Dějiny Balkánu z lingvistického hlediska
IV. – Vrcholný a pozdní středověk a raný novověk


Středověk (11. století–1453)
´Rozvoj i úpadek samostatných států. Oslabení centrální panovnické (královské) moci vede k
parcelaci a drobení těchto států, moci se chápou knížata.
´Na Balkáně existují státní útvary Srbska, Chorvatska, Bosny, Bulharska, Byzantské říše, tzv.
Podunajských knížectví a Uher. Později sílí vlivy Osmanské říše a ještě později i Rakouska. Stálý
vliv mají Benátky a Dubrovnická republika.
´Konfesní rozdíly: 1054 vzájemná exkomunikace papežského legáta a konstantinopolského patriarchy –
tzv. Velké schizma. Linie mezi katolictvím a pravoslavím procházejí Balkánem. Byly zde přítomny i
paulikiánské a bogomilské „hereze“.
´Krátkodobé vlivy: nájezdy Pečeněhů, Mongolů, křížové výpravy ze západní Evropy – většinou proti
Arabům (1096) Osmanské říši (1444, Bitva u Varny), ale i proti Byzanci (1204 dobytí
Konstantinopole).
´Na konci tohoto období je téměř celý Balkán ovládnut osmanskými Turky.
´

Středověk (11. století–1453)
´Balkán v této době poněkud stranou kulturních, politických a ekonomických center Evropy.
´Četné styky s cizími zeměmi mělo Chorvatsko a Dalmácie
´Nejčastější mírová forma kontaktu s Balkánem – cesta přes poloostrov do Cařihradu (po moři či po
souši).
´Kontakty papežské moci s chorvatskými a srbskými vládci, misie Františkánů.
´Varjagové v Byzanci.
´Kontakty Karla IV. se Štěpánen Dušanem (1355 dopis pro srbského vládce).
´V závěru středověku zprostředkovávali kontakt i uprchlíci před osmanskými útoky. Husaři – původně
uherská lehká jízda tvořená srbskými vojáky, přejato v polském prostředí.
´První užití termínu Balkán (14. století, v arabské mapě).
´







Středověk (11. století–1453)
Chorvatsko
´Etnický prostor Chorvatů mezi 9. - 11. stol: Dalmácie, Západní Bosna a Hercegovina, na severu
k Drávě, na západě k Istrii. V 8. století už byly migrace Slovanů završeny, postupně dochází
k opouštění kmenového zřízení, zárodky státnosti.
´Správní jednotky: župy, v čele župani – správní i soudní moc v jejich rukách. Z nich se rodí
pozdější šlechta. Významná knížata a králové – Trpimír (cca. 845, zakladatel dynastie a biskupství
v Ninu v r. 864), Tomislav (910-928, první král a sjednotitel země).
´V roce 1102 Chorvatsko připojeno k Uhrám – v personální unii pod Arpádovci, rozsáhlá autonomie,
zástupcem krále je tzv. bán. Části Dalmácie mají rozsáhlou autonomii.
´Po vymření Arpádovců dynastie Anjouovců, Lucemburků, Jagellonců a nakonec Habsburků (1527).
´
















Středověk (11. století–1453)
Srbsko
´Jádro státu zpočátku v oblasti dnešního Sandžaku. Dva státní útvary: Raška a Zeta.
´Od 10. stol pod vládou Byzance, nicméně velká míra neformální autonomie. Hraniční region mezi
Uhrami a Byzancí.
´Významní vládcové: Štěpán Nemanja (1166-1196, sjednotitel Rašky a Zety), Štěpán Prvověnčaný (1217
královský titul, ovšem z Říma; jeho bratr, Svatý Sáva, aktivizuje ortodoxní klérus, přemlouvá
krále, srbská církev uznána za samostatnou z Byzance), Štěpán Dušan (1331-1355, vrchol středověkého
státu, územní zisky, 1346 korunován na Cara Srbů a Řeků).
´Na závěr 14. století úpadek – rozpad země na nezávislá knížectví, nástup Turků tímto zjednodušen.
1371 bitva na Marici, 1389 bitva na Kosově poli. Srbská knížata poté přinucena sloužit Turkům,
ústup na sever, osídlen Bělehrad.
´1459 přičlenění posledního tzv. despotátu k Osmanské říši.
´
















Středověk (11. století–1453)
Bosna
´10. a 11. stol. nadvláda Rašky, Zety, Byzance, Chorvatska.
´od 1102 nadvláda Uher,1167-1180 Byzanc
´Několik žup v čele s bánem. Významní vládcové: bán Kulin (1180-1203, rozšíření zemí, podpora
bogomilství), Tvrtko (1377 král, vymanil se ze závislosti na Uhrách)
´Země podřízena Turky v roce 1463. Hluboká islamizace, přesuny obyvatelstva, míšení dialektů.
´










Středověk (11. století–1453)
Bulharsko
´Během 10. a 11. století integrováno do Byzantské říše. V roce 1186 povstání šlechticů Petra a
Asena, využití oslabení Byzance. Výsledkem byl úspěšné obnovení státu.
´Návrat k byzantským imperiálním tradicím, ale také bulharskému jazyku. Rozvoj národní literatury.
´Říše postupně ovládá podstatnou část Balkánu. Pod nájezdy Tatarů, Turků, ale též díky sociálním a
ekonomickým obtížím postupná parcelace (2. pol. 13. stol).
´Významní vládce: Ivan Asen II (1218-1241, Bulharsko tří moří, obnovení patriarchátu, carský titul)
´1393 dobytí Trnova Osmanskými Turky, 1396, po bitvě u Nikopole (Osmané vs. západní křižáci)
začleněno Bulharsko do Osmanské říše.
´




Středověk (11. století–1453)
Konstantin a Metoděj
´Slované či Řekové původem ze Soluně (827-828 a 815-820).
´Vzdělanci s misijními i úřednickými zkušenostmi. Konstantin vysvěcen na kněze.
´Za účelem misijních aktivit mezi Slovany na Balkáně vypracována staroslověnština jako liturgický
jazyk a hlaholice jako vhodné písmo pro jeho zápis.
´V roce 863 mise na Moravu, kde bylo toto dílo v praxi využito.
´Po pádu Velké Moravy rozvoj staroslověnské literatury i hlaholice v Bulharsku a posléze i
Chorvatsku, ale také v Srbsku, Čechách a na Rusi.
´Staroslověnština založena na makedonských (slovanských) dialektech z okolí Soluně. Syntax i
lexikum přizpůsobeny liturgickým potřebám.
´













Středověk (11. století–1453)
Byzantská říše
´Poslední velké vzepjetí říše v 11. století vystřídáno katastrofami a ztrátami.
´Invaze a ohrožení ze strany Turků, Arabů, Srbů, Bulharů, Benátčanů. 1071 bitva u Manzikertu,
ztráta vnitrozemí Anatolie.
´Území říše se dále smrskává. Kromě Španělska byla Byzanc jediná evropská země ve větším kontaktu s
Islámem, vnímána jako předpolí křesťanstva.
´Náboženské spory se Západem tak jako dílčí zájmy západních států komplikovaly účinnou pomoc.
´Naopak, 1204 Cařihrad dobyt tzv. 4. křížovou výpravou. Byzanc nicméně přežívá jako tzv. Nikájské
císařství.
´1453 definitivní dobytí Konstantinopole Osmany. Balkán dobyt z velké části už předtím. Byzanc
tímto nadobro končí.
´



















Středověk (11. století–19. století)
Osmanská říše
´Rozvoj od 13. století. Původně jeden z mnoha menších státečků turkického polokočovného
obyvatelstva v Anatolii. Vznikla na severozápadě poloostrova.
´Hlavní „trumfy“: agresivita v expanzi, vyspělé vojenství, přímé mocenské (osobní) vazby šlechty na
sultána, demografická převaha.
´Rychlé rozšiřování území na v Anatolii i na Balkáně. Dobytí Bulharska (1396), Srbska (1459) i
Bosny (1463).
´Obyvatelstvo rozděleno do tzv. Milletů – náboženských komunit podle vyznání. Křesťanství a
Judaismus tolerovány.
´Správa říše pomocí tzv. Elájetů – dosazováni správci z hlavního města, ti byli odpovědní
sultánovi. Omezování dědičného principu, kromě monarchie samotné.
´Průnik dalších jazyků na Balkán – turečtiny, egyptské arabštiny, arménštiny. Pronikání tureckých
zvyků i jazykových prvků do kultury balkánských národů.
´
´