I"
M' I" li ľ kl W |0
hi di
M,
M
m
n,
|| ..i l„ k.
Hl I" I" II.i
l.ll
Ol.
Ontológie a pojem praxe
jejího určeni/'1 Pro Kosíka existují různé konkrétní totality; mluví o totalitě světa, o absolutní totalitě přírody, ale také o totalitě společenské skutečnosti (historické totalitě). Vzniká otázka možnosti označit za totalitu celky ještě menší.
Kosík má za lo, že skutečnost není (autentickou) skutečností bez člověka. Člověk však náleží ke světu, tj. k totalitě skutečnosti, víc než jako fakt, jako součást úhrnu, souhrnu všech faktů a daností;*5 není pouhou součástí totality světa: bez člověka jako součásti skutečnosti a bez jeho poznání jako součásti skutečnosti je skutečnost a její poznání pouhým fragmentem.86 Z toho můžeme snad právem vyvodit, že účast člověka na totalitě světa a jeho kontakt s ní má oboustranně konstitutivní charakter, tj. že se tak člověk podílí na její konstituci a že tak spoluvytváří skutečnost jako totalitu. Totalitu světa je ovšem třeba pojímat a posuzovat vývojově; každý dosažený stupeň je zařazen do vývojové totality a dále překračován.*7 Vzniká totiž dvojí otázka, o níž už byla zmínka: 1) Proč zdůrazňuje Kosík tak vehementně, žc příroda je absolutní totalita, nezávislá nejen na vědomí člověka, ale i na jeho existenci, naprosto nepodmíněná ničím a nikým?** Jestliže je člověk součástí přírody — a to Kosík ovšem drží*9 -, pak příroda nemůže být na člověku naprosto, absolutně nezávislá, neboť pak by byl celek odloučen od své části a existoval by nezávisle na ní,1,11 zatímco podle Kosíka se celek sám jako celek v interakci částí teprve vytváří,91 nehledě k lomu. že by za těchto předpokladů bylo zcela nepochopitelné, co ještě znamená humanizace, polidštění přírody. Je vůbec těžko pochopit, jaké důvody vedou Kosíka k tak příkrému rozlišování mezi
84 Tarnt., str. 4t).
85 Tarnt., str. 29. «<• Tarnt., str. 158.
»7 Tarnt., str. 29, 40, 74.
*s Tarnt., str. 172.
*'» Tarnt.
Tarnt., str. 38.
" Tarnt., str. 34.
Ontológie a pojem praxe
lotalitou skutečnosti, resp. totalitou světa na jedné straně, která je bez člověka fragmentárni, a totalitou přírody, která je absolutní ;i na člověku a jeho existenci nezávislá. Tady bude Kosík muset provést korekturu anebo zevrubně objasnit své důvody, které jsou zatím naprosto neprůhledné. Je tu však ještě druhá otázka, která má pro rozvíjení Kosíkova (a nejen jeho) myšlení značnou teoretickou závažnost.
2) Když už člověk existuje, je zařazen do vývojové totality skutečnosti tak, že tato totalita bez něho přestává být totalitou a stává se fragmentem. Ale jak tomu bylo před vznikem člověka? (Nelze se alespoň v myšlence nezeptat: jaký může mít a má tato otázka u Kosíka smysl?) Byla totalita světa do té doby také fragmentárni čili non-totální nebo málo totální? Jestliže se na genezi světové totality díváme z tohoto hlediska, musíme nepochybně přiznat dvojí: i před člověkem (právě tak jako po jeho eventuelním zániku) je totalita skutečnosti autentickou totalitou, aleje to totalita jiná, vznikem nebo zánikem člověka ovlivněná a proměněná.1'2 Ihned se však musíme ptát, jak se stala jinou, jak se zjinačila? Vždyť člověk nepřišel odněkud zvnějška, aleje výtvorem této totality. Totalita světa vytváří sama sebe také tím, že vytváří člověka; myslím, že Kosík může s touto formulací souhlasit. Totalita není podle Kosíka hotový celek, v němž by člověk byl od počátku nějak uložen, aby se v určitou chvíli rozvinul v lidstvo, ale celek vývojový, který se vytváří tím, že vytváří nové skutečnosti a dostává tak sám novou
''2 Pokusil jsem se lo před časem vyjádřil laklo: „Tam, kde se objevil člověk, sc mění zároveň celý svet, celá skutečnost - a tedy nezůstává tím, čím byla; neexistuje v nezávislosti na člověku, nýbrž stává se dozadu i dopředu světem človčka. Předně dozadu: nová skutečnost, jíž je človčk, ukazuje ne-hotovost, neúplnost „svčta bez človčka'1 a zjevuje jeho otevřenost vůči lidské budoucnosti. Tento „svět bez člověka" byl připraven (jak se v té chvíli ukazuje) stát se „světem člověka"; a člověk na tuto před-lidskou skutečnost navazuje, činí z ní svou vlastní minulost a dává ji tak určitější podobu, „pravou tvář". Ale také dopředu: človčk z tohoto svého světa, který byl a jest vůči němu a vůči jeho budoucnosti otevřen, činí svět vpravdě lidsky, tj. ve své lidské praxi jej polidšťuje, humanizuje. Humanizace človčka lak jde kupředu v nerozlučné jednotě s humanizací (a tedy proměnou) světa." Svět bez člověka, in: Vesmír, 43, 1964, str. 86.
54
S 5
Ontológie a polem praxe
podobu. (Jde analogie s člověkem vskutku tak daleko?) Ptejme se tedy s Kosíkem: jak vzniká totalita a jaké jsou vnitřní zdroje její totalizace, tj. jejího rozvíjení a pohybu?93 Odkud, z jakých zdrojů pochází její hybnost, směřování, tendence k totalizaci vyšší a vyšší?
Kosík mluví o otevřenosti člověka vůči skutečnosti vůbec, vůči bytí, vůči totalitě světa;'"1 tato otevřenost se vytváří v praxi. V tom smyslu je lidská otevřenost založena ve vytváření předmětné skutečnosti, jíž se člověk sám polidšťuje, tj. vytváří sám sebe jako historickou a společenskou bytost s lidskými smysly a potencemi."5 V ontotvorném procesu lidské praxe jsou založeny možnosti ontológie, tj. porozumění bytí. Tvoření („společensko lidské") skutečnosti je předpokladem otevření a pochopení skutečnosti vůbec. Praxe jako vytváření lidské skutečnosti je současnč procesem, v němž se odkrývá vesmír a skutečnost ve svém bylí.'"' Musíme se však také ptát, kde se vůbec vzala praxe, projevující se nejen v předmětné činnosti člověka, přetvářející přírodu a vlesávajicí do přírodního materiálu lidské významy, ale také ve formování lidské subjektívnosti, ve vytváření lidského subjektu.97 Lidský subjekt nepochybně skrze praxi a praxí dotváří sám sebe; nemůžeme však přece vážně a v plném významu toho slova tvrdit, že se sám celý vytvořil. Člověk je beze vší pochyby alespoň předběžně založen, rozvržen dříve, než sc objeví jako subjekt dějin (nepadá přece z měsíce); o tom nás poučuje paleontologie a palcoantropologic. Můžeme proto říci, že také příroda před člověkem je byť v jiném smyslu'* - otevřena vůči člověku a jeho bytí. Ale ani tato otevře-
M   K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 40. «  Tamt., sir. 156, 157, 158. 1,5  Tamt., str. 42.
Tamt., str. 156-157. 1)7   Tamt. str. 156.
l)ří K tomuto problému má Kosík, jak se zdá, stále blíže. V jeho rímske1 přednášce už najdeme formulaci, že sc skutečnost ve své mnohoznačnosti otvírá projednání človeka. K. Kosík, Antinomie morálky, in: Plamen, VI, 1964, č. 9.
Ontológie a pojem praxe
nost, přestože sc liší od otevřenosti člověka vůči totalitě světa, se neobejde bez vytvářející aktivity, která dává vzniknout novým věcem a také člověku. Tím chci alespoň naznačit, že 1. přírodě (mimolidské) nelze odepřít nějaký typ vytvářející aktivity, 2. že tedy ontologická problematika akce a aktivity se v žádném případě neomezuje na sféru lidské úrovně" a 3. že v souhlase s tím je třeba rozšířit pojem subjektu, neboť i aktivita nižší úrovně je vždycky aktivitou nějakého subjektu a nikoli - jak mám za to - aktivitou celé skutečnosti.1"" V této souvislosti bych také rád položil otázku, zda lze v Kosíkově pojetí a z jeho hlediska považovat subjekt za totalitu {nepochybně totiž jde o strukturovaný, dialektický, dynamický a rozvíjející se celek, pokud ponecháme zatím stranou nejnižší úrovně, kde by mohly vzniknout problémy a pochyby), zvláště však, zda totalitu světa lze považovat za subjekt (rozumí se subjekt v ontologickém smyslu), lato poslední otázka představuje jakousi extrapolaci, která má ovšem i konkrétní důsledek: poznání, kdo (nebo co?) je subjekt, znamená podle Kosíka poznání aktivity tohoto subjektu ve světě.101 Kosík myslel v tomto citátu na lidský subjekt. Je-li však naše extrapolace přípustná, je třeba rozhodnout otázku, zda svět jako konkrétní totalita je aktivní anebo zda zdroje aktivity je nutno hledal vždy jenom uvnitř totality, např. v jejích vnitřních rozporech.
Nemohu sc nezmínit ještě o jednom aspektu Kosíkova pojetí aktivity, který se přimyká k probíranému tématu, i když má asi okrajovější význam. V Kosíkově knize čteme, že aktivní není jen podstata, nýbrž i jev. Podstata se vjevu projevuje, a toto její projevování znamená její pohyb (podstata tedy není ztrnulá a pasivní).
'w Podrobněji se vrátím k věci v posledním oddílu o otevřenosti a svobodě.
100 Není mj ovšem jasno, je-li shodného názoru i Kosík; spiše mám o tom pochybnost. Některé názory na tuto otázku jsem vyslovil v diskusi s Jiřím /.emanem (Vesmír. 36, 1957. str. 212 214). Tam jsem také navrhl terminologické odlišení mezi snhjektnim li subjektivním. Už v recenzi Dialektiky konkrét-niho jsem vyjádřil své přesvědčeni, žc podobné terminologické rozlišeni by bylo na prospěch i Kosíkovým výkladům {ľlamen, V, 1963, č. I, str. 119).
101 K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 126.
Ontológie a pojem praxe
Ale stejnč tak jev zjevuje podstatu, a toto projevování podstaty je aktivitou jevu. Mohli bychom tedy snad právem uzavřít, že projevování podstaty v jevu je ve skutečnosti dvojí aktivita; jedna má svůj zdroj v podstatě, druhá vjevu. Jevu by se tím připisovala ovšem samostatnost, jakási zvláštní, oddčlcná podstata, takže jeho jevovost by byla jen relativní a byla by věcí pouhého aspektu. Zvláště by však dostával jev jakousi podivnou samostatnost i vůči subjektu, jemuž sc v nčm podstata projevuje, takže loto zjevování, projevování podstaty by se uskutečňovalo i nezávisle na jakémkoli subjektu, ba i za nepřítomnosti takového subjektu. Anebo musíme výslovně odvozovat aktivitu jevu z aktivity subjektu. To je cesta nepochybně schůdná, ale vede potom dál k otázce, zda aktivita samotné podstaty není vlastně analogická této aktivitě subjektu čili zda také aktivita podstaty nemá subjektní charakter.
Můžeme tedy konstatovat, že jsme našli ve výstavbě Kosíkova pojetí další zatím prázdná, bílá místa. Po otázkách změny a času, které si nutně vyžádají důkladnou analýzu a výrazné řešení z Kosíkových pozic, přichází dále otázka aktivity (obecně a zvláště na předlidské úrovni) a pak zejména problém subjektu, který je u Kosíka řešen jen zcela okrajově a v náznaku, a to ještě výhradně na lidské rovině. Jsem přesvědčen, že bez důkladného a na kořeny jdoucího zpracování těchto témat bude možno sotva očekávat bližší objasnění procesu totalizace.m
Otevřenost a svoboda
Proč je podle Kosíka človék v praxi otevřen vůči bytí? Proč není praxe spíše uzavřenosti do idolu sociálnosti? Proč není člověk uzavřen do své animality, proč není zazděn v subjektivitě rasy, sociálnosti a subjektivních projektů? Proč není bytosti jen
m2 V každé totalizaci má ústřední význam integrační moment. Podle Kosíka však integrace předpokládá subjekt, který integrační činnost provádí (příspěvek v diskusi J. P. Sartre, Ernst Fischer a ti druzi, in: Plamen, VI, 1964, č. 1, str. 6). Kosíkovo pojetí konkrétní totality podrží po mém soudu mitnč fragmentárni podobu, pokud nebude podepřeno a vyváženo ontologickou teorii subjektu.
Ontológie a pojem praxe
antropologickou?"" Je tomu tak proto, že na základě své praxe a v praxi jako v ontotvorném procesu vytváří také schopnost překročit svou subjektivitu, přesáhnout svou konečnost a proniknout historicky za sebe a mimo sebe.104 Člověk je bytostí, která v přírodě a na základě jejího ovládnutí vytváří novou skutečnost, kterou nelze na přírodní skutečnost redukovat. Člověk vyrůstá z přírody jako její součást, a současně přírodu přesahuje ve svých výtvorech; nezůstává však ani zajatcem svých výtvorů, ale získává od nich odstup a chová se k nim svobodně. Klade si otázku jejich smyslu, ale také otázku po smyslu své existence, a ptá se po svém místě ve vesmíru. Protože má schopnost překračovat situaci, podmínky, předpoklady, nezůstává uzavřen do sebe a do svého světa, ale prostřednictvím své schopnosti překračoval svou konečnost a uzavřenost svého světa na základě vytváření nové skutečnosti si dovede otvírat cestu ke konečnosti vcelku, k totalitě světa.105 Protože je svým bytím zakotven v praxi, má člověk schopnost překračovat svou subjektivitu a poznávat věci jak jsou,""'je otevřen porozumění bytí na základě praxe."17 Nezbytnou podmínkou objektivního poznání je tedy aktivita člověka, vědce;1"* samo lidské vědomí je aktivita subjektu.""
Tady se otvírají vážné otázky. Také v mimolidské, předlidské oblasti skutečnosti vzniká nové; kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se člověk ve světě vůbec objevil.11" Předpokladem vzniku nového je vykročení z danosti, překročení situace, transcendence podmí-
103 K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 157, 172.
>«* Tarnt., str. 157, 158, 172.
105 Tarnt., str. 86. 158.
IM Tarnt., str. 172.
1117 Tarnt., str. 157.
"» Tarnt., str. 37.
'» Tarnt., str. 168.
110 Tarnt., str. 86. Podle Kosíka je človek nejen „myslící bytost, kvalitativně odlišná od vyšších druhu živočichů", ale takc .Jediná nám známá bytost ve vesmíru, která je schopna vytvářet skutečnost". Pravé tak jako souhlasím s prvním výrokem, nemohu souhlasil s druhým. Znovu se ukazuje potřeba, aby
58
Ontológie1 a pojem praxe
nek a předpokladů. Krok z daného do ne-dančho jc krokem do otevřenosti, jinak by se udál v rámei situace a nemohl by vytvořit nic, co tu ještě nebylo, nic nového. Ptejme se, jakého charakteru jc tato otevřenost, do níž vchází a jíž proniká nové. Má objektivní charakter'.' Je něčím jako prázdný prostor? Rozkládá sc za hranicemi nutnosti? Pokud jde o člověka, najdeme v Kosíkově knize výraznou odpověď: „Svoboda sc neotvírá člověku za hranicemi nutnosti jako autonomní oblast, na práci nezávislá, nýbrž vyrůstá z. práce jako z nutného předpokladu."'" Než přistoupíme k prozkoumání této věty, zeptejme sc znovu, jak je tomu na předlidské úrovni. Prací je charakterizován pouze člověk; když nepoužijeme termínu svoboda, přece se musíme otázat, odkud vyrůstá v nepřítomnosti práce otevřenost jako cesta k novému?"2 Ať už odpovíme jakkoliv, nenaznačuje už sama otázka, že otevřenost v praxi zakotveného člověka k bytí, ke skutečnosti vůbec, je třeba blíže ohledat a specifikovat, než činí Kosík ve své práci? Že jc nutno podrobit tuto otevřenost a také s ní souvisíci svobodu „ontologické"
Kosík objasnil, jakým způsobeni chce postihnout vytváření a vznik aového, nové skutečnosti v mimo-lidskó přírodě, i" Tamt, stí. 144.
1,2 Mám pochyby, zda jc možno krok do otevřenosti pojmout jako krok ven, do vnější situace (,tcdy jako zpředmětněni). Museli bychom se pak ocitnout před otázkou, jejíž řešení by nám potom zůstalo asi uzavřeno: jestliže v praxi přesahuje člověk sám sebe, svou konečnost, a proniká mimo sebe, čím to je, že v tu chvíli sám sebe neztrácí? Jak sc může znovu najít, jak se k sobě vrací? Čím to, že v praxi nevytváří a nevkládá do otevřenosti své produkty, svá zpředmětněni, ale že do ní vstupuje sám? 1 Kosík ví, že k vykročení z uzavřenosti podstatně náleží odstup; domnívám se v.šak, že tento odstup je možný jen „dovnitř": „Ne odstup navenek, ven ze souvislostí, k jádru a zdroji vnějších vztahů, totiž k vztahům a souvislostem vnitřním (cestou, na niž vnější souvislosti zůstávají zachovány)." Subjekt a skutečnost, in: Vesmír. 36, 1957, str. 213. K tomu se ovšem váže celá problematika vnitřní a vnější stránky subjektu a skutečnosti vůbec, kterou svým způsobem ovšem zná i Kosík. Člověk pro něho jc objektem, ale také a především subjektem (K. Kosík, Dialektika konkrétního, str. 36); konkrétní totalita zahrnuje víc než objekty (tamt., str. 29).
Ontológie a pojem praxe
analýze? Zmíněná Kosíkova věta1" vyžaduje po mém soudu jisté zpřesnění. Kdyby byla práce skutečně předpokladem svobody, pak by se sama realizovala mimo její prostor a svoboda by byla teprve jejím následkem. Ale jak by mohla být svoboda následkem čehokoli, co je mimo prostor svobody? V jakém smyslu by to vůbec bylo možné? A jak by sc práce, tj. aktivita, která se vyznačuje přesahováním daného, mohla obejít bez prostoru svobody? Mezi prací (a aktivitou vůbec) na jedné straně a svobodou na straně druhé není, mám za to, vztah předpokladu a následku, ale vztah mnohem užší. Aktivita si nese už v sobě náboj svobody a svou svobodu realizuje současně s tím, jak se přeměňuje sama v předmětnou skutečnost, jak se zpředmětňuje. Na lidské úrovni pak můžeme obdobně říci, že práce vytváří kolem sebe prostor svobody současně s tím, jak se uskutečňuje jakožto práce, a uskutečňuje se jako práce právě jen v tomto prostoru svobody, který kolem sebe vytváří, „vyzařuje". Můžeme říci, že práce je realizací svobody, žc pracující, tvořící člověk si svou prací vytváří a současně dobývá svobodu.
Nemohu odolat, abych sc nezmínil ještě o jednom námětu, který se přimyká k léto problematice. Kosík napsal, že v praxi člověka se děje něco podstatného, co má svou pravdu v sobě a není pouhým poukazem k něčemu jinému.114 To je pozoruhodné místo, i když poněkud temné a pro výklad značně riskantní. Konfrontujme je s jiným místem,"5 kde čteme, žc člověk podniká okliku a vynakládá úsilí k odhalení pravdy jen proto, žc existenci pravdy nějakým způsobem předpokládá a že má určitou vědomost o existenci „věci samé". Uvážíme-li, žc Kosíkova formulace může být jen technicky a vnějšně poznamenána výrazivem „předmětného" přístupu a že se za ní může skrýval poukaz k nepredmetnému vztahu člověka k pravdě (jak jsme v náznaku viděli už na Kosíkově koncepci jakéhosi „nepredmetného" zapracování člověka do nárysu skutečnosti), pak jeho slova, že „člověk ... musí mít před jakýmkoli zkoumáním určitou vědomost o tom, žc existuje něco jako struk-
111 Tamt., sir. 144. "" Tamt., str. 154. "5 Tamt., str. 12.
(.0
61
Ontológie a pojem praxe
Ontológie a pojem praxe
tura věci, podstata věci, ,věc sama', že na rozdíl od bezprostředně se zjevujících jevů existuje skrytá pravda věcí", můžeme snad pochopit tak, že ona „vědomost předem" je totožná anebo alespoň úzce souvisí s tím, že lidská praxe „má svou pravdu v sobě", a že tím je naznačena zakotvenost člověka, lidské praxe a aktivity vůbec v pravdě. Pak by se mohlo ozřejmit, proě si aktivita s sebou nese onu otevřenost, která se v lidské práci stává svobodou, a odkud ji bere. Na této cestě by se pak mohlo ukázat, že posledním zdrojem a podstatou svobody je pravda.
Kosíkovo myšlení je nepochybně také „konkrétní totalita", která není hotová a neměnné daná a z jednou provždy skloubených principů se vyvíjející a předem takto určeným způsobem narůstající skutečnost, ľroto vposledu nejde jen o interpretaci, ale o rozhovor, dialog. Váha jeho knihy (a jeho dalších prací) se ukáže v plném rozsahu teprve po mnohostranném filosofickém střetnutí, rozhovoru různých koncepcí. Předpokladem takového rozhovoru je, aby si diskutující dali tu práci a Kosíka seriózně přečetli. Jeho koncepce je třeba zažít a strávit; je třeba jít s ním, s jeho myšlením a kriticky je sledovat v detailu, s porozuměním pro to, co on sám chtěl říci, ale bez. ztráty schopnosti sledovat i vlastní myšlenku. Jsem přesvědčen, že se Kosíkova Dialektika konkrétního ještě stane vskutku filosofickou událostí; ale tohoto svého rozměru, této dimenze dosáhne teprve časem, až se kolem ní vytvoří, zformuje širší prostor porozumivé filosofické situace, v níž předpokladem úrovně bude samozřejmost, Kosíkovu knihu neobcházet, ale vycházet z konfrontace s jejím myšlenkovým potenciálem. Neboť Kosíka už nelze u nás obejít, ale pouze dostihnout a snad - překonat. V tom je jeho orientační význam, v tom jeho kniha znamená alespoň v naší domácí situaci konce a - začátek.
a propracovávání svých názorů, nevyjímajíc z toho ani pojetí konkrétní totality. Rozsáhlé pole, které dosud zůstalo na okraji Kosíkova zájmu, se otvírá aplikaci jeho hlavních myšlenek na oblast přírody, zvláště v otázkách změny, času, ontickč struktury subjektu a subjektní i subjektivní aktivity. Zvláštní pozornost by měla být věnována otázce nepredmetné stránky skutečnosti, jíž se až dosud zabývali pouze myslitelé idealistického zaměření, a problémům otevřenosti a svobody v jejich ontologickém významu.
Souhrn
Ontologické aspekty Kosíkovy filosofie, jimiž se práce hlavně zabývá, jsou mimořádně bohaté na problematiku, a tím, že se značně odchylují od tradičních výkladů, provokují nové a nové otázky. Na některé z nich práce poukazuje, zejména na takové, které i pro Kosíka znamenají úkol, jejž musí zdolat při dalším rozvíjení
62
63