1. Všeobecná teorie překladu
tzv. překladatelské universálie
Základní otázky
- Jak je možné obecně popsat proces překladu?
- Je překlad vůbec potřeba? Jak je možné jej zajistit?
- Jaké lingvistické a extralingvistické faktory mají na proces překladu vliv?
- Je překlad něčím omezován?
- Má překlad nějaké objektivní zákonitosti? Jakou roli zde hrají subjektivní faktory?
- Je možné nějak zobecnit, popsat a vyřešit problematické aspekty, se kterými se
překladatelé setkávají?
- Jaká jsou specifika různých typů překladu a jaké jsou požadavků různých recipientů?
- Co je to ekvivalence? Jak a za jakých podmínek jí lze dosáhnout? Je to vůbec
zapotřebí?
Základní pojmy
Co je to překlad?
Existují tisíce definic překladu – vždy záleží na charakterizačních kritériích.
Překlad je např. převedení, přetlumočení textu do jiného jazyka.
Překlad je překódování informace z jednoho znakového systému do druhého.
Překlad bývá také pojímán jako jinojazyčná forma existence sdělení obsaženého
v originále.
Překladem se nazývá proces přetvoření slovesného díla v jednom jazyce ve
slovesné dílo v jiném jazyce při zachování nezměněného invariantu obsahu, tzn.
významu.
Překlad jako převod informace z jednoho jaz. do druhého:
1) Překlad jako proces (překládání), činnost překladatele, která vede ke vzniku
přeloženého textu, tedy překladu ve významu 2). (Над переводом этого романа
переводчик работал два года.)
2) Překlad jako výsledek tohoto procesu, tzn. označení samotného přeloženého
textu. (B 1999 вышел в свет новый перевод Евгения Онегина на чешский язык.)
Dva jazyky
Při překládání fungují vždy dva texty, z nichž jeden je textem výchozím
(originál, подлинник) a vytváří se nezávisle na druhém textu, a druhý text
(překlad, перевод) vzniká na základě prvního textu cestou určitých mezijazykových
operací - tzv. překladových postupů (transformací). Jazyk, v němž se
realizuje text originálu, se nazývá jazykem výchozím (VJ) (исходный язык, ИЯ),
jazyk, do něhož se překládaje jazyk cílový (CJ) (переводящий язык, ПЯ,
язык перевода).
Do procesu překladu někdy vstupuje i třetí, zprostředkující jazyk.
Co je to překlad?
O. Man definoval překlad takto: Překladem rozumíme specifickou transformaci
slovesného díla z jednoho jazyka ve slovesné dílo v druhém jazyce, vyjádřenou
příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová, estetická,
stylistická hodnota originálu, tzn. jeho funkčnost.
(MAN, O. Problémy funkční ekvivalence v překladu. Sborník přednášek odborného
ruského překladu. Sedmihorky 1977. S 52-59)
Jsou-li tyto podmínky dodrženy, překlad můžeme považovat za funkčně adekvátní,
někdy také funkčně ekvivalentní.
Druhy překladu
(více viz např. kapitola 4 – Jaké druhy překladu
známe v knize Z. Kufnerové Překládání a
čeština)
1.
Druhy překladu
dle druhové
diferenciace
nebo textové
variability
A) druh sémiotické příslušnosti
východisko­vého a cílového jazyka;
B) typologická vzdálenost obou
jazyků;
C) směr překladu z hlediska
mateřštiny;
D) žánrové druh textu;
E) třídění dle typu média;
F) úrovňový charakter překladové
jednotky.
A) Třídění dle sémiotického hlediska
Vychází z pojetí jazyka jako znakového systému (srov. např. třídění R. Jakobsona)
- překlad vnitrojazykový (vnitrosystémový) – např. užívání synonymických
konstrukcí v rámci jednoho textu, adaptované (zkrácené, zjednodušené) verze
děl, komentáře, vysvětlivky, překlad do moderního jazyka (vnitroliterární
překlad);
- překlad mezijazykový (mezisystémový) – nejčastější pojetí překladu, nejčastěji
binární vztah: z jazyka A do B (vždy má svoje specifika), do translačního vztahu
rozdílné jazyky téhož sémiotického řádu;
- překlad intersémiotický (každý jazyk patří do jiné sémiotické soustavy (proti
sobě stojí např. přirozený jazyk a umělý logický jazyk, nebo přirozený jazyk a
jazyk hudebního či výtvarného díla apod.)
B) Třídění dle typologické vzdálenosti
- překlad mezi typologicky příbuznými/vzdálenými jazyky (má své výhody a
nevýhody)
- teritoriální hledisko (jazykové rodiny)
- dobové hledisko (překlad synchronní / diachronní)
- překlad z jazyka A do B - nejčastější, každý jazykový pár má svá specifika a
specifika jsou také různá dle směru překladu (z B do A)
C) Třídění dle směru překladu
- překlad z cizího jazyka do mateřského
- překlad z mateřského jazyka do cizího (nikdy (?) v oblasti uměleckého překladu)
- překlad z cizího do cizího
- problematika dvojjazyčnosti (bilingvismu)
D) Třídění dle typů textů (žánrů)
- překlad odborný (vědecký), technický, např. překlad patentů a návodů, oficiálních,
právnických a diplomatických dokumentů; důležitá je co největší obsa­hová přesnost
- překlad publicistický, např. překlad novinových zpráv a komentářů, reportáží,
obchodní korespondence, blogů atd.; důležitá je aktuálnost, informační pohotovost;
prolíná se umělecký a odborný styl
- překlad umělecký (překlad poezie, prózy a dramatu; další dělení na žánry typu
román, novela, povídka…, ještě podrobnější dělení, např. historický román... ->
ovlivňuje překladovou strategii)
Toto dělení je založeno na převaze některé ze tří základních funkcí jazyka v textu: obsah
(přenos informací), forma (výrazové a estetické kvality), výzva, apel (propagandistické
cíle). Ve většině textů se tyto funkce mísí.
E) Třídění dle typu média
- překlad písemný
- překlad ústní (tlumočení simultánní a konsekutivní, kabinové tlumočení)
- překlad titulků
- překlad pro dabing
- překlad scénáře
- překlad textové části vokálního díla
F) Třídění dle úrovňového charakteru překládané
jednotky
- parciální (dílčí) překlady – překlad fonematický/grafematický (užívá se např.
při transkripci), morfematický (kalkování), slovní (v překladových slovnících) a
větný (konverzační příručky, z originálu mechanicky přejímáme syntak­tické
struktury jednotlivých vět)
- překlad komplexní (celotextový)
Jako prakticky nejvýhodnější překladová jednotka bývá postulován odstavec (Píša 1977), příležitostně by to
však mohl být i větší fragment textu, např. úvod, závěr nebo jiná část kapitoly, pásmo dialogu, popisná,
lyrická nebo reflexívní odbočka, ev. celý text.
2.
Druhy překladu
dle míry shody
obsahu/formy s
výchozím textem
Překladatelské strategie
Originál lze považovat za invariantní předlohu, ke které můžeme vytvořit nekonečné
množství variantních překladových řešení.
Odlišnost (variantnost) jednotlivých překladů určitého díla ovlivňují rozma­nité
objektivní i subjektivní faktory, jako např. místo a doba vzniku překla­dového textu,
jeho rozsah, jeho pragmatické zacílení (tj. v prvé řadě snaha zapůsobit na čtenáře)
nebo překladatelův individuální (ev. dobově podmíně­ný) stylový klíč případně
zvolená překladatelská strategie / metodický přístup.
A) Druhy překladu dle strategie nakládání s
národními specifiky
Odlišné strategie nakládání s národními specifiky spočívají především ve způsobu
podání místního koloritu a kulturně historických narážek spojených s danou lokalitou.
Místní kolorit obvykle reprezentuje tzv. nepřeložitelná (bezekvivalentní) vrstva
výrazů, jimiž se vyjadřují etnicky charakteristické civili­zační jevy, hodnotová
kritéria, postojové normy a rozličné formy mezilid­ských kontaktů včetně řečové
komunikace (srov. např. oslovení a běžné konverzační obraty neboli výrazy tzv.
jazykové etikety).
A) Druhy překladu dle strategie nakládání s
národními specifiky (např. BEL)
- překlad exotizovaný (kreolizovaný) – cizí reálie se zachovávají v co nejvyšší možné
míře (např. přejímání reálií transkripcí, zachovávání cizího slovosledu, typografických
prvků ap.; často hodnoceno negativně)
- překlad naturalizovaný – přílišné stírání cizích prvků (používání domáckých podob
VJ, zaměňování reálií za domácí; také hodnoceno negativně)
- překlad komentovaný – v umělecké literatuře není vždy vhodné, ale vysvětlivku lze
umně zakomponovat i do textu, není vždy nutné vytvářet poznámky pod čarou; možná
je také tvorba slovníčků na konci knihy
- překlad kompromisní – v poslední době tendence zachovávat cizí reálie v co nejvyšší
možné míře, nesmí to však být na úkor srozumitelnosti a plynulosti textu
B) Druhy překladu dle doby vzniku a strategie
nakládání s časem
Mezi vznikem originálu a překladu je vždy menší nebo větší časový rozdíl. Proto
rozlišujeme:
- synchronní překlad – soudobý překlad, vytvořený velmi krátce po vzniku
originálu (pozor, slovem synchronní se také někdy ne zcela správě označuje
simultánní tlumočení, viz синхронный перевод)
- diachronní překlad – překlad časově velmi vzdálený
B) Druhy překladu dle doby vzniku a strategie
nakládání s časem
Dle strategie nakládání s časem rozlišujeme:
- archaizovaný (historizující) – snaží se čtenáři překladu přiblížit dobu vzniku v co
nejvyšší míře, někdy i užitím jazykově již zastaralých jazykových prvků, což je však
způsob problematický, neboť se to překladateli většinou nepovede konzistentně a
navíc čtenáři nemusejí textu rozumět (kromě toho původní autor také nepsal dílo
zastaralým jazykem)
- modernizovaný překlad (aktualizovaný) – nabízí současný pohled na popisované
události, užívá moderních jazykových prostředků
Ideálem je přiměřená míra zachování historického, resp. dobového koloritu.
Rozšiřující čtení (nepovinně): Kapitola 39 (Jak se překládají starší literární texty) a 40 (Překlad a
aktualizace) v knize Z. Kufnerové Překládání a čeština
C) Druhy překladu dle zacházení s rozsahem
Adekvátní překlad by měl zachovávat rozsah shodný s originál. Ve speciálních
případech však zadavatel může požadovat text zkrácený nebo prodloužený, je však
potřeba upozornit na významné posuny, především obsahové (nejedná se už o
překlad v pravém slova smyslu).
- redukovaný překlad – komprimovaný, např. konspekt, výtah, teze, osnova,
résumé, anotace; úpravy pro děti, úpravy pro studijní účely
- rozšiřující překlad – např. přepis básní prózou (podstročnik), komentované
překlady starší literatury nebo literatury z kulturně vzdáleného prostředí,
komentované překlady odborných textů
- překlad tendenčně upravený – k tendenčním úpravám a cenzuře dochází v
nesvobodných společnostech
D) Druhy překladu dle požadavků (s ohledem na)
zadavatele/čtenáře
S ohledem na požadavky zadavatele/čtenáře může být překlad
- exotizován či archaizován – požadavek na zachování ducha originálu
- simplifikován (naturalizován, nivelizován) – požadavek na srozumitelnost
- autorský překlad – autor (nejčastěji píšícím některým z tzv. malých jazyků)
svůj překlad sám přeloží do “většího” jazyka, aby mělo jeho dílo větší
čtenářskou obec; časté je to také u autorů exulantů (dílo napíší v jazyce země,
kam emigrovali, ale přeloží jej do své mateřštiny pro své krajany)
E) Druhy překladů dle způsobu práce s originálem,
dle vztahu k metatextům
- překlad polemický (v překladu se odráží osobní vztah překladatele k autorovi)
- podstročnik (doslovný překlad poezie pro pracovní účely, výsledkem není
hotový produkt)
- překlad revidovaný – opravený, upravený
- překlad z druhé ruky – nevhodný (užívá se jen v krajním případě při překladu z
malých jazyků)
- překlad distanční – autor překladu se zde podle možností vyhýbá jakýmkoliv
shodám s překladem konkurenta, a to i v případech, kdy řešení předchůdce je
zjevně lepší nebo jedině možné
- překlad imitující – překladatel vyjadřuje svůj vztah k domácí literární produkci
F) Druhy překladu dle celkové
blízkosti/vzdálenosti k/od originálu
1. volný (вольный, свободный)
2. doslovný (дословный, подстрочник)
3. těsný (буквальный)
4. adekvátní/ekvivalentní (адекватный/эквивалентный)
5. kongeniální
6. komunikativní
1. Volný/adaptační překlad (вольный, свободный п.)
- Překlad, při kterém se překladatel o obsah originálního textu opírá spíše jako o
předlohu, dopouští se změn jak ve formě, tak ve větší či menší míře i v obsahu,
je výrazně zastoupen tvůrčí přístup překladatele.
- Vytvoření překladových paralel na úrovni klíčových informací bez ohledu na
formální a sémantické komponenty výchozího textu (možné jsou úpravy ve
smyslu doplňování, vynechávání či komentování). U uměleckých textů snaha o
volné, často výrazně tvůrčí přetlumočení předlohy.
- Je označován za překlad subjektivní.
- Tohoto typu překladu se hojně užívalo v období romantismu, a to jak při
překladu umělecké literatury (srov. Bürgerova Lenora v překladu Žukovského),
tak i při překladu věcných textů.
1. Volný/adaptační překlad (вольный, свободный п.)
- Míra volnosti může být různá (parafráze, adaptace, převyprávění…).
- K volnému překladu se často uchylují začínající překladatelé, kteří se snaží
předvést svůj um a svou kreativitu.
- Střídání principu věrnosti a volnosti v překladu je základním aspektem, který se
projevuje při hledání nejvhodnější metody a koncepce přetlumočení výchozího
textu napříč celou historií překladatelské činnosti
2. Doslovný/věrný překlad, дословный п., подстрочник
- Při doslovném překladu se cílový text po formální stránce velmi podobá textu
výchozímu.
- Užívá se jen ve speciálních případech a je popisován jako výsledek filologické
činnosti jazykového znalce. Slouží jako podklad pro další, zpravidla umělecké
ztvárnění (metoda používaná zejm. při překládání básnických textů, zvláště z
exotických jazyků).
- Někdy se mu říká objektivní typ překladu.
3. Doslovný/těsný překlad (буквальный п.)
- Snaží se velmi těsně zachovat smysl i formu, usiluje o mechanickou („otrockou“)
reprodukci originálu.
- Prvek kreativity je v překladatelově aktivitě zastoupen minimálně nebo zcela
chybí.
- Překlad je spoutaný s originálem, ulpívá na jednotlivostech, neohlíží se na
rozdílnosti ve struktuře výchozího a cílového jazyka.
- V historii se užíval především při překladu sakrálních textů (Bible).
- Dnes se prakticky nevyužívá a je hodnocen spíše negativně, neboť jde o lineární,
mechanickou reprodukci jednotlivých formálních a/nebo sémantických
komponentů překládaného textu bez ohledu na jejich obrazný systém, na jejich
stylistickou hodnotu.
4. Adekvátní/ekvivalentní překlad (адекватный
п.)- Překladatel se snaží skloubit respekt k originálu se současným ohledem na
nového čtenáře-adresáta a prostředí, ve kterém bude překlad fungovat.
- Překlad se drží objektivních dominantních prvků a kvalit výchozího díla,
respektuje jeho identitu, zprostředkovává ji však s ohledem na dobové a
společenské perspektivy, očima současného vnímatele (originál stárne, překlad
zastarává).
- Zároveň se v maximálně možné míře snaží zachovat jednotu formy a obsahu
originálu pomocí prostředků cílového jazyka.
- Ruská translatologie někdy používá termín полноценный перевод nebo
реалистический перевод.
4. Adekvátní/ekvivalentní překlad (адекватный
п.)- Současná kritika tento typ překladu považuje za nejlepší možný přístup k
překladu (ideálem v překladu je držet se výchozího autora či textu a potlačit
sebe).
- Složka reprodukční i tvůrčí v překladatelově aktivitě by měla být v takovém
poměru, jenž zaručí nezkreslené přenesení hodnot původního literárního díla do
nového komunikačního kontextu.
- Mělo by se jednat o proces tvůrčí reprodukce.
5. Kongeniální překlad (конгениальный)
Překladatel splnil svůj úkol nejen ve smyslu požadované adekvátnosti, ale zároveň s
uplatněním tvůrčí invence srovnatel­né s talentem autora originálu.
6. Komunikativní překlad
Termín britského překladatele a teoretika P. Newmarka vyjadřuje to, že přeložené
dílo se přibližuje požadavkům, zvyklostem a jazykovému vkusu současného čtenáře.
O komunikativním překladu se obvykle mluví při překladu beletrie, tento typ
překladu se drží pravidla, že je možné některé stylisticky zatížené jazykové prvky
nivelizovat či naopak expresivizovat podle toho, jaký je úzus v cílovém jazyce a
cílovém kulturním prostředí (v extrému zde může jít o velice volný překlad a
převyprávění; obvykle se však jedná o posuny pouze v jednotlivostech).
Nemusí jít nutně jen o jazykové prvky, toto přizpůsobení se může týkat i reálií,
typografických a interpunkčních pravidel.
Překladovost
Vymezení pojmu
- překladovost úzce souvisí s volným a věrným překladem
- podle míry překladovosti čtenář buď pozná, že čte přeložený text (exotizace,
zachování koloritu) nebo si myslí, že čte text původně vytvořený v jeho
jazyce/kultuře (naturalizace)
- překladovost se promítá ve stylu textu (historizace x modernizace, naturalizace
x exotizace)
Teorie o
(ne)přeložitelnosti
Zdroje
Více o problematice (ne)přeložitelnosti najdete např. v knihách
● Непереводимое в переводе bulharských translatologů Vlachova a Florina
● Překladatelské miniatury (Milan Hrdlička)
● v současném Rusku se přeložitelnosti věnuje ruská translatologická škola kolem
A. D. Švejcera
(nepovinná literatura)
Teorie o nepřeložitelnosti
- jedna ze základních a primárních otázek translatologie (otázku zda je překlad
vůbec možný si kladly už první teoretické stati a knihy)
- je stále aktuální
- dva tábory: teze o absolutní nepřeložitelnosti (překlad není možný) x teze o
absolutní přeložitelnosti (všechno je možné nějak přeložit)
DŮVODY NEPŘELOŽITELNOSTI
1. Typologické rozdíly mezi jazyky, mystické chápání jazyka
jako nositele a výrazu ducha národa (příslušníkům jiného
národa jsou jazyk a jeho myšlenky nesdělitelné)
- A. A. Potebňa (Мысль и язык) k sobě přiřazuje jednotlivá slova originálu a
překladu a z neexistence shodných asociací a významů izolovaných slov
vyvozuje nemožnost překladu („Jestliže se slovo jednoho jazyka nekryje se slovy
druhého, mohou se tím méně překrývat kombinace slov, obrazy, dojmy…“)
- W. Winter: Čím důkladněji se odchyluje jeden jazyk od druhého, tím méně se
při převodu dá z předlohy zachránit.“
- W. von Humboldt: ztotožňoval strukturu jazyka se strukturou myšlení daného
národa > nesouměřitelnost světů a způsobů jeho nazírání u jednotlivých národů
- G. W. Leibnitz: jazyk myšlenku nejen zprostředkovává, ale také podmiňuje
(člověk vnímá takovým způsobem, jakým mu to daný jazyk umožňuje)
- k tomuto chápání jazyka se o sto let později připojují i
- B. L. Whorf: zvláštnosti jazykové stavby mají důsledky pro chápání
skutečnosti a pro tvorbu kulturních hodnot
- E. Sapir: „Neexistují dva jazyky, které by si byly natolik podobné,
abychom je mohli považovat za obraz té stejné společenské skutečnosti.
Světy, ve kterých žijí různá společenství, jsou samostatnými světy, není to
jen jediný svět opatřený různými jmenovkami.“
Kritici
- objektivní realita existuje nezávisle na našem subjektu (vědomí)
- postupy vnímání a myšlení odrážející tuto objektivní realitu jsou celému lidstvu
společné, a tudíž i sdělitelné
- teze o typologické rovnocennosti jazyků
- Vl. Skalička: „jazyky jsou řešením téhož problému různými prostředky“
- J. Šabršula: „Jazyky řeší komunikativní potřeby různými způsoby, některé mají bohatou
morfologii, jiné mají morfologii chudší, ale jejich sdělovací funkce ani funkce jiné tím netrpí: to,
co v jednom jazyce je vyjádřeno morfologicky, může být jindy vyjádřeno syntakticky, např.
slovosledem … nebo lexikálně nebo i suprasegmentálními prostředky nebo, a to nejčastěji,
dialektickým spolupůsobením prostředků různého řádu.“
- O. Kade: „Vyjdeme-li z myšlenky, že cokoli může být vyjádřeno v jakémkoli jazyce, můžeme z
toho vyvodit, že v podstatě cokoliv může být přeloženo z jednoho jazyka do druhého.“
Kompromis
- přeložitelnost a její míra samozřejmě záleží na stupni rozvoje daného jazyka,
míře kulturní připravenosti, propracovaností terminologie apod.
- stupeň přeložitelnosti (zvlášť u uměleckého textu) také záleží na tom, jak
důležitá je pro výsledný účinek textu jeho formální stránka > čím je formální
závislost větší a rozdílnost jazyků zřetelnější, tím obtížnější je role překladatele
- funkční a komunikační přístup k prostředkům výchozího a cílového jazyka
vytváří reálné předpoklady pro překonání systémových rozdílů mezi jazyky, a
tudíž pro přetlumočení předlohy
2. Estetické hledisko
Další překážkou je estetické hledisko: akt umělecké tvorby je neopakovatelný,
rozumově nevyložitelný, a proto se vymyká racionální a tvůrčí rekonstrukci.
Anton Popovič k tomu ale poznamenává, že umělecké dílo není jedinečným aktem
tvůrce, protože jeho realizace a konkretizace se účastnilo větší množství činitelů,
stojících mimo autora. Problém překladovosti a přeložitelnosti řeší tato estetika na
bázi materiální povahy znaku a jeho přetvoření jiným znakem. Otázka přetváření
znaků je otázkou nevyhnutelných posunů a jejich hranic.
3. Role odlišného komunikačního kontextu, reálií
- V tomto ohledu v překladu opravdu někdy dochází ke ztrátám a posunům, které
jsou nevyhnutelné (geografické a kulturní rozdíly).
- Většinu rozdílů však často lze překonat nejrůznějšími metodami (poznámky pod
čarou, rozšíření informačního základu a podobně), takže z toho nelze vyvodit, že
by překlad jako takový nebyl možný.
4. Náboženské a nacionalistické důvody
- Zvláště v minulosti byly teze o nepřeložitelnosti podporovány i pomocí
argumentů náboženských a nacionalistických (např. zákaz překládat náboženské
texty).
- Obvykle spojeno s politikou či podporovaným náboženstívm (překlady Písma
byly považovány za projevy kacířství).
- Důvody nacionalistické byly vyvolány teoriemi o nacionální nadřazenosti
vykořisťovatelských národů.
Shrnutí
Teze o nepřeložitelnosti již byla pravděpodobně překonána, přesto však je nutné
přiznat, že ve smyslu věrného reprodukování všech formálních či obsahových rysů
předlohy někdy není možné zajistit stoprocentní výsledek.
V zájmu dosažení adekvátního překladu je překladatel nucen někdy částečně
obětovat jeho věcnou přesnost, modifikovat umělecké postupy a především zapojit
svou erudici, talent, zkušenosti a reprodukčně-tvůrčí schopnosti.
Problematika
ekvivalence a
adekvátnosti
Vymezení a historie řešení problému
- překladatelská ekvivalence se chápe jakožto určitá relace mezi výchozím a
cílovým textem
- ekvivalent se chápe jako určitý prostředek nebo soubor prostředků pro dosažení
ekvivalence nebo jejího vyjádření
- problém ekvivalence a ekvivalentnosti se řeší cca od 60. let a názory na to, co je
to ekvivalence a jaká by měla být, se stále vyvíjejí
- na počátku šlo o opozici originálního výrazu a jeho slovníkového ekvivalentu
(chápáno pro různě rozsáhlé úseky textů, viz jednotky překladu)
- ani terminologie není ustálená, mnozí autoři se snaží tomuto pojmu vyhnout a
nahrazují jej např. pojmem adekvátnost, analogie (Ja. I. Recker), případně
variantní korespondence (L. S. Barchudarov)
Ekvivalent vs. invariant
- Oba pojmy spolu úzce souvisí.
- Invariantem se v teorii překladu nazývá to, co musí ve výsledku procesu překladu
zůstat nezměněno, tzn. základní, klíčová informace určená pro převod z VJ do CJ.
- Ekvivalentní vztahy jsou závislé na zvoleném invariantu (co může vystupovat v roli
invariantu?).
- Invariantem se někdy rozumí komunikační hodnota textu (G. Jäger), někdy je to
smysl díla (I. I. Revzin, V. Ju. Rozental), jindy zase smyslový obsah díla (A. V.
Fjodorov), nebo funkce prostředků (V. A. Ljudskanov) či dokonce forma.
- Někteří autoři popisují invariant situační a sémantický (A. D. Švejcer), A. Popovič
mluví o ekvivalentu funkčním, který znamená oprávněnou možnost existence více
adekvátních překladatelských řešení.
- B. Ilek a D. Ďurišin prohlašují za invariant pouze originál, překlady jsou pak
variantními řešeními.
Co je cílem ekvivalence?
- dosažení shody
- různí autoři cílí na dosažení shody na různé úrovni a u různých překladových
jednotek (dosáhnout shody na všech úrovních není možné)
- shody je dosahována na úrovni obsahu, formy, komunikačního efektu, smyslu…
Ekvivalence v pojetí různých translatologů
E. A. Nida
- ekvivalence formální (orientace na výchozí jazyk, co možná nejpřesnější
přetlumočení obsahových i formálních rysů předlohy)
- ekvivalence dynamická (princip stejného komunikačního efektu originálu a
efektu na čtenáře)
J. Catford
- formální ekvivalenci užívá pro porovnání gramatických prostředků
výchozího a cílového jazyka
L. S. Barchudarov
- ekvivalence sémantická (vztah sémantického obsahu/významu obou textů)
Ja. I. Recker
- ekvivalence stylistická (zprostředkování obsahu originálu se současným
zachováním stylistických a expresivních zvláštností)
A. Neubert, A. D. Švejcer
- ekvivalence pragmatická (shoda účinku obou textů na čtenáře)
G. Jäger
- komunikační ekvivalence (vztah shody komunikační hodnoty textu, která je při
translaci invariantem)
H. Salevská
- ekvivalence lingvistická a komunikativní
A. Ljudskanov
- funkční ekvivalence (funkční – ideově-smyslová, estetická a emocionální –
shoda jazykových prostředků originálu a překladu umožňující předání
invariantní informace)
N. V. Komissarov
- teorie úrovní ekvivalence (vztahy ekvivalence nastávají mezi analogiclkými
úrovněmi předlohy a její překladatelské konkretizace, a to na různých úrovních:
znaku, výpovědi, sdělení, popisu situace, a cíle komunikace; pro ekvivalentnost
překladu je rozhodující ekvivalence na úrovni cíle komunikace)
M. Hrdlička
- ekvivalence formálně-grafická (funkční využití typografických prostředků,
prostorové strukturace textu a grafických značek)
- ekvivalence fonetická
Ekvivalence jako problém
1) Je vůbec možné požadované shody/ekvivalence nebo alespoň maximální možné
míry podobnosti dosáhnout? A je to vůbec to, co po překladu požadujeme?
2) Jaké jsou důsledky snahy o dosažení maximální možné míry shody? Jaké mají
vliv na povahu a charakter cílového textu?
AD 1) – je možné shody dosáhnout?
- viz teorie nepřeložitelnosti
- problém souvisí s odlišnostmi výchozího a cílového komunikačního kontextu,
jinou vyspělostí jazyka, čtenářů, odlišnost norem a jazykových, literárních a
kulturních konvencí
- na úrovni langue a parole by se proto podle kritiků nemělo o ekvivalenci vůbec
uvažovat
- koncept ekvivalence výrazně kritizuje K. Horálek (Příspěvky k teorii překladu,
1966, s. 11): „Požadavek, aby přeložené dílo mluvilo k nové čtenářské obci
stejným způsobem jako originál k čtenářské obci, ke které se obracel autor, je
nejen neřešitelný, ale i nesprávný.“ Horálek navíc říká, že funkčně ekvivalentní
jsou jazyky, nikoli však přeložené texty ve vztahu k originálu.
Řešení – adekvátní překlad
- regulérní shody (ekvivalence) není možné dosáhnout (a není možné se o to ani
snažit) > správnější požadavek je tedy adekvátní překlad (někteří autoři jej
označují také jako plnohodnotný překlad /A. V. Fjodorov/, realistický překlad
/J. Levý/, ekvivalentní překlad /L. S. Barchudarov/)
- adekvátní překlad je chápán jako optimální aproximace originálu
- adekvátnost překladu je „relace něčeho k něčemu“, a to:
- adekvátnost vůči předloze (způsobu realizace autorova záměru),
- nebo adekvátnost přeloženého díla (cílového textu) potřebám, konvencím, úrovni přijímacího
komunikačního kontextu i kvalitám a vyspělosti nového čtenáře-adresáta, jeho očekávání, jeho
objednávce
- aby bylo dosaženo adekvátní překladatelské konkretizace předlohy, je potřeba
užitím nejrůznějších kompromisů vyhovět oběma požadavkům (překladatel =
smiřovatel)
Adekvátní překlad a kritika funkčního přístupu
- z hlediska adekvátnosti je funkční ekvivalence nevyhovující, překonaný přístup
- překladateli musí jít nejen o originál, ale také o kulturní poslání překladu v
novém prostředí
- funkční ekvivalenci je možné uplatnit pouze na dílčí úseky textu vytrženého z
kontextu
- v globálním měřítku je funkční ekvivalence nevhodná zvláště pro texty umělecké
a z velké části i na texty publicistické
- uplatněné funkční ekvivalence by mohlo vést k nepřijatelným změnám v cílovém
textu
- mezi VT a CT by měl nastat vztah překladové (komplexní) ekvivalence
AD 2) Ekvivalence a její vliv na cílový text
- přílišná snaha o ekvivalenci na některé z výše popsaných úrovní může způsobit,
že výsledkem překladového procesu bude příliš doslovný nebo příliš volný
překlad
Ekvivalence
Text překladu musí být ekvivalentní textu originálu, cílem každého překladatele
by mělo být vytvoření tzv. funkčně ekvivalentního překladu. Nezbytnou
podmínkou pro to je zachování tzv. invariantu překladu.
Funkční ekvivalenty jsou rovnocenné paralelní jednotky se stejnou platností
ve výchozím i cílovém jazyce.