Ve dnech české krize podal anglický velvyslanec z Berlína tuto zprávu: „Nálada je zde rozhodně
proti válce, ale národ je bezmocně v rukou nacistického systému (…). Lidé jsou jako ovce, které
vedou na jatka. Propukne-li válka, budou pochodovat a plnit své povinnosti přinejmenším nějaký
čas.“ Tento dobrý postřeh platil pro rok 1939 stejně jako o rok dříve. Izolovaná, poštvaná a
podvedená část Němců – jen část – přijala Hitlerovo alibi, kterému jinak na světě nikdo nevěřil –
vskutku věřili, že ještě v poslední hodině byla učiněna přijatelná nabídka, kterou slepí, fanatičtí
Poláci odmítli. Věřili dokonce také tomu, že došlo k polskému útoku, který Hitler dal nainscenovat
za pomoci odsouzených zločinců, oblečených do polských uniforem a na místě činu pak postřílených.
Ale i ti, kteří na tuto nevýslovnou špínu nevěřili, museli přesto poslouchat a plnit svěřené úkoly.
Tak daleko to došlo po šesti letech nacistické vlády, která zatínala své drápy stále hlouběji;
jediný člověk mohl rozkazovat, co chtěl. Pětasedmdesát miliónů lidí ho následovalo. Poslouchali ho
bez nadšení, věřili mu bez radosti (…). Vítězství nepřinášela radost, ať se propaganda snažila
jakkoliv vybičovat v národě hrdost a nenávist; byla přijímána lhostejně. Porážky potvrzovaly to, co
většina od počátku v skrytu duše tušila – zájem vzbuzovala jen ta vítězství, která se zdála
přibližovat válku ke konci.

Golo Mann: Dějiny Německa 1919–1945, přeložil Jan Havránek, redakčně upraveno