O dvou psech

Pokorná a pochlebná slova, anebo pěkné mluvení, často lidí přivozuje k veliké škodě. Protož,
abychom pochlebníkův a lahodných řečí podávajících nepřijímali, ale jich se varovali, Ezop tuto
báseň složil.

Jednoho času tísta, jsoucí březí a mající se položíti, pokorně lahodnejmi slovy psa prosila, aby jí
popřál v peleši své místa. Pes, dav se namluviti, přál jí toho a hned jí z peleše postoupil a ji
tam vpustil. Ona pak když tam dlouhý čas ležala, a již mladí že velicí bylí, prosil pes, aby se
zase vystěhovala a peleš jemu vyprázdnila. Ale ona toho učiniti nechtěla. Nevelmi mnoho potom žádal
pes opět, prose, aby mu to podlé té víry učinila, kterouž od něho poznala, a jemu z peleše
varovala. K tomu tísta nadutě a hrdě odpověděla: "Proč mne neprávě a nespravedlivě několikrát
trápíš? Cožpak chceš proti mně a proti všem mým býti? Pakli jsi silnější nežli my všickni, teda já
tobě chci z peleše varovati."

Takť často dobří a přívětiví skrze lahodné a pochlebné mluvení statky své ztracují a o ně
přicházejí.




Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...


Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,

na ty dva copy kadeřavých vlasů?

Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů

ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?


Odkud ty perly, z kterých letmo střílí

ta cudná slova tlumeného hlasu?

Odkud má tolik nebeského jasu

a božských krás pro mramor čela bílý?


Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje

ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,

že snad mě stráví za nedlouhý čas?


Kterého slunce záře vrozena je

těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý

a z nichž mě žehnou plameny a mráz?





Nechoď, Vašku, s pány na led,

mnohý příklad známe,

že pán sklouzne a sedlák si

za něj nohu zláme.






ALQUIST: Pojď sem, děvče, ukaž se mi! Ty tedy jsi Helena? (Hladí ji po vlasech.) Neboj se,
necouvej. Pamatuješ se na paní Dominovou? Ach Heleno, jaké ta měla vlasy! Ne, ne, ty se namne
nechceš podívat. Tak co, děvče, je pitevna uklizena?

HELENA: Ano, pane.

ALQUIST: Dobře, pomůžeš mi, viď? Budu pitvat Prima.

HELENA (vykřikne): Prima?

ALQUIST: Nu ano, ano, musí to být, víš? Chtěl jsem – vlastně – ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale
Primus se nabídl za tebe.

HELENA (zakryje si tváře): Primus?

ALQUIST: Ale ovšem, co na tom? Ach dítě, ty umíš plakat? Řekni, co záleží na nějakém Primovi?

PRIMUS: Netrap ji, pane!

ALQUIST: Ticho, Prime, ticho! – K čemu ty slzičky? Nu bože, nebude Prima. Zapomeneš na něj do
týdne. Jdi, buď ráda, že žiješ.

HELENA (tiše): Já půjdu.

ALQUIST: Kam?

HELENA: Abys mne pitval.

ALQUIST: Tebe? Jsi krásná, Heleno. Bylo by tě škoda.

HELENA: Půjdu. (Primus jí zastupuje cestu.) Pusť, Prime! Pusť mne tam!

PRIMUS: Nepůjdeš, Heleno! Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!

HELENA: Já skočím z okna, Prime. Půjdeš-li tam, skočím z okna!

PRIMUS (zadrží ji): Nepustím! (K Alquistovi:) Nikoho, starý, nezabiješ!

ALQUIST: Proč?

PRIMUS: My – my – patříme k sobě.

ALQUIST: Ty jsi řekl. (Otevře dveře ve středu.) Ticho. Jděte.



Žemla několikráte zasupěl, ale dosud nemohl promluviti. Pootvíral rty, jako by chňapal po slově,
které se zdálo tančiti mu před ústy. Ale mlčel.

Šustrová pohlédla na něj dychtivě, neboť nyní bylo na něm, aby něco řekl. Slzy na tváři jí
osychaly, jeho mlčení jí dlouho trvalo. Konečně tedy pronesla:

„Vy nic neříkáte, Martínku! Cožpak vás mrzí, že se to stalo?“

A dodala spěšně:

„Bojíte se, že vám přibude starostí…?“

Nyní Martin otevřel ústa:

„Paní!“ vykřikl chraptivě. „Co vám mám říci? Že nejsem otcem toho, s čím Pavla chodí? Vy mi
neuvěříte. Ale já nejsem otcem, rozumíte, paní! Vaše dcera od nešťastného mého sňatku až do dneška
byla přede mnou slečnou Pavlínou, jako před sňatkem. Já se jí nedotkl, slyšíte, paní? Onoho
prokletého dne, kdy se stala paní Žemlovou, oné noci vyhnala mne od sebe jako psa – ona zůstala
nahoře, já se šel vyspat sem dolů, a zde spím den co den jako vyhnanec! Jedinou noc nestrávil jsem
nahoře pod vaším stropem jako manžel Pavlínin – moje lůžko nahoře až do dneška zůstalo studené –
ona nebyla a není mojí ženou, já nejsem jejím manželem a nejsem otcem, paní! Opakuji vám to –
poslouchejte dobře – abyste nemyslela, že se vám to zdá!“ (Herrmann 1962: 420–421)