XXV. Letní škola klasických studií
Eikón, imago, simulacrum. Obrazy
a vizualita antiky
1. července - 4. července 2017, Brno
Kabinet pro klasická studia - Katedra divadelních studií FF MU Asociace
učitelů klasických jazyků ALFA
Antika bývá vnímána jako doba velkých vypravěčů a pozorných posluchačů. Pojďme si
připomenout, že Řekové a Římané byli také milovníci podívaných všeho druhu:
svátečních průvodů, opulentních divadelních představení, teatralizovaných sportovních
utkání a mnohých dalších. I běžném životě se obklopovali uměním, ať už to byly sochy a
reliéfy, které zdobily fasády veřejných budov nebo fresky na stěnách soukromých vil.
Tyto "obrazy" byly jedním z pramenů, z nichž čerpala příběhy antická literatura a také
divadlo. Nemalou pozornost budeme věnovat i všem podobám vizuálního odkazu antiky
v pozdější evropské kultuře až do současnosti.
Mgr. Radka Fialová (KKS FLÚ AV ČR)
„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Obrazy pekla v raně křesťanské literatuře a umění
Kdo by neznal výše uvedený citát z Matoušova evangelia… Podívejme se blíže na to, jak
si křesťané představovali zásvětní krajiny a jaké tresty byly určeny hříšníkům. Sugestivní
obrazy pekla rozvíjí zejména tzv. apokryfní literatura, tedy spisy, které nebyly z různých
důvodů přijaty do novozákonního kánonu. Jedním z nejstarších textů, který se tématu
věnuje, je Zjevení Petrovo, jež dále ovlivnilo Zjevení Pavlovo a skrze tento spis představy
o zásvětí panující ve středověké Evropě.
V přednášce se dotkneme i návaznosti raně křesťanských představ na obrazy antického
podsvětí, jemuž podle mytologických představ vládl bůh Hádés s  manželkou
Persefonou. Přednáška bude doplněna textovými a obrazovými ukázkami.
doc. Ivan Foletti, MA (SDU FF MU)
Jak zobrazit člověka? O teorii obrazu prvních křesťanů
Křesťanské náboženství vycházelo ve své teorii obrazu z židovské, do velké míry
ikonofobní, tradice. Intelektuálové a theologové se proto v prvních stoletích stavěli k
zobrazování lidské tváře skepticky. Krom biblické tradice která obrazy zakazovala z
theologických důvodů, byla hlavním problémem i jiná otázka: smrtelné (či mrtvé, jak
říkali církevní otcové) tělo je možné zobrazit, ale co nesmrtelnou duši? Paulinus z Noly
Stránka z 1 4
byl například přesvědčen že nikoliv. A přece nakonec síla obrazů zvítězila nad skepsí
církevních myslitelů.... . Cílem mé přednášky bude zamyslet se nad tím proč a jak se
tomu tak stalo.
Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. (SDU FF MU)
Titus Livius a jeho Ab urbe condita jako téma výzdoby rezidencí šlechty v  raném
novověku – příklady z českých zemích
Příspěvek se zaměří na vizuální reprezentace liviovských římských historií v  prostředí
umění a zejména rezidenční kultury aristokracie v raném novověku. Liviovy příběhy se
stávaly zejména od 15. století přirozenou součástí exempel a morálních vzorů určených
humanisticky vzdělané aristokracii, která jejich prostřednictvím definovala svůj vlastní
obraz. Některé tyto vizuální reprezentační strategie budou představeny na konkrétních
památkách, zejména na příkladu rožmberské vily Kratochvíle v jižních Čechách, kde se
liviovský svět symbioticky propojuje v  duchu soudobé umělecké teorie s tématy
Ovidiovými.
Mgr. Tereza Konývková (KDS FF MU)
Čeští vlastenci jako antičtí borci? Aneb o sokolském hnutí a jeho inspiračních zdrojích
(dopolední blok)
Sokolském hnutí, které se postupně formovalo jako součást širšího českého národněemancipačního
hnutí v druhé polovině 19. století, mělo značný, ale z dnešního pohledu
opomíjený vliv na utváření národní identity. Jím budovaná představa o ideálním sokolovi
(a zároveň Čechovi) měla základ v Tyršově interpretaci antického vzdělávacího principu
kalokagathia a v jeho představě o dokonalém mužském těle formulované během 60. a
70. let 19. století. V dílně bude prostřednictvím společné analýzy textů a nepříliš
známých dochovaných obrazových materiálů postupně odkrýváno, jak se dobová
představa o antickém těle stala díky sokolskému hnutí nedílným komponentem v
konstruování české národní identity. Důraz bude kladen především na rozbor formování
těla jako nositele identity, dále na způsob jeho prezentace a včlenění do veřejného
prostoru a zároveň se také v základních obrysech dotkneme genderové otázky
související s národní identitou. Vyvrcholením sokolských snah před první světovou
válkou byl VI. Všesokolský slet konaný v Praze roku 1912, jehož neopominutelnou
součástí byla sletová scéna o životě Athéňanů během bitvy u Marathonu, kterou jako
davové divadlo sui generis vytvořilo asi 1 500 sokolek a sokolů vedených tehdejším
uměleckým šéfem činohry Národního divadla, Jaroslavem Kvapilem. Ve sletové scéně,
která byla přijata nebývale vřele, se čeští vlastenci stali antickými borci, a proto není
možné ji při rozkrývání vlivů antiky na českou identitu pominout.
Mgr. Matěj Novotný (KKS FLÚ AV ČR)
„Přijměte, Athéňané, Peisistrata příznivě, neboť samotná Athéna mu prokázala největší
čest ze všech lidí a přivádí ho zpět na vaši Akropoli." – Boží přítomnost a politická
manipulace v archaických Athénách.
Stránka z 2 4
Otec historie Hérodotos ve svých Dějinách uvádí, že athénský samovládce Peisistratos
byl dvakrát vyhnán, teprve třetí uchopení moci s  pomocí žoldnéřského vojska mu
zajistilo doživotní vládu. Když se moci ujímal podruhé, žádné vojsko nepotřeboval,
jelikož mu prý postačila lest. Podle Hérodotova líčení oblékl do zbroje a postavil na vůz
jednu athénskou dívku, o níž nechal rozhlásit, že je to samotná bohyně Athéna, která ho
přivádí zpět, a hloupí Athéňané tomu uvěřili. Co si má s  touto „historkou" moderní
historik počít? Možných i nemožných (re)interpretací se nabízí vícero, jen jedna z nich
však může být pravdivá. Která to bude?
Mgr. Marie Okáčová, Ph.D. (ÚKS FF MU)
Ut pictura poesis: Vizuální poezie (pozdní) antiky
Vizuální básně – skladby využívající spojeného estetického účinku slova a jeho grafické
podoby – představují jeden z  osobitých způsobů zacházení s  textem v  pozdní antice.
Třebaže zárodky této techniky můžeme najít již ve starších vývojových fázích antické
literatury, mistrovství dosáhlo experimentování s  vizuální stránkou textu až v  tvorbě
Publilia Optatiana Porfyria, římského autora, zřejmě afrického původu, jenž působil na
přelomu 3. a 4. stol. po Kr. Zejména jeho básnickou dílnu proto navštívíme a společně
pronikneme do tajů její technicky rafinované a čtenářsky atraktivní produkce.
Mgr. Ondřej Podavka (KKS FLÚ AV ČR)
Zdeněk Brtnický z Valdštejna a jeho vnímání antických památek během kavalírské cesty
Zdeněk Brtnický z Valdštejna patřil mezi velmi vzdělané příslušníky předbělohorské
nekatolické šlechty na Moravě. Po studiích v Jihlavě, Břehu a Štrasburku absolvoval
tříletou kavalírskou cestu, dokumentovanou jeho latinsky psaným deníkem. Během ní
navštívil několik zemí včetně Anglie a studoval v Orléansu, Veroně a Sieně. Především
období jednoho a půl roku stráveného v Itálii mu poskytovalo příležitosti spatřit
významné antické architektonické památky nebo sochy, ale také vstoupit na místa spjatá
s událostmi antických dějin. Těmto aspektům Valdštejnovy cesty bude přednáška
věnována.
Mgr. Eliška Poláčková - Bc. Amálie Bulandrová (KKS FLÚ AV ČR - KDS FF MU)
Antika ve středověké katedrále (dopolední blok)
Jakkoli se nám spojení středověké katedrály, středobodu života tehdejšího křesťana, a
antického dědictví může zdát nemístné, při bližším pohledu se ukáže, že opak je
pravdou. Středověké chrámy ve svých útrobách ukrývají mnohá umělecká díla, jež
obsahují motivy a postavy spojené s  antickým světem a jeho mytologií: boha vína
Bakcha ověnčeného vinnou révou, děsivou Gorgonu Medúzu s  hady namísto vlasů,
nebo dokonce poťouchlého filozofa Sokrata, procházejícího se po athénské agoře a
kladoucího matoucí otázky svým spoluobčanům. Umělecké předměty, jež tyto výjevy
zobrazují, nejsou často příliš na očích – ukrývají se na svornících opěrných sloupů nebo
na zdobených sedátcích chórových lavic. Občas se ale nenápadně octnou až v
samotném centru dění – třeba na koruně císaře Svaté říše římské! V  této dílně si
prostřednictvím obrázků, textů a audiovizuálních materiálů přiblížíme, jakým způsobem
Stránka z 3 4
je antika přítomná v  prostoru středověkých kostelů a v  obřadech, které se v  nich
odehrávaly.
Mgr. Alena Sarkissian, Ph.D. (KKS FLÚ AV ČR)
Divadlo a vizualita na přelomu epoch
Milovali v antice podívanou opravdu všichni? Kudy vede hranice mezi realitou a
divadlem? Jak křesťané chápou smysl vizuálně atraktivních jevů? Kde hledají pro své
argumenty oporu? Kde nasycují svou touhu po podívané? Tyto a další otázky bude
ohledávat přednáška o vztahu k vizualitě a k divadlu v posledních staletích pohanské
antiky a nástupu křesťanství jako majoritního vyznání a nového pojetí světa.
PhDr. Martin Svatoš, CSc. (KKS FLÚ)
Vizuální poezie v gratulačních sbornících náboženských řádů v Čechách 17. a 18. století
(Příklad benediktinů v Broumově, premonstrátů v Praze a cisterciáků v Plasích)
Přednáška nejprve nastíní humanistické školství náboženských řádů v Čechách v 17. a
v 1. polovině 18. stol., protože gratulační sborníky jsou plodem humanistického vzdělání,
kterého se příslušníkům náboženských řádů dostalo. Poté seznámí posluchače
s  podstatou nového umění elokvence, díky němuž se rozmáhala i vizuální poezie, a
ukáže jednotlivé druhy vizuální poezie a rovněž některé teoretické spisy, které reflektují
tento typ poezie. V  druhé části se přednášká bude věnovat konkrétním příkladům
příležitostné poezie české provenience, totiž gratulačním sborníkům z benediktinského
kláštera v Broumově, premonstrátského kláštera v  Praze na Strahově a cisterciáckého
kláštera v Plasích.
Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D.
Antika klíčovou dírkou viděná (PedF, FF UK)
Anglický učenec Parson už na sklonku 18. století konstatoval, že by rád vyměnil veškeré
komentáře k  Aristofanovi za jediný výtisk athénských novin z  Aristofanových časů.
Prostředky akademického klasicismu se v průběhu prvních desetiletí 19. věku vyčerpaly,
přesněji řečeno z  hlediska potřeb a očekávání společnosti se ukázaly jako příliš
exkluzivní a komunikačně limitované. Patos, exaltovanost a heroickou rétoriku vystřídal,
řečeno s W. M. Thackerayem, duch drobné „čajové tragédie a sendvičové idylky“.
Poptávce po takovéto sendvičové idylce vyšly vstříc různé polohy klasicizujícího žánru.
Jeho podstatu tvoří kombinace ahistorického sentimentu s prvky charakteristickými pro
život člověka 19. století, což vše je důmyslně zasazeno do dovedně komponovaných
historických kulis. Někteří malíři jsou ve svých dílech seriózně archeologičtí, jiní kladou
důraz na cukerínově sladké dětičky hrající si v tógách či milence nyjící na terasách nad
Egejským mořem. Další pak kladou paralely mezi život patricijů ve starém Římě a zvyky
vyšší střední třídy v Paříži či Londýně gründerské epochy. V tomto smyslu je antikizující
žánr bezesporu původním výrazem duchovní atmosféry druhé poloviny předminulého
století. Ideově byl živen více sentimentální literaturou (Bulwer Lyttonovy Poslední dny
Pompejí) nežli aktuálními vědeckými poznatky, což jen zvyšovalo jeho přitažlivost.
Stránka z 4 4