1
2
AKAGAWA JIRÓ
Přeložili:
Doležalová Julie
Maxová Klára
Navrátil Mirai
Podzemná Michaela
Smolková Markéta
Stowasserová Alena
Vaverková Kateřina
Ždiľová Jana
Kartotéka případů detektiva
Mamánka
3
4 5
Milenci z márnice
6 7
„Sakra!“ zaklel Takada už po desáté při pohledu na hodinky. Kdyby na světě
fungovala telepatie, Takadova podrážděnost by se rozhodně musela dostat
až ke koronerovi Arimotovi, ale ten se bohužel pořád ještě neukázal.
V márnici už nezůstal nikdo kromě Takady. Samozřejmě pokud jde o živé
lidi. Už přes dvě hodiny tu hlídal mrtvé tělo. Kdyby totiž Arimoto přišel,
mohl by odejít.
„Přijdu do osmi,“ řekl mu, ale už bylo půl desáté a ještě se tu neobjevil.
1
8 9
V devět hodin měl Takada domluvenou schůzku s přítelkyní. Tak jako tak
musel do půl deváté zabít čas, a proto si vzal službu v márnici, ale… „Že bych
už šel?“ I kdyby hned vyrazil, na domluvené místo by se dostal až v deset
hodin. Jeho přítelkyně už tam teď určitě nedočkavě přešlapuje.
Jasně! Měl by jí zavolat nebo nějak dát vědět.
Už s ní chodil tři měsíce, hodně do toho investoval a konečně s ní chtěl dnes
v noci po jídle na projížďku a pak do motelu na předměstí. Když se dostal
až sem a mělo se to stát, nehodlal se teď vzdát.
„Telefon, telefon...“
Takada vyšel z místnosti, ve které byla mrtvá těla, a spěchal do kanceláře.
Když vešel, byla tam úplná tma. Zašmátral po vypínači, rozsvítil a rozhlédl
se. Nebyla to moc velká místnost, ale působila poměrně prostorně, protože
všechny šanony byly pečlivě uspořádány. Nepracovalo tu ale více než pět lidí.
Telefon na recepci by měla být přímá noční linka. Takada vzal sluchátko,
našel číslo baru, kde se měli sejít, a vytočil ho.
10 11
„...no jasně. Ale myslím, že už přijde,“ vysvětloval, co se děje, „tak na mě,
prosím tě, počkej.“
„No tak dobře. Ale jestli to bude moc pozdě,
půjdu s někým jiným,“ řekla otráveně.
Takže zatím to bylo v pohodě. Kdyby byla opravdu naštvaná, takhle by ne-
vtipkovala.
„I tak je už pozdě,“ mumlal, když se vracel do místnosti s těly. Sedl si na židli
a pozoroval obrys mrtvoly, která ležela na pitevním stole otočena na bok
a přikryta bílou látkou.
Byla to asi osmnáctiletá dívka. Chudinka. Původně byla jako příčina smrti
určena nemoc, ale vyvstalo podezření na otravu jedem, a tak se na ni měl
podívat Arimoto.
Osmnáct… jeden by si řekl, že byla příliš mladá na to, aby ji někdo z nenávisti
zabil. Sumiko je taky osmnáct, ale psychicky je to ještě děcko. Fyzicky zase
vypadá až moc dospěle. Živé nebo mrtvé tělo. Anglicky je oboje
‚body‘ – ‚tělo‘. Není pochyb, že toto bude také ‚rande s tělem‘.
Takada se hořce pousmál.
Něco se ozvalo.
„Že by doktor?“ Zkusil nahlédnout do chodby – ve dveřích bylo totiž
prosklené okénko. Ale kdo by sem chodil? Asi se mu to jen zdálo.
12 13
Ozvalo se bouchnutí. Ale nebylo to venku. Bylo to uvnitř místnosti.
Hloupost! Asi vítr nebo něco. Ohlédl se. Okna tu ale nebyla. Nikde nic,
na linoleové podlaze se pouze modrobíle odráželo světlo zářivky.
Rozhlédl se po místnosti. Je tu snad něco, co by mohlo dělat hluk?
A potom… Všiml si, že látka byla z mrtvoly trochu sesunutá.
V ten moment se rozklepal.
„Hlupáku! Na co myslíš!“ vyletělo z něj, ale hlas se mu třásl.
Mrtvoly pro mě nejsou tak neobvyklé. V práci jsem si na mrtvá těla zvykl.
Jak to, že mě teď přepadl strach? Asi jsem trochu nervózní, protože tu nějakou
dobu sedím úplně sám vedle mrtvoly, pomyslel si.
„ Budeš-li považovat zemřelé za lidi, bude tě to děsit,“ řekl mu nadřízený,
když nastupoval.
„Mrtvola je věc. Na to nezapomeň.“
Přesně tak, je to ‚věc‘. Nic víc než ‚věc‘.
Takada zhluboka vydechl, a když chtěl látkou mrtvé tělo znovu přikrýt,
s nataženou rukou se zastavil. Ucouvl a látku odhrnul.
14 15
„Mamá, co kdybys už šla spát?“ ve slovech Cutomu Ótaniho
byla jasně znát otrávenost.
„Však ještě není ani 10 hodin,“ odvětila klidně Ótaniho matka a na synovo
rozpoložení vůbec nedbala. „Starším lidem totiž stačí spát málo.
Ale to spíš ty už bys měl jít na kutě, drahoušku. Jsi přece inspektor Prvního
vyšetřovacího oddělení metropolitní policie.“
„Já už asi půjdu,“ zvedla se Jumie Kacukiová – detektiv ze stejného oddělení,
Ótaniho podřízená a navíc přítelkyně.
„Aha, vážně? Neměli bychom zdržovat slečnu na vdávání,“ řekla Ótaniho
matka a rychle začala sklízet se stolu. Ótani ji probodl pohledem, ale jeho
matku takové věci nikdy netrápily. Přece jen bylo mezi ní a jejím jediným
synem, kterému bylo přes třicet, pouto silné jako sekundové lepidlo.
„Děkuji vám za pohoštění,“ řekla Jumie Kacukiová a uklonila se.
16 17
Jumie byla čtyřiadvacetiletá mladičká vyšetřovatelka. Díky své drobné
postavě a okouzlující tváři vypadala na dvacet.
Ótaniho matce se samozřejmě nelíbila žádná žena, která se přiblížila k jejímu
synovi. Ótani chtěl, aby se Jumie s matkou aspoň trochu sblížily, a proto
ji pozval na večeři, situace se však vůbec nezlepšila.
„Odvezu tě na nádraží,“ řekl Ótani.
„Co kdybys jí zavolal taxík,“ ozvala se matka.
„To by teda nešlo. Vezmu ji na nádraží. Hned se vrátím,“ vzepřel se Ótani,
popohnal Jumii a vyšli ven. Nastoupili do Ótaniho auta a Jumie se zdvořile
uklonila k matce stojící na zápraží.
„Proboha, ta moje máti…“ povzdechl si Ótani,
když auto vyjelo na noční silnici.
„Mně to nevadí,“ řekla Jumie s úsměvem.
18 19
„Když se dozvěděla, že přijdeš, odložila maso, které měla v plánu grilovat,
a místo toho objednala nudle.“
„Moc nad tím přemýšlíš.“
„Ne, vážně. Navíc z nechvalného bistra tady poblíž, odkud jsme
nikdy neobjednávali. “
Jumie zadržovala smích. „Je to zajímavá osoba, tvoje matka.“
„No, zajímavá...“ Ótani se hořce pousmál: „Pomáhá mi,
jak jsi vždy taková pozitivní.“
„Nemá smysl se tím rozčilovat.“
„Promiň. Ale i máti určitě dřív nebo později...“ Ótani zastavil auto na kraji
cesty kousek před nádražím. „Už jsem si myslel, že s námi nastoupí do auta.“
Ótani objal Jumii a přitáhl si ji k sobě.
„Pane inspektore...“ Jumie neodporovala.
„Přestaň s tím inspektorem.“
20 21
„Ale...“ Jejich tváře se k sobě přiblížily.
„Co je?“
„Je tu zákaz stání.“ Jejich rty se setkaly. Okolo nebyla ani noha,
byla to tichá a tmavá ulice. Ótani ji silně objal a ona objetí opětovala.
Když to takto půjde dál‚ nebude to už ‚zastavení‘, ale jasné ‚stání‘.
Vtom zazvonil telefon. Vylekaně se od sebe odtrhli.
„Sakra! Zase máti,“ rozčílil se Ótani.
„Tvoje matka je určitě obdařena nějakými nadpřirozenými schopnostmi.“
Ótani zvedl telefon: „Haló.“
„Snad neruším?“
„Mamá, co chceš?“
„Právě volal Arimoto.“
„Koroner? Aha, asi kvůli tomu otrávenému děvčeti.“
„Chce, abys hned přijel do márnice.“
22 23
„Teď hned?“
„Ano. Už jsem ti připravila oblečení na převlečení. Převlíkneš si i spodky.“
Ótani si odkašlal a rychle pohlédl na Jumii.
„Co se mohlo stát, že volá v tuhle hodinu? Pokud se jedná o výsledky, mohl
mi je předat i zítra.“
„Jde o to,“ řekla Ótaniho matka, „že mrtvola prý někam odkráčela.“
„Zkusil jsem odhrnout látku,“ vyprávěl Takada a ukázal na prázdný pitevní
stůl, „a tehdy...“ zarazil se a roztřásl, „mělo to děvče otevřené oči a vzhlíželo
na mě. A... usmálo se.“
Ótani a Jumie na sebe bezmyšlenkovitě pohlédli.
„A?“ zeptal se Ótani.
„A pak už nevím. Omdlel jsem.“ Takada se podrbal na hlavě: „Ale je to vážně
pravda. Určitě to nebyl sen nebo tak něco,“ řekl, jako by se vymlouval.
24 25
„Jak dlouho tady pracujete?“
„Tři roky.“
Tři roky? Po takové době každodenního pohledu na mrtvá těla
by ho už neměly přepadat halucinace z hrůzy.
„V kolik hodin se to asi stalo?“
„No, v půl desátý jsem si tak trochu zatelefonoval,
takže asi něco před desátou.“
„Hmm.“ Ótani si pomyslel, že takovému příběhu se dá jen stěží uvěřit,
a poslal Takadu ven.
„Co to asi znamená?“ řekla Jumie.
„Buď lže, anebo byl opilý.“
„Nepřipadal mi opilý.“
„To ne, no. Ale že by opravdu ožila mrtvola... A co Arimoto?“
„Nevím, před chvílí odběhl na chodbu.“
„Nedá se nic dělat.Jak že se jmenovalo to děvče?“
„Myslím, že Kijoko Doiová,“ Jumie vytáhla notes a otevřela ho,
„ano, je to tak.“
26
„Takže ona zkolabovala na narozeninové oslavě.“
„Přesně tak, dneska měla Kijoko Doiová narozeniny. Slavila se svými příbuznými
a rodinou, když vtom se jí zničehonic udělalo špatně a do nějakých
dvou minut byla mrtvá.“
„Pokud se ale pamatuju, byl tam lékař.“
„Ano, mezi příbuznými byl lékař. Podle jeho slov měla odjakživa špatné
srdce a vzrušení z té oslavy na ni bylo prostě moc.“
„A ten lékař sepsal i úmrtní list.“
„Ano.“
„Jenomže ještě dneska večer někdo volal na policejní stanici a tvrdil,
že to byla vražda, že Kijoko Doiovou někdo otrávil.“
„Což znamená, že ji musel prohlédnout doktor Arimoto, že?“
„Jenomže tělo, jak se zdá, zmizelo. Jak je to možné?“
Pokud to opravdu byla otrava, uvažovala Jumie. „Neřekl byste,
že se pachatel zalekl ohledání těla, a tak ho přemístil?“
„To jsem si také myslel,“ přikývl Ótani. „To by ale znamenalo,
že nám Takada lhal.“
28 29
„Tady to ovšem poněkud vázne.“
„Jak to?“
„Když už by měl lhát, nevymyslel by si trochu uvěřitelnější lež? Nikdo přece
nebude brát vážně, že se na něj široce usmála mrtvola.“
„Na tom něco bude,“ přikývl Ótani. „Přesto, dá se to považovat za pravdivé?“
Vtom se otevřely dveře a vešel přívětivý koroner Arimoto se slovy: „Nemůžeme
ale ani tvrdit, že to je úplná lež.“
„I vy, pane Arimoto?“ zamračil se Ótani.
„Existuje několik případů, kdy se předpokládaná smrt ve skutečnosti ukázala
jen jako zdánlivá.“
„Takže říkáte, že je to tak i v tomto případě?“
30 31
„I když budeme předpokládat, že to tak je, pořád je na tom něco divného.
Jestli se tady probudila ze stavu zdánlivé smrti, měla by být překvapená a
zmatená. Ale jen tak se usmívat na muže, kterého nikdy neviděla?“
„Co si o tom tedy myslíte?“
„Když nemám tělo, nemyslí mi to,“ řekl Arimoto s vážnou tváří.
„Proč si ale myslíte, že výpověď toho Takady je pravdivá?“
„Hm,to máte tak,“ Arimoto nepatrně zaváhal, „právě jsem to děvče potkal
před budovou.“
Ótani a Jumie na zlomek vteřiny ztratili řeč.
„Já ale nevím, jestli to byla opravdu ona,“ pokračoval Arimoto. „Předtím mi
to nedošlo, ale krátce po desáté, když jsem otevřel zadní dveře a vstoupil, vycházela
proti mně zrovna osmnáctiletá dívka. Říkal jsem si, že se asi zdržela v
práci, tak jsem jí popřál dobrou noc a ona jen pokývla hlavou a odešla.“
„Co-co měla na sobě?“
„U zadního vchodu je přítmí, takže to nebylo moc poznat, ale vypadalo to
jako šaty do žluta. Vlasy měla spíš delší.“
„Kacukiová,“ řekl Ótani Jumii. „Zavolej Takadu.“
Takada okamžitě přiběhl a Arimotovu tvrzení přikývl.
32 33
„Ano, určitě na sobě měla žluté šaty. Na prsou měly bílou krajkovanou květi-
nu.“
„To je pravda, už si taky vzpomínám,“ přikývl Arimoto.
Ótani a Jumie na sebe pohlédli a povzdechli si. Zdálo se, že se to ještě pěkně
zamotá.
2.
„Omlouvám se za vyrušení,“ řekla Jumie.
„Ale to nic.“
Micuo Doi zahalený v bílém plášti se samolibě napřímil a rozvalil se na pohovce.
„Jde o Kijoko?“
„Ano, měla bych nějaké otázky ohledně příčiny smrti.“
„Bylo to přece srdce,“ opáčil ihned doktor Doi. „Zbývalo jí tak půl roku,
jenom to přišlo poněkud dříve. Je mi jí líto, ale takhle odešla, aniž by trpěla.
34 35
Alespoň toto je útěchou.“
„Rodiče Kijoko Doiové zemřeli před třemi lety, že?“
„Ano, při letecké nehodě.“
„Otec Kijoko byl váš…“
„Starší bratr.“
„Takže jste byl vlastně v roli opatrovníka Kijoko.“
„Ano, tak nějak. Kijoko se na mě také spoléhala.“
„Včera slavila osmnácté narozeniny.“
„Ano. Zdá se, že ji to přílišné rozrušení stálo život.“
„Stalo se něco konkrétního, co ji mohlo tak rozrušit?“
„Ne, nic zvláštního, spíš si říkám, jestli to nebylo tím setkáním s příbuznými,
se kterými se jinak neměla možnost vidět,“ poznamenal doktor Doi.
„Nicméně, proč se o to policie tak zajímá?“
Konečně na to přišlo, pomyslela si Jumie. Je zvláštní, že tuto otázku nepoložil
už na začátku, uvažovala. Co jiného si myslet, než že příchod
policie očekával.
„Měli jsme totiž anonymní telefonát, že byla Kijoko otrávena.“
„Co prosím? To je hloupost! Já jsem taky lékař, kdyby se vyskytlo
něco sebeméně podivného, nahlásil bych to!“
36 37
Byl překvapený a jednal, jakoby ho to popudilo,
ale stejně to byl mizerný herecký výkon.
„Obraťme list,“ Jumie se velice snažila zachovat si profesionální
tón: „Kijoko byl zanechán majetek po rodičích, že ano?“
„No, vlastně… víceméně,“ znejistěl.
„Kdybych si to vyhledala, věděla bych to hned, ale říkala jsem si,
že bude rychlejší, když mi to povíte vy,“ naznačila mu, že lhát je zbytečné.
Přece jen byl doktor a jako hlupák nevypadal.
„Nepochybně, když připočítáme pozemek a dům,
zdědila toho celkem dost,“ přikývl.
„Jak moc?“
„Asi tři sta nebo čtyři sta miliónů.“
Kolik desítek let mého platu to asi je? pomyslela si Jumie bezděky
a spěšně zatřásla hlavou. „Ale osmnáctileté dívce…“
„Do včerejška jí bylo sedmnáct. Správa byla svěřena mně
a potom ještě mladší sestře.“
„Aha, takže kdy by s tím majetkem mohla nakládat Kijoko?“
38 39
„Ve dvaceti letech.“
Jumie přikývla. To znamená, že zbývaly ještě dva roky.
Doktor Doi trochu znejistěl: „Podívejte, nepodezřívejte mě prosím
z něčeho nekalého. Z finančního hlediska si já i sestra žijeme velmi dobře.
Vztáhnout ruku na majetek Kijoko…“
„To jsem samozřejmě neměla v úmyslu říct,“ usmála se Jumie.
„Opravdu? Kdyby se roznesly nějaké pomluvy, v mém postavení…“
„Tomu dobře rozumím.“
„A jak to vypadá s tělem Kijoko?“
„Zatím jsem si říkala, že to necháme prošetřit policií.“
„Ale podle mě už vyšetřování nemá smysl.“
„Nemůžete s tím přece mít žádný problém?“
„Ne… ne, to nemám.“
„A tím, že se to vyšetří, se spíše vyhneme vytváření fám, ne?“
uhlazenému způsobu, jakým Jumie mluvila, se z jakéhosi důvodu
nedalo odporovat.
„To máte asi pravdu. A už jste provedli pitvu?“ prohlížel si zkoumavě Jumii.
40 41
„Pitvu… nevím, jestli ji budeme moci provést.“
„To znamená co?“
„Kijoko je totiž nezvěstná.“
„Nezvěstná?“
„Ano. Zdá se, že sama po vlastních odkráčela ven z márnice.
Kdybyste ji tu viděl, dejte nám prosím vědět. Promiňte mi to vyrušení.“
Doktor Doi si s otevřenou pusou sedl na pohovku.
Když vyšla ven, vzhlédla Jumie k domu doktora Doie.
Musel stát docela dost peněz, pomyslela si. Nebylo by divné,
kdyby ho trápily dluhy. Zkusila se projít kolem vily, která zářila novotou.
V garáži byl Mercedes a nějaké sportovní auto zahraniční značky.
Určitě má ještě marnotratného syna. Jumie se zastavila. U bočního vchodu
do Doiova domu stál mladý muž. Mohlo mu být asi dvacet tři nebo dvacet
čtyři let; oblek s kravatou mu dobře padl. Sice nevypadal podezřele,
ale dohadoval se s někým v interkomu u bočního vchodu.
„Prostě ty dveře otevřete!“ říkal značně rozčíleným tónem.
42 43
Z interkomu se však ozvala úsečná odpověď: „Pan doktor je teď zane-
prázdněn.“
„Mám důležité informace o jeho zesnulé neteři. Prosím vás…“
„Ne, odejděte prosím.“ Muž potom křičel a volal, ale interkom úplně ztichl,
jakoby na něj chtěl vypláznout jazyk.
„Sakra!“ muž do interkomu praštil a s bolestivým úpěním třepal rukou,
když odcházel. Jumie užuž vyprskla smíchy,
ale nemohla si nechat utéct příležitost.
„Počkejte!“ promluvila na něj.
„Potřebujete něco?“ muž se na ni nedůvěřivě podíval:
„Jestli něco prodáváte, tak mě omluvte.“
„Jsem totiž...“ vytáhla z tašky policejní průkaz a ukázala mu ho.
Muž vykulil oči.
44 45
„Takže vy jste byl snoubenec Kijoko?“ řekla Jumie překvapeně.
„Ale vždyť jí bylo teprve osmnáct.“
„Slíbili jsme si, že až jí bude osmnáct, vezmeme se.“
Seděli uprostřed kavárny. Mladík řekl, že se jmenuje Šúdži Mitani .
Byl to čtyřiadvacetiletý úředník.
„Měla totiž slabé srdce, víte? Chtěli jsme být rychle spolu.“
„Chápu,“ přikývla Jumie. „Byl jste na včerejší oslavě?“
„Ano a ne, vlastně obojí.“
„Co to znamená?“
„Tím myslím, že jsem oficiálně pozván nebyl, ale čekal jsem v jejím pokoji.“
„Aha, rozumím. Takže jste neviděl, jak se zhroutila.“
„Ale ano, viděl jsem to seshora ze schodiště.“
„Seshora?“
„Ano. Přesně nad halou je totiž výklenek
a od zábradlí druhého patra tam je vidět.“
Kromě Kijoko Doiové na oslavu přišli také její strýc, doktor Doi s
manželkou, teta Čikako Jamamotová a asi dvaceti osmi nebo dvaceti
devítiletý mladík Kóiči Učida jako příbuzný z matčiny strany.
46 47
„Vše nejlepší k osmnáctinám,“ popřál Kóiči Učida
a předal Kijoko balíček převázaný stuhou.
„Děkuji mnohokrát,“ začervenala se Kijoko, když dárek přijímala.
Protože byla často nemocná a skoro nikdy nevycházela ven,
byla Kijoko bílá jako stěna. Dnes jí však při pohledu
na narozeninový dort zčervenaly tváře.
„Konečně osmnáct, Kijoko,“ řekl doktor Doi.
„Opravdu. Uběhlo to jako voda a ty už jsi dospělá,“
dodala se slzami v očích Čikako Jamamotová.
„Přestože se rodičům stalo něco takového, ty jsi to nevzdala
a vydržela to,“ pravila Fumie, žena doktora Doie.
„Díky vám všem,“ zamumlala Kijoko tichým hlasem, „jsem i já konečně
dovršila osmnáct let a mohu být považována za dospělého člověka.
Jsem vám moc vděčná,“ a uklonila se.
48 49
„Nemusíš tak zdvořile.“
„Opravdu si nemusíš s ničím dělat starosti, Kijoko.“
Kijoko všem čtyřem letmo pohlédla do tváře.
„Víte, chtěla jsem vám něco říct,“ odpověděla
„O co jde?” zeptal se doktor Doi, „jen povídej.“
„Protože je mi už dneškem osmnáct, nemůžu být
dále závislá na strýčkovi a tetičce.“
„Ale no tak,“ řekla s přátelským úsměvem Fumie Doiová,
„s tím si vůbec nedělej starosti. Ve svém stavu přece
nemůžeš chodit do práce.“
„Přesně tak,“ předklonil se Kóiči Učida, „ještě dva,
tři roky se tady doma budeš pomalu léčit a potom by ses
mohla stát mojí ženou.“
Všichni se smáli. Kijoko se také tiše smála,
ale když smích utichl, dodala: „Budu se vdávat.“
50 51
Nastalo lehce zmatené ticho. Kijoko pokračovala: „Já totiž s někým chodím.
Dali jsme si svatební slib. Až dovrším osmnáct let, vezmeme se.
Omlouvám se, že jsem to držela v tajnosti.
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu se může kdykoliv
cokoliv stát, proto jsem vám to neřekla.“
Kóiči Učida se vzpamatoval z šoku: „Ale ne! Tak to mám bohužel smůlu,“
vyloudil nucený úsměv.
„Kóiči, hluboce se omlouvám.“
„Ne, vůbec se neomlouvej. Nemůžu se přece zlobit kvůli něčemu takovému.
Kdo je ten šťastný?“
„Jmenuje se Šúdži Mitani. Je to řadový úředník.“
„Ale, Kijoko,“ řekl doktor Doi, „jsi stále dost...“
„To velmi dobře vím,“ přerušila ho Kijoko, „a právě proto se chci vdát.
V budoucnu se možná uzdravím, ale taky se to může zhoršit.
Pokud se tak stane, chtěla bych být po boku milované osoby.“
52 53
Fumie Doiová a Čikako Jamamotová se na sebe podívaly.
„Kdyby ses alespoň zmínila předem a poradila se s námi,“ namítly.
„Vždyť je to přece dobrá zpráva!“ řekl Kóiči Učida zvesela,
„I Kijoko má právo převzít štěstí do vlastních rukou.
Všichni jí požehnejme!“
„Díky, Kóiči,“ pohlédla na něj Kijoko s vděkem.
„Tak tedy na zdraví. Nalijte si šampaňské,“ řekl Kóiči
a všem váhavě rozlil šampaňské do sklenic.
„Nejdříve však musíš sfouknout svíčky.“
„Dobře,“ souhlasila Kijoko.
„Počkej chvíli,“ rozběhl se Kóiči a zhasl pokojové světlo.
Tváře hostů ozařoval jen mihotavý plamen svíček.
54 55
„Honem je sfoukni.“
Kijoko se nadechla a osmnáct svíček jednu po druhé sfoukla.
Místnost pohltila tma. Potom bylo slyšet, jak Kóiči běžel
a pomalu se rozsvěcela světla.
„A teď na zdraví,“ řekl Kóiči.
Aniž by na sobě dali cokoliv znát, ostatní tři zdráhavě pozvedli sklenice.
„Kijoko, gratuluji ti k narozeninám a svatbě,“ řekl Kóiči. Sklenice zacinkaly.
3.
„Okamžik poté se prý Kijoko udělalo zle,“ řekla Jumie.
„Hmm,“ Ótani zakroutil hlavou.
„Sakra! Nezkontroloval jsem skleničky!“
„Bohužel je prý okamžitě uklidili.“
„Tento případ bude opravdu komplikovaný,“
usilovně přemýšlel Ótani.
56 57
„Nesmíš nad tím pořád tak dumat!“ Ótaniho matka otevřela balíček.
Byl v něm oběd.
Všichni tři obědvali v malém parku mezi mrakodrapy,
kam se chodilo o přestávce. Foukal osvěžující vítr
a bylo to příjemné odpoledne.
„Drahoušku, to je tvé oblíbené terijaki, dej si.“
„Ano, mamá.“
Ótani se dal do jídla a trošku se přitom začervenal.
Jumie měla k obědu hamburger a colu v kelímku, které si donesla
z blízkého McDonaldu. „Je to jednoduché schéma,“ řekla,
zatímco se cpala hamburgerem. „Majetek, který byl zanechán
Kijoko Doiové, úplně rozebrali její opatrovník doktor Doi
a teta Čikako Jamamotová. Podcenili ji a mysleli si, že se do jejích dvaceti
nemusí ničeho obávat, ale ona jim zničehonic oznámila, že se bude vdávat.
V případě, že by si před svými dvaceti někoho vzala, mohla by o tom majetku
rozhodovat volně, i když jí ještě dvacet nebylo. Kdyby se to stalo, došlo by
jí, že už ho někdo použil. A proto jí doktor Doi a ostatní dali do sklenky jed,
aby ji zabili. Doktor to chtěl ututlat jako smrt na srdeční selhání, ale kvůli
tomu anonymnímu telefonátu mělo být tělo dáno k pitvě. Doktor a ostatní se
to nějak dověděli a tělo ukradli. Takadovi podstrčili peníze, aby lhal.“
58 59
„To dává smysl, že?“ řekla Ótaniho matka. „Tak proč toho doktora hned
nezavřít?“
„To se ti lehko řekne, mamá,“ Ótani se hořce pousmál, „nemůžeme jen tak
někoho zavřít.“
„Copak vy to běžně neděláte? Předběžné zadržení nebo něco takového.
To přece stačí, no ne?“
„To je něco jiného,“ uzavřel to Ótani.
„Je v tom několik zádrhelů,“ hodila mu Jumie záchranné lano. „Za prvé nevíme,
jestli doopravdy doktor Doi a ostatní používali všechen majetek Kijoko.
Spíš se dá říct, že teď najednou na něco potřebovali peníze.“
„No, ano. Teď to necháváme vyšetřovat.“
„Navíc Kijoko oznámila, že se bude vdávat, až na té narozeninové oslavě.
A hned potom zemřela. Pokud to byla otrava jedem, proč by si pachatel
s sebou na takové místo nosil jed?“
„Když je to doktor, tak to s sebou nějaké ty léky vždycky nosí, ne?“
60 61
„To už jsme také zkoušeli zjistit. Ale kufřík s lékařskými pomůckami
si s sebou nepřinesl.“
„Jedna věc, kterou bychom mohli vzít v úvahu, je, že doktor Doi a ostatní
už předtím věděli o tom, že se Kijoko chtěla vdávat.“
„To ano. Určitě si dávali pozor na to, co Kijoko dělá.“
„Služebnictvo,“ řekla Ótaniho matka.
„Cože, mamá?“
„Taková bohatá slečna přece nemůže žít sama v takovém paláci, ne?
To nebyl nikdo, kdo by se o ni staral?“
„Ano, pokud si dobře pamatuji, dva tam pracují.“
„Takoví přece musí vědět, jestli ta slečna měla nějaký románek. Jestli to ten
doktor věděl, musel se to dozvědět od služebnictva, o tom není pochyb!“
Jumie se usmála, „klobouk dolů, paní Ótaniová, vy jste ale génius,“ řekla.
„Za mých mladých let bylo obvyklé mít služebnictvo. Byli jsme totiž rodina
na úrovni,“ začala, ale Ótani ji urychleně přerušil.
62 63
„Mamá! Nech toho! Když začneš mluvit o tom, jak jsi byla mladá,
táhne se to několik hodin.“
„Raději rychle jez.“
„Jo, jo.“
Když se Jumie podívala na Ótaniho, který poslušně pokračoval v jídle,
bezděky potlačila smích.
Ótanimu v kapse zazvonil pager.
„Drahoušku, ty máš něco s žaludkem?“ podivila se jeho matka.
Jumie spěchala k nejbližšímu telefonu. Netrvalo to ani minutu a přiběhla
zpět, „pane inspektore, máte hned přijet do domu Kijoko Doiové.“
„Co se stalo?“
„Prý byl doktor Doi zabit.“
„Sakra! Snad to není pomsta ze záhrobí!“ vstal.
„Drahoušku. Zase jsi nedojedl oběd.“
„Teď se nemůžeme bavit o jídle, mamá.“
„Když budeš jíst jen maso, nahromadí se ti cholesterol, zúží se ti tepny
a brzo umřeš! Co bych dělala, kdybys mi umřel?“
64 65
„Jo, tak jo!“
„Co se bude dít s tím sídlem?“ zeptal se Ótani, když v taxíku dojídal oběd.
„Slyšela jsem, že se ho chtějí zbavit. Ale vypadalo to,
že žena doktora Doiho tam chce zůstat bydlet.“
„Asi si to rozmysleli.“
„Drahoušku, sněz všechnu tu mrkev.“
„Nechutná mi, mamá.“
„Jez!“
„Ano.“
Řidič taxíku při řízení musel zadržoval smích.
Sídlo, ve kterém bydlela Kijoko Doiová, je přesně to, co by jeden nazýval
„zámkem“. Snad se mi to jen zdá… Ale, postavený z rudých cihel,
i v poledním slunečním světle vypadá zahalený do temnoty jako
z nějakého duchařského příběhu, pomyslela si Jumie.
Šúdži Mitani říkal, že doktor Doi zkolaboval na kraji otevřené haly,
kde se konala oslava.
66 67
Z úst mu vytékala krev. Policisté z identifikačního už pracovali
a Arimoto tu už překvapivě také byl.
„To děvče umřelo také na tomto místě?“ zeptal se Arimoto.
„Přesně tak. Je to jako síla osudu, že? A příčina smrti?“
„Podívejte se támhle,“ to, na co Arimoto ukazoval prstem, vypadalo jako část
spadlého zábradlí. Ótani viděl, že jsou pryč tak dva metry zábradlí na chodbě
v prvním patře, ze kterého se díval Šúdži Mitani.
„Aha, že by se opíral a spadl?“
„Přesně tak.“
„Řez je krásně čistý. Je to uříznuté nejspíš pilkou.“ Jumie vyhlédla z místa,
kde nebylo zábradlí, a zvolala: „Proč se asi opíral, pane inspektore?“
„Hej! Moc se nevykláněj, je to nebezpečné.“
„To je v pořádku. Asi se chtěl na něco podívat,“ řekla si Jumie jen tak
pro sebe a najednou se jí za zády ozvalo: „Ano.“ Jumie se lekla.
68 69
Jak byla vykloněná, pokusila se otočit, ale nešlo to. Ztratila rovnováhu
a přepadla dopředu do prázdna.
„Pozor!“ zakřičel Ótani.
Jumie se naštěstí zachytila zábradlí. „Pomóc!“ I kdyby spadla po nohou,
určitě by si přinejmenším něco zlomila.
„Vydrž!“ Ótani bral schody nahoru do patra po čtyřech a hned byl u ní.
Všichni byli udivení jeho pohotovostí. Když ji konečně vytáhl nahoru,
zalapala po dechu. „Jsi v pořádku?“
„Omlouvám se,“ Jumie byla zalita studeným potem, „za ty starosti.“
„Neříkal jsem, že je to nebezpečné?“ zlobil se Ótani, ale potom Jumii objal.
70 71
„Díky bohu! Kdybys umřela, tak...“
„Inspektore!“ Jumie Ótaniho poplašeně odstrčila.
„Vážně se vám velice omlouvám,“ řekla tiše žena, co na Jumii promluvila.
„Vy jste...“
„Starala jsem se o slečnu Kijoko od jejího narození. Jmenuji se
Čie Murataová.“ Byla to klidná žena ve věku okolo 45 let.
Byla celá v černém.
Asi stále z úcty ke Kijoko.
„Paní Murataová, říkala jste před chvílí ‚ano‘?“ zeptala se Jumie.
„Říkala.“
„Tak co chtěl vidět doktor Doi, když se opíral o zábradlí?“
„Viděl slečnu Kijoko…“ Ótani a Jumie si vyměnili pohledy.
„Ale ta přece zemřela!“
72 73
„Ani já to moc nechápu,“ řekla Čie Murataová. „Přicházela jsem po téhle
chodbě. On přicházel z opačné strany a zrovna, když došel až sem,
podíval se dolů, a něco ho překvapilo. Vypadal vyděšeně, zakřičel
‚Kijoko‘ a vyklonil se přes zábradlí.“
„Aha,“ přikývl Ótani. „A vy jste… viděla jste ji?“
„Ne.“
„A neměla jste v úmyslu se podívat?“
„Seběhlo se to hrozně rychle. Hned spadl i se zábradlím…“
„Byla to okamžitá smrt? Jde mi o to, jestli něco neřekl?“
„Neřekl nic.“
Jumie se po chvíli zeptala. „Byla jste poblíž, když Kijoko umřela?“
„Ne,“ zavrtěla Čie Murataová hlavou. „Připravovala jsem v kuchyni večeři.“
„Přiběhla jste až potom, co upadla?“
„Ano. Zavolali mě totiž.“
74 75
„No… měli jsme anonymní telefonát, že byla Kijoko otrávena.“
„Opravdu?“
„Nevypadáte moc překvapená.“
„Viděla jsem, jak se na ni pan Doi díval. Určitě tu zůstala po slečně Kijoko
vůči němu zášť. To znamená, že pan strýc slečnu Kijoko zabil.“ Čie Murataová
to řekla se samozřejmým tónem v hlase. „A tak to bude dále vyšetřovat
policie, že?“
„Po pravdě řečeno, tělo Kijoko zmizelo.“
Čie Murataová se zatvářila vyděšeně. „Říkala jste, že zmizelo?“
„Jsou i tací, co říkají, že odešla po svých.“
„Cože…slečna Kijoko?“ do tváře Čie Murataové se poprvé nalila krev.
„Stále to moc nechápu.“
„Že žije! Slečna Kijoko!“ Jakoby už nic neslyšela, Čie Murataová odběhla
pryč.
„Možná jsem jí to radši neměla říkat,“ řekla Jumie.
76 77
„To je jedno. Pojďme každopádně dolů.“
Když se vrátili do přízemí, právě přibíhala manželka doktora Doie, Fumie.
„Je mi to moc líto,“ oslovil ji Ótani. „Rád bych vám položil několik otázek.“
Ale Fumie Doiová chvíli jen nepřítomně stála u mrtvého těla svého manžela.
„Paní Doiová?“
„Eh? Ach ano, co, prosím?”
„Je mi to opravdu moc líto.“
„Děkuji.“
„Proč sem dneska váš manžel přišel?“ když otázku položil podruhé, zdálo se,
že to konečně pochopila i paní Doiová.
„Ani pořádně nevím. Říkal, že se sem zajde podívat, aby se rozhodl, jestli to
tu prodá, nebo co bude dělat.“
„Šel někdo s ním?“ zeptala se Jumie.
78 79
„Totiž, když už o tom mluvíte, v jeden moment zazvonil telefon a on potom
rychle odešel.“
„Nepochytila jste, od koho ten telefonát byl?“
„Nic neříkal.“
„Neslyšela jste, co do telefonu říkal?“
„Ne. Vůbec.“
„Opravdu?“
Když Fumie Doiová přerušila otázku, vypadala ošklivě rozrušeně. „Totiž,
manžel říkal, že… že je Kijoko živá. Je to vážně pravda?“
„Totiž…“ když Jumie jen stručně vypověděla fakta, Fumie přikývla: „Ach tak,
to potom…“ zarazila se v půli věty a odešla pryč.
„Jako by ji manželovy ostatky vůbec nezajímaly,“ řekl Ótani ohromeně.
Když Fumie odcházela, ve dveřích se minula s mladým mužem,
který právě vstupoval.
80 81
4.
„Jmenuji se Kóiči Učida.“ Byl to sympatický, seriózně vypadající mladík.
„Teď jsem volal na Doiovu kliniku, když jsem slyšel, že strýček… přiběhl
jsem.“
„Je mi to opravdu moc líto.“
„To je příšerné.“ Kóiči Učida jednou pohlédl na mrtvolu a odvrátil se.
„Vy jste byl bratranec Kijoko?“
„Ne, vzdálenější. Ani s tímhle strýčkem nejsme přímo opravdový strýc a
synovec, ale není pro to pojmenování, takže…“
„Měl jste Kijoko rád, že?“ řekla Jumie.
„Ano. Ale nedalo se to považovat za lásku nebo zamilovanost, to ne. Bylo to
slaboučké děvče. Kdybych se o ni nestaral, zhroutila by se.
82 83
Řekněme, že jsem spíš byl takovým rytířem ochráncem,“ vysvětloval Kóiči.
„Takže, když jsem slyšel, že bude s nějakým jiným mužem, byl to trochu šok,
ale byl jsem rád, že bude mít muže, který by se o ni staral,“ domluvil.
„Pane Učido,“ ozval se hlas a objevila se Čie Murataová.
„Ano, paní Murataová?“
„Promiňte, máte telefon.“
„Já?“
„Ano. Od slečny Kijoko.“
„Co prosím?“ zeptal se znovu Kóiči v naprostém úžasu. „Paní Murataová,
to nemůžete myslet vážně.“
„Prosím vás, zvedněte to,“ ukazovala k telefonu.
Kóiči zvedl sluchátko s nechápavým výrazem. Ótani a Jumie přišli blíž
a naklonili uši k hlasu, který byl ze sluchátka slyšet.
„Haló, tady Učida…“
84 85
„Kóiči?“ uslyšeli hlas mladé ženy.
„Kijoko, ty…“ Kóiči nebyl schopen slova.
„Jsi překvapený? Promiň.“
„Ty žiješ?“
Krátká odmlka. „Hm, nemůžu říct jedno, ani druhé,“ zněla odpověď.
„Co to znamená?“
„Je to stejné, jako bych umřela. Jako bych napůl umřela. Dovolili mi žít déle
jen proto, abych se mohla pomstít.“
„Pomstít?“
„Pomstít lidem, co mě zabili, přece.“
„Nerozumím.“
„Do toho šampaňského dal jed někdo z vás čtyř.“
86 87
„ Jed?“ Kóiči měl oči doširoka otevřené. „Copak já bych mohl udělat něco
takového?“
„Ne, tobě věřím, opominout nemůžu ale nikoho.“
„Počkej! Promluvme si o tom v klidu. Všechno může být zase jako dřív,
když jsi přece jen naživu. Tvůj přítel to ví?“
„Kóiči, můj život visí na vlásku. Jsem mrtvá, ale žiji smrti navzdory. Prosím
tě, vy tři zbylí se dnes v noci sejděte v hale.“
„Tady? Dnes v noci?“
„Ve dvanáct hodin. Já přijdu.“
„ Kijoko, co chceš dělat?!“
„Jsem unavená,“ hlas slábl.
„Kijoko, to ty jsi zabila strýce? Haló?“
Spojení se přerušilo. Kóiči si chvíli užasle prohlížel sluchátko,
jakoby z něj měla Kijoko vystoupit.
„Takže dnes budeš vzhůru celou noc?“ zeptala se Ótaniho matka.
„Vypadá to tak.“
88 89
Ótani si při večeři zapisoval poznámky. „A co ty, Kacukiová?“
Neměli už čas jít domů, tak večeřeli venku. Když to zatelefonoval matce,
přihnala se do třiceti minut. „Rozhodně si musíš dát domácí miso.“
Za chvíli stála polévka miso na stole drahé francouzské restaurace v klasickém
západním polévkovém talíři.
„Rozhodně půjdu také,“ řekla Jumie.
„Kam?“ Ótaniho matka se střídavě dívala každému do tváře.
„Přeci do vily Kijoko Doiové. O dnešní půlnoci se tam ten duch vrátí.“
„A když nebude duchem, znamená to, že je vrahem.“
„Podle mě je ta Čie Murataová dost podezřelá,“ řekl Ótani. „A když už nic
jiného, tak to byla určitě ona, kdo zavraždil doktora Doie.“
„Jenomže pokud tomu tak je, nic neudělá, když tam dnes vtrhneme.“
90 91
„Kdo ví? V každém případě už určila přesný čas. Neřekl bych,
že se nic nestane.“
„Odkud ji budeme sledovat?“
„Toť otázka. Ať se postavíme kamkoli, Čie Murataová by
na to měla přirozeně přijít.“
„Zvenku nic neuvidíme, že?“
„To asi ne.“
„Tak potom je to jednoduché,“ řekla Ótaniho matka.
„Co?“
„Ty se přidáš k těm třem,“ řekla matka směrem k Jumii.
„Kdyby se něco přihodilo, zakřičíš a drahoušek zvenčí přispěchá.“
„No to teda ne. Co když se do toho Kacukiová zamotá a zabijí ji tam?“
„Ale inspektore, to je nejlepší způsob. Uděláme to tak.“
„Kacukiová!“
„Jsem na to připravená, vždyť jsem přece detektiv.“
„Přesně tak,“ řekla Ótaniho matka.
92 93
„Pokud zemřeš ve službě, zapálím za tebe v chrámu vonnou tyčinku.“
„Mamá!“ Ótani sežehl matku pohledem.
„Co to? Už je dvanáct,“ povzdychl si Kóiči Učida.
Jakoby se všem ulevilo. Fumie Doiová a Čikako Jamamotová se střetly
pohledem. „Opravdu to byl jen planý poplach!“ řekly naštvaně.
„Možná je to kvůli mně,“ řekla Jumie.
„Ale kdeže, Kijoko si to určitě rozmyslela, protože je to hodný člověk.“
„Přestaň Kóiči, děsíš mě.“
„Ale skutečností zůstává, že zmizela.“
„Nemůže být jenom někde zašantročená?“
„To snad… Kijoko přece není žádné zboží.“
„V každém případě, já jdu domů,“ zvedla se Fumie Doiová,
„mám doma smuteční hosty.“
94 95
„Nevypadáš moc smutně,“ řekl Kóiči, ale Fumie v klidu odvětila: „Když jste
s někým tolik let manželé, nakonec vás omrzí. Čikako, pojedeš se mnou
autem?“
„To zní dobře. Stejně se u vás musím taky aspoň jednou ukázat.“
„Já zkusím ještě chvíli počkat,“ řekl Kóiči.
„Dělej si, co chceš,“ řekla Fumie a vydala se k východu, „z onoho světa
je to daleko, a tak se možná opozdila. Kdybys ji potkal, tak ji pozdravuj.“
„Budu.“
Fumie a Čikako odešly. Kóiči zakroutil hlavou: „Zabil bych je,“ zabručel.
Zvuk auta se vzdálil.
„Dáte si něco k pití?“ zeptal se Kóiči.
96 97
„Ani ne, já…“
„S jedem si nedáte?“ narovnal se Kóiči a zavolal: „Paní Murataová!“
Čie Murataová vykoukla, Kóiči si řekl o čaj, ona ihned přinesla černý čaj a
zase odběhla.
„Je to v pořádku, nabídněte si.“
Jak ji pobídl, Jumie se také napila. Alespoň tolik kuráže bylo potřeba.
„Je to ale zvláštní případ,“ řekl Kóiči.
„Ano, ale myslím si, že ve skutečnosti je to docela jednoduché.“
„Co tím myslíte?“
„Kijoko zemřela. Věřím, že je to jasný fakt. Pak došlo k tomu, že někdo ukradl
a schoval tělo. Z jakého důvodu?“
„Nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že byla otrávená.“
„Ale když to tělo ukradli, jako by se rovnou přiznali. Není to tak?“
„No, to je.“
„Jsem přesvědčená, že je to přesně naopak,“ řekla Jumie, „že to bylo proto,
aby skryli fakt, že Kijoko ve skutečnosti otrávena nebyla.“
98 99
„Moc vám nerozumím.“
„Je jasné, že dědictví Kijoko by připadlo doktoru Doiovi nebo Čikako
Jamamotové. Takže se nemuseli o nic pokoušet. Ale co vy, pane Učido?
Spoléhal jste se na to, že si Kijoko vezmete a budete moct nakládat s jejím
dědictvím, nicméně Kijoko najednou prohlásila, že si bude brát nějakého
jiného muže. Docela vás to překvapilo, že?“
„Co to říkáte?!“
„Jenomže, ihned poté Kijoko zemřela. Tehdy jste nám zavolal jako anonym,
že byla otrávena. To na chvíli zastavilo převod majetku na rodinu Doiových.
Mezitím jste mohl přemýšlet, co dál. A tak vás napadlo, že byste mohl
schovat tělo. Zašel jste do márnice, podplatil Takadu, svlékl jste Kijoko šaty,
poté je oblékl někomu jinému, třeba Takadově přítelkyni, nechal jste koronera
se s ní setkat a tělo jste odvezl někam, kde se ztratí mezi jinými neidentifikovatelnými
těly.“
Kóiči s bledou tváří dopil čaj.
„A potom jste chtěl zabít všechny tři, jak manželé Doiovi, tak i Čikako
Jamamotovou a nechat nás, abychom si mysleli, že to byla práce Kijoko.
Kdyby ti tři umřeli, dědictví by se nakonec dostalo až k vám.
A mělo by se za to, že se jim to stalo proto, že otrávili Kijoko.“
100 101
„Máte nějaký důkaz? Taková hloupost.“
„Slabým místem byl Takada. Takoví lidé se hned vzdávají. Kdyby měl jen
schovat tělo, nějak by to zvládl, ale když se měl stát spolupachatelem vraha,
začal se bát. Takže když doktor Doi přišel k tomu zábradlí, ten člověk
v oblečení Kijoko, to byla Takadova přítelkyně? Nebo jste to možná byl vy
sám? Když se člověk dívá z výšky, není to úplně jasné. Když jste si zavolal
Fumii Doiovou a Čikako Jamamotovou dnes večer, říkám si,
co jste měl v plánu dělat? Ale to snad ne!“
„Co myslíte?“
„Upravil jste jim brzdy.“
Kóiči zbledl.
„Určitě to bude pořádně vidět na infračervené fotografii.
To vás mělo napadnout.“
„Vy!“
Kóiči zničehonic vyskočil na Jumii. Oběma rukama ji chytil pod krkem.
Jumie lapala po dechu. „Zabiju tě, zabiju tě.“
Cítila, jak ztrácí vědomí. Teď umřu, pomyslela si. Pane inspektore, milovala
jsem vás...
Ozval se zvuk, jako když v chrámu bijí zvony na Nový rok,
a Kóičiho stisk najednou povolil.
102 103
Když se pořádně rozkoukala, Kóiči Učida ležel na zemi
a Ótaniho matka stála nad ním s velkou pánví v ruce.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, zachránila jste mě.“
„Drahouškovi by se odrazilo na hodnocení,
kdyby nechal zemřít podřízenou.“
Jumie se potácivě zvedla, „mnohokrát vám děkuji.“
Ótani vrazil do místnosti a vyvalil oči.
Matka s pánví v ruce právě vysvětlovala Jumii:
„…klíčem k dobré omeletě je dát tam dost oleje.“