I. Obecná charakteristika osvícenství

·          osvícenství, Aufklärung, Enlightenment, siècle des lumières

·          Slavná revoluce (1688) – Francouzská revoluce 1789

·          důvěra v rozum – reforma vědění – cesta k vytvoření spravedlivé a racionálně řízené
společnosti.


1. Programové hnutí

·          relativně jednotný program bez ohledu na zemi

·          v zásadě jednolitý kulturní proud, který se drží společného programu, jehož hlavní
náplní je „šíření světla rozumu“.

·          hlavní náplní programu: emancipace a výchova



2. Emancipační hnutí

·          osvícenství usilovalo o sebeurčení člověka a jeho vysvobození ze zajetí pověr, předsudků
a přežilých sociálních struktur

·          odstranění předsudků a pověr

·          emancipace od iracionálna = pouze racionální uvažování z lidí činí soběstačná, svéprávná
a samostatná individua. Jedinci, kteří se nechávají vést něčím jiným, než je jejich vlastní rozum
podle osvícenců přicházejí o svou autonomii a ocitají se ve stavu nesvéprávnosti.

·          ne-emancipovanost = snadná podlehnutelnost ovládání. Odtud i osvícenská teorie nadvlády:
Lidé, kteří podléhají pověrám a předsudkům, jsou snadno manipulovatelní a ovladatelní. Despotismus
je výsledkem zaostalosti

·          světlo rozumu = vznik osvíceného věku


3. Pedagogické hnutí

·          vzdělávání a výchova populace

·          popularizace vědeckého poznání, encyklopedie a naučné slovníky, popularizační brožury
(Newtonianism for ladies, 1737).

·          budování školského systému, zavedení povinné školní docházky

·          zakládání učených společností: národní akademie ale také lokální sdružení (čtenářské
spolky)



4. „Století filosofů“

·          nové chápání filosofie a úlohy filosofa ve společnosti

·          de-privatizace filosofie, filosofie se stává módou

·          kavárny, bankety, salóny

·          les philosophes - všichni svobodomyslní učenci, kteří jako svou hlavní zásadu razili
důvěru v rozum


I. Kant: Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung (Odpověď na otázku: Co je to osvícenství)
(1784): „Osvícenství je vykročení člověka z jeho jím samým zaviněné nesvéprávnosti [aus seiner
selbst verschuldeten Unmündigkeit]. Nesvéprávnost je neschopnost užívat svůj vlastní rozum bez
cizího vedení. Tato nesvéprávnost je zaviněna námi samotnými, když její příčinou není nedostatek
rozumu, ale nedostatek rozhodnosti a odvahy používat ho i bez cizího vedení. Sapere aude! Mějte
odvahu používat svůj rozum!, je tedy heslem osvícenství.“^^[1]


5. Cíle a ideály osvícenství

·          intelektuální, vzdělávací obrodu musí následovat také sociální reforma

·          Osvícenci se pokoušeli nejprve na teoretické úrovni formulovat podmínky a předpoklady
pro nastolení osvíceného věku. Později pak došlo k pokusům o skutečné nastolení racionálního
společenského řádu a věku rozumu: vznik USA (T. Jefferson aj.), Franc. revoluce

·          úloha filosofie: formulovala podmínky a předpoklady pro nastolení osvíceného věku rozumu
a pokoušela se o jejich naplnění.

·          a) negativně: vyvracení a delegitimizace starého, pověrečného a předsudečného

·          b) pozitivně: racionální alternativa vůči dosavadním koncepcím života, společnosti,
světa a náboženství

·          filosofie usilovala o emancipaci v několika základních oblastech:

·          a) náboženská emancipace: antiklerikalismus, deismus

·          b) politická emancipace: společenská kritia + rozvíjení sociálně-filosofických teorií –
přiroz. stav, spol. smlouva

·          c) emancipace poznání: popularizace, odmítnutí metafyziky, empirismus, proti systémům

·          d) emancipace od dosavadního obrazu světa: nová ontologie (materialismus) a nová
filosofie přírody (vitalismus, protoevoluční myšlení)

·          e) historická emancipace: idea pokroku – historická emancipace lidstva k zářným zítřkům




6. Přehled dějin a proudů osvícenství:

Osvícenství se dá velmi zjednodušeně pro přehlednost rozčlenit do několika proudů, na základě
chronologicko-geografických kritérií:

1) Předchůdci: Konec 17. století a první desetiletí 18. století. Z chronologického hlediska první
vlnu osvícenského myšlení tvořili angličtí myslitelé, kteří byli označováni jako volnomyšlenkáři
(freethinkers) a hlásili se k deismu. Všichni navazovali na Johna Locka, ale rozvíjeli jeho
filosofii výrazně deistickým směrem : Jedná o tyto osobnosti : John Toland (1670-1722), Matthew
Tindal (1657-1733) a Anthony Collins (1676-1729). Na kontinetu se mezi důležité předchůdce
osvícenství počítají skeptik Pierre Bayle (1647-1706), Bernard de Fontenelle (1657-1757), ale také
němečtí leibniziáni, zejména Christian Wolff (1679-1754) a jeho škola.

2) Reformistické osvícenství: (40.-60. léta 18. století). První skutečně osvícenská generace, jejíž
úsilí se pro zjednodušení dá charakterizovat jako reformistické. Tito autoři usilovali o překonání
náboženských pověr a fanatismu rozumovým náboženstvím (deismem); absolutistický systém chtěli
nahradit monarchií konstituční anglického typu. Mnoho z nich se podílelo na psaní hesel do
Encyklopedie. Práci na Encyklopedii zahájili její editoři Denis Diderot (1713-1784) a Jean le Rond
D’Alembert (1717-1783) koncem 40. let. První svazek byl vydán v roce 1751, s různými přestávkami a
problémy se pak pokračovalo až do roku 1765. Mezi tyto autory patřili Montesquieu, Voltaire
(1694-1778), Condillac (1715-1780), Rousseau (1712-1778), La Mettrie (1709-1751) aj. Je třeba si
uvědomit, že právě toto období bylo z hlediska dějin filosofie klíčové: Ve 40. a 50. létech byla
zformulována většina osvícenských stanovisek, v tomto období také vyšly nejvýznamnější spisy
osvícenské filosofie.

3) Skotské osvícenství: (50-90. léta 18. století). Na britských ostrovech se přibližně od 50. let
objevuje fenomén označovaný jako tzv. skotské osvícenství: které se obvykle pojí s prosazováním
myšlenky common sense (Francis Hutcheson, 1694-1746; Thomas Reid, 1710–1796), deismem (David Hume,
1711-1776) a ekonomickým, resp. sociologickým výkladem společenských vztahů (Adam Smith, 1723-1790;
Adam Ferguson, 1723-1816).

4) Radikální osvícenství (zejména 2. polovina 18. století): Radikálové, kteří zastávali
materialismus, často se hlásili k ateismu a politicky usilovali o republiky: sem patřili Helvétius
(1715-1771), Holbach (1723-178), Condorcet (1743-1794), ideologové francouzské revoluce Danton
(1759-1794) Robespierre (1758-1794)).

5) Reflexivní osvícenství (poslední desetiletí 18. století), které reaguje kriticky, ale i
kreativně na samotné osvícenské myšlenky a ideály: začíná sice již u Rousseaua, který psal zejm.
v 50.-60. letech, ale potom především Herder a Kant.



7. Bibliografická chronologie

1690 Locke, Esej o lidském rozumu

1690 Locke, Dvě pojednání o vládě

1696 Toland, Christianity Not Mysterious

1697 Bayle, Historický a kritický slovník

1703 Leibniz, Nové eseje o lidském rozumu

1710 Leibniz, Theodicea

1710 Berkeley, Pojednání o principech lidského poznání

1713 Berkeley, Tři dialogy

1713 Wolff, Vernünftige Gedanken…: Rozumné myšlenky o síle liského rozumu

1721 Montesquieu, Perské listy

1734 Voltaire, Filosofické listy + Pojednání o metafyzice

1735 Linné, Systema naturae

1738 Voltaire, Základy Newtonovy filosofie

1739 Hume, Treatise

1745 La Mettrie, Histoire naturelle de l'âme

1746 Condillac, Traité des systèmes + Esej o původu lidského poznání

1748 Hume, Enquiry

1748 Montesquieu, Duch zákonů

1748 La Mettrie, Člověk stroj + Člověk rostlina

1749 Buffon, Histoire naturelle I-III

1749 Diderot, Listy slepých k ponaučení vidoucím

1750 Rousseau, Rozprava o vědách a uměních

1750 Turgot, Tableau philosophique des progrès successifs de l’ésprit humain

1751 1. svazek Encyklopedie – D’Alembert: „Úvod k Encyklopedii“

1754 Diderot, Myšlenky o výkladu přírody

1755 Rousseau, Rozprava o původu nerovnosti

1758 Helvétius, O duchu

1759 Rousseau, Společenská smlouva + Emil

1764 Voltaire, Filosofický slovník

1770 Holbach, Systém přírody

1773 Holbach, Společenský systém

1776 Smith, An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations

1778 umírá Voltaire a Rousseau

1781 Kant, KČR

1784 Herder, Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit

1784 Kant, „Co je to osvícenství“

1788 Kant, KPR

1790 Kant, KS

1794 Fichte, Základy vědosloví

1995 Condorcet, Nástin historického obrazu pokroků lidského ducha

1797 Schelling, Ideje k filosofii přírody





II. Základní charakteristiky osvícenské filosofie


1. Empirismus

·          silná návaznost na J. Locka


2. Agnosticismus/skepticismus

·          empirismus: poznání = vztahy idejí; neznáme podstatu věcí ani metafyzický řád světa

·          poznání se omezuje na empirické uspořádání věcí a empiricky prokazatelné zákonitosti

·          osvícenská víra v rozumu neznamenala víru vv univerzální poznatelnost světa, víru v
racionální vševědoucnost; víra v rozumu znamenala kromě jiného také pochopení hranic lidského
rozumu (vyústění u Kanta);

·          vědomí hranic rozumu = znak intelektuální dospělosti

·          jiné chápání rozumu: Metafyzici 17. století chápali rozum jako rezervoár evidentních
axiomů, vrozených poznatků a věčných pravd. Osvícenci chápou rozum jako operativní schopnost, která
umožňuje odstraňování omylů či pověr a získávání poznatků.


3. Idea pokroku

·          zdokonalování poznání v dějinách. To znamená a) a) poznání má stále větší rozsah, tj.
známe stále více ze světa; b) jsme schopni uchopit základní principy věcí, resp. zákonitosti
určující dění.

·          Dějiny lidského vědění podle osvícenců směřují od partikulárních znalostí, které se
týkaly individuálních jevů, k obecným poznatkům – principům a zákonům.

·          aktuální poznání osvícenci neabsolutizovali jako definitivní (na rozdíl od např.
Descarta či Spinozy) – místo toho chápali aktuální stav jako provizorní. V budoucnu mohou lidé
dospět k ještě obecnějším nebo přesnějším principům.


4. Metoda analýzy

·          není to moderní analytická metoda

·          inspirace v newtonovské přírodovědě a jejím induktivním zaměřením

·          hledání gravitačního zákona v dalších oblastech poznání

·          raionalismus: dedukce z axiomů a principů x osvícenství: od jevů k obecným principům

·          osvícenci odmítají odvozovat jedinečné z obecného

·          nejasnosti osvícenského pojmu analýzy. Zdá se že sestává z těchto prvků: a) rozklad
zkoumaného jevu (náboženství, státu, duše) na dílčí prvky, b) pátrání po pravidelnostech, jimiž se
tyto prvky řídí, c) konečná formulace těchto pravidelností v podobě principů nebo zákonů.

·          vždy jde o to najít za rozmanitostí partikulárního obecné schéma – jevy nejsou agregát,
ale zákonitý systém


5. Odpor proti systémům

·          racionalismus 17. století – budování metafyzických systémů - esprit de système

·          osvícenská filosofie byla 1) empirická, a proto odmítala spekulativní metafyziku; byla
2) agnostická: nejsme schopni poznat svět pomocí metafyzických kategorií – takový nárok je
přemrštěný; byla 3) antisystémová: systémy jako „vězení rozumu“ – petrifikované soustavy vědění,
které brání dalšímu pokroku;


6. Proti dogmatizaci

·               vědomá nevědomost není překážkou pokroku

·               omyly plynou částečně z neznalosti, ale hlavně z perverze rozumu: příliš brzké
předjímání cíle, přílišný spěch rozumu, neboli docházení k závěrům dříve, než je možné je potvrdit
+ fixace závěrů

·               Nejhorším nepřítelem poznání je tedy pro osvícence dogmatizace, nikoli pouhá
nevědomost.

·               nebezpečná je nevědomost, která se vydává za trvalou pravdu

·               to se týká i víry: Pro osvícence není protipólem víry nevíra, ale pověra (Glaube –
Unglaube – Aberglaube)

·               dogmatizace znamená pro osvícence ustrnutí rozumu a nepřijatelné sebeokouzlení
vlastními výtvory –samolibý narcisismus rozumu


7. Eklektický vztah k tradici

·          s výjimkou Kantovy filosofie osvícenství nepřineslo do filosofie téměř nic zásadně
nového

·          originalita : přenášení pojmů, metod a kategorií mezi obory a tematickými oblastmi
(např. z epistemologie do filosofie dějin)

·          Hlavními inspiračními zdroji byli bezesporu Descartes, Locke a Leibniz

·          a) Descartes: vliv na metodologii, na analytickou metodu

·          b) Locke: empiristická epistemologie + genetická metoda, kterou Locke představil v
Eseji: jak se z jednoduchého postupně utváří pozorovaná rozmanitost věcí: například jak se
z prvotních počitků utváří plné vědomí; jak se z izolovaných individuí utváří občanská společnost;
jak se z lidských emocí a tužeb vytváří náboženství; jak se z poznatků a vymožeností jednotlivých
historických kultur vytváří moderní osvícená civilizace atp.

·          c) Leibniz: idea světa jako organické jednoty – svět není suma částí (agregát), ale
organická jednota; atomistická a mechanistická ontologie dává jen mechanickou jednotu nedělitelných
částic; monáda: dynamický celek, který v pásmu svého vědomí představuje jednotu v rozmanitosti:
monáda zůstává stále se sebou identická, ale její dílčí stavy se ustavičně proměňují. Svět pak
představuje harmonii všech monád: Monády nejsou jen posledními zlomky, nedělitelnými atomy světa –
monády jsou ve svých percepcích vždy celým univerzem: tvoří jeho organickou jednotu

·          osvícenci přejali vizi organicko-harmonického řádu věcí – zejména ve vitalistické
filosofii přírody


III. Filosofie náboženství


1. Antiklerikalismus

·          kořeny v renesančním humanismu, Chvála bláznivosti

·          od počátku 17. století – občasná publikace textů radikálních vůči církvím, sektářství a
fanatismu

·          antiklerikalismus je obecně stanovisko, podle nějž jsou církve autoritativní dogmatické
instituce, které udržují lidi v nevědomosti, a díky tomu je ovládají.

·          znaky deistického osvícenského antiklerikalismu:

·          1) hledání původu náboženství: nevěřili v božský původ. Tři teorie původu náboženství:

- euhemerismus (podle ant. učence Euheméra): víra v bohy vznikla v dávnověku z uctívání místních
héroů a vladařů; „odkouzlení“ náboženství – projekce lokálních mocenských pořádků do sféry
nadpřirozena

- teorie strachu: první lidé se báli přírody, proto si vymysleli bohy, které začali uctívat;
náboženství jako nutná fáze v celkovém pokroku lidského ducha

- teorie kněžského podvodu: Náboženství je výmysl zlomyslných a líných kněží, kteří si vymysleli
náboženství, aby mohli udržovat lidi v tupé odevzdanosti; „odkouzlený“ a „nečistý“ původ
náboženství. Helvétius: „Nauka knězova i jeho chování dokazují jeho touhu po moci. Co chrání?
Nevědomost. Proč? Protože nevědomec je lehkověrný, protože málo užívá svého rozumu, protože myslí
podle jiných, protože je snadnou věcí ho oklamat a protože se dá napálit i nejhrubším
sofismatem.“^^[2]

celkově předpoklad úzkého vztahu mezi nevědomostí, mocí a náboženství: nevědomost = být ovládán
mocí náboženství

·          2) odsuzování církevní touhy po moci: církev opustila původní ideál prostoty, lásky a
chudoby – začala hromadit moc, majetek a privilegia

·          3) odsuzování náboženské netolerance:  typickým projevem – náboženské války a upalování
kacířů. Kupříkladu Holbach s neskrývanou jízlivostí připomíná, že „Bůh měl vždy zřejmé zalíbení pro
opékané maso […] Otec milosrdných si vždy rozhodně liboval v pečeni na rožni.“^^[3] Helvétius:
„Každý katolický kněz musí vůbec být krutý, neboť již svým postavením je slabý, pokrytecký a
zbabělý. Proto ve všech zemích, podrobených jeho moci, za všech dob prováděl to, co si jen může
vymyslit nespravedlnost a krutost nejrafinovanější. Z náboženství, založeného k tomu, aby šířilo
mírnost a lásku, učinil nástroj pronásledování a hubení; hnusný krví, prolitou při upálení kacíře,
se ještě odvažuje sloužit mši a zvedat vražedné ruce k nebi…“^^[4]

·          4) odsuzování náboženského fanatismu: Fanatismus pro osvícence znamenal extrémní případ
ztráty rozumové svéprávnosti, ztělesnění nerozumu. Rozum přirozeně vede ke snášenlivosti.
Náboženská tolerance nebyla chápána jako laxnost vůči náboženským rozdílům: Aktivní racionální
zbožnost bez předsudků, pověr a násilí. Cílem byl pax fidei – mír víry.

·          5) odpor k teologii a křesť. morálce: zatemnění původně jednoduché křesťanské víry
teologickými systémy a spekulacemi; kněží záměrně vytvářejí co nejkomplikovanější náboženské
soustavy, aby si díky tomu uchovali monopol na jejich výklad, a mohli tak odůvodnit vlastní
existenci.

·          antiklerikalismus většinou nevyústil v ateismus, až na výjimky Meslier, La Mettrie nebo
Holbach.

·          antiklerikalismus byl důležitýpro konstituci deismu: posiloval myšlenku náboženství,
které se obejde bez církve

·          nejlepší antikleriální dílo v češtině Jean Meslier (1664-1729), Závěť – 700 stran ostré
kritiky církve.



2. Počátky deismu

·          teismus chápe Boha jako stvořitelské, suverénní jsoucno s osobností. Podle teistů Bůh
aktivně zasahuje do přírodního dění, do dějin a do lidských osudů (často v podobě zázraků).

·          deismus: jediný Bůh, který se nachází mimo svět (tj. nejedná se o panteismus) + další
rysy:

·          a) nedůvěra v nadpřirozené zjevení

·          b) skutečné náboženství je racionální náboženství – a takové náboženství se obejde bez
pověr, iluzí a předsudků

·          c) podle deistů Bůh na počátku času stvořil svět, ale dál už se o něj nestará

·          původ v Anglii, hlavní představitelé:

John Toland (1670-1722): Christianity Not Mysterious: A Treatise Shewing, That there is nothing in
the Gospel Contrary to Reason, Nor Above It: And that no Christian Doctrine can be properly called
A Mystery (1696); Letters to Serena (1704), Pantheisticon (1720).
https://books.google.cz/books?id=fHhOAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad
=0#v=onepage&q&f=false

http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/profil/article/view/1589

·          Anthony Collins (1676-1729) Essay concerning the Use of Reason in Propositions the
Evidence whereof depends on Human Testimony (1707); Discourse of the Grounds and Reasons of the
Christian Religion (1724).

·          Mathew Tindal (1657-1733): Christianity as Old as the Creation; or, the Gospel a
Republication of the Religion of Nature (1730) – „bible deismu“.
https://books.google.cz/books?id=-aIOAAAAIAAJ&printsec=frontcover&dq=tindal+christianity+creation&h
l=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjQuL-GtMTSAhWrNJoKHYTKAKcQ6AEIGzAA#v=onepage&q=tindal%20christianity%20creatio
n&f=false

·          hlavní zdroj deismus – idea přirozeného náboženství


Přirozené náboženství

·          Herbert z Cherbury (1583-1648), De veritate (1624)

·          cílem bylo najít náboženskou pravdu, resp. pravdivé náboženství, čistě pomocí rozumu

·          reakce na masivní partikularizaci křesťanství: masakry, Třicetiletá válka

·          hledání společného náboženského jádra: nezávislého na historických a kulturních
okolnostech. Vycházelo by totiž z jakéhosi univerzálního náboženského apriori, které mají všichni
lidé ve svých srdcích.

·          světlo rozumu od Boha : obsahuje i virtuální základní náboženské pojmy

·          5 apriorních náboženských pojmů – stopa Boha v naší mysli – poznáváme je rozumovou
introspekcí – nikoli  na základě autority a tradice;

·          tyto pojmy obsahují ve více či méně jasné formě všechna náboženství (consensus gentium).

·          mimo církev není spása – ale církev je pro něj soubor idejí

·          přirozené vs. pozitivní náboženství: historická náboženství jako křesťanství, islám,
judaismus.

·          přirozené náboženství není jen apriorní, tj. prvotní, epistemologicky, ono je prvotní
také historicky. Je to náboženství prvních lidí z počátku dějin.

·          pět pojmů přirozeného náboženství:

·     a) Existuje nejvyšší bytost – Bůh.

·     b) Tento Bůh musí být uctíván.

·     c) Ctnost a zbožnost jsou nejdůležitější částí náboženství.

·     d) Musíme litovat svých hříchů. Proti predestinaci – pokáním může člověk uspokojit boží
spravedlnost.

·     e) Po tomto životě následuje odměna či trest.

·          inkluzivní povaha přirozeného náboženství: chybí klíčové křesťanské pojmy, protože
nejsou z rozumu, ale z jednoho partikulárního lokálního zjevení

·          je nutné vypracovat přírodopis (naturalis historia) přirozeného náboženství: za dílčími
zvyky různých náboženství se skrývá přirozené náboženství

·          člověk jako ušlechtilá bytost nadaná apriorními vlohami k rozumovému náboženství –
ateismus je jen perverzní odchylka od lidské přirozenosti



3. Anglický deismus

·          vliv karteziánské a newtonovské filosofie: Filosofie se měla v karteziánském duchu
skládat z racionálně zdůvodněných soudů.

·          v počátcích deismu vůbec nešlo o zpochybňování existence Boha, ale o oddělení sféry
racionálního vědění a zjeveného náboženství: o vytýčení hranic rozumu a hranic víry

·          postupně raní deisté převzali perspektivu přirozeného náboženství: obsah náboženství se
má odvodit z rozumu, nikoli z nadpřirozeného zjevení

·          víru ve zjevení oslabila tzv. biblická kritika: Spinoza Traktát politicko-theologický;
bibli psali obyčejní lidé, nikoli Bohem osvícení proroci; výsledek: Bible není božím slovem, ale
vyjádřením přestav, nadějí a obav několika spisovatelů jednoho nepříliš významného národa
z Blízkého Východu v době kolem roku 1000-500 před Kristem. Historizace křesťanství a náboženství
vůbec.

·          Angličtí deisté – intelektualistický program: z náboženství odstranit všechno
mysterijní, zázračné, nepochopitelné a učinit z něj racionální a srozumitelnou nauku.

·          Toland – na počátku dějiny: jednoduché přirozené náboženství; takové bylo i křesťanství
– „bez tajemství“; pokažení původního Ježíšova učení

·          sofistikovanější verze teorie kněžského podvodu: Pozitivní náboženství jsou spíše
výsledkem euhemerismu, antropomorfizace přírodních sil a také rozvoje prvotní astronomie (uctívání
nebeských těles). Kněží toto náboženství nevymysleli, ale institucionalizovali, udržovali a vtělili
do politiky a soc. opatření.

·          Kněží už nejsou bídáci, ale jen figury v  obsáhlém sociálním, kulturním, politickém a
historickém komplexu, který se označuje jako náboženství.

·          Náboženství jako sociální konstrukt, který se řídí vlastními zákonitostmi, jež určují
vztahy mezi mocí, poslušností, ctností, zbožností, předsudky, výchovou, politikou, teologií,
vzdělaností atd.

·          jestliže je náboženství sociální fenomén, pak má také sociální dějiny – zkoumání důvodu
historické setrvačnosti náboženství se záhadami, zázraky a pověrami

·          elitářství anglického deismus: důvěřivý dav vs. intelektuální elita; existence rozumných
a vzdělaných uchovavatelů přirozeného náboženství v dějinách – deisté = dědicové této tradice =
zednáři, iluináti – hodně zednářských lóží

·          námitky: a) přehlíží se útěšná funkce náboženství; b) koncepce dějin náboženství je jen
projekcí stávajícího stavu do minulosti


4. Vrcholný deismus (Francie)

·          Voltaire, Filosofické listy (1734)

·          dominantní náboženská pozice mezi intelektuály

·          1) Deismus vylučoval zázrky – svět je spočitatelný a ontologicky stabilní; nomologicky i
energeticky autonomní

·          2) Deismus činil zbytečnou církev. Redukce nábožensví na několik zřejmých pravd (podle
vzoru přiroz. náboženství herberta z Cherbury). Místo slova Bůh se používalo „nejvyšší bytost“ –
l’Être suprême.

·          3) Deismus umožňoval zdůvodnění náboženské a kulturní tolerance. Různá náboženství
uctívají stejného boha, ale je mezi nimi hierarchie – šamanismus, polyteismus … monoteistická
náboženství… racionální náboženství: deismus. Dějiny náboženství – historický kruh od přirozeného
k náboženství k moderní, racionální verzi přirozeného náboženství: deismu.

·          4) Deisté redukovali náboženství na morálku. O Bohu nemůžeme nic vědět, teologie nemá
smysl. „Náboženství spočívá v několika pravdách, jimž máme věřit, a v malém počtu návodů, jak máme
jednat.“^^[5] Pro deisty náboženství poskytuje několik pravd o Nejvyšší bytosti, ale především
obsahuje zásady ctnosti a dobrých mravů. V tom také spočívá jeho užitek – rozumná náboženská víra
přispívá ke zlepšení mravů.

5. Lessing

·            Gotthelf Ephraim Lessing (1729 – 1781).

·            Hamburská dramaturgie (1767-69), kde se nachází i jeho klíčový estetický text Laokoon
(1766)

·            Výchova lidského rodu, 1780 – česky in Tři filosofická pojednání (2014)

·            Křesťanství rozumu - Das Christentum der Vernunft

·            zastánce deismu a přirozeného náboženství,

·            uznává vhodnost pozitivních náboženství, ale tak jsou si rovnocenná

·            70. léta – Lessing publikuje Apologie čili obrana rozumných ctitelů božích, který po
sobě zanechal zesnulý profesor Hermann Samuel Reimarus (1694-1768): deistické pozice + důsledná
kritika bible.

·            obrovská nevole a asi největší filosoficko-teologická diskuse v Německu 18. století.

·            Reimarus popíral zjevení, zázraky zmíněné v SZ a NZ se nestaly, Ježíš byl jen člověk,
který zemřel

·            Lessing reagoval na výtky pojednáním Výchova lidského rodu

·            argumentaci založil na staré představě Boha jako vychovatele-otce a lidstva-člověka
jako žáka-dítěte.

·            počátek dějin: darované přirozené náboženství – zdeformování do polyteismu a
modlářství – esta k pravému náboženství: ne jen cesta rozumu, ale také božího osvícení a
„pedagogického“ zásahu do dějin: Mojžíš vychovávající lidstvo

·            Bůh jako moudrý pedagog dal dítěti knihu prvouky, jakýsi přehled lidského poznání –
bibli. Text bible je takový, aby mu rozumělo lidstvo dětského věku – je přizpůsoben chápavosti dětí
– není to tedy pravda pravdoucí.

·            Ježíš vykupitel, ale učitel, který lidstvo přivyknul na myšlenku nesmrtelnosti a
posmrtných trestů a odměn.

·            jen nezralé děti čtou bibli doslovně, naopak bylo součástí božího plánu, aby se děti
vymanily z lidského věku, a začaly číst bibli kriticky jako vyprávění uzpůsobené dětem.

·            dějiny lidstva do tří stádií: dětství, pubertu-jinošství a dospělý věk. Vlastní dobu
vnímal jako konec jinošství – a přichází dospělý věk. Dějiny tedy nesměřují ke konci světa a
druhému příchodu Krista, ale místo toho přichází lepší budoucnost lidstva = mravní a racionální
vyspělost.

·


6. Hume a filosofický konec deismu

·          Natural History of Religion (1757). Přirozené dějiny náboženství – Přírodopis
náboženství.

·          empirické zpochybnění myšlenky přirozeného náboženství: cestopisy (Amerika, Asie) +
antické popisy polyteistických náboženství

·          chybí evidence pro jakékoli vrozené náboženské elementy

·          Hume odmítá chronologický primát ušlechtilého přirozeného náboženství a jeho ctnostných
mravů

·          Náboženství vznikala z lidských afektů – a to především z naděje a strachu.

·          „Nelze tudíž domýšleti se o nijaké vášni, že by působila na takovéto barbary, kromě
obyčejných citů lidského života, jako jsou starostlivé usilování o štěstí, strach před budoucí
bídou, hrůza před smrtí, mstviost, žádostivost potravy a jiných potřeb. Podléhajíce takovýmto
nadějím a obavám, a hlavně pak obavám, zkoumají lidé zvědavě a se strachem běh příčin budoucích a
probírají rozmanité a odporující si příhody života lidského“ (s. 12).

·          „Prvotné náboženstí lidstva vzniká hlavně ze starostlivého strachu před událostmi
budoucími; a jaké představy o neviditelných, neznámých mocnostech lidé budou si činiti, když budou
trápeni mučinou nějakou úzkostí, lze si snadno pomysliti. Dostaví se všeliký obraz msty, přísnosti,
krutosti a zloby a musí ještě zvýšiti zdělšení a hrůzu, jež doléhají na ustrašeného nábožence. Když
se hrůza již ducha zmocnila, čilá obrazotvornost ještě více rozmnožuje předměty bázně (…) duch
chvály a velebení, jenž se nutně ve všech náboženstvích nalézá, jest následkem právě této hrůzy“
(s. 65).

·          afekty se objevuje i v údajně vyšších formách náboženství, které se tváří racionálně a
systematicky. Křesťanský ušlechtilý Bůh je nakonec stejný tyran, jakým byli krutí a nevyzpytatelní
bohové pohanů.

·          vznešená teologie skrývá afekty, které křesťan sdílí s primitivním barbarem

·          romantické představy filosofů o divoších, kteří žijí v souladu s přírodou

·          „Jaká to vznešená výsada lidského rozumu, dospěti ke vědomí o svrchované Bytosti a
dovésti z viditelných děl přírody usouditi na princip tak velebný jako jest svrchovaný její Tvůrce
! Obraťte však peníz ten na ruby ! Prozkoumejte většinu národů a dob ! Proberte náboženské zásady,
jež skutečně ve světě platily. Sotva uvěříte, že jsou něčím jiným než horečnými sny chorých ; anebo
spíše budete pokládati je za rozmarné choutky opic v lidské podobě než za vážná, důrazná,
dogmatická tvrzení tvora, jenž honosí se jménem bytosti rozumné.“(s. 79)


V. Politická a sociální filosofie osvícenství


1. Praktická politická filosofie


Sociální kritika

·          philosophes – kritikové stávajícího absolutického režimu; byli přesvědčeni, že přirozené
světlo rozumu musí nemilosrdně zpranýřovat despotickou zvůli monarchy, nezasloužená privilegia
šlechty, intrikářství církve, lenost mnichů, vybírání daní a všechny formy nespravedlnosti:
sociální, politickou i právní.

·          dvě polohy:

·          a)  aktivizace veřejného mínění adresnými texty:  Voltaire a případ Jeana Calase, který
byl 1762 popraven : Pojednání o snášenlivosti napsané u příležitosti smrti Jana Calase (1763)

·          b) literární fikce – romány Montesquieu, Perské listy, Diderot, Jeptiška, Voltairovy
romány (mnoho)


Osvícen(sk)ý absolutismus

·          politický paternalismus

·          racionální absolutistický vládce, který mezi své nevzdělané a zaostalé poddané vnáší
pokrokové ideály rozumu a spravedlnosti.

·          dalekosáhlé reformy

·          pruský král Friedrich II., rakouský císař Josef II., carevna Kateřina Veliká, švédský
král Gustav III., španělský král Karel III. aj.

·          reforma školství – povinná školní docházka; reforma soudnictví - standardizace právních
norem a humanizace soudního systému; náboženské reformy – zavedení tolerance (překonání novověkého
principu cuius regio huius religio); rušení klášterů a mnišských řádů; zlepšení obchodních
pravidel, dopravních systémů, pošty atd.

·          mnohé dobře zamýšlené reformy nebyly provedeny dobře; i ty dobré vyvolávaly odpor
poddaných – silná centralizace

·          po polovině 18. století vystřízlivění filosofů


2. Teoretická sociální filosofie


Přirozené právo

·          přirozené právo vs. pozitivní právo

·          původ u stoiků – „žít podle přírody“ (convenienter naturae)

·          formální rysy ideje přirozeného práva:

·          a) přirozené právo představuje soubor norem, o nichž se předpokládá, že jsou univerzální
a a priorní; jejich autorem je Bůh.

·          b) osvícenská víra v triádu: přirozené = rozumné = dobré. Přirozené právo je tak ipso
facto rozumné (jako evidentní) a dobré (prospívá společnosti)

·          c) přirozené právo většinou mělo platit v přirozeném stavu; v občanském stavu po
nastolení smlouvy platí pozitivní právo; právní teoretici chápali přirozený stav ahistoricky – jako
abstraktní ideál, který nikdy neexistoval, ale představuje kontrastní fólii, která umožňuje
přemýšlet o společnosti bez státu a jejich institucí

·          obsah přirozeného práva, tj. podoba jednotlivých zákonů – neshody: Hobbes vs. Locke,
právníci Hugo Grotius (1583-1645) a Samuel Pufendorf (1632-1694).

·          Pufendorf: přirozený stav není válka; přirozená společenskost (socialitas) – hluboký
lidský pud appetitus societatis; přirozený stav nemůže lidem poskytnout štěstí a naplnění účelu své
existence; spojení lidí do státu na základě společenských smluv: první smlouva (pactum unionis
virium) spočívá v ustanovení společnosti, nastolení sociální koheze; druhá smlouva (pactum
subiectionis): přenos moci na jediného suveréna, který také představuje sjednocení mnoha dílčích
vůlí do jediné řídící nejvyšší vůle; tato smlouva podřizuje občany panovníkovi


Osvícenské utopie

·          dobrý kontext k Rousseauovi – jeho pojetí přirozeného stavu a civilizace nebylo až tak
originální

·          Étienne-Gabriel Morelly Code de la Nature (Zákoník přírody, 1755): náčrt komunistické
společnosti; přirozený stav = idyla bez majetku, zájem o obecné blaho – nikoli vlastní; opuštění =
vynález soukromého vlastnictví. Je totiž „téměř matematicky dokázáno“, že soukromé vlastnictví je
původcem všeho společenského zla.^^[6] Náprava = zrušení soukromého vlastnictví. Potom konečně
vznikne společnost se zákonodárstvím, „které je ve shodě se záměry přírody“. Jeho základ tvoří tři
posvátné zákony: zrušení soukromého vlastnictví, právo na práci a rozdělování podle zásluh o blaho
celku.^^[7]

·          Gabriel Bonnot de Mably (1709-1785). De la législation, ou Principes des lois (O
zákonodárství, neboli principy zákonů, 1776); přirozený stav bez soukromého majetku; majetek =
příčina všeho utrpení; návrat k podmínkám přirozeného stavu; stát, jehož cílem má být
přerozdělování majetku a organizace společné práce. : „Čím méně jsou lidé zaujati svým bohatstvím,
svým přepychem a svými požitky, tím větší mají zájem na veřejném prospěchu. [...] Jestliže nemám
žádného majetku a dostávám od vlády vše, čeho potřebuji, buďte ujištěn, že budu milovat svou vlast,
neboť jí budu vděčit za všechno.“^^[8]

·          obě díla jsou důležitá pro pochopení dobového paradigmatu v politicko-sociálním myšlení:
a) víra v rozumnost a následováníhodnost přirozeného stavu; b) víra v to, že pro pro správné
fungování společnosti je nutné, aby se člověk podřídil obecnému blahu – aby zapomněl na svoje
partikulární zájmy a sdílel zájem celku.


Montesquieu (1689–1755)

·          baron z vodního hradu La Bréde u Bordeaux
http://www.tourisme-montesquieu.com/patrimoine-architectural-Chateau-de-La-Brede-PCUAQU033FS0002J.h
tml

·          1721 Perské listy (Lettres persanes)

·          1734 Pojednání o příčinách velikosti a zániku Říma (Considérations sur les causes de la
grandeur des Romains et de leur décadence).

·          1748 O duchu zákonů (De l’esprit des lois)


„PERSKÉ LISTY“

·        román v dopisech dvou Peršanů a jejich eunuchů a žen

·        popis světa pařížské společnosti a eroticko-politických machinací v harému

·        postavy Peršanů – M. slouží k zaujetí zdánlivě objektivní pohled cizince; ukazuje tak, jak
relativní je to, co domácí považují za samozřejmé a normální.

·        kritika evropské kultury: vysmívá se křesťanským dogmatům, teologickým rozepřím, církvi
vedené papežem, celibátu, mnišství, korpuci, politické zvůli i honbě za penězi

·        dění v serailu: pyramida ovládání: ženy – eunuši – páni/muži; serail = mikrouniverzum
despotického panství – skrytá kritika franc. absolutismu

·        republika jako optimální forma vlády



„DUCH ZÁKONŮ“

·               pozitivistický, tj. popisný, přístup

·               hodnotově neutrální popis faktorů, na nichž se zakládají sociální a politické
poměry.

·               hledání pravidelnosti a zákonitosti výskytu různých sociopolitických formací, které
se snaží převádět na jednotného jmenovatele, kterému říká „duch zákonů“.

·               metoda „pozitivistického sociologa“ – analytická metoda osvícenství: a) shromáždění
empirického materiálu o sociálně-politických poměrech; b) nalezení zákonitosti, která určuje vztah
mezi sociálními a přírodními poměry státu a formou jeho vlády.

·               státy nejsou nahodilé – svět se řídí zákony – státy jsou výsledkem působení
skrytých kauzálních struktur nebo zákonitosti

·               hlavní zákonitost: „nejvíce v souladu s přirozeností je ta vláda, jejíž jednotlivá
uspořádání nejlépe odpovídají povaze lidu, pro nějž byla ustavena (…) jen náhodou mohou zákony
jednoho národa vyhovovat jinému národu.“ (s. 20, překl. Fořtové)

·               právní relativismus: každá země potřebuje v závislosti na místních podmínkách
vlastní typ zákonodárství; podmínek je celá řada – faktory: vlastnoti půdy, klima, velikost státu,
způsob života příslušníků daného národa, jejich mravy, zvyky, náboženství, dějiny, způsob
obchodování a hospodaření.

·               vztahy zákonů k různým faktorům utvářejí ducha zákonů: celek vztahů, které mají
zákony k vládě, klimatu, mravům, náboženství, obchodu, zvykům etc. Zkoumání tohoto ducha zákonů je
náplní celého díla. M. studuje tři hlavní typy faktorů: politickým, klimatické a geografické

·               1) politické faktory: Povaha je politická struktura vlády, princip je hybatel,
který určuje jednání

·               dělení podle povahy vlády:

·               - republikánská vláda: povaha vlády A) pokud má svrchovanou moc celý národ, je to
demokracie; B) pokud je tato moc v rukou části národa, je to aristokracie. Principem demokracie je
ctnost, která je láskou k vlasti.  Principem aristokracie je umírněnost (pocházející ze ctnosti)
aristokratů vůči sobě navzájem i vůči poddaným.

·               - monarchie: Povahou monarchie je vláda jednotlivce, jehož moc se opírá o
privilegované stavy a dodržování zákonů. Principem je ctižádostivost.

·               - despocie: Povahou despocie je vláda jednoho člověka, který panuje podle své
libovůle (vzorem je především Turecko). Principem despocie je strach. Brilantní rozbor fungování
absolutistického, totalitního a zkorumpovaného systému. Despota = vyděšený slaboch, který se
maskuje krtostí

·               povaha vlády prostupuje celým společenstvím: Jednotlivým povahám odpovídají formy
výchovy, organizace a fungování rodiny atp.

·               propagace konstituční monarchie anglického typu; dělení mocí: legislativní moc,
exekutivní moc a soudní moc.

·               2) klimatické faktory: víra v obrovský vliv klimatu. Seveřané jsou divocí,
pracovití a svobodymilovní a žijí v demokraciích. Jižané (a tím se mysleli Asiaté) podléhají
narkotizujícímu působení horka – jsou líní, nekreativní, poživační a žijí v despociích.

·               experimenty s orgány; fyziologickým rozdílům odpovídají i rozdíly psychické:
Somatické pomalosti jižanů odpovídá psychická těžkopádnost a setrvačnost. Proto se instituce i
myšlení v Orientu vyznačují setrvalostí – mravů, víry i zřízení, ale i vědění. Orientálci nejsou
schopni nic vymyslet, jen leží a užívají to, co již bylo vytvořeno. V chladném klimatu se aktivita
zvyšuje. Toto klima dělá lidi netrpělivými, bojovnými, a tím také méně tolerantními k despotické
nadvládě. Proto také seveřané žijí v konstitučních monarchiích nebo demokraciích a jsou invenční,
technologicky i filosoficky.

·               3) geografické faktory: Velké říše jsou spravovány spíše monarchicky, zatímco
republiky se utvářejí spíše na malém prostoru; důležitý je i způsob obživy: zemědělci – mír, ochota
k despocii; nomádi – ochotní k boji a touží po svobodě

·               není to geografický determinismus

·               hlavní je optimalizovat systém zákonů, tak aby vhodně odpovídal místním podmínkám

·               duch zákonů: propletená síť vztahů mezi přírodou, institucemi, politikou a myšlením
lidí; pro každou společnost je specifický; jeden faktor je vždy dominantní

·               neexistuje univerzální standard zákonodárství; Montesquieu by popíral smysluplnost
exportu demokracie na Blízký a Střední východ.

·               nepracuje s ideou nutného historického vývoje k optimální formě


Rousseau (1712-1778)

·          Ženeva; odchod do Francie 1728; konverze z kalvinismu ke katolicismu

·          1740’s – učitel hudby v Paříži; družka a pět dětí – do nalezince

·          psal opery, opisoval noty

·          koncem 1740’s sblížení s encyklopedisty

·          1749 uvěznění Diderota ve Vincennes: při cestě za ním četba Merkura : otázka dijonské
akademie: „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze nebo zušlechtění mravů?“

·          Rozprava o vědách a uměních (Discours sur les sciences et les arts, 1750)

·          Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi (Discours sur l'origine et les fondements de
l'inégalité parmi les hommes, 1753)

·          1753 konverze zpět ke kalvinismus

·          1761 Julie neboli Nová Heloisa

·          1762 O společenské smlouvě (Contract social)

·          1762 Emil neboli o výchově (Émile, ou De l'éducation)

·          zatykač, skrývání se

·          1766-67 pobyt u Huma v Anglii: paranoia, Hume chtěl R. zabít

·          1770’s: Paříž, divadelní hry, hudba

·          Vyznání (Confessions, psáno 1765-1770, vydáno posmrtně 1782)

·          Ještě pro Thomase Hobbese a Johna Locka měly být předmětem sociální filosofie právní
podmínky, za nichž mohl absolutistický stát dosáhnout stability a autority, které byly nutné
k zastavení občanské a náboženské války.

·          v 18. století nové problémy a nové formy sociálního života: nikoli strach z (náboženské)
války, ale strach z z ekonomické a sociální konkurence + úsilí o maximalizaci zisku za jakoukoli
cenu

·          Obsahuje ještě tato nová forma sociálního života předpoklady pro to, aby lidé mohli vést
dobrý, šťastný a naplněný život?



ROZPRAVA O VĚDÁCH A UMĚNÍCH (1750)

·          otázka, zda pokrok věd měl pozitivní vliv na mravy

·          zmiňuje pozitivní a zdůrazňuje negativní rysy vědeckého pokroku, zejména to, že vyvolal
civilizační a společenský pokrok

·          civilizovaná společnost začala přehnaně akcentovat potřeby, které jsou pro člověka
nepřirozené a umělé a které vedou k závislosti. V takové společnosti již lidé nejsou občany, ale
pouze měšťany, buržoy, partneři, kteří si vyměňují zboží a uznání – individua, která se vzájemně
využívají.

·          přirozený člověk byl přirozeně ctnostný – jeho zevnějšek a chování byly morálně
inteligibilní. Civiliz. společnost: přetvářka zakrývající morální prázdno + vláda pouhých konvencí:
„Jakoby všechny duchy odlili z jednoho kadlubu: zdvořilost neustále vyžaduje, vhodnost přikazuje.
Neustále se podřizujeme zvyklostem, nikdy vlastní hlavě. Neodvažujeme se už jevit tím, čím jsme…“
(s. 51)

·          mění se referenční bod, z něhož se člověk posuzuje: tím bodem už není on sám, ale druzí.
„Proč hledat štěstí v cizím mínění, můžeme-li je nalézt sami v sobě?“

·          I vědy a krásná umění se nakonec pěstují jen kvůli tomu, aby se člověk mohl chlubit a
získat společenský respekt. „Každý umělec chce sklidit úspěch. Chvála současníků je nejvzácnější
částí jeho odměny. (…) Co tedy učiní? Sníží genialitu na úroveň století a raději bude skládat
obyčejná díla, jež mu zajistí obdiv za života, nežli díla nádherná, za něž by se dočkal obdivu až
dlouho po smrti.“ (s. 64).

·          R. si uvědomil, že došlo k oddělení vědění od štěstí a morálky. Vědy jsou příčinou
zkaženosti společnosti.

·          morálně destruktivní povaha vědění se zakládá na třech příčinách:

·          - a) vědy jsou jen „marnivou zvědavostí“. Odsuzování zvědavosti (curiositas) už od
anticky. Pro církevní otce: Vědění, které nevede k mravnímu zdokonalení nebo ke spáse v křesťanském
smyslu, je pouhá marná zvědavost. Samoúčelné vědění nenese užitek – a tím je blaženost, spása…
Zkoumání světa, zvláště přírody, znamená zaobírání se nepodstatnými věcmi, ba dokonce věcmi
škodlivými v tom smyslu, že brání dosažení blaženosti/spásy. V novověku – obhajoba zvědavosti.
Rousseau obnovil její odsuzování: Podle něj vědy odvádějí člověka od toho, co je skutečně důležité:
jeho vlastní štěstí a mravnost. Společnost nešťastných lidí, kteří se nicméně neustále holedbají
svou vzdělaností.

·          - b) vědy narušují přirozené hranice poznání. Člověk není bytostí, která je předurčena
k vědění a zkoumání – která je předurčena k tomu, aby věděla. „Nechť už si konečně národy uvědomí,
že nás příroda chtěla uchránit před vědou tak, jako matka vyrve nebezpečnou zbraň z rukou dítěte,
že všechna tajemství, jež před námi skrývá, jsou strasti, před nimiž nás chrání.“ (s. 58). Pýcha
člověka, který nechce respektovat omezenou kognitivní přístupnost světa – která je ovšem nastavena
přírodou teleologicky, tj. pro jeho dobro.

·          - c) Vědy a umění usnadňují a zjemňují život – a tím jsou zkázonosné. Člověk se mravně
posiluje překonáváním překážek. Nepříznivé okolnosti zocelují jeho charakter. Pohodlí znamená
zkázu.

·          Proti vyumělkovanému světu osvícených rozumářů klade Rousseau již v tomto spisu jako
protipól svět přirozené prostoty a nevzdělanosti – tím pro něj není ještě přirozený stav, ale spíše
prosté, chudé a nevědomé společnosti, které upřednostňují fyzickou zdatnosti, střídmost a vojenské
ctnosti – typickým příkladem je mu zde Sparta.












ROZPRAVA O PŮVODU NEROVNOSTI MEZI LIDMI (1753)

·          genetické vysvětlení nynějšího nešťastného stavu společnosti.

·          Rousseau se zde pokouší podat hypotetickou rekonstrukci civilizačního vývoje

·          je to explicitně spekulativní a hypotetická zpětná rekonstrukce, nikoli přesný
historicko-chronologický výklad. Má zachytit fáze ztráty přirozenosti a její nahrazení umělými
vymoženostmi civilizace

·          1) čistý přirozený stav: žádná rustikální idyla. Divoch je mčenlivá animální bytost,
který má podobu nahatého atleta na vrcholu tělesných sil, protože všichni slabí, nemocní a staří
brzy zahynou. Neexistuje pokrok ani vývoj, neboť objevy, kterých mohl divoch nahodile dosáhnut,
zanikají s objevitelem.

·          Je to antropologická utopie, která má funkci metodické ideje určené odkrývání nově
zavedených, umělých, nepřirozených prvků lidského chování. Společnost se díky tomuto kontrastnímu
obrazu přirozeného stavu jeví jako represivní nátlaková instituce.

·          „Divoch žije pro sebe, ale člověk společenský vždy pro svět, umí žít jen v mínění
druhých a dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen polde jejich úsudku“ (s. 144)

·          2) relativní přirozený stav: primitivní forma společenského řádu v podobě rodů a kmenů.
První dovednosti, řemesla, oheň, rybolov, lovecké zbraně, nástorje, obydlí, rodiny, řeč… - to vše
vedlo k nadbytku volného času: změkčování těla i ducha: zpěv a tanec.

·          zde začíná onen proces ztráty autenticity a autonomie, který je podle Rousseaua typický
pro dnešní společnost. Po vzniku společnosti se lidé začali vztahovat k sobě navzájem
v interakcích, tím se ovšem přesouvá orientační bod jejich jednání nutně vně. Vzniká „neklid
permanentního sebereprezentování“.

·          v relativním přirozeném stavu jen v náznaku: Rousseau poměrně jasně říká, že tento stav
byl optimální společenským uspořádáním. Říká o něm, že byl „nejlepší pro člověka“. Lidstvo ho
opustilo jen „nešťastnou náhodou“, protože bylo stvořeno, aby „v něm navždy zůstalo“.

·          Kořenem všeho zla bylo zavedení dělby práce a zrušení původního společného vlastnictví.
Práce vedla ke vzniku vlastnictví – práce je pro přirozeného člověka zcela nepřirozená!

·          s pracím a vlastnictvím vzniká nerovnost

·          přirozená nerovnost – týká se tělesných rozdíl

·          mravní a politická nerovnost – týká se výsad bohatých a mocných. Její nárůst doprovází
vývoj civilizace.

·          hutnictví a zemědělství – chudáci a boháči

·          válka všech proti všem

·          „nejprohnanější plán“ bohatých: společenská smlouva, která fakticky sloužila jen bohatým

·          místo demokracie – aristokracie – z ní despocie

·          moderní despocií se uzavírají dějiny: návrat k počátku : Všichni jsou si znovu rovni,
protože nic neznamenají. Na začátku stála přirozená libovůle divocha, na konci stojí libovůle
despoty.


SPOLEČENSKÁ SMLOUVA (1762)

·          odcizení mezi lidskou přirozeností a společensko-právními poměry

·          společnost neumožňuje žít člověku autenticky a autonomně, ale má povahu vnějšího
nátlakového rámce, jemuž se jedinec musí přizpůsobit

·          Společenská smlouva - možnost překonání tohoto nepřirozeného a nesvobodného stavu
prostřednictvím státoprávní teorie založené na ideji společenské smlouvy.

·          společnost, která není ničena soupeřivostí osobních zájmů a individuálních tužeb po
poznání

·          jakýkoli návrat k přirozenému stavu odmítá jako nesmyslný a iluzorní – místo toho musí
být nastolen smlouvou nový řád

·          individua mají zůstat autonomní, ale současně má ve společnosti vládnout jednotná
univerzální zákonodárná vůle.

·          velmi omezující podmínky: „Za prvé, velmi malý stát, kde by bylo snadné shromáždit lid a
kde by každý občan snadno mohl znát všechny ostatní. Za druhé, velkou prostotu mravů, která brání
tomu, aby záležitosti byly početné a diskuse pichlavé. za třetí, mnoho rovnosti v hodnostech a
majetku, neboť bez ní by rovnoprávnost a rovnost v moci nemohly dlouho trvat. Za čtvrté, málo nebo
žádný přepych, neboť přepych je buď následkem bohatství, nebo činí bohatství nutným. Přepych kazí
bohaté i chudé, jedny majetkem, druhé chtivostí.“

·          uzavření smlouvy – občan odevzdává svá práva a získává ochranu a bezpečí, současně se
vzdává prosazování své vlastní vůle a svých vlastních zájmů: podřízení se celku.

·          zákonodárcem je „suverén“: souhrn všech podílníků smlouvy = „lid“. Smlouvu odevzdávají
lidé svá práva sobě navzájem. Právě lid jakožto neomezený vládce je složen z jednotlivců, kteří
uzavřeli smlouvu, a nemůže mít proto opačný zájem než jednotlivci.

·          Lid jako suverén může v podstatě vládnout třemi způsoby, jež se nazývají zastupitelská
demokracie, aristokracie a monarchie. Rousseau kritizuje vlastně všechny tři – preferuje tzv.
„přímou demokracii“

·          znamená to, že Rousseau by se hlásil k tomuto?




·          Rousseauova koncepce demokracie je založená na pojmu obecné vůle (volonté générale): ta
má zajistit soulad mezi autonomií jednotlivce a zákony, které stanovuje suverén-lid. Není to vůle
všech. Jedná se tedy o vůli, která směřuje k prosazování obecného zájmu, tj. zájmu, který sdílí
všichni smluvní partneři a jehož výsledkem má být obecné blaho.

·          „Mezí vůlí všech a vůlí obecnou je často velký rozdíl. Obecná vůle přihlíží jen k zájmu
společnému. Vůle všech přihlíží k zájmu soukromému a je jen souhrnem jednotlivých vůlí. ale
odečteme-li od těchto vůlí plus a minus, které se vzájemně ruší, zůstane jako úhrn rozdílů vůle
obecná“ (s. 238).

·          soukromé zájmy jsou přirozené, obecná vůle slouží k jejich korekci. „Kdyby nebylo
rozličných zájmů, sotva by se pociťoval zájem společný“ (s. 238). Je sice možné, aby se vůle
soukromníka shodla v nějakém bodě s vůlí obecnou, ale je skutečně nemožné, aby tato shoda byla
trvalá a stálá, protože vůle soukromníka tíhne podle své přirozenosti k poskytování přednosti a
vůle obecná k poskytování rovnosti“ 235)

·          Obecná vůle podle Rousseaua vzniká tehdy, když necháme protikladné zájmy, aby se
vyrušily.

·          „Kdyby nebylo bodu, ve kterém se všechny zájmy shodují, nemohla by existovat žádná
společnost. Společnost má být řízena jedině na podkladě tohoto společného zájmu“ (235). A blaho
všech, jež má být cílem každé zákonodárné soustavy se redukuje na dva předměty: svobodu a rovnost
(s. 259)

·          lid na základě obecné vůle stanovuje zákony – vláda dbá na jejich dodržování =
republika; jinak despocie

·          nedochází k odcizení mezi státní mocí a jednotlivcovou svobodou a autonomií: Každý
jednotlivec má práva jako vládce a povinnosti jako občan. Politická a mravní rovnost.

·          není zde svoboda ve smyslu libovůle – svobodu pojímá R. negativně jako absenci nátlaku:
je politická občanská svoboda.

·          díky participaci na utváření zákonů dochází k internalizaci přijatých zákonů. Jedinec se
začíná pokládat za součást celku. Tím považuje Rousseau za překonané odcizení mezi jedincem a
společností: individuum identifikuje s celkem a internalizuje si jeho zákony jako svoje vlastní

·          k tomu je nutná přeměna jedince: prvotní zákonodárce má „změnit každého jedince, který
sám o sobě je celkem dokonalým a samostatným, v součást většího celku, od něhož tento jedinec jaksi
obdrží svůj život a své bytí. Má být schopný změnit lidskou přirozenost, zdokonalit ji, nahradit
fyzickou a nezávislou existenci, kterou jsme všichni dostali od přírody, existenci dílčí a mravní.
Je třeba, aby člověku odňal jeho vlastní síly a nahradil je silami, jež jsou mu cizí a jichž nemůže
užívat bez pomoci jiného. Čím více jsou tyto přirozené síly umrtveny a vyhlazeny a čím větší a
trvalejší jsou síly získané, tím je zřízení dokonalejší a pevnější. Můžeme tedy říci, že
zákonodárství je na nejvyšším možném stupni dokonalosti tehdy, není-li žádný občan ničím, nemůže-li
nic, leda skrze druhé, a rovná-li se získaná síla celku nebo převyšuje-li součet přirozených sil
všech jedinců.“ (s. 249).

·          R. nechce společnost individuí, která jsou spolu jen kvůli tomu, že je to výhodnější –
on chce jednotný mravní celek, který je suverénem.

·          z perspektivy 21. století: děsivá převýchova lidí ve velkém, rozpštění individua v mase;
„veřejné blaho“ ospravedlňující cokoliv

·          hlásila se k němu fr. revoluce – Robespierre – Výbory veřejného blaha

·          Rousseau sám asi nebyl revolucionář; možná spis SS není program pro reformu, ale jen
východisko pro kritiku stávajícího uspořádání

·


VI. Epistemologie

·          návaznost na Locka

·          méně Descartes – přílišný apriorismu, spekulativnost racionalistických systémů

·          osvícenství nebylo v epistemologii racionalistické, ale spíše empiristické – odmítalo
metafyziku a spíše se blížilo agnosticismu


1. Locke

·          jeho pojetí povahy a dosahu lidského vědění ve IV. knize Eseje.

·          poznání = „vnímání shody či neshody našich idejí“ (IV,1,2). Vědění se týká pouze našich
idejí – nikoli toho, co reprezentují

·          klasifikace vědění:

·          - 1) intuitivní : bezprostřední vnímání shody či neshody idejí

·          - 2) důkazné: matematika, logika – shoda se nachází prostřednictvím důkazů

·          - 3) smyslové: vztah idejí a vnějšího světa: je nejméně jisté. Smyslové vjem
pravděpodobně reprezentují objekty vnějšího světa, ale není to jisté.

·          Z intuitivního poznání pochází intuitivní náhled existence vlastního já, demonstrativní
poznání dokazuje existenci Boha a smyslové pasivní poznání ukazuje existenci nějakého vnějšího
světa, o kterém v zásadě můžeme formulovat jen domněnky.

·          pozadí teologická antropologie: Bůh nám dal takové poznávací schopnosti, které
odpovídají našemu postavení v řádu stvoření a našim zájmům a potřebám (I,1,5)

·          Bůh ponechal mnohé věci záměrně nejasné, aby „srazil hřebínek naší přílišné sebedůvěře a
troufalosti“ (IV,14,2).

·          jako zkažené bytosti postižené dědičným hříchem jsme vybaveni pouze takovými
schopnostmi, které umožňují poznání stvořitele a morálních povinností během času zkoušky zde na
zemi (II, 23,12; IV, 14,2)

·          můžeme se jen domnívat, že svět se skládá z nevnímatelných částic: Na uspořádání částic
závisí „nejen všechny sekundární kvality těles, ale i většina jejich přirozených operací, a to, že
postrádáme odpovídající odlišené ideje jejich primárních kvalit, nás udržuje v nevyléčitelné
nevědomosti o tom, co o nich toužíme vědět“ (IV, 3,25).

·          k pochopení částic by člověk musel mít „mikroskopické oči“: „… tak by se dostal blíž
k odhalení uspořádání a pohybu drobounkých částí tělesných věcí, a u mnoha z nich by pravděpodobně
získal ideje o jejich vnitřním ústrojenství.“ (II, 23, 12, srov. IV, 3, 25)

·          Podle Locka nejsme schopni vytvořit „dokonalou vědu o přirozených tělesech“ (perfect
science of natural bodies). (IV, 3, 29) Důvodem je lidská disproporce vůči vesmíru, strukturální
nedostatečnost smyslů a neschopnost odhalit nutná spojení empirických idejí, jako je to možné při
důkazném poznání v matematice.

·          Z jednotlivých zkušeností se můžeme jen „dohadovat o tom, jaké účinky obdobná tělesa při
jiných pokusech pravděpodobně vyvolávají“, ale tímto způsobem nezískáváme jisté poznání, nýbrž
zůstáváme v „šeru pravděpodobnosti“ (IV,3,29)

·          Empirické poznání, odehrávající se „na základě zkušenosti a popisu“ (by experience and
history), vyvolává v Lockovi „podezření, že přírodní filosofie (natural philosophy) není způsobilá
k tomu, aby se z ní stala věda (science)“.  Proti tomu „morálka je náležitou vědou“ (morality is
the proper science) Esej IV, 12, 10-11

·          Empirismus jako filosofické stanovisko se tedy vyznačuje epistemologickým pesimismem,
neboť připouští, že o vnějším světě nemůžeme s jistotou vědět nic.

·          Lockův poukaz na nedostatečnost a omezenost našeho poznání sledoval praktický účel:
proti dogmatickými politicko-náboženskými systémy/ideologiemi, tj. x fanatismu – fanatik totiž vždy
„ví“. Agnosticismus byl výzvou k toleranci

·          osvícenci tento způsob uvažování převzali: nejhorší jsou ti, kteří si myslí, že mají
pravdu


2. Condillac (1715-1780)

·          vychovávali ho bratři – jedním z nich byl Mably

·          vystudoval teologii, 1741 vysvěcen na kněze

·          ve 40. letech sblížení s Encyklopedisty, zájem o epistemologii

·          1746 Esej o původu lidského poznání ( Essai sur l'origine des connaissances humaines)

·          1749 Pojednání o systémech (Traité des systèmes)

·          1754 Pojednání o počitcích (Traité des sensations)

·          rozvíjení Locka

·          Locke: snaha popsat genezi lidského poznání, ba celého vědomí, ze smyslových údajů

·          Locke stále předpokládal, že že součástí vědomí je jakási přirozená schopnost kombinovat
a spojovat jednoduché ideje, tedy srovnávat, usuzovat nebo chtít – tj. jakési apriorní, resp.
transcendentální formy poznání

·          Condillac byl radikálnější: původ ve smyslových počitcích mají i rozumové a volní úkony
jako třeba kombinování idejí a usuzování

·          vše se dá nakonec redukovat na jednoduché ideje – Condillacův program – tzv.
sensualismus

·          odmítnutí vnější a vnitřní zkušenosti – podle C. je to karteziánské reziduum u Locka.

·          Condillac demaskuje všechny duševní procesy jako proměněné smyslové vjemy – pomocí
analýzy: pokus o naturalizovaný popis fungování vědomí – definitivní autonomizace epistemologie
vůči teologii.

·          genetická metoda: Rozdělit předmět, tj. duši/vědomí, na jednotlivé segmenty jako je
pozornost, paměť, touha, emoce, usuzování etc. A pak popsat jak se tyto segmenty utvářejí ze
smyslových dat a z jiných segmentů. V podstatě jde o rekonstrukci celého vědomí zcela od počátku,
od nulového výchozího bodu –  epistemologický přirozený stav: bezvědomí bez zkušenosti a bez
jakýchkoli obsahů, které se postupně zaplňuje...

·          dva modely: 1) V Eseji o původu poznání – abstraktní bezvědomé „Já“, které začíná
vnímat. Condillac podrobně popisuje, jak se z jednotlivých smyslových počitků rodí celý myšlenkový
svět tohoto já. 2) V Pojednání o počitcích – model mramorové oduševnělé sochy, která má jen jeden
smysl a postupně začíná vnímat.

·          Molyneuxův problém: lékař William Molyneux, Lockův přítel. Dokáže slepec nabyvší zraku
odlišit zrakem kouli od krychle (které předtím rozenával jen hmatem)? Tj. stačí jediný smysl stačí
k tomu, abychom si vybudovali komplexní obraz vnějšího světa? Stačí např. dotykové vjemy k tomu,
abychom si udělali představu vizuálního? Podle Locka ano.

·          William Cheselden 1728 – provedení experimentu s vyléčeným slepcem: zrakem nedokázal
odlišit kouli od krychle; v roce 2003 – nové opakování experimentu – opět záporná odpověď;

·          v 18. století variace Molyneuxova problému – rozvíjení sensualistické epistemologie;
silná tendence k naturalismu: propojování epistemologie s medicínou

Condillacův genetický popis poznání:

·          epistemologický přirozený stav: „bezvědomí“ bez počitků; socha nebo „já“, které začínají
postupně vnímat

·          jednoduché vjemy – liší se intenzitou a tím zda přinášejí slast nebo bolest

·          z vjemů se utvářejí činnosti duše – první je pozornost, která plyne z rodílů mezi
počitky – je přítomností nejintenzivnějšího vjemu

·          z pozornosti a dalších vjemů se postupně odvozují další činnosti duše

·          pozornost: paměť – srovnávání – souzení

·          souzení – představivost – kontemplace

·          důležitost užívání znaků – díky nim se utvářející vědomí vysvobozuje ze závislosti na
aktuálních vjemech: vzniká reflexe jakožto přemýšlení.

·     paměť a představivost nás naučily volit si mezi představami, zpřítomnňovat si je různě pomocí
znaků. Už nejsme tedy otroky nejživějšího vjemu. Díky svým rozvinutým psychickým činnostem dokážeme
ovládat a řídit naši pozornost. Duše se stává nezávislou: „ujme se vlády nad sebou“.

·     Condillac se snaží vyvodit každou duševní činnost z předchozí činnosti. A všechny činnosti
mají vysledovatelný rodokmen k pozornosti a tedy také ke smyslovým vjemům.

·          abstrahování, přirovnávání idejí, skládání a rozklad idejí.

·          tvrdit, popírat, chápat …… všechny tyto kognitivní činnosti duše sjednocuje soudnost =
rozumné myšlení

·          nekognitivní činnosti duše: vůle a emoce

·          rozum  = výsledek uplatňování soudnosti: je výsledkem správně uplatňovaných kognitivních
činnosticí

·          rozumu protikladné činnosti: instinkt, jenž je neřízenou představitostí, jež však
přispívá k naší sebezáchově, ale vylučuje ostatní činnosti. A potom to je bláznovství, které
připouští ostatní činnosti, ale pod vedením neřízené představivosti.

·          další analýzy týkající se nekognitivních činností duše… s cílem dokázat, že všechny
činnosti duše se dají odvodit ze smyslových vjemů

·          podle C. se všechny činnosti duše vyvinou z jediného smyslu, např. z čichu. „Socha“ má
na počátku jen čich, díky němuž se postupně vytvoří i kognitivní schopnosti. Condillac byl
přesvědčen, že pokud k čichu přidáme další smyslové orgány vůbec nic se nemění: Schopnosti duše
zůstávají stejné, jenom se rozmnoží počet výchozích objektů pro pozornost.

·          čich, sluch, chuť a zrak nevytvářejí vědomí vnějšího světa: nestačí k tomu, aby si socha
uvědomila rozdíl mezi sebou a světem. Přesvědčení o existenci vnějšího světa získává socha/vědomí
jen díky hmatu – jen hmatem cítíme „ne-já“

·          C. sensualismus byl agnostický: skutečnost existuje, ale nevíme, jestli jí smyslová
reprezentace opravdu odpovídá

·          námitky a) racionální operace předpokládají jednotu vědomí, která není dána zkušenostně;
b) souzení je víc než jen srovnávání pojmů

·          C. sensualismus často využívali materialisté: Jestliže jsou činnosti duše odvozené
z vjemů vytvářených materiálními smyslovými orgány, pak se dá uvažovat o tom, že i sama duše je
materiální.



3. Helvétius (1715-1771)

·          1758 O duchu (De l’esprit)

·          1773 O člověku (De l'homme, de ses facultés intellectuelles et de son éducation)
(posmrtně)

·          v epistemologii návaznost na Condillacův sensualismus

·          „duch“ = schopnost myslet pocházejí ze smyslové zkušenosti

·          převádí všechny činnosti mysli na smyslovost

·          Paměť, soudnost, pozornost jsou podle něj jen projevy smyslovosti – vnímání počitků.
Soudit podle Helvétia znamená „vnímat vztahy mezi objekty“. Schopnost soudit tedy není nic jiného
než smyslové vnímání. Souzení = pociťování. v počitku jsou vždy obsaženy vztahy. A souzení je
konstatování těchto vztahů, a proto patří k počitku.

·          chyby v poznání vznikají na základě vášní, nevědomosti a špatného užívání slov

·          náchylnost k omylům se dá překonat pomocí vzdělání

·          způsob našeho pociťování/souzení je podmíněný zájmy. Naše poznávací aktivity jsou vedeny
naším ustrojením; a to buď povahovým (závistivec), profesním (klenotník) či jiným (spiklenec).
Proto je poznání vždy relativní.

·          v etice a teorii společnosti se H. snažil převést veškeré jednání na touhu po slasti a
realizaci egoistických zájmů

·          všechny zájmy se dají redukovat na hledání slasti a odstraňování bolesti

·          naturalizace etiky: lidé jsou jako fyzikální objekty řídící se zákonitostmi – řídí se
svými zájmy, které jsou motivovány touhou po sebezáchově a blahu

·          sebe-zájem musí být ve společenském stavu korigován zájmem obecným, který usiluje o
obecné blaho

·          „Člověk je spravedlivý, když všechny jeho činy směřují k obecnému blahu.“

·          k obecnému blahu má vést lidi výchova – indoktrinace

·          víra ve všemocnost výchovy – totalitní předělávání lidí ve velkém

·          Principu obecné prospěšnosti má být podřízena i pravda: má ovládat psaní historie i
studium věd.

·          Blaho celku legitimuje cokoliv: účel světí prostředky. „Vše se stává zákonným, ba i
ctnostným pro blaho obecné.“

·          „Společnost bývá nelítostná k jednotlivému“

·          V posledku je totiž jeho záměrem vytvoření spravedlivé a racionální společnosti, kde by
lidé za pomoci výchovy vytvořili ctnostnou společnost a „těšili se všem rozkoším, které se snášejí
s obecným blahem.“

·          víra v sociálně-integrativní funkci náboženství, antikleriální odsuzování církve, nikoli
náboženství

·          přirozené náboženství



4. Encyklopedie

·          potřeba popularizování a zjednodušování vědění – klíč k emancipaci od iracionálního
obrazu světa

·          začíná se naplňovat vize vědecko-technického ovládnutí přírody

·          velká obliba naučných slovníků v 18. století

·          V Německu zahájil knihkupec a vydavatel Johann Heinrich Zedler (1706-1751) vydávání
zdaleka největšího slovníku osvícenství, který se jmenoval: Grosse vollständige Universal-Lexicon
Aller Wissenschafften und Künste. Slovník vycházel v letech 1732-1754 a má 64 + 4 svazky dodatků.

·          Cyclopædia: or, An Universal Dictionary of Arts and Sciences (1728), kterou ve dvou
svazcích vydal knihkupec a vydavatel Ephraim Chambers.

·          1745 Le Breton – práva na překlad Cyclopaedie

·          1746 zahájení prací na Encyklopedii

·          50-60 lidí, Montesquieu, Voltaire, Roussaue, D’Alembert, Turgot, Quesnay); později
přibyli další, celkem se na celé encyklopedii podílelo asi 140 lidí

·          1750 Diderotův Prospekt k Encyklopedii

·          1. 7. 1751 - Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (Encyclopedie, ou
Dictionnaire raisonné des science, des artes et des métiers), sv. „A“

·          1752 2. svazek

·          1757 – Damiensův atentát na Ludvíka XV.

·          1757-1759 „krize encyklopedie“: Rousseau silně kritizoval D’Alembertovo heslo Ženeva
(Geneve) v 7. svazku

·          odchází D’Alembert, později i Voltaire a další...

·          1759 papež Klement XIII. uvrhl na Encyklopedii klatbu

·          od r. 1759 Diderot doma chystá další svazky

·          1762-63 svazky ilustrací

·          1765 - osmý až sedmnáctý („H“ - „Z“) svazek

·          náklad 4000 ks, Francie 26 mil. obyvatel, 6 mil. gramotných, jen 400 000 přečetlo za rok
více než knihu

·          tři zásadní texty: Diderotův Prospekt k Encyklopedii, D’Alembertova předmluva a heslo
„Encyklopedie“ v samotné Encyklopedii (v českém překladu Encyklopedii).

·          1) Cíle Encyklopedie: cílem Encyklopedie je „shromáždit vědomosti rozptýlené po povrchu
země; vyložit jejich obecný smysl lidem, se kterými žijeme, a odevzdat je lidem, kteří přijdou po
nás; aby ta práce dřívějších staletí nebyly neužitečné pro staletí, která budou následovat, a aby
naši vnuci, kteří budou vzdělanější, byli zároveň ctnostnější a šťastnější a abychom nezemřeli,
aniž jsme se zasloužili o lidský rod.“

·          v Diderotově Prospektu: „Vynasnažíme se pouze o to, abychom je [poznatky] předali
budoucím pokolením. Při otevření našeho slovníku pak budou moci říci: takový byl tehdy stav věd a
umění. Ať i ona přidají své objevy k těm, které jsme zaznamenali my, ať dějiny lidského ducha jeho
výtvorů postupují od věku k věku až do nejvzdálenějších století a ať se Encyklopedie stane
svatostánkem, kde budou lidské znalosti v bezpečí před zlými časy a násilnými převraty.“ (Prospekt,
s. 39).

·          a) víra                   v kontinuální pokrok

·          b) smyslem Enc. je urychlení pokroku

·          c) kontinuální pokrok poznání je přerušován vnějšími katastrofami (sopky, barbaři) –
Enc. jako Noemova archa vědění pro časy úpadku

·          2) Funkce – emancipace

·          a) přehledný obraz světa bez předsudků

·          b) zpřístupnění praktických poznatků (např. technologických)

·          3) Metodické principy – řetězec

·          představa, že všechna jsoucna tvoří řetězec (great chain of being – catena aurea). Tento
řetězec sahá od anorganických věcí ke složitějším: od kamenů k rostlinám, živočichům a člověku. Pak
přesahuje do imateriálního světa a ústí nakonec v Bohu.

·          Enc. měla odrážet tento řetězec v podobě abecedně řazených hesel propojených odkazy

·          všechno vědění bylo vztaženo k ústřednímu článku řetězu – Encyklopedie nemá ambici
popsat totalitu světa: má ambici vysvětlit svět z hlediska člověka a z hlediska užitečnosti vědění
pro člověka.

·          struktura vědění odvozená z Bacona: paměť, rozum, imaginace


·



·     diderotovo trojičné dělení oborů podle vztahu ke zkoumané látce: vědy, svobodná umění a
mechanická umění. Součástí vědění se stávají i mechanická umění, která tradiční epistemologie
nepovažovala za vědění.

·     http://realtennissociety.org/diderot-and-alembert-encyclopedie/

·     teorie a praxe byly ještě oddělené

·     snaha o vytvoření genealogického stromu vědění: Strom věd u Descarta: Kořeny tvoří
metafyzika, kmen tvoří fyzika a větve tvoří praktické obory: lékařství, mechanika a etika.
Descartův strom vědění je ovšem statický, věčný a neměnný. U osvícenců je to už obraz genealogický,
živý, vývojový. Osvícenci se snažili zachytit, jak vznikaly jednotlivé vědy a jednotlivé poznatky


VII. Ontologie: Materialismus


Osvícenský materialismus – základní rysy a kontext

·          sloučenina mnoha směrů: kartezianismus, spinozismus, leibnizismus, renesanční
aristotelismus, biblická kritika, nová mechanistická věda, deismus, empirismus, atomismus etc.

·          především však vědy o živé přírodě a medicína

·          materialismus není výsledkem uznání newtonovské fyziky a kosmologie; nebyl
fyzikalistický či mechanistický, ale vitalistický

·          1) materializace fyzikálního světa: vše, co existuje, je hmotné. Hmota není pasivní jako
v mechanicismu. Podle Newtona je svět trvale závislý na bohu; gravitace jakožto základní strukturní
prvek vesmíru je projevem boží působení („continuous miracle“). Podle osvícenců je hmota aktivní a
schopná samoorganizace a je citlivá v různých stupních.

·          2) redukce duše (mysli) na mozek a tělo: každý mentální jev je tělesný jev.  Neexistuje
duchovní substance. Myšlení je důsledkem fyzických procesů v našem mozku. Dvě stanoviska: a)
tendence k panpsychismu – k představě oduševněné hmoty, která byla inspirována Leibnizem. b)
tendence k redukci myšlení na vnímání: Condillaca, Helvétius aj. : myšlení je pouze důsledkem
dráždění našich citlivých smyslových orgánů. Pojem duše je nadbytečný – nebo je naturalizován:
výsledek fyziologických procesů v mozku

·          3) založení ontologie na vědách o živé přírodě/biologii a medicíně: Paradigmatem
materialistické ontologie byly biologické procesy. Biologizující nebo vitalistický redukcionismus

·          lékař a botanik Hermann Boerhaave (1668-1738) – osvícenci jen rozpracovávali jeho
mechanistickou koncepci živé přírody

·          inspirující biologické jevy

·          a) Trembleyho polyp. Abraham Trembley (1710-1784), 1740 – tzv. nezmaři (hydra) se
rozmnožují dělením a neomezeně regenerovat. Nezmarova nesmrtelnost = důkaz bytostné aktivity hmoty;
hmota je stejně jako polyp organická, aktivní, živoucí, nezničitelná

·          b) Spontánní rozmnožování. Karteziánsko-newtonovská věda neměla vysvětlení vzniku
života. Antoni van Leeuwenhoek (1632 -1723): objevil spermie. Nematerialisté: spermie nesou
preexistující bytost, která pochází u duchovního zárodku vloženého božskou prozřetelností.
Materialisté: Na základě nezmarových schopností vlastností tvrdili, že molekuly hmoty samy o sobě
jsou schopné dát spontánně vzniknout organickému životu

·          intenzivní diskuse především ve 40.-60. letech

·          materialismus: spíše vitalistické kořeny: medicína + Leibniz (molekuly jakožto částečky

hmoty, o kterých materialisté hovořil byly materializované Leibnizovy monády – jakožto principy

inherentní aktivity hmoty.















La Mettrie (1709-1751)

·          studoval medicínu v Německu a v Holandsku o Boerhaaveho

·          kritika tradiční medicíny

·          hlavní teze: všechny duševní schopnosti člověka jsou kauzálně podmíněny fyzickými
vlastnostmi jeho organismu.

·          1745 Přírodopis duše (Histoire Naturelle de l'Âme)

·          úprk z Francie do Holandska

·          1748 Člověk stroj (L'Homme Machine)

·          úprk z Holandska do Německa, do Postupimi k Friedrichu II.

·          1748 Člověk rostlina (L'Homme Plante)

·          jeho smrt byla předmětem posměchu

·          výlučně zájem o člověka

·          naturalistický přístup

·          proti kartezian. dualismu

·          empirismus

·          La Mettrie pojímal svůj materialismus v určitém smyslu jako řešení psychofyzického
problému

·          striktní monismus – jedna substance

·          mozek má v sobě má v sobě hmotný aktivní princip, jenž La Mettrie nazývá duší. Duše
zaniká s tělem. Duše je nadána citlivostí, tj. dokáže vnímat a cítit, tj. je propojená s tělem.

·          Lidská mysl je spojena s tělem – experimenty

·          z toho, že nerozumíme tomu, jak může hmota myslet, neznamená, že tomu tak není

·          není třeba postulovat duchovní substanci; experimentálně je jasné spojení vědomí s tělem

·          La Mettrie tak vydával svůj materialismus za výsledek empirie. Ve skutečnosti se ale
jednalo o metafyzický postulát, který je empiricky stejně neprůkazný jako víra v nehmotnou duši.


Denis Diderot (1713–1784)

·          učitel angličtiny

·          práce na Encyklopedii od r. 1745

·          1746 Filosofické myšlenky (Pensées philosophiques)

·          1747 rukopis Aleje či procházky skeptikovy (La Promenade du sceptique, vydáno 1830)

·          1749 Listy o slepých k ponaučení vidoucím (Lettres sur les aveugles à l'usage de ceux
qui voient)

·          1753 Myšlenky o výkladu přírody (Pensées sur l'interprétation de la nature).

·          1769 Rozhovor d’Alemberta s Diderotem (Entretien entre D'Alembert et Diderot) a
D’Alembertův sen (Le rêve de D'Alembert) (vydáno 1830)

·          1773 kontakty s Kateřinou II. Velikou, cesta do Petrohradu

·          poslední desetiletí – romány: Jeptiška, Rameaův synovec, Jakub fatalista

·          vesrmír tvoří velký řetězec bytí, Spinoza a Leibniz

·          poznatky biologie a medicíny

·          neexistuje hybatel, ani teleologie; univerzum je deterministické s prvky nahodilosti:
odchylky zajišťájí možnost diverzifikace a novosti

·          myšlnka vývoje: proti fixismu (víře v neměnnost přírody a druhů); vznikají a zanikají
nové druhy

·          Člověk je také jen momentálním výsledkem vývoje, nikoli završením stvoření

·          „Jestliže v živočisné i rostlinné říši jedinec takříkajíc začíná, roste, trvá, odumírá a
mizí, nemohlo by tomu být právět tak i s celými druhy? Kdyby nás víra nepoučovala, že živočichové
vyšli ze Stvořitelových rukou takoví, jaké je vidíme, a kdyby byly povolena i sebemenší pochybnost
o jejich počátku a konci, nemohl by se snad filozof domnívat, že byly zvláštní prvky živočišnosti
od věčnosti rozmístěny a smíseny v mase hmoty, že k jejich sjednocení došlo proto, že k němu dojít
mohlo? Nemohl by předpokládat, že zárodek utvořený z těchto prvků, prošel nekonečným uspořádání a
proměn, že získal postupně pohyb, čití, ideje, myšlení, rozvažování, vědomí, pocity, váště, znaky,
gesta ,zvuky, artikulované zvuky, jazyk, zákony, vědy, umění? Nemohl by být toho mínění, že tyto
jednotlivé změny od sebe oddělují milióny let a že u něj dojde ještě k dalším změnám, k dalšímu
neznámému vývoji?“ (O výkladu přírody, 104).

·          není to předchůdce Darwina; chtěl ukáazt autonomiii přírody

·          Příroda tedy není odrazem nějakého duchovního nepozorovatelného a neměnného řádu. Pro
něj se už příroda proměňuje v čase

·          neexistuje počátek světa v čase: svět je sousledností mnoha vesmírů

·          Původní newtonovsky orientovaný spinozosvký monismus obohacuje ve vrcholných spisech o
leibnizovský vitalismus a pluralismus.

·          asi díky nezmarovi dospěl k přesvědčení o nejasnosti rozdílu mezi živou a neživou
přírodou

·          hmota je samorganizující se a aktivní; základní jednotkou je organická molekula jako
princip aktivity

·          Hmota jakožto souhrn organických molekul je nadána ústřední vlastností citlivostí

·          citlivost je kategorie, s jejíž pomocí Diderot chce překonat rozdíl mezi živou a neživou
přírodou, mezi duchovnem a hmotou, mezi myšlením a látkou.

·          vnímání a myšlení jsou projevem fyziologických funkcí orgánů nadaných citlivostí

·          Člověk tak již v přírodě nepředstavuje výjimku. Neodlišuje se od hmotné přírody
esenciálně, resp. substanciálně, tedy na základě předpokladu imateriální duše.

citlivost inertní a aktivní: „Socha je tedy obdařena citlivostí inertní, a člověk, živočich a snad
i rostlina jsou nadány citlivostí aktivní“ (Rozhovor, s. 116).

transformismus: současníci věřili v inherentní oživenost hmoty, z níž mohou povstat samoplozením
živé organismy (larvy komárů ve vodě z rybníka). Podle Diderota to znamená, že každá věc je
v podstatě jinou věcí: „Všechno je ustavičný tok… Každý živočich je více či méně člověkem, každý
nerost více či méně rostlinou, každá rostlina více či méně živočichem. (…) Každá věc je více či
méně jakoukoliv věcí, více či méně zemí, více či méně vodou, více či méně vzduchem, více či méně
ohněm, více či méně náleží do jedné říše nebo do říše druhé… protože neexistuje žádná vlastnost, na
které by se nějaké jsoucno nepodílelo“ (Sen, s. 142)

·          inertně citlivá hmota se mění v aktivně citlivou a naopak: V trávicím ústrojí dochází ke
„zčivočišnění“, k probuzení molekul, v nichž je najednou spuštěna aktivní citlivost, tím jak se
stávají částí našeho organismu během vstřebávání jídla.

·          Diderot se stavěl především proti fyzikalistickém redukcionismu skutečnosti na
mechanické interakce hmotných částic – podobně jako se proti němu stavěl Leibniz.

·          mechanistická fyzika tenduje k matematiazci, ale pak není schopná vysvětlit život a
myšlení, a proto začne postulovat dualismus duchovní substance a mrtvé, pasivní hmoty


Paul Heinrich Dietrich von Holbach (1723-1789)

·          napsal do Encyklopedie několik přírodovědných hesel

·          1754 dědictví včetně zámku nedaleko Paříže

·          měl důvěru režimu, přesto publikoval (anonymně) nejradikálnější spisy fr. osvícenství

·          1752 -1766: mineralogie, chemie

·          1660-1770: proticírkevní a protináboženské výpady

·          1770-1789: sociální filosofie a etika

·          česky vyšlo: Kapesní bohosloví čili Stručný slovník křesťanského náboženství (1767);
Systém přírody aneb zákonů tělesného a duchovního světa (1770); Zdravý rozum neboli přirozené
představy v protikladu k představám nadpřirozeným (1772); Společenský systém neboli přirozené
zásady morálky a politiky s kritickým pojednáním o vlivu vlády na mravy (1774).

·          byl asi nejrazantnějším materialistou 18. století, ale nebyl nijak originálním
myslitelem

·          monistický materialismus pojil s emancipačními, politickými cíli

·          Sekulární pojem přírody a světa měl podle něj současně vést k šíření pokroku a
k postupnému ovládnutí přírody člověkem, jakož i k vytvoření lepší a spravedlivější společnosti.

·          ontologie : věčná hmota složená z atomů

·          člověk je hmotný a nemá duši

·          hmota je citlivá – inertní a aktivní citlivost

·          striktní determinismus – nejen v přírodě, ale i ve společnosti a v lidském myšlení

·          epistemologie: sensualistický agnostik; naše představy jsou odrazem předmětů, které
působí na naše orgány,

·          Myslet znamená pro Holbacha cítit modifikace mozku

·          Hranice zkušenosti jsou hranice poznatelnosti

·          mpžeme znát zákony věcí

·          přenášení fyzikálních zákonitostí do antropologie a soc. filosofie: hlavním spojujícím
prvkem je analogie mezi fyzikálním principem setrvačnosti a morálním principem sebezáchovy.

·          Projevem touhy po sebezáchově jsou sebeláska a zájem. Sebeláska plyne z úsilí po
sebezáchově; diktuje člověku, aby usiloval o vlastní blaho. Blaho je pak podle Holbacha tvořeno
požitky, jež vznikají užíváním předmětu našich tužeb. Zájem je usilování o nějaké konkrétní blaho,
o konkrétní požitek.

·          neexistuje pro všechny stejné štěstí/blaho

·          tradiční cíle etiky (směřování k bohu, občasnké ctnsoti atp.) nahradilo materialistické
osvícenství materiálními požitky: ty jsou přirozené (a proto dobré): v tom smyslu, že odpovídají
ustrojení lidských bytostí a jsou v souladu s kauzálním řádem kosmu

·          i když lidé sledují vlastní zájem a vlastní blaho nevznikne jejich soužitím společnost
poživačných sobců

·          racionální a vzdělaný egoista se na cestě za štěstím musí stát altruistou –
z egoistických důvodů: Jeho vlastní štěstí totiž předpokládá štěstí druhého. Blaho celku má tak
vyšší hodnotu než blaho jednotlivce, protože z blaha celku se odvíjí blaho všech zúčastněných:
„blaho jednotlivců může vyplývat jen ze štěstí celku“. Holbach v zásadě metafyzicky věřil
v koincidenci a harmonii individuálního a obecného zájmu: věřil, že často sledování partikulárního
zájmu může vést k obecnému blahu, které se zpětně promítne i do jednající osoby.

·          kritika náboženství; chtěl dokázat, že teologii pěstují kněží ve svém zájmu; postavit
nejsvětější pojmy do ironického světla; odhalit nerozumnost teologických pojmů a rozpory bible;
odhalit parazitismus kněží a mnichů; vtisknout lidem do hlavy, že duchovenstvo se neoprávněně
obohacuje, že neomylná církev neexistuje a že představa nesmrtelnosti je podvod stejně jako
zázraky, jež jsou důsledky přirozených příčin; dokázat, že boží práva jsou nadpráva duchovenstva,
tajemství víry prostředkem k odírání lidí, náboženství legitimuje despotismus.

·          uvědomoval si útěšnou úlohu náboženství, ale současně poukazoval na to, že omy nikdy
nemůže být lepší než pravda

·          byl přesvědčený ateista – ale ateismus je jen vědeckou teoriií pro osvícenou elitu

VIII. Filosofie dějin


1. Voltaire (1694–1778)

·          především literát, dramatik a básník

·          1717 – uvěznění v Bastille

·          1726 – další uvěznění, emigrace do Anglie: empirismus, deismus, newtonismus,
konstitutční monarchie

·          1728 – návrat z Anglie

·          psaní poezie a tragédií

·          1733 markýza du Chatelet, panství Cirey – 15 let pobytu

·          1733 Filosofické listy

·          1734 Pojednání o metafyzice

·           1734 Elementy Newtonovy filosofie

·          biblická studia

·          1750-1753 pobyt u Friedricha II. v Prusku

·          1755 – pozemek u Ferney nedaleko Ženevy, velkolepé panství – továrna na hodinky, výroba
hedvábí

·          1755 – zemětřesení v Lisabonu: odmítnutí metafyzického optimismu

·          1759 Candide

·          50. léta : spolupráce na Encyklopedii

·          1764 Filosofický slovník

·          60. léta: kritika církve, antiklerikalismus, deismus

·          1778 – návrat do Paříže, po dvou měsících umírá

·          na počátku 18. století platil ještě křesťanský výkald dějin: Stvoření světa, SZ,
Kristus-NZ, čerkání na parúsii; „světový týden“: šest dní a den odpočinku: šest období a sedmé:
Boží království; propojení s chronologií: 90. žalm ve SZ (90,4): „Tisíc let je ve tvých očích, jako
včerejšek jenž minul, jako jedna noční hlídka“. Svět sestává z šesti tisíciletých období. Teologové
v novověku odhadovali, že svět je tak 5500-5800 let starý, takže zbývá pár století nebo desetiletí;
očekávání apokalypsy

·          1756 Esej o mravech a duchu národů (Essai sur le Moeurs et l’Esprit des Nations),
předmluva La philosophie d’histoire

·          zaměřeno proti Bossuetovi (1627-1704) - Discours sur l’histoire universelle (1681): zde
biblické pojetí dějin; dějiny spásy, světské dějiny jako nepříliš podstatné: jsou řízené boží
Prozřetelností a směřují k naplnění Božího plánu

·          a) Voltaire nezačíná stvořením světa, ale popisem dějin a kultury Číny – ztělesnění
kultury na stejné úrovni jako evropská, a přece mnohem starší (než SZ): dějiny křesťanství nejsou
dějinami světa. Po Číně se Voltaire zabývá Indií, Persií, Arábií a pak teprve Řeckem, římskou
republikou, římským císařstvím a pak teprve dějinami křesťanské Evropy. Křesťanské dějiny se tak
stávají jen malou enklávou v rámci mnohem obsáhlejších dějin světa. Až dosud se dějinami světa
entocentricky a christocetnricky myslely dějiny židovstva a křesťanstva, nyní jsou subjektem
všechny lidské kultury na celé planetě. Vznikají tak univerzální dějiny, na kterých se podílejí
všechny lidské společnosti.

·          b) SZ dějiny jsou plné vraždění; čínské dějiny = rozvoj rozumu a budování mravů a
kultury. Podstatou dějin není šíření křesťanské zvěsti, ale nárůst civilizovanosti. Dějiny se mění
ve štafetu předávání rozumnosti a civilizovanosti, kterou momentálně drží Evropané. Podstata dějin
nespočívá v politických dějinách království a ve sledu jejich panovníků: subjektem dějin nejsou
říše, ale přičinlivost lidí v různých sférách mimo politiku.

·          c) Hlavními nepřáteli civilizačního pokroku jsou dogmatická náboženství a politické
války. Náplní dějin je tedy podle něj boj mezi silami pokroku a rozumu na jedné straně a silami
nerozumu, zpátečnictví a temnoty. Jednoduchý bipolární model dějin.

·          d) Cílem dějin není poslední soud. Bůh mizí z dějin a na jeho místo nastoupil člověk.
Tvůrcem dějin už není Bůh a jeho Prozřetelnost, ale člověk, který utváří události a dává jim směr.
A člověk, resp. jeho blaho a štěstí, je také smyslem dějin:

·          e) přehodnocení chronologie dějin: dějiny lidstva už nejsou svázané do úzkého rámce 6000
let; otevřená budoucnost


2. Condorcet (1743-1794)

·          matematik, který působil ve Francouské akademii věd

·          1789 – vstup do politiky; poslanec Národního shromáždění

·          1793 – jakobíni ho prohlásili za nepřítele Republiky

·          1794 – osm měsíců se skrýval, po zatčení zemřel

·          v úkrytu před revolucí napsal oslavný spis na revoluci: Náčrt historického obrazu
pokroků lidského ducha (Esquisse d’un tableau historique des progrès de l’esprit humain) 1795

·          Náčrt  má deset částí: 9 fází vývoje lidstva + budoucnost

·          vychází z antropologie a politické ekonomie: teorie socioekonomických stádií: lovci,
pastevci, zemědělci a řemeslnické/průmyslové společnosti. Přechod mezi stádii umožňuje ekonomický
nadbytek.

·          první tři stádia jsou antropologicky univerzální, čtvrtým začíná historický výklad

·          Čtvrté období tedy popisuje svět antického Řecka, páté zhruba svět římský. Šesté období
popisuje dějiny od pádu Říma do jedenáctého století – tj. do křížových výprav. Sedmé období
popisuje vrcholný a pozdní středověk. Osmé období zhruba pokrývá renesanci, deváté období přibližně
17. a 18. století. Desáté období obsahuje náčrt budoucích pokroků lidského ducha.

·          přenesení myšlenky teoretického nebo vědeckého pokroku na dějiny: Vědění je pro
Condorceta primární historický i sociální faktor. Nadbytek je výsledkem uplatňování vědění.

·          pokrok vědění měl negativní polohu: boj s předsudky, dogmatismem a fanatismem

pozitivní poloha: kumulativismus – ten se z oblasti vědění přenáší jako sociální pokrok do oblasti
společnosti a politiky: stále více se rozšiřují pokrokové ideály jako náboženská tolerance,
demokracie, volný trh, republikanismus, láska k vlasti atp.

·          dějinné zrychlování: vše je stále rychleji lepší.

·          Francouzská revoluce – triumf rozumu ve všech oblastech

·          nevyhnutelnost pokroku: lidstvo je odsouzeno k trvalému úprku dopředu, k nepřetržitému
sebepřekonávání, k popírání všeho stálého a trvalého.

·          z nevyhnutelnosti plyne možnost předvídání budoucnosti: desáté stadium: zrušení
nerovností – majetku, vzdělání, pohlaví

·          cílem dějin už není nějaké statické trvání dokonalosti, ale neomezené zdokonalování -
„…la perfectebilité de l’homme est réellement indéfinie“. Smyslem dějin se stává samotný pokrok:
samotný pohyb dopředu, ustavičné zdokonalování postačuje jako náplň dějin

·          tři rysy progresivistisických dějin:

·          a) Dějiny jsou singularizované: dílčí dějiny různých národů a společností v jeden
gigantický, globální příběh o pokroku lidstva. Condorcet stejně jako osvícenci totiž předpokládá,
že existuje jakýsi jednotný subjekt dějin – totiž lidstvo. 1) jeho představa lidstva je bytostně
eurocentrická; 2) nic takového jako lidstvo neexistuje – existuje suma jedinců homo sapiens, ale
nikoli jednotný subjekt, který by procházel dějinami

·          b) Legitimizace násilných akcí. Pokrokáři všech zemí se vždy ochotně ve jménu pokroku
chápali zbraní. Sami se přitom považovali za ty, na jejichž straně stojí dějiny. Domnívali se a
domnívají se, že jednají ve jménu nevyhnutelnosti dějin, že jen uskutečňují, co je nevyhnutelné a
že mají právo likvidovat všechno, co není podle jejich názoru dostatečně progresivní.

·          c) Uznání bonity proměnlivosti. Tradiční evropská metafyzika: adorace neměnného.
V progresivistické filosofii dějin se dosavadní zlo – proměnlivost – stala dobrem. Posedlost
změnami a reformami. Úprk do budoucnosti. Zlo pomíjivosti však také zaručuje pomíjivost zla.



________________________________

[1] I. Kant, „Odpověď na otázku: Co je to osvícenství“, Filosofický časopis 41 (1993), s. 381-394,
zde s. 381.

[2] C. A. Helvétius, Výbor z díla, přel. E. Čapek, Praha 1953, s. 146.

[3] P. H. D. Holbach, Kapesní bohosloví čili Stručný slovník křesťanského náboženství, přel. J.
Ježek, Praha 1957, s. 89, 132.

[4] Tamtéž, s. 148.

[5] J. le Rond d’Alembert, Výbor z díla, přel. J. Veselý, Praha 1989, s. 43.

[6] Tamtéž, s.  60.

[7] Tamtéž, s.  106-7.

[8] G. B., Mably, Výbor z díla, přel. J. Jermář, M. Renský, Praha 1958, s. 44 n.