Od svémoci k soudci – vývoj procesního práva

LDT I, 1 Si in ius vocat, [ito]. Volá-li tě na soud, [ať jde].

LDT VIII, 2 Si membrum rupit, ni cum eo pacit, talio esto. Zlomí-li končetinu a nedohodnou se s ním, ať sáhne k odvetě.

LDT VIII, 12 Si nox furtum faxsit, si occisit, iure caesus esto. Krade-li v noci a je-li zabit, je zabit právem.

LDT VIII, 13 Luci . . . si se telo defendit, . . . endoque plorato. Za světla . . . jestli se brání, . . . a ať volá o pomoc.

LDT I, 1 Si in ius vocat, [ito]. Ni it, antestamino. Igitur em capito.Volá-li na soud, ať jde. Jestliže nejde, ať vezme svědky: pak ať ho odvede.

LDT I, 2 Si calvitur pedemve struit, manum endo iacito. Zdráhá-li se, anebo utíká, ať na něj vloží ruku.

Dig. 43.16.1.27  Ulpianus 69 ad edictum Vim vi repellere licere Cassius scribit idque ius natura comparatur: apparet autem, inquit, ex eo arma armis repellere licere. Násilí je možno odporovat násilím, jak píše Cassius, je to slučitelné s přirozeným právem, ale jak také řekl je dovoleno odrazit zbraň zbraní.

Dio. Hal.  2, 26 – 27 (Romulus) ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať je chtěl uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit.

Dio. Hal. 4, 25 Tullius se ukázal jako přítel lidu, a to nejen v těch opatřeních, kterými se zdálo, že snižuje pravomoci senátu a moc patricijů, ale také v těch, kterými se snižuje královská moc, jejíž se z  poloviny zbavil sám. Zatímco králové před ním považovali na správné mít na starosti všechny případy a vymezili všechna soudní řízení, jak soukromoprávní tak i veřejnoprávní tak, aby jim vyhovovali, ale on si vzal na starosti všechny trestné činy, které ovlivňovaly veřejnost, ale pro soukromoprávní případy jsou jmenovány soukromé osoby, které mají být soudci,  a předepsal pro ně normy a  zákony, které sám sepsal.

Dig. 1, 2, 2, 27 Pomponius Cumque consules avocarentur bellis finitimis neque esset qui in civitate ius reddere posset, factum est, ut praetor quoque crearetur, qui urbanus appellatus est, quod in urbe ius redderet. Když konsulové často kvůli válkám opouštěli město, aby byl někdo, kdo by mohl v obci vyhlašovat právo, stalo se, že se volil praetor, který se nazýval městský, protože vykonával právo ve městě.

Marcus Tullius Cicero De re publica 5, 2, 3 Nec vero quisquam privatus erat disceptator aut arbiter litis, sed omnia conficiebantur iudiciis regiis. Je vskutku věcí neslýchanou, aby někdo (praetor) jako soukromník (privatus) působil v celém soudním řízení a vynesl i rozsudek

Dig. 22, 3, 2 Paulus libro sexagesimo nono ad edictum Ei incumbit probatio qui dicit, non qui negat. Ten má dokazovat, kdo tvrdí, ne, kdo popírá.

 

Exekuce a konkurs. Bídné poměry římských dlužníků

 

Římské úpadkového práva rozdělujeme do pěti period:

                       1. perioda -  úprava podaná v Lex duodecim tabularum

                       2. perioda - od lex Poetelia Papiria de nexis

                       3. perioda - od lex Iulia  de cessione bonorum

                       4. perioda - úprava v Codex Thedosianus

                       5. perioda - Justiniánská úprava

LDT III, 3 Ni iudicatum facit aut Luis endo eo in iure vindicit, secum sufito, vincito aut nervo aut compedibus XV pondo, ne maiore, aut si volet minore vincito. Nesplní –li rozsudek a nezaručí-li se nikdo za něj na soudě, ať ho odvede s sebou, spoutá ho buď provazem nebo okovy o váze 15 liber, ne těžšími, nebo, pokud bude chtít, lehčími.

LDT III, 4 Si volet suo vivito. Ni suo vivit, qui eum vinctum habebit, libras farris endo dies dato. Si volet, plus dato. Jestliže chce, ať řije ze svého. Pokud nežije ze svého, ať ten, kdo ho drží v poutech, mu dává každý den libru mouky. Pokud chce, ať dává více.

LDT III, 5 Erat autem ius interea paciscendi ac nisi pacti forent, habebantur in vinculis dies sexaginta. Inter eos dies trinis nundinis continuis ad praetorem in comitium producebantur, quantaeque pecuniae iudicati essent, praedicabatur. Tertiis autem nundinis capite poenas dabant, aut trans Tiberim peregre venum ibant. Bylo však právem dovoleno, aby se v té době dohodli, pokud se nedohodli, byli drženi v poutech 60 dnů. Během této doby po tři po sobě následující trhové dny předváděni před praetora na shromaždiště lidu a bylo vyhlašováno, k jaké částce byli odsouzeni. Při třetím trhovém dni byli trestáni ma hrdle nebo prodávání za Tiberu do ciziny.

LDT III, 6 Tertiis nundinis partis secanto. Si plus minuse secuerunt, se fraude esto. Třetího trhového dne ať rozsekají na části. Useknou-li si více či méně, ať jim to neškodí.

Livius Ab Urbe condita II. 23: „Hrozila tedy Římanům válka s Volsky, a přitom římská obec, v níž se zahnízdila nesvornost, sama byla zmítána rozhořčenými vnitřními spory mezi otci a lidem. Hlavní příčinu k nim zavdávali dlužníci, kteří se pro neplacení dluhů stávali nevolníky věřitelů. Lidé reptali, že venku zápasili za svobodou státu a doma jsou pak od spoluobčanů zajímáni a utiskováni, a dodávali, že je tedy svoboda lidu bezpečnější za války než v míru a spíš mezi nepříteli než mezi spoluobčany. Tato nenávist, která beztoho v lidu doutnala, vzplanula nad ohromujícím neštěstím jednoho starce, který se chvatně přibelhal na náměstí se známkami všech svých běd. Jeho oděv byl hrozně špinavý, ještě žalostnější byl vzhled zmořeného těla, bledého a vychrtlého. Rozcuchaný vous a dlouhé vlasy dodávaly rysům jeho obličeje divokého vzhledu. Přes toto znetvoření ho lidé poznávali; šlo od úst k ústům, že býval centurionem. Vzpomínali různých jeho udatných vojenských činů a všichni ho litovali. On sám ukazoval vpředu na prsou jizvy, svědky čestných ran utržených v bitvách na několika bojištích. Když pak se ho dotazovali, odkud ten vzhled, odkud znetvoření – mezitím se kolem něho utvořil zástup skoro jako na shromáždění lidu – pověděl, že upadl do dluhů, když bojoval ve válce se Sabiny; tehdy prý nejen nesklidil žádné obilí, protože pole byla zpustošena, ale i dvorec mu byl vypálen, všechno rozkradeno, dobytek odehnán, a v té době, pro něho tak krajně nepříznivé, byla mu uložena mimořádná daň. Dluhy, které vzrostly o úroky, připravily ho prý nejprve o půdu zděděnou po dědu a po otci, potom o další majetek a posléze jako morová nákaza postihly i tělo; to že není nevolnictví, kam ho věřitel dohnal, ale robotárna, mučírna! A ukazoval záda, hrozně rozdrásaná čerstvými stopami po bičování. Když to lidé viděli a slyšeli, strhne se velký křik. Vřava se neomezuje již jen na náměstí, ale šíří se do celého města. Nevolní dlužníci v poutech i bez pout vybíhají ze všech stran do ulic a dovolávají se ochrany Quiritů. K pobouřeným zástupům se všude připojují i dobrovolní průvodci. Ze všech stran všemi ulicemi se sbíhají s křikem velké houfy lidí. Na tento valící se dav narazili někteří otcové, kteří právě meškali na foru, a ocitli se ve velkém nebezpečí vlastního života. A bylo by došlo i k násilí, kdyby nebyli přispěchali konsulové Publius Servilius a Appius Claudius, aby pozdvižení lidu potlačili. Na ně se vzbouřenci obrátili a ukazovali jim svoje pouta a jiné známky strastiplného postavení. Tohle, že si tedy vysloužili, říkali, a každý se vyčítavě dovolával na to, kde všude konal vojenskou službu. Dožadovali se, spíše výhružně než prosebně, aby byl svolán senát, a obstoupili radnici, neboť chtěli sami ovlivňovat a usměrňovat jeho jednání. Konsulům se však podařilo shromáždit jen něco málo otců, které jim náhoda přivedla do cesty; ostatním strach zabránil přijít nejen do radnice, ale dokonce i na náměstí. Tak senát pro nepatrnou účast stejně nebyl schopen se o něčem usnášet. Lid se však domníval, že je balamucen, voděn za nos, že nepřítomní otcové jsou nepřítomni nikoli náhodou, nikoli ze strachu, nýbrž úmyslně, aby překazili jednání, že sami konsulové se jen vykrucují a že jeho utrpení je bezpochyby jen na posměch. A málem by byla ani důstojnost konsulů nezadržela rozvášněné lidi, když se konečně otcové dostavili do senátu, neboť si nebyli jisti, zda vyvolají více nebezpečí průtahem či příchodem. Co však bylo platno, že se v radnici shromáždili hojném počtu, když se nejen mezi otci, nýbrž ani mezi konsuly nedosáhlo žádoucí shody. Appius, muž rázné povahy, navrhoval, aby věc byla vyřízena v pravomoci konsulů; budou-li jeden dva výtržníci liktory zadrženi, ostatní dají pokoj. Servillius, který byl přístupnější mírným prostředkům, zastával názor, že je nejen schůdnější, ale i bezpečnější cesta, aby rozvášněné mysli byly oblomeny, než zlomeny.“

Livius Ab Urbe condita II, 24: „Své řeči dostal konsul věrohodnosti touto vyhláškou (edicto): „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky! Jakmile byla tato vyhláška zveřejněna, ihned se přihlásili přítomní dlužníci a po celém městě vycházeli dlužníci ze soukromých domů věřitelů, kteří již neměli právo je zadržovat, a přibíhali na náměstí, aby složili vojenskou přísahu. Byl jich veliký sbor a ukázali se ve válce s Volsky jako nejudatnější a nejhorlivější ze všech bojovníků. Konsul vyvedl pak branné síly proti nepříteli a položil se táborem v malé vzdálenosti od něho.“

Dig. 42.7.2. pr. Ulpianus 65 ad ed. De curatore constituendo hoc iure utimur, ut praetor adeatur isque curatorem curatoresque constituat ex consensu maioris partis creditorum, vel praeses provinciae, si bona distrahenda in provincia sunt. Při jmenování kurátora je taková praxe, že praetor jmenuje jednoho nebo více kurátorů se souhlasem většiny věřitelů, nebo (je jmenuje) správce provincie, pokud se majetek nachází v provincii.

Dig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. Quod si per regiones fuerint constituti curatores, unus forte rei italicae, alius in provincia, puto regiones eos suas conservare debere. Pokud jsou ustanoveni kurátoři pro jednotlivé kraje, jeden právě pro věci (majetek) v Itálii, jiný v provincii, myslím, že budou mít kontrolu nad svými okresy.

Dig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. Si plures autem constituantur curatores, celsus ait in solidum eos et agere et conveniri, non pro portionibus. Pokud je ustanoveno několik kurátorů, Celsus říká, že musí žalovat (vystupovat před soudem) společně, nikoli odděleně. Pokud má dlužník majetek v několika provinciích nebo okresech, jsou jmenování kurátoři pro určité okresy.

Dig. 42.7.2.3 Ulpianus 65 ad ed. Quaeritur, an invitus curator fieri potest: et cassius scribit neminem invitum cogendum fieri bonorum curatorem, quod verius est. voluntarius itaque quaerendus est, nisi et magna necessitate et imperatoris arbitrio hoc procedat, ut et invitus crearetur. Je otázkou, zda někdo může být (ustanoven) kurátorem proti své vůli. Cassius napsal, že nikdo nemůže být nucen, aby se stal kurátorem majetku proti svému souhlasu, což je správné. Proto se musí najít člověk, který je ochoten, pokud není nezbytně nutné, může být kurátor jmenován proti své vůli císařem.

Dig. 42.7.2.4 Ulpianus 65 ad ed. Nec omnimodo creditorem esse oportet eum, qui curator constituitur, sed possunt et non creditores. Není nezbytně nutné, aby osoba jmenovaná kurátorem byla zároveň i věřitelem i ti, kteří nejsou věřitelé mohou být jmenováni.

Dig. 42.5.1 Gaius 23 ad ed. provinc. Venire bona ibi oportet, ubi quisque defendi debet, id est.   Majetek dlužníka, musí být prodáván v místě, kde by se  měl obhajovat (tedy, kam by byla vznesena žaloba), to znamená. Dig. 42.5.2 Paulus 54 ad ed. Ubi domicilium habet.  Kde má bydliště.  Dig. 42.5.3 Gaius 23 ad ed. provinc. Aut ubi quisque contraxerit. contractum autem non utique eo loco intellegitur, quo negotium gestum sit, sed quo solvenda est pecunia. Nebo tam, kde uzavíral smlouvy. Místo uzavření smlouvy musíme chápat  ne jako místo, kde byla uzavřena smlouva, ale kde by se vyplatily peníze.

Codex Theodosianus 12, 1, 178 Idem aa. seleuco praefecto praetorio. omnes, qui curiali genere origine vel stirpe gignuntur, curiarum nexibus obligentur. aequum est enim, ut ingenua matre nascentes et quorum natales origo demonstrat, ex matre ingenua nati maiorum suorum dignitatibus socientur. nec quisquam privatorum suorum iuri lege nostra putet aliquid derogatum, qua, eorum morem secuti, rei publicae nostrae ex feminis cupimus esse consultum. et cetera. dat. xii kal. feb. ravennae honorio x et theodosio vi aa. conss. (415 ian. 21). Císaři a Augustové Honorius a Theodosius Seleukovi, prefektu pretoria. Všichni, kteří jsou kuriálského rodu, původu, čili krve, ať jsou vázáni k povinnostem v kuriích. Je totiž spravedlivé, aby (děti) přiváděné na svět matkou svobodného rodu, jejichž stav je patrný z původu, když už se narodí ze svobodné matky, byly zapojeny do hodností svých předků. A nikdo ať se nedomnívá, že se naším zákonem nějak ztenčí práva jeho (dětí); vždyť jím toužíme zabezpečit náš stát se zřetelem k ženám, následujíce mravy předků. A tak dále. Dáno 12. před únorovými Kalendami v Ravenně za konsulátu Augustů, za desátého Honorova a za šestého Thedosiova.