1
Úvod do dialektologie (2018)
4. Nářeční skupina česká (nářečí česká v užším smyslu)
Č 3 HOŘENÍ PASEKY (106)
O zakletém hadovi
muž, nar. 1887
Było to na Velkej pátek a był ten ďeda jako hajnej vislanej f polenne, abi obešeł svuj revír.
No, tak šeł, znał ho celej modz dobře, až došeł za Płáňe k Machowi skále. Gdiž došeł na
Velkej pátek k ti Machowi skále, u kterí snat sta a stakrád był, a była pořát stejná, na ten
Welkej pátek se mu ta skála otevřela a s ti skáli se viplaził obrofskej, velikej hat a f tlamňe
nes klíč, była to jakási díka. A młuvił lickim hłasem, abi ten klíč s ti jeho tłami vzał a šeł
dovňitř, do ti skáli, je vode řená, že dlouho času neňi. A tam abi s ťim klíčem vode řeł tu
schránku, tu skříň, kerá tam stóji. A u kraje je ohromnej vĺk, kerej to hlídá, toho abi se nebáł,
že má v brašňe kus černiho chleba, to že von ví. Abi ten chleba vitách a tomu vlkoj abi ho dał,
a že mu ten vĺk ňic neuďelá. Tu skříň abi votevřeł a vindał z ňí tu korunu králofskou a ešťe
ňákí to žezlo, nebo co to je, ostruhi a vzał za parohi toho jelena, kterej tam stóji, pujde s ňim
ven. A tu korunu abi nasaďił mu na hła , tomu hadoj, a na toho jelena abi dal to sello. Jelen se
promňeňi f krásniho koňe a: „Já sem hat, já sem zakletej princ, kerej uš tadi mnoho a mnoho
let, snat staleťi, čekám na svi wisvobozeňi. Dneska přišla konečňe má chvíle. Neboj se toho,
zbejvá uš jen ňekolik málo minut.“ Ten se toho ulekł a vzał snat tomu hadoj tu díku s tí tlami
a chťeł jíd dovňitř, ale ulekł se toho a ten had ho prosił: „Ďi, neboj se, ďi!“ Ale nedoraził k ti
skále. Pag had zaúpjel: „Uš je zle, uš je pozďe!“ Zaplaził se do tí jeskiňe, do ti skáli,
s rachotem se skála za řela a díka mu wostala v ruce. Prohlížeł ji, była perleťej vikládaná,
velice krásňe ďelaná...
Č 16 KŘEČOVICE (252)
Pan řídící Suk
žena, nar. 1901
Diž bil řiďicím Suk, tak mňeli… vúbec ešťe nebila tahle škola, tam se nemohli vejíd do tí
starí školi, tak po bitech mňeli třídi, u liďí, teda f priváťe. A tenleten Suk, Mistr co bil, ten
(= řídící) ho uš nemňel kam dát, ten seďel pot stolem. A nesmňel se hnout, jak se hnul, ten bil
bit. Otec muj, ten řiká, no ten bil bid ze všech náz ďeťí nejvíc. Von bil strašňe takovej,
takovej zlostnej ten starej Suk, otec jeho. Ten mu dicki nařezal, no a do zát mu nabouchal.
Kluci ho kolikrát šli bráňit a dostali i s ňím a… moc bil na ňej přísnej. Chťel, abi ho
2
poslouchal… pořádne no, abi z ňej ňeco bilo. No a uš taki potom v devíťi letech uš… jo jo,
hrál na ti houslički. Jéžiš, to biste bili viďeli, púlnočňí diž bila. Jé, to bilo lidu s celeho okresu.
Vúbec se to do kostela nevešlo, po hřbitovje, to to fšecko jen… jen to hučelo. Muziki a
spjevu, to bili písňički, jéje. Ťim bili známí po celom… po celí republice.
To nacvičoval a… a ti spjeváki učil a tu hudbu říďil a… já to pamatuju, to mi sme seďeli jak f
pohátce. Voňi ti houslički a ti inštrmenti, vono to jen šusťilo, jen to šusťilo. A von bil takovej,
to muselo bejt fšecko akorát, zapadat jedno do druheho a... To ti šmice1
jen… jen to chrasťilo,
to bila radost.
Tak von tak ti kluki taki, hnet učil muziku?
Aňi né. Ti choďili k ňákemu Plachemu tadi a k Pechači a… se učili hrát, ale k Plachemu
nejvíc to bilo. Von bil taki… ten jeden Plachej bil f Praze kapelňíkem. No...
1
smyčce
Č 17 POSTŘEKOV (301)
Jak se nachází poklad
žena, nar. 1886
Vor l tu jeden sedl k a ženckí t m zbírali ti kameni a di přišel na ten k men… – vono dicki, ti
peňíze su
u přikrití s takovo
u plotno
u, víte? – tak, honem bježíl a vzel si motiku, míl to sebu
u a
vodvalil, a bə
l tám zase, zase takove
j žb n nebo hrnec nebo ten, jak se tomu říká, huch č,
s peňezma. Íčko1
uš pošestí, pošestí uš se to tu našlo. Liďi si je nazbírali a zas to ňekam
poslali a...
Já sem jednu
u viďela, jak ten sin, co s toho dvora bəl – víte, von bəl ženate
j jinďe –, ten tám
tekí voral, a tak... ten jich našel takovi
j košík, na ruku, jak se nosí, bramburovij, rukov k,
plne
j. No a to každi
j mislil: „Jej, to bude boh č!“ A nedostal za to ňic. Ňekam to poslali a íčko
uš to bəlo šestkrát. A tenkrat mí ďeťi, dva chlapcí takoví, menčí bəli, ňáke
jh deset let jeden a
jeden ňáke
jh dvanáct. Tenkrat tám tekí bježíli a nazbírali si toho, ťech peňez dost. Jenomže
potom, di choďili do školi, fšelijake
j učitel je na ňe (= na nich) chťíl a voňi mu je dali. Takoví
to bəli šupinki.
A potom zase m m ma, ta bəla bedle ťih Brichtú s toho dvora u Kro
upú, to su
u so
useďí. Tag
zase vipravovala, di bəla taková ďifče, tak tám tera…, slúžili pohuncí, víte, p s… se dobitek.
Di bəla taková ďifče, tak ten pohunek u ťih Brichtú, Brichtu
uc su
u, jak so
u tám ti peňíze, ten
pohunek vihnal dobitek a kráva skočila takle na břeh za storolo
u, uvalilo se kuz drnu a
3
vičl pla…, tera míl čepici, a to že bəli ale samí stříbrňáki velkí jako dl ň, tenkrát, nó. Dibich
to neveďela zrovna, že to m ma bəla so
usetka hin2
, tag bich to nevjeřila fšecko, a takle je to
pravda.
1
nyní, 2
tam
Č 28 ROJŠÍN (448)
Já bych se chtěl oženit
muž, nar. 1896
Tak sem se vistrojil a šel sem tam. Abi mi žánej neviďel, tak sem šel humni. No a, tag humni
sem to obešel, spoťichma1
, abi to žánej tak jako nepozoroval, a oňi uš tam krmjili u ňich,
doma. Oňi mi žánej neviďeli, neš ta moje žena, ta… ta mi jako viďela. Nevím, kerak to
viďela, že bila taková vištura2
. Tu sem šel dovňitř do kuchiňe a set sem si za stúl, tak jako
doma, ňic sem… No, chvilku sem seďel a babjička, to bila jako žeňina máma, povídala: „Coš
chceš?“ Já sem zas ňic neříkal, co chci… sem seďel dál. No a tak ona potom tam nehde
splašila ďeťi, ti bili ešťe menčí, ti sourozenci, řekla: „Ďete pro tátu! Řekňete mu, že je tu
ňehdo.“ No tak, táta bil na poli, tak jako si višel v neďeli k večeru na pole, šli pro ňej, pro
tátu, a on přišel domu, ne, přivítal me a povídalo se zaz dál. Kerag bilo o pouťi, kerak to bilo a
jak sme mňeli hostú a jag holt se tak povídá, to víte. Taki se přišlo do volú, to bilo vdicki, při
každej příležitosťi se povídalo o volech, o dobitku, o hospodářství, jak rostlo obilí, jak je tam
a tam na tom krunťe3
pjekní objilí, jag zase je tam horší anebo co, jakí tam dal moučki4
. Tak
se povídalo, no, običejňe, o žeňeňí se aňi nepovídalo!
No aš potom, diž už bil večer, tak se přišlo na to, já sem… já sem potom mušel začít sám,
jináč to nebilo. Sem povídal: „Já bich se chťel ožeňit.“ Táta žeňin povídal: „Kerouž bi si
chťel? Anku nebo Marínu?“ No tak sem si moh jako vibrať!
1
potichu, 2
ta, která šťouráním něco objeví, 3
gruntě, statku, 4
hnojiva
Č 32 ROHOZNÁ (502)
Do lesa na dříví a na houby
4
A: žena, nar. 1892
B: muž, nar. 1884
A: Ach jéj, óch jéj, dřívi tadi leží v lesi, diž já si spomenu ná naše leta spíš, di sme choďivali
do lesa a museli sme i kraďout1
, diť nás hejnej... to sme museli plaťit pokutu. A tetkej2
toho
leží. A to jenom bila taková hrabačka, to sme vzali hrápki a hrápkama hrabali. A tetkej takowí
souški a ščakle3
, že… nemužete aňi choďit. Jéjda, dibich mohla nosid huzle4
, já bich si
nanosila. To já sem dřívje, diž von bil f práci, choďil na tu pokrejwačinu, tak já sem nemňela
kalčeňi5
, diš sem nemňela kalčeňi, taki bila bída wo to, tak já sem nanosila za celi leto, sem si
uživila pec, co sem spálila, a ešče na zimu. A topila sem s tim až do ledna, celej leden ešče,
jo.
B: Tos tu pedz živila?
A: No, živila tim, tim harapáťim. Bil tenkrád hroznej polom tadi, vítr, a rozlámal toho lesa a
tak sme choďivali loupat takle sekerkou ti kúri vot tech pařezu. Jak řikáme mi, starší žencki,
řikáme si: „Gdepak tetkej ti mladí, aňi tomu, tomu aňi nerozumijou.“ To řikám: „To je škoda,
já bich nedala žáni uhli, ňic, choťte do lesa, přitahejte to.“ Co toho leží. Dit žánej s tim
drobnim tetkej netopí, jak sme mi topívali, to né. Diž dou, tak oňi to chrošťi zro na v lesi na
placi ňegde zapálijou, diš to musí uklíďit, protože hejnej… taki vona se modz drží tá… ti
brouci...
1
krást, 2
teď, 3
klacíky, 4
uzle, rance, 5
tkalcovské řemeslo