Marx s Engelsem opět protagonisty. Jako takoví se nechali pověřit vypracováním
Manifestu. Výsledkem se stal Manifest komunistické strany, jenž byl chápán jako rámcový program
blížící se socialistické revoluce. Členové Svazu spravedlivých byli následujícího roku přesvědčeni,
že se v socialistickou revoluci změní některá z revolucí roku 1848 a že tím bude dán impulz
k Marxem vysněné světové socialistické revoluci. K žádné socialistické revoluci, a tedy ani světové
socialistické revoluci však v roce 1848 nedošlo. Marx s Engelsem identifikovali příčinu:
nedostatečná organizovanost dělníků. A tak začali připravovat regionální dělnické organizace. Když
však v roce 1850 chtěli s Engelsem v rozporu se stanovami Svazu spravedlivých zřídit jeho pobočku v
Kolíně nad Rýnem, byli z pololegálního Svazu vyloučeni.[13]

Politické otřesy roku 1848 znamenaly pro Marxe další ránu: vyhoštění z Belgie. Na pozvání
prozatímní francouzské vlády přesídlil proto v únoru 1848 znovu do Paříže a pak v březnu, kdy
vypukla revoluce i v Německu, se vydal do Kolína nad Rýnem, doufaje, že tam zažije revoluci
socialistickou; k té se snažil přispět vydáváním radikálního listu Neue Rheinische Zeitung.
K socialistické revoluci tam však nedošlo, navíc v květnu 1849 pruská vláda redakci Neue Rheinische
Zeitung rozpustila a Marxe vykázala ze země. Marx se pak uchýlil zpět do Paříže. Nicméně již po
měsíci, kdy mu hrozila internace do odlehlé Bretaně, Francii opustil a usadil se v Londýně. Tam
také brzy přesídlil Engels, díky jehož podpoře v Londýně přežívali. Marx a Engels se tam společně
pustili do další publikační činnosti spojené s mezinárodní agitací pro mezinárodní komunistické
hnutí. Marxova hmotná situace se zlepšila v roce 1852, poté, co se Marx stal londýnským
korespondentem amerických novin New York Tribune, kam zasílal rozsáhlé kritické
politicko-ekonomické analýzy poměrů v evropských mocnostech (nikoli ve Velké Británii). Spolupráci
však přerušila americká občanská válka.

V Londýně vznikala Marxova hlavní ekonomická díla: v roce 1859 vyšla Kritika politické ekonomie,
která však nevzbudila jím očekávaný ohlas. Recenzenty mu byla vyčítána povrchnost. Nespokojený Marx
proto oznámil, že hodlá vydat další, podrobnější díly. Pustil se do práce, ale ta mu s dalším
studiem pod rukama značně narůstala. Takto se postupně a do značné míry nesystematicky rodilo
autorovo hlavní dílo, Kapitál. Jeho první díl Marx dokončoval sužován různými chorobami. Proto jej
oproti původnímu záměru předal do tisku až roku 1867.

V roce 1864 bylo v Londýně ustaveno Mezinárodní dělnické sdružení, známější dnes pod názvem První
internacionála. Původním záměrem jejich organizátorů, francouzských a britských odborářů, bylo
vytvořit mezinárodní odborovou ústřednu, umožňující např. zabránit dovážení stávkokazů z jedné země
do druhé. Karlu Marxovi, který byl mezi zakládajícími členy, však šlo o něco jiného. Uplatnit v ní
v praxi svoji teorii třídního sociálního boje ústícího do socialistické revoluce. Brzy se mu
podařilo podstatně ovlivnit agendu i názorovou orientaci organizace a stát se jejím vůdčím
představitelem, který formuloval stanovy a zakládající program. Zdálo se, že Marxovu záměru nic
nestojí v cestě.

První internacionála ač působící pod značným Marxovým vlivem, zahrnovala v sobě značné množství
tehdejších politických filozofií. Vize o radikální změně disharmonické společnosti v rovnostářskou
zformulovaná Marxem jim pouze dominovala. To se projevilo negativně v ideových sporech, které v ní
byly od samotného počátku přítomny. Osudovým se nakonec stal dodnes nesmířený spor mezi marxisty a
kolektivisty, jak se tehdy nazývali přívrženci ruského revolucionáře Michaila A. Bakunina
(1814-1876) – pozdější anarchisté. Kolektivisté upřednostňovali přímý boj proti kapitalismu a jeho
státu, marxisté chtěli pro dosažení beztřídní společnosti využít politické struktury stávajícího
státu. Nicméně, roku 1872 se na kongresu v Haagu První internacionála rozštěpila a v roce 1876
kvůli názorovým rozporům zanikla.

Když roku 1863 socialista Ferdinand Lassalle (1825-1864) založil v Prusku Všeobecný německý
dělnický spolek („Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein“), první skutečnou německou dělnickou
stranu, odmítl se Marx připojit. Neuznával totiž její národní orientaci. Považoval ji za krok zpět.
Jeho cílem byla mezinárodní organizace, internacionála, na jejímž vzniku se v této době intenzívně
podílel. V této době se však také neztotožňoval s dalšími Lassallovými socialistickými postoji.
Lassalle totiž na základě zkušeností z dosavadního německého dělnického hnutí odmítl radikální
cestu přeměny společnosti a akcentoval postupné reformní kroky.

Roku 1869 Marx naopak spolupracoval s dalším německým socialistou Wilhelmem Liebknechtem
(1871-1919), který právě zakládal Sociálně demokratickou německou dělnickou stranu. V té době mu
již národní orientace německé dělnické strany nevadila. Přesvědčil se totiž, že na mezinárodní
sdružení je ještě brzy. Společná názorová cesta ovšem byla možná především proto, že Liebknecht byl
jiného názorového ražení než Lassalle. Akcentoval revoluční cestu, tedy myšlenku, která byla velmi
podobná Marxově.

Liebknechtova Sociálně demokratická německá dělnická strana se roku 1875 spojila na sjezdu
v německém městě Gothaji s Lassallovou stranou v dodnes fungující Sociálně demokratickou stranu
Německa – SPD („Sozialdemokratische Partei Deutschland“). Marx se se sjednocením neztotožnil,
vyčetl to Liebknechtovi a znovu proti Lassallovu postoji, ačkoli Lassalle již nežil, tvrdě
vystoupil. Program SPD pak Marx kritizoval znovu ještě téhož roku ve své předposlední samostatné
práci vydané pod názvem Kritika Gothajského programu.

Poslední léta života Marx věnoval práci na druhém a třetím dílu Kapitálu; když v roce 1883 coby
čtyřiašedesátiletý vdovec zemřel, našel Engels v jeho pozůstalosti neuspořádané svazky poznámek a
náčrtů, které mnohdy nebyl s to rozluštit. Prokazovaly však, že Marx rozpracovával Kapitál ještě
důkladněji.

S Marxovou smrtí neodešel ani marxismus ani mezinárodní dělnické hnutí. Obojí se rozvíjelo dál.
Rozvíjely se však také státy a společnosti, a tak se marxismus „po Marxovi“ ocitl v nových
politických, ekonomických i sociálních podmínkách. Toho si mnozí Marxovi stoupenci byli vědomi a
rozhodli se jim marxismus uzpůsobit. Jedni v ortodoxním, jiní v reformním smyslu.

Roku 1889 byla s Engelsovou podporou ustavena nová - Dělnická internacionála. Vešla do dějin jako
Druhá neboli Sociálně demokratická internacionála. Reprezentovala tehdy již početnou a vlivnou
základnu marxistických stran a odborů ve všech významných industrializovaných evropských zemích.
Jejich filozofický i politický vliv byl vskutku velký. Z jejich myšlenek vyšla celá řadu směrů v
levé části politického spektra, a to jak ideologie marxismu-leninismu, tak nejrůznější variace
neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola (srov. níže).

Marxova filozofie byla subjektivně scientistická: Marx byl totiž přesvědčen, že s konečnou
platností odhalil historicko-společenské zákonitosti dějin, konfliktu vývoje. V tomto přesvědčení
jej mohutně utvrzoval právě Engels, který jeho učení opakovaně označil za „vědecký socialismus“.
Tuto skutečnost podtrhl v Marxově pohřební řeči, když jej přirovnal k Charlesi Darwinovi
(1809-1882). Přirovnání to jistě nebylo neadekvátní či náhodné. Např. jejich shoda v přístupu
k experimentu. O Marxově vztahu k experimentu jako základu vědeckého poznání jsme se zmínili již
výše.

Nutno ovšem zdůraznit, že ohledně marxismu se nejvíce diskutabilní stala skutečnost, že se pro své
ortodoxní příznivce stal neomylnou soustavou doktrín a politickou náhražkou náboženství. To se
projevovalo ve zcela nevědeckých doktrinářských floskulích, kterým dominoval cíl – rovnostářská
společnost, jejíž dosažení má být učiněno za každou cenu a jakýmikoli prostředky. Včetně těch,
které popíraly hodnotu člověka a respektování jedince.


2.    Historický a dialektický materialismus

Ústředním konceptem marxismus je historický materialismus, který vycházel z představy, že
formulování dějin je postupně a vrstevnatě se tvořícím procesem. Druhým pilířem marxismu je
dialektický materialismus. Je založen na Hegelově dialektice, tedy na nahlížení na vývoj jako na
stálý konflikt tezí a antitezí, jehož výsledkem je syntéza, která posouvá vývoj o krok dál. Jde
přitom o princip věčného konfliktu.

Základní principy dialektického, stejně jako historického materialismu definovali Karel Marx a
Friedrich Engels v průběhu celého svého aktivního života při zkoumání společenských i přírodních
jevů, tedy v letech 1844-1895. Vlastnímu rozpracování dialektiky a materialismu a jejich
popularizaci se více věnoval Engels, který proto bývá považován za otce dialektického materialismu.
Sám však vždy zdůrazňoval, že jeho základy položil Marx.

Dialektický materialismus lze chápat jako teoretický základ Marxova a Engelsova přístupu ke
společnosti a přírodě. Jeho podstatou je objev neoddělitelnosti dvou historicky existujících proudů
ve vývoji filozofie - dialektiky a materialismu, které jen ve vzájemné vazbě umožňují pravdivý
pohled na svět. Dialektický materialismus proto lze rovněž charakterizovat jako teorii zabývající
se nejobecnějšími zákonitostmi vývoje přírody a myšlení. Při jisté míře zevšeobecnění jej lze
chápat jako tu část marxismu, která pojednává o základních filozofických otázkách: o vztahu bytí a
vědomí, otázce pohybu či problému hmoty. Vše je přitom podřízeno skutečnosti, že marxismus jako
materialistická teorie chápe hmotu za prvotní: teprve na určitém vyspělém stupni organizace hmoty
může dojít ke vzniku myšlenky (ideje) a vědomí vůbec – tedy lidského mozku. A tak všechno duchovno
lze zredukovat nebo převést na materiálno, které je primární.

Tento monismus pramenící z výkladu světa o jedné substanci, tedy hmotě, modifikuje i otázku
poznání. Marx odmítá agnosticismus, tvrzení, že svět je poznatelný jedině zkušeností, stejně jako
gnozeologický skepticismus, a tvrdí, že svět je poznatelný proto, že bytí i vědomí jsou stejné
substance: materie, tedy hmota. Problém poznatelnosti světa proto podle Marxe neexistuje. Otázkou
pouze je – protože se ve všem jedná o dějinný proces (např. v této rovině se ukazuje úzké prolnutí
dialektického a historického materialismu a jejich neoddělitelnost) – kolik je toho už poznaného a
kolik je ještě třeba poznat. Bylo by však mylné si představovat, že před námi je hotový svět a naše
vědomí jej má pouze poznat v jeho stávající podobě, v jeho neměnnosti. Svět je podle Marxe neustálá
změna, neboť v něm stále a na vše působí člověk, který je činným aktivně tvořícím subjektem.

Za základní vlastnost společnosti Marx a Engels ve svém pojetí dialektického materialismu označili
konflikt různých společenských tříd: třídní boj. Posledním stupněm třídního boje byl podle nich
soudobý konflikt proletariátu a buržoazie. Podle nich byla jediným a nevyhnutelným rozuzlením
tohoto věčného konfliktu revoluce a po ní následující beztřídní sociální spravedlností naplněná
komunistická společnost. Sociální spravedlnosti mělo být podle dialektického materialismu dosaženo
odstraněním příčiny třídního boje, tedy zrušením soukromého vlastnictví, v dikci Marxe a Engelse
„vlastnictví výrobních prostředků“, a to i za cenu násilí. Marx a Engels však neuvažovali o
apriorním násilí, ale pouze o jeho využití v případě nutnosti.

Jedním z ústředních pojmů, kolem kterých se celý dialektický materialismus a s ním i celý marxismus
točí, je praxe. Ortodoxní marxisté byli přesvědčeni, že svět je sice řízen přírodními zákonitostmi,
ale člověk jako společenská bytost je svobodný, tudíž v rámci oněch zákonitostí je schopen realitu
měnit. Pravda se nenachází hotová, neměnná, ale musí se vydobývat praxí, jejíž nejdůležitější částí
je práce. Praxe zformulovaná do otázky „k čemu?“ je jediným kritériem pro určení pravdivosti.
Pravdivé je podle Marxe a Engelse jen to, co slouží společenskému růstu a rozvoji.

Historický materialismus obsahuje učení o vývoji společnosti, v němž se člověk jako bytost
produkující materiální statky aktivně podílí na objektivním dějinném pohybu. Ten v konečných
důsledcích podléhá základním dialektickým zákonům. Podstatou historického materialismu je tvrzení,
že bezprostředním podnětem k historickým proměnám jednotlivých typů společností (v dikci marxismu
„společensko-ekonomických formací“) jsou postupné změny v oblasti materiální produkce („výrobních
sil“), které se dostávají do rozporu s původně jim přiměřenými „výrobními vztahy“ a vlastnickými
poměry, mocensky hájenými vládnoucí třídou. Tento rozpor je řešen revolucí, v níž nová společenská
třída, v jejímž zájmu je prosazení nových výrobních sil a odpovídajících vlastnických poměrů,
násilím likviduje třídu vládnoucí. Historický materialismus tedy zdůrazňuje nezbytnost vnímat
třídní boj jako hybnou dějinnou sílu.

            Historický materialismus je založený na marxistické periodizaci dějin, jejímž ústředním
pojmem je „společenskoekonomická formace“, chápaná jako jednotlivé fáze vývoje společnosti.
Nejstarší je prvobytně pospolná společnost (označovaná též jako „prvotní komunismus“), jež je
časově vymezována od prehistorických dob do přibližně tří tisíc let před naším letopočtem.
Zjednodušeně bychom jej mohli označit jako pravěk. Následující doba je tvořena asijským výrobním
způsobem (od tří tisíc let před naším letopočtem do roku 753 před naším letopočtem, kdy mělo být
podle legendy Romulem a Remem založeno město Řím) a antickým výrobním způsobem (od roku 753 před
naším letopočtem do roku 378 našeho letopočtu, kdy Gótové rozdrtili východořímská vojska v bitvě u
Adrianopole). Zjednodušeně můžeme hovořit o starověku. Následuje feudalismus (od roku 378 do roku
1648, tedy do konce Třicetileté války), který představuje středověk, a pak už jen kapitalismus (od
roku 1648 do Marxovy současnosti, resp., jak soudili jeho následovníci, do roku 1917)
reprezentující novověk.

Podle historického materialismu má mezi kapitalismem a komunismem, po uskutečněné socialistické
revolucí nastat diktatura proletariátu. Jde o termín, který v marxistické teorii označuje
přechodovou fázi mezi kapitalismem a komunistickou společností, v níž na sebe po úspěšné revoluci
všechnu moc ve státě strhává dělnická třída a ostatní pracující. Komunistický manifest o tom říká:
„Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující
třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně
vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj.
proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.“ Jako
příklad diktatury proletariátu uvedl Friedrich Engels ve svém dodatku ke studii Francouzská
občanská válka z roku 1891 Pařížskou komunu.


3.    Marxistická politická ekonomie

Organickou součástí marxismu byla ekonomická teorie úzce provázaná s politickými ději označovaná
jako politická ekonomie. Marxistické politické ekonomii šlo především o zdůraznění negativní
stránky fungování tržního kapitalistického mechanismu, tedy o definování a zdůraznění ztrát
spojených s tržní koordinací hospodářských subjektů a zejména vykořisťováním dělnické třídy
vlastníky výrobních prostředků. Základem Marxovy ekonomické teorie byla pracovní teorie nadhodnoty,
podle níž je dělníkům placena hodnota pracovní síly, nikoliv hodnota vykonané práce. Rozdíl mezi
těmito dvěma hodnotami tvoří nadhodnotu, jejíž akumulací se vlastníkům výrobních prostředků
zvětšuje kapitál, kdežto pracující jsou naopak ekonomicky zbídačováni.

Marx byl přesvědčen, že kapitalismus v sobě obsahuje ekonomické předpoklady nového socialistického
(komunistického) společenského řádu. Je tomu tak proto, že kapitalismus koncentruje masy
pracujících do obrovských podniků, čím vtiskuje výrobnímu procesu společenský charakter. Tím
podkopává svoji vlastní individuální základnu opírající se o soukromé vlastnictví výrobních
prostředků. Společný charakter výrobního procesu ke svému optimálnímu rozvoji objektivně vyžaduje,
tvrdí Marx, společenské vlastnictví výrobních prostředků. Tento nutný soulad mezi výrobními silami
a výrobními vztahy musí být obnoven, a to zespolečenštěním výrobních prostředků, jak tvrdí Marx,
„vyvlastněním vyvlastňovatelů", kteří se kdysi neoprávněně zmocnili výrobních prostředků. Pokud
budou převedeny výrobní prostředky do společného vlastnictví, zanikne důvod pro třídní boj, a tudíž
nastane fáze nejen ekonomické, ale i sociální rovnosti: socialistická (komunistická) společnost se
zcela osvobodí od třídního boje i od jakéhokoli vykořisťování, protože bude beztřídní společností.
Nenastane to však okamžitě, jak definuje historický materialismus, půjde o proces.


Marx a Engels byli nepochybně velkými učenci, zejména jejich ekonomické rozbory v mnohém obohatily
poznání podstaty společnosti 19. století. Analýza a komparace soudobé společnosti jim umožnila
vytvořit četné zajímavé a pro část společnosti i atraktivní vize o jejím budoucím uspořádání. Aby
však Marxovo a Engelsovo učení bylo možné považovat za skutečně vědecké, bylo třeba ověřit tyto
vize do budoucna v praxi. Ani Marx ani Engels však žádnou ucelenější koncepci sociálního,
ekonomického ani politického systému, který by nastal po socialistické revoluci, ve fázi diktatury
proletariátu a po ní, tedy skutečném konci kapitalismu, nevypracovali. Oba byli především
teoretiky, kteří usilovali, aby se jejich učení alespoň v několika částech promítlo do praxe. Na
rozdíl od Lassalla, Kautského či Bernsteina ani žádnou konkrétní politickou skupinu, která by se
bezprostředně jejich vizemi řídila, nezorganizovali. Navíc ani Marx ani Engels ve svém učení nebyli
původní. Dokázali však využít podstatné myšlenky dřívějších velkých filozofů a ideologů sociálních
hnutí a zkombinovat je takovým způsobem, že jak v ekonomické, tak politické, sociální i ideologické
rovině vytvořili zcela nové učení - marxismus.

Marxismus byl v dalších desítiletích hojně využíván, modifikován i deformován. V kontrastu
k následným nuancím marxismu, např. reformismu a revizionismu se v souvislosti s Marxem a Engelsem
hovoří o ortodoxním marxismu, a to ve smyslu původního marxismu vytvořeného Marxem a Engelsem.[14]

Podle britského historika J. M. Robertse měl marxismus kvazi náboženský obsah: judaistické pojetí
vyvoleného národa. Proletariát měl pochodovat jako Izraelité pouští k apokalyptickému konci spasení
(revoluci) a do zaslíbené země socialismu. Byla to víra útěchy, pomsty a příslibů.[15]

Marxismus považujeme za samostatnou socialistickou ideologii. Můžeme jej však rovněž definovat jako
filozofický a ideologický směr, který se později uplatnil v politické praxi. Stěžejním ekonomickým
dílem marxismu byl Kapitál (1867-1883). Stěžejním filozofickým dílem byla Německá ideologie (1845).
A stěžejním politickým návodem byl Manifest komunistické strany (1848). Základem marxismu byl
historický a dialektický materialismus, v jejichž podstatě tkvělo učení o nekonečném třídním boji
mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, zakončeném přechodem k beztřídní společnosti - komunismu.
Hlavním motorem dějin se měla podle marxismu stát změna výrobního způsobu následkem akumulace
kapitálu.

Prvním krokem se k tomu měla stát socialistická revoluce, což podle Marxe představovalo pozvednutí
proletariátu na vládnoucí třídu. Nezbytnou cestou k tomu bylo poznání proletariátu, že je
vykořisťován a že se stává revoluční silou. Vrcholem tohoto poznání se stane příprava k revoluci
jako spontánnímu aktu, jehož prostřednictvím bude buržoazii odebrán všechen kapitál a výrobní
prostředky se soustředí v rukou státu. To se však může stát jen despotickými od revoluce se
odvíjejícími zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy totální destrukcí
předchozího státního zřízení a násilným svržením dosavadní vládnoucí třídy.

Marx respektoval, že k přechodu od kapitalismu ke komunismu nedojde naráz. Dokud budou trvat třídní
rozdíly, dotud bude trvat přechodné stádium - revoluční diktatura proletariátu. Tato diktatura bude
mít za úkol zabezpečit výdobytky revoluce, a to tím, že zabrání kontrarevoluci ze strany
vyvlastněné buržoazie. Jakmile zmizí třídní rozdíly a bude odstraněn systém tříd, ztratí stát důvod
své existence. Výsledná komunistická společnost bude tudíž bezstátní a beztřídní, nikoliv však
anarchistická.

Toto učení bylo ještě za života Marxe podrobeno dílčí zkoušce v revoluci 1848 a zejména pak
v Pařížské komuně roku 1871. V obou však neúspěšně. Nicméně nabyté zkušenosti přiměly Marxe
k doladění jeho učení, a to především ve dvou bodech. Revoluce 1848 odhalila, že proletariát musí
být obezřetný před reformně orientovanými socialisty. Jejich cílem, jak zdůrazňoval, totiž bylo
otupit třídní boj a přesvědčit dělníky, že zájmy kapitalistů a dělníků by mohly být za určitých
okolností společné. Tím Marx zdůraznil, že cesta proletariátu k moci nepovede prostřednictvím
parlamentní instituce. Přesto právě tehdy zvýšil důraz na zorganizování své vlastní dělnické strany
(Marxovy strany), která jako svou hlavní strategii zvolí nepřetržitou revoluci. Faktem je, že ač
Marx s Engelsem nepočítali ve svém pojetí revoluce s rol-níky, bojovali po této zkušenosti o svazek
s nimi, aby se mohli lépe dostat k moci. Cesty jak získat stoupence strany, podle jejich mínění
vedly jednak přes teoretické připravení dělníků, jednak přes Mezinárodní dělnické sdružení – První
Internacionálu.

Z Pařížské komuny Marx s Engelsem vyvodili závěry, že revoluce dělnické třídy může být úspěšná
pouze při realizaci okamžitých opatření při centralizaci úřadů, a dokonce při užití síly (včetně
teroru) bránit sama sebe. Neprosazení Komuny vedlo Marxe a Engelse později k úvaze, že příští
revoluční převrat by se mohl uskutečnit v Rusku. Tím naznačili, že jejich zobrazení růstu
kapitalismu v Západní Evropě není teorií všeobecné cesty vývoje předepsané osudem všem národům, a
že neexistují univerzální zákony o vývoji revolučního hnutí.

Navzdory Marxově snaze zůstalo jeho učení jen politickým programem, teorií, návodem jak změnit
svět. Marxismus jako takový zůstal na papíře a své aktivity projevoval skrze socialistické strany.
Jeho vůle uskutečnit to, co bylo napsáno v Manifestu komunistické strany, byla přesto pevná,
vyvíjela se, směřovala k činu – k revoluci. Díky politické a sociální situaci v Evropě na přelomu
19. století přežila a nabízela se i poté stále jako východisko dějin. Marxismus vynikl ve svém
zdůvodnění dějinného zvratu, zejména v argumentu proč je socialistická revoluce nevyhnutelná.
Samotnou revoluci viděl jasně i přes víru v dělnickou spontánnost. Jen ve vidění socialistické
budoucnosti zůstává stručný. Jistě ani Marx nemohl i přes své přesvědčení jasnovidecky předpovídat
co nastane, ale snad trochu opomněl respektovat zákonitosti lidské společnosti, lidské civilizace a
vůbec antropologii samotného člověka. Jinak nelze vysvětlit jeho víru v určený cíl – komunistickou
společnost, kterou nelze na lidech uskutečnit.[16] Je více než zřejmé, že marxismus nebyl vědou ale
vírou. To potvrzuje i to, že se komunismus ve 20. století výrazně rozcházel s myšlenkami a
očekáváními Marxe a Engelse. Komunistické strany se nedostaly k moci ve vyspělých kapitalistických
zemí západní Evropy, ale v zaostalých převážně zemědělských zemích jako bylo Rusko a Čína. Jejich
hlavním úkolem se stala spíše modernizace a industrializace nežli sociální a lidová emancipace.
Chopili se ho mnozí, ale pouze Lenin se odvážil ho uskutečnit v plném rozsahu.

Podle zakladatelů marxismu se třídní rozpory neustále zvětšují, což zákonitě vede k sociální
revoluci. V jejím prvním stádiu, buržoazní revoluci, nejprve buržoazie zvítězí nad aristokracií.
Nastoupí kapitalismus, další společenskoekonomická formace, ve které pak proletariát po uskutečněné
socialistické revoluci zvítězí nad buržoazií. Stane se tak ve fázi, kdy bude proletariát
vykořisťován takovým způsobem, že dál již nebude moci žít. Zapůsobí železný mzdový zákon, v jehož
rámci rezervní armáda nezaměstnaných nevyhnutelně stlačí mzdy pod úroveň životního minima. Revoluce
pak povede ke změně výrobního způsobu ve společenské základně, zatímco společenská nadstavba
(kultura, ideologie) zareaguje se zpožděním.

V ekonomii Marx vycházel z pracovní teorie hodnoty Davida Ricarda (1772 – 1823), podle níž
nadhodnotu, kterou dělník vyrobí, si přisvojuje kapitalista. Přitom nedlouho poté, co vyšel první
svazek Kapitálu (1867) bylo objektivní pojetí ceny vyvráceno rakouskou školou ekonomie, když v roce
1871 Carl Menger (1849-1921) vydal Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (Principy ekonomie).
Moderní marxisté [frankfurtská škola sociálně vědná: Max Horkheimer (1895-1973), Theodor W. Adorno
(1903-1969), Herbert Marcuse (1898-1979) a Jürgen Habermas (*1929)] proto odlišují hegeliánského
mladého Marxe s konceptem odcizení od komunistického Marxe a jeho Kapitálu.

Současní sociálnědemokratičtí interpreti označují za strážce pravověrného marxismu po Engelsově
smrti Karla Kautského (1854–1938). Karel Kautský se narodil v Praze, z níž se rodina po dalších
sedmi letech přestěhovala do Vídně. Tam Kautský v roce 1874 nastoupil na univerzitu ke studiu
historie a filozofie. Roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska
(„Sozildemokratische Partei Österreichs“ - SPÖ). V roce 1880 se Kautský připojil ke skupině
německých socialistů v Curychu, kde se seznámil s Eduardem Bernsteinem, Marxovým spolupracovníkem a
pozdějším, po Marxově a Engelsově smrti držitelem práv na vydávání jejich prací. Záhy pak Kautský
rovněž navštívil ve Velké Británii Marxe a Engelse.

V roce 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od roku 1890 týdeník,
který redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční
příjem. V letech 1885-1890 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Friedricha
Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v roce 1891 se společně s Augustem Bebelem a Eduardem
Bernsteinem podílel na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD)
a později též jejího programu Heidelberského (1925). Erfurtský program silně ovlivněný
Bernsteinovým revizionismem vycházel mj. ze skutečnosti, že císař Vilém II., který 15. června 1888
převzal v Německu moc, dal v březnu 1890 podnět ke svolání mezinárodní konference, jež by jednala o
způsobech, jak zlepšit životní úroveň dělnictva. Konference, které se téhož měsíce v Berlíně sešla,
skutečně o sociálním zákonodárství i sociální politice vůbec jednala. Nepřinesla však konkrétní
výsledky s výjimkou závěru, že je nutné, aby se ve všech zemím sociální postavení dělníků zlepšilo.

Po Engelsově smrti roku 1895 se stal Kautský jedním z největších a nejvlivnějších teoretiků
marxismu. Některými historiky proto bývá dokonce označován za „papeže marxismu“. Karel Kautský,
který společně s Augustem Bebelem v Sociálně demokratické straně Německa reprezentoval střední
proud ve straně, se zaměřoval na marxistickou teorii „nejvyššího stadia kapitalismu“ -
imperialismuu. A to ještě dříve, než se tomuto témata začal intenzívně věnovat ruský teoretik
marxismu - Vladimír Iljič Uljanov zvaný Lenin (1870-1924). Když Eduard Bernstein koncem
devadesátých let 19. století zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů
nevyhnutelných, odsoudil ho za to Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech
socialismu otevírá cestu ke koalici s tzv. progresivní (ale pouze s tak zvanou) buržoazií a tím i k
netřídnímu přístupu. Stěžejní zásada, jíž jako jedinou lze dosáhnout skutečného úspěchu, revoluce
tím mizí a skutečná podstata marxismu se vytrácí. Přesto byl Kautský v Leninově spise Proletářská
revoluce a renegát Kautský (1918) vykreslen jako zrádce. Kautský si takové nařčení, pochopitelně,
nenechal líbit a na oplátku zkritizoval Lenina za jeho dogmatický přístup ve své pracích Diktatura
proletariátu (1918) a Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura (1921). Svou kritiku Lenina
dovedl až ke tvrzení, že bolševici pod Leninovým vedením uspěli v roce 1917 jen proto, že se jim
podařilo získat násilím kontrolu nad armádními silami v Petrohradě a později i v Moskvě, a tak na
vojenské bázi položit základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské. Nic
zásadního tím však nezměnili. Jen prostě vystřídali jednu diktaturu diktaturou druhou.[17] Lenin a
jeho nejbližší spolupracovník Lev N. Trocký (1879-1940) proti tomu vystoupili s tvrzením, že
bolševická revoluce byla legitimním krokem učiněným ruskými revolucionáři v zájmu proletariátu, a
to dokonce nejen ruského proletariátu, ale i celosvětového, neboť šlo o světodějnou sociální
revoltu podobnou Velké francouzské revoluci. Že se jednalo o světodějnou událost, lze jistě
souhlasit. Vždyť minimálně na sedmdesát let ovlivnila dění ve značné části světa. Stejně tak lze
souhlasit, bolševická revoluce byla podobná Velké francouzské revoluce. Minimálně v tom, jak Lenin
a Trocký sebe sami i další bolševiky otevřeně obsazovali do role jakobínů, zatímco „oportunismus“
Kautského a dalších považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící v jejich neustále
zesilujících vztazích s privilegovanými třídami. Nesouhlasit ale již určitě nelze s Leninovým
tvrzením, že bolševická revoluce byla učiněna v zájmu proletariátu. Možná v ojedinělých případech,
nikoli celku. A už určitě ne v konečném efektu, jaké společenské zřízení a politické poměry byly
bolševickou revolucí nastoleny.

Kořeny revizionismu marxismu, stejně jako reformismu marxismu položil Eduard Bernstein (1850–1932),
který na konci devadesátých let 19. století přišel s názorem, že Marxova teorie hodnoty a
nadhodnoty, tedy vlastní podstata Marxova učení, se přežily. Na základě aktuálních statistických
dat a metody komparace dospěl k závěru, že místo, aby se třídní rozpory, jak tvrdil Marx,
zvětšovaly, se ve skutečnosti zmenšují. Bernstein to mohl tvrdit proto, že byl s marxismem velmi
dobře obeznámen a dokonce v řadě jeho aspektů mu byl oddaným stoupencem. Měl však vlastní názor
plynoucí ze sledování životních a pracovních podmínek německých pracujících. Byl přesvědčen, že se
jejich sociální a hospodářská situace zlepšuje, neboť stávky nezůstávaly bez účinku. Spatřoval jej
zejména v činnosti německého kancléře Otty von Bismarcka, který, podle Bernsteinova přesvědčení,
v reakci na ně zavedl základní systém důchodů a sociálního zabezpečení. Bernstein hájil tezi, že
taková cesta reforem je správná, a proto položil důraz na prohlubování pokojného a legálního měření
sil sociálních demokratů s vládou a s velkými podniky. Hlásal, že optimální cestou pro dělnické
hnutí je zůstat na ústavní platformě. Vysloveně se obával násilí.

Důležitým faktorem reformismu byl vznik masových politických stran. Jednalo se především o německou
sociálnědemokratickou stranu, v jejímž čele nyní stáli Eduard Bernstein, Friedrich Ebert
(1871-1925) a Philipp Scheidemann (1865-1939). Pravověrní marxisté však byli nespokojeni. Rosa
Luxemburgová (1871-1919) a Karel Kautský proti reformistům tvrdě vystoupili. Reformisté byli sice
ve straně poraženi, ale jejich pozice stále sílila. Německá sociálnědemokratická strana se jejich
zásluhou stala členem parlamentu, v roce 1912 dokonce jeho nesilnější stranou. Nedosáhli však na
žádný podíl na vládě.

K Bernsteinovým stoupencům patřil také např. německý politik, funkcionář sociálnědemokratické
strany Německa Eduard David (1863-1930), který navrhoval revizi Marxových a Engelsových základních
ekonomických předpokladů. Provedl analýzu soudobého německého zemědělství a zjistil, že malé firmy
ani zdaleka nemizí pod tlakem velkých vlastníků půdy, naopak i v kapitalismu vzkvétají. A to mu
bylo precedentem pro úspěšný rozvoj státu při využití schopností a aktivit drobných vlastníků.

Proti reformistům a revizionistům Bernsteinova typu ortodoxnímu marxismu věrní levicoví činitelé
příkladu Karla Kautského tvrdili, že Bernsteinova metoda je opuštěním či dokonce zradou marxismu.
Proti Bernsteinovi prosazovali potřebu, aby se sociálnědemokratické dělnické strany pevně držely
revolučních cílů. Zvláště ostře pak proti reformistům a revizionistům vystoupili na počátku první
světové války. Německá sociální demokracie jako největší německá parlamentní strana podpořila
válečný rozpočet. Reformisté a revizionisté, kteří získali vliv i ve Druhé internacionále, na
začátku války doložili prosazování sociálního programu jako druhořadou záležitost ve srovnání
s válečným konfliktem. Pravověrní marxisté typu Lenina, Luxemburgové a Liebknechta to označili za
vyslovenou zradu původního internacionalistického programu marxistů. Jistý kompromis v tomto směru
nabízeli centristé [zmíněný německý politik Karl Kautský nebo Rakušan Friedrich Wolfgang Adler
(1879-1960)], kteří po válce, roku 1921 založili Dva a půl tou internacionálu s oficiálním názvem
Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran. Ta se však brzy, roku 1923 sloučila s
původní Druhou Internacionálou. Výsledkem spojení se stala Socialistická dělnická internacionála,
předchůdkyně dnešní Socialistické internacionály.

Radikálové Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht prosazovali revoluci, ale přáli si zachovat
demokracii. Tím se lišili od Lenina. Shodně s ním ovšem byli proti jakémukoliv nacionalismu, válce
a parlamentarismu – prosazovali přímou demokracii.

Sociálnědemokratičtí činitelé přelomu 19. a 20. století se zabývali širokou škálou sociálních a
ekonomických problémů stávajícího světa. Luxemburgová např. sledovala, jak kapitalismus, podle
jejího mínění, vyhrocuje své rozpory proto, aby mohl pokračovat v hospodářské expanzi. Byla
přesvědčena, že kapitalistické státy vyvážejí svoje zboží do kolonií jen proto, aby je mohly
hospodářsky vykořisťovat. Současně ovšem tvrdila, že soupeření o kolonie nevyhnutelně povede k
válce, kterou mezinárodní proletariát může využít k revolučnímu převzetí moci.

I Luxemburgová byla přesvědčena, že Marxovo zásadní dílo bylo věnováno ekonomii. Zdůraznila, že
Marx v něm předložil svoji teorii nadhodnoty jako fundamentální příspěvek k pochopení minulých i
současných společností. Proti tomuto tvrzení se jako jeden z prvních postavil rakouský ekonom a
politik, rodák z Brna, Eugen von Böhm-Bawerk (1851-1941). Tvrdil, že z Marxovy ekonomické analýzy
byly mylně vypuštěny tak důležité aspekty, jako je technická vynalézavost a podnikatelské
iniciativa. Německý sociolog Max Weber (1881-1961), přestože jí byl nesmírně ovlivněn, zase Marxově
ekonomii vyčítal, že vyzdvihuje ekonomické faktory jako prvotní hnací sílu velkých historických
hnutí. Trval na tom, že vliv mají i faktory kulturní a náboženské. Poukazoval na roli, kterou
sehrálo protestantství při vzniku evropských kapitálových ekonomik.

Luxemburgová se ve svých analýzách dotkla rovněž Marxovy teorie elit. Podle ní byla rozhodující
stranickost a příslušnost ke třídě, všichni si v podstatě měli být rovni, konečným cílem bylo
vybudování rovnostářské společnosti. Proti tomu německý sociolog Robert Michels (1876-1936) a
italský politolog Gaetano Mosca (1858-1941) popírali, že by jakákoli společnost budoucnosti byla
životaschopná bez hierarchické autority. Tvrdili, že elity jsou provozní nutností stejně jako
nevyhnutelným důsledkem politických sporů. Ráj na zemi bez existence státu, předpovídaný Marxem a
Engelsem, proto prohlašovali za směšný sen. Michels navíc podrobil rozboru německou sociálně
demokratickou stranu a dospěl k závěru, že její předáci mají k vyhlazení autoritářství hodně
daleko. Vyčlenili se totiž z kontroly řadových členů strany a rozhodovali zcela autoritářsky o
chodu strany; hovořili o revoluci, ale v praxi spolupracovali s politickým režimem. Jejich
marxismus byl maskou pro nastolení byrokracie sloužící jen jim samotným.


4.    Mezinárodní dělnická sdružení

Prvním skutečným mezinárodním svazem socialistů byl Svaz spravedlivých („Bund der Gerechte“), který
založili roku 1836 němečtí socialisté, kteří byli vypovězeni po neúspěšné přípravě povstání
v Göttingen. Svaz spravedlivých vznikl v Paříži roku 1836 odštěpením od Svazu psanců. V roce 1847
jej s ohledem na vymezení se vůči „pouhým“ socialistům a s cílem zdůraznit konečný cíl – vybudování
zcela rovnostářské, tedy komunistické společnosti – na návrh Marxe a Engelse jej přejmenovali na
Svaz komunistů („The Communist League“). Svaz komunistů existoval do roku 1852. Jeho programem
explicitně také vymezujícím konečný cíl jeho členů se stal Marxem a Engelsem v roce 1848 sepsaný
Manifest Komunistické strany.

V padesátých letech 19. století prožívali evropští socialisté depresi z neúspěchu revolučního dění
1848-1849. Státní moc zvítězila nad jejich socializačními ambicemi a ve svém následném upevňování
dala jednoznačně najevo, že se svého, v průběhu první poloviny 19. století vydobytého postavení,
nehodlá jen tak jednoduše vzdát: že učiní vše pro to, aby revolucionáře od sebe izolovala a ve
společnosti diskreditovala. Příležitost k výraznějšímu mezinárodnímu spolčování se proto
socialistům naskytla až v šedesátých letech 19. století, kdy se vznikly nové možnosti mezistátní
komunikace. Jednou z nich byla pařížská národopisná výstava roku 1863, jejíž konání mohli legálně
navštívit socialisté z německých zemí i Velké Británie. Toho okamžitě využili a začali jednat o
utvoření mezinárodního spolku socialistů.

Výsledkem jedení se záhy stalo založení První internacionály nazývané původně Mezinárodní dělnické
sdružení. Působila v letech 1864-1876. Představovala první pokus o vytvoření jasně strukturované
mezinárodní organizace dělníků a jejich požadavky prosazující inteligence. V převažující míře se
v ní prosadil Marxův program tzv. vědeckého socialismu / komunismu. S iniciativou k založení tohoto
sdružení vystoupily dělnické a odborové organizace dvou tehdy nejvyspělejších zemí – Velké Británie
a Francie. Základní dokument První internacionály - Inaugurální adresa, neboli Ustavující manifest
-, byl dílem Karla Marxe, jenž na ustavujícím shromáždění v St. Martin ‘s Hall v Londýně
reprezentoval německé dělnictvo. V Inaugurální adrese se Marx snažil přesvědčit o síle revoluční
teorie. Soustředil se na nutnost mezinárodní solidarity a spolupráce dělnictva ve smyslu jednoty
boje za historické poslání proletariátu, které podle něj spočívá v dobytí politické moci a
osvobození sebe sama i celé společnosti od útlaku. Současně akcentoval nutnost, aby stoupenci
revoluční socialistické teorie houževnatě bojovali o vítězství marxismu uvnitř samotného dělnického
hnutí. Obával se totiž jeho vnitřního rozkolu a ustupování méně revolučním teoriím. Sám šel i
v tomto příkladem, tvrdě kritizoval všechny socialistické vůdce, kteří se sebeméně odklonili od
jeho vizí. I když se mohlo zdát, že s nimi polemizuje, ve skutečnosti striktně hájil svoje dogma,
ze kterého nebyl ochoten v ničem ustoupit.[18]

Internacionála jako ústřední orgán mezinárodního dělnického hnutí se podle původního záměru měla
scházet na každoročním kongresu. Tedy každý rok se v některém evropském městě měli sejít delegáti,
aby diskutovali o aktuálních problémech. Mezi sjezdy řídila činnost generální rada jako výkonný
orgán Internacionály. Její členové byli voleni na sjezdech. Kongresy se však uskutečnily pouze
v Ženevě (1866), Lausanne (1867), Bruselu (1868), Basileji (1869) a Haagu (1872). Cézura mezi
basilejským a haagským kongresem zřetelně ukazuje novou depresi, do které se mezinárodní
socialistické hnutí dostalo. Nemalý vliv na něj měly mezinárodní vztahy vrcholící vznikem
jednotného Německa v lednu 1871 a porážkou Pařížské komuny.

V první fázi činnosti První internacionály, v letech 1864 až 1869, se v ní odehrávaly názorové
střety marxistů s proudhonovci a také s představiteli tradeunionistů a lassalovců. Ve druhé fázi
byl ústředním konfrontačním bodem střet marxistů s bakuninovci, tedy anarchisty. Významným mezníkem
v historii První internacionály bylo vyhlášení Pařížské komuny roku 1871, jež představovala první
pokus o vytvoření státu nového typu – jak uváděl Marx, státu diktatury proletariátu. Pronikavý
rozbor zkušeností komuny přivedl Karel Marx v Adrese generální rady internacionály o občanské válce
ve Francii 1871.

Porážka Pařížské komuny činnost První internacionály značně ztížila. Stále více po ní do ní
pronikaly mnohé nemarxistické směry. Zásadní ideový konflikt svedl Karel Marx s ideologem
anarchismu Michailem A. Bakuninem. Haagský kongres První internacionály, který se konal v roce
1872, dal zapravdu Marxovi a činnost anarchistické organizace Aliance socialistické demokracie
odsoudil. Bakuninovci byli z První internacionály vyloučeni. Anarchisté však vyvolali rozkol a
založili vlastní Anarchistickou internacionálu.

Přes faktické zhroucení internacionály v roce 1872 (oficiálně byla internacionála rozpuštěna o
čtyři roky později, v roce 1876) se Marxův koncept proletářského internacionalismu stal hlavní
oporou dělnického hnutí. Historický význam První internacionály však je třeba spatřovat v něčem
jiném. V tom, že v průběhu své činnosti, a zejména po Pařížské komuně, vytvořila podmínky pro vznik
samostatných dělnických stran a otevřela cestu k převaze marxismu v těchto národních složkách
dělnického hnutí.

            Druhá internacionála vznikla v roce 1889 a stejně jako její předchůdkyně byla i ona od
samého počátku nesourodým vzájemně se svářícím uskupením reformistických a revolučních tendencí. Na
rozdíl od První internacionály byla zakládána národními dělnickými stranami, resp. jejich delegáty.
Nejdůležitějšími stranami jak při zakládání tak při jejím fungování byla německá sociální
demokracie (SPD) a francouzská socialistická strana („Section Française de l'Internationale
Ouvrière“, SFIO). Zakladatelé Druhé internacionály se na rozdíl od První internacionály nesnažili o
nějaké jednotné vedení. Přijali decentralizovanou organizační strukturu neusilující o jednoznačnou
závaznou disciplínu ani jednotné předpisy. Proto se v případě Druhé internacionály jednalo o volnou
federaci autonomních stran, v nichž se projevovaly levicové, pravicové i centristické frakce. To
byl také největší kámen úrazu její činnosti.

            Důležitým mezníkem v činnosti Druhé internacionály a také celého dělnického hnutí před
První světovou válkou byl rok 1893, ve kterém byli z Druhé internacionály vyloučeni anarchisté.
Tato událost se uvádí jako okamžik, od kterého marxismus (ve své ortodoxní, revoluční i
reformistické podobě) ovládl evropské socialistické hnutí.

Druhá internacionála ztroskotala na počátku světové války v souvislosti s růstem nacionalismu a
šovinismu, tedy národních zájmů, kterým se jednotlivé sociální demokracie pod vlivem vypuknutí
válečného konfliktu podřídili. Lenin na podzim 1914 odsoudil hlasování britských, francouzských i
německých dělnických stran pro válečné úvěry jako zásadní zradu internacionalismu a Druhou
internacionálu prohlásil za „mrtvou“.[19] Vyjádřil tím mínění většiny členů Druhé internacionály. I
kdyby někteří pochybovali o pravdivosti Leninových slov, bylo zřejmé, že vývoj mezi dobou vzniku
Druhé internacionály a vypuknutím První světové války byl tak hektický, že organizační struktura,
formy a metody, jimiž tato organizace „řídila“ mezinárodní socialistické hnutí se prostě přežily a
nebyly dále životaschopné.

Během První světové války se menšina radikálních revolucionářů postupně sjednocovala kolem ruských
bolševiků, až vytvořila tzv. zimmerwaldskou levici. V ní našel uplatnění Leninův požadavek, aby se
světová válka změnila v revoluční občanskou válku. Říjnová revoluce roku 1917 v Rusku představovala
podle Lenina první dějství celosvětového významu. Ruská dělnická třída tím podle něj svoji
historickou povinnost splnila a ukázala dělníkům všech evropských zemí, co je třeba dělat. Jistě je
nyní budou záhy následovat. V této dikci byla považována nová internacionála, která by byla
očištěná od reformistických „zrádců“ za absolutní nezbytnost. Proto byla v březnu roku 1919 na
kongresu revolucionářů v Moskvě založena Třetí, neboli Komunistická internacionála. Jejím posláním
bylo vydobýt „světovou stranu“ komunistů zasvěcenou ozbrojenému svržení kapitalistického soukromého
vlastnictví a jeho nahrazení systémem kolektivního vlastnictví a výroby.[20]


5.    Pařížská komuna

Pařížská komuna byla dočasným státním zřízením ve Francii. Byla inspirována myšlenkami Karla Marxe
o rovnostářské jednotě a pospolitosti. Lze ji chápat i jako první, dlouhodobě neúspěšný pokus
o zavedení diktatury proletariátu. Šlo o boj mezi buržoazií, která měla potřebu upevnit si moc, a
socialisty, kteří už odmítali snášet neúnosné pracovní podmínky a život na hranici bídy, někdy i za
ní. Bezprostředním důvodem vypuknutí povstání byla v té době zuřící Prusko-francouzská válka
(1870-1871), která Francii velmi výrazně vyčerpávala, a jež také skončila její drtivou porážkou.
Povstání trvalo 72 dní. Socialisté si na svou obranu vytvořili podle vzoru Velké francouzské
revoluce ozbrojenou Národní gardu. Tu chtěla vláda ve dnech 17. a 18. března zlikvidovat. Proto
povolala na pomoc vojsko. Vojáci však odmítli útočit proti vlastním krajanům, a proto nezasáhli. K
dovršení všeho se vojsko spojilo s Národními gardami a 18. března 1871 vyhlásilo Pařížskou komunu.
Vláda uprchla z Paříže do Versailles.

Revolucionáři obnovili revoluční kalendář Velké francouzské revoluce a na 26. březen 1871
připravili volby do rady Komuny. Skrývala se za tím snaha socialistů učinit vše pro to, aby
sestavili skutečně legitimní vládou. Aby ji mohli vytvořit podle svých představit, snažili se
přesvědčit voliče programem, který kromě jiného obsahoval následující body: národní garda bude
nahrazena policií a armádou, dojde k odstranění stávajícího státního systému, zřízení nových orgánů
moci, obsazení příslušných míst volenými a sesaditelnými úředníky, zavedení sociálních opatření ve
prospěch pracujících; vyučování bude nově bezplatné, bude řešena bytová politika, dělníci se budou
moci podílet na vedení podniků, bude vyhlášena rovnoprávnost žen.[21]

Podle příkladu komuny města Paříže vznikaly komuny ve všech větších francouzských městech. Zvláště
aktivní byly v Lyonu, Toulouse a Marseille. Venkov ve své většině zůstal pasivní, dokonce se jeho
značná část spíše distancovala. To byla voda na mlýn uprchnuvší vládě, která se v dubnu 1871
připravovala na nový útok. V té době ovšem již byla Paříž obklíčena Prusy. Když byla v květnu 1871
podepsána ve Versailles dohoda ohledně válečných reparací, které byly nejvyšší v dějinách válek,
dohodla se versailleská vláda na spolupráci s Prusy a s jejich pomocí porazila Komunu 28. května
1871. Následoval teror proti komunardům, jehož výsledkem bylo třicet tisíc mrtvých. Poslední část
komunardů byla popravena u zdi hřbitova Pere Lachaise. Další tisíce lidí byly odsouzeny na galeje –
nucené práce v koloniích. [22]


6.    Dělnické hnutí v Evropě po Pařížské komuně

Sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století se stala další významnou etapou v rozvoji dělnického hnutí.
Ačkoli aktivace organizovaného žádání o zlepšení pracovních podmínek dělníků včetně konání stávek
byla v této době charakteristická pro všechny vyspělé evropské země, rozhodující pro další vývoj
mezinárodního dělnického hnutí bylo to, co se odehrávalo ve  sjednoceném Německu. Sjednocené
Německo bylo sice z hlediska politického myšlení i víry rozdílné, nelze tedy jednoznačně hovořit o
jeho konzervatismu či protestantismu, ale stát, jehož politiku řídil císař, jeho kancléř a osoby
jim blízké, sehrával mimořádnou úlohu v prosazení egoistických pro postavení státu potřebných
faktorů. K nim patřil zejména kapitál, který byl nezbytný pro budování průmyslu, na němž byla
založena v té době konkurence schopnost. Individuální kapitál by na úspěšné „dohnání a předehnání“
ekonomicky vyspělejších zemí nestačil, a tak se úlohy investora zhostil stát. Prostřednictvím jím
garantovaných investičních bank připravoval investice do mamutích podniků. To ve spojené s bohatými
surovinovými zdroji umožnilo intenzivní rozvoj především zbrojní výroby. Hlavní německý výrobce
oceli a zbraní, firma Krupp patřila mezi několik málo podniků (k nim patřily i Škodovy závody
v Čechách), které ovládly světový zbrojní trh. Rychle postupovala výroba elektřiny a chemický
průmysl, stěžejní obory druhé etapy průmyslové revoluce. Ve více průmyslových odvětví Německo
produkoval více, než spotřebovávalo. Úspěšnost vývozu byla umožněna i kartelovými dohodami a
dumpingovými cenami, které německý stát s cílem prosadit Německo mezi nejvyspělejší evropské země,
podporoval. Pro Německo posledních desítiletí 19. století se staly charakteristické velké
průmyslové ale i bankovní společnosti, výkonnější a schopnější produkovat levněji než malé podniky
typické v této době i nadále zejména pro Francii.



7.    Opozice v Rusku

Dějiny ruské opozice sahají hluboko do minulosti. Podstatné však pro ně bylo zejména to, co se
uskutečňovalo v 19. století. Většina opozičních akcí byla totiž do té doby živelné, emotivní podoby
vyvolané bezprostřední skutečností nesnesitelných životních podmínek. Takovou podobu mělo i
největší ruské rolnické povstání 18. století – vzpoura (v ruštině užívaný termín „bunt“) Jemeljana
Pugačova (1742-1775), k níž došlo v letech 1773-1775.[23] Ačkoli ani toto povstání nebylo zpočátku
výrazně organizováno, stalo se jedním z největších nejen v Rusku, ale i na celém světě. Ač zpočátku
živelné, nabylo na síle, která strašila nejen carevnu Kateřinu II. (1762-1796), ale i všechny další
ruské panovníky a celou ruskou šlechtu. Hovoří se o syndromu pugačevštiny, který nutil ruské cary
ke striktně restriktivním opatřením, bránil liberalizujícím reformám a dával průchod vojensko
byrokratickému systému, jen aby nezavdali sebemenší volnost pro opakování takového buntu. Přesto v
roce 1825 vypukla vzpoura důstojníků, tzv. děkabristické povstání. Samoděržaví jej krvavě
potlačilo, záhy se však objevily kritiky ruského systému ze strany raznočinců, nešlechtických
vzdělanců uvažujících o nutnosti reformovat Rusko. Jedním z nich byl bývalý důstojník Petr Ja.
Čaadajev (1794-1856), který v roce 1836, navzdory přísné Mikulášově cenzuře publikoval Filozofický
dopis, ve kterém popřel, že by se Rusko rozvíjelo pozitivním způsobem, jak tvrdila oficiální
ideologie, a odsoudil i ruské historické tradice. Policie si s těmito výroky věděla rady jen
takovým způsobem, že Čaadajeva izolovala od společnosti. Prohlásila jej za choromyslného a hlídala
v jeho bytě. Čaadajevův dopis byl publikován v nepříliš rozšířeném odborném časopise Telegraf a
navíc ve francouzštině. Mohl si jej tedy přečíst jen malý okruh čtenářů z řad inteligence. Jenomže
se jeho parafráze mezi intelektuály rozkřikla, Čaadajevovy názory se šířily, často v ne zcela
přesných opisech vedoucích ke zveličování Čaadajevových tvrzení, a Rusko o nich diskutovalo. Začaly
se tvořit početně sice nevelké, názorově však zajímavé kroužky, z nichž vzešly nejen slavjanofilské
a zapadnické teze, ale i radikálně demokratické. Zejména ti, kteří se scházeli kolem Michaila V.
Petraševského (1821-1866), Alexandra I. Gercena (1812-1870) a Nikolaje G. Černyševského
(1828-1889), pozorovali nejen to, co se děje v Rusku, ale i to, co se odehrává za jeho hranicemi. A
tam probíhaly revoluce a nejrůznější projevy nespokojenosti mas. Zejména revoluce 1830 a 1848
podnítily ruské radikální, nebo, s přívlastkem, který vytvořila ruská historiografie – revoluční -,
demokraty k optimistickým vizím, že se jejich pozitivní výsledek, vítězství nad utlačovateli,
rozšíří i do ruského prostředí. Nutno však zdůraznit, že ruští radikální demokraté nechtěli se vším
všudy kopírovat západoevropskou revoluci. Ve své drtivé většině se jí dokonce báli. Měli strach, že
by v Rusku převzala moc, dle jejich slov, lůza. Spoléhali se proto na to, že v Rusku je jiná
situace, že masy budou respektovat doporučení intelektuálů a nechají se jimi vést. Prostě, budou
akceptovat ruské zvláštnosti spočívající v organizovaném revolučním charakteru změn.

Jednou z podstatných ruských zvláštností měl být vysoce agrární charakter ruské společnosti. Z něho
např. vzešla Gercenova vize o vybudování rolnického socialismu. Stavebním kamenem tohoto socialismu
se měla stát rolnická komuna – občina a její kolektivistický způsob života: kolektivní odpovědnost
i nezodpovědnost – všechno je vše, všichni za všechno mohou a vlastně nikdo nemůže za nic. Jediný
viník, na něhož bylo možné ukázat, byl představený obce – staršina - ale to jen proto, že stál
v čele obce. Provinil se tedy tím. Nikoli, že spáchal nějaký zločin.

            Ruští radikálové se tradičně zajímali o revoluční dění na západě. Nečinili však nic
jiného než většina ruské společnosti, která se tradičně poohlížela po tom, co se na západě děje.
Mohlo jí přece ze západu hrozit nějaké nebezpečí: mocenské nebo „jen“ hospodářsko-konkurenční.
Tradiční rivalita vyjádřitelná slova „dohnat a předehnat“ platila v pohledu na Západ i pro ruské
radikály.

            Většinu informací, které radikálové ze západu získávaly, dostávali jen zprostředkovaně.
Teprve v první polovině padesátých let 19. století k nim přibyly autentické zprávy ruské politické
emigrace. Geneze této skupiny opozice tkvěla ve skutečnosti, že perzekuce a pronásledování oponentů
carského režimu za Mikuláš I. rostly, ale že uskutečnit cestu do ciziny a získat pas nebylo
nemožné. Zejména pod rouškou studijních cest se v padesátých letech rodila generace ruských
politických emigrantů v čele s Alexandrem Gercenem a Michailem Bakuninem, která pak seznamovala
Evropu s realitou života v Rusku a nabádala ji, aby pomohla těm snahám, které usilují o jeho
zlepšení. Docházelo přitom i k absurditám. Roku 1858 např. pozdravili Alexandr Gercen a Nikolaj
Černyševskij Alexandra II. jako dárce svobody a spasitele Ruska. Stejně tak uvítali zrušení
nevolnictví. Byli tvůrci výzev, aby Evropa pochopila Rusko, nečinila mu ani přes krymskou porážku
příkoří a podpořila jeho další reformní kroky. Jenomže jimi následné očekávané kroky se
neuskutečnily. A tak nastala, zejména po ruském potlačení polského povstání 1863/64 mezi emigrací
radikalizace ústící v očekávání ruské rolnické revoluce.

            Carská vláda hleděla na radikalizaci emigraci nelibě a snažila se všemožně bránit jejím
stykům s domovinou. Osobnosti přispívající do emigrantských tiskovin byly pronásledovány, studenti
vracející se do Ruska procházeli přísnou kontrolou, tajná policie sledovala všechny cizince
pobývající v Rusku a intenzívně pátrala po importu zakázaných zahraničních a emigrantských
časopisů. Za všechny přestupky spojené s touto činností byly tvrdé tresty.

                Neméně výrazně zasahovaly represivní orgány proti domácí opozici. Řada radikálněji
smýšlejících osobností byla od konce padesátých let 19. století vězněna či deportována na Sibiř,
liberalizující činitelé byli postupně zbavování svých míst, např. učitelům byl udělován zákaz výuky
či působení v určitých regiónech, časopisy, v nichž se objevily výrazněji kritické statě či výzvy,
byly zastaveny, proti sílícímu studentskému hnutí byla vytvořena nová omezující nařízení. Přesto se
projevy nespokojenosti ve městě i na vesnici stávaly běžným jevem a na konci padesátých let o sobě
dala v Rusku jasně vědět radikální opozice formou řady písemných proklamací. Jedním z jejich autorů
byl Nikolaj Černyševskij, který byl za to odsouzen k čtrnácti letům nucených prací a doživotnímu
vyhnanství na Sibiři. O Černyševském je nutno se zmínit zejména proto, že byl příkladem nesouhlasu
s historismem ústícího např. v Pisarevově pojetí v historismu vyhlášený boj, především boj proti
autoritám týkající se jak Puškina, tak Katkova, teokracie, státu a církve.

            V lecčems podobných názorů byl Michail Bakunin (1814-1876), který vyšel z představy o
nutnosti úplného zničení stávajícího státu a vytvoření zcela nové společnosti. Paradoxně ovšem
Bakunin ještě v roce 1862 věřil, že Alexandr II. jako lidový car je schopen a ochoten realizovat
jeho představy.

            Ohromný význam měla na radikalizaci opozice proklamace Mladé Rusko („Molodaja
Rossija“), napsaná v létě 1862. Jejím autorem byl student moskevské univerzity Petr G. Zaičněvskij
(1842-1896) přesvědčený o nutnosti krvavé všeničící revoluce. V proklamaci tvrdil, že Rusko již
stojí na jejím prahu. Akcentoval nezbytnost zásadní změny všeho a všech bez výjimky. Projevy
ruského liberalismu označil za liberálničení, kterého je nutné se vyvarovat. Věci revoluce svým
ustupováním dílčím reformám škodí ještě víc než konzervatismus. Vyjádřil i představu, kdo bude
revoluci řídit – ústřední revoluční výbor, o jehož členech předpokládal, že to budou ti, kteří se
kolem něho soustředili a s jeho názory konvenovali. Budoucí Rusko má být federativní socialistickou
republikou složenou z oblastí podobných stávajícím guberniím. Základem hospodaření na vesnici mají
být občiny, průmyslového podnikání továrny ve společném vlastnictví. Metody boje Zaičněvskij
převzal od francouzského revolucionáře Louise Augusta Blanquiho (1805-1881), vehementně se hlásil
k jakobínům.[24]

            Pronásledování revolucionářů vedlo opozici ke sdružování do řady zakonspirovaných
kroužků. Jedním z nejvýznamnějších byl v roce 1862 vzniklý v Petrohradě tajný spolek Zemlja i volja
(Půda a svoboda), který byl ve spojení s polskými revolucionáři a Bakuninovým prostřednictvím i s
Gercenovou emigrací. V programu jeho Ruského ústředního lidového výboru se hovořilo o právu a
povinnosti k revoluci jako k ochraně proti tlaku a ukrutnostem absolutismu a lidové zájmy byly
stavěny proti zájmům carského absolutismu. Tento výbor vydával řadu provolání a agitačních spisků.
V květnu 1862 např. zveřejnil prohlášení Mladé Rusko, v němž se hrozilo krvavou a nemilosrdnou
revolucí, nepřemění‑li se Rusko v republikánsko‑federativní stát s národními a místními sněmy,
spravedlivými daněmi, osvobozením žen, odstraněním klášterů apod. Car byl varován před snahou
umlčet tyto hlasy ‑ jinak "chopte se seker". "Kdo není s námi, je proti nám".

            Jestliže takové proklamace byly charakteristické pro radikální opozici, umírněnější
opozice, zejména liberálové se soustředili na tzv. adresy, ve kterých upozorňovali cara či jiné
přední činitele ruského státu na nebezpečí, které setrvávání na vžitých patriarchálních zásadách
přináší. Příkladem byla liberální organizace Velkorus a tverští měšťané, kteří např. roku 1862
sestavili adresy, které se zejména věnovaly ekonomickým problémům.

            Již jsme se zmínili o řadě rolnických bouří, které následovaly po zveřejnění
Alexandrova manifestu o zrušení nevolnictví. Vyvrcholením nespokojenosti se však v šedesátých
letech 19. století stal pokus studenta Dmitrije V. Karakozova (1840-1866) o atentát na cara
Alexandra Druhého. Stalo se tak 4. (16.) dubna 1866 na konci carovy tradiční procházky. Když car
nastupoval do kočáru, ozvaly se výstřely. Karakozov však minul a ihned byl kolemjdoucími zadržen.
Společnost byla pokusem o atentát konsternována. Oproti tomu druhý atentát na cara, který se
odehrál o rok později v Paříži a jehož autorem byl polský anarchista Brezowski, již takový rozruch
uvnitř ruské společnosti nevyvolal. A to nejen proto, že k němu došlo v zahraničí. Jako by si ruská
společnost postupně na skutečnost atentátů na nejvyšší představitele samoděržavné moci jako na
formu politického boje zvykala. Nebo ji dokonce vzala za svou. Jinak přece zlepšení svého postavení
nedosáhne. Přesto stále platila tradiční lidová vize, že car je posvátnou osobností. Legenda o
lidovém dobrotivém carovi byla zejména na ruském venkově žijícím svérázným zkostnatělým
patriarchálním životem stále ještě velmi aktivní.

            Této situace využívaly konzervativní kruhy k tomu, aby našly východisko z nebezpečí,
kterým Rusku hrozil „vnitřní nepřítel“. Šlechta („dvorjanstvo“) již delší dobu čas od času konala
Shromáždění čelných představitelů ruské země, na nichž diskutovala o situaci v zemi. Na jednom
ze zasedání, které se konalo v roce 1866, přednesl úvodní referát jeden z nejvýznamnějších ruských
politiků této doby, osobnost mající mimořádný vliv na cara Alexandra II., spoluautor rolnické
reformy šedesátých let 19. století a v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století její aktivní
obhájce Petr A. Šuvalov (1827-1889).[25] Vehementně v něm hájil tradiční podobu ruského samoděržaví
a vedoucí úlohu šlechty v něm. Hlavním argumentem pro něj bylo tvrzení, že v ruském státě v odkazu
na minulost nelze toto tradiční politické, ekonomické a sociální postavení šlechty jako jednoznačně
nadřazeného stavu nad ostatní změnit. Pokud by k tomu někdy došlo, pak by nastaly nenahraditelné
škody, a to, co se týče státu, především v politickém ohledu, co se týče společnosti, zejména v
morálním aspektu. Neméně významná osobnost, která se rovněž výrazně podílela na konstrukci a
prosazování rolnické reformy, tajný rada, kníže Pavel P. Gagarin (1789-1872), Šuvalovova slova
rozvinul do konkrétního požadavku změnit tiskový zákon v duchu obnovy zákazu svobodně psát a
hovořit o veřejných (míněno především politických) věcech. To se Gagarinovi zastávajícímu tehdy
spíše reprezentativní než výkonný post předsedy výboru ministrů za mohutné Šuvalovovy podpory
podařilo: V květnu 1866 byl vydán reskript O ochraně ruského lidu před škodlivými jevy.[26] Nutno
poznamenat, že obsah dalece překračoval původní záměr. Mezi „škodlivé jevy“ byla totiž řazena i
část vědy, výchovy a vzdělání. Nešlo ani tak o konkrétní vědecká témata jako o snahu zabránit
svobodě bádání, výchovy a vzdělání. To vše průřezově mezi obory. Proto se také reskript dotýkal
organizace školství. Na jeho základě byla např. omezena autonomie vysokých škol. Co však bylo
nejdůležitější, dokumentem "O ochraně ruského lidu před škodlivými jevy" byl oficiálně zdůvodněn
tvrdý postup oficiálních činitelů proti teroristickým a revolučně laděným akcím. Za protistátní v
něm byly označeny i umírněné opoziční názory zaznívající ve školství, vědě a kultuře.

                Domnívali-li se někteří činitelé, že vláda Alexandra II. ochotou k reformování
některých oblastí politického a společenského života zahájí liberalizující cestu, pak rok 1866 a
následující vývoj je vyvedl z omylu. Až do roku 1917 se pro ruskou vládu stala určujícím hodnotovým
kritériem moc ruského panovníka a mohutnost ruského soustátí. Politické zájmy impéria byly
nadřazeny nad zájmy ruské společnosti. Na prvním místě stály mocenské ambice a taková zahraniční
politika, která povýšila imperiální ideu na rozhodující kritérium vývoje. Stranou nezůstala ani
vnitřní politika, v níž se chápala mohutnost ruské říše jako garant optimálního vývoje. Soustředila
se proto na maximální centralizaci a zárodky samosprávy podřizovala důsledné kontrole ústředních
státních institucí. I když se rozšířil okruh odborníků, kteří se na jejím provádění podíleli,
centrálně řízená byrokracie zůstávala vše určujícím a vše rozhodujícím činitelem.

                Atentát Dmitrije Karakozova na cara Alexandra II. byl pro konzervativní kruhy
zřetelným důkazem, že Rusko nelze liberalizovat, že mu nelze vládnout jinak, než tradičním
byrokraticko vojenským systémem. Na jejich nátlak musel v roce 1866 odstoupit např. ministr osvěty,
tvůrce školské a cenzurní reformy Alexandr V. Golovnin (1821-1886) a jeho místo zaujal
konzervativní byrokrat Dmitrij A. Tolstoj (1823-1889). Odstoupit musel i liberální ministr vnitra
Petr A. Valujev (1814-1890), na jeho místo a na post šéfa četnictva nastoupil konzervativní Petr A.
Šuvalov atd. Nikoli tedy od nástupu Alexandra III., ale od této doby lze v ruském státě pozorovat
symptomy proti-reforem a utužující se reakce. Jejími projevy bylo i to, že roku 1867 byla zúžena
nezávislost profesorského sboru ruských univerzit a nad jejich studenty byl zostřen policejní
dozor. Ani nadšení předního ruského publicisty, slavjanofila Ivana K. Aksakova (1823-1886), že 1.
září 1866 vyšly časopisy bez předběžné cenzury, nemělo dlouhého trvání. Záhy bylo dokonce zavedeno
pravidlo trestat časopis odnětím práva volného prodeje. Poněvadž se časopisy v Rusku málo
předplácely, znamenalo to vlastně zastavení časopisu.

                Ještě jedna věc stojí v souvislosti s Karakozovým atentátem za zmínku. S nejvyšším
trestem, ke kterému byl Karakozov odsouzen, souhlasila celá ruská společnost. O dvanáct let
později, v dubnu 1878 byla souzena Věra I. Zasuličová (1849-1919) za pokus o atentát na
petrohradského „gradonačaľnika“ Fjodora F. Trepova (1809-1889).[27] Zasuličová pokus spáchala
v lednu 1878 údajně kvůli Trepově svévoli projevující se mj. tím, že v červenci 1877 nechal zmrskat
známého petrohradského anarchistu Alexeje S. Bogoljubova (1854-1887) za to, že během procházky na
dvoře vyšetřovací věznice („Dom predvariteľnogo zaključenija“) před ním nesmeknul čepici.[28] Podle
Zasuličové byl Trepovův čin v rozporu s carským výnosem z dubna 1863, kterým se tento druh trestu
v Rusku rušil. Zasuličová se u soudu stala téměř národní hrdinkou a slova z její obhajoby hovořící
o svévoli carských úředníků byla často citována jako příklad boje s konzervativním Ruskem.

            Přes značné úspěchy v potlačování opozice se opoziční hlasy utlumily jen na krátkou
dobu. Již roku 1869 založil Sergej G. Nečajev (1847-1882) anarchistickou Společnost národního soudu
a Krvavé zúčtování lidu („Narodnuju raspravu“), složené z přísně zakonspirovaných pětičlenných
buněk. Připravil pro ně Revoluční katechismus, což byl program ruského anarchismu a zásady činnosti
jeho stoupenců. Podle Revolučního katechismu bylo cílem revolučního hnutí úplné osvobození
pracujícího lidu prostřednictvím terorismu. Pozoruhodná byla forma, jakou k němu mělo dojít:
Nečajev a jeho stoupenci - nečajevci - tvrdili, že osvobození lze dosáhnout jen vše ničící revolucí
celého národa. Aby ji bylo možné vyprovokovat, musí tajný spolek vynaložit všechny síly na to, aby
existující zlo zvýšil a rozmnožil, prostě, aby zlomil trpělivost lidu a vydráždil jej k hromadnému
povstání.

            Revoluční katechismus hlásal naprostou negaci a vše-destrukci, včetně „vyhlazení cara a
celé jeho rodiny". Rozhodl‑li se Nečajev prozatím ponechat Alexandra II. na živu, pak údajně jen
proto, aby Alexandr svým jednáním vydražďoval národ k revoluci. Nečajev tvrdil, že přenechá jeho
odsouzení a potrestání národnímu soudu; neboť jen ruský národ má právo jej potrestat smrtí; jen on
je oprávněn posoudit, nakolik jej „lži reformou“ zradil. Přesto Nečajev připravoval bojovou
skupinu, která měla v příhodném okamžiku vtrhnout do Zimního paláce a zavraždit všechny příslušníky
carské rodiny. Tedy nejen cara. Proč nejen jeho? Protože tím měly být podlomeny stavební kameny
ruského samoděržaví. Měl zahynout nejen stávající panovník, ale i všichni jeho potencionální
nástupci a všichni, kteří by mohli představovat pro stoupence samoděržaví symbol vůdce. Zavražděním
carské rodiny však masakry neměly skončit. Naopak, jimi měla začít ještě větší a „velkolepější“
akce. Na řadu měli přijít všichni členové III. oddělení carské kanceláře. Zničením tajné policie
tak mělo dojít k destrukci stěžejní opory samoděržaví. A pak již měli přijít na řadu jednotliví
ministři a další čelní představitelé samoděržavné moci tak, aby se již nic z ní nemohlo
obnovit.[29]

            Nečajev, na rozdíl od mnohých jiných ruských revolucionářů, nesetrval u destrukce, ale
svoje vize rozvinul i do období po revoluci. Vytvořil tím ucelenou představu o budoucí rovnostářské
společnosti. Ve stati Stěžejní zásady budoucího společenského zřízení („Glavnyje osnovy buduščego
obščestvennogo stroja“), kterou zveřejnil v roce 1870 ve druhém čísle anarchistického časopisu
Krvavé zúčtování lidu („Narodnaja rasprava“) podobně jako později Vladimír I. Lenin v knize Stát a
revoluce (1918) předložil představu o budoucí rovnostářské společnosti, která se zformuje po
vítězné revoluci. Podle Nečajeva bude tvořená spontánně, protože bude založená na morální obrodě
všech jejich příslušníků a jejich spontánním řízení. Stěžejním Nečajevovým heslem pro budování také
společnosti bylo „“kdo není s námi, je proti nám“. Tedy ten, kdo by se stavěl proti její tvorbě, či
ten, který by o ní jen pochyboval, měl být jako vlastizrádce zničen.[30]

            Nečajevský anarchismus povýšil revoluční opoziční prvky do absurdní podoby. Jeho krédem
bylo: mravní je vše, co slouží vítězství revoluce. Ani jeho největší pokračovatel Bakunin se s
většinou jeho postupů neztotožnil. Přesto ho v řadě teoretických aplikací podpořil.[31]

            Michail Bakunin byl pro ruské opoziční hnutí velmi cenný kontakty, které
zprostředkovával ruským revolucionářům žijícím ve vlasti se zahraničím. Podobnému úkolu sloužili
již dříve radikální demokraté Gercen, Pisarev i Černyševskij. Michail Bakunin však na rozdíl od
nich věřil a také se snažil k tomu aktivně přistupovat, že je možné připravovat celoevropské
revoluční hnutí. V tomto směru mu byl v Rusku velmi blízký nejen Nečajev, ale i Nikolaj A. Išutin
(1840-1879) a jeho stoupenci - išutinci. Išutin byl bytostně přesvědčen, že účel světí prostředky a
že cíl předurčuje kroky k jeho dosažení. Věřil, že stávající ruské i evropské revoluční hnutí je
již dostatečně silné, aby zrealizovalo evropskou socialistickou revoluci. A vehementně se snažil o
tom přesvědčit svoje okolí. Aby dosáhl kýženého úspěchu, vymyslel si, že vše připravuje Evropský
revoluční výbor, jehož je on členem. Nebyl ovšem členem Zemlji i volji. A přesto jí připisoval
autorství několika svých proklamací, ve kterých bezprostředně vyzýval k boji se samoděržavím.
V mnohém se ztotožňoval s Nečajevovými názory, především s Katechismem revolucionáře: i pro Išutina
měl být skutečný revolucionář profesionálem - neměl žít rodinným životem, ženit se, mít děti
(alespoň ne oficiálně); měl přetrhat všechny dosavadní přátelské vztahy, žít tajně a tajemně,
vystupovat pod pseudonymem a všechny svoje síly soustředit na nenávist k sociální nespravedlnosti,
tedy samoděržavnému státu, který ovládá stávající ruskou společnost. Veškerá činnost
profesionálního revolucionáře se měla podřídit konečnému cíli – uskutečnění socialistické
revoluce.[32]

            Nečajevovi a Išutinovi se na konci šedesátých let 19. století názorově přiblížil
někdejší blízký spolupracovník Alexandra I. Gercena publicista a básník Nikolaj P. Ogarjov
(1813-1877).[33] Nebyl sice tvůrcem tak „velkolepých“ vizí jako Nečajev a Išutin, ale o to více se
zasloužil o jejich popularizaci v ruské společnosti. Napsal řadu proklamací, v nichž přímo i skrytě
apeloval na city ruské společnosti se záměrem aktivovat jejich touhu po svobodě konkrétními
radikálními kroky.

            Názory nečajevců i išutinců byly šířeny i dalšími proklamacemi a pamflety. Jedním
z těch zajímavějších byla ta, jejímž autorem byl literární kritik Vladimír A. Zajcev (1842-1882).
Název Od ruské revoluční společnosti ženám („Ot russkogo revoljucionnogo obščestva k ženščinam“)
zřetelně vyjadřoval její obsah. Tato prokla-mace z roku 1870 totiž přisuzovala vedoucí úlohu
v revolučním hnutí ženám. Byla jakýmsi feministickým pendantem Nečajevových, Išutinových a
Ogarjovových výzev k přípravě revoluce, jejímž výsledkem bude rovnostářská společnost. I Zajcevův
spis považoval za jedinou účinnou metodu revoluce teroristické akce. [34]

            Tajná i řádná policie ruské revolucionáře pronásledovala. Jakmile se objevily náznaky
prozrazení jejich tajných kroužků, většina organizátorů prchla za hranice a žila životem „druhého
Ruska“, tedy emigrantů. Ne jinak tomu bylo i v případě Nečajeva. Na prozrazení jeho organizace měla
nemalý vliv vražda jeho soudruha, ale v jistém okamžiku názorového oponenta studenta Ivana Ivanova.
Nečajev opozici z duše nesnášel. Zcela v duchu svého revolučního hesla „kdo nejde s námi, je proti
nám“ chápaného v nejortodoxnější formě, v okamžiku, kdy Ivanov vyjádřil nesouhlas s Nečajevovým
vůdcovským terorem a rozhodl se pro vlastní anarchistickou organizaci, nechal jej zavraždit.
Z obavy před zatčením pak prchnul do Ženevy a následně do Londýna, kde se vydával za jednoho
z nejpronásledovanějších ruských politických uprchlíků. Podobně se ovšem chovali i další ruští
revolucionáři. Mohli přitom v zahraničí, nejčastěji ve Švýcarsku a Velké Británii žít vcelku
poklidně. Vždy se totiž našel dostatek mecenášů z řad západoevropských podnikatelských kruhů, kteří
měli zájem na podrývání carské autority, a ochotně věnovaly nemalé prostředky na podporu ruského
radikálního revolučního hnutí destabilizujícího ruskou společnost. S touto podporou byly
v zahraničí rovněž zakládány ruské revoluční kroužky. Např. v roce 1872 v návaznosti na nečajevské
organizace založil Petr N. Tkačov (1844-1886) v Ženevě Společnost lidového osvobození („Obščestvo
narodnogo osvoboždenija“). Zajímavostí tohoto spolku bylo spojení revolučních záměrů se slovanskou
jednotou. Mělo se jednat o přísně zakonspirovanou centralizovanou organizaci, která by po převratu
vytvořila nový na rovnostářství založený všeslovanský politický systém.

            Petr Tkačov byl sice názorově blízký ruskému anarchismu, ale v některých představách se
s ním rozcházel. Čerpal totiž rovněž z revoluční filozofie francouzského revolucionáře Louise
Augusta Blanquiho. Podle něj také bývá tento směr ruského anarchismu označován jako blanquismus.
Sami sebe jeho přívrženci označovali za jakobíny. Podstatou Tkačovy revoluční vize bylo přesvědčení
shodné s Blanquim, že revoluci může uskutečnit pouze menšina. Většina je schopná zrealizovat pouze
evoluci. Revoluci nemůže provádět masa, ta je na to příliš indiferentní, ale jen „civilizovaná
skupina“ složená především ze vzdělané inteligence. Ta jako jediná je schopná ukázat mase, jak
revoluci provézt a následně budovat novou společnost. Tatáž skupina musí rovněž nastolit novou
morálku. Při přípravě revoluce a její realizaci je však nutné veškerou morálku opustit. Na prvním
místě musí stát účel. A tedy i bez lítostnosti s nepřáteli. Oproti anarchismu Tkačov počítal po
provedené socialistické revoluci s vybudováním státu, který provede řadu ekonomických, politických
i právních reforem tak, aby byla budována rovnostářská spravedlivá společnost. Jejím základem se
stane stávající rolnická občina.

            Aktivitě opozice se ruské oficiální kruhy snažili čelit tradičním způsobem. K nim
patřil i carský výnos z roku 1873, kterým se zakazovalo zmiňovat se v jakémkoli tisku o
záležitostech vnitřní i vnější ruské politiky. Tento postup spojený s tradičními represemi vůči
skutečným a často i jen potenciálním oponentům však vyprovokoval nové anarchistické a teroristické
akce.

            Ve druhé polovině sedmdesátých let 19. století se stalo nejvýznamnějším ruským
opozičním hnutím narodnictví. Jeho kořeny sahají do šedesátých let 19. století. Zcela vzdáleni mu
nebyli ani anarchisté Nečajevova a Išutinova typu. Je proto zřejmé, že narodnictví sedmdesátých let
využilo některých předchozích zkušeností ruského revolučního hnutí, především různých letákových
akcí, vydávání adres a proklamací. Narodnické hnutí, označované západní literaturou jako ruský
populismus, se ovšem neztotožňovalo s názorem anarchistů, že je třeba definitivně odstranit stát.
Naopak respektovalo stanovisko, že stát je řídící a určující hodnotovou kategorií. Nechtělo se však
smířit s tím, že by byl národ (ve smyslu lid, v ruštině pro oba termíny, národ i lid existuje jen
jeden pojem – „narod“) druhořadým, pasivně přihlížejícím prvkem. Naopak, lid pro ně byl
rozhodující, aktivní složkou. Má-li proto dojít k zásadní změně státu a společnosti, je nezbytné,
aby tuto změnu uskutečnil lid. Ve stávající podobě je ruský lid nedostatečně vzdělán. Je proto
nutné mu dodat tolik informací, aby pochopil svoji dějinnou úlohu, náležitě se na ni připravil a
poté ji provedl. Původně tedy narodnici nechtěli revoluci za každou cenu, ale až po náležité
vzdělanostní přípravě. Na základě této představy se narodnici proměnili v hnutí aktivistů
hlásajících nutnost - jít mezi lid („chožděnije v narod"), vysvětlit mu smysl svých kritik a
připravit ho k aktivní destrukci samoděržaví. V tomto smyslu patřil mezi ortodoxní narodniky již
zmíněný Petr Tkačov. Stejně jako většina narodnických aktivistů patřil i Tkačov k opozičním
intelektuálům, většinou nedostudovaným vysokoškolákům, kteří smysl své práce spatřovali v boji za
„lepší vlast“. Stávali se z nich profesionální revolucionáři, kteří prostředky na obživu získávali
jak nelegální cestou, loupežemi, tak legálně, sponzorskými dary bohatých měšťanů podporujících
abstraktní vizi o lepším Rusku. Nejen kvůli revoluční agitaci, ale i pro nejrůznější kriminální
delikty policie narodniky pronásledovala a zatýkala. Nejčastějším druhem trestu byly nucené práce
(katorga) ve vzdálených, na Urale či Sibiři se nacházejících průmyslových komplexech. Narodnici
byli např. posílání na nerčinskou katorgu, která představovala nucené práce v táborovém systému
nerčinského náhorního okruhu Zabajkalského kraje. Již roku 1739 tam byly otevřeny velké doly na
olovo a stříbro. Vězeňské práce, přesněji práce těch, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím –
katoržniků – se zde při dolování a zpracování rudy využívalo téměř od počátku. Carská moc tuto
formu ekonomické činnosti odsouzených využívala od 17 století zejména ve špatně přístupných a
k těžkým životním podmínkám určeným místům jako byly Ural a Sibiř. Roku 1826 zde byl vybudován celý
komplex nerčinských lágrů, jeden z největších v předrevolučním Rusku, kterým v průběhu 19. století
prošlo na milión odsouzených. Zřízení komplexu souviselo s možností, aby v něm byli pracovně
využíváni odsouzení děkabristé. Carská vláda Alexandra I. a Mikuláše I. si více než jejich
předchůdkyně uvědomovaly výhody potrestání, ve kterém si odsouzení výsledky své práce nejen
kompenzovali náklady na pobyt ve vězení, ale nadto vytvářeli další velké hodnoty, takové, které by
běžným civilním systémem byly v krutých uralských a sibiřských podmínkách jen stěží dosažitelné.

            Po Alexandrově amnestii děkabristů na konci padesátých let 19. století počet pracovních
sil výrazně klesl a tím i produkce dolů. Táborové vedení, které se v roce 1869 přeměnilo ve Správu
Nerčinských táborů („Upravlenije Nerčinskoj katorgoj“), přímo podřízenou Ministerstvu vnitra,
hledalo řešení. Našlo jej v odsouzených revolucionářích, kterých v šedesátých letech 19. století
v Rusku rychle přibývalo. Lágrový systém se dokonce mohl znovu rozšířit, jeho řízení zdokonalit
(viz právě zmíněná Správa Nerčinských táborů). Katoržnici byli např. nově rozdělováni podle
odbornosti do několika skupin. Práce tím mohla být efektivnější. [35]

            Po únorové revoluci roku 1917 byla Správa Nerčinských táborů, podobně jako podobné
instituce sloužící k organizaci věznění a práce odsouzených, zrušena a političtí vězni amnestováni.
Doly však fungovaly dál. I sovětské Rusko potřebovalo stříbro a olovo. Leninova vláda dovedla, tak
jak to předpokládal Tkačov, využít zkušeností svých předchůdkyň. Leninismus sice hlásal postupné
odumírání státu, ale v konkrétní praxi tzv. diktatury proletariátu umně využil všech represivních
metod předchozího režimu. Mnohé dokonce ještě zdokonalil a zefektivnil. Pro využití vězeňské práce
v systému Leninových pracovních táborů a zejména později tzv. Stalinových Gulagů to platilo
dvojnásob.[36]

            Odhaduje se, že ve druhé polovině sedmdesátých let 19. století, kdy narodnictví
dosahovalo svého zenitu, policie zatkla na 1.600 narodnických agitátorů. Většinu nejprve izolovala
ve vyšetřovací vazbě, pro niž byla v Petrohradě upravena speciální budova vyšetřovací věznice („Dom
predvariteľnogo zaključenija“). Z ní pak po několika dnech či týdnech putovaly k soudu, kde s nimi
byly pořádány vysloveně monstrprocesy. Často se jednalo o tak masové akce, že se pro ně ujaly názvy
podle počtu souzených: např. procesy padesáti narodniků, sedmnácti narodniků nebo sto devadesáti
tří narodniků.[37]

            Narodnictví bylo zpočátku ve srovnání s anarchismem a blanquismem umírněné. Důraz na
morálku a emoce, na něž první narodnici kladli důraz, ale neslavil úspěchy. A tak přišla na řadu
změna v podobě radikalizace. V roce 1877 byla narodniky založena nová Zemlja i volja, která
v Tkačově duchu vybízela k razantní revoluční propagandě. Agrární otázka, na níž kladli narodnici
důraz, v ní byla líčena jako principiální sociální otázka, kdežto dělnická otázka byla (zatím)
ponechávána, jako Rusku cizí, nevlastní, stranou. V Rusku prý vždy šlo jen o půdu a svobodu. Půda
se má stát majetkem těch, kdo na ní pracují. Protože to nepůjde dobrovolně, musí se vzít statkářům
a jiným pánům násilím. Je tudíž třeba uskutečnit rolnickou revoluci, která umožní socializaci
vesnice.

            Zemlja i vojla sice pomýšlela na neozbrojenou revoluci, ale část jejich hlasatelů
učinila svým prostředkem terorismus. Protože se jí dosavadní akce revoluční propagandy zemlevolců
nejevily jako dostatečně úderné, v červnu 1879 odštěpením od Zemli i volji vyhraněně teroristická
organizace Lidová vůle („Narodnaja volja“). Vytkla si jako aktuální cíl terorizovat vládu a
veškerou, podle její dikce zpátečnickou činnost. Kořeny činnosti Narodnoj volji se vinuly
k atentátu Věry Zasuličové na petrohradského gradonačalnika Fjodora Trepova, který byl spáchán
v lednu 1878. Po výstřelu Zasuličové následovala řada dalších narodnicko-teroristických akcí, které
ale ještě nebyly centrálně organizované. K takovým patřil atentát spisovatele a revolucionáře
Sergeje M. Kravčinského (1852-1895) známého pod pseudonymem S. Stepňak na šéfa petrohradských
četníků Petra I. Mezenceva (1827-1878) v srpnu 1878. Tato akce a zejména po ní následující
Kravčinského proklamace Smrt za smrt („Smerť za smert“) byly velmi důležité pro vznik Narodnoj
volji. Kravčinskij v ní na příkladu Mezenceva ukázal, jak samoděržavná moc není bez teroru ochotna
učinit žádné ústupky. Pokud něco takového činní, pak jenom jako zdání. Realita změn je nulová. Aby
něčeho bylo dosaženo, je nutno stávající vládu důsledně terorizovat. Tím se také ukáže, že lze
dosáhnout pozitivních cílů takovouto formou a masy budou nakloněny jít za narodnickou
ideologií.[38]

            Narodnaja vojla nebyla, podobně jako Zemlja i Volja a další revoluční organizace této
doby příliš velkou. I když mezi těmito organizacemi patřila k největším. Počet jejich členů se
odhaduje na pět set. Narodovolci ve svém programu tvrdili, že jen vůle lidu, o níž byli členové
této organizace přesvědčeni, že ji naplňují, má právo potvrzovat společenské útvary; hájila tezi,
že každá myšlenka, jež má být politicky a sociálně uskutečněna, musí nejdříve projít vědomím a vůlí
lidu. Abychom si uvědomili širší souvislosti, připomeňme si, že na její vznik zapůsobila rovněž
nespokojenost s mezinárodní situací, pokles významu ruského impéria po berlínském kongresu konaném
v únoru a březnu 1878.

            Po odštěpení Narodnoj volji ze Zemli i volji se umírněnější část narodnické organizace
přejmenovala Nové dělení černozemě („Čornyj pereděl“). I její název měl jednoznačně vyjadřovat cíl:
prvotním úkolem je získání pro myšlenku revoluce široké rolnické masy, a to agitací za přerozdělení
půdy a jejím následným rozdělením tak, aby skutečně patřila těm, kdo na ní pracují. To musí být
nejen základ agitace, ale také stěžejní cíl agrární socialistické revoluce.

            Aktivita skupiny Čornyj pereděl byla dlouhodobou záležitostí. Policie ji sice pečlivě
sledovala, aktivitu však soustředila na Narodnuju volju, protože její činností byli ohroženi čelní
představitelé ruského státu. Když Narodnaja volja zorganizovala kromě jiných akcí, 2. dubna 1879
další, v pořadí již třetí atentát na cara, došla carovi trpělivost. Petrohradskou policii obvinil
z neschopnosti a proti anarchistům povolal do Petrohradu generála Michaila T. Lorise-Melikova
(1825-1888). Loris-Melikov byl do jisté míry charismatickou osobností: výrazně se zasloužil
v rusko-turecké válce 1876-1877 o získání Karsu a poté o potlačení sociálních nepokojů v
astrachaňské oblasti.

            Loris-Melikov poté, co přijel do Petrohradu, se nejprve jako předseda zvláštní komise
potírající rebelie, vybavený mimořádnými pravomocemi a později jako ministr vnitra zaměřil na
potlačení nejradikálnějších projevů opozice. Tímto krokem se snažil, podle vlastního vyjádření, o
obnovení zákonnosti v plném rozsahu. Současně represe spojil s liberalizujícími ústupky, a
k jednání s umírněnou opozicí. Tento politický kurz se často označuje jako „diktatura srdce" nebo
politika „vlčí tlamy a liščího ohonu".[39]

            Na konci sedmdesátých let 19. století se objevily první větší stávky továrních dělníků.
Navazovaly na v podstatě ojedinělé, byť i nikoli municiózní akce sedmdesátých let. Jednou
z největších tehdejších stávek byla stávka v manufakturách severoruského města Narva v roce 1872,
do které se zapojilo na šest tisíc dělníků. Ve srovnání s ní byla stávka v Něvské papírně
v Petrohradě, do které se zapojilo „jen“ osm set dělníků, pouhou epizodou. Ve srovnání s provinční
Narvou však byl Petrohrad metropolí. Proto bylo nutné se s jejími účastníky vypořádat tvrději.
Kdežto vedoucí činitelé stávky v Narvě byli posláni na Sibiř na nucené práce, petrohradští vůdcové
byli potrestání vězením v Petropavlovské pevnosti.

            V těchto i dalších stávkách sedmdesátých let 19. století se neobjevil politický moment.
Byly motivovány pouze ekonomicky a sociálně. Odpovědí vlády na ně byly další masové procesy a
kolektivní tresty. Mezi stávkujícími se objevili narodnici, kteří začali šířit svoje názory i ve
městech, resp. mezi dělníky. A tak státní orgány reagovaly preventivně. Obviněné posílali většinou
do sibiřského vyhnanství nebo na katorgu. Jako varování měly působit tresty, které byly udělovány
za účast v revolučních teroristických akcích: jen v průběhu let 1879 a 1880 bylo pověšeno 21
teroristů a jeden zastřelen. Radikální revoluční hnutí však bylo efektivní – za stejnou dobu bylo
úspěšně spácháno 27 atentátů na přední ruské činitele. Navíc v únoru 1880 došlo k novému pokusu o
atentát na cara. Tentokrát šlo o velký výbuch přímo v srdci samoděržavné moci, v petrohradském
Zimním paláci. Přišlo při něm o život deset vojáků finského pluku chránícího carovo sídlo. Cara
zachránilo jen to, že slavnostní oběd, při kterém měla bomba vybuchnout, se opozdil. Byl to jeden
z největších pokusů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, jak cara „Osvoboditele“
připravit o život: v letech 1879-1881 bylo jen na Alexandra II. spácháno sedm atentátů.

                V době, kdy eskalovalo narodnické teroristické hnutí, byl již v Rusku známý
marxismus. Zprostředkovával jej zejména Bakunin, který se také roku 1868 zasloužil společně
s Něčajevem o první ruské vydání Marxova Kapitálu. O rok později Nečajev v Rusku vydal poprvé
v ruštině Manifest Komunistické strany. V té době však byl marxismus z pohledu socialistického
hnutí v Rusku pouhou extravagancí. Ačkoli zejména Nečajev z Marxe hodně čerpal, obecně se marxismus
v této době v Rusku rozšiřoval jen velmi zvolna. Jistě na tom měla podíl i skutečnost, že se Marx
ani Engels o Rusku nikdy příliš pozitivně nevyjadřovali, odsuzovali jeho politickou podobu a
bagatelizovali život jeho společnosti. Dokonce ani neuvažovali o tom, že by se Rusko mohlo nějak
změnit. Např. Karel Marx v polovině 19. století charakterizoval carismus jako byzantsko-mongolskou
„zrůdnost neschopnou jakýchkoli změn ani případného poevropštění“.[40]

            Vrátíme-li se ještě k Lorisi-Melikovovi, pak za zmínku stojí, že krátce po nástupu do
funkce vydal proklamaci k obyvatelům Petrohradu, v níž nekompromisně vyjádřil úmysl bojovat proti
všem snahám oslabit Impérium. Celé říši pak adresoval doktrínu "O neporušitelnosti občanských práv
a občanských svobod obyvatelstva", která napodobovala reskript "O ochraně ruského lidu před
škodlivými jevy". V jeho intencích pak Loris-Melikov podal carovi návrh na zrušení zemstevního
systému s odůvodněním, že se v něm rodí radikální opozice. Následně Loris-Melikov s odvoláním na
svoje mimořádné pravomoci vydal soubor dekretů zaměřených na posílení centralizace politiky a
řízení represivních orgánů. Třetí oddělení carské kanceláře vykonávající funkci tajné policie bylo
převedeno do sestavy ministerstva vnitra zřízením ministerského Departamentu policie. Tím
Loris-Melikov podřídil i tajnou policii své kontrole, neboť předseda výše jmenované zvláštní
komise, resp. později ministr vnitra se stal i jeho šéfem. Svému dohledu podřídil i nejvyšší
prokuraturu, do jejíhož čela postavil Vjačeslava K. Pleveho (1846-1904). Ten se později stal
ředitelem Ochranky, ve které bylo Třetí oddělení carské kanceláře po úspěšném atentátu na cara
Alexandra II. v roce 1881 transformováno. Kladně lze hodnotit, že Loris-Melikov zmírnil cenzuru,
připustil názor umírněné opozice a povolil diskuse o aktuálním stavu rolnické otázky. Na základě
toho carovi Alexandru III. doporučil vydat výnos o přechodu všech dočasně vázaných rolníků na
povinný výkup, snížit výkupní sazby, zrušit daň z duše a zmírnit podmínky, za nichž se rolníci
mohli vzdát své půdy.[41]

            Takto koncipovaná politika, v níž ponechával car velký prostor jednomu z oddaných
generálů, měla obdobu v západní Evropě u kancléře Otty von Bismarcka, resp. se sama některým
západoevropským praktikám čelícím revolucionizaci společnosti přibližovala. Pozice tradičního
konzervativního myšlení však byly v Rusku více než pevné, a tak tato politika ztroskotala na první
vážnější překážce. Tou byl úspěšný atentát na cara Alexandra Druhého. Po něm se opět ke slovu se
dostala politika konzervatismu a tradicionalismu. S tou již neměl a ani mít nechtěl Loris-Melikov
nic společného.

            Obecně pro ruský radikalismus platilo, že jeho aktivních činitelů a organizátorů nebylo
nikdy mnoho. Zato však byli jeho vizím zcela oddáni. Jednalo se patrně o důsledek jakési mystické
víry ve spasení okolí, v mesianistickou činnost, která v určitých odlišnostech sahalo hluboko do
ruské minulosti. Na místě je rovněž zamyšlení nad skutečností, proč ruské radikální hnutí bylo tak
kruté a všeničící. Ruský historik Alexandr N. Bochanov (* 1944) např. tuto skutečnost vysvětloval
odvěkou ruskou ochotou bezmezně věřit vzdělanějším a těm, kteří slibovali lepší život. To se ve
starším období projevovalo především na náboženské a imperiální bázi. Ruský člověk podle Bochanova
nikdy nežil přítomností, ale výhradně minulostí a budoucností. Ruský radikalismus vyjadřoval bolest
ruské duše vzdalující se vlivem dobové světskosti náboženským vizím ale potřebující je něčím
nahradit.[42]

            Ačkoli ruská tajná policie po všech opozičnících vždy intenzívně pátrala a ze svých
zahraničních odboček sledovala i ty, kteří podobně jako Gercen a Ogarjov emigrovali, větší vrásky
ruským vládnoucím kruhům nepřidělávali. Svědčí o tom skutečnost, že se ruští politici podstatně
více než o ruské vnitřní problémy zajímali o zahraniční záležitosti. Když však Rusko v nich zažilo
šok v podobě porážky v Krymské válce a úspěšné příliš nebylo ani ve východní krizi sedmdesátých let
19. století, nezbylo jim nic jiného, než zvažovat, zda na kritických slovech opozičníků není něco
pravdy. Jenomže již nebyla doba na konstruktivní polemiky. Nespokojenost uvnitř ruské společnosti
přerůstala mezi masy. Výrazné to bylo zejména v případě narodnického hnutí, které sice nemělo tak
masový charakter, jak o tom s oblibou hovořila marxistická historiografie ruského dějepisectví, ale
stále více ovlivňovalo myšlení ruského venkova. A to i přesto, že leckteří narodničtí agitátoři
museli kvapem opouštět své cílové stanice, protože vesničané nehodlali svůj tradiční život měnit.
Narodnictví přesto znamenalo první výraznější aktivizaci opozičních nálad do širších kruhů ruské
společnosti. Závažné bylo zejména to, že převaha teroristických akcí, které se staly
charakteristickým rysem ruské radikální opozice i na počátku 20. století, se stalo výsledkem
mystického odhodlání, k němuž byl ruský člověk odjakživa vychováván společně s neúctou k životu
jednotlivce, jehož hodnotu popřela již samotná carská ideologie zdůrazňující anonymní jednotu mas s
pravoslavným a samoděržavným duchem ruského státu. [43]

            Rukou teroristy zahynul i car Alexandr II. přezdívaný Osvoboditel. Paradoxně atentát
zastavil liberalizující úmysly, k nimž se hlásil Loris-Melikov. Byl to vlastně první konflikt
liberalizujícího pojetí s radikálním, dvou pojetí, která pak soupeřila o moc v průběhu roku1917. V
den vraždy stačil Alexandr II. parafovat návrh jakési ruské ústavy, kterou vypracoval právě ministr
vnitra Michail T. Loris‑Melikov. Pojem ústava je ovšem přemrštěný. Jednalo se spíše o soubor zákonů
upravujících státní a společenský život v liberalizujícím smyslu. Od soudobých ústav se lišil
především tím, že za konečnou instanci považoval monarchu, resp. cara, kterému uděloval, v souladu
s ruskou tradicí absolutní právo veta. Car měl mít i podle těchto zákonů právo zrušit či o své vůli
vyhlásit to, co považoval za správné. Přesto, z hlediska občanských svobod se alespoň pro střední
vrstvy navrhovala poměrně široká liberalizace. Nicméně teroristická akce zabránila, aby tento návrh
vešel v platnost.

            Ruská opozice moderní doby byla vždy spojena s fenoménem ruské inteligence.
V západoevropském smyslu slova se termínem inteligence označuje vrstva vzdělaných, osvícených a
pokrokových složek společnosti, duševně pracujících, v zásadě městských společenských skupin. Pro
ruské prostředí lze použít podobnou klasifikaci. Ovšem nikoli shodné časové vymezení. Podle
amerického znalce ruských a sovětských dějin Richarda Pipese (* 1923) vstoupilo slovo inteligence
do ruského slovníku až v šedesátých letech 19. století. K tomu je ovšem nutné zdůraznit, že již
tehdy si jej uzurpovali mladí lidi zastávající radikální filozofické, politické a sociální názory.
Dokonce se záhy pro zařazení mezi ruskou inteligenci stalo nezbytné patřit k zapřisáhlým odpůrcům
politického a ekonomického systému starého režimu, či dokonce, a to ještě lépe, být ochoten se
aktivně podílet na boji za jeho svržení.[44] V praxi to většinou znamenalo, že bylo třeba se stát
revolucionářem již během studia na vysoké škole. Tam se totiž stále více a v osmdesátých a
devadesátých letech 19. století to bylo nejvýraznější, soustředila ruská opozice.

            Za počátek velkých nepokojů na ruských vysokých školách lze označit rok 1884, kdy byl
zaveden univerzitní řád bývalého vrchního prokurátora Svatého synodu (1865-1880) a ministra lidové
osvěty (1866-1880), nyní ministra vnitra (1882-1889), šéfa četnictva (1882-1889) a prezidenta
Imperátorské Akademie věd (1882-1889), řádného tajného rady hraběte Dmitrije A. Tolstého
(1823-1889). Platil až do září 1909. Tento řád nařizoval vysokým školám studijní program,
podřizoval je bez výhrady ministerstvu vyučování, uzavíral jim styk se zahraničím a obecně znamenal
ztrátu svobody učení i bádání. Nad veškerým konáním na vysokých školách nově bděli zvláštní
inspektoři a policisté. Zřetelně se projevující nespokojenost s takovou kuratelou ustavenou nad
správou vysokých škol přerostla o tři roky později do velkých studentských bouří na moskevské
univerzitě. Jejich bezprostřední příčinou bylo údajné týrání studentů inspektory. Nepokoje se
přenesly ze škol na veřejnost a v moskevských ulicích došlo ke střetům studentů s jízdními hlídkami
kozáků. Ti sice měli zakázáno střílet, ovšem ani použití nagajek a šavlí nekončilo beze šrámů. Ty
provokovaly studenty k dalším akcím. Až do poloviny devadesátých let 19. století se obdobné bouře
opakovaly v Moskvě téměř každý rok. A nejen v Moskvě.

Za důležitý pro další vývoj studentských nepokojů lze považovat vliv dvou novinek, které se v
ruském studentském hnutí objevily v devadesátých letech 19. století. Šlo především o tzv. krajanská
sdružení, která na příslušných vysokých školách sdružovala studenty jednotlivých gubernií. Sdružení
si vytvářela studentské rady, na jejichž zasedání se velmi bouřlivě diskutovaly i otázky sociální,
politické, hospodářské a kulturní překračující hranice vysoké školy. Tím se jednání měnila ve
veskrze ilegální akce. Proto byli členové rad po odhalení policií zatýkáni, vylučováni ze škol a
často pak po odsouzení posíláni do vyhnanství, na nucené práce či přinuceni k odchodu do
ciziny.[45]

            Druhou závažnou novinkou bylo studium marxismu, jež se stávalo mezi studenty i šířeji
mezi intelektuály stále populárnější. Proč? Nabízelo totiž jasnější a více rozpracované vizi pro
lepší budoucnost. Sliboval revoluci a po ní následující spravedlivou rovnostářskou společnost.
Příznivci marxismu byli často skvělými řečníky. Dokázali indiferentní masy obloudit, že to co oni
tvrdí, bude realitou. Jen málokdo v tehdejším Rusku postřehl, že se již ani samotní marxisté
nedokáží shodnout. I v Rusku se totiž ti, kteří se hlásili k odkazu Karla Marxe, rozdělili na
nesmiřitelné tábory: na umírněné, reformistické, v Rusku většinou označované liberální marxisty a
radikální ortodoxní hájící vizi přípravy a uskutečnění socialistické revoluce za každou cenu.

            Studenti svými bouřemi konanými v osmdesátých letech a v první polovině devadesátých
let 19. století nedosáhli v politickém ohledu žádné výrazné změny. Car Alexandr lII. i jeho
nástupce Mikuláš II. stále udržovali odmítavý postoj vůči jakýmkoli politickým změnám. Studenti
proto přešli v zimě 1896-1897 k otevřeným protestům na ulicích Moskvy, Petrohradu a Kyjeva. Jejich
požadavky již zřetelně směřovaly i do politické roviny. Radikalizující se situaci měl uklidnit nový
ministr lidové osvěty (školství), někdejší rektor moskevské univerzity a školní inspektor Nikolaj
P. Bogolepov (1846-1901). Střety studentů se státní mocí však pokračovaly i poté, dokonce se
stávaly stále více nelítostnými. K velkým incidentům došlo zejména v Petrohradu, kde vláda po
tvrdých zásazích nechala uvěznit několik studentských vůdců. Na násilné potlačení demonstrací
zareagovali studenti v roce 1899 vyhlášením všeobecné stávky. K posluchačům se dokonce přidala i
většina učitelů. Na třicet fakult velkých ruských vysokých škol oficiálně vyhlásilo stávku. Místo
ústupků a pokusů o smírné řešení se z oficiálních kruhů objevila mimořádná opatření, např. odvedení
organizátorů demonstrací k vojsku. Studentské hnutí se během dalších nepokojů, při nichž došlo i na
stavby barikád, ještě více zradikalizovalo. A navázalo úzkou spolupráci s ilegálními politickými
kroužky, zejména teroristickými spolky. Jeden z bývalých studentů, Petr V. Karpovič (1874-1917)
spáchal v únoru 1901 na ministra Bogolepova atentát. Bogolepov na následky zranění zemřel. Smrt
ministra osvěty byla výzvou pro radikály, i ty, kteří se je snažili umlčet. Petrohradští studenti
na počest Karpoviče, který byl za trestný čin vraždy odsouzen ke dvaceti letům nucených prací,
uspořádali v březnu 1901 velkou demonstraci před kazaňskou katedrálou. Tři tisíce studentů při ní
dávali najevo nespokojenost se státní mocí i jí dosazeným vedením univerzity. Na petrohradských
náměstích vlály rudé prapory, zpívala se Marseillaisa a spisovatel a revolucionář Maxim Gorkij
(1868-1936) pronášel řeč, ve které ostře odsuzoval postup vlády. Proti přítomným vyjela kozácká
jízda, několik lidí bylo zabito, mnoho zraněno, na patnáct set studentů zatčeno a posláno do
Petropavlovské pevnosti. Nepokoje v reakci na to pokračovaly celý duben 1901 a ke studentům se
přidávaly i další sociálně různorodé skupiny, některé z nich již prokazatelně ovlivněné marxismem.
Následně se nepokoje rozšířily do všech univerzitních měst. Tisíce studentů podlehlo procesu
stranickosti: připojili se k teroristické straně eserů, sociálním demokratům či vstoupili do
liberálního Svazu osvobození založeného roku 1903. [46]

Carská vláda se krátce po atentátu na ministra osvěty Bogolepova rozhodla pro vstřícnější gesto. Do
funkce ministra osvěty jmenovala dřívějšího ministra vojenství (1881-1898), člena Státní rady
(1898-1904) majícího v ní na starosti rozbor příčin studentského hnutí Petra S. Vannovského
(1822-1904). Vannovskij byl známý ochotou prosadit politiku vstřícnější ke studentům. Jakmile se
stal ministrem, byli z armády propuštěni všichni studenti do ní násilně odvedeni kvůli účasti na
stávkách a demonstracích a tento druh trestu byl zrušen. V roce 1901 Vannovskij připravil pravidla,
podle kterých studenti mohli zakládat profesní organizace, scházet se v literárních i jinak odborně
zaměřených kroužcích, volit si vedoucí svých studijních skupin, organizovat si jídelny i svépomocné
spolky. Jenomže vše bylo možné jen za předpokladu, že se vším vyjádří souhlas vedení univerzity. A
to bylo stále jmenováno carskou mocí. V praxi se tedy ze skutečných změn podařilo zrealizovat jen
minimum. Studenti byli i nadále nespokojeni, Vannovskij tedy svými kroky situaci nezklidnil. Proto
byl také v únoru 1902 ze svého postu propuštěn a jeho místo zaujal jeho náměstek, profesor klasické
filologie, dřívější vrchní školní rada kavkazské oblasti a člen-korespondent petrohradské Akademie
věd Grigorij E. Zenger (1853-1919). Ten soustředil své snahy na zavedení přísné kázně do všech
stupňů škol - jak u učitelů, tak i u jejich studentů. Na středních školách posílil výuku
náboženství a snažil se o výraznější zavedení sportu, hudby a tzv. vlastenecké výchovy. Zasazoval
se o zřizování penzionů u škol, kde se přísně dohlíželo i na volný čas studentů. Pro zlepšení
úrovně, především nižšího školství, pořádal celostátní konference pedagogů. Jejich protipólem,
organizovaných ovšem ze studentské aktivity, se staly dva celoruské studentské kongresy konané
v Oděse v březnu 1902 a v listopadu 1903. Řešily se na nich jak otázky spojené s organizací
studentského hnutí, tak s různorodými politickými a sociálními záležitostmi. Výsledky Zengerových
snah sice nebyly ohromující, ale došlo alespoň k nějakým pozitivním změnám. K nim patřila i
příprava nového univerzitního řádu. Výsledkem práce, pro kterou si zřídil zvláštní komisi, bylo
především shromáždění ohromného materiálu pojednávajícího o současném i minulém ruském vysokém
školství. Z něho pak Zenger vycházel při přípravě reformy. Ke konečnému cíli se však nedostal.
Dříve než mohl práci dokončit, byl v únoru 1904 z postu ministra osvěty odvolán. Nahradil jej na
ministerstvu neznámý generálporučík Vladimír G. Glazov (1848-1920). Jeho vojenská hodnost zřetelně
ilustruje, co bylo jeho úkolem: pacifikovat dramatizující se situaci, která vedla celou ruskou
společnost k první ruské revoluci (1905-1907). Nikoli se zamýšlet nad stavem ruského školství, či
ho nějakým způsobem měnit. Glazov přistoupil k úkolu, jak od něj car očekával: jeho přičiněním byly
všechny ruské vysoké školy v dramatické situaci prvního pololetí roku 1905 uzavřeny. Když se
situace v říjnu 1905 díky manifestu, který vydal car Mikuláš II. (říjnový manifest – viz dále),
začala uklidňovat, vystřídal Glazova numizmatik a archeolog Ivan I. Tolstoj (1858-1916). Kdežto
Glazov přece jen vyvolával zdání kontinuální práce navazující na Zengera – pokračoval alespoň
dílčími krůčky v jím započatém úkolu - pracoval na novém univerzitním řádu s cílem připravit jej
tak, aby byly studentské aktivity minimalizovány, pro Tolstého byla aktuální reforma středního
školství. Domníval se, že výchovou na středních školách zabrání, aby se mládež, která pak nastoupí
na vysoké školy, neradikalizovala. Mj. k tomu chtěl využít školní rady, které měly doplňovat
činnost státem ustavených školních kurátorů („popečitelej“).[47]

Studenti sice tvořili v osmdesátých a devadesátých letech 19. století podstatnou, zdaleka však
nikoli jedinou složku ruské opozice. Nepochybně významná byla ta její část, která se klonila
k liberálnímu postoji stejně jako část starší inteligence, která navazovala na tradici radikálních
demokratů.

Osmdesátá léta 19. století přinesla v aktivitě ruské opozice jisté ochladnutí. Represivní systém
vlády cara-imperátora Alexandra III. spojený s reformami vedoucími jak ke stabilizaci ruské vnitro
ekonomické situace, tak k mírové cestě, přinášel ovoce. Jenomže devadesátá léta situaci dramaticky
změnila. Za zásadní pro nastalou radikalizaci ruské společnosti devadesátých let 19. století lze
považovat hladomory, které Rusko zasáhly na počátku tohoto desetiletí. Nebyly vyvolány špatným
stavem ruské ekonomiky či změnami v orientaci zahraničního obchodu, ale přírodními podmínkami.
Rusko postihla sucha, krátká léta, dlouhé zimy. Ruské zemědělství tradičně maximálně závislé na
přírodě si s tím nedokázalo poradit. Ukrajinské obilnice zasychaly, špatně se dařilo plodinám i
v jiných částech impéria. Rusko sice snížilo objem vývozu obilí, jeho tradičního exportního
artiklu, ale úplně jej s ohledem na ostatní sféry mezinárodního obchodu, zastavit nemohlo. Nastal
hladomor. Přední britský znalec ruských dějin Orlando Figes (* 1959) doslova uvádí: „Hladomor
ruskou společnost zaktivizoval a zpolitizoval, rozbolavěl její sociální svědomí a zdiskreditoval
starý byrokratický systém.“[48] Myšlení ruské společnosti totiž problém hladu neopustil ani po jeho
vyřešení. V tisku, na univerzitách a v učených společnostech probíhaly po celá devadesátá léta 19.
století debaty na téma hladomoru. Neustále se i jinde zdůrazňovala potřeba reforem, aby se něco
takového nemohlo opakovat. Lze také soudit, že právě hladomor byl prvním důležitým milníkem
v dějinách socialistické revoluce, protože ukázal mladým generacím bez ohledu na sociální
stratifikaci, že ruský systém je v katastrofálním stavu. Zásadní význam měl i carský výnos ze 17.
listopadu 1892, který vyzýval veřejnost k zakládání dobrovolných organizací na pomoc proti
hladomoru. Tím totiž byla konečně oficiálně otevřena brána veřejné činnosti a diskuzi.
V dobrovolnických organizacích se setkávali lidé všech povolání a různorodých názorů. Aktivně se
zapojovali do pomoci, ale také přemýšleli, kde je podstata problému. Zástupci ruské inteligence
v širším slova smyslu si uvědomovali svoji specifičnost a společenskou nepostradatelnost, začali
vyžadovat větší profesionální samostatnost pro svá povolání a pro svůj vliv na veřejnou politiku.
Ruská společnost si tak poprvé uvědomila sama sebe, svou sílu, povinnosti a svoje možnosti vládnout
si sama sobě. Pro vystižení situace lze opět použít slova O. Figese: „V jistém slova smyslu to byla
chvíle, kdy se Rusko poprvé stalo „národem“.[49] V Rusku se tak na konci 19. století vytvořila nová
občanská společnost, která se vymezovala světovými názory typu služby veřejnosti a liberálních
západních hodnot. Vzdělání liberálové už nehlásali službu carskému státu. Naopak si stanovili za
cíl službu ve prospěch veřejnosti. Tak se vytvářela národní politická kultura založená na názorech
a institucích inteligence. Pro celé toto dění mělo také zásadní význam zvyšování počtu vzdělaných
lidí v Rusku, jejich veřejné mínění a činnost. Ze statistik vyplývá, že v letech 1860 až 1914
stoupl v Rusku počet univerzitních studentů z pěti tisíc na šedesát devět tisíc (45 % z nich byly
ženy) a počet časopisů a novin vzrostl ze třinácti na 856. A právě časopisy, dobově nazývané
„tlusté žurnály“, byly jednou z důležitých institucí ruské inteligence, které dávaly dohromady
podobně smýšlející, umožňovaly jim výměnu myšlenek a navazování přátelství založených na sdíleném
přesvědčení. Časopisy vešly do módy po uvolnění cenzury v roce 1855. Skládaly se ze dvou částí -
první se věnovala beletrii a druhá veřejným zájmům (ekonomice, sociologii, přírodním vědám,
technice a pokud to cenzura dovolila, tak i politice). Zásadní význam měly polemiky mezi různými
časopisy, o kterých se dá říct, že v Rusku nahradili otevřenou politickou diskuzi. Tak můžeme
k hlavním ideologickým směrům přiřadit jejich „domovské“ časopisy. Pro radikály to byly Vlastenecké
letopisy („Otečestvennyje letopisy“), později vystřídané Ruským bohatstvím („Russkoje bogatstvo“).
Hlasatelem prozápadních liberálních názorů by Posel Evropy („Vestnik Jevropy“) a po roce 1907 mu
v této úloze pomáhala Ruská mysl („Russkaja mysl“). Nositelem konzervativně-nacionalistických
názorů byl Ruský posel, kde publikovali díla největší literáti své doby - např. Lev N. Tolstoj,
Fjodor M. Dostojevskij či Ivan S. Turgeněv. Důležitou roli sehrály všechny tyto časopisy při šíření
informací a idejí, které by jinak zůstaly jen za zdmi největších měst. Bylo tak umožněno spojení i
mezi zeměpisně značně odlišnými jednotlivci. Právě na tomto podhoubí pak mohly na počátku 20.
století, po vyhlášení spolčovacího práva, vzniknout tak rychle ruské politické strany.

Další důležité instituce, které stály v čele veřejnosti od počátku devadesátých let 19. století,
byly již uvedené univerzity se svým studentským hnutím a také liberální zemstva, v nichž nacházeli
svá zaměstnání vystudování studenti ze středních a nižších vrstev. Členové zemstev však nestáli o
žádnou revoluci. Jejich politickou orientaci lze charakterizovat jako liberálně-demokratickou,
protirevoluční a proti elitářskou. Jejich cílem bylo prosazení reforem ke zlepšení života rolníků a
zvýšení svého významu v rámci oficiální legislativy.

Ani zemstvům, stejně jako studentstvu, nehodlala carská vláda vyjít vstříc. Místo kompromisu si
vybrala cestu represí a perzekuce a vyvolala tak velmi brzy politické nepřátelství. Zemstva byla
přitom mimořádně aktivní. Jako jejich soustředění byla roku 1896 založena významným zemstevním
činitelem, ruským liberálem Dmitrijem N. Šipovem (1851-1920) celostátní Vše zemská organizace.
Ministerstvo vnitra sice záhy našlo důvod k jejímu rozpuštění, ale cenná byla alespoň tím, že pro
své členy posloužila jako impuls ke vstupování do jiných a často i radikálnějších profesních
organizací. Podnětná rovněž byla pro zakládání tajných diskusních kroužků liberálních členů
zemstev, k nimž docházelo od roku 1899 - tzv. Besed. Nejprve její členové, mezi něž patřili i
význační členové ruské aristokracie, např. kníže Georgij Je. Lvov (1861-1925), pozdější předseda
první prozatímní vlády ustavené po únorovém převratu v roce 1917, řešili pouze otázky týkající se
zemstev. Ale po dalších represích vlády jak vůči nim tak proti liberální opozici jako celku začali
diskutovat i o otázkách politických. Během jednoho roku stanuli členové Besed v čele hnutí za
konstituci a pozemkovou reformu. První liberální diskusní klub Beseda vznikl v Moskvě v roce 1901.
Nevypracoval sice ještě žádný skutečný politický program jako pozdější ilegální politické sdružení
ruských liberálů existující v letech 1904-1905, Svaz osvobození, ale i přesto stal se společně s
ním zárodkem dvou velkých celoruských liberálních politických stran, oficiálně ustavených po
postupné legalizaci stranictví v Rusku (ve dnech 3. března, 19. srpna a 30. října 1905) ve druhé
polovině roku 1905 – radikálnější strany konstitučních demokratů, tzv. kadetů, a umírněnějšího
Svazu 17. října, tzv. oktjabristů.

O sílící roli liberální opozice svědčil i Zemstevní sjezd, liberální opoziční akce, která se konala
v říjnu 1904 v Moskvě. Její konání tehdejší ministr vnitra Petr D. Svjatopolk-Mirskij (1857-1914)
nepovolil, ale také nezakázal. Prostě ji mlčky toleroval. To způsobilo jak problémy liberálním
zemstevním činitelům, tak samotnému ministru vnitra. Svjatopolk-Mirskij byl na počátku roku 1905 ze
svého postu kvůli údajně přílišnému ustupování opozici (míněno liberální opozici) ze svého postup
propuštěn. Bylo to však v době, kdy v Rusku, zejména v jeho velkých městech propukala první
skutečná revoluce – revoluce let 1905-1907.


Marxismus začal v Rusku zakořeňovat již v sedmdesátých letech 19. století. Bylo to v době, kdy
ruské revoluční hnutí bylo bez jakékoli příležitosti účastnit se legálně veřejného života. Utíkalo
se proto k teoriím, jejichž prostřednictvím se snažilo získávat širší vrstvy společnosti na svoji
stranu. Současně ale podnikalo různé radikální zejména anarchistické akce, kterými usilovalo o to,
donutit vládnoucí kruhy k ústupkům. Marxismus, který nabízel vcelku jednoduchý návod k zásadní
změně společenských poměrů – „pouhé“ uskutečnění revoluce – se jevil alespoň některým jako lákavá
teorie. Jeho příznivci se toho snažili využít, vedli mezi sebou vyčerpávající diskuse
o společenském řádu země a navzájem si kázali o politice, ekonomii a filozofii. K tomu připojovali
obecný trend velebit jakékoli revoluční organizace.

Až do počátku osmdesátých let 19. století zastávali ruští revolucionáři názor, že jejich
socialismus musí počítat s převážně zemědělsky orientovanou zaostalou ekonomikou. Za jádro svých
idejí proto považovali rolníky. Inspirace pro budoucí socialistickou společnost byla jimi čerpána
z pozemkové občiny ruské vesnice. Rolnická tradice periodického přerozdělování půdy v občině měla
posloužit jako základ rovnostářské transformace. Takto na věc nahlíželi i první ruští marxisté.
Rolníci však zůstávali vůči volání po revoluci (a nejen marxistickému volání) vytrvale neteční.
K tomu se začal projevovat rozvoj továren, dolů a železnic. Mnozí socialisté v carském Rusku a
marxisté na prvním místě začali zpochybňovat reálnost vkládání nadějí do rolnictva. Ruský filozof
Georgij V. Plechanov dospěl k názoru, že Rusko již nastoupilo hospodářskou cestu vyspělých
kapitalistických velmocí. Tvoří se v něm totiž proletariát. Blíží se doba, kdy namísto rolníků
povedou revoluci i v Rusku dělníci.[50]

            Podle Plechanova spočívalo pro revolucionáře řešení v přijetí marxismu, který se šířil
zejména v Německu. On i jeho soudruzi ze skupiny ruských revolucionářů Osvobození práce proto
uprchli z Ruska do Ženevy, aby se v ní inspirovali teorií a na dálku, bez nebezpečí, že budou
carskou policií zatčeni, šířili svoji víru mezi ruskou intelektuální opozicí. Využívali přitom
skutečnosti, že ruská společnost po desítiletí očekávala spásnou teorii, která ji vyvede z marasmu
politické a ekonomické zaostalosti. Interpretací marxistické teorie socialistické revoluce to
vlastně činili. Marxističtí vizionáři proto rychle získávali příznivce. Patřila mezi ně i Věra I.
Zasuličová, které Marx v roce 1881 napsal, že nevylučuje možnost, aby v carském Rusku uspělo
revoluční hnutí orientované na rolníky.

            Specifickou formou ruského marxismu se stal leninismus. Můžeme jej chápat jako
doktrínu, kterou vytvořil Vladimír Iljič Uljanov zvaný Lenin (1870-1924) svými názory od
devadesátých let 19. století do své smrti v roce 1924. Jednalo se však rovněž o politickou a
ekonomickou praxi, která se rozvíjela jak za jeho života, tak i po jeho smrti. Od devadesátých let
19. století do tzv. únorové revoluce v roce 1917,[51] pracoval Lenin na teoretickém rozpracování
marxismu do ruských podmínek a pohyboval se především v mezích polemik a diskusí, hledáním jasných
a zřetelných dogmat ústících v předem stanovený cíl – všeničící socialistickou revoluci, která
nutně musí v Rusku proběhnout. Lenin se při tom mnohdy uchyloval k protikladným tvrzením, tak jak
to vyžadovaly z jeho pohledu dané okolnosti a účelovost jeho myšlení. Věřil, že nevyhnutelná
socialistická revoluce, kterou předpovídal, bude odstartována v Německu nikoli v Rusku. Rusko však
do ní zakomponoval jako nezpochybnitelný prvek, většinou uvažoval o celosvětové socialistické
revoluci, která se záhy, ne-li bezprostředně rozšíří z Německa až do Ruska.

Přes Leninovy vůdcovské sklony nelze říci, že by od samotného počátku vědomě plánoval stát v čele
revoluce a chopit se v Rusku moci. Ostatně podle Marxe se moci měl chopit proletariát a k tomu
Lenin nikdy nepatřil. Jeho působení v emigraci, v časopise Jiskra a v Sociálně demokratické
dělnické straně Ruska bylo sice zaměřeno na přípravu revoluce, a to velmi aktivně a energicky, ale
rozhodně ne v tom smyslu, v jakém byla nakonec uskutečněna. Tzv. Říjnová (Listopadová) revoluce
v roce 1917 a Leninova účast v ní byly z velké části zapříčiněny vnějšími okolnostmi (světová
válka, politická situace v Rusku, rozpolcenost ruské sociální demokracie, německá finanční podpora
bolševiků apod.). Jistě však jeho ctižádost a víra ve vlastní předurčenost i misijní úlohu měla též
zásadní podíl roli na jeho cestě k moci. Ani po roce 1917 nebyla Leninova ideologie jednotná a
vnitřně konzistentní, přesto měla své charakteristické rysy. Především v tom, jak vládnout zemi,
která prošla revolucí a jak ji ubránit před kontrarevolucí.

S Marxem a Engelsem, se Lenin rozešel již v samotném pojetí revoluce. Lenin se chopil možnosti,
která se mu naskytla po únorové revoluci (do dubna 1917 byl v emigraci) a další revoluci účelově
urychlil. Tím přeskočil Marxův požadavek, že nejdříve musí v zemi dojít k buržoazně-demokratické
revoluci, která teprve následně připraví podmínky pro revoluci socialistickou. Únorovou revoluci
však nelze chápat jako buržoazní. Lenin si nemyslel, že proletariát spontánně dospěje k revolučnímu
třídnímu vědomí. Rozeznával tak dvě součásti marxistického hnutí – živelnou dělnickou třídu a
uvědomělou inteligenci zastřešenou stranou. A právě strana, v leninském pojetí malá organizace
profesionálních revolucionářů oddaných marxistické teorii, měla revoluci realizovat. Na dělníky
měla strana dohlížet a centralisticky je řídit. Jeho centralismus (později formulovaný jako princip
tzv. demokratického centralismu) znamenal, že menšina musí přijmout názory většiny a že nižší
stranické orgány se musejí řídit rozhodnutím orgánů vyšších. Zdánlivě demokratický postup, který
převzal od menševiků, se však nerealizoval, neboť si menšina s většinou prohodily své místo a
postupně se onou menšinou stal jeden člověk – Lenin. V tomto bodě se Marxova diktatura proletariátu
změnila v diktaturu strany a následně v kult osobnosti.

Lenin se vždy snažil vypořádat s jakoukoli opozicí. Především se mu jednalo o „pacifikaci“ těch
ruských politických stran, které s ním nebyly ve všem zajedno. Levicové nevyjímaje. Jednoduchou
tautologií vytvářel iluzi, jako by strana bolševiků byla jedinou skutečnou obránkyní nového režimu.
Pomáhal si k tomu různými metodami, v krajním případě terorem, včetně hrozby diskriminace a
bezmezného násilí proti každému, kdo by se i jen mohl dostat do podezření, že nesouhlasí s vůlí
Leninovy strany. Proletariát se tak hned v počátku Leninovy vlády stal masou, za kterou rozhodovala
strana, která v jeho pojetí musela převzít dějinnou roli proletariátu zničit tříd a po té i stát.

Pro leninismus je charakteristická nauka o imperialismu. Po té co Lenin zjistil, že se dělníkům ve
vyspělých státech nevede stále hůře, ale naopak stále lépe, tzv. internacionalizoval třídní boj
tím, že i protiklady mezi národy pojal jako třídní boj. Lenin se nikdy neuspokojil pouze s ruskou
revolucí. Po celý svůj život (o to více po roce 1917) věřil v revoluci světovou. Teprve po
vyhlazení všech kapitalistů ve všech zemích prý bude možné myslet na další kroky, jak postupovat
od socialismu ke komunismu. Byl skálopevně přesvědčen, že cílů socialistické revoluce nelze
natrvalo dosáhnout pouze v jedné zemi. Revoluce se musí přeměnit na světovou permanentní revoluci,
která skončí až vytýčeným rájem na zemi – rovnostářským komunismem.

Marx nahlížel na periodu mezi revolucí a komunismem jako na poměrně krátkou: věřil, že v okamžiku
revoluce pokročil vývoj (především vývoj industrializace) tak daleko, že bude stačit odstranit jen
několik málo kapitalistů. Lenin však revoluci uskutečnil a reálný stav v Rusku vypadal tak, že
cesta ke komunismu bude naopak velice zdlouhavá (nakonec ani sám nevěřil, že se ráje na zemi
dožije, ale byl ochoten pro něj udělat cokoliv). Oba zastávali názor, že tato perioda bude
rozdělena na dvě další etapy tj. na socialismus a komunismus. Lenin s ohledem na realitu, kterou
prožíval, začal uvažovat o dalších etapách, které však cestu ke komunismu prodlužovali.
Bezprostředně po revoluci měla podle Lenina nastat diktatura proletariátu (strany bolševiků). Byl
si vědom, že v této periodě nelze mluvit o demokracii – jde přece o válečný stav, v němž násilí a
teror jsou způsobem přežití; cílem je potlačit a umlčet jak nepřátele, tak opozici. Ve druhé etapě
– socialismu - již nebude do dění zasahovat třídní nepřítel, bude tedy možné zavést demokratickou
ústavu s všeobecným volebním právem. Po té dojde k odstranění všech tříd, strana bolševiků
(komunistická strana) však ještě bude muset uplatňovat svoji vedoucí úlohu, ale s postupným
odumíráním státu bude její role klesat, protože všichni budou myslet na cíl – komunismus - stejně.
Pak už zbyde jen krůček k očekávanému komunismu, který, jak se předpokládá, bude věčný. Leninismus
tedy identifikoval etapu diktatury proletariátu a socialismu v jasnějších konturách než ortodoxní
marxismus, ale budoucnost v komunismu mu byla natolik vzdálená, že pouze víra, nikoli logika, mohla
ospravedlnit současný stav teroru.

Podstatnou složkou leninismu byla ekonomická teorie – řešení toho, jak naložit s vyvlastněným
kapitálem a jak v novém systému společnost uživit. V tomto ohledu si Lenin musel pomoci sám a najít
taková opatření, která se nebudou příliš rozcházet s oficiální ideologií. Samotná situace, v níž se
ocitl – končící světová válka, počátek občanské války, chaos a zmatek na venkově – mu nedávala
mnoho možností. Brest-litevským mírem si sice ulehčil, ale rozsah občanské války rozhodně
nekorespondoval s odporem malé skupiny kapitalistů. Navíc tu byla otázka rolnického venkova,
ve které marxismus také nenabízel mnoho řešení. Marxův předpoklad vyspělého kapitalistického státu
se ukázal jako zásadní. Bolševici museli tento ruský deficit něčím vyrovnat.  Dekret o půdě, kterým
si Lenin chtěl zajistit spolupráci s rolníky v nejisté době upevňování moci, zrušil soukromé
vlastnictví půdy, ale zároveň půda prostých rolníků (kdo byl „prostý rolník“ nebylo definováno)
měla být nedotknutelná. Stejně tak bylo nařízeno vyvlastňování, ale už nebylo řečeno jaká instituce
má s nově nabytým majetkem disponovat. Státní ekonomika po těchto zásazích rozhodně nevzkvétala. A
tak Lenin musel brzy učinit zdánlivé ústupky. Na jaře 1918 byly rozpuštěny rolnické sověty a byly
znárodněny jen ty podniky, v nichž převažovaly kapitalistické poměry (malé procento bank, železnic,
dolů a největších továren). Jakoby dodatečně se měl ochránit soukromý sektor v průmyslu a
zemědělství, aby se mohl stát plně kapitalistický a bylo ho možné využít a následně zničit. Tyto
kroky se značně odchylovaly od oficiální ideologie, ale přesto pro ně Lenin našel argumenty.
Zásadní argument zněl, že vše se děje v zájmu udržení revoluce, že jde o přechodnou dobu a že je
důležitý cíl a nikoli prostředky. Hodnotícím měřítkem byla prospěšnost revoluci. Aby vše udržel
pohromadě, přikláněl se ke stále většímu násilí a diktatuře. Tím ovšem porušil další někdejší
zásady leninismu: socialismus nevznikne na příkaz shora, že jeho duchu je cizí státně byrokratický
automatismus, živý a tvůrčí socialismus je prý výtvorem lidových mas.

Období tzv. válečného komunismu mělo katastrofické následky pro celé Rusko. Zaštiťující ideologie
nedokázala společnost uživit. Uspokojení základních potřeb obyvatelstva bylo na posledním místě.
Hlavní podpora průmyslu a zemědělství neměla být pomalu z čeho čerpána. Obrana revoluce byla tak
důsledná, že málem zničila to, co revoluce vybudovala. Diktatura strany ztrácela autoritu a začaly
propukat dělnické stávky a rolnické bouře, které nebyly namířené proti vykořisťovatelům, jelikož ti
měli být revolucí zbaveni moci a zničeni. Tím, že Lenin ve své osobě soustředil všechny významné
posty (a do jisté míry i svou vlastní osobností), si udržel skoro jako jediný autoritu a také on
jediný byl schopen najít cestu ven, či spíše vrátit se na tu „správnou“ cestu. Umožnila mu to jeho
sebedůvěra. V nezdarech neviděl chybu své politiky, ale chybu jedinců, jež zapříčinili danou
situaci. Nemalá vina pak padala na hlavu „křečkujícím“ kulakům.

Po potlačení občanské války a uzavření míru s Polskem nastala změna politické linie zaměřena více
na vnitřní záležitosti Ruska. Plamen světové revoluce zhasínal, ale byla tu ještě ta ruská a Lenin
nemohl připustit, aby i ona pohasla. Východiskem měla být Nová ekonomická politika (dále NEP)
prosazovaná Leninem od roku 1921. NEP byl minimem, co mohlo sovětský režim zachránit a nebýt
urputnosti osobnosti Lenina, tak by k tomu nedošlo. Hlavní změny, které měl NEP přinést, byly
naturální daň na obilí místo násilného rekvírování a možnost soukromého obchodování rolníků
s obilím. V tomto ohledu se už Lenin příliš zpronevěřil základní ideologii marxismu a tím si proti
sobě popudil značnou část dogmatických marxistů. To ho však nezastavilo a ty, co se odhodlali lpět
na oficiální ideologii a vystoupit proti němu, neváhal označit za frakcionáře (což je zjevný
paradox). Přesto musel svou novou politiku obhájit před Ústředním výborem strany. Aby dosáhl
vítězství, proklamoval nejdříve jednotu strany a prosadil rezoluci o zákazu činnosti jakýchkoli
frakcí uvnitř strany. Kronštadtské povstání pak přesvědčilo zbytek Leninovi opozice, že vůdci se
nedá odporovat.

Ve stati „O naturální dani“ učinil ideologickou obhajobu. Nejvyšší cíl zůstal stejný jako dřív.
Kapitalistické prvky v sovětské ekonomice měly vést k vytvoření větších výrobních celků, což
v blízké budoucnosti usnadní jejich začlenění do státního vlastnictví. Kapitalismus pak Rusku
umožní, aby rychle dorostlo technické a kulturní úrovně, jíž je zapotřebí k dosažení socialismu.
V Leninově pojetí NEP znamenal návrat na cestu, kterou strana nastoupila po říjnové revoluci, ale
v důsledku občanské války v ní nemohla pokračovat.[52] Podstatné zůstává to, že připustil účast
strany na vytváření kapitalismu, i když samozřejmě z ideologických důvodů to měl být jen prostředek
posvěcený svým účelem.

Leninovo pojetí marxismu bylo poznamenáno politickou praxí. Jeho bezmezná víra v naplnění Marxova
proroctví a odhodlanost dojít k cíli ať to stojí, co to stojí, vytvořila mezi marxismem a
leninismem úzký vztah. Na prvním místě bylo vždy dogma, které si vzal za vlastní už na samém
počátku své politické kariéry. Žil a dýchal revolucí, uskutečněním socialismu. Netrápilo ho jak
daleko je vysněný cíl a nic ho nedokázalo přimět k tomu, aby sešel z cesty, ať byla jakkoli
klikatá. Právě osobnost Lenina je stěžejním charakterem systému, jenž se nazývá leninismem. Bez
něho není leninismus myslitelný. Vše co se událo v Rusku za jeho vlády, nepřestoupilo v ideologii
stádium chopení se moci proletariátem (stranou) a obranu revoluce.


8.    Liberalismus

Liberalismus je politická doktrína neboli ideologie, pro niž je charakteristické přesvědčení, že
nejvyšší hodnotou je jednotlivec, jeho svoboda a práva a přesvědčení, že jednotlivec má přirozená
práva. Jedná se tedy o přirozenoprávní teorii, která zdůrazňuje existenci jednotlivců žijících
nezávisle na politické moci. Přitom tato moc by je měla ochraňovat. Hledisko jednotlivce -
individua má v liberalismu vždy přednost před hlediskem celospolečenským. Individuální svoboda
jednotlivce má meze až tam, kde se dotýká svobody někoho jiného.

Za další liberální zásady lze pokládat: toleranci v oblasti náboženské a morální, univerzalizmus,
tj. zásada, že práva a svobody jsou univerzální, nezávislé na rodu, třídním nebo jiném společenském
postavení, uznávání práva na soukromé vlastnictví, postulování ohraničení moci státního aparátu a
omezení státního vlivu (ingerence).

Liberální politický program vypracovali filozofové, sociologové a ekonomové v průběhu 18. a 19.
století. Tento program se ve větší nebo menší míře stal vodítkem pro praktickou politiku, a to
nejprve ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, potom na celém evropském kontinentu a
nakonec i v dalších částech světa. Nikde a nikdy nebyl tento program uskutečněn zcela a bezezbytku.
A to dokonce ani ve Velké Británii označované za vlast liberalismu a vzornou liberální zemi.
V ostatním světě byly převzaty vždy jen některé části liberálního programu, zatímco jiné, pro danou
oblast méně důležité části, byly buďto od počátku odmítány, nebo přinejmenším aspoň nakrátko
popřeny. Liberalismus proto nemohl své působení nikdy v úplnosti rozvinout.

Liberalismus se objevil mezi filozofy na konci 18. a počátkem 19. století. Za „klasické“ liberální
filozofy lze považovat Davida Humea (1711-1776), Johna Stuarta Milla (1806-1873) nebo Adama Smitha
(1723-1790). Mezi liberální filozofy však patřili rovněž Wilhelm von Humboldt (1769-1859), Johann
Wolfgang Goethe (1749-1832) nebo Friedrich Schiller (1759-1805).

V ekonomické oblasti byl původně vlastní klasickému liberalismu Smithův princip „volného trhu“.
Adam Smith byl skotský filozof a ekonom, který se stal předním ideologem liberální ekonomiky a
individualismu. Odmítal teorie merkantilistů a francouzských fyziokratů odvozujících zdroje
bohatství od půdy. Především se mu nelíbil protekcionismus, ochranářství a státní zásahy. Detailně
rozebral pozitivní důsledky ekonomické svobody, „neviditelné ruky“, soutěže a funkce trhu, včetně
jejich mezinárodních implikací.

Politický liberalismus se uplatnil především v západní Evropě a Severní Americe, a to jako systém
liberální demokracie uplatňující se především prostřednictvím ústavního systému omezujícího stání
moc a zabezpečujícího občanské svobody, ve kterých se politická moc získává ve volbách. Ve východní
a víceméně i ve střední Evropě neměl politický liberalismus velké pochopení, zde sehrály roli spíše
konzervativní myšlenky.

Z nejvýznamnějších představitelů liberálních myšlenek je třeba zmínit především ty, kteří pocházeli
z Velké Británie: např. Archibald Primrose, hrabě Rosebery (1847-1929) byl skotský politik, který
jako liberál od roku 1872 zasedal v britské horní sněmovně – Sněmovně lordů - a zastával různé
vládní funkce ve druhé vládě Williama Gladstona. Např. v letech 1886 a 1892-1894 byl ministrem
zahraničí. Po rezignaci Gladstona předsedal vládě (1894-1895) a vedl liberální stranu jako
představitel tzv. liberálních imperialistů. Po přechodu liberálů do opozice se postupně se stranou
názorově rozešel a již nikdy nezastával vládní funkci. Byl odpůrcem parlamentní reformy v roce 1911
prosazované jeho vlastní stranou, na jejímž základě se stala Dolní komora dominantní složkou
britského parlamentu.

Další významný britský politik Joseph Chamberlain (1836-1914) se vypracoval na vlivného
průmyslníka, který zpočátku zastával politické funkce na místní úrovni. Od 1876 zastupoval
liberální stranu v Dolní sněmovně. V kabinetu Williama Gladstona byl v letech 1880-1885 ministrem
obchodu. Byl to Chamberlain, kdo v roce 1886 způsobil rozkol liberální strany, a to jako vůdce
opozice proti Gladstonovu návrhu irské samosprávy. Chamberlainovi stoupenci, unionisté, fakticky
přešli na stranu konzervativců. V konzervativní vládě Roberta Salisburyho byl ministrem kolonií a
stoupencem britského imperialismu a africké koloniální expanze. Po roce 1903 jako stoupenec a
propagátor protekcionismu způsobil rozkol konzervativně-unionistické strany.

William Gladstone (1809-1898) vstoupil do parlamentu jako stoupenec konzervativních toryů,
především jejich vůdce v první polovině 19. století Roberta Peela (1788-1850), v jehož vládě
zastával různé funkce. Jako příznivec svobodného obchodu však po rozkolu konzervativní strany
následující po Peelově úmrtí roku 1850 přešel postupně na pozice whigů a stal se jedním
z nejvýznamnějších činitelů liberální strany. Zastával úřady ministra financí v konzervativních i
liberálních vládách (1852-1855, 1858-1866), kdy zavedl řadu daňových reforem. Od roku 1866 byl
vůdcem liberální strany, od roku 1868 poprvé předsedou vlády. Tato Gladstonova nejúspěšnější vláda
zavedla řadu zásadních reforem (armáda, školství, státní správa) a likvidovala některá
diskriminační opatření vůči Irům. Ačkoliv byl ve volbách roku 1874 poražen svým dlouholetým
politicky konzervativním protivníkem Benjaminem Disraelim, vrátil se do úřadu premiéra o šest let
později za proslulé Midlothianské volební kampaně považované za první moderní volební kampaň v
dějinách. Druhá Gladstonova vláda zavedla roku 1884 další volební reformu, ale roku 1885 padla pod
vlivem neúspěšné koloniální politiky. Třetí Gladstonovo vládní období trvalo jen pár měsíců roku
1886, neboť došlo k rozkolu v liberální straně v otázce irské samosprávy (Home Rule) navrhované
premiérem. Poslední vládní období 1892-1894 Gladstone věnoval neúspěšné snaze prosadit přijetí Home
Rule i přes odpor Sněmovny lordů.

William Gladstone je považován za faktického zakladatele liberální strany. Zůstal vždy věrný svému
pojetí liberalismu: svobodný obchod, politické reformy a pacifistický postoj k zahraničním a
imperiálním problémům.

Nejdůležitějším představitelem liberalismu v Severní Americe, respektive ve Spojených státech byl
Abraham Lincoln, prezident USA v letech 1861-1865. V roce 1863 zrušil otroctví, což mu bohužel
přineslo jen nepochopení (jako Gladstonovi ohledně Home Rule) a nakonec i smrt.

Tzv. klasický liberalismus, který se v 19. století prosazoval v západní Evropě a Spojených státech
amerických, se zrodil v podmínkách mohutné industrializace. Ta provázela celý přechod společnosti
ke kapitalismu. Industrializace umožnila, aby se ekonomicky a politicky emancipovali měšťané a
příslušníci inteligence. Součástí jejich nového vědomí bylo odmítnutí tradičních stavovských
privilegií a omezení a jejich nahrazení principem absolutní svobody jednotlivce. Podstatou byla
představa, že jedinec je aktivní jen tehdy, může-li se svobodně rozhodovat, je-li mu dána taková
svoboda, aby jiní nezasahovali do jeho života.[53]

            Stoupenci klasického liberalismu sice uznávali, že jedinec musí žít v komunitě, ale
nesouhlasili, aby tuto komunitu řídil absolutistický stát. Tvrdili, že současný stát zneužívá svého
privilegovaného postavení k nepřiměřenému zasahování do jeho života, že jedinec je státem omezován,
diskriminován a utlačován. Odsuzovali zejména pravomoci státu trestat své občany, ukládat jim
pokuty a brát jim tímto způsobem jejich majetek, zavírat je do vězení a zbavovat je tak svobody a
používat i absolutní trest, s jehož pomocí je možné zbavit občana i života.[54]^) Současný stát
chápali jako donucení. Cestu k občanské společnosti, kterou klasifikovali jako říši svobody,
hledali v postupné minimalizaci úkolů státu. Pro současnost považovali za optimální ústavní stát,
na jehož řízení by se maximálně podílel demokraticky volený sbor lidových zástupců. Konečným
řešením pak měl být stav, kdy by stát plnil jen úlohu ochránce a kdy by byla co nejvíce rozšířena
osobní odpovědnost jedince za sebe sama. [55]^)

            Klasický liberalismus se od poloviny 19. století rozšiřoval z Velké Británie do
okolního světa. Tam se vlivem odlišných politických, ekonomických i sociálních podmínek proměňoval.
Vznikaly specifické národní podoby, které spojovalo několik znaků, především víra v nutnost
absolutní svobody jednotlivce a ve schopnost dosáhnout jejím prostřednictvím optimálního
společenství.[56]^)

            Jednou z takových národních variant byl i liberalismus, který se vyvíjel v Rusku. Na
jeho formování měly sice vliv myšlenky západoevropského osvícenství a západoevropského liberalismu,
ale pro jeho podobu byly rozhodující podmínky ruského státu. Ruské politické a duchovní prostředí
se totiž vyznačovalo výrazným sklonem k tradicionalismu a konzervatismu. A to ovlivňovalo i
liberalismus. Navíc se v Rusku rozvíjela pro liberalismus nezbytná industrializace a emancipace
měšťanstva se zpožděním několika desítiletí. Ojedinělé, z osvícenství se rodící vize o potřebě
liberalizovat ruskou společnost, dlouho nenacházely výraznější ohlas. V ruských podmínkách totiž
absentovala touha po hospodářské a politické svobodě jednotlivce.

            Ruské dějepisectví se však snaží najít oporu pro tvrzení, že liberalismus v Rusku
kořenil stejně jako kdekoli jinde v Evropě. Protože si je vědoma, že to, co má na mysli, přesně
neodpovídá liberalismu v obvyklém evropském pojetí, hovoří v souvislosti s ruskou podobou o
byrokratickém liberalismu. Jeho specifickým rysem je zmíněné zřetelné ovlivnění ruským
tradicionalismem s konzervatismem. Je mu vlastní skutečnost, že se neutváří spontánně, na bázi
filozofických a politických myšlenek jako liberalismus v ostatní Evropě, ale že je pečlivě
perlustrován a korigován oficiálním myšlením. Typickým představitelem tohoto byrokratického
liberalismu je ruský reformátor první třetiny 19. století Michail M. Speranskij (1772-1839).

Speranskij si zřetelně uvědomoval, že Rusko potřebuje změny, a to v širokém politickém,
ekonomickém, právním i sociálním smyslu. Byly mu sympatické myšlenky západoevropského osvícenství a
liberalismu, které pak využil při konstruování svých vizí. Podle vzoru francouzského filozofa 18.
století Charlese Louise Montesquieu (1689-1755) rozvinul teorii skutečné („istinnoj“) monarchie,
jakéhosi typu absolutismu, v němž jsou práva a povinnosti panovníka a státních institucí, které
naplňují rozdělenou moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, jasně a zřetelně vymezeny zákony. Byl
přesvědčen, že absence tzv. skutečné monarchie a jejich jednotlivých atributů je stěžejním důvodem,
proč Rusko za ostatní Evropou zaostává. Speranskij dále uctíval a velebil Napoleonův Code civil
stejně jako britské zákony pojednávající o nezasahování státu do života jednotlivce. I z nich si
vzal inspiraci a vytýčil si cíl teoreticky definovat jasné a zřetelné rozdělení moci zákonodárné,
výkonné a soudní v ruské říši a nejen jejich vymezení, ale i pravidel i běžného života, zákony.
Součástí komplexu jeho reforem se měla stát i reforma nevolnictví. Nešlo mu při tom o jeho zrušení,
k tomu mělo, podle Speranského, dojít až ve vzdálené budoucnosti, ale o jeho striktní vymezení
zákony. I v tomto případě tedy měla vítězit centralizace nad individualitou, prvek, zcela vzdálený
skutečnému liberalismu.

Speranskij dále připravoval ustanovení volených volostních, okružných a guberniálních dům, jímž
měla být nadřazena státní duma. Jejich volitelnost byla jedním ze stěžejních liberálních znaků
Speranského tzv. byrokratického liberalismu. Dumy se měly stát základem výkonné a soudní moci na
příslušné úrovni. Zákonodárná moc měla být přiřčena výhradně centrálnímu orgánu. Společnost se měla
dělit na tři stavy – šlechtu („dvorjanstvo“), střední vrstvy a pracující lid („narod rabočij“). Pro
každý stav měla platit odlišná občanská i politická práva, přičemž pracující lid měl mít pouze
občanská práva, nikoli politická. Pro volby pak měl platit daňový cenzus nezávislý na tomto
rozdělení společnosti.

U Speranského rozhodně nenajdeme akcent osobnosti. Teprve ve třicátých a čtyřicátých letech 19.
století, a to ještě jen velmi sporadicky, se začala v Rusku svoboda jednotlivce propagovat.
Nositelem této myšlenky byla ruská inteligence nešlechtického původu, tzv. raznožinci. Přivedly ji
k tomu úvahy nad způsobem, jak vyřešit hospodářské a sociální zaostávání Ruska za západní Evropou.
Raznočinci totiž patřili k té části ruské společnosti, která sledovala nové svobodomyslné proudy v
západní Evropě a přebírala některé jejich názory. Ty pak konfrontovala s ruskou realitou a s
myšlenkovým odkazem dřívějších ruských opozičníků především děkabristů. Politizující závěry ovšem
většinou ponechávala ještě stranou. Nejznámějším představitelem této podoby ruského liberalismu byl
penzionovaný carský důstojník Petr Ja. Čaadajev (1794-1856).[57]

            Krátce před polovinou 19. století v některých ruských pololegálních spolcích
zintenzívnila raznočinská inteligence hledání cesty k modernizaci ruské společnosti v
západoevropských vzorech. Stále však absentovala propagace liberalismu jako celku. Jejich
liberalizující koncepce se sestávala jen z jednotlivých tezí o liberalizaci hospodářství, práva či
sociální roviny.

            Mohlo by se zdát, že samoděržaví vyšlo po Krymské válce prvním raznočinským liberálním
opozičníkům vstříc. Car Alexandr II. nechal v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století
zreformovat ruský ekonomický, správní, vojenský a právní systém. V reformách se objevily některé
liberální představy a tím vznikla iluze, že se impérium rozhodlo jít liberální a demokratickou
cestou. O Alexandru II. se hovořilo jako o caru-Osvoboditeli. Úměrně tomu zájem o liberální ideje
uvnitř Ruska vzrostl. Zvláště patrný byl v zemstvech, do jejichž čela se v nejednom regionu
prosadili právě raznočinci. [58]^

Osobnosti, které v této době v Rusku inklinovaly k liberalismu, v historických a filozofických
souvislostech hledali argumentaci pro svoje názory. Z nich vznikaly výzvy a apelace, které, na
rozdíl od dřívějších apelací na cara a aristokracii, aby realizovaly takové změny, které by
napomohly rozvoji společnosti a ulehčily životu mas, byly adresovány lidu (mládeži, studentstvu
inteligenci, rolníkům). Ve srovnání s pozdějšími narodnickými apelacemi jim nešlo o získání
nejširších vrstev, ale zapojení středních složek městského a vesnického obyvatelstva do přípravy
(alespoň formou výzev) změn. Současně se snažili vysvětlit, že reformy připravované, organizované a
řízené inteligencí, jsou nejreálnější cestou k pozitivnímu vývoji Ruska. Tím se liberálové ve svém
zaměření stále více odkláněli od radikálních demokratů a jim obdobných revolucionářů, kteří naopak
s přibývající intenzitou hovořili o masách a adresovali svoje apely především jim. Základ změn
viděli liberálové nejčastěji v důsledné přeměně zákonů, především ve vyhlášení zákonných omezení
politické moci a garance práva na soukromý majetek. Jejich většina prosazovala ústavu, v níž by
byla kodifikována státní moc a její meze. Za jedinou uznávanou formu považovali zatím legální
reformu, na jejíž přípravě by se podílel i současný panovník. Někteří ovšem připustili, že
nebudou-li vláda či panovník ochotni a nakloněni jít touto cestou, bude nutné využít radikálnější
formy, tedy připravit revoluční začátek a na něj navázat intenzivním evolučním přístupem. Na rozdíl
od radikálů tedy nechtěli vše bořit a ničit, ale měli v úmyslu provést politickou změnu, po níž by
následovaly „potřebné“ a „reálné“ reformy. Takto se např. stavěl k budoucnosti Ruska v šedesátých
letech Lavrov, který byl též příkladem radikálněji smýšlejícího liberála, který přešel v průběhu
první poloviny sedmdesátých let 19. století na radikálně revoluční pozice, když zvýraznil efekt
revoluce a dospěl k její nezbytnosti.

Mezi liberální názory patřil také projekt předního ruského slavjanofila Ivana S. Aksakova na
zřízení šlechtické samosprávy. Tvrdil, že šlechta po zrušení nevolnictví ztratila své mimořádné
stavovské postavení. Bude se snažit najít ztracenu pozici v identifikaci s lidem. Ten využije její
schopnosti k tomu, aby jej vedla. Aksakovská vize, jakkoli se jevila jako nesmyslná, našla
praktický projev. Jako experiment se tverská šlechta skutečně zřekla svých stavovských privilegií a
sestavila adresu, ve které vyzývala k dalším reformám, ovšem nikoli iniciovaným vládou, ale
samotným lidem. Jako konkrétní reformní kroky žádali zřízení nezávislého soudu, glasnosť, zásadní
změnu ve správě státu a finančnictví.

Ačkoli podobným apelem byla adresa moskevské šlechty, která opakovaně v letech 1862-1865 vyzývala
cara Alexandra II. k vyhlášení konstituce, Tverská adresa, za kterou bylo třináct osob uvězněných
v Petropavlovské pevnosti, se stala vyvrcholením liberální aktivity v době reforem cara Alexandra
Druhého. Po ní následovala perzekuce, které se liberální činitelé zalekli. Byl to jeden z důvodů,
proč se skutečný liberalismus založený na svobodě osobnosti a hospodářské samostatnosti
v předrevolučním Rusku nikdy nerozvinul. Hospodářské reformy sice odstartovaly zlepšení státní
ekonomiky, ale jejich zastřešující metodou bylo sevření centralismem odvíjejícím se od povinnosti,
aby všechny hospodářské úkony kontroloval stát, především jeho Ministerstvo financí. Jakékoli
modernizační kroky v hospodářské rovině nebyly myslitelné bez jeho aktivity.

Čím se zmíněné adresy a výzvy lišily od adres a proklamací radikální opozice? Tím, že byly určeny
výhradně carovy a vládním orgánům. Na veřejnosti se objevily jen zřídka, pokud byly publikovány,
pak se zpožděným. Liberalismus si v tomto smyslu zachovával jistou míru legitimismu odvíjejícího se
od názoru, že reforma je rozvinutím a opravením předchozího. Nikoli jeho negací. Ačkoli mnohé
apelovali na aktivitu lidu, na rozdíl od radikální opozice o tom nejprve informovali „věrchušku“.
Takový byl i postup části narodniků, tzv. liberálních narodniků, kteří se snažili prosadit reformní
narodnické vize nejprve apelem na vládnoucí kruhy, aby umožnily (a také se o to zasadily) obrození
mas.


9.    Konzervatismus

Konzervatismus patří spolu se socialismem a liberalismem ke třem hlavním politickým ideologiím
současnosti, avšak na rozdíl od svých protivníků se vzpírá snadné definici, dokonce se sám za
ideologii ani nepovažuje. Vychází totiž z přesvědčení, že jsme formováni tradicí a loajalitou vůči
civilizaci a národní kultuře, z níž pocházíme. Že z ní máme vybírat všechno prověřené a zásadní –
nejen proto, že jsme „ trpaslíci na ramenou gigantických předchůdců“ a že pravá „ politika znamená
dát hlas mrtvým, “ ale díky vědomí, že nepochopíme, kde jsme, natož kam jdeme, nepochopíme-li, kde
jsme byli až dosud. Konzervativní instinkt (solidní předsudek) „ lze přirovnat k chabé naději, že
svět může být lepší, která skomírá po boku zdrcujícího přesvědčení, že všechno může být daleko
horší. “ V tradici Edmunda Burkeho (1729-1797) lze vyložit zásady konzervatismu jako skeptické,
umírněné politické zásady svobody a občanské společnosti a vysvětlit tím konzervativní odpor vůči
konstruktivistickému, lidskou přirozenost popírajícímu státu i příklon k "spontánní racionalitě"
svobodného trhu.

Konzervatismus je označením pro ideologii, politickou filozofii a hnutí, jejichž hlavním znakem je
otevřená tendence bránit se rychlým změnám a podporovat tradiční normy. Konzervatismus preferuje
hodnoty plynoucí z náboženských, kulturních a národních zkušeností a zvyků. Podstatou konzervatismu
je důraz na řád a pořádek. Konzervatismus je často asociován s pravou částí politického spektra. Je
ovšem mnohem starší než toto politické dělení.

Konzervativci jsou protějškem radikálů a revolucionářů. Většinou se snaží zachovat ve společnosti
status quo nebo prosazovat jen pozvolné změny. Někteří konzervativci volají po návratu osvědčených
dřívějších pořádků. Konzervativci věří, že nejdůležitějším rysem společnosti jsou hodnoty
nedotknutelného, svobodného, důstojného a zodpovědného lidského života. V právu vidí nutný nástroj
garance těchto svobod.

Konzervatismus má s liberalismem společný důraz na soukromé vlastnictví, se socialismem pak důraz
na hodnotu každého člověka ve společnosti, tedy sociální zabezpečení. Za zakladatele konzervatismu
je považován dlouholetý poslanec britské sněmovny za whigy Edmund Burke. Základní postuláty tohoto
myšlenkového proudu položil ve svém ústředním díle Úvahy o revoluci ve Francii. Tato práce poprvé
vyšla v listopadu roku 1790. Je koncipována jako dopis Burka "jistému mladému muži z Paříže", který
jej požádal o vyslovení názoru na současné děni v jeho vlasti počínajíc Francouzskou revolucí.
Burke zásadně nesouhlasí s vývojem událostí ve Francii a podrobuje důkladně kritice nejen události
samotné, ale i myšlenky a představy vůdců, jimiž se revoluce zaštiťuje. Zpočátku je jeho kritika
zaměřená na samou podstatu revoluce a její pojetí lidských práv, svobod a rovnosti. V dalších
částech se zabývá jednotlivými oblastmi státního zřízení, které byly v revoluci významně či
naprosto změněny, od ústavního práva po konkrétní prvky statní správy a moci. Ve svých skeptických
úvahách velmi často předpovídá věci, které se později skutečně potvrdily.

Velmi významnou roli má pro Burka církev, jejíž privilegia jsou pro něho nedotknutelná. Burke je o
církvi přesvědčen, že je ve společnosti naprosto nenahraditelná. "Přirozené" rozvrstveni
společnosti na urozené, bohaté a ty ostatní je pro Burka zárukou kvalitního fungovaní společnosti,
neboť nikdo nemá lepší předpoklady k vládnutí, než ten, kdo po svých předcích zdědí odpovědnost
držet majetek. Zajímavý je ovšem také jeho přístup ke zbohatlíkům, kteří profitují ze společenských
změn ve Francii. Přestože je pro něho movitost člověka nezanedbatelným faktorem k hodnocení jeho
kvalit, nepřiznává toto právo těm, kteří k majetku přišli „nemorálním" způsobem (spekulanti, noví
vlastníci zkonfiskovaného majetku apod.), na rozdíl od přirozených vlastníků (církev, šlechta,
pozemkoví vlastníci). Některé části této knihy mají i dnes aktuální platnost, zejména pokud se
jedná o apel proti bezbřehé liberalizaci společnosti či zavádění nových řádů bez návaznosti na
tradiční a skutečně osvědčené principy.[59]

Kořeny moderního ruského konzervatismus jsou spojeny se jménem dvorního historiografa cara
Alexandra I. Nikolaje M. Karamzina (1766-1826). Karamzin, známý především dvanáctisvazkovými
Dějinami ruského státu zachycujícími ruskou minulost od nejstarších dob do počátku 17. století,[60]
panovníka opakovaně varoval před unáhleností reformních kroků. Jednalo se o bezprostřední reakci na
návrhy, které předkládal carovi Michail Speranskij. Jejich odpůrcem byl z principu opírajícího se o
tvrzení, že ruská společnost není na takové změny připravena. V politickém spisku Memorandum o
starém a novém Rusku v jeho politickém a občanském ohledu („Zapiska o drevněj i novoj Rossii v jejo
političeskom i graždanskom otnošenii“), který dokončil roku 1811, upozorňoval na problémy, jež
plynou ze skutečnosti, že car Alexandr věnuje větší pozornost mezinárodně politickým otázkám než
záležitostem domácím. Nelíbilo se mu přitom, že dává průchod změnám v uspořádání politických
institucí a je ochoten dokonce zajít až k přípravě ústavy. Varoval ho před jakýmkoli omezením
samoděržaví. Zásadně nesouhlasil s posílením postavení Senátu a nelíbilo se mu ani jakékoli
rozdělení moci v ruském statě. V delimitaci moci zákonodárné, výkonné a soudní mezi různé instituce
spatřoval nesmírné nebezpečí pro stabilitu ruského státu. Podle Karamzina, opírajícího se o vlastní
historické argumenty, musí být v Rusku soustředěna do jedněch rukou. Samoděržaví bylo pro něj
jediným tradicemi potvrzeným zdrojem nejvyšší moci v ruském impériu. Jeho hlavní oporou prý vždy
byla, je a do budoucna musí zůstat šlechta („dvorjanstvo“). Ta se sice může členstvím v některých
státních institucích podílet na vládě, zejména prostřednictvím Senátu a Synodu, ale může se jednat
pouze o prostředek hlídající dodržování zákonů. Ani Senát ani Synod se nemohou podílet na výkonné
moci či dokonce ve svých rukou soustředit moc soudní. Tam musí vždy náležet samoděržavnému
panovníkovi. Karamzin popíral i Speranského snahu kodifikovat činnost státních institucí zákony, a
to především proto, že takové změny by podle jeho názoru neodpovídaly dobovým možnostem ruské říše.
Byl přesvědčen, že místo, aby se jednalo s a o lidi, staly se předmětem úvah o změnách instituce. Z
toho, co se podle Speranského návrhů zrealizovalo, zejména ustavení ministerstev v roce 1802, je,
podle Karamzina, zřejmé, že nastal pouze rozvoj byrokracie. Skutečnost, že důležití jsou lidé, že
s nimi se musí pracovat, oni musejí být vzděláváni a vychováváni dříve, než se jakákoli změna uvede
do praxe, byla, podle Karamzina, pominuta. A to je zásadní chyba. Nesprávně se napřed připravily
změny, aniž by se na ně lidé předem připravili a tudíž byli schopni je náležitě kriticky
absorbovat.[61]

Zcela identické názory, jaké vyjádřil na počátku druhého desetiletí Nikolaj Karamzin, kterého lze
považovat za zakladatele ruského konzervatismu jako proudu politického myšlení, lze identifikovat u
mnohých představitelů ruské šlechty. V praxi se projevovaly mj. ve všech výborech a komisích, které
svolávali Alexandrovi nástupci Mikuláš I. a Alexandr II. za účelem diskuse o rolnické otázce a
zrušení nevolnictví. Jednotně z úst představitelů ruské šlechty znělo varování před unáhleností
reformy, která by odstranila nevolnictví a tím narušila základní politické i ekonomické stavební
kameny ruského státu a ruské společnosti. Shodně s Karamzinem varovali před marginalizací role
šlechty tím, že bude zbavena svého základního výrobního prostředku – lidské síly. I oni ovšem ve
své většině připouštěli, že rolnická reforma je nezbytná. Nikoli však v dané situaci, ve které,
podle nich, ještě není „pracující lid“ na ni není dostatečně morálně ani jinak intelektuálně
připraven.

Ruský konzervatismus vždy kladl velký důraz na pravoslavně duchovní a velkorusky nacionální aspekt
jako státotvorný prvek. Nadřazoval tradiční vizi jednoty ruské společnosti a ruského státu (míněno
velkoruského impéria) vyjadřované po staletí termínem jednota („sobornosť“). Šlo v něm o totéž, co
v polovině třicátých let 19. století pregnantně vyjádřil ve své tzv. Triádě tehdejší ministr
osvěty, prezident petrohradské Akademie věd hrabě Sergej S. Uvarov (1786-1855). Tedy o odvěkou a
„na věčné časy“ existující jednotu samoděržavného cara, pravoslavné víry (nikoli duchovenstva!) a
ruského lidu („narod“). Podle vize „sobornosti“ i Uvarovovy triády je tato jednota základním
stavebním kamenem života ruské společnosti. Jejím případným narušením nastane krize, která povede
až k destrukci impéria. Její existence historicky prověřená a tudíž nezpochybnitelná. Ruská
společnost ji přijala dobrovolně (mohli bychom říci: „na základě společenské smlouvy“), aby z ní
učinila svůj typický rys odlišující ji od ostatních společností. Je to znak, který předurčuje
ruskou společnost k poklidnému harmonickému evolučnímu vývoji, k vyvarování se dramatických
revolučních skoků způsobujících destrukci.

Úměrně skutečnosti formujícího se moderního národního vědomí, postupující ovšem ve společnostech
ruského impéria pomaleji a mnohem méně výrazně než v jiných evropských zemích, se ruské oficiální
kruhy za podpory konzervativního myšlení snažily vyjádřit nezbytnost nadřazení velkoruského
nacionalismu. To lze sledovat jak v Uvarově triádě, tak později v názorech předních ruských
konzervativců poslední třetiny 19. století Michaila N. Katkova, Konstatina N. Leontjejeva a
Konstantina P. Pobědonosceva. Stát byl v jejich pojetí stěžejní neměnnou hodnotou, kterou je nutné
přesně reglementovat zákony. Společnost je nutné vzdělávat, a to tak, aby byly dodrženy a
zvýrazněny hodnoty, na kterých byla budována. Tedy tradice. I Pobědonoscev se vracel k nutnosti
pevného samoděržaví budovaného na pravoslavných a velkoruských hodnotách.



III.           Svět v etapě kolonialismus a imperialismu

1.    Moderní kolonizace

„Kolonizace je základním faktorem našich dějin“, napsal na počátku 20. století jeden
z nejznámějších ruských historiků Vasil O. Ključevskij (1841-1911). „Jejím postupem lze vysvětlit
rozrůstání i změny státu a společnosti od časů Kyjevské Rusi“.[62] Ključevskij se věnoval
nejstarším ruským dějinám. Měl tedy především na mysli výpady Kyjeva do Novgorodu a pak přes Suzdal
k Uralu a ještě dál, výpady, které pak byly zahájeny ve 12. století a které vyústily v ovládnutí
Mordvinů a dalších národů. Uznával, že tyto ruské výboje byly během tatarského vpádu první poloviny
13. století přerušeny, ale že po ruském vítězství nad Tatary v bitvě na Kulikově poli (1380) znovu
nabraly na síle. A to až do konce 19. století, kdy ruská říše co do velikosti území a počtu
obyvatel, dosáhla kulminačního bodu.

V návaznosti na Ključevského můžeme říci, že kyjevské, později moskevské a nakonec petrohradské
Rusko se rozšiřovalo směrem na východ územní expanzí, jejíž nedílnou součástí bylo dobývání
tatarských, osmanských, středoasijských a sibiřských území, a současně formou kolonizace. Obě tyto
formy šly v ruském prostředí ruku v ruce. Dokonce je lze, shodně s  Ključevským chápat jako
bytostně prolnuté, a to natolik, že je v historiografii můžeme do značné míry užívat jako synonyma.
Nelze však zapomenout na stěžejní dělítko mezi územní expanzí a kolonizaci, kterým je rozdíl mezi
rozšiřováním teritoria, tedy zabíráním cizích, jinonárodních území, což tematicky spadá především
především do národnostní otázky, a kolonizací, která směřuje k přesídlování vlastních obyvatel a
jejím prostřednictvím šíření hospodářského, politického i kulturně civilizačního vlivu.

Západní Evropa se od východní Evropy územní expanzí ani kolonizací příliš nelišila. Protože však
v západní Evropě od středověku neexistoval volný prostor, do kterého by mocné státy západní Evropy
mohly snadno expandovat, soustředila se jejich expanze a následně především kolonizace na zámořské
prostory. V západní Evropě se proto oním dělítkem mezi expanzí a kolonizací stalo moře, kdežto ve
východní Evropě pohoří Uralu.[63]

Kolonialismus v obecném smyslu procházel různými dějinnými formami, jež se vzájemně více či méně
lišily, ale také se prolínaly a překrývaly. Hnací silou kolonialismu a v tom se kolonialismus
shodoval s územní expanzí, byla snaha o rozšíření vlastního státního, mateřského území, získání
nových ekonomických zdrojů a odbytišť zemědělských, řemeslných i průmyslových výrobků. Významnou
úlohu sehrávala snaha dosáhnout politickou a hospodářskou nadvládu nad jiným územím a nad na něm
žijícími etniky. Co však kolonialismus od územní expanze výrazně odlišovalo, to byla vize o
kulturně civilizační misi, šíření domněle vyspělejších kulturních, hospodářských, politických i
náboženských životních stereotypů, jež byly vlastní pouze kolonialismu.

Koloniální úsilí moderních Evropanů probíhalo v etapách, ve kterých se podíl a role evropských
mocností proměňovaly. V 16. a 17. století měli převahu Španělé a Portugalci, ve čtyřicátých letech
17. století se na první místo prosadili Nizozemci, ve druhé polovině 17. století získali prvenství
Angličané a Francouzi. Ti pak dominovali koloniálnímu úsilí Evropanů i v 18. a 19. století.
S koncem Sedmileté války v roce 1763 se v koloniálním úsilí potvrdila mocenská výjimečnost a
mocenská převaha Velké Británie. Francie však pokračovala ve snaze se Velké Británii alespoň
vyrovnat. To ji však stálo příliš mnoho úsilí. Jeho důsledkem byly hospodářské kolepsy ústící
v nejednu sociálně revoluční událost.

V 19. století, zejména v jeho druhé polovině, se do koloniálního úsilí moderních evropských států
zapojily také Rusko a sjednocené Německo. Přišly ke koloniálnímu dělení pozdě, ale i přesto se tyto
země snažily koloniálně nejvyspělejší Velkou Británii dohnat, a pokud by to bylo alespoň trochu
možné, i předehnat. Aktivitou ale i vzájemným soupeřením uvedených zemí, tedy především Velké
Británie, Francie, Německa a Ruska koloniální úsilí Evropanů vyvrcholilo v posledních dvou
desítiletích 19. století a na přelomu 19. a 20. století. Provázely je ostré boje o mocenskou
koloniální převahu v různých částech světa. Koloniální úsilí přerostlo do koloniálního
imperialismu, jehož signifikantním znakem bylo úsilí o ekonomické a politické mocenské ovládnutí
již nikoli pouze jednotlivých zemí, ale celých velkých konglomerátů, tedy různých částí světa.

Imperialismus se stal dobovou globální záležitostí. Prolínal politikou, hospodářstvím, sociální i
právní rovinou. Dominanntím znakem imperialismu byl světový hospodářský trh. Z pohledu Evropanů
představoval základ světového hospodářství imperialismu právě obchod s koloniemi. Byl pro ně
ekonomicky jednostranně výhodný, což vedlo k rozporu s tradiční koloniální vizí šíření kulturně
civilizačních znaků, domněle či skutečně vyspělejších znaků mateřské země. Vedlo totiž
k prohlubování hospodářské zaostalosti kolonií. Totéž bychom mohli říci i o politické rovině.
Evropané z kolonií dováželi především velmi levně nerostné suroviny, drahé kovy a zemědělské
produkty, např. kukuřici, rýži, cukrovou třtinu, tabák, kávu, kakao, čaj, koření a bavlnu, kdežto
do kolonií naopak značně výhodně vyváželi ve své vlasti vyrobené zboží, především spotřebního
charakteru. Kdežto imperialisté v mateřské zemi intenzívně budovali průmysl (a to platilo i pro
Rusko druhé poloviny 19. atoletí a přelomu 19. a 20. století), v koloniích jeho rozvoji maximálně
bránili. Brzdili i politickou autonomii a snahu, aby se koloniální území samo spravovalo.

Kolonialismus 16. a 17. století byl založen na individuálním obsazování nového území. V praxi se
tento proces nejčastěji uskutečňoval tak, že k zámořským břehům připlula jedna či více lodí a
jejich „pasažéři“ vytvořili jednu či několik kolonizačních osad. Do nich se soustředili, aby z nich
časem expandovali. Zaměřovali se na vlastní styl hospodaření. Jejich kulturně civilizační vliv na
domácí obyvatelstvo nebyl přitom příliš výrazný. Oproti tomu kolonialismus 19. století uplatňoval
vliv na celou domorodou společnost, a to v celé široké škále působení. Od hospodářství, přes
politiku, po sociální a právní rovinu. Jednalo se o masovou záležitost s cílem získat nejen nová
území, ale také odbytiště zboží a surovinové základny včetně politického mocensky bezbranného
satelitu.

Koloniální země již od 16. století stále zřetelněji prosazovaly mesianismus celé své společnosti.
V 19. století však již nikoli jen mesianismus jedince (činěný v 16. století nejčastěji v zájmu
panovníka) jako v 16. a 17. století. V 19. století se jednalo o celek mateřské země, která s cílem
šířit kulturní civilizační vliv expandovala do kolonie. Nikoli tedy jako její jednotliví
příslušníci, ale jako celek. Na druhé straně byl celek kolonie navíc připojován k dalšímu celku
kolonie, čímž vznikaly koloniální soubory, jež pak vytvářely základ moderního koloniálního impéria.
„Klasický“ kolonialismus tím ztratil svoji podstatu a přerostl do globálního imperalismu.

Základem kolonialismu bylo zabírání cizí půdy, její obdělávání a usazování se na ní přistěhovalců -
kolonistů. V tomto smyslu tkvěly kořeny kolonizace již ve starověkém Řecku. Již tam kolonizace
přerostla do státní podoby, do kolonialismu, a proto lze hovořit o aténském a později i o římském
kolonialismu. První koloniální snahy moderního světa lze datovat až do doby velkých zámořských
objevů konce 15. a především 16. století. U jejich kořenů stálo rovněž (a to především) náboženské
zanícení, ale i záliba v dobrodružství, touha po bohatství a odplata domorodým obyvatelům. Vedle
těchto, pro individuální chování kolonistů charakteristických rysů, sehrávalo podstatnou roli
přemístění velkých obchodních cest. Šlo o následek velkých evropských konfliktů 14. a 15. století,
mezi nimiž jmenujme zejména stoleté války mezi Anglií a Francií, ze souše na moře. Obchodníci tudíž
museli v důsledku politických změn opustit suchozemské trasy mezi Flandry a Itálií a vydat se po
moři z Janova přes Barcelonu, Lisabon, Bruggy, Antverpy do Amsterdamu. S přicházejícími obchodníky
se spojovala místní šlechta spatřující v obchodu prostředek svého posílení. Tato šlechta opojena
renesancí a jejími vědeckými a technickými objevy současně podporovala výpravy do málo známých či
neznámých oblastí. Svou úlohu při těchto cestách hrál rovněž demografický tlak: rychlý růst
kastilské, mazurské či ruské populace, velmi zřetelný právě v 15. a 16. století. Nemenší význam pro
podporu kolonizace měla funkce protiváhy a přenesení pozornosti od místních problémů či problémů
sevřeně evropských mimo Evropu.

Všechny uvedené faktory včetně posledně jmenovaného lze zřetelně identifikovat i u projevů
kolonizace a imperialismu 19. století: např. Francie se orientovala na dobyvačnou politiku i proto,
aby vymazala z paměti porážku od Prusů v bitvě u Sedanu v září 1870, krach evropské politiky
Napoleona III. a ztrátu Alsaska-Lotrinska.

O zisk nového území se na konci 19. století mimořádně snažilo i Německo, které k dělení koloniální
kořisti přišlo pozdě. Extrémní podobu tohoto snažení představoval Všeněmecký svaz, který byl
založen 9. dubna 1891 německým podnikatelem a cestovatelem Carlem Petersem (1856-1918). Jeho úkolem
bylo všemožně podporovat německou koloniální expanzi. Společně s dalšími extrémně nacionalistickými
společnostmi, např. Německým spolkem pro Východní marku rozsáhlou publikační a veřejnou činnosti
výrazně ovlivňoval veřejné mínění. Současně činil nátlak na vládu s cílem prosadit germanizační
politiku formou „Drang na Osten“ a protibritsky orientované „Weltpolitik“.

Totéž lze sledovat u ruského impéria 19. století, kdy se car po dvou neúspěšných pokusech o
prosazení svých zájmů ve střední a jihovýchodní Evropě v podobě porážky v Krymské válce a
diplomatického neúspěchu na Berlínském kongresu 1878 pokoušel o nastolení své vlády na severním
Kavkazu a Střední Asii; a když byly v roce 1897 dohodou s rakousko-uherským císařem Františkem
Josefem I. ukončeny konflikty na Balkánu, chtěl si car tuto panslavismu vnucenou překážku podruhé
kompenzovat přesunutím centra ruských zájmů na Dálný východ a dále na ostrovy Pacifiku. Ostatně
ruská intervence v Číně v devadesátých letech 19. století a ruský válečný střet s Japonskem v
letech 1904-1905 nebyly v Rusku původně interpretovány jako válečná hrozba, ale jako koloniální
výpravy.

Jiným rysem, který je kolonialismu 19. století a jeho přerůstání do imperialismu přisuzován, je,
jak uvádí francouzský historik Marc Ferro (*1924) „teritoriální bulimie“.[64] Tu lze nejsnáze
identifikovat při koloniálním dělení Afriky v letech 1885-1890. Soupeřícím mocnostem (Francii,
Německu, Velké Británii, Portugalsku a Belgii) šlo o to, aby si pro sebe na mapě zajistily co
nejvíce území a zabránily tak jakémukoli pozdějšímu pokusu některého z rivalů o jejich
přivlastnění. Říkalo se tomu rovněž „urputné dostihy“.

Mocenské chování odvíjející se od „teritoriální bulimie“ se mezi mocnostmi objevilo mnohem dřív.
Např. francouzský diplomat a cestovatel, první guvernér tzv. Nové Francie, tj. francouzského území
kolonizovaného v Severní Americe, Samuel de Champlain (1567-1635) ospravedlňoval své ambice během
obsazování Kanady v jednom hlášení králi Ludvíku XIII. (1601-1610-1643) z roku 1615 slovy:
„Neusadíme-li se tam my, přijdou do Québeku buď Angličané, nebo Nizozemci (tedy protestanti).“ [65]
První francouzská kolonie byla tedy preventivním výbojem, byť měla i jiní cíle: hledání cesty na
západ k Pacifiku a do Japonska, osídlení a rozkvět, konverzi indiánů.

Toto zmocňování se neobsazených území dříve, než tak učiní někdo jiný, se v  koloniální a následně
i imperialistické éře obhajovalo i kritizovalo pomocí stejných argumentů. Fiktivní okupace byla
zavrhována již v době německého politika Samuela von Pufendorfa (1632-1694) a francouzského
filozofa Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712-1778): „Máme-li schválit právo prvního obsazení území“ píše
Rousseau ve Společenské smlouvě, „musí se vlastnictví doložit nikoli planou ceremonií, nýbrž prací
a kulturou“.[66]

Ačkoli se koloniální ideál a misionářské poslání prolínaly již od 16. století, došlo postupně
k určitému významovému posunu: christianizace se stále častěji identifikovala s úlohou civilizační;
z evropského pohledu může být civilizací jedině křesťanská. To platilo i pro Rusko, kde civilizační
roli domněle hrála křesťanská ortodoxie. Civilizovat, kolonizovat, šířit vlastní kulturu, rozrůstat
se, takové byly také první pohnutky později se formujícího imperialismu, přičemž kolonizace byla
jakousi reprodukční silou, díky níž národ překonával vzdálenosti k šíření misií přeurčených
kulturně civilizačních znaků.

Imperialismus, který byl pro jedny nejzazším zdrojem vznešené velikosti, a pro druhé zase plodivou
silou, sice čerpal z ideologických pohnutek, avšak ty byly podpořeny záměry hmotnějšího rázu.
Ostatně právě ony stály za nejrozšířenější formulací koloniální politiky jakožto nového způsobu,
jak zbohatnout. S nástupem nových průmyslových mocností (USA, Rusko, Německo) se v 19. století
znovu začalo tvrdit, že expanzi diktuje nutnost. K tomu se údajně připojovaly další důvody -
argument humanitární, podle něhož jsou nadřazené rasy povinny splnit svoji úlohu vůči nižším rasám,
které se ještě nevydaly na cestu pokroku, a argument národností – mít vliv a nejednat, znamená
vzdát se.

Výše bylo naznačeno, že prvním velkým zlomem, který změnil vztah Velké Británie ke koloniím, byly
úspěchy Velké Británie v Sedmileté válce. Až do té doby bylo impérium malé, relativně homogenní,
velice anglické, anglikánské a zaměřené na obchod. Po dohodách z roku 1763 získala Anglie Québec,
Floridu, Tobago – vesměs se jednalo o katolické země – a postupně i další území, takže se stala
vládkyní velké říše (impéria), jež byla neúměrná ekonomickým prostředkům mateřské země a především
byla politicky, sociálně i nábožehnsky (kulturně civiolizačně) velmi nesourodá. Zatímco doposud
bylo impérium snadno ovladatelné a v podstatě nemělo vliv na způsob, jakým si Britové vládli, náhle
se stalo zátěží vyžadující bytostnou změnu uvnitř politiky a hospodářství mateřské země. Aby bylo
impérium udrženo bylo nutné použít sílu. Především vojenskou. Ta se stala dominantní. A hlavně,
udržování impéria se přestávalo slučovat se zásadami anglických svobod, protože vládlo nad
nepřátelsky naladěnými národy. Velký šok, který Anglie zažila, to byla americká nezávislost – tj.
občanská válka, která postavila Angličany proti Angličanům. Na místo anglických kolonií tak nyní
nastupovalo britské impérium, živené revanšistickým vlastenectvím, jež vyústilo v reakci proti
přehnané tolerantnosti předchozích období. India Act z roku 1784, Canada Act z roku 1791, Act of
Union z roku 1800 o spojení s Irskem – všechny tyto zákony se staly projevem politiky imperiálního
obrození a nadvlády ranného britského imperialismu. Vrelká Británie jím ukazovala cestu postupně se
v průběhu 19. století šířícímu imperialismu v jiných částech světa a vrcholícímu globálním
imperialismem konce 19. století a přelomu 19. a 20. století.

Počátkem 19. století byla ve Velké Británii touha po nadvládě natolik v kurzu, že když v roce 1919
rakousko-americký ekonom a politolog Joseph Schumpeter (1883-1950) bilancoval britský imperialismus
uplynulého století, usoudil, že imperialismus existuje tehdy, když má stát sklony k násilné
expanzi, která nemá žádné cíle a která překračuje jakékoli definovatelné hranice. To znamená, že se
válečnická a dobyvatelská aktivita projevuje, aniž by byla skutečně prostředkem nějakého jiného
cíle než toho, který je implikován v samotném jejím provozování. Pro dokreslení zvolil Schumpeter
příklad Benjamina Disraeliho, který byl označován za hlasatele a ztělesnění modelu imperialistické
expanze. A to i přesto, že Disraeli dříve hovořil o prokletých koloniích, jež jsou mlýnským kamenem
uvázaným Anglii u krku. V době svého premiérování britské říši však hodlal dát říši federální
uspořádání: kolonie se měly stát autonomními jednotkami, jež by byly v impériu spojeny celní unií.
Neobsazená půda v koloniích měla být rezervována pro Brity (nikoli pouze Angličany), ale koordinaci
těchto operací měl zajišťovat centrální anglický úřad v Londýně.

O několik let později převzal Disraeliho mechanismus řízení kolonií další britský politik, Joseph
Chamberlain. Pozoruhodné je, že při této příležitosti užitý termín „zabezpečení impéria“ ve
skutečnosti představoval rozšiřování území. Tento významově posunutý slogan imperialismu byl velmi
účinný. A to i proto, že odváděl občany britských ostrovů od jejich každodenních sociálně
ekonomických starostí, na které čelní britští politici své doby nedokázali odpovědět.

Zatímco na začátku 19. století bylo britské veřejné mínění stále nepřátelštější ke koloniální
expanzi, neboť ji ztotožňovalo s obchodem s otroky a s ponížením Británie vázaným na vznik
Spojených států amerických, stavělo se příznivě k imperialismu konce 19. století. Bylo tomu tak
proto, že imperialismus otevřeně podporoval a bránil britské zájmy. Ať už na hranicích Indie proti
„drancovníkům a raubířům“, nebo v jižní Africe, kde během búrské války „nebylo žebráka, který by
nemluvil o našich vzbouřených poddaných“. Se stejným chováním se setkáváme i ve Francii, kde ve
veřejném mínění začátku 20. století převažoval názor, že „ničemové“ z marockého pomezí „útočili na
naše osadníky“ v Alžírsku.

Argumenty britských a francouzských imperialistů najdeme rovněž u ruského kancléře knížete
Gorčakova, když např. hovořil o situaci na hranicích Kavkazu či střední Asie. „Situace Ruska je
situací všech civilizovaných států, jež se dostávají do styku s nomády, kteří nemají dobře
organizovaný stát. Abychom předešli jejich nájezdům a plenění, musíme si je podrobit a přísně je
kontrolovat. Tam dál jsou však další, a proto je naší povinnosti jít také dál…To se přihodilo
Francii v Africe, Spojeným státům v Americe, Anglii v Indii. Kupředu nás popohání jak nutnost, tak
i ambice.“[67]

Masová podpora expanzi je jedním ze specifických rysů imperialistické epochy, i když silné proudy,
které se stavěly proti ní, existovaly také. Tato podpora se projevovala zejména prostřednictvím
velko nákladového tisku, jehož rozvoj nastal v 19. století jako výsledek vzestupu průmyslu. Jeho
nejznámějšími zástupci byly Daily Mail ve Velké Británii, Tägliche Rundschau v Německu, Novoje
Vremja v Rusku, Le Petit Parisien a Le Matin ve Francii. Díky tomu se imperialismus stal jevem
veřejným.

Neméně zásadní oporou a hnacím motorem imperialismu byl ekonomický zájem, což zřetelně vystihli
soudobý britský ekonom prezentující se ostrými odsudky imperialismu v dílech Evolution of Modern
Capitalism (1894) a Imperialismus (1902) John A. Hobson (1858-1940) a německý Marxovým socialismem
ovlivněný ekonom Rudolf Hilferding (1877-1941) v knize Finanční kapitál z roku 1910. Jejich
myšlenky později zpopularizoval Vladimír Iljič Uljanov zvaný Lenin, který se výše uvedenými texty,
zejména pak Hilferdingovým pojetím organizovaného kapitalismu inspiroval pro svoje dílo
Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916).

Mezi Hobsonovými a Leninovými tezemi byl významný rozdíl. Hobson spatřoval v britském imperialismu
vůli dobře organizovaných průmyslových a finančních zájmových skupin k tomu, aby si na úkor
obyvatelstva a prostřednictvím veřejné moci zajistily a rozvíjely soukromé trhy, na něž umístí
svoje přebytky zboží a investují svoje přebytky kapitálu. Jinými slovy, Hobson považoval
imperialismus za hodnotný návrat k merkantilismu, jelikož hnací silou imperialismu byla potřeba
shromažďovat národní kapitál a konkurovat tak soupeřícím mocnostem. Lenin naproti tomu zaujímal
stanovisko, že imperialismus je posledním, konečným vývojovým stadiem kapitalismu, jeho monopolní
fází. Polemizoval s Kautským, který soudil, že v tomto stadiu už imperialistické konflikty nebudou
rentabilní. Podle Lenina měl imperialismus několik tváří a byl výsledkem různých fází historického
vývoje. I on připouštěl, že imperialismus ve své podstatě mohl leckde existovat dříve než
kapitalismus, ale zdůrazňoval, že stejně tak existoval i za rozvoje kapitalismu, např. během
utváření říše rakousko-uherské či ruské. A proto jsou, podle Lenina, současné národnostní a
sociální boje pouze zlomkem celosvětového zápasu proti imperialismu: např. nynější boj pobaltských
zemí proti Rusku je ekvivalentem boje Irů či Indiánů proti Britům. Na počátku 20. století se Lenin
stále zřetelněji utvrzoval, že imperialismus vyprovokuje sociální bouři, která přeroste
v celosvětový konfolikt, světovou sociální revoluci, jejímž výsledkem bude celosvětové rovnostářské
společenství.

            Nutno ovšem zdůraznit, že se imperialismus konce 19. století a ve 20. století od
koloniální expanze předchozích staletí, probíhající v duchu dobývání a nadvlády, odlišoval, a to
zejména tím, že byl více vázán na finanční kapitál a že kolonizace či dobývání nebyly jediným
projevem jeho existence. Příkladem bylo pronikání finančního kapitálu do Číny nebo do Osmanské říše
či Ruska.


2.    Búrská válka

V důsledku okupace Spojených nizozemských provincií francouzskými vojsky v roce 1795 rozhodla
britská vláda po dohodě s exilovým oranžským domem o obsazení jihoafrického Kapska. Obávala se
totiž, že by se toto strategicky významné území pro zámořské cesty mohlo dostat do rukou revoluční
Francie. Zejména by tím byla ohrožena britská námořní cesta do Indie. V roce 1803 Britové sice jih
Afriky opustili, protože mírovou smlouvou uzavřenou v Amiens vrátila Velká Británie Kapsko nově se
utvářející Batávské republice, jak nyní zněl oficiální název revoluční Francií okupovaného
Nizozemí, ale nová válka Velká Británie s Napoleonovou Francií v roce 1805 vedla Londýn
k opětovnému návratu do Kapska. Stalo se tak v lednu 1806.

Strategický význam Kapska přiměl britského ministra zahraničí vikomta Castlereagha, aby na mírovém
kongresu ve Vídni trval na potvrzení britské držby Kapska. Ta se stala skutečností nejen
rozhodnutím Vídeňského kongresu ale i následnou britsko-nizozemskou smlouvou, jíž bývalé nizozemské
kolonie Kapsko a Cejlon přešly do britských rukou. Nizozemí bylo za tyto své někdejší kolonie
odškodněno šesti miliony liber.

Búrové byli přistěhovalci, kteří přišli na jih Afriky v průběhu 17. a 18. století. Kapské Město,
původně malá námořní stanice, bylo na jihu Afriky založeno v roce 1652. Mělo být zásobovací stanicí
pro lodě Nizozemské východoindické společnosti, která v 17. století podstatě monopolizovala obchod
s Dálným východem. V čele města stál společností jmenovaný guvernér, jeho obyvatelé byli vesměs
zaměstnanci společnosti a neměli žádné kolonizační úkoly. Avšak s tím, jak se množily zastávky
lodí, bylo třeba získávat stále více zásob. Šlo především o zemědělské plodiny a dobytek, které
bylo možné získat od domorodých pastevců nebo je začít pěstovat / chovat vlastními silami.
Obyvatelé Kapského Města proto začali usilovat, aby se mohli usazovat i mimo stanici. Guvernér
neměl námitky a začal nakládat i s okolím jako s vlastním majetkem: zájemcům z řad bývalých
obyvatel Kapského Města přiděloval, aby na nich zakládali farmy a věnovali se zemědělské činnosti.
Dostatek volné půdy vedl k příjezdu několika tisíc nových evropských osadníků. Nejednalo se pouze o
Nizozemce, mezi přistěhovalci byli zastoupeni rovněž Francouzi, Skandinávci nebo obyvatelé Svaté
říše římské národa německého. Kromě ekonomických důvodů sehrávalo při jejich přestěhovávání roli i
náboženství: část nových osadníků byli francouzští hugenoti.

Nově příchozí Evropané se postupně asimilovali s místními Nizozemci, a to vedlo ke vzniku
specifického etnika označovaného jako Afrikánci neboli Búrové. Bylo to tedy původně farmáři, kteří
následně a postupně pronikali do nitra jižní Afriky a zabírali další půdu tamních domorodců. To
vyvolávalo jejich střety s místními kmeny. Kvůli migrování za půdou se pro expandující farmáře
vžilo i označení trekbúrové.

Búrové žili v početných rodinách izolovaný život na farmách. Byli individualističtí a
svobodomyslní, stěží se podrobovali autoritám. Styky s jinými komunitami, a to i Búry udržovali jen
příležitostně. Dorozumívacím prostředkem pro ně byla zjednodušená podoba nizozemštiny, pro niž se
později ujalo označení afrikánština. Centrální úlohu mezi nimi hrálo kalvínské náboženství
nizozemské reformované církve. Z něho pramenila i představa o rasové nerovnosti, tedy na jedné
straně existujících Bohem vyvolených a na druhé straně těch, kteří jsou určeni k podřadnému
postavení.

Od počátku dvacátých let 19. století se ve Velké Británii prosazovala myšlenka vytvořit z Kapska
plnohodnotnou britskou kolonii. Začala být podporována imigrace britských osadníků, oficiálním
jazykem se stala angličtina, oficiálním platidlem britská měna, byl zde zaveden britský justiční i
správní systém.

Búrové se snažili dostat z dosahu britského vlivu, a to migrací do nitra jižní Afriky. První
průzkumnou výpravu hlouběji do jihoafrického vnitrozemí s tímto cílem uskutečnili roku 1834. Na
konci třicátých let 19. století Búrové ustavili na jihu Afriky nezávislou republiku Transvaal.
V obou krocích ovšem naráželi na domorodé kmeny, zejména Zulů. Roku 1838 po krvavé porážce
domorodého kmene Zulů byla Búry na jihovýchodě Afriky ustanovena provincie Natal. Spravovali ji z
Kapska. Ve čtyřicátých letech 19. století do tohoto území opakovaně intervenovaly britské jednotky.
Výsledkem následného kompromisu se v roce 1848 stalo vyhlášení Oranžského svrchovaného státu se
sídlem v britské residenci Bloemfontein. Britové podpisem Bloemfonteinské konvence v únoru 1854
oficiálně uznali tento na sobě závislý Oranžský svobodný stát. Oproti tomu v téže době (17. ledna
1852) Britové uznali samostatnou búrskou Jihoafrickou republiku neboli Transvaal. Jihoafrická
republika však byla Brity v roce 1877 anektována. To vyvolalo mezi Búry velkou vlnu odporu, jehož
výsledkem se v prosinci 1880 stalo povstání označované jako první búrská válka. Ta skončila pro
Brity neúspěchem. V roce 1881 byli Britové v bitvě u Jacubů poraženi. Následnou pretorijskou
konvencí se zavázali uznat nezávislost Transvaalu.

            Britové se však s touto situací nespokojili, jejich kolonizátoři a osadníci i přes
zmíněnou konvenci i nadále do Transvaalu pronikali. Búrové se tomu bránili, snažili se rasantně
hájit hranici, a pokud britští osadníci do Transvaalu přece jen pronikli, odmítali jim udělovat
občanství. Velká Británie na podporu svých osadníků přisunula k hranicím Transvaalu vojenské
jednotky. Když tyto nereagovaly na búrskou výzvu ke stažení, Búrové zahájili roku 1899 vojenské
akce. Tak propukla druhá búrská válka, která byla vedena nesmírně krutými prostředky. Poprvé
v dějinách se např. objevily koncentrační tábory moderního typu soustřeďující rodiny bojujícího
nepřítele. Odhaduje se, že v nich jen na infekční nemoci zemřelo přes třicet tisíc lidí. Zajatí
Búrové byli Brity deportováni např. na Cejlon a ostrov Svaté Heleny. Nejvíce však válkou trpělo
domorodé černošské obyvatelstvo. Mělo velké ztráty a také bylo násilně přesídlováno, což výrazně
měnilo jejich životní styl. Na něj nebyli zvyklí a tak mnozí z nich v důsledku přesídlení umírali.

Druhá búrská válka skončila především díky technicky lépe vybavené britské armádě v roce 1902
kapitulací Búrů. To znamenalo zánik búrských republik Transvaal a Orange. Búrům však bylo Brity
přislíbeno, že se jim v budoucnu dostane rozsáhlé samosprávy. Slib byl částečně naplněn v roce 1910
vytvořením Jihoafrické unie.

IV.  Svět na přelomu 19. a 20. století

1.    Zhoršování mezinárodních vztahů

                V posledních desetiletích 19. století se rozpory mezi velmocemi velmi výrazně
zostřily. Přitom však byla devadesátá léta 19. století, a to i díky vrcholícímu imperialismu, ve
většině evropských zemí údobím hospodářského vzestupu. To byl jeden z důvodů, proč bylo možné se
alespoň dočasně vyhnout velkému válečnému konfliktu. Situace se však zásadně změnila kolem roku
1900, kdy se možnost získat nová území či novou sféru vlivu, aniž by došlo ke kolizi mezi
mocnostmi, zcela vyčerpala.

                Na zhoršení mezinárodně politických vztahů měl zejména podstatný vliv nový
kontroverzní kurz německé politiky. Císař Vilém II., kancléř hrabě Leo von Caprivi (1831-1899) a
sekretář ministerstva zahraniční Adolf Marschall von Bieberstein (1842-1912) nehodlali zlepšit
vztah k Rusku, a proto již v květnu 1890 odmítli prodloužit platnost rusko-německé zajišťovací
smlouvy. Následovalo zhoršení německo-ruských vztahů, které pro Rusko znamenalo novou hrozbu
mezinárodní izolace. V obdobné situaci se nacházela Francie. A tak, vzhledem k tomu, že vědomí
společného nepřítele spojuje, bylo přirozené, že Rusko a Francie nejen, že pokračovaly ve vzájemném
sblížení, ale dokonce tento proces značně zintenzívnily. Podstatné kroky byly k tomuto sblížení
učiněny nejprve v hospodářské oblasti. Rusku byly francouzskou stranou v krátké době upsány tři a
půl miliardy franků. Dalším krokem ve vzájemném rusko-francouzském sbližování se stala dohoda o
společných opatřeních pro případ útoku některého z členů Trojspolku. Ta byla podepsána 17. září
1892.

                Od podzimu 1891 se ke stávajícímu prohlubování napětí nejen mezi Ruskem a Německem
připojilo i napětí mezi Ruskem a Velkou Británií. Jeho eskalace hrozila zejména kvůli kolonizačním
střetům ve Střední Asii. V červnu 1893 propukla mezi Německem a Ruskem ostrá celní válka. Nejen
kvůli zhoršení vztahů s Ruskem 15. července 1893 německý říšský sněm schválil návrh nového branného
zákona, kterým se zvýšil mírový stav německých ozbrojených sil i výdaje na německou armádu. Francii
v téže době přivedl na pokraj války s Velkou Británií další spor o kolonie v Africe a Asii. Šlo
zejména o tzv. siamskou krizi, způsobenou v létě 1893 francouzskou snahou připojit Siam (dnešní
Thajsko) k Francii již patřící Indočíně.

                Problémy v mezinárodních vztazích přiměly Rusko a Francii k dalšímu upevnění
soudržnosti. Vyvrcholila na přelomu let 1893 a 1894 podpisem řádné spoje-necké smlouvy. Berlín byl
rozčarován. Jeho zahraničně politický kurz usilující o atomizaci protivníků byl neúspěšný. V říjnu
1894 proto skončil ve svém úřadu kancléř Leo von Caprivi. Císař Vilém II. se přece jen začal
zabývat úvahami, jak zlepšit vztah k Rusku.[68]

                V polovině devadesátých let 19. století se však pozornost Německa, stejně jako
ostatních evropských mocností, obrátila k Osmanské říši. Sultán Abdülhamid II.
(1842-1876-1909-1918) znovu vystupňoval útlak nemuslimských poddaných a nerespektoval závazky vůči
nim, které byly Osmanskou říší přijaty v roce 1878. Vrcholem se staly v letech 1894-1895 a poté
znovu v letech 1915 a 1918 arménské masakry, během nichž bylo Osmany povražděno na sto tisíc
příslušníků arménské komunity. Evropské mocnosti konfrontovány s probíhající krvavou řeží našly
společnou řeč: na jaře 1895 Velká Británie, Francie a Rusko předložily Osmanské říši požadavek, aby
bylo zastaveno krveprolévání a aby sultán konečně učinil reformní opatření zabraňující genocidě
nemuslimského obyvatelstva. Ten však odmítl. Dobře věděl, že evropské mocnosti mají sice shodnou
dikci, ale skutečný úmysl zasáhnout proti němu vojenskou silou nikoli.

                Další mocenské spory se odehrávaly i zcela mimo evropské území. Jednalo se např. o
spory o vliv v Koreji, které vyvrcholily v letech 1894-1895 čínsko-japonskou válkou. Průběh
střetnutí byl pro mnohé překvapením. Byl však přirozeným: moderně vyzbrojené a organizované
japonské jednotky poměrně rychle porazily čínskou armádu a mírová smlouva uzavřená 17. dubna 1895
přinesla Japonsku značné výhody. Čína se musela vzdát vlivu v Koreji, postoupit Japonsku ostrov
Tchaj-wan a Liao-tungský poloostrov v jižním Mandžusku. Kromě toho se musela zavázat zaplatit
velkou válečnou náhradu a otevřít cizímu obchodu dalších sedm přístavů.

                Postoupení Liao-tungského poloostrova Japoncům považovalo Rusko za pro sebe
naprosto nepřijatelné, a to s ohledem na vlastní zájem v Mandžusku. Za podpory Francie a Německa
proto požadovalo změnu podmínek mírové smlouvy. Ku podivu se mu to podařilo. Diplomatická
intervence těchto tří velmocí tedy přinutila Japonsko, aby se za náhradu deseti milionů liber
Liao-tungského poloostrova vzdalo.

                Již z uvedeného plyne, že v devadesátých letech 19. století byla v této oblasti
rozhodujícím impulzem velmocenského soupeření ruská aktivita. Důležitým nástrojem jejího pronikání
se přitom měla stát Transsibiřská železnice. Rusko ji začalo budovat v roce 1891. V ruské politice
týkající se Dálného východu tehdy působily dva směry. První prosazoval mírové pronikání,
doporučoval vyčkat dostavění železnice a soustředit se na dosažení hospodářských cílů. Hlavním
stoupencem této orientace byl vlivný ministr financí hrabě Sergej Ju. Witte. Druhý směr prosazoval
důraznější politiku včetně vojenské intervence. Měla vést k rychlému získání nezamrzajícího
přístavu na Dálném východě. Zprvu se v devadesátých letech 19. století prosadil Witteho kurz.
V jeho rámci s cílem získat maximum čínské náklonnosti tento ruský ministr zprostředkoval půjčku
čínské vládě, aby mohla zaplatit Japonsku válečnou náhradu. V prosinci 1895 pak stál u zrodu
Rusko-čínské banky, která fungovala v úzké vazbě na Transsibiřskou železnici. Byla ovšem vybavena
širokými pravomocemi dalece překračujícími obvyklé bankovní meze. Kromě běžných finančních operací
mohla např. v daném regionu vybírat daně, organizovat místní obchod, razit vlastní mince, jednat
jako obchodní komisionář a především zajišťovat obchodní, průmyslové a železniční koncese.

                S postupem stavby Transsibiřské magistrály vznikla důležitá otázka týkající se
posledního úseku trati budované od Bajkalského jezera do Vladivostoku. Šlo o to, zda železnice
povede po ruském území podél oblouku řeky Amur, nebo podaří-li se prosadit stavbu přímější, přes
čínské střední Mandžusko. Realizace druhé varianty by podstatně zkrátila poslední úsek, stavbu
výrazně zlevnila a vedla k posílení ruského vlivu v celé oblasti Mandžuska. Po vcelku krátkém
politickém jednání Čína přistoupila na ruský návrh: 3. června 1896 byla v Moskvě podepsána tajná
rusko-čínská smlouva, jíž si Čína zajistila obranné spojenectví s Ruskem výměnou za koncesi na
stavbu úseku Transsibiřské magistrály (zde nazývané Východočínská dráha) přes Mandžusko.

                Koncem roku 1897 se však na Dálném východě začalo výrazně prosazovat Německo.
Zpočátku nevystupovalo protirusky. Sledovalo totiž dva cíle: především, aby se zvyšovala
zainteresovanost Ruska v této oblasti a tím se oslabovala jeho aktivita plynoucí z
rusko-francouzské smlouvy v Evropě. Za druhé Německo chtělo získat vojenskou základnu na čínském
pobřeží Číny jako základnu pro své další kolonizační úsilí. Čína však vázala takový krok na dohodu
Německa s Ruskem. V srpnu 1897 proto přijel německý císař Vilém II. v doprovodu kancléře Chlodwiga
von Hohenlohe-Schillingsfürs (1819-1901) a zehdejšího šéfa německého zahraničního úřadu (ministra
zahraničí), pozdějšího kancléře Bernharda von Bülowa (1849-1929) do Petrohradu. Výsledkem jednání
bylo rusko-německé souznění týkající se Asie. Navíc Rusko získalo od Německa půjčku dvanácti
milionů liber. Ruský ministr zahraničí Michail N. Muravjov (1845-1900) známý svými protiněmeckými
postoji měl prý prohlásit, že vždy dával přednost spojenectví s Německem před svazkem s Francií.

                V listopadu 1897 však došlo k zavraždění dvou německých misionářů v čín-ské
provincii Šan-tung. Němci toho využili k ozbrojenému zásahu a k realizaci svých expanzivních záměrů
i přesto, že jednání s Ruskem ještě neskončila. Čína byla v nastalém boji poražena a 6. března 1898
nucena podepsat s Německem smlouvu, ve které mu na 99 let pronajala území kolem města Ťiao-čou,
včetně strategicky významného přístavu Čching-tao. Rusové neodporovali. Naopak. Doufali, že se tím
německé ambice uspokojí a nebudou vůči jejich v konfliktu.

                Navíc se pro Rusy stal německý zákrok signálem k podobným akcím. Následovaly další
ruské požadavky vůči Číně. Jejich výsledkem se stala smlouva z 27. března 1898. Čína jí pod
nátlakem Rusku pronajala jižní výběžek Liao-tungského poloostrova s pevností Port Arthur a
přístavem Ta-lien. Podíváme-li se několik let zpátky, zjistíme, že Rusko nyní získalo přesně to,
čeho se Japonsko muselo v roce 1895 vzdát. To vyvolalo v Tokiu silné rozhořčení. Navíc pronájem
Port Arthuru a přilehlé části Liao-tungského poloostrova značně zkomplikoval vztahy mezi
Petrohradem a Londýnem. I Velká Británie zde totiž měla svoje mocenské zájmy. Opíraly se právě o
Japonsko. Urovnání přinesla až rusko-britská výměna nót z 28. dubna 1899, kterými se obě velmoci
dohodly na vymezení sfér vlivu v Číně.

                Stranou aktivity v této oblasti nezůstala ani Francie. Její zájmy se však tradičně
soustředily jižněji: od října 1887 totiž spojením Annámu, Tonkinu a Kočinčíny (tedy dnešního
Vietnamu) s Kambodžským královstvím zde existovala francouzská kolonie – Francouzská Indočína. Ta
se po francouzsko-siamské válce, jež se odehrála v roce 1893, rozšířila o Laos. Francouzi zde sice
ponechali jistou moc v rukou místních vládců, tj. vietnamských císařů a laoských a kambodžských
králů, ale ve skutečnosti o všem rozhodovali sami. To vyvolávalo zášť nejen ve Velké Británii, ale
i v Rusku a v Německu.

            Největší a nejimpozantnější ze všech evropských zámořských držav byla Indie. Projevy
nespokojenosti s vládou bílých tam proto byly obzvlášť významné. Britové v některých indických
provinciích vládli prostřednictvím indické civilní správy, v jiných nepřímo úmluvami s místními
vládci. Od poloviny 19. století byla většina Indie sjednocena pod Britský Rádž, jak zněl v letech
1858-1947 oficiální název Indie ovládané Brity. Mezníkem na cestě modernizace Indie se stalo
povstání v roce 1857, jež bylo obdobou čínského boxerského povstání. Bylo nekoordinovanou soustavou
výbuchů proti autoritě Východoindické společnosti, která britské Indii tehdy vládla. Začala
povstáním hinduistických vojáků Společnosti, kteří se obávali nečistoty nových nábojů natřených
živočišným tukem. To vypovídá o příčinách povstání reagujících na inovace. Nejednalo se o
národněosvobozenecké hnutí. Nicméně způsobilo krach Východoindické společnosti a převedení Indie
pod přímou správu britského ministerstva, které ji řídilo prostřednictvím místokrále. Roku 1877
prohlásil britský parlament královnu Viktorií císařovnou Indie.

            Historickým centrem britské moci bylo Bengálsko, které bylo v roce 1905 rozděleno na
dvě části: Západní Bengálsko s většinovou hinduistickou populací a na Východní, kde většinu tvořili
muslimové. Rozdělení však způsobilo mezi místním obyvatelstvem vlnu nevole. Nastalá krize prokázala
význam Indického národního kongresu, který byl ustaven z britské iniciativy v roce 1885. Tato
původně probritsky loajální politická instituce se později stala místem nacionalistických myšlenek,
z nichž se formovaly představy o indické nezávislosti.

                Na přelomu století se Velká Británie několikrát přesvědčila, že její po desítiletí
praktikovaná politika skvělé izolace se přežila a další sledování tohoto kurzu by vedlo k vážnému
ohrožení britských pozicí ve světové politice. Šlo především o ruské mocenské ambice na Dálném
východě, kde bylo Rusko odhodláno ještě více rozšířit svůj vliv. Jednou z možností, jak tomu
zabránit, představovalo britské sblížení s Japonskem. K tomu se ve Velké Británii vytvořilo
příznivé politické klima: v nové britské vládě, která vzešla z voleb roku 1900, někteří přední
britští politici, např. Joseph Chamberlain, preferovali dohodu s Německem. Po jistou dobu se k této
myšlence klonil i nový panovník, král Edvard VII. (1841-1901-1910). Premiér Robert Cecil vévoda ze
Salisbury, přesvědčený „izolacionista", byl však ochoten dát přednost dorozumění s Ruskem.
Komplikovaná britsko-německá jednání ovšem na jaře 1901 uvázla ve slepé uličce, pozitivně se
nevyvíjela ani jednání s Ruskem. A tak se nakonec východiskem stala třetí varianta - spojenecká
smlouva s Japonskem. Byla podepsaná 30. ledna 1902. Pro případ konfliktu s jednou mocností si
signatáři vzájemně zaručovali neutralitu, v případě války se dvěma protivníky si měli poskytnout
vojenskou pomoc. V britské zahraniční politice šlo o základní mezník - éra „skvělé izolace"
podpisem uvedené smlouvy skončila.

                Dalším krokem nového kurzu zahraniční politiky Velké Británie bylo zlepšení vztahu
k Francii. Od přelomu století nacházely vlády v Londýně i Paříži stále více pádných důvodů pro
odstranění vzájemných třecích ploch a rozporů. Tento trend se odrazil na obou stranách i v
publicistice, k jeho prosazení přispěly i významné osobnosti. Velkým stoupencem sblížení byl
zejména britský král Edward VII., který se ve francouzském prostředí těšil značným sympatiím.
Podobný názor zastávali i někteří vlivní členové britské vlády. Na francouzské straně se příznivé
podmínky začaly vytvářet od roku 1899, kdy byl prezidentem zvolen Emile Loubet
(1838-1899-1906-1929). Rozhodným zastáncem ideje urovnání sporů s ostrovní říší se především stal
ministr zahraničí Théophile Delcassé (1852-1923), který byl přesvědčen, že bez dorozumění s Velkou
Británií nelze realizovat důležité cíle francouzské koloniální expanze. Mimořádně aktivní roli v
procesu sbližování sehrál také tehdejší francouzský velvyslanec v Londýně Paul Cambon (1843-1924),
který byl koncem léta 1902 oficiálně zmocněn nabídnout Britům urovnání vzájemných sporů.

                Za důležitý zlom v britsko-francouzských vztazích lze označit návštěvu krále
Edvarda VII. ve Francii na jaře roku 1903. Král přijel 1. května do Paříže a jednoznačně prohlásil,
že nepřátelství mezi Velkou Británií a Francií je věcí minulosti. Výměnou za tuto návštěvu byl v
červenci 1903 okázale přijat francouzský prezident Loubet v Londýně. Vlastní jednání pak urychlilo
vypuknutí rusko-japonské války v únoru 1904. Možnost zatažení do války na Dálném východě vyvolávala
obavy jak v Paříži, tak v Londýně. Britsko-francouzská smlouva, historiografií obvykle označovaná
jako „srdečná dohoda" (entente cordiale), byla podepsána v Londýně 8. dubna 1904. Britský premiér
Artur Balfour (1848-1930), ministr zahraničí Henry Charles markýz z Lansdowne (1845-1927) a
francouzský velvyslanec Paul Cambon (1843-1923) připojili své podpisy k dokumentu, který fakticky
znamenal klíčový mezník ve vývoji mezinárodních vztahů. Pokud šlo o vlastní obsah, smlouva pouze
vedla k odstranění sporů obou velmocí v různých mimoevropských oblastech (v západní Africe, na
Nových Hebridách, v Siamu, na Madagaskaru). Nejdůležitější součástí byla dohoda ohledně Egypta a
Maroka. Svým způsobem šlo o koloniální „obchod" - Francie se zavázala dále nečinit Britům potíže v
Egyptě, londýnská vláda zase dala Francouzům volnou ruku v Maroku. Třebaže v roce 1904 bylo jednání
o vojenské spolupráci mezi Francií a Velkou Británií věcí budoucnosti a v dokumentu nepadla jediná
zmínka o Německu, stala se „srdečná dohoda“ významným milníkem na cestě k vytváření velmocenských
bloků, které se posléze střetly v první světové válce.

                Zatímco ve vztazích Velké Británie a Francie došlo k obratu a výraznému zlepšení,
na Dálném východě, rozpory mezi zájmy Ruska a Japonska vyústily do ozbrojeného konfliktu. Zhruba od
podzimu roku 1902 začal v ruské politice na Dálném východě získávat převahu směr požadující
důraznou akci. Jeho hlavními stoupenci byli ministr vnitra Vjačeslav K. Pleve (1846-1904), carův
místodržící na ruském Dálném východě admirál Jevgenij I. Alexejev (1843-1917) a carův přední
poradce tajný rada Alexandr M. Bezobrazov (1855-1931). Tuto skupinu nakonec po jistých váháních
podpořil i ministr války Alexej N. Kuropatkin (1848-1925). Jejich hlavním odpůrcem a zastáncem
mírového řešení problému byl ministr zahraničí Vladimír N. Lambsdorff (1844-1907), kterému
poskytovala důležitou podporu francouzská diplomacie, obávající se ozbrojeného střetu svého
spojence s britsko-japonskou aliancí.

                Nakonec se v Rusku přece jen prosadil válečný směr. Rusové zvyšovali na Čínu
nátlak, jehož vyvrcholením byl opětovný vstup ruských jednotek do mandžuského Mukdenu. Stalo se tak
28. října 1903. Diplomatická jednání, která měla rusko-čínské problémy urovnat, uvízla ve slepé
uličce. Za těchto okolností dospělo japonské vedení k závěru, že je třeba udeřit nečekaně a
dosáhnout úspěchu dříve, než Rusko dokáže na Dálném východě nasadit jádro svých sil. Dne 7. února
1904 přerušila japonská vláda s Ruskem diplomatické styky a o dva dny později napadlo japonské
loďstvo ruské lodi kotvící v dnes čínském Port Arthuru (Lü-šun-kchou) a jihokorejském Čemulpchu
(dnes Inčchon). Úder přinesl Japoncům úspěch, ruská tichomořská flotila v těchto přístavech kotvící
byla ochromena. Poté japonské vrchní velení přesunulo svoje pozemní síly na kontinent. První
japonská armáda okupovala Koreu, porazila ruské jednotky na řece Jalu a vstoupila dále do
Mandžuska. Druhá japonská armáda se 5. května 1904 vylodila na Liao-tungském poloostrově a obsadila
dnes čínský přístav Dalnyj (Da-lien). Třetí japonská armáda zahájila pod velením generála Nogi
Maresuka (1849-1913) obléhání Port Arthuru. Jiné seskupení japonských armád postupovalo proti
ruským pozicím u Liao-jangu, kde na konci srpna došlo ke střetnutí, jež nemělo vítěze. Třebaže měli
Rusové v bitvě menší ztráty a zůstaly jim větší rezervy, dal generál Kuropatkin rozkaz k ústupu.
Rozhodnutí nepřinesla ani další velká bitva na řece Ša-ho, která se odehrála ve dnech 5. - 18.
října 1904. Po ní ruské jednotky ustoupily směrem na Mukden (Šen-jang).

                Naděje, že zima 1904-1905 přinese pro Rusko příznivý obrat, se nenaplnily. Přesun
ruské baltské flotily na Dálný východ vedl jen ke zhoršení vztahu Ruska s Velkou Británií. Příčinou
se stal tzv. Hullský incident 21. října 1904, během něhož ruské válečné lodi ostřelovaly čluny
britských rybářů v domnění, že jde o japonské torpédovky. Japonci mezi tím stupňovali své válečné
úsilí. Od konce listopadu 1904 vedl generál Nogi své vojáky do opakovaných útoků proti Port
Arthuru. Japonské ztráty byly značné: před pevností prý padlo sto tisíc mužů. Přesto japonský
velitel dosáhl svého cíle. Dne 2. ledna 1905 Port Arthur kapituloval. Jeho pád měl značný morální
účinek. K tomu lze přičíst i skutečnost, že krátce poté, i když nikoli v přímé závislosti na pád
Arthuru, vyvrcholila v Rusku vnitřní krize: po tzv. Krvavé neděli v něm propukla série
protivládních opozičních akcí označovaných ve svém celku za proticarskou revoluci.

                Kapitulace port arthurské pevnosti měla velký význam i z čistě vojenského hlediska,
neboť Japoncům uvolnila síly pro další střetnutí, zejména pro rozhodující bitvu rusko-japonské
války, která proběhla mezi 21. únorem a 10. březnem 1905 u mandžuského města Mukdenu. Na frontě
široké dvě stě kilometrů bojovalo na každé straně více než tři sta tisíc vojáků. Jednalo se patrně
o největší bitvu v dějinách, předobraz velkých střetnutí první světové války. Vrchní velitel
ruských vojsk generál. Kuropatkin obávající se obklíčení, vydal rozkaz k ústupu ještě dřív, než
byla bitva prohraná. Ústup byl chaotický, proměnil se v katastrofu. Zahynulo při ní přes sto tisíc
ruských vojáků. Fatálně špatné Kuropatkinovo rozhodnutí vedlo k jeho okamžitému odvolání a
nahrazení novým vrchním velitelem generálem Nikolajem P. Liněvičem (1838-1908). Ten však již nebyl
schopen rusko-japonskou válku zvrátit. Ostatně také na moři se situace vyvinula pro Rusko
nepříznivě: 27. května 1905 zničil japonský admirál Haihachiro Tógó (1848-1934) u Cušimy ruskou
baltskou flotilu.

                Lidské i materiální zdroje obou zemí byly boji velmi vyčerpány. Jelikož Japonsko
již nebylo s to nést finanční náklady války, obrátilo se na amerického prezidenta Theodora
Roosevelta (1858-1901-1909-1919) s prosbou o zprostředkování míru. Zástupci znesvářených stran
zasedli k jednacímu stolu na konferenci v Portsmouthu v americkém státě New Hampshire a 5. září
1905 podepsali mírovou smlouvu. Rusko uznalo převládající japonský vliv v Koreji a jižním
Mandžusku. Japonci získali někdejší ruský pronájem na Liao-tungském poloostrově včetně pevnosti
Port Arthuru. Kromě toho jim připadla jižní část ostrova Sachalinu a Jihomandžuská dráha (spojnice
Liao-tungského poloostrova s Východočínskou železnicí). Rusku nebyly uloženy nikterak katastrofální
podmínky. Zasloužil se o to vedoucí ruské delegace, někdejší ministr financí Sergej Ju. Witte,
který se krátce na to tzv. říjnovým manifestem výrazně podílel i na zklidnění revoluční situace
uvnitř Ruska (srov. dále).

                V Japonsku vyvolala rusko-japonská mírová smlouva rozhořčení. Došlo až do fáze
demonstrací, které si v Tokiu vynutily vyhlášení stanného práva. Nicméně japonského válečného cíle
bylo dosaženo. Rusko se vzdalo snahy uchvátit převahu na Dálném východě. V roce 1907 pak výslovně
uznalo zvláštní japonské zájmy v Koreji. Následovalo japonské převzetí korejské zahraniční
politiky, rozpuštění korejských ozbrojených sil a již jen formální anexe Koreje Japonskem. Ačkoli
šlo o výrazné mocensko-politické přeskupení sil v Asii, evropské mocnosti ani USA v tomto směru
nevykázaly žádnou aktivitu. Asi je tyto záležitosti příliš nezaujaly. Reakcí na korejské protesty
jejich bylo mlčení. Naopak japonské postavení zvýraznilo v roce 1911 prodloužení britsko-japonské
vojenské smlouvy z roku 1902 o další rok a krok Spojených států amerických, který uznal zvláštní
japonské postavení na Filipínách.

                Když na počátku roku 1905 utrpělo Rusko těžké porážky na Dálném východě a zdálo se,
že jeho mezinárodně politické postavení výrazně pokleslo, dospěli němečtí politici v Berlíně k
názoru, že nastal příhodný okamžik k nátlaku na Francii v souvislosti s prosazením německých nároků
v doposud francouzském Maroku. Vyvrcholením celé záležitosti byl osobní zásah německého císaře
Viléma II., když připlul 31. března 1905 do severomarockého přístavu Tangeru, vyslovil se tam pro
zachování nezávislosti Maroka a marockému sultánovi nabídl pomoc a ochranu. Výsledkem Vilémovi
aktivity se stla tzv. první marocké krize. Francouzská vláda na jejím počátku dala najevo ochodu ke
kompromisu a ústupku. Souhlasila proto s tím, aby se otázkou mocenských zájmů v Maroku zabývala
mezinárodní konference. Ta se také uskutečnila, a to ve španělských lázních Algecirasu v lednu
1906. Její jednání však ukázalo, že Německo nemá žádnou další podporu, snad s výjimkou
Rakouska-Uherska. Německu se proto jeho zájmy prosadit nepodařilo: konference uznala rozdělení
Maroka na francouzskou a španělskou zájmovou sféru. Za zmínku jistě stojí skutečnost, že za tímto
francouzským diplomatickým vítězstvím stála podpora Velké Británie, vyplývající ze „srdečné
dohody", která byla podepsána o dva roky dříve roku 1904.

                První marocká krize ovšem ukázala, že v poslední dekádě před vypuknutím velkého
světového konfliktu velmoci stupňovaly přípravy na válku. Zvlášť výrazně se to projevovalo v
oblasti námořního zbrojení. Historiografie nejčastěji zdůrazňuje aktivitu Velké Bitánie a hovoří o
tom, že roku 1905 zahájili Britové nové kolo zbrojení pro námoří válku.[69] Důležitá ovšem byla
rovněž změněná britská strategie, jejímž rozhodujícím krokem bylo spojení britské flotily z
Atlantiku s flotilou v Lamanšském průlivu a přesunutí tohoto nového seskupení do Severního moře,
kde očekávali střetnutí s Německem. Britským Jejich hlavním triumfem přitom byla výstavba nového
typu bitevní lodi, která výzbrojí, pancéřováním i rychlostí předčila všechny dosavadní bitevní
lodi. První plavidlo tohoto typu bylo spuštěno na vodu v únoru roku 1906.[70]

                Němci pečlivě sledující britské aktivity, nehodlali hrát „druhé housle“. A proto se
stále intenzivněji zapojovali do takto vzniklých závodů v námořním zbrojení. Otcem jejich námořního
zbrojního programu, sestaveného nejprve v devadesátých letech 19. století, byl admirál Alfred von
Tirpitz (1849-1930), od roku 1897 státní tajemník námořního úřadu. Ten dobře věděl, že v dohledné
době nebude Německo schopno vybudovat válečné loďstvo, které by se údernou silou mohlo měřit s
britským. Jeho cíle proto vyplynuly z tzv. doktríny rizika, jejímž byl autorem. Admirál Tirpitz
v ní prosazoval, aby Německo mělo alespoň tak silné loďstvo, aby jeho soustředění v Severním moři
představovalo pro útočníka podstatné riziko. Zejména pro případ, pokud by bylo nepřítelem napadeno.
Tirpitz měl především na mysli střetnutí s flotilou určenou k obraně Britských ostrovů. Tirpitz byl
ve svých plánech natolik úspěšný, že finanční prostředky uvolněné německým říšským sněmem v letech
1898 a 1900 plně saturovaly výstavbu Tirpitzem navrhované nové německé flotily.


2.    Mírové konference v Haagu

Velká Británie a Německo nebyly jedinými státy, které soustředily rozpočtové prostředky na
zbrojení. Nejinak tomu bylo zejména ve Francii, Rakousku-Uhersku a Rusku. Tyto země si však více
než Velká Británie a Německou uvědomovaly, že jejich průmysl a hospodářství jako celek nejsou tak
rozvinuté, aby byly schopny ve zbrojení plně konkurovat Velké Británii a Německu. Mnohdy se v nich
hovořilo o desetiletí nezbytném k tomu, aby se hospodářsky vyrovnaly nejvyspělejším zemím.
Signifikantní byla tato situaci zejména v Rusku, kde ministerský předseda let 1906-1911 Petr
Stolypin, snažící si již na počátku svého ministerského působení o uvedení do praxe zásadních
zemědělských reforem, prohlásil, že Rusko potřebuje pro hospodářský rozvoj alespoň dvacet let
klidu.[71]

Z uvedeného plyne zásadní důvod, proč se od devadesátých let 19. století i v mezinárodních
diplomatických kruzích hovořilo o nutnosti zastavit hektičnost zbrojení všeobecnou dohodou. Pokusem
jak v praxi dosáhnout zastavení závodů ve zbrojení alespoň mezi nejvýznamnějšími mocnostmi se staly
dvě mezinárodní odzbrojovací konference. Uskutečnily se v letech 1899 a 1907 ve švýcarském městě
Haagu. V obou případech bylo iniciátorem svolání Rusko. To bylo poněkud nešťastné, neboť to
vyvolávalo u představitelů ostatních evropských států podezření o upřímnosti mírových cílů. Daleko
od pravdy totiž nebyla domněnka, že hlavním záměrem carského režimu není nalezení cesty k
mezinárodnímu dorozumění a k odzbrojení, ale pouze dohoda o omezení zbrojení. Rusko přece potřebuje
získat čas na shromáždění dostatečných prostředků na zbrojení a na jeho náležité technické
zajištění. Stávající možnosti Ruska přece limituje jeho finanční slabost. Navíc v Evropě rozhodně
nepanovala iluze o mírumilovnosti ruského cara Mikuláše II. Nejen diplomati proto zdůrazňovali, že
ruský podnět ke svolání mírových konferencí vyplynul z praktických potřeb carské vlády.

Uvedeným předpokladům a stanoviskům odpovídal průběh i výsledky obou „mírových“ konferencí. I když
se konference pod tíhou těchto tvrzení mohly mnohým jevit jako zbytečný podnik, přece jen něco
pozitivního přinesly: projednaly alespoň to, co bychom mohli označit jako pravidla vedení války. A
pozitivní také bylo, že přispěly k vytvoření mezinárodního arbitrážního dvora. Mezinárodní
arbitrážní dvůr však byl orgánem omezeného významu a kompetence. Neměl totiž však žádnou reálnou
moc k eventuálnímu prosazování svých rozhodnutí. V Haagské konvenci z roku 1907 se ve válečných
konfliktech zakazovalo úmyslné poškozování nebo ničení památníků nebo kulturních a uměleckých děl.

Důvodem ke svolání mírových konferencí v Haagu byla napjatá mezinárodní situace a jejich hlavním
deklarovaným cílem bylo zastavení závodů ve zbrojení cestou mezinárodní dohody. První mírová
konference v Haagu byla svolána z iniciativy ruského cara Mikuláše II., za níž stál ruský humanista
Fjodor F. Martens (1845-1909). Ten připravil její program a předlohy závěrečných dohod. Jednání
probíhala od 18. května do 29. července 1899 a zúčastnilo se jich 26 států. Na konferenci nedošlo
ke schválení žádné dohody o omezení zbrojení, ale byly přijaty tři úmluvy o úpravě mezinárodního
práva: o mírovém řešení sporů, o zákonech a obyčejích války pozemní a o rozšíření Ženevské úmluvy
z roku 1864 o zdravotnické službě ve válce. Dále byly přijaty tři deklarace upravující právo
válečné: o zákazu vrhání střel ze vzducholodí, o zákazu střel s jedovatými plyny a o zákazu střel
dum-dum. Dále byl roku 1900 zřízen stálý arbitrážní dvůr v Haagu, jenž měl však řešit jen méně
významné spory signatářů. Svou činnost zahájil roku 1902.

            Druhá Haagská mírová konference se konala od 15. června do 18. října roku 1907. Svolali
ji společně ruský car Mikuláš II., prezident USA Theodore Roosevelt a nizozemská královna Vilemína
(1860-1890-1948-1962). Sešlo se na ní celkem čtyřicet čtyři států. Byly na ní revidovány a
rozvinuty závěry z konference z roku 1899. Celkem zde vzniklo čtrnáct mezinárodních smluv:
 1. Úmluva o řešení sporů mírovou cestou a teprve v případě neúspěchu jednání se státy mohou chopit
zbraní,
 2. Úmluva omezující užívání síly při vymáhání smluvních dluhů,
 3. Úmluva o počátku nepřátelství – vyhlášení války, ultimátum,
 4. Úmluva o zákonech a zvycích pozemní války, která regulovala způsoby a prostředky vedení války,
 5. Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností, tedy úmluva o tom, že neutrální státy
nesmějí být využívány k podpoře válečného úsilí. Využít je lze jen k přepravě či léčení raněných a
nemocných při dodržení rovného přístupu k oběma stranám,
 6. Úmluva o režimu nepřátelských lodí na počátku války,
 7. Úmluva o přeměňování obchodních lodí ve válečné,
 8. Úmluva o kladení samočinných dotekových podmořských min,
 9. Úmluva o bombardování námořními silami za války,
10. Úmluva o úpravě Ženevské úmluvy pro válku námořní (Rozšiřuje na námořní konflikty zásady
Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků polních armád z roku 1906.)
11. Úmluva o některých omezeních kořistního práva ve válce námořní
12. Úmluva o vytvoření Mezinárodního kořistního soudu (Kořistní soud měl rozhodovat spory o
ukořistěné lodě. Tato úmluva však nebyla ratifikována.)
13. Úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností ve válce námořní
14. Deklarace o zákazu vrhání střel a výbušných látek z balónů.

Hlavního cíle – odzbrojení – ani jedna z haagských konferencí nedosáhla. Naplánována byla i třetí
mírová konference v Haagu, k ní už ale nedošlo. Propukla 1. světová válka, v níž byly některými
státy úmluvy porušovány. Přesto však tvoří přijaté úmluvy významný příspěvek v oblasti
mezinárodního humanitárního práva a oblasti regulace práva na použití síly. Některé z nich platí
dodnes.


            Do 20. století vstoupily jako republiky v Evropě jedině Francie, Švýcarsko a San
Marino. Roku 1910 k nim po revoluci přibylo Portugalsko. Ve většině zemí byla konstituční
monarchie, formálně se k nim v roce 1906 připojilo i Rusko. V Evropě ovšem existovala jakási
mezinárodní společnost královských rodin, jejíž příslušníci se navzájem znali, navštěvovali
v palácích a především mezi sebou uzavírali sňatky a tvořili jakousi separátní kastu.

Formování moderních států vedlo na konci 19. století k utužení teritoriálních hranic. Státy
zaujímaly určité území, v jehož hranicích měli jejich vlastní představitelé výlučné právo
uplatňovat moc silou. Hraniční hlídky, vlajky a jiné atributy symbolizovaly rozsah autority a
realitu jejich vlády. Narušení takto vyjádřené suverenity bylo obvykle považováno za čin rovnající
se vyhlášení války. Zformuloval se soubor mezinárodně právních ustanovení, jenž zavazoval vlády
k určitým pravidlům. Byla zaznamenána i řada diplomatických úspěchů při řešení složitých
mezinárodních problémů.

                Vzrůstající tlak Německa na mezinárodní scéně přiměl ke sblížení dávné soupeře -
Velkou Británii a Rusko. Důležitá úloha v tomto procesu připadla novému ruskému ministru zahraničí
Alexandru P. Izvolskému (1856-1919), který věřil, že spolupráce s Francií a Velkou Británií pomůže
Rusku obnovit jeho prestiž a pozici po prohrané rusko-japonské válce. Také nová orientace britské
zahraniční politiky, již řídil od roku 1905 Edward Grey (1862-1933), znamenala obrat pozornosti od
mimoevropských problémů k situaci na kontinentě, k podpoře Francie a principu rovnováhy. Na druhé
straně válkou oslabené Rusko již nebylo oním soupeřem, jemuž Velká Británie musela čelit po dlouhá
desetiletí. Podstatnou roli na obou stranách jistě sehrály i obavy z Německa. Přesto cesta
k urovnání nebyla snadná. Teprve 31. srpna 1907 podepsali v Petrohradě ministr Izvolskij a britský
velvyslanec oficiální dokument. Podobně jako v případě „srdečné dohody" mezi Francií a Velkou
Británií, ani tentokrát nešlo o spojeneckou smlouvu, ale pouze o dohody o urovnání vzájemných
vztahů v mimoevropských oblastech, které se týkaly vymezení zájmů signatářských velmocí v Persii,
Tibetu a Afghánistánu. Přesto byla britsko-ruská dohoda z léta roku 1907 dalším klíčovým mezníkem
ve vývoji mezinárodních vztahů před první světovou válkou. Jí bylo v podstatě ukončeno vytváření
mocenského bloku Dohody. Ke zlepšení mezinárodního postavení Ruska pak přispěly i podpisy smluv s
Japonskem v červnu a červenci 1907.

                Na přelomu století bylo mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem podepsáno několik dohod o
zachování existujícího stavu na Balkáně (1897, 1903). Přesto opakovaně docházelo k růstu napětí,
vyvolané střetáváním zájmů těchto velmocí. K velmi vážné krizi došlo v roce 1908. Rusko, posíleno
spojenectvím s Francií i dohodami z roku 1907, se rozhodlo dosáhnout mezinárodního uznání práva
průjezdu Dardanelami a Bosporem pro své válečné lodi. Petrohradská vláda předpokládala, že se v
této věci může spolehnout na podporu Francie a Velké Británie. Souhlas Rakouska-Uherska chtěla
získat uznáním případné anexe Bosny a Hercegoviny habsburskou monarchií. Výsledkem jednání ministrů
zahraničí Alexandra P. Izvolského (1856-1919) a Aloise Lexy von Aehrenthala (1854-1912) v září 1908
byla dohoda, jíž Rakousko-Uhersko akceptovalo ruský plán ohledně úžin a současně získalo souhlas
Petrohradu s anexí. Izvolskij chápal ujednání tak, že habsburská monarchie s připojením balkánských
provincií vyčká, dokud Rusko nezíská souhlas západoevropských velmocí. S cílem dosáhnout tohoto
záměru podnikl ruský ministr okružní diplomatickou cestu Evropou. Ovšem Vídeň nehodlala čekat na
výsledek jeho mise. Izvolskij se cítil zaskočen a podveden Aehrenthalem, když se během cesty do
Paříže dozvěděl, že Rakousko-Uhersko oznámilo na 6. října 1908 anexi. Navíc po příjezdu do
francouzské metropole zjistil, že snadno nezíská souhlas francouzského spojence, který vázal
podporu ruského požadavku na souhlas Velké Británie. Když potom neuspěl v Londýně, pochopil, že
Rakousko-Uhersko využilo situace k posílení svého postavení na Balkáně, aniž by pomohlo Rusku
dosáhnout jeho cíle. Výsledkem byla mimořádně vážná mezinárodní krize, během níž Německo nakonec
důrazně podpořilo Rakousko-Uhersko, zatímco petrohradská vláda podobnou podporu Francie a Velké
Británie nezískala. Proto muselo nakonec Rusko ustoupit a 31. března 1909 uznalo připojení Bosny a
Hercegoviny k habsburské monarchii.

                Během bosenské krize se ukázalo, že západoevropské velmoci nejsou ochotny Rusko
podpořit. Proto se petrohradská vláda rozhodla dalšími jednáními zlepšit své mezinárodní postavení.
Za carovy návštěvy v Itálii podepsali ministři zahraničí Alexandr P. Izvolskij (1856-1919) a
italský vyslanec Tommaso Tittoni (1855-1931) 24. října 1909 v Racconigi tajnou dohodu, jíž se oba
státy zavazovaly usilovat o udržení statu quo na Balkáně. Italové přislíbili podporovat ruské
nároky ohledně úžin, Rusové se podobně zavázali ve věci italských nároků v severní Africe
(Tripolsko, Kyrenaika).

                Ruská diplomacie také podnikla nový pokus zlepšit vztahy s Německem. Pro řešení
tohoto úkolu nebyl Izvolskij vhodnou osobou, proto byl přemístěn do funkce velvyslance v Paříži a
úřad ruského ministra zahraničí převzal v září 1910 Sergej D. Sazonov (1860-1927), který pak v
listopadu doprovázel cara Mikuláše II. na státní návštěvu do Německa. Výsledkem jednání byly tzv.
postupimské dohody z listopadu 1910, jimiž obě velmoci mj. dosáhly dohody o otázce železniční
výstavby ve sféře východní otázky, zvláště ohledně Bagdádské dráhy. Krátce po skončení těchto
jednání zaslal nový německý kancléř let 1909-1917 Theobald von Bethmann-Hollweg (1856-1921) do
Petrohradu návrh rusko-německé dohody. Podle něj se Rusko mělo zcela zříci spolupráce s Velkou
Británií výměnou za to, že Berlín přestane podporovat balkánskou politiku Rakouska-Uherska. Rusko
však nehodlalo riskovat roztržku se západními velmocemi. Proto návrh nepřijalo.

                Dosáhnout urovnání mezinárodních krizí bylo stále obtížnější, což ukázala druhá
marocká krize v létě 1911. Občanská válka v této severoafrické zemi poskytla Francii záminku k
vojenskému zásahu. Berlínská vláda reagovala velice ostře, 1. července 1911 připlul do marockého
přístavu Agadir německý dělový člun Panther. Důrazná britská podpora znovu umožnila Francii čelit
německému tlaku. Svět se octl na pokraji války – Velká Británie uvedla válečné loďstvo do stavu
pohotovosti, začaly přípravy vyslání expedičního sboru na pomoc Francii. I tentokrát zůstalo
Německo osamoceno a muselo ustoupit. Smlouvou ze 4. listopadu 1911 se vzdalo nároků v Maroku.
Určitou náhradou mu byl zisk části území Francouzského Konga.

                Na počátku roku 1912 došlo k poslednímu pokusu dosáhnout urovnání
v britsko-německých vztazích. Londýnská vláda vyslala do Berlína ministra války Richarda Burtona
Haldanea (1856-1928), který byl znám sympatiemi k Německu. Haldane nabídl Němcům odškodnění v
koloniální oblasti za to, omezí-li Němci námořní zbrojení. Císař Vilém II. však trval na
uskutečnění námořního zbrojního programu admirála Tirpitze a požadoval, aby Velká Británie
zachovala neutralitu v případě konfliktu na kontinentě. To bylo pro londýnskou vládu nepřijatelné:
britský ministr odjel s nepořízenou.

                Italský zájem v Tripolsku a Kyrenaice, severoafrických državách Osmanské říše
tvořící podstatnou část dnešní Libye, byl staršího data. Italská expanze do těchto oblastí byla
diplomaticky připravována od přelomu 19. a 20. století. Řím využil mezinárodního napětí vyvolaného
druhou marockou krizí a předložil 28. září 1911 Osmanské říše ultimátum, v němž oznámil záměr
obsadit severoafrická území. O den později Itálie vyhlásila válku. Italské jednotky poměrně rychle
obsadily velká města na pobřeží. Ale jejich pokus proniknout do vnitrozemí narazil na odpor
arabských kmenů. V dubnu 1912 italské válečné loďstvo ostřelovalo osmanské pevnosti v Dardanelách a
v květnu Italové okupovali Dodekanéské souostroví v Egejském moři. Hrozba konfliktu s balkánskými
státy nakonec v červenci 1912 přiměla Osmany k jednání. Konflikt mezi Itálií a Osmanskou říší byl
nakonec uzavřen mírovou smlouvou podepsanou ve švýcarském Lausanne 18. října 1912. Itálie jí
získala Tripolsko a Kyrenaiku, z nichž vznikla italská kolonie Libye.

                V této době se balkánské státy rozhodly zlikvidovat zbytky osmanského panství na
poloostrově. V březnu 1912 bylo dosaženo dohody mezi Srbskem a Bulharskem a přistoupením k ní Řecka
a Černé Hory vznikl Balkánský blok, který v říjnu 1912 zahájil proti Osmanům válečné operace.
Koalice balkánských států rychle dosáhla cenných úspěchů. Po podpisu mírové smlouvy v Londýně 30.
května 1913 prakticky přestalo osmanské panství na Balkáně existovat. V držení Osmanů zůstalo pouze
malé území kolem Konstantinopole. Rozpory mezi vítězi však vedly k novému válečnému střetnutí.
Tentokrát stála koalice, posílená ještě o Rumunsko a Osmanskou říši, proti osamocenému Bulharsku.
Jediný měsíc dokázalo Bulharsko vzdorovat, 29. července 1913 kapitulovalo. Podpisem Bukurešťského
míru 10. srpna 1913 ztratilo nejen podstatnou část zisků z první balkánské války, ale i část svého
starého území.

                Balkánské války posílily pozice států orientovaných na blok Dohody - Srbska, Černé
Hory a Řecka. Nespokojenost s výsledky obou válek pak přivedla poražené – Osmanská říše a Bulharsko
– na stranu Německa a Rakouska-Uherska.

Také poslední rok míru přinesl další diplomatická jednání, která však nedokázala zmírnit napětí a
odstranit rozpory. Zavražděním rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (1863-1914)
v Sarajevu 28. června 1914 se pak stalo bezprostřední záminkou k rozpoutání obecného konfliktu.
Ještě čtyři týdny po atentátu probíhala složitá diplomatická jednání, oba bloky zvažovaly mnohá pro
a proti. Rakouské vyhlášení války Srbsku 28. července 1914 však uvedlo lavinu do pohybu. Začala
první světová válka, která přinesla zkázu dosud nepoznaných rozměrů.


3.    Rusko-japonská válka

Rusko-japonská válka představovala konflikt, ve kterém se završil vývoj mnohých událostí, jež měly
své dávné kořeny v 19. století, a který ačkoli se odehrával na Dálném východě, daleko od hlavních
velmocenských center, strhnul na sebe pozornost řady zemí světa. Důvodů pro tento zvýšený zájem
bylo několik, k  hlavním patřilo i probíhající rozdělování sfér vlivů mocností v jednotlivých
částech světa spolu s koloniální expanzí.

Na počátku 19. století bylo Japonsko polo rozvinutou, diferencovanou společností s peněžní
ekonomikou a velkými městy. Doposud bylo uzavřeno před okolním světem, žilo ve svých dávných
tradicích. Obrat v jeho politice, počátek otevírání se vnějším vlivům světa je spojován s expedicí
velitele americké námořní flotily Matthewu C. Perryho (1794-1858) do Japonska v roce 1853.[72]
Perry se na počátku padesátých let 19. století vylodil na japonských ostrovech a donutil japonský
šogunát k otevření přístavů. Uzavřením obchodní smlouvy Spojených států amerických s Japonskem byla
prolomena více než dvou set letá izolace Japonska.

Následkem Perryho aktivity se v padesátých a šedesátých letech 19. století zrychlilo tempo
japonských reforem. Roku 1868 reformy císaře Meidži (1852-1867-1912) zařadily Japonsko do moderního
světa. Císař se přestěhoval do Eda přejmenovaného na Tokio, ustavil parlament, sněm a nejvyšší
soud. Dále zavedl veřejný systém poštovních služeb, přijal jednotnou měnu a otevřel tokijskou
burzu. Meidži rovněž povolal řadu západoevropských odborníků, s jejichž pomocí byla budována
železnice i průmysl. Začal vznikat moderní výrobní sektor, který se na světové scéně uplatňoval
zejména produkcí levného textilu. V očích zahraničních investorů získalo Japonsko velký kreditní
rating. Japonská armáda byla nově cvičená v Německu a námořnictvo ve Velké Británii. Díky tomu
japonská armáda dosáhla skvělých úspěchů v roce 1895 ve válce proti Číně. Touto válkou Japonsko
zvěstovalo, že má zájem expandovat, zařadit se mezi koloniální země.

Rusko a Japonsko nebyly jediné země, které usilovaly o rozšíření svých zájmů na Dálném východě. O
vliv na území vnitřně oslabené Číny a jejich nejbližších sousedů usilovaly i další evropské země.
Některé z nich dosáhly pronájmu čínských přístavů a jejich bezprostředního zázemí na pevnině: např.
Britové získali v roce 1898 Wej-chan a nová území Hongkongu, Němci přístav Čching-tao na
poloostrově Šan-tung, Rusové Kuan-tung s přístavem Lü-šun (Port Arthur) a Francouzi Kuang-čou.[73]

Ruská politika na Dálném východě se rozvíjela tak, jak se postupně posouvaly hranice impéria na
východě. V roce 1822 se Rusové dostali až na Aljašku, kterou prodali Spojeným státům roku 1867.
Důvody ruských expanzivních a kolonizačních snah na Dálném východě byly podobné kdysi v černomořské
oblasti: rozhodující bylo získat nezamrzající přístav a kontrolovat námořní obchod. Rusko sice mělo
na Dálním východě od roku 1861 přístav Vladivostok, ale ten byl tři měsíce v roce ledem odříznutý
od světa.

Roku 1875 Rusko s Japonskem podepsalo hraniční dohodu, kterou se Japonsko vzdalo nároků na Sachalin
výměnou za Kurilské ostrovy. Budování stále pevnějších vazeb na Dálném východě si vyžadovalo
zajistit spolehlivé spojení západní a východní části ruského impéria. Proto byly v roce 1891
položeny základní kameny transsibiřské magistrály, jež byla dokončena v roce 1901. Vzhledem
k pozdějším válečným operacím je potřeba podotknout, že tato železniční trať byla jednokolejná, což
mělo později negativní vliv na přesuny a zásobování ruské armády.

Cílem císaře Meidžiho bylo vyjednání revize dohod, které byla bakufu (administrativa,
prostřednictvím, které někdejší šógun vládnul) v uplynulých letech donucena podepsat s evropskými
mocnostmi a které odsunuly Japonsko do podřízeného postavení. „Smlouvy zabraňovaly Japoncům, aby
mohli na zahraniční dovoz uvalit více než symbolické celní poplatky, a protože tyto smlouvy vyňaly
cizince trvale žijící v Japonsku z místní jurisdikce, podléhali zákonům své mateřské země
uplatňované zvláštními konzulárními dvory.“[74] Snaha vlády odstranit toto nerovnoprávné postavení
byla úspěšná. Zřeknutí se politiky izolace a nastolení otevřené diplomacie přineslo podepsání první
rovnoprávné dohody v roce 1894 s Velkou Británií, kterou vzápětí následovaly další země.

            Vládce Koreje přijal císařský titul teprve v roce 1897. V Koreji měla zájem řada zemí:
Američané a Britové již dlouho podporovali otevření země obchodu a reformám, Rusové a Japonci tam
soutěžili o politickou nadvládu a případné teritoriální rozšíření. Číňané stále prohlašovali, že
Korea je državou Říše středu.

V Číně vládla v letech 1644-1911 mandžuská dynastie Čching. Podobně jako Japonsko se i Čína snažila
na přelomu 19. a 20. století řešit otázku industrializace země, skloubení původních tradic
s modernizací, která přicházela ze Západu. Tento proces nebyl nijak jednoduchý a narážel jak na
překážky kulturní plynoucí z tradičních myšlenek konfucianismu, tak hospodářské (nedostatek
podnikatelských schopností, kapitálu). Nutnost reforem si uvědomoval pouze úzký okruh lidí, a i
když se mnohé projekty s úřední podporou jevily zprvu nadějně, skončila čínská industrializace na
konci 19. století celkovým fiaskem. Klesal i čínský mocenský vliv. V osmdesátých letech 19. století
smetli Britové a Francouzi čínské nároky v Barmě a v Indočíně. Čína se musela vzdát Formosy ve
prospěch Japonců a klesal její dlouhodobý rozhodující vliv v Koreji. V roce 1904 Britové obsadili
Tibet. Boxerské hnutí, využité císařovnou vdovou Cch´-si podstatě zpátečnické. Byli vražděni
misionáři a konvertité, byla obléhána zahraniční zastupitelství v Pekingu, zvedla se veliká vlna
xenofobního násilí. Boxeři rozpoutali nenávist vůči cizincům. Čína však nemusela odstoupit žádné
území. V roce 1907 naopak získala zpět Mandžusko, které před tím bylo v rukách Ruska. [75]

Zájmy Číny a Japonska se střetávaly v Koreji, jejíž svrchovanost byla v rukou Číny. Výsledkem
vojenského zásahu Japonska v Koreji, ke kterému došlo v roce 1894, údajně pro potlačení místního
povstání, byla čínsko-japonská válka (1894–1895), ve které Čína prohrála, ačkoli byla vzhledem ke
své velikost považována za favorita. To jen potvrdilo její vnitřní oslabení. Proběhlý konflikt
ovšem nezůstal bez povšimnutí Ruska, které pokračovalo mimo jiné ve stavbě Transsibiřské magistrály
a pro které nebylo žádoucí růst vlivu Japonska v této oblasti. Proto v roce 1895 přinutilo Rusko
Japonsko, aby navrátilo Číně Liao-tungský poloostrov, a s tou uzavřelo tajnou dohodu, v níž
požadovalo právo na postavení konce východní části Transsibiřské magistrály přes Mandžusko.[76]
(Při tomto upravování Šimonosecké smlouvy mezi Čínou a Japonskem asistovalo Rusku ještě Německo
s Francií – jak to komentoval japonský císař: „Musel jsem ustoupit diktátu velkomyslnosti a přijal
jsem radu tří mocností.“ Evropské mocnosti nechtěly připustit, aby Japonsko získávalo nové pozice
na mezinárodní politické scéně.)[77]

Nestabilita Číny se naplno projevila při boxerském povstání (1898–1901), které ukázalo otevřeně
odpor vůči cizincům a změnám přicházejícím ze Západu. Rusko využilo tohoto konfliktu k tomu, aby
posílilo své pozice v Mandžusku, kam poslalo za vzniklé situace velké vojenské síly, které zde
zůstaly i po potlačení povstání. Dalo tak jasně najevo, že si chce ponechat získaný vliv v oblasti.

Čína neměla v tomto směru výhrady. Hledala přirozeného spojence proti Japonsku na straně Ruska,
které se jí zastalo po prohrané čínsko-japonské válce. Japonsko naopak zastávalo vůči Číně
arogantní postoj. Panoval v něm názor, že jeho úspěšná modernizace mu ukládá povinnost pomoci
zaostalé Číně v pokroku na stejné cestě. Jeho vliv nebyl nezanedbatelný – např. čchingský reformní
program – Nová politika (1901) – vycházel z japonského vzoru.[78]

Doplňme, že na podepsání britské a japonské smlouvy z 30. ledna 1902 zareagovalo Rusko a Francie
deklarací z 16. dubna a následně došlo k podpisu i Mandžuské konvence mezi Ruskem a Čínou.

Při charakteristice politických vztahů v této oblasti nesmí být opomenuty Spojené státy americké.
Ty zde sice ještě nerozvíjely takové aktivity jako některé evropské mocnosti, ale vzhledem k tomu,
že se podílely na uzavření míru rusko-japonské války, je vhodné nastínit, jakou měly motivaci při
zasahování do výsledků války v této oblasti. Zahraniční politiku USA ovlivňovala snaha rozšířit
vliv jednak do Pacifiku, a jednak do karibské oblasti. Již na konci 19. století lze sledovat snahy
o připojení havajských ostrovů, stavbu vojenské základny v souostroví Samoa a střety se Španělskem
v roce 1898, na Filipínách a na Kubě.[79] Nicméně jakkoli se v této době projevovaly expanzivní
touhy, existovala i početná skupina Američanů, která se odvolávala na tradiční izolacionismus.
Zmíněná území nakonec nebyla v této době pevně připojena k USA, v řadě byla dosazena nová vláda
nebo byla okupována. Každopádně už zde je možné vidět zárodky budoucího amerického mesianismu, i
když často se skrytými zájmy ekonomickými. V případě Filipín tomu tak bylo bezpochyby. Tyto ostrovy
totiž představovaly dveře na čínský trh. A zde tedy narážíme na příčiny zájmu USA o ruské
i japonské ambice na Dálném východě. Na začátku války stály spíše na straně Japonska znepokojeny
tím, jak Rusko zvrátilo výsledek čínsko-japonské války. Japonská demonstrace síly ale vzbudila
obavy USA o bezpečnost Filipín.

Z uvedených souvislostí vyplývá, proč byla oblast Dálného východu pod pečlivým dohledem řady zemí.
Ve chvíli, kdy Japonsko napadlo bez vyhlášení války Rusko v únoru 1904, nedošlo jen k vypuknutí
lokálního konfliktu kdesi daleko na východě. Došlo k narušení rovnováhy sil, kterou zajišťovala
řada států. Na jedné straně stálo Rusko, představitel tradiční evropské mocnosti, na druhé
Japonsko, představitel nově se rodící asijské mocnosti. V tomto směru šlo o střet dvou kultur.
Rusko-japonská válka také ukázala politickou provázanost jednotlivých států danou řadou laterálních
smluv. Její vypuknutí rozvířilo spekulace o tom, kdo by mohl komu a jak pomoci a proti komu.
Z tohoto pohledu se začaly řešit vztahy mezi Ruskem a Německem, jak se zachová Velká Británie, co
to bude znamenat pro Francii. Vzhledem k tomu, že i Rakousko-Uhersko bylo zapojeno do řady
mezinárodních smluv, i v něm se řešilo, přestože samo nemělo na Dálném východě žádné imperiální
zájmy, jaký dopad by pro něj měl jaký výsledek.


4.    Ruské revoluce přelomu 19. a 20. století

                Ruské impérium bylo v prvních desítiletích 20. století rozporuplnou zemí. Bylo
uznávanou velmocí, intenzívně budovalo železnici, rychle rozvíjelo těžbu nerostných surovin,
obstojně se dařilo jeho zahraničnímu obchodu a průmyslu. Např. objem průmyslové výroby ruského
impéria vzrostl od počátku 20. století do první světové války o 35 procent - z 861,7 miliónů rublů
v roce 1900 na 1.165 miliónů rublů v roce 1913. Hrubý objem ruské průmyslové výroby byl pátý
největší na světě. Tempo růstu výrobního sektoru dosahovalo v devadesátých letech 19. století osmi
procent ročně.[80]

                Tento vcelku příznivý vývoj však byl v příkrém kontrastu se stavem zemědělství.
Rusko bylo stále agrárním státem, v zemědělství mělo na přelomu 19. a 20. století zaměstnáno téměř
devadesát procent obyvatelstva. Přesto byla produkce ruského zemědělství nedostatečná, ruské
zemědělství jen stěží uživilo více než sto padesát miliónů obyvatel ruské říše, jehož počet jen
mezi léty 1885-1914 vzrostl o 13,3 procenta.[81]

                Příčinou nedostatků zemědělské produkce byla především nízká efektivita
zemědělských prací. Podařilo-li se v úrodné černozemní oblasti vyprodukovat dva metrické centy
obilí z hektaru, považovalo se to téměř za zázrak. Další příčinou byla kompenzace dovozu
spotřebního zboží vývozem zemědělských produktů. Od konce osmdesátých let 19. století takto Rusko
vyváželo až čtvrtinu zemědělské produkce - mezi 225 a 400 milióny tun obilí). Další problémy
prohlubovaly vážné chyby v obchodu a transportu, kterým nepřispívala tristní situace se vzděláním a
výchovou ruského obyvatelstva, nemluvě o úrovni zdravotnictví a péče o pracující. [82]  A nelze ani
pominout mimořádnou závislost ruského zemědělství na klimatických podmínkách. Pokud byly několik
let po sobě nepříznivé, nastala katastrofa. Příkladem byl počátek devadesátých let 19. století, kdy
následkem velkých mrazů a sucha způsobujících neúrodu vypuknul v Rusku hladomor, kterému jen v
letech 1891-1892 ve spojení s nízkou úrovní zdravotnictví padlo za oběť šest miliónů lidí.
V dalších i nadále klimaticky ne právě příznivých letech se situace zlepšila jen zčásti, hladomory,
i když v menší míře, postihovaly Rusko i v dalších letech. Nicméně po celá devadesátá léta se
rolnická problematika zásadně neřešila. Witte tvrdil, že Rusko nejprve potřebuje industrializaci.
Jejím prostřednictvím vytvořený volný kapitál pak chtěl přesunout do zemědělství, a tak odstranit
jeho nejpalčivější problémy. Teprve na počátku 20. století, v roce 1902 začal uvažovat o potřebě
výraznějších změn ve struktuře a organizaci ruského zemědělství. V té době však Rusko prožívalo
velkou hospodářskou krizi. Byla důsledkem světové hospodářské krize, která propukla na konci 19.
století. Ruské hospodářství závislé na zahraničních půjčkách a investicích ji velmi rychle
pocítilo. Prostředky, se kterými najisto počítalo, že budou přesunuty z průmyslu do zemědělství,
chyběly. Zemědělská produkce poklesla, zhoršil se obchod se zemědělskými produkty, rozmohl se
nelegální černý trh s potravinami, obyvatelstvo znovu hladovělo.

                Špatná situace v zemědělství, negativně se podepisující na zásobování měst, životní
podmínky ruských obyvatel zhoršovalo. Jejich životní úroveň nerostla, spíše klesala. Úměrně tomu
rostla nespokojenost. Stávky, demonstrace a různé formy kritik stávajících hospodářských ale i
politických poměrů se staly běžnou záležitostí. Carský režim nebyl schopen čelit vzrůstající
nespokojenosti jinak, než represemi.

                Stávky a demonstrace se stále více přesouvaly do měst, v nichž se od osmde-sátých
let 19. století překotně rozvíjel průmysl. Zahraniční investice a dostatek nerost-ných surovin
umožnily budování mamutích podniků zaměstnávajících často stovky či dokonce tisíce zaměstnanců.
K největším patřily Putilovy (dnes Kirovy) strojírenské závody v Petrohradě, které měly na přelomu
19. a 20. století více než dva tisíce zaměstnanců. Tento, po stránce ekonomické jistě pozitivní
trend, s sebou přinášel nemalé sociální problémy. Pro příchozí dělníky často nebylo zajištěno
ubytování nebo jen ve velmi špatných podmínkách. Např. v Petrohradě nebylo výjimkou, aby se na
ubytovně střídali na jednom lůžku dva až tři nocležníci. Mnohým tedy v mimopracovní době, která
však byla velmi krátká, pracovní doba se často pohybovala v rozmezí dvanácti až šestnácti hodin,
nezbývalo nic jiného než bezcílně bloumat ulicemi. A to byla úrodná půda pro agitátory vykřikující
nejrůznější hesla o nutném zlepšení životních podmínek. Kdo chtěl, zastavil se, vyslechl, šel dál.
Jenže se začaly formovat kroužky profesionálních revolucionářů, ve kterých se propracovávala
účinnost propagandy. Zejména marxistické kroužky dokázaly v tomto směru využít nejrůznější ochoty
bloumajících posluchačů vidících realitu světa pouze prizmatem svých tíživých životních podmínek.
Jejich agitátorské formy, díky nimž svými slogany o nutné revoluční změně stávajících poměrů
získávaly nejen posluchače ale i příznivce, se ukázaly jako účinné.

                Rozvoj ruského průmyslu však nelze sledovat pouze z negativního pohledu. Naopak!
Pro ruské národní hospodářství byl nesmírně cenný. Umožňoval, aby se Rusko zapojovalo do světového
trhu a v leckterém průmyslovém odvětví se vydávalo samostatnou konkurenceschopnou cestou. V tomto
smyslu je třeba ocenit aktivity, které byly v posledních třech desítiletích 19. století spojené
s liberálně hospodářskými myšlenkami koketujících ruských ministrů financí Nikolaje Ch. Bungeho,
Ivana A. Vyšněgradského a zejména Sergeje Ju Witteho. Tito národohospodáři rozpracovali ekonomické
reformy šedesátých a sedmdesátých let 19. století do podoby protekcionistického systému, jehož
prostřednictvím daňově a investičně preferovali ta odvětví ruského průmyslu, která považovali za
perspektivní. Na jejich zvýhodnění zahraničních půjček a kapitálu reagovali vstřícně zahraniční
investoři, především z Francie a Německa. Nelze proto přehlédnout, že přičiněným těchto kroků se
začalo na konci 19. století ruské hospodářství (a dokonce i část zemědělství díky volným investicím
převedeným z průmyslu) vcelku úspěšně rozvíjet. Jenomže již počátek devadesátých let 19. století
však naznačil, že mezinárodní kontakty nejsou schopny vyřešit všechny ruské vnitro ekonomické
problémy.

                Často se tvrdí, že situace, do které se Rusko na přelomu 19. a 20. století dostalo,
byla neřešitelná. Pravda to je jen do té míry, když uznáme, že Rusko se nemohlo vzdát své
velmocenské politiky. V době, kdy statisíce jeho obyvatel hladovělo, vydávalo třetinu svého
rozpočtu na vojenské výdaje.[83] A na rozdíl od předních evropských mocností nemělo dostatečné
zdroje z kolonií, protože obdobně jako Prusko, resp. Německo přišlo k dělení koloniálních kořistí
až poté, co jejich první dělení skončilo. Rusko je stále chtělo dohnat, muselo však najít jiný
prostor. Jako doposud málo rozdělený se jevil Dálný Východ, resp. území Koreje, Číny a Japonska.
Samotné Japonsko však činilo vše proto, aby se vyrovnalo mocnostem, a tak Rusko muselo ve svých
aspiracích hledět nejen na zájmy Evropy. Pod záminkou stavby transsibiřské magistrály a ochrany
severočínského území, tzv. Mandžuska, okupovalo v roce 1896 značnou část této oblasti. Ve stejném
roce vstoupila ruská vojska do Koreje a začala se připravovat na válku s Japonskem. Ta vypukla až v
roce 1904, nicméně skončila pro Rusko katastrofou. Soudobí političtí činitelé sice tvrdili, že chod
ruské společnosti nikterak neovlivnila, nicméně suma peněz, kterou spotřebovala, se nutně odrazila
na životní úrovni obyvatel.[84]

                Zhoršující se ekonomická a sociální situace ruských mas radikalizovala opozičního
hnutí. Nepokoje, které na počátku století vypukly téměř v celém impériu, ukázaly, že nenávist mas
nebyla namířena proti carské dynastii, kterou reprezentoval syn Alexandra III., car Mikuláš II.,
nýbrž proti příslušníkům neruských národů. Pod vlivem emocionálně laděné agitace na ně svalovaly
vinu za drahotu, špatné zásobování a nezaměstnanost. Jen v letech 1903-1905 došlo k několika
desítkám antisemitských násilností, při nichž byly pleněny židovské domy, obchody a výrobní
závody.[85] Jestliže vůči Židům a bohatším příslušníkům neruských národností zvláště tzv.
Povolžským Němcům směrovala nespokojenost i značná část měšťanů, pak vyšší vrstvy a inteligence
viděli oprávněně hlavního viníka neutěšeného stavu ve vládě a v jejich konzervativně a
tradicionalisticky orientovaných jednotlivcích. Čelo ruské politiky tehdy ovládli konzervativci
reprezentovaní prokurátorem Nejsvětějšího synodu ruské pravoslavné církve Konstantinem P.
Pobědonoscevem a ministrem vnitra Vjačeslavem K. Plevem. Oba se oprávněně stali terčem kritiky i
studentů a raznočinské inteligence, která již několik desítiletí prosazovala liberalizující a
demokratizující názory ve venkovských zemstvech a v městských dumách. Vždyť právě oni odmítli
jakoukoli reformu impéria (stavěli se např. i proti ekonomickým reformám Witteho) a byli to právě
oni, jejichž zahraniční politika vedla k tomu, že vláda neměla prostředky, jak pomoci chudým.

                Málokdo z kritiků však myslel na revoluci. V osmdesátých a devadesátých letech 19.
století se sice ruské radikálně opoziční hnutí rychle rozvíjelo, konkretizovalo svoje představy o
stávajícím a budoucím Rusku a o způsobu, jak svého cíle dosáhnout, nicméně přes četné snahy, aby
vznikla základna pro široké spektrum radikálně opozičních názorů, se nezdařila. I na počátku 20.
století byla řada stoupenců radikální opozice přesvědčena, že odstranění nenáviděného Pleveho,
Pobědonosceva a dalších konzervativních činitelů, otevře brány reforem. Činnost radikálního křídla
opozice marxistická historiografie, jejíž příručky jsou stále nejdostupnějším studijním materiálem,
generalizovala a přeceňovala. Interpretovala ho jako základ ruského dělnického proti carsky
orientovaného hnutí. Méně již informovala o tom, že samotný zdroj radikální opozice, tzv.
narodnici, kteří od sedmdesátých let 19. století tvrdili, že hlavním problémem Ruska je jeho
intelektuální zaostalost, se neorientovali na dělníky (dělnictvo tehdy v Rusku zdaleka nebylo tak
silnou a uvědomělou silou, jak se tvrdilo), ale na inteligenci a rolníky.             Podstatou
původního narodnického hnutí byl úkol „chodit mezi lid" a vysvětlovat mu jeho postavení a možnosti
jeho zlepšení, tedy agitace. Uvažovalo se sice o revoluci, primární však byla zmíněná etická obroda
a shora udělené reformy včetně konstituce. V tomto duchu byli přesvědčeni, že Rusko spěje k
revoluci, která otevře novou lepší společnost. Nicméně ve druhé polovině sedmdesátých let se
narodnici rozdělili na dvě části na skupinu anarchistů (Narodnaja volja) a mírnější Čornyj pereděl.
Anarchisté byli přesvědčeni, že opozičnímu hnutí nejvíce prospívají tím, že osnují atentáty na
přední činitele státu. Ve skutečnosti však aktivovali pozornost těch, kteří řídili represivní
instituce. Navíc jejich způsoby boje vyvolaly značný odpor společnosti. Důsledkem byla rostoucí
nedůvěra ke všem často i mírnějším a tedy reálnějším formám opozice.[86]

                V osmdesátých letech 19. století se radikální opozice profilovala a diferencovala.
Důsledkem byl vznik řady více či méně menších skupin tvořících široké spektrum opozičních názorů
začínajících blízko umírněné opozice hájící zásady liberalismu a končící na krajní levici
reprezentované esery a Leninovými bolševiky. Vládní orgány od začátku o existenci těchto skupin
věděly, nebyly však ochotny s nimi účinně bojovat. Nejen v Rusku, ale i v zahraničí je sledovala
carova tajná policie. Výsledkem však byla pouze věznění, která radikály jen povzbuzovala k další
aktivitě. Teprve o desetiletí později pochopily, že lze využít rozdílnosti názorů. Za nejvíce
nebezpečné považovaly teroristy rekrutující se původně z narodovoleckých skupin. Stoupence marxismu
označily za jednu z extravagantních skupin, která tím, že ostře kriticky vystupuje proti
anarchistům (např. Leninova vystoupení v novinách Jiskra), jim pomáhá. Proto Leninovi, Plechanovovi
i Martovovi [87]u vědomí, že budou vystupovat proti anarchistické taktice po krátkém věznění na
konci devadesátých let 19. století, umožnily odjezd za hranice. Teprve mnohem později pochopily, že
jejich úvahy o úhlavním nepříteli carismu nebyly správné.

                Mistrem intriky byl carský policejní důstojník a agent tajné policie (tzv.
Ochranky) Sergej V. Zubatov (1864-1917), který pomáhal organizovat umírněnou opozici popa Georgije
A. Gapona (1870-1906), mezi petrohradskými dělníky známého misionáře zakládajícího roku 1904 záhy
masové (mělo až osm tisíc členů) Shromáždění ruských továrních dělníků kladoucího si za úkol
zklidnit napětí mezi dělníky a aktivovat je v duchu ruského imperiálního cítění. Cílem jeho tzv.
zubatovštiny bylo vytvořit legální policií kontrolované dělnické hnutí, které by veřejnosti
ukazovalo, jak mu vláda pomáhá.

                Obě křídla opozice byla nadšena, když v srpnu 1904 vystřídal na postu ministra
vnitra atentátem smrtelně zraněného konzervativního Vjačeslava Pleveho liberálnější Pjotr D.
Svjatopolk-Mirskij (1857-1914). Věřili, že na tento post nastoupil představitel těch politických
činitelů, kteří uvažují o změnách. Připodobňovali ho k již zmíněnému ministru financí Sergeji
Juľjeviči Wittemu, který byl v jejich očích prosazovatelem liberálních a demokratických reforem.
Svjatopol-Mirskij se ve svém programovém projektu, který vyhlásil 16. září 1904, zaštítil heslem
důvěra ke společnosti. Aby ji získal, omezil represe: vyhlásil amnestii pro spisovatele, kteří za
svoji práci byli ve vyhnanství, omezil cenzuru a povolil vydávání nových periodik. Neřešil však
sociální situaci mas, a tak se záhy vzedmula vlna dělnických stávek provázená nepokoji na vesnici,
v armádě i mezi studenty. Teprve nyní opozice pochopila, že její povrchní pohled nepochopil, že
reformní úvahy Svjatopolka-Mirského a Witteho se soustředily výhradně na ekonomickou strukturu, na
průmysl a rolnickou prvovýrobu (nahrazení občin volnějším korporativním sdružením, zvýhodněním
středně bohatých rolníků tzv. kulaků apod.), nikoli na skutečnou sociální či politickou rovinu.
Pokud se u nich objevily úvahy o politických změnách, pak až pod vlivem poznání radikalizace
společnosti, tedy jako stanovisko, vynucené vnějšími okolnostmi, nikoli vnitřním přesvědčením.
Proto ani reformní návrhy Witteho či Svjatopolka-Mirského nikam nevedly a nebyly alternativou
ruského vývoje, za jakou ji někteří pozdější emigranti vydávali. Na otázku proč, lze odpovědět
stručně a jasně: Na nevýrazné zásahy, které navrhovali Witte či Svjatopolk-Mirskij již bylo pozdě.
Ruský stát měl před sebou jen dvě možnosti: buď rázně změnit ruský zemědělský systém a přeměnit ho
v nájemně kapitálový a jeho prostřednictvím zajistit obyvatelům impéria obživu nebo konzervovat
stávající postup a počítat s tím, že v dohledné době přeroste nespokojenost v revoluci. Car, vláda
a v podstatě i liberalizující činitelé zvolili druhé řešení.

                Že taková je situace, upozornila jako první liberální opozice, která v zahraničí
ustavila liberální skupinu Svaz osvobození. Tatáž organizace připravila na říjen 1904 setkání
zástupců různých vrstev ruské opozice. Na konzultativní schůzce v Paříži hodlala sblížit různé
opoziční představy na liberálně demokratických zásadách. Iniciovala vznik Svazu svazů, který již
v květnu 1905 v čele s významným liberálním politikem a historikem Pavlem Nikolajevičem Miljukovem
(1859-1943) nabízel na bázi sjednocené liberální platformy liberálně demokratizující řešení krize.
V Paříži bylo v říjnu 1904 zdůrazněno, aby byly prostřednictvím zemstevních organizací vydávány
rezoluce o nezbytnost ústavy, aby ústavu propagoval připravovaný zemstevní sjezd, aby se ve všech
částech Ruska konaly při příležitosti čtyřicátého výročí zavedení soudní reformy politické bankety
a aby se ke Svazu svazů připojily profesní organizace.

                Zemstevní sjezd byl připraven na listopad 1904. Svjatopolk-Mirskij nejprve s jeho
konáním souhlasil, když však proti němu zaútočili konzervativní politici za to, že zástupci zemstev
chtějí diskutovat o politických otázkách a směřovat k platformě opozičních požadavků přednesených
na pařížském setkání, vydané povolení ke konání sjezdu zrušil. Nicméně sjezd se i přesto v jakési
tolerované ilegalitě uskutečnil, aniž by Svjatopolk-Mirskij proti němu zasáhl.

                Na listopadovém zemstevnímu sjezdu byl zformulován program další práce zemstev. Aby
byl naplněn, sjezd požadoval zavedení občanských práv a svolání celoříšského voleného zákonodárného
orgánu. Představitelé zemstev si uvědomovali, že se jedná o radikální požadavek, a proto byly
ochotni ustoupit k volenému poradnímu orgánu, který by byl předstupněm v budoucnu zvoleného
ústavodárného shromáždění.

                Jak program, tak s ním související požadavky byly vzápětí tlumočeny nejen
Svjatopolku-Mirskému, ale i carovi. Car je odmítl, Svjatopolk-Mirskij váhal. A tak se na
Svjatopolka-Mirského ze strany konzervativců a tradicionalistů snesla snůška kritik. Byl obviňován
z přílišné tolerance vůči opozici, z politiky, která vede k narušení harmonického vývoje ruského
impéria a sociálního smíru. Kritiky vyústily v obvinění Svjatopolka-Mirského ze slabošství a
neschopnosti.

                Svjatopolk-Mirskij rozhodně nechtěl narušit základní politický princip ruského
impéria - samoděržaví. Byl sice ochoten s opozicí vyjednávat, ale o jeho skutečném postoji vůči
opozici nejlépe svědčí jeho kategorické stanovisko, že konstituci, která by jasně a zřetelně
vymezila práva a povinnost státních institucí, cara a občanů není pro Rusko nutná. Dokonce hájil
opak, tedy názor, že ústava je pro Rusko nevhodná, protože by narušila Rusku tradicemi vžitý
princip důvěry a oddanosti a tím vnesla do ruského veřejného myšlení chaos a zmatek.

                Přes výše uvedené postoje Svjatopolk-Mirskij přesvědčil cara, aby 12. prosince 1904
zveřejnil výnos, který ukládal výboru ministrů zamyslet se nad ruským zákonodárstvím a nad
případným rozšířením občanských svobod, přesněji zrušením některých omezení. Politická podstata,
tj. samoděržavný princip tím nikterak nebyla dotčena. Svjatopolk-Mirskij tehdy vyhlásil, že
samoděržaví je pravou a jedinou formou vlády v ruském impériu, a že nesmí být nikdy a nijak
narušena.

                Konzervativci a tradicionalisté ve snaze diskvalifikovat Svjatopolka-Mirského
označovali opoziční hlasy za největší problém Ruska. Pokud se však jednalo o liberály, jichž byla
v zemstvech většina, neměli v tom pravdu. Jednak podstatně nebezpečnější byli radikálové nekladoucí
si ve svých populistických výkřicích hrozících destrukcí samoděržaví žádné skrupule, a jednak
daleko větším nebezpečím než liberální opozice byly důsledky nesmyslného vedení války s Japonskem.
V únoru 1904, kdy válka vypukla, sice značná část ruské společnosti věřila v ruský úspěch, avšak
řada katastrofálních porážek ukázala neschopnost Ruska bojovat s takovým protivníkem. Armáda žádala
nové finance, výzbroj, výstroj, nové bojovníky. Boj o Port-Arthur trval 157 dní. Stál tisíce životů
ruských vojáků. A to ještě nebyl vrchol vojů: daleko největší bitva se odehrála v únoru 1905 u
Mukdenu, kde bylo ztraceno více než devadesát tisíc mužů. Bojeschopnost ruské dálněvýchodní armády
byla velmi vážně ohrožena.

                Tak jako každá válečná prohra, tak i tato upozornila na problémy uvnitř impéria.
Nicméně čelní představitelé tvrdili, že válka s Japonskem neměla na masy žádný vliv: vždyť se
odehrávala prakticky mimo ruské území. Ekonomické, sociální a koneckonců i morální aspekty porážky
byly bagatelizovány. Přesto car Mikuláš právě po ukončení neslavné rusko-japonské války souhlasil s
některými reformami. Takovými, které podle jeho mínění měly vyřešit všechny problémy impéria. Ani
v září roku 1905 ještě nechtěl měnit politickou podstatu. Pouze byl ochoten udělit některé občanské
svobody a nabídnout opozici v duchu někdejší politiky Svjatopolka-Mirského dialog. Byl však, na
rozdíl od Svjatopolka-Mirského přesvědčen, že si v něm podrží vůdčí pozici a tím i rozhodovací
pravomoci při jakémkoli řešení.

                Ani tyto nevýrazné carovy ústupky nebyly výsledkem jeho poznání chodu impéria. Aby
je car vyhlásil, muselo dojít k řadě sociálních nepokojů, stávek a demonstrací. Bez tlaku zdola by
se Mikuláš k takovému kroku nikdy neodhodlal.

                První vlna nespokojeností, která měla zajisté kontinuitu s nepokoji z podzimu roku
1904, vypukla na samotném počátku roku 1905. Do jisté míry byla náhodnou a pramenila z
nedorozumění. V Putilovském závodu bylo propuštěno několik dělníků. Dílčí konflikt vyústil ve
velkou stávku, která se 21. ledna (podle ruského juliánského kalendáře 8. ledna) stala všeobecnou.
Dne 19. (6.) ledna 1905 se tak jako každý rok uskutečnilo v Petrohradě tradiční tříkrálové tedy
v duchu převažujícího náboženského ritu vedeného procesí. Podle zvyku se ho zúčastnil i car
Mikuláš. Nálada lidu nebyla sice vzhledem ke špatnému zásobování potravinami dobrá, nicméně cara
nikdo během tohoto dne nekritizoval. Přesto došlo k incidentu, který již tak vypjatou atmosféru
zhoršil. Z pušky jednoho z hlídkujících vojáků vyšel náhodný výstřel právě v okamžiku, kdy kolem
procházel car. Nikomu se nic nestalo, nicméně car a jeho družina se domnívali, že došlo k pokusu o
atentát. Ministr vnitra a náčelník petrohradské politice dostali za úkol důkladně vyšetřit, jak k
tomu došlo a který atentátních či celá nihilistická skupina za tím stojí.

                Následujícího dne se sešli u popa Gapona delegáti Shromáždění ruských továrních
dělníků, aby v odkazu na připravovanou všeobecnou stávku připravili pro cara prosebnou petici.
Chtěli ho jejím prostřednictvím především informovat o svých tíživých životních podmínkách. Na
uvedeném setkání bylo rozhodnuto, že v neděli 9. ledna se uskuteční další procesí, jehož cílem bude
carský palác: v závěru carovi dělnická delegace vedená Gaponem v Zimním paláci předá petici.

                Gapon, který byl jako jeden z předáků organizovaného dohledu nad dělníky ve spojení
s policií, o zamýšlené akci informoval politické a policejní představitele Petrohradu.
Následujícího dne se proto uskutečnila schůzka ministra vnitra Svjatopolka-Mirského, pozdějšího
petrohradského generálního gubernátora a náměstka ministra vnitra Dmitrije F. Trepova (1855-1906),
tajného rady, pozdějšího ministerského předsedy Vladimíra M. Kokovcova (1853-1943) a představitelů
petrohradské policie a petrohradského vojenského okruhu. Dospělo se na ní k závěru, že situace
v Petrohradě je nyní zjitřená a natolik nepřehledná, že se car oprávněně obává útoku na svoji
osobu. A nejen car, ale i další čelní představitelé státu a města Petrohradu. Je proto nezbytné
minimalizovat masová setkání, a pokud už se uskuteční, pak nedopustit, aby se dostala ke kontaktu
s osobami, kterým hrozí napadení. Připravovaná Gaponova akce byla označena za rizikovou. Byla proto
v celém městě přijata mimořádná bezpečností opatření, přičemž hlavní důraz byl položen na carovo
sídlo v Zimním paláci. Palácové náměstí svou pěti hektarovou rozlohou vévodí celému městu. Dominuje
mu čtyřicet sedm a půl metrový Alexandrovský sloup vztyčený v roce 1834 na oslavu vítězství nad
Napoleonem. Palácové náměstí obklopuje palác Admirality, budova Hlavního vojenského štábu a Zimní
palác. Bylo proto přirozené, že procesí směřovalo právě sem.

                Na poradě u Svjatopolka-Mirského bylo dohodnuto, že v zájmu ochrany všech
ohrožených osob musí být učiněno vše pro to, aby procesí za žádných okolností nepřiblížilo pod
carova okna v Zimním paláci. Ke splnění tohoto úkolu byly uvedeny do stavu mimořádné pohotovosti
vojenské jednotky, které plnily úlohu pozdějších vojsk ministerstva vnitra, tedy byly v Petrohradě
dislokovány jako pomocné jednotky pro zajištění klidu.

                Dne 9. ledna se po ranních bohoslužbách vydalo z různých petrohradských kostelů
několik tisíc Petrohraďanů včetně žen a dětí s ikonami a církevními prapory k Palácovému náměstí.
Postupně se slévaly v jeden proud, v jehož čele kráčel pop Gapon. Policie se jejich cestě nejprve
snažila zabránit zdviženými mosty, poté již ve spojení s vojskem přehrazením přístupových cest
k Palácovému náměstí. Nic však nepomohlo, dav vstoupil na Palácové náměstí a kráčel pod carova
okna. Ta střežil kordon vojáků s puškami připravenými k výstřelu. V okamžiku, kdy se i přes
opakovaná varování dav přiblížil, ozvala se střelba. Dav se však tlačil dál. Byl tak početný, že
ti, kteří byli vzadu, nemohli vědět, co se děje vpředu. Vojáci propadli panice a učinili vše pro
svoji záchranu. Další salvy si vyžádaly další mrtvé a zraněné. Dav se zastavil a začal v panice
prchat. Řada lidí byla ušlapána. Další pronásledovali policisté na koních s tasenými šavlemi.
Následky byly děsivé: krvavé řeži padlo za oběť na tisíc osob, dalších více než pět tisíc bylo
raněných. Tak skončila událost, která se zapsala do dějin jako Krvavá neděle.

                Car se o tragédii dozvěděl zanedlouho. Očití svědci tvrdili, že byl informací
zděšen. Patrně ano, protože krveprolití bylo zbytečné. Dne 22. (9.) ledna 1905 v Zimním paláci
nebyl. Na naléhání náčelníka petrohradské policie odjel v noci do své rezidence v Carském Selu
(dnes Puškino). Tam pak po několik dní přijímal představitele vlády a další přední politické
činitele, kteří mu referovali o dění v Petrohradě. Např. o skutečnosti, že se procesí 22. (9.)
ledna zúčastnilo na sto čtyřicet tisíc lidí. Mnohem později se dozvěděl, že petrohradské události
se projevily stávkami a demonstracemi i v dalších částech Ruska a že vlastně Rusko v důsledku
Krvavé neděle zachvátila doposud největší vlna nespokojenosti a kritiky.

                V duchu ruské tradice bylo třeba najít konkrétního viníka. Na doporučení
konzervativních kruhů za něj car označil Svjatopolka-Mirského. Vyčetl mu, že jeho politika byla od
samotného počátku slabá a bezzásadová. Konstatoval, že Svjatopolk-Mirskij na svůj úřad nestačí, a
že politika kompromisů, kterou Svjatopolk-Mirskij prosazoval, není pro Rusko vhodná. Odvolal ho z
postu ministra vnitra a na jeho místo jmenoval 18. února konzervativně smýšlejícího Alexandra
Grigorjeviče Bulygina (1851-1919). Jemu ku pomoci, ale v podstatě na jeho dohled, určil
konzervativními názory známého Dmitrije F. Trepova. Trepov se stal nejen náměstkem ministra vnitra,
ale i petrohradským generálním gubernátorem, tedy člověkem, zodpovědným v hlavním městě za
administrativní, policejní i vojenský dohled.

                Ke zklidnění situace měl Bulyginovi a Trepovi pomoci carský reskript, kterým
Mikuláš II. oznamoval vytvoření komise, která připraví návrh na svolání státního poradního orgánu
voleného zástupci lidu. Tato komise se za Bulyginova předsednictví vskutku záhy sešla a vydala
pokyn, aby zemstevní, šlechtická a různá profesní sdružení podala návrhy na zřízení zastupitelského
orgánu, nazvaného podle staroruské tradice Státní duma.

                Souběžně s touto komisí car obdobně vytvořil komisi pro dělnickou otázku. Její
zřízení bylo výsledkem carova slibu, který dal delegaci petrohradských dělníků (přesněji
intelektuálů zastupující dělníky), již car po bedlivém prolustrování jednotlivých jejich členů
přijal měsíc po Krvavé neděli. Na ní car emotivně vyjádřil, jak si váží práce prostých lidí, jak se
snaží zmírnit jejich životní útrapy a jak bude do budoucna činit vše proto, aby jejich postavení
zlepšil. Sliboval zřízení speciální komise (subkomise), která zevrubně a objektivně zmapuje
postavení dělníků a jejich životní podmínky a navrhne mu řešení problémů.

                Komise pro dělnickou otázku se v průběhu jara a léta 1905 vskutku několikrát sešla,
k žádnému podstatnému závěru však nikdy nedošla. Dělnická otázka, tak jak byla slibována, nikdy
řešena nebyla. Přitom se životní podmínky dělníků stále více zhoršovaly. Bylo proto přirozené, že
se na jaře 1905 vzedmula vlna stávek a demonstrací, které zachvátily daleko větší okruh měst a
vesnic, než stávky v lednu. Nespokojenost se projevila rovněž ve vojsku a námořnictvu. V červnu
1905 propuklo povstání na křižníku Kníže Potěmkin Tauridský. Vědět o sobě dala i umírněná opozice,
nespokojená s nerealizovanými sliby. Liberální zástupci v zemstvech a městských dumách vytvářeli
rezoluce, v nichž již zcela jednoznačně požadovali politické změny v konstitučním smyslu. Např. v
dubnu 1905 se v Moskvě uskutečnil sjezd zemstev, jehož ústředním tématem byla rolnická otázka.
K ničemu podstatnému ve smyslu řešení rolnické otázky sice nedospěli, ale jednání mělo mimořádný
význam pro další prezentování liberálně politických požadavků: tedy občanských svobod, celostátního
zastupitelského systému a nově i ústavy.

                V květnu 1905 se na bázi uvedených požadavků liberální činitelé zemstev sblížili s
činiteli z městských dum natolik, že vypracovali společný projekt konstituce. Car by patrně byl
ochoten o něm jednat, byl však ve dvojím ohni. Tak jak sílily hlasy radikální a umírněné opozice,
dávaly o sobě vědět i hlasy konzervativních a tradicionalisticky orientovaných činitelů.
Prostřednictvím shromáždění šlechticů prezentovaly požadavek upevnit tradiční politický systém.
Žádali sice svolání zemského sněmu, ale ten chápali v duchu staroruské tradice jako carův poradní
orgán složený převážnou měrou z privilegovaných vrstev.[88]

                Vzhledem k osobnímu přesvědčení cara, že samoděržavný systém nesmí být nikterak
narušen a že by bylo vhodné naopak posílit pozice tradiční opory ruského trůnu - šlechty -, s
rozhodnutím váhal. Dal např. průchod zákonu o náboženské toleranci [30 (17.) dubna 1905], to, co by
se mělo týkat politického systému, však odkládal. Spoléhal se na konzervativní vládu, některé
záležitosti ovšem konzultoval i s činiteli nakloněnými umírněným reformám. Opět ke dvoru povolal
Sergeje Ju. Witteho a vedle pověření, aby vyjednal s Japonci mír, s ním debatoval o případných
ekonomických a politických změnách.

                Car Mikuláš nikdy nebyl autoritativní osobností. Tím se mimořádně lišil od svého
otce. V hierarchii ruských panovníků byl spíše nerozhodný, často se od okolí nechávajícím ovlivnit
panovníkem. V jeho rozhodnutích hrál roli mysticismus, víra v ruskou duši a strach z toho, že by
svým rozhodnutím uškodil síle a velikosti impéria. Proto se upínal k osobnostem typu Grigorije Je.
Rasputina (1869-1916) zvaného Novych upevňujících v něm víru v neomylnost.

                Novou revoluční vlnu zahájily masové oslavy 1. máje, konané po celé zemi.
Proletariát tento den oslavil demonstracemi a politickými stávkami, kterých se zúčastnilo na 220
tisíc dělníků. O dva týdny později, 25. (12.) května 1905 následovala stávka textilních dělníků
v Ivanovo-Vozněsensku. Té se zúčastnilo sedmdesát tisíc dělníků. V červnu vypukla povstání
v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, Povolží a Zakavkazsku. Dne 27. (14.) června vzplanulo povstání
na křižníku Kníže Potěmkin Tauridský, největší lodi černomořské flotily.

                V polovině roku 1905 se však Rusko zmítalo v takovém množství revolt a mírnějších i
radikálnějších projevů nespokojenosti, že nemohlo být pochyb, že se odehrává revoluce. Bylo jen
otázkou, zda má impérium dostatek sil, aby ji utopilo v krvi, jak žádali konzervativci. Mikuláš se
domníval, že nikoli, a proto alespoň zprvu volil cestu kompromisu. Věřil, že lavírováním a ústupky
dosáhne uklidnění situace a že později bude opět moci samoděržavný systém posílit.

                Dne 19. (6.) srpna 1905 Mikuláš II. vydal manifest o zřízení Státní dumy a o
volbách do ní. Podle zákona se ruští občané pro tyto volby dělili na tři volební kurie. Volebního
práva byly zbaveny ženy, vojáci a mladší dvaceti pěti let. Dalším carovým významným ústupkem bylo
jeho vyhlášení univerzitních svobod. Stalo se tak o tři týdny později – 9. září (27. srpna).
Nicméně v polovině září 1905 opět vypukly stávky a demonstrace. Zahájili je moskevští pekaři a
tiskaři, k nimž se na počátku října připojili dělníci v Petrohradě. Dne 20. (7.) října byla
vyhlášena generální stávka na železnici. Lavinovitě se šířila z moskevského uzlu všemi směry. O pět
dní později již nevyjely vlaky ani z Petrohradu či Varšavy. K tomu začali stávkovat zaměstnanci
telefonu a telegrafu. Stávky se pak dotkly všech sfér činnosti: od továren po školy. Hospodářství
ruského impéria začalo kolabovat. V četných městech se objevily barikády, stávkující se scházely na
shromážděních a schůzích. Hlavními požadavky, které na nich zaznívaly, byly amnestie uvězněných za
politické delikty, občanské svobody, osmihodinový pracovní den, ústavodárné shromáždění. Na jednom
z takových shromáždění se 23. (10.) října večer zrodil návrh vytvořit radu dělnických zástupců,
která by petrohradské (a později snad nejen petrohradské), doposud živelně se šířící akce,
koordinovala. Dne 26. (13.) října 1905 se sešel spontánně vytvořený petrohradský sovět dělnických
delegátů. Byl tvořen třiceti členy. Na jeho prvním zasedání bylo dohodnuto vyhlásit všeobecnou
politickou stávku a vyzvat všechny petrohradské podniky k volbám dělnických zástupců do sovětu.
Těch se pak postupně v petrohradském sovětu scházelo stále víc, až na svém vrcholu, na konci
listopadu 1905 byl tvořen pěti sty šedesáti dvěma delegáty.

                Ustanovení petrohradského sovětu dělnických zástupců na podzim 1905 bylo výsledkem
spontánní dělnické aktivity. Nikoli výsledkem kroků nějaké politické strany, bolševiků, jak se
později snažila tvrdit sovětská ideologie, již vůbec ne. A navíc je třeba aktivitu sovětu dát do
souvislosti s činnosti liberální opozice. Protože ani ona nemlčela. Již na konci jara 1905 její
představitelé konstatovali, že skončila fáze oddělených politických akcí a že je nyní nezbytné
vytvořit jednotnou liberální politickou stranu. K ustavení dvou velkých liberálních politických
stran - radikálnějších konstitučních demokratů (tzv. kadetů) a umírněnějších oktjabristů, pod
jejichž vedením byly prosazovány politické požadavky liberální opozice, došlo ve druhé polovině
října 1905.

                Minimálně od srpna 1905 se v Rusku odehrávaly tak závažné věci, že značná část
ruské společnosti nabyla přesvědčení, že staré Rusko umírá a že se rodí Rusko nové.[89] Nemalou
měrou k tomu přispěl samotný car, který 21. (8.) října pod tlakem dění navázal opět rozhovor s
bývalým ministrem financí a bývalým předsedou výboru ministrů S. Ju. Wittem. Označil ho za
realistického politika schopného najít optimální politickou a ekonomickou alternativu. Když car
slíbil, že přebuduje výbor ministrů v radu ministrů, která bude koncipována po vzoru západních
zemí, Witte souhlasil s tím, že se ujme jejího řízení. Oficiálně se tak stalo 31. (18.) října.
Avšak již několik dní před tím splnil Witte další významný úkol. Zkoncipovat manifest, ve kterém
car sliboval darovat lidu demokratické svobody a vytvořit zákonodárnou Státní dumu. Car k tomuto
svolil po dlouhých váháních. Vyjednával současně s Wittem i jeho antipody konzervativním Ivanem L.
Goremykinem (1839-1917). Stál v podstatě před dvěma alternativami: buď dát Rusku svobody a
konstituci nebo nastolit diktaturu.

                Witte nebyl stoupencem konstituce. Nicméně v situaci, ve které se Rusko zachvácené
stávkami a demonstracemi ocitlo, neviděl lepší řešení než její vytvoření. Diktátorem nechtěl být
ani on, ani Goremykin. Na carovo konečné rozhodnutí však měl zřejmě ještě někdo jiný: jeho strýc
velkokníže Nikolaj Nikolajevič (1856-1929), pozdější vrchní velitel ruských vojsk, který cara
upozornil na problémy, které jsou po prohrané válce v armádě.

                Witte prakticky přes noc zkoncipoval s carovým nejvěrnějším poradcem knížetem
Vladimírem P. Meščerským (1839-1914) manifest:.30. (17.) října ráno byl uveřejněn: rušilo se
samoděržaví. Rusko se stalo konstituční monarchií. Byly vyhlášeny občanské svobody. Státní duma
obdržela politická práva. Následujícího dne vyšel petrohradský lid do ulic, aby oslavil vítězství.
Brzy se však ukázalo, že se vlastně nic nezměnilo. Přesto se obyvatelé Petrohradu věnovali různým
diskusím a mítinkům, na nichž je představitelé různých politických uskupení přesvědčovali, že
jejich názor je nejsprávnější.

                Vrcholná politika šla mezi tím svým vlastním tempem. Witte zahájil rozhovory se
zástupci společenských organizací a nabídl těm z nich, aby vstoupili do ministerského kabinetu. Ti
však s odvoláním se na fakt, že vláda bude i nadále složena především z nekonstruktivních
konzervativců, odmítli.

V posledních říjnových dnech a v listopadu vypukla řada povstání námořníků a vojáků v Kronštadtu,
Vladivostoku, na Černém moři. Tato a další vystoupení se carismu podařilo potlačit. Potom začal
nápor na sověty. Za této situace moskevský sovět, v souladu s usnesením městské konference
bolševiků, schválil rozhodnutí o generální stávce a o jejím přechodu v ozbrojené povstání. Dne 20.
(7.) prosince politická generální stávka začala. Toho dne byli zatčeni vedoucí představitelé
bolševiků Virgilij L. Šancer (1867-1911) a Michail I. Vasiljev-Južin (1876-1937). O dva dny
později, 9. prosince podnikla vojska četné útoky na stávkující a 23. (10.) prosince byla již značná
část města pokryta barikádami a vedla nerovný hrdinný boj proti trestním oddílům. Hromadným
střílením povstalců bez soudu a vyšetřování oslavil carismus porážku povstání. Velkého rozsahu
dosáhla v prosinci 1905 revoluční vystoupení na venkově. Rolníci zapalovali statkářské usedlosti a
obsazovali statkářskou půdu. Revoluční výbuchy v různých končinách Ruska nesplynuly do jednotného
celoruského povstání, akcím proletariátu se nedostalo dostatečné podpory od rolníků a vojáků.

Léta 1906-1907 se vyznačovala ústupem a slábnutím revoluční vlny. Proletariát však neustupoval bez
boje. Stávky si nadále udržovaly politický charakter, měly však už spíš obranný ráz proti
perzekučním akcím úřadů. Carské úřady tvrdě vystoupily proti revolučním dělníkům i rolníkům. Na
sedmdesát pět tisíc aktivních revolucionářů bylo vsazeno do žalářů, na čtrnáct tisíc jich bylo
zabito, zastřeleno nebo popraveno.

V létě roku 1906 znovu začaly stávky v závodech a rolnická vystoupení, vypukla námořnická povstání
v Sveaborgu (dnešní Suomenlinna ve Finsku), v Kronštadtu a Revelu (dnešní Tallinn). Ministerský
předseda Stolypin reagoval na novou vlnu ustupující revoluce především zřízením stanných soudů,
které vynášely rozsudky smrti nad účastníky osvobozeneckého hnutí, aniž sebeméně dbaly zákonů.
Potom zahájil politiku potlačování revoluce: zaváděl na vesnici nový systém sociálních vztahů,
který měl podle jeho záměru podlomit základ revolučního hnutí rolnictva. Dne 22. (9.) listopadu
1906 byl vydán výnos dovolující vystupování rolníků z občiny a přidělení pozemku, který obdělávali
jako členové občiny, do jejich vlastnictví. Což stanovilo pro zbohatlé rolníky různé úlevy při
jejich odchodu z občiny.


Mikuláš II. v dubnu 1906 vyhlásil ústavu a po předchozích volbách v témže měsíci svolal Státní dumu
jako dolní komoru parlamentu. De iure Rusko přestalo být samoděržavím a změnilo se v konstituční
monarchii. Praktická politika následujících měsíců a let však jako by tuto změnu nezaznamenala.
Např. kvůli údajnému překročení politických kompetencí car záhy po ustanovení do funkce první i
druhou státní dumu rozpustil a následně vždy měnil volební census tak, aby liberálové a demokraté
nemohli získat ve Státní dumě většinu. Podobně tomu bylo i s dalšími reformami, jako v říjnu 1905
vyhlášenou svobodu tisku, projevu a shromažďování. Projevy nespokojenosti proto nenechaly na sebe
dlouho čekat.

V říjnu 1905 byla mezi jiným vyhlášena svoboda spolčování. Poprvé v historii Ruska mohly začít
legálně fungovat politické strany. Mnohé z nich existovaly již několik let, ilegálně. Nevznikaly
proto, ale jen vystoupily ze své ilegality. Šlo o široké politické spektrum, od konzervativních pro
monarchistických stran typu strany Archanděla Michaela či Archanděla Gabriela, přes liberální typu
oktjabristů a konstitučních demokratů po sociálně levicové jako byli trudovici, menševici,
bolševici a eseři. Menševici a bolševici v roce 1905 sice ještě vystupovali pod hlavičkou jedné
strany – ruské sociální demokracie, od svého prvního skutečného sjezdu, který se uskutečnil
v Londýně v roce 1903, však již byli organizačně i programově výrazně odlišeni. K jejich
definitivnímu oddělení došlo v roce 1912. Lenin totiž od roku 1903 šel důsledně za konstituováním
elitářské strany plnící roli jakéhosi radikálně revolučního předvoje, strany profesionálních
revolucionářů složené z intelektuálů jakýmsi nájemním (žoldnéřským) způsobem připravujícím teorii
revolučního převzetí moci.

Na úsvitu roku 1914 se přesto zdálo, že typ vypjatého radikalismu reprezentovaný Leninem není
v Rusku jediným uchazečem o moc. Poltický život v Rusku sice silně inklinoval doleva, ale levice
byla velice různorodá s těžištěm zhruba mezi kadety a esery. Většina obyvatel neměla o Leninovi a
jeho hnutí ani tušení. Navíc relativní porážka revoluce z roku 1905 zbavila iluzí nemalou část
inteligence, pokud jde o posvátné pojmy pokroku, materialismu a lidové revoluce; tento posun se
projevil v podivuhodném, sebekritickém sborníku inteligence, jenž vyšel roku 1909 pod názvem Vechi
(Milníky).

V celkové výrobě se Rusko stalo roku 1914 pátou největší průmyslovou velmocí světa, za Spojenými
státy, Německem, Velkou Británií a Francií. Dostalo se dokonce před Rakousko-Uhersko, Itálii či
Japonsko.

Dne 30. (17.) července 1914 Rusko vstoupilo do první světové války. Během ní mobilizovalo jedenáct
milionů vojáků. Do počátku roku 1917 jich tři miliony ztratilo (což v absolutních číslech
představovalo nejvíce ze všech válčících zemí), zhruba osm milionů jich na počátku roku 1917 ještě
pobývalo na frontové linii táhnoucí se třemi tisíci dvěma sty kilometry od Pobaltí až k Černému
moři. Všichni, kdo válečná jatka přežili, přivykli násilí jakožto běžnému životnímu způsobu. Přitom
se zdálo, že nezměrné lidské oběti nejsou k ničemu: carská armáda kráčela od porážky k porážce a do
roku 1917 ztratila podstatnou část západních gubernií říše. Je nepochybné, že morální povaha
bolševické revoluce byla dědictvím války, v níž se zrodila.

Přesto oproti všeobecně rozšířenému názoru nezaujímalo obyvatelstvo ruského impéria až do počátku
léta 1917 protiválečný postoj. Jeden z očitých svědků událostí února 1917, bolševik Nikolaj N.
Suchanov (1882-1940) uvedl: „Řadový voják v Petrohradě by nejen nenaslouchal řečem o míru, ale
nepřipustil by ani pouhou narážku na něco podobného, byl by připraven okamžitě probodnout bajonetem
zrádce, který otevírá dveře nepříteli“.[90] Bolševici, kteří považovali konec nepřátelství za
předehru občanské války a klíč k moci, se propagandě proti válce opatrně vyhýbali.

Nicméně válka přispívala k dezorganizaci hospodářství, zejména průmyslu. Zemědělství na tom bylo
jen o něco lépe. Jenomže blokáda ruských přístavů u Baltu a Černého moře zcela zabránila vývozu
obilí a dovozu nezbytných průmyslových zařízení a spotřebního zboží. Co se týče potravin, nastal
paradox: v Rusku bylo sice poměrně dost obilí, ale rolníci jej neprodávali. Nebylo zač toto obilí
směnit. A tak města záhy pociťovala potravinovou nouzi. Situaci zhoršovala válečná výroba, která
zmonopolizovala dopravu, průmysl a těžbu paliv. Nakonec propukla obrovská inflace. Vláda totiž
válečné výdaje, které činily do 1. března 1917 třicet devět miliard rublů, hradila překotně
tištěnými bankovkami.

V každé válce se výkonná moc posiluje na úkor moci zákonodárné a soudní. V Rusku byl tento proces o
to výraznější, oč byl více spojen s nostalgií cara Mikuláše II. k takové formě vlády, kterou zdědil
od svých předchůdců, tedy ke klasickému samoděržaví. Rád tedy využil válečné situace k obnovení
absolutistického rozhodování. S ohledem na válečný konflikt by stále ještě patriarchálnímu Rusku
tento krok patrně příliš nevadil. Co ale veřejnost dráždilo, to byla skutečnost, že velké politické
pravomoci přenechával příslušníkům carské rodiny [v Rusku neoblíbené carově manželce Alexandře
Fjodorovně přezdívané Alix (1872-1918), svým strýcům a bratrancům – tedy velkoknížatům) a politicky
neschopným osobám (Rasputinovi, ministrům typu ministra vnitra Alexandra D. Protopopova
(1866-1917), trefně označovaným termínem kariérní byrokrati].

Liberální opozice za této situace podnikla jakýsi protipuč vytvořením Progresivního bloku. Ten
sahal od kadetů až po umírněné konzervativce. Od podzimu 1916 vedl silnou proticarskou kampaň a
požadoval sestavení vlády, jež by se těšila důvěře národa – což vlastně znamenalo opravdovou
ústavu.

Podobně jako na počátku 21. století jsou některé zimy mírné, byly poměrně mírné i válečné zimy let
1914-1915 a 1915-1916. Zima 1916/17 jako by pak chtěla vše vynahradit. Teplota klesla tak nízko, že
i fungující zbytky zásobování ruských měst zkolabovaly. Provoz petrohradských pekáren musel být
zastaven, kvůli nedostatku pohonných hmot, byly uzavřeny některé továrny a z práce tak vyřazeny
desetitisíce dělníků. Car ubezpečený Protopopovem, že má situaci pevně v rukou, odjel 7. března
(22. února) na frontu. V Petrohradě pobýval od prosincového pohřbu Grigorije Rasputina.

Následujícího dne se v Petrohradě v důsledku drahoty, hladu a lelkujících pracujících, jejichž
továrny byly kvůli nedostatku uhlí zavřeny, vzedmula protestní vlna. Dne23. února, podle v ostatní
Evropě tehdy již několik století užívaného Gregoriánského kalendáře to bylo 8. března, tedy při
příležitosti oslav Mezinárodního dne žen, vyšlo v Petrohradě do ulic více než čtyři sta tisíc
dělníků. Petrohrad měl tehdy dva miliony obyvatel. Často se tvrdí, že této masové demonstraci
předcházely stávky. Ve skutečnosti se sice jednalo o velká shromáždění dělníků, nikoli však kvůli
stávkám. Dělníci kvůli špatnému zásobování surovinami a zimě v továrnách pracovat nemohli. A proto
raději vyšli do ulic, než aby zůstali doma. Mnozí navíc domov v Petrohradě neměli. Byli to nájemní
dělníci, kteří přišli z venkova s cílem snáze si ve městě vydělat peníze a poté se opět na venkov
ke svým rodinám vrátit. V Petrohradě žili v ubytovnách, ve kterých se pro jejich malý počet často
na jedné posteli dva či tři střídali. Navíc kvůli nedostatku topiva v příbytcích hrozilo
podchlazení. Pohyb, byť i na mrazu, přece jen zahřál. A to již nemluvě o blízkosti tělesného tepla,
je-li při takové demonstraci člověk člověku blíž a vykřikují-li se nějaká hesla.

Přes toto jisté zlehčování byly únorové nepokoje dobře mířenou akcí. Nikdo je nevyprovokoval,
vypuknuly spontánně a vedení, které se z nich během několika dní v podobně Prozatímní vlády
ustavilo, ihned získalo celonárodní podporu. Podobně Sovět dělnických a vojenských zástupců, který
původně nebyl chápán jako antipod Prozatímní vlády, ale jako její doplněk vzešlý z lidu. Tedy
prezentující názory lidu a rozvíjející o ně pohled vlády. Jenomže socialističtí vůdcové z něj záhy
učinili nástroj svých zájmů, prostředek prosazování socialistických vizí.

Dne 12. března (27. února), kdy se situace vyhrotila, car, který pobýval v Hlavním vojenském stanu
v Mogiljově, dnes běloruském městě, na doporučení ministerského předsedy Nikolaje D. Golicyna
(1850-1925) oficiálně rozpustil Státní dumu. Očekával, že liberálové se jeho rozhodnutí podřídí a
tím vnese rozkol do lůna opozice. Jenomže liberálové sdružení ve Státní dumě do Progresivního bloku
neuposlechli a vydali se cestou ilegality. Ze svého středu okamžitě zvolili prozatímní (dočasný)
výbor dumy. Svěřili mu úkol jednat s carem o dalším osudu Ruska. S oznámením, že tento výbor
přebírá výkonnou moc, ovšem váhali. Existovala přece carem oficiálně jmenovaná Golicynova vláda.
Staletími zakořeněný legitimismus liberálové přece jen respektovali i v takto vyhrocené situaci.

Jenomže masy očekávaly něco jiného než projevy legitimismu. To byla úrodná půda pro socialisty –
bolševiky, menševiky a esery. Jednotliví bolševici se pohybovali v ulicích, řečnili a podněcovali
další stávky a demonstrace. Jejich vůdce Lenin sice tehdy ještě dlel ve švýcarském Curychu a o
únorové revoluci se dozvěděl až z tamních novin se zpožděním, ale přece jen o sobě i bolševici
dávali vědět. Nicméně Lenin ještě tři týdny před únorovou revolucí v projevu před socialistickou
mládeží konstatoval, že se jeho generace revolučního zvratu patrně nedožije.

Menševici a eseři byli akčnější. Během bolševických řečnění ustavili v Tauridském paláci, sídle
Státní dumy po dohodě s Prozatímním výborem Státní dumy Sovět dělnických a vojenských delegátů.
Měli pro něj vzor z roku 1905, kdy v Petrohradě za mimořádné aktivity Lva D. Trockého první takový
dělnický zastupitelský orgán vzniknul. Do čela tohoto Sovětu se postavil menševik Nikolaj K.
Čcheidze (1864-1926), pravá ruka předsedy menševiků Julije O. Cederbauma známého pod pseudonymem L.
Martov (1873-1923). Čcheidze okamžitě začal pod hlavičkou Sovětu organizovat komise zabývající se
obnovou a udržením pořádku ve městě, zásobováním, lékařskou péčí. To se pochopitelně setkalo s
pozitivními reakcemi Petrohraďanů.

Mikuláš II. na nerespektování svého pokynu o rozpuštění Státní dumy na vytvoření Sovětu zareagoval
rozkazem k vyslání trestních oddílů. Prozatímní výbor Státní dumy naopak rozkázal petrohradským
jednotkám, aby vrátily zbraně do zbrojnic. Petrohradští vojáci poslechli Prozatímní výbor. Věřili,
že tak činí v zájmu prvního kroku k míru, o němž Prozatímní výbor ihned začne jednat. Nikoli
v zájmu socialistické revoluce. Jenomže Prozatímní výbor Státní dumy jim přinesl zklamání: mluvil
sice o zachování klidu, ale záhy i o pokračování ve válce. To se nejen u vojáků, ale i civilistů
nesetkalo s nadšením. Vojáci stojící na straně revoluce proto vtrhli do Sovětu a žádali jej, aby
rozkaz Prozatímního výboru o odevzdání zbraní zrušil. Tak 14. (1.) března 1917 vzniknul Rozkaz č.
1, který vedle volby vojenských zástupců do Sovětu nařizoval plnit příkazy Prozatímního výboru
Státní dumy jen tehdy, nejsou-li v rozporu s příkazy Sovětu. Předpokládali, že Sovět učiní kroky
k míru a Prozatímní výbor se jim podvolí. Ostatně Sovět vzápětí vyhlásil heslo demokratický mír bez
anexí a kontribucí.

Dne 15. (2.) března 1917 byl na základě dohody liberálů, menševiků a eserů a se souhlasem uděleným
předchozího dne dosavadním carem Mikulášem II. přeměněn dosavadní prozatímní výbor státní dumy v
prozatímní vládu vedenou knížetem Georgijem Je. Lvovem (1861-1925). Menševici a eseři uznali její
nadřazení Sovětu, ale nevstoupili do ní. I přesto petrohradské masy věřily, že Sovět bude natolik
silný, že zabrání pokračování ve válce. Jak se totiž záhy ukázalo, otázka ruského pokračování ve
válce se stala klíčovou politickou otázkou pro osud ruského impéria.

Dne 14. (1.) března 1917, tehdy ještě Prozatímní výbor Státní dumy netrpělivě očekával zprávu svého
předsedy konstitučního demokrata Michaila V. Rodzjanka (1859-1924), který měl za úkol přesvědčit
v Mogiljově cara k rezignaci. Následujícího dne se Mikuláš II., jehož vlak byl na cestě do
Petrohradu zadržen vojáky a vrácen zpět do sídla hlavního vojenského stanu – Mogiljova -, skutečně
vlády zřekl. Chtěl tak nejprve učinit zcela v duchu tradičního legitimismu ve prospěch svého syna
velkoknížete Alexeje Nikolajeviče (1904-1918). Uvědomoval si sice, že jeho syn je vážně nemocný
hemofilik, věřil však, že se naplní vize nedávno zahynuvšího mystika Grigorije Rasputina, že se
Alexej nejpozději v roce 1917 zázračně uzdraví. Nechal se však lékaři přece jen přesvědčit, že
stávající Alexejův zdravotní stav nedovoluje, aby se ujal tak náročného úkolu. A tak Mikuláš
rezignoval ve prospěch svého bratra velkoknížete Michaila Alexandroviče (1878-1918).

Rodzjanko tedy přijel do Petrohradu s touto zprávou. Stejně jako ostatní liberálové byl navýsost
spokojený. Cílem liberálů přece byla skutečná konstituční monarchie, a té se nyní otevíraly dveře.
Navíc měl carův příslib, že ještě dříve, než nabude carova abdikace platnosti, bude odvolána vláda
ministerského předsedy Nikolaje Golicyna a nahrazena vládou složenou ze členů Prozatímního výboru
Státní dumy, tedy ruských liberálů. To se také vzápětí stalo. Nová – Prozatímní – vláda začala
pracovat 15. (2.) března 1917.

Jenže velkokníže Michail Alexejevič po dvaceti čtyř hodinovém zvažování o svém carování sdělil, že
rovněž on na carský úřad rezignuje. Liberálové v Prozatímní vládě tím byli tak překvapeni, že se
nezmohli ani na to, aby Rusko prohlásili republikou. A tak ruské impérium až do 14. (1.) září 1917
de iure fungovalo jako konstituční monarchie, v níž úkoly hlavy státu převzala vláda. Ta také
převzala veškerou výkonnou moc. Její slib, že Ústavodárné shromáždění, které bude řešit zásadní
politické věci a zejména splní zákonodárnou roli, bude svoláno krátce po demokratických všeobecných
volbách během několika týdnů, se zrealizovala. Přesto, že pod tlakem veřejnosti v létě 1917
Prozatímní vláda stanovila, že se sejde 25. (12.) listopadu, Ústavodárné shromáždění se nakonec
sešlo až 19. (6.) ledna 1918. To již o demokracii nemohla být řeč. Moc drželi bolševici, kteří měli
od 20. (7.) prosince 1917 ustavenu Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, onu
nechvalně známou Čeku, represivní aparát proti všem, jakýmkoli způsobem ohrožujícím jejich
revoluci, tedy i demokraticky zvolené a demokraticky rozhodující Ústavodárné shromáždění. A tak
Lenin bez skrupulí ještě téhož dne, kdy se Ústavodárné shromáždění, v němž sice zvítězily
socialistické strany jako celek osmdesát pět procent, ale bolševici získali jen dvacet čtyři
procent, kdežto eseři čtyřicet procent rozpustil. Jednoduše v tom napodobil vzor cara při
rozpouštění první a druhé státní dumy v letech 1906 a 1907. Vždyť přece říjnovým pučem převzal
carské kompetence. Jeho slova o rovnosti slova či dokonce o rovnosti podle socialismu byla
bohapustým klišé.

Únorová revoluce měla formu krátkého výbuchu. Jejím nejvýraznějším rysem byla neobyčejná rychlost,
s jakou dokázala rozložit carský aparát. Starý ruský režim se zhroutil během devíti dnů se, aniž by
se zmohl na výraznější odpor. Literární kritik a publicista Vasilij V. Rozanov (1856-1919) k tomu
konstatoval: „Rusko uvadlo během dvou dnů, nanejvýš během dnů tří. Dokonce ani The New Times by
nemohly ukončit činnost za tak krátkou dobu, jako ji ukončilo Rusko. Je nepředstavitelné, jak
rychle se rozpadlo, naprosto celé, na malé kousky. Až na „velké stěhování národů“ dějiny doposud
takový převrat nezažily…. Už neexistovala žádná říše, náboženství, armáda ani dělnická třída. A co
zbylo? Těžko říci. Zůstaly jen masy.“ [91]

Třebaže rozbuškou únorového povstání byli petrohradští dělníci, rozhodujícím činitelem se stali
rolníci v uniformě. Ti totiž carské vládě vypověděli poslušnost: petrohradští vojáci, a to byli
právě ti zmínění „rolníci v uniformě“, odmítli střílet do stávkujících.[92] Únorová revoluce byla
relativně nekrvavou záležitostí. Počet zraněných se odhaduje na tisíc čtyři sta padesát, z toho
„jen“ sto šedesát devět smrtelně. O život by ale patrně přišlo daleko víc lidí, kdyby tehdejší
zástupce předsedy sovětu Alexandr F. Kerenskij (1881-1970) za cenu svého značného osobního rizika
neochránil carské úředníky před lynčováním davem. Na čtyři tisíce carských úředníků se mu vzdalo a
bylo jím vzato pod ochranu nové policie. Nejdůležitější z nich včetně carských ministrů byli
převezeni do Petropavlovské pevnosti. Dne 7. března pak byla internována i carská rodina. Nikoli
ovšem do Petropavlovské pevnosti, ale do svého někdejšího sídla v Carském sele. Tam následujícího
půl roku v podstatě v poklidu přežívala. Přitom se jednalo o jejím azylu ve Velké Británii. Po
několika měsících oficiálně ohlášené distancování se britské vlády od úvah o převozu carské rodiny
do Británie bylo pro Mikuláše II. a jeho rodinu obrovským zklamáním. Tragický osud, stejně jako
tragický osud většiny carských úředníků, byl však zpečetěn až říjnovým převratem. „Zmizeli“
v období „rudého teroru“.

Únorová revoluce se rozšířila z Petrohradu do regiónů pokojnou cestou. Ve většině okresů carští
úředníci prostě odstoupili a moc přešla do rukou zemstev a městských dům nebo nově ustavených
místních sovětů.

V den ustanovení Prozatímní vlády, 15. (2.) března, byli amnestováni všichni političtí vězni. Mezi
nimi byli propuštěni i členové petrohradského výboru bolševiků. Lenin pobýval v Curychu. Na
všeruské konferenci bolševiků, konané od 10. dubna (28. března) do 17. (4.) dubna, se Josef V.
Stalin (1878-1953), zastávající společně se Lvem Kameněvem funkci dočasného vůdce, ztotožnil
s politikou menševiků. Prohlásil, že nyní je úkolem bolševiků spolupracovat s ostatními
„pokrokovými stranami“ na potlačení „kontrarevoluce“.

Prozatímní vláda se v této době pokoušela stabilizovat hospodářskou situaci země. K tomu očekávala
dodávky potravin ze zahraničí. Získat je Rusko mohlo jen od spojenců. Ti zato požadovali udržet
ruskou frontu. Na počátku dubna 1917 proto ministr zahraničí Pavel Miljukov připravil prohlášení,
že Rusko setrvává ve válce. Zveřejnění tohoto prohlášení okamžitě vyvolalo obrovské bouře nevole.

Této situace využil Lenin, který se 16. (3.) dubna krátce před půlnocí objevil v Petrohradě, aby
jako „deus ex machina“ definoval v poslední den všeruské bolševické konference jedině správnou
cestu. Leninův návrat byl podporován německou vládou, která se tím snažila co nejvíc oslabit
bojeschopnost Ruska a přimět je k uzavření příměří. O německé podpoře bolševické rozvratné činnosti
se v odborných historických kruzích stále hojně diskutuje. Sovětští historici ji důsledně popírali,
ruská emigrantská historiografie a pod jejím vlivem značná část tzv. západoevropského dějepisectví
ji naopak obhajovali. Naším cílem není tuto diskusi brzdit ani rozvíjet. Konstatujme jen, že
německá vláda se od počátku světové války snažila organizovat uvnitř dohodových států nejrůznější
destrukční akce. Např. byla ve spojení s irským separatistickým hnutím, především jeho částí
soustředěnou kolem Irského republikánského bratrstva (IRB) známého rovněž jako feniáni. IRB bylo
tajnou vojenskou organizací, která vznikla v roce 1858. Hlásala vizi irské nezávislosti na Británii
dosažitelné jedině vojenskou cestou, kterou průběžně připravovala.[93] Po vypuknutí světové války
se IRB rozhodlo, že ještě před jejím koncem rozpoutá povstání. Ke spolupráci získalo sesterskou
separatistickou organizaci Občanskou armádu vedenou socialistou Jamesem Connolym (1868-1916) a
ochotně přijalo nabídku německých politiků podporovat je. Spolupráce byla stvrzena memorandem,
které za německou stranou podepsali přední diplomaté. Výsledkem bylo Velikonoční povstání v roce
1916. Bylo sice Brity potlačeno, ale zanechalo velmi výrazné stopy. Britská veřejnost nesla nelibě,
že z devadesáti rebelů odsouzených k smrti, bylo patnáct skutečně popraveno. V Irsku muselo být
vyhlášeno stanné právo a byla zatčena spousta irských intelektuálů včetně řady těch, kteří se
povstání neúčastnili. Pro Němce to byl cenný skalp ohrožující vnitřní bezpečnost jednoho z jeho
největších nepřátel.[94]

Již 6. srpna 1914 se rozhodla rakousko-uherská vláda, že poskytne finanční pomoc Svazu pro
osvobození Ukrajiny, jenž měl být použit k podpoře protiruské a separatistické agitace. [95]

Podobně jako s irskými separatisty byla německá diplomacie od počátku války v kontaktu s ruskými
revolucionáři. Šlo zejména o to, že německý vyslanec v Bernu Konrád Gisbert von Romberg (1866-1939)
a vyslanec v Kodani Ulrich von Brockdorff-Rantzau (1869-1928) udržovali styky s ruskými
socialistickými emigranty žijícími v zemích, které se do světové války nezapojily. Mezi ruskými
revolucionáři patřil k agentům majícím přímé spojení s německými politiky Izrail Lazarič Helfand
známý pod krycím jménem Alaxandr Parvus (1867-1924). Parvus získával pro ruské revolucionáře včetně
Lenina prostředky od německého ministerstva financí.[96]

Dne 23. března 1917 informoval z Bernu von Romberg státního sekretáře německého ministra zahraničí
Arthura Zimmermanna (1864-1940), že se Vladimír I. Lenin a další ruští revolucionáři dočasně
zabydlení ve Švýcarsku chtějí kvůli vypuknutí revoluce co nejrychleji vrátit domů a že by chtěli
pro svoji cestu domů zvolit Německo. Ministr zahraničí informoval o těchto zprávách kancléře
Theobalda von Bethmanna-Hollwega (1856-1921) a ten souhlasil, aby byl ruským revolucionářům umožněn
bezpečný průjezd Německem.

Odhaduje se, že císařské Německo vyplatilo na podporu činnosti bolševiků až padesát milionů marek
ve zlatě (asi devět tun zlata). A tak Lenin 16. (3.) dubna 1917 ve 23.10 dorazil do Petrohradu, aby
se vzápětí zúčastnil nočního zasedání ústředního výboru bolševiků. Leninovo vystoupení na něm bylo
ostře protivládní. Kritizovalo prozatímní vládu jako exponenta třídní buržoazní diktatury. Lenin na
tomto zasedání poprvé vyslovil tezi, že budoucnost Ruska náleží výhradně sovětům. Měl však na mysli
pouze takové sověty, které ovládají bolševici. Ti prý jako jediní chápou problémy mas a také jako
jediní jsou schopni je skutečně řešit. Totéž se stalo ústřední myšlenkou jeho dokumentu Úkoly
proletariátu v současné revoluci známém jako Dubnové teze. V něm také proklamoval populistický
program vyjádřitelný hesly: „Pryč s válkou!“, „Pryč s Prozatímní vládou!“ a „Všechnu moc sovětům“.

Reakcí na následné vládní prohlášení o pokračování ve válce se staly stotisícové protiválečné
demonstrace využívající i (ale nejen je) bolševická hesla převzatá z Leninových Dubnových tezí.
Vláda jimi byla značně vystrašená, stejně jako jimi byli vystrašeni i představitelé Sovětu. Poprvé
liberálové a socialisté pochopili, že mají společného nepřítele – bolševiky. Do jednotné linie se
sice semknout nedokázali, socialisté, tedy menševici a eseři však podpořili liberály alespoň tím,
že s nimi vstoupili do společné koaliční prozatímní vlády.

Její těžké postavení znásobovali dohodoví spojenci, kteří naléhali, aby v zájmu ulehčení
anglo-francouzským armádám Rusové zahájili ofenzivní operace. Za to přece dodávali do Ruska nejen
potraviny, ale i zbraně. Prozatímní vláda se pokusila pro tento nepopulární krok najít masovější
podporu, a to na 1. všeruskému sjezdu sovětů. Ten se sešel 16. (3.) června 1917.

Před zahájením sjezdu vládou organizovaná kampaň proti bolševikům, zejména proti jejich heslům o
okamžitém ukončení války, nebyla úspěšná. Některé místní sověty neuposlechly doporučení socialistů
a pokračovaly v protestech proti válce. Zorganizovaly dokonce další demonstrace, na nichž zašly tak
daleko, že požadovaly, aby Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců jako ostře
protiválečné uskupení převzal od Prozatímní vlády politickou moc. Nejhlasitěji zaznívaly tyto hlasy
z Kronštadtu, pevnosti chránící Petrohrad. Lenin toho využil k dalším populistickým protivládním
projevům. S těmi nepřestal ani poté, co Prozatímní vládou připravená ofenzíva ruské armády skončila
ruským neúspěchem. Naopak! Ostatně ruský neúspěch na frontě připravil pro jeho hesla živnou půdu.
Vyvolal totiž vládní krizi: liberální ministři nesouhlasící s lavírováním socialistů podali 15.
(2.) července demisi. Menševičtí a eserští ministři odmítli nést sami odpovědnost a souhlasili
s požadavkem liberálů zbavit dočasně, po dobu války, sověty moci (nikoli je rozpustit) a znemožnit
tím bolševikům jejich působení v nich.

Nová koaliční prozatímní vláda se rozhodla zasáhnout proti bolševikům i ještě výrazněji. Záminkou
k jejím prvním ostrým protibolševickým akcím posloužily události 17. (4.) července, kdy po
opakovaných provokacích bolševiků demonstrovaly v Petrohradě statisíce dělníků s hesly „Všechnu moc
skutečným Sovětům“. Největší dav se shromáždil před Tauridským palácem, kde zasedal Sovět. Součástí
davu byly bolševické bojůvky připravené vniknout do paláce a oznámit převzetí moci. Záchranou před
rozehnáním stávajícího Sovětu davem, lynčováním jeho členů a možná i zničením Tauridského paláce
bylo, že předseda Prozatímní vlády Kerenskij, plnící i úkoly ministra spravedlnosti, krátce před
tím předal tisku důkazy o bolševickém spolčování s Němci. Informace o tom se rychle dostala
k petrohradským vojenským jednotkám, které v pozdním odpoledni dorazily k Tauridskému paláci, aby
udělaly s bolševiky krátký proces. Demonstranti se dali před vojáky na útěk.

Ještě téhož dne večer vláda a vedoucí orgány Sovětu ve vzájemné součinnosti označily akce bolševiků
za protistátní a rozvracečské a rozhodly o jejich policejním a vojenském potlačení. Současně
podnikly kroky k ozbrojené obraně svého režimu. Na rozkaz vlády přijely 6. července do Petrohradu
ve značném počtu jednotky z fronty. Ozvaly se výstřely a padli mrtví. Vojsko záhy obsadilo sídlo
bolševického ústředního výboru a vydalo zatykače na Lenina, Zinovjěva, Kameněva, Trockého a další
představitele bolševiků. Lenin opět uprchl, tentokrát ale jen do finského městečka Vyborgu. Finsko
bylo sice tehdy součástí ruského impéria, ale požívalo správní autonomii. Carská tajná policie byla
únorovými událostmi rozvrácena, a tak zde Lenin mohl vcelku v poklidu přečkat nebezpečí.

Červencové petrohradské události lze považovat za první, ovšem nezdařený pokus bolševiků o státní
převrat. Je zřejmé, že za jejich organizováním stál Lenin, ale že se do značné míry jednalo o
spontánní akci. Lenin se z toho poučil. V říjnu se již nespoléhal na žádný dav, na žádný
stoprocentně bolševiky neobsazený Petrohradský sovět, ale jen a výhradně na sebe a sobě
nejvěrnější. Dospěl k závěru, že revoluce, pokud měla být úspěšná, měla být provedena nikoli jako
náhodná, ale předem přesné připravená bolševickou hierarchií řízená akce.

V nové Prozatímní vládě se ujal předsednictví Alexandr F. Kerenskij vybavený pro boj
s kontrarevolucí, za níž byla označována i radikální vystoupení bolševiků, mimořádnými pravomocemi.
S jejich použitím měl vymanit vládu z dosavadní závislosti na Sovětu a potlačit vliv radikální
levice na masy. I ve vládních kruzích však sílil názor, že jde o natolik náročný úkol, že Kerenskij
jej může zvládnout jen v podmínkách vojenské diktatury. Jen ona prý je schopna čelit jak nebezpečí
kontrarevoluce zprava, tak nebezpečí kontrarevoluce zleva.

Na místo hlavy diktátorského režimu aspiroval generál Lavr G. Kornilov (1870-1918), jmenovaný
Kerenským v červenci 1917 vrchním velitelem armády. Kerenskij se svého postu ministerského předsedy
a vzhledem k absenci monarchy – Rusko bylo de iure stále ještě konstituční monarchií – i hlavou
státu. Toho se rozhodně nechtěl vzdát. Kornilov, mezi armádními veliteli velmi populární, nabyl
přesvědčení, že Rusku hrozí nový pokus bolševiků o převrat. A proto se rozhodl jednat okamžitě a
rázně. Dne 8. září (26. srpna) adresoval Kerenskému kategorické požadavky: demisi celé stávající
vlády včetně ministerského předsedy, předání veškeré moci do rukou vrchního velitele armády a
zavedení stanného práva v Petrohradě. Současně s vyhlášením těchto požadavků vydal rozkaz, aby
vojenské jednotky vedené jeho pobočníkem generálem Alexandrem M. Krymovem (1871-1917) obsadily
Petrohrad.

Kerenskij označil Kornilovův postup ve veřejném prohlášení za spiknutí umocněné hrozbou německé
intervence a obrátil se o pomoc na sověty a levicové organizace, proti nimž doposud bojoval.
Umožnil tím, aby hned následujícího dne, 9. září (27. srpna) byl ustaven Všeruský ústřední výkonný
výbor sovětů, a to jako zvláštní sorgán lidové obrany, a aby v několika následujících dnech vznikly
ve velkých městech jeho pobočky. Do práce Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů se na
základě Kerenského souhlasu zapojili i bolševici. Ti naléhali, aby byly urychleně budovány a
vyzbrojovány pomocné ozbrojené orgány - dělnické Rudé gardy. Nejen jejich přičiněním se proti
Kornilovi postavila řada vojenských jednotek. Ve městech byly zastaveny Kornilovy nakloněné noviny
a zatčeni jemu blízcí důstojníci. Kornilovův pokus o státní převrat skončil jeho zatčením a
Krymovou sebevraždou.

Zdánlivé Kerenského vítězství se záhy obrátilo proti němu. Již nikoli jen některé sověty přestaly
vládě a jejímu ministerskému předsedovi věřit. Vinu za to, že si Kornilov mohl takový pokus
dovolit, spatřovali v rozporuplném Kerenského jednání. A tak tzv. kornilovština způsobila mimořádně
hlubokou krizi režimu – veřejnost ztratila zbytky důvěry, kterou vkládala do Prozatímní vlády.
Kornilovština navíc zdiskreditovala armádní velení i důstojnický sbor a přispěla tak
k definitivnímu rozkladu ruské armády. Vojsko se po srpnu jednoduše rozpadlo – rolníci v uniformách
spěchali masově domů, aby si nenechali ujít živelné dělení statkářské půdy.

Rolníci stojící mimo vojenskou službu v únorových událostech podstatě nesehráli žádnou roli. Avšak
s postupným slábnutím státní moci stále více chápali, že jejich odvěký sen – vlastnit veškerou půdu
– se konečně ocitá na dosah. Prozatímní vláda kdysi slíbila, že ve vhodném okamžiku svolá
Ústavodárné shromáždění. Tento sbor se měl samozřejmě věnovat i zemědělské otázce a všichni
očekávali, že přistoupí na tužby rolníků. Protože se ale v tomto směru nic nedělo, rolníci začali
během léta jednat na vlastní pěst – zahájili všeobecné vyvlastňování všeho, co bylo na venkově
k dispozici.

V létě roku 1917 se rozhodly vzít do svých rukou řešení problémů i národnostní menšiny. Většina
z nich se začala dožadovat autonomie, aby pak jejich požadavky vyvrcholily na přelomu let 1917-1918
požadavkem nezávislosti. V čele národnostního hnutí stálo finské velkoknížectví na severu a
Ukrajinská Centrální rada v Kyjevě. Od počátku roku 1918 se neklid projevoval i u pobaltských a
zakavkazských národů.

Dění ve městech, na venkově, v armádě i mezi národnostními skupinami bylo úrodnou půdou pro
aktivizaci bolševiků a bolševizaci sovětů. Pro některé bolševiky to bylo signálem, že nastal čas
přejít k revolučním činům. Ostatně Lenin 25. (12.) a 26. (14.) září poslal z Finska petrohradskému
vedení bolševiků dva dopisy. První nazval: Bolševici musejí převzít moc, druhý Marxismus a
povstání. Dne 12. října (29. září) pak poslal třetí dopis – Krize uzrála. Vyděsilo ho, že
petrohradský výbor bolševiků chce vyčkat svolání 2. sjezdu sovětů a až jeho prostřednictvím
podpořit převzetí moci bolševiky. Leninova vize byla po červencových zkušenostech přesně opačná:
bolševici musejí převzít moc ještě před sjezdem!

Ačkoli při organizování puče, kterým hodlal státní moc převzít, v mnohém spoléhal na Lva D.
Trockého, chtěl být u převratových událostí osobně. A tak se 26. (3.) října 1917 vrátil tajně do
Petrohradu. Ačkoli bolševici jako celek již mohli opět vykonávat svoji činnost, na přední aktivisty
červencového pokusu o převrat stále platil zatykač. Nicméně i přesto Lenin začal okamžitě agitovat
pro okamžitou bolševickou revoluci. Nikterak to ovšem neměl lehké. Zejména mezi svými souvěrci.
Musel totiž nejprve je přesvědčit o nezbytnosti nové revoluce! Začal tedy agitovat v petrohradském
ústředním výboru bolševiků.

Přes svoje plamenné řeči o tom, jak je revoluce vedená bolševiky a hesly, která načrtl v Dubnových
tezích, právě nyní nezbytná a jedině možná, s přílišnou podporou se nesetkal. Většina byla pro
vyčkání na sjezd sovětů. A tak si Lenin, jaksi náhražkou, alespoň prosadil, aby byl vytvořen
bolševický vojenský revoluční výbor a v něm připraven rámcový plán povstání. Prostě, co kdyby.
Příliš ale Leninovi nikdo nevěřil: většina bolševiků se i nadále stavěla proti okamžitému
revolučnímu řešení. Zinověv a Kameněv až do té míry, že v novinách varovali vládu před přípravou
bolševického povstání. Lenin také ihned poté, co tyto články vyšly, žádal jejich vyloučení ze
strany bolševiků.

Na počátku října 1917 vyvolala paniku německá námořní operace v Rižském zálivu. Okupace tři
strategických ostrovů začátkem října totiž představovala přímé ohrožení Petrohradu. Dne 22. (9.)
října byl proto na návrh menševiků ustaven výbor revoluční obrany, který měl činit opatření na
obranu města. Menševici a eseři se znepokojením sledovali vzrůstající aktivitu bolševiků,
rezignovali však na nějaké rázné protibolševické kroky v domnění, že nastane další bolševické
„dobrodružství“ jako opakování neúspěchu z července. Přesto alespoň prosadili odložení zahájení 2.
všeruského sjezdu sovětů o pět dní: z původního 2. listopadu (20. října). na 7. listopadu (25.
října). Vzniklého času hodlali využít k získání většiny v místních sovětech.

            Dne 4. listopadu (22. října) se konaly v několika obvodech Petrohradu mítinky, na nichž
mluvili bolševičtí činitelé Felix E. Dzeržinskij (1877-1926), Michail M. Kalinin (1875-1946), Jakov
M. Sverdlov (1885-1919) a Lev D. Trockij (1879-1940). Opakovaně zaznívalo, že nálada mas není
příznivá pro boj o moc. Týž den se konala městská konference Rudých gard, pří níž byly Rudé gardy
zásluhou Leninovy revoluční frakce uvedeny do stavu bojové pohotovosti. Pouze však s úkolem bránit
sídlo Petrohradského sovětu – Smolný, někdejší Palác šlechtičen, od únorové revoluce sídlo všech
ruských levicových stran. Na konferenci Rudých gard ovšem málokdo tušil, že Leninova frakce již
přijala rezoluci o ozbrojeném povstání, a že si pro jeho řízení vytvořila organizační byro v čele s
Leninem.

            Závěry konference Rudých gard byly varováním pro Kerenského, že se situace v Petrohradě
dramatizuje. Kerenskij se proto pokusil zaktivovat sobě věrné vojenské posádky na obranu vlády.
Následujícího dne vydal zatykač na členy bolševického vojenského revolučního výboru a zakázal
bolševické noviny.

            Závěrečná fáze bolševického převratu začala ráno 6. listopadu (24. října), když
vojenské velení Petrohradu učinilo z příkazu vlády několik vlažných preventivních opatření. Dne 6.
listopadu (24. října) v časných hodinách např. převzali stráž na klíčových pozicích vojenští
kadeti. Dva nebo tři záložní oddíly se odebraly do Zimního paláce, aby chránily Kerenského a jeho
kabinet. Přidal se tzv. ženský prapor smrti skládající se asi ze sta dobrovolnic, několika kozáků,
cyklistické jednotky a čtyřiceti válečných invalidů. Aby se vojáci, kteří byli ochotni se přidat na
stranu bolševiků, bolševické Rudé gardy a dělníci vůbec nemohli dostat do středu města, měly být
mosty přes Něvu zdviženy. Zároveň byly vydány rozkazy k zatčení bolševických komisařů.

            Petrohradský Sovět, který nesouhlasil s akcemi bolševického vojenského revolučního
výboru, současně vydal rozkaz o organizačním podřízení všech vojenských jednotek ve městě.
Bolševický vojenský revoluční výbor odmítl poslušnost a na Leninův příkaz začal rozmisťovat po
městě své komisaře a nevelké oddíly s cílem zajistit si strategické budovy. Jakým způsobem se to
odehrávalo, lze ukázat na příkladu dvou neozbrojených komisařů, kteří se dostavili na Hlavní
telegrafní úřad, kde prohlásili, že ho podřizují kontrole Vojenského revolučního výboru. Podobnou
frašku sehrál oddíl Izmajlovského pluku, který se objevil na Baltském nádraží a zůstal tam, aby
zajistil pořádek. Téměř nikdo z cestujících nějakou změnu však nezaregistroval. Obdobným způsobem
skupinky Rudých gard „obsadily“ některé mosty, ale neobsadily jiné, protože z nich odmítly odejít
vládní armádní vládní hlídky. Nikdo se nikde nepokusil o střelbu. Přesto se právě nyní odehrály
rozhodující události.

Tuto „bitvu o Petrohrad“, ve které drtivá většina obyvatel netušila, že jde o střetnutí dávající v
sázku osud celé země na desítiletí, svedlo šest až sedm tisíc vojáků na straně bolševiků, dva a půl
tisíce vojáků Pavlovovského pluku, dva tisíce námořníků z Kronštadtu a dva tisíce příslušníků
Rudých gard. Prozatímní vládu bránilo jeden a půl tisíce až dva tisíce obránců. Mohutná
Petrohradská posádka vyhlásila neutralitu a nezasáhla na ničí straně. Kina, divadla, koncerty hrály
podle připraveného programu.

            V průběhu 5. listopadu (24. října) Lenin zkoncipoval ústřednímu výboru bolševiků dopis,
ve kterém se snažil dokázat, že je nutné svrhnout Prozatímní vládu hned následující noci.
Konstatoval v něm: „oddálit vzbouření znamená smrt…všechno visí jen na vlásku“. V noci na 6.
listopadu (25. října) se dostavil s oholenou bradkou a zavázaným obličejem předstíraje, že je na
cestě k zubaři, do Smolného. Jen o chloupek při tom unikl zatčení vládní hlídkou, a to tím, že
předstíral opilost. Nebo ji nepředstíral?

            Proč do Smolného vůbec spěchal? Chtěl hned v úvodu sjezdu sovětů oznámit převzetí moci.
Mj. při tom chtěl iniciovat diskusi o sestavení nové vlády – podle jeho představy se měla jmenovat
Rada lidových komisařů.

            O půl čtvrté ráno 6. listpadu (25. října) křižník Aurora, který byl krátce před tím na
osobní příkaz Kerenského vyslán do boje na otevřeném moři, zakotvil u Nikolajevského (Mikulášova)
mostu a jeho posádka z něj zahnala vojenskou hlídku. Tím byl Zimní palác, kde v tom okamžiku
zasedala Prozatímní vláda, odříznut od ostatního města.

            Dne 6. listopadu (25. října) vyšly jako obvykle ranní noviny. Obyvatelé Petrohradu ani
členové vlády netušili, že nad nimi právě vítězí „Velká říjnová socialistická revoluce“. V novinách
se o tom rozhodně nemohli dočíst. Ústřední petrohradské noviny sovětů Izvěstije (Zprávy) naopak
tohoto dne, tedy 7. listopadu (26. října), varovaly bolševiky před „nějakým hloupým
dobrodružstvím“. Novaja žizň (Nový život) je zase nabádal, aby nebyli těmi, kdo vystřelí první.
Menševické Dělnické noviny vyjadřovaly naději na kompromis.

Kolem desáté ráno 6. listopadu (25. října) však „věděl“ o svém vítězství Lenin. Sepsal, nechal
vytisknout a distribuovat provolání: Občanům Ruska!“. Oznamoval v něm, že „Prozatímní vláda byla
sesazena. Záležitosti, o které lid usiloval a bojoval, jmenovitě nabídka demokratického míru,
zrušení soukromého vlastnictví půdy, dělnická kontrola výroby a ustanovení moci Sovětů jsou
zajištěny“. Prohlášení ovšem vydal jaksi „na úvěr“. V těch chvílích totiž strategický bod - Zimní
palác - ještě nebyl obsazen.

Lenin si přál za každou cenu oznámit sjezdu sovětů úplné vítězství, a proto nařídil Vojenskému
revolučnímu výboru, aby okamžitě zahájil útok na Zimní palác. V devět hodin večer 6. listopadu (25.
října) Aurora konečně vypálila jedinou střelu – více nábojů neměla. I to stačilo, aby si Aurora
zajistila výsadní postavení v mytologii října. Ostatně výstřel Aurory byl jen signálem pro
dělostřelce v Petropavlovské pevnosti, aby vůči Zimnímu paláci zahájili cosi jako dělostřeleckou
přípravu. Petropavlovští dělostřelci splnili tento úkol tím, že vystřelili asi třicet ran. Dvěma,
či třemi se jim dokonce podařilo Zimní palác zasáhnout. K mytologii Aurory ještě jednu poznámku:
signál k zahájení „dělostřelecké přípravy“ měl být dán o několik hodin dříve, než zazněl výstřel z
Aurory. Mělo jím být rozsvícení červených luceren přímo v Petropavlovské pevnosti. Kdosi ale
zapomněl lucerny přinést. A tak muselo být nalezeno náhradní řešení. Než se zainteresovaní
domluvili, uplynulo několik hodin.

Nicméně po „dělostřelecké přípravě“ vyrazilo proti Zimnímu paláci několik desítek příslušníků
rudých gard shromážděných u Zimního paláce. Rozhodně se nejednalo o nějakou masovou záležitost, jak
se později snažila bolševická propaganda tvrdit. Nikdo v tom okamžiku nic nefilmoval ani
nefotografoval. Fotografie, která později obletěla svět, byla umnou fotomontáží prázdného
palácového náměstí a snímku zachycujícího jeden z útoků ruských vojsk na frontě.

Příslušníci rudých gard „vtrhli“ do prakticky nechráněného Zimního paláce. Nebylo tedy překvapením,
že se „obránci“ Zimního paláce záhy vzdali. Velitel útoku, pozdější přední sovětský státní činitel
a diplomat Vladimír A. Antonov-Ovsejenko (1883-1939) zatkl přítomné členy Prozatímní vlády, načež
poslal Leninovi telegram: „Zimní palác byl dobyt ve dvě hodiny a čtyři minuty ráno." [7. listopadu
(26. října)]. Oběti byly minimální. Ostatně to podstatné – obsazení strategických míst se odehrálo
o dva dny dříve. Dobytí Zimního paláce bylo již jen symbolem pro převzetí moci Leninem.

Tou dobou již několik hodin probíhalo zasedání 2. sjezdu sovětů. Sjezd, kterému předsedal Lev
Kameněv, byl zahájen 6. listopadu (25. října) ve 22 hodin 40 minut. Záhy schválil dva dekrety
navržené a osobně přečtené Leninem: Dekret o míru a Dekret o půdě.

Dekret o míru oslovoval všechen lid a všechny vlády světa, aby usilovaly o demokratický mír bez
anexí a kontribucí, a jednostranně vyhlašoval s okamžitou platností tříměsíční příměří na všech
frontách. Příměří mělo dovolit vyjednávání. Princip Dekretu o půdě byl shrnut ve větě: „Všechna
půda budiž konfiskována bez náhrady (v jakékoli formě) a stává se majetkem všeho lidu.“

Státní aparát byl říjnovým převratem nahrazen bolševickým. Za několik dní byla nastolena bolševická
moc ve všech důležitých ruských městech. Záhy se tak stalo i v Moskvě, kde byly události poněkud
dramatičtější než v Petrohradě, ozbrojených konfliktů bylo více, byli také padlí a ranění. Do
Moskvy také byla po vyhlášení sovětské ústavy z roku 1918 přestěhována bolševická vláda.

 Jako první se pokusil vystoupit proti sovětské moci předseda sesazené prozatímní vlády Kerenskij.
Sehnal sedm set kavaleristů a vytáhl s nimi na Petrohrad. Obsadil však pouze Gatčinu a Carské Selo.
Dne 25. (12.) listopadu byl postup jeho jezdectva zastaven na předměstí Petrohradu oddílem Rudé
gardy a námořníků. Armáda, na kterou Kerenskij spoléhal, ho nepodpořila.

Říjnová revoluce se  nevyčerpávala událostmi v Petrohradě. Nejednalo se ale o žádný vítězný pochod
socialismu, jak později tvrdila propaganda. V říjnu 1917 ani neexistovalo nic takového jako
statisíce stávkujících, s výjimkou Moskvy téměř nedošlo k pouličním bojům. V říjnu se na ulicích
dělníci téměř neobjevili, čísla o mrtvých byla výmyslem pozdější demagogie. Skutečný počet obětí
v Petrohradu činil něco přes deset. Slavných „deset dní, které otřásly světem“ lze tedy označit za
pouhý převrat. Ostatně i sami bolševici nazývali Říjen až do poloviny dvacátých let 20. století
„perevorotom“.

            V revoluci, kterou takto bolševici uskutečnili, šlo o souběh událostí, během kterých
uchopila moc v Rusku úzká skupinka bolševiků. Úkol zorganizovat vlastní říjnové povstání připadl
Trockému, jenž ho ve snaze dosáhnout větší legitimity spojil se zasedáním sjezdu sovětů, a to proti
výslovným Leninovým pokynům, aby se tak stalo dřív. Jako prakticky jedinou sílu k převzetí moci
zvolil Vojenský revoluční výbor.

            „Říjnová revoluce“ se tak stala vojenskou akcí menšiny, rozhodně nikoli záležitostí
mas. Jednalo se vlastně o samozvanou policejní akci, při níž Vojenský revoluční výbor, houf
námořníků z baltské flotily a hrstka dělnických rudých gardistů obsadily v noci z 24. na 25. října
strategické body v hlavním městě. Petrohradský proletariát a petrohradská vojenská posádka zůstaly
v naprosté většině neutrální. Jelikož Prozatímní vládě nezbyly k odporu téměř žádné ozbrojené síly,
bolševici již následující noci ani neměli co svrhnout. Ostatně Lenin to později vyjádřil slovy:
strana „našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“. Určitě tedy nešlo o revoluci Velkou.

Tuto „Říjnovou“ revoluci neudělali bolševici v říjnu. Již několik století v Evropě užívaný
Gregoriánský kalendář ukazoval listopad. Uznáme-li za rozhodné datum 25. říjen, pak se ve
skutečnosti jednalo o 7. listopad – tehdejší ruský juliánský kalendář byl na počátku 20. století o
třináct dní zpožděný. Na gregoriánský kalendář Rusko přešlo o několik měsíců později – na jaře
1918.

            Slovníky většinou vymezují socialismus jako myšlenku a hnutí, které se snaží nahradit
liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád systémem založeným na
společném vlastnictví. Socialismus je tedy alternativní metodou při řízení hospodářství. Cílem
socialismu jsou ideály rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy
v případě reformního socialismu nebo revoluce v případě revolučního socialismu.

Pokud jde o hospodářství, snad bychom mohli říci, že bolševická revoluce roku 1917 byla alespoň co
do myšlenky socialistická: vytyčila si cíl rozbít kapitalistické hospodářství. Jenomže v Rusku
ještě v roce 1917 skutečné kapitalistické hospodářství neexistovalo a sovětské hospodářství, které
bylo po „Říjnové“ revoluci budováno, s krátkou výjimkou tzv. Nové ekonomické politiky (NEPu)
nerespektovalo ani základní pravidla výroby, zemědělské produkce a trhu. Apriorně prosazovalo
kolektivizaci, údajně navazující na tradici ruského občinového kolektivismu, která společně
s diskriminací schopných a úspěšných hospodářů tzv. kulaků vedla k masovým hladomorům znamenajícím
smrt desítek miliónů sovětských občanů. Nikoli k rovnosti! Rozhodně ne k socialistickému ideálu!

Další význam slova socialismus tkví v jeho apelu na kolektivismus v protikladu ke kapitalistickému
individualismu, spolupráci v protikladu ke konkurenci, společenské služby v protikladu k honbě za
ziskem a lásce k bližnímu v protikladu k hamižnosti. Socialismus jako teoretické floskule se tváří
jako spravedlivý a hluboce lidský řád, jehož jádrem je morální představa většinou oproštěná od
institucionální a ekonomické koncepce.

V rozporu s tím byl ruský socialismus založený na diktatuře menšiny nad většinou. A to nikoli pouze
ve fázi převzetí moci, ale i v následujících desítiletích. Stranická elita po desítiletí požívala
ve srovnání s masou nesmírná privilegia, vůči svým odpůrcům byla mimořádně krutá až krvelačná.
Přesně v duchu ruské revoluční tradice – hodnota člověka je nulová, rozhodující je pouze vůdce, ten
plní roli symbolu, jehož slova a činnost jsou nezpochybnitelné. Rozhodující je velikost a síla
impéria, společnost musí jen pasivně vyčkávat, co jí elita připraví.

Termín „socialistický“ čerpá emocionální náboj z citově zabarveného a dvojznačného termínu
„demokracie“. Podle obecného pojetí rozšířeného v závěru 20. století slučuje demokracie tři pojmy.
Všechny mají historicky odlišný původ a nemusejí se nezbytně prolínat. Jde v prvé řadě o ústavní
vládu a právní stát, dále o svrchovanost lidu založenou na vůli lidu a konečně o sociální
spravedlnost chápanou jako sociální rovnost.

Ústava sovětského státu vešla v platnost 30. prosince 1922, ale probíhající krutá diskriminace „ne
proletářských“ vrstev ani v nejoptimističtější podobě nemohla zdůvodnit, že šlo o „právní stát“,
„svrchovanost lidu“ či „sociální rovnost“. O skutečnosti, že bolševici ve svém „socialismu“ ani
v nejmenším nenavazovali na dědictví 19. století, které v socialismu spatřovalo morální kategorii,
není třeba vůbec polemizovat. Bolševici použili k převzetí moci ty nejkrutější metody. Paradoxně –
jejich tzv. Velká říjnová socialistická revoluce proběhla bez velkých obětí. To, co se ale odehrálo
v následujících dvou letech, občanská válka, to bylo jednou z nejkrutějších a nejkrvavějších epizod
lidstva. O Stalinské kolektivizaci již ani nemluvě.


5.    Balkánské války

Termínem Balkánské války označujeme na počátku druhého desetiletí 20. století dva konflikty:
Bulharska, Černé Hory, Srbska a Řecka proti Osmanské říši a Srbska, Černé Hory, Řecka, Rumunska a
Osmanské říše proti Bulharsku. Zdánlivě lokální konflikty měly tak dalekosáhlé mezinárodní dopady,
že klidně mohly způsobit světovou válku o dva roky dříve než se tak stalo.[97] Na Balkáně totiž
měla na počátku 20. století většina evropských velmocí své zájmy.[98] Rusko podporovalo pravoslavné
obyvatelstvo na úkor muslimů,[99] Rakousko-Uhersko střídavě podporovalo Srbsko a Černou Horu a
snažilo se získávat další území, Velká Británie se snažila zamezit vzniku tzv. Velkého Bulharska a
úplnému zničení Osmanské říše, Francie spolu s Německem dodávaly balkánským státům zbraně ze svých
továren[100], Německo navíc mělo dobré styky s Osmanskou říší a napříč Balkánem stavělo strategicky
významnou železnici.

            Důležitým bodem pro vypuknutí Balkánských válek byl vznik tzv. Balkánského bloku,
vojensko-politického uskupení Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory namířeného přímo proti Osmanské
říši a nepřímo i proti Rakousku-Uhersku. Podnětem k jeho vzniku byla aktivita Itálie, která od
konce 19. století prostřednictvím bank a obchodních firem investovala v severoafrického prostoru.
Italským cílem bylo jeho hospodářské a později i politické ovládnutí, tedy získání kolonie. V roce
1911 proto Itálie předložila Osmanské říši ultimátum s cílem získat v tomto severoafrickém prostoru
doposud osmanské provincie Tripolsko a Kyrenaiku, v roce 1934 sjednocené do celku označeném jako
Libye. Osmané zareagovali na italské provokace vyhlášením války a přesunutím sem svých vojsk.
Krátkou válku následnou ukončil mír podepsaný v Lausanne v roce 1912. Osmanská říše jím Tripolsko a
Kyrenaiku ztratila. Balkánské státy pochopily tuto italskou ztrátu jako důkaz osmanské slabosti.
Dne 12. března 1912 byla podepsána proti osmanská smlouva mezi Bulharskem a Srbskem. Oblast
Makedonie, kvůli které v minulosti vedly rozepře, a bylo téměř nemyslitelné jejich spojenectví, si
měly „spravedlivě“ rozdělit, případné další sporné území měl rozhodnout v arbitráži ruský car. Na
tuto smlouvu navázala 11. května vojenská konvence, která byla náčelníky obou armád podepsána ve
Varně. Srbsko mělo do společné vojenské akce poskytnout 150 tisíc vojáků, Bulharsko 200 tisíc.
Nedošlo však k vytvoření společného velení. Bulharsko-srbskou smlouvu podpořilo Rusko, tajně i
Velká Británie a Francie.

Následně Bulharsko zahájilo jednání o spojenecké smlouvě s Řeckem. Tato smlouva byla uzavřena 29.
května 1912. Bulharsko se nyní zavázalo použít ve válce 300 tisíc vojáků a Řecko 120 tisíc.
Poslední smlouva mezi Srbskem a Černou Horou byla uzavřena jen dva dny před vypuknutím konfliktu. K
osmanským problémům vyvolaným smlouvami tvořícím Balkánský svaz se ještě připojil problém
s muslimskými Albánci. Osmané se tak připravili o jediného teoretického spojence na Balkáně.

Podle tajných dohod vyhlásila Černá Hora 8. října 1912 Turecku válku jako první a zaútočila na
severní Albánii. O týden později zahájily své válečné akce i ostatní členové Balkánského svazu.
Čtyři mohutné srbské armády zahájily postup na jih. První armáda pod velením tehdejšího následníka
srbského trůnu, korunního prince Alexandra Karadjordjeviče (1888-1934) mířila ke Kumanovu v severní
Makedonii, kde bylo soustředěno osmanské vojsko. Druhá armáda mířila do východní Makedonie, Osmanům
do zad. Třetí armáda pochodovala do Kosova a čtvrtá se zmocnila Novopazarského sandžaku, čímž
vlastně spojila Černou Horu se Srbskem. Bulharská armáda rozdělená na dva proudy směřovala do
Thrákie k pevnostem Lozengrad a Drinopol (bráně ke Konstantinopoli). Všechny balkánské armády vedlo
nefalšované vlastenecké cítění podporované i z domova. Naproti tomu různorodé osmanské vojsko bylo
apatické a demoralizované.

            Bojiště bylo rozdělené na dvě hlavní bojové oblasti: na Makedonii a Thrákii. Druhá byla
patrně důležitější, jelikož bránila vstupu ke Konstantinopoli. Na makedonské frontě Srbové, devět
dní od začátku války, porazili hlavní tureckou armádu u Kumanova a postupovali ke Skopji, kterou
obsadili. Srbské vojsko nemilosrdně vraždilo místní obyvatelstvo, většinou albánské, a postupovalo
v dešti a sněhu dále na jih. Zatím co se Srbům dařilo, Řeky čekalo nemilé překvapení. Ačkoliv na
„svém“ úseku fronty – pochodovali severně na Epirus a východně k Soluni – stáli proti papírově
nejslabší osmanské armádě, utrpěli porážku. Nepodařilo se jim obsadit město Janina a u Bitolu byli
zastaveni. Nakonec jim musela na pomoc přijít srbská armáda. Po zničení turecké armády 18.
listopadu 1912 se uskutečnil tzv. běh do Soluně. Toto město mělo být největší kořistí první
balkánské války a soupeřili o něj Řekové a Bulhaři. Řekové byli nakonec rychlejší a tehdejší
velitel řeckých vojenských jednotek, následník řeckého trůnu, pozdější král Konstantin I. Řecký
(1868-1913-1917, 1920-1922-1923) je (Bulhary) předběhl o několik hodin.

            V Thrákii vedla hlavní útok bulharská vojska. Svůj první cíl, pevnost Lozengrad, dobyla
po třech dnech. Turecká vojska začala poté chaoticky ustupovat. Následovaly její další porážky
v bitvách u pevností Lüle Burgasu a Babaeski. Poslední pevností, která chránila přímou cestu
vedoucí na hlavní centrum Osmanské říše Konstantinopol, byla Drinopol. Bulhaři ji obléhali pět
měsíců, plně ji odřízli od zásobování, ale přesto se jim ji nepovedlo dobýt. Další postup
bulharských vojáků byl zpomalen vyčerpáním a problémy se zásobováním. Přesto se Bulhaři dostali
dále, až na Catalskou linii. Útok na osmanské jednotky zahájili 17. listopadu 1912. Turci však
první velký nápor vydrželi, a tak se obě armády zakopaly v okolí Catalcy. Obě také získaly nové
posily. K očekávané rozhodující bitvě nedošlo. Dne 3. prosince 1912 bylo dohodnuto příměří.
Bulharsko získalo velká území, avšak vládu v Sofii znepokojovalo napětí mezi jejími srbskými a
řeckými spojenci o rozdělení kořisti. Dalším bojištěm se stala Albánie, ve které se snažili
Černohorci a Srbové získat si přístup k moři. To se ovšem nelíbilo Itálii ani Rakousku-Uhersku.
V listopadu 1912 zaslaly Srbsku a Černé Hoře protestní nóty, aby svá vojska z Albánie stáhly, neboť
obsadily oblasti osídlené neslovanským, výhradně albánským obyvatelstvem. Do tohoto sporu zasáhlo i
Rusko. Svým jihoslovanským chráněncům naznačilo, že kvůli Albánii nehodlá rozpoutat konflikt
s Itálií a Rakouskem-Uherskem, ale na důkaz jejich podpory začalo mobilizovat, podporováno svým
spojencem Francií. Rakousko-Uhersko tedy se svými vojenskými přípravami neotálelo. Do neobyčejně
napjaté mezinárodní situace zasáhl britský ministr zahraničí Edward Grey (1862-1933), který
k projednání nastalých problémů a uklidnění situace svolal konferenci do Londýna. Velmoci se zde
dohodly na ustavení autonomie, prakticky nezávislosti Albánie. Černohorci trvali na obléhání
Skadaru a dobyli jej 23. dubna 1913. V konečné fázi jej však museli na nátlak velmocí odevzdat nově
ustavenému albánskému státu. Dalším sporným bodem bylo město Drinopol. Mladoturecký režim[101],
který se k moci dostal v lednu 1913, příměří stále nepřijímal. Další vojenské prohry[102] jej však
donutily ustoupit; 30. května 1913 byla podepsána Londýnská mírová smlouva, jíž Turecko ztratilo
definitivně všechny své državy na evropské půdě.

            Válečné běsnění na Balkáně tím ovšem nemělo skončit. Již v noci z 29. na 30. června
vypukla tzv. Druhá balkánská válka. Její příčinou byly neshody pramenící z rychlého a „úplného“
vítězství nad Osmany. Vítězné státy se mezi sebou dohadovaly o území.[103] Dne 1. června 1913
uzavřelo Řecko se Srbskem dohodu namířenou proti Bulharsku a jeho územním požadavkům.[104]
Bulharsko v opozici k tomu 29. června 1913 zahájilo válečné operace. Zpočátku Bulhaři získali nad
Srbskem a Řeckem převahu díky momentu překvapení. Později ovšem Srbové a Řekové přešli do
protiútoku a Bulhary porazili.[105] Postupně se pak do války proti Bulharsku postavila i Černá
Hora, 10. července Rumunsko a 13. července Osmanská říše. Bulharští „spojenci“ Německo a
Rakousko-Uhersko nemohli nic dělat. Rumunské jednotky postupovaly bez obtíží na Sofii a Osmané
získali zpět Drinopol.

            Dne 30. července1913 začala mírová jednání. Konečnou podobu bulharských hranic určila
10. srpna smlouva v Bukurešti. Bulharsko přišlo o velkou část svých územních zisků z první
balkánské války. Srbsko ovládalo severní Makedonii a nově i severní polovinu Novopazarského
sandžaku a území Kosova. Černá Hora získala jižní část Novopazarského sandžaku a oblast Metohije
s městem Pec. Řecko pro sebe získalo tzv. Egejskou Makedonii. Malou část Makedonie dostala i
Albánie. Rumunsko pro sebe vyjednalo staré území Bulharska, jižní Dobrudžu. Turecko dosáhlo dobyté
Drinopole a okolního území.

            Za deset týdnů, které oba válečné konflikty trvaly dohromady, padlo přibližně 200 tisíc
vojáků. Boje se odehrávaly na rozloze 170 tisíc km^2. Kromě Černé Hory a Rumunska využily všechny
válčící strany letadla, zejména na průzkum, ale podnikaly i bombardovací nálety. Poražené Bulharsko
se začalo čím dál tím více orientovat na spolupráci s ústředními mocnostmi, na jejichž stranu se
také posléze v první světové válce postavilo.



6.    Příčiny první světové války

Jednou z příčin první světové války byl zásadní rozpor mezi Německem a Velkou Británií. Přitom
ovšem ještě na přelomu 19. a 20. století se tento spor nejevil ani zdaleka jako neřešitelný.
Britský ministr pro kolonie Joseph Chamberlain v letech 1899 a 1900 Německu opakovaně nabízel
jednání. Přední němečtí činitelé, zejména tehdejší kancléř Bernhard von Bülow a císař Vilém II. za
nabídkami Velké Británie spatřovali zradu. Nicméně na pohřbu britské královny Viktorie prý německý
císař tvrdil, že by se po uzavření německo-britské aliance nemohla v Evropě pohnout ani myš bez
svolení těchto spojenců.

            Rok 1910 vyšla kniha britského spisovatele Ralpha Normana Angella (1872-1967) Great
Illusion, která přinášela důkazy, že válka mezi evropskými velmocemi je nyní zbytečná. Na
přesvědčivých příkladech v ní zdůvodňoval, že za současné finanční a hospodářské závislosti jednoho
státu na druhých by vítěz utrpěl stejné škody jako poražený a tudíž by byl pošetilý, kdo by válku
inicioval. Stejně tak náčelník britského generálního štábu generál John French (1852-1925), který
konstatoval, že vzhledem ke vzájemnému propojení států se válka stává každým dnem obtížnější a
nepravděpodobnější. Německý generál Friedrich Adolph von Bernhardi (1849-1930) ovšem v téže době
psal knihu Německo a příští válka. Shodně s Clausewitzem, Treitschkem a Darwinem považoval válku za
biologickou nutnost. Státy, tvrdil, se musejí vyvíjet, nebo se rozpadnout. Není možné zůstat stát.
Německo proto musí volit buď světovou moc, nebo zkázu.

            V roce 1906 německý generál Alfred von Schlieffen (1833-1913) dokončil přípravu
strategického vojenského plánu, který určoval nejprve nasazení drtivé většiny německých sil
k rozdrcení Francie, při němž by útočníci obešli opevněnou francouzskou hranici a velkým obloukem
se ze severu vrhli na Paříž. Ta měla být obsazena během šesti týdnů. Do úplného vítězství na
západní frontě mela východní hranici, tedy bojovat proti Rusku, jen nepatrná část německých vojsk.
Tedy až do okamžiku, než bude možné přesunout hlavní síly ze západní fronty právě sem. Schlieffen
tedy nepředpokládal válku na dvou frontách, ale postupné poražení jednoho a druhého protivníka.
Vycházel mj. z Napoleonových zkušeností z tažení do Ruska, které při současném boji na několika
frontách přineslo útočícím jednotkám zkázu. Francie měla být poražena dříve, než Rusko bude schopno
zkonsolidovat svoje vojenské jednotky.

            Společné vojenské plány Velké Británie a Francie byly dokončeny o rok dříve, v roce
1905, kdy porážka Ruska od Japonců odhalila jeho nemohoucnost. Britsko-francouzské plány
respektovaly skutečnost, že Velká Británie jako jediná země v Evropě neměla povinnou vojenskou
službu, tudíž ani všeobecnou brannou povinnost; její pravidelná armáda byla určena více pro službu
v cizině, v koloniích než k obraně vlasti; ta byla svěřena domobraně, pozdější tzv. teritoriální
armádě.

            Marocká krize propukla 1. července 1911, kdy německý křižník Panther vplul do marockého
přístavu Agadiru. Šlo o demonstrativní varování Francouzů, kteří při potlačování povstání marockých
kmenů obsadili marocké hlavní město. Panterova účast v Agadiru ovšem zvýšila napětí mezi Německem a
Francií. Následovala francouzsko-německá jednání, jejichž výsledkem se v listopadu 1911 stala
dohoda, podle níž Němci výměnou za uznání francouzského nároku na Maroko získali část francouzského
Konga. Velká Británie Německo veřejně varovala před podobným ohrožováním míru, ale v Německu
britská akce vyvolala jenom další podporu námořního, tedy především protibritského zbrojení.

                Jak již bylo uvedeno, spory na Balkáně se na počátku druhého desetiletí 20. století
vyhrotily do podoby dvou balkánských válek, při nichž Srbové zesílili volání "Balkán balkánským
národům". Směřovalo proti Turecku a Rakousku-Uhersku. Ruská společnost hájící pravoslavné Srby opět
dávala najevo protiněmecké „praslovanské“ pro válečné nadšení. Obdobně čitelná byla i vrcholná
ruská politika. V tomto kontextu Rusko po nezdařeném jednání s Německem uzavřelo v září 1912
s Velkou Británií dohodu o britské pomoci při ochraně Baltského moře. Záhy nato se Velká Británie a
Francie dohodly, že ochranu Severního moře a Atlantiku převezme britské flotila, kdežto
Středozemního francouzská. Návštěva tehdejšího francouzského premiéra, v letech 1913-1920
francouzského prezidenta Raymonda Poincaré (1860-1913-1920-1934) v Petrohradě v prosinci 1912
potvrdila shodu názorů Ruska a Francie o neodvratném přiblížení se jejich války s Dvojspolkem.

                Hned na počátku první balkánské války, v říjnu 1912, Rusko demonstrovalo pro
slovanské a pravoslavné sympatie tzv. mobilizací na zkoušku. Provedlo ji na severní hranici
rakousko-uherské monarchie. Odezva z rakouské strany na sebe nenechala dlouho čekat. Rakouské
vrchní velení provedlo na své straně hranice proti mobilizaci. Tedy, od Bismarckových časů se
hovořilo o „soustřeďování vojsk“. Všem však bylo jasné, oč jde, což zřetelně dokumentuje reakce
dobového tisku z jedné i druhé strany.

                Když v listopadu 1912 přijela do Budapešti německá politická reprezentace velkým
počtem dvorních hodnostářů, s císařem a jeho následníkem v čele, zdálo se, že válka proti Srbsku je
přede dveřmi. Že ji vzápětí bude následovat válka Německa proti Rusku, nikdo nepochyboval. I
diplomaticky bylo vše připraveno k vypovězení války. Přesto Velká Británie předložila návrh
mezinárodní konference na urovnání balkánských otázek. Ochotu k jednání projevil i rakouský
následník František Ferdinand. A tak se počátkem roku 1913 rakousko-uherský diplomat a vysoký
vojenský činitel, od 4. srpna 1914 do 11. listopadu 1918 rakousko-uherský velvyslanec v Berlíně
Gottfried Hohenlohe (1867-1832) z rozkazu a s vlastnoručním dopisem císaře Františka Josefa I.
snažil pohnout cara-imperátora Mikuláše II. k souhlasu se současnou demobilizací armád na obou
stranách. Mikuláš po okázalém váhání dal najevo s touto nabídkou souhlas. Oznámil však, že
každoročně bude z „vojensko-technických důvodů“ pořádat na ruské západní hranici „mobilizaci na
zkoušku“. Tyto ruské vojenské manévry sice nebyly přímým důkazem aktivních válečných úmyslů Ruska,
ale militantnost myšlení s nimi spojená byla zřejmá. Ostatně při těchto „mobilizacích“ došlo k
přeskupení jednotek, ruská armáda se výrazněji než dříve soustředila k západní hranici.
„Mobilizace“ rovněž způsobily, že se na počátku války v operující ruské armádě objevily oddíly z
nejvzdálenějších částí Ruska.

                Od počátku 20. století probíhaly čilé rusko-srbské rozhovory. Pokračovaly i po
skončení druhé balkánské války. Rusko při nich dalo zřetelně najevo, že se považuje za srbského
spojence a že v případě konfliktu mu pomůže. Prosrbské sympatie nebyly pouze na straně vládních
kruhů. Zejména v roce 1913 ruské veřejné mínění ovlivňované proválečně smýšlejícími politiky
vysloveně požadovalo vyhlášení války, pokud by nějak bylo ohroženo Srbsko.

Dne 28. června 1914 byl rakouský následník trůnu na návštěvě hlavního města Bosny a Hercegoviny
Sarajeva na druhý pokus zavražděn srbským radikálním studentem Gavrilo Principem (1894-1918).
Gavrilo Princip byl bosenský Srb patřící ke spiklencům, kteří v atentátu spatřovali krok
k odstranění rakousko-uherské nadvlády nad Bosnou a v k jejímu připojení v Srbsku. V Srbsku se
přirozeně soustřeďovaly protirakouské slovanské skupiny a jedna z nich, ilegální Černá ruka, jejímž
členem Princip byl, pomáhala tento atentát zorganizovat. Je ironií dějin, že zavražděný následník
trůnu byl muž s vizí reformy rakousko-uherské říše na národnostním principu a byl tím mužem, který
by měl největší šanci slovanským nacionalistům jejich sny splnit. Alespoň v podobě trialismu,
kterým by se dosavadní dualismus Rakouska a Uherska změní v trialismu Rakouska, Uherska a jižních
Slovanů. Srbští ani bosenští radikálové však takové „detaily“ nerozlišovali, ve Františkovi
Ferdinandovi viděli jen následníka trůnu nenáviděné říše. Navíc osobu, která těšně před svým
zavražděním velela manévrům rakousko-uherských vojsk, která mohla být ihned použita proti Srbsku.
Kdyby ale své reformy František Ferdinand uskutečnil, vzal by těmto extremistům vítr z plachet
(jedním z jejich cílů bylo odtržení Bosny a Hercegoviny od říše a vytvoření velkého jihoslovanského
státu). Ovšem František Ferdinand d’Este byl právě z tohoto důvodu značně neoblíben v německy
mluvících a cítících částech Rakouska, především pak u jeho dvora, tedy u Františka Josefa Prvního.
Pro Františka Josefa tedy bylo jistou úlevou, že se novým následníkem trůnu (za dobu jeho panování
jíž pátým) stal jeho prasynovec arcivévoda Karel.

Atentát na rakousko-uherského následníka vyvolal zděšení po celé Evropě. Vyjma dvou zemí, kterých
se týkal nejvíce: Srbska a Rakouska-Uherska. Srbská veřejnost měla z atentátu neskrývanou radost a
srbská vláda nijak vehementně nenabízela prošetření celého případu, jak by se dalo čekat. Ještě
nepochopitelnější lhostejnost k osudu svého korunního prince ukázalo Rakousko-Uhersko. Bezpečnostní
opatření při Františkově cestě do Sarajeva byla vyloženě nedostatečná, vyšetřování jeho smrti se
vleklo a závěrem bylo, že srbská vláda s ní nemá nic společného (což byla pravda). Ale mezitím se
už rozjel jiný, daleko výkonnější mechanismus, který směřoval Evropu do války. Hned následující den
po atentátu bylo na rakouských nejvyšších místech rozhodnuto konečně vyřešit otázku Srbska. Přesto
Rakousko-Uhersko žádnou viditelnější aktivitu až do 23. července nevyvíjelo. Usilovně však
konzultovalo s Německem, které Rakousku-Uhersku přislíbilo svou pomoc ve válce s Ruskem, která
musela nutně následovat po rakouském útoku na Srbsko. Tato zdánlivá pasivita, ještě umocněná
všeobecným ujišťováním Německa i Rakouska-Uherska o mírumilovných úmyslech, do značné míry
uklidnila Francii i Rusko. Německo však nezahálelo a začalo spřádat plány, jak si v přicházejícím
konfliktu zaručit spojenectví Itálie a Rumunska a získat Bulharsko a Turecko.

Během tohoto „klidu před bouří“ Rakousko-Uhersko sestavilo ultimátum Srbsku. Rakousko-uherská
ministerská rada je přijala 19. července, císař František Josef I. je schválil 21. července. Dne
23. července ve večerních hodinách bylo předloženo Bělehradu. Téhož dne schválila ruská ministerská
rada mobilizaci třinácti armádních sborů. Bylo to týž den, kdy odmítly Německo a Rakousko-Uhersko
návrh britského ministra zahraničí sira Edwarda Greye na uspořádání konference pěti velmocí, která
by řešila stávající problémy. Následujícího dne proplula právě dokončeným kanálem v Kielu německá
válečná loď. Znamenalo to, že Německo bude moci rychle vysílat lodě z Baltského moře do Severního a
tím snadno ohrožovat britskou námořní flotilu.

Koncepce ultimáta měla jedinou podmínku – aby jej nebylo možno přijmout. Rakousko se rozhodlo, že
diplomatické vítězství by bylo bezcenné. Doručení ultimáta pak bylo asi týden odkládáno, aby se
stihly dokončit válečné přípravy. Dne 23. července večer bylo ultimátum Srbsku předloženo. Obsahuje
požadavek zastavit veškerou propagandu proti Rakousku (přijatelné, avšak těžko splnitelné) a
odvolání všech srbských důstojníků, o které si Rakousko řekne, a jejich nahrazení důstojníky
rakouskými (požadavek přímo ohrožující suverenitu země). Lhůta na přijetí – 48 hodin. Následujícího
dne Německo rozeslalo do Paříže, Londýna a Sankt Petěrburgu svou nótu, ve které označilo rakouské
požadavky (které ani nikdy nečetlo) za rozumné a oprávněné a vyhrožovalo nedozírnými následky v
případě jakéhokoliv zásahu do vývoje. Rusko bylo nanejvýše rozhořčeno, Francie ho okamžitě ujistila
o své podpoře, Velká Británie se pokusila zprostředkovat jednání, neuspěla však ani s žádostí o
prodloužení lhůty na srbskou odpověď.

Již 24. července nařídil František Josef I. částečnou mobilizaci. Probíhala však velmi pomalu,
skončena byla až za šestnáct dnů. To již byl svět ve válce. Srbsko mobilizovalo o den později, 25.
července.

Těsně před vypršením ultimáta Srbsko předalo rakouskému vyslanci svou odpověď. Ten, aniž by ji
četl, nasedl do vlaku a opustil zemi. Srbsko přijalo všechny rakouské požadavky kromě dvou výše
zmíněných. Následujícího dne Rakousko-Uhersko oficiálně odmítlo srbskou odpověď, a ačkoli německý
císař připustil, že rozptyluje všechny důvody k válce, 28. července vyhlásilo válku Srbsku. Již 29.
července ostřelovalo Bělehrad.

Dne 25. července 1914 doporučila ruská státní rada poskytnout Srbsku vojenskou pomoc, bude-li
napadeno Rakouskem-Uherskem. K témuž závěru dospěla i státní duma, která se současně vzdala
opoziční činnosti v případě, že Rusko bude muset zasáhnout do války. Přesto v těchto dnech ruská i
britská vrcholná diplomacie navrhovaly svolání mezinárodních konferenci velmocí, jež by jednali o
vzniklé krizi a řešení rakousko-uhersko-srbského vztahu. Ale když 28. července 1914
Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku, Rusko se cítilo rakousko-uherským vypovězením války přímo
zasaženo. Domnívalo se, že musí ihned něco učinit, aby odvrátilo pohromu zdánlivě přímo visící nad
Srbskem, které nebylo schopné obrany. A tak car Mikuláš II. ještě 28. července rozhodl o částečné a
následujícího dne o všeobecné mobilizaci. Provedena byla nejprve proti Rakousku-Uhersku a 30.
července také proti Německu. Ruské jednotky se začaly přesouvat do vojenských táborů a opevnění
poděl hranice s Rakouskem-Uherskem. Německý císař zareagoval tím, že vydal dvanáctihodinové
ultimátum k odvolání ruské mobilizace. Když nebylo splněno, vyhlásil Rusku válečný stav.
Následující vyjádření vůči Rusku a naopak Ruska byla jen diplomatickým dovršením faktu, že Rusko
vstoupilo do dosud největšího vojenského střetnutí.

            Německý generální štáb vycházel ve svém aktuálním válečném plánu z výše zmíněného
projektu Alfreda von Schlieffena, tedy nikoli souběžného boje na dvou frontách, ale ze soustředění
na západní boje, které měly být ukončeny německým vítězstvím během šesti týdnů, a pouze pozičním
chráněním východní hranice.

Ruský generální štáb měl připraveny dva alternativní plány tažení s tím, že konečná volba bude
záležet na tom, co skutečně udělá Německo. Pokud Německo vrhne své hlavní síly proti Francii,
povede Rusko hlavní úder proti Rakousku-Uhersku. V tom případě by čtyři ruské armády vtáhly do boje
proti Rakousku-Uhersku a dvě proti Německu. Plán vypracovaný pro německou frontu počítal s invazí
ruské první a druhé armády do Východního Pruska ve dvou hlavních směrech: první armáda měla
postupovat na sever a druhá na jih, hranici mezi armádami měla tvořit Mazurská jezera. Vzhledem
k tomu, že první neboli vilenská armáda, pojmenovaná podle oblasti soustředění, tedy kolem
litevského města Vilna, měla k dispozici přímou železniční trať, měla vyrazit jako první. Měla se
vydat na pochod o dva dny dříve než druhá neboli varšavská armáda a postupovat proti Němcům s cílem
upoutat na sebe co nejvíce nepřátelských sil. Druhá armáda měla mezitím obejít Mazurská jezera
z jihu a postupem do týlu Němců jim odříznout ústup k řece Visle. Úspěch tohoto obchvatného manévru
závisel na přesně načasované součinnosti, aby ani jedno ruské křídlo nemohli Němci napadnout
zvlášť. Ruské jednotky měly na nepřítele zaútočit energicky a rozhodně, kdykoli a kdekoli na něj
narazí. Jakmile by jednou německá armáda byla obklíčena a zničena, měl následovat pochod na Berlín.

            Francie a Velká Británie s oficiálním vstupem do válečného konfliktu ještě váhaly, ale
Francie již 30. července mobilizovala. Dne 1. srpna večer předal německý vyslanec v Rusku, hrabě
Pourtalès ruskému ministru zahraničí Sazonovovi německé vyhlášení války. Již 2. srpna překročily
německé jednotky francouzskou hranici. Současně Německo předložilo Belgii dvanáctihodinové
ultimátum žádající volný průchod německých jednotek přes její území. Belgie to s odvoláním na
mezinárodní dohodu z roku 1839, kterou se Británie, Rakousko, Prusko, Francie a Rusko dohodly, že
Belgie bude neutrální stát, odmítla. Následujícího dne Německo vyhlásilo válku Francii a vstoupilo
do Belgie. Velká Británie, která se do té doby chovala zdrženlivě, adresovala Berlínu ultimátum o
zachování berlínské neutrality. Poté, co nebylo vyslyšeno, 4. srpna vyhlásila Německu válku. To již
první německé oddíly překročily východní, tedy ruskou hranici.

Německá propaganda tvrdila, že válka nemůže trvat více než deset dnů, nejvýše několik týdnů. Císař
sliboval odjíždějícím vojákům, že se vrátí dřív, než opadá listí ze stromů. Jakýsi německý
důstojník, odjíždějící na západní frontu, prohlásil, že ve výroční den bitvy u Sedanu (2. září)
bude snídat ve světoznámé pařížské Café de la Paix fungujícím od roku 1862 jako součást proslulého
Grand Hôtel de la Paix. Signifikantní bylo toto prohlášení i proto, že francouzsko-pruská válka
v roce 1870 byla posledním ozbrojeným konfliktem mezi evropskými mocnostmi na evropském kontinentě
před světovou válkou. Jenomže v bitvě u Sedanu padly přibližně tři tisíce Francouzů a přibližně
stejný počet Prusů. V občanských rozbrojích, jež následovaly po prohrané bitvě ve Francii, bylo
popraveno na dvacet pět tisíc komunardů. Světová válka si vyžádala devět miliónů padlých v bojích a
dalších pět miliónů civilistů, kteří zahynuli na následky dělostřeleckého ostřelování, leteckého
bombardování, nemocí a hladu.[106]

Ruští důstojníci očekávali, že zhruba ve stejnou dobu budou v Berlíně. Obvykle počítali se šesti
týdny. Jeden důstojník carské gardy se zeptal carova lékaře na jeho názor, zda si má rovnou zabalit
parádní uniformu, v níž hodlal vstoupit do Berlína, nebo si ji nechat přivézt příštím kurýrem,
který pojede na frontu.[107] V Petrohradě nezněla otázka tak, zda Rusové zvítězí, ale zda jim to
potrvá dva měsíce, anebo tři; pesimisté, kteří hovořili o šesti měsících, byli považováni za
defétisty.

Ani Německo nepočítalo ve svých plánech s nutností pokračovat v boji dlouhou dobu. Ve chvíli, kdy
vstoupilo do války, mělo rezervní zásoby ledku k výrobě střelného prachu jen na šest měsíců. Teprve
později objevená metoda získávání dusíku ze vzduchu mu umožnila ve válečném úsilí pokračovat.

Itálie, Portugalsko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko a Turecko sice ještě zachovávaly neutralitu, ale
bedlivě sledovaly vývoj událostí. Dne 4. září 1914 podepsaly mocnosti Dohody Londýnský pakt o tom,
že za žádných okolností neuzavřou s válčící stranou separátní mír. Ruský ministr zahraničí Dmitrij
S. Sazonov (1860-1927) byl v tomto okamžiku přesvědčen, že Rusko si musí ve válce kompenzovat
územní ztráty, které ho postihly ve druhé polovině 19. století. Jednalo se zejména o přístup
k Černému a Severnímu moři. Propagandisticky tvrdil, že Německo mu ukořistilo území, které ho
vracelo k rozměrům moskevského carství 17. století. A to se musí napravit. Navíc mu šlo o poražení
konkurenta při získávání nových území, tedy o imperiální rozměr spojený s kolonizací. Ruskou
veřejnost zachvátila protiněmecká hysterie. Sankt-Petěrburg byl přejmenován na slovansky znějící
Petrohrad.

Nelze se ovšem nezmínit, že na druhé straně se mezi ruskými vládními kruhy objevovaly vůči Německu,
většinou monarchistickou solidaritou motivované hlasy o nutnosti vzájemného sblížení. Za jejich
protagonistku byla označována carevna Alexandra Fjodorovna a za jejich představitele ministr Ivan
G. Ščeglovitov (1861-1918) a ve Státní radě a Státní dumě diplomat baron Roman R. Rozen
(1847-1921), Vladimír M. Puriškevič (1870-1920) a Nikolaj Je. Markov (1866-1945).

Ve skutečně světovou se válka proměnila na konci srpna. Dne 23. srpna Japonsko vyhlásilo válku
Německo. Až do počátku listopadu si ale stále bojovalo jen v Evropě. Jenže v říjnu začal znatelně
sílit vojenský vliv Německa v Istanbulu. Dne 28. října vpluly dvě německé válečné lodě za doprovodu
několika tureckých torpédoborců do Černého moře a ostřelovaly Oděsu, Sevastopol a Feodosiji.
Způsobily přitom značné ztráty na lidských životech a potopily ruský dělový člun. Většina členů
osmanské vlády, na kterou německý admirál svalil odpovědnost, by se ráda od tohoto incidentu
distancovala, ale nedokázala vypovědět německou vojenskou a námořní misi v Turecku, což spojenci
požadovali jako důkaz osmanské neutrality. Rusové označili ostřelování černomořských měst za
válečný akt spáchaný jménem Osmanské říše a 4. listopadu 1914 vyhlásili Osmanské říši válku. Dne 5.
listopadu je následovala Velká Británie a Francie. Pak dopadlo ostří války na druhou polovinu
světa. Byli do ní zavlečeni osmanští sousedé Bulharsko, Rumunsko, Itálie a Řecko. Rusko, kterému se
uzavřela cesta do Středozemního moře, pak zůstalo odkázáno na Archangelsk, který byl půl roku
zamrzlý, a na Vladivostok, vzdálený od fronty téměř třináct tisíc km. Uzavřením Černého moře
poklesl vývoz ruského zboží o devadesát procent a dovoz o devadesát pět procent.

Na moři se válka rozhořela od prvních dnů konfliktu. Její součástí byly námořní blokády. Dne 12
srpna vyhlásila Británie blokádu německých lodí, aby jí zabránila německým nákladním lodím v plavně
do Severního moře, a Francie blokádu rakouských nákladních lodí v rakouských přístavech v Jaderském
moři. Začala rovněž válka ve vzduchu. Letadla a vzducholodě byly využívány k bombardování
vojenských i civilních cílů i průzkumu.

Podél belgických a francouzských hranic se shromažďovalo sedm německých armád, jejichž celkový
početní stav činil více než jeden a půl miliónu mužů. Sto deset km na východ od Bruselu překročili
4. srpna v časných hodinách vojáci von Marwitzovy (1856-1929) jízdy hranice Belgie. Britská vláda
v této situaci začala diskutovat, zda má či nikoli vyslat vojenské jednotky do Evropy. Dne 9. srpna
začalo naloďování prvních britských jednotek, aby se 13. srpna první Britové vylodili v Ostende,
Calais, Dunkerku, Boulogne, Rouen a Le Havre. Dne 20. srpna však německé jednotky obsadily Brusel.
Hlavnímu městu Belgie byly uloženy reparace ve výši padesáti miliónů franků splatných do deseti
dnů. Spojenci na to reagovali ofenzívou. Od 20. do 24. srpna vzplály bitvy na celé západní frontě –
souhrnně bývají označovány jako bitva o hranice.

Na srbské frontě dosáhly zpočátku Srbové úspěchu. Někdejší srbský ministr války, nyní vrchní
velitel srbských vojsk generál Radomír Putnik (1847-1917) donutil Rakušany k ústupu do výchozích
pozic. Bylo to ojedinělé vítězství spojenců, kteří však byli na západní frontě v defenzívě, a proto
nutně potřebovali soustředění německých vojsk vůči východní frontě. V Rusku se však množily
problémy. Nepochybně jim nahrávaly i kompetenční a osobní spory. Např. krátce před vypuknutím války
o post vrchního velitele. Proněmecky smýšlející ministr války Vladimír A. Suchomlinov (1848-1926)
chtěl tento post pro sebe, stejně jako velkokníže generál Nikolaj Nikolajevič (1856-1929). Car se
nakonec rozhodl pro velkoknížete, ale tím proti sobě ministra války a velkoknížete zřetelně
postavil. Vzhledem k událostem na západní frontě car přislíbil, že Rusové zahájí ofenzívu na
východní frontě již 14. srpna a nebudou čekat až do plného soustředění celé armády. Rusko však
nepodniklo žádné přípravy, aby dodrželo uspíšené datum útoku. A tak improvizovalo. Nařídilo např.
plán „předsunuté mobilizace“ vynechávající několik přípravných fází. A tak např. zůstaly vzadu
zásobovací služby (ty měly být soustředěny teprve dvacátý den od mobilizace, tj. 19. srpna).
Rychlost postupu zpomaloval pak nedostatek motorových dopravních prostředků (v roce 1914 měla ruská
armáda k dispozici jen čtyři sta osmnáct motorových přepravních vozidel, dvě stě padesát devět
osobních automobilů a dva sanitní motorové vozy (měla však tři sta dvacet letadel). Zejména zásoby
se přepravovaly na povozech tažených koňmi. Zásobování bylo přinejmenším nejisté. Korupce a
úplatkářství, které byly odhaleny v souvislosti s rusko-japonskou válkou, byly organickou součástí
i nynějšího boje. Vodka, tradiční průvodce války, byla zakázána. Vzhledem k velmi špatné zkušenosti
s mobilizací v souvislosti s rusko-japonskou válkou byla prohibice zakázána jako dočasné opatření
v souvislosti s mobilizací. Dne 22. srpna tuto prohibici car prodloužil na celou dobu trvání války.
Protože prodej vodky byl státním monopolem, znamenal nemalý pokles státních příjmů.

Dne 12. srpna zahájily vyčleněné ruské jednotky první armády generála Paula von Rennenkampfa
(1854-1918) invazi do Východního Pruska. V situaci, kdy Němcům hrozilo, že se východní fronta
zhroutí, zaujal místo velitele generál Erich Friedrich Wilhelm Ludendorff (1865-1937). Ten si
přizval generála polního maršála Paula von Hindenburga (1847-1934). Dne 27. srpna byla zahájena
bitva u Mazurských jezer. Rozsah následných vítězství naplňoval Němce téměř posvátnou hrůzou.
Množství padlých (cca třicet tisíc) a zajatých vojáků nepřítele i ukořistěných děl (cca čtyři sta)
bylo obrovské. Do zajetí padlo devadesát dva tisíc mužů. Ruská invaze tedy byla neúspěšná. Důvodem
byla především skutečnost, že se Rennenkampfovi nedařilo koordinovat akce s velitelem druhé armády
Alexandrem V. Samsonovem (1859-1914). O porážce Samsonovy armády bylo rozhodnuto 30. srpna. Celé
Východní Prusko se vrátilo do německých rukou.

Neúspěšná ruská ofenzíva označovaná později souhrnně jako bitva u Tannenbergu skončila pro ruské
jednotky vysloveně debaklem. Samsonova armáda byla prakticky zničena. Souhrnné označení německého
vítězství jako bitva u Tannenbergu ovšem nebylo zcela správné. Bylo totiž výsledkem pangermánské
ideologie vrcholící v prvních týdnech světové války. Označení bitva u Tannenbergu navrhl pobočník
velitele německé osmé armády Ericha von Ludendorffa plukovník Max Hoffmann (1869-1927) jako důkaz
německé odplaty za drtivou porážku německých rytířů v bitvě u Grunwaldu v roce 1410. Tannenberg je
totiž německé označení pro Grunwald.

Pangermánská ideologie v této době tvrdila, že Rusko musí být pokořeno natolik, aby Evropě již
nikdy nehrozilo slovanské nebezpečí. Nebyla ale namířená pouze proti slovanskému Rusku. Současně
totiž tvrdila, že Velkou Británii je nutné rozdrtit a připravit o její válečné loďstvo, protože
Německo potřebuje získat Indii a Egypt. Francie pak měla zaplatit za svoji následnou porážku takové
reparace, z nichž se už nikdy nevzpamatuje. Belgie se bude muset vzdát svého pobřeží, protože
Německo potřebuje přístavy v průlivu La Manche. Svazek všech germánských a skandinávských ras
v Evropě tím měl získat naprostou nadvládu nad územím od Severního až k Černému moři. Měla tím
vzniknout nová mapa Evropy, jejímž středem by bylo Německo. Německo tedy předpokládalo, že využije
vítězství k tomu, aby ovládlo evropský kontinent. Pro případná mírová jednání mělo připraveno tři
zásadní podmínky: zrušení neutrálních států na hranicích Německa, konec nesnesitelné hegemonie
Anglie ve světových záležitostech a rozdrcení ruského obra.

V Rusku se podařilo „tannenberskou“ zdrcující porážku alespoň načas skrýt úspěchy na haličské
frontě, kde Rusové mezi 26. srpnem a 10. září zasadili Rakušanům ztráty dvě stě padesáti tisíc
mužů, zajali sto tisíc mužů a přinutili Rakušany stáhnout se o 240 km zpět. Jenomže záhy se
v ruských jednotkách objevil další obrovský problém: zásobování. Šlo o nedostatky týkající se
zbraní, munice, oděvů i potravin. Odvedený ruský voják byl živen převážně černým chlebem a čajem.
Ruský pěšák byl vyzbrojen bodákem se čtyřmi břity, který nasazen na pušku byl zbraní dosahující
výšky dospělého muže.


7.    Rusko a Velká válka

Pro pochopení mezinárodně politických souvislostí vstupu Ruska do světové války, jeho účasti na ní
a ruských zásobovacích potíží s potravinami, ošacení i zbraněmi, které vyústily v Rusku v masové
bouře roku 1917, se vraťme v našem výkladu poněkud zpět. Již víme, že 6. října 1908 vyhlásilo
Rakousko-Uhersko anexi okupované Bosny a Hercegoviny (srov. výše). Rusko s tím vyjádřilo nesouhlas.
V Petrohradě a Moskvě se rozvinula pro válečné euforie. Stovky demonstrantů vyšly do ulic s
transparenty požadujícími proti Rakousku-Uhersku a Německu, ničícím slovanské bratry, válku.
Ministerský předseda Petr Stolypin, ale také Grigorij Rasputin, před válkou varovali. Oficiální
politika na jejich naléhání připustila, že by Rusko bylo ochotno anexi Bosny a Hercegoviny
respektovat, ale ne pokud by mu byly otevřeny černomořské úžiny. Jenomže Německo vzneslo vůči Rusku
ultimativní požadavek, který zvýraznil carovo váhání a přiměl ho k ústupu. Nicméně anexe Bosny a
Hercegoviny zůstala vážným střetnutím hrozícím přerůst ve válečný konflikt velmocí.

                Spory na Balkáně se pak znovu vyhrotily na počátku druhého desetiletí 20. století.
Šlo o dvě tzv. balkánské války, při nichž Srbové zesílili volání "Balkán balkánským národům".
Směřovalo proti Turecku a zejména Rakousku-Uhersku (srov. výše). Ruská společnost opět dávala
najevo protiněmecké „pro slovanské“ pro válečné nadšení. V jeho kontextu Rusko po nezdařeném
jednání s Německem uzavřelo v září 1912 s Velkou Británií dohodu o britské pomoci při ochraně
Baltského moře. Záhy nato se Velká Británie a Francie dohodly, že ochranu Severního moře a
Atlantiku převezme britské flotila, kdežto Středozemního francouzská. Návštěva tehdejšího
francouzského premiéra Raymonda Poincarého v Petrohradě v prosinci 1912 potvrdila shodu názorů
Ruska a Francie o neodvratném přiblížení se války s Trojspolkem.

                Hned na počátku první balkánské války, v říjnu 1912, Rusko demonstrovalo tzv.
mobilizaci na zkoušku. Provedlo ji na severní hranici rakousko-uherské monarchie a pochopitelně
odezva z rakouské strany na sebe nenechala dlouho čekat. Rakouské vrchní velení provedlo proti
mobilizaci. Tedy, od Bismarckových časů se hovořilo o „soustřeďování vojsk“. Všem ale bylo jasné,
oč jde, a tak se nelze divit, že proti tomu ruští politici a žurnalisté ostře vystupovali.

                Když se v listopadu 1912 v Budapešti shromáždila německá delegace s vel-kým počtem
dvorních hodnostářů, s císařem a jeho následníkem v čele, zdálo se, že válka proti Srbsku je přede
dveřmi (srov. výše). Že ji vzápětí bude následovat válka Německa proti Rusku, nikdo nepochyboval. I
diplomaticky bylo vše připraveno k vypovězení války. Přesto Velká Británie předložila návrh
mezinárodní konference na urovnání balkánských otázek. Ochotu k jednání projevil i rakouský
následník trůnu František Ferdinand. A tak se počátkem roku 1913 zvláštní rakouskou-uherský
vyslanec Gottfried von Hohenlohe z rozkazu a s vlastnoručním dopisem císaře Františka Josefa I. u
cara přimlouval, aby ho pohnul k souhlasu se současnou demobilizací armád na obou stranách. Car po
okázalém váhání dal najevo s touto nabídkou souhlas. Oznámil však, že každoročně bude z
„vojensko-technických důvodů“ pořádat na ruské západní hranici „mobilizaci na zkoušku“. Tyto ruské
vojenské manévry je sice jen stěží možné považovat za důkaz aktivních válečných úmyslů Ruska, ale
militantnost myšlení s nimi spojená byla zřejmá. Ostatně při těchto „mobilizacích“ došlo k
přeskupení jednotek, ruská armáda byla více soustředěna k západní hranici. „Mobilizace“ rovněž
způsobily, že se na počátku války v operující v ruské armádě objevily oddíly z nejvzdálenějších
částí Ruska.

                Od počátku 20. století probíhaly čilé rusko-srbské rozhovory. Pokračovaly i po
skončení druhé balkánské války. Rusko při nich dalo zřetelně najevo, že se považuje za srbského
spojence a že v případě nějakého konfliktu mu pomůže. Prosrbské sympatie nebyly pouze na straně
vládních kruhů. Zejména v roce 1913 ruské veřejné mínění ovlivňované proválečně smýšlejícími
politiky, vysloveně požadovalo vyhlášení války.

                Dne 25. července 1914 doporučila ruská státní rada poskytnout Srbsku vojenskou
pomoc, bude-li napadeno Rakouskem-Uherskem. K témuž závěru dospěla i Státní duma, která se současně
vzdala opoziční činnosti v případě, že Rusko bude muset zasáhnout do války. A tak, když 28.
července 1914 Rakousko-Uhersko poté, co Srbsko nesplnilo jeho ultimátum, vyhlásilo Srbsku válku,
Rusko se cítilo rakousko-uherským vypovězením války přímo zasaženo. Domnívalo se, že musí ihned
něco učinit, aby odvrátilo pohromu zdánlivě přímo visící nad Srbskem, spojencem neschopným bránit
se takové přesile. A tak car Mikuláš II. dne 28. července 1914 rozhodl o částečné a následujícího
dne o všeobecné mobilizaci. Provedena byla nejprve proti Rakousku-Uhersku a 30. července také proti
Německu. Německý císař zareagoval tím, že vydal dvanácti hodinové ultimátum k odvolání ruské
mobilizace. Když nebylo splněno, vyhlásil Rusku válečný stav. Následující vyjádření vůči Rusku a
naopak Ruska byla jen diplomatickým dovršením faktu, že Rusko vstoupilo do doposud největšího
vojenského střetnutí.

                Atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d`Este v
Sarajevě, následující rakousko-uherské ultimátum a vyhlášení války Rakouska-Uherska Srbsku 28.
července 1914 byly jen završením mezinárodní diplomatické krize, která měla svoje kořeny v daleké
minulosti (srov. výše). Rakousko-Uhersko připravovalo válku, která neměla být jen proti Srbsku,
nýbrž, a to zejména proti Rusku. František Josef opakovaně hovořil o ruských a srbských
panslavistech a císař Vilém to po něm opakoval.

                Již první den po vyhlášení ultimáta měly dohodové mocnosti jasno, že ve stávajícím
problému jsou ochotny tolerovat Rakousku-Uhersku diplomatický úspěch, nikoli však úspěch vojenský,
tedy úspěšnou válku proti Srbsku. Počítaly s tím, že válka Rakouska-Uherska proti Srbsku s největší
pravděpodobností přinese válku světovou. A proto byly odhodlány zahájit rakousko-uhersko-srbské
zprostředkování, tedy kroky, které by zamezily válce Rakouska-Uherska proti Srbsku a tím také válce
světové. Tento program Dohody měl pevnou oporu ve společných vojenských plánech Velké Británie,
Francie a Ruska, které se rodily od konce 19. století, tak, jak se postupně formoval jejich spolek
– Dohoda.

                Zprostředkovatelský program Dohody se ostře příčil válečnému úsilí
vídeňsko-berlínskému, jehož cílem byl opak: vojenský úspěch (válka), nikoli pouze úspěch
diplomatický. V rakousko-uhersko-německých plánech bylo proto primární znemožnění diplomatického
řešení sporu Rakouska-Uherska se Srbskem.[108]

            Ruský generální štáb předpokládal, že Německo vrhne své hlavní síly proti Francii.
Proto chtělo vést hlavní úder proti Rakousku-Uhersku. Na německou frontu měly být nasazeny jen dvě
ruské armády, kdežto proti rakousko-uherské čtyři. Jak se záhy ukázalo, fronta proti Německu, byť i
početně z ruské strany méně zastoupená, byla důležitější. První ruská armáda měla na této frontě
postupovat na sever a druhá na jih přirozenou bariéru mezi těmito směry měla tvořit Mazurská
jezera. Vzhledem k tomu, že první neboli vilenská armáda, pojmenovaná podle oblasti soustředění,
měla k dispozici přímou železniční trať, se měla vydat na pochod o dva dny dříve než druhá neboli
varšavská armáda a postupovat proti Němcům tak, aby na sebe upoutala co nejvíce nepřátelských sil.
Druhá armáda měla mezitím obejít Mazurská jezera z jihu a postupem do týlu Němců jim odříznout
ústup k řece Visle. Úspěch tohoto obchvatného manévru závisel na přesně načasované součinnosti,
tak, aby ani jedno ruské křídlo nemohli Němci napadnout zvlášť. Ruské jednotky měly na nepřítele
zaútočit energicky a rozhodně, kdykoli a kdekoli na něj narazí. Jakmile by jednou německá armáda
byla obklíčena a zničena, měl následovat razantní pochod za řeku Vislu, směrem na Berlín.

V srpnu 1914 měly ruské armády na západní hranici k dispozici 1,4 milionu mužů. Oproti předchozím
rokům nešlo o dramatický nárůst. A to ani přesto, že hrozba válečného konfliktu s Německem v roce
1913 přiměla carské Rusko, aby vypracovalo plán na zvýšení početního stavu armády. Plán
předpokládal navýšení počtu vojáků na západní hranici o půl miliónů a značné zesílení
dělostřelectva. Uskutečnění projektu však vyžadovalo jednorázovou dotaci. Rozpočet se odhadoval na
půl miliardy rublů. Ten nebyl pokryt, a proto se realizace projektu opožďovala. S ohledem na tuto
skutečnost bylo na začátku roku 1914 přijato náhradní řešení. Plán měl být realizován postupně, a
to tak, aby mohl být dokončen v roce 1917. S ohledem na spojence a jejich nervozitu ohledně
bojeschopnosti Ruska byl ovšem plán zařazen do komplexu reforem, kterými ruská armáda postupně
procházela od roku 1908. Byla to součást struktury Dohody. Podstatou těchto reforem, které byly
prováděny v Rusku nejprve za dohledu francouzských a později i britských důstojníků, byla
reorganizace ruské armády z hlediska případného útoku ze tří stran. Hlavní pozornost se přitom
soustředila na očekávanou západní frontu namířenou proti Německu a Rakousku‑Uhersku, a to z pohledu
vázání značných sil těchto států, jež by z druhé strany oslabovala Francie a Velká Británie.
Uvažovalo se rovněž o případných přesunech ruských vojáků na francouzsko‑ruskou či britsko‑ruskou
frontu výměnou za hospodářskou pomoc Rusku. Realizace reforem však probíhala kvůli nedostatku peněz
stejně pomalu jako plán na rozšíření početního stavu armády. Navíc se během šesti let – od roku
1908, kdy byla reforma zahájena, – vystřídalo ve funkci náčelníka ruského generálního štábu šest
různých důstojníků. To rozhodně nepřispělo k systematičnosti příprav válečného plánu.

To, že se před začátkem války nepodařilo zvýšit početní stav jednotek, měla zachránit mobilizace.
Ta však probíhala pomalu, ukončena byla až v listopadu 1914. Jejím výsledkem bylo získání dalších
4,4 milionu reservistů tzv. první linie a sedm set tisíc odvedenců schopných po krátkém výcviku
vstoupit do bojů. Rusové krátce po vypovězení války slíbili západním spojencům, že otevřou východní
frontu do 14 dnů od zahájení mobilizace, tj. do 13. srpna. Car Mikuláš proto nařídil plán tzv.
předsunuté mobilizace. Ta počítala s urychleným přesunutím operačních jednotek do prostoru
konfliktu, kdežto méně podstatné jednotky, jako bylo zásobování, měly mobilizovat ve druhém sledu.
Takový postup vyvolával četné potíže, které jen násobily to, že Rusko mělo s mobilizací řadu jiných
potíží. Např. potíže přepravní. Zejména urychlená mobilizace, ale nejen ona nebyla myslitelná bez
techniky. Ale ruská armáda disponovala jen čtyřmi sty osmnácti motorovými přepravními vozidly,
dvěma sty padesáti devíti osobními automobily a dvěma sanitními motorovými vozy (měla však tři sta
dvacet letadel). Zásoby se proto přepravovaly výhradně na povozech tažených koňmi. Zásobování bylo
proto přinejmenším nejisté. Korupce a úplatkářství, které byly odhaleny v souvislosti
s rusko-japonskou válkou, byly organickou součástí i tohoto konfliktu. Vodka, tradiční průvodce
války, byla zakázána. Vzhledem k velmi špatné zkušenosti s mobilizací v souvislosti
s rusko-japonskou válkou byla prohibice zakázána jako dočasné opatření v souvislosti s mobilizací.
Dne 22. srpna tuto prohibici car prodloužil na celou dobu trvání války. Protože prodej vodky byl
státním monopolem, znamenal nemalý pokles státních příjmů.

            Přestože slabiny ruské armády byly všeobecně známé, přestože Napoleona donutila k
ústupu od Moskvy ruská zima, přestože byla ruská armáda poražena na Krymu Francouzi a Brity,
přestože ji Japonci porazili v Mandžusku, mýtus o její nepřemožitelnosti v Rusku přetrvával.
Stereotyp neporanitelnost ruské armády byl naplněn mýtem o udatných divokých kozácích a
nevyčerpatelných miliónech otužilých, srdnatých a trpělivých mužiků ochotných položit život za
ruské impérium. Její početní převaha měla nahánět hrůzu: oficiálně se uvádělo, že ruská armáda
disponuje v době míru 1, 432 tisíc mužů, dalšími 3,115 tisíc mužů, kteří mohou být povoláni během
mobilizace a ještě dalšími dvěma milióny záloh domobrany a čerstvých rekrutů. To vše mělo
teoreticky umožnit sestavit armádu v počtu šest a půl miliónu mužů.

Rusové nakonec v průběhu světové války mobilizovali patnáct miliónů vojáků. Téměř všechny muže mezi
devatenáctým a čtyřicátým třetím rokem věku. Ukázaly se však značné problémy s výzbrojí a výstrojí,
o zásobování potravinami nemluvě. Uvádí se, že na počátku války měla ruská armáda ke každé pušce
jen jeden náboj a že ručními granáty mohly být vyzbrojeny jen jednotky první linie. Situace se
změnila až v roce 1915, a to jen díky vydatné pomoci francouzského a anglického zbrojního průmyslu,
který byl schopen vyrábět nejen pro sebe, ale i pro ruské zbraně.

            Na samotném počátku války ruští důstojníci očekávali, že v Berlíně budou během několika
týdnů. Obvykle počítali se šesti týdny. Jeden důstojník carské gardy se zeptal carova lékaře na
jeho názor, zda si má rovnou zabalit parádní uniformu, v níž hodlal vstoupit do Berlína, nebo i ji
nechat přivézt příštím kurýrem, který pojede na frontu.[109] V Petrohradě nezněla otázka tak, zda
Rusové zvítězí, ale zda jim to potrvá dva měsíce, anebo tři; pesimisté, kteří hovořili o šesti
měsících, byli považováni za defétisty. Dokonce i ruský ministr spravedlnosti prohlašoval, že
německý císař udělal vstupem do války zásadní chybu, protože nedokáže dlouhou vzdorovat. Ačkoli se
situace na frontě vyvíjela jiným způsobem, nebyl až tak daleko do pravdy. Německo totiž nepočítalo
ve svých plánech s nutností pokračovat v boji dlouhou dobu. Ve chvíli, kdy vstoupilo do války, mělo
např. rezervní zásoby ledku k výrobě střelného prachu jen na šest měsíců. Teprve později objevená
metoda získávání dusíku ze vzduchu mu umožnila ve válečném úsilí pokračovat.

                Krátce po vypuknutí války, 4. září 1914 podepsaly státy Dohody smlouvu o tom, že za
žádných okolností neuzavřou s válčící stranou separátní mír. Ruský ministr války Sazonov byl v tom
okamžiku přesvědčen, že Rusko si musí ve válce kompenzovat územní ztráty, které ho postihly ve
druhé polovině 19. století. Jednalo se zejména o přístup k Černému a Severnímu moři.
Propagandisticky tvrdil, že Německo mu ukořistilo území, které ho vracelo k rozměrům moskevského
carství 17. století. Jisté ovšem bylo, že mu šlo především o poražení konkurenta při získávání
nových území. Na druhé straně se ovšem mezi ruskými vládními kruhy objevovaly vůči Německu,
většinou monarchistickou solidaritou motivované hlasy. Za jejich protagonistku byla označována
carevna Alexandra Fjodorovna a za jejich představitele ve Státní radě a Státní dumě kníže
Meščerskij, ministr Ščeglovitov, baron Rozen, poslanci Puriškevič a Markov.

                Velkou diskusi také vyvolala nová pozice Ruska v polské otázce. Dne 13. srpna 1914
totiž car udělil Polsku rozsáhlou autonomii. Začalo se hovořit o sjednocení dvou slovanských národů
pod žezlem romanovské dynastie jako mohutné bariéře šíření pangermanismu. Dne 24. srpna 1914, když
ruská vojska vstoupila do Haliče, vydal car proklamaci o Ukrajině. Vyzýval v ní Ukrajince jako
následníky Svatého Vladimíra, země Jaroslava Moudrého, knížete Danila a Romana (terminologicky
žádná zmínka o Ukrajincích jako samostatném národu), jako příslušníky velké rodiny Rusů ke svržení
cizího jha a opětnému přimknutí se k velké a nedělitelné ruské říši s cílem završit dílo
velkoknížete Ivana Kality. Přitom ruský konzul v Praze ještě v dubnu 1914 ostře odmítal možnost,
aby vznikla široká panslovanská federace vedená Ruskem. Ovšem 4. srpna 1914 se Češi žijící v Rusku
obrátili na ruskou vládu s peticí žádající vytvoření československého legionu v sestavě ruské
armády.

                Ruská vojska musela od počátku operovat na třech frontách ‑ severozápadní proti
Německu, jihozápadní (haličské) proti Rakousku‑Uhersku a jižní ‑ proti Turecku (Turecko mu
vyhlásilo válku 29. října). S výjimkou turecké, kde se podařilo útok paralyzovat, zaznamenala ruská
vojska velké porážky.

Německá vojska se po vítězství „u Tannenbergu“ probojovala na Litvu, obsadila Vilnius i Varšavu,
přičemž ruská vojska ztratila více než milión mužů. V ruské armádě i ruském civilním obyvatelstvu
nastal pokles tolik proklamované víry ve schopnost ruské armády a její generality podržet a
prosadit zájmy impéria. Opozice, která se na počátku války zřekla aktivity, začala kritizovat
vládu, že záměrně vede politiku defenzívy, a vytváří podmínky pro to, aby bylo nutné zahájit
jednání s Německem o separátním míru. Varovala před narušením smlouvy s Velkou Británií a Francií
podepsanou v září 1914, podle níž se státům zúčastněným v Dohodě zakazovala separátní jednání o
míru.

                Jenomže obecně platilo, že masa ruských vojáků nebyla schopna čelit výrazně lépe
vyzbrojeným německým vojákům. A to i přes nesporný pokrok, kterého Rusko v technickém vybavení,
kterého Rusko během války dosáhlo, Na konci roku 1914 např. vznikla ruská eskadra válečných
letadel, což byla první jednotka na světě vybavená čtyřmotorovými bombardéry. Nepřátelé Rusů však
mohli vysloveně spoléhat na malou či ve většině případů přímo neschopnou operativnost ruského
velení. Nejen do světa kuriozit patří skutečnost, že ruské jednotky se poté, co padl jejich
velitel, stahovaly z bojové linie. Neexistoval totiž zástupce velitele, a tak jednotky po smrti
velitele nebyly schopny samostatného boje.

                Ani další haličské protirakouské operace, obdobně jako později boje na turecké
frontě, nevedly k očekávaným úspěchům. V obou případech se ruský útok natolik zpomalil, že se boje
ke konci roku přeměnily v zákopovou válku. Pruská fronta z ruského pohledu zkrachovala zcela.
Porážky vedly k poklesu víry ve schopnost ruské armády a její generality podržet a prosadit zájmy
Impéria. Problémy přiměly liberalizující činitele k obvinění vlády z toho, že záměrně vede takovou
politiku, aby bylo nutné zahájit s Německem jednání o separátním míru a jít cestou defenzívy. V
této době se německá vojska probojovala na Litvu, obsadila Vilno i Varšavu a boje přenesla až za
řeku Dvinu, kde se fronta obdobně stabilizovala do podoby zákopové války. Do konce roku 1914
ztratila ruská armáda 1,2 milionu mužů.

                K tomu se připojily další problémy. Carismus se od počátku války obával národností
neloajálnosti. Preferoval proto mezi neruskými národy a národnostmi carské říše složky ochotné
kolaborovat s ruskou vládou a naopak zvýraznil tradici vysídlování nacionalistů na Sibiř. Ani
přísun takových vojáků ale situaci na frontě nezlepšil. Naopak, situace se pro Rusko zhoršovala, a
to i pro výše naznačení špatné zásobování potravinami a výstrojí a pro záhy vysloveně katastrofální
nedostatek zbraní a munice. Ten se nejvíce projevil v dubnu 1915, v době rakouské ofenzívy v
Haliči. V květnu 1915 proto ustavila vláda zvláštní komisi, která vyzvala zemstevní činitele a
průmyslníky, aby pomohli vládě při zásobování armády. Ti v nadšení, že se jim za to dostane
kompromisu, svolali sjezd zástupců průmyslu a obchodu a jeho prostřednictvím přislíbili pomoci ke
zlepšení situace. Podpořili vznik oblastních obchodně průmyslových výborů řídících v místních
podmínkách výrobu pro armádu a námořnictvo. Ústřední koordinací byl pověřen Všeruský zemský svaz a
Všeruský svaz měst mající společný výbor „Zemgor", do jeho čela se postavil později známý
liberalizující činitel prozatímní vlády kníže Lvov.

                Místní i centrální obchodní a průmyslové výbory sice poněkud napomohly organizaci
válečných dodávek, ale oč se vojenská výroba zlepšila, o to více se prohloubily rozpory mezi
produkcí pro armádu a pro týl. Ve snaze zlepšit zásobování potravinami se vláda pokusila nahradit
zemědělce, kteří byli odvedeni k armádě, zajatci, ale ani více než půl milionu těchto mužů
nezlepšilo produkci ruského zemědělství.          Pro posílení týlové i bojové morálky byly činěny
zoufalé pokusy. K nimž náležel i návrh generála Januškeviče slíbit každému vojákovi, že po vítězné
válce obdrží zdarma dvacet pět arů zemědělské půdy.

                Neúspěchy na frontě řešil car povoláním dalších záloh a změnami na velitelských
místech. Odvolal velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče z funkce vrchního velitele armády a zaujal jeho
místo. Přesto Rusko v následujících bojích ztratilo Halič, Polsko, Litvu, část Lotyšska a
Běloruska, čímž se třináct procent populace impéria dostalo pod německý vliv. Ke konci roku 1915
dosáhly ztráty na životech tři a půl milionu, rychle rostl počet zajatců. Ani dílčí úspěchy na
turecké frontě nezabránily růstu pesimismu. Vždyť s postupem německých vojsk bylo nutné připravit
evakuaci Rigy a Kyjeva, uvažovalo se i o evakuaci Petrohradu. Panika rostla. Jejím důsledkem byly i
velké protiněmecké pogromy, k nimž došlo v květnu 1915 v Moskvě. Bylo ničeno vše, co neslo německý
název, nebo s ním mělo něco společného, německy mluvící obyvatelstvo bylo lynčováno.

Rok 1915 byl naplněn strachem ze špionů. „Špionofobii“ neušel nejen ministerský předseda Boris V.
Stürmer (1848-1917), u něhož vadilo již jeho německé jméno, ale ani carevna. Řada ruských politiků
byla z tohoto důvodu vyměněna. Nemalou roli ovšem při výběhu nových politiků hráli neoficiální
carovi poradci Grigorij Rasputin a Alexandr D. Protopopov. Za návrhy, které byly předloženy carovi
do Mogiljova, přitom především stála carevna a její dvorní dáma Anna A. Vyrubovová (1884-1964). Car
totiž odvolal z postu nejvyššího velitele svého strýce velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče
(1856-1929) a sám se jím jmenoval. Současně s tím opustil Petrohrad a přesídlil do hlavního stanu
(tzv. stavky) dislokovaného od roku 1915 nedaleko ukrajinského města Mogiljova. S carevnou a ještě
častěji carevnou matkou udržoval písemný kontakt.

Nenávist vůči všemu německému se ovšem projevila již na samotném počátku válku. Např. v Pobaltí
byla hned 1. srpna zavedena jako jediná úřední řeč ruština. O několik dní později byl
Sankt-Petěrburg přejmenován na Petrograd, německé obyvatelstvo bylo vysídleno do jakýchsi ghett a
bylo tvrdě perzekuováno (stejně ovšem jako tradičně židé). Svoji činnost zvýraznily různé
nacionalistické skupiny. Generálem Alexejem A. Ignatjevem (1877-1954) byla např. založena tajná
společnost Hvězdný dvůr („Zvezdnaja palata“) kladoucí si za cíl utužit mravy společnosti nastolením
vojenské diktatury potírající všechny liberalizující či jinak nekonzervativně reformistické názory.
Součástí změn, ke kterým car Mikuláš II. v roce 1915 přistoupil, byla nacionalizace a militarizace
továren, zavedení povinných odvodů z majetku a ze zemědělských produktů. Prostě systém jakéhosi
válečného komunismu, který o několik let později použil Lenin.


8.    Poziční válka

Výše jsme se zmínili o rakouském neúspěchu v Srbsku v srpnu 1914. Tato skutečnost ostře
kontrastovala s úspěchem Němců v Belgii. Po dobytí Lutychu německá armáda rychle postupovala přes
belgické území k francouzským hranicím. Dne 20. srpna byl obsazen Brusel, následujícího dne
Lunéville. Po následné bitvě u belgického městečka Monsu nacházejícího se nedaleko francouzských
hranic, která se odehrála 23. srpna, spojené britsko-francouzské síly ustupovaly dále k
francouzským hranicím a za ně. Oporou se jim měla stát francouzská řeka Marna.[110] Té dosáhly
spojenci 2. září. Německá armáda se u ní objevila vzápětí. Dne 4. září vydali němečtí velitelé
rozkazy, jež uvedly střetnutí do pohybu. Cílem byla Paříž a její obchvat tak, aby kolem ní mohla
německá vojska utáhnout smyčku. Vlastní bitva na Marně trvala čtyři dny. Francouzsko-britským
vojskům vedeným generálem Josephem Joffrem (1852-1931) se podařilo německé jednotky zastavit a
přimět k ústupu. Joffreho zásluhou se tím s konečnou platností zmařila naděje na uskutečnění
Schlieffenova plánu a vyloučila možnost rychlého německého vítězství na západní frontě. Početní
stav vojáků nasazených do bojů na Marně byl obrovský: na německé straně milion dvě stě sedmdesát
pět tisíc, na straně spojenců milion Francouzů a sto dvacet pět tisíc Britů.

Když však na konci druhého zářijového týdne dorazily francouzské a britské jednotky pronásledující
nepřítele k pozicím, na nichž se Němci před tím zastavili, musely se i ony zde zastavit. Mezi 13. a
27. zářím jednotky nastupovaly do série útoků, aniž by se jim dařil postup. Jedním z pokusů o
prolomení linie se stal „úprk k moři“, snaha jedné i druhé strany najít mezeru mezi mořem a
stávajícím postavením jednotek dříve, než ji využije druhá strana. Následovala „zákopová válka“,
vinoucí se v linii 760 kilometrů, během níž se obě strany neúspěšně pokoušely o rozhodující
ofenzívu. Jako součást stávající zákopové války se např. na začátku října 1914 rozhořela první
bitva u belgického města Ypry, známého především nechvalně proslulým střetem, jenž se odehrál 22.
dubna 1915. Při něm byl použit jedovatý plyn později nazvaný yperit.

Dne 27. listopadu 1914 vypracovalo německé ministerstvo zahraničí v Berlíně memorandum, v němž
státní tajemník Zimmermann prohlašoval, že cílem německé politiky musí být klín mezi Rusko a jeho
spojence a následné uzavření separátního míru s Ruskem. Ideální měla být rakouská porážka Srbska a
následně vynucená ruská aktivita při uzavření separátního míru s Německem a Rakouskem-Uherskem.
Zimmermannův plán plynul z přesvědčení, že válka přece násobí problémy, které carismus nebyl
schopen řešit ani v míru. Ruské zemědělství i průmyslová výroba jsou odchodem mužů na frontu značně
ochromeny. Věděl, že se sice objevovaly návrhy na její oživení, ale že se vesměs jednalo jen o
zoufalé pokusy typu nahradit ty, kteří odešli do války, zajatci. Počet zmetků a následných problémů
s distribucí, který se tím rapidně zvýšil, situaci jen komplikoval.

Střety armád během podzimu a zimy 1914 přinesly vyčerpání ofenzivních sil na západní i východní
frontě. Přesto se na jaře 1915 rozhořely další boje. Na západní frontě např. v březnu u vesnice
Neuve Chapelle. Ztráty na lidských životech dosáhly na obou stranách více než deseti tisíc.

V polovině roku 1915 se dohodoví spojenci na jedné ze svých konferencí shodli, že jak na východní
tak západní frontě jim chybí překvapení technického rázu, s jehož pomocí by mohli zahájit
rozhodující ofenzívu. A tak se dohodli (konečně!), že uskuteční takovou akci společně.

Ruská vláda mezi tím, v květnu 1915, vědoma si zhoršující se hospodářské situace ustavila zvláštní
komisi, která vyzvala ruské střední vrstvy, aby jí pomohly při zásobování ruské armády. Ty v
nadšení, že se jim za to dostane politického zvýhodnění a dlouho očekávaného přijetí k diskusi o
vnitřní i vnějším postavení Ruska, svolaly sjezd zástupců průmyslu a obchodu a na něm přislíbily
vládě pomoc. Dokonce i petrohradský klenotník švýcarského původu Peter Carl Fabergé (1846-1920),
známý výrobou uměleckých a zlatnických předmětů pro evropskou šlechtu včetně carovy rodiny, začal
místo skvostných uměleckých předmětů vyrábět ruční granáty.[111] Pozitivní jistě bylo rovněž
soustředění na budování letectva, o což se zejména zasloužil carův strýc velkokníže Alexandr
Michajlovič (1866-1933). Letectvo totiž umožnilo účinnou formu průzkumu a budilo důvěru, že ruská
armáda při jeho zaštítění dokáže odolat množícím se německým leteckým útokům.

Pro zlepšení situace v týlu podnikla ruská vláda další zoufalé kroky. Ministr zemědělství Alexej A.
Bobrinskij (1852-1927) např. vytvořil síť agentů, kteří zkoumali, nakolik je možné rozšířit
centralizaci nařízení do průmyslu na vesnici a přistoupit k dalším vojenským i pro civilní
obyvatelstvo určeným rekvizicím. Nic však nepomáhalo. Naopak. Když ruské masy poznaly, že se vláda
spoléhá výhradně na centralizované řízení a další rekvizice, jejich ochota uskromnit se ochabla.
Obdobně tomu bylo, když vláda opakovaně apelovala, aby celá společnost aktivně přispěla ke zlepšení
výroby a zásobování. Žádné ústupky za to nenabídla, a proto jen bujel černý obchod. Bohatli jen ti,
kteří mohli využít svých privilegií. K jejich odstranění nic nepomáhalo, dokonce ani to, že car
vložil do financování armády celý svůj osobní majetek. Na konci roku 1916 už byla situace kritická.
Cena potravin vzrostla oproti roku 1914 minimálně čtyřikrát, přitom příjmy poklesly. Projevoval se
akutní nedostatek potravin, nepomáhaly ani mimořádné přísuny z oblastí nepostižených válkou. V
Moskvě a Petrohradě byly na konci roku 1916 zásoby potravin jen na několik dní. Situace v
zásobování byla natolik kritická, že musel být na počátku roku 1917 zaveden ve všech větších
městech přídělový systém.

                Nespokojenost s válkou vzrůstala jak na západě, tak na východě. Co se týče Ruska,
pak stále častěji se i mezi kruhy, které podporovaly monarchii, objevoval názor, že by se s ní mělo
skončit, neboť jinak impérium zahyne. Z války však nebylo možné se vyvázat. Jakákoli separátní
jednání by nejen zvýšila autoritu Německa, ale i vyvolala roztržku se spojenci. Tu si Rusko,
zmítající se v hospodářském kolapsu, v očekávání pomoci z vnějšku, nemohlo dovolit. To záhy
pochopila i umírněná opozice reprezentovaná liberalizujícími činiteli konstitučně demokratické
strany iniciující v roce 1915 vznik opozičního uskupení, Progresivního bloku. Vzhledem k tomu, že
zastupovala zájmy průmyslníků, bohatých zemědělců a řemeslníků, byla ochotna vyvinout aktivitu k
podpoře této sféry ruské ekonomiky. Požadovala však, aby se vláda reálně zabývala odstraněním
starobylých privilegií a diskriminačních opatření vyzdvihujících šlechtu. Car podporovaný
ministerským předsedou Ivanem Goremykinem věřil v sílu konzervativních složek a nepřijal nabízenou
ruku. Zavrhl Pavlem Miljukovem navrhovaný projekt vnitřních reforem obsahujících řadu uvolnění,
včetně amnestie politických vězňů, zrušení náboženských omezení a odstranění národnostních
privilegií.

                Na konci roku 1916 byla situace kritická. Cena potravin vzrostla oproti roku 1914
minimálně čtyřikrát, a přesto jich byl nedostatek, nepomáhaly ani mimořádné přísuny z oblastí
nepostižených válkou. V Moskvě a Petrohradě byly zásoby potravin jen na několik dní, hrozil hlad.
Petrohradský výbor pro zásobování varoval vládu před nebezpečím, vypukne-li hlad a žádal, aby se
vláda svou autoritou zasadila za zorganizování dodávek pro hladovějící metropoli. Opětně navrhoval
zahájit jednání o separát-ním míru, za nějž se přimlouvaly i pro monarchistické kruhy vidoucí v něm
možnost, kterak zachovat impérium.

                Státy Dohody sledovaly tíživou ekonomickou situaci Ruska a snažily se mu pomoci.
Nehodlaly ho však vyvázat z vojenských závazků. Vždyť ruská armáda, přes ztráty a demoralizaci byla
stále velkou silou vážící na sebe několik divizí německé a rakousko-uherské armády. Výraznější
hospodářskou pomoc poskytly až po pádu carismu v březnu 1917.

                Do konce roku 1915 se původní dvě frontové linie – západní a východní – rozrostly o
řadu dalších konfliktů. Francie byla zatažena do bojů na Balkáně a ve východním Středomoří, Rusko
vedlo s Tureckem obtížné boje na Kavkaze, Rakousko-Uhersko se zapletlo do bojů s Itálií, Velká
Británie pomáhala v bojích s Turky u Gallipoli, v Egyptě a v Mezopotámii, pomáhali Srbům a
likvidovali posádky německých kolonií v Africe. Válka se odehrávala v Atlantiku, Středozemním i
Severním moři.[112]

V Rusku se, jako obvykle, hledaly problémy u jednotlivých osobností. Od jara 1916 se proto mj.
zvažovala další změna na postu ministerského předsedy. Situace byla tak vážná, že se proti vládě
postavila téměř celá společnost. Dokonce i státní duma, bez ohledu na stranickou příslušnost, se
k její činnosti vyjádřila negativně. A tak došlo v listopadu k nahrazení Stürmera Trepovem. Dmitrij
F. Trepov byl konzervativním monarchistou a zarytým nepřítelem Grigorije Rasputina. Činil proto
vše, aby vládu zbavil Rasputinova vlivu. Rozhodl se ale rovněž zbavit dalšího vlivného
konzervativce Protopova. Proti tomu zase byla carevna. Podařilo se jí přesvědčit cara, aby Protopov
zůstal. K další změně došlo v lednu 1917. Trepova vystřídal více než pětašedesátiletý Nikolaj D.
Golicyn. Ke střídání na ministerských postech však docházelo i na západě, neúspěchy na frontě se
projevovaly právě takovými změnami.

Změny ministrů ale ani velitelů žádné zásadní změny nepřinesly. A to i přesto, že se spojenecké
jednotky jedné i druhé strany od samotného začátku zákopové války snažily o výrazný početní nárůst
vojsk. To se jim vcelku dařilo. Např. síla Itálie vzrostla z původního miliónu v polovině roku 1915
na milión a půl vojáků v polovině roku 1916. Rusko mělo na jaře 1916 navzdory ohromným předchozím
ztrátám dva milióny vojáků. Ještě výraznější než početní nárůst vojáků, bylo rozšíření válečného
průmyslu. Především díky mobilizaci žen pro práci v továrnách dosáhla ve Francii výroba munice sta
tisíce kusů za den, výroba pušek tisíce pěti set kusů za den a výroba děl šest set kusů. Podobný
nárůst byl patrný ve Velké Británii, v níž se navíc díky práci žen mobilizovalo ohromné množství
mužů pro armádu: na jaře 1916 měla Velká Británie ve zbrani sedmdesát divizí. Představovalo to
desetinásobný růst ve srovnání s počátkem války.[113]

V únoru 1916 na západní frontě zahájily nové boje ofenzívou u francouzského města Verdunu německé
jednotky. Soubor bitev označovaný jako „verdunský mlýnek na maso“ trval až do prosince. Na obou
stranách při něm zahynulo na sedm set tisíc vojáků. Ohromné bylo ničení techniky. Ostatně dodnes se
užívá přísloví „střílejí jako u Verdunu“. Posuny jednotek či dokonce zisky území však byly
minimální. Byla to skutečná poziční válka, při níž se fronta téměř nepohla. Zajímavé však byly
posunu pod povrchem. U Verdunu se totiž uplatnila činnost tzv. krtků. Jednalo se o zvláštní
jednotky, které podkopávaly tunely pod nepřátelské pozice, aby na jejich konci buď kladly časované
bomby, nebo umožnily průchod pěšáků, kteří se pak objevovali v nepřátelském týlu a útočili na
nepřátelské pozice zezadu.

Němci se snažili oslabovat nepřítele všemi prostředky. Protože významná část zbraní, které
používali dohodoví spojenci, a nábojů do nich, se vyráběla v severoamerických zbrojovkách,
realizovali, nejčastěji prostřednictvím v USA již dříve usazených Němců k záškodnickým akcím. Šlo
především o nekvalitní výrobu, tedy výrobu zbraní či munice, které nebyly funkční, ale i o vkládání
časovaných výbušnin do kolekcí odesílaných zbraní. Podobně pak Němci využívali nejrůznější osoby k
tomu, aby nastražili výbušniny do lodí, které převážely zbraně do Evropy. Takto se Němcům podařilo
zlikvidovat značné množství zbraní a munice, aniž by byly podezřívány konkrétní osoby z podvratné
činnosti.

V průběhu verdunských bojů se dohodoví spojenci na konferenci ve francouzském městě Chantilly
nacházejícím se nedaleko Paříže znovu ujistili o tom, o čem se domluvili v polovině a na konci roku
1915, tedy že je nutné, aby společně koordinovali postupu na všech frontách. Pokusem o to byly dvě
ofenzív – jedna na východní a jedna na západní frontě. Ofenzíva na východní frontě naplánovaná
generálem ruského jezdectva a mezi květnem a srpnem 1916 vrchním velitelem ruských vojsk Alexejem
A. Brusilovem (1853-1926) byla dokonce připravována jako zásadní obrat ve válce. Proto byla
pojímána jako součást vzájemně koordinovaných dalších drobnějších vojenských akcí na východní i
západní frontě. Jenom, že neúspěch Brusilovovy ofenzívy všechny představy zhatil. Navíc vyvolal
další kritiky ruského způsobu vedení války, včetně úvah, které se objevily jak v Rusku, tak
v západních zemích, že by car-imperátor Mikuláš II. měl opustit svůj úřad. Protože se mu vyčítala
nedůslednost až měkkost při rozhodování týkajícího se nejen vojenských akcí, zmiňovala se konkrétní
osobnost, která by jej měla nahradit. Byl jím syn bývalého vrchního velitele ruských vojsk
velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče – Nikolaj Nikolajevič mladší. Poznámku si jistě zaslouží
skutečnosti, že názory o nezbytnosti odstranit dosavadního cara se objevovaly i uvnitř širší
romanovské rodiny. Dokonce i tam se hovořilo o možnosti spáchání atentátu hozením bomby na jedoucí
carův automobil. Objevovaly se ale také úvahy o zatčení nejužší carovy rodiny včetně Mikuláše II.,
a to za její kolaboraci s Němci. Je zřejmě odvážné tvrdit, že k něčemu takovému nedošlo proto, že
před tímto postupem varovala jedna z nevlivnějších ruských osobností, mystik Rasputin. Je ale
zřejmé, že si Rasputin, snad jako jeden z mála ruských činitelů majících skutečný vliv na čelné
představitele ruského státu, byl vědom nedostatků ruské armády, a proto varoval před nesmyslným
plýtváním s lidským potenciálem formou opakujících se ofenzív. Mikuláš ovšem v tomto směru na něho,
stejně jako na počátku války, kdy Rasputin jej varoval před rozpoutáním válečného konfliktu, nedal.
Z poněkud jiného pohledu cara před situací, do které se Rusko dostalo, varoval carův strýc,
liberálně uvažující velkokníže Nikolaj Michajlovič (1859-1919), vnuk cara-imperátora Mikuláše I.,
přední historik, předseda Imperátorské historické společnosti. Shodně s dalšími představiteli staré
ruské šlechty ho mj. upozorňoval rovněž na Rasputinův, podle jho názoru, neblahý vliv. Car tomu
ovšem nepřikládal váhu, a tak se část ruské šlechty shodla na nutnosti, aby Rasputina odstranila
sama.

Souběžně s Brusilovovou ofenzívou se na západní frontě odehrávala ofenzíva britsko-francouzských
jednotek. Její jádro leželo na řece Sommě. Ofenzíva na řece Somě trvala od 1. července 1916 do 18.
listopadu 1916. Obdobně jako německá ofenzíva u Verdunu patřila k nejkrvavějším bitvám světové
války. Celkový počet padlých na straně dohodových mocností činil více než šest set tisíc, na straně
Němců téměř půl miliónu. Přitom „ofenzíva“ přinesla dohodovým spojencům vskutku jen nepatrný zisk:
posun frontové linie o pouhé tři kilometry.

Přes válečné problémy začala na podzim roku 1916 v leckterém evropském městě včetně Petrohradu,
jako vždy před tím, divadelní sezóna. Např. v petrohradském Lidovém domě zněl Šaljapinův bas
v opeře ruského romantického skladatele Modesta P. Musorgského Borisi Godunovi, v Mariinském
divadle úchvatně tančila v baletu Dcera faraona prima-balerína Matylda Kšesinská. Nálada obyvatel
však byla mizerná. A nejen v Rusku. Napětí vyvolané ohromnými lidskými ztrátami, poklesem životní
úrovně, intenzivní výrobou pro válku a špatným zásobováním vedly ve všech do války zapojených
zemích k protiválečným náladám. Nejhorší byla situace opět v Rusku, kde oproti poměrně teplému
lednu v polovině února propukly kruté mrazy. Ty zhoršily zásobování fronty i zázemí. V Petrohradě
demonstrace, jejichž eskalaci nezabránilo ani vyhlášení maximálních cen potravin a slib, že hlavní
město bude přednostně zásobeno, ani hrozba zásahu nově povolaných vojenských jednotek. Přitom
impuls k těmto akcím daly neutěšené ekonomické a sociální podmínky mas, politické požadavky se
projevovaly až jako důsledek neřešení prvně jmenovaných. S politickou kritikou samoděržaví
vystoupila především duma, resp. i její liberalizujícím směrem orientovaný Progresivní blok. Car
označil jeho akce za vážné nebezpečí pro Rusko a další jednání Státní dumy zakázal. Poslanci se
však dohodli, že neopustí Petrohrad, dokud car svoje rozhodnutí nezmění a pro případné jednání
zvolil ze svého středu zvláštní skupinu, tzv. výkonný výbor poslanců dumy (ten se stal později
základem pro jmenování prozatímní vlády).

                Nespokojenost mas s oficiální politikou, která se pokusila uhájit svoje postavení
pomocí represivních orgánů, prudce rostla. Dne 23. února se uskutečnily masové demonstrace, při
nichž došlo ke srážkám s policií. Padly první výstřely, byli první mrtví a ranění. Část vojska
přešla na stranu povstalců. Demonstrace dosáhly hranice revoluce s cílem změnit politickou
strukturu státu. 28. února ustavily levicové strany prozatímní sovět, který měl koordinovat
radikální akce a následně se pokusit o získání moci. Tentýž den vydal výbor poslanců dumy
prohlášení, v němž žádal, aby byla odstraněna diskriminační opatření a uděleny občanské svobody,
aby car odstoupil a aby byla jmenována nová vláda. Car tím byl pobouřen, a když ho přijal předseda
Státní dumy Michail Rodzjanko informovat o vzniklé situaci, nehodlal s ním diskutovat. Pokusil se
získat nové vojenské jednotky a s jejich pomocí obsadit Petrohrad. Po zjištění, že armáda je v
rozkladu a že oddanost velitelů klesá, přistoupil na jednání. Dne 2. března jmenoval knížete
Georgije Je. Lvova novým ministerským předsedou, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče opět pověřil
vrchním velením armády a podepsal vlastní abdikaci. Poté, co se nazítří vzdal carského trůnu i jeho
bratr Michail Alexandrovič, stalo se Rusko de facto republikou. De iure tak ovšem nastalo až
1. září 1917.

                Rusové od jara 1917 na frontě prakticky mlčeli. Měli jiné starosti než bojovat za
něco neznámého daleko od svých domovů. Únorová revoluce jim vzala víru a autority a kdysi tak
poslušní vojáci si začali dělat, co chtěli. Výrazně tomu napomohl Rozkaz č. 1 Petrohradského
sovětu, který dal pokyn k zakládání sovětů vojenských zástupců na všech studpních velení. Bez
jejich souhlasu nebyl rozkaz právoplatný. Milióny ruských vojáků to však pochopily jako pokyn
k dezerci. Najednou se obracely zpět k východu a vracely se domů.

                Jestliže rok 1905 přinesl zastavení územní rozpínavosti říše, pak únor 1917
znamenal její konec ve smyslu carského impéria. Skončila vláda Romanovců, skončila staletá éra
carského impéria, které za pomoci samoděržavné politiky podporované pravoslavnou církevní ideologií
drželo v područí desítky národů a národností. Moc převzal střední stav, který se hlásil k
liberalizujícím a demokratizujícím změnám. Byl to však danajský dar. Stát byl vnitřně rozervaný,
válečné strádání ho ničilo každým dnem. Měšťanstvo nebylo na převzetí moci připraveno. Rozbilo sice
starý správní aparát, nevytvořilo si však předpoklady pro jeho nadřazení novým, spolehlivým.
Aktivity se ujali radikálové. Byly sověty, které si v místech, i v centru činili nárok na podíl na
moci. Vyvstaly nové problémy, oficiální činitelé se dostávali před nová téměř neřešitelná dilemata.
Jedním z nich byl i osud impéria jako mnohonárodního státu, resp. úsilí větších národů osamostatnit
se, či alespoň získat politickou autonomii. Idea impéria však byla v ruském povědomí velmi
zakořeněná a v podstatě tradiční. To determinovalo přístup nových vládců k těmto problémům a
vnášelo nové problémy, které řešily jen pomalu, nedůsledně. Toho využily nejradikálnější síly a
postupně, krok za krokem, zavržením politické etiky, za přispění populismu a pro prostý lid
neidentifikovatelného dogmatismu si vytvářely podmínky pro získání moci, pro přeměnu carského
impéria v impérium socialistické.

Jak již víme, ofenzíva dohodových spojenců na řece Sommě mezi 1. červencem a 18. listopadem 1916
skončila neúspěchem. Rovněž ofenziva ruských vojsk vedených generálem Brusilovem byla zastavena a
ani Italové, kteří rovněž usilovali o ofenzívu, nedosáhli ve druhé polovině roku 1916 očekávaných
podstatnějších úspěchů. Rumunsko se neprozřetelně nechalo zlákat dohodovými přísliby územních zisku
– Sedmihradskem, Bukovinou a Banátem – a 27. srpna 1916 vyhlásilo Rakousku-Uhersku válku. Spojené
rakousko-uhersko-německé síly však v září rumunský útok vcelku snadno odrazily. I přesto ale
rakousko-uherský císař Karel I. (1887-1916-1918-1922) začal jednat o návrhu mírových podmínek.
Německá strana ovšem rozhodnutí o jednání odkládala do doby, než získá rumunská naftová pole. A tak
rakousko-uhersko-německá mírová nabídka přišla až 12. prosince 1916. Pod jejím vlivem 18. prosince
1916 se na obě válčící strany obrátil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson
(1856-1913-1921-1924) s výzvou, aby veřejně oznámily válečné cíle. Rakousko-Uhersko odpovědělo
americkému vyslanci 26. prosince – cílem je dlouhotrvající pevný mír, a proto je ochotno ihned
vstoupit do kontaktu s nepřátelskými mocnostmi v zájmu jednání o míru. Dne 30. prosince odmítla
stávající Dohoda prosincovou nabídku Ústředních mocností a 10. ledna vyhlásila své válečné cíle:
znovuzřízení Belgie, Srbska, Černé Hory a odškodnění těchto států, osvobození obyvatelstva zpod
tureckého útlaku a vyhnání Turecka z Evropy, změny v Polsku podle ruských představ, osvobození
Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády. Jednání o míru se dostala do patové situace.
Nicméně bylo zřejmé, že k němu v dohledné době dojde. Žádná z válčících stran totiž nebyla schopna
rychle a jednoznačně dosáhnout vítězství.


9.    Velká prohra

Do světové války se postupně zapojilo třicet dva států. Na jedné straně bojovaly tzv. Ústřední
mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, ke kterým se připojila Osmanská říše a Bulharsko. Jeho
přistoupením v září 1915 vznikl tzv. Čtyřspolek. Itálie, se kterou původně Německo a
Rakousko-Uhersko tvořilo Trojspolek, v květnu 1915 přešlo k protivníkovi. Ke státům Dohody – Velké
Británii, Francii a Rusku se připojila nejen Itálie, ale také Japonsko, které vyhlásilo Německu
válku již 23. srpna 1914, a Srbsko, Černá Hora, Belgie, Portugalsko, Řecko, Rumunsko a USA. Dne 6.
dubna 1917 do války vstoupily USA. Do armád válčících států bylo celkem povoláno na sedmdesát
milionů vojáků. Z toho se deset milionů domů nevrátilo.[114]

Chceme-li si připomenout stěžejní událostí západní fronty, pak si zejména připomeneme, že 20. srpna
roku 1914 německá vojska obsadila hlavní město doposud neutrální Belgie Brusel. Počátkem září se
německá vojska přiblížila k Paříži, aby byl bitvou na řece Marně v září 1914 německý postup
britsko-francouzskými vojsky zastaven. Na Marně, kde se pak na dlouhou dobu rozvinula poziční
válka, se soustředily na dva miliony vojáků. Především zde, ale i v jiných bojích se hledala řešení
k překonání protivníka novými zbraněmi. V bitvě u města Ypry použili Němci 22. dubna 1915 poprvé
otravné plyny, v bitvě u řeky Sommy 15. září 1916 naopak Britové poprvé použily tanky. Pancéřový
vůz použili jako první Němci v březnu 1918. Přitom, co se týče techniky, se od počátku války
používala letadla, vzducholodě, balóny, lodě a ponorky. Jejich technická úroveň a počet však měsíc
od měsíce rostl. Kdežto měli např. Britové na počátku války jen několik desítek letadel, na jejím
konci již Britské královské letectvo (Royal Air Force) disponovalo s dvaceti tisíci letounů.

Světová válka se vyznačovala značným množstvím mrtvých a zraněných na jednom místě: u francouzské
pevnosti Verdunu padlo na jaře 1916 sedm set tisíc vojáků, na podzim téhož roku u Sommy milion.
Německo vyhlásilo 4. února 1915 ponorkovou válku, kterou 1. února 1917 vygradovalo jako neomezenou.
Při níž byla potápěna všechna plavidla bez výstrahy. Britové tomu čelili zejména konvoji, soustavou
lodí provázených torpédoborci.

Pro zlepšení spolupráce vlád zemí Dohody a jejich armád byla v listopadu 1917 ustavena Nejvyšší
tajná rada, kterou tvořili vedoucí političtí a vojenští činitelé těchto zemí. Koordinací vojenských
operací na západní frontě byl od 14. dubna 1918 pověřen francouzský generál Ferdinand Foch
(1851-1929). Byl ve svých aktivitách celku úspěšný. Ke zlepšení postavení dohodových spojenců na
západní frontě v situaci, kdy východní fronta již neexistovala – po bolševické revoluci v listopadu
1917 činil Lenin vše proto, aby splnil bolševický slib, že ukončí ruský podíl na válce. Po
složitých jednáních a za cenu značných územních ztrát nechal v břenu 1918 podepsal s Německem a
Rakouskem-Uherskem v Brestu-Litevském separátní mír. Dohodoví spojenci se tedy v dalších bojích
museli obejít bez Ruska. Aby Ústřední mocnosti ještě více oslabili pozici dohodových států,
zahájila v červnu 1918 rakousko-uherská armáda ofenzívu na italské frontě, na řece Piavě. Jak se
ale stalo v této válce zvykem, i ona skončila neslavně. Podobně jako Brusilovova neúspěšná ofenzíva
vedla k demoralizaci Rusů na frontě i uvnitř Ruska, vedla neúspěšná rakousko-uherská ofenzíva na
Piavě k demoralizaci rakousko-uherských vojáků i civilistů v rakousko-uherském zázemí. Jaksi
přirozeným odrazem toho se stalo sílící národnostní hnutí neněmeckých národů Habsburské monarchie.
Ve špatně fungujícím státě se stalo základem jeho úpadku: Rakousko-uherská monarchie se začala
rozpadat. Dne 4. října požádalo Rakousko-Uhersko o příměří. O necelý měsíc později, 3. listopadu
uzavřelo s Dohodou úmluvu o zastavení palby. Německá vláda, která se mj. obávala revolučního
výbuchu podobného ruskému, se 6. října obrátila prostřednictvím švýcarské vlády na amerického
prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona s žádostí o zprostředkování příměří i v jeho případě. To se
však nezdařilo. Revoluce ale začala v Německu propukat: rok od revolučních událostí v Rusku, na
počátku listopadu 1918 se začali bouřit němečtí vojáci i námořníci. V mnoha německých místech došlo
k protivládnímu povstání, ve městech vznikaly rady dělnických a vojenských zástupců. Povstání
začalo v Kielu, aby se záhy přesunulo do Hamburku, Brém, Lübecku, Kolína nad Rýnem, Mnichova a
dalších hospodářsky i politicky významných německých měst. Dne 9. listopadu 1918 byla nejprve
tehdejším sociálně demokratickým říšským kancléřem Friedrichem Ebertem (1871-1925) a poté
socialistickým vůdcem Karlem Liebknechtem vyhlášena svobodná německá socialistická republika
(Ebert), resp. německá sovětská republika (Liebknecht). Císař Vilém II. prchl v přestrojení do
Švýcarska. To již byla situace, kdy Německo potřebovalo konec války za každou cenu. Dne 11.
listopadu 1918 proto byla ve zvláštním vagonu na železniční trati u francouzského města Compiégne
podepsána dohoda o příměří mezi státy Dohody a Německem. Smlouva o příměří vysloveně Němcům
diktovala podmínky kapitulace: ihned vyklidit všechna obsazená území ve Francii, Belgii a
Lucemburku, rovněž Alsasko-Lotrinsko. Během dalších šestnácti dnů měli Němci vyklidit celý levý
břeh Rýna a na pravém vytvořit desetikilometrové neutrální pásmo. Dále se Němci museli zavázat
propustit všechny zajatce, odevzdat zbraně, vozidla atd. Mírové smlouvy sjednané v Brest-Litevsku
byly prohlášené za neplatné. Pro vítězné i poražené pak začal rok 1919 mírovou konferencí v Paříži.
Byla zahájena 18. ledna. Paříž vlastně plnila úlohy Vídně z let 1814-1815. Datum zahájení
konference bylo zvoleno symbolicky - v den vyhlášení Německého císařství v roce 1871 ve
Versailles.[115]

Na troskách Rakouska-Uherska vzniklo 28. října 1918 Československo, na konci listopadu bylo
vyhlášeno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V tu dobu již abdikoval poslední rakousko-uherský
císař a existovaly dvě nezávislé republiky Rakousko a Maďarsko. Počátkem prosince 1918 došlo ke
sloučení Sedmihradska s Rumunskem. Z bývalých německých, rakousko-uherských a ruských území vznikly
tři pobaltské republiky – Litva, Lotyšsko a Estonsko. Bylo obnoveno Polsko. Státoprávní změny jsou
však již začátkem nové etapy obecných dějin – dějin „krátkého“ 20. století. Jejich ouverturou byl
4. prosince 1918, kdy z New Yorku vyplulo loď George Washington s americkou mírovou delegací v čele
s americkým prezidentem Widrowem Wilsonem. Žádný jiný americký prezident se dosud během svého
funkčního období do Evropy nevydal. Jeho oponenti ho obviňovali, že porušuje ústavu a dokonce i
jeho stoupenci to považovali za nerozumný krok. Wilson byl ale přesvědčen, že vytvořit nový mírový
svět je neméně důležité, jako před tím vyhrát válku. K tomu byl ochoten věnovat všechny svoje
síly.[116]

________________________________

[1] Znakem socialismu se ve třicátých letech 19. století stal starý symbol roku 1791 – rudá vlajka.

[2] Srov. Alexis de Tocquille, Starý režim a revoluce. Praha 2003, s. 34.

[3] Srov. George ORWELL, 1984. Praha 2009.

[4] Thomas Münzer byl vůdcem selské války v Německu, který vyzýval rolníky, kteří povstali k
nastolení “království božího na zemi”. Založil mühlhausenskou komunu, která trvala dva měsíce.

[5] Srov. Edward G. FARRUGIA, Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Olomouc 2010, s.
833-834.

[6] Srov. Max BEER, Allgemeine Geschichte des Sozialismus und der sozialen Kämpfe, Berlin 1932, s.
396–401.

[7] Srov. Charles FOURIER, Velká metamorfóza: výbor z díla. Praha 1983.

[8] Srov. http://www.afed.cz/text/5736/georges-sorel-1847-1922. Staženo 22. 1. 2015.

[9] Srov. Robert SERVICE, Lenin. Životopis. Praha 2002, s. 117-120.

[10] Srov. Josef KOLEJKA, Bakuninovo evropanství. Brno 2004.

[11] Srov. Václav TOMEK - Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus: svoboda proti moci. Praha 2006, s. 135-167.

[12] Srov. Karel MARX, Komunistický manifest. Praha 1898, s. 3.

[13] Srov. Robet SERVICE, Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009, s. 32-34.

[14] Je však třeba upozornit, že různí straničtí činitelé si tzv. ortodoxní marxismus upravovali
podle svých představ. Vytržením některých Marxových myšlenek z kontextu jej deformovali do podoby,
která jim nejvíce vyhovovala. Nejvíce je tato skutečnost patrná na stalinismu. Vůdce sovětského
systému Josip V. Stalin se téměř ve všech svých krocích zaštiťoval myšlenkami Marxe, mnohé jeho
teoretické a praktické kroky však s Marxovým učením neměly mnoho společného.

[15] Srov. J. M. ROBERTS, Dvacáté století. Dějiny světa od roku 1901 do současnosti, Praha-Plzeň
2004, s. 124.

[16] Už Dostojevský napsal: „Zahrňte člověka vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po temeno
štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě, dejte mu takový hospodářský
blahobyt, aby nemusel nic dělat než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel – a i
za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu.
Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického
nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrosti přimísil zkázonosný živel své
fantazie.“ Srov. Fjodor M. DOSTOJEVSKÝ, Zápisky z podzemí. Praha 1989, s. 41.

[17] Srov. Karl KAUTSKÝ, Die Diktarur des Proletariats. Wien 1919, s. 31-39

[18] Srov. Marcello FLORES, Komunismus. Praha 2008, s. 10-14.

[19] Srov. V. I. LENIN, Sebrané spisy, sv. 21, s. 15-19.

[20] Srov. Kevin McDERMOTT, Kominterna: dějiny mezinárodního komunismu za Leninovy a Stalinovy éry.
Praha 2011.

[21] Srov. Marcello FLORES, Komunismus. Praha 2008, s. 14-18.

[22] Srov. John MILNER, Art, waraqnd revolution in France, 1870-1871: myth, reportage and reality.
New Haven 2000.

[23] Srov. Milan ŠVANKMAJER, Kateřina II. Lesk a bída impéria. Praha 2001, s. 107-120.

[24] Srov. Revoljucionnyj radikalizm v Rossii, s. 142-150.

[25] Mezi nejvýznamnější státní funkce Petra A. Šuvalova patřilo náčelnictví III. oddělení carské
kanceláře, tedy Tajné policie (1866-1874), vyslanecký post ve Velké Británii (1874-1879) a členství
ve Státní radě (1874-1889). Výrazně se také podílel na rolnické reformě roku 1861, zejména na jejím
zavádění do praxe. Jeho vliv na cara Alexandra II. a na ruskou vnitřní politiku vůbec byl tak
velký, že v souvislosti s jeho jménem se objevuje termín „vice-imperátor Petr IV.“. Srov. Vladimir
D. NOVICKIJ, Iz vospominanij žandarma. Leningrad 1929, s. 36-37.

[26] Reskript byl chápán jako písemné panovníkovo rozhodnutí lišící se od výnosu (ukazu) majícího
charakter carova příkazu. Nad nimi stál carův manifest, který byl většinou určen celé společnosti.

[27] Institut „gradonačaľniků“ vzdáleně připomínající naše starosty velkých měst (primátory) byl
ustaven v souvislosti se správní reformou roku 1864. Gradonačaľniki“ spravovali strategicky či
ekonomicky mimořádně významné území, např. Petrohrad, Moskvu, Oděsu, Sevastopol, Nikolajev a
Taganrog, a jeho okolí. Bylo to území, které bylo vyňato z kompetence gubernátora i generálního
gubernátora. „Gradonačaľniki“ byli vybavení mimořádnými policejními pravomocemi.

[28] V Rusku až do soudní reformy první poloviny sedmdesátých let 19. století neexistoval institut
vyšetřovací vazby. Ta se po svém zřízení v souvislosti s hnutím narodniků v polovině sedmdesátých
let 19. století natolik rozšířila, že v Petrohradě musela být již v roce 1875 postavena budova
speciálně sloužící jen tomuto účelu. Jednalo se o monstrózní stavbu: měla 317 jednolůžkových a 68
vícelůžkových cel. Mohlo v ní být umístěno současně až 700 vyšetřovaných.

[29] Ruská historička Jelena L. Rudnická prokázala, že touto strategií byl vysloveně nadšen V. I.
Lenin. Srov. Revoljucionnyj radikalizm v Rossii, s. 191.

[30] Srov. tamtéž, s. 262-267.

[31] Srov. Tomáš G. MASARYK, Rusko a Evropa, Studie o duchovních proudech v Rusku. I., Praha 1921,
s. 1 ‑ 50.

[32] Srov. Revoljucionnyj radikalizm v Rossii: vek devjatnadcatyj. Dokumentaľnaja publikacija pod
redakcijej Jeleny A. RUDNICKOJ. Moskva 1997, s. 189.

[33] Ogarjov vydával s Gercenem v době své první emigrace, tj. v polovině padesátých let 19.
století, v Londýně noviny Zvon („Kolokol“) a řídil společně s ním takéž v Londýně působící
Svobodnou ruskou tiskárnu („Voľnuju russkuju tipografiju“). Poté, co se na konci padesátých let 19.
století, využívaje mimořádně široké milosti cara Alexandra II., vrátili do Ruska, založili v roce
1862 první Zemlju i volju. Od poloviny šedesátých let se však názorově vzdalovali, Ogarjov šel
cestou k anarchismu.

[34] Srov. Tamtéž, s. 288-291.

[35] Srov. Zoja V. MOŠKINA, Nerčinskaja političeskaja katorga: vtoraja polovina XIX ogo veka. Čita
1998.

[36] Srov. Anna APPELBAUM, GULAG. Dějiny. Praha-Plzeň 2004, s. 11-59.

[37] Srov. např. Věra N. FIGNER, Proces „50-ti“ 1877 g. Moskva 1927; Alexandr. V. PRIBYLEV, Proces
17-ti narodovoľcev 1883 goda. Moskva 1927.

[38] Srov. Valenrtina A. TVARDOVSKAJA, Socialističeskaja mysl v Rossii na rubeže 1870-1880 godov.
Moskva 1969, s. 16-17.

[39] Srov. Jurij L. KONSTANJAN, Graf Michail Tarielovič Loris-Melikov (1824-1888). Sankt-Peterburg
2005.

[40] Srov. Martin MALIA, Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha
2004, s. 66.

[41] Srov. Boris S. ITENBERG, Graf M. T. Loris-Melikov i jego sovremenniki. Moskva 2004.

[42] Srov. Alexandr N. BOCHAHOV, Imperator Aleksandr III. Moskva 1998, s. 9-10.

[43] Srov. Martin MALIA, Lokomotivy dějin: revoluce a utváření moderního světa. Brno 2009, s. 284.

[44] „...stát se příslušníkem inteligence zavazovalo k tomu, stát se revolucionářem.“ Srov. Richard
PIPES, Rusko za starého režimu. Praha 2004, s. 309.

[45] Václav VEBER, Mikuláš II. a jeho svět (Rusko 1894-1917). Praha 2000, s. 87.

[46] Orlando FIGES, Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha 2000, s. 180.

[47] Školní kurátor byla nejvyšší funkce, na kterou to dotáhl např. otec Vladimíra I. Uljanova,
zvaného Lenin, Ilja N. Uljanov (1831-1886), dříve učitel, ředitel a školní inspektor. Srov. Robert
SERVICE, Lenin. Životopis. Praha 2002 s. 23-52.

[48] Srov. O. FIGES, Lidská tragédie, s. 174.

[49] Srov. O. FIGES, Lidská tragédie, s. 176.

[50] Srov. S. V. TJUTJUKIN, G. V. Plechanov. Suďba russkogo marxista. Moskva 1997, s. 60-106.

[51] Rusko až do roku 1918 užívalo juliánský kalendář, který neakceptoval reformu papeže Řehoře
XIII. (1502-1572-1585) z roku 1582, která posunula kalendář o deset dní – po čtvrtku 4. října
následoval pátek 15. října – a poslední rok století se stal přestupným jen, je-li dělitelný čtyřmi
sty. Nereflektování této reformy znamenalo, že se juliánský kalendář do konce 19. století zpozdil o
dvanáct dní, ve 20. století pak o dní třináct. Únorová revoluce v roce 1917 tedy nebyla únorová,
ale březnová a říjnová byla ve skutečnosti listopadová.

[52] R. SERVICE, Lenin, s. 381.

     [53]^ Srov. J. S. SCHAPIRO, Liberalism: its meanning and history. Princeston 1958, s. 12-26;
B. Sobolowska, M. Sobolewski, Myśl polityczna XIX i XX w. Liberalism. Warszawa 1978, s. 5-20.

     [54]^ Srov. A. HEYWOOD, Politické ideologie. Praha 1994, s. 36-38.

     [55]^ Srov. T. M. GREENE, Liberalism. Its theory and practice. Austin 1957, s. 5-12.

     [56]^ Srov. V. LEONTOVISCH, Geschichte des Liberalismus in Rußland. Frankfurt am Main 1957, s.
21-38.

[57] Srov. Petr Ja. ČAADAJEV, Filozofické listy; Apologie bláznova. Praha 1989.

[58]^ Srov. D. OFFORG, Portraits of early Russian liberals: A Study of the thougth of T. N.
Granovsky, V. P. Botkin, P. V. Annenkov, A. V. Druzhinin and K. D. Kavelin. Cambridge 1985.

[59] Srov. Edmund BURKE, Úvahy o revoluci ve Francii. Brno 1997.

[60] Srov. Nikolaj M. KARAMZIN, Istorija Gosudarstva Rassijskogo. Sankt-Peterburg 1816-1829 ^1 .

[61] Srov. Nikolaj M. KARAMZIN, Zapiska o drenej i novoj Rossii. Sankt-Peterburg 1914.

[62] Srov. Vasilij O. KLJUČEVSKIJ, Ruské dějiny 1, Praha 1927, s. 27.

[63] Srov. Wojciech ZAJĄCZKOWSKI, Rusko a národy: osmý kontinent: náčrt dějin Eurasie. Praha 2011

[64] Srov. Marc FERRO, Dějiny kolonizace. Praha 2007, s. 22.

[65] Srov. Tamtéž

[66] Srov. Jean-Jack ROUSSEAU, O společenské smlouvě neboli O zásadách správního práva. Dobrá voda
2002, s. 7.

[67] Srov. Georgij V. Vernadsky, A History of Russia, III, Yale 1946, s. 610

[68] Srov. František STELLNER, Poslední německý císař: z německých dějin v epoše Viléma II. Praha
1995.

[69] Srov. xxx

[70] Srov. xxx

[71] Srov. xxx

[72] Richard CONNAUGHTON, Vycházející slunce a skolený medvěd. Rusko-japonská válka 1904 – 1905.
Praha 2004, s. 13.

[73] Srov. J. M. ROBERTS, Dvacáté století. Dějiny světa od roku 1901 do současnosti. Praha – Plzeň
2004, s. 90.

[74] R. H. P. MASON – J. G. CAIGER, Dějiny Japonska. Praha 2007, s. 264.

[75] John F. FAIRBANK, Dějiny Číny. Praha 1998, s. 251–255.

[76] Edward W. WAGNER a kol., Dějiny Koreje. Praha 2001, s. 172.

[77] R. CONNAUGHTON, Vycházející slunce a skolený medvěd, s. 17.

[78] Edward W. WAGNER a kol., Dějiny Koreje. Praha 2001, s. 172 - 278.

[79] G. B. TINDALL, D. E. Shi, Dějiny USA, s. 453–466.

     [80] Srov. K. C. THALHEIM, Russia's economic development. In: Russias Enters the Twenieth
Century 1894-1917. Ed. by G.Katkov, E.Oberländer, N. Poppe and G. von Rauch. London 1971, s. 89.

     [81] Srov. Tamtéž, s. 87-89.

     [82] V roce 1901 bylo v celém ruském impériu 84.544 obecných škol. Jen asi padesát procent
učitelů bylo kvalifikovaných, školy navštěvovalo méně než padesát procent dětí. Srov. Obecné
školství v Rusku. Slovanský přehled 6, 1904, s. 116-119.

     [83] V roce 1900 vydalo Rusko na vojenské potřeby čtyři stav dvacet milionů rublů z celkového
rozpočtu 1.555,5 miliónů, v roce 1905 494,7 milionů z celkového 1.925, jeden milion, v roce 1910
580,7 milionů z 2.473,1 milionů a v roce 1914 849,4 milionů z 3.302,7 miliónů. Srov. A. F.
JAKOVLEV, Ekonomičeskije krizisy v Rossii. Moskva 1955, s. 236.

     [84] Válka s Japonskem stála Rusko 2.316,8 miliónů rublů, a to se Wittemu, který vedl
rozhovory s japonskou stranou, podařilo zabránit požadovaným reparacím.

     [85] Zvláště výrazné byly pogromy v Petrohradě, Moskvě, Kišiněvě a Baku.

     [86] Srov. V. L. BURCEV, Bor'ba za svobodnuju Rossiju. Moji vospominanija. (1882-1922 gg.).
I., Berlin 1923, s. 150-151.

[87] Julij O. Martov byl vůdcem menševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany.

     [88] Srov. Alexandr A. KIZEVETTER, Na rubeže dvuch stoletij. (Vospominanija 1881-1914). Praga
1929, s. 385.

[89] Srov. Vladimir L. BURCEV, Bor'ba za svobodnuju Rossiju. Sankt-Pererburg 2012, s. 159.

[90] Srov. Nikolaj N. SUCHANOV, Zapiski o revoljucii, Berlin 1923, s. xxx

[91] Srov. Vasilij V. ROZANOV, xxx

[92] Ruské bezpečností složky byly vždy tvořeny rovněž řádnými vojenskými jednotkami. V jejich čele
stál vojenský velitel příslušného města. Carská vláda totiž žila v permanentním strachu z lidového
povstání. A tak i v době války byly tisíce dobře vyzbrojených vojáků vázány ve městech, kde plnili
úlohu pořádkových jednotek.

[93] Srov. Theodore W. MOODY, Francis X. MARTIN a kolektiv, Dějiny Irska. Praha 1996, s. 212-213.

[94] Srov. Tamtéž, s. 236-237.

[95] Srov. Martin GILBERT, První světová válka. Úplná historie, B.m., 1995, s. 77.

[96] Srov. Robert SERVICE, Lenin. Životopis. Praha 2002, s. 266-267.

[97] Na začátku války začalo mobilizovat Rusko (jako spojenec Bulharska – ovšem nehodlalo kvůli nim
jít do války s Rakouskem-Uherskem) a jeho spojenec Francie. Jako odpověď mobilizovalo také Německo
a Rakousko-Uhersko. Nakonec se vše „uklidnilo“ díky britskému ministru E. Greyovi.

[98] Balkánské armády byly financovány půjčkami ze západních zemí, západní firmy je zásobovaly
zbraněmi a technikou, jejich důstojníky cvičili Němci, Francouzi, Britové i Rusové.

[99] Rusko podporovalo především vznik tzv. Velkého Bulharska, dále spojenectví Srbů a Bulharů,
přičemž jeho dlouhodobým cílem bylo ovládnutí Bosporských úžin.

[100] Francouzská firma Schneider-Creusot a německá firma Krupp spolu soupeřily o monopol na
dovážení zbraní na Balkán. Srov. Když Krupp ještě byl králem. xxx

[101] Již v roce 1908 provedlo toto revoluční hnutí (v podstatě turečtí nacionalisté) sesazení
sultána Abdulhamida II. a dosazení vlastní „loutky“ Mehmeda V., za kterého byl navíc v letech
1912-1913 proveden další mladoturecký státní převrat. Mladoturci se snažili „zmírnit“ požadavky
vítězných států – ovšem neúspěšně.

[102] Bulhaři nakonec obsadili Drinopol, Řekové Janinu a Černohorci Skadar.

[103] Spory byly o hranice mezi Řeckem a Bulharskem, Srbskem (které jako kompenzaci za to, že
nedostalo přístup k moři, chtělo větší část Makedonie) a Bulharskem a taktéž se do toho vložilo do
té doby neutrální Rumunsko, které chtělo za svou předcházející neutralitu po Bulharsku jižní
Dobrodružu.

[104] Dohodli se nepřipustit obsazení území na západ od Vardaru Bulhary a společnou hranici si
určili tři kilometry jižně od Gevgelije.

[105] Srbové u řeky Bregalnice a Řekové u Kukuše.

[106] Srov. M. GILBERT, První světová válka, s. 15 a 28.

[107] Srov. Barbara TUCHMANOVÁ, Srpnové výstřely, s. 129.

     [108]Srov. H. Kanner, Císařská katastrofální politika. Kus současných dějin. Praha 1923, s.
259-260.

[109] Srov. Barbora Tuchmanová, Srpnové výstřely, s. 129.

[110] Bitva u Monsu byla první bitvou první světové války, do níž se zapojila britská vojska. Srov.
John KEEGAN, První světová válka. Praha-Plzeň 2002, s. 85-86.

[111] Srov. Elizabeth HERESCHOVÁ, Vražda carské rodiny. Případ Jěkatěrinburg 1918 a ztracené
klenoty Romanovců. Praha 2011, s. 10.

[112] Srov. J. KEEGAN, První světová válka, s. 165-205.

[113] Srov. Tamtéž, s. 220-221.

[114] Srov. Ivan KULHÁNEK, Klopýtání přes budoucnost. Dějiny Evropy od Vídeňského kongresu 1815 do
roku 2005. Praha, s. 90-91.

[115] Srov. Margaret MACMILLANOVÁ, Mírotvorci. Pařížská konference 1919. Praha 2004.

[116] Srov. Tamtéž, s. 23.