[821
1831
nevyjádřený, popřípadě potlačený zájem něco vyjádřit nabývá svého výrazu podle dohodnutých pravidel, tedy v souladu s normami některého pole.63)
ZAVRŽENO: JAZYK CENZURY Judith Butlerová
63) Týž Sarlre, kterého by ro/.esmály nebo pohoršily Heideggerovy elitistické články viry, pokud by mu byly servírovány s celou lou omáčkou „myšleni pravice" (jak lo nabývala Simone de Beauvoirová. kLerá pritom kupodivu po/.apomnéla na Hci-deggera), mohl pochopil výraz, jejž Heideggerovo dílo vtisklo jeho vlasmi zkušenosti se světem, tak jak se promitta do celých pasáží Nausée (Nevolnosli), jen diky tomu, že jej pohnal v podobě odpovídající obecným konvencím i konvencím
filozofického pole.
Každá analýzy cenzury je založena na obecnějším pojetí a porozumění subjektu moci. Prohlásí-me-li například, že nějaký jedinec je podroben cenzurní praxi, máme tendenci analyticky oddělovat subjekt cenzurovaného a cenzurujícího, přičemž na cenzora obvykle nahlížíme buď jako na jednotlivce, nebo jako na prodloužení státu či jiné moci institucionální povahy. Předpokládáme přitom, že je to právě jedinec, kdo je vystaven působení moci. Takovýto tradiční pohled na cenzuru nás vede k pojetí, jež na moc pohlíží jako na akt, který cenzor vykonává na cenzurovaném, přičemž oba vnímáme coby s cenzurní mocí spojené čistě vnějškově či historicky nahodile. Moc je v takových případech obvykle chápána tak, že je vykonávána subjektem, jenž je oprávněn mluvit a který rozhoduje, zda může promlouvat i někdo jiný či zda budou výpovědi druhého za řeč v silném slova smyslu vůbec považovány. Oproti tomu se však íze ptát, zda nepanují i určitá omezení na straně původce cenzurních zásahů. Není zde ve hře jistá restriktivní operace, která samu řeč fundamentálně umožňuje a zakládá? A neexistuje tu v důsledku toho skrytá forma cenzury, jež — sama nerozpoznána — teprve ono zjevné, v jistém smyslu deklarované provádění cenzury vůbec umožňuje?
Ve výše naznačeném případě moc vystupuje jako cenzurní akt, chápaný jako účinná forma jednání vykonávaného Jedním subjektem vůči subjektu druhému. Moc je tím zužována na působení, jež je na subjekt uvalováno zvnějšku.
184J
[85]
Subjekt je tak viděn jako vůči moci vnější, jakožto pouhý přenosový mechanismus jejího externího působení, nikoli coby samotný efekt či produkt tohoto působení. Je-li moc chápána čisté v právních pojmech, pak se tím omezuje na předem daný objekt, na nějž restriktivně působí; je-li však viděna ve své produktivní, konstitutivní dimenzi, potom objekt, jenž je cenzurou ohraničován a omezován, jí je zároveň také nevyhnutelně spoluutvářen a vymezován. Ačkoli je takovýto pohled na vztah cenzury a moci trochu paradoxní, má svou vlastní logiku: moc působící na objekt jej omezuje a skrze tuto operaci jej zároveň utváří. Pro danou problematiku se takovéto pojetí produktivity či konstitutivnosti cenzury stává relevantní a zřejmější v okamžiku, kdy si uvědomíme, že subjekt cenzurujícího i cenzurovaného jsou oba zčásti konstituováni touž restriktivní i produktivní mocí. Paradoxní proces a dimenze konstitutivnosti jsou zastřeny tradičním pohledem na cenzuru, který zužuje působení moci na pouhé uvalení určité restrikce na již předem daný, aprio-ri existující předmět ze strany předem daného, apriori existujícího subjektu. Takový pohled však neumožňuje temati-zovat mechanismus, skrze nějž cenzura dotyčné subjekty formuje a vytváří.
Tradiční pojetí cenzury má za to, že cenzura je praktikována státem a namířena vůči individuálním subjektům, jež disponují menší či omezenou mocí. Předpokládá se tedy, jako by existovaly subjekty využívající moci a pak ty, které jsou o moc připraveny jejím užíváním ze strany oné první skupiny. Lze si však představit i silnější tezi: k tomu, aby se jedinec stal uznaným, rozpoznatelným občanským a politickým subjektem, musí být nejprve schopen participovat na moci a sama tato jeho schopnost se stává měřítkem jeho politické subjektivity. Užívání moci je spojeno s možností mluvit v tom ohledu, že občan je definován jako jedinec disponující možností realizovat to, co říká, tedy převádět svá slova v praktické činy.1 i Do těchto právě uvedených formulací samozřejmě vstupuje abstraktní kategorie Jedince", která by neměla být směšována s kategorií subjektu v politicky
1) Viz Rae Langlun: „Speech Acts and Unspcakable Acus", Philosophv and Public Affairs 22, 1993. s. 293-330.
normativním smyslu. Jedinec samozřejmě může žít ve společenství, aniž by přitom disponoval možností převádět svá slova v činy. V takovém případě se ale jedná o relativně (jakkoli ne absolutně) bezmocný, suverenity zbavený způsob existence: znamená to žít na okrajích politické subjektivity či spíše být tímto okrajem samým.
Tradiční pojetí občanství implicitně předpokládá jedincovu schopnost plně kontrolovat jazyk a vypovídání. Pokud by bylo pojetí občana svrchovaně ovládajícího jazyk pravdivé, doména implicitní cenzury by byla zcela překonána. Avšak lze se ptát, zdaje vůbec možné toto pole implicitní cenzury překonat. Byla by řeč v první řadě vůbec myslitelná, kdyby zde neexistovaly primární mechanismy zákazu, vyloučení či vytěsnění, respektive zavržení (forkluze, viz k tomu dále),2'
2) Pozn. překl.: způsob překladu titulu článku, kde volíme slovo „zavrženo", nikoli například „vyloučeno"', a ještě výrazněji pak centrální pojem studie, termín „zavrženi" (íi forkluze. angl. foreclosure, franc. forclusion, něm. Verwerfung) si vyžaduje určité objasněni. Obrat „ruled out" znamená v angličtině zhruba „vyloučeno, nepřipadá v úvahu", má tedy naznačovat silnější stupeň znemožnění než prostý zákaz, Zároveň však z hlediska logiky a souvztažnosti striktně psychoanalytičke terminologie je pro překlad pojmu foreclosure zavádějící a nepřesné používat výraz „vytěsnění" či „vyloučení" (neřkuli „zákaz" či „zamezení"). V psychoanalýze jsou totiž užívány tyto pojmy s odlišnými terminologickými významy. Řazeno od stupně vědomosti, od vědomého potlačeni či popření po nevědomé vytěsněni a zavrženi (u Freuda). resp. od roviny symbolického po reálné (u Lacana). je lze jmenovat zhruba takto: německý výraz Verneinung, fr. a angl. repression. označuje prosté vědomé popření, resp. potlačení nepohodlného obsahu vědomi. Oproti tomu výraz Verdrängung, fr. refoulemenl, angl. displacement. označuje silnější, nevědomé vytěsnění traumatického, nepřijatelného obsahu vědomí do podvědomí. Konečně výraz „zavrženi", „forkluze", něm. Verwerfung, angl. foreclosure, ft.forclusion, který se u Freuda objevuje spííe neierminologieky, nabývá zásadního významu u Lacana. Popřeni (Verneinung) i vytěsnění [Verdrängung) operují v rámci symbolického řádu, jehož ustavení přepokládají, zatímco zavržení (forkluze, Verwerfung, foreclosure) svým konstitutivním vypuzením reálného teprve tomuto symbolickému řádu dává povstat (přičemž konstitutivně, nevyhnutelně nepřítomné, zavržené reálné se pak bude do psychického života po celý jeho zbytek promítat jako chybějící' objekt a zdroj touhy; srov. Jean Laplanchc, Jean-Bertrand Pontalis: The Language of Psycho-Analysis, přel. Donald Nichol-son Smith, New York 1974: Juliet Mitchell. Jacqueline Rose [eds.]: Feminine Sexuality: Jacques Lacan andIhe écolefreudienne, přel. Juliet Rose, London 1982; Elizabeth A. Grosz: Jacques Lacan: A Feminist íntroduction, London 1990; Josef Fulka: Psychoanalýza afrimeouzské myšleni, Praha 2008), Autorku v přítomné studii k využití tohoto specifického termínu „zavržení" (forkluze) motivuje to, že se jí jedná o rozlišeni problematiky cenzury coby pouhého aposteriomího zákazu oproti silnější operaci vyloučení, vytěsněni, resp. zavržení (forkluze) jakožto apriorního, produktivního a konstitutivního vymezeni prostora možného vypovídání na straně
[86]
stejně jako operační pravidla výběru, která sama formují pole jazykové uchopitelnosti?1' Jestliže je sama řeč implicitní cenzurou vůbec umožněna, pak je svrchovanost občana zpochybněna: agentnost (možnost jednání) v jazyce je paradoxně podmíněna působením cenzury, což činí představu neomezené svrchovanosti subjektu iluzorní.
Tradičním postupem při obraně znevýhodněných skupin, jež mají omezený přístup k výkonu moci, bývá argument, že tyto skupiny jsou kráceny na svých svobodách, případně konkrétněji ve své svobodě projevu. Cenzura je nejčastěji nahlížena jako cosi, co je namířeno proti jedincům či obsahu jejich projevu. Není ale cenzura, navzdory své regulativní a restriktivní funkcí, svého druhu formou produkce řeči a významu, předem vymezující to, co bude vůbec moci být za řeč považováno? V přístupu, jejž jsem označila coby tradiční, nastupuje cenzura až aposteriorně, po aktu vypovídání: stane-li se řeč nepřijatelně škodlivou Či urážlivou, následují cenzurní opatření. Avšak přístup naznačující, že cenzura je formou produkce řeči a významu, tuto časovou souslednost obrací. Cenzura v tom smyslu vždy již předchází textu (včetně konstituce významu, řečového vypovídání a dalších kulturních projevů) a je v jistém smyslu nutnou podmínkou jeho produkce.
V rámci cyklu seminářů Gettyho výzkumného institutu o cenzuře4) vykrystalizovaly k problematice cenzury a uml-
druhé. Překladem titulu stati se jtwžtoe k tomuto specifickému významu a užití přitáhnout pozornost. Ve y y hru nýt h kontextoch v závorce za českým výra/cm „zavržení" také uvádíme výru/ „forkluze", a to z toho důvodu, že ač l/e s Českým pojmem „zavrženi" operativněji pracovat, pojeni „forkluze" výraznej i podtrhuje (pro autorku stati stézejni) specificitu tohoto termínu pro postižení implicitní, paradoxné konštitutívni, produktívni formy cenzury. V kontextu debaty o cenzuře se v přítomné stali nicméně objevuji souvislosti, kdy pojem zavrženi máli) koresponduje s ponékud slabšími významy cenzurniho zákazu či vyloučeni. V těchto vybraných případech ponecháváme výrazy ..vyloučení", „vytesnení" a „zavrženi" (forkluze) vedle sebe.
3) Považuji tuto otázku za slčžcjni problém, nastolený v příspěvku Frcdericka Schaue-ra: „The Ontology of Censorship". in Robert C. Post (ed.): Censorship andSilen-cing. Practices ofdillurul Regtilalion. LosAngeles 1998, s. 147-168.
4| Getn- Research Institute, výzkumná instituce založená v roce 1983 a sídlící v Los Angeles, jejími úkolem je finančné podporovat kultúrne výzkumné aktivity. Na základe cyklu seminářů O cenzuře, o némž se zmiňuje autorka, vznikl programový sborník „nové cenzury" R. C. Post (ed.): Censorship tmd Sttencing, cit. dílo.
V němž mimo jiné vyíla předložená stať Jtidilh Butlerové — pozn. překl.
čování dva pozoruhodně protikladné postoje, jež v podstatě odrážejí výše naznačené pnutí mezi dvěma různými pojetími cenzury,5^ První stanovisko zní, že je nemožné necenzurovat, že tedy text nelze nikdy cenzury beze zbytku zprostit.6' Toto pojetí zdá se naznačuje, že žádný text nemůže být textem, tedy nemůže být čitelný, aniž by prošel nějakou formou cen-zurních zásahů. Jakkoli zatím není zcela zřejmé, co přesně je tím myšleno, tento přístup předpokládá, že cenzura v jistém smyslu vždy předchází textu, a že pokud má být text vnímatelný, musí být vždy podroben jistým procesům selekce, připouštějícím určité možnosti na úkor možností jiných. Zdá se, že tyto procesy výběru předpokládají rozhodnutí činěné autorem textu. Přitom však autor textu není původcem zásad, dle nichž se procesy selekce řídí, a v jistém smyslu jsou tato pravidla vymezující uchopitelnost textu zcela zásadně „rozhodnuta" před jakýmkoli rozhodnutím autorským. Radikálnější pohled říká, že tato pravidla, rozhodnutá" před jakýmkoli individuálním rozhodnutím autorským, jsou právě těmi omezujícími podmínkami, jež jakékoli rozhodování samotné vůbec v první řadě umožňují. V tom ohledu zde panuje nejednoznačnost co do povahy aktérů a agentnos-ti onéch procedur selekce. K tomu se ještě vrátíme později, až se budeme zabývat problémem vztahu mezi agentností a cenzurou.
Druhým názorem, který na semináři zazněl, bylo, že cenzurování textu je jako takové ze své povahy neúplné.7) Podle tohoto stanoviska text vždy nevyhnutelně uniká cenzurním zásahům a cenzura textu je vždy pouze nedokonalá a částečná. Zdá se, že cosi v textu cenzuře stále uniká a toto cosi, tento cenzurou nepostižitelný „přebytek" (či exces) řeči si vyžaduje objasnění. Při snaze o vysvětlení toho, proč pokusy
5) Odliänou verzi popisu této debaty lze nalézt v kontextu kapitoly č. 4 mé knihy Exctlable Speech. A Politics of Performative, New York 1997. s. 127-163.
6) Viz F. Schauer: „The Ontology of Censorship". cit. dílo.
7) Viz Richard Buřt: „(Un)Censoring in Detail: The ľetish of Censorship in tne F.ar-ly Modern Past and the Poslmodern Present", in R. C. Post (ed.): Censorship and Silencing, cit. dilo, s. 17-41, česky v tomto svazku, s. 332-361; týž: Licensed by Authority. Ben Jonson and the Discourses of Censorship. Ithaea 1993; týž (ed.): The Administration ofAesthetics. Censorship. 1'ulitical Criticism, and the Public Sphere. Minneapolis 1994.
1881
[89]
omezit vypovídání textu nemohou beze zbytku podchytit inherentní polysémii jazyka, se můžeme vztahovat například k obecné teorii textovosti. Stejně tak by bylo možné dovozovat, že komunikativní sféra řeči v sobě vždy nutně zahrnuje oblast skrytosti, již se snaží — vždy pouze s částečným úspěchem — zásadně vytěsnit ze sféry svého působení.x I Další možností je to, že jazyk je paradoxně nucen opakovat právě to, co se snaží potlačit či omezit, a tím tak nevyhnutelně opakuje a re-inscenuje právě to sdělení, jež se pokouší umlčet.
Všechna tato vysvětlení jsou ve své obecnosti užitečná, leč omezená: nepomohou nám porozumět tomu, kdy a proč se určité typy cenzury stávají účinnější než jiné, proč se některým daří podchytit kritické momenty textu, zatímco jiné jsou v tomto svém snažení zcela bezmocné. Co vysvětluje účinnost či selhání různých způsobů fungování cenzury? Ne-muže-li být cenzor nikdy plné oddělen od toho, co se snaží cenzurovat, pak je možná cenzura do cenzurovaného materiálu vepsána do té míry, že její působení plodí paradoxní výsledky. Jestliže je cenzura textu vždy neúplná, možná to může být zapříčiněno tím, že daný text se právě v rámci působení mechanismů cenzurujícího diskurzu proměňuje a začíná žít svým vlastním, dalším životem.9)
Pro vysvětlení zmíněného jevu je nutné si uvědomit, že cenzura coby produktivní (tedy nejen restriktivní) forma moci může ve svém fungování přinášet původně neviděné a nezamýšlené důsledky. Pojem cenzura tak ve smyslu produktivní formy moci ztrácí svůj obvyklý význam a je nejasné, zda tento výraz stále ještě může označovat mocenskou operaci tohoto druhu. Je možné rozlišovat mezi explicitní
X) Viz Elien S. Burt: „,An Immoderate Taste for Truth': Censoring History in Baudelaire's Les bijoux", in R. C. Post (ed.): Censorship and Silencing, cit. dílo, s. 111-143.
?) Mezi další příklady naprosto protichůdných postojů, jeř zazněly na léto konferenci, patří mj, tvrzení: a) cunzura neoperuje v zádním specifickém prostoru, nýbrž je přítomna všude, kde se užívá jazyka: b) cenzura musí být kontextualizována. chápána vždy v rámci vlastního prostoru svého působení; nebo a) cenzura je pojmem, jehož význam by mel být přesní vymezen jejim skutečným, empirickým užitím např. v oblastech práva či psychologie; b) působení cenzury se s fungováním jazyka pinč kryje, a její chápáni proto nemůže být striktne vzato omezeno výše naznačeným způsobem.
a implicitní cenzurou. Za implicitní cenzuru můžeme označit takovou formu moci. která, aniž by vynášela explicitní normál ivní prohlášení, vymezuje oblast toho, co bude pojmeno-vatelné a vyřknutelné. V takových případech není zapotřebí žádné explicitní omezující regulace, ta je realizována již implicitně v samém artikulačním aktu. Operace implicitní cenzury tak naznačují, že existují silné cenzurní zásahy, které nemusejí mít oporu v explicitní státní moci či regulaci. Zde by patrně bylo žádoucí hledat pro zachycení takové logiky implicitní cenzury přesnější alternativní termín a dále v textu se pokusím navrhnout, zda a jak by pro tento účel bylo možné využít pojem zavržení (forkluze, foreclosure, Ver-werfung). Namístě je však jistá terminologická obezřetnost. Nabízí se totiž představa, že analytickým rozlišením implicitních a explicitních forem cenzury se důkladněji přibližujeme dvojímu principu působení cenzury coby formy moci. Ale je docela dobře možné, že ve skutečnosti se tyto explicitní a implicitní formy pohybují na škále, jejíž středové hodnoty představují formy cenzury, které ani nejsou v tomto smyslu (cenzury explicitní a implicitní) striktně rozlišitelné. A jsou to vskutku právě ty nejvíce prchavé a skryté formy cenzurní-ho působení, nabývající střídavě explicitní i implicitní podoby, jež jsou z hlediska analýzy matoucí, a tím také politicky nejvíce účinné. Nejsme-li schopni rozhodnout, zdaje určitý druh řeči projevem cenzury, tedy zda se stává prostředkem cenzury, pak máme přesně co do činění s případem, kdy cenzura postupuje nejvíce bezděčně a tím také nejefektivněji.
Domnívám se, že tyto implicitní či nejednoznačné podoby cenzury mohou být účinnější než podoby explicitní v tom, že činí určité druhy vypovídání v principu nevyřknutelné. Cenzura se stává napadnutelnou právě v okamžiku, kdy činí své zásahy explicitními, a uniká pozornosti a kritice právě tehdy, když působí v obtížně postřehnutelných a rozlišitelných podobách. A obrácené, explicitní formy cenzury vykazují nejvíce trhlin v mnoha ohledech, nejzjevněji však patrně právě tehdy, když tematizují, a tudíž i dále rozšiřují právě ty jevy, jež se snaží z řeči vymýtit.
Vezměme si jako příklad nařízení amerického Kongresu z října roku 1994, jež v souvislosti s možností otevřeného
190]
[91|
pojmenování vlastní homosexuální orientace v ozbrojených silách legislativně ustavilo praxi „na nic se neptej, nic neříkej" („don't ask, don't telľ'). Toto ustanovení sice v armádě omezilo možnost otevřeně se hlásit k homosexuální orientaci, zároveň však paradoxně vedlo k nárůstu tematizace této otázky nejen ve vlastních armádních legislativních a procedurálních dokumentech, ale také ve veřejném diskurzu, jenž se kolem tohoto problému rozvinul. Cílem nařízení není pouze omezit otevřenou tematizaci vlastní homosexuality u příslušníků a přískišnic vojenských sborů, ale zajistit, aby tato sebeidentifikující výpověď sama představovala formu homosexuálního chování či známku toho, že sklon k homosexuálnímu chování lze alespoň očekávat.10) Armáda tak sklouzla k sáhodlouhé debatě o tom, co lze považovat za „homosexualitu" a jak oddělit řeč a jednání, zda to vůbec je či by to mělo být možné a konečně zda někomu může (či nemůže) být přiznán status homosexuála, aniž by se dotyčný/á sám/sama prakticky dopouštěl/a homosexuálního „jednání" (Clintonovo ustanovení umožňující působení homosexuálů v armádě je de facto anulováno definicí „homosexuálních sklonů", která naznačuje, že sám status homosexuála ze své podstaty vždy hraničí s možnými praktickými projevy homosexuálního chování). Regulace pojmu homosexuality tak není prostým aktem cenzury či umlčování; právě naopak, nařízení spíše dále reprodukuje právě ten pojem, jejž se pokouší potlačit, a potlačení daného pojmu může docílit teprve skrze tuto jeho další paradoxní reprodukci a cirkulaci. Slovo homosexuál není nevyslovitelné, ale stává se jím tehdy, pokud je jedinec používá k sebe-identifikaci a nedokáže přitom zároveň předložit adekvátní či dostatečně přesvědčivé rozlišení mezi tímto popisem vlastní orientace a svými úmysly (ne)uchylovat se k homosexuálnímu chování. Regulace, která říká přesně to, co se pokouší uchovat v nevyřčeném stavu, podkopává vlastní snahu tím, jak zabředá do pragmatického rozporu, mluvíc sama právě o tom,
10) Důkladnou a pronikavou diskusi léto právní úpravy a ustanovení o „sklonech" viz Janet E. Halley: „The Status / Conduct Distinction in the 1993 Revisions to Military Anti-Gay Policy: A Legal Archaelogy", CLQ: A Journal oj Lesbian and Gov Studies 3, 1996, s. 159-252.
co by chtěla udržet ve stavu mlčení. Suverénní aspirace cen-zurních opatření myslet a činit (pouze a jen) to, co říkají, je tak zpochybněna.'1)
Snaha omezit daný výraz tak naopak ústí v jeho další rozšiřování a cirkulaci. Pojem se totiž neobjevuje čistě jen coby předmět regulace v diskurzu, jenž má být omezen, nýbrž také vstupuje do veřejné rozpravy o tom, zda jsou ustanovení, jež jej upravují, spravedlivá a zejména pak zda je smysluplný explicitní zákaz onoho představovaného aktu proklamace vlastní sexuální orientace, tedy zákaz, jehož existence je založena na vytvoření právě toho, co má zakazovat. Lze usuzovat, že stát a ozbrojené složky se prostě snaží udržet kontrolu daného výrazu a toho, aby mohl být vyřčen právě a pouze jen těmi osobami, na něž se přesně nevztahuje.
Výraz má zůstat pojmem, jenž se vztahuje na popis ostatních, nikoli být k dispozici těm, kteří by jej mohli použít k vlastní sebe-identifikaci; vztáhnout na sebe tento výraz znamená být napříště vyloučen z možnosti jej používat, vyjma případů popření či specifikace daného popisu. Výraz homosexuál se tím vztahuje na skupinu osob, jimž je zapovězeno deklarovat vlastní identitu; tento popis může být přiřazen jedinci pouze zvnějšku, druhou osobou. A to je v některých případech také sama definice homosexuála, kterou armáda nabízí. Homosexuál je ten, jehož identifikace je vyhrazena druhým, tedy ten/ta, komu je odepřena možnost sebe-identifikace vlastní sexuální orientace, ten/ta, jehož/jejíž služba v armádě je podmíněna vlastním sebe-popřením.
Zastavila jsem se u tohoto příkladu, neboť dobře ilustruje mechanismus, skrze nějž se cenzura podílí na konstrukci pojmu homosexuality, pojmu, který je jen zdánlivě státem podporován. Regulace, jež určuje, zda bude homosexuálům umožněno vstupovat do armády či v ní setrvat, neomezuje vypovídání čistě jen těch osob, jež chtějí vstoupit či zůstat; nedotýká se jen určitého typu vypovídání, nýbrž také stanoví parametry toho, jak probíhá proces subjektivace v armádě. Jinak řečeno, ustanovení se týká také samotné produkce
II) Ke kritice předpokladů svrchovanosti teorie mluvních aktů, jak je užívána v některých právních kontextech, viz kapitolu „Sovereign Performatives" v mé knize Excitable Speech, cit. dilo, s. 71-102.
[92]
[93]
subjektu sloužícího v ozbrojených silách, subjektu, pro nějž homosexuální identita zůstane nerealizovatelná, veřejně popřená a odřeknutá. Pokud jde o maskulinitu subjektu sloužícího v armádě, ta zůstává normativně založena na popření homosexuality. U žen toto sebe-popření vyžaduje buď návrat k zjevné heterosexualitě či a-sexualitě (obecně spjaté s dominantním pojetím ženské heterosexuality), která vyhovuje armádnímu pojetí soudržnosti vojenské jednotky.
Mechanismus cenzury se tak aktivně podílí na produkci subjektů a vymezuje také společenské parametry myslitelných způsobů vypovídání, tedy diskurzu. Selhání cenzury zajistit úplné potlačení daného druhu řeči má co dělat se selháním zajistit naprosté a úplné podrobení subjektu legislativními prostředky a selháním plně a účinně omezit určitou doménu diskurzu, tedy určitou sféru společensky možného vypovídání.
Je zřejmé, že snaha armády o regulaci určitého typu řeči nepředstavuje typický vzor jakéhokoli cenzurního jednání. Představuje nicméně přinejmenším dvě „produktivní", „pozitivní" modality moci, jež se odlisují od konvenčního pojetí cenzury coby pouhého mocenského uvalení zákazu. Slovem „pozitivní" zde nemyslím pozitivní čí prospěšné rysy moci, nýbrž pojetí moci jakožto íbrmativního a konstitutivního mechanismu, tedy nikoli pojetí myšlené ve smyslu vnějškového výkonu kontroly či odpírání svobod.1-) V tomto pohledu se cenzura stává nejen faktorem, který čistě jen omezuje a aktivně odnímá subjektu jeho právo na svobodný způsob vyjadřování, nýbrž také formuje sociální subjektivity a legitimní hranice vypovídání. Pojetí produktivní a formativní moci přitom nemůžeme zúžit na pouhou poruč ni c kou roli státu, tj. jeho roli mravního usměrňovatele svých občanů. Její podstata tkví v tom, že činí některé typy politické a společenské subjektivity možné a jiné nikoli. Existují stanoviska zdůrazňující, že cenzura není primárně záležitostí regulace řeči, nýbrž že je vykonávána za jinými účely společenské povahy a omezování řeči je pouze nástrojem k dosažení těchto jiných,
12) Tuto distinkci uživá Miehel ľoucault: The Hisltny of'Sexuality II: The Use of Pleasure. přel. Rubert Hurley, New York 198ť>. česky Dějiny sexuality II: Užíváni .slasti, přel, Karel Thein. Natálie Damadyová, Josef Fulka, Praha 2003.
často ne dekl ar ováných, zamlčených politických a státních cílů. Příkladem může být pojetí cenzury coby nevyhnutelné součásti procesu konstituce národní autonomie, v jehož rámci je cenzura prováděna marginalizovanými skupinami, kte-jé usilují o dosažení kulturní kontroly nad způsoby vlastní reprezentace a narativizace. Podobný argument však bývá veden i v jiném duchu, v případě dominantních mocností, jež usilují o to mít pod kontrolou jakákoli možná zpochybnění vlastní legitimity. Příbuzným příkladem je užití cenzury ve snaze vybudovat konsenzus v rámci určité instituce (jako například armády) či v rámci národní komunity;131 dalším případem může být užívání cenzury při kodifikování určité podoby historické kolektivní paměti Či kontrola státu nad zachováváním svého vlastního odkazu14) nebo třeba trvám na tom, že určité historické události budou narativně reprezentovány pouze jedním, neměnným způsobem.
Pojetí cenzury coby produktivní formy moci se nicméně nutně neshoduje se stanoviskem, že cenzura je vždy podřízena jiným společenským cílům. Všimněme si, že v příkladech, jež jsem právě zmínila, není cenzura primárně záležitostí regulace řeči a že kontrola vypovídání spadá vskutku vjedno se zajišťováním jiných společenských cílů (posílení určitého pojímání legitimity, konsenzu, kulturní autonomie, národní paměti). V nejzazší podobě takového instrumentálního pojetí je řeč zcela vedlejší vzhledem k cílům cenzury, respektive slouží spíše coby kamufláž skutečných politických cílů cenzury, které mají s řečí máloco společného.
Cenzura představuje produktivní formu moci: není pouze zamezující, ale také formativní. Ráda bych tuto pozici odlišila od té, jež tvrdí, že řeč je vůči cílům cenzury vedlejší. Cenzura usiluje o to vytvářet typy subjektivity v souladu s explicitními i implicitními normami, a tato produkce subjektivit naprosto úzce souvisí s regulací (či určitým typem regulace)
13) Viz George E, Marcus; ..Censorship in the Heart of Difference: Cultural property, Indigenous Peoples' Movements, and Challenges to Western Liberal Thought", in R, C, Post (ed,): Censorship and Silencing, oil. diio, S. 221-242.
14) Viz Sanford Levinson: ..The Tutelary State: Censorship, Silencing and the Practices Of Cultural Regulation", in R, C. Post (ed,): Censnrship and Silencing, cit, diio, s. 195-219.
[94]
[951
řeči. Nemám tu na mysli, že vytváření určitého typu subjektu je omezeno na regulaci možností individuálního projevu, nýbrž to, že ve hřeje regulace celé domény společensky možného a představitelného vypovídání, tedy regulace diskurzu. Možnost stát se společenským a politickým subjektem je založena na podrobení se řadě implicitních a explicitních pravidel, jež určují, jaký druh vypovídání bude uznatelný coby řeč rozpoznatelného a přijatelného společenského subjektu. To se může na první pohled zdát jako zbytečně komplikovaná a tautologická definice, ale nezapomeňme, že politická filozofie od Aristotela k Arendtové vždy tvrdila, že je to právě jazyk, co činí z člověka subjekt politiky či politična. Ve své úvaze tak pouze dále navazuji na tato stanoviska.15! Výše zmíněné procedury výběru, jimiž se určitá řeč stane kulturně čitelnou a přijatelnou, jsou řízeny pravidly a tato pravidla také zároveň implicitně či explicitně (či zčásti obojí) určují, kdo se stane či nestane vypovídajícím subjektem. Otázka tedy nestojí tak, zda jsou určité individuální projevy subjektu podrobeny cenzurním zásahům, nýbrž jak fungováni cenzury zajišťuje a kontroluje, kdo se subjektem stane. Toto zajištění společenské subjektivity pak závisí na tom, zdaje řeč „kandidáta" společenské subjektivity v souladu s pravidly řídícími, co je diskurzivně rozpoznatelné a co nikoli. Ocitnout se mimo sféru artikulovatelného znamená riskovat ztrátu svého statusu subjektu. Realizovat ve svém projevu normy, jež řídí možnosti vypovídání, znamená konzumovat svůj status společenského subjektu a subjektu řeči.
Vraťme se nyní k úvodním dilematům, jimiž jsme zahajovali tuto debatu, najmě k postoji, že „text nelze nikdy beze zbytku zprostit cenzury". Ve světle tohoto tvrzení se zdá, že žádný text nelze nikdy plně zbavit okovů cenzury z toho důvodu, že každý text či vyjádření je strukturován procesy výběru, které jsou dány zčásti rozhodnutím autora
15) Hannah Arendtová cilujc Aristotelovu definici človeka coby „živočicha majícího logos", tedy loho. jehož „životni formu byla určována řečmi", přičemž „ústředním zájmem občanů bylo navzájem spolu promlouvat" (Hannah Arendt: The Human Condition, Chicago 1958, s. 27, česky Vila aeliva, neboli. O činném íivotě. přel. Václav Nčmec, Praha 2009, s. 39; srov. k tomu dále to. jak Arcndtová interpretuje Aristotelovo pojetí politického živočicha coby človčka rozmlouvajícího — tamléi. s. 25-27, Česky s. 38-39).
gi mluvčího a zčásti jazykem, jímž se mluvčí vyjadřuje, jazykem, který je založen na principech distinktivních rysů a selekce, tedy podle pravidel, jež žádný mluvčí nevytvořil a nemá je ve své moci (tato pravidla mohou být kolektivně utvářena, nicméně nelze je co do jejich původu sledovat až k nějakému jednotlivému, původnímu mluvčímu, snad vyjma specifických případů gramatických reformních úprav či lexikálních neologismú). Takováto teze se však pohybuje na vysoké úrovni obecnosti a vztahuje se, jak se zdá, na jakýkoli a každý řečový komunikát. Jakkoli tedy může být platná a pravdivá, v takto zobecnělé podobě nepřináší ani konkrétní impulzy k politickému promýšlení problému cenzury, ani nějaký určitější návod na to, jak se k dané problematice postavit. V této nejobecnější podobě s sebou tato teze dokonce nese normativní implikaci, že pokud všechna vyjádření nevyhnutelně podléhají do jisté míry cenzuře, nemá cenu se proti ní stavět: oponovat cenzuře by znamenalo oponovat samým zakládajícím možnostem jazykové artikulovatelnosti a uchopitelnosti — a tak tedy také oponovat samotným podmínkám, skrze něž sama opozice cenzurovaného a necenzurovaného projevu povstává.
Postoj, jejž zde zastávám, však posouvá tuto zobecnělou tezi následujícím směrem: podmínky artikulovatelnosti a uchopitelnosti jsou samy formovány mocí, avšak tento normativní výkon moci je zřídkakdy jako takový deklarován. Tuto specifickou rovinu cenzury můžeme chápat jako nej-implicitnější formu moci, jako konstitutivní doménu moci, která působí právě skrze svou neuchopitelnost: uniká právě těm podmínkám inteligibility, jež sama nastoluje. To, jak moc setrvale uniká tomu, co podmínky uchopitelnosti formulují a distribuují jakožto zaznamenatelné a čitelné, právě také zajišťuje její relativní nepostižitelnost. Existují-li pravidla jazykové selekce a distinktivních rysů, jež řeč umožňují, pak také tatáž pravidla implicitně jiný typ řeči znemožňují — a je to právě politická závažnost této nemožné řeči, co se zde snažím zdůraznit. Navíc, existují-li tato pravidla, jak se pak stavět k problému subjektu, jenž se podle nich řídí? Jestliže se subjektivita rodí přijetím určité normativi-ty jazyka, pak to znamená, že v silném smyslu tato pravidla
konstituci subjektu předcházejí a určují. Nejde přitom o pravidla, na něž subjekt naráží z nějaké bezpečné, instrumentální vzdálenosti, právě naopak, jedná se o pravidla, jež řídí samotný vznik subjektu v procesu jeho diferenciace, oddělení od nepojmenovaného (a nepojmenovatelného) Jiného.
V tomto pohledu se tak silně problematizuje distinkce normativního a deskriptivního. Mohli bychom být v pokušení říci, že deskriptívni zachycení řeči podává vysvětlení toho. co činí řeč možnou (zkoumá podmínky její možnosti), zatímco normativní typ vysvětlení se snaží zodpovědět otázku, jaká řeč je přijatelná a jaká není, a snaží se podat důvody pro takové rozlišení. Avšak otázka, co vůbec činí řeč rozpoznatelnou, uznatelnou řečí, je již sama o sobě otázkou, která slouží všudypřítomné normativní mocenské operaci, nepostřehnutelné záměně toho, „co bude", do kategorie toho, „co je". Sám popis řečového pole tak v žádném případě nepředchází problému jeho normativního fungování.16)
Vyžadování takového typu řeči (a takového ustavování subjektivity) jsme svědky například v případě, kdy sebe--popření homosexuálního subjektu podmiňuje připuštění do armádních řad; vidíme je v případě, kdy byla emancipace z otroctví podmíněna zobchodováním vlastní pracovní síly. převedením vlastní hodnoty do podoby směnitelné komodity,171 kdy právní ochrana proti domácímu sexuálnímu násilí vyžaduje, aby žena sebe samu prezentovala v očích zákona v takové podobě, jež nepřipouští sebemenších pochyb stran její sexuální nevinnosti a jejího bezvýhradného podrobení se imperativům idealizované a desexualizované ženské heterosexuality. Tážeme-li se po tom, co zakládá právo subjektu vznést soudní žalobu, narážíme právě na cosi z procedur zákazu a vyloučení či vytěsnění, respektive přesněji řečeno zavržení (forkluze), tedy procedur, jež zajišťují status subjektu majícího možnost dožadovat se před soudem právního výroku.181
16) V tomto ohledu se liším od toho. jak tuto distinkci užívá Robert C. Post v úvodní kapitole tohoto svazku: R. C. Post: ..Censorship nnd Silencing", in týž (ed.): Cen-sorship and Silencing, cit. dílo, s. 1-16.
17) Viz Saidiya Hartman: Scenes of Suhjection, New York 1997.
18) Vieki Schultz: „Women Before the Law". in Judith Buller. Joan W. Scott (eds.): Femini.il Theorize the Politieal, New York 1992, s. 297-340.
[97]
T v širším společensko-kulturním kontextu, který není nutně úžeji svázán s instituty právní vymahatelnosti, urču-í nadále formy povinné diskurzivity podmínky, za nichž lze vznášet společenské a politické požadavky.19* Například režimy konfesijního diskurzu silně strukturují a rámují agendu sociálních politik; v případě drogové problematiky hraje ve způsobu konceptualizace a ošetření daného problému centrální úlohu narativ zneužívání a léčby; v případě tažení proti pozitivní diskriminaci, tažení založeného na určité představě meritokracie, přebíjejí příběhy o samostatných jedincích, hrdinně překonávajících nepříznivé životní okolnosti, jakoukoli strukturní analýzu například systémové institucionální diskriminace ve vzdělávání. Takovéto „oktro-jované" narativy, jak konstatuje Wendy Brownová, vtiskují političnu diskurzivní formy, jež nejen určují, a) v jaké dis-kurzivní podobě vůbec určité prohlášení může nabýt statusu rozpoznatelného, legitimního politického požadavku, ale také — a to je důležitější — b) posilují politično coby sféru produkce diskurzu a ustavují „mlčení" coby místo potenciální rezistence vůči těmto režimům diskurzu a jejich normalizujícím, disciplinujícím účinkům.20'
V tomto bodě se také patrně nejzřetelněji ukazuje, jak se tradičnější pojetí cenzury střetává s tím, jež jsme popsali výše. Pojetí cenzury coby centralizované, institucionalizo-vané a svrchované moci, která jednostranně potlačuje svobodu projevu, předpokládá, že vypovídající subjekt je touto — vůči němu vnější — mocí utlačován. V alternativním pohledu na cenzuru se subjekt neocitá ani tak v jednostranné pozici oběti, tento přístup má naopak za to, že občané disponující mocí se o svobodu projevu mohou připravovat navzájem. Jestliže subjekt prostřednictvím znevažujících výroků či způsobů reprezentace přispívá k „cenzurování" jiného jednotlivce, lze takovou formu cenzury považovat spíše za umlčování.211 V takové situaci je adresát, konfrontovaný s onou umlčující formou řeči, tímto znevažujícím mluvním
19) Wendy Brown: ..Freedom's Silences", in R. C. Post (ed.): Censorship and Silencing, cil. dílo s. 313-327.
20) Tamtéž.
21) R. Langton: ..Speech Acts and Unspeakable Acts", cit. dílo.
L98J
[99 J
aktem, podepřeným eventuálně institucionální autoritou, zbaven autonomie a možnosti reagovat. Umlčování je tak performativním důsledkem určitého řečového režimu, jehož cílem je zbavit adresáta umlčující řeči autority a možnosti vypovídat. V tomto pojetí je to nikoli stát či instituce, nýbrž subjekt, kdo disponuje mocí umlčovat —jakkoli se s podporou institucionální moci může na straně toho, kdo pronáší umlčující slova, kalkulovat a operovat. Subjekt je ostatně vposledku nahlížen v souřadnicích a v kontextu modelu státu, a přestože se místo výkonu a těžiště moci přesunulo ze státu na subjekt, jednostranný výkon moci zůstává týž: moc je vykonávána jedním subjektem nad druhým a její výkon ústí ve zbavení řeči.
Řeč je zde nahlížena jako nástroj a projev moci, ale tento pohled nemůže nijak objasnit, jak moc omezuje i vynucuje produkci řeči. A dále tento model moci nemůže objasnit, jak se subjekt rodí v rámci diskurzivních omezení a mantinelů, jež jej předcházejí. Popsat tuto produktivní formu moci slovníkem cenzury je velmi obtížné. Pro zachycení této před-chůdné, preventivní povahy fungování moci je třeba hledat jiný pojem.
Jedna věc je, když jsou určité druhy projevu podrobeny cenzuře, a úplně jiná věc je to, když cenzura funguje na rovině zcela předcházející vypovídání — najmě v podobě konstitutivní normy, skrze niž se rozlišuje a ustavuje sama distinkce toho, co bude v jazyce vypověditelné a co nevypověditelné. Psychoanalytici Jean Laplanche a Jean-Bertrand Pontalis pro označení prvotní formy potlačení či vytěsnění nabízejí termín „zavržení" (forkluze, fr. forclusion, angl. foreclosure), tedy takový akt, který není prováděn subjektem, nýbrž jehož podstoupení vůbec ustavení subjektu umožňuje.22)
22) Výraz joreclusion používá Jacques Laean jako překlad Freudova pojmu Vervter-fimg* Verwerfimg je do angličtiny tradičně překládáno j ako zavržení (rejection) či zapuzení {repudiation). Ve Slovníku psychoanalýzy (Vocabulaire de la psychoanalyse. Paris 1967) Jean Laplanche a J,-B. Ponlaíis vykládají foreclusion jako p fintám i zavržení toho, co zastává vně symbolického řádu kultury a subjektu. Tato definice přílí? m využívá spec inckého významu výrazu „vně, vnějšek", blízkého tomu smyslu, jaký mu vttskuje Jacques Deirida, když hovoří o „konstitutivním vyloučeném" či „konslilulivním vnějšku". Jedná se o vnějšek, jenž tvoří limity exteriority daného symbolického univerza, tedy o vnějšek, kléry1 pokud by byl
L
Vedle užití v kontextu trhu úvěrování nemovitostí, kde pojem foreclosure označuje umoření úvěru prostřednictvím hodnoty zabavené nemovitosti, respektive zákaz užívám či jinými slovy propadnutí nemovitosti pro nesplácení hypotečního úvěru, znamená výraz foreclosure v obecnější rovině „zavržení, zapovězení, zamezení či vyloučení vůbec".23> TJ tohoto aktu by bylo možno předpokládat existenci jednajícího subjektu, ale takový předpoklad nemusí být také ničím více než jen gramatickým klamem. Ve skutečnosti totiž zavržení (forkluze) není jednotlivým aktem, nýbrž performativním výsledkem struktury opakování. Chápat zavržení coby operaci takové procesuálni povahy znamená právě nepojímat ji jako akt a aktivitu subjektu.
Ačkoli je psychoanalytičke užití tohoto výrazu nesmírně bohaté a vrstevnaté, navrhuji zde vypůjčit si tento pojem a v poněkud posunutém smyslu jej použít pro účely obecnějšího promýšlení toho, jak lze cenzuru chápat jako „produktivní" formu moci. Zdá se, že na takovou podobu moci jsme naráželi v těch případech, kdy jsme se tázali: Co musí zůstat zachováno nevyslovitelné, mimo možnosti vypovídání, aby soudobé režimy diskurzu mohly setrvat ve své mocenské
vnesen do vnitřku tohoto univerza, zcela by zničil jeho integritu a koherenci. Jinak řečeno, to, co jc vyloučeno Či vyvrženo vné daného symbolického univerza, je právě to. co drží toto univerzum pohromadě skrze své zavržení. Laplanche a Pontalis dokládají, že zavržení je nutno rozlisovat od vytěsněni (franc. refoiúement, něm. Verdrängimg). Zavržené [na rozdíl od vytěsněného — pozn. překl,] není integrováno do nevědomí subjektu; nemůže být [na rozdil od vytěsněných obsahu — pozn. překl.] z nevědomí znovu-vyvol áno. vybaveno a přivedeno k vědomé reflexi. Zavržené nenáleží ke sféře neurózy, nýbrž psychózy; jestliže zavržené vstoupí do sféry symbolického řádu. vede nutně k rozpadu osobnosti a psychóze, jinak řečeno, právě vyloučení zavrženého zajišťuje koherenci symbolického řádu. Sigmund F re u d zmiňuje Verwerfungv souvislosti s kastrační úzkostí ve studiích „The Three Essays on the Theory of Sexuality" a „The lltstory of an Infantile Neurosíš", in James S trachey (ed.l: Standard Kdition ofthe Complete Psychological Works ojSigmundFreud, London 1953-1ÍÍ74, sv, 7, s. 227; sv. 17, s. 85, česky „Tři pojednání k teorii sexuality" a „Z dějin případu dětské neurózy", in Sebrané spisy Sigmundu Freuda, sv, 5, přel. Miloš Kopal. Ota Friedmau, Praha 2000, s. 106; sv. 12, přel. Miloš Kopal, Ota Friedman, s. 27-117, citát s. 84. — Jakkoli se Freud příležitostně pokouší definoval formu zavrženého, jež souvis! s psychózou, Lacan užívá pojem „zavrženi", aby přesněji specifikoval formu tohoto typu potlačení.
23) Oxford English Diclionary, 2. vyd,. ed. J. A. Simpson, E. S. C. Weiner. Oxford 19S9, heslo „foreclosure".
I lOt)]
11011
pozici? Jak může diskurzivní vyloučení či vytěsnění, respektive přesněji řečeno zavržení (forkluze) určitých prostorů legitimity vypovídání generovat určité legitimní, rozpoznatelné podoby subjektivity?
Vzhledem k tomu, že takovéto konstitutivní zavržení (forkluze) zakládá samu možnost jakéhokoli vypovídáni, „text nelze nikdy cenzury beze zbytku zprostit". Předpo-kládáme-li, že žádné vypovídání není možné, aniž by zároveň nebyl znemožněn nějaký jiný druh řeči, pak je cenzura tím, co řeč umožňuje ustavením samé distinkce mezi možnou a nemožnou řečí. Cenzura chápaná coby proces zavržení (forkluze) generuje diskurzivní režimy vypovídání skrze ustavení prostoru nevyřknutelného.
Jakkoli je promlouvající subjekt produktem tohoto konstitutivního procesu zavržení, nelze jej jako takový beze zbytku na pouhý výsledek tohoto procesu redukovat. Subjekt promlouvající na hranicích vypověditelného otevírá (riskantní) možnost přepsání hranic mezi tematizovatelným a netema-tizovatelným. Tato agentnost subjektu nem otázkou jeho inherentních vlastností, svobody osobního rozhodnutí či vůle. nýbrž právě efektem moci, efektem, jenž nemůže být plně předjímán a kontrolován. Je-li subjektivita ustavována v řeči skrze sérii zavržení, pak je to právě toto zakládající a for-mativní vymezení, které nastoluje scénu pro agentnost subjektu. Sama agentnost je tímto zavržením (forkluzí) přímo podmíněna. Nejedná se o agentnost svrchovaného subjektu, který může jednoduše a kdykoli instrumentálně uplatňovat vůči druhým svou moc; naopak, jde o agentnost postsuve-rénniho subjektu, jehož sféra diskurzivního působení je předem vymezena, zároveň však otevřena novým a nečekaným posunům. Operace zavržení se neodehrává jen jednou a provždy, musí být stále opakována, aby své působení a účinnost upevnila a stvrdila. Subjekt hovořící v rámci sféry vypověditelného se implicitně odvolává na — a tím také opakovaně inscenuje — akt zavržení a své vlastní konstituce. Toto opětovné dovolávání se však není v žádném případě mechanické a stabilní. Hovoříme jazykem, jenž nikdy není plně náš. avšak tento jazyk a jeho významy zároveň přetrvávají jen skrze opakované akty re-citace a re-inscenace. Mluvní akty
udržují svou temporální existenci a identitu pouze skrze výpovědi, které opakovaně vyvolávají, a zároveň restrukturují podmínky své vlastní realizovatelnosti.
Zásadním úkolem tak není jednoduše čelit normám, jako by byly vůči řeči vnější a řeč byla privilegovaným prostorem osobní svobody. Jestliže řeč na cenzuře závisí, tak princip, kterému bychom mohli chtít vzdorovat, je zároveň právě tím principem, který tuto opoziční řeč vůbec umožňuje. Konstitutivním limitám, vytyčeným operací zavržení (forkluze), nelze dost dobře klást odpor, vyjma odporu toho rázu, kdy jsou přepsány tyto limity samy. Tato situace neznamená nějakou slepou uličku agentnosti, nýbrž spíše poukazuje na její zvláštní temporální dynamiku a specifická dilemata. Vždy existuje možnost využít presupozice řeči pro takovou budoucnost jazyka, která nikde v těchto presupozicích samých není implikována.
Tento širší pohled na cenzuru chápanou jako to, co vůbec umožňuje řeč a subjekt vypovídání, nám neposkytuje žádná vodítka k rozlišování, která cenzura je ospravedlnitel-ná a která nepřijatelná, neospravedlnitelná. Ale má smysl snažit se zjistit, co přesně lze pod pojmem cenzura chápat, a porozumět limitům její (ne)odstranitelnosti, abychom byli schopni dobře rozpoznat rozsah, v němž má reálný smysl takový normativní nárok vznášet. To, co myslíme „normativním", se krom toho nevyhnutelné mění, pokud rozpoznáme, že samo pole vypovídání je strukturováno a ohraničeno normami, které předcházejí možnosti svého zachycení. Běžně jsme zvyklí postupovat tak, že nejprve popíšeme různé cenzurní praktiky, abychom mezi nimi pak co do jejich škodlivosti rozhodovali tak, že se ve svém soudu prichýlime k nějakým normativním principům. Jestliže je však náš popis předem sám normativně strukturován prostřednictvím procesů vyloučení a vytěsnění, respektive zavržení, jež ustavují prostor vypověditelného (a v jeho rámci také prostor popsa-telného). pak s sebou takový pohled na cenzuru také nese nutnost znovu promyslet rozsah pojmu normativita.
Jakékoli rozhodnutí o tom, jak za takových strukturních okolností rozhodovat, bude nevyhnutelně implikováno v cen-zurních procesech samých, jimž vposledku není možné beze
[102]
zbytku čelit či je vymýtit. V tomto smyslu je cenzura současně vždy konstitutivní podmínkou agentnosti a zároveň i její limitou. Tento paradox nevyvrací možnost rozhodování, pouze však upozorňuje na to, že každé rozhodnutí je nevyhnutelně a neodvolatelně implikováno v určité logice moci, a každé rozhodnutí tak má v sobě nevyhnutelně rozměr politické volby a je vnitřně nejednoznačné. Ačkoli postulát, že řeč je implicitně podmíněna cenzurou, respektive zavržením (forkluzí) ve výše popsaném smyslu, naznačuje, že všechny výpovědi jsou takto podmíněny, pak už zbývá jen rozlišit mezi formami cenzury, jež jsou konstitutivní, a tudíž pravděpodobně nezměnitelné, a těmi formami, jež jsou historicky podmíněné, a tak proměnlivé. Neméně palčivá, a také podstatně obtížnější je nicméně otázka, jak se společenské formy cenzury jeví a jak fungují jako konstitutivní a nezměnitelné podmínky vypovídání a jak jsou určité formy řeči zavrhovány, aby mohla být nastolena „řeč" ve své — byť dočasně — „správné" podobě.