Nový nakladatelský a tiskový zákon a právní hranice svobody slova Jnku v celo společnosti, i v oblasti lísku, knižního trhu a elektronických médií předbíhalo po demokratické revoluci reálné ustavování nových institucí vytvářeni právního rámce pro ně. Prvním krokem k systému nového mediálního práva se stal zákon č. 86/1990 Sb. 0 některých opatřeních v oblasti periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, schválený federálním parlamentem 28. března 1990. Slo o novelu tiskových a mediálních zákonů z období socialistické diktatury, která zbavila tisk cenzury, vyvázala ho ze závislosti na FÚTl, zrušila omezení pro přístup k právu vydávat noviny a časopisy, přiznané od roku 1945 pouze společenským organizacím, a zkrátila a uvolnila proces registrace zájemců o vydávání periodik.r,H Pokud jde o vydávání neperiodických publikaci, bylo nově upraveno tzv. nakladatelským zákonem z 27. února 1991, který nahradil „znárodňovací" nakladatelský zákon z roku 1949 i sérii souvisejících vyhlášek a předpisů, na nichž byla regulace nakladatelské činnosti i distribuce knih založena po celou dobu státního socialismu. Zákon České národní rady č. 106/1991 Sb., o neperiodických publikacích, odňal státu právo rozhodovat, kdo smí knihy vydávat, i možnost ovlivňovat, co bude vycházet. Právo vydávat knihy a audiovizuální rozmnoženiny otevřel všem právnickým 1 fyzickým osobám, které zavázal pouze oznamovací povinností a odevzdáním povinných výtisků. Nový tiskový zákon, plně již reflektující demokratický vývoj po roce 1989, se po několika neúspěšných pokusech podařilo české poslanecké sněmovně schválit až 22. února 2000. Zákon č. 46/2000 Sb. odstranil registrační řízení jako proces, v němž státu stále ještě připadá právo rozhodnout o vydávání nového časopisu nebo novin, jakkoli smí svůj souhlas s vydáváním příslušného titulu odepřít jen za podmínek stanovených zákonem. Nový tiskový zákon zavedl místo registrace pouhou ohlašovací povinnost ;i na ni založenou evidencí vydavatelů periodických tiskovin.5" Zrušil také regulaci obsahu periodického tisku, která do té doby - jako důsledek provizorní novelizace socialistického tiskového práva - alespoň pro forma součástí českého právního řádu zůstávala. Slo o zrušeni zákazu propagovat v novinách nebo Časopisech „násilí a válku, fašistickou či nacistickou ideologii, rasovou diskriminaci", publikovat materiály jinak odporující lidskosti, útočit „proti celistvosti republiky a základům jejího ústavního zřízení" nebo porušovat mezinárodní dohody. Od roku 2000 tak české tiskové právo nezahrnuje prvky obsahové regulace periodického ani neperiodického tisku, nepředepisuje, jaká pravidla musí obsah časopisů, novin či knih splňovat (tím se významně liší od právního rámce pro elektronická vysílací média, 58) Hlavni /.měny shrnuje důvodová zpráva k zákonu, parlamentní tisk 280 z roku 1990, Společná československá digitálni parlamentní knihovna, , přístup 13.9.2014. 59) Helena Chaloupková: ZdJcon o právech a povinnostech při uydáoáni periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související. Komentář, Praha, C. H. Beck 200fi, s. xiv-xvii; Olga Poupernvá: Regulace médií, Praha, Leges 2010, s. 111,119-124; Jiří Herczeg: Meze svobody projevu, Praha, Orac 2004, s. 32. {1386 ) 1 Cenzura radničních novin Časopisy vydávané samosprávami zůstaly po privatizací celostátních novin a časopisů na počátku devadesátých let jedinými tištěnými médii, která vycházejí pod bezprostředním vlivem politických stran, lokálních hnutí a koalic a zároveň jsou placena z veřejných prostředků. Jak v roce 2006 průzkumem jednoho sta titulů tohoto typu zjistila nezisková organizace Oživení, v radničních novinách běžně docházelo k porušování ústavního zákazu preventivní cenzury, a to například tím, že o zařazeni článku do radničního periodika rozhoduje starosta nebo člen rady zastupitelstva. Výsledkem výzkumu, který vedl někdejší divadelník a politik Oldřich Kužílek, byly také četné doklady toho, jak masívnejšou radniční noviny zneužívány k „jednostrannému informováni obyvatelstva ve prospěch aktuálně místní vládnoucí politické síly". Alternativní názory byly publikovány jen ve čtvrtině periodik a byl jim věnován nepatrný podíl ^politických materiálů čísla. K jednostrannému informováni docházelo například přednostním nebo výhrad-iím otiskováním názorů členů rady zastupitelstva, ale také neúměrnou prezentaci starostů či zástupců radniční koalice. Rekord vytvořilo podle Kužilkových zjištěni předvolební číslo Městských novin Ústi nad Labem ze srpna-září roku 2006, obsahující „69 zmínek o primátorovi a 17 jeho fotografii" Na obrázku ! titulní strana prvního čisla čtvrtletníku z Újezdu nad Lesy {jenž je součásti hlavního města Prahy), který roce 2011 vznikl na protest proti „hanebné cenzuře" oficiálního radničního periodika. Zdroj Oldřich Kužílek „Záverečné zprava průzkumu radničních periodik v rámci projektu Radniční listy bez cenzury", prosinec 2006, s 11, , přistup 13 11 2014, Oldřich Kužílek „Studie k řeSení úkolu 1.6 Zavedeni opatřeni proti zneužívaní radničních periodik {Strategie vlády v boji prori korupci na období let 2010 až 2012)", Ministerstvo kultury ČR, 2011, , přistup 5 1. 2015, Důvodová zpráva k návrhu novely tiskového zákona, parlamentní tisk 603/0 z 15 2 2012, Společná česko-slovenské dlgilělni parlamentní knihovna, , přistup 13.11 2014; Barbora Slovákova. „Právní úprava vydáváni,radničních' novin* 0rVavo.cz, , přistup 13 U 2014 Hanebná cenzura Újezdského zpravodaje - iniciátorka tohoto časopisu. 1. 'ii 1 Ol) ;i U.imtli/:iťi Hubuhu, li-jnu v lese 4. stři..... ľul ti \tiit iIčlnjl anketu Kj/'ocltovd kraCÍ ve Mepijíiii tvclo/núniihu liiuniirMjr ....... 5. strunn \ ;uml (dunni | Jednám DtxlupiUbítti 1 /.inv A. strunu Cenzura I jívďikťlm/|M.mnlii-_Jť tmeli ,.1'fvd >«i|l)iinii. ,./n Tntulllní manýry iicpmlntnihi mil veřejná p 11' j<' 1111.m .m 11 mm Zastupitelstvu VIC, mii iipo/.nr-iii. 111 na dokument strun vydáváni riidniímch periodik /pracovaný /.i in.i-.ii lni£> Múr. Oldřichu Ku žilku. spoluautoru Hik. c.HHi.-l*j'»l> M>. a svobod-něm přístupu k infoiiiuiim. V ním se. Miinin jiné, * 1.....1 < návod .. j.ik 11 proč" dáial prostor i up SI KOM. iiiultí-ského uskupeni panu starosty, floll moc deló s lidmi riivv. { 1387 } viz dále).eo Existují dvě výjimky z tohoto principu: Tiskový zákon č. 46/2000 Sb. zavedl v zájmu ochrany fyzických a částečně i právnických osob instituty odpovědi a dodatečného sdělení. Právo na odpověď přísluší fyzické osobě, o níž bylo v určitém periodiku zveřejněno neúplné nebo zkreslující tvrzení dotýkající se její cti, důstojnosti nebo soukromí. Naposledy si neudržitelný stav tzv. radničních novin (zpravodajů obcí, měst a městských částí nebo krajů) vynutil novelu tiskového zákona č. 305/2013 Sb., která od listopadu 2013 této kategorii periodik jako jediné ukládá povinnost „poskytovat objektivní a vyvážené informace" a zakotvuje také právo všech Členů obecních zastupitelstev na zveřejnční je-jich příspěvku. Skutečnost, že obsah periodického a neperiodického tisku není regulován prostřednictvím nakladatelského a tiskového zákona, neznamená, že je svoboda vyjádření v polistopadovém Česku z pohledu práva bezbřehá. Listina základních práv a svobod, která se přijetím zákona č. 23/1991 Sb. z 9. ledna 1991 stala součástí českého ústavního pořádku, prohlásila v článcích 15 a 17 cenzuru za nepřípustnou a zaručila občanům České republiky svobodu vědeckého bádání, umělecké tvorby a projevu i právo svobodně vyhledávat a šířit informace. V duchu evropského pojetí svobody slova zároveň Listina připustila možnost omezit tyto svobody a práva zákonem, „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti".01 Nejvýznamnějšl omezení v tomto směru jsou konstituována trestním a občanským zákoníkem. Zveřejnění a rozšiřování informací či kulturních děl nebo sdělování jejich digitálních reprodukcí prostřednictvím internetu podléhá dále autorskému zákonu a dalším právním předpisům, jako jo knihovní zákon, zákon o užívání státních symbolů apod. I tyto normy lze za jistých okolností využít způsobem, který má pro kulturní komunikaci cenzurní účinky. Následnou cenzuru tisku i dalších médií (kupríkhidu videndistribuco) provádí poliš topadový liberálnodemokratický stát zejména na základě těch paragrafů trestního zákoníku, které definují dva okruhy trestných činů: šíření nebo výrobu pornografie a projevy nenávisti. Pro regulaci kulturní komunikace má značný význam také zákaz šíření toxikománie nebo poplašných zpráv, které jsou rovněž popsány v trestním zákoníku. Trestnými činy z nenávisti jsou ideologicky motivované skutky proti etnickým, náboženským, národnostně i rasovo vymezeným skupinám osob či jejich přesvědčení a diskriminace příslušníků těchto skupin, schvalování genocidia, nacistických, komunistických i jiných zločinů proti lidskosti. „Starý" trestní zákon č. 140/1961 Sb. tyto trestné činy z nenávisti popisoval zvláště v paragrafech 196,198, 260-261, v „novém*4 trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. jsou vymezeny zejména v paragrafech 400-405, Pokud jde o pornografii, „starý" trestní zákon ji v § 205 definoval jako „tiskovinu, film, vyobrazení nebo jiný předmět, které ohrožují mravnost". Zakazoval podobná kulturní díla vyrábět, uvádět do oběhu, činit veřejně přístupnými nebo je za tím účelem přechovávat. Distribuce pornografického materiálu mezi mládeží do 18 let věku a výroba či Šíření za 60) J. Herczeg: Meze svobody projevu, cit. dílo, s. 83-84. 61) Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv, , přístup 13. 9. 2014. (1368 } mm, Pokuta za česko-romskou vlajku V roce 2014 policie konfiskovala tři exponáty z výstavy v pražské galerii Art Space, představující výsledky projektu slovenského umělce Tomáše Rafy nazvaného Výběrové řízeni na česko-romskou vlajku (na obrázku návrh £, 7). Vlajky byly poprvé představeny v předchozím roce na opěrné zdi Letenských sadů na nábřeží Kpt. Jaroše v Praze, provozované jako výstavní plocha Galerií Artwall, kde je v srpnu 2013 neznámý útočník poškodil například nasprejová-ním hákového kríže. Důvodem policejního zásahu, iniciovaného stoupenci pravicové extremistické Dělnické strany sociální spravedlnosti, bylo porušení zákona o užívání státních symbolů. Fen zakazuje umístit na státní vlajku jakýkoli text či vyobrazení Rafa přitom na vlajku České republiky umístil mimo jiné červenou čakru, která je součástí vlajky mezinárodního romského hnuti, Za tuto uměleckou manipulací byla Rafovi v přestupkovém řízení uložena Úřadem městské části Praha 7 pokuta, kterou Magistrát hlavního města Prahy jako nadřízený orgán na počátku roku 2015 zrušil. Zdroj „Policie zabavila čá<ál česko-romských vlajek, které byly v/staveny, v galéru Art Space", Rornea.cz. 3 3, 2014, , přistup 11. 11 2014. [Dokumentace a ohlasy prcjektu Výberové ľlzení na Cea-ků-romskou vlajku], ArfwallGallery.cz, , přistup 11 11. 2014. účelem výdělku představovaly přítěžující okolnost a vyšší sazbu trestu až v trvání dvou let vězení. Definici podstatně zúžila novela „starého" trestního zákona č. 392/1992 Sb. z 13. srpna 1992, která s jistým zpožděním kodifikovala proměnu společenských a morálních norem, jak se od revoluce zračila v celém českém veřejném prostoru, Podle nové podoby § 205 se předmětem prohibice stala pouzo taková díla „ohrožující mravnost", l(v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí, nebo která zobrazují sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně patologické praktiky". Trestným činem zůstalo také nabízení a zpřístupňování pornografického materiálu - v tomto případě jakéhokoli, bez □mezení tematiky - mládeži do osmnácti let věku.R2 „Nový" trestní zákoník z roku 2009 na toto vymezení navázal a v paragrafech 191-192 zakázal takovou kulturní produkci, která zobrazuje násilný sex, pohlavní styk se zvířaty, která zobrazuje nebo jinak využívá dítě da 15 let věku. Trestné zůstalo i šíření pornografického materiálu - í nadále bez omezení tématu - mezí mládeží do 18 let. Chronickou otázkou právní teorie přitom zůstává definice 62) jan Chmelík a kol.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, Praha, Portál 2003, s. 41-54; Miroslav Mitlohner: Erotika a paragrafy, Praha, Grada Publishing 1999, s. 52-58. {I3a9 } pornografie ve vztahu k uměleckým reprezentacím erotikypS3 přestože praxe jednoznačně svědčí o tendenci neuplatňovat tyto paragrafy proti institucionalizovanému umění. Občanský zákoník stanoví svobodě projevu meze zvláště v těch svých ustanoveních, která zajišťují ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména fyzických či právnických osob. Soubnr osobnostních práv je přitom částečně ochraňován i trestním právem, jež skutkově definuje pomluvu, anebo - jak už zaznělo - i v mediálním právu, kam byl promítnut právní princip presumpce neviny.64 63) Srov. napr. Jan Chmnlik: „Otázky spcijené s mravnostní trestnou činností - II. část", Právníprostor.cz, . přístup 25. 9. 2014. í1397 ) v parlamentu uspořádal Bílý kruh bezpečí ve spolupráci s petičním výborem poslanecké sněmovny.81 Petice spisovatelů, publicistů a umělců mluvila „zejména", tedy nikoli výlučně, o televizi a filmu. Rovněž řečníci spisovatelské konference se vesměs hlásili k tomu, že v audiovizuálních médiích je nebezpečí „násilníckych příběhů vyráběných jak na běžících pásech" nejnaléhavější.82 Prozaik Ludvík Vaculík, který byl iniciátorem konference, zahájil jednání výpadem proti televizi Nova, která podle jeho slov vysílá pro „lidi s vratkými zásadami nebo charaktery" a kde „od ředitele dolů" pracují lidé, kterým nejenže „nevadí surovosti, násilí, střelba, oheň, rozbíjení*', ale ani je nenapadne, že „z peněžních důvodů" „rozmnožují na světě zlo".83 Na konferenci přesto zazněly také příspěvky, v nichž se spisovatelé pokusili nahlédnout otázku mediálního násilí v širším literárním a uměleckém kontextu. Překladatel a esejista Václav Jamek zproblematizoval sám předpoklad kauzálního vztahu mezi kulturními reprezentacemi násilí a nežádoucím vývojem jednotlivce i společnosti a navrhl hledat skutečného nepřítele literární obce jinde: v takovém stavu moderní civilizace, který umožňuje bujení „mentální fikce" - neautentického umění nabízejícího úpadkovou katarzi, ať už má podobu reklamy, pornografie, „literatury artistní, agitky i braku".84 Prozaik a publicista Eduard Vacek poprvé a naposledy v rámci celé kampaně připomněl, že snahy o ochranu mládeže před Škodlivými uměleckými artefakty existovaly již drive, v dobách, kdy se jako nejnebezpečnější médium jevil ještě tisk. Nahodilým citátem z knihy Jana Šonky Soudce mládeže rodičům a vychovatelům se dotkl prvorepublikového úsilí o prosazení zákona proti literárnímu braku a pornografii, konstatoval však, že společenským problémem konce 20. století není již „braková literatura, ale brakový nlm".Hr' Bezprostřední výsledky konference Obce spisovatelů nebyly velké. Došlo k přijetí pravidel pro „zařazování materiálů zobrazujících násilí" do veřejnoprávního zpravodajství, která ředitel české televize Ivo Matné vyhlásil 4. listopadu 1994. Součástí této rukověti byly i instrukce pro snímání a komponování zpravodajských relací (vyhýbat se při zobrazování drastických scén „detailům a reálnému zvuku", v případě sebevražd a sexuálního násilí nereferovat o „použitém způsobu" atd.).80 K požadované změně mediální legislativy parlament tehdy ještě neprikročil. Pokud se týkalo televize, na niž petice a její průvodní akce obracely pozornost především, zákon o provozování televizního a rozhlasového vysílání č. 468/1991 Sb, určitou regulaci brutality umožňoval. V § 5 obsahoval zákaz pořadů líčících „krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním", a v zájmu ochrany nedospělého publika přikazoval provozovatelům vysílání „nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit psychický 81) TomuI lt:ke číslo bulletinu Bílého kruhu bezpečí, venované mediálnímu násilí, ZpravodajBKB 3,1994, č. 8, s. 1-28; „Seminář BKB v parlamente", Zpravodaj BKB 3,1994, č. 9, s. 3-9. 82) Antonín Přidal: „Násilí na béžicím pásu", Literárni noviny 5,1994, č. 43, s. 3. 83) Ludvík Vaculík: .Zločiny bez trestu", Literární noviny 5,1994, č. 42, s. 2. 84) Václav jamek: .Vážení přítomni - vzácní pachatelé, milé oběti!", Literární noviny 5,1994, č. 44, s. 1-2. 85) Eduard Vacek: .Zločin podle televize", Literární noviny 5,1994, č, 43, s. 2. 86) „Rozhodnutí generálního ředitele České televize", Zpravodaj BKB 3,1994, č. 9, s. 10-11. ( 1.198 ) nebo morální vývoj dětí a mladistvých".87 Neujasněný vztah k legislativním otázkám provázel i pozdější veřejné kampaně proti násilí a sexu v televizi. Největší z nich se v letech 2000-2004 uskutečnila nezávisle na tom, že do nového vysílacího zákona č. 231/2001 Sb. parlament na základě evropské směrnice pro televizní vysílání inkorporoval silnější ustanovení na ochranu nedospělých diváků. Paragrafem 32 tohoto zákona bylo totiž zakázáno zařazovat do vysílání „pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí".88 Nejzávažnějším výsledkem petice spisovatelů, umělců a publicistů tak v období 1994-1995 bylo rozštěpení dosavadního liberálního konsenzu kulturních elit ve vztahu k cenzuře. Petice poprvé od revoluce ukázala, že vedle liberálního postoje k regulaci médií existují v české společnosti i postoje jiné, jež nejsou důsledkem osobního intelektuálního selhání, ale hromadného přesvědčení, prezentovaného dokonce jako vědecký poznatek. Význam této hromadnosti rozpoznal tehdejší předseda české vlády Václav Klaus, když debatu, která se po spisovatelské konferenci rozvinula, popsal jako střetnutí mezi dvěma skupinami: „skupinou angažovaných zástupců kultury" a „skupinou důsledných li-berálů". (Sám za jediné možné řešení jejich konfliktu označil v příznačně neoliberální perspektivě důslednou demonopolizaci mediálního prostředí a upřednostnění hlasu konzumentů kulturních statků před hlasem jejich producentů - tedy těch uměleckých kruhů, jež podle Klause nedokázaly se svými „.nenásilnickými1 pořady" v konkurenci divácky zajímavějších děl obstát, a proto by se této konkurence rády zbavily.)89 Intuitivní kritika kulturního průmyslu, jež byla v nejednom příspěvku vzešlém z okru hu stoupenců petice přítomná, zahrnovala i nepřímou kritiku kapitalismu, konkrétno role trhu v kultuře. Filozof Václav Bělohradský, který cíl petice nepokrytě odmítl jako snahu o zavedení cenzury, se ohradil proti této širší implikaci spisovatelské konference, když hned na úvod své polemiky s Ludvíkem Vaculíkem napsal, že „nářky našich moralizujících intelektuálů nad kapitalismem" mají na společnost horší vliv než to, proti čemu tito intelektuálové brojí.00 Zpochybňování kapitalismu nebo trhu jako jeho symbolu bylo „důslednými liberály" vnímáno jako akutní ohrožení procesu postkomunistické transformace a vedlo z jejich strany k úsilí o diskurzivní delegitimizaci mluvčích spisovatelské petice. Dramatik a politický komentátor Karel Steigerwald petenty přirovnal ke „Školdo-zorci", „staré zavilé panně" a „slavnému chlapíkovi, který ve Felliniho filmu ničil macatou reklamu na náměstí".01 Sám Bělohradský psal o „mravním terorismu", který je „zabudován v mentalitě českého intelektuála" a vedl ke zločinům stalinismu, a o „postdisidentském komplexu4', ženoucím spisovatele za každou cenu do opozice vůči režimu.02 87) Zákon č. 4B8/1991 Sb., Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodními smluv, , přistup 13. 9. 2014. 88) Aleš Rozehnal: Mediální zákony. Komentář, Praha, ASPI 2007, s. 128. 89) Václav Klaus: „Násilí v televizi", Lidové nooiny 7,1994, č. 261, 7.11., s. 5. 90) Václav Bělohradský: „Umelecká fronta v boji z,a zdravý vývoj mládeže", Lidooé notiiny 7, 1994, C, 243, 15.10., s. 5. 91) Karel Steigerwald: „Život ze samých správných protestů", Lidooé nooiny 7,1994, č. 251, 25.10., s. 16. 92) Václav Bělohradský: „Umělecká fronta v boji za zdravý vývoj mládeže", Lidové noviny 7, 1994, č. 243, 15.10., s. 5; týž: „Když ještě televize Nova nebyla". Lidové noviny 7,1994, č. 250, 24. 10., s. 5. (1399 ) Toto zesměšňování či vylučováni z veřejného diskurzu se vyznačovalo určitým vnitřním rozporem. Smyslem podobných výroků bylo totiž znemožnit, aby se mohlo říkat, že se něco říkat nesmi (fakticky zabránit tomu, aby neliberální postoje k morálně Či kulturně motivované sociální regulaci mediálních obsahů byly ve společnosti akceptovány jako postoje demokraticky legitimní). Tato zjevná aporie byla „angažovanými zástupci kultury" využívána naopak k oslabení diskurzivní pozice „důsledných liberálů". Jak na okraj příspěvků „filozofa s dramatikem" ironicky podotkla autorka životopisných příběhů a knih pro mládež Ilona Borská, „když to člověk dočte", chce se mu zvolat: „Zakážme okamžitě všechny zákazy!"93 V polemice ohledně cenzury násilí v médiích zazněly podněty k reflexi rozdílu mezi institucionální a strukturální cenzurou, a tedy k těm novým akcentům otázky svobody kultury, které se před českou společností vynořily v průběhu její cesty od normalizační socialistické diktatury k individualizované, postmoderní společnosti kapitalistické. V jednom ze svých příspěvků poukázal Ludvík Vaculík právě na úkol intelektuálů promýšlet, zda vedle cenzury spočívající v tom, že se někdo rozhodne něco zakázat, nemůže být svoboda produkce i recepce kulturních statků limitována také zábranami, o nichž zdánlivě nikdo nerozhoduje, ale dějí „se" mimo vůli jednotlivců, v důsledku logiky kulturního pole: ode mne prý hrozí teror, a ne od toho, kdo terorem výdělečné baví lidi, já zavádím cenzuru, a ne ten, kdo výdělečně ucpává smysly diváků pro jemnější věci, čímž provádí cenzuru už v jejich vědomí: ani se domnívají, že se dívají svobodně. - Hic salta, filozofe! Buďte pro své děti atraktivnější než vražda, radi rodičům odborný demokrat, nepomysliv asi, kolik jich už televize zmátla a otupila cenzurou, již provádí ten, kdo třeba zákonné rozhoduje, co budeme vidět místo ostatního možného, čímž naše svobody zhabal pod svůj úřad.94 Šlo o poukaz k tomu, že určité selektivní síly působící v kultuře se mohou naturalizovat a vytratit se tak ze zorného pole společenské reflexe. Konfrontační debata však na tento podnět k hlubšímu promýšlení tzv. ekonomické cenzury - vztahu mezi institucí volného trhu, svobodou projevu a kulturou - nenavázala. Typická pro ni naopak byla apodiktická tvrzení o mravně devastujících důsledcích komercializace kultury, anebo snahy o obnovu liberálního konsenzu za každou cenu. Cestu k opětovnému sblížení obou intelektuálních skupin nabídl romanopisec Ivan Klíma, který se přihlásil k oběma stanoviskům, k „angažovaným zastancům kultury" i „důsledným liberálům". Vyslovil se, že sám sdílí přesvědčení o „nepopiratelně škodlivém" působení „braku" a že jistá míra regulace je pro společnost nezbytná (jako příklad uvedl zákaz prodávat mladistvým alkohol nebo propagovat rasovou a třídní nenávist). Zároveň ale každý zákaz prohlásil za nouzové řešení, které přichází ke slovu jedině tehdy, když si společnost neporadí s nežádoucími jevy jinak. Nejcennějšl je vždy podle Klímy takové omezení, pro něž se jednotlivec rozhodl sám: „Zákaz ve svých důsledcích jednotlivce zbavuje odpovědnosti a tím ho zároveň zbavuje i svobody, aby sám 93) Ilona Borská: „Násilí nese jako zlatá slepice", Zlatý máj 39, 1995, č. 1, s. 8-9; text datován do listopadu 1994. 94) Ludvik Vaculík: „Hlouposti, tvé jméno je demokracie", Lidové noviny 7,1994, č. 265,11.11., s. 8. i 1400) rozhodoval o svém jednání, stejně jako o hodnotách, mezi nimiž by si volil."9S Naznačil tak cestu, jak problém morální a kulturní cenzury komerční televize převést ze společenské roviny zpět na rovinu individuální a obnovit prioritu osobní volby jednotlivce. Mein Kampf: „Nejsme tak liberální, jak si namlouváme" Otázka, zda má mít svoboda projevu státem kontrolované hranice, vyvstala potřetí nad vydáním Hitlerova spisu Mein Kampf. Diskuse propukla na jaře 2000, kdy první úplný český překlad spisu vyšel, a vracela se do médií až do jara 2005, kdy byl ukončen soudní proces s nakladatelem Michalem Zítkem.90 K vydání „nacistické bible", jak byla kniha obsahující politickou autobiografii a zároveň ideologický projekt Adolfa Hitlera označována již od svého vstupu do kulturního a politického prostoru výmarské republiky,, přistup 13. 9. 2014. 100) Bohumil Doležal: „Trojí selhání české politiky. Česká společnost méři jinak Nomcúm a jinak Rusům", Lidové noviny 13, 2000, č. 293,18.12., s. 10. 101) Bohumil Doležal: „Boj o Mein Kampf podruhé", Mladá frontu Dnes 12, 2001, L 212,11 9., s. 2. 102) Bohumil Doležal: „Adolf Hitler a Pavlik Morozov. Kdo chce zakázat Mein Kampf, podceňuje českou veřejnost", Lidauá noviny 13, 2000, č. 75, 29. 3., s. 10. 103) Bohumil Doležal: „Proč nečíst Hitlera", Miodd fronta Dnes 13, 2002, č. 238,12.10., s. 8. 104) Bohumil Doležal: „Boj o Mein Kampf podruhé", Míadd fronta Dnes 12, 2001, č. 212,11. 9., s. 2. 105) Tamtéž. (1401 ) „se základy demokracie, s dá várou v občana-laika, který se dokáže rozhodnout pro dohrou věc".1™ Požadavek, aby díla totalitních ideologií byla zpřítomňována jen ve vědeckých edicích (nakladatel Zítko byl odsouzen za to, že nedoprovodil Hitlerův spis rádným historickým komentárem), nazval Doležal projevem „pokrytecké pseudomorálky dosti podobné té bolševické", v jejímž důsledku mají být „pohoršlivé partie evropské historie" zakryty „fíkovým listem odborného komentáre''.107 Důsledná analýza kauzy z liberálních pozic přivedla Bohumila Doležala nakonec k tvrzení, že demokracii v Česku neohrožuje činnost Michala Zitka, ale samy paragrafy 198 a 260 trestního zákona, vymezující trestné činy hanobení národa, rasy a přesvědčeni a podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Doležal odvodil souvislost tohoto a dalších zákonných ustanovení, určujících meze svobody projevu, až od zákona na obranu republiky z roku 1923; zkonstruovanou právní tradici pak označil za virus „nebezpečný" tim, že si na něj česká společnost zvykla a ztratila schopnost rozpoznat, kdy zaútočí na svobodu slova. Jako aktuální příklad podobného útoku uvedl Doležal trestní oznámení, kterým byl napaden v Opavě vydaný český překlad brožury Sudetšti Němci, etnická čistka, vyhnáni z roku 2000, a odborný posudek, v němž politolog Zdeněk Zbořil vytkl této publikaci mimo jiné zpochybňováni výsledků druhé světové války, prosazování majetkových nároků sudetských Němců, útok na ideu kontinuity CSR v letech 1938-1945 a diťamaci osoby Edvarda Beneše. Pokud budou podobné názory kriminalízovány, napsal publicista známý svým odmítavým postojem k nucenému vysídlení Němců a morální kritikou českého nacionalismu, z veřejného prostoru bude „vyloučena jakákoli vécná a svobodná diskuse 0 našich moderních dějinách".108 Na liberálním pólu debaty nezůstal Bohumil Doležal osamocen; „mám nezpochybnitelné právo si udělat názor, že kniha Mein Kampf\Q svinstvo, sám," napsal novinář Jiří X. Doležal, který z vlastních postojů kulturního liberála učinil od počátku devadesátých let jedno z centrálních témat své publicistické Činností. „Nikdo mi nesmí zakazovat tu knihu číst či vlastnit - stejné jako bibli, Zelenou knihu Muammara Kaddáfího, korán, Unabomberúv Manifest, Kapitál, Manifest komunistické strany či jakékoliv další dílo, jehož jménem v lidské historii umírali lidé a které se znatelně zapsalo do dějin lidské civilizace. 1 negativně."'09 Filozof Václav Bělohradský se nad Zítkovou edicí Hitlerova spisu vrátil k petici spisovatelů, publicistů a umělců proti násilí v médiích z poloviny devadesátých let. Upozornil, že nejen kampaň proti audiovizuální brutalitě a současné požadavky znemožnit šíření spisu Mein Kampf, ale i v této knize zachycenou Hitlerovu představu o dopadu masové komunikace spojuje archaická koncepce čtení. Ta podle něj spočívá v představě, že většinový čtenář pasivně přejímá vše, co čte, že „slova a ideje" jsou mu jako „jed" vstřikovány do žil a způsobují mu chorobu a smrt. Proti tomu Bělohradský připomněl poznatky moderní sociologie médií hovořící o tom, že „čtenář interpretuje význam toho, co čte, vždy ve svém 106) Bohumil Doležal: „Adolf Hitler a Pavlík Mnm/.nv. Kdo chce zakázat Mein Kampf, podceňuje českou veřejnost*, Lidově noviny 13, 2000, c. 75, 29. 3., s. 10. 107) Bohumil Doležal: .Nejde jen o vydavatele", Miadd fronta Dnes 12, 2001, č. 114,17. 5., s. 8. 108) Bohumil Doležal: „Zákonností k nesvobodě", Mladá fronta Dnes 13, 2002, č. 7, 9.1., s. 6. 109) Jiří X. Doležal: „Jejich hloupý boj', Reflex 10, 2000, č. 15, 5.6-8, zde s. B. (1402 } sociálním kontextu, ve vztahu k lidem, kteří jsou pro něho důležití a s nimiž o knize mluví". Pokud by Mein Kampf byl zakázán na podkladě podobných biologizujících metafor o nevyhnutelné „nákaze" a nutné „očistě" společnosti, v jejichž jménu nacismus přivodil tolik zkázy, jednalo by se - jak napsal Bělehradský - o to, co evropská společnost již nikdy nesmí dopustit: o posmrtné vítězství Hitlerových myšlenek.110 Jak ovšem ukázaly průzkumy veřejného mínění, podobná argumentace oslovovala v roce 2000 jen menší část české společnosti. Ta se tváří v tvář volné distribuci Hitlerova spisu rozdělila - odhlédneme-li od těch, kdo byli k otázce lhostejni nebo na ni neměli názor - prakticky na dvě poloviny. S prodejem knihy v knihkupectvích souhlasilo 30 % obyvatelstva (polovina z toho udala jako důvod svůj principiální nesouhlas s jakoukoli cenzurou), o něco více, 39 %, si přálo šíření knihy zastavit [z toho více než polovina z důvodu, že kniha obsahuje „zločinné myšlenky").111 Prohibitivní postoje v souladu s náladami veřejnosti podporoval rovněž bulvární tisk. Když byl poté nakladatel Zítko v první instanci odsouzen k nečekaně přísnému trestu, mohl politický komentátor Lukáš Jelínek konstatovat, že ideová atmosféra ve společnosti doznala oproti minulosti změny a „česká společnost není zdaleka tak otevřená a liberální, jak si čas od času namlouvá".m Na prohibitivním pólu veřejné diskuse bylo argumentováno nakažlivostí nacistické ideologie, úctou k pamětníkům a obětem nacistických zločinů, morální nepřijatelností podnikání s relikviemi nacismu, nutností zastavit vzestup extremismu v současné České společnosti. Publicista, představitel exilové sociální demokracie a pamětník holocaustu Jiří Loewy připomněl, že v Německu se Hitlerův spis nesmí prodávat, a to „navzdory faktu, že si lidé v západní části země za uplynulých 55 let vytvořili tolik protilátek" proti „hnědému moru', „že už jim tato infekce nehrozí". V případě Úeska, které „imunitu proti totalitním svodům" nestihlo ještě za deset let od demokratické revoluce získat, vyjádřil Loewy zneklidnění nad „bezbřehou liberálností", s níž „odpovědné orgány přihlížejí k šíření totalitní (hnědé i rudé) nákazy"."'* Historik Jan Křen připomněl „asi zastaralý" „předsudek, že nakladatelská činnost má též kulturní funkci", a vyslovil své pobouření nad „bulvární nemorálností" nakladatele, který „chce na této odpudivé tiskovině vydělat",114 Literární vědec a kritik Aleš Hamán odmítl názory „fundamentalistických liberálú" typu Bohumila Doležala s tím, že jde o „krátkozraká gesta, jejichž původci neberou ohled na vzmáhající se totalitní a přímo nacistické tendence nejen v blízkém okolí, nýbrž i u nás doma"."5 Proti Doležalovi se vymezil také Ivan Klíma, a to řečnickou otázkou, zda by tento autor „napsal něco podobně vtipného a přitom tak citlivého, kdyby mu většinu jeho příbuzných a přátel [...] zavraždili v plynových komorách".516 Publicista Adam Drda vyslovil názor, že knihy 110) Václav Bělehradský: „Hitlerovo posmrtné vítězství", Lidoué noviny 13, 2000, č. 87,12. 4., £ 1,11. 111) Výsledky průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění byly publikovány například v článku „Volný prodej knihy Mein Kampf většina odmítá", Plzeňský deník 9, 2000, č. 122, 26. 5., s. 3. 112) Lukáš Jelínek: „Svoboda slova aneb Lépe zvažujme zločiny a tresty", Zemské noviny 10, 2000, č. 299, 27.12., s. 7. 113) Jiří Loewy: „Potřebujeme Mein Kampf v češtině? Pražskému nakladateli tržby za .ďáblovu bibli' nesmrdí*, Lidové nooiny 13, 2000, č. 72, 25. 3., s. 11. 114) Jan Křen, Aleš Hamán: „Máme se bát Mein Kampfu? Ad: Zdeněk J. Slouka, Kdo by se Hitlera bál? (LtN fi. 15)", Literární nooiny 11, 2000, č. 17, s. 3. 115) Tamtéž. 116) Ivan Klíma: , Výroky tesané d n zlata", Literárni noviny 11, 2000, £. 18, s. 16, (1403 ) Internetové diskuse o zákazu Mein Kampf Diskuse pod členky zpravodajských serverů o procesu s nakladatelem spisu Mein Kampf Michalem Zítkem patřily v obdobi 2OO0-2005 k navštěvovanějším výměnám názorů na kulturné-politická témata. V porovnání se všemi diskusemi, tedy bez rozdílu tématu, byly svým počtem příspěvků jen průměrné. Průzkum vzorku zpravodajských serverů (iDnes.cz, iHNed.cz, Novinky.cz, Severskeiisiy.cz) ukázal, že v prostoru internetových diskusí byly prohibitivní postoje zastoupeny jen okrajové. Pokud někteří účastníci vyjádřili názor, že kniha Mein Kampf neměla být vydána, opírali se zpravidla o některý z následujících tří argumentů: vydání knihy porušuje autorské právo, nakladatel se na vydání knihy příliš obohatil, kniha může mezi Čtenáři šířit nacistickou ideologii. Členitější byl repertoár postojů sympatizujících s nakladatelem a kritizujících proces. Mluvci těchto postojů byli také v diskusích aktivnější, častěji se do nich vraceli V sympatizujícím repertoáru se objevily zejména tyto argumentační pozice (diskusní příspěvky, kterými jednotlivé pozice ilustrujeme, citujeme diplomaticky včetně jejich specifického pravopisu): 1) Stát nepostupuje stejně proti všem náboženským či ideologickým knihám, v jejichž jméně mohou být páchány zločiny: - Kolik let by dovek dostal za pieklad Marxe nebo Lenina? - V Starám Zákone se take najde mnoho pekných veci, vcetne nabádam k vražda... - Propagandu fašistickou jsou schopni odsuzovat, ale komunistickou nikoliv. - Pokud je možno bez problémů se hlásit k Islámu, oficielně uznanému náboženství, koupit korán, tak není sebemenší důvod zakazovat knihu Mein Kampf. 2) Žádný čtenář nesmí být podceňován, každý je natolik rozumný, aby si udělal názor sám. Kniha by se měla naopak co nejvíce zpřístupnit, pokud bude zakazována, bude naopak Její obsah přeceňován: - Myslím, že není od věci vytisknout ukázky z Mein Kampfu do školních čítanek nebo jej rovnou označit za povinnou školní četbu, ni' si obraz o třetí říši udělá každý sám. - Uráži mé české soudy, podle kterých jsem já, občan, příliš hloupý a tento brak by mne mohl ohrozit. Čtěte lidé, čtěte. Nenechávejte si dávat klapky na oči... - Práve zakázané ovoce nejlépe chutná a múze púsobyt škody. - Zavírat ji do supliku a dovolit jí slrit pouze mezi vyvolenými (historiky) je přinejmenším intelektuální diskriminace... - Na zachráněni rné duše pozdě Mein Kampf mám v knihovně a bez poznámek A světe div se, nacistu to ze mé neudělalo zrovna tak, jako ze mě Bible neudělala věřícího. jako Mein Kampf by se „jako celek" neměly dostávat do prodeje, protože každým jejich vydáním se „posouvá pomyslná hranice tolerance, společnost vlastne vždycky sestoupí 0 další schod níž". Navrhl zároveň, aby stát zavedl pro podobno „spisy-symboly" povinnou formu vědeckého vydání a separátní model omezené distribuce. Právo vydávat taková díla by měla mít jen univerzitní nakladatelství, knihy by smály vycházet jen s fundovaným komentářem a obchod s nimi by byl zakázán - dostupné by byly jen v knihovnách, takže by se přístup k nim „zbytečné neusnadňoval" neonacistům.m Rapper Řezník: „Všechny svobody najednou padají" Podnětem k čtvrtému kolu diskuse o hranicích svobody slova a uměleckého vyjádření se dvacet let po demokratické revoluci stala tvorba rappera, působícího od svého vstupu na hudební scénu v roce 2005 pod pseudonymem Rezník (vl. jm. Martin Pohl, vystupuje také 117) Adam Drda: .Hitler v tvrdé vazbé od ušlechtilého nakladatele", Lidové noviny 13,2000, č, 70,23. 3., s. 10. í 1404 ) 3) Zákaz Mein Kampf je nepřijatelným projevem cenzury: - Pokud je lidem zakazováno svobodné myslet, A HLAVNÉ ČÍST SVOBODNÉ JAKÉKOLI KNIHY nemůže být o demokracií ani řeč! - Cenzura je (v době míru) špatná jako taková, bez ohledu na to, co je cenzurováno. A je-li špatná cenzura, je nutně špatný i cenzor. - Kdy bude vydán závazný seznam zakázaných knih a kým bude udržován? - Je dnes opravdu 5. 11. 2001, nebo Ještě nebylo 17. 11. 1989? Co se děje? - Váženi soudci, mám doma knihu Meln Kampf. Co s tím uděláte? Pošlete ke mně domů policu a tuto knihu a další, které budou z Vašeho hlediska nevhodné, necháte spálit na hranici? 4) Průběh sporu je svědectvím o nedobrém stavu českého soudnictví, které nedokáže stíhat ani potrestat závažnější projevy korupce ani politického extremismu: - Že jim to tak nejde s Železným starším a mladším, Machem, Novákem, Koženým, Marouškem a Soudkem??. - nesvoboda-nesvoboda-nesvoboda...zatímco neonaclsté beztrestně pochodují po ulicích! 5) Mein Kampf je zakazován proto, že odhaluje určité tajemství nepříjemné mocným všech dob, I současné politické elity se v ném mohou poznat: - Nejvétši hrůzu ale z toho díla museji mít politici všech stran po celé zeměkouli, neboť ve druhé kapitole je zcela Jasně popsáno Jak se rodl a funguje politická >trana (já jsem pochopil, každá politická strana), - Nebezpečí spočívá v tom, že bychom v té knize mohli rozpoznat stejnou ideologii, Jakou hlásá náš současný prezident pod rouškou tzv „občanské společnosti". To jest ideologii nasměrovanou proti parlamentní demokracii, ve prospěch „osvícených" vůdců a jimi zakládaných spolků. Ve svém celku internetové diskuse o kauze Mein Kampf naznačily přetrvávající citlivost české společnosti, respektive uživatelů internetu, na cenzuru knih. Základním projeveným postojem v ní bylo, že i kontroverzní dílo jako Mein Kampf je třeba volně vydávat a mělo by být v zájmu zachováni demokratických ideálů dostupné čtenářům bez ohledu na jejich odborné kompetence. Zdroj' IDnes cz, Novinky.cz, iHNed.cz, Severs/cel/sry.cz. jako M Engele). Pseudonym i maska kostlivce zakrývající Řezníkovu tvář jsou odvozeny z poetiky okrajového a v Česku málo sledovaného žánru hiphopu, tzv. horrorcore, který vznikl ve Spojených státech spojením machistické a vychloubačné stylizace tzv. gangsterského rapu počátku devadesátých let, poetiky death metalu, kombinujícího tvrdou rockovou hudbu se satanistickou symbolikou, s kultem násilí.11" Hranice scény překročil Řezník skladbou a videoklipem Konečný řešení (v roce 2010 se stala součástí desky Vzestup zla), které natočil společně s duem Hrobka a Pitva. Poetika žánru spočívá v takové slovní a v případě klipů vizuální prezentaci hyperbolizovaného a teatralizovaného násilí, jež se stylově pohybuje na hraně mezi fetišizací a parodií. Uvedená skladba - na rozdíl od jiných Řezníkových klipů akcentujících sexuální sadismus a bezdůvodné násilí - byla vztažena k politické problematice. Vystupující subjekt vyjadřuje hnus a obavy z bezdomovců, Romů, Ukrajinců, homosexuálů nebo narkomanů, v duchu rozšířeného stereotypu 118) Stefan Segi: „Velmistr strachu", Nooý Prostor, 2014, č. 430, s. 18-19. (1405 ) zobrazuj g tyto sociální či etnické skupiny jako odpad znečišťující Prahu a holedbá se svým odhodláním k jejich exterminaci. Hrobka rapuje: S Řezníkem a Pitvem sme vymysleli řešení: na somráky z Kariáku necháme spadnout lešení, na Ukrajince zase Čeká hromadný oběšeni, neohol jo t n žíl v klidu tak to by bylo zhřešení. Za vraždu Ukrajince dostane!š tři mince. Za odstránení somráka dostaneš hnedle mecTáka. Za upálunl feíáka dostaneš čubku na ptáka. Za vodstranění houmlesse tu nikdo vinu nenese."1 V listopadu 2010 spojil novinář J. X. Doležal videoklip Konečný rašení se dvěma skutečnými případy upalování bezdomovců, k nimž v předchozích měsících došlo v Praze, a položil otázku, zda se skladba nestala návodem k tomuto jednání („Velmi by mne zajímalo, jestli si pachatelé těchto útoků při Činu rapovali Řezníkovo ,Benzin a pochodně upálim vás hodně doufám že vás vyřešej příští povodně', nebo zda na nápad zapálit lidi přišli kreativně sami.").1** Na Řezníka, Hrobku a Pitvu bylo studentem Jiřím Motýlem podáno trestní oznámení a v červnu následujícího roku pražská policie všechny tři obvinila z násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci a z podněcování nenávisti vůči skupiné osob. Obvodní soud pro Prahu 5 rappery 29. listopadu 2011 osvobodil. Nejen soudce, ale dokonce i státní zástupce se totiž při projednávání případu přiklonil k výkladu, podle nějž je z celku Řezníkovy tvorby zřejmé, že v případě skladby Konečný řešení jde o uměleckou nadsázku. Žalobce v té souvislosti upozornil na způsob distribuce videonahrávky, který odpovídá zvyklostem v příslušné umělecké oblasti a neumožňuje tak učinit závěr o záměru interpretů podpořit například neonacistické hnutí1*1 - to by Řezník svůj track nesměl prezentovat na běžných koncertech nebo na internetu, ale například na srazu extremistů. 119) Hrobka a Pitva feat. Řezník: .Konečný řešení", videoklip z roku 2008, , přístup 25. 9. 2014. 120) Jiří X. Doležal: „Spálil bych je všechny!", Reflex 21, 2010, C. 47, s. 92-95, zde s. 94. 121) wlk; „Rapeřl, kteří natočili klip o .konečném řešení', půjdou k soudu", IDnes.cz, 9. 8. 2011, , přístup 27.9.2014; cen: „Žalobce připomněl Českou sodu a soud trio ostrých raperii osvobodil", iDnes.cz, 29.11.2011, p přístup 27. 9. 2014. (1406 ) Osvobozující rozsudek neznamenal konec pokusů omezit Řezníkovo další veřejné působení. V listopadu 2013 byl s poukazem na soustavně prováděnou „propagaci extrémního násilí" vyloučen z ankety o nejoblíbenější domácí hudební interprety Český slavík poté, co získal nejvíce hlasů v kategorii Hvězda internetu. Organizátoři ankety, promotérská společnost Musi ca B o hernie a a hlavní sponzor, společnost Karlovarské minerální vody, a, s., poukázaly v dopise Řezníkovi konkrétně na skladbu Ta holka u mym sklepě, představující sadistu, ovládajícího svou oběť - zajatou a zneužívanou dívku. Na základě téhož videa vypracovala vzápětí na Řezníka trestní oznámení advokátka Klára Samková, která „nejen jako právnička, ale také jako matka patnáctileté dcery" shledala, že klipem tento „takzvaný umělec" schvaluje a navádí své posluchače k násilí na ženách a k sedmí dalším trestným činům.122 Nevládni organizace Bílý kruh bezpečí upozornila v této souvislosti na to, že ne každý recipient musí přijímat Řezníkovu produkci jako uměleckou hru: „Hudebník často označuje svá díla za nadsázku. Chápou ji ale také tak jejich konzumenti? Je vybízení k násilí jen autorským .popisem člověka, který schvaluje, produkuje a vybízí k násilí', nebo je to vybízení k násilí samotnému? Kdo to pozná a kdo ne?" Bílý kruh bezpečí se sám vyslovil proti Řezníkově tvorbě a přihlásil se „jménem svým a jménem obětí násilí a pozůstalých po obětech k limitování prostoru pro všechny druhy propagace násilí'1.123 Hudební kritik a novinář Luděk Staněk si povšiml, že veřejnou debatu o Řezníkovi a o tom, zda se jeho hiphopové performance nacházejí ještě v mezích ústavou chráněné svobody uměleckého vyjádření, anebo je již překročily a mají být jako společensky škodlivé zakázány, ovládl jiný tón, než který analogickým diskusím dominoval v předchozích etapách porevolučního vývoje české společnosti: Po devadesátých letech, kdy jsme si tak nějak mysleli, že všechno Je možné, a po nultých letech, kdy jsme se nad fotografiemi ztopořeného pyje Mirka Topolánka navzájem ujišťovali, že jsme velmi liberálni stát, jsou tu najednou desátá léta, kdy všechny předchozí svobody najednou padají. Policie rozhání teehnoparties a zavírá growshnpy, pořad typu Česká sada by dnes Česká televize nikdy neodvysílala a celá dorostlá generace devadesátých let najednou vážně tvrdí, že pokud se v tom mi u ví sprostě, není to pravé umění.1 'M Diskuse o cenzuře audiovizuálních děl ve stylu horrorcore se stala prvou od listopadu 1989, v níž se liberální argumentace ocitla v defenzivě. Podle politologa a publicisty Ondřeje Slačálka jde o důsledek historické proměny kulturního kontextu, v jehož důsledku se část nové generace intelektuálů staví do programové opozice vůči postmodernís-tické ideji partikularíty hodnot: 122) Alena Hechtová: n,Urž hubu, ty svine, do kouta lehni...' Známá advokátka dává trestní oznámení na ra-pera, kterého vyhodili z Českého slavíka", ParlamantníListy.cz, 4. 12. 2013, , přístup 27. 9. 2014. 123) Tamtéž. 124) Ludčk Stanek: „Rapper ftezník redefinuje pojetí svobody tvorby v Čechách", Reflex.cz, 2.12. 2013, , přístup 25. 8. 2014. 127) Jakub Patočka: „Několik slov □ svobodČ slova", DeníkReferendarrLcz, 3.12. 2013, , přístup 25. 8. 2014. 128) Tamtéž. (1406) Ve znamení zdrženlivosti. Následná cenzura knih a periodik Případů cenzury spočívajících v zásahu státu proti distribuci určité knihy nebo proti autorovi tiskem publikovaného textu není za dvacet pět let od demokratické revoluce mnoho; zákazy časopiseckých titulů představovaly ještě větší raritu. Platí to i v případě, že pro období let 1990-1992, tedy do zániku federálního státu, přihlédneme k tomu dění na Slovensku, které mělo užší souvislost s českou kulturou. Opatrný postup justičních orgánů a jejich snaha maximálně šetřit ústavní principy se projevovala či projevuje rovněž v tom, kolik z již tak sporadických intervencí zůstává nedokonáno, ať již v důsledku zastavení trestního stíhání, zprošťujícího rozsudku soudu anebo jiným způsobem. Stažení napadených publikací z oběhu je dnes při cenzurování věnována nesrovnatelně menší pozornost než stíhání autorů, nakladatelů či distributorů příslušných textů: společenská diskuse o tom, kde se v dané chvíli nacházejí meze svobody projevu a jaké výpovědi je překračují, je důležitější než sama filtrace komunikačního toku. Cenzura má zmíněné meze konkretizovat, představovat je v jejich průniku s konkrétními texty a modeloval lak příští jednání aktérů působících ve veřejném prostoru Či literárním poli. Pokud jde o poměr mezi postoji institucí - zvláště justičních - zúčastněných v cenzur-iiiiu systém o ,i postoji kult uniích oLil. lze pÓZOTovat markantní rozdíl mezi devadesátými a nultými lety. Zatímco na počátku sledovaného období vystupuje justice prohibitivnčji a stát má obecně snahu regulovat neperiodický i periodický tisk více, než jak mu to dovoluje společnost reprezentovaná expertními hlasy vědců, umělců, publicistů a intelektuálů, na sklonku téhož období se poměr obrací a elity požadují více represe, než kolik si jí dokáže odůvodnit justice a soudní moc. Politika paměti, dědictví komunismu a filtrování textů minulosti Ta část cenzurních intervencí, jejichž důvodem je kontrola politického extremismu, se po celé období týká především médií krajní pravice. Represe levicově radikálních či extremistických tiskovin nemá v České republice ani zdaleka podobnou intenzitu. Tato asymetrie je důsledkem vývoje v západní Evropě, kde se od druhé světové války a od konce šedesátých let komunistické strany ve svých programech posunuly k ideologickému středu a v reálné politice se začlenily do politického systému kontinentálních demokracií.1^ V domácím měřítku k tomuto nepoměru přispívá legalistický rámec přechodu mezi státním socialismem a liberální demokracií, který představuje obecný faktor utváření středoevropských společnosti po zhroucení sovětského bloku, i unikátní faktor přetrvávající existence „politického subjektu s rodokmenem v totalitní státostraněV3" tedy Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Fakt, že v reálné politice mladé české demokracie, jejíž legitimizáciu 129) Jan Charvát: Současný politický extremismus a radikalismus, Praha, Portál 2007, s. 169-173. 130) Michal Kopeček: „Hledáni .paměti národa. Politika dějin, nostalgie a české dčjepisectvi komunismu", Dějiny - teorie - kritika 4, 2007, č. 1, s. 7-26, zde s. 9. {1409 ) strategie je výrazně založena na „odmítnutí komunistické minulosti jako celku",1*1 hraje nikoli nevýznamnou roli politická strana, která nejenže se na rozdíl od svých protějšků v jiných středoevropských zemích nevzdala adjektiva „komunistická" v názvu, a tedy ani své historické kontinuity, ale reprezentuje rovněž nostalgický vztah své členské základny a aparátu k předrevolučnímu režimu (u konzervativně stalinistického křídla nepokrytě popíračský vztah k jeho zločinům},1 X[ je ve veřejném prostoru zdrojem permanentního napětí. Na povrchu politického a kulturního života jsou KSČM a jí reprezentované skupiny po celé polistopadové období podrobeny „konvenci vyloučení".133 Ta se v období těsně po revoluci projevila změnami místních jmen (ulice, názvy stanic pražského metra atd.) i odstraňováním pomníků osobností komunistického hnutí a dalších artefaktů reprezentujících komunistický výklad dějin ve veřejném prostoru. Proces přepisování paměťových symbolů ve veřejném prostoru po demokratické revoluci měl i své textové projevy. Historik Kamil Cinátl upozornil na příkladu úprav hereckých pamětí, reeditovaných po listopadu 1989, na tiché vypouštění „nevhodných pasáží", představovaných vzpomínkami na Julia Fučíka, na cesty do Sovětského svazu apod.,:M Při krácení a prepracovávaní me-moárů Františka Filipovského, které provedl novinář a spoluautor knihy Jiří Tvrzník, tak kupříkladu zmizel portrét Fučíka jako hercova přítele z doby Osvobozeného divadla.™ Případy, kde bylo odstraňování ideologicky zatížených motivů z reeditovaných literárních děl zaznamenáno, vedly k publicistické debatě o tom, zda lze podobné zásahy hodnotit jako projev cenzury či autocenzury vyvolané konjunkturalismem. Nejznámôjším prípadom tohoto typu se stala Honzíkova cesta Bohumila Říhy; případová studie o úpravách Říhových děl v období po listopadu 1989 ukazuje komplexní charakter, které toto přizpůsobování textů zatížených komunistickým utopismem v oblasti dětské literatury mělo.Bfi Výsledky této transformace společensky autoritativního obrazu dějin se nositelům antikomunistického diskurzu nepodařilo za celé polistopadové období převést z morální roviny či z roviny politiky paměti do kulturní praxe a její praktickoprávní roviny. Výzvy k zákazu samotné strany, jejích satelitních organizací, ultrakomunistických skupin, které se od KSČM oddělily, znaků a symbolů komunistického hnutí nebo názorů, které komunisté vyjadřují ve stranických i jiných médiích, se tak míjejí svými účinky. Jediný v literatuře (do roku 2007) popsaný případ trestního stíhání pro periodicky publikované články propagující komunistické ideje se týkal šumperského časopisu Pochodeň; jeho šéfredaktor David Pecha, aktivista marginální, ortodoxně ultralevicové Komunistické strany Československa, byl v roce 2000 obviněn podle § 260 trestního zákona z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Okresní soud v Šumperku ho však osvobodil s tím, že inkriminované texty nelze interpretovat přímo jako výzvy 131) Tamtéž. 132) M. Kopeček: „Stigma minulosU, pouto sounáležitosti", cit. dílo. 133) Tamtéž, s. 345. 134) Kamil Cinátl: „Herecké paměti", In týž: Naše České minulosti aneb jak vzpomínáme, Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2014, s. 81-126, zde s. 104. 135) Srov. Jlrl Tvrzník: Šest dýmek Františka Fdipovského, Praha. Novinář 1981, s. 148-155; týž: Kamarád dobré nálady. Ze vzpomínek Františka Filipovského, Praha, Univers 1994. 136) Viz pfipadtivá studie Stefana Seglho „O Honzíkově cestě a liberální cenzuru. Regulace na poli literatury pro děti a mládež-, s. 1495-1507. (1410) Mladá pravda a rozpuštění Komunistického svazu mládeže V dubnu 2005 podali senátori Jaromír Štětina a Martin Mejstřík trestní oznámení na jednu ze satelitních organizaci KSČM, Komunistický svaz mládeže (KSM), a to za články uveřejněné v časopisu této organizace Mladá pravda. V říjnu 2006 rozhodlo ministerstvo vnitra o rozpuštění organizace (důvodem se ovšem nestal její časopis, nýbrž program, zahrnující cíle „odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků" nebo „revolučního překonání kapitalismu") Počátkem roku 2010 pražský městský soud rozhodnuti ministerstva zrušil. Došlo k tomu na základě předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci kasační stížnosti KSM: soud dospěl k názoru, že v pluralitní demokracii „není žádné ospravedlněni pro to, aby byla zakázána skupina pouze z důvodu, že chce veřejně diskutovat určité otázky": tabuizace kontroverzních, provokativních, extrémních a společensky citlivých témat a zákaz hlásání názorů, které zjevně vybočuji z hlavního proudu současného politického myslení a případné propagují zásadní zmény společenských poměrů, které maji připadne za určitých okolností být dosaženy násilím či „revoluci" (k nim lze jisté zařadit i ideologickou platformu „klasického" komunistického hnutí, k níž se hlásí i stěžovatel), může vést postupné k omezení či úplnému potlačení veřejné diskuse o těchto tématech, přičemž právě veřejná diskuse výrazné podporuje svobodné utváření názorů a přispívá k pochopení vlastni historie a vyvarování se dřívějších chyb, Zdroj Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28 8 2009. čj 7 As 29/2008-104. dostupné z k „násilí či povstání", ale je třeba je považovat za príspevky do politické diskuse, přičemž k základům demokracie patří umožnit diskusi i o téch politických záměrech, které „zpochybňuji způsob současné organizace státu".137 Podobné intenzivní diskuse doprovázely na přelomu století také znovuzpřístupňování ideologicky zatížených - skutečně či potenciálne - dél totalitního uměni noho populárni kultury. Do této doby spadá vystoupení Emanuela Mandlera proti Krkonošským pohádkám a dalším televizním adaptacím moderních pohádek českých autorů z doby komunistického panství. V úvodníku Lidových novin nazvaném Rumcajs a Krakonoš kazí mládež poukázal tento publicista na „třídní a nacionálni nenávist" a „českou dobrotivou výlučnost" jako zdroj obliby zmíněných večerníčků a zároveň důvod jejich škodlivosti.11" Oba seriály prohlásil za „přímo vzorový" příklad socialistického realismu.139 Otázka, zda smí být totalitní umění Či populární kultura období státního socialismu znovu prezentovány či vysílány, vyvstala s nebývalou silou v roce 1998, kdy slovenská komerční televize Markíza poprvé po revoluci odvysílala kriminální seriál Třicet případů majora Zemana. Zájem, který tento dramaturgický počin vyvolal u českých diváků, vedl k debaté, zda smí být seriál vysílán i v zemi vzniku a jak se k nému má postavit Česká televize. Po roce vyústila v rozhodnutí, že jej veřejnoprávní televize od září 1999 uvede, ale jeho působení na diváka bude korigováno doprovodnými programy, do nichž bude seriál uzavřen jako do závorek (tzv. komponovaný pořad se vysílal pod názvem Třicet 137) jiri Horr/eg: Trestné činy z nenávistí; Praha, ASP1 2007, s. 92-110, zde s. 102. 138) Emanuel Mnndler: „Rumcajs a Krakonoš kazí mládež", Lidaué noviny 14, 2001, č. 55, 6. 3,, s. 1,10, zde s. 10. 139) Emanuel Mandler: „Jak se v Česku zpoliüzovala pohádka", Lidové noviny 14, 2001, č. 74, 28. 3., s. 13. < 1411 ) návratů). Každý díl doprovázel historický fejeton o konkrétním roku, k němuž se příběh vztahoval, a beseda odborníků, uvádějící seriálový děj na pravou míru. Prostřednictvím propagandistického seriálu se díky této transpozici významu měli diváci dozvědět pravdu o dobé, která ho stvořila. Filtrováni však mohlo být úspěšné nanejvýš u poloviny diváků, která vedle seriálu sledovala (v případě prvního dílu) i dokumentární „předmluvu41 a „doslov" - zbytek byl zvědavý pouze na detektivní děj.1"1' Antisemitismus, rasismus a nenávistné projevy extremismu Následná cenzura textových projevů krajně pravicové ideologie má na rozdíl od tiskovin krajní levice po demokratické revoluci souvislou linii projevů. Již počátkem roku 1990 byla československá společnost konfrontována s prvními projevy veřejného hlásání antisemitismu, rasismu, extrémního nacionalismu a xenofóbie. Tyto nenávistné projevy se staly prvním a dlouhodobě zůstávají nejdúležitějším cílem represe ze strany státu. Za poslední dvě desítky let se ohnisko společenské kontroly pouze přesunulo od tisku k per-íbrmativním žánrům, audiovizuálním nahrávkám nebo zinům kolujícím v prostředí skin-headských a neonacistických subkultur. Politické a kulturní aktivity rodící se krajní pravice měJy na počátku devadesátých let několik krystalizačních ohnisek. Jedno představovala politická strana Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa, založená již počátkem roku 1990 Miroslavem Sládkem (v letech 1981-1986 pracovníkem Českého úřadu pro tisk a informace)111 podle vzoru tehdy nastupující evropské radikální pravice. Za protirumské články byl v roce 1998 odsouzen poslanec a šéfredaktor týdeníku Sládkovy strany Republika (vycházel 1990-2004) Josef Krejsa; jinému z poslanců této strany, Tomáši Kebzovi, zakázal v roce 1999 za příspěvky publikované v Republice soud na deset let publikační činnost.Drobe kryštalizační ohnisko tvořila skinheadská subkultura, která v prvních měsících a letech po revoluci vstoupila do masového povědomí a zejména díky působení hudebních skupin tohoto zaměřeni pronikla na čas se svými názory a texty do hlavního proudu České populární kultury.1'11 Ideové pozadí třetího a čtvrtého ohniska představoval katolický fundamentalismus a integrální antikomunismus.144 Z tohoto zázemí vzešel také hned v roce 1990 spis, který se pro následující čtvrtstoletí stal jedním z nejpopulárnějších textových zdrojů, na jejichž základě byly a jsou konzumní společnost, liberální demokracie a postkomunistický režim atakovány z krajně pravicových pozic. Jedná se o Analýzu 17. listopadu od dlouholetého politického vězně komunismu Miroslava Dolejší ho. ^ Dolejšího konšpirační teorie 140) „Major Zeman mel 3 miliony diváků, dokument o polovinu méně", Lidové noviny 12,1999, t. 223, 24. 9., s. 23. 141) Heslu „Slňdíík, Miroslav, PhDľ, - politik", in Kdu je kdo v České ri'puhlica 94/35, Praha, Modrý jezdec L994, s. 513. 142) M. Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, cit. dílo, s. 197, 203; „Výběr případů poslanců, kteří stanuli před soudem", 18.12. 2012, Archiv slovního zpravodajství ČTK, ID zprávy: T2O121218O576701; „Rozhodnuti Nejvyššfho správního soudu o rozpustení DS", 17. 2. 2010, Archiv slovního zpravodajství ČTK, II) /právy: T2()1()()^1704357Q1. 143) Srov. pododdíl „Okraj okraje: státní cenzura za hranicemi instltuclonallzovanó literát u ry", s. 1445-1447. 144) K ideovým zdrojům a proudům České ultnipravii:e po listopadu 19B9 srov, M. Mareš: Pravicový extrnmi-smus a radikalismus o ČR. cit. dllo, s. 177-183. 145) Prokop Tomek: „Tragický prípad Miroslava Dolejšího a Eugena Vrby", Soudobé dějiny 16, 2009, č. 2/3, s. 419-430; Jaroslav Cuhra: „Svůj stát si rozvracet nedáme*, Soudobé dějiny 16, 2009, C 2/3, s. 431-432; jiŕí (1412 ) o demokratické revoluci jako smluveném předání moci mezi komunisty a disidenty, řízeném tajnými službami SSSR, USA a Izraele v zájmu Židů, svobodných zednářů a pomyslné globální oligarchie, kolovala na podzim 1990 v podobě neoficiálních rozmnoženin, ozna-'.'iv,uiv :i sympatizanty za „samizdat", ľolé byla opakovaně vydána samostatně i v po-riodickém tisku (počátkem roku 1991 se Sládkovou předmluvou jako příloha Republiky, později v Týdeníku Politika, v Necenzurovaných novinách Petra Cibulky atd.). Žalobu na Dolejšího za Analýzu 17. listopadu neúspěšně podala skupina poslanců tehdejšího federálního parlamentu (mj. Zdeněk Jičínský a Ladislav Lis). K vlně odporu proti ukázkám z Analýzy, které v prvních polistopadových bulvárních novinách Středočeský Expres vyšly ve dnech 24.-26. října 1990, se podnětem pro generální prokuraturu a odmítnutím zmíněné publikace jako snahy „destabilizovat probíhající společenský vývoj" připojil také Syndikát novinářů ČR. Výsledkem byla první principiální diskuse o novinářské etice, zodpovědnosti médií, možnostech omezení svobody slova zákonem a jejich vynucování státními orgány, uskutečněná v polistopadovém období.1'1" Do středu veřejné diskuse se tehdy poprvé dostaly i důsledky vzniku bulvárních médii. Ta v<: své rauo pudí >hó z počal ku devadesátých let neprofilovala ještě z průniků do soukromí známých osob, ale z publikace polil ioky excesivních materiálů včel no loch antisemitské nebo rasistické povahy; prolo se také jak Expres, tak o málo pozdější Špígl dostávaly do konlliktu se zákonem.117 S dvanácti tisíci výtisky v legální distribuci se na počátku devadesátých let stal nej-rozšironejši tiskovinou s otevřeně antisemitským zamořením Týdeník Politiku (vycházel v letech 1991-1992). Jeho redaktoři Josef Tomáš a Jaroslav Voříšek vyšli z prostředí ul-trakonzervativního katolicismu. Nejprve působili v Mladé demokracii, propagačních novinách pro mládež, založených před prvními svobodnými volbami v květnu 1990 koalicí Československé strany lidové a Křesťanskodemokratické unie. Poté co na ideovou profilaci tohoto časopisu lidová strana jako vydavatelka zareagovala odnětím registrace, založili Tomáš s Voříškem na počátku roku 1991 svůj vlastní list, jímž byl právě Týdeník Politika. Prohlubující se antisemitské a protirežimní zaměření periodika vyvolávalo sílící kritickou kampaň, do níž se zapojil liberální tisk, demokratické parlamentní složky a Federace židovských náboženských obcí v ČR. První trestní oznámení bylo na Týdeník Politika podáno již v říjnu 1991. Navzdory volání novinářů a politiků po zastavení časopisu, vyjádřeném mimo jiné veřejnou akcí redaktora Reflexu ]. X. Doležala, který několik výtisků Časopisu zapálil na stolku pouličního prodejce, vycházel Týdeník Politika až do 17. prosince 1992, kdy policie v tiskárně zabavila jeho poslední, 97. číslo. Za publikaci řady textů (v předposledním Čísle to byl například Částečný seznam Židů a židovských míšenců v současné kultuře ČR nebo poplašná zpráva o válce, která bude doprovázet rozdělení Československa) byl nakonec Josef Tomáš 22. září 1994 Obvodním soudem pro Prahu 1 odsouzen k sedmi měsícům odnětí svobody podmíněně a k zákazu publicistické činnosti na dva roky. V druhé instanci byl ještě téhož roku Suk: „Politické hry s .nedokončenou revoluci'. Účtování s komunismem v čase Občanského fóra a po jeho rozpadu (1989-1992)", Soudobé dějiny 16, 2009, č. 2/3, s. 276-312, zde s. 301-305. 146) Milan Šmíd: „Bulvární tisk a zveřejněný materiál .Senzační odhalení pozadí událostí loňského 17. listopadu". Studie vypracovaná v listopadu 1990 pru Syndikát novinářů", Louč.cz, , přístup 25. 8. 2014. 147) StOV. např. ]. Herczeg: Trestné činy z nenávisti, cit. dílo, s. 40. ( 1413 ) trest zpřísněn o propadnutí zbylých výtisků Týdeníku Politika.1'™ Své vydavatelské aktivity Tomáš poté již neobnovil. Na průtazích v kauze Týdeníku Politika se podepsaly mimo jiné velké rozdíly v názorech tehdejších úředníků, policistů, ale i nakladatelů, historiků, spisovatelů a dalších znalců nejen na to, co je antisemitismus, ale i ohledně toho, zda lze vůbec v demokratické společnosti vyjadřování jakýchkoli názorů stíhat. První trestní oznámení na Týdeník Politika bylo takto odloženo na základě posudku pracovníka Ústavu soudobých dějin ČSAV, archiváře Rudolfa líčí na. Ten na okraj spisu Henryho Forda Mezinárodní Žid, který Týdeník Politika otiskoval na pokračování podle textu prvního českého vydání z roku 1924, v roce 1992 napsal: Zakazováni jakéhokoli filozofického díla nelze nazvat jinak než porušováním základního lidského práva a odsuzováním občana do role nesvéprávnéhn individua, kterému musí někdo moudřejší určovat, co má Číst a co si má myslet. Stanovisko demokraticky smýšlejících odpůrců díla by mělo být následující: Jsme přesvědčeni, že kniha je antisemitská. Zde je, přečtěte si ji a učiňte si o tom samí svůj názor. [...] V demokratickém státě by také mělo být zbytečné připomínat, že vydáním knihy vydavatel nepředkládá názor svůj, ale autora, a že je na čtenáři - na svéprávném čtenáři - aby si sám vybral, s čím hodlá souhlasit či nesouhlasit. [,-,.] Společnost ohrožují zcela jiné veci než knihy, 0 které se navíc zajímá jen nepatrné procento občanů,1* Od Jičínova dobrozdání se následně distancoval ředitel Ústavu soudobých dějin ČSAV, historik Vilém Prečan. Podobně se v rámci trestního stíhání, soudního projednávání i ve veřejném prostoru střetaly benevolentní a prohibitivní postoje při příležitosti dalších pokusů o represi antisemitských a rasistických publikací první poloviny devadesátých let. První zakázanou knihou v polistopadovém Československu se stala edice Protokolů siónských mudrců, kterou slovensky v dubnu 1991 pod titulem Kniežatá zloby. Protokoly siónských mudrcov vydalo bratislavské nakladatelství Agres. Tím, kdo majiteli Agresu Martinu Alexanderu Šavelovi předal Českou předlohu knihy, byl již zmíněný Miroslav Dolejší.15" Pseudonym Robert Helebrandt, pod nímž brožura vyšla, lze vztáhnout buď k Dolejšímu, nebo i ke skupině dalších osob, které se podle dikce úvodní stati na vzniku české předlohy pro slovenské vydání zřejmě již v sedmdesátých letech podílely.161 Bratislavská brožura zpřístupnila nové, tiskem dosud nepublikované znění klasického díla moderního antisemitismu. Vzniklo překladem a textovou kontaminací historických francouzských, anglických a německých edic z prvních tři dekád 20. století s přihlédnutím k oběma českým překladům z téže doby, jejichž autory byli V. Zábranský (1909, 148) M. Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus u ČR, cit. dílo, s, 382-386; Jan Brabec: „Vysoká politika", Respekt 3,1992, č. 5, S. 7. 149) Jaroslav Voříšek: Pražský politický proces 1994 ve věci Týdeníku. Politika, b. m., b. d., s. 16, 20. Dostupné na neonacistickém webu Národné vzdňláuatí institut, , přístup 22. S. 2014. 150) Ivo Budil, Věra Tydlitátová, Lena Arava-Novotná, Zbyněk Tarant; Encyklopedie dějin antisemitismu, Západočeská univerzita v Plzni 2013, CD-ROM, s. 60-62. 151) Robert Helebrandt: Kniežatá zloby. Protokoly siónských mudrcov, přel. Ada Adamová, Bratislava, Agres 1991, s. 16. {1414 ) Otevřené mříže komunistické cenzury Edice, ve které majitel nakladatelství Agres a vydavatel týdeníku Hlas Slovenska Martin Alexander Savel vydával práce Miroslava Dolejšího a dalších českých autorů z okruhu Týdeníku Politika, nesla název Zlatá mreža (nakladatel založil ještě edici Veselá mreža). Šlo o evidentní odkaz na komunistickou cenzuru, což podtrhoval také kratičký aktualizační „prolog" k edici Protokolů siónských mudrců v brožuře Kniežatá zloby: Za posledných približne sto rokov, kedy sa Európania začali po prvýkrát zoznamovať s obsahom Protokolov siónských mudrcov, celých štyridsať päť rokov nemala mladá generácia Čechov a Slovákov možnosť čítať tento dokument. Knižné vydania z predvojnového a vojnového obdobia boli systematicky ničené a nové edície boli zakázané. Zdá se pravdepodobné, že oba programové antisemitské spisy, jež Miroslav Dolejší Šavelovi předal, vznikly již v době socialistické diktatury v podzemním kroužku, který vedle antisemitských idejí sdílel zřejmé I ultrakonzervativní náboženské postoje odpůrce II vatikánského koncilu arcibiskupa Marcela Lefebvra. Doloženo je to v případě brožury Genéza sionizmu, jejíž text je opatřen úvodní autorskou poznámkou datovanou 8. února 1978. Prostřednictvím bratislavského nakladatelství Agres se tak v krátkém období mezi pádem rozptýlené cenzurní soustavy a zformováním polistopadového cenzurniho systému vynořila jedna z periferních podob neoficiálního kulturního života období socialistické diktatury. Zdroj; Robert Helebrandt; „Prolog", In týž: Kniežeta zloby. Protokoly siónských mudrcov, přel. Ada Adamová, Bratislava, Agres 1991, s. 3; [Nakladatelský seznam edice Zlatá mreža], in Robert Helebrandt KnležaTá zloby. Protokoly siónských mudrcov, přál. Ada Adamová, Bratislava, Agres 1991, s. 66; [Poznámka podepsaná „Autor"], In Karel Halbich. Genéza sionizmu, přel. Ada Adamová, Bratislava, Agres 1991, s 5, [Nakladatelský seznam edic Zlatá mreža a Veselá mreža], in Karel Halbich Genéza sionizmu, Bratislava, Agres 1991, s 97 vl. jm. Čeněk Brabec) a František Korarsek (1926). Vlastnímu pamfletu v brožuře předcházela montáž-předmluva, zahrnující úryvky ze starší antisemitské literatury [například Václav Březnovský: Řeč rabína Eichhoma. V židovských chapadlech), dokumenty o jejích konfiskacích rakouskou cenzurou, „historii" pamfletu i výroky o pravdivosti jeho obsahu. V nakladatelských soupisech vydané a připravované produkce Agresu byla brožura označena za první díl „trilogie z dějin zednářského hnutí". Jako druhý díl trilogie vyšla o dva měsíce později - opět slovensky - pseudohistorická studie Genéza sionizmu (česká předloha nesla údajně název Ve spárech sionismu), dokládající platnost Protokolu vyhledáváním projevů židovského spiknuti v moderních dějinách. Vrcholem této tendence se podle autora či autorů studie, vycházejících z idejí biskupa Marcela Lefebvra, stal II. vatikánský koncil. Brožura byla tentokrát podepsána jménem Karel Halbich, za nímž je patrně třeba znovu hledat Dolejšího anebo společenství, v jehož okruhu vznikl již překlad Protokolů*2 152) M. Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, cit. dílo, s. 383; Martina Palovčíková: „ŠaveL obviněn 7. rasismu", Lidové noviny 9,1996, č, 16, 19.1., s. 6. \ i / U inr (1415 ) Na podzim 1991, tedy ještě v době trvání česko-slovenské federace, byl prodej obou publikací slovenskými republikovými úřady zakázán; část nákladu propadla konfiskaci, Šavel však knihy prodával dál. V březnu následujícího roku mu bylo 900 výtisků zabaveno českou policií v Olomouci, kam je přivezl na knižní veletrh.153 Proti konfiskaci se tehdy postavili někteří čeští nakladatelé, kteří se veletrhu Libri také účastnili. Svůj protest odůvodnili tím, že sice nesouhlasí s profilem vydavatelské činnosti M. A. Šavela, ale odmítají „podobný administrativní přístup" jako „nebezpečný precedens" dalšího porušování svobody tisku.154 Soudní proces s Šavelem se na Slovensku vlekl následujících dvanáct let a byl bez pravomocného výsledku ukončen vydavatelovou smrtí. V době, kdy došlo k zákazu slovenského vydání Protokolů, vydal v Praze jejich první porevoluční českou edici Miroslav Gabriel [Siónské protokoly. Protokoly ze shromáždění siónských mudrců, 1991).155 Za brožuru s jazykově modernizovaným textem Komrskova překladu z roku 1926 byl i on obviněn z trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tehdejšího trestního zákona. I když se vydání Gabrielovy publikace (vyšla v nákladu 5 000 výtisků) časově shodovalo s nástupem ultrapravicové scény a antisemitské vyznění anonymní předmluvy, která v brožuře Protokoly uváděla, bylo jen slabě odcloněno poznámkou o nutnosti kritického přístupu k textu; z kontextu případu se zdá, že Gabriel nemusel být veden ideovými, ale především ekonomickými motivy. K tomuto názoru dospěl v první instanci také Obvodní soud pro Prahu 5, jenž nakladatele 8. července 1994 nejprve zprostil obžaloby s odůvodněním, že se vydáním knihy Siónské protokoly pokusil „prosadit se jako podnikatel", a to v době, kdy ani ve vzdělané společnosti nepanovalo ještě podle mínění soudu o závadnosti vydávaného spisu jasné povědomí (jako svědek obhajoby vystupoval v procesu jeden z protagonistů tzv. normalizace na FF UK, historik Josef Haubelt).1™ Po sérii odvolání státního zástupce byl nicméně Miroslav Gabriel Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 23. října 1996 shledán vinným jiným trestným činem, než pro který byl původně stíhán, a odsouzen pro podnecovaní k národnostní a rasové zášti podle § 198 trestního zákona.ir'7 Rozsudek nad Josefem Tomášem i Miroslavem Gabrielem symbolicky ukončoval ranou etapu polistopadového vývoje, charakterizovanou krajním uvolněním hranic veřejného prostoru. Vyjadřoval nově nabyté odhodlání demokratického státu regulovat pravicově extremistická média i za cenu represe. Odsouzením vydavatele prvního a posledního celostátního antisemitského časopisu šířeného v běžné distribuční síti přitom nezanikly názory, které časopis hlásal. Jejich nositelé si ovšem od druhé poloviny devadesátých let postupně osvojili jiné, obtížněji kontrolovatelné komunikační metody a distribuční kanály - časopisy rozmnožované ve formě zinů, jejich prodej přes anonymní poštovní schránky nebo z ruky do ruky na koncertech neonacistických hudebních skupin či při fotbalových 153) „Vyjádření vydavatelství Agres k zabavení knih", 14. 3.1992, Archiv slovního zpravodajství ČTK, ID zprávy: 19920314D00927. 154) Tamtéž. 155) -tp: „Protokoly siónských mudrců'1, Respekt 3,1992, č. 15, s. 6. 156) „Vydavatel Siónských protokolů potřetí zproštěn viny", 8. 7, 1994, Archiv slovního zpravodajství ČTK, ÍD zprávy: 19940708C01470. 157) ji Herczeg: Trestné činy z. nenávisti, cit. dílo, s. 85-87. (1416 ) utkáních;158 na přelomu století se pak stěžejním kanálem šíření nenávistných obsahů stal internet. K čemu tedy ve druhé polovině devadesátých let ve skutečnosti došlo, bylo odděleni oficiální polistopadové kultury od těch textů, projevů a postojů, které se z hlediska konsolidované společnosti ukázaly jako nepřijatelné. Transgrese jako obchodní model Gabrielův případ předznamenal nový fenomén, který s sebou přineslo pozvolné ustalo-vání hranic oficiální kultury v polovině devadesátých let. Jeho projevem bylo záměrné atakování těchto hranic v zájmu atraktivního a v důsledku toho i komerčně úspěšného nakladatelského programu. Nositeli těchto pokusů již nebyly stranické nebo ideologicky motivované vydavatelské podniky, obsluhující specifické publikum ultrapravice, ale regulérní nakladatelství s širším literárním a kulturním záběrem. Státní orgány odpověděly nejprve na tento typ nakladatelské činnosti represí. Avšak poté, co soudní moc dospěla po řadě peripetií k výkladu, podle něhož je podobné podnikání morálně pochybné, ne však trestné, se tyto snahy o represi ukázaly jako neúčinné. V polovině devadesátých let so jako ohnisko transgrese kulturních norem profilovalo olomoucké nakladatelství Votobia. Podnik, k jehož zakladatelům patřily osobnosti moravského samizdatu navazující na excentrické pojetí vydavatelské činnosti Josefa Floriana, se v angloamerické větvi svého programu zaměřoval na beatnickou a undergroundovou literaturu padesátých a šedesátých let 20. století.'™ Antioficiální východiska svého programu představitelé nakladatelství trvale zdůrazňovali: „Vždy jsme říkali, že se chceme věnovat kontroverzním nebo okrajovým tématům a chceme nabízet pohled z různých stran. Nejsme ti, kteří by cenzurovali."180 Se zájmem o psychedelickou kulturu šedesátých let a její návody na překračování hranic vědomí, s rozšířením marihuany jako relaxační drogy mládeže, k němuž došlo v prvních letech po demokratické revoluci, i s vysokou podporou legalizace měkkých drog, která v Česku v této době předbíhala formulaci státní drogové politiky, souvisel překlad „marihuanové kuchařky" kalifornského autora Adama Gottlieba Vaříme s konopím, vydaný ve Votobii roku 1995. Za drobný paperback, nabízející uživatelům marihuany a hašiše informace, „jak za své peníze [...] dosáhnout nejlepšího opojení","11 byli majitelé Votobie Tomáš Koudela, Jaroslav Vacl a Petr Jüngling od konce října 1995 stíháni pro trestný čin šíření toxikománie.1 m Po nejednoznačném vývoji trestního řízení i soudního procesu (první rozhodnutí vyzněla ve prospěch stíhaných) potrestal nakonec 9. prosince 1997 Okresní soud v Olomouci Tomáše Koudelu, který nakladatelskou smlouvu na vydání knihy podepsal, podmínečným trestem vězení v trvání čtyř měsíců s odkladem na jeden rok, ostatní majitelé nakladatelství byli pro nedostatek důkazů osvobozeni.,ra V důsledku amnestie, 158) Vladimír Majer: „Stíháni za propagaci rasové zaĚtť, Českobudějovické listy 9, 2000, c, 273, 24.11., s. 3, 159) Iva Málková: „Fenomén Votobia. Stará cesta?41, in Pavel |anáček (ed.): Česká a slovenskú literatura dnes. Sborník referátů z literárněvědné konference 39. Bezručavy Opavy (16,-18. 9.1996), Praha - Opava, Ústav pro českou literaturu AV ČR - Slezská univerzita 1997, s. 164-167. 160) Slova Tomáše Koudely citovala Ivana Pustějovská v článku „Votobia chce být nadále kontroverzní", Mladá fronta Dnes 9,1998, č. 51, 2. 3., regionální mutace - rubrika Kultura ze střední Moravy, s. 3. 161) Adam Gottlieb: Vaňme s ko7xopím, přel. Roman Panáček, Olomouc, Votobia 1995, s. 7. 162) Petra Ševčíková: „Vydavatelé stíháni za knihu o kanapí", Lidové noviny 8,1995, č. 254, 31.10., s. 4. 163) „Za konopnou kuchařku dostal majitel nakladatelství Votobia pudmínčný trest", Lidové noviny 10,1997, (1417 ) kterou v únoru 1998 vyhlásil při svém nástupu do druhého funkčního období prezident Václav Havel, byl Koudelovi trest zrušen a případ se tak nedostal k ústavnímu soudu, kam se nakladatel (sám činný jako básník i prozaik pod vlastním jménem i pod pseudonymem Jan Vrak] hodlal odvolat.1^ Součástí rozvětvené kauzy Votobie byly rovněž dílčí procesy s jednotlivými pracovníky nakladatelství za odepření výpovědi či za kritické výroky na adresu žaloby a také vyšetřování knihkupců, kteří knihu prodávali. Odsouzeno bylo i několik uživatelů, kteří z knihy vycházeli při přípravě vlastních konopných produktů.1 ffi Ostrou konfrontaci mezi nakladatelstvím, jež se podobně expanzivně jako v kulturní oblasti chovalo i při rozšiřování svého podnikatelského záběru, a joho zastánci z řad publicistů a umělců na jedné straně a policií a žalobci na straně druhé doprovázela veřejná kampaň proti omezování svobody slova. Petici, kterou ve spolupráci s žalovanými nakladateli organizoval novinář a propagátor legalizace marihuany J. X. Doležal, podepsaly během tří prvních měsíců více než tři tisíce osob, mezi prvními signatáři byli přitom tehdejší předseda Syndikátu novinářů ČR Rudolf Zeman, prozaik Jan Pele nebo básník Jiří Rulf.lli[i Do kampaně se zapojil také jeden z autorů nakladatelství, americký básník Allen Ginsberg, který v dopisu na podporu Votobie napsal: Trestní stíhání pro „šíření toxikománie" za vydaní knihy VaHme s konopím mi připadá jako návrat nezodpovědné státně byrokratické mánie, „Toxik" v řecké etymologii znamená jed, ale kuchařka ani konopí nejsou jedovaté. Komentáře šéfa protidrogového centra Jiřího Komorouse a vyšetřovatele olomoucké policie Václava Matoucha, tak jak je cituje Prague Post, nedávají žádný smysl. To, že policejní akce je označována za „správnou a nutnou", zní jako blábol sovětských stalinistů či amerických ultrapravičákú. Spojovat kuchařku konopí s důsledky drogového návyku je zcela absurdní a nepřiměřené. [...] Celý případ mi silné připomíná pronásledováni skupiny Plastic People of the Universe v sedmdesátých letech."57 Přestože na několik provokativních nápadů, jak prezentaci tématu vystupňovat, nakladatelství v době vyšetřování a procesu podle vlastních vyjádření rezignovalo, publikace s drogovou tematikou vydávalo dál, Šlo například o Ginsbergovu stať o prohibici konopných drog v USA Velký marihuanový švindl (1996) nebo Doležalovu publicistickou studii Marihuana (1997). Zájmu médií současno Votobia využívala k propagaci celé této větve svého edičního programu. Její prezentace se stala například součástí československého přednáškového turné J. X. Doležala, spojeného s výstavou Krása drog.1™ Prodaný č. 289,10.12., s. 4. K chronologii kauzy (dik, toš): „Události v případu nakladatelství Votobia", Mladá fronta Dnes 8,1997, Č. 297,19.12., regionální mutace Ze střední Moravy, s. 2. 1G4) Ladislav Spurný: „Spolumajitel Votobie osvobozen v rámci amnestie", Moravský den 9,1998, t. 30, 5. 2., s. 4; Michal Šverdík: „Proces s Votobií kvůli knize o konopí definitivně skonal, precedens však nepřinesl", Mladá fronta Dnes 9.1998, č. 51, 2. 3., s, 3. 165) „Soud potrestal učne, který vařil podle konopné kuchařky", Lidová noviny 11, 1998, č. 22, 27. L, s. 4; (OT): „Drogový záhumenek sklidili za majitele sokolovští policisté", Mladá fronta Dnes 9,1998, č. 235, 7. 10., regionální mutace - rubrika Kriminalita ze západních Cech, s. 4. 166) „Vydání marihuanové kuchařky schvaluje více než tri tisíce lidí", Moravskoslezský den 8, 1997, č. 76, 1. 4., s. 3. 167) Josef Rauvolť: „Básník versus justice. Rozhovor s Allenem Ginsbergem", Týden 3,1996, č, 35, s. 75. 168} Jiří X. Doležal: „Směrem k Balkánu'1, Reflex 7,1997, c. 24, s. 14. {1418 ) náklad Gottliebova průvodce fyziologickými účinky konopných látek a marihuanovou gastronomií přesáhl ještě před vynesením závěrečného rozsudku deset tisíc výtisků, což představovalo pětinásobek původních očekávání nakladatelství. Zájem médií o dramaticky eskalovanou kauzu udržoval knížečku Vaříme s konopím v žebříčcích bestsellerů po čtyři roky.169 Do žebříčků nejprodávanějších knih se dostaly také další ediční počiny, kterými Votobia na marihuanovou kuchařku navázala a jimiž za velkého zájmu médií ohledávala nejen možné hranice hlásání rasistických názorů, ale také zasahování do soukromí politicky exponovaných osob. Šlo o knihu Protokoly siónských mudrců. Pravda, nebo podvrh? (1996), v níž studii polského historika a publicisty Janusze Tazbira doprovázelo faksimile Komrskova vydání Protokolů,™ dále o edici svazku, který Státní bezpečnost na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vedla na pozdějšího exilového aktivistu a od devadesátých let představitele sociálnědemokratické strany Jana Kavana,171 nebo o spisy Petra Bakaláře, vyjadřující sympatie pro eugeniku a racionalizující s přispěním vědeckého stylu rasistické nebo antisemitské stereotypy (například Tahu v sociálních vědách, 2003). Využití kontro-verze jako obchodního modelu tak charakterizovalo ediční činnost Votobie až do krachu nakladatelství v polovině nulté dekády. V případě titulu Protokoly siónských mudrců. Pravda, nebo podvrh? uchránilo nakladatelství Votobia od justičního postihu především to, že publikace měla charakter komentovaného vydání, které se prostřednictvím redakčních textů i Tazbirova historického rozboru od antisemitské klasiky důsledně distancovalo. Absence podobného vědeckého komentáře se stala důvodem nebývale vysokého trestu, k němuž byl v první instancí odsouzen Michal Zítko, vydavatel prvního úplného českého překladu Hitlerova spisu Mein Kampf. Programová autobiografie Adolfa Hitlera byla v českém prostředí od třicátých let známa z výkladu a shrnutí, které před válkou pořídil novinář a znalec dějin politické filozofie František Bauer;172 po demokratické revoluci byla Bauerova parafráze vícekrát re-editována, poprvé s výkladem historika Františka Svátka o Bauerovi a o aktuálním stavu bádání o nacismu jako součást knihy Hitlerův Můj boj očima historiků (1994). Počátkem devadesátých let vznikl rovněž Český výbor z Hitlerova spisu: jeho hlavní partie přeložil a do historického kontextu zasadil literární a divadelní kritik Jiří Hájek.1™ Společným znakem těchto starších edic byla převaha komentáře nad původním Hitlerovým textem. Ve vydání Mého boje (česká podoba názvu byla uvedena uvnitř knihy, na černých deskách se objevil německý titul spolu se zlaceným znakem NSDAP) v Zítkovo nakladatelství Otakar II. došlo k obrácení tohoto poměru mezi ideologickým textem a odborným komentárem. 169) Petr Mikeä: „V nakladatelství Votobia se už nevaří z vody", rozhovor s šéfredaktorom nakladatelství vedl Josef Mlejnek, Lidové noviny 9,1996, č. 265,12.11., s. 13. 170) Leo Pavlát: „Protokoly siónských mudrců jako precedens", Lidové noviny 9,1996,č,39,15. 2.t s. 8; Daniel Anýž: „Votobia vydala sporné siónské protokoly", JVfíadá fronta Dnes 7,1996, č. 35,10. 2., s. 18; Václav Burian: „Protokoly a paranoidní vykladači dějin", Lidové noviny 9,1996, č, 75, 22. 2., s. 8. 171) Přemysl Vachabvský, John Bok: Kato. Příběh opravdového člověka, Olomouc, J. W. Hill 2000. Nakladatelství J. W. Hill bylo majetkově i personálně s Votobií provázáno. 172) František Bauer: Můj boj. Hitler o sobě a svých cílech, Praha, Orbis 1936. 173) Hitlerův Mein Kampf. Z bible německého nacionálního socialismu s komentárem Jiřího Hájka, Litvínov, Dialog 2000. (1419 ) Pětisetstránkový Hitlerův spis v úplném překladu, který na základě agenturního zprostředkování pořídil Slavomír Michalčík, doprovázela dvoustránková, v jednotlivostech faktograficky nedbalá nakladatelova předmluva. Podobně jako text na prebaiové pásce nenechávala čtenáře na pochybách, že drží v ruce problematický spis, jehož zveřejnění není samozřejmostí a musí být odůvodněno vyšším zájmem. Společenská odpovědnost nakladatele byla na pásce vyjádřena jeho slibem (s druhou stranou předem neprojed-nanýrn) udělit Akademii věd ČR grant „na historické zhodnocení [...] vlivu" Hitlerova spisu „na český nacismus". Dále se Zítko v předmluvě distancoval od utrpení, které nacionálni socialismus způsobil, odvolával se na „právo vědět, jak myslel ten, který kdysi změnil svět", a prezentoval zpřístupnění integrálního a autentického díla Adolfa Hitlera jako cestu, jak dát konečné kritice nacismu „pevné a nevyvratitelné základy".174 Produkce Zítkova nakladatelství Otakar II., jehož „edičním ředitelem" byl spisovatel a teoretik dětské literatury Otakar Chaloupka,175 měla komerční profil i tam, kde čerpala z vyšší kultury. Nakladatelství vydávalo reedice školní klasiky od volných autorů, prověřené tituly české humoristické literatury, současný anekdotický folklor (tzv. Murphyho zákony), literární zpracování televizních seriálů, příručky pro úspěšný osobní Život, politickou publicistiku a směs dalších publikací, jež spojoval především určitý dráždivý aspekt tématu či autorství. Můj boj vyšel v březnu 2000 v rámci série politických textů z déjin moderní doby, spojené nakladatelským heslem „Knihy, které změnily svět", a to po Komunistickém manifestu a Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Ústavě Spojených států amerických. Také vydání Hitlerova Mého boje provázela nedostatečná péče 0 text: omylem vysol v nezkorigovaném znění.m K důvodům patřil i spěch nakladatele, aby se edice uskutečnila před nástupem platnosti tehdy právě schvalovaného autorského zákona č. 121/2000 Sb. Ten s účinností od 1. prosince 2000 prodloužil ochrannou lhůtu ?, padesáti na sedmdesát let od úmrtí autora (nositelem autorských práv po Adolfu Hitlerovi je ministerstvo financí bavorské zemské vlády). Otázka legálnosti vydání byla vznesena hned v prvním článku, jímž na Mein Kampf 21. března 2000 upozornil bulvární deník Blesk, a procházela celou diskusi, která se následně rozpoutala v tisku, televizi a rozhlasu. Do dvou dnů začalo okolnosti vydání a distribuce knihy prošetřovat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. V průběhu tří měsíců, do června 2000, kdy policie začala zabavovat dosud nerozprodaný náklad u distributora 1 v regionální knihkupecké síti, vystoupil náklad Hitlerova Mého hoje z původně vytištěných 6 000 na 106 000 kusů; konfiskaci propadlo jen přibližně 12 000 z nich.177 Tento mimořádný komerční úspěch bral v úvahu Obvodní soud pro Prahu 7, když 1L prosince 2000 shledal Michala Zítka vinným z trestného činu podpory a propagace hnutí směrujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 trestního zákona a za 174) Redakce: „Nakladatelská předmluva", in AdolťHitler; Můj hoj. Dua siKizky í> jednom. Nezkrácené vydání, přel. Slavomír Michalůjk, [Praha], Otakar n. 2000, s. 5-6, zde s. 5. 175) Srov. M. Zitko: Můj pětiletý boj, cit. dílo, s. 5. 176) Tamtéž, s. 28-29. Viz též napr. rozbor chybného překladu jiného svazku ze série Knih, které změnily svét, Kladiva na čarodějnice - Zuzana Silagiová: „Kladivo na Čarodějnice? Ba ne, to je kladivo na čtenáře", TOP .14, 2003, č. G6, s. 4-5. 177) Jan Bauer; Libň prohibin. Seznam zakázaných knih v Čechách od roku 1989, Černá kniha české demokracie, Praha, Otakar II. 2000, s. 85-88. (1420) objednání překladu, vydání knihy a její předání do volného prodeje ho potrestal nejen odnětím svobody na tři roky podmíněně s odkladem na pět let, ale také pokutou ve výši dvou milionů Kě: Vydání této knihy v současnosti nikoii jako historického dokumentu [...], bez jakéhokoliv komentáře, pouze s předmluvou, která jako historicky nepřesná je prakticky zavádějící, a s takovou grafickou úpravou je záležitostí, která je zcela nepochybně schopna u jedinců nebo skupin osob, které z nejrůznějších důvodů nejsou schopny uvědomit si nebezpečí spojená s antisemitismem, vyvolat národnostní a rasovou zášť mající schopnost přerůstat i vtzv. pogromy a další protižidovské, případně protiromské akce, Ostatně svědky podobných akcí jsme již dnes, tedy v době, která politickou rozháraností stále ještě slabo demokracie a nedobrou ekonomickou situací není nepodobná dobé, kdy inkriminovaná kniha vznikla, V této době demokracie nemůže být bezbřehá a musí mít mechanismy, chránící společnost před podobnými útoky, byť působícími jen na některé členy nebo vrstvy této společnosti,376 V dalším průběhu kauzy, která od počátku vyšetřování do pravomocného rozhodnutí trvala pět let, nejprve nižší články soustavy obecných soudů odmítaly Zítkovu interpretaci dokumentu jako čistého historického textu, na nějž si má čtenář udělat názor sám. Proti tomuto výkladu razily pojetí, padle nějž se z problematického textu stává trestně nepostlSltelný dokument až tehdy, je-li vydán vědecky a jsou k němu připojeny paratexty -komentáře, vysvětlivky, předmluvy či doslovy -, které jeho závadnost objasňují a uvádějí příslušná tvrzení do souladu s pravdou. Odlišně tento předpoklad nahlédl Nejvyšší soud CR ve svém prvním klíčovém rozhodnutí v dané kauze z 24 července 2002. V něm odmítl rovněž to, že by záměr nakladatele vydělat na sporné knize mohl být z hlediska trestního práva pojímán jako relevantní, nebo dokonce přitěžující okolnost: Nalézací soud se v průběhu řízení zaměřil na otázku, zda předmětná kniha byla vydána jako historický dokument, či nikoli. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že •/, hlediska naplněni úmyslu obžalovaného je zcela irelevantní, zda vydání knihy Mein ifampf bylo či nebylo doprovozeno historiĽkou předmluvou, prlp. poznámkovým aparátem apod., a zda tedy mělo charakter historického dokumentu či pramenu nebo kritické edice, neboť i případná historická předmluva čí poznámkový aparát by nemusely znamenat, že obviněný nejednal v úmyslu podporovat nebo propagovat hnutí, které má na mysli ustanovení § 260 tr. zákona. Proto z hlediska formulace skutkové podstaty čestného činu podle § 260 tr. zákona a zejména subjektivní stránky tohoto trestného činu takové zjištění není podstatné. Nonl totiž vyloučeno, aby i dílem-knihou vydanou ve formě historického dokumentu bylo propagováno či podporováno hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Naopak ze samotné skutečnosti, že určité dílo (kniha) nemá formu historického dokumentu, nelze: učinit závěr, že tímto dílem je úmyslně takové hnutí propagování) nebo podporováno. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný M. Z, je nakladatelem, a proto jeho jednání směřuje logicky a v souladu s tímto 178) „Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 11.12. 2000", Politický zápisník Bohumila Doležala, , přístup 25. S. 2012. (1421 ) postavením především k dosažení zisku. Z tohoto důvodu nelze v neprospech obviněného z hlediska subjektivní stránky přičítat jeho vlastni vyjádření v rozhovoru v časopisu NoĽé knihy, kde zdůraznil, že knihy předává a obchoduje s nimi, neboť je nevydává, aby prodělal.173 Druhé, závěrečné rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. března 2005 pak zavedlo do rozhodovaní justičních orgánu takový výklad § 260 trestního zákona, podle kterého nelze ze samotného vydání v minulosti vzniklého ideologického spisu vyvozovat nepřímý úmysl nakladatele podpořit nebo propagovat hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. A tD ani v takovém případě, kdy hnutí či organizované skupiny vycházející z příslušné ne-zákonné ideologie v současnosti existují a působí, jak v souladu s tím soud uzavřel, přestože „vydání knihy Adolfa Hitlera Mein Kamp f ve shora zmiňovaném nákladu je vzhledem k obsahu tohoto díla počinem mimořádně nevkusným a příčícím se jakýmkoliv zásadám nakladatelské (publikační) etiky", nelze v jednání Michala Zítka spatřovat trestný čin.180 Prostoru pro komodifikaci tištěných nacístik, který vznikl rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v případu Mein Kampf, využili zvláště agresivním způsobem překladatel Pavel Kamas a grafik Lukáš Novák. Ti v roce 2012 začali v Brně pod hlavičkou společnosti Guidemedia etc. vydávat propagandistické spisy z doby nacionálního socialismu i původní publikace, revidující dosavadní vědecký výklad dějin třetí říše, Protektorátu Čechy a Morava a zejména vztahu nacistického Německa a českého národa. Nakladatelství Guidemedia zdůrazňuje ryze komerční motivace své činnosti (podle Kamaše je „Hitler jednou z nejlepších obchodních značek na světě, podle některých marketingových studií sugestivnější než Coca-Cola"1H1). Blízkost popíračskému blogu Náš směr a autorský podíl jeho vydavatele Lukáše Beera na produkci nakladatelství nicméně svědčí o blízkosti tohoto podniku k intelektuálnímu zázemí krajní pravice. Její „studie" o kladném vztahu nacistů k českému národu pomáhají překlenout na první pohled patrný rozpor mezi uctíváním Hitlerovy politiky a zároveň vlastního národa.1"2 Jako svůj první titul vydalo nakladatelství Guidemedia v prosinci 2012 svazek Hitlerových projevů z let 1939-1942 (Adolf Hitler: Projevy). Publikaci vybavilo množstvím vnějších znaků vědeckého vydání, předmluvou, doslovem, anotacemi Hitlerových řečí, komentáři k jejich periodizací, soupisem pramenů i vysvětlivkami, Obsah tohoto aparátu s patrnými stopami antisemitismu a obhajoby válečných plánů třetí říše nenechává na pochybách, že kniha představuje koncepční projev historického revizionismu. V září 2013 byli oba majitelé nakladatelství, Lukáš Beer jako autor průvodních textů v knize i samotná vydavatelská firma obvinčni policií z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.laa Předmětem žaloby se v jejich případě nestaly 179) Usneseni Nejvyššího soudu ze cíne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, dosLupné z . 180} Usnesení Nejvyššího soudu ze dna 10, 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004, in M. Zítko: Md; pětiletý boj, cit dílo, a. 123-155, zde s. 155. 181) Luděk Navara: „Hitler jako značka", Mariů fronta Dnes 24, 2013, ů. 181, 6. 8.T s. A12. 182) Nanuy Waldmann: „Zásadní otázka mezi neonacisty\ přel. Jan Úerný,/a du. Mladý česko-německý ínter-netouý magazín, Goethe-Institut, listopad 2013, , přístup 12. 9, 2014. 183) „Policie stíhá za vydání Hitlerových projevů vydavatele i autora", Lidouky.cz, 25. 9. 2013, , přístup 12. 9. 2014. ( 1422 ) vlastní texty Adolfa Hitlera, ale Beerovy komentáře. V době redakce naší knihy Městský soud v Brně v první instanci nakladatele osvobodilm Toto rozhodnutí počátkem roku 2015 potvrdil i Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Hranice soukromí a dobrého jména Jen marginálně se následná cenzura za poslední čtvrtstoletí dotkla textů beletrie, krásné literatury. Systémovou výjimku představují zásahy odůvodněné ochranou osobnostních práv, ať už byly vedeny prostředky občanského Či trestního práva, anebo třeba zákonů mediálních. Tyto spory, jejichž podstatou je vždy reprezentace konkrétních osob v textech, se z principu dotýkají takových literárních žánrů, jako je publicistická reportáž nebo - a to již cele na literárním poli - klíčový román či drama. V ohnisku podobného sporu se ocitlo například satirické drama Davida Drábka Koule, vysílané v Českém rozhlase na počátku roku 2011. Satira o bývalé koulařce „Mileně", oběti předlistopadového státního dopingového systému, se z podnětu někdejší úspěšné československé reprezentantky v lehké atletice Heleny Fibingerové stala předmětem hlasování Rady Českého rozhlasu.U!r' Linii podobných sporů lze vsak sledoval zpct ;iž do počátku devadesátých lot. Zřejmě prvním, kdo tehdy právně napadl svou reprezentaci v literárním díle psaném á cle f, byl dramatik a novinář Karel Steigerwald. Ohradil se proti jednomu z raných polistopadových klíčových románů bulvárně-politického charakteru Obsluhoual jsem prezidentova porada',, jehož autorem byl novinára spisovatel Martin Nezval. V roce 1993 vyšla v edici brněnského časopisu Host reportážní publikace o kauze reštaurátorky Marty Chadimové, komplikovaném a nejednoznačném restitučně-kriminál-ním případu, který patřil k „masmediálním hitům" počátku devadesátých let.180 Ze sporu o nárok na vlastnictví části areálu Strahovského kláštera mezi řádem premonstrátů a Martou Chadimovou vyrostlo dlouhé trestní řízení, které neukončilo ani udělení milosti prezidenta republiky v roce 1995; nabídky milosti využila Chadimová až v roce 2003. Knihu Kdo na Hradčanech zraje pro peklo napsala někdejší účastnice brněnských disi-d, přistup 12.9. 2014. 185) Srov. napf. Zbynék Vlasák: .Cirkus kolem Koule", Právo 21, Č. 40,17. 2„ příloha Salon, s. 6, 186) „Prípad Marty Chadimové", Spolek Šalamoun, 19. 7, 2004, , přístup 12. 9. 2014. 187) (vav): „Opat kláštera se soudí o 1,5 milionu", Zemské noviny 6,1996, č. 103, 2. 5., s, 4. 188) (ke): „Opat vysoudil zákaz knihy o kauze Chadimová i omluvu", Právo 8,1998, C, 241,14,10., s, 4, (1423) Klíčový román v „netotalitnim světě" Nemyslím, že by pan Steigerwald udával Milana Kunderu či byl opilcem Udivuje mě, že si mysli, že si to myslfm, a dává mě za to k soudu. Identifikuji ho prý s postavou Kozy z mého románu Obsluhoval jsem preildeniova poradce, a žádá otisknout následující inzerát; „Výroky uveřejněné na str. 12, 13, 14 a str. 86 publikace autora Martma Nezvala Obsluhoval jsem prezidentova poradce vydané v roce 1993 v Praze nakladatelstvím Ivo Železný, v nichž se hovoří o dramatiku Kozoví, došlo k neoprávněnému zásahu óo práva na ochranu osobnosti pana Steigerwalda Autor uvedené publikace Martin Nezval se tímto panu Steigerwaldovi omlouvá." Prohlašuji, že podobnost Kozy s kteroukoli žijící osobou - pana Steigerwalda nevyjímaje - je čistě náhodná Nikde v netotalitním světě neodpovídá spisovatel za to, že se někdo s jeho postavou ztotožni Literatura je llte-ralura a život život. Literární postava může být nadána jakýmkoliv osudem (tedy i Koza). Vyřknout cokoliv jiného se rovná absurditě Obráceně by se dalo říci- Jestliže se pan Steigerwald ztotožňuje s Kozou, neoprávněně zasahuje do práva mě literární postavy. Bylo-li by lze toto tvrditi, beru se vší vážnosti výše uvedenou omluvu Martin Nezval Sponzor autora: Autobazar ATON, ul. Na Chodovci, Spořilov, Praha 4 Text, jímž Martin Nezvat reagoval na žalobu Karla Steigerwalda podanou k pražskému městskému soudu, byl publikován 26. července 1994 na inzertní stránce Lidových novin. Záverečný řádek o sponzorství je nutno čist v kontextu literární kultury raných devadesátých let s její koncepcí vztahu mezi literárním textem a realitou a s jejími tehdejšími představami o navázáni osobního vztahu mezi mecenášem a autorem, který by se mohl stát náhradou za nezdravé připoutání spisovatele ke státu. Lze mu ale rozumět také v intencích celé ambivalentní omluvy-neomluvy, tedy jako prohlášeni, že autor stejně neponese žádnou osobni újmu, která by mu ze sporu vyplynula. Zdroj Wartm Nezval „Pan Steigerwald není dramatik Koze", Lidově noviny 7,1994, c 173,26 7, s. 2. Radka ^tefaftakovér .Dobové tance v soudních slnteh" Tvar 5,1994, č 18, s 3 a na trhu se nacházely pouze jednotlivá zbylé exempláře. Rozšířené vydání reportáže navíc mezitím vyšlo v jiném nakladatelství jako součást svazku Věc: Marta Chadimová (1996), jehož spoluautory byl teatrolog a kritik Vladimír Just a prozaička Lenka Procházková. Reakce literárního prostředí na rozsudek byla i z tčchto důvodů odmítavá. „Rozhodnuti soudu považuji za naprosto neslýchané," vyslovila se tehdejší ředitelka knižního odboru ministerstva kultury, spisovatelka Eva Kantůrkova, „kniha se přece nedá zakazovat."188 Vrchní soud v Olomouci dal po roce témto hlasům za pravdu, když rozhodl, že není přiměřené, aby kvůli několika vétám byla zakázána celá kniha, a odkázal žalobce na možnost požádat soud, aby nařídil vypustit příslušné věty z případných dalších vydání díla.3StJ Případ, v němž Soukupová čelila „přesile" státu, mál ve své době značný společenský přesah. Část kulturní obce jej interpretovala jako střet bývalých spolupracovníků tajné komunistické bezpečnosti a reliktu normalizačního režimu v justici s někdejší di-sidentkou. Představitelé církve se proti ní měli s těmito tzv. starými strukturami spojit v bezskrupulózní alianci majetku a moci. Umělkyně napsala svou reportáž jako nepokrytou apologii stíhané ženy a bez ohledu na to, zda se ve svých sympatiích mýlila, anebo 189) Zdeňka Látková, Jaroslav Sedláček: „SoudnJ zákaz udélal z knihy o Chadimové trhák4, Slouo 90,1998, č. 242,15.10., s. 3. 190) „Soud zrušil zákaz šlřnnl knihy o kauze Marty Chadimové". Lidové noviny 12,1999, č. 293,16.12., s. 6. (1424 J nemýlila, motivací ke vzniku její publikace bylo morální zaujetí a společenská angažovanost. (Spor o zákaz prvního vydání měl pro ni i osobní důsledky v podobě exekuce, jíž se na ní stát domohl uhrazení nákladů soudního řízení.)191 Totéž nelze říci o knize Sedm týdnů, které otřásly Hradem (1998), jejíž distribuce byla rozhodnutím soudu zastavena ve stejné době, kdy probíhalo odvolací řízení v procesu Jany Soukupové. Publikace novináře Přemysla Svory, naposledy vedoucího zpravodajství v televizi Nova, představovala daleko spíše nápodobu obchodu s transgresí společenských norem, který odstartovalo nakladatelství Votobia. Paperback, který si vydal sám Svora v říjnu 1998, pojednával o zdravotní krizi Václava Havla z konce roku 1996 a o přípravách jeho svatby s Dagmar Veškrnovou, k níž došlo v lednu roku následujícího. Neosobní vyprávění, vydávané autorem za publicistickou analýzu s fiktivními prvky a spřízněným tiskem za analogii nedlouho předtím vydaného politického románu Barvy moci, v němž anonymně vystupující americký novinář pojednal o prezidentské kampani Billa Clintona,u,z se soustředilo na intimní zákulisí příběhu smrtelné choroby prvního muže země a milostné konstelace kolem něj; jako negativní hrdinka byla v knize vylíčena druhá prezidentova žena. Měsíc po vydání Svorovy knihy podali prezident republiky a jeho žena soudní žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhali, aby z dalších vydání byly vypuštěny nelichotivé pasáže o Dagmar Havlové a aby jim Svora vyplatil finanční satisfakci ve výši pěti milionů korun; zároveň zažalovali periodika, která z knihy otiskla ukázky.™ Již před podáním žaloby zakázal soud předběžným opatřením distribuci knihy, nikoli však na podnět manželů Havlových, ale v rámci sporu o autorství textu. Ten se Svorou vedla jeho bývalá kolegyně ze zpravodajské redakce Novy Aneta Procházková, která jej obvinila z toho, že ji neuvedl jako spoluautorku a že knihu publikoval bez jejího svolení a bez autorizace ze strany osob, které jí poskytly informace.I1M Autorskoprávní spor Svora posléze vyhrál a nedošlo ani k projednávání skandálních pasáží jeho knihy, protože Havlovi svoji žalobu před začátkem soudního jednání v dubnu 1999 stáhli.195 Podle předběžného opatření neměl Svora jako autor i nakladatel svůj spis od konce října 1998 do začátku dubna 1999 distribuovat, k omezení prodeje vsak nedošlo. Žaloba Havlových na Přemysla Svoru vycházela z předpokladu, že výkon veřejné funkce nezbavuje občana demokratického státu práva na ochranu pověsti, cti, vážnosti a nerušeného soukromého i rodinného života, a měla za to, že informace o soukromí veřejných činitelů, „zvláště pak nesouvisí-li zveřejněné údaje nikterak s výkonem veřejné funkce", nemají být „vůbec zveřejňovány". „Významným postavením žalobců - prezidenta republiky a jeho manželky" - se dokonce v žalobě argumentovalo jako s faktorem, který intenzitu poškození osobnostních práv zaručených ústavou i občanským zákoníkem zesiluje. Stažení žaloby neumožnilo, aby tuto argumentaci zvážily soudy a přijaly při příležitosti 191) (san): „Autorku kvůli knize navšUvil exekútor", Mladá fronta Dnes 12, 2001, č. 201, 29. 8., s. 4. 192) slin, jc>b: „České Barvy moci jsou o Havlových", Lidooé noviny 11,199B, é, 244,17.10., s. 1. 193) „Havlovi žalují média a R Svoru", Hospodářské noviny 42,1998, č. 212, 23.11., s. 6; „Příloha" [obsahující laksímile žaloby proti Přemyslu Svorovi a jeho společnosti Svora, s. r. o., ktorá uveřejnila knihu v prvním vydání], in Promysl Svora: Sedm týdnů, které otřásly Hradem II., Praha, P. F. 1998, s. 1-8. 194) „Prodej knihy týkající se Havla zastaven", Hospodárske noviny 42,1998, č. 212, 2.11., s. 4. 195) „Svora obhájil před soudem autorství knihy*, Večerník Praha 10, 2000, č. 45, 23. 2., s. 3; „Havlovi stáhli žaloby", Právo 9, 1999, c. 95, 23. 4., s, 1. (1425 ) vydání bulvárni prózy o prezidentském páru precedentní rozhodnutí, kde leží hranice, za niž do soukromí vysoce postavených osob nelze intervenovat.196 Ústavní soud ČR později v této otázce dospěl ke stanovisku, jímž předpoklad žaloby na stejnou, nebo dokonce zvýšenou míru práva na ochranu soukromí u veřejně exponovaných osobností nepotvrdil. Při příležitosti sporu mezi kritikem Janem Rejžkem a zpěvačkou Helenou Vondráčkovou v roce 2005 soud konstatoval, že pro osoby činné v oblastí veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejné známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Soudní ochrana dobrého jména takovýchto veřejně Činných osob je í proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menši spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná.137 V reakci na způsob, jímž byl tento právní prostor využíván bulvárním tiskem, vyzvali v květnu 2009 spisovatel Mícha! Viewegh a herec Marek Vašut k bojkotu tisku tohoto druhu i ke změně názoru na hranici mezi právem veřejnosti na informace o veřejně činných osobách a právem těchto osob na ochranu soukromí.""1 Debata o zobrazování skutečných osob v tisku, kterou oba umělci vyvolali, přispěla - v souladu s podobným vývojem ve Velké Británii a dalších západoevropských státech, kde se touto dobou rovněž začaly hledat cesty k regulaci bulvárního tisku - k významnému posunu v judikatuře. Ústavní soud ve svém nálezu z 19. března 2012 potvrdil Vieweghovi nárok na vysoké odškodnění za nepravdivé zprávy o jeho smyšleném mimomanželském vztahu publikované v roce 2005 v deníku Aha!. Konstatoval při té příležitosti, že povinnost veřejně činných osob snášet zvýšený zájem médií a jejich recipientů má své hranice, svoboda slova neopravňuje k publikování vědomě nepravdivých, neověřených, nactiutrhačných informací pouze pro zisk. Vyjádřil také nový princip, podle nějž finanční kompenzace za porušování osobnostních práv ze strany bulvárních médií má mít „preventivně-sankční funkcí14: tedy akcentovat odstrašující funkcí trestu a působit jejím prostřednictvím na obsahovou regulaci tisku.193 196) Michal Musil: „Havlovi svojí žalobou otevřeli otázku míry svobody slova", Lidové noviny 11,1998, č. 279, 28.11., s. 5. 197) Svoboda projevu versus právo na ochranu osobnosU - Rejžek v. Vondráčková, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605), dostupné z . 198} „Petice proti bulváru", Lido o ky.cz, 10. 5. 2009, , přístup 29.10. 2014; Jana Madialická: „V Čechách se může beztrestně lhát*, Lidové noviny 22, 2009, č. 108,11. 5., s. 10; ČTK: „Viewegh podal ústavní stížnost kvůli bulvám". České noviny, 22. 6. 2O09, 1 přístup 29.10. 2014. 199) Nález soudkyně Elišky Wagnerové, sp. zn, 1. ÚS 1586/09 ze dne G. 3.2012 (N 43/64 SbNU 491], dostupné % ; Tomáš Němeček, Václav Drcha!: „Milion, a to bleskem", Lidové noviny 26, 2013, č. 81, 6.4., s. 3; Marian Kokeš: „Zápas celebrit s .pestrým světem"', Lidové noviny 26, 2013, č. 81, 6.4., přílohu Právo & JusUce, s. 15-16. {1426)