píše Emmanuel Lévinas. „Nesmírné násilí", „násilí par excellence" (violencepar excellence), jež vědomí odmítá přijmout: „Pronásledování je trauma - násilí par excellence, bez varování, bez a priori a bez možné obrany, bez logu. Pronásledování vede zpět k rezignaci, s níž subjekt nesouhlasil, a v důsledku toho prostupuje nocí nevědomí. To je smysl nevědomí; je to noc, v níž se traumatem pronásledování děje obrat Já k sobě, pasivnější pasivita než veškerá pasivita, v mezích identity, převzetí odpovědnosti ve smyslu substituce."13 Násilí pronásledování, které „prochází" nocí nevědomí. Nikoliv subjekt, ale pronásledování prochází nevědomím. Nikoliv vědomím, jež není schopno toto násilí „přijmout", podobně jako je řeč před tímto násilím neschopna jakékoliv artikulace. Lévinas situuje toto násilí do „nesmírnosti".
Patos „nesmírnosti násilí": tak by bylo možné charakterizovat tematizaci Kristova utrpení a dalších novozákonních námětů již v umění z doby první světové války. Okolnost, že do křečovitosti vyhrocený naturalismus pozdní fáze expresionismu (kolem 1920) je aktualizován o dvě desetiletí později - v době Ar-taudových manifestů „divadla krutosti", Sartrova Hnusu nebo prvních románů Jeana Geneta - prizmatem existencialismu, nechává do popředí vystoupit vztahům, souvislostem, analogiím i odlišnostem, které se dovolávají pozornosti.
„CELKOVÝ DOJEM OHROMNÉ PRUDKOSTI": KRUCIFIX JAKO SKANDÁL A VÝZVA
Znepokojovat, to je můj úkol. Publikum má vždycky radši, když ho uklidňujeme.
André Gide: Deník Penězokazů
V roce 1921 vytvořil sochař Ludwig Gies Krucifix (obr. 21) pro chrám Panny Marie (Marienkirche) v Lůbecku, dnes nezvěstné dílo moderního sakrálního umění výmarské republiky, jež bylo konzervativními a především nacionalistickými kruhy difamováno jako skandální a jako takové se stalo v době svého vzniku předmětem vzrušených diskuzí. Pro údajnou provokaci „veřejného pobouření" musel být Giesův Krucifix již v srpnu 1922 z chrámu odstraněn. Od počátku roku 1923 byl umístěn jako umělecký exponát v Městském muzeu ve Štětině, avšak v roce 1937, v době tažení proti takzvanému „zvrhlému umění", se stal pro na-cionálně-socialistickou propagandu jednou z hlavních ukázek „výplodů chorobné doby". Jeho stopa se na konci třicátých let ztrácí v berlínských depozitářích „zvrhlého umění", podle některých údajů byl Krucifix spálen.14
262