V … na okraji chaosu… Poetice literárního díla 20. století (2001, spolu s N. Vangeli a L.
Jungmannovou) věnuje Daniela Hodrová literární postavě celou jednu část, v níž se zabývá aspekty
konstrukce, identity a fungování literárních postav ve fikčních dílech. V kapitole nazvané Poetika
postavy autorka kombinuje hned několik strategií, přístupů a pojmů, které je samozřejmě možné
„schovat“ pod obecný deštník poetologického zkoumání, ovšem zároveň nabízejí jistou unikátní
kombinaci systémově-funkčního a systémově-taxonomického přístupu s přístupem
exeplifikačně-deskriptivním. Jinými slovy, ve specifickém přístupu Daniely Hodrové se pojí užití
termínů a kategorií vzniklých na  základě analýzy konkrétních aspektů literárních děl s detailní
synchronní i diachronní exemplifikací (včetně kontraexemplifikace). Svým způsobem se tak vlastně
jedná o jakýsi repozitář literárních postav směry, žánry, funkcemi a typy.




Jan Weiss vstupuje do české literatury v roce 1927 povídkovou sbírkou Barák smrti – ta svým názvem
odkazuje k tyfovému baráku v ruském zajateckém táboře, v němž autor pobýval, onemocněl a málem
zemřel a z nějž byl nakonec propuštěn a s legiemi se vrátil zpět do své vlasti. Když odhlédneme od
souvislosti s osudy samotného autora, je zřejmé, že barákem smrti by mohl být jakýkoli barák
související s umíráním, válkou či konfliktem: ať už jsou to baráky infikovaných válečných zajatců
zmítajících se ve smrtelné agónii, baráky vojenských lazaretů s nářkem zmrzačených a umírajících,
baráky gulagů stalinistického svazu či baráky koncentračních táborů války druhé, v nichž čekaly na
smrt milióny zbídačených... Baráky smrti jsou tak dnes součástí kulturního povědomí a společenské
reflexe prvního i druhého světového válečného konfliktu, autoritářských ideologií a režimů a
hrůzného sociálního experimentu.





Gottlob Frege, jeden ze zakladatelů moderní logické sémantiky a autor dělení významu jazykového
znaku na referenci (Bedeutung) a smysl (Sinn), podobně jako o něco později například Bertrand
Russell, ztotožňuje reference jednotlivé promluvy s její pravdivostní hodnotou a vzhledem k tomu,
že fikční promluvy jsou vyňaty z pravdivostního hodnocení, postrádají podle jeho pojetí též
referenci – promluvy básnického jazyka se tedy esenciálně odlišují od promluv jazyka referenčního
(nefikčního). Nereferenčnost básnického jazyka souvisí s jeho estetickou funkcí, která básnickým
dílům dominuje a potlačuje funkce ostatní – především pak funkci  poznávací či kognitivní, s níž
reference souvisí především. Ferdinand se Saussure se ve svém zásadním příspěvku moderní
lingvistice, v Kurzu obecné jazykovědy (1916), formuluje jeden z nejvlivnějších důsledně
nereferenčních sémantických systémů: definuje jazykový znak jako entitu spojující nikoliv předmět a
pojmenování, nýbrž pojem a zvukový obraz (oba jsou psychické podstaty a jsou spojeny asociativní
vazbou). De Saussure tak vymaňuje jazykový znak z mimojazykové konceptualizace a zavádí důsledně
sémiotický systém: znak (signe) se skládá z označovaného (→signifié) a označujícího (→signifiant),
přičemž obě tyto složky jsou nezávislé na struktuře okolního světa. De Saussurova sémantika sice
ovlivnila strukturalistickou lingvistiku a samozřejmě i podstatnou část strukturalistické literární
teorie, nicméně je zřejmé, že otázku po referenci literárního díla spíše ignoruje, než na ni
odpovídá. Proto si strukturalistická literární teorie vytváří svá vlastní pojetí fikční reference,
jejichž společným jmenovatelem je specifická znakovost uměleckého literárního díla.