/ e
- /
O JAZYCE BÁSNICKÉM
/. Básnicky jazyk jako jazyk funkční a jako materiál
Celý souhra otázek, týkající se básnictví vůbec a zejména básnického jazyka, Trněnil v posledních letech pronikavé svou tvárnost. Zmžnu tuto umocnila moderní jazykověda, která si uvědomila rozrůzněni jazyka podle cOú, za kterými se jazykový projev děje, podle funkcí, ke kterým jsou jednotlivě jazykové prostředky i celé jejich soubory určeny a přizpůsobeny. Tak objevil se i básnický jazyk jako součást jazykového systému, jako trvalý útvar, který má svůj vlastni zákonitý vývoj, jako významný činitel ve vývoji lidského vyjadřování jazykem vůbec
Básnického jazyka jako jednoho z jazyků funkčních týká se tato studie. Vzhledem k tomu vsak, že donedávna bývalo pojetí jeho, třebaže bohatě rozrůzněné, ve všech svých obměnách zásadně odlišné od dnešního, nebude snad od místa říci úvodem stručně, čím vším se stanoviska dnešního básnický jazyk není, v čem netkví jeho podstata. Není především daleko vždy vyjádřením ozdobným. Má ovšem tuto vlastnost v jistých vývojových obdobích, a to takových, která pociťuji rozdvojeni mezi vyjadřovaným obsahem a jazykovým výrazem, hodnotíce výraz jako roucho obsahu. Jsou však i období, kdy obě tyto složky splývají k nerozlíšení a kdy se toto jejich těsné sepětí stává charakteristickým rysem básnického vyjádření. Ani krása není stálým znakem básnického slova: dějiny básnictví jsou plny případů, kdy básník úmyslné vyhledával svůj jazykový materiál v slovníkových j   ti  ' oblastech lhostejných k měřítku krasy nebo dokonce záporných vzhle-:%M 'dem k němu; tak Neruda měl — podle známého výroku Šaldova — /   „strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, a učinil z nich posly věčnosti". Básnický' jazyk není však totožný ani s jazykem určeným k vyjadřováni citů, emocionálním. Rozdíl je již ve směřováni obou těchto jazyků: emocionální jazyk směruje podle své podstaty k výrazu citového hnutí co nejbezprostřednějšímu, a proto i omezenému svou platností na jedinečné psychické rozpoloženi mluvícího individua; dl cm jazykového výrazu básnického je však vytvářeni hodnot nadosobních a trvalých. Básnictví může ovšem užít k svým
■
1
účelům prostředku jazyka emocionálního, a užíva jich hojně, zejména v obdobích, kdy básnický výraz zdůrazňuje svůj vztah k jedinečné osobnosti svého tvůrce; přece však je emocionální vyjádření toliko jeden z mnohých prostředků, jež si básnictví k svým cílům z bohaté zásoby jazyka vůbec osvojuje — stejné sahá i k jiným jazykovým vrstvám. Jsou také období, kdy se v básnictví odklon od citovosti výrazu stává programovým požadavkem: u nás Alachar, Gellncr.
Básnický jazyk ne-ni dále plně charakterisován ani názorností („plas-tiČnostf'). Jsonť období, kdy se — opět programově — chýlí k abstraktnosti, nenázornosti. Tak na př. mívají před zdůrazněnou názorností pojmenování obavu období klasicismu. Ostatné i sám význam slova „názornost" je mnohoznačný a rozumí se jim po každé něco jiného: jednou vyvolání zřetelné představy, jindy doprovázení slova shlukem neurčitých představ sdružených atd. Básnický jazyk pak během svého vývoje spíše kolísá mezi názorností a nenázornosti, než aby se vždy klonil k prvnímu z těch pólů. V souvislosti s tím třeba podotknout, že ani obrazný ráz není bezvýjimečně charakteristický pro básnický jazyk: jednak je běžné obrazné pojmenování v jazyce vůbec, netoliko básnickém, a to i obrazné pojmenováni „živé",1) jednak jsou naopak ve vývoji básnictví případy odklonu od pojmenování obrazného nebo aspoň od jeho převahy. Konečně ani individuálnost, zdůrazněná osobitost jazykového výrazu nccharaktcrisujc básnický jazyk obecně: nehledě k tomu, že výrazné osobitý sloh je možný i mimo básnictví, na př. v projevu vědeckém, je třeba mít na zřeteli, že jsou celá vývojová období, kdy se básnický jazyk osobitosti vyjádřeni vyhýbá. Tak na př. v obdobích klasicismu bývá stanoveno, kterých slov, ba i kterých básnických obrazů se v poesii smi užiti, aby tak byla postavena hráz individuální invenci. Jsou dokonce celé oblasti básnictví, jejichž slohový kánon se skládá z pevných konkrétních konvencí, formulí, závazných pro každého tvořícího jedince; srv. po té stránce na př. bohatýrský epos řecký nebo slovanský: „dlouhostinné kopí", „bílá ňadra", „siné moře". M. Jousse v knize „Études de
'• Tok na př. bývají v reci hovorové leckdy obrazná po]menovaní (metafory, přirovnání atd.; improvisována za účelem bezprostřední charakteristiky situace. Dobre ilustruje toto vlastnost hovorového jazyka K. M. Capek-Chod v povídce „Deset deka": „Postaví se tuhle Lucka nad nůši, kterou napěchovala prádlem, a místo aby se s nůii konečné .hnoula' k hokynáři na mandl, stoji a stojí jako ten elektrickej transportátor — nebo jak se to řekne — na chodníka, kady nejvíc lidi chodi'. Jak vidět, milovala Réza ve svých metaforách variace."
Tři
79
#
psychologie hnguistiquc** >Tans 1925, str. 113) pravi o tom: „Vypravováni guslaru, stejně jako vypravováni Homéra nebo proroků a rabínu, stejně íako listy Barucha, sv. Petra, sv. Pavla atd. zaleží v seřadovani cliché pomerné nečetných. Rozvíjeni takového cliché ác\j se automaticky, podiv pevných pravidel. Toliko jejich pořádek rauzc měnit. Dobn guslar je ten, kdo s formulemi hraje jako my s kartami, kdo je dovede různé uspořádat podle účinu, jakého jimi chce dosáhnout." Osobitost je tedy v takovýchto básnických útvarech zřeimr odkázaná do druhé řady a je ji zůstaven toliko vliv na sestavovaní obratú předem daných.
Tskovy jc vyčet vlastností, jež bývaly a zčásti bývají dosud prohla-/    ^ šovany za charakteristické pro básnický jazyk vůbec, jež však ve sku-r jO&vC tečnosti vyznačují jen jednotlivá vývojová období nebo jednotlivé I.  .       speciální aspekty rjásnictví. Lze z něho usoudit, že vůbec žádná vlast-\UÍ\M*fr nost necharaktensuje básnický jazyk trvale a obecně. Básnický jazyk '    te rrvaJe charakrerisován jenom svou funkcí; funkce vsak není vlastnosti, nýbrž způsobem využiti vlastností daného jevu. Staví se tak /      básnicky jazyk po bok četným jiným jazykům funkčním, z nichž každý znamená přizpůsobeni jazykového systému nějakému dli vyjádřeni; £ >   cílem vyjádření básnického je estetický účin. Estetická funkce však, která takto dominuje v jazyce básnickém (jsouc v jiných funkčních jazycích toliko zjevem průvodním), přivozuje soustředění pozornosti na jazykový znak sám — a jc tak pravým opakem skutečného zaměření na cil, jimž je v jazyce sdělení. Estetické „zaměření na výraz sám", které ovšem platí netoliko pro výraz jazykový a netoliko pro umění básnické, nýbrž pro všechna umění a pro jakékoli estetično, je zjev podstatně jiný než logické zaměřeni na výraz mající za úkol jeho zpřesněni, jak jc zejména zdůrazňuje t. zv. směr logistický (.„vídeňský louh") a z něho zvláště R. Carnap. Především již sám pojem jazyka jc zcela jiný pro logiku než pro estetiku, třebaže se logisté (ostatně ,f\   Ji v souhlase i s jinými směn současné logiky) opírají víc než logika starší ^jft<U0*v o skutečný jazyk postupujíce od celkového kontextu k větě a od ní teprve k pojmům (M. Schlick, L'école de Vienne et la philosophie traditionellc, Travaux du IX' congrěs International de philosophie IV, Paris 193^). Pro estetiku jazyka básnického a řeči vůbec rozumí se jazykem určitý národní jazyk se všemi konkrétními vlastnostmi, které vzešly a neustále vzcházejí z jeho historického vývoje. Pro logisty jc však označením „jazyk" míněn jistý logický kontext, charakterisovaný tím, že si uvnitř něho významové jednotky, spjaté vzájemnými logic-kvmi vztahy, určuji vzájemně smysl; nepřihlíží se „k významu znaků
J
á
(na př. slov) a ke smyslu výrazů (na př. vět), nýbrž jen k druhu a scradění znaku, z kterých jsou výrazy vybudovány" (Carnap, Lo- ' gische Syntax der Sprachc, Wien 1934, str. 1). Jediný podklad a zákon významové souvislosti v „jazyce" logiky tvoří proto podle názorů logistů syntax; v jazyce „přirozeném" však, jak ještě uvidíme, je významová souvislost řízena zároveň a ne vždy zcela souběžně dvojím druhem vztahů: jednak vztahy syntaktickými, jednak čistě významovými (významová výstavba textu). Jazyk toho druhu, jaký mají na mysli logisté, může si vytvořit i jednotlivý badatel (srv. Carnap, Philosophical and logical Syntax, London 1935, str. 77). Takový samostatný jazyk má i každá z věd a všechny vědy dohromady směrují k vytvoření ^ „jednotného" vědeckého jazyka; srv. známé snahy logistů o „sjednocení vědy". Je tedy logistický pojem jazyka zcela odlišný od pojmu y jazyka jakožto prostředku dorozumění v životní praxi: co platí o jednom, nemusí nikterak nutně platit o druhém; proto také zaměřeni na výraz,*"jak o něrnjjuvažuje estetika, je nadobro nesrovnatelné s oním, které maji na mysli logisté; nemělo by smyslu uvažovat o specifické diferenci mezi obojím tímto zaměřením. Logisté sami si otázku specifické diference ovšem kladou a pokládají básnictví za záležitost výrazu emocionálního; třebaže se v tom shodují s Ballym, je pochybenost tohoto názoru se stanoviska dnešního zkoumáni zřejmá (viz o tom výše)."
Avšak ani sám pojem „zaměření na výraz" neznamená pro logisty totéž co pro současnou estetiku. V estetice míní se jím soustředěni pozornosti na výraz v celé jeho rozmanitosti, zejména funkční; nemizejí přitom z obzoru vnímatelova nikterak mimocs t etické funkce jazykového znaku, zejména žádná z oněch tří základních, jež Búhler v své Sprachtheorie označil jmény funkce zobrazovací, expresivní a apelatívni; jazykový výraz při estetickém zaměření osciluje volně mezi nimi, může se kdykoli ke kterékoli z nich připojit i odklonit se od ní, rozmanitým způsobem je kombinovat atd.; to je právě noetický dosah odpoutám jeho od jednostranného sepětí s kteroukoli z nich tím, že je „zachoulen" sám do sebe. Logické „zaměření na výraz" znamená naproti tomu služebnost jazykového výrazu zřeteli logickému: zdůrazňuje se tedy /řerelně jediná z funkcí jazykového znaku a tato funkční isolace se znatelně projevuje snahou o očištění jazykového projevu od všech zřetelů mimologických. Skutečný jazyk není se stanoviska logiky nikdy dosti dokonalý (Carnap, Logischc Syntax der Sprachc, Wien 1934, str. 3). Krajní mezi a zároveň ideálem jazyka logiky jsou „absolutní" znaky, v nichž by význam daný vztahem k reální skutečnosti
811
/ fir
Kapitoly t <S»skŕ pnetlky - I.
81
zcela ustoupil „smyslu", čerpanému z logického kontextu („iazyk" matematických formulí); jde-li vsak o vztah k realitě (věty „syntetické" podle odborné terminologie logiky), pak je tento vztah kontrolován co do pravdivosti ^„validita" a „kontravalidita" synthetického soudu podle terminologie logistické). Na rozdíl od toho v básnictví, ;    kde převláda funkce estetická, nemá otázka pravdivosti vůbec smyslu: proicv. „míní'' zde nikoli onu realitu, která tvoří jeho aktuální téma, aic soubor realit všech, universum jako celek nebo — přesněji — j. celou životní zkušenost autora, po případě vnimatele. Nesrovnatelnost ■■      estetického ,,zaměřeni na výraz" s logickým je tak prokázána dvojitě: '■ netoliko ohledem k pojmu jazyka, ale i vzhledem k samému pojmu tJjl „zaměření".
Po tomto odbočeni vracíme se k samému básnickému jazyku. Okolnost, že básnické vyjádření má dlem výraz sám, nezbavuje básnicky" jazyk praktické důsažnosti: právě pro svou estetickou „samoúčelnosť' ie básnický jazyk nad jiné způsobilý k tomu, aby neustále oživoval poměr člověka k řeči a řeči ke skutečnosti, aby neustále nově odhaloval vnitřní složeni jazykového znaku a ukazoval nové možnosti jeho užití. Nadvláda estetické funkce v básnickém jazyce není ovšem výlučná: je v něm stálý spor a stálé napětí mezi samoúčelností a sdělením, takže jazyk básnický, třebaže svou samoúčelností stojí v protikladu k ostatním jazykům funkčním, není od nich odtržen nepřekročitelnou hranicí. Jw\fUŕ M;) ostatně velmi málo vlastních prostředků jazykových, t. zv. „poetis-r w xnú", jež jsou nejčastěji lexikální, ale někdy také morfologické nebo syntaktické; většinou čerpá ze zásoby, kterou mu poskytují ostatní vrstvy jazyka, přejímaje z ní často i velmi specifické způsoby vyjadřovaní, jež se při normálním užiti omezují na jedinou jazykovou vrstvu. Tím sc básnický jazyk od ostatních jazykových vrstev zároveň í odlišuje — neboť každá z nich užívá zpravidla jen vlastních svých pro-:" středku kromě ovšem obecného majetku jazykového — i s nimi Úzce £ ň    i spína, stávaje se prostředníkem jejich vzájemného styku a prolínání.
Presto však je mezi funkčními jazyk}- jeden, ke kterému má básnicky y     jazyk vztah těsnější než k ostatním; je to jazyk spisovný. Básnictví a s ním ovšem i básnický jazyk může bez závady existovat i v takových "* národních jazycích, které spisovné formy nemají, anebo v takových
jazykových útvarech, které se spisovným jazykem nemají co činit, srv. ndovc básnictví. V t. zv. básnictví „umělém" je však spojení jazyka básnického se spisovným do té míry tésné, že na př. ve slovnících a gramatikách kodifikujících spisovný jazyk bývají citovány příklady / děJ básnických. Jakého druhu toto spojeni jc?
1/ :
Bývá leckdy vykládáno v ten smysl, že jazyk básnický je jeden z odstínů jazyka spisovného, řídící se obecnou zákonitostí tohoto vyššího útvaru. Tak pojímají jejich vzájemný poměr zejména puristé očišťující spisovný jazyk od prvků cizorodých, t. j. netoliko cizích, ale i domácích nespisovných, odporujících normě spisovného jazyka. Pokusí-li se však stihnout touto kázní i jazyk básnický, zjeví se valná Část jeho uměleckých postupů v jejich očích jako svévolné porušování jazykové „čistoty", právě proto, že omezení jen na jistou oblast jazykových prostředků básnictví nezná. Odtud pak boje mezi puristy a básníky o právo na svobodu tvorby nebo naopak na její omezování; i u nás zažili jsme v nedávné době takovéto tažení jedněch proti druhým. Odlišnost jazyka básnického od spisovného je tedy jasně zřejmá. To však není na závadu jejich těsné spojitosti, která záleží v tom, že jazyk spisovný i v obdobích, kdy básnictví porušuje jeho normu co nejradikálněji, tvoří pozadí, na kterém je jazyková stránka básnického díla vnímána. Právě odchylky od spisovného usu jsou v básnictví hodnoceny jako umělecké postupy. To pak neplatí o žádné jiné vrstvě jazyka (funkční, společenské a j.), ani o takové, z které v dané chvíli básnictví čerpá co nei vydatně ji; tak na př. i básně psané zcela argotem nebo dialektem, pokud jsou poriťovány jako součást „umělého" básnictví, mají za pozadí spisovný jazyk, třebaže jeho normu radikálně porušují. Se strany jazyka básnického se jeho intimní poměr ke spisovnému jazyku projevuje vlivem, jejž básnictví vykonává na vývoj spisovné normy. Vliv ten není ovšem takový, že by vše, co po stránce jazykové básnictví vytvoří, přecházelo ihned a automaticky do spisovné normy. Zejména právě nejnápadnější jazykové výtvory básnictví, t. j. neologismy, ujímají sc ve spisovném jazyce dosti zřídka; zato však tím účinněji projevuje se působení básnické řeči ve výstavbě jazykového projevu na př. tím, že básnictví dodává spisovnému usu nová spojení slov, nové typy významové konstrukce větné atd. Vliv básnického jazyka na spisovný je ostatně také různý v různých dobách, tak na př. u nás byl nejsilnější v době obrozenské, kdy byla podniknuta vědomě záměrná přestavba spisovné normy; charakteristická je již sama okolnost, že se tato přestavba počala básnickými překlady Jungmannovými. Přesto ovšem Dodržuje jazyk jak spisovný tak básnický samostatnost svého vývoje a svéprávnost svých měřítek: to, co by pro spisovný jazyk bylo revolučním převratem, je v básnictví prostým uměleckým postupem, a naopak mnohdy jistý slohový útvar, který se sc stanoviska básnictví jeví velmi osobitým a zvláštním, je se stanoviska soudobé spisovné normy zcela pravidelný; se zásadní platností ukázal to na jazyce
83
Machově B. Havránek , sb „Torso a tajemství Machova díla", Praha studie „Jazyk Machův"). Uvědomili isme si postaveni básnického jazyka uvnitř celého jazykového systému. Je vsak nyní teste třeba pohlédnout na něj se strany opačné, to znamená, věnovat pozornost postaveni jazyka uvnitř bá-\' snickčho díla. čím je jazyk v básnictví? Je zde materiálem, podobné / c lako v sochařství kov a kámen, v malířství barevná hmota a hmota ť - obrazoví- plochy atd. Také on vstupuje do uměleckého díla zvenčí, jakožto icv smysly vnŕmarelny, aby se zde stal nositelem nehmotné , i struktuiy umeleckého dua; také on dochází v nměkrkěm díle zpracovaní, přetvořeni za tímto účelem. Přesto vsak je značný rozdíl mezi ostatními uměleckými materiály a jazykem. Kámen, kov, barevná hmota atd. vstupuji do uměni jako pouhé jevy přírodní, jež teprve v uměni přijímají znakovou povahu, počínají něco „znamenat". Jazyk ř" je znak již svou vlastní podstatou: i sám přírodní jev, který je jeho podkladem, totiž zvuk lidského hlasu, vychází z mluvidel již formován k tomuto účelu. Znakovým charakterem blíží se jazyku jakožto uměleckému materiálu toliko materiál hudby, tón, jenž také není pouhým přírodním 7vukem, ale součástí tónového systému; jen jako rakovému je mu rozuměno. I hudební tón je do jisté míry nezávislý na své zvukové realisaa: skoleni hudebníci dovedou číst partituru podobně nehlasně jako čtenář knihu. Na rozdíl od jazyka je však tón svou existenci omezen téměř icn na hudbu: příroda tónů až na mizivé výjimky nemá (jako téměř jediný případ přírodního tónu bývá citován zvuk sesouvajících se písečných dun), v oblasti lidské působnosti objevují se tóny mimo hudbu jen na samém jejím okraji a v těsné souvislosti s ní; takové jsou na př. trubkové signály. Proto není tón vklíněn do životní praxe a nestává se nositelem určitého významu: „vyznám" hudební melodie zůstává pouhou intencí bez určité kvality, schopnou pojmout téměř neomezené množství významů konkrétních. &cč naproti tomu existuje a působí mimo básnictví jako nejdůležitějši systém znaků, jako znak kat exochén: tvoři tmel lidského soužití a upravuje poměr člověka ke skutečnosti i ke společnosti.
Proti materiálům sochařství a malířství má tedy řeč navíc povahu znakovou a z ní plynoucí poměrnou nezávislost na smyslovém vjemu: proto neapeluje básnictví přímo na žádný lidský smysl (odmyslíme-li ovsem jeho zvukovou realisaa, jež je však po stránce nmflecké pred-s metem uměni zvláštního, recitace), ale nepřímo na všechny. Proti L materiálu hudby má řeč zase navíc existenci a působnost i mimo umění a té vděčí za významovou určitost i za intimní vklíněni do souvislosti
84
denního lidského života. Vyzdvihujeme-li takto přednosti řeči jakožto uměleckého materiálu, nesmíme ovšem zapomenout ani na nevýhody tvořící jejich rub. Hlavni z nich je ta, že básnické dílo, opirajic sc o jazyk, jev historicky proměnlivý, podléhá i po svém ukončení snáze proměnám než díla uměni jiných. Jeho umělecká výstavba může být dalším vývojem jazyka citelně porušena, ba i rozložena: to, co bylo básníkem míněno jakožto esteticky účinné, může této účinnosti pozbýt, a naopak mohou nabýt estetické účinnosti složky, které původně zůstaly nedotčeny uměleckým záměrem básníkovým.
První případ nastává, stane-li se esteticky záměrné přetvoření jisté jazykové složky obecným usem, k druhému dochází tehdy, jeví-li sc na podkladě změněného jazykového dtění obecný usus doby básníkovy jako cosi nezvyklého, neobyčejného. Jiná nevýhoda řeči jako básnického materiálu je ta, že sc ji M<nirlr* dílo omezuje na příslušníky daného jazykového společenství: pro lidi, kteří jazyk básnického díla neznají, neexistuje ani básnické dílo samo, ba také těm, kdo sice jeho jazyk znají, ale nikoli jako mateřštinu, je básnické dílo přístupno jen nedokonale a neúplně: nevládnou totiž celým bohatstvím asociaci spojujících slova i formy daného jazyka navzájem i se skutečnosti. Cím více sc uplatňuje jazyková stránka v některém básnickém díle, tím silněji je poutáno k danému národnímu jazyku; odtud i nesnadná přeložitelnost nebo dokonce nepřeložitelnost některých básnických děl, zejména lyrických.
Je tedy jazyk básnický — jako ostatně každý funkční jazyk — zaklíněn do systému určitého jazyka národního. Tato okolnost má závažné důsledky, které přes všechnu zdánlivou její samozřejmost nebyly donedávna jasné ani teoretikům básnictví a hterárním historikům. Zále-žejí v tom, že jistý básnický postup nabývá v různých jazycích vlivem rozdílné jejich povahy podob navzájem zcela odlišných. Tak na př. týž metrický vzorec může v dvou různých jazydch zvládat zcela různými způsoby jazykový materiál a působit různým dojmem. Příkladů bylo by lze ze zkoumání posledních let uvést celé množství, spokojíme se však jediným, přejatým z Jakobsonových ..Základů českého verše" (Praha 1926, str. 52 n.): A. V. Jung přeložil Puškinův čtyřstopý trochej „Burja mgloju nebo kro jet" doslovné českým „Bouře mlhou nebe kryje"; přes to však je české zněni hluboce odlišné od ruského jednak kvantitou (která je v ruštině složkou prízvuku, v češtině volná), jednak tím, že přesná shoda rozlohy stop s rozlohou slov, která se zde projevuje, je v Češtině mající prízvuk na první slabice slova velmi běžná, v ruštině však — pro volnost prízvuku — poměrně řídká,
2
a proto v daném verši onomatopoicky působivá. I v jiných případech leví se steiná závislost básnického výrazu na povaze daného jazykového systému; proto také všeevropská literární hnuti, jako symbolismus, futurismus atp., uplatňujíce stejné programové požadavky na různých jazycích, mohou v jednotlivých národních literaturách dospět k výsledkům navzájem značné odlišným: český symbolismus je v podstate jiný zjev a má jiný smysl v domácím literárním vývoji než na př. symbolismus francouzský ve Francii nebo ruský v Rusku, třebaže teoretické názory symbolistu samých jsou po celé Evropě navzájem značně po-dokné- A z toho opět lze pochopit, proč evropský literárni vývoj jeví i v XIX. a XX. stol., v dobách tak značných mezinárodních styků, mnohem větší různotvárnost než na př. vývoj malířství nebo architektury v téže době.
II. Vývojová promérúwosí básnického jazyka, jeho druhové rozlišeni,
jeho zdokonalit dnos t
Jsa úzce spjat s jedné strany s osudy domácího jazyka, s druhé pak s vývojem domácí a světové poesie, nemůže básnický jazyk setrvávat uprostřed tohoto dvojího pohybu beze změny; k proměnlivosti vede jej ostatně i převládající estetický ráz, neboť estetická účinnost každého postupu mizí po jisté době následkem antomatisacc, t. j. zevšedněni a zobecněni. V čem však záleží vývoj básnického jazyka? V tom, že se bez ustání proměňuje způsob, kterým básnictví užívá jazykových prostředků poskytovaných mu celým příslušným jazykem národním, i že podléhá -rmtnám jejich zásoba. Proměna bývá mnohdy značně rychlá: ani tvorba jediné generace nebývá v celém svém průběhu jednotná po stránce jazykové, ba mnohdy i u téhož spisovatele pozorujeme proměny jazyka od díla k dílu. Jak se na př. během poměrně krátké doby přetvořil básnický jazyk VL Vančury! Třebaže základem větné výstavby u tohoto spisovatele zůstal v celé dosavadní tvorbě jazyk biblický, je podstatný rozdíl mezi včtou na př. „Pekaře Mar-hoúla" nebo „Posledního soudu", plnou dadaistických významových zvratů, a monumentální včtou knihy poslední, „Obrazů z dějin národa českého".
Obnova v jazyce básnickém jevívá se i vzhledem k předešlému období vývojovému i ve srovnání s normou spisovného jazyka jako jisté násilí na jazyce, a mluvívá se proto o defomatítmím rázu básnického jazyka. Je ovšem třeba tohoto označení, byť v podstatě výstižného, užívat opatrně: o zjevné násilí směřující ke skutečnému rozbití nebo
80