účastníky. Akce se nesla logicky především v duchu vzpomínek na počátky fandomu, kterým byla podřízena forma všech „textů", které s tímto conem souvisely (například přednášky nebo grafická úprava pamětních materiálů pro účastníky, provedená Václavem Houfem, který byl tvůrcem grafické podoby prvních Parconů na počátku osmdesátých let)."3 Svého druhu reflexí vývoje „dinosaurů" a jej ich prostřednictvím i fandomu jakožto kreativního společenství se stala zvláštní příloha Interkomu pod titulem „Dinočas" (název měl evokovat Kočas, fanzin spojený právě s počátkem Parconů v Pardubicích), která obsahovala ukázky z aktuálně rozpracovaných literárních děl některých „dinosaurů".84
Uvedená akce sice vybočuje z vývojového trendu conů zkoumaného období, ale zároveň významně dokládá vnitřní kontinuitu aktivit subkultury, jejíž kořeny tkví ve zcela jiném sociokulturním prostředí, s jehož dědictvím se fanové dosud vyrovnávají.
MYTOLOGIE FANDOMU
Představy příslušníků subkultury o vlastní identitě a charakteru celého společenství, jehož jsou součástí, lze popsat také prostřednictvím mýtů. Pojem mýtu ovšem chápu jinak, než jak je dnes obvyklé u badatelů ovlivněných cultural studies, kteří v drtivé většině vycházejí z pojetí Rolanda Barthese. Ten označoval mýtus jako určité sdělení, které je zakotveno v jazyce (respektive metajazyce) a jehož „smyslem je deformovat" (na jiném místě definuje mýtus jako „ukradenou řeč"). Navrhoval řadu různých způsobů četby a dešifrování mýtu pomocí metod sémiologie, neboť mytologii viděl
83 Reportáže o průběhu Dinoconu, přetisk úvodního slova Zdeňka Rampase a přednášky Jaroslava Veise a ukázky některých grafických artefaktů spojených s akci přinesl Interkom 4/2012 [online], viz Interkom, 2012 [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/pdf/ik201204cl.pdf.
84 „Dinočas" [online]. Interkom, 2012 [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://interkoffl-vecnost.cz/pdf/dinocas.pdf.
v podstatě jako nástroj „ochočení" kultury dominantní (vjeho chápání především buržoázni) společností.85 Barthesovský model pak převzala řada autorů zkoumajících různé sociální jevy v historických kontextech, a to i v českém prostředí.86
V této kapitole vycházím spíše z (archaické) představy mýtu jako příběhu, který konkrétní komunitě vysvětluje původ a podstatu její existence a který současně stanovuje určité normy jednání nutné pro komunikaci uvnitř této komunity.87 Tyto příběhy mají symbolickou, znakovou povahu, často jsou vyjadřovány pomocí obrazů, takže k jejich analýze podobně jako u Barthese jistě dobře slouží sémiologické metody.83 Citovaný Barthes ostatně mezi svými definicemi mýtu zmiňuje mimo jiné také „prožívaný příběh", ovšem zatěžuje jej příliš ideologickými významy, kterým bych se zde rád vyhnul. Ondřej Slačálek, ačkoli hovoří o jinak zaměřené současné komunitě, velmi výstižně charakterizuje subkulturu jako „soubor očekávání, představ a pravidel, která jsou pro dané prostředí charakteristická a utváří jej", je to podle něj současně „struktura, sediment zkušeností a soubor norem".89 Právě mýty podle mého
85 Viz BARTHES, Roland: Mytologie. Praha: Dokořán, 2004.
86 Jako domácí přiklad mohu uvést monografii ŠVÉDA, Josef: Mašinovský mýtus. Ideo-logiev české literatuře a kultuře. Praha: Pístorius & Olšanská, 2012, která „dešifruje" literárně-ideologické konstrukce příběhu bratří Mašinu jak v éře komunistické, tak i polistopadové, za použití mimo jiné právě sémiologického čteni mýtu v Barth esové duchu.
87 Pavel Šidák ve své genologické příručce výstižně definuje jak mýtus etnicko--náboženský, k němuž má nejblíže mé pojetí, tak z něj odvozený mýtus literární
a „barthesovský", viz ŠIDAK, Pavel: Úvod do studia genologie. Teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013, S. 139—142.
88 Přehled historického vývoje teorie mýtů přináší příslušné heslo v NÜNNING, Ansgar (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury, cit. dílo, s. 768—770. Velmi inspirativně k promýšlení mytologičnosti v novodobé české kultuře přistupoval Vladimír Maeura ve své analýze obrozenské kultury, viz MACURA, Vladimír: Znamení zrodu. České národní obrozenijako kulturní typ. 2., rozšířené vydáni. Jinočany: H&H, 1995, s. 79—101.
'9 SLAČÁLEK, Ondřej: „České freetekno — pohyblivé prostory autonomie?", cit. dílo, s. 85.
134
135
názoru tvorí velmi podstatnou konstrukci podepírající ideovou stavbu celé subkultury, v tomto prípade fandomu.
Pokusím se ukázat fandomovou mytologii na dvou příkladech. První z nich je svým způsobem myšlenkovým experimentem, založeným na velmi omezeném množství zdrojů. Zkouším tímto způsobem „domyslet" jistý náznak paralely mezi sebepojetím fandomu a utvářením historického společenství, které jako subkulturu, pokud je mi známo, zatím nikdo nezkoumal. Druhý mýtus je naopak bohaté dokumentován (uvedu ovšem jen výběr pramenů), zdá se mi být pro subkulturu milovníků fantastiky klíčovým a vlastně představuje jeden z konstitutivních prvků fandomu v období po roce 1989.
Mýtus „obrození"
Při pročítání textů reflektujících vývoj fandomu zejména po roce 1989 jsem narazil na některé, v nichž je tento proces srovnáván s takzvaným národním obrozením (a současně jsem si zpětné uvědomil, že totéž srovnání jsem sám před časem použil ve svých úvahách o české fantastice).90 Jde konkrétně o článek Miloše Ferka v Interkomu 9/2009 a Borise Hokra v Ikara 8/2010.
Miloš Ferko (slovenská národnost tohoto kritika a esejisty jen potvrzuje trvající česko-slovenský charakter fandomu) nejprve charakterizoval obrozenské období českých dějin především jako dobu, kdy náboženské ideje jsou nahrazeny idejemi národními, které vytvářejí základ pro chápání české identity.91 Autor poté konstatoval, že obrozenská societa a fandom vlastně sledují shodné cíie („Ak je české národné obrodenie nesené snahou stmeliť český národ a posunut* ho na úroveň najvyspelejších európskych [...]
90 Vík KUDLÁČ, Antonín K. K.: Literatura přes palubu. Červený Kostelec: Pavd Mcrvart, 2010,5.86.
91 Ferko zde mimochodem také odkazuje na esej Ondřeje Herce o religiózních rysech fandomu, o niž jsem se zminil výse.
národov; československý a neskôr najmä český fandom živelne prijíma jeho postupy a techniky, pretože sa v podstate usiluje o to isté"), k jejichž naplňování dochází již před vznikem oficiální organizační formy (v případě české národní společnosti samostatného státu, u fandomu nezávislé organizační báze — „československá a česká fantastika najprv získava vnútornú podstatu, až potom vonkajškové atribúty samostatného celku"). Právě v důsledku tohoto neustále probíhajícího emancipačního procesu podle autora fandom „prijíma mnoho z v českej spoločnosti už archaicky pôsobiacej rétoriky a rituálov národného obrodenia".
Ferko vypočítavá některé shodné rysy obou komunit: „ochranářský" přístup kritiky k domácím autorům („malý, ale náš") a naopak velmi přísný pohled na překlady zahraničních děl, úcta k „tradici" (Ferko uvádí členění fandomu na fany, neofany a dinosaury, přičemž respekt komunity se zvyšuje s délkou působení v subkultuře), „obětování se" příslušníků komunity společné myšlence (národ, fandom) bez ohledu na finanční či sociální ztráty. Jako zvláštní příklad „fandomového obrozence" zmiňuje Ferko nakladatele Michaela Brance, který by tak v duchu použitého srovnání měl vystupovat jako „fandomový Kramerius".
Svou stať uzavírá konstatováním, že ačkoli vlastně už obrozenská fáze vývoje Českého fandomu skončila, přesto její duch stále ovlivňuje společenský život subkultury v podobě využívané rétoriky a nejrúznějších rituálů. Fandom šije ovšem podle něj zároveň vědom své pozice na počátku třetího tisíciletí, proto tyto historické reminiscence pojímá (podle Ferka někdy spíše maskuje) jako ironii, až parodii.92
Boris Hokro něco později v rámci série článků shrnujících v Ikaru vývoj české fantastiky přichází s velmi podobnou úvahou. Paralelu s národním obrozením přímočaře aplikuje přímo na konkrétní historickou situaci: „[...] léta 1948—1989 jsou fantastice tím, čím
92 FERKO, Miloš: „Český fandom a národné obrodenie" [online], tnterkom, 1984—2(109 [cit. 2013-12-27]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/pdf/ik200909cl.pdf.
136
137
byla celé české kultuře doba pobělohorská, a uplynulých jednadvacet let pak naším malým fantastickým obrozením." Tuto „re-vizionistickou metaforu", jak svůj postup nazývá, zakládá na analogii fandomu s obrozenskou společností: „[...] určité sektářství, sepětí překladatelů (a silná linie uměleckých překladů), nakladatelů a masových příjemců, nadšenecké (dnes nadto i profesionální) ,conování', hledání vlastní identity v kontextu mainstreamu, pocit literárního ghetta — prostě podobně schizofrenní situace, jaké čelila obrozenecká elita." Tento příměr Hokr dále v textu rozvíjí na příkladu polistopadových povídkových antologií, které podle něj dobře odrážejí uvedený charakter českého fandomu (podobnou roli v devatenáctém století hrály literární almanachy a časopisy).93 Naskýtá se tedy zajímavá možnost srovnat tuto subkulturní představu o sepětí dvou historicky od sebe oddělených kulturních jevů s jiným pohledem na obrozenskou kulturu, kterou nabídl již v osmdesátých letech významný český literární vědec Vladimír Macura.94 Ten zkoumal období české národní emancipace jako kulturní typ tvořící určitý znakový systém — vedle sémiolo-gie byl Macura silně ovlivněn také kulturologickým konceptem Jurije Lotmana. V úvodu své zásadní monografie Znamení zrodu Macura tvrdí, že ač sami obrozenci chápali své snahy jako navázání na přerušenou tradici, on vidí jejich aktivity jako vytváření něčeho kvalitativně „nového", provázaného sice s evropským vývojem, ale v domácích podmínkách specifického.95 Pro zamýšlenou komparaci se jeví jako podstatná zejména ta část Macurovy
93 HOKR, Boris: „Fantastické obrození". Ikarie 20, 2010, 8, s. 61—63.
94 Macura samozřejmě nebyl a neni jediný, kdo se fundovaně zabýval mytickou rovinou národního obrození. Velmi zajímavou syntézou je například také kniha RAK, Jiří: Bývali Čechové... České historické mýty a stereotypy, jinočany: H&H, 1994, v níž autor shrnuje a promýšlí řadu „autostereotypů" a „heterostereotypů" spojených s vlasteneckou komunitou devatenáctého století. Macurova sémiologická analýza se však ukazuje pro plánované srovnání jako vhodnější.
95 MACURA, Vladimír. Znamení zrodu. České národní obrozeni jako kulturní typ, cit. dílo, s. 6.
138
knihy, která se zabývá „tvaroslovím" české obrozenské kultury, tedy jejich příznačnými rysy, neboť právě výčet jejích základních znaků tvoří kostru Ferkova a Hokrova článku.
První rys označuje Macura jako „Synkretismus", kterým v tomto kontextu rozumí malou vnitřní diferencovanost obrozenské kultury („jungmannovská kulturní aktivita nevytyčuje ostré předěly mezi vědou, uměleckou literaturou, publicistikou apod."), jež směřovala k velkému společnému cíli, totiž „znovuzrození" národa. Pro tento záměr bylo proto možné využít souběžně různých formálních prostředků (Macura toto dokládá příklady z oblasti dobové publicistiky, beletrie, ale třeba rovněž takzvané „květomluvy" jakožto oblíbeného komunikačního systému té doby).96 Takovýto kulturní Synkretismus můžeme nalézt i v aktivitách fanů —jestliže se, jak píše Macura, „obrozenským ideálem plně rozvinuté osobnosti stal člověk-vlastenec, aktivně zasahující současné do celé řady oblastí kultury, píšící nebo překládající poezii, prózu i dramata a současně se zabývající otázkami jazyka i otázkami nej-různějších vědních oborů",97 pak ve fandomu vidíme velmi podobné postavy mužů a žen, které zároveň organizují cony a vystupují na nich v kostýmech vlastní výroby, vydávají fanziny a naplňují je články, píší povídky (občas i romány) a účastní se s nimi literárních soutěží neboje zveřejňují na internetu, vedle recenzí a rozhovorů s autory se pokoušejí rovněž o vytváření textů o historii „své" žánrové oblasti, o níž nadšeně diskutují při osobních setkáních či ve virtuálním prostředí chatu a sociálních sítí... Podobně jako český vlastenec první poloviny devatenáctého století, také český fan přelomu dvacátého a jednadvacátého století využívá širokého spektra možností kulturních aktivit, aby dosáhl svých cílů. Pojem „dile-tantismu", který v souvislostech obrození zmiňuje Macura, zde ovšem není zcela přiměřený, užívám proto raději výrazu „amatérismus" (viz dále). Zatímco uvedený synkretický charakter se v české
96 Tamtéž, s. 13—30.
97 Tamtéž, s. 20.
139
společnosti druhé poloviny devatenáctého století začíná rozpadat a ztrácí svou původní funkci, pro fandomje naopak velmi typický a tvoří součást jeho podstaty.
Macura dále analyzoval jev typický pro obrozenské texty zejména jungmannovské generace, totiž koexistence obsahové protikladných výroků a podřízeni faktů potřebám a funkcím národní ideje. Tuto manipulaci vc službách nacionálni argumentace Macura ukazuje na dobovém hodnocení české řeči a využití různých druhů básnického metra v české poezii, které mělo sloužit jako nástroj vymezení se vůči kultuře nemecké; tím ovšem zároveň byla česká kultura s německou dále provazována jako její „zrcadlo", v němž se odrážel každý krok českých obrozenců v relaci na německé analogie (nejen v literatuře, ale také v sociálních institucích a podobně).98 Podobný vztah založený na vymezování se vůči „mainstreamu" a zároveň na neustálém porovnávání hodnot vlastních s hodnotami spojovanými s kulturou mimo fantastiku lze spatřovat v samém jádru sebe-identihkace fandomu: na jedné straně je zdůrazňována autonomie fantastiky jakožto kulturního proudu sice odlišného typu, ale stejně kvalitního jako „mainstream", na straně druhé je fantastika chápána jako součást širšího celku populární kultury, do níž ovšem přináší zvláštní, osobité rysy (asi v podobném duchu jako česká kultura devatenáctého století se cítila být svérázným „příspěvkem" velkému slovanskému světu). Toto průběžné sledování mainstreamu, respektive populární kultury jako referenčního rámce fandomu způsobuje určitou bipolaritu této subkultury, kterou dále podrobněji rozebírám v další podkapitole.
Další příznačný rys obrozenské kultury Macura ukázal na rozboru některých Jungmannových překladů, z nichž je patrná snaha překladatele směřující nikoli k pouhému převodu cizího textu do češtiny, ale k celkovému jeho přizpůsobeni ideologickým potřebám české národní společnosti. Ideový posun překladu vůči originálu bezpochyby provází každý překlad, ale, jak upozorňuje
98 Tamtéž, s. 31—41.
KO
Macura, u Jungmanna „překlad nabývá podoby kulturní agresivity", zahraniční texty jsou výrazně „zcizovány" původnímu prostředí a „přivlastňovány" českou kulturou." Překladovost jistě bytostně patří i k české fantastice, už z důvodu importovanosti této části populární kultury z angloamerického jazykového a kulturního prostředí. Literární překlady z této oblasti jsou ve fandomu tradičně velmi sledovány a přísné posuzovány, diskuse o jejich kvalitě naplňují dlouhodobě subkulturní média. O jejich významu svědčí například i vznik „anticeny" Skřipec, udělované od roku 1994 Obcí překladatelů za nejhorší umělecký překlad příslušného roku a přímým předchůdcem a inspirátorem tohoto „ocenění" byl fandomový Koniáš, který upozorňoval na špatné překlady v oblasti fantastiky; překlady fantastiky ostatně dodnes často figuruji ve Skřipci, v jehož porotě dlouhodobě zasedají i členové fandomu. Překladový charakter české fantastiky se však neprojevuje jen v rovině převodů literárních textů, nýbrž obecně také přebíráním a „přehodnocováním" různých zahraničních kulturních artefaktů a jejich zřetelného začleňování do domácího kontextu. Boris Hokr ve svém článku označuje některé české povídkové antologie jako „ohlasové", čímž naznačuje právě zmíněné kulturní „překládání" zahraničních vzorů — za příklad mohou dobře posloužit sborníky Ondřeje Jireše vycházející z konceptu žánrových „best of" Roberta Silverberga a zdůrazňující už ve svém titulu „tuzemskost" obsahu (Legendy české fantasy, 2006, Hvězdy české sci-Ji, 2010).
Zajeden ze základních znaků českého obrození označuje Macura také jeho výraznou mytologičnost, projevující se již zmíněnou syntetičností a viděním své kultury nikoli jako součásti světa, nýbrž jako jakýsi svět sám v sobě. Myticky chápali obrozenci příběh „znovuzrození" nebo „vzkříšení národa" jako součást určitého přírodního cyklu, který tvoří historii („česká kultura vlastně vzniká jako svědectví o vzniku českého světa").100 Myticky chápou čeští
99 Tamtéž, s. 61—78. 100 Tamtéž, s. 79—101.
m
fanové dějiny své subkultury (soudě alespoň dle některých textů věnovaných dějinám fandomu), která se zrodila v čase komunistického režimu, vůči němuž zaujímala pozici (pasivní) rezistence, aby se pak aktivně zapojila do Sametové revoluce a spoluvytvářela demokratickou společnost. K tomuto historizujícímu mýtu pak patří také částí fandomu prezentovaný princip „zápasu" subkul-turního jádra s postupující komodifikací fantastiky, která se jako hlavní hrozba vynořila po pádu komunismu a de facto nahradila v roli nepřítele totalitní struktury (viz další podkapitola).
S mytickým pojetím dobové kultury souvisí i její herní ráz a s ním spojené mystifikační projevy. Podle Macury čeští vlastenci budovali českou kulturu jako ideál, kterého možná nelze ani dosáhnout, proto je třeba ji vybudovat alespoň jako projekci tohoto ideálu, jaksi mimo skutečnost, prostřednictvím hry na celistvou a plně rozvinutou českou společnost. Macura uvádí například „vytvoření" fiktivní básnířky Žofie Jandové v situaci, kdy nastala potřeba, aby v české kultuře působila kultivovaná a umělecky zajímavá žena-básnířka."" Také k fandomu jakožto výrazně postmodcrnímu sociokulturnímu jevu patří ludické gesto pro-línající prakticky všemi jeho aktivitami — podobně jako obro-zenci, také fanové například při svých veřejných akcích (conech) s oblibou uplatňují rituály se zřetelné ironickým podtónem, podobný podtext měla také třeba volba „doživotního prezidenta" Fandomu. A tato subkultura má rovněž své autorské mystifikace, například stvoření fiktivního bestselleristy Františka Kotlety, údajně povoláním řezníka z Bruntálu, jehož krvavé akční romány mčly uspokojovat hlad čtenářů po dílech velmi pomalu píšícího a publikujícího Jiřího Kulhánka (svou váhu zde má samozřejmě také aspekt ryze komerční). Ve slovenském prostředí podobné povstala figura „slovenského Lovecrafta" Miroslava Šusteka, jehož životopis i dílo vzešlo z imaginace prozaika a překladatele Michala Spády.
101 Tamtéž, s. 102—117.
K2
Macura se zaměřil také na zkoumání společenského života vlastenecké společnosti, kterou, aniž by to bylo explicitně řečeno, vlastně nahlížel jako subkulturu: zamýšlel se nad způsoby „zasvěcování" nových členů komunity, nad etiketou společenského kontaktu včetně využívání „správné" české konverzační normy, nad získáváním žen pro národní myšlenku i nad chápáním pojmu „vlastenec".102 V této souvislosti bych se rád krátce zastavil u jednoho zajímavého fenoménu, který Macura rovněž zmiňuje, totiž užívání takzvaných vlasteneckých jmen, kterými se obrozenci vnějškové hlásili k české kultuře; tato jména vyjadřovala hodnoty příznačné především pro celou komunitu, jejich nositel se tímto podřizoval skupinovému programu.103 Obdobně také fanové (nikoli všichni) přijímají „zasvě-cenecká jména", jimiž vyjadřují svou identitu v rámci fandomu, na rozdíl od obrozenců ovšem více vycházejí ze svých osobních zájmů a postojů — volba jmen souvisi především s oblíbenými hrdiny literárních děl a filmů, ale spektrum zdrojů je jistě mnohem širší.104 Toto chování připomíná iniciační a přechodové rituály, při nichž jedinec jako symbol vstupu do společnosti přijímá nové jméno, zakládající jeho novou identitu.
Samozřejmě, že zdaleka ne všechny charakteristické znaky ob-rozenské společnosti nacházejí ve fandomu analogii. Mezi ty, které lze jen těžko u této subkultury odhalit, patří třeba silný lingvo-centrismus české vlastenecké společnosti devatenáctého století, který se vyznačoval těsným spojením filologie s ideologickým hodnotovým žebříčkem, výraznou neologizací a etymologizací a zdůrazňováním myticko-sakrální funkce jazyka (jazyk jako „komunikace s předky").105 Nic takového, pokud je mi známo, český fandom nezná. Bylo by možné uvažovat o specifické, nikoli výhradně jen
102 Tamtéž, s. 118—129.
103 Tamtéž, s. 120—122.
104 Přehled jmen přináší souhrnné zejména slovník Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi, respektive jeho prúbéžné aktualizovaná online verze.
105 Viz MACURA, Vladimír. Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ. Cit. dilo, S. 42—60.
143
komunikativní roli subkulturního jazyka („fanspeak"), to je ovšem rys typický pro subkultury obecně, takže srovnání v tomto ohledu značně pokulhává.
Mýtus národního obrození ostatně prošel v české kultuře dvacátého století určitou účelovou transformací v koncepci Zdeňka Nejedlého, který „aktualizoval" některé prvky obrozenské ideologie (ideál slovanství, hrozba německé agrese, lidovost, význačná úloha literatury...) a přiřkl v rámci socialistické kultury obrození funkci jak normativní (požadavky na současnost založené na dílčích aspektech tradice, ovšem zkresleně pojaté), tak zároveň adaptační (návrat k základům české lidové kultury, od nichž byl národ oddělen nejprve nadvládou buržoazie a poté nacismu).106 Tato varianta mýtu byla součástí dobové (oficiální) kultury i v době, kdy se rodil československý fandom; aniž bych podezříval fany z vědomého přebírání idejí z prostředí, jemuž jistě nepřitakávali, vědomím tohoto faktu se poněkud narušuje jiný mýtus, totiž příběh o diskontinuitě české kultury dvacátého století zmíněný výše. Paralely fandomu a obrozenské společnosti by mohly naopak prozrazovat jistou vnitřní kontinuitu.
Naskýtá se otázka, nakolik všechny tyto charakteristiky jsou obecnými rysy jakýchkoli sociokulturních celků a nakolikjde o skutečné záměrné navazování, respektive znovuvytváření či variování tradice, ale už samotný fakt, že o těchto paralelách vůbec někteří příslušníci dané subkultury uvažují jako o významných, svědčí o tom, že jde o mýtus pro identitu této subkultury určitým způsobem důležitý.
Mýtus „profesionality" a „amatérismu"
Druhý mýtus výrazné odráží vazby mezi zkoumanou subkulturou a širším kulturním prostředím, jehož je součástí, což je problém,
106 MACHRA, Vladimír: „Obrozeni". In: TÝŽ: Šťastný vék (a jiné studie o socialistické kultuře). Praha: Academia, 2008, s. 131—146.
s nímž se musí vyrovnat každá subkultura, když vymezuje limity své identity. Společenské změny vyvolaly už v devadesátých letech ' v rámci fandomu diskusi, která podle mne velmi názorně ilustruje zcela novou situaci, v níž stanula tato subkultura po přelomu v roce 1989.107
Poměrně záhy se začínají objevovat obavy před „komercionalizací" fandomu, respektive fantastiky. Už na poradě SF klubů v rámci Parconu v Bratislavě v září 1990, koncipované zároveň jako valná hromada Fandomu, zazněl požadavek na jeho ochranu před „komerčními a tržními vlivy".108 Nedlouho poté publikoval František Houdek v Interkomu (1—2/1992) zamyšlení nad pojmem a významem profesionality v domácí fantastice. Proti profesionálně tvořené „komerční literatuře" jako takové autor nic nenamítá, uznává nutnost „kvalitního řemesla", ale varuje před přemírou komerce bez „obsahu" a „myšlenky".109
Podobně zaměřená, ale mnohem širší debata se rozpoutala na stránkách téhož fanzinu v polovině devadesátých let. Zahájil ji Pavel Kosatík provokativní statí „Proč mě nebaví číst SF" [Interkoin, 1—2/1996), v níž se vyznal z pocitu, že fantastika postrádá silné prožívání postav (nazýval jej „plné nasazení"), které dokáže změnit čtenářovo nahlížení světa a je vlastní spíše „mainstreamu". „Pouhá čtivost" a určitá emocionální odtažitost ve vztahu čtenáře k popisovaným postavám už mu nestačí.110 Na Kosatíkúv článek reagoval Ivan Adamovič, který v úvaze „Proč mě nebaví číst beletrii"
107 V této podkapitole využívám rovněž své dosud ineditni studie KUDLÁČ, Antonín K. K.: „Kooperace a/nebo komodiŕikaĽe, Subkultura českých fanoušků populární fantastiky v sociokulturních proměnách po roce 1989" (nepublikováno).
108 „(Komentovaný) Zápis z porady SF klubů konané na PARCONu 90 v Bratislavě 8. 9. 1990" [online]. Interkom, 1984—1990 [cit. 2013-07-23]. Dostupné K http:// interkom.vecnost.cz/1990/l9900954.htm.
109 HOUDEK, František: „Proti a sci-fi" [online]. Interkom, 1984—1992 [cit. 2013-07--23]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/1992/19920130.htm.
110 KOSATÍK, Pavel: „Proč mě nebaví číst SF" [online]. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013--07-27]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/1996/19960106.htm.
144
145
[Interkom, 3—4/1996) obhajoval fantastiku jakožto literaturu intelektuálne podnětnou, nikoli jen utilitárně zábavnou, byť přiznal, že psychologické prekreslení hrdinů není u ní obvyklé. Konstatoval také, že hodně záleží na osobnostním založení čtenáře, on sám třeba stále méně čte fikci a baví hovíce literatura faktická.111 Další reakci na Kosatíka představuje dvoudílný článek Michaela Bronce „Proč už nečtu SF?" a „Proč už nečtu sci-ri II" {Interkom, 3—4/1996, 6—7/1996), v němž autor poněkud nekoncizně zdůrazňuje potřebnost relaxační funkce fantastiky pro běžný život a zároveň přiznává, že komercializace této literatury s sebou přinesla mnoho kýče. S odkazem na eseje Zdeňka Neubauera o postmoderně Bronec dále uvažoval o pozici fantastiky v „novém světě" a rekapituloval působivost některých žánrových děl z doby před rokem 1989.112
Diskuse o charakteru české polistopadové fantastiky pronikla i do jiných příspěvků Interkomu, v nichž šlo primárně o něco jiného. Spisovatel František Novotný se v článku „Má česká sci-fi rakovinu?" [Interkom, 5/1996) pozastavil nad přemírou brutality a bezvýchodnosti v soudobé české fantastice.113 V temže čísle fan-zinu mu odpověděl Ondřej Neff poukazem na to, že každý příběh vyžaduje konflikt a bez přítomnosti fenoménu zla vzniká pouze bezzubá utopie.114 Poněkud dále v reakci na Novotného zašel Tomáš Kohl [Interkom, 6—7/1996), který českým autorům spíše než
111 ADAMOVIČ, Ivan: „Proč mé nebaví číst beletrii" [onlinej. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013-07-27]. Dostupné z: http://interkom.vccnost.cz/1996/l9960320.htm.
112 BRONEC, Michael: „Proč už nečtu SF?" [online]. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013--07-27]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/1996/19960321.htm; TÝŽ: „Proč
ui nečtu sci-fi II aneb Převážné o panu Neubauerovi a trochu o mné" [online]. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013-07-27]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/ 1996/19960608.htm.
113 NOVOTNÝ, František: „Má česká sci-fi rakovinu?" [online]. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013-07-28]. Dostupné z: http://intcrkom.vecnost.cz/1996/19960558.htm.
114 NEFF, Ondřej: „Zřejmé došlo k nějakému velkému, velkému nedorozuměni" [online]. Interkom, 1984—1996[cit. 2013-07-28]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/ 1996/19960560.htm.
K6
brutalitu vytkl literární neprofesionalitu, nedostatek smyslu pro humor a sklon ke kýči a krátce se v této souvislosti zamyslel nad fantastikou, která by podle něj měla přinášet také určitou „hloubku hrdinů a nosnost myšlenky".115
S debatou o profesionalitě souvisí i jiné záležitosti než čistě literární — v téže době se v rámci Fandomu uvažovalo o dalších krocích v „profesionalizaci" této organizace, především zřízením funkce „manažera Fandomu". Tato myšlenka nacházela v této době své odpůrce i zastánce116 a v podstatě dosud nebyla vyřešena.
Uvedené příklady jsou sice omezeny jen na diskusi v jednom periodiku, ale jde o periodikum pro fandom významné a účastníci této diskuse většinou patří k osobám s vysokým „subkultur-ním kapitálem", tudíž je možné považovat tento přiklad za velmi vypovídající.
Nejen pro období devadesátých let tedy chápu transformaci československého fandomu jako výsledek trvalého střetávání a prolínání formálního a neformálního, respektive „profesionálního" a „amatérského" přístupu. Poněkud nepřesné výrazy „profesionální" a „amatérský" nemají označovat pouze samotný fakt, že někteří fanové se svým koníčkem živí a jiní nikoli, nýbrž se s jejich pomocí pokouším popsat ony dva zmíněné přístupy k fantastice, které se v osobách svých nositelů úplné nepřekrývají s reálnou „profesionalitou" a „amatérstvím".117
H5 KOHL, Tomáš: „Ne rakovinu, hemeroidy aneb putováni Uurnella osla světem literatury" [online], Interkom, 1984—1996 [cit. 2013-07-28], Dostupné z: http://interkom. vecnost.cz/1996/19960610.htm.
116 Srov. například ADAMOVIČ, Ivan: „Reakce na PRAVDU" [online]. Interkom, 1984—1996 [cit. 2013-07-28]. Dostupné z: http://interkom.vecnost.cz/1996/19961 153.htm; PRAVDA, Václav: „Reakce Vaška Pravdy" [online], Interkom, 1984—1997 [cit. 2013-07-28J. Dostupné z: http://intcrkom.vecnost.cz/1997/19970159.htm.
117 Navíc, jak ukázal výzkum Pavla Janáčka, české kulturní prostředí má dlouhodobě určité limity, které brání větší miře profesionalizace osob zabývajících se literární činností, viz JANÁČEK, Pavel: „Literatura polovičních profesionálů. Zdroje příjmů českých spisovatelů 19. a 20. století ve světle statistického experimentu podle
147
Vytvorení tržního prostredí ve spojeni s možností psaní a vydávání knih jako hlavního zaměstnání přivedlo řadu fanú k pohledu na fantastiku jakožto integrální souěást populární kultury se všemi jejími komerčními aspekty. Zároveň přetrvalo (a přetrvává) pojetí této literární tvorby coby jakéhosi „alternativního proudu" probíhajícího souběžně se sférou „vysoké kultury", respektive takzvaného „mainstreamu", jak fanové označují veškerou literaturu mimo populární fantastiku. Do jisté míry tento názor koresponduje s konceptem amerického spisovatele a publicisty Bruče Sterlinga, který na sklonku osmdesátých let vytvořil pojem „slipstream" označující díla na pomezí „mainstreamu" a fantastiky, která používají rekvizit a kulis fantastiky, ale v zásadě do ní nepatří.118 Tato představa o prolínání fantastiky (jako popkulturního jevu) a „umělecké literatury" (jako součásti elitní kultury) se stala také v devadesátých letech předmětem diskuse mezi literárním historikem a teoretikem Pavlem Janáčkem a fan-domovým publicistou a bibliografem Ivanem Adamovičem, která v podtextu rovněž odrážela zmiňované „alternativní" chápání
Raymonda Williamse". In: BREŇ, Tomáš — JANÁČEK, Pavel (eds.): „O slušnou odměnu bude petováno...". Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2009, s. 180—205. 118 STERLING, Brucc: „Slipstream" [online]. Catscan, 2013 [cit. 2013-07-29]. Dostupné z: http://w2.efT.org/Misc/Publications/Bruce_Sterling/Catscan_columns/catscan.05. Termín je vyložen rovněž v příslušném hesle respektované žánrové slovníkové příručky, viz CLUTE, John — NICHOLLS, Peter: The Multimedia Encydopedia of Science Fiction, cit. dflo, s. 2067; současný stav a pojetí tohoto druhu „hraniční" literárni tvorby uvádi KELLY, James Patrick: „Slipstream". In: GUNN, James — CALEN-DAR1A, Matthew (eds.): Speculations on Speculation. Theories of Science Fiction. Lan-ham: Scarecrow Press, 2005, s. 343—351. V prostředí českých fanú Stcrlingovu myšlenku reflektoval například HOLAN, Petr: „Slipstream, sci-fi a nčco mezi tím" [online]. Sarden, 2004 [cit. 2004-03-31]. Dostupné z: http://pes.internet.cz/scifi/ clanky/30659_54 JMl.html; z hlediska čtenářských protokolů promýšlí prolínání mainstreamu a fantastiky v českém literárním prostředí ADAMOVIČ, Ivan: „Cestami fantastického pohraničí. Knihy a hranice mezi skutečnem a neskutečnem". Ikarie 15, 2004,4, s. 28—31.
fantastiky.119 Tento názor navazuje na pojetí fanú před rokem 1989, tedy v době, kdy „komerční" model fantastiky u nás neexistoval a existovat nemohl. Fantastika měla být nejen zábavou, ale měla zároveň obsahovat určité kulturní hodnoty stejně jako „vysoká kultura".
V období po začátku tisíciletí navenek větší spory a debaty o pojetí fantastiky, a tedy i o podstatě samotného fandomu, víceméně utichly (nebo alespoň nejsou už tak zřetelné), ale nadále je možné je cítit pod povrchem subkulturních aktivit, v některých recenzích nebo internetových komentářích. Příznačnou ozvěnou těchto diskusí je i shrnutí debaty z poloviny devadesátých let, kterou přední představitel Fandomu Zdeněk Rampas učinil v rámci svého příspěvku na brněnské konferenci o fantastice v roce 2009 a zakončil jej slovy, že „ustala diskuse o smyslu psaní a ustavil se konsenzus, že cílem psaní je na straně čtenáře zábava a na straně autora zisk a potlesk fanoušků".120
Étos „amatérismu" tedy v rámci tuzemské subkultury fanů nadále žije, stejně jako jeho „profesionální" protiklad. Dokladem toho, byť překračuje stanovené časové rozmezí, jsou například některé recenze na antologii Ondřeje Jireše Klenoty české fantasy (2014), již zmíněnou v této monografii, jejímž záměrem bylo reprezentovat novodobý vývoj této žánrové formy, která vzešla nejen z fandomového prostředí. Zuzana Hloušková na FantasyPlanet kriticky hodnotila celkovou koncepci uvedené knihy, která podle ní je příznakem konce jedné éry (podle recenzentky „zlaté"), po niž nastupuje nová, podléhající „mocnému zákonu konzumu". S tím souvisí též neustálé přesvědčování mimofandomového publika
119 Viz JANÁČEK, Pavel: „O výzvě sci-fi". Základna 8,1998, s. 99—100; ADAMOVIČ, Ivan: „Literární kritika a science fiction jakožto žánr populární literatury". Základna 8,
1998, s. 100—101.
120 RAMPAS, Zdeněk: „Bod zlomu — česká SK před rokem devadesát a po ném" [online]. In: Fantastická literatura — příběhy našich světů. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2013 [cil. 2013-07-29]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/ elit/fantasti cka_literatura/prezentace.pdf.
148
149
o kvalitách české fantastiky v paratextech antologie.121 „Zvnějšku" tutéž publikaci zkoumala bohemistka Tereza Dědinová, která ji posuzovala z hlediska definice fantasy jako převrácení řádu, který považujeme za přirozený, přičemž fantastický prvek musí být „základním kamenem a podmínkou účinku textu." Dědinová konstatovala, že jen velmi málo v antologii publikovaných povídek dokáže spojit přesvědčivost příběhu s živým a propracovaným fantastickým světem, a tím se povznést nad úroveň nenáročného dobrodružného čtiva.122 Obdobně v Interkomu hodnotila Jire-šův sborník Michaela Ševčíková (sama přitom přiznala, že je „dosud nepolíbená žánrem české fantasy"), pro niž je česká fantasy ve srovnání s britskou a americkou málo originální, stylisticky a vypravěčsky nezvládnutá a její mytické světy jsou nepropraco-vané.123 Někteří fanové, obávající se neblahých dopadů komodi-fikace na fantastiku, se také dnes doplňují s jejími sympatizanty „odjinud", kteří na tuto literaturu kladou požadavek vyšších ideových a zároveň literárněestetických kvalit.
Nutno ještě dodat, že kořeny tohoto mýtu zřejmě sahají až do doby před rokem 1989, byť pochopitelné jeho podoba nutně odpovídala dobovým podmínkám. Nasvědčovaly by tomu poznámky Ondřeje Neffa k citované knize Aleše Langera, které tvoři její přílohu. Neff „profesionalitu" českých autorů fantastiky v osmdesátých letech odvozuje z možnosti oficiálního knižního publikování, v případě fandomových tvůrců zprostředkovaného spřízněnými redaktory v tehdejších státních nakladatelstvích. Šlo zjevně
121 HLOUŠKOVÁ, Zuzana: „Klenoty české fantasy: Ty naše povídky zlate" [online]. hantasyPhnct, 2014 [cit. 2015-06-2'!]. Dostupné z: http://www.fantasyplanet.cz/ clanek/klenoty-ceske-fantasy-ty-nasc-povidky-zlate.
122 DĚDINOVÁ, Tereza: „Rodinné stříbro a kočičí zlato české fantasy" [online]. iLitera-tura.cz, 2014 [cit. 2015-06-24]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/33459/ jires-ondrej-ed-klenoty-ceske-fantasy (též pfetištčno v Interkomu 6—7/2014).
123 ŠEVČÍKOVÁ, Michaela: „Česká fantasy, žánr na půl cesty" [online], mterkom, 1984—2014 [cit. 2015-06-24]. Dostupné z: http:/./intcrkom.vccnost.cz/pdf/ik201 410-llcl.pdf.
o proces neplánovitý a závislý na řadě vnějších okolnosti, které lze dnes poměrně těžko dešifrovat. Neff se také v této souvislosti zmiňuje o tehdejším zájmu některých „mainstreamových" spisovatelů o psaní SF (asi nejvýrazněji u Vladimíra Párala).124 Společenské změny po roce 1989 alespoň navenek komunikaci mezi populární fantastikou a elitní literaturou přerušily, literární historikové za důkaz uzavření fantastiky v prostředí populární kultury uvádějí fakt, že literární kritika spojená s „vysokou" literaturou se přestala | o populární fantastickou produkci zajimat.125 Jak jsme však viděli, fandom tyto vazby i na přelomu tisíciletí považuje za důležité pro uvědomování si a vytváření své subkulturní identity.126
Tento zájem se zdá potvrzovat také nedávná studie Otakara Slanaře o posuzování hodnot v SF (ponechávám přitom stranou autorovy jisté terminologické simplifikace). Mladý badatel, vycházející z Mukařovského zkoumání estetické funkce, normy a hodnoty a z tezí Simony Winkové a Renaty von Heydebrandové o pojetí hodnot v literatuře, analyzoval recenze v časopisu Ikarie z let 1998—2007 z pohledu uplatňování hodnotících kritérií na literární díla z oblasti SF, respektive požadavků na konkrétní funkce této literatury. Ze Slanařových závěrů mimo jiné vyplývá, že fan-domoví recenzenti zaujímají „do určité míry ambivalentní postoj vůči takzvané elitní (kanonizované) literatuře". Autor studie konstatuje, že „v subkultuře literatury science fiction prokazatelně
124 LANGER, Aleš: Průvodce paralelními světy. Nástin vývoje české sci-fi 1976—1993. Praha: Triton, 2006, s. 259—261.
125 Viz JANÁČEK, Pavel: „Boom vědeckofantastické literatury". In: JANOUŠEK, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945—1989. IV. 1969—1989. Praha: Academia, 2008, s. 717.
126 Jen pro srovnáni krátký pohled do slovenského prostředí: v teoretické rovině se jako první pokoušel prolomit hradby „fandomového ghetta" Ondrej Herec svou zde už zmiňovanou studií „Fantastika a realizmus", v níž poukazoval na souvislost fantastiky s „mainstrenmem". Prakticky tyto vazby dokazuje účast rady osobnosti
„nefontastické" slovenské kultury (například Peter Jaroš, Kornel Fôldvári, Dušan Mitana a dalši) v literami soutěži O cenu Gustáva Reussa.
150
151
existuje touha proniknout do literárního kánonu, a tím získat na symbolické hodnotě. Zdůrazňován je především přínos žánru ve schopnosti reagovat a umělecky zpracovávat aktuální společenské problémy a otázky". Podle Slanaře se subkultura nechce smiřovat s chápáním fantastiky jako nenáročné populární četby, ovšem zároveň nechápe, že „vysoká literatura" využívá většinou originality jazyka, kterou fantastika nezdůrazňuje.127
Vraťme se ještě na chvíli k ekonomickým aspektům probíraného subkulturního mýtu. Vztah subkultur a trhu rozhodně tvoří téma dlouhodobě spjaté se subkulturnim výzkumem, dokonce vzhledem k marxistickým kořenům takto zaměřeného bádání lze říci, že patří k tématům klíčovým. Dick Hebdige ve svém klasickém díle popisuje, jak každá subkultura prochází cyklem prvotního odporu vůči majoritní kultuře a posléze rozplynutí v ní. Zmiňuje dvě podoby integrace subkultury: zbožní, při níž se subkulturní styl stává součástí módy, a ideologickou, kdy se příslušníci subkultury přizpůsobují normám hegemonní kultury (Hebdige uvádí jako příklad punkery prezentované jako součást tradičně pojaté rodiny).128 Zároveň ovšem přiznává, že je „obtížné určit nějakou absolutní hranici mezi komerčním zneužíváním na jedné straně a kreativitou nebo originalitou na straně druhé, i když většina subkultur tyto kategorie ve svých hodnotových systémech staví přísně proti sobě".1291 když postsubkulturní kritika původních kulturalis-tických východisek postavila problematiku ekonomické a ideologické exploatace subkulturní kreativity na určitou dobu mimo badatelský zájem, dnes se toto téma opět vrací a nabývá na významu.
Podíváme-li se z tohoto úhlu na vývoj fandomových médií, ve světle výše uvedené diskuse nelze přehlédnout, že k určitým
127 S LANAŘ, Otakar: .Hodnota a hodnoceni literatury science fiction". In: DANIEL, Ondřej — KAVKA, Tomáš — MACHEK, Jakub (eds.): Populární kultura v českém prostoru. Praha: Karolinum, 2013, s. 181—199.
128 HEBDIGE, Dick: Subkultura a styl. Praha: Volvox CJlobator — Dauphin, 2012, S. 142—152.
129 Tamtéž, s. 145.
152
projevům „komodifikace" dochází. Záleží ovšem na konkrétních mediálních formách a jejich technických a komunikačních možnostech. V oblasti tištěných periodik s ohledem na jejich výrobní náklady a na způsob distribuce je vcelku pochopitelné, že od počátku, při souběžném zachování zacílení na fandomové publikum, musela přijmout tržní pravidla. První český profesionální časopis zaměřený na fantastiku, měsíčník Ikarie, ještě při svém vzniku navazoval na fanzinovou tradici, další (Ramax, Nemesis, Pevnost) už vznikají primárně na půdě mediálního průmyslu. Zvláštní postavení mezi tištěnými časopisy zaujal Interkom, „duchem" i distribučně fanzin,130 tedy jednoznačně subkulturní produkt, který se ovšem zároveň ve fandomové komunikaci prezentuje jako obdoba profesionálních periodik (například zařazením do kategorie Nej lepší časopis v hlasování Akademie science fiction, fantasy a hororu, do níž jinak spadají výhradně profesionální tiskoviny).
Poněkud diferencovanější situace nastala ve virtuální sféře, mezi e-ziny. Postupný přechod fanzinů k internetové podobě, jejž jsem zmiňoval výše, vytvořil prostor, který se fanům zdál být vhodný k jejich tvůrčím aktivitám a zároveň byl několik let oproštěný od výraznějších projevů komerční snahy. Na konci sledovaného období se tento stav začíná měnit a některé e-ziny se změnily v součást vydavatelských či jiných mediálních projektů. Jako příklad osudů subkulturních online periodik lze uvést dvě z nich, které jsem rovněž zmínil už výše: Sarden, založený v roce 2000 v rámci Neffova internetového deníku Neviditelný pes, zůstává dodnes fanovským projektem, do jisté míry nezávislým na komerčním mediálním provozu; Fantasy Planet, založenou v temže roce také jako součást fanovských aktivit, koupilo v roce 2008 nakladatelství Fantom Print, vzešlé z fandomového prostředí, které v podstatě zachovalo původní podobu serveru (možná také proto, že už dříve
130 Ve fandomové terminologii jde spíše o takzvaný semiprozin, tedy poloprofesionálni éasopis, viz CLUTE, John — NICHOLLS, Peter: The Multimedia Encyclopedia of Science Fiction, cit. dilo, s. 1990.
153
disponovalo vlastním e-shopem). Zatímco tyto internetové časopisy stále udržují kontakt se subkulturou, která je zrodila, stále zřetelnější zájem o fantastiku mezi producenty kulturního průmyslu podněcuje také vznik internetových periodik od počátku jednoznačně zaměřených komerčně se zacílením především na mládež. Takovým způsobem byl například v roce 2009 založen na fantastiku orientovaný web Fanzine jakožto součást serveru Topzine, který programově pokrývá různé sféry zájmu současné mládeže, pohybující se mimo vyhraněné subkultury.
V těchto souvislostech se nabízí znovu citovat Pierra Bourdieua, který (byť v jiné kultuře a ve zcela jiné historické situaci) nachází v literárním poli dva základní diferenciační principy: „Hlavní protiklad mezi čistou tvorbou určenou úzce vymezenému trhu, jejž představují sami tvůrci, a masovou tvorbou vycházející vstříc očekávání široké veřejnosti, odráží rozchod literatury s ekonomickým řádem a představuje základ vzniku pole úzce vymezené produkce."331 Tyto protikladné přístupy v podstatě odpovídají oněm dvěma proudům uvnitř fandomu — artefakty, s nimiž fanové pracují, jsou zároveň zbožím a zároveň nositeli významu, jejich symbolická a tržní hodnota se rozchází; na jedné straně vzniká kulturní produkce zaměřená výhradně na trh, na straně druhé pak „čistá" tvorba určená k symbolickému osvojení."2 Nutno ovšem dodat, že „čisté" a „komerční" nakonec nemusí být za všech okolností v rozporu, zvláště v okamžiku, kdy „pole kulturní produkce ztrácejí autonómnosť',133 jak jsem uvedl výše.
Mýtus střetávání „profesionálního" a „amatérského" přístupu k fantastice tedy zahrnuje dva základní póly. Na jednom se fanové vymezují vůči elitní kultuře („mainstreamu") z pozice specifického typu kulturní produkce, která z jejich pohledu představuje paralelu „vysoké" kultury při zachování subkulturní originality a důrazu
131 BOURDIEU, Pierre: Pravidla uměni. Vznik a struktura literárního pole, cit. dílo,s. 166.
132 Srov. tamtéž, s. 190.
133 Viz BOURDIEU, Pierre: Teorie jednáni, cit. dílo, s. 138.
154
na sdílení společných hodnot, jež nemusí být totožné s hodnotami „mainstreamu". Druhý pól pak tvoří aktivní zápojem fenu do masového kulturního průmyslu, které nevylučuje uplatněn, jejich vlastní osobité kreativity, ta naopak často zajímavě obohacuje populární produkty. Pnutí mezi oběma těmito póly dynamizuje fan-dom a přibližuje ho charakteru „postsocialistických" subkultur, jejichž základní znaky vymezuje ve svém výzkumu tým Marty Kolářové (viz úvod druhé části této knihy).
155