Císařská diplo atika ve středověku II
Vývoj královské resp. ísařské ka eláře I. Od Merovej ů až po ko e i terreg a ko e .
století až . Edi e královský h a ísařský h listi do roku .
Vývoj královské resp. ísařské ka eláře I. Od Merovej ů až po ko e i terreg a ko e 5.
století až .
KANCELÁŘ ZA MEROVEJCŮ
O ka eláři Merovej ů oho eví e.
V její čele stálo vžd ěkolik refere dářů referendarii), ejvýše postave ý l refere dář s
královskou pečetí – pečet í prste e . Tito refere dáři li lai i z řad vzděla ý h Galoří a ů, ted
ikoliv du hove stvo, čí ž ještě ka elář Merovej ů stála pev ě v a ti ké tradi i.
Dále v ka eláři půso ili otáři a písaři notarii a scriptores), ovše ti ejsou v listinách dolože i;
neznáme tedy jejich jména a vzhledem k epatr é u počtu do hova ý h listi e ůže e
odhadnout a i jeji h počet.
KANCELÁŘ OD KARLOVCŮ AŽ PO LOTHARA ZE SUPPLINBURGU
Již za fra ský h ajordo ů a posléze za prvních králů z rodu Karlov ů se ka elář vel i výraz ě
odlišila od ka eláře Merovej ů: z rukou vzděla ý h laiků ji postup ě z ela převzali du hov í.
Mo opol í postave í pak du hove stvu zůstalo do . století.
V pra i se tato z ě a odrazila předevší v to , že ka elář la již od Pipi a Krátkého v úzké
vztahu s dvorskou kaplí – tedy korporací duchovních a královské dvoře. Ka elář s kaplí pomalu
splynula, ož lo ve Vý hodofra ské říši dovrše o za vlád Ludvíka Ně e. Ka elář se pak od kaple
ter i ologi k i fakti k z ovu oddělila až v . století, a iž to z a e alo ko e do i a e
duchovenstva.
Další velkou z ě ou oproti erovejské u o do í lo opuště í kolektiv ího vede í ka eláře.
Zatí o erovejskou ka elář vedlo ěkolik refere dářů, za Karlov ů la kolektiv í odpověd ost
nahrazena individuální a prosadil se monokratický model jed oho for ál ího představe ého
ka eláře/kaple, dispo ují ího obvykle jed í zástup e , je ž se postup ě stal faktickou hlavou
kan eláře. Te to s sté v držel po elé o do í, i kd ž se eustále ě ila titulatura o ou hlav í h
protago istů, stej ě jako ižší h ka elistů. Pouze j é a tě hto dvou představitelů se o jevovala
v tzv. rekog ič í for uli, kde rozlišuje e uďto tzv. pří é rekognoskování (rekognoskuje vrchní
představitel ka eláře), e o epří é rekog osková í (rekognoskuje jeho zástupce, avšak a jeho
ístě . Postupe do v rekog ič í for uli převáž ě v stupoval je fakti ký představe ý ka eláře.
Titulatura vrchních představitelů ka eláře la za Karlov ů vel i rozkolísa á. Za Ludvíka
Po ož ého l for ál í představitel ka eláře roku 820 oz ačová jako summus sacri palatii
cancellarius, již roku ale sacri palatii archinotarius, resp. 839 summus sacri palatii notarius. Za
Ludvíka Ně e, kdy ka elář definitivně splynula s dvorskou kaplí, se for ál í představe ý ka eláře
a dvorské kaple oz ačoval jako archicapellanus. Roku 854 se arcikaplanem stal opat Grimaldus ze St.
Gallen; roku ohučský ar i iskup Liutbert, čí ž poprvé došlo ke spojení této hodnosti a s ní
spojeného for ál ího vede í ka eláře s ohučským arcibiskupstvím. Na přelo u . a . století se
arcikaplany ve Vý hodofra ské říši a pře hod ou do u stali sal urští ar i iskupové, ale již se
úřad ar ikapla a vrátil do rukou ohučského ar i iskupa. V prvních desetiletích saské dynastie sice
hodnost arcikaplana fluktuovala mezi arcibiskupy v Mohuči, Kolí ě a případ ě i Trevíru, i é ě již
za Oty I., v ro e , se defi itiv ě prosadila Mohuč.
Nedlouho předtí ovše došlo k v tvoře í samostatné ka eláře pro Itálii. Zřídil ji Ota II. v roce 962,
tedy záhy po ovládnutí Italského království. V čele sta ul biskup z Modeny jako ar ika léř pro Itálii,
po ě ž ásledovali biskupové z Parmy, Pavie a Co a. Po dočas é převzetí italské ka eláře
arcikaplanem, ohučský ar i iskupe Willigise , v letech 1002–1011 byla hodnost italského
ar ika léře znovu obnovena, ale zastávali ji již ě ečtí iskupové; od roku 1031 trvale arcibiskup
kolínský. (Pouze v prv í třeti ě . století došlo pře hod ě ke krátkodo ý z ě á a postu
ar ika léře pro Itálii, kd se tato hod ost pře hod ě dostala do rukou ohučského ar i iskupa,
tride tského iskupa, agde urského ar i iskupa a řeze ského iskupa, a se vžd z ovu vrátila do
rukou kolínského metropolity, v jehož rukou ako e setrvala do roku .)
Ka elář pro Burgu dsko vz ikla roku 1043, ted edlouho po připoje í Burgu dska k Říši, a její
formální hlavou byl ustanoven arcibiskup v Besançonu jako ar ika léř pro Burgu dsko. Tato
ka elář ovše v příští h sto lete h je živořila a hod ost ar ika léře la také dlouhodo ě
eo saze a. Kd ž došlo po polovi ě . století k o ově urgu dské ka eláře Friedri he
Bar arossou, stal se ka léře arcibiskup ve Vienne; ve 14. století pak arcibiskup trevírský).
Ka eláře pro Itálii resp. pro Burgu dsko e l perso ál ě propoje s dvorskou kaplí, proto v jejich
čele logi k estáli ar ikapla i, ale ar ika léři. Vzniklá terminologická nejednotnost vedla nakonec
k to u, že v roce 1044 došlo k personálnímu rozděle í vr h ího představitele ka eláře a dvorské
kaple, přiče ž ohučský ar i iskup se stal vr h í představe ý ka eláře, a tedy ar ika léře
pro Ně e ko – archicancellarius per Germaniam. Od této hvíle lo vr h í vede í tří ka eláří
v rukou tří ar ika léřů: per Germaniam, per Italiam a per Burgundiam (= též per Galliam či per
regnum Arelatense).
Skuteč ost, ve které ka eláři la listi a v dá a a který ar ika léř byl pří o či epří o) jmenován
v rekog ič í for uli, zpočátku vyplývala z místa původu příje e listi apř. pro příje e z Itálie
byla kompetentní italská ka elář a v rekog ič í for uli se o jevuje j é o ar ika léře pro Itálii .
Běhe 1. polovi . století došlo ovše ke z ě ě této pra e, a si e ve s slu, že rozhodovalo
ísto po tu pa ov íka apř. pro listi u v da ou v Itálii la ko pete t í italská ka elář, i kd ž
la listi a v dá a pro příje e v Ně e ku či v Burgundsku).
Vedle formálního představe ého každé kan eláře zpravidla stál ještě jeho zástupce, který se stal
faktickou hlavou ka eláře. Te se po počáteč í ko pete č í a ter i ologi ké ev hra ě osti ve
Vý hodofra ské říši oz ačoval od roku 868 převáž ě jako ka léř – cancellarius. (Uvedeného roku se
jako ka léř začal titulovat dosavad í otář ka eláře Ludvíka Ně e Hebarhardus, který však už
ěkolik let předtí dosáhl postave í fakti kého šéfa ka eláře. Jeho reformu listinného písma –
zavedení diplomatické minuskuly – jsme zmínili v rámci výkladu o expedovaných písemnostech.)
Po roce 868 lze již zdá livě rekonstruovat soustav ou řadu ka léřů, na druhou stranu se však zdá, že
tato hodnost v ěkterý h lete h e la o saze a, a e o se dočas ě z ě ila v čest ý titul pak ted
kancelář fakti k evedl a i ar ikapla , a i ka léř, ale zřej ě ěkterý z otářů . Z východofranských
ka léřů po He arhardovi si uveď e alespoň jed oho: za vlád krále Ar ulfa se roku ka léře
stal nitranský biskup Wiching, který v minulých letech plnil roli diplomatického zástupce
vý hodofra ský h pa ov íků a Svatoplukově Velké Moravě a jako takový se zřej ě „zasloužil“ o
likvida i slova ské liturgie a v h á í slova ský h k ěží po s rti ar i iskupa Metoděje.
K ustále í hod osti ka léře jako fakti kého šéfa ka eláře došlo ve Vý hodofra ské říši až za vlád
d astie Oto ů, kd v letech 940– jako ka léř Ot I. půso il jeho ratr Bru , který se roku
stal kolínským arcibiskupem a arcikaplanem. V úřadu ka léře jej ahradil další čle vlád ou ího rodu
Liutolf, který pak půso il v této hod osti let a důsled ě rekog oskoval královské/ ísařské diplo
v zastoupe í ar ikapla a. Od této do ůže e ko statovat definitivní ustálení ka léřského úřadu,
přiče ž ka léři e li je fakti ký i šéf ka eláře, ale také před í i diplo at a často hlav í i
spolutvůr i královské/ ísařské politik . Z dlouhé řad j e si uveď e alespoň Pře slov e a
pražského iskupa Jaro íra Ge harda, který se roku stal ka léře sálského ísaře Ji dři ha IV.
Vz ik ka eláří pro Itálii a Burgundsko vedl k to u, že v čele tě hto ka eláří vedle jeji h for ál ího
představe ého – přísluš ého ar ika léře – stál také sa ostat ý ka léř. Tak to u lo až do
počátku . století, i kd ž v řadá h italský h a zejména urgu dský h ka léřů jsou ezery a o čas
docházelo k personálnímu splynutí úřadu ka léře pro Itálii a Ně e ko. V závěru vlád posledního
sálského ísaře Ji dři ha V. se a ěkolik let spojil vše h tři ka eláře, a přestože zůstali nadále
za hová i tři ar ika léři pro jed otlivá království Svaté říše ří ské, v čele spoje é ka eláře stál jen
jeden dvorský ka léř, který reál ě zodpovídal za v dává í veškerý h ísařský h listi . Za slabé vlády
Lothara III. ze Supplinburgu pak došlo k výji eč é situa i, že fakti kou vládu ve spojené ka eláři
dočas ě v ko ával pří o ar ika léř pro Ně e ko – ohučský ar i iskup, které u Lothar vděčil za
svou královskou volbu. Po oku tohoto ar ika léře si e půso il jeho zástup e Ekkehard, který se
doko e ěkd oz ačoval jako cancellarius, větši ou však užíval titul su a ellarius, ož v jadřuje,
že ka elář fakticky nevedl.
Pokud jde o ižší ka elářský perso ál, otáře a písaře, tak zde vládla naprostá terminologická
rozkolísa ost. Na rozdíl od papežské ka eláře la ísařská ka elář esrov atel ě e ší, ož
jed ak odpovídá e ší u počtu e pedova ý h listi , jed ak také rozšíře é u úzu příje e ký h
vyhotovení v 10.–12. století.
KANCELÁŘ OD ŠTAUFŮ AŽ DO INTERREGNA
Pokud jde o formální vede í ka eláře, tak se v této do ě oho ez ě ilo. Zůstal za hová s sté
tří ar ika léřů, přiče ž ar ika léře pro Ně e ko byl nadále ohučský ar i iskup, ar ika léře
pro Itálii kolínský arcibiskup a pouze v hod osti ar ika léře pro Burgundsko došlo ke z ě ě, kd ž za
Friedricha I. Barbarossy, v roce 1157, arcibiskupa v Besanço u v střídal viennský arcibiskup.
Pokud jde o reál é vede í spoje é ka eláře, la po ástupu Štaufů o ove a hod ost jediného
ka léře pro vše h tři o lasti říše Regnum Theutonicum, Regnum Italiae a Regnum Burgundiae),
který používal titul dvorský ka léř cancellarius aulae, cancellarius curiae regiae). Mohučský
ar i iskup se čas od času pokoušel získat ad o saze í hod osti ka léře a tí i ad ka eláří
reálný vliv, jak tomu bylo za vlády Lothara III., ale Štaufů se dařilo tě to s ahá úspěš ě čelit.
Ka léř l opět často hlav í oporou pa ov íka a spolutvůr e jeho politik . To v pl é íře platí
apř. o ka léři Friedri ha I. Bar aross Rai aldovi z Dasselu, který se po tříleté půso e í
v hodnosti dvorského kancléře (1156–1159) stal ar i iskupe kolí ský a ar ika léře pro Itálii,
ož vedlo k dočas é u apl ě í hod osti italského ar ika léře reál ý o sahe : Rai ald l
hlavním architektem italské a kuriální politiky Friedricha Barbarossy a před í ideologem císařova
universalismu. Výz a ý i opora i Bar arossov vlád však li i další ka léři Christia –
1165) a Philipp z Hei s ergu , který se také stal kolí ský ar i iskupe a ar ika léře pro
Itálii, a sklo ku Bar arossov vlád však upadl do vleklého sporu s ísaře . Závaž é ko flikt ezi
pa ov ík a jeji h ka léři se stal ěž ou pra í v do ě sporů o trů ezi Filipe Švá ský a Otou
IV. Bru švi ký resp. ezi Otou a Friedri he II. Si ilský viz předevší sesaze í dvou ka léřů
Filipe Švá ský ; pře hod ka léře Ot IV. Ko ráda z Scharfenbergu do tábora Friedricha II. v roce
1212; sesazení ka léře Sifrida Řeze ského Friedri he II. .
Výraz é zapoje í ka léřů do diplo a ie a politik ělo za ásledek, že se reálnému vedení
ka eláře stále častěji vě ovali spíše zástup i dvorského ka léře. Za vlád Štaufů se v této
souvislosti setkáváme s hodností proto otáře, zatí o ve Fra ii e o a Si ílii se již ve . století
podo ý úřed ík oz ačuje jako vi eka léř v říšské ka eláři došlo k uplat ě í termínu vi eka léř
až v pozd í středověku, poté o došlo k roz ože í počtu proto otářů a stalo se z i h spíše
kolegium před ích otářů). Dále v ka eláři půso ili otáři a písaři, kd prv í zřej ě převáž ě
stylizovali listiny a psali koncepty, druzí psali převáž ě čistopis listi .
Zvlášt ostí štaufského o do í la od ko e . do polovi . století (1194–1254 s přesahe až do
roku 1266) existence sa ostat é si ilské ka eláře, protože Štaufové v oso ě ísaře Ji dři ha VI.
získali Sicilské království – Regnum Siciliae. Přestože o to Štaufové opakova ě usilovali, nestalo se
Si ilské království součástí Svaté říše ří ské, proti če už se zásad ě stavěli papežové, e oť Si ílie
byla jedním z papežský h le í h království. Jeho připoje í ke Svaté říši ří ské navíc došlo
k sevře í papežského státu říší ze severu i z jihu. Proto existovala pouze faktická perso ál í u ie Říše
a Si ílie s přestávkou za krále Filipa Švá ského a jeho vzdorokrále a posléze ísaře Ot IV.
Bru švi kého) a této skuteč osti pl ě odpovídala existence zcela sa ostat é si ilské ka eláře,
stojí í vedle ka eláře říšské. Tato ka elář po hopitel ě navazovala na sicilské diplomatické tradice;
proto mají písemnosti štaufský h ísařů expedované sicilskou kanceláří částeč ě odliš ou podo u.
Kd ž se ladý král Friedri h II. Si ilský stal roku papežský protika didáte ísaře Ot IV.
Bru švi kého a astoupil vládu v říši, od ě il jed oho ze svý h spoje ů – českého krále Pře sla
Otakara II. – slav ý i dvě a diplo pod zlatou ulou. Přestože je v dával z o i ří ského krále,
ěl zatí k dispozi i je svou si ilskou královskou pečeť a si ilskou ka elář; proto o ě listiny nesou
z ak si ilský h královský h píse ostí a proto tak tu výz a ější z nich v české historiografii
tradič ě oz ačuje e jako Zlatá ula si ilská.
Pokud jde o příje e ká v hotove í, tak v prů ěhu tohoto o do í klesal jeji h počet: za prvních
Štaufů či ila ještě asi % listi é produk e ří ský h ísařů, po i terreg u již příje e ká v hotove í
e la užívá a.
Edi e královský h a ísařský h listi až do i terreg a
Nejvýz a ější edič í pod ik :
Pokud po i e e růz é arok í a osví e ské edi e, lze za počátek oder ího kriti kého v dává í
ísařský h a královský h listi považovat rok , kd la Heinrichem Friedrichem Karlem svob.
pánem von Stein založe a Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, její ž úkole lo
předevší vydávat edič í řadu Monumenta Germaniae Historica (MGH). V této řadě ěl ýt
zpřístup ě pra e ke starší ději á nedávno zaniklé Svaté říše ří ské: jednak kroniky, jednak
listiny – předevší právě královské a ísařské. Zatí o kro iká la v hraze a řada MGH
Scriptores, ěl ísařské listi v házet v řadě MGH Diplomata. Než však ohl ýt listi
v dává , lo ut o provést rozsáhlý příprav ý výzku v archivech.
Tohoto výzkumu se rozhodl ve spolupráci s MGH uj out Stei ův přítel a spolupra ov ík, posléze
sekretář druhého prezide ta Georga Hei ri ha Pertze, fra kfurtský ěstský k ihov ík a ar hivář
Johann Friedrich Böhmer. Te si předsevzal, že jako příprav ou prá i pro za ýšle ou řadu MGH
Diplo ata zpra uje katalog středověký h ísařský h listi , při ášejí í nejen jejich soupis, ale také
struč ý o sah. S pra e i Böh er započal roku , ož se e z ela přes ě považuje za rok zrodu
edič ího pod iku Regesta Imperii.
Prv í svazek Böh er předložil již roku , kd v dal Regesta chronologico-diplomatica regum
atque imperatorum Romanorum 911–1313; o dva rok později ásledovala Regesta chronologicodiplomatica
Karolorum. Die Urkunden sämmtlicher Karolinger in kurzen Auszügen. Vši ěte si, že
Böh er zatí epoužil pozdější ázev jeho pod iku – Regesta Imperii. Už v úvodu prv í edi e však
apsal, že u jde vlast ě o reko struk i d es edo hova ý h svazků register říšské ka eláře – tzv.
Registrum Imperii. Tato idea se u zalí ila atolik, že třetí svazek své edi e azval Regesta imperii
inde ab anno MCCCXIIII[sic!] usque ad annum MCCXLVII: Die Urkunden Kaiser Ludwigs des Bayern,
König Friedrichs des Schönen und König Johannes von Böhmen (Frankfurt 1839). Stejný název Regesta
Imperii pak Böh er užil i pro další svazk , v i hž se vrátil k listi á před roke a z ovu vydal
nejprve období 1246–1313 (Regesta imperii inde ab anno MCCXLVI usque ad annum MCCCXIII: Die
Regesten des Kaiserreiches unter Heinrich Raspe, Wilhelm, Richard, Rudolf, Adolf, Albrecht und
Heinrich VII: 1246–1313. Stuttgart , a pak do u ladší h Štaufů –1246 (Regesta imperii
inde ab anno 1198 usque ad annum 1254. Stuttgart 1849).
Böh er svý i ěkolika svazk , z i hž teprve třetí azval Regesta I perii, položil základ to uto
edič í u pod iku, který dod es v produkoval již přes svazků, o sahují í h a . regestů.
Přestože se původ ě ělo jed at o příprav ou prá i pro edi i MGH Diplo ata, stala se Regesta
I perii z ela sa ostat ý a respektova ý pod ike , představují í alter ativu
k diplo atářové u v dá í ísařský h listi v rámci MGH Diplomata.
Již za svého života ěl Böh er řadu spolupra ov íků předevší v Rakouské ísařství. Prv í z nich
byl v Olo ou i aroze ý historik a ar hivář vídeňského Haus-, Hof- und Staatsarchivu Joseph Chmel
(1798–1858), který vydal regesta listin krále Rupre hta Fal kého a ísaře Friedricha III. Po smrti
Böh era v dává í Regest I perii z ela přešlo do Rakouska, ejprve a u iverzitu v Innsbrucku, a od
roku a Císařskou akade ii věd do Víd ě. Zde byla roku 1939 založe a sa ostat é Ko ise pro
nové zpracování Regest Imperii, která existuje dodnes jako Pracovní skupina Regesta Imperii.
V Ně e ku půso ili je ojedi ělí editoři, spolupra ují í s rakouský ústředí Regest I perii. Od
roku však e istuje také Ně e ká ko ise pro zpra ová í Regest I perii, která je d es větší ež
rakouská pracovní skupina a provozuje také internetový portál http://www.regesta-imperii.de.
Ta si ůžete udělat představu o počtu dosud zpra ova ý h svazků i o ezerá h, které je dosud
potře a zapl it. Vedle toho, že Regesta I perii d es pra ují a regeste h dosud ezpra ova ý h
pa ov íků, připravují se také ová zpra ová í svazků v da ý h v 19. století. V tě hto ových
zpracováních také Regesta Imperii výraz ě rozšířila svůj zá ěr: do roku při ášejí také arativ í
pra e , ted zpráv o ísaří h resp. králí h v dobových kronikách a análech. Na konci 20. století
při la aví zásad í i ova e v podo ě ové řad Papstregeste , o které js e hovořili v rámci
výkladu o papežské diplo ati e.
Již v 19. století – i kd ž se z ač ý zpoždě í za Regest I perii – však začala v házet i kriti ká
edice MGH Diplomata, k íž ěla ýt Regesta I perii příprav ý kroke .
Druhý prezident MGH, Georg Heinrich Pertz, v dal listi Merovej ů (Monumenta Germaniae
Historica. Diplomatum imperii tomus I. Hannover 1872). Pertzova edice však vyvolala ostrou kritiku
rakouského profesora Theodora von Sickela, který l sá pověře v dává í listin Konráda I. a
Oto ů –1002), a jeji hž základě i o hode zfor uloval svou diplo ati kou etodu
(Diplomata regum et imperatorum Germaniae. I. Conradi I., Heinrici I. et Ottonis I. Diplomata.
Hannover 1879–1884; Diplomata regum et imperatorum Germaniae. II/1. Ottonis II. Diplomata.
Hannover 1888; Diplomata regum et imperatorum Germaniae. II/2. Ottonis III. Diplomata. Hannover
1893). Přestože Mo u e ta Ger a iae Histori a zůstala a rozdíl od Regest I perii nadále
ukotvena v Ně e ku a jméno edice zde přešlo a celou společ ost, která je dod es ejprestiž ější
pra oviště v dávají í středověké pra e , v tvořilo se dík Si kelovi v Rakousku druhé centrum
v dává í řad MGH Diplo ata: a I stitutu für österrei his he Ges hi htsfors hung a na Rakouské
akade ii věd a o ou i stitu í h jsou MGH Diplomata usídlena dodnes).
Dnes je v MGH podobná situace, jako v Regeste h I perii: přestože ejsou dosud zpra ová
vše h svazk , pra uje se součas ě a ové zpra ová í ejstarší h a pro le ati ký h svazků.
Nedostateč ou Pertzovu edi i merovejských listin tak edáv o ahradilo ové zpra ová í ě e ký h
diplo atiků Theo Kölzera a Marti Hart a v užívají í h příprav é prá e Carlri harda Brühla;
MGH Diplomata regum Francorum e stirpe Merovingica 1–2; 2001). Podo ě jsou ově zpra ovává a
diplo ata Karlov ů, apř. lo i v šel třísvazkový opus MGH Diplomata Ludovici Pii, zpracovaný týmem
editorů rov ěž pod vedením Theo Kölzera.
Podo ě jako Regesta I perii, i MGH provozují i ter etový portál http://www.dmgh.de, kde jsou
předevší k dispozi i dosud v da é svazk MGH ve vše h řadá h; je zde však k dispozici také řada
další h pra í, po ů ek a data ází pro studiu středověký h ději a pra e ů.
Jak jse už az ačil, e istují dod es v řadě MGH i RI ezer , které se bohužel ěkd překrývají, jako
apř. v případě sálského ísaře Ji dři ha V. – . Pro t to úsek je dosud hlav í po ů kou
práce Karla Friedricha Stumpf-Brentano, Chronologisches Verzeichniss der Kaiser-Urkunden des X.,
XI. und XII. Jahrhunderts, který byl publikován v rá i Stu pfova třísvazkového díla Die Reichskanzler
vornehmlich des 10., 11. und 12. Jahrhunderts, 1–3, Innsbruck 1865–1881. Zde nalezneme evidenci
ísařský h listi tohoto o do í se struč ý i regest ; Stu pfova čísla jsou v bádání – vzhledem k více
zpracováním RI a MGH a k jejich mezerám – základ í ide tifikátore vr hol ě středověký h
ísařský h listi .
Ko eč ě usí z í it faksi ilovou edi i ísařský h listi : Kaiserurkunden in Abbildungen. Text- und
Tafelband, hg. v. Heinrich von Sybel – Theodor von Sickel. Berlin 1880–1891.
POUŽITÁ A DALŠÍ DOPORUČENÁ LITERATURA
ERBEN, Wilhelm – SCHMITZ-KALLENBERG, Ludwig – REDLICH, Oswald: Urkundenlehre. I. Teil.
Allgemeine Einleitung zur Urkundenlehre von Oswald Redlich. Die Kaiser- und Königsurkunden des
Mittelalters in Deutschland, Frankreich und Italien von Wilhelm Erben. München – Berlin 1907.
BRESLAU, Harry: Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien. 1–2. Reprint 2. vydání.
Berlin 1969.
STUMPF-BRENTANO, Karl Friedrich: Die Reichskanzler vornehmlich des 10., 11. und 12. Jahrhunderts.
1–3. Innsbruck 1865–1881.
FLECKENSTEIN, Josef: Die Hofkapelle der deutschen Könige. I. Teil: Grundlegung. Die karolingische
Hofkapelle; II. Teil. Die Hofkapelle im Rahmen der ottonisch-salischen Reichskirche. Stuttgart 1859–
1866.
Předevší ě e ká edievistika zpra ovala o ografie o ka eláří h té ěř každého ra ě a
vr hol ě středověkého ří sko- ě e kého krále/ ísaře. U ěkterý h pa ov íků, apř. u Friedri ha
Barbarossy nebo Friedricha II., je ka eláři vě ová o h ed ěkolik k ih, rozčle ě ý h hro ologi k i
tematicky. Vzhlede ke spíše o e é u za ěře í tohoto kurzu e á e u jed otlivé prá e itovat –
postačí odkázat a o -line bibliografii Regest Imperii a MGH.