I» Iii I"
lil
u kl
HC
Iii
ha iii
rň lei mi
pc
na ik
Nil Iii'
ko ifi pe po
iui
lul. cl. In
v6i lex k li<
a ľ V»
Ontológie o pojem praxe
pak tomu nesmíme rozuměl lak, že zahrnout člověka do nárysu skutečnosti znamená přidal antropologii k vědeckému nebo filosofickému obrazu světa bez člověka. Neznamená to dokonce vůbec zahrnout vypracovanou filosofii člověka do nárysu skutečnosti, neboť Kosik mluví výslovně o tom, že tak teprve budou vytvořeny předpoklady pro řešení filosofické problematiky člověka. Člověk má být tedy do nárysu skutečnosti zahrnut, aniž se stal tématem, aniž by byl předmětem pojetí a pojednání, aniž by se o něm cokoli vypovědělo, ba snad aniž by nutně byl vůbec zmíněn. (Snad nepřetěžuji Kosíkovu formulaci.) Z toho vyplývá, že podle Kosíka může být člověk zahrnut do nárysu skutečnosti, aniž by byl pojímán a nazírán jako předmět, jako objekt. Ba dokonce jestliže je naopak člověk pojímán a nazírán v rámci světa, v rámci totality pouze a především jako objekt, není společenská skutečnost (a tím jistě i skutečnost vůbec) poznána jako konkrétní totalita, tj. ve své skutečnosti. Předmětné pojetí člověka je jednak dokladem falešného pojetí skutečnosti vůbec, jednak překážkou k uchopení skutečnosti vjejí skutečnosti, tj. k poznání pravdy skutečnosti. Cestu k nápravě však nevidí Kosík v pokusech o přepracování pojetí člověka, nýbrž v novém pohledu na celou skutečnost, resp. v novém přístupu ke skutečnosti jako k totalitě.38
Ale skutečnost ve své skutečnosti se člověku neukazuje bezprostředně.19 Bezprostřední utilitární praxe ají odpovídající běžné myšlení umožňují lidem, aby se vyznali ve světě, obeznámili se s věcmi a mohli s nimi manipulovat.40 Tak se ovšem dostávají do kontaktu s povrchovou podobou skutečnosti, která je fixována jako svět domnělé důvěrnosti, obeznámenosti, seznámenosti.
tace", je třeba brát značnč relativnč, zejména pokud jde o širší pozadí, jímž jc veškerá pojmová výstavba textu konolována. Naproti tomu jc nepochybné, že odkrývání souvislostí, které vykračují mimo bránice textu, lze prokázat jako autentické teprve tenkrát, jestliže sc podaří je demonstrovat na textu samém.
3«  Tamt., str. 173.
39  Tamt, sir. 10.
« Tamt.
Ontologie a pojem praxe
v němž se člověk „přirozeně" pohybuje a s nímž má každodenně co činit. Soubor jevů, které naplňují každodenní prostředí a běžnou atmosféru lidského života a svou pravidelností, bezprostředností a samozřejmostí, s níž vstupují do vědomí jednajících individuí, nabývají zdání samostatnosti a přirozenosti, tvoří svět pscudokon-krétnosti.41 Tento svět však je šerosvitem pravdy a klamu,4- nikoli skutečným světem, nýbrž „světem zdání"4:1 Proto myšlení, které chce adekvátně poznat skutečnost, musí zrušit zdánlivou samostatnost světa bezprostředního denního styku; musí zrušit pseudokon-krétnost, aby dospělo ke konkrétnosti.44 Filosofie převrací svět naivního vědomi (a proto připadá naivnímu vědomí jako převrácený svět); svým tázáním otřásá jistotami všedního vědomí a každodenní zfetišizované skutečnosti, protože sc ptá po jejich oprávněnosti a „rozumnosti".45 Kixované výtvory, útvary a předměty, celý soubor materiálního věcného světa stejně jako světa představ a běžného myšlení nepovažuje dialektika za něco původního a .samostatného, nebere je v jejich hotové podobě, nýbrž podrobuje jc zkoumání, v němž se zvěčněné formy předmětného a ideálního světa rozpouštějí, ztrácejí svou íixovanost, přirozenost a domnělou původnost, a tak se ukazují jako odvozené a zprostředkované jevy, jako sedliny a výtvory společenské praxe lidstva.4'' Pscudokonkrétnost spočívá právě v tom, že tyto výtvory, produkty člověka nabývají jakoby autonomní existence, zatímco jejich tvůrce, člověk, jc redukován na úroveň utilitární praxe.47
V Kosíkově podání patří ke světu pscudokonkrélnosti a) svět vnějších jevů, b) svět obstarávání a manipulace, c) svět běžných
41 Tarnt., str. 11; podrobnější analýza léto tematiky ovšem překračuje záměry článku.
«- Taml.
45 Tamt., sir. 14.
« Tamt., sir. 14 15.
« Taml., str. 150.
46 Tamt., str. 15.
47 Tamt., str. 17.
44
15
Ontológie a pojem praxe
představ, d) svět fixovaných objektů.48 Na tomto místě si všimneme zvláště těchto fixovaných objektu. V poměrně rozvinuté podobe se s touto Kosíkovou koncepcí setkáváme již v kdysi tvrdě kritizované studii o třídách a reálné struktuře společnosti.49 Tam ukazuje náš autor, že vulgární marxismus jakožto pseudovedecká teorie se vyznačuje úsilím „pomocí mrtvého (entit, universalií, reálií) vysvětlit živé, pomocí nehybného pochopit vyvíjející sc, pomocí ztrnulého postihnout dynamické a rozporuplné, pomocí jednoduchého složité, pomocí jednostranného bohaté a mnohostranné".50 Je tedy tento svět fixovaných objektů, kterému Kosík říká také „objektální" svět, charakterizován jako mrtvý, nehybný, ztrnulý, jednoduchý, jednostranný; charakteristiku můžeme ještě rozšířit o danost, hotovost, neměnnost,51 bezduchost a fixovanost,52 fakticitu,53 definitivnost a metaťyzičnost,54 atd.
Takto však skutečnost jako konkrétní totalita nevypadá; Kosík zkoumá, jakými cestami se svět pseudokonkrétnosti vytváří. Ukazuje, že převrácenost světa zdání (fixovaných idejí) je zakotvena v převrácené (zvěčnělé) materiálnosti. „Materialistická teorie musí zahájit rozbor otázkou, proč si lidé uvědomovali svou dobu právě v těchto kategoriích a jaká doba se lidem zračí v těchto
48  Tarnt., str. II.
49 K. Kosík, Třidy a reálná struktura společnosti, in: Filosofický časopis, 5, 1958, str, 721-733. Jindřich Zelený vytýkal Kosíkovi, že v tomto článku i jinde pod záminkou kritiky vulgárního materialismu kritizuje skutečný materialismus (O pseudomaterialistickó tendenci v naši filosofii, in: Nová mysl, 1959, ě. 6, str. 581). Podobná podezření, jak se zdá, dodnes zcela nevymizela. Ostatné zmíněné výtky Kosíkovy distance od společenské aktuálnosti rovněž nejsou ničím novým; Zelený napsal ve zmíněném článku již před více než 5 lety, že Kosíkovi „zmizela ze zorného pole konkrétní situace třídního boje při budování socialismu v ČSR a ve světč koncem roku 1956 a začátkem roku 1957" (tamt., str. 580).
50 K. Kosík, Třídy a reálná struktura společnosti, str. 727.
51 Například K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 30.
52 Tamt., str. 90.
53 K. Kosík, Třidy a reálná struktura společnosti, str. 724.
54 Tamt., sir. 726.
Ontológie a pojem praxe
kategoriích. Touto otázkou si materialista připravuje půdu, aby provedl destrukci pseudokonkrétnosti jak idejí, lak poměrů,po níž leprve může následovat racionální vysvětlení vnitřní souvislosti doby a idejí."55 To znamená: „aby svět mohl být .kriticky' vysvětlen, musí se vysvětlení samo postavit na půdu revoluční praxe".56 Přitom revoluční praxe je pojata jako místo, v němž je lidstvem a jedincem realizována pravda; v tomto procesu je polidšťován člověk,57 a tím i celá skutečnost. Svět skutečnosti není světem, v němž by pravda byla dána a předurčena a jako hotová a neměnná kopírována v lidském vědomí, ale světem, v němž se pravda děje, tj. rozvíjí a realizuje se.58 A tato realizace pravdy se neděje nezávisle na člověku a jeho aktivitě. Destrukci pseudokonkrétnosti nemůžeme proto chápat jako roztržení opony a nalezení skrývající se skutečnosti, hotové a dané, existující nezávisle na aktivitě člověka;59 právě tak jako pravda, ani co je lidské a ne-lidské, není předurčeno, nýbrž určuje se v dějinách praktickým rozlišováním/'" Ani dějiny samy nejsou předurčeny; nejenže vítězství dobra a spravedlnosti není v dějinách absolutně a provždy zaručeno,61 ale zřejmě ani samo dobro a spravedlnost není ničím daným a hotovým, ani - stejně jako pravda - jednou provždy rozhodnutým. Dějiny nekončí a jejich nezakončenost způsobuje, že žádný čin není svými bezprostředními důsledky definitivně vyčerpán a v tom smyslu není jednoznačný. Tak sc skutečnost jeví jako mnohoznačná; otvírá se každému jednání jako možnost dobra a zla, a nutí tak lidi ke svobodě.62 Svoboda se tedy neotvírá člověku za hranicemi nutnosti,
55 K. Kosik, Diateklika konkrelniho, Str. 16.
56 Tamt., Str. 16. 5' Tarnt, str. I 7.
58 Tamt.
59 Tamt.
«•') Tarnt., str. 154.
61 Tamt., Str. 163, znovu v jeho Antinomii moralky in: Flamen, VI, 1964, c. 9, str. 4.
62 Tamt.
46
47
Ontológie a pojem praxe
ale vyrůstá z práce jako z nutného předpokladu.63 A tak praxe není vnějším určením člověka, ale proniká jím celým a určuje ho v jeho totalitě. Praxe je specifický způsob bytí člověka, je určením lidského bytí jako utváření skutečnosti. V praxi člověka se děje něco podstatného, co má svou pravdu v sobě a není poukazem k něčemu jinému, a co má současně ontologickou důležitost/'4
Ontológie?
Pokusil jsem se při vší nutné stručnosti postihnout alespoň některé význačné rysy myšlenkové struktury Kosíkovy filosofie vlastně jen výběrem citátů, které jsem považoval za vhodné. Na první pohled je to divná „ontológie", v níž se jakoby semele všechno: od pseu-dokonkrčtního světa každodenní utilitární praxe jako převrácené materiálnosti až po jevový svět zdání a převrácené metafyzické, předmětné myšlení, od přírody k dějinám, od světa v celku k lidské aktivitě a bytí člověka v praxi, od zvěčněného, odcizeného člověka k pravdě, dobru a spravedlnosti - prostě vše. Je to skutečně ontológie? Nepochybně má málo společného s tradiční stavbou ontologického systému. A přece stejně nepochybně vstupuje na území, kde vládla metafyzika jakožto „první filosofie" a kde se v novější době objevovaly cudnější vývěsky „ontológie" (s rozmanitými výměry). Kosík obou termínů používá velmi střízlivě až zřídka. Nicméně je nad veškerou pochybnost, že vstupuje na území, které jimi bylo označováno, se zřejmým úmyslem je obsadit za uplatnění nového pojmového, filosofického aparátu. Málo záleží, upřímně řečeno, na názvu. Můžeme proto nadále mluvit o ontológii, i když to není název zrovna nejpřiléhavčjší. Mnohem významnější je otázka, zda se Kosíkovi podařilo v jeho pozoruhodném, Marxovým myšlením a také Hcgclovou filosofií (ncmámc-li mluvit o filosofech našeho století) mocně ovlivněném a v mnohých rysech jimi již rozvrženém a započatém obchvatu obsadit celé území nebo alespoň všechny nejdůležitější strategické body. Práve v tomto ohledu se mi zdá,
63   K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 144.
M   Vše in: K. Kosík, Dialektiku konkrétního, str. 154.
Ontológie a pojem praxe
že Kosíkova práce vykazuje některé velmi vážné, ba základní nedostatky. Nejsou to ovšem nedostatky takové povahy, že by jimi byla Kosíkova koncepce otřesena, ale spíše slabiny, které umožňují jeho koncepci účinně napadnout. Zdá se mi, že se Kosík alespoň v některých případech rozhodl pro toto riziko se zřetelem k náročné povaze případné kritiky a raději se vyhnul riziku napadení snadného, i když filosoficky neúčinného, ba pochybného (snad pro zkušenost, že filosoficky neúčinná a jalová kritika mívala ostré nefilosofické zuby). Ale ať je tomu jakkoli, vyložím alespoň na několika případech své přesvědčení o nutnosti důkladnějšího rozvedení a propracování témat, která jsou v Kosíkově knize opomenuta nebo jenom zmíněna.
1'ředevším tedy mám za to, že jedním z nej významnějších neobsazených strategických bodů je otázka proměnlivosti, změny, dynamiky a vývoje; s tím souvisí problematika dění vůbec, času a časovosti, dějin atd. Kosíkovi byly adresovány výtky, že nedoceňuje úlohu vědy65 a že nejeví ve své práci zájem o řadu poznatků (blíže neuváděných), které dávají speciální vědy o člověku.'* Přes ojedinčlé kladné výroky o vědě nebyla prý Kosíkova kniha inspirována přírodními vědami a nemluví řečí, která je jim vlastní;67 Kosík podceňuje dialektiku přírody.68 Nemyslím, že by bylo možno dát těmto kritickým výtkám ve všem za pravdu; přece však postihují cosi reálného. Rozumím-li Kosíkovi dobře, drží v rukou mocné kritické zbraně, kterých může účinně použít proti některým významným, ale retardujícím stránkám moderní vědy (především přírodní). To snad cítí každý, kdo jeho knihu pozorně a s porozuměním přečetl. Kosíkův velmi kritický vztah k přírodní vědě je možno dokumentovat řadou citací. „Soudobá věda j c svými předpoklady založena na galileiovské revoluci. Příroda je otevřená kniha a člověk v ní může číst, za předpokladu ovšem, že se naučí jazyku,
65   J. Popelová, Karel Kosík: Dialektika konkrétního (recenze), str. 437.
6Í1 V. Ruml, Komunistický humanismus a filosofie člověka, in: Nová mysl, 18, 1964, č. 5, str. 556.
1)7  J. Popelová, Karel Kosík: Dialektika konkrétního (rceenze), str. 438.
f,s   V. Ruml, Komunistický humanismus a filosofie človeka, str. 553.
49
III.
|N> III II
u
ul
l0| Im .In tfl. Im iiir l»n im
ite
um
Of| IIa) km
in
po\ inu
im
M
Ol,,
Jmt vlil
ll'M
k Im i/ r/
Ontológie a pojem praxe
v němž je psána. Jelikož jazykem přírody je lingtia mathematica, nemůže člověk vědecky vysvětlil přírodu a prakticky ji ovládnout, jestliže si neosvojí jazyk geometrických obrazců a matematických symbolů."''" „Novodobá věda klade především otázku: co je :■' nost a jak je poznatelná? Galileo odpovídá: skutečné je všechn , co je matematicky vyjádřitelné."7" Tato tradice však pokračuje: „Fy-zikalistický obraz pozitivismu ochudil lidský svět a zdeformoval ... skutečnost, protože skutečný svět redukoval na jeden rozměr a aspekt, na rozměr rozprostraněnosti a kvantitativních vztahů: za druhé lidský svět rozštěpil, protože za jedinou skutečnost prohlásil svět fyzikalismu, svět idealizovaných reálných hodnot, rozprostraněnosti, kvantity, měřitclnosti, geometrických tvarů, kdežto každodenní svět člověka označil za fikci."71 „Pro klasickou ekonomii existuje člověk jako součást systému a současně se jako člověk poznává jen tím, že na sebe pohlíží jako na část systému. Abstrahovat maximálně od své subjektivity, nahodilosti a zvláštností, přeměnit se na ,fyzikální veličinu', apriorně konstruovatelnou, po-psatelnott a koneckonců také matematicky vyjádřitelnou jako jiné veličiny klasické mechaniky, takový je ideál vědeckého poznání člověka."72 „Lidská skutečnost se rozděluje, fakticky i teoreticky, naoblasl racionclního, tj. svět racionalizace, prostředků, techniky, efektivnosti, a na oblast lidských hodnot a významů, jež se paradoxním způsobem stávají doménou iracionalismu."71 „Jestliže jsou hodnotící soudy vyloučeny z vědy, a věda, nemá-li ztratit charakter vědeckosti, může v oblasti lidského jednáni racionálně zdůvodnit pouze účinnost prostředků, nikoli však oprávněnost cíle, nezužuje se pouze působnost rozumu na pouhou sféru techniky jednání, nýbrž odděluje se současně radikálním způsobem oblast prostředků, manipulace, techniky, spadající do sféry ,rozumu', od hodnocení a cílů, tj. od subjektivního lidského světa, který se pře-
w K. Kosik, Dialektika konkretniho, str. 87.
™ Tarnt., str. 62.
71 Tarnt., str. 21.
72 Tarnt., Str. 65. « Tarnt., str. 72.
■
Ontnloyi-
nechává - -■nu, iracionalismu. ... V této koncepci se rozum .ccňnice: technika je nejdokonalejším vyjádřením rozumu á rozum je technikou chování a konání."74
Na vybraných citátech je velmi dobře vidět, jak se Kosík nerad zdržuje u problémů přírody a jak vždycky velmi rychle přejde k nedostatečnosti metod, z přírodovědy převzatých a aplikovaných na „společensko lidskou" skutečnost. Současně však odmítá ono rozštěpení věd na oblast přírody a společnosti, stejně tak jako periodicky se opakující naturalizaci či fyzikalizaci humanitních jevů a spiritualizaci jevů přírodních, neboť má za to, že se tímto způsobem nepřípustně štěpí a rozdvojuje sama skutečnost.75 Člověk je vždy současně a najednou v přírodě i v dějinách, a proto jak přírodní, tak dějinná skutečnost není autentickou skutečností bez něho, bez člověka.7Í' A přece najdeme u Kosíka formulace, klcré -jak soudím - jsou poplatné jinému, zásadně odmítanému způsobu myšlení. Je tomu tak v případě, že se příroda uznává jako absolutní realita, soběstačná causa sni, absolutní totalita, která je nezávislá nejen na vědomí člověka, ale i na jeho existenci.77
A právě v tomto bodě se ukazuje velká potřeba doplnit celý výklad, jak jej Kosík v knize podává, ještě z nové stránky. Než se vrátíme k otázce „nezávislosti" přírody na člověku, zůstaňme na chvíli na úrovni čistě přírodní. Veškeré vědecké poznání je charakterizováno programovým úsilím o poznání zákonitostí, která se uplatňují při změnách skutečnosti. Věda se tedy při zkoumání změn soustřeďuje na tu jejich stránku, která j c určité třídě změn společná, a současně usiluje o vybudování takové hierarchie zákonitostí, na jejímž vrcholu by byla jedna nebo několik málo zákonitostí, které by se uplatňovaly naprosto všeobecně při každé změně. A tato zákonitost by ovšem už nemohla podléhal změně.78
74 Tamt., sir. 71. '5 Tamt., str. 70. 7''   Tamt.. str. 172.
77  Tamt., str. 172; k tomuto bodu se vrátíme v příštím oddílu.
75 Naprosto ncdialektieký rozpor dvou tezí o všeobecné proměnlivosti všeho skutečného (hmotného) a o zákonitosti léehlo změn, jak byly předkládány
50
51
Ontológie a pojem praxe
Ontológie a pojem praxe
Základním předsudkem včdy tohoto historického typu79 je ničím nedoložený a teoreticky naprosto neprokázaný predpoklad, že tím podstatným v každé změně je právě to, čím se podobá dalším analogickým změnám, co je těmto /měnám společné, co je v nich stejné, co se uprostred změn nemení. Teprve v době poměrně nedávne si pracovníci v různých oborech začínají uvědomovat, že celý tento přístup je obecně nezdůvodněný, a v některých případech přímo problematický a skutečnost zastírající a zkreslující. Nejde ovšem pochopitelně o nějaké popření existence zákonitostí; ta byla už naprosto dostatečně prokázána/1' Současně však je stále
např. vc Stalinove brožurce jako absolutně platné a od marxismu neodlučné, je zrejmý. Jestliže všechny změny probíhají zikonitč a jestliže současně nic není neměnné, musejí podléhal změnám i samotné zákonitosti. Tyto jejich proměny ovšem musejí být opět zákonité. A tak in infinitum. Zdrojem tohoto triviálního rozporu je nereflektované a nekritické pojetí zákonitosti.
79 Vůbec nikdy, a tedy ani na tomto místě nemůže jit o nějakou „vědu vůbec", jejíž principy a autorita by platily od věků na věky. Věda právě tak jako každá jiná dějinná realita má svou konkrétní, historickou podobu a všechny její poznatky i principy jsou v každé debě relativní Její nesmírný význam pro Člověka a její dnes téměř nesrovnatelná autorita nemohou však sloužit za záminku nckrilizovatelnosli kterékoli její stránky. Věda, která odmítá nebo vůbec nepřipouští kritiku kteréhokoli svého principu, tedy i kritiku, která jde na kořeny, přestává být vědou. Představa, že by taková kritika musela byl reglementována anebo přinucena uznávat vypočtené vědecké principy, je absurdním pozůstatkem dogmatismu, který je v rozporu s vědeckostí. Přípustnost kritiky nelze ztotožňovat s její pravdivosti (nebo ji lak podmiňovat), neboť o pravdivosti kritiky nemůže předem nikdo rozhodoval. Ta se prokáže teprve ve střetnutí mezi kritikou a apologií toho kterého vědeckého poznatku či principu. Omyly jsou součástí vědy a věda se jich někdy velmi těžce zbavuje; čistě vypreparovaná věda bez omylů jc iluzí a fetišem. Stejně tak neexistují absolútni měřítka, podle nichž by se předem poznalo, zda kritika je vědecká, nebo nevědecká, a zejména neexistuje nikdo, kdo by je držel v ruce. Jenom v otevřeném sporu zvenčí ncumlěovaných stran se muže (a ovšem zase jenom historicky relativně) rozhodnout o pravdivosti jednoho míněni a nepravdivosti druhého. Větší naději na úspěch a vítězství má ta strana, která dovede do svého ná/oru pojmout vc větším rozsahu pozitivní stránky názoru protivného. Podobně Kosík v Dialektice konkrétního, str. 119.
80 Výlka, že Kosík tuto problematiku přechází mlčením, se může týkal
více zřejmé, že zákonitosti představují jenom jeden aspekt, jednu stránku skutečnosti, a že vůbec nejsou schopny reprezentovat nejen skulečnost celou, ale ani vždycky to nejvýznamnčjší. Celý organický vývoj např. představuje proces, který při vši zákonitosti svých mechanismů nebyl vc svém konkrétním pohybu předurčen. Mnohoznačná není jen historická skutečnost, ale také skutečnost přírodní. Zákonitost je strukturou setrvačnosti; nove však nemůže být a není produktem setrvačnosti. Vývoj spočívá na novém, i když se v nově dosažených pozicích upevňuje setrvačnostmi, a tedy starými i novými zákonitostmi, loje snad dostačující příklad nutnosti objasnit povahu změny a vzniku nového i v rámci samotné přírody, zejména pak vztahu mezi zákonitostí a vznikem nového. Přitom mám za to, že Kosík v tomto ohledu nemusí na své koncepci v zásadě nic měnit a v ničem od ní ustupovat; jeho pozice a pojmové struktury jsou dostatečné nosné, aby mohly být úspěšně aplikovány i na tomto poli.
Aktivita, praxe
Významný Kosíkův pojem „konkrétní totality", kterého se jen zběžně dotknu, nám umožní návrat k jednomu dočasně opuštěnému problému. Kosík klade otázku, zda tento klasický pojem nedává lepši předpoklad k pojmovému uchopení problematiky, kterou soudobá věda popisuje v termínech struktury a systému, resp. zda a jak pojem konkrétní totality oba tyto pojmy implikuje.81 Totalita mu znamená skutečnost jako strukturovaný, dialektický celek, v němž a z něhož mohou být libovolná fakta (nebo jejich skupiny, soubory) racionálně pochopena;*- tento strukturovaný celek se rozvíjí a vytváří;8-1 geneze a rozvíjení totality patří do samotného
pouze nedostatku explicitních formulací; implieite je Kosíkovo stanovisko v knize zřetelně obsaženo.
81 K. Kosik, Dialektika konkrétního, str. 32.
82 Tarat, str. 29.
83 Tamt, sir. 29, 34.