Islámská filosofie (falsafa) a rozvoj
muslimské vzdělanosti
Islám – JS 2017 (4. květen 2017 10:50 - 14:05)
Attila Kovács - Ústav religionistiky MUFF Brno
Prameny
 IBN HAZM, Polemika islámu s judaismem a hebrejskou biblí
ve středověku, Praha, Academia, 2013.
 IBN CHALDÚN, Čas království a říší. Mukaddima, Praha, Odeon,
1972.
 IBN RUŠD, Walíd, Rozhodné pojednání o vztahu náboženství
a filosofie, Praha, Academia, 2012.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Kniha definic, Praha, SNPL, 1954.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Z díla, Praha, SNKLHU, 1957.
 IBN SÍNÁ, Abú Alí, Láska jako cesta k Bohu:Výběr z díla: Živý,
syn Bdícího;Pták;Salamán a Absál; Pojednání o lásce, Praha,
Academia, 2016.
 IBNTAJMÍJA, Wásitské vyznání, Praha, Academia, 2013.
 IBNTUFAJL, Abú Bakr, Živý, syn Dbícího, Praha, SNKLHU, 1957.
(Academia, 2011)
 AL-GHAZZÁLÍ,Abú Hámid Muhammad, Zachránce bloudícího,
Praha,Vyšehrad, 2005.
 KHALIDI, Muhammad Ali (ed.), Medieval Islamic Philosophical
Writings, Cambridge, Cambridge University Press, 2005.
 RENARD, John (ed.), IslamicTheologicalThemes: A Primary
Source Reader, Berkeley, University of California Press, 2014.
Literatura
 ABRAHAMOV, Binyamin, IslamicTheology:Traditionalism and
Rationalism, Edinburgh, Edinburgh University Press; 1998.
 ADAMSON, Peter, Al-Kindī, NewYork, Oxford University Press,
2007.
 CALLATAŸ, Godefroid de, Ikhwan al-Safa’: A Brotherhood of
Idealists on the Fringe of Orthodox Islam, Oxford, Oneworld, 2005.
 FAKHRY Majid, Al-Fārābi, Founder of Islamic Neoplatonism: His
Life,Works and Influence, Oxford, Oneworld, 2002.
 FAKHRY, Majid, Averroes (Ibn Rushd): His Life,Works and
Infulece, Oxford, Oneworld, 22008.
 FAKHRY, Majid, A History of Islamic Philosophy, NewYork,
Columbia University Press, 32004.
 FRANK, Richard M., Early IslamicTheology:The Mu`tazilites
and al-Ash`ari, London - NewYork, Routledge, 2007.
 FRANK, Richard M., Classical IslamicTheology:The Ash`arites,
London - NewYork, Routledge, 2007.
 AL-KHALILI, Jim, The House ofWisdom: How Arabic Science
Saved Ancient Knowledge and Gave Us the Renaissance, New
York,The Penguin Press, 2011.
 LEAMAN, Oliver, An Introduction to Classical Islamic Philosophy,
Cambridge – NewYork, Cambridge University Press, 2004.
 MARTIN, Richard C. &WOODWARD, Mark R. & ATMAJA, Dwi
S., Defenders of Reason in Islam: Mu'tazilism from Medieval
School to Modern Symbol, Oxford, Oneworld, 1997.
 MCGINNIS, Jon & REISMAN, David C. (eds.), Interpreting
Avicenna: Science and Philosophy in Medieval Islam, Leiden –
Boston, Brill, 2004.
 NASR, Seyyed Hossein & LEAMAN, Oliver (eds.), History of
Islamic Philosophy, London - NewYork, Routledge, 1996.
 OTISK, Marek, Metafyzika jako věda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve
scholastické diskusi, Praha, Filosofia, 2006.
 SALIBA, George, Islamic Science and the Making of the
European Renaissance, Cambridge - London, MIT Press, 2007.
 WALZER, Richard, Greek into Arabic. Essays on Islamic
Philosophy,Cambridge, Harvard University Press, 1962.
 WATT, W. Montgomery, Islamic Philosophy andTheology: An
Extended Survey, Edinburgh, Edinburgh University Press, 1985.
 WOLFSON, HarryA., The Philosophy of the Kalam, Cambridge,
Harvard University Press, 1976.
Vztah islámu
k poznání
 V Koránu:
„(...) Pane můj, rozmnož mi
vědění (20: 114)
„(…) Zeptej se: „Jsou si rovni
ti, kdož vědí, s těmi, kdož
nevědí?“Však připomenou si
to jen ti, kdo rozmyslem jsou nadáni. “ (39: 9)
„A dodají: „Kdybychom byli naslouchali či pochopili, nebyli
bychom dnes věru plamene obyvateli! “ (67: 10)
 V prorocké tradici: Zachoval Anas ibn Málik, jak prorok
Muhammad řekl: „Hledání poznání je povinností každého
muslima“ Sunna Ibn Mádža 1: 1: 224
Muslimové a antická vzdělanost
 V 8.-12. stol. muslimové jsou ti, kteří se stali nositely
antické vzdělanosti a védy
 Vnikají překlady textů Platóna (al-Flatún) a Aristotela
(Aristú, známy jako „velký mistr“ nebo „filozof“), a
novoplatoniků i jiných (Galénos, Dicordios apod.).
 Těžiště védy je na muslimském východě (al-Mašriq),
mnozí vědci jsou Peršané, ale jazykem védy je
arabština (zavedené kalifem cAbd al-Malikom b.
Marwán jako úřední jazyk).
 Na muslimský západ (al-Maghrib) se dostává jenom
zlomek vědomostí a z toho pak čerpá evropská
vzdělanost (al-Andalus, Sicílie apod.).
Sokrates a Platón
Sýrie, 13. stol.
Překladatelské
hnutí
Abdulláh Ibn al-Muqaffa’
(z. 759)
perský muslim, literát a
překladatel ze středění
perštiny a hindštiny.
Hunajn ibn Isháq
(z. 873)
arabský nestoriánský
křesťan, lékař (odborník
na oči), překladatel
z řečtiny a syrštiny.
Aristoteles učí
Alexandra velikého,
Irák 13. stol.
Thábit ibn Qurra
(z. 901)
arabský sabejský
(mandejský)
matematik, astronom
a překladatel
z řečtiny.
Papír a rozvoj
vzdělanosti
Po dobytí Samarkandu
(v r. 675) muslimové
zajali čínských výrobců
papíru, který byli
přesídlení do Damašku
a pak používání papíru se
rychle rozšířilo po celém
islámském území:
Výrobců papíru najdeme
na začátku 8. stol. již
v Káhiře a na konci již i
ve zválené Córdobě.
Zrod vědecké
metody
Džábir ibn Hajjám
(z. 815)
perský polyhistor,
zejména chemik a
alchymista, používal
empirický přístup a
experiment jako
vědeckou metodu,
vynalezl destilaci mnohé
jiné laboratorní postupy
a pomůcky.
Ibn al-Hajthám
(965-1040)
arabský vědec,
optik, matematik
a astronom,
zdokonalil
empirickou
vědeckou metodu
i experiment,
rozpracoval teorii
viděni a šíření
světla, zpochybnil i
geocentrický model
světa.
„Dom moudrosti“ (Dár al-hikma) zal. v Bagdádu v r. 762
Vzdělanci
ve knihovně,
Irák, 13. stol.
Vědecká diskuse, Sýrie, 13. stol.
Studenti prezentují své práce profesorovi, Sýrie, 12. stol.
Muslimská klasifikací věd
 I. „arabské“ (koránské,
tradované) védy:
tafsír, cilm al-hadíth, jazykověda
(především arabčiny včetně
recitace nebo kaligrafie), kalám,
islámská právní věda apod.
 II. „cizí“ (řecké) védy:
filozofie (logika, etika a pod.),
společenské védy, přírodní védy
(matematika, astronomie, fyzika,
chemie a alchymie apod.),
lékařské védy a pod.
Kalám a falsafa
 kalám („hovor“,
„diskuse“; kalám Alláh)
je islámsky typ
scholastické teologie;
mutakallim („ten který
diskutuje).
 filozofie (falsafa)
muslimský filozofové
(falásifa) jsou podobně
jako jejich antičtí předchůdcové
polyhistoři.
Současné dogmatické zásady islámu se vytvořili během
debat v rámci kalámu a ze „střetu“ filozofie a a ranní
„ortodoxie“ a jsou syntézou těchto názorů.
Základní směry falsafy na východě
 Muctazila („ti, kteří se oddělili“)
8.-9. stol., jih Iráku zejména
Basra, filozofická škola, první
hnutí kalámu.Vychází ze směru
qadaríje (qadar = osud), která je v
opozici k absolutnímu předurčení
džabríje a hlásí svobodnou vůli
člověka. Muctazila používá
racionální argumentaci jako svou
základní metodu.
Za kalifa al-Ma’múna oficiální
státní doktrína která uplatňovalo
minha (náb. perzekuci).
kalif al-Ma’mún (z. 833)
byzantinská miniatura
Hlavní zásady učeni muctazily:
 Bůh je nezávislý na času a prostoru a nemá žádné
antropomorfní atributy, z čeho vyplývá aj to, že:
 Korán je stvořený
 Bůh je spravedlivý (cadl) proto člověk má absolutní
svobodnou vůli, a
 eschatologickou dimenzí toho je, že dobro bude
obměněné a zlo potrestané na konci světa
 viníci se nachází v „stavu mezi dvěma stanicemi“
mezi vírou (ímán) a nevírou (kufr)
 člověk by měl ve své komunitě aktivně „konat dobro
a vyhýbat se zlu“
Hlavní představitelé: Amr b. cUbajd (z. 762),
Wásil b. cAtá´ (z. 748), Ibráhím an-Nazzám (z. 850)
 al-Kindí, Abú Júsuf Jackúb b. Isháq (z. 873)
prvý významný filozof. „filozof Arabů“, astrolog,
matematik, hudebník, lékař, chemik, překladatel.
Autor komentářů k Aristotelovým spisům a děl
z oblasti optiky, medicíny, psychologie, meteorologie
a politiky. Napsal více než 250 děl, ze kterých se větší
část nezachovala.
Kladl zvláštní důraz na metodologickou stránku
filozofie a na roli rozumu (caql) v lidském poznání.
Obohatil arabské myšleni především o encyklopedické
vědomosti z aristotelovské filozofie.
Vycházel z idey všeobecné příčinné svislosti.
Každá věc, když ho dokonale pochopíme, nám umožní
poznat v něm jako v zrcadlu celý vesmír.
Zdůrazňoval smyslovou a rozumovou stránku v lidském
poznaní.Tvrdil, že filozofie je matka věd. Člověk se
podle jeho názoru stane dokonalejším, pokud pozná
pravdu (původně Sokratova myšlenka).
 al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad (z. 950)
persko-turecký filozof, představitel islámského
aristotelizmu a zakladatel novoplatónské islámské
filozofie. Napsal mnohé komentáře k dílům Aristotela i
Platóna. Chtěl vybudovat filozofický systém vycházejíc
z „filozofie emanace“ v duchu novoplatonizmu.
Ve svém díle Ideální město (al-Madína al-fádila) vytvořil
utopistickou představu islámského státu na čele
s kalifem-filozofem.
 Bratři čistoty
(Ichwán as-safá’ wa
chullán al-wafá’;
Bratři čistoty a věrní
přátelé)
9.-11. stol.,
představitelé
islámského
novoplatonizmu
v rámci arabské
filozofie,
pravděpodobně
ismá’ílité, kteří
působili v Basře
jako tajný spolek.
Rozvíjeli přírodní
filozofii v novoplatónském
duchu.
Dílo Rasá’il al-ichwán
as-safá’ - 51
filozofických traktátů.
 Ibn Síná,
Abú cAlí
al-Husajn b.
cAbdalláh
(z. 1037)
perský filozof, lékař,
přírodovědec, politik a
básník.
Uskutečnil úplnou recepci aristotelizmu v islámské
filozofii.Vycházeje z aristotelovské a platónské tradice
rozvinul tzv. iluminační teorii ve kterém spojuje
představu o Bohu jako Bytí s nutnou existencí (wádžib
al-wudžúd). Pro Ibn Sínu hmota (hmotný svět) je věčná
a je příčinou rozmanitosti jednotlivých věcí (je
principem individuace), nicméně svět a jeho věčné
trvání v času je podmíněný věčností Boha, který jestvuje
mimo čas. Základní božskou činností je přemýšlení
Boha o sebe samém: toto sebeuvědomováni Boha je
opičátkem veškerého bytí. Ibn Síná chápe lidskou duši
jako substanciální formu těla, která je nehmotné a
nesmrtelné. Ibn Síná uznává posmrtný život výhradně
v ryzím duchovní a ne fyzické podobě a odmítá
vzkříšeni těla.
Základní směry falsafy na západě
 Ibn Hazm, Abú Muhammad cAlí b. Ahmad b. Sacíd
(z. 1064)
Působil a žil v al-Andalus.Věnoval se především
formální logice a filozofii jazyku.
 Ibn Bádždža, Abú Bakr Muhammad b. as-Sájigh
(z. 1138)
Působil a žil v al-Andalus. Filozof, lékař, astronom,
autor četných logických a psychologických traktátů a
komentářů k Aristotelovým přírodovědným spisům.
Hlavní roli filozofie viděl v tom, že by měla sloužit jako
individuální nástroj vnitřního osvícení člověka.
 IbnTufajl, Abú Bakr
b. Muhammad (z. 1105)
Působil a žil v al-Andalus a
v Maroku. Lékař, matematik,
filozof a básník.
Napsal filozofický román Živý,
syn Bdícího (Hajj ibn Jaqzán)
o mužovi, který vyrůstá a žije na
pustém ostrově a racionálním
uvažováním a experimentální
zkušeností se mu podaří dostát se k monoteizmu, ale
posléze je konfrontovaný s realitou lidské společnosti a
výrazně rozčarovaný se vrací na svůj ostrov.
Dle IbnTufajla osamělost filozofa je základním
předpokladem dosáhnuti skutečného poznaní.
 Ibn Rušd, Abú al-Walíd Muhammad b. Ahmad b.
Muhammad (z. 1198)
Působil a žil v al-Andalus a v Maroku. Filozof, lékař,
matematik, fyzik. Známy ako „komentátor“, teda
nejvýznamnější muslimský vykladač Aristotela. Rozdělil
poznaní na víru, teologii a filozofii, přičemž ale jenom
filozofií může člověk dospět k čisté pravdě. Jak ale
dodává poznání není dostupné každému a proto lidé se
musí uspokojit „zjevenou pravdou“ náboženství i když
tuto podobu poznání považuje Ibn Rušd za nižší stupeň
a pasívní podobu poznání.
Hmotu a pohyb považoval – v duchu Aristotela – za
věčný a nestvořený podobně jako Boha, teda pre Ibn
Rušda hmota a Bůh jsou na sebe nezávislé a věčné.
Dušu člověka spájel s tělem, přičemž popíral její
nesmrtelnost.Tvrdil, že individuální duše je smrtelná a
posmrtný život neexistuje.
Hledajíc kompromis rozumu a víry, filozofie a teologie,
našel řešeni ve dvou odlišných a na sebe nezávislých
cestách k pravdě.
Významné díla: krátké, střední a dlouhé komentáře
k Aristotelovi (téměř všem jeho spisům). Napsal taky
dílo názvem
Vyvrácení vyvrtěni (Taháfut at-taháfut) reakce na
al-Ghazálího (z. 1111), který ve svém dílu Vyvrácení
filozofů (Taháfut al-falásifa) reaguje na učení Ibn Sínu.
Jedná se o nejvýznamnější filozofickou debatu islámské
filozofie.
Ibn Rušd na Rafaelové malbě
Scuola di Atene, Vatikán, 1509-1511
Kalám a „ortodoxie“
 al-Ašcarí, Abú 'l-Hasan cAlí b. Ismácíl (z. 936)
Žil a působil v Iráku zejméha v Bagdádu, vystupoval
proti muctazile, zasloužil se pokud jde o vytvoření
hlavních dogmatických zásad pozdější ortodoxie.Tento
proces poznáme aj jako „ašcaríovskou reformu“.
 al-Máturídí, Abú Mansúr (z. 944)
Žil a působil v Samarkandu, jeden z představitelů ranní
„ortodoxie“ a jej reformy.
al-Ašcarí a al-Máturídí i když působili nezávisle na sebe
výrazně přispěli k systematickému zpracování hlavních
dogmatických zásad islámu.
 al-Ghazálí, Abú Hámid Muhammad (z. 1111)
perský náboženský znalec a mystik. Nejvyšší
představitel „ortodoxie“. Působil na bagdádské
univerzitě an-Nizámíja, ale v r. 1095 se dostal do
„duševní krize“ (nebo byl vyděšen sérií politických
vražd nizáritů) a zanechal svou profesorskou kariéru
a po dobu deseti let žil životem putovního mystika
(Damašek, Jeruzalém, Hebron, Mekka, Medina,
Hamadán,Tús), na sklonku svého života vydal i své
autobiografické dílo.
Oživeni náboženských věd (Ihjá' ulúm ad-dín)
Vyvráceni filozofů (Taháfut al-falásifa)
Rovnováha ve víře (Iktisád fí 'l-i'tikád)
Výklenek světel (Mišqál al-anwár)
 Ibn Chaldún, Abú Zajd
cAbd ar-Rahmán b.
Muḥammad (z. 1406)
arabský politik, historik a
sociolog, pocházel z
Tuniska. Jeho úvod k
světovým dějinám
Kniha poučných příkladů
(Kitáb al-ibar) pod názvem
al-Muqaddima, je věnován
dějinám a sociologii dějin a
úvahám o lidské civilizaci.
Společenské vědy
Geografie a
kartografie
Muslimský
cestovatelé
procestovali celý
svět (včetně
našeho území) a
svoje znalosti v
oblasti geografie,
etnografie a
kartografie
zpracovali knižně i
v podobě map.
Abú ’l-Hasan
al-Mas’údí (z. 956)
schematický obraz světa
Ibráhím al-Istachrí (z. 957) a jeho mapa světa
Abú Rajhán al-Bírúní
(z. 1048)
perzský geograf
schematický obraz světa
a jeho astronomické dílo
Určeni směru qibly z muslimských měst ku Kacbě
Muhammad
al-Idrísí
(z. 1165)
arabský
geograf
působící
na dvoře
Rogera II
na Sicílii.
Muhammad Ibn Battúta (1304–1369) a jeho cesty
Horoskop, Irán, 14. stol.
Astronomie
a astrologie
Používaní astrolábu, Sýrie, 13. stol.
Nasír ad-Dín at-Túsí (z. 1274) perský astronom,
založený na analýze pohybu nebeských těles dokázal
heliocentrickou podobu kosmu (před Koperníkem).
Osmanský astronomové vykonávající svou práci, 16. stol.
Matematika
Muhammad ibn Músá al-Chwárizmí (z. 850)
perský matematik, sehrával klíčovou roli v zavedení
indo-araských čísel, reformoval algebru a trigonometrii,
vynašel algoritmus jako taký.
Pythagoras,
Sýrie nebo
Irák, 13.-14.
stol.
Chemie a alchymie Příprava léku, Sýrie, 13. stol.
Příprava tinktury,
Sýrie, 13. stol.
Sběr
léčivé
byliny,
Sýrie,
13. stol.
Lékařské
védy
Lékařská
věda se
rozvíjela
s velkým
tempem
působili
mnozí
arabský a
perský
muslimský
křesťanský
a židovský
lékaři
fungovali
nemocnice
Veřejné
lékařské
vyšetření,
Irák, 13. stol.
Lékařské zákroky, Sýrie, 15. stol.
Krevný oběh a anatomie koně, Egypt, 15. stol.
Syntézu islámské
medicíny
(vycházející z řecké
– zejména Galénos –
a indické lékařské
vědy) shrnul Ibn Síná
(z. 1037)
Kniha uzdravováni
(Kitáb aš-šifá)
Kánon medicíny
(al-Qánún fí ’t-tibb)
Lékařské náčiní, Egypt, 15. stol.
Bimáristán (nemocnice)
an-Núrí, Damašek, 1154
Hunajn ibn Isháq (809-873)
Ibn al-Hajthám (965-1040)
Optika
Po rozkvětu vzdělanosti
v 8.-12. stol. mongolská
invaze na východe a
nájezdy Banú Hilál v sev.
Africa jako i reconquista
znamenali konec „zlaté
éry“
Ibn an-Nadim:
Kitáb al-fihrist
katalog rukopisů
z 10. stol. Bagdádu,
dnes z tam uvedených
titulů máme k dispozici
jen malou část.
dobytí Bagdádu mongolským vojskem v r. 1258
znamenalo všeobecné pustošeni města.
Knižnice a univerzity byli zničeni, knihy (stovky tisíc)
byli zaházené doTigridu „že jezdec na koni mohl přejít
na knihách přes řeku“ a „vodaTigridu byla rudá od krvi
lidí a černá od inkoustu knih“.
 Dobyvatelé (Mongolové,Turci a pod.) se však v
průběhu jedné generace stali muslimy a mecenáši
islámské vzdělanosti.
 Objeveni Nového světa a přesun ekonomického
těžiska světa na Západ jakož to i nerozšířeni
knihtisku v muslimském světě mněli pro islámskou
vzdělanost výrazný negativní eferkt.