RUNO SCHUIZ PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ nioBoiř' it riíctir HRMO 4 (? Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988 SRPEN 1 V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení. Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni. Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den *kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik\ al a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- objevovali necekané véci. V dolních pokojkh bydleli priručí a v noci n.i^ mnohdy budilo jejich sténáni, vyvolávané nočními můrami. V zime byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a Svíčkou před sebou plašil hejna stínů, které pale po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápající spáče ze spánku tvrdého jako kámen. Při svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se line vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivé nohy a s ponožkou v tulu se i ušte chvíli oddávali rozkoši zívání -zíváni proraženého až ke smyslnosti a k bolestné křeči patra jako při prudkém zvraceni. V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez- hlavých trupů dal najednou do nepřirozeného pavoučiho běhu, V t č dobe začal můj otec churavěr. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, re trávil cele dny v posteli, obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z octárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek. Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a hni davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se ai k nepřicetnosci- Vzpomínám si, že jsem ho jednou, když jsem se pozdě v noci ptohudil ze spánku, uviděl, jtk "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a tak dává před bezradnou matkou najevo své pobouřeni- Jinédnv býval klidný, soustředěný a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů. Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený rnezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kyve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín. Chvi krm m; mu hlava vynořovala z toho účetniervi, jako kd chtěl zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který byl Suchý a hořký, a bezradně se rozhlížel, jako by něco hledal. V té době se stávalo, že se ttie vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho důvěrně milovaný nástroj. Byla to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdelená na unce a naplněná tmavým roztokem. Otec se s dm přístrojem spuiov.il dlouhou gumovou hadici, podobnou pokroucené bolestné pupeční litaci uvln 22 2i šňůře, OC1 mu temněly a do zbledle tváre se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakési zvrácené rozkoše. Potom opét následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osariHJccrmni monology. Když rak seděl ve světle stolni lampy, obložen polštáři ve veliké posteli, a pokoj nabýval obrovských rozmeru nahoře ve si inu ahažúro, jenž bii spojoval s velikým živlem městské noci 3ta oknem - i bez díváni otec pociťoval, že ho prostor nhrůsrá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi I V/ díván: slyšel ten komplot plfký ipJktgncckýcii, koketních zamrkaní oček rašících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a cemných úst, která se usmívala. Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě více do práce n kalkuloval a sčítat, neboť se bál prozradit hněv, který jim lomcoval, a bránil se pokušeni vrhnout ses prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plné hrsté oněch kadeřavých arabesek, oněch svazků oči a uši, které £e sebe vyblouznila noc a které ted rostly, zmnoho-násobovaly se a nepričetné si z mateřského pupku temnoty vymýšlely stříle nové výhonky a odnože. A uklidňoval se, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly sc, ztrácely listí a kvěiy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit. Potom za štěbetáni tapetových ptáků ve žlutém zůmnim úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem. Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, že je pohroužen do zapeklitých kontokorentů* jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřnosti. Zadržoval dech a naslouchal. A když sc jeho 7rak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho uklidňoval. 24 Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhům, které na něho dotíraly, a odmítal je jako něco absurdního, Ve dne se to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónni Úvahy, vedené polohlasné a plné humorných meziher a sprýmovného škorpení. Ale v noci sc ty hlasy .zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádněji byl o něco řádán a slyšeli jsme, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo. Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratně a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl sc v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat. Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který sc teď, široce rozkročen na ohrovskěm porcelánovém nočníku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zprohýbanm, nad nimiž sc jcšič výše zvedal jeho cm a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů. Byl to dialog hrozný jako řeč hromu. Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchlá hněv i-in a pli\:i|iu kletby Nudivaje sc viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležkiho na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o kottsolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutou k horním okennim tabulkám, na kterých sc ncsivůrné zplošťoval jeho masitý nos. 25 Slyšel psem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, slyšel jsem, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, nářků a brozeh. Chvílemi hlasy utkhaľy a tiše se choulily jako šelestěni vetru v nočním komíně a potom opět vybuchovaly velkým, hlučným bii lasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s temným /ie i váním utevřelo okno a plachta temnoty prolet la pokojem. V záři blesků jsem spatřil, jak utec v rozevlátém prádle M ítraš-ným zaklenim vylévá mohutným iplichantern obsah ľiotinkn nki ,:■ do noci, šumící jako mušle. II Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima. Přikrčený p-iid obrovskými polštáři, s divoce naježenými thnmäŕi šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- ponořen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitosti. Zdálo by se, íe se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasitě hádal, usilovné a vášnivě vyjednával, přesvědčoval sea prosil, a potom sc zase zdálo, že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaložením veškeré horlivosti a výmluvnosti usmiřit- Ale pokaždé se tyin halasně schůze, plne horoucích temperamentu, nakonec tříštily v kletbách, zlořečeni a nadávkách. Potom nastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidněni <°i blažené pohody ducha. Na posteli, na stole a na podlaze byly opět rozloženy velké Folianty a jakýsi benedilítýnský klid se rozhostil ve světle lampy nad bílými pec j nami a nad otcovou schýlenou šedivou hlavou. Ale když se matka pozdě večer vracela z krámu, 01 ec ožíval, volal ji k sobě a hrdé ji ukazoval skvělé barevné obtisky, kterými pečlivě vylepil stránky hlavní účetní knihy. Všichni jsme si v te době všimli, že se otec den po dni začal rinensuvat jako ořech, který se vc skořápce sésychi, Ten zánik však nebyl ani v nejmetlšim doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, Ic se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivosc zlepšuji. Často se v té době hlasité a štébetavé smál, přímo se zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal si po celé hodiny v různých tóninách „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal se n:i skríň, á přikrčen u sttopu, cosi přerovnával ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených- Někdy si stavěl dvě židličky přúti sobe, vzepřel se rukama o opěradla, houpal mihama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvář ich výrazy obdivu a povzbuzeni. S Robem se zřejmě smířil docela. Někdy se v noci v okně ložnice objevovala tvář vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dohrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož zpěvávé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových světů. 2tt 17 Za dlouhých:, pološerých odpoledni té pozdni zimy nalézal můj otec občas na celé hodiny do kuní bálů přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovné hledal U oběda se často stávalo, žc když jsme všichni usedli ke smlu, otec chyběl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do stolu, než vylezl z nějaké skříně, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepříčetným a pohrouženým do spletitých záležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn Někdy se vyškrábal Ha konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybné, přikrčené póze. se Hodeným 7.rakcm a s vychytrale usměvavým výra/cm tam setrvával po celé hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout. Prestali jsme si vjímat těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby sc úplné osvobodil od tělesných potřeb, po týdny nepřijímal potravu a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pto kterě jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Vcčl>č zaneprázdněný, chorohně roznícený, s ruměnci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás. Zvyklí jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to detinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té době- už mizel někdy na mnoho dní, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt. Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme si na ně, i když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu vétši pozornost. Přestali jsme ho prosté brát na vědomí, tak velmi se vzdálil ode všeho, co je lidské a co je skutečně. Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly s lidikou pospolitosti, To, co z něho ještě zůstalo, ca trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejné ncpostížitelně jako šedivá hromádka smeti kupici se v knutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiště. 2i 29 PTÁCI Vimv.I', žluté, nudou naplnene zimní lIív, N ú rud Ion a-nii poltfýval deravý- potrhaný a přilij krátký ubrus sněhu- Na mnoho střech už nestačil, a rak tam trčely černé nebo rezavé šindelové krovy a vikýře, obsahující zaťažené prostoty půd - černé, zulicliMtelc kmedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzper temné plíce zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nove kominy a dymniky. v noci vyrostlé a itucním vichrem vyduté, černé píšťalky cfábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které se, podobny živým terny m lupenům, usazovaly večer na větve stromů n kosi cla .1 potom se opět naráz třepetavě zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje mi sto na vetvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky kopru, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žlutti pruhy svítáni. Díly ztvrdly zimou A nudou jako loňské bochníky chleba. Lidé je načínali tup v mi noii, bez chuti a s lenivou ospalosti. Otec už nevycházel z domu. Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohne a vychutnával slanou, kovovou příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v picnu komína třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku něco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektivě -v blízkosti malovaného nebe, stropních arabesek a ptáku - mu bylo dobře. Od věci praktického života se čím dál víc vzdaloval. Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti příštího „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidné a v nepřítomné tváři mu to Škubalo. Stávalo se, že ji najednou zaklinavym pohybem ruky přerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke skvíte v podlafce a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvyssi důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozumeli smutnému pozadí oněch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru. Matka na něho neměla žádný vliv, velkou úctou a pozornosti zato zahrnoval Adélu, Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonií, nikdy neopomněl být jejím svědkem a sledoval se směsi strachu a roisko&nického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo t n téměř nad jeho síly. Z očí mu v těch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho tělem 31 otřásal a rozkošnická křeč orgasmu. Byl tak lechtivý, že to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k nemu Adéla napřáhla prst s pohybem naznačuji*; i m lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal pres všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečné v posledním z nich padl břich cm na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela proto nad oiccm téměř neomezenou moc. V té dohč jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zvířata Nejprve to byla vášeň lovce a umélce zároveň, ale byla v tom možná i hlubsi zoologická sympatie ke spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence. Teprve v pozdější EÉB vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hluboce hříšnou a přirozenosti odporu-jici podobu, kterou by bylo lépe nevyťahoval na denní světlo. Začalo to nasazováním ptačích vajec- 5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodnená ptačí vějte a dával je vysedět velkým belgickým slepicím- Lihnuti takto získaných písklat, pravých monster tvarem i vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V těch příšerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narození široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v těch ještěrkách s útlým nahým tělem hrbáčků se těžko dali tušit budoucí pávi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v košíkách, zvedal ten draci potěr na tenkých krčcích slepé, bělmem zarostlé hlavy a nehlasně pípal nemými chřránky. Můj otec chodil podél polic 12 v zelené zástěře jako zahradník kolem skleníků s kaktusy a vábil ven z nicoty ty slepé mechýře, pulsující životem, ona nemotorná břicha, pnoucí se tápavé ke světlu Zu několik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do světla, naplnily sc místnosti barevným štěbetáním ■ mihotavým švitořením nových obyvatel. Usadili se na rámech záclon a na římsách skrini a uhnízdili se v housti cinových větvi a arabesek mnohoramenných visacích lamp. Když otec studovní velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, že z nich ta opeřená Fantasmata uletaji a naplňuji pokoj harevným třepetáni m, plátky purpuru A Útříky safíru, médčnky a Stfibra. Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici sc hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné vstoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetajici se ve vzduchu, kreré sc nakonec uvelebovaly v horních částech pokoje. V paméri mí utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a S tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky. Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jehož celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a který « řídil Železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálni m postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bolavým bělmem, k < li é ^e strany zatahoval na zřítelnici, ;ib\ ^. úplné uzavřel do koilternplace své důstojné samot v - vypadal se svým kamenným profilem jako starší bratr mého otce, Stejná hmota těla, šlach i pomačkané tvrdé kůže, Steine vyschlá a kostnatá tvář a stejné zrohovatélé hluboké oční důlky. Dokonce i otcovy ruce s hrubými klouby a dlouhé hubené dlaně s vypouklými nehty n mely Bvúu analogii v kondorových spárech. Když jsem ho t;ik vidť-l špit, nemohl jsem se obránit dojmu, že mám před sebou mumii -vyschlou, a proto zmenšenou momiJ svého otce. Mám dojem, že ani matčině pozornosti neunikla Olia podivná podobnost, třebaže jsme na tóro téma nikdy nemluvili. Příznačné je, zc kondor uži val nočníku společně s otcem. OtťX 9* nespokojil s nasazováním stále nových exempláru, ale poradil na pude ptačí svatby, posílal na námluvy, přivazoval do skulin a Jit v půdě vábné a roztoužené nevesty a nakonec dosáhl toho. že se střecha našeho domu, obrovská lomena šindelová střecha,, stala skutečným ptačím shromaždištěm, archou Noemovou, ke které z dalekých krajů přilétali okřídlené* všeho druhu. Dokonce ještě dlouho po likvidaci ptačino hospodářstvi se udržovala v ptačim světě tato tradice našeho domu a v období jarního puto váni spadávala mnohdy na naši strechu celá oblaka jeřábů., pelikánů, pávů a všelikého ptactva. Po krátké slávě via k tento podnik vzal brzy a smutné za své. Záhy se tM. Itůitm f»36 námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli se zdálo, že z toho ltmírového medu, z téch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnéjšiho nd pol cd ne. Ale ta šťastná chvile míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který- byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné šedi. Usedali jsme ke stolu, při ručí si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bez tradice a bez tváře- Ale když sc na Stole objevila misa s rybou ve skelném rosolu, dvě velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako znak zverokruhu, poznávali jsme v nich erh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatné j srne si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jim onen den dostal bvou fyziognomii. Přiruči jej pojídali slavnostně s důstojností kalendářového ceremoniálu. Pokojem se siřila vůně pepře. A když, uvažujíce O heraldice následujících dnů týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na mísách zůstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme viichrii, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá. Adda S tím zbytkem, který ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky. Za řinčení hrnců a splicháni studeně vody energicky likvidovala těch několik hodin do soumraku, kterc matka pruspávala na Otomaru. V jídelně se už mezitím připravovala scenérie večera. S rekvizitami svého remesla sc tam zabydlovaly švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vsiupovak do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma i cucků a plátna s černou dřevěnou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koutě, dohlížela mlčky na práci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli přijímala icjich péči a Hchotky. s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části šatů, prostehované hilou nití. Pozorně a trpelivé obsluhovaly ten mlčící idolr kters nedokázala nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosně jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nichž odmotávaly nitě, a stejné pohyblivé, obratnýma rukama manipulovaly s kupou hedvábí a sukna, štěkajícími nůžkami se okusovaly do její barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou lakýrkovou nožkou, a kolem nich rostla hromada od-střižků, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plevy kolem dvou vybiravých a marnotratných papoušku. Křivě čelisti nožek se skřípavé rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků. Děvčata nepozorné šlapala po pestrých odstřižcLcb a lnvděčrié -se v nich hrodita jako ve smetišti nějakého potenciálního katnevaki nebo v skladišti haraburdí nějaké velké, neuskutečněné maškarády. S nervózním smíchem ze sebe střepávaly hadříky a očima lechtaly zrcadla. Jejich duše a rychlé kouzelnici ví jejich rukou nebylo v nudných šatech, které zůstávaly na stole, ale v téch stovkách odsťřižkú, v těch lehkomyslných a přelétavých hoblinách, kterými mohly zasypat celé město jako barevnou Fantastickou chumelenici. Najednou jim bylo horko a otvíraly okno, aby v netrpělivosti svého 4D 11 osamocení a v Lačnosti po cizich tvářích spatřily aspoň hezejmennou tvář noci, přitisknutou k okenní tabuli. Ovívaly si rozpálené tváře před zimni noci, která vzdouvala záclony, odhalovaly si rozehřáté dekolty, planouce vzájemnou nenávisti a tivalitou a odhodlaně bit se o pierota, kdyby jim ho temný závan noci přinesl na okno- Ach, jak málo chtěly ty divky od skuteŕnosii! Měly všechno samy v sobě, mely v sobě všeho nadbytek. Ach, byl by jim stačil pierot vycpaný pilinami, jedno, dvé slova, na která ui dávno čekaly, aby mohly vpadnout do své dávno pripravené rob-, ku-tá se jjm drala tia ústa, prosáklá sladkou a strašnou hořkostí a divoce vzrušující jako stránky románu, jež polykaly v noci spolu se slzami kanoucími na rozpáleně ruměnce tváří. Při jedné ze svých pozdních potulck po bytě, podniknutých řa Adéliny nepřítomnosti, narazil otec na tuto tichou večerní seanci Chvíli stál s lampou v ruce v tmavých dveřích sousedního pokoje, okouzlen tou scénou plnou horečky a chorobných ruměnců, tu u idylou z pudru, barevných papirků a atrnpanu, již sloužila za smysluplné pozadi zimni noc. oddechující mezi vzdutými záclonami na okně. Nasadil si brýle, několika kroky se přiblížil, posvítil si na divky lampou, kterou držel v ruce, a dokola je obešel. Průvan od Otevřených dveří zvedl záclony: divenky se nechaly prohlížet a kroutily SC v bocích, poblýskávaty emailem oci, lakem vr/:ijnitk střevíčků a přezkami podvnzků pod šatečky vzdutými větrem; od&třižky se jako krysy daly na útěk po podlaze k pootevřeným dveřím tmavého pokoje a můj OtCC si zkoumavě pruhližel osůbky, které každou chvíli vyprskly smíchy a polohlasně šeptal: „Genus 42 avjum , , nemýlimdi se, scansores nebo pistacci . . . pozoruhodné, neobyčejně pozoruhodné." Toto náhodné setkání se stalo počátkem celé série seanci, při nichž se mému otci rychle podařilo očarovat obě dívenky kouzlem své podivuhodné osoboosti. Odměnou za konverzaci, plnou galantnosti a vtipu, kterou jim vyplňoval prázdnotu večerů, dovolovaly divky nadšenému badateli, aby studoval strukturu jejich stihlých a laciných teliček. Docházelo k tomu v průběhu konverzace, s důstojnosti a eleganci, která i nejriikantilčjsim bodům onoho zkoumáni odnímala zdáni dvojšmysliiOsti, Když udhrnoval punčošku z Pavlinína kolena a zamilovanýma očima studoval kompaktní a ušlechtilou konstrukci ohybu, říkal můj otec: „Jak plna půvabu a |ak iťiistná je fotma existence, kterou si ženy vyhrály. Jak krásná a prostá je teze, kterou vám bylo dáno vyjevil vašim životem. Ale s jakým mistrovstvím a s jakou Finesou se přitom žcoy zhostufi svého úkolu. Kdybych odložil úctu před Stvořitelem a chtěl se zabývat kritikou stvořeni, volal bych: „Méně obsahu a více formy! Ach, jak by světu ulevil ten úbytek obsahu. Více skromnosti v zá-mérech, více zdrženlivosti v nárocích - páni demiurgové - a svět by byl dokonalejší!" volal Otec, přávé v okamžiku, kdy jeho ruka vylupovala Pavlín i no bílé lýtko ŕ púut punčošky, V tu chvi li stanula v otevřených dveřích jídelny Adéla, jež nesla tác sc svačinou. To bylo ptvni setkání těch dvuu nepřátelských sil od chvíle velkého střetnutí- My vÉíchni, kdo jsme byli účastni toho setkáni, jsme prožili chvílí velké obavy. Bylo nám nevýslovné irapné stát Se svědky nového pokořeni už tak těžce zkoušeného muže. Můj otec 41 H celý zmatený zvedl z pokleku a tvár sc mu postupne zabarvovaľi siále temnejším přílivem studu- Ale Adéla se nečekané ocitla na výši situace S úsměvem přistoupila k Otci a cvrnkla mu do nosu Na tcnin signál Polda s Pavlínou radostně zatleskaly, zadupaly nožkama, zavčsiW sc z onou stran do otce a obta učily s ním stůl. Tak se diky dobrosrdečnosti dtvek zárodek trapného konfliktu rozpi v mil ve vk-obecném veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným přednáškám, které můj otec, okouzlený půvabem toho malého a neviniiéh /-ira. i-fni&VtfV. kuim Í92B Adélin vypjaty střeviček se lehce chvěl a leskl jako hadí jazýček. Otec se pomalu se sklopenýma očima zvedl, jako automat udělal krok dopředu a klesl na kolena, 1-iimpa v tichu syčela a v houšti tapet héžely sem a tam výmluvné pohledy, letěly šepoty jedovatých l.i/ykii, klikatím myšlenek . . TRAKTÁT O MANEKÝNECH POKRAČOVÁNI Prtitiho večera se otec chopil s novou vervou svého nejasného a spletitého tématu- Lineatura vrásek se mu rozvinovala a svinovala s rafinovanou prohnanosti, V každé spirále byla ukryta střela ironie. Ale chvílemi inspirace rozšiřovala kruhy jeho vrásek, a ty pak rostly jakýmsi ohromným, vířivým desem a v mlčcnlivých volutách unikaly do hloubi zimní noci. „Figury v panoptiku, mé dámy/' začal, „to jsou mučednické parodie manekýnu, ale ani v té podobě je neznevažujte, Hmota nezná žerty, Je vždy plna tragické vážnosti. Kdo si troufá myslet, že si lze zahrávat 3 hmotou, Žc ji lze formovat jen žertem a žr do ní žert ilevroste á okamžitě nevsákne jako osud a jako předurčení? Dovedete si představit bolest, tupé, neosvabozené utrpení, do hmoty zakuté utrpení figuríny, která neví, proč je sama sebou a proč mu si setrvat ve formě, která ji byla násilím vnucena a je pouhou parodii'' Chápete tu moc výrazu, formy a dojmu, tu tyranskou svévoli, s jakou se vrhá na hezbrannou kládu a zmocňuje se ji jako vlastní despotická a panovačná duše? Dáte nejaké hlavé z cucků a plátna výraz hněvu 52 a zanecháte ji jednou provždy s tím hněvem, třesem a napětím, uzavřenou do slepé zlosti, pro niž není odlivu. Dav se směje té parodii. Plačce, mé dámy, nad vlastním osudem, když vidíte bídu uvězněné hmoty, utiskované hmoty, která neví, kým je a proč je a kam vede to gesto, které ji bylo jednou provždy vtisknuto. Dav se směje. Chápete strašný sadismus, opojnou, dcmiurgickou krutost toho smíchu? Vzdyf bychom přece měli plakat, mile dams , nad vlastním osudem při pohledu na o ho host hmoty, znásilňované hmoty, na niž je pácháno hrozné bezpráví. Z toho pramení, milé dámy, strašný smutek všech šaškovských golemů a všech figurín, tragicky zadumaných nad svou směšnou grimasou. Zde jc anarchista Luccheni, vrah císařovny Alžběty, zde je Draga, démonická a nešťastná královna srbská, zde je geniální mladík, naděje a pýcha rodu, kterého zahubila nešťastná náruživost onanie. O ironie těch titulů, toho předstíráni! Jc v tě ženštině skutečné něco z královny Dragy, její dvojník ivlii ,!s;mii nejvzdálenéjši stín její bytosti ŕ" Ta podobnost, to zdaní a co jméno nás uspokojuje a nedovoluje ptát se, kým je sám o sobě ten nešťastný tvor. A přece to nékdo musí být, dámy, někdo anonymní, někdo hrozný, někdo nešťastný, někdo, kdo nikdy ve svém hluchém životě neslyšel o královu é Draze . , . Slyšeli jste za noci strašné vyti těch voskových figurín, zavřených v jarma řečních boudách, žalostný chór těch panáků ze dřeva a porcelánu, bušících pěstmi do stěn svých žalářů?" Na otcove tvári, rozvichřené hrůzou věci, které vyvolal z temnot, se vytvořil vit vrásek, trychtýř, k tety rostl do hloubky a na -ji Ůř4 r 5/4 7 • |fii. ŕCm&r minHuílMiŕÓm. pchož dně hotelu strašlivé prorocká oko. Vousy sc mu podivné zježily u véchty a štětky chlupů, vyrážející z bradavic, piha nosních direk, se načepýřily ve svých korincich. Tak tam stál strnule, s planoucíma očima, a chvěl se vnitrním pobouřením jako autumat, který se zasekl a zastavil v mnvém hodě. Adéla vstala ze židle a poprosila nás, abychom přimhouřili oko nad tím, co se za chvíli stane. Potom přistoupila k otci a s rukama v buk, předstírajíc zdůrazněnou rozhodnost, požádala velmi zřetelně ..........................., .,................. Dívenky seděly Strnule se sklopenýma očima a podivné zdřevěnělé . . . 5Í> TRAKTÁT O MANEKÝNECH DOKONCENt Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu těmito slovy: ..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdnosti. Měl jsem na mysli něco jiného." A tu začal otec pred očima tvořit ubraz oné - jím vysněné „generatiů aequivocat', jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pseudovefletacc a pseudofauny, zpLozcnců fantastická Fermentace hmoty. Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamně. Ve skutečnosti to byly bytosti amorfní, bez vnitřní struktury, plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Škála moffoloRÍi. kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba Forem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje. 57 Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na, různé impulsy, a přesto vzdálené opravdovému životu - bylo možno stiskat tím, že človék zavŕšil do roztoků kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto koloi-dy se po nékolika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, připomínajících nižší organismy fauny. U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatovat proces dýchaní a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků. Nieméné ryto primitivní formy nebyly ničim ve srovnáni » bohatstvím tvarů a s nádherou pseudofauny a pseudofléry, které se někdy objevují v určitém, přesné vymezeném prostředí. TimtO prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience Lidského sněni, i rumiště, přeplněná humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vyráží krátkodobými generacemi, které prudce a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžitě zhasly a uvadly. V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po väech kadencich rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii r k ý povlak - barevná a rozbujelá plíseň. „7aiisté vire, mě dámy," vykládal můj otce, „že ve starých hytech bývají pokoje, na něž se zapomíná. Nenavštěvovány po celé měsíce, uvrhli v npušrěriťisti n k/i Starými zdmi x někdy se stává, tt se sumy v sobe zakukluji, zarůstají cihlami, a jednou provždy vypadlé i naši paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci- Dveře, které do nich vedou z jakési podesty zadního schodište, mohou být domácimi obyvateli tak d louh n přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu fantastickou kresbou puklin a rýh." „Jednou jsem vstoupil," pokračoval otec, „časné rána na sklonku zimy po mnoha mésicich nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem těch pokojů. Ze všech škviř v podlaze i ze všech řim* a výklenků vyrážely tenké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného šepotů, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramennou lampou i podél skříni se asachvívaly trsy nežných stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem az k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely v tom listoví obrovské bílé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém od kvétáni." „Byl jsem šťasten," říkal otec, „pro ten necekaný rozkvět, který naplnil ovzduší mihotavým šelestem a lahodným Šuměním, sypoucím se jako pestré konfety mezi tenkými proutky větviček. Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace příliš bohaté aury vyděluje a zhmotňuje to chvatné rozkvétáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů " .,Než nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvětu. Celá ta klamná Fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou událostí podivné simulace hmoty, která působí dojmem života." Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, tryskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybné a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pscu-dohmota a kataleptická emanace mozku, která se v některých při-padech rozrůstá z ůst uspaného pres celý stůl li naplňuje celý pokoj jako rozbujelá řídká tkáň, jako astrálni těsto na pomezí těla a ducha. „Kdoví,1" říkal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentárnich podob života, jako uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a stolů, toho ukřižovaného dřeva, teth tichých mučedníku kruté lidské vynalézavosti? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dreva a jejich spojení v jedné nešťastné osobnosti? Kolik statých moudrých muk je v mořených žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skrini. Kdo na nich rozpozná stará, ohoblované a k nepoznání oleštérié rýhy, úsměvy a pohled y V* Když to říkal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného «0 6L Minováni vrásek a podobala se sukům a žilováni starého prkna, z něhož byly ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne do tstavu strnulosti, který se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval: .,.Stará mysticko plemena balzamovala své nebožtíky. Do zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóně stál otec -vycpaný, vydělaná kůže ženy byla pod stolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, který měl vc své kajuiě lampu v podobě meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovači z icho zavražděné milenky, Na hlavě měla obrovské jeleni parohy. V tichu kajuty ta hlava, zavesená u stropu mezd větvemi parohů, pomalu otevírala řasy očí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. HLavonožci, želvy a obrovití krabi, zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mnoho-ramenné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šli a šli na miste . . Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usta-ranosti a zármutku: „Mám snad zamlčet," hovořil tlumeným hlasem, „že se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v propletenec pumových střev a že moje ubohá scsircnicc ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimních noci? Může byt něco smutnějšího než- člověk proměněný ve spleteninu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak jsou dezorientovány jejich city, jak se rozplývají sestrcnicc provázela í v všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně." HAch, už to nevydržím, nemohu to poslouchat!"" 2 1 1 1 I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ." Dívky vstaly, Adcb přistoupila k i>tci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk a zděšené začal couvat před Adél.nym kývajícím se prstem. Adél* 7a nim vytrvale šla, hrořtla mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína živla a protáhla se. Obr s Poldoy se o sebe opřely rameny a pohlédly si s úsměvem do něj. til NIMROD Celý srpen onoho roku jsem si vyhrál s malým, báječným pejskem, který se jednoho dne octl na podlaze na4i kuchyně, neohrabaný, pistiti, vonici jcšič mlékem a ncmluvněctvim, » nezformovanou, zakulacenou a chvejki se hlavičkou, nožky rozeapené do síran jako kttek a nejjemnej&L, mékoulinká srst. Na prvni pohled si tenhle drobeček života získal všechen obdiv a všechnu nadšeni chlapecké duíc- 7 jakého nebe tak nečekané Spadl ten miláček bohů, milejší srdci než ncikrásnéjší hračky? Že také staré, naprosto nezajimavé myčky nádobi přijdou někdy na tak nádherné nápady a přinesou z předměsti - ve zcela časnou, transcendentálne tanni hodinu -takového pejska do naši kuchyně. Ach, člověk přitom - bohužel - nebyl, ještě se nenarodil z temného lůna spánku a už se to štěstí uskutečnilo, už na nás čekalo, ležíc nemotorně na studené podlaze v kuchyni a nedoceněné Adélou a domácími lidmi. Proč mě neprobudili drivl Talířek mléka na podlaze svědčil o Adéliných materských pudech, ale svědčil bohužel také o chvílích minulosti, pro mne nenávratné ztracené, a 0 rozkoších adoptovaného mateřství, na nichž jsem se nepodílel. Ale přede mnou ležela ještě celá budoucnost. Jaké nekonečno zkušenosti, experimentů a objevů sc nyní otvíralo? Před mou nem sytnou zvědavostí se zde odhalovalo tajemství života a jeho n<-\/a kladnější mystérium, převedené na prostší a dosažitelnější Formu, vhodnou na hráni. Bylo nevýslovně zajímavé mit pro sebe takový drobeček života, takovou částečku věčného tajemství v tak zábavné a nové podobě, budicí bezmeznou zvědavost a skrytý respekt SVOU cizotou i nečekanou transposicí útku života, stejného jako nás, do formy odlišné, do Formy zvířecí. Zvířata 1 Cil nenasytné zvědavosti, exemplifikace záhady života, jakoby stvořená proto, aby člověku ukázala člověka tim, že rozkládá jeho bohatství a komplikovanost na tisk kaleidoskopických možnosti a každou dovádí do nějakého paradoxního extrému, do nějaké přepjatosti jednoznačného charakteru. Neobtíženo spletí egoistických zajmú, k tete kali vztahy mezi lidmi, otevíralo se /de srdce plné sympatii pro cizí emanace věčného ži\'ota, plné milostné, součinné zvědavosti, která byla maskovanou žízni po sebepoznáni. Pejsek byl sametový, teplý a pulsoval malým, chvatným srdcem Měl dva měkké plátky uší, namodralá kalná očka, růžový čumáček, do kterého bylo mošno strčit hez jakéhokoli nebezpečí prst, a něžné a nevinné tlapky s dojemnou růžovou brada vičkou vzadu nad šlapkami pŕednkh nožek, Žravě a netrpělivé jimi lezl do misky s mlékem, chlemtal tekutinu růžovým jazýčkem, a když se nasytil, zvedl žalostné malou tlamičku s kapkou mléka na bradě a nemotor ně se vyhrabával z mléčné koupele. i: i I Jeho chůze - to bylo neohrabané otáčeni šikmo stranou v nerozhodném směru po irochu opilé a rozechvělé cáre, Hlavním rysem jeho duševního rozpoloženi byla jakási neurčitá zasadni lítost, osiřulost a bezradnost - neschopnost zaplnit něěim prázdnotu života mezi senzacemi krmení. Projevovalo se to bezdéčností a nedůslednosti pohybů, iracionálními záchvaty nostalgie, žalostným kňučením a neschopnosti najit si vlastni misto. Dokonce i v hlubinách spánku, ve kterém potřebu opřit se a přitulit musel uspokojovat tím, že použil své vlastni osoby svinuté do chvějícího se klubíčka, ho provázel pocit osamoceni bez domova, Ach, ten život -mladý a útlý Život, vypuštěný z důvěrné temnoty, z prítulného tepla mateřského luna do velkého, cizího a příliš světlého svéta - jak se krči a couvá, jak se s odporem a znechucením zdráhá přijmout to představeni, které mu nabízejí. Ale pomalu malý Nimrod (dostal totiž to hrdé a bojovné jméno} přichází životu na chul Obraz mateřské ptajednoty, který jej dosud výlučné ovládal, ustupuje kouzlu mnohosti. Svět mu začíná strojit nástrahy, Neznámá a kouzelná chuŕ různých jídel, čtyřůhclnik ranního slunce na podlaze, na který je tak příjemné si lehnout, pohyby vlastních údů, vlastni tlapky, ocásek, šelmovsky vybízející k tomu, aby si s nim hrál, laskání lidské ruky, pod nimž pomalu dozrává jistá svévolnost a veselost, která napíná télo a z niž se rodí potřeba zcela nových, prudkých a riskantních pohybů to všechno si ho kupuje, přesvědčuje a láká, aby přijal experiment života a smířil se s nim A ještě jedno. Nimrod začíná chápat, že to, co se mu zde pod- srrkujc, je v podstate přes všechno zdáni novosti něčim, do tu uí bylo - bylo mnohokrát, nekonečně mnohokrát. Jeho ičJo poznává situace, dojmy a predmety. Ve skutečnosti ho to všechno už příliš neudivuje. Pred každou novou situaci se ponoři do svč paměti, do hluboké paměti těla, poslepu horečné hledá - a někdy se stává, že v sobě najde už hotovou příslušnou reakci moudrost po kolen i, která byla uložena v jeho plazmě a v jeho nervech. Nachází určité činy a rozhodnuti, o kterých sám nevěděl, žc v něm už dozrály a že čekaly jen na to, aby mohly vyskoěít- Scenérie jeho mladého života, kuchyně s vonnými džbery, s utěrkami složitých a dráždivých vůni, s klapáním Adéliných pautoFličkú a s jejím halasným pobíháním už ho neděsí- Zvykl v i považovat ji za svou doménu, zdomácněl v ni a začal ši ve vztahu k ní vytvářet nejasný pocit při náležitosti, otčiny. Pokud ovšem na něho nepadlo kataklysma v podobě drhnuti podlahy - onoho aktu, jimž byly rušeny přírodní zákony, se špli-chanci teplého louhu, umývajicimi zespodu všechen nábytek, a s desivým šoupáním Adélina koštěte. Ale nebezpečí míjí, usmířené a nehybné koste leží tiše v koutě a schnoucí podlaha prijemne voni mokrým dřevem. Nimrod, se znovu vraci ke svým normálním právům a ke svobodě na vlastním ůzemi, pocirnjc nepřekonatelnou touhu chytat zuby za statou houni na podlaze a cloumat ji ze všech sil napravo a nalevo. PaciFikace živlů ho naplňuje nevýslovnou radost i - Najednou zůstane stát jako do země vrytý: před nim, na nějaké tři pejskovské kroky, se sune černá ohyzda, příšera, která se rychle pohybuje na proutcich spousty pomačkaných nohou. Do lihnibi otřesený Nimtod sleduje pohledem šikmou CCStu blýskavého brouku a napjaté pozoruje ten plochý, bezhlavý a slepý trup, nesený nepřirozenou pohyblivosti pavoucích nohou. Při tom pohledu se v něm vzdouvá, dozrává a bobtná cosi, čemu sám ještě nerozumí, cosi jako hněv nebo strach, ale spíše prijemný a spojený se záchvěvem sily, sebevědomí a agresivity, A najednou dopadá na přední tlapky a vyráží ze sebe hlas, který je ještě jemu samému neznámý, ciz.i a který je zcela nepodobny obvyklému kňučeni. Vyráží ho jednou, ještě jednou a pak ještě jednou ten k vin diskantem, který každou chvíli selže. Ale nadarmo apostrofujc brouka tím novým jazykem, zrozeným z náhlého nadšeni. V kategoriích švábího rozumu neni místa pro takovou tirádu a brouk pokračuje ve své šikmé výprave do rohu místnosti pohyby posvěcenými odvěkým švábím rituálem. Avšak pocity nenávisti nemají ještě v pejskově duši trváni a sílu. Nově probuzená životni radost proměňuje každý pocit ve vcselotit, Nimrod ještě štěká, ale smysl toho štěkáni se nepozorované změnil, přešel ve svou vlastni parodii a stal w.j v podstatě projevem touhy vyjádřit nevýslovnou zdařilost tohoto skvělého životního-předat*' veni, plného pikanterie, nečekaných záchvěvů a point. PAN V koutě mezi zadními stenami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvnra, ichn ncivzdálenějai a poslední odnož, uzavřená mezi komoru, záchod a >adni stenu kurníku - mrtvá zátoka, za kterou už nebyl žádný východ. Byl to nejvzdálenejší mys, Gibraltar toho dvorku, zoufale bijící hlavou o slepou ohradu z vodorovných prken, poslední stenu tohoto sveta, která všechno uzavírala. Zpod jejich omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žila hnijícího mastného bláta, která nikdy nevysychala - jediná cesta, která vedla přes hranici ohrady do svéta Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazeni, až uvolnilo jedno Z mohutných příčných prken, My chlapci jame pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velkou omšelou fošnu z. brleni. 'lák jsme vytvuriJi průlom a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého svéta, A tam se rozkládala velká, 70 zdivočelá stará zahrada. Pořidku roztroušeny v mohutných skupinách, rostly v ni vysoké hrušně a rozložité jabloně, obsypane stříbrným šelestem a kypící síťkou belavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená iráva pokrývala prachovým kožichem zvlněny terén. Rostla tam obyčejná trávovirá luční Stébla » pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželi a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonici li st k y popenců a hluchavek A lýko-vité, třpytivé a rzí kropenaté jitrocele, z kterých vysoko vyrážely klasy s hruhýmí červenými zrny Celá ta květena, zmuchlaná a pé-rov i té kvjiŕá. bvla prosycená Lahodným ovzduším, prostoupeni blankytným větrem a prosáklá oblohou Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcováni s povětřím se listy a výhonky pokryly nežnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a bělavá vrstvička snoubila listy s ovzduším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných zadumáni mezi dvěma záblesky slunce, Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými lodyhu m i plnými mléčné šVavy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobo perná tých kouli mlíči, které se závanem větru rozsypávaly a nehlasné vsakovaly do blankytného ticha. Zahrada hýla rozlehlá, rozvětvená do několika odnoží a měla různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí. nej- 71 jemnejší a ncjkypŕejši zeleň. Ale jak postupné klesala dn hluhtn druhé odnože a norila se do stínu mezi zadní sieňou opuštěné sodovkám} a dlouhou rozpadávající sc a1i stodoly, nápadné *e zachmuŕovala. stávala sc nevrlou a nevšímavou, divoce a nepořádné zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezí zdmi /iráciľla veškerou míru a upadala do šilenství. Tam to už nebyl sad, ale záchvat pomatenosti, výbuch vzteku, cynická ne-stoudnost a prostopášnost. Rozběsněny sc tam roziahovaly a průchod svým vášním dávaly rozpustilé a zdivočelé zmuchlániny lopuch - obrovské čarodějnice, svlékající si za bílého dne široké sukně a shazující ze sebe sukni za sukni, až nakonec jejich vzduté, šelestivé a děravé cáry pod sebou pohřbívaly svými pomatenými pláty celé to svárlivé a parchanti plémě. A nenasytné sukně otékaly a roztahovaly se, kupily se jedna na druhé, nadýmaly se a navzájem se překrývaly a vzdutá masa jejich lupenových plátů přitom rosila a rostla až k nízkému okapu stodoly. A tam jsem ho uviděl, jedinkrát v životě, v polední hodině oblou Zené žárem. Byla to chvíle, kdy se zešílely a divoký čas vyprošťuje ze žernouru událostí a jako zběhlý tulák s křikem utíká horempádem přes pole. V tu chvíli se léto, už nekontrolované, bez míry a rozvahy rozrůstá na celém prostranství, rozrůstá se s divokým náporem všemi směry a přerůstá do svého dvojnásobku a trojnásobku, do jakéhosi jiného, zvrhlého času, do neznámé dimenze, do ílleOGtvi. V tu hodinu mé poscdL touha chytat motýly, vášeň pronásledo vat ty mihotavé skvrnky, ty bludné bílé plátky, třepetající se v ohnčném vzduchu neobratnou klikatinou. A v tu chvíli se stalo, sc jedna z těch jiskřivých skvrnek v letu rozpadla na polovin a potom na třetiny - a to chvějící sc, oslnivé bílé trojbodi mé ved jako bludička přes šílenství bodláků, spalovaných sluncem. Zastavil jsem sc až na pokraji lopuch, neboť jsem si n* inniř,d vkročit do té hluché prohlubně, A vtom jsem ho uviděl Ponořen po ramena do lopuchů, seděl přede mnou na bobku. Viděl jsem jeho hrubá ramena ve špinavé košili a odporný cár kabátu. Seděl tam, přikrčen jako ke skoku, s rameny shrbenými jako pod nesmírným břemenem. Celé jeho tělo prudce oddechová lú vypětím a z měděné, na slunci se lesknoucí tváře se lil pot. N c hýbal se a zdálo sc, že se těžce namáhá a že bez hnuti zápoli s nějakým obrovským břemenem. Stál jsem, přikován jeho zrakem, který mé sevřel jako do klešti. Byla to tvář tuláka nebo opilce. Chomáč špinavých pačesů sc mu ježil nad čelem, vysokým a vypouleným jako kamenný bochník omletý řekou. Ale to čelo bylo rozryto hlubokými vráskami. Nevím, zda se to bolest, palčivý žár slunce nebo nadlidské vypětí tak vtisklo do té tváře a napjalo její rysy k prasknuti. Černé oči se na mne upřely s vypětím nej vyššího zoufalství nebo bolesti. Ty oči se na mne dívaly a nedívaly, viděly me a vůbec mě neviděly. Byly to pukající bulvy, vytřeštěné nejvyššim vzrušením bolesti nrbi> lIi;iv úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v těch chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spásným ostrovem, ke kterému dtnážel s vypětím všech sil jako trosečník zmitany po mnoho dní a noci na režimureném moři. Po paměti zapadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poloze, opačným směrem, hlavou dolů, zabořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič proplovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil vc spánku s těmi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 mísil tělem jako obrovskou diíi těsta, do které se propadal, a za šerého úsvitu 74 71 se budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci A tak, napůl vyvržen z tůni spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslů na okraji noci, hrudi lapal po vzduchu a peřiny kolem něho narůstaly, kysaly - a oper ho zarůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta. Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jehú upokojený spánek. Po těch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobě, ke dni a kc skutečnosti - až nakonec otvíral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici, V pokoji panovalo ustáté příšeří s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypelo ranním rojením much a závěsy jiskřivě planuly. Pan Karel vyzival ze svého těla, Z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zívání sc ho zmocňovalo v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim ze sebe ten pi*ek a ta břemena - nestrávené pozůstatky včerejška Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvj vody. Ve vodnatém přišeri pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oči jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních Škvírách a zlatý čtyrúhel-ník závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj * tichem koberců a prázdných židli. Zatim den za závěsy hučel stále plamenněji bzučením much. zešílelých sluncem. Okno v sobě lumohlo smestnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním Tehdy se vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvílí posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosri Zdálo sc, že v tom organismu, orékajium tukem a utýraném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budoucí osud. Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativním strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni šťáv, rostla v hloubí jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezformovaná budoucm>M jak" nestvůro>• výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil w ho, neboť cítil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které mělo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v léch fantastických , nakupeninách, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jako kdyby odcházelo do jiné dimenze. Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z těch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do přítomnosti; viděl na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denní košile. Potom šel do kuchyně a nacházel tam ve stinném koutě védcrko s vodou, kroužek tichého a bdělého zrcadla, které tam na něho čekalo - jako jediná živá a védouci bytost: v tom prázdném bytě. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost. Dlouho a pečlivé se věnoval toaletě, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace. Prázdny a zanedbaný byt ho zneuzná val a nábytek i stěny za ním slídily s mlčen li vou kritikou Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvod nim zatopeném království, v němž plynul jiný, odlišný čas. Když Otvíral vlastni zásuvky, cítil se jako zlodej a chodil bezděčně po špičkách, jako by se bál probudit halasnou a nadbytečnou Oivéou, čekající podráždené na nejmenši přič i nu, aby mohla vybuchnout. A když konečné, přecházeje tiše od skřiné ke skříni, našel kousek po kousku všechno, co potreboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s neprítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečně hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, kterě by překonalo to nepřátelské mlčeni. A tak odcházel pomalu, rezignovaně a se sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly. 7A SKOŘICOVÉ KRÁMY Když nastaly nejkratší, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožušinových okrajů pŕišeŕi, v té době, kdy se město éim dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních noci, s námahou privolávaných krátkým rozedněním nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl už ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře. Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoce zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely ve véchtech, štětinách i dlouhých štětkách, vyrážejících z bradavic, oboči i nosních d i re k - což otiskovalo |ehn fyziognomii podobu starého naježeného lišáka. ťľich a sluch se mu neobyčejné zbystřovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo patrno, žc pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu s neviditelným světem tmavých zákoutí, myších děr, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových trh-v Všechny šramoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v tiěm měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a spik- 79 lencc. Pohlcovalo ho to natolik, že sc zcela hrou žil do té pro nás, nedostupné sféry, o niž se ani nesnažil podat nám nějakou zprávu. Nejednou, když výstřednosti té neviditelné sféry dostávaly ráz při liš absurdní, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval s našim kocourem, který - rovněž zasvěcen do toho světa - zvedal cynickou, chladnou, pruhovanou tvář a znuděné a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči. Při obědě se stávalo, Že uprostřed jidla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se kočičim pohybem zvedal, plížil se po měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezřetnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbené, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitřním monologem, do něho/ byl pohroužen. Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnic ke činnosti, vytahovala ho matka na večerni procházky. Chodil na ně mlčky, bez odporu, ale bez přesvědčeni, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla. Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a bezladného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, olnevila se před námi obrovská bledé modrá opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru. To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmírným duchem patosu a vel- kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, který tam na dunícím leženi scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři tohn nebe. i oddechováni obrovského plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzornost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy taiem^tvi Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvile, kdy napéti tajemiiosti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé. Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvile, nebot! otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, ohmalával si kapsy a nakonec prohlásil, že si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady. Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adclina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval se po peněžence. Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas. Vysel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to ledna z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit cely kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly. Jc neodpustitelné lehkomyslně posilni do takové nocí m lad 01" chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zaplétají a 7améňuji jedny za druhé, V hLnubi města se otevírali - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné: plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušeni zimních noci začinafi obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni nějakou nevyzkoušenou příčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak. Sotva jsem udělal pár kroků, všiml jsem si. Že nemám plášť. Chtěl jsem se vrátit, ale po chvíli se mi zdálo, ze by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Snih se srazil na bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonělo fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se měsíc zdvojnásohil, ztrojnásobil a v toni svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni- Obloha toho dne obnažovala svou vnitřní konsttukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje světla, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň noěnich blouznění. Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných H2 ulic, kccrč tvoři rub a jakousi podšívku čtyř hran náměstí, a ne vzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě občas otevřeny některé e oněch «|ÍÍUlkh a přitažlivých krámů, na něž se ve všední dny zapomíná, Říkám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dřeveného obloženi. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni. Jejich slabé osvětlené, temné a slavnostní interiéry voněly sytou v útlí barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek, Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodejné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v kvétináčich, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knižky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historii, Pamatuji sc na staré, důstojné kupec, kteří obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčení se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich nejtajnejši přáni. Ale nade všim tam kralovalo jedno knihkupectví, vc kterém jsem si jednou prohlížel vzácné ■ zakázané tisky a publikace tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých n opojných tjji.msivi. 'lák zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a jeité k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. I pres veškerou důležitost poslání, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu. «4 \ Abych se dostal na ulici nočních krámů, bylo ifcha podle mých výpočtů dát sc boční uličkou a minout dvé nebo tri příčně ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to. co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych šel zpátky přes Solné župy. Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil jsem do známé ulice, spiše jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivé pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul ui třetí nebo čtvrtou příčnou ulici, ale vytoužený průchod sc stále neobjevoval, A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy, Sel jsem ulici, iejiž domy neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna '.lepá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by měla vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem sc loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámu. Jen abych se odtud rychle dostal do známých nblastí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavěnou cestu, velmi dlouhou i\ rovnou. V tu chvíli mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průrvách mezi nimi bylo vidět parky a ůhradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované pattic Lcšřianské ulice. Mcsični světlo, rozpuštěné na nchi do střibrných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky -,\ zahrady se černaly na téstřihrné krajinomalbě. Když jsem sí pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5 Jt závěru, Že mám před sebou zadni. nikdy neviděnou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k bráně, která byla k m čni u úžasu otevřena, Na chodbě sc svítilo. Vesel jsem dovnitř a OCtJ jsem se na červeném koberci v chodbe. Doufal jsem, že se mi podaří nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit předen branou, a ti m si známem c č zkrátit cestu Vzpomněl jsem si, že se v tu pokroč i luu dobu jistě v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovinných hodin, protahujících se do pozdní noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cvičeni, k nimž nás podnítil onen znamenitý učitel. Mala skupinka pilných žáku se téměř ztrácela vť velkém tmavém sále, na jehož stěnách SC do obrovských rozměrů rozrůstaly a lámaly stíny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořícími v hrdlech láhvi. Abych řekl pravdu, příliš jsme při těch hodinách nekreslili a profesor nemel zvlášť jasné vymezené požadavky. Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímotě, A jenom ti nejpilněji kreslili přímo pod svíčkou, ve zlatém okruhu jejího světla. Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakutiec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esorerickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevřeni snažil prodrat zástup sádrových st i nů, Fragmentů klasických • f bolestných Niobid, Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. Přiseri té místnosti bylo kalné i *a dne a ospale se ploužilu ze sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali ™ dví-řnn onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumoviště drolicího se v pavučinách, toho soumraku bohů, rozkládajícího se v nudí a monotonii Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojně procházel kolem prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tise a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor 9C ponořil do hluboké vitriny, plné starých foliantů, staro mód nich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pe*t] nám ukazoval Staré litografie večerních krajinek, noční houštiny a aleje zimních parků, černající sc na bílých měsíc nich cesiách. Při ospalých fůz-hovorech čas uplýval nepostižitelné a ubíhal nerovnomerne, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a jindy zase jako kdyby polykal tele prázdné intervaly trvám A i u znenadání, bez jakéhokoliv přechodu, jsmesc s naší skupinkou setkávali už na zpáteční cestě ila pěšince v parku, bílé sněhem a chráněné po stranách černým, suchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého brehu temnoty n umalí n medvědí kožich křovin, praskajících pod našima nohama do |asnc bezmesičuc iukí, t;i •. výhrady vyjadri] tim odlišným znevažujícím provedením Abychom pochopili tu rezervovanost, musíme si již nyní všimnout dvojznačného ■ pochybného charakteru té čtvrti, která se tak značné lišila od zásadního tónu celého méstá- Byl to průmyslové obchodní obvod s křiklavě zdůrazněným rázem střízlivé užitečnosti. Duch času a mechanismus ekonomiky neušetřil ani naše mésco; zapustil kořeny na odrezku jeho periférie a tam se rozrostl do přiživnické čtvrti. Zatímco ve starém městě panoval ještě stale noční, pokoutní obchod prodchnutý slavnostní ceremoniálností, v té nové čtvrti se okamžité rozvinuly novodobé, střízlivé formy komercialismu. Pseudoamerikanismus, naroubovaný na starý, ztrouchnivělý podklad města, zde vyrazil bujnou, ale prázdnou a bezbarvou vegetaci zmetkovité a liché okázalosti. Rylo tam vidět laciné, špatné postavené domy s karikaturnimi fasádami, polepené rttonstróznimi štukaturami z popraskané sádry. Staré, křivé predmestské domky dostaly narychlo slepené portály, ve kterých človék teprve při bližším prozkoumáni odhalil nuzné imitace velkoměstského zařízení, Vadné, matné a špinavé výkladní skříně, na kterých se ve zvlněných reflexech lomil temný odraz ulice, neohoblované dřevo portálů, šerá atmosféra těch jalových interiérů, ve kterých sc na vysokých policích i podél oprýskaných a droltcťch se sten usazovaly pavučiny a chuchvalce prachu, to vše zde vtiskovalo krámům pečeť divokého Klondiku. V radé tam stály jedna za druhou krejčovské dílny, konfekce, skladiště porcelánu, drogerie a kadeřnictví. Na jejich šedivých velikých výkladních skříních byly šikmo nebo do polokruhu uspořádané nápisy ze zlacených plastických písmen: CONFISBRIE, MAN UC U RE. KING OF ENGLAND Starousedlici si zachovávali značný odstup od té čtvrti, obývané chátrou, vyvrheli, kreatúrami beř charakteru a bez kompaktnosti, pravou morálni spodinou, onou jarma reč n t odrůdou člověka, jaká se rndi v takových efemérnich centrech. Ale ve dnech úpadku, v hodinách nízkého pokušeni se stávalo, že ten nebo Dnen z obyvatel města - zpola náhodou - zabloudil do oné pochybné Čtvrti, Ani ti ncjlepši nebyli vždy chráněni před pokušením dobrovolné degradace, nivelizace hranic a hierarchii a před nebezpečím, ¥7 žc zabřednou do toho plytkého bahna nediFerencovaitosti, snadné intimity a špinavé průmiskuítV- Tato čtvrť byla eldurádem takových morálnich dezertérú a všech, kdož zběhli od praporu své vlastni důstojnosti. Všechno tam vypadalo podezřele a dvojsmyslné, všechno tajemným pomrkáváním, cynicky artikulovaným gestem i vyzývavé a záletné přimhouřeným očkem zvalo k nečistým nadějím, všechno vymaňovalo z pout nízkou lidskou přirozenost Málokdo si bez zvláštního upozorněni všiml podivně osobitosti čtvrti: chyběly tam barvy, jako kdyby si v tom jatmarečním, na honem vyrostlém městě človék nemohl dovolit přepych barevnosti, VSechno tam bylo šedivé jako na jednobarevných Fotografiích nebo jako v ilustrovaných prospektech. Tato podobnost znamenala více než obvyklou metaforu, neboť když člúvěk putoval tou částí města, měl chvílemi vskutku pocit, že listuje v nějakém prospektu, v nud-r.il:i ikiiu-i ul h-hod nich inzerátů, meri mnu/ parazitně za hnízdily podezřelé anonce, dráždivé poznámky a pochybné ilustrace, Tato putováni byla stejné jalová a bezvýsledná, jako když človek žerte vybičovanou fantazii po sloupcích a odstavcích pornografických tisků. Člověk přijde k nějakému krejčímu, aby si objednal oblek - ohlck laciné elegante, tak charakteristické pro tuto čtvrť Lokál je velký a prázdný, velmi vysoký a bezbarvý. Ohromné, mnohopatrovc police se zvedají jedna za druhou do neurčité výšky haly. Poschodí prázdných polic vedou zrak nahoru až ke stropu, který by docela dobře mohl být i nebem, nuzným, bezbarvým a oprýskaným nebem té čtvrti. Naproti tomu djlši skladiště, krerá je vidět otevřenými dveřmi, jsou až kc stropu plni krabic a kartónů, navriených na sebe jako obrovská kartotéka, která se nahoře pod bezladným nebem půdy rozpadá v ku.hatu.ru prázdnoty, v jalové stavivo nicoty. Velkými šedými okny, mnohonásobně čtverečkovanými jako archy kancelářského papíru, nevniká světlo, neboř, prostor krámu byl už drive jako vodou naplněn indiferentním šerým přisvítem, který nevrhá siin a ničemu nedává vyniknout. A hned se k nám přitočí vytáhly mládenec, podivuhodně úslužný, ohebný a na všechno kývající, a snaží se vyhovět našim přáni m a zaplavit nás lacinou a mělkou výmluvnosti obchodního přiručího. Ale když - za neustálého mluveni - rozvinuje obrovské štůčky sukna a zkouši, řasí a přehazuje nekonečnou řeku látky ve snaze zformovat z jejich záhybů iluzorní kabáty a kalhoty, celá ta manipulace dělá dojem nééeho neskutečného, jakési komedie ironicky přehozené přes pravý smysl veci. Prodavačky, štíhlé a černé, každá s nějakým defektem krásy ^charakteristickým pro tuto čtvrť vetešnického zboží) vcházejí a vycházejí, zůstávají stát ve dveřích skladišť! a sonduji očima, zda příslušná záležitost (svěřená zkušeným rukám přiručího) spěje kc správnému zakončeni- Přituči se lisá a kroutí a chvílemi dělá dojem transvestity. Když tak diskrétně upozorňuje spikleneckým přivřením oči na ochrannou značku zboží, na značku s průhlednou symbolikou, chtěl by ho člověk vzít za měkce naznačenou hradu anebo štípnout ho do bledé, napudrované tváře. Záležitost s výběrem ohlcku ustupuje pomalu do po3adi. Ten do zženštilosti měkký a zkažený mládenec s hlubokým pochopen i m ICC pro klientovy nejincimnéjší záchvěvy nim nechává nyni před očim,i defilovat zvláštní ochranné značky, celou knihovnu ochranných známek, kulekcionářský kabinet rafinovaného sběratele. A tu se ukáže, že obchod s konfekcí byl jenom zásterkou, za niž se skrýval antikvariát, sbírky velmi dvojsmyslných knížek a soukromých tisků Úslužný příruči otvirá další sklady, vyplněné až ke stropu knihami, rytinami a fotografiemi, Viněty a rytiny stokrát předstihuji naše nejsmělejši sny. Nikdy jsme netušili tak vysoký stupen zkaženosti, takovou vynalézavost v bezuzdnosti, Mezi radami knih se Čím dál tím častěji proplécaji prodavačky, šedivé .1 papirow' |;iki. - i -iy. .1V sp:ij-m.i pietnemu vc zkažených rvářich, temného pigmentu brunetek o lesklé a mastné černi, která - přikrčena v očich - najednou z nich vybihá klikatinou oslnivého švábiho úprku. Ale i upálené ruměnce, pikantní -.ti.Ľninta černých bradavic a stydlivá znamení temného chmýří prozrazovaly rasu o ztvrdlé, černé krvi. Zdálo se, že to barvivo příliš intenzivní sily, ta hustá a aromatická sedlina poskvrňuje knihy, které braly do olivových dlani, Zdálo se, že jejich doteky je - jako pýchavka s dráždivou živočišnou vůni zbarvuji a zanechávají ve vzduchu temný déšť pih a šmouhu tabáku. Povšechná prostopášnost se zatím stále víc vymaňovala z pout vnějšího zdání. Když příruči vyčerpal svou dotěrnou aktivitu, přecházel pomalu do ženské pasivity. A teď leží v hedvábném pyžamu, odhalujícím ženský dekolt, na jedné z mnoha pohovek, rozestavených mezi regály. Prodavačky předvádějí - jedna přes. druhou - figury a pozice z rytin na obálkach a jiné již usínají na provizorních lůžkách. Nátlak na 101 kiieiltá povoloval. Propustili ho z okruhu dotěrného zájmu a ponechali ho jemu samému. Prodavačky, ponořené do rozhovoru, si ho již nevšímaly. Obráceny k němu zády nebo bokem, stavěly do arogantních kontrapozic, prešlapovalv ?. nohy na nohu, koketné si pohrávaly se střevíčky a nechaly si po štíhlém těle přebi-hat odshora dolů hadi hru ůdú, útočíce tak pod rouškou nedbalé neodpovědnosti na rozníceného diváka, kterého ignorovaly. Tak vypočítavě couvaly a ustupovaly dovnitř a pozvolna otvíraly pole návštěvníkové aktivitě. Využijme toho okamžiku uspané pozornosti, unikněme nepředvídaným důsledkům té nevinné návštěvy a prchněme na ulici. Nikdo nás nezdržuje. Chodbami knih, mezi dlouhými regály časopisů a tisků se dostáváme ven z obchodu, a tu se ocitáme na miste, kde je z vyvýšeného bodu Krokodýli ulice vidět téměř celou délku tohoto širokého traktu až ke vzdáleným, nedokončeným budovám nádraží, Je šerý den. jako vždy v tétn čtvrti, a celá scenérie chvilemi vypadá jako fotografie z ilustrovaných novín, tak šedivé a ploché jsou domy, lidé i povozy. Skutečnost je tu tenká jako papír a všemi škvírami prozrazuje, že je vlastně imitaci. Chvílemi má člověk dojem, že to všechno se před nim tuk v/orné ukládá do pointovaného obrazu velkoměstského bulváru pouze na malém útržku, zatímco už po stranách se celá ta improvizovaná maškaráda rozlézá a rozkližuje - a neschopna vytrvat ve své úloze - rozpadá se za jeho zády v sádru a lepenku, v sklad rekvizit jakéhosi obrovského prázdného divadla- Na povrchu kůžičky se chvěje napětí pózy. ironický patos a nepřirozená důstojnost masky, Ale nás ani nenapadne demaskovat tyto kulisy- Navzdory lepši části sveho věděni cítíme, jako bychom byli vtaženi do vetešnického kouzla té čtvrti, Ostatně na obtaze města nechybějí ani jisté rysy sebeironiu. ftady malých přizemnich předměstských domků se střídají s mnoho-patrovými budovami, které - postaveny jakoby z lepenky - jsou konglomerátem štítů, slepených kancelářských oken, skelně šedých výkladních skrini, reklam a čišel. Pod budovami plyne řeka davu-Ulice je široká jako velkoměstský bulvár, ale vozovka je jako návc* z ušlapané hliny a je na ni spousta výmolu, kaluži a trávy. Poulkm provoz v této čás.ii je příkladný a obyvatelé o nem mluví s pýchou a významným zábleskem v oku. Ten šedý, neosobni dav je nesmírné zaujat svou úlohou a 9 nejvétši horlivosti demonstruje zdáni velkoměsta. Nicméně však, pres veškerou podnikavost a ziskuchtivost, člověk tu :.luji.-m bludného a jednotvárného bezcílného putování, jakéhosi ospalého průvodu loutek. Celou tu scenérii prostupuje atmosféra podivné malichernosti. Dav plyne monotónně a kupodivu, člověk ho vidi vždy jaksi nevýrazně, figury přeplouvají ve směsici mírného halasu, ale žádná z nich nenabývá zcela A^-razných obrysů. Jenom chvilemi zachycujeme v hlučeni mnoha hlav nějaký temný, živý pohled, nějakou černou buřinku naraženou hluboko do čela, půl jakési tváře, roztržené úsměvem, s ústy, která právě něco pověděla, jakousi nohu vysunutou při kroku dopředu a ztuhlou tak už navždy. Zvláštnosti této čtvrti jsou drožky, kicré bez vozků jezdi na vlastni pěst po ulicich. Ne snad, že by tu nebyli drožkáf i, ale ti se, wníseni do davu a zaujati tisícem záležitostí, o své drožky nestara- 102 i m jj. V této čtvrti vnějšího zdáni a prázdného gesta sc nepřikládá příliš velká důležitost přesnému dli cesty a pasažéři se svěřuji bludným povozům s lehkomyslnosti, která zde vttskujc svou pečcí všemu. Castů je můžete vidět v nebezpečných zákrutech, daleko vykloněné z polámané košatiny, jak s optatěmí v tukou napjatě a ohiižné manévruji při vyhýbáni, V této čtvrti máme také tramvaje. Ambice městských radních v nich slaví svůj ncjvétši triumf. Ale politováníhodné je vzezření vozů, vyrobených z papirmašé, se stěnami zprohýbanými ů zmačkanými mnoholetým používáním. Často jim úplně chybí přední stěna, takže je možno při jízdě vidět pasažéry, kteří sedí strnule a chovají se nesmírné důstojné. Tyto tramvaje jmiu postrkován\ městskými nosiči. Avšak nejpodivnějši je železniční doprava v Krokodýli ulici. Občas, pokaždé v jinou denní dobu, většinou ke konci týdne lze pozorovat zástup lidí čekajících v zatáčce ulice na vlak. Člověk >i nikdy neni jist, zda opravdu přijede a kde ŕastavi, a často sc stává, ze lidé zůstávají stát na dvou různých místech, neboť sc nemohou shodnout v názoru, kde bude zastávka. Čekají dlouho a stojí v černém, mlčícím zástupu podél sotva znatelných stop koleji, tvářemi z profilu jako řada bledých papírových masek, vystřižených do fantastické linie úporného zahleděni, A nakonec nečekané přijíždí, už vyjel z boční uličky, odkud se ho nenadáli, nízký jako had, miniaturní, s malou supici a zavalitou lokomotivou- Vjel do toho černého špalíru a vnesl najednou do ulice tmu řadou vozů, rozsévali, i. li uhelný prach- Temné supeni parní lokomotivy, závan podiv- L 01 ne vážnosti, prostoupeně smutkem, i tlumeny spěch a nervozita proměňují na chvíli ulici za rychle zapadajícího zimního soumraku v nádražní halu. Mcdou našeho města je ažiocáz jízdenek a úplatkářství. V poslední chvíli, kdy vlak už stoji ve Stanici, dochází v nervóz-nim chvatu k různému vyjednáváni s Úplatnými železničními úředníky. Dříve než handrkování skonči, dává se vlak do pohybu, provázen pomalu se sunoucím, rozčarovaným zástupem, který ho daleko vyprovází a nakonec se rozptýlí, Ulice, na chvíli vtěsnaná do improvizovaného nádraží, plného pŕitmi a dechu dalekých cest, se opět tozjasňuic, rozšiřuje a znova propouští svým korytem bezstarostný, monotónní zástup ptocháze-jieich se Lidi, kteří v hlučných rozhovutech putuji podél obchodních vvloh, těch špinavě šedých čtverců, plných jarmarečniho zboží, velkých voskových manekýnů a holičských figurín, Vyzývavě oblečeny, přecházejí tam prostitutky v dlouhých krajkových šatech. Ostatně mohou to hýt i ženy holičů a kavárenských kapelníků. Jdou dravčim. Šoupavým krokem a na nedobrých, zkažených tvářích mají neznatelný kaz, který je preškrtává: hud šilhají černou křivou silhäVoStí, nebo mají roztržená ústa, nebo jim chybí špička nosu, Obyvatelé města jsOu pyšni na ten pach zkaženosti, kterým dýchá Krokodýlí ulice „Nemusíme si nic odříkat," tikají si hrdě, „můžeme si dovolit i pravou velkoměstskou prostopášnost." Sami tvrdí, ŽC každá žena v té čtvrti je šlapka, A vskutku, stačí se na některou podívat - a hned se človek setkává S ú potným, lepkavým a lechti- 10A vým pohledem, který nás zmrazuje rozkodnickou jistotou. Dokonce i děvčata školou povinná zde nosí kokardy jistým charakteristickém způsobem, osobité kladou štíhlé nohy a v pohledu mají ten nečistý kaz, v němž se skrývá ještě nezformo varta budoucí prostopášnost. A přece — a přece, máme prozradit poslední tajemstvi té čtvrti, pečlivě uktývaué tajemství Krokodýli ulice? Během našeho pojednaní jsme několikrát dávali jistá výstražná znamení a delikátne jsme naznačovali své výhrady. Pozorný čtiiiai tedy nebude nepřipraven na ten poslední ohrat věci. Mluvili jsme O imitujícím, iluzorním charakteru té čtvrti, ale tato slova mají příliš extrémní a kategoricky význam, než aby mohla vystihnout polovičatý a nerozhodný ráz její skutečnosti. Náš jazyk nemá výrazy, které by jaksi dávkovaly stupeň reality a definovaly jej i hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálností této čtvrti je. že se v ni nic nerealizuje, žc nic nedospěje do své definitivní podoby, že všechny započaté pohyby zůstávali viset ve vzduchu, ze všechna gesta se předčasně vyčerpávali a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme sj jíž všimnout, Že tuto ťtvrl charakter i zuj e velká bujnost a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá čtvrí není niéim jiným než fermentaci úporných práni - předčasně vybujelou, a proto bezmocnou a prázd...... V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíči každá sebelehči choutka, letmě napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni tkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrtí se vznáší Lenivé a prostopášné fluidum hříchu 107 il domy, ubchndy i lidé působí někdy dojmem zimničniho chvěni na peiim rozpáleném télc, husi kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde sc necítime tak ohroženi možnostmi, tak otřeseni Mrzkosti toho, co sc má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči. Když prekročíme jistý- bod napětí, přiliv ustává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvětá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšilclcšeré máky vzrušení se rozsypávaj! v popel. Budeme věčně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního obchudu podezřelého rázu. Nikdy už do něho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlit. Projdeme desítky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, listovat v časo-pisech a tiscích, budeme dlouho a spletité rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, které však nebudou umět pochopit naše přáni. Budeme se zaplétat do nedorozuměni, až sc celá naše horceka a podtiiccní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honičce. Naše naděje byly nedorozuměním, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálních předsudků a banálni všednosti. V tomto městě laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vy bujely instinkt, ani nezvyklé a temné vášně. Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolit nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z vy-strižků prcleželých Loňských novin. ŠVÁBI Bylo to v dubě šedivých dnů, které nastoupily po skvělé barevnosti otcovy geniální epochy. Nastaly dlouhé rýdny deprese, těžké týdny Ih.v nedělí a svátků, obloha byla zavřená a podotkl krajiny zuhože-ná. Otec s námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a pronajaty jedné tclcfonisccc. Z celého ptačího hospodářství nám zůstal jediný exemplár, vycpaný kondor, který Stál na polici v saloně. Ve studeném příšeří stažených záclon tam stejně jako zaživa stál na jedné noze v pozicí buddhistického mudrce a jenu horka, vyschla asketická iváf zkameněla do výrazu krajní lhostejnosti a odříkáni Oči mu vypadly a vyplakanými slznimi důlky se sypaly piliny Pouze rohovíte egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a h lizy vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této stařecké hlavě cosi důstojně hieratického. Jeho pernatý hábit byl ui na mnoha místech prožrán od molů a vypadávala Z něho měkká, šedivá pera, která Adéla jednou za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých místech bylo vidět htubou pytloví nu, ze které lezly konopné 10 cucky. V skrytu jsem matce vyčítal, ze se iak lehce vypořádala %e ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a ponévmlž otec nebyl zakořeněn v srdci žádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčné se vznášel na periférii života, v polorcálných oblastech, na oktaji skutečnosti, Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopráno." přemítal jsem, „všechno u něho muselo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvíli uhndim na marku a přinutím ji k otevřené rozmluvě Oiioho dne {byl těžký zimní den a už od rána se sypalo měkké chmýří soumraku) měla matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu V tom zřidka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vwskern a košťaty Adéla. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky a cdé zařízeni se podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávic h pet, stojících ve váze na prádelníku, nchylo možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel svřvnhn a nebezpečný, s ncpostižitclnou revolučnosti jako hlučící trida Rymnasistck. naoko plná devotnosti, ale rozpustile ncposliišru jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy stěn v, přimhurovaly se, a třepetajíce rasami, s prstem tta ústech se tlačily jirdiiv přes druhé, rozjivené pochichtáváním a lumpačením- Naplňovaly pokoj štěbetáním a šepotem, jako motýli se rozsypávily kolem mnohoramenné lampy, v barevném hejnu narážely dni ui.it ných Stareckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do sousedních místností. Dokonce ani v přítomností matky, ležici s obvázanou hlavou na pohovce, se nednká- i i i žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na Mľbe nemou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mé ten výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut koleny k matčině pohovte, předstíral jsem, že zkoumám zamyšlené dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakoby mimochodem rekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, marka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oči. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal její rozpaky, a potom 4 naprostým klidem, přemáhaje hněv, který sc ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl maji potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?" Ale její rysy, které se v prvnim okamžiku v panice rozpadly, se začaly znovu urovnávat. „Jaké IžiP" zeptala se, pomrkávajíc očima, které byly prázdné, nalité temným blankytem a bez bělma. „.Slyšel jsem je od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu." Usta se ji lehce chvěla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly do očního koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň se zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ . ." Upadl jsem dů rozpaků, Skutečné jsem se pamatoval na invazi švábů, na záplavu černého hemženi, které naplňovalo tmu nočním, pavoučtm pobíháním Všechny škvíry byly plné cukajících se vousů, z každé štěrbiny mohl kdykoli vyrazit šváb, z každé praskliny v podlaze se mohl vylihnout ten černý blesk a letět pomatenou klikatinou po zemi. Ach, jaké to bylo divoké šilenstvi zmatku, psané třpytivou černou čárou na tabuli podlahy! Ach, a jak při tom otec křičel hrůzou a skákal s oštěpem v ruce ze židle na židli! Nepřijímal jidlo ani piti, s horečnými ruměnci na tvářích a s křečí odporu kolem úst otec tehdy docela zdivočel Bylo jasné, ?c takové napětí nenávisti nemůže žádný organismus dlouho vydržet. Strašný hnus proměnil jeho tvář ve strnulou tragickou masku, kdc*C pouze zřítelnice, ukryté za dolním víčkem, krčily na číhané, napjaty jaků tětivy ve věčné podezíravosti. S divokým výkřikem vyskakoval pak najednou ze židle, naslepo se vrhal do kouta pokoje a už zvedal oštěp, na kterém napichnutý obrovský šváb zoufale komíhal splete-nulou nožek. A tu přicházela otci, zbledlému hrůzou, na pomoc Adéla, brala od něho kopí s napíchnutou trofeji a šla ji utopit v kyblíku. Ani tehdy bych všek nedovedl říci, zda mi ty obrazy utkvěly v mysli z Adélina vyprávěni anebo zda jsem byl sám jejich svědkem. Můj otec nemel už v té době obrannou sílu, která chráni zdravé lidi před Fascinaci hnusem. Místo aby se uzavřel před strašnou přitažlivou silou této fascinace, čím dál více se do ni zamotával, vydán na pospas šílenství, Smutné následky na sebe nedaly dlouho čekat, Brzy se objevily první podezřelé příznaky, které nás naplnily zděšením a zármutkem. Otcovo chováni se zmenilo. Jeho šílenství - ta euforie jeho vzrušení pohasla. V jeho pohybech a mimice se začaly jevit příznaky špatného svědomí. Začal se nám vyhýhat- Celý den se schovával v koutech, ve skříních nebo pod peřinou. Nejednou jsem ho viděl, jak si zamyšleně prohlíží vlastni ruce a zkoumá konzistenci kůže a nehtů, na kterých začaly vystupovat četné skvrny jako švábí krovky. 11 z Ve dne se ještě zbytkem s-il bránil, bojoval, ale v noci na něho fascinace útočila mocnými údery. Viděl jsem ho pozdě v noci za svitu svíčky, která stála na podlaze. Otec ležel nahý na zemi, potřísněn černými skvrnami totemu a pomalován liniemi žeber, Oťlúu fantastickou kresbou anatomie, prosvitající na povrch, ležel ■la břiše, posedlý fascinací averze, která ho vtahovala do hloubi svých zapeklitých zákrutů. Pohyboval se mnohočlánkovým komplikovaným pohybem podivného rituálu, ve kterém jsem s hrůzou poznal imitaci švábího ceremoniálu. Od té dohy jsme se otce zřekli. Podobnost se švábem st- p nervovala den ode dne výrazněji - můj otec se měnil ve švába, Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých švábích cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím černým nečistým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké škvíře v podlaze žije, zda ještě v noci běhá po pokojích, vtažen do švábích záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hřichem vzhůru a naježenými nožkami a brala je s odporem na lopatku a vyhazovala? „A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, ie ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestující po okoli. Vždyť vis, že se někdy v noci vrací domů a potom před úsvitem odjíždi ještě dál," I VICHŘICE Za té dlouhé a prázdné zimy se v našem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se příliš dlouho neuklízelo na půdách a v kumbáltth s harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna sc nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů. A tam, v těch spálených, mnohotrámových lesích půd. sc začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony černé sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono u bublané vováni a žbluňkání demižonů a zkumavek. Až jednou v noci sc pod šindelovými prostorami srotily falangy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do města- Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých nástupech se dávaly na pochod a jejich rozlehlými ozvěnami probíhaly kavalkády trámů a přiček a poskoky dřevěných koz, klekajících si na jedlová kolena: a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr, A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě sudů a konvi, ■ plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Za noci se to temně sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopců a tlachavýeh džberů, S d u niť i m i dii v se raní na sebe kupily vědra, sudy a konve, klimbaly se hliněné štoudve kamnářú, jedny přes druhé sc nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly. A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nádivek a na relé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhaly a do-p rokli naiv svého. Přivolány kvákáním nádobí, trousícího pomluvy od jednoho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam celé mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské lábořišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k městu- 1 vybuchla icmnnta obrovskou rozbouřenou vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . . . „Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl jemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kamna skučela a h v [zdala, jako kdyby v nich byla ovázaná celá smečka psů nebo démonů. Velká mazariiila, vymalovaná na jejich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala Fantastické podoby svými nafouklými tvářemi. Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v siř i v dál vyfoukaná větrj. Byla siríbrobílá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknutí, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám cínu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napétim a prék^ povala utajenou dynamikou. Rýsm-nly m.- na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a nepostižicelná - nabíjela krajinu tvou energii- Nebylo ji vidět. Clůvék ji poznával pudle domů a střech, do kte rve h vpadala její Zuřivost, Jak dú nich vstupovala její sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím. Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé ublasti náměstí čisté vymetala. Jen tu a tam se pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující sc domovního rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadnuvá jako břicho a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina. Na nebi vyFoukal virr studené a mrtvě barvy, méděnkově, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stály černé a křivé, plné netrpélivnaií a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšeně zvedaly, přcrůsraly sousední domy a pod rozvichřeným nebem hlásily vén budoucí. Pmom klesaly a pohasiiialy, neboť nemohly déle zadržet mohutný dech, krery letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy s křikem a v záchvatu jasnozřivou! vstávaly a věštily. Obrovské buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkové otřesných zjeveni a křičely a křičely. Dále, ŕa střechami náměstí jsem viděl v dálce protipožární zdi a holé štíty předměstí- Šplhaly sc jeden přes druhý a narůstaly do výšky, oněmělé a ztuhlé hrůzou. Daleký, studený, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami. Toho dne jsme neobědvali, neboř" oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice. V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na pŕcdmésti požár a prudce sc siřil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennejší věci. Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál tím prudší, neobyčejně sc rozrost] a obsáhl celý prostor. Nyní UŽ nenavštěvoval domy a střechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, černý labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: galeriemi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenuti a kasematy spadnout a dtal se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno. Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenni tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně sc vzdouvaly a byly plné dechu té bouřlivé noci. Uvedomili jsme si, Žc od rána otce nikdo neviděl- Domnívali jsme se, že se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichříce a znemožnila mu návrat. „Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší přiruci Teodor sc uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jídlu. Můj bratr se k výpravě připojil- Zachumlání do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy LIB žehličkami a moždíři, balastem, který měl zabránit, aby je vichr neodnesl. Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci. Sotva přiručí » můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ic hned na domovním prahu noc. Vítr okamžité smyl každou stopu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s sebou vzali. Viir ic pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely Zapálit oheň v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek Foukni zpátky popel a saze. Stáli jsme u dverí a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, presvedčovaní, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám. že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého ve vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si btatt s Teodorem bezstarostně povídají přede dveřmi. Dojem byl tak šálivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr těš prodírají z vichřice, do které byli ponořeni až po krk. Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli sc museli opřít o zárubne, tak silné narážel vichr na vrata, Konečně zasunuli zástrčku a vítr pádil dál. Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světic mrkali víčky. Z oči, leště plnvch noci. jim prýštila při každém spuštěni viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cestu a stéži sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné. Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala doicm, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec L L¥ se odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noe obklopovala náš dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištění a stenů Snad skutečné vůbec neexistovaly ty obrovské a žalostné prostoty, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookerlui trakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále vice jsme se utvrzovali v presvedčení, že celá bouře je pouze nočním donkichotstvim, napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhostenom a osiřelost vichřice. Stále častěji sc nyní Otvíraly dveře do chodby 3 vpouštěly hosty, zachumlané do pelet in a šál Uricený soused nebo známý se pomalu vymotával ze šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávěni, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci- Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou nistěji vedlo několik schodů ke dveřím na půdu, Na těch schůdkách seděl starší přiruči Teodora naslouchal, jak MiLili.i M','ij ■<_ vichrj. Slyšel, lak se píenvtvh vidi rite >k^u:;iji mechy střešních žeber do harmoniky a střecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kterých unikl vzduch, a jak potom opět nabírá dech, napřimujc se palisádami krokvi, rozrůstá se jako flotické klenby, roztahuje se lesem tramu, plným stonásobne ozvěny, a huci jako krabice obrovských basů, Ale potom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou krajkovou šálou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila |hhI nistěji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedla ho nad plameny, aby na něm opálila poslední per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Perazic začala hned nadávat, spilat a zlořečit- Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tím víc rozohňovala hněvem, až se nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že se v záchvatu zlosti rozgcstiku-luje na kusy, že se rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé spleteniny šílených švábích úprků. Místo toho se však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávajiei se kletbami. Najednou, shrbená a malá. odcupitala do rohu kuchyně, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné sukat mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma se pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na uč vylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na těch žluiý* h berlách chodit a pak čím dál tim rychleji a rychlen běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunících prknu ľ. vvhéhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s talíři, na zvuěíci dřevěnou polici, táhnoucí se podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na c hadovitých berlách, až nakonec, čím dál tmi menši, někde v koutě zčernala, svinula se jako uvadlý, spáleny papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila se v prach a nicotu, 12U 12 1 Stáli jsme všichni bezradně před tou šilejíci fúrii zlosti, která trávila a požírala sama sebe Se zármutkem isme se di%rali na smutný průběh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému konci r s určitou úlevou isme se vrátili ke svým každodenním p raci m. Adéla, tlukoucí skořici, zazvonila Opět moždířem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a priřuči Teodor naslouchal střešním proroctvím, dělal směšné grimasy, zvedal vysoko oboči a sám pro sebe se smál. NOC VELKÉ SEZÓNY Každý vi, že v radě obvyklých a normálních let rodí někdy /.podivínštěly čas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvrhli, kterým - jako šestý malíček na ruce - narůstá někdy třináctý, falešný měsíc, Říkáme Falešný, neboť, málokdy se vyvine úplné. Opožduiť ^-t-v růstu jako pozdě zplozené děti - měsíc hrháček, výhonek v polovině uvadlý a spiše rušený než skutečný. Má to na svědomí stařecká nestridmosr léta. jeho prostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už míne a siarvr silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku ještě dál, vyráží ze své práchiu-viľiy tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, hile. udivené a nepotřebné dny. A tak vyrůstají tyto dny, nepravidelné a nevyrovnaně, nevzdělané a spolu srostlé jako pučici prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém gestu. Někteří lidé přirovnávají ty dny k apokryfům, tajně vsunutým 121 125 mezi kapitoly velké knihy ruku, k palimpsestúm, skryte podstrčeným mezi její stránky, anebo k tém bílým, nepouštěným listům, ■la nichž sc oči, dosyta načtené a plné obsahů, mohou opájel obrazy. Na těch stránkách člověk stále více bledne, vysvobozuje sc z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol, Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká je co velká a rozpadávajici se kniha kalendáře! Leží si, zapomenuta někde v archivech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidatiosti měsiců, rychlým samoplozenim chvastounsrví, tlacháním a snénim, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji příhody svého útce na opotřebovaném ukraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorovane vrostou mezi zažloutlé listy té ne j krás něj ši, rozpadávající sc knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny? To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác těm, přespočetném a do jisté míry nepravém měsici toho roku, na ľi!_'ľh několika prázdných listech velké kroniky kalendáře. Rána byla tehdy podivné trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůně vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pat roo, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nove krajiny hožiho roku. Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušením zkou- šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavé jako bábovku ke kávě /M. chladného a střízlivého jitra přede dnem odjezdu. Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v nitiIe klenuté jizbě, ruzmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jici bez ustání šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů vy růstala kostičkovaná a prázdná existence této místnosti, z neustálého překládání hromady lejster sc ve vzduchu rodila z nesčetimh firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudrlinek a kroucenin pompézních et a Camp. Tam jako ve voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složkami papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer. Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševintů, sametů a kordů- Na temných policích, v téth sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, Se stonásobně zúročovala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čím dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno se ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Přiruči vykládali nové zásoby posilující střižní pestrosti a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry I 19. a mezery na vysokých politích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzimu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínů, klesající dolů a stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujících schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavč zkoušel altová glissanda a půltóny, potom přecházel k vyrud-Lemuj popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzhůru pak rostl St Mu širšími akordy, dospíval k temné modři, k indigu dalekých lesů a k plyši šumících parků, a putom přes všechny okry, krevely, rudosti a sépie vstupoval do šelestivého stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin V hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšich basů. Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a ménit za peníze ten železný kapitál podzimu, Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povoli a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město. Nastávalo období Velké Sezóny. Ulice ožívaly, V šest hodin odpoledne město zimničné rozkvétalo, domy dostávaly ruměnce a Lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitrním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalováni, s očima lesknoucíma se jakousi slavnostní, krásnou a zlou horečkou. V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících se už do i večerní oblasti, bylo město prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl. Přikládaly si k ústům malé méchýřky, nafukovaly je a pak m- m jednou strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo se rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajici kohouti masky, do barevných podzimních maškar, fantastických a absurdních. Zdálo se. že se tak nafouklé a kokrhajici vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klíče ptáků potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimni pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivýeh vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, špic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily se do dolní části ulice až k plytce rozlité, žluté večerní říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek. A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do všech věci Zrádně a jedovatě K kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a Čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadá Id v práchnivinu, Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a šli dále, uí bez podoby a bc> oči, a po cestě ztráceli masku za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo 127 všechno zarůstal černou práchnivéjící kůrou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozkliznvalo a ohraeclo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivý poplach červánků, chvějici se cvrlikáním milionů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ještě závany větru, které jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném labyrintu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků. Světlými výklady těch luceren bylo možnu sledovat hlučný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem, Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stíny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožím čokoládových bonbonů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené z krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne mejdlícek, vesele veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, trubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstarostnosti, rozesetými v sirovi ubrovské, labyrintové noci, rožky máčené vichřicemi. Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném /mateni, za šoupáni tisíce ttohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního města. Tak plynula ta řeka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžourání, roz- kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy, Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepačky Můj otei chodil ncivůřné po jasné osvětleném kr.itiiě. ^ tváří zbarvenou rumenci a s planoucíma očima - a naslouchal. Tabulemi výkladní skříně a dveří sem z dálky doléhal šum mést*, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasné planula petrolejová lampa, visící z mohutné klenby, a ze všech škviř a zákoutí vytlačovala každou sebemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a po délce i po šířce v tom světle přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned zde, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tiše a nehlasné ve své plstěné hebkostí a za otcovými zády si podél ston posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení, Otec naslouchal- Zdálo se, že se mu ucho v tom nočním tichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z ukna: fantastický korálovec. Červený polyp, kolébající se v sedlinách noci. Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zástupů, které se blížily. Zděšené se rozhlížel po prázdném kráme. Hledal přiruči. Ale ti tmaví a rudí andělé někam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi sebou celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokojné sýpce. 129 Kde byli pŕiruči? Kde byli (i ztepilí cherubínové, kreří méli bránit temné soukenné hradhy? S bolestným tušenim je otec podezíral, že právě hreší v hlubinách domu s dcerami í kivéka. Nehybné, pln obav a s lesknoucíma se očima stál v jasném tichu obchodu a vnitrním sluchem cítil, co se dejc uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům sc před nim otvíral, místnost po místnosti, komora za komorou jako domek / kaiet - i viděl jak pŕiruči pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jím nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci. Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Pŕiruči seděli na bobku u dveří a pothechtá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černé noci, plné přízraků a zmateni. C^crné, nodovrcné okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybné kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opatrně vykláněla z okna barevnou, našminkovanou tvár s třepetavýma očima. Hledala na tmavém dvorku pŕiruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé putuji husim pochodem po úzké řimse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak sc přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal stvim vykřikl, ale v tu chvílí sc halas hlasů docela přiblížil a jasné výlohy krámu sc zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátnd rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho- 130 ZiJr. du, vymršti] se utec jediným skokům na police se suknem, a zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se vsak nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místo toho každému zakvíleni trouby odpovídal velký, rozesmátý chór zástupu, „Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni a to volání, stále opakované, se v chóru rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpivané všemi hrdly, V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké řimsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, 3 hlavou nabobtnalou jako purpurová pěst, vyrazil jako bojujíc i prorok na soukenné hradby a začal proti nim běsnit. Cclvm tělem se opíral do mohutných roli vlněných Látek, vyprošťoval je z roubeni, nakládal si na sebe obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých pri hrad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky lerčly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly jako obrovské prapory a z polic jako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gejzíry sukna. Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah príhrad, rostl, množil sc a zatápěl všechny pulty a stoly. irtény krámu zmizely pod mohutnými formacemi tc soukenné kosmogonie, pod těmi pásmy pohoŕi, k opic i mi sc na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úboč i mi se otvíraly široké doliny a v rozlehlém patosu výšin hřměly liťiie kontinentů. PrOStOt krámu Se rozšířil do panoramatu pud zimu i krajiny, plil Č jezer á dálek, a na pozadí této scenétie putoval můj otec mezi hřbety a údolími fantastického Kanaánu, putoval velkými kroky, s rukama prorocky rozpaženýma v oblacích, a údery nadšeni formoval kraj. A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid gCflf j-kuloval, rouhal se, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama hi nabírali měkké záhyby, řasili na sohé barevna sukna, halili se do improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili. Otec najednou, zveličen hněvem, vyrůstal nad handrkující sc skupinky a z výáe hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie pólu a pomaiené běžel po obr u báť h p N h rad, po těch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášnosti, kterou tušil za zády uvnitř domu. Přiruči dosáhli právě želcznelm balkónu na úrovni okna, a přitisknul 1 k balustrádě, uchopili Adélu v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za sebou stihlé nohy v hedvábných punčochách. Zatímco otec, zděšený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalův oddával bezuzdné veselosti. Jakási parodistická vásen, jakási nákaza smichu ovládla chátru Copak bylo možno zadat od nich vážnost, od tuho lidu klepaček a louskáčků í Jak by na těch mlýncích, meloucích bez ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hluži k hromům prorockého hněvu, sedali -.i ti kupčíci v hedvábných bekešich v malých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Teti černý tth roznášel na svých hbitých jazycích uiU-i li t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti ji rozmělňoval a ténur jj polykal. Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých látek skupinky židů v barevných chalátech a * velkými kožešinovými kolpaky. Byli to mužové Velkého Shromáždění, pánové důstojní a plni ctihodnosti, kteří si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vyměňovali, byl záblesk úsměvné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala její pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovoru. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými saškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazující transakce. Postupné však, znuděn svým kcjkliřstvjm, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ti kašpárkové jeden po druhém napadali někam do škvír a vln terénu, jako déti unavené hrou sapadaji během plesové noci do různých koutů a skulin bytu. Otcové města, mužové Velkého Synhcdrtonu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom se roztrousili po celé oné velké, hornaté krajině a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jejich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou viseli* nvká obloha, zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnoběžných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého navrstvení. Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umělý den - den podivu., den bez úsvitu a večera, Otec >e pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal a \i.ydl v ložiskách a vrstvách krajiny. Sedel nyní na fiaJcriich vysokých polic a díval se do pndziméJLCibo, rozlehlého kraje. Na dalekých lezercdi viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybaří a nořili sítě do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se stříbrného úlovku. Vtom si všiml, že skupiny poutníků v dálce obrace|i hlavy k nebi a nap ražen v ma rukama na cosi ukazuji. Obloha se okamžitě zarojila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku. kt< i. kroužili a vířili vc velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe sc naplnilo jejich vznešenuu letem, hlomozem křidel a mapestámimi liniemi tichého krouženi Někteří z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na pokojné roztažených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, flby sc udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané supy A kondory, ze kterých se sypou piliny, Bvli mezi nimi pláci dvouhlavi, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v harevných elipsách. M uj i itL-L- -ľ napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na- 134 135 práhl ruce a volal k sobě ptáky starým zaklinadlem. S vrcholným vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo onc ptači generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umělé potomstvo, degenerované a vnitřně zplanélé ptačí plémě. Vzrůstem se nesmyslné rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdně a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do íantastiénosti. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, iako vetešnictví Pracího ráje. Někteří létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobně závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepí- Jak otce rozrušil ten nečekaný návrat, jak se podivoval ptačímu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný rod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před zánikem plemene přitáhl zpét do pradávné otčiny. Ale ti papíroví, slepí ptáci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptačí řeči - neslyšeli a neviděli ho, Naicdnou vzduchem zasvištělo kameni. To kašpárkové, tú hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy. Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zaklínající m i gesty -neslyšeli ho A nevšímali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dopadli na zem, byla 7. nich už jen beztvará hromádka peři. V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, Fanttt cickymi zdechlinami. Než otec doběhl tia bojiště, ležel už viechen ten skvostný ptač i rod mrtvý, rozmetán po skalách. Teprve tccT zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou směšnost její podřadné anatomu'. Byly to obrovské věch ty per, ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboť v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří bylí pokryti chundelatou slepenou srstí jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a nlysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli zřqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostně barevní. Zblízka sc ukázalo, že někteří jsou vlastně jen veliké pavi ocasy, barevné vějíře, do kterých bylo nepochopm-lnvín /.pusolu m viJe* li nuto jakési zdáni života. Videi jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu zbar-voval odstíny všedního |itra. Ve zpustošeném kráme se nejvyUf police sytily barvami ranní oblohy, Mezi zlomky pohaslé krajiny, mezi zbořenými kulisami noční scenérie - viděl otec, jak se přiruči budí ze spánku. Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním poschodí Adéla rozehřátá spánkem a se Kuchanými vlasy, mlela kávu a tiskla si mlýnek k bilým ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci. lit I 37 KNIHA I Ŕikám pi prosté Kniha, bez daliich charakteristik a epitcc. a ic v ic zdrženlivnsti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před nesmirnosci trarlscedetitna, neboť zadne slovo, žádný náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit ti m mrazen im hrúzy, predtuchou tě věci beze jména, jejiž pouhé prvni ochutnáni na S"piéce jazyka překračuje ohsáhlosr našeho nadšeni. K čemu by byl patús přídavných jmen a nabubřelost epitet u srovnání s tou nezměrnou věcí, s tnu nepředstavitelnou znamenitosti. Osramé čtenář, opravdový čtenář, na něhoí se spoléhá tom vyprávěni, stejné pochopí, když se tnu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvítím rim leskem- V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom lei mém stisku ruky pochopi, prevezme, pozná - a přivře oči nadšením nad tím hlubokým vjemem. Nehoř! cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce? Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvního úsvitu života roz-■asnoval se obzor jejim mírným světlem Ležela slavnostně na otcové psacím stole, otec v ni byl tiše zahloubán a nasliněným prstem 141 trpělivě natíral hřbety téeh potištěných stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kaht, ukájet se blahou předtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni buzich barev, k zázračné vlahostí nejčistšiho blankytu. Ú, takhle si protřít oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . - Otec občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly. A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejiho textu a vypouštělo z pismen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vítr ji rozfukoval tiie jako fůzi stolisiou, a tu otvírala okvětí, plátek za plátkem, víčko za vičkeil), všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dne blankytnou zřítelnici, pavi dřeň, křičící hnízdo kolibříků. To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svět. Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do všech koutů, a když sc lampa otáčela na svých řetizcich. putoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se přes sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou stran jako sloupy. Občas psával otce dopisy. Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zauictim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolu raturniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýtl-Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy. Potom přišla matka a ta raná, jasná idyla skončila. Matk,..... svedla svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomněl i na Knihu nebýt té noci a toho snu. n Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pud vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžulostnéiiý nejasné a zamotané blouznit o staré, zttacené Knize. N.kd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být dotěrnější a s horečnou netrpělivosti jsem obtěžoval todičc. Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradně před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím sc nataženým prstem. Nepřestával jsem se namákn udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství. Stáli nade mnou bcvriidni ;i -ozpačiti. sivdéli se za svou bezmoc- 143 nast. V hloubi duše nebyli tak zcela bez viny. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval. Jednu z nich, velký a těžký foliant, tni Otec Stále znovu podstrkoval s nesmělou nabidkou. Otevřel jsem ji. Byla to biblí- Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plné ptačích klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek se dotýkal Archy. Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty vis, otče," volal jsem, ,%ty dohře vij, nic nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dáváš tento nuzný apokryf, tisíci kopii, nepovedený falši -fikat? Kam jsi dal Knihu?" Otec sklopil oči III Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišila se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestici Kodex, v/bouřená bible, jejímiž stránkami šel vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži, Když otec viděl, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstatě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, V nějž věřime v mládí, ale během i 14 let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přesvědčeni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži velkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, po supné pýchy jsem nic neodpověděl. V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žalostných zbytků, které se podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem té knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal ziskat ničí pochopeni Stalo se to tak. Jistého dne oné zimy jsem zastihl Adélu při úklidu se smetákem v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre.', salát, Nahnul jsem se ji přes rameno, ani ne tak ze zvědavci i ale abych sc znovu opojil vůni jejího těla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům. „Podívej se," řikala a bez námitek snášela mé při tu len i. ,,n- možné, aby nékomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych ..... takové.'4 Pohlédl fscm na obrázek. Na velké foliové stránce byla podobizna zun v spíše mohurnéiškh a plnějších tvarů, s energickou a zkuie-nou tváři. L hlavy této dámy splývala mohutná hříva vlasů, těžce se spouštěla ze zad a vkkla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný rozmar přírody, vlnivý a hojný plást, vy předený 7 vlasových kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. AJe zdálo se, že majitelka nosí tuto znamenítost s pýchou a text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku 14$ a začínal slovy; Jí, Anru CsiUaftová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měía řídké vlasy - - - Bv| co dlouhý při běh, podobný svou konstrukci historii Jobově. Anna CsiJLagová byla Z božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasů. Celé městečko ji litmaki. "■: Iv^Li rak kruté poznamenána, a odpouštělo jí, protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt mio boŽL dopuštěni tak zcela nezaviněné. A tu se stalo přispěním horoucích modliteb, že z jeji hlavy byla sňata kletba, Anna Csillagovš dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokyny a zhotovila přípravek, zázračný lék, který navrátil jeji hlavě úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tim to neskončilo - její muž, bratři a bratranci též ze dne na den obrostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za šest týdnů po objevení svého receptu uprostřed svých bratři, švagrů a bratranců, vousatých mužů s bradami po pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch neFalsované medvědi mužnosti Anna Csillagová obšrastnila cele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obrovských hŕiv a jehož obyvatelé zametali zemi plnovousy širokými jako březová košťata. Antia Csillagová se Stala a poštolkou huňatosti. Když obšťastnila rodné město, zatoužila obíťastnit celý svet a prosila, pobízela, žadonila, aby všitími přijali pro své spaseni ten boží dat, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná. Ten přibéh jsem přečetl Adčlg přes rameno a náhle mé OSIrula myšlenka, pod jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- Tak to byla Kniha, její poslední stránky, její neúřední dodatek, zadní trakt plný odpadků a haraburdí! Úlomky duhy zatančily ve vířících tapetách, vytrhl jsem Adéle z rukou ten salát a přiškrceným h lanem jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knižku?"1 „Hlupáku," řekla a pokrčila rameny, „vždyť tu prcce leží porád a denně z ni vytrháváme listy na maso z jatek a svačiny pro otce- ■ " iv ! Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal s rozpálenou tváři obracet chvějícíma se rukama stránky roztrhané knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna Stránka vlastního tex.ru, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po prorocTvuli dlouhovlasé Sibyly následoval list věnovaný zázračnému léku M všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten h.;i l/árri a dělat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vztušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působeni zázraku. Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vroucím, vzrušeným slovem pověděli své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, od bázoval i náplasti a pásky z oči a z krtie, Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutná městečka s nebem bílým jako papír, která zlhosrejněla prozaickou každodennosti. Byla to města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrhnvali ani na chvíli, Švec byl aždo konce ševcem, voněl kůži, měl malou a zutuv I 17 zeno j tvář, krátkozraké bledě oči nad bezbarvým, čmuchajirim knirem a cítil « veskrze Be\rcem. A když je nebolely jejich vředy, neloupalo jiffl v kloubech a vodnatelnost je nezahánéla na pelech, byli šťastni tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý ci&ařskokrálovskv tabák, nebo tupě snili před sběrnou lutynky- Kúčky jiní přebíhaly přes cestu, hned z levé a hned zase z pravé strany, zdálo se jim o Černém psu a svrbela je dlaň. Občas opisovali dopisy z listuvniků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěsti, jako by ji budili. A putom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblacich- Dalši sttánky se povznášely nad sféru všednie h záležitosti do oblasti čisté poezie. Byly tam harmoniky, citery a harfy, druhdy nástroie kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidové ceny prostému člověku, L*ihahoinému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu, Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v jejichž nitru bvly ukryty flétny, piskadla a píšťalky, foukaci harmoniky trcmo-lujici sladce jako hnizda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pro invalidy, pramen výnosných příjmů pro mrzáky a vůbec nezbytné v každé muzikálni domácnosti- A bylo vidět tyto flašinety, pěkně malované, jak vandrují na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se filzicima, nehybnýma Očima, které zvolna vytékaly, tváře zbavené projevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od veškeré nepohody a podohné vonici už jenům deštěm a nebem- Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, a tak ztraceni sami v sobě šourali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absolutné rovné a jednotvárné přimte mezi zákruty spletitých cest mimojdoucich, Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do koloběhu všedního d tle, vymotávali se nepozorované z davu, stavěli flašinet na třínožce na průsečiku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým telegrafními dráty, mezi nevšímavé pospíchajícími lidmi s vyhrnutými Límci a začínali svou melodii nikoli od počátku, ale v místě, kde včera přestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi odpověd dej . . .", zatímco z komínů pyšně vlály hilé chocholy páry. A divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodine a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospíchajících chodců, A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřnosti flašinetu, který začinal hrát něco úplné nového - myšlenky a starosti se na chvi Li zastavovaly jako v tanci, aby změnily krok, a potom se bez rozmýšlení začínaly točit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu 1 „Markétko, poklade duse mé . A nikdo si v tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml, 14!) I4Í že smysl světa se od zakladu změnil, že neběže] už. v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opačně - „Mar-ké-tko . . ." Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad farní déšť? Ne, to se sype na deštníky cvrlikáni ptáčků jako šedivé broky, neboť zde sc nabízejí pravi harčti kanáři, klece plné stehlíků a špačků, košíky s okřidienými zpěváky a mluvky. Vŕcienovirí a lehcí, jakoby vycpaní vatou, trhavě puska kupci, otáčivi jako na obrtliku hladkých kvílivých os, ruzštébecaní jako hodinové kukačky - bylí útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, probouzeli v nejtvrdšich srdcích blažcnstvi mateřského citu, měli v sobě tolik piskleciho a dojímavého, že ještě když sc s nimi obracela stránka, posílali odcházejícím své spojené, vábné cvrlikání, Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Ted zabočila na scestí jakéhosi pochybného šarlatánskeho podi-viuscvi. Kdo tu nabizel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosen z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích prstů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastni ho přesvědčení dospíval k udivujícím závétům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouštěl i S jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané s.tránky- 191 Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelně upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabizel jakýsi džentl men svou zaručenou metodu, jak sc stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru. Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorientován ve věci neoblomnosti a zásad. Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nějaká pani Magda WanB. spoutaná vlečkou svých šatů a z výše sešněrovanéln> duknl tu prohlašovala, že kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že její specialitou je lámat ncisilnéjši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci siřit a odkazuji na své paměti pod titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofíckého institutu v Budapešti), v nichž psem uložila tvé koloniálni zkušenosti Z oblasti drezúry lidi (tú slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, ie si jista souhlasem těch. o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštni závrati a mihotáni bylu možno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přeinistily a že tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačně. To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámeni, směsici hladu a dráždivosti. 1 si Sklonený nad tou Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tiše hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do ctěni, zapomněl jsem na oběd. Předtucha mě nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - přes své hluboké poníženi a degradaci. A když jsem už skoro potmě ukládal s blaženým úsměvem ten papírový salát co nej-hlouhéji do zásuvky a snažil se ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku červánky, které se vždy znovu samovolně rozhořívaly a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit. Jak ml byly všechny knížky lhostejné! Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny její stránky hoří. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřeveným klepotem jako zrnka růžence. Vykladači Knihy tvrdí, že všechny knížky směřují k Autcntiku. Žiji jen vypůjčeným živni on. ktcTy se w chvíli vzletu vtaci k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autentik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Doktríny. Chtěli bychom ho upozornit jen na lednu věc; Autenticita žije a roste. Co i toho vyplývá? Nuže, až příště rozevřeme náš papírový salát, kdovi, kde už bude Anna Csillagová a její věrni- Možná, že spatři me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým pláštěm moravské cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu Elsa-fluid prosfáckúm božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. co udělají poctiví vousáči z mestečka, jimž bujné ochlupení ztěžuji pohyb, co udělá ta věrná obec, odsouzená k pěstováni a správě své nevídané nadúrody? Kdovi, zda si všichni nekoupi pravé flašinciy ze Schwarzwaldu a nepustí se do svéta za svou apoštolkou. aby jj hledali po celé zemi a na všech m i stech přitom hráli „Dany, Daisy?" O, odyseo vousáčů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy se najde rapsod hodný této epopeje? Neboř komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péči, komu předali vládu nad dušemi V městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že město ifaivené své duchovni elity, svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštěpenectvi a otevře své hrány - komu? - ach, cynické a Jitomérné .Magdě Wang [Nakladatelství Antroposofie kého institutu v Budapešti), která v něrn založí Školu drezúry a lámáni charakterů? Ale vraťme se k našim poutníkům. Kdo nezná tu starou gardu, ty kočnvné Cimbry, hloubavé btune-ty se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z rozméklé tkané bez iivotnich stav"-1 Veškera iciich sila, veškerá iciich pevnost přešla do vlasů a vousů- Antropologové si odedávna lámou hlavy nad tou 152 ]5J5 /vlastní rasuu, oděnou vždy do četných šatů, která nosí těžké stříbrné klanečniky na břiše a na prstech má mohutne mosazné pečetni prsteny. Mám ic rád, jmenuji se bud Kašpaři nebo Baltazarové, miluji icjkh hlubokou váŕľ.ťjht, jejich pohřební dekoratív nose, t> nádherné mužské exempláře s hezkýma očima, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostatek vitality v rnz-bujelých houbovitých tělech, morbidnost vyhasínajících rodů, sípavý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valerián-ských kapek, jaký se line z jejich plnovousů. Jak anděle boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obroviti a Funící, tychle unaveni - utírají si pot z oroseného čela, blýskají namodraly m i očními bělmy, a v tu chvíli zapomínají na své |: i: ■". 111: a udivené hledají východisko, záminku pro svůj príchod - a natahuji dlaň pro almužnu. Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá. Že má hranice na všech stranách otevřené všem Fluktuacím a prouděním. Ted" napřiklad už nikdo nenabízí harcké stehlíky, nchoť z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletují v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypáno jako pestrobarevnými písmeny. Ach, jaké mihotavé a štébetavě zmnoženi , , , Kolem všech výčnělků, tyček a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotání a boi o místo. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem zpěváčků. Blížíme se nyní v našem vyprávění mílovými kroky k té nádher né, katastrofické epoše, která nese v našem životopise název geniálni. Zbytečně bychom zapírali, že již teď čiříme, jak se nám svirá srdce, Citime ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy sc nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyssi důrazy, namalovat ntj- prosvĚtlenějši a téměř transcendentní kontury tohoto obrazu. Co je to geniální epocha a kdy to bylo? Tu jsme nuceni být na chvíli zcela esoteričtí jako pan Bosen z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý áepot. Musíme pointoval své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky ptstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to naše vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteři strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží. Udála se tedy geniální epocha liebu se neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. N choť jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby sc mohly směrnou t v události. Ony sc jenom pokúušeji dít, zkoušejí základ skutečnosti, zda je unes*". A hned ustupuji, protože se bojí ztratit ivou integrálnou v zlomkov irosti uskutečněni. A jestliže narušily tvůj kapitál, jestliže při těch pokusech ú vtělení ztratily to Či ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je. reintegruji se ä potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stigmat a, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nocích, IÍ4 zatimcn um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálně překonává jedno oslněni po druhém. Ale přesto je v jistém smyslu celá a integrálni věc obsažena v každém ze svých nedostatečných a fragmentámich vtěleni, Setkáváme sc tu s jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost může být co do své provenience a svých vlastních prostředku malá a chudá, ale přesto, pohlédnemc-li na ni bližc, může ve svém nittu otvírat nekonečnou a zářivou perspektivu diky tomu, že se v ní s prudkým zábleskem snaží vyslovit vyšší existence. Tak tedy budeme sbírat ty narážky, ty pozemské přihližnosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co je jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života. Možná, že jsme ji v deminutivnim zápalu, ztcrorizováni nesmí r-nosti transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla. Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou příchuť, kterou ještě cítime na jazyku, to mrazivé páleni na púnehi, ten vzdech široký jako nebe a svěží jako doušek čistého ultramarínu. Připravil i jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy riskovat cestu do geniální epochy? Naše tréma se zmocnila i čtenáře, Cítíme jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdce a isme naplněni úzkosti. Nuže, ve jménu Páně - nasedat a odjezd! GENIÁLNÍ EPOCHA Běžná fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sebe husté tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou na paty. Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši je nepřetržitost a náslcdnosi. Co si však pocit s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, vc vzduchoprázdnu, bloudíc i bez střechy nad hlavou? Ze hy byl čas příliš těsný pto všechny události ? Může se opr.i ■. ■ 111 stát. ?t-h\ ní ví*-r h na místa v čase byla vyprodána? Ustaráni hěvimi podél celého vlaku události a připravujeme sc již k odjezdu, Pro rány boží, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej Lístků na čas . . .? Pane průvodčí! Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřidimc to diskrétně v rámci vlastních možnosti. Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovnoběžných rasových pásmech KM hen 1 56 ] 5 7 v dvoukolejném čase:1 Ano, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, raková prespočerná, nezařaditclná událost, jako v našem při nudě nemůže být človék přespříliš vybíravý. Pokusme se rady v některém bodě příběhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ry nelegální události. Jen směle. Stane se to nepozůfovane, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otřesu■ Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace za námi a my jedeme již po slepé koleji. I I II Matka přiběhla celá zděšená a objala múj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhylu : h své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou- Ale odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlatý trám, který tkvěl našikmo v povětří iaIííi nadřená tříska Byla plná lesku a vířících zrnek prachu a nedala se odstranit, Přitom jsem křičel: ,Vytáhni ji, vytrhnif" Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazán inou, která byla namalována na jc|ich čele, celá naběhla krvi a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé té k prasknuti naběhlé anatomie osvobodi pronikavým kohoutím křikem. Stát jsem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými jir-i% jm.ii: ukazoval, pln hněvu ;i nelítostného odhodláni, na-přimený jako smerník a v extatickém rozechvění. 15» Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská. Bylo to na sklonku zimy. Dny staly v kalužích a řeřavěly, mrk půnchi rozpálené ohněm a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne m stříbrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami 3 kořennou pikantérii. Ale ciferník poledne hromadil na nepatrmiu prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny. V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, svlékal ze sebe pláty stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrstvě, a odhaloval tak svuu dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kutouée třpytnu páry a každá chvíte vybuchovaLa velkým vzletem andělů, bouři křídel, kterou pohlcovalo nenasytné nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bílými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie. Okno pokoje, naplněné až po okraj nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo se záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stíny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý planoucí čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mě hluboce vrušoval. Stál jsem páko uhranutý s rozkročenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal. Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní přihuzni, 59 sousedé, nastrojené tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel. „Vidíte," křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám říkal, že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A tetf se dívejte, jaká je to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . . I" A plakal jsem šťastně a bezbrannč- „Pracitnětc/' volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, což mohu sám zvládnout tu potopu? Jak mám samojediný odpovědět na milion oslňujících otázek, kterými mě zaplavuje Bůh?" A když mlčeli, volal jsem hněvivě: „Pospíchejte, nabírejte plná vědra té hojnosti, hromaďte zásoby!" Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů Tehdy jsem pochopil, co mám cín i r a horečné jsem začal vytahovat ze skřínky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papír. Bratr i matkou přibíhal i stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu. A já seděl uprostřed cech papírů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných stránkách. Mé pastelky létaly v nadšeni pres sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a krkolomných klikyhácích, zužujíce se neočekávaně v anagramy vizí, v rébusy světelných zjevení , ty kresby plné světla, vyrůstající jakoby pod cizi rukmt, ty průzračné barvy a stíny! Jak často je nacházím ještě dnes ve snách, po tolika letech na dně starých /nsuvik. raiiu a svčži jako jitro - ještě vlhké první ranní rosou: postavy, krajiny, tvářel Ó, ty hlankyty, svírající dech zalykavostí strachu, ty zelené zelenější než údiv, ta preludia a štěbetání tušených barev, které se u-pr\L- ;'etri tak nehnuté sedel na číhané, napjatý jako luk. a kolem mé v slunci jiskřivě plály papíry - stačilo, aby kresba přibitá mou tužkou naznačila sebemenším pohybem pokus o útěk. Má ruka, křečovitě ic chvějící novými reflexy a impulsy, se pak na ní vrhala jako kočka a již cizí, zdivočelá, dravá - bleskurychlými ranami tesáků zádavo-vala příšeru, která se ji chtěla vymknout z pod tužky. A od papíru se odpoutávala až tehdy, kdy mrtvé a nehybné ostatky rozkládaly v sešité svou pestrou a fantastickou anatomii jako v herbáři. Byl to vražedný hon, bof na život a na smrt. Kdo by rozeznal útočníka a napadeného v tom vztekle prskajícím klubku, v tom 160 U, I propletenu piskotu b zdesení! Stávalo se, že se má ruka dvakrát a trikrát vrhala skokem, aby někde na čtvrtém nebo pátém archu dostihla obec. Nejednou křičela bolesti a zděšením v klestích a klepetech těch příšer, svijejícich se pod mým skalpelem. Hodinu od hodiny stále houfněji přibývaly vize. tlačily se, tvořily zácpy, až jistého dne nastalo rojení na všech cestách a stezkách, valily se průvody a celá zemé rozkošatela putováním, rozběhla se táhlými defiládami nekonečnými procesími selem a zvířat. Jako za dnů Noernových valily se ty pestré průvody, ty řeky srsti a hřiv, ty vlnici se hřbety a ocasy, ty hlavy bez konce přitakávající rytmu kroků. Můj pokoj byl hranič ni závorou. Tady se zastavovaly, tlačily a prosebně bečely. Točily se a bázlivě i divoce přešlapovaly na místě - ty hrbaté a rohaté existence zašité do všech zoologických kostýmů a zbroji, vystrašené samy sebou, poplašené vlastní maškarádou, hleděly ustrašenýma a udivenýma očima skrze výtvory svých chlupatých kůži a bučely žalostné, jako by se dusily pod svými maskami. Čekaly snad, abych je pojmenoval a rozluštil jejich hádanku, jíž nerozuměly?' Ptaly se mé snad na své jméno, ahy do něho vesly a naplnily je svou podstatou? Přicházely podivné maškary, stvorení Otázky, stvořeni - návrhy a musel jsem křičet a odhánět je rukama. Ustupovaly pozpátku, skláněly hlavu, mračily se a ztrácely se samy v sobě, při odchodu se rozpadávaly v bezejmenný chaos, ve smetiště fůrem. Kolik vodorovných i hrbatých hřbetů tehdy prošlo pod mýma rukama, kolik hlav sc pod nimi protáhlo s hehkou mazlivosti! Tehdy jsem pochopil, proč maji zviřata rohy. Bylo to právě to nesrozumitelné, co se nemohlo vejit do jejich života, divoký a dotěrný rozmar, nerozumná a slepá zatvrzelost. Jakási fixní idea, která přerostla hranice jejich bytosti do výše, až nad hlavu, a kdrf se vynořila na světlo, ztuhla v hmatatelnou a tvrdou hmotu. Tam prijímala výstřední, nevypočitatelný a nevěrohodný tvar, zakroutila sc do fantastické, děsivé arabesky, neviditelné jejich očima, do neznámé šifry, pod jejiž hrozhou ta Zviřata žila. Pochopil jsem, proč maji sklon k nerozumné a divoké panice, k splašené pomatenosti když byla pohlcena svým šílenstvím, nemohla se vymotat ze spleti těch rohů, z niž hleděla sc schýlenou hlavou smutné a divoce, jako by hledala průchod mezi jejich větvovím. Ta rohatá zvířata byla na hony vzdálena vysvobozeni a se smutnou rezignaci nosila na hlavě stigma svého prohřešku. Ale ještě dál k osvícení měly kočky. Jejich dokonalost znepokojovala. Byly uzavřeny v preciznosti a přesnosti Svých těl, neznaly žádnou chybu ani odchylku. Na chvíli sestupovaly dú hloubky, na dno své bytosti, a tehdy nehybnely vc svém měkkém kožíšku, hrozní- i iisvie v.;./nt'l\ -i jejich oči m- íjiukrouhluvah jako měsíce, vstřebávajíce zrak do svých ohnivých nálevek Ale již za okamžik bylý vyvrženy na břeh, na povrch, a zívaly svou nicotou, rozčarované a bez iluzí. V jciich životě, plném do sebe uzavřené grácie, nebylo místa pto žádnou alternativu. A znuděné v tom vězeni bezvýchodné 161 dokonalosti* proniknuté spleenem - prskaly svraštělým pyskem, s bezpředmětnou ukrutnosti v krátké tváři, kterou rozšiřovaly pruhy. Spadem kradmo proklouzávaly kuny, tchoři a lišky, zlodeji mezi zvířaty, stvoření se špatným svědomím. Urvaly své místo v životě podvodem, pletichami, trikem, navzdory stvořitelovu plánu - a snhané nenávisti, ohrozené, v neustálém střehu, v stálých ohavách o to misto - milovaly horoucně svůj kradený, po norách se skrývající život, připravené dát se roztrhat na kousky při jeho obraně. Konečně přešla všechna zvířata a v mém pokoji se rozhostilo ucho. Začal jsem znovu kreslit, ponořen do svých Starých papírů, které vydechovaly jemnou záři. Okno bylo otevřené a na okenní řimse se třásly v jarním větru hrdličky a holubi. Nakláněli hlavu na Stranu a ukazovali z profilu kořalko vité oko, podivné ustrašené a plné Iciu. V poslední době dny změkly, byly opálové a světlé, jindy zase perleťové a zamlžené sladké. Přišly velikonoční svátky a rodiče odjeli na týden k mé vdané sestře. Nechali mé v bytě samotného na pospas mé inspiraci- Adéla mi denně nosila obedy a snídané. Nevnímal jsem jeji přítomnost, kdy i stávala svátečné o h léčená na prahu a z jejího jemného tylu a hedvábí to vonělo jarem. Otevřeným oknem vplouvaly mírné závany větru a naplňovaly pokoj odleskem dalekých krajů Jen chvilku se držely ty naváté barvy jasných dálek ve vzduchu a pak se hned rozplývaly, rozpivlovaly se v modrý stín a tklivé dojeti. Povodeň obrazu se irochu uklidnila, přiliv vizi se zmírnil a utichl. i o-i ice í Seděl jsem na zemi. Kolem mě ležely na podlaze pastelky a heky barev, boži palety, blankyty dýšici svěžesti, zděné /Minuli až na &amu hranici úžasu. A když jsem bral do ruky červ barvičku - šly do lasného světa šťastné fanfáry červeně a všecbnv balkony pluly vlnami rudých praporů a dumy se stavěly podél uln ■ do triumfálního špalíru. Městští hasiči defilovali v parádnic malinových uniformách po světlých, šťastných cestách a páno smekali buřinky třešňové barvy. Třešňová sladkost, třešňové ši betáni stehlíků naplňovalo lehce zářivé a levanduli vonici ovzduii A když jsem sáhl po světle modré barvičce - procházel vicmi okny v ulicích odlesk kobaltového para, otvírala se jedna zvonivá okenní tabule za druhou a všechny byly plné blankytu a nebeského plápolu, záclony vstávaly jako na poplach a radostný lehký průvan kráčel tun špalírem mezi vlajícími mušeliny a oJeaildry na prázdných balkonech, jako by na druhém konci té dlouhé a světlé aleje se zjevil někdo velmi vzdálený a blížil se - celý zářil, předcházeli ho legenda, předtucha, zvěstovaly ho lety vlaštovek, třpytivá poselství rozhazovaná od mile k milí. III Právě o velikonocích, koncem března či počátkem dubna, opouštěl Sloma. syn Tobiášův, vězeni, kam ho na zimu zavirali po letních a podzimních výtržnostech a prostopášnostech- Jednoho larnihn odpoledne jsem ho viděl oknem vycházet od holiče, který byl 1*5 městským Lazebník cm, ranhojičem a chirurgem v jedné osobě. Otvíral skleněné, blyštivé dveře holičství 5 distingvovanosti, které ho naučil vězeňský kázeňský řád, a sestupoval po třech dřevěných schůdcích vymydlený a omlazený, s pečlivé ostřihanou hlavím, v poněkud krárkém kajzeroku a vysoko povytažených kostkovaných kalhotách, stihlý a mladisivý přes svých črvíicet let- Náměstí sv. Tro|icc bylo v tě době pusté a čisté. Po jarním táni okých, naškrobených hedvábných kanýrů spi jako v kytici cosi jemnějšího nežli kvetiny. Dívka, která pomalu tlačí kočárek, se nad nim chvílemi nakláni, přejíždí jen po |cho zadních kolech, až péra drnči, a překlápí k snhč ten houpavý knsik. rozkvetlý svěží bělobou, a něžně rOz> ťimkavá kvtiLi i % In až k sladkému dřímajícímu jádru, jehož spánkem putuje jako pohádka, zatímco kočárek míjí pruhy stínu - to proudétii oblaků a světel, Potom v poledne se stále ještě parčík plný poupat proplétá světlem a stincm. a jemnými oky jeho siré se donekonečna sype ptači štěbetaní - sype se z větve na větev, sype se jako perly drátěnou kleci dne, ale ženy ktáčejici po okraji promenády jsOu už unaveny, maji vlasy pocuchané miprénou a tváře ztýrané jarem, a pak se už 192 alej úplné vyprázdni a odpoledním tichem pomalu táhne pach jídel ze zahradní restaurace. XIV Den CO den, vždy v stejnou hodinu, jde Bianka se svou vychovatelkou aleji v parku. Co mám říci o Bianco, jak |i popsat P Vi m lénom, že je v kouzelném souhlasí- samu m- mOOU, že dokonale plni svůj program. Se srdcem sevřeným hlubokou radosti vidím pokaždé znovu, jak - krok za krokem - vchází do vlastni bytosti, lehká jako tanečnice, a jak bezděčné každým pohybem proniká přesné k podstatě. Jde docela obyčejné, ne s přemírou grácie, ale S prostotou, která chytá za srdce, a srdce se svírá štěstím, Že lze býti Bíarikou tak pK»-tě, bez jakékoli vyumélkovanosti a jakéhokoli úsilí. Jednou ke mně pomalu Zvedla oči a moudrost jej i ho pohledu mnou pronikla skrz naskrz jako střela. Od té doby vím, že ji nic nezůstává utajeno, že zná všecky mé myšlenky od samého začátku Od toho okamžiku jsem se ji dal do služeb, bezhranične a nedílně. Přijala to sotva patrným kývnutím viček. Stalo se to beze slova, v chůzi, v jediném pohledu. Když si ji chci představit, mohu si přivolat jen jednu nevýznamnou podrobnost: její chlapecky drsnou kůži na kolenou, což ic hluboce dojemné a zavádí myšlenky do trýznivých průsmykú protikladů, tnezi oblažující antinomie. Všecko ostatní, výše i níže. je transcendentní a nepředstavitelné. 193 1 XV Znovu jsem se dnes ponořil do Rudolfova zásobníku. Jaké kouzelné studium! Text je plný odkazu, narážek, náznaků a dvojznačného mihotáni. Ale všecky paprsky se shihaji k fiiancc. Jak blažená souhra! Od uzJu k uzlu béži mé podezřeni jako podél doutnáku, zapáleno svetlavou naději - stále vit a vic oslněno. Ach, jak je mi těžko, jak se mi Svirá srdce tajemství m i, jci tuším XVI V městském parku hraje ced večer co večer hudba a aJej sc změnila v jarní korzo. Lidéchodi sem a tam, mijeji a porkávaji se v symetrických, stále se opakujících arabeskách. Mladí muži nosi nové jarni klobouky a nedbale drží v ruce rukavičky. Mezi kmeny stromů a živým plotem sviti v sousedních alejích šaty divek. Chodívají vždy dvé a dvě, kolébají sc v bocích, načechrané pěnou kanýrů a volánu, nosi s sebou jako labutě to bílé a růžové peří - zvony plné kvetoucího mušclinu, a občas s nim usednou na lavičku jakoby znaveny prázdnou parádou oděvu - sedají si v celé té velké růži tylu a batistu, která se tozvijj do bohatých plátku. A pak objevuji nohy, položené jedna přes druhou, zkřížené - spleteně v bílý tvar neodbytné výmluvný, a mladí muži přecházejíc i kolem mlknou a blednou, zasaženi trefnosti argumentu, naprosto přesvědčeni a přemoženi. 194 iv-- 'i, lli: .. *'ťrfa t/tík/m. flU7 Nastává okamžik těsně před setměni m a barvy světa k řasili. Všecky Kar v y vystupuji na konírny, jsou najednou slavnostní, nadšené a smutné. Park sc rychle plni růžovým šelakem. lesklým náiěrcm, který způsobuje, že věci JSOU náhle překvapivé barevné a iluminované. Ale v těch barvách je u i trocha lazúru při tiš sytého, trocha krasy přiliš nápadné a už podezřelé. Ješté chvíli, a houština parku, sorva obsypaná mladou zelenír ješté vétqvnatá a nahá, celá zasviti růžovou hodinou smrákáni, prosycenou balzámem chladu, prosáklou nevýslovným smutkem věci navždy a smrtelné ktásných. A tu se náhle cely park siává obrovským mlčícím orchestrem, slavnostním a soustředěným, čekajícím pod zdviženou taktovkou dirigentovou, až v něm hudba uzraje a vzedme se, a najednou nad tou obrovskou, potenciálni a vrouci symfonii padá rychlý, barevný divadelní soumrak, jakoby vlivem tónů prudce bobtnajících ve viech nástrojích - kdesi ve výši přehlušuje mladou zeleň hlas žluvy, skryté v houštině - a náhle je všude kolem tak slavnostně., "snrtiéle a pozdně jako vť večerním lese. Stěží zachytitelný vánek proplouvá vrcholky stromů, z nichž se drolivě sype uschlý květ střemehy - nepostižitelrlý á hořký. Pte-sypává se vysoko pnd soumračným nebem, v nekonečném vzduchu smrti proudí to horké aróma, do něhož první hvězdy roní své slzy jako kvítky bezu, uštiplé l kefu tľ bledé, liliové noci. (Ach. vim: její otec je lodnim lékařem, její matka byLa milenka. To na ni čeká v přístavu noc CO noc teti malý řični parniček s koly po stranách a nerozsvěcuje lucerny.) Tehdy do přecházejících dvo|ic, do mladíků i dívek, stále se pravidelně navracejících a setkávajících, vstupuje jakási podivná sila a nadšeni Kazdy Z nich Se Stává neodolatelným krasavcem íaku Don Juan, překonává sám sebe, pyšný a vítězný, a má v pohledu vražednou moc, pod niž divči srdce umdlévají A dívkám se prohlubuji oči, otvírají se v nich jakési rozlehlé zahrady rozvětvené alejemi, laľnŕnm parků, imavé a šumící, jejich zřítelnice se rozšiřuji svátečním třpytem, bez odporu se otvírají a vpouštěn t v dobwatele do špalírů svých tmavých zahrad, rozcházejících se v mnoha Symetrických Stezkách iako sloky kaneóny. aby se jako v smutné písni potkali a nalezli na růžových prostranstvích kolem kulatých záhonu anebo u fontán hořících pozdním odleskem červánků, a znovu se rozcházejí a ztráceli mezi černými spoust;..... parku, večerními houštinami, stále hustšími a šumivějšími, v nichž se ztrácejí a mizí jako v spletitých kulisách, sametových závěsech a tichých alkovnách. A bůhvikdy odcházejí chladem těch velmi soumračných zahrad do zcela zapomenutých, neznámých zákoutí, do jakéhosi líného, tmavšího šuměni stromu, pluiit.il'm íakn smuteční při krov. v němž inu kvasí a přestává být tmou a ticho se v letech mlčeni a rozkladu fantasticky kazí jako v starých, napomenutých sudech po vině- Takto poslepu bloudi dvojice černým plyšem těch parků a posléze se potkávají ľia osamělé mýtině, pod posledním zátrpytem červánků nad rybníčkem, odedávna zarůstajícím vrstvou černého šlemu, a na drolivc balustrádě, kdesi na pomezí času, u zadní branky svěia. ocitají sc znovu v jakémsi dávno uplynulém životě, ve vzdálené praexistenci a v cizím čase, v kostýmech dávných století, 197 nekonečné vzlykají nad mušclincm jakési vlečky, natahuji se na špičky k nedostižným přisahám, vcházejí po schodech náruživosti a docházejí k vrcholům ,i hranicím, za nimiž je už pouze smrt a trnuti nepojmenované rozkoše- XVII Co je to lanu soumrak.'' Dostali jsme se k jádru věci, anebo už tato cesta nikam dál nevede*1 Jsme u konce svých slov, která tu už začinaji být blouznivá, tlachavá a nezodpovědná- A přece teprve za jejich hranicemi začiná to, co je u tohoto jara všeobsáhlé a nevýslovné. Mystérium soumraku! Teprve za našimi slovy, kam už nesahá moc naši magie, šumí ten temný, nepostihlý živel. Slovo se tu rozpojuje a rozkládá v pi vky, vraci se do své etymologie, vchází zpět do hloubi, k svému temnému kořeni. Jak, do hloubi? Rozumějme tomu doslovně, Hle, stmívá se, naše slova se ztrácejí v nejasných asociacích: Acherón, Drkus, Podsvětí . . . Cítíte, iak od těchto slov vane stmíváni, jak se sypou krtince, jak tu zastudilo hlubinou, sklepem, hrobemř Co je to jarní soumrak ŕ Ještě jednou klademe tu otázku, ten vroucí refrén našich výzkumů, na který není od poved. Když kořeny stromu chtějí promluvit, když se pod drny nashromáždi velmi mnoho minulosti, starých přiběhli, prastarých historek, když se pod kořeny nakupí příliš mnoho udýchaného šepotu, neartikulované dřené a mho temného a beídechého, co je před 1*9 každým slovem - tehdy kůra stromů černá a drsné se rozpadá na silné supiny, na hluboké zářezy, a dřeň se otvírá tmavými póry jako medvědi kožišina. Když vnoříme obličej do toho huňatého kožichu soumraku, nastane na chvilku úplná tma, hluchota a bezdechiht jako pod víkem. Tu ic třeba přiložit oči jako pi|avk> k nejčerněji tmě, lehce je donutit, protlačit je neproniknutelném, prostrčit skn naskrz hluchou hlínou - a hic. jsme najednou u cíle, na druhé straně věci, jsme v hloubce, v Podzemí. A vidime - . Vůbec zde není tma, jak by se dalo soudit. Naopak - celý vnitřek pulsuje světlem. Je to zřejmě vnitřní světlo kořenů, bludná fosforescence. mizivé žilky prisvitu, jimiž je mramorována tma, putující svétlavé blouzněni hmoty. Vždyť stejné tak, když spíme, odtrženi od světa, daleko zbloudili v hluboké ínttoverzi. v návratné pouti k Mjhč samým - vidime rovněž, vidíme jasné pod zavřenv -mi vičky, protože v těch chvílích se v nás myšlenky rozsvěxnii vnitřní Louči a doutnavé těkaji podél dlouhých zápalných šňůr. rozhořivajice se uzel po uzlu. Takto se v nás uskutečňuje ústup na celé linii, couváni do hloubky, zpětná pouť ke kořenům. Taktu se v hloubi rozvětvujeme anamnézou, zachvivajicc se podzemním třasem, který nás zachvacuje, podkožné sníme po celém blouznivém povrchu. Neboť jen nahoře, v světle - ať už je to jednou řečeno jsme chvějivým artikulovaným svazkem melodie, zjasněným skři-vánčim vrcholem - a v hloubce se opět rozsypávame do černého mručeni, bzukotu, ncsčettiosti nekonečných příběhů. Teprve teď vidíme, na čem vlastné jaro roste, proč je tak nevýslovně smutné a ohlížené védétiim. Ach, nevěřili bychom, kdyby- , lium to neviděli na vlastni oči. Hic, tu jsou labyrinty nitra, skladiště a špýchary včcj, tu jsou ještě teplé hroby, prachnivina a mrva Prastará historie. šedin vrstev jako v dávně Tróji, chodby, komory, klenotnice. Kolik je tu zlatých masek, maska vedle masky, zploštělé úsměvy, vyhlodané obličeje, mumie, prázdné kukly , . , Zde jsou ta kolům baria, ty supliky na mrtvé, v nichž leží zaschli, černi jako kořeny a čeka|i na svůj čas. Zde pSůu ty velké drogerie, kde stoji na prodej v slznii k h, kelímcích, krabičkách. Stoji po celá Jeta ve svých regálech, v dlouhých slavnostních radách, třebaže je nikdo nekupuje. Snad už oživli v přehradách svých hnizd, už zcela ozdraveni, čisti jako kadidlo a vonní - cvrlikavé medikamenty, probuzené netrpělivé léky, balzámy a masti na rány, vážici svou časnou chuť na špičce jazyka. Zazděné holubníky isou plny klubajících se zobáčků a nejprvnějšiho, pokusného, svétlavého štéboiu. Jak jitřně, přede dnem i před veškerým časem, je najednou v těch prázdnych a dlouhých špalírech, kde se zemřeli postupné probouzc-li, zplna odpočati - do zcela nového úsvitu! Ale zde icště ileni konec, sestupme hlouběp. Jen beze strachu. Prosim. podejte mi ruku, ještě krok a jsme u kořenů, a hned jc tu vétevnatě, stmívá vě a kořen ně jako v hlubokém lese. Voní tu drny i prachnivina, kořeny ve tmě putuji, splétají se, vstávají, miza do nich vzrušeně proudí jako v sacích pumpách. Jsme na druhé straně, jsme u podšívky věci, ve tmě zběžné sestchovanč propléta-vou tosforcscena Jaké kolotáni, pohyb a tlačenice! Jaké mravenčeni a miza, národy a generace, tisícinásobně zmnožené bible a iliady! Jaké putovaní a vřava, motanice a shluk dějin! Dál už raio cesta nevede. Jsme na samém dně, u temných základů, js u Matek. Zde jsou ta nekonečná ínferna, ty beznadějné ossianskr prostoty, ty žal úplné nibelungiády. Zde jsou ty veliké líhně pr.lwiiú. táhulisrícké továrny, mlžnaté kurarny dějů a pohádek. Teď konečně lze chápat velký a smutný mechanismus jara. Ach, roste na příbězích! Kolik příhod, kolik události, kolik osudůI Všecko, co jsme kdy četli, všecky vyslechnuté historka ;i vscLky. kterc sr ri.uii nikdy neslyšené - zdají od dětství - zde, a nikde jinde maji domov a vlast. Odklid by spisovatele brali své nápady, odkud by čerpali smělost vymýšlet si. kdyby za sebou necítili tyto rezervy, tento kapitál, ty nepreberné zásoby, jimiž se Podzemí zachvivá. Jaký propletence Éepoců. jaký mumlá v ý hovor země! V sluchu ti tepe nevyčerpatelné přesvědčováni. Jdeš s přivřenýma očima v tom teple šepotů, úsměvů a nabídek, bez konce oslovován, nabodáván tisicc-rvmi otázkami jako milióny sladkých komářích sosáků. Chtěly by, abys od nich něco přijal, cokoli, aspoň štipec těch netelesných, šeptaných pnoéhii, přijal je do svého mladého života, své krve, a zachránil je a Žil s nimi dál. Neboř čim jc vlastné jaro, ni U zmrtvýchvstáním přiběhů! Ono jediné jc mezi vším neieh-siK-m Živé, skutečné, chladné a zhola nevědomé- Ó, jak přitahuje mlada, zelená krev jara a jeho rostlinná nevědomost ty prizraky, všecky ty fantómy, ty zakuklenec, ty ťantasiy! A jaro je připimá do svého snu. bezbranné a naivní, a spi s nimi, ;i vzbouzí sc za svítáni, a nic nevi, a nic si nepamatuje, Proto je tak těžké úhrnem toho, co zapomnělo, a tak smutné, že musí samojediné žit za tolik životů, za tolik odmítnutých a opuštěných být krásné ... A má na ro icn bv*e- 200 201 dnou vůni střemchy, plynoucí jediným, věčným, nekonečným rokem, v nemž je všecko . . . Vždyť co to znamená zapomenout? Na starých příbězích vyrašila přes not nová zeleň, mékký zelený poprašek, světlé, husté pupence vyrazily v každém póru rovnoměrnými šiénčkami jako chlapecké vlasy druhý den po střiháni. Jak se jaro zelená zapomenutím, jak ty staré stromy znovu získávají sladkou a naivní nevědomost, jak se nezatíženy paměti probouzejí větévkami, jen kořeny zarostlými do starých příběhů? Ta zeleň ic bude ještě jedenkrát číst úplné /nova a slabikovat od samého /ačaiku, tou zeleni příběhy omládnou a začnou žit ještě jednou, jako by se nikdy neudaly. Je tolik nenarozených příběhů. O ty žalostné sbory mezi kořeny, ty navzájem se překřikující povídačky, ty nevyčerpatelné monology uprostřed náhle propukajících improvizaci! Bude do>r trpělivosti k nasloucháni? Přeď nejstarši vyslechnutou historkou byly jiné, které jste neslyšeli, byli bezejmenní předchůdci, nepojmenované i: 11 ■ ■. ■ r iiibi-ovske. hiedc .\ monotónní epopeje, Ihvi vart hvlin. neforemné kadluby, giganti bez obličejů zaléhající obzor, temue resty k večerním dramatům oblak a ještě dále - knihy - legendy, knihy nikdy nenapsané, knihy - věčni nápadnici trůnu, bludné a svržené knihy in partibus inťidclium - - - Mezi všemi příběhy, které se nerozpleteny tisni u korání jara, je jeden, který už dávno přešel v majetek nocí, navždy usedl jako naplavenina na dně obloh - věčny doprovod a pozadí hvězdnatých prostor. Každou jarní noci, ať se v ní děje cokoli, prochází u..... příběh velikými kroky přes nesmírný kváknt žab a nekončené klapáni mlýnů. Muž jde pod hvézdnatým semelkem, sypoucím te z žernovů noci, jde nebem, jde velikými kroky, v záhybech pláště skrývá détátko, je ustavičné na cestě, na neustálé pouti nekonečnými pláněmi noci, Ô obrovitá žalosti samoty, ó nezměrná si robo v prostorách noci, ó zátřpyty vzdálených hvězd! Na tomto příběhu už čas pranic nezmění. V každém okamžiku právě přechází přes hvězdné horizonty, právě jde kolem nás velikými kroky, a tak to bude věčně, stále znova, neboř jedenkráte vykolejeii z času je ilevyméřirelný. bezedný, žádným opakováním nevyčerpatelný. Muž jde a drži v náruči dité - schválně opakujeme tento motiv, to žalostné moro noci, abychom mohli vyjádřit přerušovanou plynul hni leho chůze, chvílemi zastíranou propletencem hvězd, chvílemi zcela neviditelnou po dloube němé intervaly, kterými protukujc věčnost. Vzdálené světy přicházejí blízko, blizoučko - strašlivé barvité, posílají věčnosti prudké signály v němých, nevýslovných hlášeních - a on jde a konejái děvčátko, ustavičně, monotónne a beznaděje, bezmocný vůči tomu šepotu, těm strašně sladkun domluvám noci, tomu jedinému slovu, v něž se utvaře;i usia ucha. zatímco je nikdo neposlouchá . . . Je to příběh o unesené a vyměněné princezně. Z02 203 I xvni A kdvž se pozdě v r"n.iki tiše navraceli do rozlehle vily uprostřed sadů, clo nízkého bilého pokoje, v němž stoji dlouhý černý lesklý klavír, mlčící všemi strunami, velikou skleněnou stěnou jakú okny oranžérie SC *em skláni celá jarni noc - hledá a mživá hvězdami -ze všech flakómi a nádob horce voní nad chladným plamem bílého lůžka střemcha - tu veJiknu, bezesnou noci probihá neklid a nasloucháni, a srdce že spáni mluvi, a M. a klopýtá, a vzlyká v rozlehlé, orosené, nočními můrami hemživé noci. střemehou nahořklé a svér-lavé. . . Ach, ra hořká střemcha tak rozšiřuje bezednou noc, a srdce znavené letem, oběhané po šťastných honičkách, chtělo by na okamžik usnout na nějaké větrné hranici, na nějakém nejtenčim rozhraní, ale Z bledé, nekončené noci se stále vynořuje nová noc, vždy bledší a bledší, netělesnéjši a nctěicsoějši, poškrtaná světlými čarami a klikyháky, spirálami hvězd a bledých letů, tisiekřát nabodnutá sosáky neviditelných komáru, rurzšclcstných a sladkých divčí krvi, a neúnavné srdce už znovu blábolí ze sna, neodpovédné, zapletené do hvězdných a spletitých afér. udýchaného spěchu, měsíčního poplachu, nanebevzaté a stonásobné, vpletené do bledé Fascinace, do strnulých náměsičných snů a zimtličné letargie Ach. všechny únosy a pronásledováni té noci, zrady a šepoty, černoši a kormidclnici, mříže balkonů i noční žaluzie, mušelinové šaty a závoje vlající za udýchanými uprchlíky . . I Až posléze náhlým soumrakem, hluchou a černou pauzou, přichází ten oka- 104 mžik - všecky loutky leží ve svých krabicích, všecky záclony jnm upevněny a všecka dávno hotová vydechnuti přecházejí klidně tam a Zpět po Celé šíři toho jeviště, zatímco na zklidnělém, rozlehlém nebi úsvit nehlučné staví svoje daleká města, růžová a bili. uvé jasné, vzduté pagody a minarety. XIX I Teprve pro pozorného Čtenáře Knihy se stává přirozenost tohoto jara jasná a čitelná. Všecky ty tamii přípravy dne, celá jeho časná toaleta, všecko tu váháni, pochyby a skrupule vyberu - odhalup svou podstatu tomu, kdo je zasvěcen v tajemství známek- Známky ho uvádějí do složité hry ranní diplomacie, do toho vleklého rokováni, atmosférické kohsavosti, \t?j předcházejí píis lední a knuieuion redakci dne. Z rudých mlh deváté hodiny je to ]asné vidět chtělo by se prodrat pestré a skvrnité Mexiku s hadem krouticim *e v zobanu kondora, horké a zkropené barevnou vyrážkou, ale v pťuřvé blankytu, ve vysoké zeleni stromů papoušek ustavičně Opakuje: „Guatemala." i vtdoši|né, v rovnoměrných přestávkách, se stále stejným při zvukem, a od tohoto zeleného slova začíná být najednou třešňově, svěže a listnatě, A tak se pomalu za obtíži a konfliktů koná hlasováni, ustalujese běh ceremonii, seznam slav* nostmi přehlídky, diplomatický protokol dne. V květnu byly dny růžové jako Egypt. Na tržišti se třpyt vyléval ze všech hranic a vlnil se. Na nebi kupy Letních oblak klečely ItS schouleny puti štěrbinami třpytu, sopečnaté, pestře olemované, a - Barbados, Labrador, Trinidad - všecko sc barvilo do červena, jakohy viděno rubínovými brýlemi, a po dva tři tepy, zčernáni, rudé zatemněni krve valící se dn hlavy, proplouvala po celém nehi veliká kur veta Guayany, vybuchujici všemi plachtami. Sunula se vzedmutá, frkala plátnem, těžce plula vprostřed nap jaty cli lan a křiku těch, kdn ií tjli . [: ipobouřením racků .i červeným jasem umře \\-há\ na celé nebe vyrůstala a doširoka se rozkládala ohromná, propletená takeláž provazů, žebřiků a žerdi; a pohřmivaiic vysoko rozepja-tým plátnem, rozvíjelo se mnohonásobné, mnohapatrové pověviié divadlo plachet, lan a ráhnoví, v jeho mezerách se na chvíli ohfevo-vali malí čiperní černoušci, rozbíhali se v tom plátěném labyrintu a ztráceli se mezi znameními a postavami fantastického nebe obratníku. Poiom se scenérie mění, na nebi v masivech oblak vrcholila najednou <ři růžová zatmění, dýmala lesklá láva, obkreslující světla-vou linkou hrozivé obrysy mračen, a Kuba, Haiti, Jamajka -dřen světa sahala stále hlouba hloub, uzrávala stále zářivěji a zářivěji, pronikala k podstatě, a náhle se vylévala čistá esence těchto dni: šumící oceán nose obratníku, souosirovnich azurů, šťastných povodí a virů, rovníkových a slaných monzunů. Cctl jsem to jaro se zásobníkem známek v ruce. Cožpak to nebyl velký komentář doby, gramatika jejich dnů i noci? Toto jaro bylo skloňováno všemi Kolumbiemi, Kostarikami i Venezuelami, neboť co je v podstatě Mexiko a Ecuador a Sierra Leoně, ne-li néiaká důvtipná zvláštnost, nějaké přikořcnéni chuti světa, nějaký krami 20é a premrštený extrém, slepá ulička aromátu, do niž svět ve hledáni vbíhá, když se pokouši h tát a cvičit na všech klávetác Hlavni věc je nezapomenout - jako Alexandr Veliký - že tááni Mexiko není konečné, že je pouze průchozím bodem, který svět překračuje, že za každým Mexikem se otvírá nové Mexika, jcW barevnéjši - nadbarvy a nadvůné . - . Blanka je celá šedá. Její snědá plet má v sobě jakohy rozpuštěnou přísadu vyhaslého popela. Myslím, žc dotek její ruky musí prevyfto-vat každou představu. V její disciplinované krvi tkvi celé generace drezúry. ]e dojemná ta rezignovaná poslušnost příkazů taktu, svědčící o přemoženém vzdoru, o potlačených vzpourách, o tichých vzlycích v noci i násilí, zasazeném jeji pýše Každým svým pohybem se Bianka, plna dobré vůle a smutného půvabu, snaži vejit do předepsaných forem. Nedělá nic, než co je nutné, každé jeji gesto je skoupě odměřené, sotva vyplňující formu, vstupující do ni bez nadšení, jakoby jenom z trpného pocitu povinnosti. Z hloubi tohoto přemáháni čerpá Bianka svou předčasnou zkušenost, svou znalost všech věci. Bianka ví všecko. A neusmívá se této moudrosti, jeji moudrost je vážná a plná smutku, a ústa nad ni přivřená v linii dokončené krásy -obočí načrtnutá s přísnou důkladnosti. Ne, ze své moudrosti nečerpá podnět k shovívavému uvolněni, k měkkostí a nevázaností. 207 Přímo naopak. Jako by tě pravdě, na niž se zahleděly pěji smutne oči. bylo možno čelit pouze vypjatou pozornosti, pouze nejpřesnéj-ším zachováváním formy. A v tom bezúhonném taktu, v ié loajalitě k Formě je celé moře smutku a těžte překonaného utrpěni. A přece jen, ač zlomena formou, vyíla z něj Bianka vítězné. Ale jakou oběti vykoupila tento triumf ľ Když jde - stihlá a rovná - neni pasné, či pýchu nosí s prostotou v nehledaném rytmu své chůze, zda svoji vlastní přemoženou hr dost, anebo triumf zásad, jimž podlehla. 7ato když se podívá prostým, smutným vzhlédnu ti m - vi náhle všecko. Mládi ji neuchranilo před uhádnutím nejskrytějšich věci. Její tichá mirnost je zkoilejšeni po dlouhých dnech pláče a vzlyků. Proto jsou jeji oči podkrouženy a skrývají vlhký, horký žár i tu nikterak tnarnottainou cílevědomost pohledů, která se nikdy ne-chvbi. xxi I Bianka, kouzelná Bianka ic pro mne hádankou, Studuji ji s ivrdoäiinosti, s urputnosti - i zoufalstvím - podle zásobniku známek. Jak to? Cožpak zásobnik známek pojednává i o psychologii? Naivni otázka! Zásobník známek |e univerzálni kniha, je to kompendium veškerých vědomosti o člověčenstvu. Samozřejmě V narážkách, zmínkách, m-do končených slovech. Člověk musi mít jistou schopnost domýšlet si, jistou smělost srdce, jistou vzletnost, aby našel osnovu, cu ohnivou stopu, ten blesk probihaiici po stránkách knihy. fen jediné věci je nutno se vystříhat: úzkoprsé malichernosti, pedantství, tupé doslovnosti. Všecky věci jsou navzájem spojeny, všecky niti vedou k pednomu klubku, Všimli jste si, že mezi linkami některvch knih proletuji hejna vlaštovek, celé řádky chvějivých, špičatých vlaštovek? Je třeba cist z Jeru těch ptáků .. . Ale vracím se k Biance. Jak dojemné krásné jsou její pohyby Každý z nich je učiněn s rozvahou, po staletí určen, s rezignaci vykonán, jako by předem znala cely průhěh a neodvratnou llásledllOst svých životních příběhů. Stává se, že se ji chci na něco pohledem zeptat, v myšlenkách O něco poprosit - když sedím naproti ni v aleji v parku - a pokoušim se zformulovat svou otázku či prosbu. Ale než se mi to podařilo, ona už odpověděla. Odpověděla smutné jediným hlubokým, obsažným pohledem. Proč mívá sklopenou hlavu? Na co se upiraji jeji oči s pozornosti, se zamyšlením? Je tak bezedně smutné dno jejiho údělu? A přece jen prese všecko - cožpak nenese tuto rezignaci důstojně, s hrdosti, jako by to mělo býi právě tak a ne jinak, jako by ji toto vědomí, jez ji zbavuie radosti, obdarovalo zato jakousi nedotknutelnosti, iakousi vyšší svolwidou. um levému na dně dobrovolné poslušnosti? To dodává její pokoře půvab triumfu a vitézi nad ní. Sedí proti mně na lavičce vedle vychovatelky, obě čtou. Jc|i bilé šaty - nikdy jsem ji neviděl v jiné barvě - leží na lavičce jako rozevřený květ. Štíhlé nohy do snědá opálené jsou přeloženy s nevýslovným půvabem jedna přes druhou- Dotyk jejího těla musi až boler soustředěnou posvátnosti spojeni- Pak obé vstavali, když předtím sklaply knihy, Jediným krátkým pohledem B Janka přijímá a vrad můj horoucí pozdrav a |akoby ničim neobtížena vzdaluje se meandrickým propletencem kroku, melodicky vpadajicim do rytmu velkých, pružných kroku vychova- telciných. XXII Propátral jsem celý prostor majorátu kolem dokola. Obešel jsem několikrái celý ten rozlehlý terén, chráněný vysokou ohradou. Bilé zdi vily s terasami a rozlehlými verandami se mi objevovaly vždy v nových a nových záběrech. Za vilou se táhne park, přecházející v rovinu beze stromů. Stoji tam podivné stavby, napůl továrny, napůl éeledniky. Přitiskl jsem oko ke skvíte v ohrade, a to, co isem spatřil, byl jistě nějaký klam. V tom horkém zřidlém jarním vzduchu lze nejednou vidat věci vzdálené, zrcadlené přes cele mile ern hrstku tohoto býlí a schoval |i dn skicáku. Celý jsem se třásl vzrušením, Nad bazénem stál vzduch, šedý, nesmírné průzračný a třpytivý, vlnici se horkem Barometr na blízkém sloupu ukazoval katastrofální pokles. Kůlem dokola leželo ticho. V bezvětří se nepohnula ani větévka. Vila spala se spuštěnými Žaluziemi a svítila křídovou bělí v nekonečné mrtvotě šedého vzduchu Náhle jako by tato nehybnost dosáhla kritického bodu. vzduch se rozechvěl barevným kvasem a rozpadl sc na pestré vločky a mihotavý třepot, Byli to obrovští, těžcí motýli, par vedle paru zaujati milostnou hrou. Mrzácký, chvějivý třepot se chvíli držel v mrtvém vzduchu. Motýli se střídavě o piď předháněli a znovu v letu spojovali, rozkládajíce v ztemnělém vzduchu celý karetní vějíř barevných zátrpytů. Anebo to byl jenom rychlý rozklad vybujelé aury, fata morgána vzduchu plného hašiše a rozmarů? Udeřil jsem čapkou , 212 a těžký plyšový motýl třepetajici křidly spadl na zem. Zvedl iiem a schoval. Další důkaz. XXIV Uhádl jsem tajemství toho slohu. Linie této architektury ve své dotéravé hovornosri tak dlouho opakovaly stejnou nesrozumitelnou větu, až jsem pochopil tu zrádnou šifru, to přimhouřeně oko, iu lechtivou mystifikaci. Byla to opravdu pri liš průhledná maškaráda. V těch nepřirozených a pohyblivých liniích s přemrštěnou eleganci byla jakási příliš ostrá paprika, jakýsi přebytek horké pikanterie, bylo tu cosi rtu (ovitého, nadšeného, příliš nápadně gestikulujícího -jedním slovem cosi barevného, koloniálního, blýskajícího očima , , , Ano. tento sloh měl u dna cosi neslýchané odpuzujícího byl prostopášný, vyumělkovaný, tropický a neslýchané cynický . . . XXV Nepotřebuji vysvětlovat, jak mnou tento obiev ntřá-J V/dáh-iH' linie se přibližuji a spojuji, nečekané se kupí hlášeni i podobnosti, Pln pobouřeni svěřil jsem Rudolfovi svůj objev. Ukázalo se, že ho to příliš nevzrušuje. Dokonce sc na mne mrzuté obořil a vyčítal mi, že přehání m a \ y my š lim si. Stale častěji mí vytýká chvasiuunstvi, úmyslně lhaní Jestliže jsem choval k němu, jakožto k vlastníku známek, nějaký cit, pak jeho závistivé, neskrývanou hořkosti pře 213 plnené výbuchy mč od něho stále vie a vice odpuzuji. Nedávám ale najev u svou dotčen ust. jsem na něm bohužel závislý. Co hych si počal ber ŕávŕ-i bi 11 k 11 /numck? On ta vi a využívá své prevahy. XXVI Príliš mnoho sc depe letos na jaře, Přilis mnohú tužeb, nekonečných nároků, nakupených a nesplněných ctižádostivých snah přeplňuje ty temné hlubiny. Rozpínavost jara nezná hranic, ftidu tu obrovskou, rozvětvenou a rozrostlou podívanou je nad mé sily- Chtěl isem přenést část břemene na Rudolfa, proto jsem ho jmenoval spolu-vládcem. Samozřejmě anonymně. Společně s jeho zásobníkem známek tvoříme my tři neoficiálni triumvirát, na uěmi spočívá tíha odpovědnosti za celou tu neprozkoumanou a neobsáhnutelnou sféru. XXVII Neměl jsem odvahu obejit vilu a dostat se na druhou stranu. Bezpochyby bych byl zpuzutováti. Proč jen mám přesto pocit, jako kdybych tam už někdy byl - někdy velmi dávno? Neznáme vlastně už předem všecky krajiny, s nimiž se v životě setkáme? Muže se vůbec stai jcšié něco úplné nového, co bychom v nc|hluhšich sk t vších nitra už dávno nepředvídali? Vim, že jednou ve velmi 214 puídili hodině budu Stát tam na prahu zahrad tuku v ruce s tli,i u kuu. Vstoupíme do těch zapomenutých zákoutí, kde jsou nuvi starými zdmi uzavřeny otrávené parky, ty umělé Poeuvy ráje plné hlinu, máku aopiátových svlaěců, hořicich pod tmavošedým nehoní velmi starých fresek. Probudíme bilý mramor sochy spici s prázdnýma OČÍma v tom světě za okrajem, za hranici zvadlého odpoledne Vyplašíme jejiho jediného milence, červeného upíra, podřimuji cihu v jej i m kline se složenými křídly. Nezvuéně odletí, měkký, plující a viníci bezmocným, netelesným, křiklavě červeným cárem bez kostry a bez hmoty, zavíri, roztřepetá se a zmizí boře Stopy v zmrtvělém vzduchu Malou brankou vejdeme na zcela prázdnou mýtinu. Rostliny tam budou spálené jako tabák, |ako prérie v pozdním indiánském léfé. Bude to možná ve Státě New Orleans nebo Louisiana - avšak země |sou jen pouhou záminkou. Usedneme na kamenné obezdívce čtvercového rybníčka. Bianka si smoéi bílé prsty v teplé vodě, plné žlutého lisu, a nepozvedne oťi, Nň druhé straně bude sedět černá Stihlá postava, celá zahalená, Septem K optám, kdo je to. Bianka zatřese hlavou a tiše odpovím „Neboj se. neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydli." Potom mi bude vyprávět věci nejsladši, nejtišsi a nejsmuinéjši. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat . . . 215 XXVIIT XXIX Události sc ženou šíleným tempem. Přijel Biančin otec. Stál jsem dnes na rohu Fontánové a Skarabeovy ulice, když při pel lesklý otevřeny landauř s vnitřkem širokým a mělkým jako mušle. V tě bilé hedvábné mušli jsem uviděl Bianku. měla tylové šaty a napůl ležela na sedadle. Její jemný proril byl zastíněn krempou klobouku, krerá by Jo sklopená a přidržovaná h tužkou pod bradou. Bianka se utápěla v ehmýři hilého hedvábí; seděla vedie pána v černém cisař-skčm kabátě a hile pikové vestě, na niž se leskl těžký zlatý řetěz s mnoha přivésky. Pod černým, hluboko posazeným cylindrem se sedala uzavřená, zachmuřená tvář s licousy. Při pohledu na něho jsem se otřásl do hloubi duše. Nemohlo být pochybnosti. Byl to pan de V... Zaiimco mé mijel elegantní povoz diskrétně dunia pružnou kočárovou boudou, Rianka prohodila cosi k Otci, ten sc obrátil a upřel na mě svoje velké černé brýle- Měl obličej jako šedý bez-hřivý lev. Vzrušen, téměř nepričetný velmi protikladnými city, jsem zvolal: .....počítej se mnou a - „do poslední kapky krve . . a vystřelil jsem do vzduchu z pistole, kterou |scm vytáhl ze zá-ťiadři. Mnohé svědčí o tom, že František Josef I byl vlastně mocným a smutným demiurgem. Jeho oči, úzké, tupé jako knoflíčky, sedící v trojúhelnikovitých deltách vrásek nebyly očima člověka Jeho obličej, orámovaný mléčně bílými, dozadu sčcsanými licousy jako u japonských démonu, byl obličejem starého, nevrlého lišáka. Z dálky, z výšek schónbruiinských teras rento obličej zásluhou jistého slúžení vrásek vypadal usměvavé. Zblízka se tento úsměv demaskoval v grimasu hořkosti a přizemni střízlivosti, nerozjasilétlé třpvicm nějaké ideje. V okamžiku, kdy se na jevišti světa objevil v generálškém zeleném chocholu, v tyrkysovétn plášti až na zem. lehce prihrbený a saluiu|ici, svá ve svém vývoji došel k inkési šťastné hranici. Všecky formy, které vyčerpaly svůj obsah v nekonečných metamorfózach, visely už volné na věcech, napůl ud-louplé, jenjen spadnout, Svět se dral prudce z kukly, lihl se v mladých, štébetavých ;i neslýchaných barvách, slastné se uvolňoval ve všech uzlech a záhybech. Chybělo jen málo, a mapa světa, ta plachta plná záplat a barev, bvla by rozvlněná a plná nadšeni ulula do vzduchu. František Josef J. to pocítil jako osobni nebezpečí. Jeho živlem byl svéi zasazený v prd vid la prózy, v pragmatiku nudy. Duch kanceláři a oběžníků byl jeho duchem. A podivná věc. Ten suchý a otupělý stařec, který neměl v sobě nic poutavého, d ukázal přetáhnout velkou část všeho stvořeni na svoji stranu Všichni loajální a prozíraví otcove rodin se pocítili ohroženi spolu 2 L b 217 s nim a s úlevou si oddychli, když sc tento mohutný démon položil plnou váhou ma veci a zadržel vzlet světa František Josef 1-zamŕižkoval svet do rubrik, seřídil ieho béh pomoci výnosu, zasadil jej do hraníc úředního jednáni a zabezpečil před vykolejenim do nepŕcdvidacclna, dobrodružná a nevypočítate]na. František Josef 1. nebyl nepřítelem důstojné a bohabojné radosti, To on si vymyslil v své jistým způsobem prozíravé dobrúté c, k loterii pro lid, egyptské snáře, obrázkové kalendáře a c. k. trafiky. S|i/dnotil nebeskou službu, oděl ji do symbolických modrých uniforem a vypustil na svět personál andělských zástupů, rozdělený na hodnostní stupně a třídy, v podobě listonosů, průvodčích a Financů. I teti nejposlednějsi z těchto nebeských poslů měl ještě ve tváři od Tvůrce vypůjčený odlesk odvěké moudrosti a žoviálni úsměv laskavosti, zarámovaný licousy, dokonce i když jeho nohy po vydatných pozemských poutích páchly potem. Ale jestlipak někdo někdy slyšel o zmařeném spiknuti u samého podnoži třtinu, o velké palácové revoluci, v zárodku zardoušené, hned na začátku slavné vlády Všemocného? Trůny vadnou, nejsou-li zalévány krvi, jejich životnost vzrůstá nahromaděnou křivdou, popřením života, toho věčné jiného, co bylo trůnem odstrčeno a odmítnuto. Odhalujeme tu věci tajné a zakázané, dotýkáme se státních taicmstvi. tisíckráte uzamčených a zapečetěných tisícerou pečeti mlčenlivosti. Demiurg měl mladšího bratra, zcela líného ducha a jiných ideji- Kdo ho nemá v té či oné formě, koho neprovázi jako sdn, jako protiklad, jako partner věčného dialogu? Fodle jedné verze to byl jen bratranec, podle druhé sc vůbec nenarodil. Byl pouze vyvozen z obav, z demiurgových blouzněni pronášených ze sna. Možná že jej ledajak zfalšoval, h- t.\ m-lui Jedakoho podstrčil, jen aby symbolicky sehrál toto drama, aby ještě jednou, už. po bůhvikolikáté, opakoval s ceremoniemi <\ obrady ten předústavni a osudný akt, který nemohl vyčerpat v tisiccr< R) opakování. Ten podmínečné narozený, profesionálně ve své roli ukřivděný a nešťastný protagonista nesl jméno arciknížete Maxmiliána. Už pouhé jméno, vysloveno septem, obnovuje v našich žilách krev, činí ji jasnější a červenější. kvapné|i pulsující Mm zářivou barvou nadšeni, poštovního početního vosku a čeřvenc-cužky. již jsou psány šťastné telegramy odkudsi z dálky. LMaxmilián měl růžové tváře a jasné azurové oči, všecka srdce k němu unkal.i, vlaštovky, štěbetající radosti, mu křížily cestu, a vždy znovu a znovu |cj zajímaly do chvějivých uvozovek - šťastný citát, ro/ štěbetaný a psaný sváteční kurzívou. Sám demiurg iei pot .ti i miloval, třebaže uvažoval o jeho zkáze. Jmenoval ho nejprve velitelem levantinské eskadry v naději, že se zaplete do námořních dobrodružství na jižních mořích a bidné utone. Zakrátko však uzavřel tajnou úmluvu s Napoleonem III., kterv ho úkladné zatáhl do mexického dobrodružství. Všecko bylo předem smluveno. Mladík plný fantazie a nadšeni, zvábený naději vytvořit nad Pacifiku m novy, šťastnější svět, vzdal sc všech práv na korunu i dědictví Habsburků. Na francouzské válečné lodi „Le Cid" vyjel přímo do pasti, jež na něho byla uchystána- Akta toho tajného spiknuti nespatřila nikdy denní světlo. Tak se rozptýlila poslední naděje nespokojenců. Po jeho tragické i ! 219 219 smrci ŕakázal František losef I. pod záminkou smutku u dvora červenou barvu. Cemožlutý smutek se stal oficiálni barvou. Ama-ranrová barva - vlaiici prapor nadšeni - plapolaJa jen ta|ně v hru-dich jeho vyznavačů. Avšak demiurg ji nedokázal z přirody upJné vypleveht. Vždyť je obsažena aspoň potenciálně v slunečním světle. Stačí zavrie v jarním slunci oči, a už nám horce běží pod vičky, vlna za vlnou Fotografický papir se spaluje právě touto červeni v jarním třpytu, přelévajicim se pres všecky hranice Býci vedeni S plachtou přehozenou přes rohy slunnou ulici města ji vidi v zářivých plochách a shýbají hlavu, připraveni útočit na imaginárni toreadury. kvapně prchající v plamenných arénách. Někdy uplývá den, celý zářivý ve výbušich slunce, v navrstvení oblak, po okrajích světelně a chromatický obkreslených, na všech koncicJi plný přetékající červené- Lidé chodi omámení světlem, se zavi mýma očima, a uvnitř jim exploduji rakety, světlice a soudky prachu Potom k večeru se ten uragánový oheň světla zmírni, obzor Sč zaokrouhluje, krásni a naplňuje azurem jako zahradní skleněná kuu'e s miniaturní a světlavou panorámou světa, se šťastné uspořádanými piany, nad nimiž se jako zavétečné věnce řadí nad obzorem oblaka, rozkutálená v dlouhé řade jako sloupec zlatých medaili nebo zvuky zvonů, doplňující se v růžových li taní ich. Lidé se shromažďuji na námésti, mlčí pod tou obrovskou světelnou kupoli, tvoři bezděčně skupinky a doplňuji se ve velké nehybné finále, v soustředěnou scénu čekáni, oblaka se vrší v k a víc do ružová, na dně všech oči je hluboký klid a odlesk světla v é dálky a náhle - když tak čekají - svět dosahuje svého zenitu, dozrává ve 11* dvou třech pulsech k nejvyšší dokonalosti- Zahrady se už s konečnou platnosti seskupují na křišťálové číši obzoru, májová zelen se pěni a kvpi iřpviným vínem, aby se za okamžik přelila přes okr.iie, pahorky se utvářeji podle vzorů oblak: sotvaže překročí nejvyAši vrchol, krása světa se odděluje a vzlétá - nesmírnou vůni vstupuje do věčnosti. A zatímco lidé ještě nehybné stojí, sklopené hlavy plné iasm< h a obrovských vizi, okouzleni tim velikým, svétlavým vzletem světa, nečekané vvhahá ? davu ten, na kterého bezděčné čekali, udýchaný posel, celý růžový, v krásném malinovém trikotu, ověšen zvonky, medailemi a řády, běží přes čisté prostranství náme-ii vroubené tichým davem, ještě pln letu a zvěstováni - přídavek mimo program, čistý zisk odhozený tim dnem, který si icj šťastné ušetřil ze všeho třpytu. Šestkrát sedmkrát nhihá náměstí v krásiu.. h mytologických kruzích, v kruzích krásně zaoblených a zatočených, Běží pomalu, všem na očích, vička sklopená, tako by se styděl, ruce za zády. Poněkud léžké břicho otřásané rytmickým během se houpá. Obličej purpurový námahou se leskne potem p"d četným bostiáckým knírem, a medaile, rády a zvonky stejnoměrné |-n-,k lícuji v ľ-i:.:.li_--i vv-rřilii.: . i k ■ re bii: k-umváni. |< ho /daleku vidět, jak v ohybu zatáčí po přesné parabolické dráze, blíží se s jan i carskou kapelou svých zvonků, krásný jako bůh, nepravděpodobně růžový, s nehybným hrudníkem, a s kosým blýsknutím Oči odhání důtkami smečku psů, která na něho poš těkává. Tehdy Franrišck Josef I., odzbrojen všeobecnou harmonii, vyhlasuje mlčkv amnestii, dovoluji- ärveň, dovoluje ji na ten jediný 221 májový večer v rozŕcdčnč, sladké a karamelkové podobě, a usmířen se světem i se svým protikladem stojí v otevřeném okně Schon~ brunnu, v tomto okamžiku je ho vidět na celém světě, na všech obzorech, pod nimiž na čistých prostranstvích náměstí, vroubených mlčícím davem, běží růžoví závodnici, je ho vidět jako obrovskou c. k. apoteózu na pozadí oblak, opřeného rukama v rukavičkách o balustrádu okna, v tyrkysové modrém kabátě, se stuhou komtura maltézského řádu - oči zúžené jakoby v úsměvu mezi deltami vrásek, blankytné knoflíky bez dobroty a bez Laskavosti. Stoji tak s dozadu přihlazenými, sněhobílými Licousy, vyhlíží jako zosobněná dobrota - zahořklý lišák, a Z dálky imituje úsměv svým obličejem bez humoru a bez geniality, XXX Po dlouhém váháni jsem Rudolfovi vyprávěl, co se v posledních dnech událo. Nemohl jsem déle udržet tajemství, kteté mé tížilo. Ztemněl ve tváři, vykřikl, vyčítal mi lež, nakonec vybuchl očividnou závisti Všecko je lež jako věž, volal a pobíhal se zvednutýma rukama. Exteritoriálna! Maxmilián! Mexiko 1 Cha cha! Bavlniko-vé plantáže! Dost, s tím je konec, ani mu nenapadne půjčovat svůj zásobník známek k takovým ohavnostem. Konec spojenectví. Vypovídá smlouvy. Chytil se v pobouřeni za vlasy, Byl vyveden z míry, odhodlán ke všemu, Začiil ísem jej uklidňovat a všecko mu vysvětlovat - sám velmi polekán. Doznal jsem, že celá věc je na první pohled vskutku nepravděpodobná, pŕimo k nevíře. Já sám - přiznával jsem - nevycházím z překvapeni. Žádný div. že on, úplné nepřipravený, nemůže ji hned přijmout. Apeloval jsem na jeho srdce i Čest- C«i>pak si může vžit ita svědomí, že by mi právě teď, kdy celá věc vstupuic do rozhodného stadia, odmítl svou pomoc a svou neúčasti viečko uvedl vniveč? Nakonec jsem se uvolil dokázat mu právě zásobní kem známek, že vše je slovo od slova pravda. Trochu uchlácholen rozložil album- Nikdy jsem nemluvil s takovou vervou a ohněm, překonával jsem se. Argumentoval jsem známkami, a nejenže jsem odrazil všecky výtky, rozvál všecky pochyby, ale došci jsem k závěrům přímo úžasné objevným, že sám jsem zůstal oslněn perspektivami, které se otvíraly. Rudolf pi< možen mlčel, nepadlo už ani slovo o rozvázáni spojenectví. XXXI Lze považovat za náhodu, že právě v těch dnech přijelo velké divadlo iluzi - nádherné panoptikum .1 roubilo svůj stan na náměstí svaté Trojice?1 Už dávno isem to předvidal a vítězoslavné jsem to zvěstoval Rudolfovi. Byl véttny a vyplašený večer Chystalo se k dešti. Na žlutém a mdlém obzoru se den už připravoval k odjezdu, natahoval v pospěchu nepromokavé šedé plachty nad houfem svých vozů, táhnoucích v řadě k pozdním a chladným zásvětím. Pod tmavnoucí, už 112 121 zpola spuštěnou oponou se |CŠté na okamžik objevily daleké ■ poslední' cesty červánků, klesající do velké ploché, nekonečné roviny, plné rozlehlých pojezeri a zrcadleni. Žlutý a ulckaný, už skoro pohaslý pa blesk šel od těchto jasných cest šikmo přes půl nebe, opona rychle klesala, střechy se bledě leskly mokrým třpytem, stmívalo se a za chvíli začaly okapni rýny monotónně prozpěvovat. Panoptikum bylo už jasně osvětleno, V tom poplašeném a chvatném soumraku se lidé jako tmavé siluety s deštníky v plavém světle zapadajícího dne tlačili do osvětlené předsíně stanu, kde s úetou kladli vstupné před dekoltovanou, barevnou dámu, třpytící se klenoty i zlatou plombou v zubech - živé poprsí, ušněrovaťié a namalované, dole nepochopitelným způsobem mizející ve stínu sametových závěsu. Vešli jsme poodhrnutou portičrou do jasně osvětlené prostoty. Byla už plná lidi. Skupiny v pláštích promáčených deštěm, & vyhrnutými límci se mléky sunuly z místa na místo a zastavovaly se v soustředěných půlkruzích. Poznal jsem mezi nimi bez obtíži tv, kdo už jen zdánlivé patřili k témuž světu, ale vc skutečnosti vedli oddělený, teprezentativni a nabalzamovaný Život na piedestálu, život vystavený na odiv a okázale prázdný. Stáli v strašlivém mlčení, oblečeni do slavnostních císařských kabátů, převlečuikú i žaketů z dobrého sukna, ušitých pro ně na míru, velmi bledí, s ruměnci posledních nemocí, na něž zemřeli, a blýskali očima. V hlavách už dávno a dávno neměli jedinou myšlenku, jen zvyk ukazovat se ze všech stran, vášeň reprezentovat svou prázdnou existenci, která je z posledních sil držela na nohou. Už dávno měli ležet v posteli, polknout lžičku medicíny, být zabaleni do chladného prostěradla, zavřít oči. Bylo zneužitím držet je ještě tik pozdě večer na úzkých podstavcích a židlích, na nichž strnule seděli, v těsných lakýrkách, na mile vzdáleni od někdejšího bvti. s lesknoucíma se očima a zcela bez paměti. Každému z nich visel z ůst už mrtvý, jazyku zatdoušence podobný poslední výkřik, od lé doby, co opustili blázinec, kde nějaký čas pobývali jako v očistci, považováni za maniaky, nežli vstoupili sem, za poslední práh. Ano, nebyli to zcela autentičtí Dreyfusové, Edisonove a Luccheniové, byli to do jisté míry simulanti. Možná 10 byli opravdu šílenci, chyceni in Flacranti v okamžiku, kdy do nich vstoupila oslnivá idée fixe, v okamžiku, kdy jejich šílenství bylo na chvilku pravdou a - dovedně vypreparováno - stalo se podstatou jejich nové existence, čisté jako živel vržený vcelku na tuto jedinou kartu a už nezměnitelný. Od té doby měli v hlavě už jen jedinou myšlenku jako vykřičník a stáli za ni, na jedné noze, jako v letu, zastaveni vpolou pohybu. Hledal jsem ho tam v davu očima, pln neklidu, přecházeje od skupiny ke skupině. Posléze iscm ho našel, vůbec ne v skvělé uniformě admirála levantinské eskadry, v niž vyplul na velitelské lodi „Le Cid" z Toulonu v roce, kdy měl zasednout na mexický trůn, ani v zeleném fraku generála kavalerie, iq ž tak rád nosíval v posledoich dnech svého života. Byl v obyčejném císařském kabátě s dlouhými faldovatými šosy a v světlých kalhotách, bradu mu podpíral vysoký límec s náprscnkou. S úctou a dojetím jsme se s Rudolfem zastavili ve skupině lidi, která jej pol okruhov itč obstou- 22-j 22S pila. Vtom jsem strnuj jako solný sloup. Tri kroky od nás v první řadě diváků stála Bianka v bílých šatečkách se svou vychovatelkou. Stála a dívala se. Její obličejík v posledních dnech pohubl a pobledl, její oči s tmavými kruhy a plné stínu hleděly k smrti smutné. Stála nehybné, propletené ručky ukryté v záhybech sarů, a hleděla zpod svého vážného obočí očima plnýma hluboké žalosti. Při pohledu na ni se mí srdce bolestné sevřelo. Bezděčné jsem sledoval její smrtelně smutný pohled, a nie, co jsem spatřil: jeho tvář se pohnula, jakoby probuzena, koutky úst se v úsměvu pozvedly, oči zablýskly a začaly se v důlcích otáčet, htuď třpytici se mnohými řády se rozvlnila povzdechem. Nebyl to zázrak, byl to obyčejný mechanický trik Patřičné natočen, ohracel se arcikníže kolem dokola, posluáen mechanických zákonů, dovedné a obřadně, jak tomu za života uvykl. Klouzal postupné pohledem po prítomných, co chvíli upíraje pozorný zrak hned na toho, hned na onoho. lák se v jednom okamžiku jejich pohledy setkaly. Zachvěl se. zaváhal, polkl slinu, jako by chtěl něco říci, ale za okamžik už, poslušen mechanismu, obrátil pohled jinam, klnuzal očima nu dalších tvářích, s tými k odvaze vybízejícím a zářivým úsměvem-Vzal Biančinu přítomnost na vědomi, došla mu až k srdci ž Kdo to mohl vědět? Vždyť nebyl v plném slova smyslu sám sebou, byl sotva svým vlastním vzdáleným dvojnikem, velmi zredukovaným a ve stavu hluhukélio vyčerpáni. Avšak trváme-li na pouhopouhých taktech, je třeba přiznat, že byl jaksi svým nejbliŽSim přibur-ným, ba byl snad dokonce sám sebou v mm stupni, v jakém to bylo možné za tohoto stavu věci, tolik let po své smrti Bylo jistě obtížné 22b I vstoupit řádně v sebe sama pří tomto voskovém zmrtvýchvstání. Bezděčné se při té příležitosti do něho muselo vkrást cosi nového a hrozivého, musilo se do ilého přimísit cosi z šílenství toho geniálni ho maniaka, k tety ho zkoncipoval ve své megalománii, a co muselo Blanku naplnit désem a hrúzou. Vždyť už ten, kdo je velmi nemocen, odsunuje se a vzdaluje sám od sebe, jakviti byl kdysi, a což teprve tak nepatřičné zmrtvýchvstalý! Jak se ted choval k své nej bližší pokrevní příbuzné? Pln umělé veselosti a bravury hrál s\n|i saškovsko-cisuřskúu ^o-iiedi:, usměvův) a skvělý. Musel -i-tak velice maskovat, anebo se tak velice bal dozorců, kteří ho odevšad sledovali, jak stoji na údiv vystaven ve špitálním sále voskových figur, kde oni všichni žili pod knutou - nemocničnich zákazů t Cožpak se on, obtížné vydestilovaný z šílené- představy kohosi neznámého, čistý, vyléčený a posléze zachráněný, nemusel třást, že by ho znovu uvrhli do neklidu a chaosu? Když můj zrak opět vyhledal Bianku, spatřil jsem, že si skryla obličej do kapesniku. Vychovatelka ji objala paži a zablýskla prázdnýma emailovanýma očima. Nemohl jsem déle pohlížet na Riančinu bolest, ciiil jsem, že mé zachvacuje křečovitý pláč. a zatáhl jsem Rudolfa za rukáv. Zamířili jsme k východu. Za našimi zády ten našminkovaný předek, ten děd v květu i i v Lítá, posila! dál všem okolo své zářivé vladařské pozdravy, v přemíře horlivost i pozvedl dokonce ruku, málem za námi posílal polibky v lom nehybném richu uprostřed sykotu acetylenovvch lamp a tichého Šuměni desté na platné stanu, z posledních sil vystupoval na špičky, skrz naskrz nemocný a iako všichni jeho druhové tesknici po prát hni vině smrti. V předsíni nás oslovilo našminkované poprsí pani pokladní, třpytící se brilianty a zlatou plombou na černém pozadi magických drapérii. Vyšli jsme do noci, rosné a teplé deštěm- Střechy plné stékající vody se leskly, okapy jednotvárně plakaly. Běželi jsme pleskal ici m lijákem, ozářeným světlem luceren pozvánějíc ich v dešti. XXXII I Ó propasti lidské licuměrtiosti, ó vskutku pekelná intriko! V či mysli se mohla vylihnout ta jedovatá a satanská myšlenka, svou smělosti daleko překonávající ncjkrajnéjši výmysly fantazie? Cim hlouběji pronikám k jeji propastné ničemnosti, um větši podiv se mé zmocňuje nad tou nekonečnou perfidnosti, tím zátřpytem geniálního zla v jádře zločinného nápadu. Předtucha mé tedy nemýlila. Zde, v naši blízkosti, vprostřed zdánlivé zákonnosti, vprostřed obecného míru a pravoplatnosti se odehrával zločin, nad nimž hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Ponuré drama sl: i u odehrávalo v dokonalém tichu, tak zamaskovaném a utajeném, že sc ho nikdo nemohl domyslit a vysledovat mezi nevinnými úkazy tohoto lara. Kdo mohl mít jen stín podezřenu ze mezi němým, očima loupajícím a na kličku natočeným manekýnem a jemnou, tak pečlivé vychovanou, tak pěkné rostlou Blankou se odehrála rodinná tragédie:1 Kdo vlastné byla ISianka? Máme tedy posléze poodhalit cipek tajemství? Co na tom, Že nepocházela 22fl 229 ani z pravoplatné mexické cisařovny, ba ani z nelegitimní manželky, morganatické Isabely d Orgaz, která i jeviště kočovné opery zvábila knižece svou krásou? Cu na tom, že její matkou byla malá kreolka, již nazýval lichotivým jménem Conchita a která pod timto jménem vstoupila do dějin - jaksi vchodem pro služebnictvo? Zprávy o ni, které se mi podařilo s pomoci zásobníku rii.i:nek sebrat. Ire shrnout několika slovy. Po lisařové pádu odjela Conchita se svou malou dceruškou do Paříže, kde žila z vdovské renty, zachovávajíc bezúhonnou věrnost císařskému milenci. Historie zde ztráci další stopu této dojemné postavy a přenu, háv á slovo domněnkám a dohadům. O manželství jeji dcerky a o jejich dalších osudech nic nevíme. Zato v roce 1900 odjíždí lakasi patu de V., í\-ivcl neobyčejné a exotické krásy, s malou dceruškou a manželem na falešný pas z Francie do Rakouska. V Salcburku, na bavorských hranicích, v okamžiku, kdy přestupuje do vídenského rychlíku, je celá rodina zadržena rakouským četnictvem a uvězněna. Podivné je, že po prozkoumáni falešných dokladu je pan de V. propuštěn, nesnaží se ale nikterak o propuštěni ženy a dcerušky. Odjíždí téhož dne zpět do Francie a stopa po něm mizí. Zde sc všecky nitky ztrácejí v naprosté tmě- S jakým úžasem jsem znovu nalezl jejich stopu, jež byla plamennou čárou vyznačena v zásobníku známek. Mou zásluhou, mým objevem zůstane navždy identifikace zmíněného pana de V. s jistou vysoce podezřelou osobnosti, vystupujici pod zcela odlišným jménem a v |iné zemi. Ale pst , . .! O tom ještě ani slova! Štaci, že Biančin původ je zjištěn nad veškeru pochybnost. 230 XXXIII Až potud kanonická historie. Ale oficiální dě|iny jsou neúplné. Jsou v nich úmyslné mezery, dlouhé pauzy a zámlky, v nichž sc rychle zabydluje jaro. Nechává tyto mezery rychle zarůst svými poznámkami na okraji, přeplácí listim nespočetně vypučelým a rostoucím u závod, balamuti nesmyslnými žvásty ptáků, hádkami těch křidláčů. plnými protimluvů a lži, naivních otázek bez odpovědi, tvrdošíjných vyumélkovaných refrénů. Je zapotřebí hodné trpělivosti, abychom za touto změti nalezli patřičný text. K tomu vede pozorná analýza jara, gramatický rozbor jeho vět i údobi. Kdo, co? Koho, éeho? Je nutno vyloučit šálivé ptáci překřikováni, jejich špičaté příslovce i predložky, jejich plachá zvratná zájmena, aby sc pomalu vylouplo zdtavé jádro smyslu- Zásobník je mi v tom ukazatelem cesty, a ne ledajakým. Hloupé, nevybíravé jaro! Zarůstá bez výběru všecko, plete páté přes deváté, věčně šaškuje - ľia všecko kuli oči, je nekonečné lehkomyslné. Ze by se i jaro spráhlo s Františkem Josefem I., že by s nim bylo spojeno pouty společného spi kilu ú ? Je nutno mít na paměti, že každý lot smyslu, jenž sc toho jara prodral na světlo, je okamžité překřičen stonásobnými tlachy, huhvúakymi nesmysly a žvásty. Ptáci tu zastírají stopy, krizi plány pomoci falešné interpunkce- Tak je pravda odevsud vytlačována um bujným jarem, které každou volnou piď, každou škvíru okamžité zaplňuje svým listnatým rozkvětem. Kam se má podiu chuderka kletbami pronásledovaná, kde najít útočiště, nc-li tam, 231 kde ji nikdo nehledá - v těch jarmareénich kalendářích, v těch špalíčcích, v těch žebráckých a kolovrátkářskych zpěvnících, které v přímé linii pocházejí ze zásobníku známek? XXXIV ! Po mnoha slunečných týdnech prišla série dni mračných a horkých. Nebe ztemnělo jako na starých freskách, v dusném tichu se vzdula nakupená mračna jako tragická bojiště na obrazech ru-apolskě školy, Na pozadí těchto olověných a hnědých chuchvalců zářivé svítily domy křídovou, horkou bělobou, ještě zdůrazněnou ostrými stíny ŕims a piliřú. Lidé chodili se svěšenými hlavami, uvnitř plni tmy, která se v nich hromadila jako před bouři za tichých elektrických výbojů. Bianka se uz neobjevuje v parku. Zřejmé ji střeží, nedovoluji ji vycházet. Zvétřili nebezpečí. Viděl jsem dnes ve městě skupinu pánů v černých fracích a cylindrech, kráčející přes náměstí rovnoměrným krokem diplomatů. Bílé náprsenky ostře svítily v olo\réném vzduchu. Mlčky si prohlíželi domy, jako by je oceňovali. Sli stejným, pomalým rytmickým krokem. Maji jako uhel černé kníry v hladce vyholeném obličeji a lesklé oči, lehce se obracející v očních důlcích, jakoby naolejované a plné výmluvnosti. Chvílemi snímali cylindry a stírali si z cela pot. Jsou všichni vysoci, štíhlí, středních let a maji snědé obličeje gangsterů. 212 XXXV Dny jsou temné, zachmuřené a šedivě. Vzdálená očekávaná bouře leží dnem i nocí na dalekých obzorech a nevybiji se lijákem. Ve velkém tichu provane občas ocelovým vzduchem dech ozónu, vůně desté, vlhký a svěží vítr. Ale potom opět jenom zahrady rozechvtvaji vzduch obrovskvmi povzdechy a tisíckráte zmnožuji listi, o závod, dnem i noci, v akordu. Všecky vlajky visi téžce, počernale, a bezmocné vylévají poslední vlny barev do zhoustlého vzduchu- Občas v průlomu ulice obrátí někdo k nebi zářivou, ze tmy vyňatou polovinu tváře s okem vydé šeným a svíticím - naslouchá šuměni prostoru, elektrickému mlčení Sunoucích se oblak, a hloubku vzduchu protínají jako střely chvějivé a špičaté černobílé vlaštovky. Ekvádor a Kolumbie mobilizupi. V hrozivém mlčeni se na molo hrnou *ik> péchotv, bíle kalhotv, bilé řemeni křižem přes prsa. Chilsky jednorožec se postavil na zadní. Lze jej po večerech viděl na nebi, patetické zvíře strnulé hrúzou, s kopyty V povětří. XXXVI Dny zacházejí stále hloub a hloub do stínu a icskliviny. Nebe se uzavřelo, zatarasilo, napuchlo Stále temnější a temnější ocelovou bouři a mlčí, nízce vyklenuto nad zemi. Spálená a strakatá země 2JS prestala oddechovat. Pouze zahrady bezdcšc rostou, ubsypávan m.-lupením, bezvedomé a opilé, a zarůstají každou volnou skvifU chladnou listovou hmotou. (Pupence byly lepkavé jako svédivč vřidky, bolestivé a hnisajici - teď se hopi chladnou zeleni, zajizvuji se mnohokráte list na Hitu, vynahrazuji ši vše stonásobným zdra-vim, do zásoby, riad tniťu a bez počítáni. Už překryly a zdusily pod tmavou zeleni ztracené voláni kukaččina, je slyšet již jenom vzdáleny a ztlumený hlas, schovaný v hlouhce krovín, mizící v záplavě šťastného rozkvetu.; Proč domy tak sviti v té potemnělé krajine? Čim více se smráká šuměni parků, tim ostřejši je vápenná běl domú a sviti bez slunce horkým odrazem spálené země, stále zářivěji, jako by se měla za chvíli pokrýt černými skvrnami néiake křiklavě barevné a pestré nemoci. Psi pobíhají omámení, S čumáky vzhůru. Cosi větři, roztěká ni A vzrušení, a prohánějí se v kypré zeleni. Ze zhoustlého šumotu těchto smrákavých dni chce COsi vykvasil cosi objevného, cosi nad vešketou mim ohtovského. Zkouším a měřím, jaká událost by mohla stačit na ten negativní souhrn očekáváni, které se kupí v ohromnou nálož záporné elektřiny, což by se mohlo vyrovnat té katastrofálni barometrické ■ n.'i Kdesi už narůstá a mohutni to, co v celé naši přirozenosti chystají tato prohlubeň, tato forma, tato hezdechá rozevřená ústa, jež park v opojnou vůni bezu nemohou vyplnit. XXXVII Ceťiloši, černosi, davy černochů ve městě f Viděli je tu i onde, na několika mistech současné. Pobíhají po ulici vc velkém, halasném, otrhaném houfu, vnikají do potravinářských obchodů a plundruji je. Žerty, šťouchancc, smích, široce otáčivá bělma, hrdelní zvuky a Kilč, lesklé zuby. Nežli byla přivolána policie, zmizeli jako pára. Tušil jsem to, nemohlo to být jinak. Byl to přirozený následek meteorulo cic kého napětí Teprve teď si uvědomuji, že jsem od začátku tušil: toto jaro má ve službách černochy. Kde se v našem pásmu vzali černoši, odkud při vandrovaly ty černošské hordy v pruhovaných bavlněných pyžamech? Cožpak nablízku rozbil svůj tábor velký Barnum, táhnoucí s nesčetným průvodem lidí, zvířat a démonů, anebo sc někde v okoli zastavily jeho vlaky, nacpané ustavičným povykem andělů, zvířat a akrobatů? Ani nápad. Barnum byl daleko Moje podezřeni je zaměřeno zcela jiným směrem. Nic nepovím. Mlč i m kvůli tobě, Bianko, a žádné mučení ze mne nevynud doznání. XXXVIII Oblékal jsem se toho dne dlouho a pečlivé. Nakonec, už hotov a před zrcadlem, dal jsem své tváři výraz klidné a neúprosné ráznosti. Opatrné jsem ušetřil pistoli, dříve než jsem ji vložil do Í35 /rtdni kapsy kalhot. Ještě jednou jsem vrhl pohled do zrcadla, dotkl jsem se rukou kabáiu, kde psem měl na prsou ukry i v dokumenty. Byl jsem připraven postavit se mu tvári v tvář. Cicil psem se hluboce klidný a odhodlaný. Šlo přece o Bianku, a co bych pro ni nebyl schopen učinitI Rurhudl jsem >e. že se Rudolfovi s ničím nesvěřim. Čim blíže jsem ho poznával, tim pevněji jsem byl přesvědčen, že je nízkého rozletu, neschopný povznést K nad všednost. Měl jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucího nepříjemným překvapením a blednoucího závisti, pimž vítal každý múj nový objev. V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když sc za mnou s třeskem zavřela velká železná brána, chvěj id se tlumenou vibrací, vkročil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do cizího a chladného okolí velkého roku. Černé verve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vrcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bílé nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako řátoka bc? odtoku. Hlasy ptáků, ztracené a potichlé ve vzdáleních prostorách tohom n>z i-hlriiu neiie, pnstrihmaK tichu jiným způsobem, braly je do díla v zamyšleni, těžké, šedé, opačné zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k tém obráceným vývrtkám stromů bet konec ■bibajících, k té velké rozechvělé bledosti bez hranic a bez cíle. Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo ram pološero. vibrující tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil v/duch ze zahrady v mirných vlnách, balzamiť-ký a zdrženlivý, pako do pokoje, v němž leží nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě, Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, se uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích se kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepní požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem u sedla. Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, pak se stejné situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho skrz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v nesvětelných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noc uklidňovat to nadměrné rozčileni, nahromaděné třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do rozlehlých, konejšivých a mirných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupujícími se tapetami r J. v,- Uslyšel jsem iakýsi šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových bťýli. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvář. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadostiučiněni jsem už po svých pťvilich slovech postřehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtiualy do rysů obličeje. Zatímco si za slepým třpytem svých brýlí kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, vidél jsem mezi záhyby té masky ůkradkem pronikat bledý zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále vétši a větší zájem, z pozornějšího výrazu bylo vidět, že mě teprve teď začíná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležici hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-en jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajné naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Ryla to Biančina vychovatelka? Když |scm prestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované stínem destičkoví tých žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých klecích poletovali mah barevní ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stěnách. Můj zbystřený čich zachytil vůni kuta re. Zatímco manipuloval s jakousi barbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co nejvérši opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zbraň na misto. Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen získalo |chn uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si ni prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti, Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnnhamistnon číslici, zatímco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil úěetni knihy- Začal mi vysvětlovat stav jmění. Biančino jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže hýla pruomna v každém našem slově. Hleděl jsem na něho bez hnuti, z úst mí nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 Opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakoby sám pro sebe, HCů vlastně chcete?'" Začal |sem znovu mluvit. Hovořil |srm tlumeným hlasem, s tlumcnvm ohněm. Na tváře mi vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větši a vétši bledosti. Nakonec |scm s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir olilu s-j i■:111 e mv.ty .• i ■i.i'.ir\ ,V,i-.i.- rozh idnuti m t.kaze." končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..." Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem jej pohybem ruky a ■ prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dvcŕim. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v očích ještě plno kroužícího soumraku a chvění. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teď se už za mnuu uevysune ze spuštěných žaluzii paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pusky. 219 XXXIX Důležité záležitosti, nejzávažněji statni záleží tnsi i mě nyní často nutí k dôverným poradám * Biankou. Připravuji se na ně do všech podrobnosti, až dó UOCi vysedávám u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy ilajchoulostivéjšího fázu. Čas plyne, noc tise Stoji v mevřeiiem okně nad stolni lampou, stále pozdnéjši a krásné|šl, načmá stále vzdálené jsi a tma vši vrstvy, překračuje stále hlubší Stupně zasvěceni a vybiji se, bezmocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje temný pokoj těžce dostupné části parku, vyměňuje si v chladných iransfuzich svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s oseckém pernatých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletu jících stěny v tichém zděšeni. Houštiny capet se ve tmé |CŽi strachy, stříbřité rozcuchané^ a prosévají sypaJLcim se Listím bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeh a ľieOv Lada tčl nosí, jimiž je májová noc za svými okraji daleko po půlnoci přeplněna- Její průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, mistrným bilým vyšíváním, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Lučni kubvlkya moskyti, zhotovení z téměř průsvitné tkaniny nočních výmyslů, skleněné larviéky, temné monogramy, arabesky vymyšlené noci, Stále vétši a fantastičtéjši, velké iako netopýři, jako upiŕi, vyrobené jen a ]Cn z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazí té imagináciu hilé fauny, V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztrácí prostor svú| Minsl Obkroužen jasným, vířivým tancem komárů, se svazkem listin konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, pravé Biau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakoby z pdfcffl do pokoje. A přesto se můj černý zsdnářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pouti, když překraču|i práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu SÍ k hrudi aktovku plnou přísné důvěrných dokumentu. Jako bych z předsíně noci vstoupil do pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten noční nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmínové noci! Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým stínítkem hoři v hlavách Juíka. V jejím růžovém polostitJu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujícím. Bianka cte, opřena 0 bledé ramínko. Na moji hlubokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je její krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená lampa. Se svatokrádežuou radosti pozoruji, že její nosík není tak ušlechtilého tvaru a pleť má daleko k ideální dokonalosti. Pozoruji to s jistou úlevou, třebaže vím, že její záře je toliko přitlumena icnoni z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a je pak bolestná, nesnesitelná a překračující každou miru- Z 4 Osmělen jejím kývnutím usedám u lůžka a začiiiám podávač /právy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem za Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šuměni parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všeza hrnu jiti, Bianka naslouchá s jistou roztržitosti- Je vlastné k zlosti, že nepřestává čist. Svol uje, abych každou záležitost osvětlil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozor-nosti pro každé její slovo zachycuji horlivé tón jejiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrery k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj. Možná že pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje soustředěnosti nad státními problémy. Noc vykročí přes poslední hranici a zaciná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco rozmlouváme, iluze pokoje se víc a více rozptyluje, jsme vlastně v Lese, trsy kapra-din zarůstaji všecky kouty, hned za Lůžkem se posunuje zetf houštiny, pohyblivá a plná propletenců. Z té listové stěny vystupuji ve světle lampy vclkooké veverky, datli a noční živočichové a hledí nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. To, co se ještě děje, jc už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclných vybočeni a nočního rivcráctvi Jen tomu mohu připsat 242 podivné změny, jež se projevuji v Biančině povaze. Ona, vždv lak se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být teef plna rozmarů, vzdoru a nevypočítal cl nost i. Papíry leží rozloženy na velké rovině její pokrývky, Bianka |C nedbale bctc do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypoušti Z pntú. Podloží si hJedoo paži pod hlavu a S našpulenými rty odkladá své rozhodnuti a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obraci zády, zacpe Si uši a Zůstává hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá se přes rameno z výše svých podušek záhadné rozšířenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehlici Tyto rozmary, bvť plné půvabu, mi neusnadňuji už beztak těžkou a od povědí um úlohu regenta. Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putuji nové a nové kusy lesa, průvody stromů i křovin, pluji cek lesni scenérie a rozes[upu|i se pokojem. Tu se stává zřejmým, že jsme vlastné od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jedoucím po okraji rokle v lesnatém okolí města. Proto ten opojný a hluboký | • -11 v .11: .. l,i\ 1: r ■ 1 h. 1 k 1. e s k-v M.tskľV '• ->-l . když už jste přežili bankrot své vlastni idey. Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleži na mé osobě. Chtěl bych jen," tu jsem sc ohrátil k tem v kočáře, „abyste sc nedomnívali, že to, co se stalo, mě zastihuje 1AV zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to vše předvi-dal. Jestliže |šcm tak dlouho zdánlivě setrvával ve ivém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na vědomi, pak lenom pru to, ze rr-i nc-příslušelo znát věci, jež- překračuji oblast mé působnosti, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na miste, kam mě osud postavil, chtěl psem do konce splnit svůj program, zůstat věrným úloze, kterou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyrti s lítosti doznávám, byl jsem prese všecko nasypu vám wé ctižádosti pouze uř-urpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se upal výkladu Písma, chtěl jsem být vykladačem bozi vůle, ve své falešné horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohmkem známek Spo-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala- Vnudl jsem tomuio |aru svou režii, vkládal psem v jeho všeobsáhlý rozkvet svůj v Iíssi m propram a chtěl jsem je ohnout, seřídit podle vlastních plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajic. Jeho necitlivost jsem povazoval za snášenlivost, ba za solidárnost, za souhlas. Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů lip než ono samo jeho nejhlubši záměry, že mu čtu v duši. že předjímám, co ono samo, poblázněno vlastni nesmimosti, m-uffli vyjádřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Ve svém velikášstvi isem se dostal tak daleko, žc jsem se odvážil rasáhnout do dynastických problémů nejvyšších mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaši šlechetné nekritičnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující doktrínu, zneužil jsem vašeho plamenného idealismu k šíleným činům. Nechci rozhodoval, zda jsem byl povolán k věcem n cj vyšším, po nichž sahala mopC ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, nep dřív povolán, potom odmítnut. Překročil jsem své meze, ale i tn bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svůj vlastni osud od samého začátku. Stepné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdy oběť moje vonná byla bohu příjemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězi, lato hra byla předem naplánována,''' V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detonace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „to hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemáte ui domov, šlechetní pánové, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojímá?" Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli bezduše v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sirc,H ohřátil jsem se k arciknížeti, „iste neměl pravdu. Snad i z vaši strany to byle velikášstvi. Chtěl jsem neoprávněné reformovat mimin jménem svět. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatni, teprve všecky dohromady tvoři phn»t světa Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cilúm, jež jsou vatn cizi. Aí žije František |osef I.!" Arcikníže se při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale 259 251 po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčené tváře pokryla živéjsi červeň, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu, OČI v důldch se začaly otáčet, rovnoměrně a d um oj ně se obratel kolem dokola, jednoho po druhem obdaroval zářivým úsměvem. Pohoršené od něho ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepřihodných vyvolala nejhorši dojem- „Ncchtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale uvlá-dáte dvorní ceremoniál, ale teď na to tleni vhodná doba. Chtěl jsem vám přečíst, váženi pánové, i tobě, infamko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Ruším triumvirát- Skládám rcRcnrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem se ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpsí úmysly a já (.vr «.-1 l-1c déK.iji jménem idey. n.iv a-ľ.c i ." -I-', mi zatřpytily v očích, „která prese všecko . -" V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm smetem- Pan dc V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle se zachvel a padl na tvář. „Otče, otče!" zvolala liianka a vrhla se k němu na zem. Nastal zmatek. Garibaldi, který se jako starý praktik vyznal v zraněních, nešťastníka prohlédl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrné v podpaždí a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali shotem. „Tato noc je vskutku osudná 1" zvolal jsem. ,,Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že roto jsem 252 nepředvídal. Ukřivdil jsem mu. V jeho hrudi bilo vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o ném, kráikn/raký a zaslepeny. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolni k 11. Mo|e koncepce i zde zkrachovala. Ale beze stinu žalu jí opouštím. Rudul fe, tobě připadá úkol uchlácholit Biančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit ji otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Loď vás už dávno svolává hlasem sirény." Bianka opět nasedla do kočáru, my na konč. Černoši vzali nosit-ka na ramena a ubírali jsme se k přístavu- Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy utišila, ivttld pochodni otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé čer ne stíny v stovkách přelétaly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bvh» vidět paroloď a její kola. Už nezbývá mnoho ca dodat, naš přihéh konči. Za pláče Biauky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. ManosL-d jsme se seskupili na břehu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje hn za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského pměni. mehci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostní: staří těchto zde přítomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák."1 Rudolť okamžité sáhl po šekové knižce, Krátce jsme «e opodál poradili a rychle jsme se dohodli. „Pánové," zvolá jsem, obraceje se k své parde, „tento můj spani-lomyslný při tel se rozhodl napravit m ú j čin, jenž vás zbavil střechy nad hlavou. Po tom, co se stalo, vás nephime už žádné panoptikum. s tím spiše, že je velká konkurente. Budete muset ttoctlu slevit SK své ctižádosti. Stanete sé zato svobodnými lidmi a vim, íe to dovedete ocenit. Ptutože vás bohužel nikdo nevynčil žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci. Financuje m ú j pŕitcl zakoupeni dvanácti flašinetů ze ikhwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni srdci- Výher átii, to je vaše věc. PíOČ plýtvat slovy - nejste skutečni Dřěyfu&ové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych tak řekl - z nedostatku lepších. Ted rozmnožíte řady mnoha svých předchůdců, téch anonymnich Garibaldiů, Bismarckú a Mac-Mahonů, kteří se v tisícich nepoznáni toulají světem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A ted\ dtazi přátelé a váženi pánové, provolejte společně se mnou: Ať žiji štastni novomanželé Rudolf a Biankal" - „AĚ žijif" zvolali shotem. Černoši začali zpívat černošský sonj>. Když se všecko utišilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a zvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spatřite, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvažoval odhadovati boži záměry Neboř nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Iflnorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!" Přiložil |scm pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník fcldjégrů, držel v ruce papíry a ptal sc: „Pane, jste Josef N.?" „Ano," odpověděl jsem udiven. „A zdál se varn před jistou dobou," řekl důstojník, ,.standardní sen biblického Josefa?" „Možná . . ." „Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A víte, že tohoto snu si povšimli na ncjvyššičh místech a podrobili jej přistM- kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem. „Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho císařského a královského Veličenstva vás zatýkám!" Usmál jsem sc. „Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je poněkud těžkopádná. Už dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž JKffl si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a hle, ten promJíený sen mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici." Spatřil jsem, jak sc ke mně blíži četa feldjégfů. Sám jsem naiahJ ruce, aby mi vložili pouta. Jest é jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Blanku. Srála na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky salutovala- 2.ví 1Í5 Červencová noc Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maruritnim roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým cely den prnfoukávaly otevřenými okny průvany, šumy, záblesky horkých letnkh dnů, nastěhoval se novy nájemník, malinkaté, durdivč, vřeštivé stvořeníčko, chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitivním poměrům, posunul sociální vývoi zpět do kočnvnické a harémové atmosféry matriarchátu s lezením peřin a povlaků, plinek a věčné praného a sušici ho se prádýika, s nedbalosti ženské toalety, směřujíc i k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem. Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr K objevoval jen v době jídla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě. Nad domácnosti rozvinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní ženskost ještě znásobovala a utvrzovala role matky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širokou a důležitou existenci celému domu pečeť gynokracie, která sou- 25S časné znamenala převahu syté a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvé služebné, jimž každá činnost umožňoval.i rozvinout jako pavi véjiř celou stupnici soběstačné ženskosti Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých šelestu, stříbrných třpytů a stinných zamyšleni, odpovídal náš dům aromátem ženskosti a m.iu i\rv:, vznášejícím se nad bilvm prádlem a kvetoucím masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozotvíranych prou miIh-a všechny plůtky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bilvm vzbouřením tkanin a pláten chmýrnatá semínka, zrnička priu. /.itoulaně okvětní lístky a pokojem procházela zvolna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putován i m šumů a zádum, jako by se v této hodině Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa se za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni všeobsáblé jednoty. Večery tohoto léta |scm trávival v městském biui>rafu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni. 7. černě kinosálu rozervané panikou létajících světel a stínů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky. Po Fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé čekárně, oddělené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde se kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně vvlévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem motoru, jimž se lehce zachvivala budka pokladny. 257 I Vestibul, ponorený do nudy pozdiliťh hodin iako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdál se chvílemi prvotním základem hyn, tím, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na čele už navždy černé stigma smrti, ús.ta lednúu provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné. Pokladní odešla už dávno domů. Jistě teď šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako loďka, aby ji odnesla náčerné laguny spánku, do zmatku snových přibéhů a dobro-družstvi. Ta, co sedela v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zirajici znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty svétla, třepotající bezmyšlenkovité rasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zeď, navždy znehybné-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti ■. |n;lu:. stříbrných šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveří, vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzi bezpečného přístavu, neohroženého živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otvíraly, černý závěs se vzdouval dechem noci, která se pojednou stavala vším. Cítíte tajemný, hluboký smysl onoho dobrodružství, v němž ůrlý a bkdý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu sám a sám do nesmirnosti červencové nocí? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přisune kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kcilik desítek let budí- tu-.n ca černá odysea? Ještě nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitrního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány. Červencová noc! S Čim ji porovnat, jak ji popsat? Porovnám p s vnitřkem ohromné černé růže, která nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvězd. Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů? A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhým iako svět. který jede lu-kuiini mi: jl r:ľ, m i m: hinKr.i..u ..'i.tv ,. i....... .i. 11, „ : /-1.1 men.i prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujicimi se průvany. Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, živá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kolem .ispak-hu lnuli.u icskyně, klenhy, výklenky a průchody! Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírováni -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, labyrinty nekonečných kolosei a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, který ÍS9 kí jen tak ze špr>mu uhnětává aJwomitová zhuštěni, proudy jasmi nové vůně., kaskády ozonu, nenadálá vzduchoprázdna závětří, rozrůstající se jako černě báné donekonečna, příšerné hrozny temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nizko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se trhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvirá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsné stěny, průchody a arkýře. V těch bezdechých tišinách, v těch zálivech tmy stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali nočni chodci, fragmenty nápisů na plakátech, zttacené takty smichu, proudy šeptů, které závan noci nerozehnal. Někdy mé noc zavře jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mne n>palnst, neuvědomuji si, zda nohy ještě jdou, anebo zda už dlouho odpočívám v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rty, otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod parabolami padajících hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosí spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč tozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky se nosí do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřinkách se klátí jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecký pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chudé hole, sevřena kolem rukoicti ze srnčího paružku (v takových holích bývaji ukryty dlouhé tenké dýky). Na konci města se noc konečné vzdává svých špilcú, shodí závoj, odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvitá před námi svou livLvdimu věčnost. Nebeská baň se rozrůstá donekonečna, souhvězdí plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazce, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčením něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni lěch vzdálených světů proudi kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová nebesa rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru. V kterousi noční hodinu - konstelace snily na nebi svůj odvék sen - ocitl jsem se znovu ve své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jidelně se jtá svítilo, v bronzovém svícnu Čadily čtyři svíce. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opožďoval se k večeří, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje se, vídal j setu ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojujc- Pak zhášel svíčku, vysvJekal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na né] sestupoval neklidný polospánek a postupně ochromoval jeho veliké télo, ještě něco bručel, funěl, těžce vzdychal, potýkal se » nějakou tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, že znenadání tiše, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zatim putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformované hmotě se přelévalo chladné vonné fluidum, v jejich tmavých hroudách sc uvolňovaly vazby, protékaly jimi lenké mim.- 2SL k y vůnč- Mrtvi hmota tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé. ákvira kolem dveři do vedlejšího pokoje svítila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte, které tam poplakávalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni něžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka první lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kteří zahušťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala. Z druhé strany přiléhala k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a za ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. jak se otec, přisáty k prsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpévavé a vzdálené chrápáni vyprávělo o událostech té pouti po neznámych bezcestich snu. Tak přecházely duse pozvolna do tmavého -Helia, na bezsluriečnou stranu života, jejii podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mttvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na jetích duchu leželo lhostejným olovem černé zatměni. A když konečné minuli černý nadit, nejhlubši podsvětí duši, když se ve smrtelném porn probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápáním k úsvitu. Mrtvá, hustá tma tížila zemi, její těla ležela zabitá jako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty utékaly otrávenými fermen- ty nového dne, jejich fantastické těsto kynulo jako na drozdi, těkalo do silených tvatů, přelévalo se přes všechna koryta a diže, kvasilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na věky ty chorobné nádory, ty zrůdné děn samnplozcni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce hc jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To je chvíle, kdy se na sebcsiřizlivéjši, na sebenespavejši hlavu snášivá na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocní, velice smutní a rozháráni mivaji tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spouští Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká přestávka stači k přestavění scény, k odstraněni obrovskí- aparátu ry. k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vydesené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na obzoru vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsulidujui se hmotu země. 2*2 2AJ mOj otec se dává k hasičům V prvních říjnových dnech jsme se s matkou vraceli z letoviska Ježícího v sousedním okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zurčením tisíce potůčků- V usich ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobtnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité kréme, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolšrářované alkov-né. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky. K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhraní kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo poslední mýto kraje, poslední zatáčka, za niž se v údol i otvírala rozsáhlá pozdní podzimní krajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve větru. VcJikc obruče landauru zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo- tala v křižujících se větrech rozhraní iako archa dosednuvši na pouší. Matka platila mýto,'jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu. Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudleho a hle-dého vám, které zde rozeviralo svou mdlou nekonečnost nad žlutou dálkou, Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula, Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloutlé listy krajiny stále bledéii a bezmocněji, jako by mely skončit jaknusi velkou rozvitou prázdnotou. V ce rozvát i: nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet za čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavili k na velikánských kolech, uvízly na pergamenu oblohy mezi oblaky, Stará ilustrace, zapomenutý' dřevoryt ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami netthl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa. Vjeli jsme do husté a suché načechranosu. do tabákového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trabuk V tom cedrovém soumraku nás mijely kmeny stromů, suché a vonné jako doutníky. Jeli jsme, les temněl stále víc, vuoél siále aromatičtč-ji tabákem, až nás nakonec zavřel jako do suchého pouzdra s violou cellem, které nezvučné ladil vítr. Kočí nemel zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící koně nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po vonicím jehličí. Matka usnula. Čas ubíhal napočítán a vytvářel prapodivné 2í.l 2bS u/Iv, abrcviatury svého odtékáni. Tma ryla neproniknutelná, nad boudou hučelo ješté suché šuměni lesa, když tu náhle půda pod "ť>p\i\ kiiiu /iiroudmatéla v tvrdou dlažbu ulice, vu/ m- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přímo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Koči vykládal tlumoky. Vstoupili jsme do veliké rozvětvující se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdně pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy opuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody. Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ješté úžeji a usnul nadobro. Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik f toho bylo výplodem mé imaginace. Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marně pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Bezvládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a znovu do tupého nevěděni a na zavřená vička mi sestupoval závan hvézdnate .....:. m/p|.uc 11 -1: 111 i. -ĺ i: ŕv.ic .i^.hul.i : hrv-: tep\ a n.ihle shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věcnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých řas, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svíce, vcuchané do spleti čar a klikyháků. Je ostatně možné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značné později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vraceli s matkou a přiručimi domů. Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přjruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobrovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou řinčjvou výstroji vyleštěných zlatých plechů, i podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřený knír a jeho zježenou bradu, která trčela spod těžké prcioriánské přilby, Pancíř se vzdouval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal se archistratégovi zástupů nebeských. „Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyšli věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek strhává dnes tvůj jazyk k politováníhodné vervnosti, jejiž hrubost a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje 266 267 smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto planeš mimoděkou závisti proti všemu, co se povznáší nad všednost." Adéla si Otce změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podrážděni; „Bere nám všechnu naši šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šťávou, kterou jsme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypit těm povalečům od stříkačky. A k tomu ke všemu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapnán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otce nenávistným pohledem. „Mám jich tady vjo.de plno. Ráno, když chci jit pro pečivu, nemůžu otevřít dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatarasili je, Na schodišti se jich povaluje ň spi v těch mosazných helmách po uvinum na každém schodě. Vtírají se do kuchyně, strkají mezi dveře ty své králičí ksichty v mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuči škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky včdýrko a bézi pro vodu, tancuji kolem mne, hsaji se kc mně, div že nevrti ocasem, Přitom loupají co chvili zarudlými vičky a odporné se olizuii. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej utéká nestydatým červeným masem iako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , -'' „Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady ohraz těch synu ohně hodný tvého plytkého rozumu. Co mne sc týče, patři tomu ncštasinému rodu salamandrů, těm ubohým, vyděděným ohnivým bytostem všechny mé sympatie- Celá vina toho kdysi posvátného rodu záleži v tom, \ín.a. kre.-tw .-jv^ton že se oddal službě Lidem, že se jim zaproddl Za lžíci mizerné lidské stravy. Odplatili mu to pohrdánim. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemné bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu ruboženi. Nk divného, že jim nechutná strava, ta mdlá a tuctová strava, kterou vari školnice městské školy ve společném koili jim i městským vězňům. Jejich podnebí, chou]ostivé a geniálni podnebí ohnivých duchů, si žádá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřicich fluid. A proto takč ié slavnostní noci, kdy budeme svátečné sedět ve velkém sák- měsiské radnice u bile prostřených Stolů, v tom sále s vysokými, jáíné osvětlenými okny, vrha-jícími svou zář do hlubin podzimní noci, á kdy se měsio kolem dokola za roj i lisici světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvím, kteté je synům ohně vlastni, namáčet rohlík v poháru malinové liš vy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje se bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v po-ddhě nhnnsitopů, raket a bengálskych ohňů. Má duše je plna soucitu S jejich bidou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, ze se mi podaří pozvednout to plémě z úpadku, vyvést je Z poníženi a rozvinout tlad tiim prapor nové ideje-" „Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube,11 řekla matka, „jsi skvělý. IMcodcjdeš přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli priležirost pořádné si spolu promluvit, A CO se týěe těch od stříkačky," otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se Kč jednám řídi nějakým předsudkem. Jsou to milí hosi. 1 7 0 třebaže povaleči, Hledim pokaždé s potěšením na ty stihlé mladíky v jjejich elegantních uniformách, utažených v pase poněkud v ke, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dopemná ie jejich horlivost a nadšeni, s nimž jsou v kterýkoli okamžik ochoi in pruLizat službu dámám. Kdykoli mi na ulici vypadne z ruky delt-nicek, rozváže se tkanička střevice, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovosti. Nemám to srdce ŕklamai leiich horlivtiu snahu a vždycky trpělivě čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to čin i šťastným, Když pak vykoná rytířskou povinnost a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteří s nim živě hovoří n celé pŕihodé, a hrdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém místě bych jejich galantnosti ochotné přijímala.4' „Považuji je za darmojedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyf přece právě pro jejich dětinskou nezodpovednmst jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejich králičího rozumu, stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u líhni-, ku kluků, kteří se ba v i cvrnkánirn knoflíků o zedf. Když se v ulici rozlehne divoký řev hry, můžeme takřka najisto, vyhlédneme-li oknem, uvidět v hloučku kluků i ty pořízky, stržené hrou a uhoné-né, nevázanou honičkou takřka smyslů zbavené, Když vidi požár, šileji radosti, tleskají a tanči jako divoši. Ne, k hašeni se nehodí Používáme k tomu kom i niku a městské policie. Zbývají tedy jen zábavy a národní svátky, kdy jsou nepostradatelní. Například při takzvaném útoku na Kapitol na podzim před úsvitem se převlékal' za Kariagiňany, obléhají za pekelného kravály Basiltánský pahorek a všichni zpívají .Hannibal, Hannihal antc porta*'- ll l A k dovršeni všeho se koncem podzimu stávají Jíní a ospalu usínaj i vstoje, a když napadne první sníh. nenajdete je, kdyhys.ee ie /a bil c ho díl u sú svíčkou hledali. Vyprávěl mi jeden starý kamnář, že když opravuje komíny, nachází je v jejich šarlatových uniformách a lesklých přilbách zalezle v kanálech udiren, nehybné jako kukly. Takhle spi vstoic zpiti malinovou šťávou, uvnitř plni lepkavé sladkosti a ohně. I.idé ic vytahuji uši ven, a opilé spánkem, omámené, odvádějí jitřními podzimními ulicemi, pomalovanými prvními mráziky, do kasáren, zatímco uličnici házejí po nich kamením, ale oni se usmívají svým zahanbeným úsměvem, plným viny a špatného svědomí, a potácejí se jako opilí." „Bud jak bud\,L pravila Adéla, „šřavu jtm nedám- Když jsem ji vařila, nekazila jsem si plet nad plotnou proto, aby moji šťávu vypili nakonec ti ničemové." Otec místo odpovědi zvedl k Ústům píšťalku a pronikavě zapískal. Jako kdyby naslouchali u klíčové dírky, vra/il. dovnitř čtyři štíhli mladici a seřadili se u zdi. V pokoji se rozjasnilo od lesku jejich přilh a oni, zaujavše vojenský postoj, tmaví a opáleni pod světlými helmami, čekali na rozkaz. Na otcův pokyn uchopili dva z nich z obou stran veliký demižón opletený vrbovým proucím ■a plny purpurové tekutiny, a než jim V tom Adéla stačila zabránit, seběhli s dupotem ze schodů i s drahocenným lupem. Dva zbyli po vojenskú pozdravili a odešli za oněmi prvními. Chvíli se zdálo, Že se Adéla dá strhnout k nějakým nepředloženým činům, takové blesky metaly její krásné oči. Ale otec nečekal na výbuch jejího hněvu. Jediným skokem se ocitl na předprsni 272 okna a rozpřáhl paže. Rozběhli jsme se za nim. Náměstí, hoině poseté světly, hemžilo se pestrými zástupy. Před našim domem rozprostřelo osm hasičů velikou lodní plachtu- Otec se ještě jed...... otočil, blýskl celým přepychem své výstroje, micky nám zasalutoval a pak, paže rozpjaté, jasný jako meteor, skočil do noci, která planula tisíci světly. Byl to krásný pohled, tak krásný, že jsme všichni nadšeně zatleskali. Dokonce i Adéla zapomněla na svůj hněv a zatleskala tomu skoku, provedenému s rakovou eleganci. Otec mezitím seskočil pružné z prostěradla, natřásl si řinčivč plechové skořápky a postavil se do čela oddílu, který se postupně řadil do dvojstupu, až se za pochodu rozvinul v dlouhý útvar, jenž se pomalu vzdaloval špalírem davu, blýskaje mosaznými pouzdry přilb. 2 73 DRUHÝ PODZIM Z mnoha vědeckých prací, na nichž muj nice pracovával ve vzácných chvílích klidu a vnitřní pohody v přestávkách mezi ranami pohrom a katastrof, na který- byl |ehn hnuřlivácký a dobrodružný život tak bohatý - byla nejhliže jeho srdci bádáni ve srovnávací meteorologii, zvláště pak studium specifického klimatu našeho kraje, plného jedinečných zvláštnosti svého druhu. On právě, mtiž muj otec, položil základy vědecké analýzy klimatických Formaci. Jeho „Náčrt obecné systematiky podzimu" objasnil icdnou provždy podstatu této roční doby, která bere v našem provincionálnim klimatu na sebe onu rozvleklou, rozvětvenou, parazitický rozrostlou podobu a pod názvem „čínského léta" se protahuje hluboko do našich barevných zim. Jaképak dlouhé řeci: On první ob|asnil druhotný, odvozený charakter této pozdní formace, ktetá neni nic jiného než svého druhu otrava klimatu miasmaty prezrálého a degenerujiciho barokního uměni, namačkaného v našich muzeích. Tyto muzeální umělecké předměty se v nudě a zapomnění rozkládají, uzavřeny bez možnosti odtoku, Cukeniati jako staré zavařeni- ny, přeslazuji naše klima a jsou příčinou oné krásné malarické horečky, těch pestrých delirti, jimiž na* vleklý podzim agonizujc. Krása je totiž nemoc, učil můj otec, je svého druhu zimnici záhadné infekce, temnou předzvěstí rozkladu, předzvěsti, ktetá se zvedá z hlubin dokonalosti a ktetou dokonalost vitá povzdechem nej-hlubšího štěstí. Několik věcných poznámek o našem provincionálnim muzeu přispěje snad k Jepšimu pochopeni problému , , . Toto muzeum sahá svými počátky do XVIII. století a souvisí s obdivuhodným shératdským nadšením Otců basiliánů, kteří obdařili město rimto parazitickým nádorem a zatížili tak městský rozpočet nadměrnými a neproduktivními vydánimi. Řadu let se pokladna Republiky, která sbírky za pakatel od zchudlého řádu odkoupila, lim mecenášstvím, hodným spiše nějaké královské rezidence, velkomyslné ruinovala. Ale už příští generace otců města, krerá byla založena praktičtěji a nezavírala oči před hospodářskými nezbytnostmi, když přcdtjm bezvýsledně jednala se správou arci knížecích sbirek, již se muzeum snažila odprodat, sály se sbirkami uzavřela, zrušila jejich administrativu a poslední mu kustodovi přiznala doživotní penzi. Během oněch pertraktaci konstatovali znalci mimo všechnu pochyhnnst, že hodnota shirek byla místními pattioty značně přeceněna. Ctihodrii mniši získali v chvályhodném nadšeni nejeden falzifikát. V majetku muzea nebyl ani jeden obraz mistra první velikosti, zato však celé kolekce malířů velikosti třetí a čtvrté, celé provincionální školy, známé jen odborníkům, zapomenuté, slepé uličky dějin uměni 274 275 Jedno bylo divné; ušlechtili mniši měli militaristické záliby, většina obrazů byla nulovaná na batalistické náměty. Očoudlý zlatý soumrak temněl na těch stářím zetlelých plátnech, nu nichž Flotily galér a karavcl a stará zažloutla lodsiva trouchnivěla v zátokách bez odtoku, kolébajíce na vzdutých plachtách majestát dávno pominuvších států. Zpod začazenych a ztmavěl V ch laků prosvitaly sotva viditelné kontury jizduich potyček. Pustinami spálených pláni, pod černou a tragickou oblohou táhly za hrozivého ticha seřazené kavalkády, sevřené z obou stran na v r ženinami a vyrážkami delostrelecké palby. Na obrazech neapolské školy hec konce stárne odpoledne, osmahlé a uzené, jakoby viděné skrz tmavou láhev. Zdá se, že potemnělé slunce v těch zavržených krajinkách uvadá před očima jakoby v předvečer kosmické katastrofy. A proto maji zlaté rybářky, prodávající se zmanýrovatélým půvabem svazky ryb potulným kejklirům, úsměvy a gesta tak nevýrazná- Celý tento svět je už dávno odstaven a dávno zapomenut. Proto ta bezmezná sladkost posledniliu gesta, kteté, jedno jediné, ještě trvá, vzdáleno sobě samému a ztracené, vždy znovu a znovu opakované, už nezměnitelné. A ještě dále, hlouběji v oné zemi, obydlené bezstarostným národem šprýmařů, harlekýnů a ptáčníků s kkickamiT v té zemi bez vážnost a bez útočnosti uplácávajt malé Turkyne kyprými dlaněmi medové placky seřazené na prknech, dva hoši v neapolských kloboucích nosí koš plný vrkajících holubu a nosí ho na hoh, která se lehce prohýbá pod tím vrkavým křidlatým břemenem. A ještě hlouběji, na samém ro/hram vcčcr.i, nn posledním proužku /emé kde se na hranici matně zlaté nicoty komíhá vadnoucí trsakantu hraji ještě pořad partičku karet, poslední lidskou sázku před vel i kou noci, která se blíži. Všechno tohle harampádí staré krásy prodělalo pod tlakem dhni hých let nudy bolestnou destilaci „Dovedete," ptal se můj otec, ..pochopit zoufalství té odsouzené krásy, jeji dny a noci? Vždy znovu a znovu se vzchopu je k iluzorním dražbám, inscenuje zdařilé výprodeje, hlučné a přeplněné au k n , vfrušuje >e divokým hazardem, spekuluješ baisse. rozhazuje gestem marnotratníka, plýtvá svým hohatstvim, aby pak po vystrizlivěiú poznala, že to vše je marné, ie to dokonalost odkázanou na mIk-samu nevyvádí mimo uzavřený kruh a nemůže tedy ulevit bolestnému přesyceni. Není divu. že ta netrpělivost, i* bezradnost kr.iM se nakonec musela prozrcadlit do naši oblohy, rozhořet záři nad našim ohzorcm, zvrhnout se v ty atmosférické kej kle, v ta oblačná, obrovská a fámastická aranžmá, kterým říkáme náš druhý podzim, náš pseudopodzim. Tento druhý podzim našeho kraje neni nic jiného než chorobu ä fáta mor^ana, vyzářená na naši oblohu ve ivcll čelé projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzei. Ten podzim, to je obrovské putovní divadlo, které klame poezií, |e to velikánská pesrtobatevná cibule, která se plátek po plátku *n\ lupujc vždy novou a novou panoramou Nikdy nelze dojit k nějaké mu jádru. Za každou kulisou, když zvadne á šustivé se svine, objeví se nový a znovu zářící prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, po-hasinaje, neprozradí svou papírovou podstatu, A všechny pirspck 277 tivy jsou malovány, všechny panorámy jsou z lepenky a jen vůné je skutečná, vůně vadnoucích kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla- A ?A soumraku - jaký to veliký nepořádek a mišmaš kulis, chaos odhozených kostýmů, a ty se tím vším brodíš bez konce jako šustícím zvadlým lisům! Panuje velké bezvládí, kdekdo tahá za provazy opon a nebe, veliké podzimní nebe visí v cárech prospektů a je plné skřípání kladek. A ta překotná horečka, ten udýchaný a opožděný karneval, ta panika předjitřnich plesových salů a babylon masek, které nemohou najit své skutečné oděvy! Podzim, podzim, to alexandrijské období roku, hromadili ve svých obrovských bibliotékách jalovou moudrost 365 dnů slunečního ntiehu O, ia stařecká jitra, žlutá jako pergamen, sladká moudrosti jako pozdní večery! Ta dopoledne, chytře se usmívající jako moudré palimpsesty, mnohovrstevnatá jakú staré zažloutlé knihy? Ach, podzimní den, ten starý šibal knihovník, lezoucí ve vyrudlém županu po žebřících ■ ochutnávající ze zavařenin všech věků a kultur ! Každá krajinka je pro něj něco jako úvod ke starému příběhu. Jak dobře se baví, když vypoušci hrdiny dávných románů na procházku pod zakouřené a medné nebe, do té kalné a smutné, pozdní sladkosti světla! S jilkymi novými dobrodružstvími se setká Don Quijore v Lešetíněř" Jak se bude vyvijet Robinsonův život po návratu do rodných Pečekř" Za dusných, nehybných večeru, zUtnoucJdb červánky, predť \\a-val nám otec Úryvky ze svého rukopisu. Strhující let myšlenek mu na chvíli dával zapomenout na nebezpečnou Adélinu přítomnost, ľ'i^.iK teple moldavskí- ut:v. pri:ihla la oorm-sná žlutá umuo rónie, to sladké, jalové váni od jihu, Pod/im nechtěl skončit Jak" mýdlové bubliny probouzely se dny stále hezěi a éccnčcejšt a každý z nich se zdál vypulirován až po nejzazši mez tak, že každá chvíle jeho trváni byla zázrakem prodlouženým přes niiru a téměř bolestným. V tichu těch hlubokých a krásných dnů se nepostřehnutelné měnila matérie listoví, až jednoho dne tu stály stromy ve slaměném požáru zcela dcmatciializovaného listí, v kráse lehké jako povlak plev, jako nálet pestrých konfetu - nádherní pávi a fénixové. kterým ted už jen zbývá se otřást a za třepotat, aby ztratili tu skvou-ci, cigaretového papíru lehčí, vyhnané a už zbytečné peří. 27* l ví mrtvá sezóna I V pět hodin ráno - ráno oslnivé časným sluncem, koupal se nás dům už dávno v jiskřivčm a tichém jitřním jasu. V tuto svátečni hodinu, nikým nešpehován - zatímco v pokoji v pološeru spustených stór vanulo ještě solidárné sou ladné oddechováni spáčů -vstupoval celý dům potichu do fasády zářiči sluncem, do ticha časného žáru, jako by mél celý povrch ulepen z blažené spících viček. Tak, využívaje ticha těch slavnostních hodin, vstřebával první oheň rána svou blažené spici tváři, jež v tom jasu umdlévala. Jineaturou svých obrysů, které se ve spánku lehce zachvi valy snem teto vypjatě hodiny. Stín akátu před domem, vlnici se oslnivé na tééh horkých vičkách, opakoval na jejich povrchu jako na piano vždy znovu a znovu týž třpytivý motiv, vždy znovu smývaný závanem, a snažil se marně proniknout do hloubi toho zlatého snu. Plátěné rolety hltaly jitřní požár porci za porci a bronzové se opalovaly, umdlévajíce v nekonečném jasu- V tuto časnou hodinu, protože nemohl už najit spánek, sestupoval můj otec s nákladem knih ze schodů, aby otevřel krám v přize- mi budovy. Chvíli stál nehybné v bráně, odolávaje s přivřený ik uila mohutnému útoku slunce ni ho ohně. C Kluricua srén.t dumu hn sladce vtahovala do své blažené znivclizováné plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik l?v| otec plochý, v rošt Iv do fasády a cítil, jak se rozvětvené ruce, chvějící se a teplé, ploše vjizvnji mezi zlaté s t ukai u u u a fasádě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do fasády domu v pět hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali / posledního stupně schodů. Kolik otců se takto navždy stalo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na kJke a tvář řešenu v samých rovnobežných a šťastných vráskách, po nichž pak láskyplné přejižději prsty synů, hledajících poslední stopy po otci, vtavenem už navždy do univerzálního úsměvu fasády,) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtfhl, nabyl znovu třetího rozměru, a opět zlidštén, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči. Když otevíral tu těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla nabručená tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uiožila se líné vzadu. Jitřní svěžest, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící se stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha předcházejicich dni a riocí, vrstevnaté uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesimi do hloubi krámu, až se bezmocně zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kde se n/ nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné se rýsující soukennou prahmotu. 2$ J Otec kráčd podél té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejížděl rukama po obrysech soukenných štůčků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dotekem se ty řady slepých, trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a porušit pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svvťh soukenných hicrarchiich a žebříčcích. Pro mého otec byl náš krám misiem věčného utrpěni a soužení. Tento výtvor jeho rukou začínal naň už deiší dubu - jak se roz-růttal - den ze dne neůprusiléji utočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným ůkoJcm, úkoJem nad sily, úkolem vznešeným a nekonečným, Obrovitost toho posláni jej děsila, S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na turo jedinou kurtu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost přiručich, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehrávali se na okraji té velké záležitosti. S hořkou ironii zkoumal tu galerii obliče-jú nezkalených žádnou starusti, Čel, na něž neútočila žádná myšlenka, vtápěl se až na duo těch oči, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stín podezřeni. Kolik mu tady muhla pomoci matka, byť sebcloajálnéjši a sebeoddanéjši? Odraz té přespřilišné věci nedoletí do jeji prosté duše, která netušila nebezpečí. Matka nebyla stvořena pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak se za jeho zády rychlými pohledy dorozumivala s při ručími, majic radost z každého nehhdaného okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren? Otec SC od tohoto světa lehkomyslné bezstarostnosti stale více odtahoval, utíkal se k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza- 2%z nosti, která se kolem něho siřila, uzavíral se v osamělé službě vyto-kému ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené otěže, nikd^ xi nedopřál zmírněni rcguli, pohodlné snadné měl kosti To si mohl dovolit Balanda a spol. a jiní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, asketismus vysokého mistrovství, Oteť pozoroval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího umíní, kdo z nich například ještě věděl, žc hranice soukenných štůčků, uložených do poJk tegálů podle pravidel kupeckého uměni, musela pod prstem přejíždějícím, shora dolů vydat tón jako stupnice na klaviatuře P Kdo z těch dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand a dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplomacie dobré staré školy, celý ten nesmírné napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatOsti, od uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy přes pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsilí a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na lejstrech, za povznesené nálady, za Častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peprného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vědí, čim jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem. Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v nichž dozrávalo vedro, napde šťastný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Seiplovi a synům, strojní pŕáddny a tkalcovny. Bylo to briskní odmítnuti neoprávněných požadavků] těchto pánů, replika prerušená přivé v rozhodujicim místě, kde se sty' dopisu měl v v pnou t k silné a vtipné vrcholné pointě, pří níž dochází k onomu elektrickému výboji, pociťovanému jako Lehké vnitřní zamrazeni, a po níž je už icn možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírajícím a dcfinmv-ním. Cítit obrys té pointy, která mu už řadu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepoLapitelná. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastné vervy, aby mohl zdolat šturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze. Mezitím se krám poznenáhlu zalidňoval přiručimi. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli orcúv psací stůl, pomrkávajíc po něm ustrašeně, plni spatného svědomí. Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobě tihu jeho mlčen ti-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit tohoto šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. čihajiciho jako škorpión za psacím stolem, přes který jedovatě poblýskával skly brýlí, šustě v papírech jako myš. čím vice si lil sluneční žár. tím více vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice se vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřúhclnik iasu na podlaze planul- Kovově lesklé polm mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na okamžtk na dveřním rámu, jakoby vyfdukané z olovnatěno skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos- ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří omdlévaly v jasu vzdálené Lipy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem se vzdouvala obrovská, zlatá bán vedra. Otcova podrážděnost rostla. Bolestně schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhlížel. V ústech měl chuť hořčejší než pelyněk. Vedru sílilo, vyhičovávalo v/teklust much, vykřesivalo na jejich kovových zadečcích jasné skvrny. Čtyřúhelnik světla dospěl k psacímu stolu a papiry hordy jako apokalypsa. Oči, oslněné přemírou světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost- Svými tlustými chromatickými skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu rem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která šili nad světem vc světelných orgiích, zmocňuje se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má hořké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj událostí v nitru. Když se otec v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do hutních pokojů a stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod jeho Čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty. 2M 285 Přiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíjeli na pultech soukenné stany, z drapérii si dělali houpačky, rozmotávali temné dunící siúčky, pouštěli oa svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety pŕelezelé, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní prostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpočetných vrstvách za dáv-i:v.n LÍiLuJiv,\ li pod/mu. IJu /šcrclclio vzdui.hu vypadávali s.epi moli, péřové a vlněné chmýří poletovalo po celém krámu tim rozsevem temnot a vůné apretury, hluboká a podzimní, naplňovala to temné leženi sukna a aksamitu, Přiruči tábořili v tom leženi a méli plnou hlavu žertů a šprýmů Dávali se svými kolesy až po uši pevně zabalit do tmavého, chladného sukna a leželi pak v řadě v blažené nehybnosti pod hromadou stůťků - živé štůčky, soukenné muiuie kroutki očima v předstíraném údivu nad svou nehybnosti. Anebo se dávali houpat na obrovských rozprostřených soukenných ubrusech a vyhazovat až ke Stropu. Temné třepotán i těch plachet a vanuti rozvířeného vzduchu je uvádělo v nepříčetné nadšeni. Zdálo se, že celý krám se chystá vzlétnout, sukna bc vzdouvala, přiruči vyletovali s rozevlátými šosy vzhůru jako proroci v krátkodobých nanebevstoupeních. Matka pohližela na ty kousky shovívavé, uvolnení v těchto hodinách siesty ospravedlňovalo v jejich uéich sebevětší výstřelky. V létě obrůstal krám divoce a neuspořádané býlim. Oknu skladiště, vedoucí do dvora, se Celé zelenalo plevelem a kopřivami, hlubinné mihotavé listnatými záblesky a vlnivými reflexy. V pološeru dlouhých letních odpoledni v něm jako na dně staré zelené lahve bzoukaly s nevyléčitelnou melancholii mouchy - chorobné a monstrózni exempláře, vypěstované na sladkém otcové vině, kosmaté samotárky, oplukávajici celý den v dlouhých monotónních epopejích svůj prokletý úděl. Tato degenerovaná rasa krámských much, náchylná k výstředním a nevypočitatelným mutacím, byla bohatá na zrůdné jedince, plody krve&milných kříženi, zvrhávala se v jakousi iladrasu těžkopádných obrů, veteránů s hlubokým a smutečnim témbrem, divokých a ponurých druidů svého utrpení. Koncem léta se konečné tito osameli pohrobci, už poslední svého rodu, lihli podobni velikým modrým broukům, už némi a luv hlasu, se zakrnělými křídly, a živořili svůj smutný život, zběhávajke bez konce neúnavnými a bludnými poutěmi zelené tabule. Zřídka otevírané dveře zarůstaly pavučinami. Matka Spala za psacím stolem, v soukenné houpací síti zavěšené mezi pulty. Přiru Či, obtěžováni mouchami, sebou cukali a házeli v neklidném letním spánku a lejich obličeje se neustále pitvořily. Na dvoře se zatím rozrůstalo býlí. Smetiště se v divokém slunečním žáru rozmnožovalo generacemi obrovských kopřiv a slézů. Ze styku slunce a kapky spodní vody kvasila na tomto kousku země žiravá substance býlí, nesnášenlivý odvar, jedovatý derivát chlorofylu. Zde se vařil ve slunci ten zimnicný ferment a bujel v lehké listové formace, mnohonásobne, zoubkované a pomačkané, tisíckrát se opakující podle jediného vzoru, podle jediné ideje v něm utajené. Když se dopracovala svého času, siřila se ta nakažlivá koncepce, ta plamenná a divoká idea jako oheň. zažehnuta sluncem, rostla pod oknem prázdným, papírovým žvaněním zelc- ÍAh ných pleonasmú, býlná pustota stonásobne rozmnožená v nevybíravé, bohapustě Žvásty, papírová veteší slátanina, tapetující zeď skladiště stale většími šelestivými záplatami, bobtnaiici chlupaté, tapeta na tapetě, Priruči se probouzeli z chvilkové dřímoty sc zarudlými tvářemi. S podivným vzrušením sc zvedali ze svých loži, plni horečné podnikavosti, plni vidin heroických bufonád. Stravováni nudou, komíhali se na vysokých policích, bubnovali 0 né nohama a marné vyhlíželi na prázdném, vedrem vymeteném prostranství rynku jakékoli dobrodružství. To se pak stávalo, že sc ve dveřích krámu váhavě zastavil ven-kovsks sedláček, bosý a konopný, a nesměle nakukoval dovnitř. Pto unudené přiruči to bývala událost jako na zavolanou. Bleskové se spouštéli z žebříků jako pavouci, když uvidí mouchu, a už musel chalupničck, obklíčen, tahán a popostrkován, zasypáván tisíci otázkami, odrážet se stydlivým úsměvem všetečné dotazy doté-ravců. Drbal sc na hlavě, usmíval se, pokukoval nedůvěřivé po li-savých svůdcích. O tabák mu tedy jde? Ale o jaký? O ten nejlepši. makedonský, jantarové zlatý? Ne? Postačí obyčejný, dýmkový? Machorka? Jen račte dál, jen račte. Bez obav. Přiruči ho za neustálých poklon dirigovali lehkými šťouchanci dále do krámu, k bočnímu pultu u zdi. Přiruči Leo Jašci /a pult a pokoušel se vytáhnout fiktivní zásuvku. Jak se, chudák, namáhal, jak si marným úsilím hryzal rty! Nešlo to. Musí se prý bušit do desky pulců, pěstmi a pořádně, vši silou. Chalupniček, pobídnut přtručimi, pustil se do toho s vervou, pln soustředěné pozornosti, Nakonec, když to nepomáhalo, vylezl na stůl, a prihrbený, sivoučký, bosýma nohama dup.iJ do desky. Prohýbali isme sc smíchy, 2»& Mmé íco^ia. krnbe ť*ittw. r«S A právě tehdy došlo k onomu politováníhodnému incidentu, který nás všechny naplnil smutkem a studem. Nikdo z nás nebyl bez viny, třebaže isme nejednali ve zlé VŮli- To spise naše lehkomyslnost, nedostatek úcty a portteiménl pro vysoké otcovy starosti, to spíše naše zbrklost tvári v tvař otcové nevypočitatelně, ohro-ženecké, všeho schopné povaze nás dovedla k oněm vpravdě nešťastným důsledkům. ]ak isme tak si ;i li v půlkruhu kolem chalup nicka a byli v nej lepši m, vklouzl Otec potichu do krámu. Propásli jsme jeho příchod. Všimli jsme si ho teprve, když. lim jako hlcsk p to jelo pochopení souvislosti veci a zpitvořilo mu obličej divokým záchvatem hrůzy. Matka vydesené přiskočila: „Co je ti, Jakube?" zvolala bez dechu. Chtěla ha. zoufalá, uhodit do zad jako někoho, komu zaskočilo. Ale bylo už pozdě, Otec se celý naježil a ilačepýŕil, jeho tvář se začala překotně rozkládat na symetrické články úděsu a pod tihou nesmírné katastrofy se před očima nezadržitelně zakuklovala. Než jsme stačili pochopit, CO se stalo, otec ptudce zavibroval zabzučel a uí se nám vznášel před očima tako monstróziii. hučící, kostnatá, kovové lesklá moucha, Otloukající SC v šíleném Letu O všechny stěny krámu. Hluboce otřeseni, naslouchali jsme beznadějné lamentaci, tem němu. výmluvně modulovanému nářku, běžícímu pod tmavým stropem krámu dolů a nahoru všemi rejstříky bezmezné bolesti, neutišitelného utrpení. Srili jsme konsternováni, do hloubi duše zahanbeni tím žalostným faktem a naše pohledy se vyhýbaly jeden druhému. Hluboko 2VB v srdci psme vsak pociťovali jistou úlevu, že v kritické chvíli na*el přece jen aspoň toto východisku z veliké blamáže, Obdivovali j*me nekompromisní hrdinství, s jakým se bez váháni vrhl do té slepé uličky zoufalství, z niž, jak se zdálo, nebylo už návratu lén otcův počin bylo ostatně nutno chápat cum práno salis, Bylo to spiše vnitrní gesto, prudká a zoufalá demonstrace, krerá však operovala s minimálni dávkou skutečnosd. Nesmíme zapomenout většinu toho, co tady vyprávíme, můžeme připsat na vrub oněch letních aberad, oné vedernaté poloskutcčností, oněch nezodpovědných marginálii, odehrávajících se bez jakékoli záruky na okrau okurkové sezóny. Naslouchali jsme mléky. Byla to otcova rafinovaná pomsta, jeho odveta na našich Svědomích. Od této chvíle jsme byli navždy odsouzeni slyšet stále žalostný hluboký bzukot, žaluiici naléhavěji a naléhavěji, stále bolestněji, a umlkající, jako kdyi utne, Okamžik jsme s úlevou vychutnávali to ticho, tu blahodárnou přestávku, během niž se v nás probouzela nesmělá naděje. Ale po chvíli k bzukot vrátil, neukojen, každým okamžikem plačtivější a podréi-děnéjší, a my jsme pochopili, že prn ruro bezbřehou bolest, pro tuto hučící kletbu, odsouzenou k bezdomému otloukáni o všechny srény - neexistuje cil ani vysvobozeni, Ten plačtivý monolog, hluchý ke všemu přesvědčováni, a ty přestávky, za nichž j.ik:i In n.i sebe na chvíli Zapomínal, z nichž se však probouzel s pláčem jeílé hlasitějším a hněvivějším, iako kdyby zoufale odvolával predchu/i chvilku uklidněni - to vše nám drásalo nitro. Utrpení, kterému není konec, utrpení tvrdošíjné uzavřené v kruhu své mánie, 29 I utrpení, náruživé, zarputile bičující sebe sama - Stává se nakonec pro bezradné svědky tuho neštěstí nesnesitelné- Ten ncustávajici hněvivý apel k našemu soucitu obsahoval v sobě pfespřiLíá jasnou výčitku, přespříliš křiklavou obžalobu našeho štěstí, než aby nevzbuzoval odpor. Všichni jsme, místo lítosti plni vzteku, v duchu replikovali. Cožpak pro něj už Opravdu nebylo jiného východiska, než vrhnout 8C naslepo do tohoto žalostného a beznádejného stavu, a když už v něm byl, ať už svou nebo naší vinou, copak nemohl najit vite v niti ni sily, více důstojnosti, aby jej snášel bez nářku? Matka jen stěží potlačovala hnev. Pŕíruči sedéli v tupém úžasu na žebřících a méli krvelačné představy; v duchu se proháněli po pultech & koženou plácačkou, a oči jim nabíhaly rudé. Plátěná markýza nad portálem se pestře vlnila ve vedru, odpoledni žár se hnal milemi projasněné roviny a pustošil širý svět pod sebou, ale v pološeru krámu, pod tmavým stropem, poletoval můj otec, bezvýchodně zamotán do kliček svého letu, silený, matoucí sám sebe zoufalými cikeaky své honičky. Jak jsou takové epizody přes veškeré zdáni v podstatě bezvýznamné, o tom svědčí to, že ještě téhož dne večer seděl můj otec iako obvykle nad svými papíry. Zdálo se, že incident je dávno zapomenut, hluboká rána překonána a za jizvena. Rozumí se, že jsme se zdržovali jakýchkoli narážek- Pozorovali jsme s uspokojením, jak Otec zdánlivé v naprosté duševní rovnováze, jakoby v soustředěni plném pohody popisuje pcčltvé stránku po stránce svým krasopisným pravidelným písmem. O to těžší bylo zato zahladit stopy po kompromitujici osobě chudáka chalupnička - je přece známo, jak houževnarě se pozůstatky tohoto druhu zakořeňuji v některých živných půdách- Omyslně jsme si ho během těch prázdných týdnů nevšímali, jak tanči v tmavém koutě na pultu, den ze dne menši, den ze dne šedivéjši. Už téměř nepostřehnutelný, poškubával sebou ještě pořád na temže místě, na svém stanovišti, a s dobráckým úsměvem, prihrbený nad pultem, neúnavné klepal, pozorné naslou cl ml a něco si sám pro sebe potichu povídal. Klepám se stalo jeho skutečným posláním, v němž se nenávratné ztrácel. Neodvolávali jsme ho. Zašel už příliš daleko, než abychom ho mohli ještě dohonil. Letni dny nemají soumrak. Než jsme se ohlédli, už byla v kráme noc, rozsvítili jsme velikou petrolejovou lampu a krámské události pokračovaly. Za těch krátkých letních noci nestálo za to vracet se domů Zatímco noční hodiny ubíhaly, seděl otec ve zdánlivém soustředěni a doteky pera označoval okraje dopisů černými poletujícími hvězdičkami, inkoustovými čertíky, chlupatými prášky bludné vířícími v zorném poli, aiomy imy, utrženými z veliké letni noci za dveřmi. Ta noc za dveřmi prášila jako pýchavka a ve stínu stínítka se vyséval ten černý mikrokosmos tmy jak nakažlivá vyrážka letních noci- Brýle ho oslepovaly, petrolejová lampa visela za jejich skly jako požár, obklopený propletenci blesků- Otec čekal, čekal netrpělivě a naslouchal, zahleděn do pronikavé běli papíru, po niž pluly ony tmavé galaxie černých hvězd a prášků. Za otcovými zády, nějak bez jeho účasti, odehrával se veliký rozhodující zapas o podstatu krámu a odehrával se, divná věc, na obraze, který visel za jeho hlavou mezi registraturou a zrcadlem, v jasném světle petrolejové lampy. Byl co obraz talisman, obraz nevyzpytatelný, obraz hádanka, bez konce interpretovaný, putující od generace kc generaci. Cn představoval? Nekonečnou disputaci, vedenou veky, nikdy nedokončený proces mezi dvěma protichůdnými zásadami- Stáli tam proti sobě dva kupci, dvě antitéze, dva světy. „Já jsem prodával na úvěr,'1 křičel ten hubený, otrhaný a užaslý a hlas se mu lámal zoutalstvim. „Já jsem prodával za hotové,"' odpovídal ten tlustý v křesle, dávaje si nohu pŕes nohu a toče palci rukou sepjatých na břiše. Jak otec nenáviděl toho tlustého! Znal je oba od dérsrvi. Už ve skolui škumné v něm vzbuzoval odpor ten otylv egoista, požírající o přestávkách nekonečný počet housek s máslem. Ale neztotožňoval se ani s hubeným. Udiveně pozoroval, jak se mu vymyká z rukou veškerá iniciativa, neboť ji strhli na sebe ti dva diskutujici, Naježené, hluboce zaujat, se zatajeným dechem, se znehybttélým šilhajíc i ni okem Zň poSinutými brejlemi očekával otec výsledek, Krám, krám byl neproniknutelný. Byl metou všech myšlenek, nočních úvah. uděšených otcových zadumáni. Nevyzpytatelný a bez hranic, stál za vším, co se dělo, chmurný a univerzální- Ve dne ležely ty soukenně generace, plné patriarchální vážnosti, uloženy podle posloupnosti, seřazeny podle generaci a rodokmenů Ale v nocí se buričská soukenná čerň prudce osvobozovala a v pantomimických tirádách, v luciferických improvizacích útočila na sebe. 2»4 Na podzim krám šuměl, vytékal ze sebe, vzdut tmavým sortimentem 7Ímniho zboží, jako kdyby se celé hektary lesa daly na pot lnul širokou šumící krajinou. V létě, v okurkové sezóně, chmurněl a luhoval se do svých tmavých rezervaci, nedostupný a nabručený ve svém soukenném brlohu. Příruči bušivali za noci dřevenými lokty jako cepy do slepé stěny Štůčků i poslouchali, jak zazděn v med vidím soukenném jádru, řve bolesti- Otec sestupoval po těch temné znějících stupních plsti do hlubin genealogie, na dno času. Byl poslední svého rodu, byl Atlasem, na jehož bedrech ležela tíha veliké závěti. Dny a noci přemýšlel otec o tezi této závěti, snažil se pochopit v náhlém záblesku jeji meritum. Nejednou se tázavě, pln očekáváni, zahleděl na přiruči- Sám bez signálu v duši, bez direktiv, očekával, že se těm mladým a naivním, sotva vykukleným lidem znenadání zjevi smysl krámu, smysl, který jemu zůstával skryt. Tiskl je ke /di naléhavým mrkáním, ale oni, tupí a hlaholici, vyhýbali se jeho pohledům, utíkali očima a plácali v rozpacích úplné nesmysly. Brzy z rána, opíraje se 0 dlouhou hůl, procházíval se 01 cc jako pastýř mezi cim slepým vlněným Stádem, těmi nahromaděnými zátarasy, těmi vlnícími se, mečícími, bezhlavými trupy u napajedla. Ještě čekal, oddaloval íeste cm u chvíli, kdy pozvedne veJkeren svůj lid a vyrazí s tim zavazadly naloženým* hemžícím se, nespočetným Izraelem na pochod do rušné noci . , - Noc za dveřmi byla jako z olova - bez prostoru, bez závanu, bei cesty. Po několika krocích slepé končila. Člověk přešlapoval jafco v polosnu na miste před dm náhlým předělem, a zatímco nohy, když vyčerpaly skoupý prostor, vizly, myšlen ta běžela dál, but 295 konce, neustále zkoumána, vyslýchána, vedena všemi necestami té černé dialektiky, Diferenciální analýza noci vyplývala ze sebe samé. Až se konečné nohy v cé slepé uličce bez odtoku zastavily docela, Člověk tam stál potmě, v nejintimnéjšim koutku noci, jakoby před pisoárem, v hluchém tichu, celé hodiny, s pocitem blažené blamáže, Jen myšlenky, ponechány samy sobě, se zvolna odmotávaly, spletitá anatomie mozku se odvíjela jako z klubka a v kousavé dialektice probíhal bez konce ahsiraktm traktát letni noci, prokozel-covával se logickými patvary, podpírán z obou stran neúnavným a trpělivým vyptáváním, sofistickými otázkami, na které neexistovala odpovéd. Tak se těžce profilosovával spekulativními prostorami noci, a už netelesný, přecházel v definitivní ticho. Bylo uz hluboko po půlnoci, když můj otec zvedl prudce hlavu od papírů. Vstal, pln vážnosti, oči rozšírené, celý přeměněn v sluch. „Jde," řekl a tvář mu zářila. „Otevřete." Ještě než starší při ručí Teodor doběhl ke dveřím zataraseným noci, už se jimi prodral vaky obložený, černohradý, zářící a usměvavý' - dávno očekávaný host. Pan Jakub, hluboce dojat, vyběhl mu vstříc, klaněl se a vztahoval k nému ruce. Objali se. Chvíli se zdálo, že před samé dveře krámu předjela černá, nizká, blýskající se lokomotiva. Nosič v železničářské čepicí vnesl dovnitř na zádech ohromný kufr. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo vlastně byl ten významný hosc Starší přiruči Teodor trval neochvějné na tom, že to byl osobně Christian Seipcl a synové (strojní prádelny a tkalcovny}, Byla to domněnka nepodložená, a matka se netajila výhradami k této koncepci. Ale ať už tomu bylo jakkoli, nebylo pochyb, že to musel být 296 mocný démon, jeden ze sloupů Ústředního svazu věřitelů. Jeho tučný, lesknoucí se, důstojný obličej obklopoval černý, navoněný plnovous. S otcovou paži kolem ramen kráčel, neustále se uklánéje, do kontoáru. Nerozuměli jsme cizímu jazyku, a naslouchali jsme tedy t úctou ceremoniální konverzaci plné úsměvů, mhouřeni oči a něžného poklepáváni po zádech. Když si vyměnili úvodní zdvořilůstky, přešli oba pánové k meritu věci. Otec rozložil na stůl knihy a papíry a otevřel láhev bílého vina. Vonná cigára v koutcích úst, tvář stáže nu do grimasy nedůtklivé spokojenosti, vyslovovali oba pánové krátká hesla, jednohláskůvé dorozumívací znaky, prstem křečovité přidržujíce- knihu ve správné poloze, v pohledu šibalský lesk augurů. Poznenáhlu se diskuse dostávala do varu, bylo na nich vidět těžce potlačované pobouřeni. Kousali SC do rtů, Z ohliií jú pojednou zklamaných a nevlídných visela hořká a vyhaslá cigára. Třásli se vnitřním pobouřením. Otec dýchal nosem, rudé skvrny pod očima, vlasy nad zpoceným čelem se mu zježily, Situace se přiostřovaLa. Byl okamžik, že oba pánové vyskočili ze svých míst a stáli, nepříčetní, téžec sípajíce a slepé blýskajíce brýlovými skly. Vyděšená matka začala otce prosebné poplácávat po zádech, chtějic předejit katastrofě. Když spatřili dámu, oba pánové zchladli, připomněli si společenská pravidla, s úsměvem se jeden druhému uklonili a usedli k další práci. Kolem druhé hodiny po půlnoci otec konečné zabouchl téžke desky hlavni knihy. Plni neklidu jsme se z obliičc-iu onou pan není snažili vyčíst, na či stranu se klon i vítězství. Otcův humor se nám 2*7 zdal umělý a vynucený, zato však černo brady se rozvaloval v křesle s nohama přes sct>c a doslova sálal bcncvolentnosti a optimismem. S osten tát i v n i štědrosti poděloval ptiruči disk tečemi. Pánové poskládali papíry a liŕty a zvedli se od psacího stolu. Tvářili se nadmíro slibně. Pomrkávali spiklenecky na přiruči a dávali rak najevo, že jsou plni odhodláni. Za matčinými zády naznačovali, íc by měli chuť pořádné si za flámovat. Bylo to bohapusté vytahováni, Přiruči věděli, co si o tom myslet. Ona noc nevedla nikam. Končila nad kanálem, na známém miste, slepou zdi nicotnosti a zahanbující blamáže. Všechny stezky, které do ni vedly, vracely se zpět do krámu. Všechny eskapády do hlubin jejích prostoru mely od prvopočátku zlomená křidla. Přituči zdvořile od-hroukávali. Ccrnohradý a otec se uchopili podpaždí a nesmírně čile Opustili krám, sledováni shovívavými pohledy přiručich. Hned za dveřmi jim gilotina noci jedinou ranou sťala hlavy, žbluňkli do noci jako do černé vody. Kdo probádal bezednost červencové noci, kdo změřil, kolik sáhu se v ni propadá do prázdna, kde se nic neděje? Když ptoletěli celou tou éemou nekonečnosti, stáli znovu přede dveřmi krámu, jako kdyby byli právě odešli, a měli opět své sraženě hlavy, ještě se včerejším nespotřebovaným slovem na rtech. Tak stáli, kdoví jak dlouho, monotónně klábosili a předstírali, že se vracejí z daleké výpravy, spiati kamarádstvím neskutečných nočních příhod a dobrodružství. Pohyby podnapilých si posouvali klobouky do týla, potáceli se na slabých nohou, 298 Vyhnuli se osvětlenému portálu krámu, vstoupili kradi do d nejlepši, co teď můžete udělat, Na shledanou," „Na shledanou," zašeptal jsem a cítil, jak mi bušeni srdce stoupá do hrdla. Zmáčkl jsem kliku, dveře povolily samy, otevřely se jako ústa, bezradné sc orevirajici ve spánku. Vstoupil jsem dovnitř, Pokoj byl téměř prázdný, šedivý a holý. Na obyčejné dřevěné posteli pod malým okénkem ležel v záplavě peřin otec a spal. Jeho hlu-hoký dech vyzvedával z hlubin snu doslova sloje chrápáni. Zdálo se, že celý pokoj je už tim chrápáním obložen od podlahy až ke stropu 3*7 a že stále icšič přibývají nové položky, Dojatě jsem hleděl do pohublé, zubožené otcovy tvare, zaujaté nyní zcela tou práci s chrápáním, do tváře, která se ve vzdáleném transu - odhodivši svou pozemskou masku - kdesi na odlehlém břehu zpovídala ze své existence slavnost nim odpočitávánim svých minut. Druhá postel tu nebyla. Od okna tu táhlo pronikavým chladem. V kamnech se netopilo. Nezdá se, že by tady o pacienty příliš dbali, pomyslil jsem si. Tak nemocný člověk, a oni ho vydají na pospas průvanu! A nikdo tu zřejmé neuklizi. Silná vrstva prachu ležela na podlaze, pokrývala noéili stolek s léky a se sklenicí vystydlé kávy. V bufetu leží hory zákusku, a pacientům dávají místo něčeho vydatného čistou černou kávu f Ale ve srovnáni s dobrodinim času posunutého zpét je to ovšem maličkost. Pomalu jsem se svlékl a vklouzl do otcovy postele Neprobudil se. Jen jeho chrápáni, vytažené zřejmě už přilis vysoko, kleslo o oktávu niž a v/dalo se vzJetnosti své deklamace. Změnilo se, dá-li se to tak říci, v jakési soukromé chtápáni, v chrápáni pro vlastni potřebu Wiplácal jsem kolem otce peřinu, abych ho tak, pokud to bylo vůbec možné, ochránil před průvanem táhnoucím od okna. Zakrátko jsem vedle něho usnul- i LIH Když jsem se probudil, v pokoji se stmívalo. Otec seděl, už oblá I n u stolu a pil čaj, v némž si namáčel suchar* s cukrovou poh-vnu Měl na sobě dosud nový černý oblek z anglické látky, který li pořídil minulé léto. Ktavatu měl uvázanou poněkud nedbale. Když videl, že nespim, tekl s milým úsměvem na tváři pobledlé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem už horši věci, a kdybych chtěl udělat f ad t všech položek , . . Ale nechrne toho, Představ si, hned první den mi tu naservírovali výtečné filet de boeuf na hříbkách. Bylo (0 ďábelské maso, Josefe. Varujú té CO nejdůrazněji - kdyby ti in kdokoh chtěl podat filet de boeuf . . Ještě teď cítím v břišV dIk-ií A průjem za průjmem , . , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musim ti oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale naial jsem si tady krám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Vis, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň prijemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. LI nás v měsíc b\ch se li y I styděl /a takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - ncni-liž pravda, Josefe? . . ." Zasmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit/' Bylo mi ttapně. Stydl I jsem se za rozpaky svého otce, který' si uvědomil, že použil nesprávného slova. 599 „Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi *e ještě trochu a pak mé přijdeš navštívil do krámu - ano? Právě tam spěchám, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš /dáni, jak těžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si na optikův krámek na námésti? Tak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš tu i bez něho. Nemůžeš se Splést ,,To |dctc ven bez pláště?" reptal jsem se starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenašel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mirnč klima, ten sladký vzduchí , . ." „Vezměte si můj plást*,K naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje. Ne, nchyl jsem už ospaly. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S notéšenim jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, který jsem tam uviděl. Postavil jsem sc před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla můj obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a vířila jako kalná tůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz. Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj. .11 ú fantJtf'uÉlm. Hlií Ma chodbe byla úplná tma. Dojem slavnostního ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která horda namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom labyrintu dverí, výklenku a zákoutí jsem mohl jen těia- najit vchod do restaurace. Půjdu do mesta, rozhodl jsem se náhle. Pojim někde v městě. Snad tam najdu nějakou dobrou cukrárnu. Za branou mé Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická sed ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylo to jako den, viděný skrz smuteční flór. Nemohl jserti dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černi nejtmav-šich partii, stupnici matných šedi plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tonů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnatě ovzduší mi obtřcpotalo obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstáté dešťové vody. Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozechvivajicí prostor už za hranici slyšitelnosti f Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního traktu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavíenii černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných tyči- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem cápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rozjasnilo, objevily se mezi stromy obrysy dútnů. Ještě pár kroku a stál jsem na prostranném náměstí. Podivná, klamná podobnost s náměstím našeho rodného města! I.tk isou si vlastné podobny všechny rynky na světí! Takřka t domy a obchody. Chodníky hyly téměř liduprázdné. Z nedefinovatelné šedé nblo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné měly rolety napůl stažené, jejich majitelé je překotné zavirali. Hutný a hujny vŕduch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy část rozhledu, smýval jako mokrá Imulia tu pár domů. tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klesající podivnou lhostejnosti či i topil lušti. Začal jsem hledat optikův krám, o kterém se otec zmínil, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem lady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žijícího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložil mnoho dobré vůle, abych mu vůbec mohl přihnat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka života, završ la na shovívavosti okolí, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubuhoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvílí udržet v tkám skutečnosti jen diky solidárnímu přimhuřováni obou oči před zřejmými a křiklavými nedostatky cohoto stavu věci. Sebenepatrnější opozice jím mohla otřást, sebeslabši závan skepse \c\ mohl porazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru H2 .1 U btehosklonné tolerance, ochránil ho před studenými závany střízlivosti ■ kriticismu? Bylo ohdivuhodné, že si otec za tohoto nebezpeč něho, problematického stavu věci dovedl ješté zachovat tak výbornou náladu, Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou bábovkami a dorty. Ma chuŕ k jídlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou sérem a přijala objednávku Kunce n č po dlouhé dube jsem se mohl dosyta posilnit výhornými koblihami, které jsem si namáčel v kávě- Ve tmě, obtančen vířícími arabeskami soumraku, hltal jsem další a další kousky pečiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsovánim, m i lion násobný m hemžením jemných doteku ovládá puktadmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmě už jen obdél ni k okna. Marné jsem tukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilněni. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili. Přiruči třídili knihv. Zeptal jsem sc jich na otcův krám, „Je to hned druhý krám vedle nás." vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ještě neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveří jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníků. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvíli tužku. Pán, jemuž ten účet vystavoval, skloněn nad pultem, přeiižděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem počítal, Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec, 311 prst na položce, u níž se zastavil, vrhl na mne přes brýle králky pohled a řekh „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi papíry.11 A znovu se pohroužil do počítáni. Přiruči /.u.....dkhídali stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většina jich byla jcité prázdná. „Proč si nesednete, tatínku?" zcpial psem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počítat Vypadal velmi špatné. Bylo nabíledni, ze jen uměle vydrážděni, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení. Chvíli jsem hledal na psacím stole. Byl co spiše balík než dopis. Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví st ta n jisté pornografické publikace, nyni mi ji pnsilaji sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevři i krám, bez štítu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná pružnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f „Můžeš si to přečíst v^adu v kanceláři," řekl otec, posílaje rm nespukojený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa." Kancelář za krámem byla ještě prázdná. Sklenenými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-čich. Otevřel jsem dopis a dal se ve slabém světle od dveří do čteni. Oznamovali mi, žc žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si mi zatím nezávazné poslat jistou věr, která, jak předpokládán. JÍ5 m n l- bude rltpi.n.fiyhiiĽ /.uimat. A pak následoval spletitý popis skládacího hvezdárskeho refraktoru veliké svétclnosii a s rozličnými přednostmi. Zvědavé jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal jsem roťkládat mnohonásobné složený plášť přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský měch teleskopu, prodlužujiu se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe. na délku celé místnosti. Bylo to něco jako dlouhý automobil z lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo imIič tkaniny masivnost skutečnosti. Pohlédl isetu do černého trychtýře okulár u a spatřil v dálce nejasné se rýsující kontury zadu i fasády sanatoria, S probuzeným zájmem soukal jsem se hlouběji do zadní komory aparátu. Sledoval jsem teď v zorném poli dalekohledu pokujskou, jak kráčela polotmou sanatoriu chodby s podnosem v ruce. Otoč i b sc a usmála. Copak mé vidi? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v nějaké limuzíně- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla ■i íá jsem uCitil, že se i se mnou dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím. Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled do osvetleného ktainu Mnuli očlánkovv t run. obrovsky papírový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu vyjížděl ven špalírem lidi, provázejicich tento můj skutečné skandální odjezd pohoršenými pohledy. 'i i ť> l 1 •*! firivirr'ha, iWJf iii Tak se žije v tomto mršte a čas ubitu Většinu dne člověk ptuspi, ■ to nejen v posteli. Ne, človek. Ľady v té Véd není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denní hodinu je hútův si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním viole, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam ni chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potřebě spát. Když se probudíme, pokračujeme, ještě omámení a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost bez počátku a bez konce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolo nad souvislosti dne a nakonec se ji přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez lítosti výztuže nepřerušené chronologie, jejímuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášné i z pečlivé vsedni disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali cu ncustáluu pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u nichž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno. Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denní či nočni hodinu - dermi doby se různi jen sotva pns(i> ;.. h i -■ 11 o i 11 -i: i i:Im..I'. orobudim u /á br ad li na musiku, který vede do sanatoria- Je Šero- Zrejmé jsem. zmožen n>palosti. dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelně utlaven dovlekl k tomuto můstku. Nemohu říci, zda mě na té cestě po celou tu dobu doprovázel dt- Gotard, který teď stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů, Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne Za sebou, Jdu s nim, ale ještě dříve, než přejdeme dunicj prkna můstku, spím znovu. Zavřenými víčky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách nhu černého plnovousu a matné se snažím pochopit ten znamenitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchc'u své argumentace, znehyb-név s roztaženýma rukama, triumfuje Nevím, jak dl- uho ještě jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do n 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^nouzím docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |en proto, že mám oči ještě stále zavřeny. Otvírám je a jsem v posteli ve svém pokoji, kam jsem se dostal, nevím jak. ještě drastičtější přiklad: Vstupuji v době oběda do restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, který se prohýbá pod pokrmy"-1 Otce, Všechny oči jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektované na všechny Strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najednou. S násilnou lna v nr linuti, na kterou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, která se vrší ila stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem sebe. u n 31í třebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou dává najevo, jak vysoce je s routo hostinou spokojen, prováži obdivným pohledem pana Adolta, číšníka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nové a nové' objednávky. A když je čašník, povívaje ubrouskem, běží splnit, obraci se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdc*. „Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlujiciT Opouštím znechucené sál, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa ľmrelu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvílí o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočím vypínačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel. Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny tady ležím bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opusti, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po mésié za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce" Jak to dát dohromady? Sedi otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavoscí, anebo leží těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existují dva otcové? Vůbec ne. Vsim je vinen prudký rozpad Oasu. nekontrolovaného neustálou bdělosti. .12 0 Víme všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, má okamžité sklony k extravagancím, k divokým aberaetm. k crope-ni nevypočitatelných Žertíků, k šaškovinárti ber hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesouhlasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly. A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvolnénosti mých mravů je nepodložená insinuacc. Nesbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se poiácim jako opilý z jednoho spánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu. Ostatně chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlišovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buď jak bud má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat, Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá s žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitřního ryímu, liikelmsi záko-M j. který ta děvčata odmotávají jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitáni, plného akurátnosti a odměřené grácie. Každá v sobě nosí jako natažené péro nějakou jinou, individuálni zákonitost- Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této zákonitosti, plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starostí, totiž aby t ni nic nevynechaly, nepopletly to obtížné pravidlo, neodchýlity se od něho ani o milimetr. A tu začíná být jasné, | 321 žc to. co tak pozorne a zaujatě nosí v sobe, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou jejich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez jakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost. Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková ošklivost a všednost, kterou by vzletnost oné viry ileštthávalti š Sebou do tohoto fiktivního nebe dokonalosti. Pod sankci oné viry trio Zřetelné krásni a nohy, skutečně herky modelované a elastické ilúhy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčeni bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář, Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvně jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zmínil jsem se o zdejší četné vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejším obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funebrálni erb tohoto města. IV Poměry v sanatoriu |sou den ze dne nesnesitelnější- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nové příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sanatoria sebemenší práci s tím, aby v nás vzbudila třeba jen iluzi nějaké péče. Jsme zkrátka odkázáni sami tia sebe. Nikdo se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zpisnl. žc vedeni elektrických zvonků končí hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou vc dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomto sanatoriu jedinými hosty a že ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivé zavitá dveře pokoju, když du meh vstupuje nebo / nich odchází, je ptosté mystifikace. Mjvám někdy nutkání dveře těch pokojů jedny po druhých dokořán pozotvírat a nechat je tak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás za pletli- A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vidám doktora Gotarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém Operačním plášti s klystýtem v ruce a před nim běží pokojská. Těžko ho v rakových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou otázkou. Nebýt restaurace a cukrárny v městě, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud jsem nebyl s 10 doprosit SC druhé postele. O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvini. Je nutno přiznat, ŽC všeobecné uvolnění kulturních zvyklosti neušetřilo ani nás dva. 52 2 Vlézt do postele oblečen a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím prosté ncpředstavitelnvm. Teď však se vradvám domu pozdě, opilý ospalosti, v pokoji je šero, václony na okně se vzdouvaji chladným vaiiem. Nic nevtiimaje, padnu na postel a zahrabávám se do peŕin. A takto spim po eeJé nepravidelné časové úseky, dny neho týdny, cestuji prázdnými krajinami silů, neustále na cestách, ncusiále na strmých silnicích respirace, buďto lehce a pružné sjížděje Z mírných svahů, anebo zase namáhavě stoupaje po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmírné obzory té skalnaté a jalové pouště spánku V kterousi hodinu, v kterémsi bodé, kdesi v prudkém zákrutu chrápáni sc napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo, Leži tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defiluje celé to obrovské panoráma hornaté k tajiny. V obchode vyviji otec nesmírně čilou činnost, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči sviti. V sanatoriu leví těžce nemocen, stejně jako v poslednich týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíží ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit časré|i do krámu, Josefe, přiručí nás okrádají, Vidiš přece, ze na to už nestačim. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla nějaká pošta Z domova?'1 Začínám litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, že |s,mcotcc, oklamáni nahubřelou reklamou, poslali sem. Í24 Cas, posunutý zpět. - . Na prvni pohled co zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidního času, času odmotaného jakoby z nového štůčku, času vonícího jesté novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas usoupaný, na mnoha místech děravý, průhledný jako řešeto. Není divu, vždyť je to čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosim, dobře - čas z druhé ruky. Člověk by zaplakal.. . A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty ŕcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadnimi dvířky, to riskantní rozdražcfováni poštéváčků jeho citlivých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vari od času. čas je nedotknutelný, čas jc zakázáno provokovat! To vám nestačí prostor? Pro člověka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro boha svatého, nesahejte na čas I A tia druhé straně zase - může ode mne někdo žádat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ta ubu-houčká otcova existence jakákoli, přece jen ho vidím, psem s nim. hovorím s nim . . . Měl bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen. Už několikrát jsem si s nim chtěl otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapltelný. „Ted" právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace tady mohou dělat, vstoupím do pŕedpokoje, a skutečné mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval. my|e si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sálů. Jenže za chvi li, co se neukážel Doktor Gotatd tady vůbec nebyl, UŽ léia se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji a jeho Černý plnovous trčí vyzývavé do vzduchu. Pokoj je naplněn chrap.i nim jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotarda i s jeho posteli stále výš a výic -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin. Déji se zde jesté podivnější věci, věci, které zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fantastické. Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ode dveři a zahýbá do postranní chodby. Anebo jde někdo přede mihni, aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka. Vím, kdo to jet „Mámil" volám třesoucím se, vzrušeným hlasem a matka se otočí a S prosebným úsměvem se na mne chvili divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sítě jsem se to zapletl? Nevim. působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplné černými brýlemi. J26 J27 Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i domy splývají do černých siluet a vlní sc >ako vodili rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně. V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pohíhapi v aeru, hlavy nízko u země, po všech cestách a pěšinách, plně Zaujati svými psinu záležitostmi, tiši, plni napětí a střehu. Probihap kolem po dvou, po třech, osttaiité ktky nataženy, uši špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni. Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na cestě někam, vždycky upjati k nepochopitelnému cíli - sotva si všimnou chodce. Jen tu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiší z toho černého a chytrého zašilhání vztek, držený vc svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se sklonenou hlavou a sc zlověstným vrčenim k noze, ale jen prutu, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále. Proti té psí metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého? Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stoji, znehybněn krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a bradatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nesteká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává 321 >c vášnivě, v tiché křeči, nízkému, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufalá bezmocnost. Když spulu vycházíme Ze sanatoria, prochází Otce kolem té bestie lhostejné, Ale já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce otřesen. Jsem led o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne dtobnými stařeckými kfúčky. Už když se blížime k náměstí, vidíme neobvyklý ruch, Ulicemi poh'haji davy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelně zvěsti, ŽC do města vtrhla nepřátelská vojska. Za všeobecného zděšeni si lidé navzájem dávají poplašné a odpo-Tujici si informace. Je těžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akce? Válka uprostřed blaženého klidu, neporušené-hn žádným konfliktem P Válka s kým a OÍ? Ŕ i kaj i nám, že invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vyšli do ulic se zhraní v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v černých civilních Šatech s bílým řemením skřiženým na prsou, postupujících mlčky, se skloněnými puškami- Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodniky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné pohledy, pohledy, v nichž se zračil pocir převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci- Některé z nich dav poznává, ale radostné zvoláni udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, že v dálce je slyšet rachot delostrelectva, duněni 1 ui bedýnek se střelivem „Musím se dostat do krámu," povídá ntvi. bledý, ale smířený s osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi překážel," dodává, „vrat se do sanatoria.4' Hlas zbabelosti mi radi abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra- -: 1" 111 Im f oci lJc nejasně bělá v četném orámo- váni stromu. Vcházím dovnitř jako nhvyklc zezadu, nádvořím, bránou v železné ohradě a vidím už. zdálky psa na jeho stanovišti. Jako vždy naskočí mi při tomto pohledu husí kůže odporu. Chci kolem nebo projít co nejrychleji, abych neslyšel ten nenávistný sten, vycházející z hlubin srdce, když tu ke s věrnu zděšení, nevěře vlastním Očím, vidím, jak se dlouhými skoky vzdaluje od boudy, protože není uvázán, a s remným, Jakuby zc sudu se ozývajícím štěkotem ubíhá nádvorí, aby mi odřízl cestu zpět. Strnulý hrůzou, ustupují do protějšího, nejvzdáleněji ho kouta nádvoří a instinktivně hledám nějaký ukryt. Nakonec sc uchyluji dn malého altánu, který tam stoji, i když jsem naprosto přesvědčen o marnosti svého úsilí. Huňatá bestie se blíží dlouhými skoky a už je jeji morda u vchodu do altánu a usavírá mě v pasti- Polomrtvý strachem si všímám, že rozvinul celou délku řetězu, který vlekl za sebou přes dvůr, a že altán je už mimu dosah jeho zubu. U ondán, /deptán hrůzou, mkrkui nepociťuji úlevu. Potáceje se, napni Ikv sebe, zvedám oči. M i kdy jsem ho nevidel tak zblízka, a teprve ceú* mi padají z očí šupiny. Jak veliká je sila předsudků! Jak mocná je sugesce strachu! Jaká zaslepenost! Vždyť je to člověk. Člověk na řetězu, a já ho ve zjednodušující metaforické, paušálni zkratce považoval z nepochopitelných přičiň za psa, Ale abyste mě nechápali špatně. Byl to pes - neklamné, jenže v lidské podobě. Kvalita psa je vnitřní kvalicuu a může se projevovat stejné dobře jak v lidské, tak ve zvířecí podobě. Ten, co stál přede mnou ve vchodu do altánu, s tlamou jakoby obrácenou naruby, se všemi zuby vyceněnými v hrozivém vrčeni - byl muž střední postavy s černými J12 vousy. Obličej žlutý, kostnatý, oči černé, zlé a nešťastné hnile černého obleku a civilizovaného tvaru plnovousu mohl by bvi považován za inteligenta, za vědce. Mohl by to být starší, nevydařený bratr doktora Gcnarda. Ale teiiro prvnť dojem klamal |ehu veliké, lepkavé u patlané ruce, dvě brutální a cynické brázdy kolem nosu, ztrácející se v plnovousu, vodorovné, Ordinártii vrásky Ha nízkém čele rozvály brzy tu prvni iluzi, Byl to spiš kuihař, křiklouu. táborový rečník a partajnik - člověk prudký, plný temných, výbušných vášní. A v tom právě, v těch propastech náruživosti, v tom křečovitém naježeni všech nervů, v té šílenecké fúrii oštékáva|ici vztekle konec klacku na něj namířeného - v tom byl stoprocentním psem. Kdybych přelezl zadni bartérku ahámi, nuslím si, dostal bych se docela z dosahu jeho vzteku a mohl bych se postranní pěšinou dostat k bráně sanatoria. Už přehazuji nohu pres zábradlí, ale náhle se v půli pohybu zastavím. Cítím, že by to bylo příliš kruté, prosté si odejit a zanechat ho tak s jeho bezradným vztekem, nezua-licim mezi. Představuji si jeho strašné rozčarování, nelidskou bolest, kdyby mě viděl utíkat z pasti, odcházet navždy. Zůstanu. Přistupii|i k němu a povídám přirozeným, klidným hlasem. „Lľ klidněl e se. odvážu vás." Po těchto slovech se jeho obličej, rozknuskovaný křečovitými záškuby, rozbouřený vibrací vrčeni, scclujc, vyhlazuje a z hlubin ie vynořuje tvář takřka úplně bdská. Přistupuji k němu bez ohav a odpi nám mu karabinku na krku- Kráčíme tecf bok po l*>ku Knihař má na sobě slušný ůerný oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S nim rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné iii bláboleni. Jen z oči, z cech černých, výmluvných oči čni divokou náružívost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hliny a v takových o konvicích sc jeho obličej tim otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se Z něho vynoří zděšeni, hotové ke skoku, a hned za nim vztek, ktetý čeká jen na okamžik, kdy bude opět moci proměnit ten ohličej v klubko syčicich zmiji. Tu ho pokaždé uklidňuji strohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech. A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udivený, podezíravý, sám tobě nedůvěřující úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné přátelství. Jak mč děsi ta zrůdná sympatie. Jenže jak sc zbavit toho člověka, který kráči vedle mne a visi pohledem, vjí vášnivosti své psi duše na mém obličejiř Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tónem: „Jisté potřebujete peníze, rád vám pujčim." Když to vsak vidi, jeho oblíČCl tak strašné zdivu' či, že peněženku opět co nejrychleji schovám. Ještě dlouho se nemůže uklidnit a ovládnout tahy obličeje, které stále křiví křeč vytí. Ne, déle to už nevydržim- Všechno raději než tohle. Stejné sc už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad měšcem vidi m iář" požáru. Otec je někde v ohni revoluce v hořící m krámě, doktor Gotard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, která se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláními Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem mé Osoby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho knihaře páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči. Stojíme před bránou sanatoria. „Prosim, pojJte do mého pokojc,"' povídám se Srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspávají jeho divokosL. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji ho na židli „Půjdu du restaurace, přinesu koňak," povídám. Zděšené vyskočí a chce j|C se mtiou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid. „Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," říkám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna sc ozývá utajovaný strach. Sedne si s nejistým úsměvem. Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházim branou, m tři m přes nádvoří, za-bouehávám za sebou železnou branku a nyní sc hez dechu, s tlukoucím srdcem, s hušenim ve spáncích dávám do běhu tmavou aleji, která vede k nádraži, V hlavě se mi převaluji obrazy, icden strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšeni, jeho zoufalství, jakmile pozná, že byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím netlumenou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tváři v tvář se strašnou bestii. Štěstí, že otec vlastně už nežt|e, že sc ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou ů už před sebou vidím černou radu železničních vagónů, stojících u výjezdu z nádraží. Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu. V okné ještě jednou defiluje a pomalu se otáčí obrovská mísa obzoru, naplněná tmavými Sumidmi lesy, v nichž se bělají zdi sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím- Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mé tu toleruji, jak se toulám z vagónu do vagónu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy ä v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany. Oblek se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železní -carskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvář. Sedím na slámě a podřimuji, a když mám hlad, stoupnu si do chodbičky před oddíly první třidy a zpívám- Házejí mi drobně mince do mé železničářské čepice, do Černé konduktér-ské čepice S otrhaným štítkem, dodo Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bílou piké kazajku, v buřince, ktetou mu museli na rozměry jeho hlavy dát asi dělat na objednávku, přicházel posedět na čtvn nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumat » bradou opřenou O kostěný knoflík hůlčičky, kterou držel mezi koleny, zamyslit se nad blankytným dýmem z cigarety. Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dodo jakoby do stínu, klesal v tom živém shromážděni do pasivní role statisty. Aniž si bral slovo, přejížděl odusevnělýma očima pod nádherným obočím t jednoho hovořícího na druhého, při čemž se jeho obličej postupné prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz. Mluvil jen tehdy, když ho přímo Oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony Otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci. Jít Někdy sc mu dařivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za onen rämcc, a to záluhou zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačnosti prokazovala univerzální služby tím, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to však iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostně váznout a tazatelův 2tak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Dodá, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobě vlastni role statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecné konverzace Neboť jak bylo možno pokračovat v hovůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cesté na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevim," i když to znamenalo smutnou a zahanbující pravdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslední okamžik a k iiejblížši aktualitě. Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, bliže smrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Dodovi nějak měkly, brzdily svůu přísnost a byly plny hlahovolnosti- Kolem Doda sc vytvořila jakási sféra podivné priviIcRovanosti, která ho jako ochranný val, jako neutrální pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vně této sféry byli v utoč nem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat, zaujati, uchváceni v podivné náruživostí, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě. 'lák vyrůstal a výjimečnost jeho OSudu rostla s rum, jako bv sľ 10 rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli. Dodo nedostával nikdy nové šaty, ale vždy jen obnošené starším bratrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn fáze, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a syrnbo- OĽľii/ikv: jrne-lilMIi::. Aiíii-..<.ii: , ,-.t-,:i.ibi: ni p, n x \: . mi - plynul jeho život v nediferencované monotónnosti, kterou nerozviřdvalo nic prijemného am nepříjemného, a také budoucnost se jevila jako naprosto přímá a jednotvárná silnice bez událoiti a překvapeni. Mýlil by se, kdo by sc domníval, že se Dodo tomuto stavu věci vnitřně bránil. Přijímal jej prosté, jako formu života jemu vlastni bez údivu, s věcným souhlasem, s vážným opi i m ismem a zafizovt se, aranžoval podrobnosti svého života v mcJ-ich bezudálostn monotonie. Deriné před polednem yychá/d do města na ptocházku a chodíval pokaždé po téže trase, třemi ulicemi, kterými prošel až na konec, a pak sc stejnou cestou vracel. V elegántnim, třebaže obnošeném bratrové obleku, ruce sevřené kolem hůlčičky za zády, kráěíval distingované a beze spěchu. Působil dojmem člověka, který pro potěšeni cestuje a právě si prohlíží město. Ta absence spěchu, nějakého směru nebo cilc, který' by sc zračil v icho pohybech, brala někdy na sebe kompromi tu j ici formy, neboť Dodo projevoval sklím k bezmyšlenkovitému civěni před vchody do krámů, před dunami = i i 339 v nichž sc klepalo a kutilů, ba dokonce i před skupinou rozmlouvajících lidi. Výraz jeho obličcíc začal brzy dozrávat, a což je podivné, zatímco životni procesy a otřesy se zastavily na prahu tohoto života šetříce jeho prázdnou nenarušenost, jeho extramarginálni výpimcčnosr. Dodovy tahy se těmito prožitky, které procházely mimo něj, formovaly, anticipoval) jakýsi r... .1..i..';u- ■. - votnpis, kter\. ík m- i>so-val sotva v oblasti možnosti, modeloval a vyřezával tu tvář v iluzorní masku velkého tragika, v masku plnou vedeni a smutku všech věci. Jeho oboči se klenulo nádhernými oblouky, utápějíc ve svém stínu veliké a smutné, hluboko podkroužené oči. Kolem nosu se propadly dvě vrásky, plné abstraktního utrpení a iluzorní moudrosti, a směřovaly ke koutkům a ještě dále za ně. Malé a plné rty hýly bolestné sevřeny a koketní „muška" na dlouhé bourhonské bradě mu dodávala vzezřeni staršího a zkušeného bonvivána- |e nasnadě, že tu jeho privilegovanou výjimečnost vyslídila, loupeži vé vyčcnichala chytře Číhající a vždy obětichtivá lidská zlomyslnost, A tak se stále častěji stávalo, že se k němu za jeho ranních procházek připojovali Společnici, a patřilo k zákonitostem tě jeho privilegované výjimečnosti, žc to byli společnici zvláštního druhu, ne ve smyslu kamarádství a společných zájmů, ale ve smyslu velice problematickém a ctí nepřidávajícím. Vážného a důstojného Dodá obklopovaly převážné značné mladší ročníky a rozhovory, které vedli, měly specifický tón, veselý a žertovný, a pro Doda - to nelze popřít - prijemný a osvěžující. 340 Když tak kráčel, převyšuje o hlavu veselé a věttoplašné hcjtiickii vypadal jako peripatetický filozof, obklopený svými žáky, a na jeho obličej se zpod masky vážnosti a smutku prodíral frivolni úsměv bojující s tragickou dominantou jeho výrazu. Dodo se nyní vracíval zc svých ranních procházek později, s rozcuchanou čupřinou, oděv poněkud v nepořádku, ale pln života a chuti k veselé výměně názorů s Karlou, chudou ses třenici, již « teta Reticie uiala- Ostatně jako by vycifoval, že mu tyto schú/ky mnoho cti nepřinášejí, zachovával Dodo doma na toto téma napros tou diskrétnost. Jednou nebo dvakrát došlo v tom monotónním žtvoté k udalo* tem, kteté svým Formátem přečnívaly mélčinu všedního děni. Jednoho dne se z ranni procházky nevrátil k obědu. Nevrátil ani k večeři, ani k obědu příštího dne. leta Reticie byla bii/k á zouFalstvi. Ale toho dne k večeru se Dodo vrátil, trochu pomuch-Janý, buřinku promáčklou a posazenou nakřivo, ale jinak zdráv a pln duševní pohody. Bylo nesnadné tekonstruovat průběh té eskapády, o niž Dodo zachovával absolutní mlčeni, Pravděpodobné se na procházce někam zacivél, dostal se do neznámých končin města a snad mu k tomu dopomohli i jeho mladí peripatetikove, kreri jisté s cl..... postavili Doda do nových a neznámých životních podmínek. Je možné, že to byl jeden z oněch dnů, v nichž Dodo posílal svou ubohou, přetíženou paměť na dovolenou a v nichž zapomínal svou adresu, ba dokonce i jméno a data, na která si jindy vždycky vzpomíná val. is 341 Nikdy isme se nedověděli bližší podrobnosti O tom dobrudruiy stvi, Když Dodúv starší bratr odjel do džiny, scvrkla se rodina na tři ěiyři osoby. Kromě strýce Jeronýma a tety Reticie to byla ještě Karla, která plnila ve velkém strýcové hospodářs-tvi úlohu kličnice. Strýc Jeroným nevycházel už řadu let z pokoje. Od dob, kdy mu Prozřetelnost něžně vzala z ruky kormidlo té rozvrzané a na mélči-né uvizlé lodi života, žil životem penzisty na těsném kousku prostoru mezi chodbou a tmavnu ložnici, kterou mu přidělili. V županu dlouhém až k zemí seděl v přístěilku a zarůstal den ze dne fantastičtějším porostem. Dlouhý plnovous barvy papíru (na konečcích dlouhých pramínků takřka bily) obtékal mu obličej kolem dokola, sahal až do půli tváři a ponechával odkryt jen krahujci nos a dvě oči, koulející bělmy ve stínu krovitého obočí- V tmavé alko vně, v tom těsném vězeni, v němž byl odsouzen kroužit před skleněnými dveřmi do salónu sem a tam jako velký dravý kocour, stály dvě obrovské dubové postele, strýcův a tetin noční pelech, a celou zad ni stěnu pokrýval vebký gobelín, rýsující se v temném nitru ložnice nejasnou kresbou. Když oči přivykly tmě, vynořil se mezi bambusy a palmami obrovský lev, mohutný a ponurý jako prorok a majestátni |ako patriarcha. Jak tak seděli zády k sobě, vnímali se lev a strýc Jeroným navzájem, naplněni nenávistí. Nedívajíce se na sebe, hrozili Si vyccné-mm odhaleným tesákem, výhružné vrčícím slovem. Chvílemi se lev podrážděně zvedal na předních tlapách, ježil hřívu na nataženém krku a jeho strašný řev se valil kolem dokola po chmurném inrtiin Pak zase strýc Jeroným vyrůstal nad něho prorockou tirádou a jeho obličej se přemodelovával do hrozivého výrazu velikými slovy, jichž byl pln, zatímco plnovous se vlnil zápalem. V takových chvílích lev bolestně zužoval oči a pomalu odvracel hlavu, choule w pod náporem slova božího. Ten lev a ten Jeroným naplňovali tmavou alkovnu věčným tvarem. Strýc Jeroným a Dodo žili v tomto těsném bytě tak nějak mimo sebe, ve dvou různých dimenzích, které se křižovaly, aniž *e kdekoli dotýkaly. Jejich oči, kdykoli se spolu setkaly, pokračovaly v cestě, dál za toho druhého, jako u zvířat dvou různých a vzdálených druhů, které se navzájem vůbec nevnimaji, neboť nejsou s to udržet cizí obraz prolétající vědomím, jež jej v sobě nedovede realizovat. Nikdy spolu nemluvili. Když se sedalo ke stolu, byla teta Reticie, sedící mezi manželem a synem, hranici dvou světů, istmem mezi dvěma moři šílenství. Strýc Jeroným jedl neklidně, dlouhý plnovous mu padal do talíře, Kdykoli vrzly dveře v kuchyni, napůl se zvedl z židle a uchopil talíř s polévkou, připraven utéci se svou porci do alkovny, kdyby do obydli vstoupil někdo cizí. Tu ho teta Reticie vždycky chlácholila: „Neboj se, nikdo nc|dc, to je služka.H A současně Dodo vrhl na vyděšeného strýce hněvivý, rozhořčený pohled svých lesklých bul v a pohoršené bručel sám pro sebe; „Blázen, těžký případ . . ." Než strýc Jeroným dostal absolutorium z příliš spletitých životních komplikaci a než mu bylo dovoleno s-tahnout se do svého 342 14.1 u*amélého útočiště v alkovilč, býval m člověk úplné jmého typu. Ti, kdož hu znali za mlada, tvrdili, že ten nezkrotný temperament neznal žádné zábrany, ollledy ani skrupule. S rozkoši oznamoval lidem nevyléčitelně nemocným. Že 1C čeká smrt, Kondolenční návštevy využival k tomu, aby před ohromenou rodinou podroboval život nebožtíka, po němí ještě neuschly slzy, ostré kritice. Lidem, utajujícím nejaké nepríjemné a choulostivé osobni záležitosti, je nahlas a posměšné připomínal. Ale jednou v noci se vrátil z cest jako vyměněný, strachem bez sebe, a chtěl sc schovat půd postel. Za několik dnů poté semezi příbuzenstvem rozšířila zpráva, že strýc Jeroným se vzdal všech svých spletitých, pochybných a riskantních obchodů, které mu přerosrJy přes hlavu, vzdal sc jich na celé čáře a definitivně a začal nový život, život sevřeny přísnou a přesnou, i když pro náš nepochopitelnou řeholí. V neděli odpuledue jsme všichni chodívali k tetě Reticii na malou rodinnou svačinu. Strýc Jeroným nás nepoznával. Seděl v alkovné a sklrněnvmi dveřmi vrhal na tu sešlost divoké a vyděšené pohledy. Ale někdy přece jen vystoupil neočekávané ze své poustevny V tom dlouhém županu až po zem, S plnovousem vlniutn se kolem Obličeje, učinil pažemi pohyb, jako by nás rozděloval, a řekli A teď vá> proboha prosím, tak jak tu jste, rozejděte se, rozběhnete se, tajné, potichu a nikým neviděni - -" Pak nám tajuplně pohrozil prstem a dodal: „Všichni už fikají: Di-da." Teta ho jemné strkala zpět do alkovny, ale on se jesté ve dveřích varovné otáčel a se vztyčeným ukazovákem opakoval: „DJ-da " Dodo to všechno nechápal hned, nýbrž pomalu, a trvalo vždycky hezkou chvih, plnou mlčeni a konsternace, než se mu v jeho hlavé situace osvětlila. Tu pakr přejížděje zrakem z jednoho na druhého, jako by se ujišťoval, že se přihodilo něco veselého, propukal v smích a smál se hlučné a s rozkoši, potřásal Lítostivé hlavou 3 ve smíchu neustále opakoval: „Blázen, těžký prípad . . Na dům tety Rcticic se snášela noc, krávy, už vy dojeny, otíraly se ve tmě o prkna, dvě děvečky už spaly v kuchyni, ze zahrady při-plouvaly bubliny nočního ozónu a praskah v otevřeném okně. Teta Reticic spala v hlubinách své veliké postele. Na druhé posteli seděl v poduškách jako sýček strýc Jeroným. Jeho oči se ve tmě Leskly, plnovous mu stékal na pokrčená kolena, Slezl pomalu z postele a kradl se po Špičkách k ccté. Stál pak nad *pici, přikrčeny inko před skokem, oboči ů knír naježené. Lev na stěně krátce zívl a odvrátil hlavu. Teta se probudila a ulekla se té Funící hlavy s jiskřícíma očima. .Jdi, jdi do postele," řekla a odháněla ho pohybem ruky jako kohouta, S fui létům ustoupil a ohlížel se. cukaje nervózně hlavou. Ve vedlejším pokoji ležel Dodo. Dodo neuměl spát, Spánkové centrum v jeho mozku nefungovalo tak, jak by mělo. Vrtěl se. zmítal sebou v peřinách, převaloval se z boku na bok. Matrace skřípěly. Dodo těžce vzdychal, Supěl, bezradné se nadzvedával na poduškách. Nežitý Život se trápil, trpěl zoufalstvím, zmítal se jako kočka v kleci. V Dodovčtéle, v tom těle idiota, někdo bez zážitků stárnul, zrál k smrti bez kousička náplně. Í44 345 Pojednou ve tme srdceryvné aavzlykal. Teta Reticie přiběhl* k |eho posteli l „Co je ti. Dodo, boh tc něco?" Dodo k ni užasle otočil hlavu. „Kdo?" zeptal se. „Proč sténáš5" ptá se teta-,.To ne já, to on . " „Jaký on?" „Zazděný . -,,Kdože?" Ale Dodo mávl rezignované rukou. „Ech . drub ý bok. leta Reticle se po špičkách vrátila do postele. Když ila kulem něho, pohrozil ji strýc Jeroným prstem: „Všichni už ŕíkail: Di-da . * a otncil -se na edík V temže poschodí domu, kde bydlíme my, v úzkém dlouhém křidle do dvora, bydli Edík se svými rodiči, Edík u z dávno nctii malv chlapec, Kdik e dospelý mužský se sytým a mužným hlasem, jimž nhčas zpívá operní árie. : k nu sklon ke korpulentnom i. ale ne k té houbovité a měkké, nýbrž spíše k její atletické, svalnaté formě V pažích má silu jako medvěd, jenže co z toho, když jeho nohy, zcela degenerované a znetvorené, nejsou k ničemu, Když se člověk na Edíka divá, nedovede vlastné definovat, v čem je to podivné mrzáctvi, Vypadá to, jako kdyby nohy měly mezi kolenem a kotníkem příliš mnoho kloubů, nejméně o dva více než normálni nohy. Není divu, že se v těch přespočetných kloubech žalostné ohýbají, a to nejen na sírany, ale i dopředu a vůbec všemi směry. Edik se tedy pohybuic s pomoci dvou herli. brťh precizně vyrohe-ných, hezky mahagonové politurováných. O těch berlích chodívá dennodenně dolů koupit noviny a to je jeho jediná procházka. 3+7 pcdiné zpestřeni, Je to nepríjemný pohled, když človek pozoruje jeho transpott po schodišti- Nohy se mu nepravidelné vykřivuji, hned stranou, hned zase dozadu, lámou se v neineočekávanějších místech a chodidla, krátká a vysoká jako koňská kopyta, dum na prknech jako klády. Ale jen se Hdik ocitne na rovině, nečekaně se změní Napřímí se, nadme okázale hrud a jeho rélo dostává švih. Opíraje se o berle lako o zábradlí, vyhazuje nohy daleko před sebe, a když dopadnou s nestejným zaduněním na zem, přenese berle dopředu a novým Švihnutím hodí vši silou sám sebe vpřed, Takovými vrhy těla dobývá prostor. Nejednou, když manévruje berlemi na dvoře, může i přebytku sil, nahromaděných dlouhým sezentm, předvádět se skutečně nádhernou náruživosti tu heroickou metodu pohybu na odiv služkám z přízemi a prvniho poschodí. Jeho krk se v takových chvílích nadme, pod bradou se vytvoří dva záhyby podbradku a v obličeji otočeném stranou, v obličeji se rty sevřenými námahou se objeví potlačovaná bolestná grimasa- Edik nema žádné zaměstnáni ani povoláni, jako kdyby ho osud, který naň uvrhl břimě mrzáci vi, na revanš tajně osvobodil od tohoto prokleti Adamových děti. Ve stínu své invalidity užívá Edík plně tohoto výjimečného práva na zahálku a je ve skrytu duše spokojen s touto svou soukromou, individuálně uzavřenou transakci s osudem. Presto uvažu|cmc často o tom, čím si asi ten něco víc než dvacetiletý mladík vyplňuje čas. Mnoho práce mu dá četba novin, Edík je důkladný čtenář. Jeho pozomusti neujde ani jedna poznámka, ani jedno oznámeni. A když konečné dočte poslcdm stránku deni- ku, nečeká ho pro zbytek dne nuda, och, vůbec ne. Teď teprvi začíná vlastni práce, na kterou se Edík těší už předem, Odpoledne, zatímco si ostatní jdou po obědě zdřímnout, vytáhne Edík své veliké tlusté knihy, rozloží je na stůl u okna, připraví si lepidlo, štětec a nůžky a za počne svou prijemnou a zajímavou práci, začne vystřihovat iiejzajimavéjšt články a zařazovat jc podle určitého Systému do svých knih. Berle stoji pro všechny případy připraveny, opřeny o okenní předprseň, ale Fdik jc ncpotrebupc, protože má všechno po ruce, a ta k mu v přičinlivé práci uběhne těch pář hodin do večera. Každý třetí den si Edík holi své ryšavé vousy, Má rád tu činnost a všechny rekvizity, které k ni patři; horkou vodu, pěnici mýdlo a hladkou, uklidňující břitvu, Zatímco si pěni mýdlo a obtahuje břitvu na koženém opasku, zpívá si Edík. neskolené, neuměle, ale neafektovaně a z plných plic a Adéla tvrdí, že má příjemný hlas. Přesto však se zdá, že doma u í;dika neni všechno v pořádku. Mezi nim a rodiči vládne bohužel pakási velmi vážná rozladěnost, jejiž pozadí a kořeny jsou neznámé. Nebudeme opakovat domněnky a klepy a omezíme sc na konstatováni empiricky potvrzených faktů. Docházjvá k tomu obvykle večer, v teplům letním obdobi. kdv jc Edíkovo okno otevřeno, takže k nám doléhá ji zvuky rozmišck SlySime vlastně jen jednu půlku dialogu, a to Edikovu úlohu, protože repliky jeho protihráčů, ukrytých ve vzdálenějších místnostech bytu, k nám nedolehnou. Je nesnadné domyslit si 7. toho, co Edíkovi vyčítají, ale v tónu 349 jeho reakce lze usuzovat, že je tím hluhocĽ zasažen, do krajnosti rozhořčen. Jeho slova jsou prudká a nerozvážná, diktovaná nesmírným pobouřením, ale tón, třebaže nadurdený, přece jen zbabelý a nuzácký. „Ovšem," volá plačtivým hlasem, „no a co má být? - . - Kdy včera? - To není pravda! - A jestliže ano? - Pak tedy tatinck lžeI-" A tak to jde dokola celé čtvrthodiny, zpestřováno jen výbuchy Edíkovy lítosti a lehn pohouřeni, okamžiky, kdy si Edík huši pěsti do hlavy a v bezmocném vzteku si rve vlasy. Nékdy však - a to je právě pointa těch scén. pointa, která do nich přimíchává krapec specifického mrazeni v zádech - doenází k tomu, nač se zatajeným dechem čekáváme. V bytě jako by se něco začalo hroutit, hlučné se otevírají něiakc dveře, dunivě se kácejí nějaké kusy nábytku a pak se rozlehne srdceryvné Edíkovo pištěni. Nasloucháme otřeseni a zahanbeni, ale se zrudnou rozkoši, která se v nás probouzí při představě divokého a fantastického násilí, páchaného na atletickém, i když na nohy nemohoucím mladíkovi. I n Za soumraku, když je nádobí po časné večeři umyto, sedává Adéla na pavlači do dvora, nedaleko Edíkova okna. Dvůr lemuji kolem dokola dvé dlouhé, dvakrát lomené pavlače, jedna v přízemi, druhá na úrovni prvního poschodí. Ve škvírách těch dřevěných balkónů roste tráva a z jedné mezery trčí dokonce malý akátek a kymácí se vysoko nade dvorem, Kromě Adély tam před svými dveřmi sedávají i sousedé. Schlíple schouleni na židlích a v lenoškách, vadnouce nezřetelné v soumraku, sedí tu, plni denní námahy, jako zavázané a němé pytle, čekající, až je tma dobrotivé rozváže. Dvůr pod nimi nasakujc rychle tmou, vlna za vlnou, ale vzduch nahoře se nechce vzdát světla a září tim jasněji, čím vice dole všechno uhelnatí a smutečné černá - září, jasný, rozechvělý a mihotavý, zatmivaje se jen nezřetelnými drahami netopýřích přeletů. Ale dole už započala rychlá a tichá práce soumraku, hemží se to tam oněmi hbitými, žravými mravenci, k čeří rozkrádají, na kousíčky rozkládají substanci věci. ožiraji je až na bílé kosti, na kostru a na žebra, fosforeskujici strašidelné na tom smutném bitevním poli. Ty bílé papíry, hadry na smetišti, ty nestrávené hnáty světla zůstáván v červivé tmě zachovány nejdéle a nemohou do|it svého konce. Užuž se zdá, že je tma pohltila, ale po ehvili jsou tu znovu a sviti, Oči, plné mravenči vibrace, je co chvíli ztrácejí, ale člověk přestává už rozlišovat mezi těmi zbytky věci a hemžením oka, které právě nyní začíná blouznit jako ve snu, až nakonec sedi každý ve sveiu vlastním Fluidu jako v mračnu komárů, ohtancováván hvězdným rojením, jež pulsuje muzkem, přeludnou anatomiř halucinací. Tehdy začínají ze dna dvorku stoupat žilky závanů, ještě neiisté svou existencí, a už se li vzdávající, drive než doletí k naši iváři. \\ pruhy svěžesti, jimiž bývá na rubu jako hedvábnou podšívkou podšitá rasnatá letní noc. Zatímco se na obloze rozsvěcuji první 150 351 mihotavé hvězdy, vždy znovu sfoukávány, rozsouvá se velice pomalu dusný závoj soumraku, utkaný Z vířeni a přeludů a s povzdechem sc otevírá letni noc, hluboká a ve svých hlubinách plna hvězdného prachu a vzdáleného kvákaní žab. Adéla ulehá bez světla do postele, do podušek zmuchlaných a zválených z minulé noci, a sotva přivře vička, už začíná ona honička po všech patrech a všemi byty v domě. Pouze nezasvécencům se zdá letni noc být odpočinkem a zapomněním. Jen totiž skonči denní činnost a unavený mozek by chiél usnout a zapomenout, začíná ono neuspořádané pobíháni, onen spletitý, nepředstavitelný chaos červencové noci Všechny byty v domě, všechny pokoje a výklenky jsou najednou plny bzučících hlasů, chozeni, vcházeni a vycházeni, Ve všech oknech stoji stolní lampy se stínítky, dokonce i chodby jsou jasné osvětleny a dveře se bezustáni zavírají a otviraji. Jediný veliký, neuspořádaný, napůl ironický dialog se za neustálých nedorozuměni proplétá a rozvětvuje všemi buňkami tohoto úlu. V poschodí nevědí přesně, oč jde tem z přízemi, posílají tam posly s pilnými instrukcemi. Kurýri probíhají všemi byty, schodištěm nahotu, schodištěm dolů, cestou instrukce zapomitiaji, neboť jsou neustále voláni zpět pro nové pokyny. A vždycky je tu něco. co je třeba doplnit, pokaždé zůstalo něco ještě nevy jasněno a celé to pobíháni plné smíchu a žettú nevede k žádnému závěru. Jen postranni pokoje, nezařazené do toho velikého zmatku noci, maji svůj samostatný čas, odměřovaný tikáním hodin, monology ticha, hlubokým oddychováním spících. Tam spi kojné, rozkynuté a nalité mlékem, spi, nadšeně přisáty k břichu noci, s tvářemi bořicími extázi, a jejich spánkem bloudi nemluvňata se zavřenýma očima, putuji mazlivé jako čenichající zvířátka po modré mapě žilek na bílých pláních prsů, lezou po meh něžné a hledají slepou iváři teplý rozštěp, vchod to tohoto hlubokého spánku, až citlivými ústy najdou bradavku snů, důvěru budicí pupiriek plný sladkého zapomnění. A ti, kdo ve svých postelích polapili spánek, už ho nepouštějí á bojuji s nim jako s andělem, který se jim vytrhává, až ho nakonec přemohou, přitisknou k poduškám a chrápapi s ním na střídačku, jako by se hádali a připomínali si nazlobené histotii své nenávisti. A když to zlobeni a durdéni ukojeno utichne, celá ca honička se rozpráši a poztrácí po všech koutech a pokoj po pokoji se noři do ticha a neexistence - stoupá přiruči Leo tápavé do schodů, stoupá pomalu, s botami v rukou, a ve tmě hledá kličem otvor v zámku. Vrací se jako každou noc z nevěstince, oči překrvené, otřásaný Škytavkou a s nitkou sliny táhnoucí se od pootevřených úst. V pokoji pana Jakuba hoři na stole lampa a pan Jakub sám, shrben nad stolem, píše dopis Christianu Seiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny, dopis dlouhý mnoho stránek Na podlaze leží už dlouhá rada popsaných listů, ale konec je ještě daleku. Co chvíli vyskočí od stolu a obi h á pokoj kolem dokola, ruce v rozvi ch-řcných vlasech, a jak tak krouží, stává se, že vystoupí jen tak mimochodem na stěnu, letí podél tapet jako veliký nedefinovatelný komár, otlouká se blouznivě 0 arabesky vzorů na stěně a opět seběhne na podlahu a pokračuje ve svém zapáleném běhu kolem dokola. JJ2 3 5 3 Adéla spi tvrdé, ústa má pootevřena, obličej prodlouženy a neprítomný, ale její zavřená vička jsou průsvitná a noc píše na jejích tenký pergamen svůj zápis, polou text, polou obrazy, zápis plny ^krt.i, uprav a klikyháků. Edik stoii ve svém pokoji, svlečen do půl téla, a cvičí s čin kam i -Potřebuje hodné sily. dvojnásobnou silu v pažích, které nahrazují bezvládné nohy, a proto cvičí horlivé, cviči potají celé noci. Adéla odplouvá zpět, za sebe, do nepřítomností a nemůže vykřiknout, zavolat, zabránit, aby Edik nevylézal oknem. Edik vylézá na pavlač, neozbrojen berlemi, a Adéla se zdesené divá, zda ho nohy unesou, Ale Edik se nepokouši chodit. Jako veliký bílý pes se bliži čtveronožnými přisedy, velikými šoupavými skoky po dunících prknech pavlače a už je u Adélina okna- Jako každou noc přitiskne bledý, tučný obličej s bolestnou grimasou k okenni tabuli třpytící W světlem měsíce a plačtivé, naléhavé něco povídá, vypráví s pláčem, že mu na noc zamykají berle do skříně, takže teď musí běhat po nocích jako pes po čtyřech. Adéla je však bez vlády, docela se vzdala hlubokému rytmu spánku, který ji protéká. Nemá dokonce ani dost sil. aby si přetáhla přikrývku přes obnažená stehna, a nemůže dělat nic proti tomu, že po jejim těle putuji štěnice, šiky a armády štěnic. Ta lehounká a tenoučká těla-listečky běži po ni tak jemné, že nečiti scbcmenši zašímráni. Jsou to ploché váčky na krev, rudé pytlíčky na krev, bez oči, bez tváře, a teď pochoduji celými klany, velikým stěhováním národů rozdelených na pokolení a rody. Běží od nohou, v tisícich, nespočetnou promenádou, stále vetší, veliké jako múry, jako ploché peněženky, jako velid rudí bezhlaví upíři, lehké a papírové, nožkách jemnejších než pavučina. Ale jakmile proběhnou posledni opozdivši se štěnice a zmizi, pa ještě jedna, obrovská, a potom docela posledni - nastává úplné :"1" .1 zatmiL-ii |.i . uiwolna nasakij|i šL-di úsvitu, pnuek.i prázdnými chodbami a byty hluboký spánek, Ve všech postelích leží lidé s pokrčenými koleny, s obličejem prudce odhozeným stranou, hluboce soustředěným, ponořeným dn spánku a bezmezné mu oddaným. Jak kdo ukořisti spánek, tak ho teď křečovitě drží, s tváří horlivou a nepříčetnou, zatímco jeho odychováni ho předběhlo a bloudi na svou pést vzdálenými cestami. A je to vlastné jediný veliký příběh, rozdělený mezi ty spici na dily, na kapitoly a na zpěvy, Když jeden přestane a umlká, druhý přebírá jehn nit. a tak se to vyprávěni vine sem a tam širokým, epickým cikeakem, zatímco spáči leží bezmocné v pokojích tohoto domu jako mák v přihrádkách veliké duté makovice a rostou na tom oddychováni k rozbřesku. 354 355 penzista Jsem penzista v doslov ncm a plném smyslu toho slova, na velmi vysokém Slupni vývoje této vlastnosti, značně pokročilý penzista P r vili ja kosti - Je možné, žc jsem po této stránce tlukouce překročil jistě nej-zazsi a přípustné meze. Nechci to tajit, vždyŕ co je na tom neobyčejného? Proč to hned zveličovat A hledět na to s onou licoméř-nou úctou, stou slavnostní vážnosti, v niž je tolik utajované radosti nad neštěstím bližního? Jak málo neiprimitivnějsiho taktu je vlastně v lidech! Takováto fakta se maji přijímat s nejobyčcjnéjšim výrazem tváře, s jistou roztržitosti a s povrcbnosd. která ic u taktových věci na místě Má se to přecházet mávnutím ruky, bručet si přitom jakoby něco pod vousy, tak, jak lehce to přecházím já- Snad proto jsem v nohou poněkud nejistý a musím klást chodidla na zem pomalu a opatrně, nohu pred nohu, a dávat si velice dobrý pozor na směr. Za tohoto stavu se člověk přece rak snadno odchýli, Čtenář snad pochupi, že nemohu být pHliš srozumitelný. Má forma existence je do značné miry závislá na schopnosti domýšlet VĚCI a vyžaduje v tomto směru mnoho dobré vůle. Budu se \\ nejednou dovolávat, jejích nejjemnéišich odstínů, O něž je možno se upomínat jedině jistým způsobem diskrétního pomrkáváni, což je u mne zvlášť ztíženo mou strnulou maskou, odvyklou mimickým pohybům. Ostatné nevnucuji se nikomu, jsem dalek toho, abych se rozplýval vděčnosti za azyl, poskytnuty mi blahosklonné v něči chápavosti. Vzdávám se takové koncese bez pohnutí, chladné a naprosto lhostejné. Nemám rád, jestliže mi někdo spolu s dobrodiním pochopeni předkládá účet na vděčnost. Nej lip, když fflé betůu do jisté miry lehkomyslné, s jakouM zdravou bezohlednosti, žertovné a kamarádsky. Po této sttánce trefili na správnou notu mi dobří, duchem prostí kolegove z kanceláře, mladší kolegové z úřadu. Zajdu se tam občas zc zvyku podivat, každý měsíc kolem prvního, stojím tiše před zábradlím a čekám, až si mne všimnou. A tu se vždy odehrává takováto scéna; V jistém okamžiku odloží prednosta úřadu, pan Kavalkěvič pero, dá očima znamení úředníkům a najednou řekne, dívaje se mimo mne do prázdna, d lan u ucha: „Jestli mé neklame sluch, jste, pane rado, někde tady v kanceláři mezi námi!" Jeho oči, upřené do prázdna Vysoko nade mnou, při těchto slovech zašilhají, obličej sešprýmovně usmívá. „Uslyšel jsem v prostoru nějaký hlas a hned jsem Si pomyslil, že to asi bude pan rada!" volá hlasité, s důrazem, jako na někoho velmi vzdáleného. „Dejte nějaké znamení, rozviřte aspoň vzduch tam, cn se vznási-te."' " „Žerty stranou, pane Kavalkěvič," povídám mu ja pnu ich o, tváři v tvář, „přišel jsem si pro výplatu." - „Pro výplatu?" křičí pan Kavalkěvič", zíraje šilhavě do vzduchu, „říkáte pro výplatu? 357 /:r;.,i.l(, ľni ľ. paliv ľado. L J Ž dávno ISIIK v;i,s vyskrili /.f M/ll.kmu důchodců. Jak dlouho cbcetc ještě brái úplatu, milý rozmilý?" Tak a podobné si ze mne utahuji, hřejivě, povzbudivé a lidsky. Ta drsni pŕimost, to neceremoniálni popadnuti za rameno mi pri nasej i podivnou úlevu. Odcházím odtamtud osvěžen a veselý a rychle pospíchám k domovu, abych si domů donesl aspoň trochu toho příjemného vnitřního tepla, které UŽ začíná vyprchávat. Zato však ostatní Lidé . . . Dotěrná, nikdy nevyslovená otázka, kterou čtu neustále v icjich očích. Nelze se pred ni ubránit- Připusťme, ie je tomu tak - proč ale hned ty dlouhé obličeje, ty slavnostní výrazy v tváři, to mlčeni, které jako by uctivě ustupovalo, ta vyděšená ohleduplnost? Aby se ani slůvkem nedotkli, aby diskrétně pumlčeli o métn stavu . ■ ■ Jak dohře jsem prokoukl tu hru! Od lidi to není nic jiného než jakési sybaritské zalíbeni v sobě, vychutnáváni své - naštěstí E - jinakosti, kvapné distancováni se od mého Stavu, maskované pokrytectvím Vyinciiupi m významné pohled v, mlčí a dovolui u a h v se ta věc v mlčeni rozrůstala. Můj staví Je možné, že není Kela v pořádku. Snad má jistou nevelkou vadu zásadní povahy. Múj bože! Co na tom? To přece neni ještě důvod k té překotné a zaražené ůstupnosti. Nejednou se musím pustě smát. když vidím to náhle vážnépej pochopeni, to překotné uznám, s nimž jakoby uvolíiuii místo mému stavu. Jako kdyby to byl naprosto nevyvratitelný, definitivní, neodvolatelný argument. Proč jim na tomto bodě tak záleží, proč je to pro ně tak nade všechno důležité a pťóč jim konstatováni te věci prináši tiik hluboké zadostiučiněni, které ukrývají pod maskou vyděšené devótnosti? 35* Připusťme, že jsem, abych tak řekl, chlapík, který se nebere vážné, připusťme, že mé uvádějí do rozpaků jisté otázky jako napr. i kolik je mi let, kdy slavím jmeniny atp. - ale je tuhle důvod, aby někdo kolem těchto otáfek neustále kroužil, jako by v nich tkvěla podstata věci? Ne, Že bych se za svůj stav styděl. Ani trochu. Ale nesnáším přemťšténost, s niž zveličuji význam (istého faktu, jisté odlišnosti, v« skutečnosti tenké jako vlásek. Je mi k smíchu všechna ta falešná teatrálnust, ten slavnostní patos, který navršili na tu záležitost, to pečlivé sttnjcni okamžiku do tragického kostýmu plného chmurné pompy. A zatím ve skutečnosti? Na světě nerti nic méně patetického, niť přirozenějšího, nic banálnějšího. Lehkost, nezávislost, nezodpovědnost ... A hudehnost, mimořádná hudch-nost údů, abych tak řekl. Člověk nemůže přejit kolem Flašinetu, aby Si nezatančil. Ne z veselosti, ale protože |C nám všechno jedno a melodie má svou vůli, svůj tvrdohlavý rytmus. A tak se tedy člověk poddá. „AndulÍčko, poklade mé duše . . ." Člověk je příliš lehký, příliš ncodolný, než aby se tomu mohl opřít, a ostatně - ve jménu Čeho bych se měl optit tak nezávazné lákavé, tak nenáročné : i l. ■ i. Í t i - r A u* C.UKIIII -.i S:i|Šľ LUpil.ll II M.S.I.J :: .l/.ud l ľ drn h IU 1111 krůčky penzistů a tu a tam si povyskočím. Málokdo si toho všimne, všichni jsou příliš zaujati svým každodenním spěchem. Jednomu bych však chtěl zabránit, ab-, si um/ čtenář nedělal přehnané představy o mém postaveni. Důrazné varuji před jeho přeceňováním, a to jak v kladnem, tak záporném smyslu. Jen žádnou romantiku Je to postaveni jako každé jiné, í< znaky té nej přirozenéjši samozřejmosti a obvyklosti. Jakákoli /paradoxnosí zmizí, ocitne-li se J59 človek, jednou na této straně věci. Veliké osvěženi - tak bych mohl nazvat svůj stav, odhozeni všech břemen, taneční lehkost, prázdnota, nezodpovědnost, nivelizace rozdilů, osvobozeni od všech pout, uvolněni mezi. Nic mé nedtri a nic tně neváže, nic neklade od pot, bezmezná svoboda. Podivný indiferentismus, s nimž se lehce pohybuji všem< dimenzemi jsoucna - mělo by to vlastně být pnjemné - vím já? Ta bezednost, ta všudybylost, zdánlivé bezstarostná, lhostejná a lehkomyslná - nechci si stěžovat- Je jedno úsloví: Nikde nezahřivat místo. Ano, to jc ono: už dávno jsem přestal zahřívat místo pod sebou. Když se z okna svého vysoko položeného pokoje dívám na město, na střechy, na požární zdi a komíny v hnědém světle podzimního šíráni, na Celou tu husté zastavěnou krajinu z ptačí perspektivy, na krajinu sotva vybalenou z noci, rozednivajici se k bledě žlutým obzorům, rozstřihaným černými vlnícími se nůžkami vranihn krákáni na jasné cáry - cítím; toto je život. Každý ten cár tkvi v sobě, v kterémsi dni, do něhož se ptonouzi, v ktcrěsi hodině, která paeři jemu, v kterémsi okamžiku. Někde v pološeré kuchyni se vaří káva, kuchařka odešla, špinavý odlesk plamene tanči na podlaze. Cas, oklamán tichem, teče chvíli zpět, za sebe, a během těch nepočítaných okamžiků vyrůstá na vlnicím se kocourové kožíšku opéi noc. 2ofka z prvního patra dlouho zívá a protahuje se, než otevře okno, aby mohla uklízet, a bohatě naspaný, nachrápaný noční vzduch putuje líné k oknu, prochází jim a vstupuje pomalu do hnědé a zakouřené šedosti dne, Děvče noři váhavě ruce do těsta podušek, dosud teplých, nakyslých spánkem. Konečné, s vnitřním mrazením. s očima plnýma noci, vytřásá v okně velikou břichatou peřinu a nad město Jed chomáče peří, hvězdičky chmýří, líná setba nočních vidin. V takových chvílích sni m o tom, že se stanu ruznašcěcm pečiva, muiitérem elektrických podniků anebo irtkasismu nemocenské pokladny. Anebo aspoň kominíkem. Káno, za úsvitu, prochází člověk ve světle domovnikovy lucerny některými jen pootevřenými vraty, zvedne dva prsty ke štítku a s žertem na rtech vstoupí do toho labyrintu, který upustí až někdy večer na druhém konci města. Celý den chodit od bytu k bytu, od jednoho konce města k dr uhému, vést jeden jediný nekončící, zamotaný rozhovor, rozdělený po kapitolách na jednotlivé náicmniky, zeptat se na něco v jednom bytě a dostat odpověď v dalším, prohodit na jednom místě vtip, a na dalších m i Stech dlouho sbirat plody smíchu, Za neustálého bouchání dveřmi procházet úzkými chodbami, ložnicemi přeplněnými nábytkem, převrhovat nočiůky, vrážet do vrzajících kočárků, v nichž pláči dětí, shýhat se pro upuštěná cliřestitka nemluvňat. Zbytečně dlouho se zdržovat v kuchyni a v předsíni, kde ukli/eji služky, natahuji mladé nohy, napína|i vypouklé nárty, hraji, poblýskávaji lacinou obuví, klapou volnými paniofličky . . . Takové |sou mé sny v nezodpovědných pokrajových hodinách. Nebránim se jim, třebaže vidím jejich nesmyslnost. Každý má znát meze svého postaveni a vědět, co se pro něj hod i. Pro nás penzisty bývá podzim nebezpečnou roční dobou. Kdo ví. jak těžko dosahuje člověk v našem stavu jakés takés stabilizace, jak nesnadné jc právě pto nás, pro penzisty, vyvarovat se toho. 360 abychom nebyli rozprášeni, abychom nezmizeli sami sobě pod rukama, cen pochopi, že podzim, jeho vichřice, jeho atmosferické bouře a křeče nejsou příznivé naší i tak už ohrožené existenci. Jsou však na podzim i jiné dny, dny plné klidu a melancholie, dny, kicré |sou k nám Laskavé. Bývají někdy takové dny bez slunce, teplé, na vzdálených rozhraních zamlžené a jantarové. V pauze mezi domy se náhle ocevře pohled do hlubin, na pruh oblohy táhnuuci se nízko, stále níže. až ke konečné rozevláté žlutí nejvzdá-ij-iL-jšiih obzorů. V těch perspektivách, otevírá jících se dovnitř do dne. putuje zrak jakoby do archivu kalendáře, vidi vrstvy dnů v průřezu, nekonečné registratury času, odcházející ve špalírech do žluté a světlé věčnosti. To všechno se vrstvi a radi v plavých a rozmazaných formacích oblohy, zatímco v popredi je tento den a tato chvíle a málokdo zvedne zrak ke vzdáleným přihrádkám toho iluziviiiho kalendáře. Skloněni k zemi, všichni někam míří, netrpělivé se jeden druhému vyhýbají a celá ulice je počmáraná křivkami těch mířeni, setkáni a vyhýbáni. Ale v té proluce mezi domy, kudy zrak vzlétá nad celou městskou dolinu, nad celé to architektonické panoráma, prosvětlené odzadu pruhem jasu slábnoucího k mdlým obzorům, je přestávka a odmlka v tom zmatku. Tam, na rozšířeném a světlém plácku řežou dřivi pro městskou školu, V kubicích a metrech tam stoji sáhy zdravého, jadrného dřiví, které pomalu, poleno po polenu, taje pod pilami a sekerami dřevorubců. Ach, dřiví, důvěru vzbuzujici, ušlechtilý, plnohodnotný materiál skutečnosti, skrznaskrz kladný a solidní, ztělesněni poctivosti a ptózy života. Jakkoli hluboko bys hledal v ncjhluhši ■í 62 jeho drcni - nenajdeš nic, co by prosté a bez okolků nevyjevil už na povrchu, vždy rovnoměrně usměvavý a světlý tim teplým a věrným jasem svého vláknitého pletiva, utkaného k obrazu lidského těla. Na každém četstvém lomu rozštípnutého polena se objevuje nová tvář, a přece pokaždé táž, usměvavá a zlatá. Ú, prapodivný mkar-nát dřiví, teplý, neexaltovaný, skrznaskrz zdtavý, vonný a příjemný. Optavdu posvátná činnost plná vážnosti a symboliky. Štípáni dřiví! Mohl bych tak stát celé hodiny v té jasné průluce otevitajiti se dovnitř pozdního odpoledne a divat se na melodicky hrající pily, na rovnoměrnou ptáci seker. Zde je tradice, stará jako lidstvo samo. V té světlé štěrbině dne, v té proluce času otevřené do žluté a povadlé věčnosti, štípali sáhy bukového dřiví od dob Noemových. Tytéž patriarchálni a odvěké pohyby, táž rozpřáhnuti a shýbnuti. Stoji po prsa v té zlaté tesařinéa zařezávají se pozvolna do kubiku I sáhů dřiví, obsypáni pilinami, maličkou jiskérku zrcadleni v očích, vtesávaji se Stále hlouběji do icplé a zdravé tkáně, do ryži hmoty, a po každém Úderu se jim v očicll objeví zlatý zábli-sk, | predmety Pochodovali |sme v dvojstupech, náruživé štěbetali a do ka/dé ulice, do niž jsme zahnuli, jsme vnášeli nenadálý povyk našich pomichanvch sopránů. Ta škola, to byla veliká dřevěná budova, přestavěná z divadla, stará a plná přístavků. Vnitřek kreshrny se podobal obrovské koupelné, strop podpíraly dřevěné sloupy a pod stropem se kolem dokola táhla dřevená galerie, na kterou jsme pokaždé ihned vyběhli, berouce útokem schody, které pod našima nohama dunélv jako bouřka. Četné vedlejší komory se výborné hodily ke hře na schovávanou. Učitel kresleni jaktěživ nepřišel, a my jsme dováděli, až se hory zelenaly. Tu a tam přiběhl ředitel oné školy, postavil pár nejvétšich křiklounů do kouta, několik tiejdivočcjšich zatahal za uši, ale jen se otočil ke dveřím, už se za jeho zády zvedala nová vřava. Neslyšeli |smc zvoněni, které oznamovalo konec vyučovaní. Nastávalo podzimní odpoledne, krátké a barevné. Pro některé hochy si přišly matky a proti jejich vůli je s nadávkami a bitím odváděly domú, Ale pru ostatní, o které duma tak nepečovali, začínala teprve teď pravá zábava. Teprve pozdě za soumraku nás starý školník, když zamykal školu, vyháněl domů. Když jsme odcházeli ráno do školy, hvla ještě husiá tma, město leželo ještě v tupém spánku. Postupovali jsme vpred, hmatajíce nataženýma rukama, a pod nohama nám šustělo suché listí, které leželo na ulicich v celých hromadách. Abychom nezabloudili, drželi jsme se při chůzi zdi domů. Nejednou jsme znenadání v některém výklenku nahmátli obličej spolužáka, který šel opačným směrem. Tô pak bývalo vždycky smíchu, hádáni, kdo to je, a různých překvapení. Někteří mívali lojové svíčky, zapálili si je a městu pak bývalo poseto blouděním těch světýlek, sunoucích se třaslavými cikcak v nízko u země, potkávajících se a zastavuj ícich, osvětlujících nějaký strom, kruh země nebo hromadu zvadlého listi, v němž kluci hledávají kaštany, A už se i v některých domech rozsvěcuji V poschodích lampy, kalné světlo zveličené obdélníky okenních tabuli vypadává do městské noci a pokládá se obtovskými obrazci na prostranství před domem, na radnici, na slepé fasády domů. A když někdo uchopí lampu do ruky a jde z pokoje do pokuje, obraceli se venku ty obrovské pravoúhelniky švéda jako listy kolosálni knihy a zdá se, že náměstí putuje po domech a přestavuje Itiny i domy, jako by si vykládalo pasiáns s velikánskou karetní hrou. Konečně jsme dorazili ke škole- Sloupky zhasínaly, pohlcovala nás tma, v niž jsme se dohmatávali k našim mistům v Lavicích. Pak přišel učitel, zastrčil do láhve lojovou svíčku a začalo nudné zkou- v šeui slovíček a skloňováni. Pro nedostatek světla jsme se učili jen nazpaměť a verbálně. Zatímco ilčkdo monotónně recitoval, pozorovali jsme s přihmourenýma Očima, jak ze Svíčky tryskají zlaté šípy, splciiié klikyháky, a se slaměným šustotem se proplétají mezi přivřenými řasami. Pan učitel rozléval do kalamářů inkoust, ,'ival, vyhlížel nízkým oknem do černé noci Pod lavicemi se usadil hluho-kv st in. Schichotánim jsme se do něj potápěli, lezli po črvřech, očichávali se jako zvířata a prováděli ve tmě a šeptem obvyklé i ransak-CC Nikdy nezapomenu na tyto šíastne předranr.i hodnu \r ški»le, za nichž se za okny pomalu rodil úsvit. Konečné nastalo období podzimních vichřic Onoho dne hned ráno nebe zežloutlo a zpozdnélo, vymodelováno na tomto pozadí dn kalně šedveh kontur imaginárních krajin, rozlehlých a mlžných pustin, které se vzdalovaly kulisami hornatina vrásů, perspektivné se zmenšujícími, houstnoucími a drobně jícími až daleko na východ, kde nebe náhle končilo jako zvlněný lem zvedající se opony a odha lovaln ještě vzdáleněji! vrstvu, hlubokou oblohu, škvíru vyděšené bledosti, bledě a ustrašené světlo, nejvzdálenějši dálky - bezbarvé, vodnaté jasné, jimiž jako definitivním úžasem končil a zavíral se obzor. Jako na Rembrandtových rytinách hvly za takových dmi pod titn pruhem jasu vidět vzdálené, mikroskopicky zřetelné krajiny tiikdy ostarné nevidané - které se nyní zvedaly zpod nh?níu pod tou svérlou škvírou oblohy, zality pronikavé bledým a panickým světlem, jako by se vynořily z jiné epoch v a z jiného častu zaslíbená země, jen na okamžik se zjevující lidem, kteři po ni teskni V té miniatúrni a osné k raj mě bylo podivuhodné ostře vidět, jak 111 373 se po zvlněných kolejích sune vlak, v té dálce sotva viditelný, načechraný stříbřitě bílou čmouhou kouŕe. a jak se ztrácí v jasne nicotě. Ale pak se zvedl vitr. Jako kdyby vyrazil Z oné světlé skuliny v nblnze. Zaviřil a rozběhl se po městě. ByJ celičký udělán z měkkosti a vlídnosti, ale v podivné megalománii si hrál na surovíu a násilnika Misii, převracel a mučil vzduch, ze až zmíral blaženosti. Znenadání tuhl v prostoru a stav ČI se na zadní, rozprostíral se iak 1.5 obrovské napjaté lodní plachty, prostěradla střílející iako biče, zadrhával se do tvrdých uzlu zachvivajicich se napětím a tvářil se pn tom hrozivě, iako by chtěl veškereu v/duch připoutat k prázd-riorě. ale pak vytáhl zrádný konec a rozpustil tu falešnou kličku, a zase, už o milí dál, vyhodil s visti vé své laso, svou spourávajici smyčku, která nic nespoutala A co se navy vádě! s kouřem z komínů! Chudák kouř už nevěděl, jak se vyhnout jeho plísněni, kam uhnout hlavou, zda nelevo nebo napravo od jeho úderů. Roztahoval se po městě, jako kdyhv měl v úmyslu jednou provždy statutárně ustavit památný příklad Své bezmezné svévole z tohoto dne. Už od rána jsem tušil neštěstí. Jen s námahou jsem se prodiral vichřici. Na nárožích ulic, na křižovatkách průvanu mě spolužáci drželi za šosy. 'lak jsem se dostával na druhý konec města ■ všechno slo dobře. Pak jsme šli na tělocvik do druhé školy. Cestou jsme si koupili preclíky. Dlouhý had dvojstupů vcházel za překot něho štěbetáni hlavními dveřmi dovnitř. Ještě okamžik, a byl bych býval zachráněn, na chráněném místě, bezpečný až do večera. V nej- nutnéjštm případě bych byl dokonce mohl přespat v tělocvičné. Věrni spolužáci by byli zůstali přes noc se mnou. Nešťastná náhoda však romu chtěla, že Vítek dostal toho dne novou káč u a pustil ji furiantsky před školním prahem, Káča bzučela, u vchodu vznikla tlačenice, vystrčili mé zpět ze dveří - a vtom mé to odneslo. ,.Kamarádi milí, pomoc!" vykřikl jsem, vznášeje se už ve vzduchu. Spatřil jsem ještě jejich natažené paže a křičící, dokořán otevřená ústa, pak jsem udělal přemet a vanul nádhernou, vzestupnou křivkou. Letěl jsem už vysoko nad střechami. A co jsem tak se zatajeným dechem letěl, viděl jsem očima své fantazie, jak spolužáci ve třidč natahuji ruce, stři ha ji usilovné prsty a volají na učitele: „Sim, pane učiteli. Simka to odneslo.'" Pan učitel na ně pohlédl přes brýle, přistoupil klidné k oknu, a zacláněje si oči dlani, zkoumal pozorné obzor. Ale mne už vidět nemohl. Jeho obličej zcžlouil v mdlém odlesku plavého nebe jako pergamen. „Musíme ho vyškrtnout z třídní knihy," řekl a s hořkou grimasou ve tváři šel ke stolu. A mne to unáŕelo výš a výše do žlutého, neprobádaného podzimního prostoru. i 74 samota Od doby, co mohu vycházet do mesta, pociťuji značnou úlevu. Ale jak dlouho jsem oeopusr.il svůj pokoj! Byly to horké měsíce a roky. Nedovedu vysvětlit skutečnost, že je to můj bývalý pokoj z dět* ských Ict, poslední místnost l předsíně, už za oněch časů zřídka navštevovaná, neustále zapomínaná, jako by ani nepatrila k bytu. l.'ž si iievzpiimiiiiim. i-lk isem sL- sem dostal. Myslím, h lv. :,lsnj noc, vodnaté bilá bezmesičná noc. V šerém pŕisvitu jsem videl každou podrobnost. Postel byla rozesílaná, jako by ji byl pravé někdo opustil, naslouchal jsem v tichu, zda neuslyším oddechováni spáčů. Kdo by tady muhl dýchat? Od té doby zde bydlím. Sedím tu už celá léta a nudím se. Kdybych byl zavčas myslel na zásoby! Ach, vy, kdož ještě můžete, jimž je ještě dán vlastni čas, shromažďujte zásoby, křečkujte zrno, dobré a výživné, sladké zrno. neboť při|de veliká zima, přijdou léta hubená a hladová a neurodí půda v egyptské zemi. Nebyl jsem bohužel jako ten přičinlivý křeček, byl isem jako ta lehkomyslná polní myš, žil jsem ze dne na den bez starosti o zítřek a důvěřoval ve svůj talent hladovět. Jako rms iseni si myslel: Co mí může hlad udělat? V krajním případě mohu hlodat třeba dřiví nebo kouíkovat mordičkou papir na drnbounké šupinky. Ncjchudší zvire, šedivá kostelní myš - na samém konci v knize stvořeni - dovede žit z ničeho. A tak tedy žiji z ničeho v tom nelni/tikoví pokoji. Mouchy v něm už dávno vychcipaly. Přikládám ucho na dřevo, zda tam uvnitř neharaši červotoč. Hrobové ticho. Jenom já, nesmrtelná myš, osamělý pohrobek, šelest i m v tom mrtvém pokoji, bez konce přebíhám stůl, poličku, židli, Sunu se, podobná tetě Teklc v dlouhých šedivých šatech As k zemi, hbitá, rychlá a maličká, a táhnu za sebou šustící ocásek. Ted, za bilého dne. sedím na siolc, nehybná, jako vycpaná, a mé oči vvsioupilv iako dva korálky na povrch a lesknou se- Jen konec tlamičky sotva postřehnurelné pulsuje, jak ze zvyku drobounce žvýkám. Musíte to přirozeně chápat metaforicky, Jsem penzista, n žádná myš. Patři k vlastnostem mé existence, že cizopasím na metaforách, že se dávám velmi snadno strhnout první lepši metaforou. Kdykoli se takto zaběhnu, musím se pak namáhavé volat k pořádku a puma lu &e vzpamatovávat. Jak \ spadám r Někdy se vidátn v zrcadle. Je to podivné, směsné a bolestné! Hanba přiznat. Nevídám se nikdy z en face, tváří v tvář- Ale stojím tam poněkud v pozadí, o kousek dál, v nitru zrcadla, trochu z boku, trochu z profilu, stojím tam zamyšlené a hledím stranou. Stojím nehybně a dívám se stranou kousek zn sebe. Naše pohledy se přestaly setkávat- Když se pohnu, pohne se i on, ale otočen ke mně napůl zády, jako by o mně nevěděl, |aki> hv 376 377 zašel za mnoho zrcadel ä nemohl K už vrátit. Lítost mi svitá srdce, když ho vidi m tak cizího h lhostejného. To jsi prcce ty, chce se mi zavolat, byl jsi mou věrnou kopii, provázel jsi mé tolik let, a teď mé nepoznáváš 1 Božci Stojíš tam, cizí, pohled upřeny někam stranou, a vypadáš, jako bys naslouchal někam do hloubi, jako bys čekal na néjaké slovo, jenže na slovo odtamtud, z té sklenené hlubiny, poslušcn někoho jiného, očekávaje rov kazy odjinud. Sedím tak u stolu a listuji si ve starých /c/loutlých univerzitních skriptech - má jediná četba. Divám sc na splihlou zettelúu záclonu, vidím, jak se lehounce v/douvá chladným dechem z okna. Na té záclonové tyči by se dalo cvičit. Doslova hrazda. Jak snadno se na ni děla ji přemety v jalovém, už tolikrát vydýchaném vzduchu. Takřka mimoděk na ni člověk udělá pružné salto morialc - chladnokrevně, bez vnitřní účasti, tak nějak čisté spekulativně. Když člověk ekvilibristicky Stoji na špičkách na té hrazdě íl dotýka sc hlavou stropu, má pocit, že v té výšce je trochu tepleji, má iluzi mírnějšího podnebí- Už od dětství se takto rád dívám na pokoj z ptačí perspektivy, Sedím a naslouchám tichu. Pokoj je prosté vybílen vápnem Tu a tam vystřeli na bilém stropě muři nožka pukliny, tu a tam šustivě odpadne plátek omítky Mám prozradit, že můj pokoj je zazděný? Jakpak to? Zazděný? Jak bych potom mohl z něho ven? No právě: Dobrá vůle nezná přehrady, intenzivnímu chtěni ui.oiii-.ki mi Musím m |r:i představit dveře, dobré staré dvL-řt-. takové jako v kuchyni mého dětství, s železnou klikou a sc zástrčkou. Neexistuje pokoj natolik zazděny, aby se neotevře] takovými důvěrně známými dveřmi, jen když máme dost sil mu je vsugerouat. poslední otcův útěk Bylo to v pozdním a úpadkovem období úplného rozkladu, v období definitivní likvidace našeho podniku. Srit nade dveřmi našeho krámu jsme sundali tiž dávno. Za polostaženými roletami obchodovala matka pokoutné se zbytky. Adéla odjela do Ameriky. Proslýchalo se, že looT, na niž se plavila, ztroskotala a všichni cestující přišli o život. Nikdy jsme nc/jistili, «.o jc na té fámě pravdy, po děvčeti jako by se slehla země, už nikdy jsme o ni neslyšeli. Nastala nová éra, prázdná, střízlivá a bez radosti - bílá pako papír. Nová služka Žena, anemická, bledá a bezkostná, ploužila se měkce po pokojích. Když ji člověk pohladil po zádech, kroutila se a vlnila jako had a předla jako kočička. Mek matně bílou pleť. která nebyla růžová ani pod vičky emailových oči. Z roztržitosti dělávala někdy zápražku ze starých faktur a kopírovacích knih - zápražku nepoživatelnou a chuti mdlé. V té době byl můj otec už definitivně mrtev. Umíral mnohokrát, pokaždé ne ještě docela, pokaždé s jistými výhradami, které nutily k revizi tohoto faktu Mělo to i své dohré stránky, Tím, že otec 379 takto kouskoval svou smrt na splátky, zvykal nás na Fakt svého odchodu. Zlhasic|nčli jsme k jeho návratům, stále redukovanějším, pokaždé žalostnějším. Fyziognomie |iž nepřítomného otce se jakoby rozpoložila po pokoji, v kterém žil, rozvetvila se, vyrváŕcjic v některých bodech prapodivné zauzlcniny neuvěřitelné výrazně podobnosti. Tapety napodobovaly na některých místech cukáni jeho tiků, arabesky sc.formovaly do bolestného tvaru jeho úsměvu, do tvatu rozdeleného na symetrické články jako zkamenělý otisk trilobita. Nějakou dobu jsme velkým kruhem obcházeli jeho kožich podlily tchořinou. Kožich dýchaj. Neklid zvířátek, zakousnutých a vžitých do sebe, jim probíhal bezmocným šk uháním a ztrácel se v záhybech kožešinového Jemu. Když člověk přiložil ke kožichu ucho, mohl slyšet melodické broukání jejich harmonického spánku. V této formě, dobře vydělané, s tím lehkým pachem tchoriny, vražd a nočnich námluv, by byl mohl vydržet léta. Ale ani zde neměl dlouho stáni. Jednou se matka vrátila z města s obličejem, který vyjadřoval konsternaci. „Pod i vej se, Josefe/' pravila, „představ si tu náhodu, Chytila jsern ho na schodišti, jak skákal ^e schodu na schod." A sundala kapesník, kicry prikrýval něco na talíři. Poznal jsem ho okamžité Podobnost byla rnimo všechnu pochybnost, i když byl tetí rakem nebo velkým škotpiónem. Utvrdili jsme se v tom navzájem pohledy, hluboce překvapeni cvidentností té podobnosti, která přes tak velké změny a metamorfózy bila do oči stále pešté s neodolatelnou silou. ,,£ijer"" zeptal jsem se, „Tosc rozumí, vždyť ho sotva udržím," řekla matka. „Mám ho pustit na podlahu?" Postavila talíř na zem a oba jsme si ho ted. skloněni nad ním, prohlíželi důkladněji. Zapadlý mezi svýma mnoha obloukovitýma nohama, neznatelné jimi přebíral. Mírně zvednutá klepeta a vousy jakn by naslouchaly. Naklonil jsem misku a otec vylezl opatrně, poněkud váhavé na podlahu, ale jen se dotkl rovné pudy pod sebou, rozběhl sc pojednou všema svýma nohama, chrastě přitom tvrdými krunýři jednotlivých článků. Zastoupil jsem mu cestu. Zaváhal, dotkl m-rozvlněnými vousy překážky, pak zvedl klepeta a odbočil stranou. Nechali jsme ho běžet opačným směrem. Tam mu nemohl poskyt-ľ i mi r úkryt žáduV kus uábytkvi Běžel vlnivč skulwýiii héliem po svých různorodých nohách, až dorazil ke stěně, a než jsme se nadáli, vyběhl po ni s pomoci celé armatury odnoží, aniž se zastavil, lehce vzhůru. Otřásl jsem sc instinktivně odporem, když jsem pozoroval to mnohočlánkové putováni, směrující chrast i vě přes papirové tapety. Otec zatím dospěl k malé vezděné kuchyňské poličce, chvíli pobíhal po jejim okraji a zkoumal klepety terén uvnitř, načež zalezl celý dovnitř. Jako by se z té nové krabí perspektivy znovu seznamoval s bytem, jako by znovu vnímal předměty, pravděpodobné čichem, neboť přesto, že jsem si ho důkladné prohlédl, nemohl jsem u něho ohjcvit žádnv zrakový orgán. Zdálo sc, žc sc poněkud pozastavuje nad předměty, které potkával na své pouti, zastavoval se u nich, dotýkal sc jich lehce vibrujícími vousy, ba dokonce je i objímal klepety, jako by je ohmatával, seznamoval se s nimi. a teprve po chvíli se od nich odtrhl a běžel dál, vleka za sebou zadeček, lehce zvednutý nad podlahu. Stejně si počínal s kousky chleba a masa. .isti které isme mu házeli na podlahu, v domnéni, že se jimi posilni. Ohmatal je jen zběžné a kráčel dál, netušil asi, ze tytu předměty jsou k jídlu, Když tak člověk pozoroval ty jeho trpělivě průzkumy v prostoru pokoje, mohl by si myslit, že tvrdohlavé a neúnavně něco hledá. Občas se rozběhl do kouta kuchyne, pod sud s vodou, která přetékala, a když došel k louži, zdálo se, že pije. Někdy se někam za-podél na celé dny. Vypadalo to, že se velmi dobře obejde bez pcirravy, nevšimli jsme si aspoň, íe by byl proto ztrácel něco ze Svých projevů života- Se smíšenými pocity studu a odporu jsme se zabývali utajovanou ohavou, že by nás v noci mohl navštivit v posteli, To se však nestalo ani jednou,, třebaže ve dne putoval po veškerém nábytku, a zvlášť rád přebýval ve skulině mezi skříněmi a zdi. Jisté projevy rozumu, ba dokonce jakési šibalské rozpustilosti se prosté nedaly přehlédnout- Nikdy například se otec neopomenul objevit v dobé jidla v jídelně, i když jeho účast u oběda hyla čisté platonická, Jestliže zůstaly dveře do jídelny při obědě náhodou zavřeny a otec byl právě ve vedlejším pokuji, chrastil tak dlouho pode dveřmi, cak dlouho pobihal sem a tam podél skuliny, dokud jsme mu neotevřeli. Později se naučil prostrčit škvírou pode dveřmi klepeta a nohy a po poněkud namáhavých prostocvicích se mu dařivalo protáhnout se bokem pode dveřmi do jídelny. Zdálo se. Že 7. toho má radost. Znehybnel pak pod Stolem, ležel úplné / tich a a jen zadeček mu Lehce pulsoval. Co znamená to rytmické pulsováni lesklého zadečku, na to jsme nemohli přijít. Bylo v tom něco ironic- kého, neslušného a zlomyslného, něco, co jako by zároveň vyjadřovalo nějaké nízké a chlipné uspokojeni, Nimrod, náš pes, se k němu hlizjval pomalu a bez nadšeni, opatrné ho očichával, Frkal a lhostejně odcházel aniž si učinil přesný úsudek. Rozklad v naši domácnosti zasahoval stále sirsí okruh věcí. Zena spávala cele dny. její štíhlé tělo se bezkostně vlnilo hlubokým óddechovártim. V polévce jsme často nacházeli cívky od niti, které tam z nepozornosti a podivné roztržitosti házela spolu se zeleninou. Krám byl otevřen nepřettžité ve dne v noci. Vyprodej za polostažcnvmi rolctanu pokračoval den po dni ve své spletité cestě za neustálého smlouvání a přesvědčováni. A k dovršeni všeho přijel strýc Karel. Byl podivné nesvůj a málomluvný. Prohlásil s povzdechem, že se po posledních smutných zkušenostech rozhodl změnit způsob života a věnovat se studiu cizích jazyků. Nevycházel vůbec z domova, zavřel se ve svém pokoji, z něhož Zena, plna nesouhlasu s novým hostem, odstranila všechny koberce a závěsy, a zahloubal se du studia starých ceníků. Několikrár se pokusil šlápnout orci zlomyslné na zadeček. S křikem a zděšením jsme mu v rom zabránili. Strýc, nepřesvědčen, se jen vztekle usmíval pod vousy, zatímco otec, který si neuvědomoval nebezpečí, se zastavil nad jakýmisi skvrnami na podlaze. Otec, hbitý a pohyblivý, pokud stál na nohou, měl se všemi korýši tu společnou vlastnost, že když se převalil na záda, byl naprosto hezmocný. Byl to ncpri|cmnv a žalostnv pohled, když zoufale hrabal všemi nohami a otáčel se na zádech nemohouc ně kolem své vlastni osy. Nebylo mužné divat se bez odporu na ten priltš zřetelný a přesné artikulovaný, takřka nestydatý mechanismus jeho anatomie, umístěné jakoby na povrchu, na nahém, mnoho-ť Ján kovem břichu, které nebylo ničím pokryto. Se strýcem Karlem to v takových okamžicích přímo cukalo, jen jen ho zašlápnout. Běželi jsme na pomoc a podávali otci nějaký předmět, kterého se křečovité chytil klepety, a když se obratné dostal znovu do normální polohy, pustil se okamžité bleskurychlými kličkami do běhu kolem dokola, dvojnásobnou rychlosti, jako kdyby chtěl smazat vzpomínku na kumpromitujici poklesek. Musím se, i když nerad, přemoci a vyprávět podle pravdy o nepochopit cínem lak tu. lehož existenci se bráni cela má bytost Podnes nemohu pochopit, jak se mohlo stár, že jsme byli od začátku až do konce vědomými strůjci tohoto faktu. V tom světle nabývá una událost rázu jakési podivné osudovosti. Neboť osudovost se nevyhýbá našemu vědomi a naši vůli, nýbrž zapojuje je do svého mechanismu tak, že jako v letargickém spánku připouštíme a přijímáme věci, jimž se za nurmálnich okolnosti bránime. Když jsem se, otřesen uskutečněným Faktem, zoufale zeptal matky: „Jak jsi to mohla udělat! Kdyby to byla udělala aspoň Žena, ale ty sama . . ." matka plakala, lomila rukama, ale nebyla s torní odpovědět. Domnívala se snad, že otci tak bude lépe, viděla v tom možná jediné východisko 2 jeho beznadějné situace nebo jednala jen nepochopitelné lehkomyslné a bezmyšlenkovité? . , . Fátum si najde tisíc cest, jde-li mu o to, aby prosadilo svou nepochopitelnou vůli. Nějaké drobné, chvilkové zatemněni našeho rozumu. 314 okamžik zaslepenosti nebo přehlédnuti postačí, aby propašovalo čin mezí Scyllúu a Oiaribdou našich rozhodnuti Pak můžeme donekonečna ex post interpretovat a vysvětlovat motivy, pátrat po pohnutkách - čin zůstane neodvolatelné a jednou provždy vykonán. Z našeho zaslepeni isme se vzpamatovali a otřásli, až když přinesli mého otce na mise. Ležel tu vdiký a varením nabobtnaly, bledé šedý a rosolovitý. Seděli isme beze slova jako orráveni. fen strýc Karel sáhl vidličkou do misy. ale nechal ji v půli cesty nejisté klesnout a udivené sc na nás zadíval. Matku dala mísu odnést do salónu. Tam stála na stole, pokrytém plyšovým přehozem, vedle alba s fotografiemi a automatického Flašinetku s cigaretami. Stála tam nehybná, námi všemi zdaleka obcházená. Tím však neměla skončit pozemská pouť mého otce a její pokračováni, to prodlouženi příběhu za nejzazši, jak se zdá, a za vůbec přípustné meze - je jejím nej bolestnější m bodem. Proč se konečně nevzdal, proč nakonec nepřiznal, že je poražen, když pro to měl přece už opravdu všechny predpoklady a když osud už nemohl jít dál v jeho ponižuváni? Po několika rýdnech nehybného leženi se nějak sám v sobě zkonsolidoval, zdálo se, jako by pomalu přicházel k sobě-Jednoho rána jsme našli misu prázdnou. Jen jedna noha ležela na okraji talíře, jak zůstala vězet ve ztuhlé rajské omáčce a v aspiku, který byl zcela poničen jeho útěkem, Uvařený, ztráceje cestou nohy, vlekl sc posledními silami dále, na bezdomou pouŕ - a nikdy jsme ho už nespatřili. SÍ5 FRAGMENTY podzim Znáte ten čas, kdy se na Létě - ještě nedávnu tak bujném a plném sil. Létě univerzálním, jež zahrnuje do své rozsáhlé sféry vše, na tu jen můžeme pomyslet - lidi, události, věci - objeví jistého dne sotva postřeh nu tel ný kaz. Sluneční jas spadá ještě husté a bohaté, v kraiiné setrvává ještě ono velkopanské. klasické gesto, které tomuto měn i mu období odkázal ve svém dědictví némus Poussinův, ale - divná věc - z ranní procházky se vracíme podivně znuděni a palovi: že bychom se za néco styděli? Cítíme se trochu nesvi a uhýbáme jeden před druhým pohledy - pročpak? A víme, že za soumraku půjde ten či ten s rozpačitým úsměvem do odlehlého kouta léta zaťukat, zaťukat na stěnu, je-li zvuk ještě Ecelfl plný, důvěryhodný. V té zkoušce je poťouchlá rozkoš odhaleni, zrady, lehké rozechvěni skandálem. Ale oficiálně jsme ještě plni respektu, plni loajality: taková solidní firma, rak znamenité pojištěná firma ... A potom, když se následujícího dne rozšíri zvěst o jejím úpadku, je to zpráva už předvčerejší a nemá už tu explodující silu skandálu. A když dražba nabývá ji vlastního střízlivého, ožtvené- JH'J ho rázu, zprofanovaná apartmá se vyprazdňuji a holá se plni jasnou, střízlivou ozvěnou - nevzbuzuje to už žádný smutek ani sentimentální pocity: celá ta likvidace leta má v sobě jakousi leh-kost, lenivost a nezávaznost opožděného karnevalu, kur* neprotáhl až do Popeleční středy. Ale pesimismus je možná ještě předčasný, Rokováni ještě puk ta Čuj i, rezervy léta ještě nejsou zcela vyčerpány, ještě muže dojit k jeho plné restituci . . . Ale letni hosté nevynikají rozvahou a chladnokrevností. Dokonce i hoteliéři, hoteliéři po uši zaangažovaní v záležitostech léta - kapituluji. Nel Tak málo loajality a piety vůči věrnému spojenci nesvědčí o velkém obchodním stylu? Jsou to kupčíci, mali zbabělci, kteří nedokáži myslet na vzdálené cíle-Každý z nich si tiskne na břicho svůj váček s naskrblcnými penízky. Cynicky strhli masku srdečnosti, svlékají smokingy. Z každého se vyklubává poplatník . .. A my také balíme kufry. Je mi patnáct let a nejsem ani v nej menším zatížen povinnostmi praktického života. A protože do odjezdu zbývá ještě hodina, běžím ještě jednou ven, rozloučit se s letoviskem, zrevidovat dílo tohoto léta, podívat se, co si mohu vzít s sr hon a co je třeba už navždy zanechat v romto městě, odsouzeném k zániku Ale na malém tondu v parku, n y m pustém a jasném v odpoledním slunci, u Mickicu'iczova pomníku, se méduái zjevuje pravda o krizi léta. V euforii vzhuzené tímto zjevením vystupuji na dva schody pomníku, nadšeně opisuji pohledem a rozpřaženýma rukama oblouk, jako bych se obracel k celému letovisku, a říkám; -Loučím se s Tehou, líobo! Bvlu jm velmi krásna a bohatá Žádné .191) |iné léto se s Tebou nemůže srovnávat. Dnes to uznávám, třebas nejednou jsem býval kvůli Tobě smutnv a nešťastný. Na památku Ti zanechávám všechna svá dobtodružstvi, roztroušená po parku, v ulicích a zahradách. Svých patnáct let si s schou vzít nemohu, ty tu zůstanou už navždycky. Kromě toho jsem na verandě vily, v niž jsem bydlel, vložil do škvíry mezi dvěma trámky obrázek, který jsem Ti nakreslil na památku Ty tecf sestupuješ mezi stiny. Spolu s Tebou sestoupí do říše stínů celé toto město víl a zahrad- Nemáte žádné potomstvo. Ty i město umíráte, poslední z rodu Ale nejsi bez viny, ó Dobo Řeknu Ti, v čem spočívá Tvá vina. Nechtěla jsi se. ó Dobo, zastavit na hranicích skutečnosti. Žádná skutečnost Té neuspokojovala. Překračovala jsi rámec jakékoli uskutečnitelnosti. A protože Tě nemohla nasytit skutečnost, tvořila jsi nadstavby z metafor a básnických obrazů. Pohybovala ses mezi věcmi v asociacích, narážkách a nápovědích. Každá věc odkazovala na jinou věc, ta se odvolávala zase na další a tak bez konce. Tvé nadšeni nás nakonec už nudilo. [Jž jsme měli dost toho houpáni na vlnách nekonečné frazeológie. Ano, frazeológie - promiň mi ten výraz, Bylo to jasné od chvíle, kdy se tu a tam začal v mnoha duších probouzet stesk po skutečnosti. Od toho okamžiku jsi byla poražena. Ukázaly se hranice Tvé univerzálnosti, z Tvého velkého stylu, z Tvého krásného baroku, který byl - když jsi byla na vrcholu adekvátní skutečnosti, se tecf stala manýra. Tvé radosti i Tvá zádumčivost nesly v sobě pečeť mladické exaltace- Tvé noci byly ohromné a nekonečné jako megalomanická vnuknuti zamiln-vaných nebo byly zaplněny zástupy přízraků jako halucinace hlouz- JQL ničích. Tvé vůně byly prehnane a přesahovaly miru lidského opojení. Pod kouzlem Tvého doteku se každá věc odhmotriovaJa, nřstlií k dalším, stále vyšším formám. Jedli jsme Tvá jablka a snili jsme přitom o plodech tajských krajin, a nad Tvými broskvemi jsme mysleli na pJody éterické, které by se požívaly pouhým přivo-néním- Na své paletě jsi měla jen ty nejjasnéjši rejstříky barev, neznala jsi sytost a jadrnost temných, zemitých, tučných hnědi, hul/m- ,.■ siľsk '.K'ľJ duše pii iiuirerialľ.ost:, j:u 'cdite. nu I::rn-dch, Když z neznámých příčin začínají JiiJskl- m ccafóry. piany a sny toužit po realizaci, nadchází čas podzimu. Přeludy, které byly až djOfKHud rozprášeny v ncjvzdálenéjšich sférách lidského kosmu a svými spektry zbarvovaly jeho vysoká klenuti, se ted stahuji k člověku, hledají teplo icho dechu, těsný, útulný úkryt v jeho domě, výklenek, v němž stoji jeho lůžko, Dům člověka se jako luikinskv chlév suna jádrem, kolem něhož zahušťuji prostor všichni démoni, všichni duchové horních i dolních sfér. Skončil čas krásnych klasických gest, latinské Frazeológie, jižních teatrálních zaobleni. Podzim vyhledává jadrnost. prostou silu Dúrerů a Brcug-hclů. Forma puká přemírou hmoty, tvrdne na uzly ů suky, chytá hmotu do svých čelisti a klepet, utiskuje ji, znásilňuje, hnete a z rukou ji vypouští poznamenánu bojem jako klády zpola opracované, se stopami neobyčejného životů, v grimase, kterou jim vtiskla do dřevěných tváři. Takové a jesré jiné věci jsem říkal pustému půlkruhu parku, který jako by přede mnou ustupoval. Vyrážel jsem ze sebe pouze některá slova tohoto monologu, buď proto, že jsem nemohl najit odpovídající výrazy, nebo proto, že jsem promluvu jenom předstiral a chybějící slova jsem nahrazoval gesty. Poukazoval jsem na ořechy, klasické plody podzimu, příbuzné s pokojovým nábytkem, výživné, chutné a trvanlivé. Připomínal psem kaštany, ty politurované modely plodů, ty kuličky jako stvořené dětem na hráni, podzimní jablka, červenající dobrou, domáckou, prozaickou červeni na oknech bytů. Vzduchem už začal prostupovat kouř soumraku, když jsem se vráril do penziónu. Ve dvoře stály dva velké povozy, připravované k našemu odjezdu. Rozsedlani koně ržáli s hlavami ponořenými do pytlů s obrokem. Všechny dveře byly otevřeny dokořán, svíce planoucí na stole v našim pokoji plápolaly v průvanu. Ten rychle padající soumrak, ti lidé, kteří v soumraku ztratili své tváře a spěšně vynášeli kufry, nepořádek v otevřeném znásilněném pokoji, to všechno budilo doiem jakési chvatné, smutné, opožděné paniky, jakési tragické, splašené katastrofy. Konečné jsme se usadili v hlubokých povozech, které se daly do pohybu. Ovanul nás temný, hluboký, hustý vzduch z poli. Vozkové z toho opojného ovzduší lovili dlouhými biči šťavnatá prásknuti a pečlivé vyrovnávali rytmus héhu koni, jejichž mohutné, rozestoupené, skvělé kyčle se kolébaly tmou uprostřed lehkého šviháni ocasů. Tak se nesly opuštěnou noční krajinou bez hvězd a bez světel jeden za druhým ty dva konglomeráty z koni, dunících koreb a supících kožených měchů, Chvílemi se zdálo, že se rozlámu ji a rozpadávají, jako krabi, kteří se v běhu dělí na čásri. Tehdy vozkové pevněji sevřeli otěže, sesbírali uvolněný dusot a stmelovali ho do ukázněných, 392 presných tvaru. Od rozsvícených luceren padaly do hlubin non dlouhé siiny, protahovaly se, odtrhávaly a dlouhými skoky mizdy v divoké pustině, Pokradmu unikaly na dlouhých nohách, aby se potom kdesi daleko, až u lesa, posmešnými gesty opičily po vozcích. Vozkové po nich rozmáchle práskali hici a nedali sc vyvést z rovnováhy. Když jsme vjeli mezi domy, město už spalo. V pustých ulicích tu a ram svítily lucerny, stvorene jakoby jen za tím účelem, aby ozářily nějaký dům s nizkým patrem, nějaký balkon, nebo aby nám vryly do paměti nějaké čislo nad zavřenými vraty, Slepé, Zavřené obchůdky, vrata s vymletými prahy, štíty, jimiž cloumal noční vítr, zaskočené náhle v tu pozdní hodinu, ukazovaly svou beznadějnou opuštěnost, hlubokou osiřclost věci zůstavených sobě samým, věci Jitími zapomenutých. Sestřin povoz zabočil do postranní uličky, zatímco my jsme jeli na náměstí. Když |smc vjeli do jeho hlubokého stínu, koně změnili rytmus klusu. Bosý pekař na prahu otevřené chodby nás probodl pohledem svých temných oči, okno lékárny, iešté bdící, nám podalo a zas schovalo malinový balzám ve veliké bance. Dlažba pod nohama koni zhoustla, ze spleteniny dusáni se vydělila jednoduchá a zdvojená klapnuti podkovami, stále řidší a výraznejší, a náš dům s oprýskanou rasádou se zvolna vysunul ze tmy a zastavil před povozem. Služka nám otevřela vrata, v ruce držela olejovou lampu s reflektorem. Na schodech rostly naše ohromné stíny a lámaly se až na klenbě schodiště. Byt byl nyní osvětlen jenom svíčkou, jejíž plamen se chvěl v závanech vzduchu vcházejícího otevřeným oknem. Tmavé tapety obrus in la plíseň souženi a horkosti mnohachuravých pokolení. Kusy starého nabyt- I ku, probuzené ze sna, vyburcované ze Svého dlouhého osamoceni, jako by na nás, kteří jsme se vraceli, hleděly s hořkým pochopením a trpělivou moudrosti. Jako by řikaly - Od nás neutečete, nakonec se vždycky musíte vrátit do kruhu našich kúuzel, protože jsme si už předem mezř sebe rozdělily všechny vaše pohyby a (?esta, všechno vaše vstáváni a sedáni a všechny vaše budoucí dny a noci. M v cekáme, my vime , , , - Ohromné, hluboké postele, plné na sebe navršených chladivých pokrývek, čekaly na naše těla. Sliz noci UŽ skřípěl pod náporem temných mas spánku, husté lávy, jež se chystala vyrazir, vylít ze stavidel, ze dveři, ze starých skrini, ř kamen, ve kterých povzdychával vitr. republika snu Zde na varšavské dlažbe, v těchto d nech plných hJuku, žáru a opojeni sc v myšlenkách přenáším do vzdáleného mesta mých snu, můj pohled vzlétá nad ru plochou rozlehlou krajinu, zvlněnou jako Boži plasť. šho/eilý jako barevná plachta na práh nebe. Celý ten kraj nebe podpírá, drží je na halu barevné klenuté, mnohonásobné, plné ochozu, ttifúrii, růžic a oken do večnosti. Ten kra| rok 1A rokem vrůstá do nebe. vstupuje do červánků, v odlescích tč velké atmosféry se stává andělským. lam. kde krajina má už takřka jižní charakter, je plavá sluncem, ztmavěla a spálená letním žárem, zralá jako hruška, tam leží -jako kočka na slunci - on, ten kraj vyvolený, ta zvláštní provincie, to místo jediné na světě. Je zbytečné vykládat ů tom nezasvěceni'm ľ Je zbvrečné vysvětlovat, že tím dlouhým zvlněným jazykem země, jimž rcn kraj oddychuje v letním úpalu, tím rozpáleným mysem k Jihu, tou odnoži osamocené vysunutou mezi osmahlé maďarské vinice - se ten zapadlý méstys odděluje od ostatní krajiny a jde bez dozoru, sám a sám, cestou dosud neprošlapanou, na vlastni pěst zkouši být světem. To město a ta krapina se uzavřely v soběstačném rmkřokosmu. na vlastni riziko sc zařídily pro sebe na samém břehu věčnosti, Předměstské zahrádky stoji jakoby na hraně světa a přes parkány hledí do nekonečnosti anonymní roviny Hned za branami města se krajina stává bezejmennou a kosmickou jako Kanaáil, Nad tím skrojkem země, úzkým a ztraceným, sc ještě jedním otevřelo nebe. hlubší a rozlehlejší než kdekoliv jinde, nche ohromné jako kopule, mnohaposchoefové, pohlcující, plné nedokončených fresek a improvizaci, letících drapérii a prudkých nanebevstoupení. Jak to vyjádřit? 7.atirtico jiná města se rozvíjela ekonomicky, vyrostly z nich staiis.tii.kc cifry. vzro%tla početné - naše město sestoupilo k podsiatnosti. Zde se nic neděje zbůhdarma, nic se nestane, nic, co hy nemělo hluboký smysl a nebylo předem promyšleno, Události zde nejsou jen efemérnim přeludem na povrchu, ale maji své kořeny v jádru věci a dosahuji podstaty. Zde se v každém okamžiku o něčem rozhodu^-, příkladné a na věky věků. Všechny věci sc zde uskutečňuji pouze jedínktát a neodvolatelné. Proto je vše, svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, nepravděpodobná setkání vstupovala do našeho soukromého áivotů-Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které j*mc sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme 0 romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich viru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnurelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletená sama v sobě, Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabiji se myšlenka. že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelný4 není na světě nadarmo. Ve suéni je obsažen jak vsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužní položku, která vyžaduje, aby byla pokryta. Už dávno jsme se vzdali našich snů o tvrzi a najednou po letech se našel někdo, kdo je zachytil, vzal vážné, kdosi naivní a s věrnou duší, kdo je vzal doslovně, za bernou minci, VZůl je do ruky jako věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s nim. Měl oči nepravděpodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby se dívaly, ale aby sc bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. ftf když přisel do těch mist, o nichž mluvim, do toho anonymního panenského kraje, do té země nikoho - hned ucítil vůni poezie a náhody, ve vzduchu spatřil přelud mýtu a hotové obrysy zavěše-nénad krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnitřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce, Navštívil ho duch naší koncepce, bloudící atmosférou. Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a tolika jtrrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil /nklad-, t\:/<-. ukuli proměnil v jedinou ohromnou růžovou zahradu. Pokuje pro hosty, cely pro knntcmplaui v samotě, refektáře, dormitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besídky a helvedéry - . , Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky do v lete až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká ho triumfální přijetí. Svlékají z něho zaprášený oděv, svárečni, blažený a sřastný vstupuje do elysejského váni, do růžově sladkosti ovzduší. Daleko za ním zůstala města a starosti, dny a jejích horečka. Vstoupil do nové slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl zc sebe jako skořápku vlastni tělo, shodil masku primasy přirostlou kc tvári, z larvy se proměnil v mni via a osvobodil se. Modrooký není architektem, je spise režisérem. Režisérem kraiin a kosmických scenérii. Jeho uměni spočívá v tom, že podchycuje záměry přírody, žc umí číst v jejích skrytých tužbách. Neboř příroda je plná potenciální architektury, projektováni ■ budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dloubu před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavených paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzální inscenace, seskupeni a uspořádání. To velké teatrum neobsáhnuté]né atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, transcendentálni, oblačnou urbanistiku. Lidská díla maji tu vlastnost, žc když jsou dokončena, uzavírají se do sebe, odtrhuji se od přírody, stabilizuji se na vlastních principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přírodních koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždyť ve své podstatě jsme všichni snilky, bratry ve znamení zedilkké lžice, všichni jsme stavitelé . . ■ 494 K O M Ľ T A Toho roku byl konec zimy ve znameni neobyčejně příznivé astronomické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené pm-k vŕtal y sněhům na okrajích rán. Od planouc! červené neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená srdce bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pou/e předčasným poplachem, barevnou lží kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad hélosrnou parádou stolu, lesknoucího se svícny a stříbrným nádobím, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noc za oknem se hodinu od hodiny projasrímala, celá |ux:ukrovaná a zářivá, plná neustále klíčících mandlí a bonbónů. Měsíc, nevyčer-patclnv prnměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsíčních cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnější a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už ZA dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosaznv a he/ loku melancholicky spodek se svým blyštivým Jt>5 žaludem - a čekal, až přijde na řadu A žati m přes jeho osamote ný profil přecházela v tiché, bilé, rozlehle pouti cela nebe beránku, jež ho Ledva překrývala meňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom se už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prulétával nad střechami, vymetal až do dtta vystydlé komíny, budoval nad městem imaginárni lešcni a poschodi a potom je v rachotu krokvi a trámu zase rozhourával. Čas od času na vzdáleném předměstí vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokojíky a hned je zase za buch u jc nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou fascinujíc i četbou na mnoho dni a noci. Potom se větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnélo ovzduší. Zbarvilo se levanduli, prokvetlo bledou rezedou. Sníh se scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna se otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěnkav, hýlů a sýkorek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očích zůstávaly barevné skvrnky - hrst konfet naslepo rozhozených do jasného prostoru - a tály na dně oka v neutrálním azuru Začala předj.vni sezóna. Advokátšti koncipíenti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřici jako povodni, kdy se vitr s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smekali své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými šosy, a S delikátním sebezapřením odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řečí. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláré sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdtav. Odpoledne K vitr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kasttoly, které pod jejími doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad Šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přirtiči, kteři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním vérrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabčim cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený refrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - ve skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, tatá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spilala, celá ruměná, a její tvář, zšedlá a zmatněla jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, 6 hanebným pocitem zadostiučiněni, že se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy. Tak šly dny a odpoledne, všední události zmateně plynuly nad městem, na něž jsme hleděli i výšky naši pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě 4ŮA m 7 pobihali drárcnici a vyvolávali své služby, vzdáleny hukne města doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Slomovo kýchnuti; na néjakém odlehlém námestí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-hattdu. při niž k velké potěše Juzy vysoko vyhazovala sukné, Závany vetru ty výbuchy pŕihlazovaly a zarovnávaly, rozřecfovaly na šedivý monotónní sum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla se, opřena ú zábradlí pavlače, nakláněla nad tim vzdáleným, vzrušeným šumem mesta, lovila z něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila se je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvajíct se a opadávající monotónnosti dne. Byla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se Zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V mesiánských domech se objevily skříňky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když se otáčelo vypínačem, roj elektrických jisker Zážehová! knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané n,idéie. Hudební skříňka \v ivaui u'u>ké pagody se natočily klíčkem a hned začala hrát miniaturní rondo a máčela se přitom iako kolotoč. Na rozích trylkovaly zvonky, křidélka dvířek se dokořán otvírala a odhalovala rak otáčející se kolov rát kove ládro, rabatérkový criolcc. Ve všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismus- Cívka izolovaného drátu se stala symbolem dnhy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič otvíral cestu k ženským srdcím. Po vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónů. Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyrotily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo se hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvodil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmě advokáiští koncipienti, ta avantgarda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými buřinkami, naděje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujici luzu, vjížděli mezi davy na ohromných hicyklech a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech pak ve třmenech ů z výšky promlouvali k lidu, předpovídajíce novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany. Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i něco žalostné kompromitujícího, jakési ošklivé bolesrné skřípěni, jež působilo, že se na vrcholu triumfu lámaly a měnily ve svou vlastni parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavolili uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou uhru u Jen krůček je délil od směšnosti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal kozelce. Co je na tom divného? Člověk tu ? moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával príliš levné, pod cenou, téměř zadu tmo, ň tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podvaděni přírody, tato nadmerná rentabilita geniálního triku - to vie se vyrovnávalo parodii sebe sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost těch zázraků techniky. Když můj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet, když isme se všichni s vnitrním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom taiemném vibruj k i m životě uzavřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezření sc smršťoval a uzavíral. Proč se otec usmivaL proč mu slzely oči a panenky se protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na to uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té fhvile se datuji otcovy laboratorní výzkumy. Otcova lahoratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, pat kádinek s kyselinou, zinek, olovo ä uhli - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esoterika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oči a tlumené pofrkával - hmota, pánové , , . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam seděli, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheM - volal a pohybem rukou naznačoval věčné krouženi suhstancc. Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět jeji tuhost, vytyčit cesty jejího vseprnnikáni, transFúzc a všecirkulace, jež byly vlastni její povaze. - Principium individuatínnLs furda - rikal a vyjadřoval tim své bezmezné pohrdáni vůči tomuto hlavnímu lidskému principu- Pronášel to mimochodem, zatímco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá místa obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o deset kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste obvodu, /dálo sc, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. Zádi i ý bud prose urvi neunikl jeho podezřeni. Skloněn nad drátem, navrtával ho v jednom bintŕ obvodu a najednou se prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil sc, zahanben. - Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě o ten kousinek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zručný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů. Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a k orodující v té bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze sve dřevené zrmtvělosti, morwtónné notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku těch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly 410 411 je a mizely vc viřici temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemiiťi se proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrických: siločar, do kruhů a spirál magnet i c kého pole. Hned tuP hned tam signalizovaly ze spáni přístroje, odpovjdaly si opožděně, nepřesně, beznadějnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stál uprostred tuch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajiká vou artikulaci, ti m nešťastným osudem, jednou provždy uzavřeným a bezvýchodným, který' z neosvobozených hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými poloslabikami. Během svých výzkumů orec došel k ohromujícím závěrům. Prokázal na při k lad, že elektrický zvonek, založený na principu tzv. Nccfova kladivka, |i- ohvčt|na mystifikace. Nemohlo byt ani reci o tom, že hy člověk vnikal do laboratoře přírody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cílů, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda dotykal střenknu lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož se sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu Cestu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, člověk byl OSťilujici Střelkou, člunkem tkalcovského stavu, vystřelujícím luicd sem, hned tam podle její vůle. C. In vek byl pouze jednou složkou, jednou Části Neefova kladívka, Kdosi prohodil slovo „mesmer ismus" a otec se ho hbitě chytl, 412 Kruh jeho teot i i se uzavrel, nalezl svůj pOsledrti článek Člověk byl podle této teorie pouze přestupní stanici, chvilkovým ptúsečikem mesmexických proudů, proplétajících se sem a tam v lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahami. di» nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nahývar charakteru ma^íe a kuuzelnictvi, dostávaly příchuť žonglérské parodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulaci s hůlkou rozděloval na dva, na tři, na deset, aby je potom postupné s velkým ůsilim vmanipulnvával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavč vylétali, vraceli se do reality v plném počtu, a jejich rozvlněná, pohyhlivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíně. Byla tam tma, hlucho od sazi a blažené jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě, Všichni jsme cítili. Že tento incident k celé věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oko nad tímto okrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému rádu věci. Můj otec měl ve svém repertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hlubokým smutkem. Židle v naší jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale stačilo, aby se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala neobyčc|ně vtipně fyziognomie, neurčité pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a bylo to nevýslovné zahanbujÍCi, téměř nesnesitelné, dokud však trn mrkání nezačalo nabývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří i přítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade mnou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nchoí. to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obracely vniveč, prorožc toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyčcpnos-tí a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet- Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se ještě v krátkosti zminit o jistém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně míči. Co se stalo se strýcem Edvardem-1 E]říjel k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, ženu a dcerku zanechal na venkově, kde obě toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleko od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: Otcovi, pokusy u a něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních představeních vsral, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozici. Bezvýhradně! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. Mňp oicc pochopil. Ujistil SC, zda Strýc nemá tradiční připomínky k „principmm indivrduaiioms". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberální a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit védě. Zpočátku mu nice ícšté ponechával jistou svobodu Dělal si prípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po městě- Koupil si vdoiipéd okázalé velikosti a objížděl na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okné. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradku. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniální přistroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušeni- A tehdy začaly pokusy, během nichž se ukázalo, jak bylo nezbytné, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium iiLdivtduationis" Strýc Edvard neměl nk proti tomu, aby se pn dobro vědy nechal Fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci všech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, jak ciril odedávna, s p tavě uvedeným principem. Otec se uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobnosti strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova ega. Zpnráiku se ještě strýc, silné zredukovaný, ůrasmil s námi jídla, pokoušel se zapojovat do našich rozhovoru, jednou se ještě projel na velocipédu. Porom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal- Ohjcvil se u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v němž se nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se zatím stále více přibližoval k cíli svého snažení. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodiště a jeho elementy uspořádal podle principu 414 415 Leclanchcova svazku. Zeď byla v tich mistech zplesnivělá a houba tam rozprostírala svou belavou p leten inu, Otec bez zábran čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztáhl jeho útek po celé délce chodby a levého křidla domu. Posunoval se tia štafl ich podél stěny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla icměr úplná tma. Otec si vypomáhal zapálenou svíčkou a zblízka osvětloval ztrouchnivělou zeď piď po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, proicvil iistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak tak žc nezmařil téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodníkem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vyšší nutnosti. Strýc Fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vyšel ze své propletené komplikovanosti, v niž se před-tim tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, jemuž měl Od této chvíle bezvýhradně podléhat. Výměnou za svou obtížné raznamenateinuu různorodost ziskal nyní jednoduchou a neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta Otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvtosti, v nichž je obsaženo bohatství alternativ a možnosti, diky čemuž se aktuální realita může stavět do protikladu vůči zpola teálným možnostem a muže se v nich odráža. Ale strýc Edvard neměl žádné alternativy, protiklad šťastný - nešťastný pro něho neexistoval, protože on byl až k nejzazši mezi totožný sám se sebou- Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné funguje- Dokonce ani jeho zena, teta Tereza, když za něiakou dobu přišla v manželových stopách, se nemohla udržet, aby každou chvíli nezmáčkla knoFlik, který ji umožňoval slyšet ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když sc rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hychom říci. že ji otcova kariéra nadchla. Později jsem se sice právě ;i stal předmétem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie. II Dny míjely, odpoledne se prodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, ještě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmíváním. Když Adéla umyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradně stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do bledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Její pleť, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyni pod vlivem larní gravitace měsíce, narůstajicího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala teď nad přiručimi, kteří pod jejími temnými pohledy ztráceli sebejistotu, vypadávali z role blazeovaných návštěvníků hospod 4 1 h 417 a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledají jinou půdu pro sblíženi a byli ochotní činit ústupky pro dobro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta. Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily pTťvr.ir .. normálním živote. Naočkování mcsmerísmu do těla novodobé fyzik v nebylo příliš plodné, Ne snad proto, že by v Otcových objevech nebylo ani zrnko pravdy. Ale o úspěchu ideje nerozhoduje její pravdivost Nás metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stál pravé na prahu nových převratných odhaleni, kdy i se do našich řad, do rad jeho vyznavačů a následovníků, začala vkrádat nechuť a ochablost. Stále častější byly ptojevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené ptotesty, Naše povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužili jsme vrátit se ke staré, důvěryhodné a solidní próze odvěkého rádu věci. A otec to pochopil. Pochopil, že zašel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clcgantnich adeptek a adeptů s na kroucenými kniry se každým dnem zmenšoval. Otec. který chtěl ze všeho se cti vycouvat, zamýšlel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem. Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravděpodobnou, a presto pravdivou zprávu ú brzkém konci světa Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Pravé tak znčla ta nevěrohodná, ta - aí se to vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru, bci uzavření ůčru a aniž dosáhl nějakého cíle. jaksi v polovině věty, bez tečky, bez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejprátelštějsich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, prosté a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni božskí komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hopla-eskarnotér-ský, velkolepé hnkuspokusuvý a poučně experimentálni konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápl do noty. Vyděšeni a protestující hyli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyšši Moudrosti? Zanícené se přesvědčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikové byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena noční panikou, pod nebem blýskajicim světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, směřující neustále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném letu a přibližoval se rychlosti tolika a mlíka mil za vteřinu Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky se samy od sebe rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvězd. 5 I C 4 19 Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus a nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila do našich pohybů a ťo/sirl.i naše hrudi kosmickým dechem. Zeměkoule každou mol vfelň slavnostním ruchem, solidární extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem 7.cmé houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v cech nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientováni, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protii oáci hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť xlných shlucích, ukazujíce si našli' néným prstem přes celé svetelné roky od hvězdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošící nesmírné množství hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadních kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala stále novými a novými souhvězdími. Jak tak letěli po té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky bezesné kosmografie. ale v podstatč vlastně setrvávali v plane-lňnll Il-1 ;-|ľJ.i: . ČlTIU ako s.-/l. j.lkll k:Mv, vMllí.l lllilMI liu ll,i od kamen, do ié poslední mety a cíle všech těch slep ve h letů. Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast- Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, jako kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broků, plynul jako řeky pod noci černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod uhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé Fipůrky, lídé-- zápalky na pohyblivých dřívkách překračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá na-k úpěn i a - ic-dcn na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček. Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromaděni a vřavy upadám do nadsázky, mimovolně si bera za vzor jisté staré rytiny z velké knihy neštěstí a karastroF lidského rodu. Vždyť směřuji k jedinému praobrazu a tato mcRalomanická nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvekého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli jsme do předkidské noci, plné huhlajících živlu a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty rybné a rojné noci, zarybněné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty rozvodněné, nevypité potoky těch černých, hustých noci! Do jakých Fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů cáhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená? O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškrtaná výpočty astronomů, risickrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankytnelými slávou réch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - mjv, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé ohloze, lidský potok, nad nimž se vznášeli cyklisté na svých 421 pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno nocí, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány a kličkami těch elastických jízd, ó cykloidy a epkykloidy, v zápalu jízdy popravo-vaně v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné špice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící holé, už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému cili! Od oněch dni se datuje vznik nové konstelace, do Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od ré doby záři na obloze našich noci: Cyklista. Byty, pozocvirané za oněch noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle prudce blikajících lamp. Okenní záclony, rozhozené daleko do noci, se vlnily a řady pokojů stály v ustavičném všeohj i majícím průvanu, který' je prnvrtá-\-al neustávajícím, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ario, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kareRoricky imperativ, porušil předpisy své vysoké morálky a zvonil na poplach- Chvatné jsme ho zastrkovali jiazpět pomoci dlouhé ryče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Stťýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal se, už mu bylo všechno jedno, a s dm drnčením z něho unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místností provrtávaných tim prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho beze slova pojimala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, prázdné místnosti, a i sám hvězdný dcvcrtČT, jehož ližilo špatné svědomí, jako by sem přišel spátli." zločin, poktadmu prchal z bytu, ohlušen tim rámusem, a mířil kr dveřím, provázen citlivými zrcadly, která ho propouštěla svým blyštivým špalírem, ZAtímCO do jejkh hlubin se různými smérv po špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech. Nad námi se znovu rozviralo nebe SC svými nesmi mými prostoru mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ui ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. hezvýsledně polykající tolik a tolik mil za vteřino- Všechny pohledy se n h racci y k němu, zatimco on, kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červiček, nevinně zářící uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, penž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného integrálu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. Co nás ještě mohlo zachránit? Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů, Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál- Zatímco strýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, OtCC potichu sir kal hlavu do komína od kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec sc pohodlné usadil a blaženě přivřel OČi- 4 11 411 A do tohoto černého skafandru domu, vynořujícího se nad střechou do hvezdnaré noci, padal téměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze světlo v ohnisku, poěinajc zárodkem v temné retorrě komína. Otec opatrně ináccl sniubem mikrometru a du zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako mcsK, přes čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krticilaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dve vyčerpala, o poraženého se už nikdn nezajímal. Ponechán sám sobě, potichu uvadal uprostřed všeobecné lhostejnosti. 425 Sc svěšenou hlavou jsme se vraceli ke svým všedním povinnostem, bohatší o jedno rozčarováni Chvatně isme smotávali kosmické perspektivy, život se vracel do vyjetých koleji, V těch dnech jsme neustále spali, ve dne v noci, dospávali jsme ztracený čas Leželi jsme jeden vedle d tuhého v temných bytech, přemoženi spánkem, unášeni vlastním dechem po slepé koleji bezhvézdných snů, Tak jsme plynuli a vlnili se - pisklavá břicha, kobzy a dudy, probíjeli jsme se svvm zpévavým chrápáním všemi cestami ted už uzavřených a bezhvézdných noci. Strýc Edvard umlkl navěky. Ve vzduchu ještě visela nzvéna |cho alarmujícího zoufalství, ale nn sám už nežil- Život z něho vyprchal tím drnčícím záchvatem, obvod sc otevřel a on sám bez překážek vystupoval na stále vyšší a vyšši stupné nesmrtelnosti, Jediný otec bděl v temném bytě a potichu se ploužil po pokojích plných zpévavého chrápáni. Občas otvíral vetrák od komína a s úsměvem nahlížel do jeho temného nitra, kde spal světelným spánkem s věcným úsměvem Homunku-lus, uzavřený ve skleněné ampulce, oblity plnosti světlá jako neonem. Už o něm bylo jednou provždy rozhodnuto, byl přeškrtnut, odložen ad acta - stal se archivní položkou ve velké registratuře nebe. vlast Pn mnoha komplikacích a změnách osudu, které nemám v úmyslu zde popisovat, jsem sc konečně ocitl za hranicemi, v zemi, o niž jsem toužebné snil v dohé mého mládí. Mé dávné sny se naplnily příliš pozdě a za okolnosti zcela odlišných od těch, jež jsem si vysnil. Přišel jsem do té země ne jako vitěz, ale jako životni ztroskotanec. Ten kraj, jenž jsem si přestavoval jako scenérii mych triumfu, se nyní Stal terénem ubohých, neslavných malých pádu, v nichž jsem jednu po druhé ztrácel své vysoké pyšné aspirace. Bojoval j>cm už pouze o holý život a chránil jsem, seč jsem mohl, svou ubohou skořápku před rozhitim a celý ztrápený, hnán vrtkavým osudem hned sem a hned tam, jsem nakonec dorazil do onoho středně velkého provinciálního města, v němž podle mých mladických snů měla stát moje vila, útočiště starého slavného mistra před povykem světa. Ani jsem nevěnoval pozornosr ironii osudu, skryté v běhu udalosri, a zamýšlel jsem nějaký čas se tam zdržet, někde >c přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé osud zavane. Půvab kraje pro mě nenávrat - ■12 i, 42 7 nŕ uhas.], by] jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině po klidu. Stalo sc však něco jiného. Došci jsem na své cestě patrné k nějakému bodu zvratu, k c zvláštni inu /a krůtu v mém osudu, moje existence se začala neobyčejně stabilinovat. Měl jsem pocit, jako bych vstoupil do nějakého příznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stat svou práci, jako by na mé čekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovolný záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyšší instanci. Byl to samozřejmě klam vyvolaný rim náležitým sběhem všech okolnosti, tim, jak zručné prsty náhody, jež mne Iakoby v ná měsíčném transu vedla od jedné události ke druhé, obratně Spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, ten příznivý obrat v mém osudu byl od začátku provázen jakýmsi smiřeným Fa ta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly konečně náležité oceněny mé schopnosti. % kavárenského hráče, k tety bral zavděk jakoukoliv práci, jsem séj rychle vyšvihl u a místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků uměni, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vstoupil do ilejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polosvété deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí lodi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duse podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova- ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela, Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi ? hledisku hlavni linie mého osudu, anii bych sc pouštěl do podrobnosti té [hkIiviu kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět. Ne, moje štésti nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomii osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrývá žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu. Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemní bída mé předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajiciho slunce, jež sc ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zatímco vlak, krerý mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl mne střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnost i. trochu za mžené dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůležitéjšim faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a šťastné období, n H li šli.', kterou jsem v té době potkal na své cestě a kterou jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štésti je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcgrini, Si mne váži a ve všech rozhodu jících otázkách se mne ptá na moje 42» 42* minéoi. Je to stařeček pred penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti mesta byla uzavřena tichá dohoda, že po jeho odchodu prejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když jsem dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý měsíc, neho v opeře, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý Mareček cítil, že by nezvládl novou moderní partituru, jejíž duch mu byl cizí. Opera patri k nejlépe zajištěným v zemi. Moje aáže plné postačuje k životu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Několik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboť co se mne týká, nemám v tomto směru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se ménici požadavky, které uskutečňuje s encrjzji, již by bylo hodno využit k něčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavně bojuje o kvalitu ii ceny A\ty/.\ a dosahuje na tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na toto její úsilí hledim s nežnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dité, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnivar, že v boji o tisíce drobnosti našeho života si utváříme náš osudí Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chrčí bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se neviditelným. Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přístav, proslulo díky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. Zde město náhle konči, obklopeno srrmými hradbami a příkopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevitá se tu pohled do dalekého kraje. Je to poslední, zanikající vyvýšenina horského křídového masívu, jenž drži stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šíři teplým větrům ze západu- Město vystavené tomuto lahodnému přílivu se uzavřelo do sladkého a tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastni miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanou sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného Golfského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k za-pomněni, až k blaženému zániku- Katedrála po staletí cizelovaná v drahocenném přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdohi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihap po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají naše obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky, Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vzlet velkých plánů, široký rozmach obchodních' zá|mů. Stává -.e. Že jim učaruje klima, katedrála i životni icmpn našeho města a oni se tu usidluji na delší dubu. aklimatizuji se a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restauraci. Diky těmto svazkům 4.10 bývá do našich podniků rasi n investován cizí kapitál, který posiluje náš průmysJ. Hospudáŕskv život mesta ostatne už po leča probihá bez otřesů a krizi. Vysoce rozvinutý cukrovarnícky průmysl živi ze své sladké tepny rři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve mésté proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábi na esport a kromě toho každý Angličan, který sc vraci do vlasti, považuje za věc cti nbjcdnai si jeden zc servisů s tolika a tolika kousky porcelánu barvy slonové knsti s ohrádky katedrály a města v provedeni žákyň naši umělecké školy. Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto kľaji bohatě a dobře obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a měšřariském blahobytu, zčásri je také ambiciózni a snobské Dámy si na svých toaletách dovoluji téměř velkoměstský luxus, pánové napodobuji živDtnt styl hlavního města a za pomoci několika kabaretů a klubů tu s velkým úsilím udržují jakési sltf bé zdáni nočního života. Kvete hra v karty. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domů našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou SVOU náruživOst ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, jez vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem. Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účastní proměnlivých peripetii hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na stůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých vějířem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginárni honičku po šalebných stopách štěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak sc téměř hmatatelně zjevuje za řády toho či onoho z hráčů, Je ticho, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni vSem rozum, kdy všichni ztratí paměť a znehybni, katalepticky nachýleni jako nad kroužícím stolkem, ■bych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mohu opustit stú L aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejir do vedlejšího pokuje Tadv je trna. jen pouliční lucerna sem z dálky posila své světlo. S hlavou opřenou o okenni tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . . Nad podziméjki houštinou parku se noc nevýrazně rozjasňuje načervenalým úsvitem. Ve jpustošené spleti stromů se s nepřitorn-ným krákáním budí poplašené vrány zmýlené příznaky toho Falešného svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a jepeh naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten po celém nebi roztřepotaný galimaryáš krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovo* rů a nařikavých otázek, a pomalinku sc ztišuje, usedá už nadobro a siednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací 423 hluboká a pozdni not. Hodiny míjej i S horkým cule m pŕirisknunm na sklo cit i m a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalezl jsem přistav a klid. Teď nadejde dlouhá rada let ztéžklých štěstím a s-y-iwh, nekončící proud dobrých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších se moje hrud až po okraj naplňuje štěstím. Přestávám dýchat. Vím: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostřed zeleně na zdejším pěkném, udržovaném hřbitově. Moje žena - jak ji bude sJuset vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet květiny. Ze dna té plnosti bez hranic povstává jakási těžká, hluboká hudba, smuteční, slavnostní, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým nhočim hledím do dáli a cítím, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Tmící poslouchám . . . HJasitéjši zvuky rozhovoru mě vytrhuji ze strnulosti. Ptají se po mně a směji se. Slyším hlas své ženy. Vracím se ze svého azylu do osvětleného pokoje a mhouřím oči napojené tmou, Společnost se už rozchází. Hostitelé stoji ve dveřích, rozmlouvají s odcházejícími hosty, vyměňují si zdvořilosti. Konečné jsme sami na noční ulici Moje žena srovnává své pružné volné kroky s mými. Dobře se shodujeme v chůzi, a když kráčíme ulici nahoru, jde s hlavou ttochu skloněnou a nohama rozhrnuje šelestivý koberec Jisti, jež pokrvvá chodník. Je oživena hrou, štěstim. které ji přálo, a vypitým vínem a plna malých ženských plánů. Na základě tiché dohody, jež mezi námi platí, vyžaduje, abych maximálně toleroval ty její nezodpověd- né výmysly a má mi velice za zle všechny moje střízlivé, kritické připomínky. Když vcházíme do našeho bytu, nad temným obzorem se už objevuje zelený pruh úsvitu. Ovane nás příjemná vůně vytopeného a dobře udržovaného vnitřku bytu. Ncrozsvécujeme. Vzdálená pouliční lucerna kresli na protilehlé stěně stříbrný vzor záclon. Sedím oblečený na posteli, mlčky beru Eliščinu ruku a chvílí ji držím ve své. 414 SK.C»ŘICOVÍi KB AMY (O. 6h Sfpťil--9 Navštíveni---20 Ptáci---30 Manekýni---36 Traktát o manekýnech---45 Traktát o unckýnedh (pokračováni) Traktát o munckinedi (dokončeni) -Nimrod — - M Pan---70 Pan Karel - - 75 Skoíieovc krámy---79 Krokodýli uli«---9í Svribi---110 Vichřice---115 .Vix vdkč seariny---123 SANATOklir.M NA VĚCNOSTI KaBm - - - 141 Geniální epotha - - 15"? Jam (V. D.)--- CcrwcncnvB nnc (E, S.)---Z5ů Múp ntcí se dflvá k hasičům---2W Dru In pwíyim 2~4 Mx:vá «řnna - — — 2$V Sanarmium .S.i \'t,čn-.i^ri HJI Diidn---13? Ed.k---3*7 Penzista---156 Samota---l^ů Poifcdni otcův útík---3~>9 i i: '. i.'.' EMTV (I. .m Podám---i&9 Republika hikú---J9ů Kometa----405 Vlaši---«7 Otakar řSnrms: Literatura inko regenerace mýru