Modernisme – hudba
Jiří Pešek
KJIB014 Katalánský modernismus
Universidad Masaryk de Brno
Katalánský modernismus v hudbě
• Modernismus přinesl zásadní změnu módy v hudbě – do té doby vše podřízeno italské
estetice, modernismus nabídl pohled více na sever (R. Wagner). Wagnerovy opery
znamenaly nejen zcela inovativní umělecký přístup, ale akcentovaly i katalánské národní
cítění vzešlé z národního obrození.
• Vznik významných pěveckých institucí: 1891 – Orfeó Català, 1901 – Orfeó de Sants, 1904 –
Orfeó Gracienc. 1909 – dokončení Palau de la Música Catalana. Hudba se díky tomu čím
dál víc stávala masovou záležitostí, na kultuře se podílely i nižší vrstvy společnosti. Klíčovou
hudební institucí byla po celou dobu modernisme samozřejmě i barcelonská opera Liceu.
• Velká pozornost se dostává znovuobnovení tradičních lidových písní – v této oblasti vyniká
zejména Francesc Alió (1862-1908), barcelonský skladatel a pianista, autor hudby (1892) k
současné katalánské hymně Els Segadors. Ze stejného období pochází i „druhá“ katalánská
hymna El Cant de la Senyera (1896).
• Mezi nejvýznamnější postavy katalánského modernismu v hudbě patřili: Felip Pedrell, Isaac
Albéniz, Enric Morera, Enric Granados, Jaume Pahissa, Lluís Millet, Amadeu Vives, Antoni
Nicolau, Apel·les Mestres, Joan Lamote de Grignon. A v případě mallorské školy Antoni
Noguera.
Liceu - exteriér
Liceu - interiér
Liceu po ničivém požáru v roce 1994
Orfeó Català
• Nejznámější katalánský pěvecký sbor, založen 1891 v Barceloně (Lluís Millet, Amadeu Vives).
Inspiroval se ve sborech z jiných evropských zemí, které vystupovaly na Světové výstavě 1888,
zároveň vznik národního pěveckého sboru zapadal do postobrozeneckého přístupu k pocitu
katalánství.
• První veřejný koncert (1892) → následuje drobná krize, později se ale sbor konsoliduje jako
významná kulturní instituce modernistické Barcelony. Původně jen mužský sbor, v roce 1896
vzniká i ženský. Orfeó od počátků provozuje i vynikající hudební školu pro děti, čímž si
zajišťuje stálý přísun talentů. V následných letech si soubor získal velké uznání ve Španělsku i
v zahraničí, na katalánské umělecké scéně má vliv od konce 19. stol. až do současnosti. Roku
1909 oficiálně začíná sídlit v Palau de la Música Catalana.
• Lluís Millet i Pagès (1867-1941): Zakladatel a až do své smrti šéf souboru (tuto roli později
přebrali i jeho potomci). V roce 1904 zakládá Revista Musical Catalana. Celý život zasvětil
svému sboru.
• Amadeu Vives (1871-1932): Spoluzakladatel Orfeó, většinu své kariéry se však věnoval
skládání. Specializoval se zejména na zarzuely, avšak složil i několik oper a pro Orfeó Català
uzpůsobil řadu sborových aranžmá (Els Segadors, L’Emigrant, La Balanguera).
Orfeó Català (2016)
Dílo Richarda Wagnera v Katalánsku
• Richard Wagner (1813-1883): Německý hudební skladatel, představitel romantismu. Spojen
i s českými zeměmi. Nejznámější operní díla: Bludný Holanďan, Lohengrin, Tristan a Isolda,
Tannhaüser, Prsten Nibelungův, Parsifal.
• Wagnerova hudba i jeho osobnost se v Katalánsku staly důležitým zdrojem inspirace nejen
pro kat. hudebníky (tzv. wagnerisme vyznával např. i Gaudí → bavorská vlajka v Park Güell).
První kontakt s Wagnerovou hudbou Katalánsku zprostředkoval J. Anselm Clavé (koncerty
1862). Roku 1870 založena Societat Wagner (J. Marsillach, F. Pedrell, J. Letamendi) →
postupné seznamování kat. publika s Wagnerovou hudbou (koncerty, překlady jeho děl do
katalánštiny, biografie v katalánštině apod.).
• V Teatre Principal (1882) a v Liceu (1883) premiéra opery Lohengrin, později už Wagnerova
hvězda v Katalánsku stoupá → Bludný Holanďan (1885, Liceu), Tannhaüser (1887, Liceu) –
radikální změna, umělecké kruhy do té doby jasně preferovaly IT a FR operu. V roce 1901
vzniká v Els Quatre Gats Associació Wagneriana (tato organizace měla za cíl propagovat
Wagnerovu hudbu a ideály, starala se o překlady jeho díla do katalánštiny apod.). Silný vliv
mělo Wagnerovo dílo v Katalánsku prakticky až do 30. let 20. stol., o čemž svědčí četné další
premiéry jeho hudebních děl (např. Parsifal roku 1913).
Předchůdci modernismu
• Josep Anselm Clavé (1824-1874): Katalánský republikánský politik, spisovatel a hudební
skladatel. V dětství napůl oslepl, jako samouk se věnoval hudbě a poezii. Několik let se živil
jako kytarista v barcelonských kavárnách (lidové písně). V roce 1850 dal dohromady vůbec
první pěvecký sbor na Pyrenejském poloostrově (La Fraternitat, 1857 přejmenováno na
Societat Coral Euterpe) → takto dokázal hudbu přiblížit i nižším vrstvám, což bylo jeho
největším dílem z hlediska katalánské historie → dokázal nižší společenské vrstvy vtáhnout
do tvorby kultury.
V Jardins d’Euterpe pravidelně pořádal koncerty a společensko-kulturní akce, čímž velice
napomohl v katalánské společnosti vybudovat širší hudební povědomí. Na základě jeho
odkazu později vznikl Orfeó Català. Clavé byl autorem první katalánské zarzuely (L’aplec del
Remei, 1858).
• Josep de Letamendi (1828-1897): Katalánský lékař, filosof, spisovatel a hudební skladatel.
Vystudoval medicínu a většinu svého života působil jako univerzitní profesor v Barceloně a v
Madridu. Byl vášnivým wagneriánem a jednou z klíčových osob při uvedení „Wagnerova
kultu“ do katalánského prostředí. Od roku 1885 se sám aktivně věnoval hudbě, jeho
nejznámějším dílem je Missa de Rèquiem (1887).
Předchůdci modernismu
• Felip Pedrell i Sabaté (1841-1922): Katalánský muzikolog, hudební skladatel a kritik, jeden z
průkopníků modernismu v hudbě. Jako malý zpíval v dětském sboru katedrály v Tortose, kde
se mu též dostalo jediného hudebního vzdělání, pak už jen samouk. Od roku 1873 žil v
Barceloně, působil jako asistent dirigenta orchestru v Teatre Circ. Do společenského
povědomí vstoupil coby autor dvou úspěšných oper uvedených v Liceu: L’último
abenzeraggio (1874) a Quasimodo (1875). Posléze několik let tráví v Itálii a Francii, inspiruje
se evropskou hudbou.
Roku 1881 se vrací do Barcelony, nadále se věnuje hudbě, zároveň ale též odborně
publikuje a jeho teoretické studie mají pro modernistickou hudební scénu v Katalánsku
velký význam – působil i institučně v Institut d’Estudis Catalans či Orfeó Català. Zároveň byl
velice produktivním skladatelem (přes 300 děl); mezi jeho další opery patří Els Pirineus
(1893, v Liceu 1902), La Celestina (1902) či El comte Arnau (1904).
Felipe Pedrell: «Al santo studio, al cielo» de "Quasimodo" (1875)
Felipe Pedrell: «Ai, Tolosa i ai, Provença» de "Els Pirineus" (1902)
Isaac Albéniz i Pascual (1860-1909)
• Katalánský hudební skladatel a mezinárodně uznávaný klavírista.
Odmalička velice nadaný – ve 4 letech první koncert, v 8 letech
koncertní šňůra po Katalánsku. I později cestuje – koncertuje po
celém Španělsku a navštíví několik zemí Jižní Ameriky.
Středobodem těchto cest je zprvu Barcelona, později Madrid, kde
rodina sídlí. Kromě toho je již dobře zapsán u španělské šlechty →
zisk kontaktů, snaha o studia v Bruselu, nakonec studium u Liszta.
• Dlouhé roky pobýval v Paříži a Londýně, díky výhodné smlouvě se
více věnoval skládání na zakázku, avšak zůstával v kontaktu s
předními umělci té doby. Zemřel předčasně v roce 1909. V
Barceloně je po něm pojmenován královský letohrádek.
• Byl vůbec prvním katalánským hudebníkem, jemuž se podařilo
dosáhnout mezinárodního věhlasu. Skládal písně, klavírní skladby,
několik oper a orchestrální hudbu, celosvětově však proslul jako
interpret. Silně ovlivněn romantismem.
• Vybrané dílo: Suite espanyola (1883-1894), La Vega (1897), Iberia
(1907); Asturias – adaptace pro kytaru.
Isaac Albéniz
(portrét R. Casase)
Enric Morera i Viura (1865-1942)
• Nesmírně produktivní katalánský skladatel, autor asi nejlépe
ztělesňující ideály hudebního modernismu. Jeho otec byl hudebník,
proto Morera brzy začal studovat zpěv, piano a housle. V počátcích
kariéry silně inspirován Albénizem, s nímž se později spřátelil.
• V letech 1885-1890 studium hudby v Bruselu, pak návrat do
Barcelony, kde o sobě následně dává vědět v uměleckých kruzích.
Byl v častém kontaktu s ostatními umělci kat. modernismu, kde se
definitivně proslavil operou La fada (1897). Komponoval zejména
pro katalánské lyrické divadlo, ale věnoval se i mnoha dalším
žánrům. Zhudebnil texty dramatiků jako Rusiñol, Verdaguer či
Guimerà. Do lidového povědomí se zapsal zejména svými
sardanami. Ovlivněn tvorbou R. Wagnera.
• Ukázka díla: Cançons de carrer (1926) – L’oreneta.
• Opery: La fada (1897), Empòrium (1906), Bruniselda (1906), Titaina
(1912), Tassarba (1916).
• Sardany: La Festa Major (190?), La Santa Espina (1907), L’Empordà
(1908), Les fulles seques (1909), La sardana de les monges (1919),
Baixant de la font del gat (1922).
Enric Morera
(portrét R. Casase)
Enric Granados i Campiña (1867-1916)
• Katalánský pianista a hudební skladatel. Jeho otec byl voják, Granados již od dětství miloval
vojenské kapely, proto se usilovně začal věnovat hudbě. Časem se z něj stal vynikající
pianista, spolu s Albénizem považován za nejlepšího katalánského pianistu všech dob.
• Měl dobré vztahy se šlechtou, proto se mu v počátcích kariéry dařilo najít mecenáše a z
barového pianisty povýšil na jednoho z nejlépe placených učitelů hry na piano v Barceloně.
V roce 1887 přesun do Paříže s cílem studovat na tamní konzervatoři → po příjezdu ho
břišní tyfus upoutal na lůžko, a tak nestihl přijímací zkoušky a pak již nesplňoval věkový
limit. I tak pro něj byl pobyt v Paříži umělecky přínosný, spřátelil se tam s Albénizem. V roce
1889 návrat do Barcelony, začátek koncertních vystoupení. V průběhu 90. let 19. stol se
stává známějším, často koncertuje ve Španělsku a ve Francii, i když je znám svou velkou
nervozitou před každým vystoupením. Roku 1898 uvádí v Madridu operu María del Carmen,
která zaznamenává velký úspěch.
• Granados měl vždy i silné pedagogické vlohy a kvůli velké rodině (šest dětí) hledal obživu →
snaha získat místo na některé z hudebních akademií v Barceloně či Madridu → to se
nepovedlo, proto roku 1901 zakládá vlastní hudební školu Acadèmia Granados, kterou
prošla celá řada později významných osobností katalánské hudební scény. K výuce hry na
piano přispěl i vlastními učebnicemi (technika používání pedálů – první ve Španělsku).
• Ukázka díla: Danses espanyoles (1892-1900), Valsos poètics (1899), Azulejos (1909 –
dokončení Albénizovy skladby), Goyescas (1911).
Enric Granados i Campiña (1867-1916)
• Goyescas (1911): Klavírní skladba rozdělená do několika
částí, celkově trvá necelou hodinu. Inspirace malířem
Goyou a jeho dobou – skladba je inspirována
atmosférou Goyových obrazů. Jedna z posledních
skladeb romantismu, zároveň Granadosovo vrcholné
dílo. Premiéra v březnu 1911 v Palau de la Música
Catalana.
• Goyescas (1915): Opera vytvořená na základě předchozí
skladby. Granados ji nemohl uvést v Barceloně, proto
domluvil světovou premiéru v pařížské Opeře → tomu
zabránil začátek I. sv. v. → nakonec premiéra 28. ledna
1916 v neméně slavné Metropolitan Opera (New York)
a zaznamenala takový úspěch (životní úspěch, splněný
sen), že Granados byl pozván do Bílého domu zahrát na
piano prezidentu Wilsonovi. To se mu ale stalo osudným
→ změna termínu a trasy návratu do Evropy → 24.
března 1916 plul Granados s manželkou na lodi Sussex z
VB přes Lamanšský průliv, loď byla torpédována
německou ponorkou, příď lodi se potopila a Granados i
s manželkou při neštěstí zahynuli.
Enric Granados
(Foto: Antoni Esplugas)
Vrak lodi Sussex (1916)
Joan Lamote de Grignon (1872-1949)
• Barcelonský (rodiče však pocházeli z Francie) hudební
skladatel, pianista a dirigent. Vystudoval konzervatoř při
barcelonském Liceu, kde později působil i jako pedagog a
ředitel. Historicky je jeho postava spjatá zejména s
dirigentskými úspěchy. V roce 1914 byl dirigentem
celosvětově proslulé Berlínské filharmonie, v katalánsky
mluvícím prostředí pak několik filharmonií a hudebních
orchestrů spoluzakládal (1911 – Orquestra Simfònica de
Barcelona, 1943 – Orquestra Municipal de València.
• Přiblížil klasickou hudbu běžným lidem, v Katalánsku
popularizoval zejména skladby Strausse a Beethovena.
Coby tvůrce složil asi padesát písní, několik symfonií,
oratorium Nit de Nadal (1906) a lyrické drama Hespèria
(1907).
Joan Lamote de Grignon
Jaume Pahissa i Jo (1880-1969)
• Barcelonský hudební skladatel a dirigent. Osobnost spojená s
modernismem, byť většinu své hudební kariéry prožil až po
jeho skončení. Snad pod vlivem modernismu se původně
věnoval studiu architektury, nakonec ale zvítězila láska k hudbě.
Studoval např. u Enrica Morery.
• V začátcích své hudební kariéry skládal hudbu k divadelním
představením (La presó de Lleida, 1906), později psal zejména
opery. Pahissa je pravděpodobně dosud katalánským autorem
oper s největším počtem světových premiér v Liceu. Mezi jeho
nejznámější patří: Gal·la Placídia (1913), La morisca (1919),
Marianela (1923) či La princesa Margarida (1928).
• Pahissa byl republikánem, po vypuknutí občanské války pobýval
nějakou dobu v Barceloně, ale roku 1937 dostal nabídku
dirigovat koncerty v Buenos Aires, kde se nakonec usadil a roku
1969 tam zemřel.
• Více informací: https://jaumepahissa.org/.
• Dokument TV3: http://www.ccma.cat/tv3/alacarta/programa/titol-video/video/3094110/.
Jaume Pahissa
Doporučená četba (a poslech)
• AVIÑOA, Xosé. La música i el Modernisme. Barcelona: Curial, 1985.
• AVIÑOA, Xosé. Modernisme i Modernistes - Música i Modernisme: Definició i Període.
Lunwerg editores, 2001.
• AVIÑOA, Xosé. “Modernisme i música: una reflexió al cap dels anys“ In: Recerca
Musicològica XIV-XV, 2004-2005, pp- 107-122.
• MILTON, John W. El rossinyol abatut: Enric Granados, una vida apassionada (1867-1916).
Lleida: Pagès, 2005.
• CATALUNYA RÀDIO: La música del Modernisme (amb Xosé Aviñoa). 06/12/2012.
Odkaz: http://www.ccma.cat/catradio/alacarta/nom-programa/443---La-musica-del-Modernisme/audio/685817/
• CATALUNYA 2011: Gran Teatre del Liceu. 28/02/2014.
Odkaz: http://catalunya2011.blogspot.cz/2014/02/gran-teatre-del-liceu.html