12 O vypovídací hodnotě anoikonymie svědčí různé konkrétní typy PJ. Na některých příkladech je možné poukázat na jejich užitečnost pro znalost místních dějin hospodářských a společenských. PJ se využívá hojně např. pro studium starých komunikací, cest. Zabývají se jimi hlavně Rostislav Vermouzek a Ivan Vávra, kteří publikovali řadu článků v ZMK a v Historické geografii. Sledují, kudy komunikace vedly, jak vypadaly, a doplňují tak historické zprávy. O podobě tras svědčí např. PJ Brod, Brodek, Přívoz, Most, Hatě, U Staré cesty, Za starou silnicí, Na mýtném. Ve vztahu k cestám jsou i názvy zájezdních hospod. Nověji se pojmenováním cest (hodonymy) zabývá L. Olivová-Nezbedová. Některá PJ poukazují rovněž na obávaná místa na starých cestách. Pojmenování, která motivicky souvisí s činností lapků, mordýřů a pobudů, kteří čekali na starých cestách na formany a pocestné. Taková jména měla funkci nejen pojmenovací, identifikační, ale i varovnou. Taková se nachází na staré tzv. Trstenické cestě (ta spojovala Čechy s Moravou; z Phy vedla přes Český Brod, Čáslav, Chrudim, Vraclav u Litomyšle, Poličku; dále se dělila – jedna větev vedla k Olomouci, druhá přes Svojanov, Kunštát a Černou Horu k Brnu) v úseku z Brna do Svitávky - v blízkosti Kuřimi zasahovaly k cestě dva jazyky lesa a udržely se tu, i když byla středověká komunikace nahrazena tereziánskou silnicí. Jeden z těchto výběžků se ještě v 70. letech nazýval Zlodějka a místní si vyprávěli, že tam neznámí muži přepadali ty, kteří putovali od Černé Hory přes Lažany, Lipůvku k Brnu nebo naopak. Dalším obávaným místem u Brna na Trstenické stezce byl les Loupeže v okrese Blansko (na katastru dn. obcí Újezd, Lhotky, Milonice). Mimo trasu Trstenické stezky se také vyskytují taková PJ. Např. na Tišnovsku v obci Železná je les Loupežník. Takových a podobných PJ je na našem území více. Příkladem z Brna může být stezka zvaná Diebsteig (Zlodějská stezka) mezi předměstím Černovice a bývalým poutním místem Tuřany, na úseku cesty, která vedla kdysi z Brna přes Měnín, Hustopeče, Podivín a Lanžhot do Uher. O čem vypovídá PJ i MJ Stráž a jeho odvozeniny, poměrně hojné po celém našem území. Historikové se o něj zajímali už před 100 lety. V. V. Tomek např. vycházel z některých listin z 12. a 13. století a došel k závěru, že v dávné minulosti existovaly v pohraničních hvozdech na význačných přechodech z Čech do cizích zemí stálé hlídky. Ty měly za úkol střežit cesty a místa, kde hlídky byly, a proto se nazývaly Stráže. H. Jireček Tomkovy poznatky doplnil materiálem z Moravy a zjistil, že na některých místech byly u pomezních přechodů zřízeny střežené brány. Odraz této skutečnosti nacházíme v PJ i MJ u pohraničních přechodů: např. Branka u Hradce na Opavsku, Branka - vrch u Náchoda. O výklad jména Stráž se pokusil i A. Sedláček ve Snůšce: „označovaly vysoké hory, z nichž bylo vidět z jedné na druhou, aby se na nich zapalovaly ohně a dávaly se do daleka výstrahy, že se blíží nepřítel“. Sedláček rozvedl Tomkův náznak, že vedle úkolu střežení vybíraly stráže clo z vyváženého zboží a dohlížely na to, aby se nevyváželo zboží zapovězené. Dřívější literatura přičítala Strážím jen starobylý původ a dopouštěla se jednostrannosti. Na materiálu PJ z Moravy je však zřejmé, že pojmenovací motivy, které vedly ke vzniku názvů Stráž, měly velké časové rozpětí od raného středověku až do tereziánských válek. Na Moravě se mladší názvy tohoto typu nacházejí na východním pohraničí země - vznikaly od 16. do zač. 18. století, kdy bylo toto území ohrožováno vpády Turků. Takového původu jsou většinou Stráže na Valašsku. V Jihomoravském kraji je asi 200 PJ Stráž a jejich odvozenin. O důkladný a seriózní výzkum se pokusil F. Matějek ve svém článku. Existuje velká bohatost odvozenin: Stráž, Stráže, Strážek, Strážky, Strážka, Strážiska, Strážisko, Strážnice, Strážník, Strážníky, Strážov, Strážný, Strážná, Strážné, Strážová, Strážský kopec, Stráží hora, Ostráž, Ostrážek, Vostrážka, Ostrážnice, Vostrážná. Stejnou motivaci vyjadřují i Hláska, Hlásnice (sloveso hlásit), popř. z něm. Varta, Varty. Všechna tato PJ označují místa, kde se střeží, kde se konala strážní služba. Většinou jsou to vyvýšená místa, často kopce, bývají to nejvyšší místa v katastru, z nichž bylo vidět do dálky. Někdy stávala u důležitých cest (podobně jako MJ Strážnice - strážní město na hranici s bývalými Uhrami při přechodu důležité tzv. Uherské cesty z Moravy do údolí Váhu; Stráž nad Nežárkou v j. Čechách, pův. gotický hrad postaven na místě starší pohraniční strážnice, která měla chránit tzv. vitorazskou cestu u přechodu řeky Nežárky). Poloha všech PJ ozn. Stráž a podobně motivovaných jmen svědčí o tom, že tato místa měla v minulosti zvláštní úkol: konávaly se tu stráže. Bohužel PJ nemohou svědčit o tom, k jakému účely přesně se stráže konaly. Zajímavé je také jejich geografické rozložení: hojné jsou zvláště na Českomoravské vrchovině, zatímco na jihu a ve středu jich moc není. Hodně je jich u Svratky na Žďársku, u Svitavy na Blanensku. Některé z nich patrně strážily hrady, některé hranice proti nepříteli (např. na Břeclavsku). Některé z nich však mají takovou polohu, že z ní lze tušit ještě nějaký další význam. Literatura: R. Vermouzek: Zájezdní hospody. Sborník Jižní Morava, 13, 1977, s. 129-139 R. Vermouzek: Obávaná místa na starých cestách. Onomastický zpravodaj, 30, 1989, s. 134-136 F. Matějek: Stráž jako pomístní jméno na Moravě. Onomastické práce, 3, s. 160-167 Karpatská kolonizace a její odraz v toponymii, toponymie Valašska - badatelé si všimli specifik toponymie Valašska a její odlišnosti od ostatního moravského území - Matějek: mnoho PJ utvořených sufixy -sko, -ska: Košařisko, Kršlisko, Lovisko, Sklepisko, Dvořisko, Sedlisko, Mlýnisko, Kobylska…; PJ ve tvaru adj. stř. rodu -né, -té, -ské, -vé: Záružné, Končité, Pobojské, Bránské, Cabákové…; hojnost PJ odvozených od názvů ptáků a zvířat a rostlin (stromů) v porovnání se zbytkem území - vrstva názvů německých, jinoslovanských, popř. názvů původu rumunského aj., z nichž některé lze spojit se způsobem života pastýřů Příklady: Putýrky (louka v Rožnově p. Radhoštěm) – ze slova putyra – Machek: velká dřevěná nádoba na salaši, do které se nalévá nadojené mléko na zesýření, jde tedy o slovo z pastýřské reality, je v různých obměnách hláskových rozšířeno v polštině, slovenštině, ukrajinštině a jde patrně o slovo přejaté z pastýřského mlékařského názvosloví alpského Na čupě, Čup, Čupek, Předčupa… - pozemky na kopečku nebo na svahu u vrcholu; jde o vrch s plochým temenem; slovo je rozšířené ve všech slovanských jazycích (kromě češtiny a lužické srbštiny), dostalo se sem skrz slovenštinu nebo polštinu, ne asi s pastýřskou kolonizací Grúň (Grúník…) – slovo převzaté z rumunštiny; SSJČ (I, 1960, s. 552): „gruň“ ve významu ‚horská stráň‘ (SSJČ I 1960, s. 552), ČJA (II 1997, s. 303): ‚[...] jeden z pobočných hřbetů, jaké vybíhají na strany od hlavního horského hřebenu a zvolna se snižují‘; SVN ‚odnož většího horského pásma (původně porostlý javořinou nebo obdělaný v pole)‘ (SVN 2001, s. 76); podle místních informátorů znamená „gruň“ táhlý nezalesněný horský hřeben, který byl odlesněn pro potřeby salašnictví a přeměněn na rozsáhlé pastviny, tzv. valašské louky. Apel. „gruň“ pochází z rumunštiny a je dalším typickým slovem karpatského lexika. Dle ČJA je apel. „gruň/grúň“ rozšířeno na Valašsku, v jv. části Slezska a řídce také v sev. polovině Slovácka (ČJA II 1997, s. 303, 478) Košár (Košáry, Kořárec, Košařiska…) – rozšířeno v celém karpatském oblouku, patrně jihoslovanského původu, dostalo se k nám prostřednictvím pastevců, odvozeno patrně od základu koš Koliba (Koliby, Kolibiska) – pochází z řeckého kalibe „bouda, úkryt“, rozšířeno opět po karpatském oblouku pastýři Grapa (Grapy, Zgrapa, Zdrapa…) – rozšířeno opět v řadě států zasažených kolonizací karpatskou Kyčera – označuje kopce se zalesněnými temeny, snad albánského (n. rumunského) původu; ‚zcela zalesněný vysoký kopec‘ (SVN 2001, s. 146). Místní informátoři interpretují „kyčeru“ jako ‚prudký, vysoký svah zalesněný tmavým, hustým lesem.‘ Toto apel. patří do karpatského lexika a pochází z rumunštiny. PJ označuje vysoký kopec, jehož prudké svahy jsou zalesněné smrkovým porostem Kotáry – označení pozemků ležících při hranicích katastru, z maďarského határ v pův. významu „hromada“, později „hranice“, k nám slovenským prostřednictvím Salaš – označovala místa, kde bývaly salaše, z maďarského szállas Pagáč – od italského focaccia, které se k nám dostalo z chorvatštiny přes maďarštinu, je rozšířeno v obměnách i v ostatních slov. jazycích, i v němčině a rumunštině Gigula – mj. původní název Lysé hory; apel. „gigula“ náležejícího do karpatského lexika, kde znamená ‚oblý kopec‘ (SVN 2001, s. 73). V místním úzu označuje apel. „gigula“ každý kopec specifického tvaru, resp. náhle vystupující vrcholek na hřebeni, který připomíná velbloudí hrb Literatura: Matějek, František: Nečeské prvky v pomístním názvosloví na Valašsku. In: Štúdie pedagogickej fakulty v Nitre. Zborník materiálov z onomastického sympózia. 1970, s. 163–174 Šmilauer, Vladimír: O původu některých domněle rumunských jmen u nás. ZMK ČSAV 1961, roč. 2, s. 130–131 Vašek, Antonín: Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace Toponomastické svědectví někdejší hrdelní justice - od středověku disponovalo hrdelní právem mnoho měst i městeček, a to až do reformy Marie Terezie - rozsudky byly vykonávány na místech určených k tomu trvale, většinou ležely na návrších, stranou lidských obydlí, ale v nevelké vzdálenosti; šibenice byly v krajině dost nápadným objektem - hlavní způsoby trestu: oběšení na šibenici/stromě, stínání, upálení, utopení, probití kůlem, lámání kolem a zakopání za živa (údajně vynášeno pouze nad ženami) Názvy Golgota – jeruzalémské návrší, biblické toponymum, místo ukřižování/smrti Ježíše Krista; doloženo ze Strážnice na Moravě Poprava – doloženo v Počernicích na Moravě Spravedlnost – nejčastější (Na spravedlnosti, U spravedlnosti) – doložena mnohokrát na Moravě i v Čechách (i v býv. něm. oblastech – zde Gerichtsberg); Čechy více než 100x Šibák, Šibence, Šibenec (Čechy 41x), Šibenice (v Čechách téměř 150x), Šibenický/Šibeničný vrch, Šibeničná, Šibeničník (Čechy 8x), Šibený vrch, Šibeňák (Čechy 64x), Šibenička (v Čechách 11x), Šibenka, Šibeník (Čechy 18x), Šibenky, Šiberna, Šibeničák (Čechy 6x)… + předložková, pojmenování podle druhu hrdelního trestu, tj. od šibenice, velmi rozmanité a velmi četné (něm. ekvivalent Galgenberg); v městských prostorech byly šibenice celkem velké stavby, jakési pódium, jinde šibenici tvořily většinou dva kolmo do země zaražené vysoké kůly spojené příčným rámem, někdy jen jeden kolmo zaražený kůl s ramenem nahoře – to byl Čekan/Čakan, U čekanu U kola, Pod kolem – kolo vztyčené na vysokém kůlu, v loukotích vpleteno tělo Stínadla/Stinadla - místo, kde se konala poprava stětím; v Čechách doloženo celkem 46 PJ, většinou zem. půda, nikoliv vyvýšená místa Umrdlá/Umrlčí cesta – někdy pojmenování cest vedoucích k šibenici (nebo k hřbitovu) Literatura: Ivan Holn: Toponomastické svědectví někdejší hrdelní justice. ZMK ČSAV roč.5, 1964, č. 3, s. 139-144 Libuše Olivová-Nezbedová: Lidská spravedlnost zachycená pomístními jmény v Čechách. Onomastické práce 4, Praha 2000, s. 355-388 Zaniklá apelativa v PJ Řada PJ, která vznikla z apelativního označení nějakého objektu, v sobě ukrývá slova, která dnes už nejsou součástí obecně známé české slovní zásoby, příp. – u polysémantického slova – se někdejší význam určitého apelativa už nevyskytuje. Některá z těchto apelativ mohou žít na okraji slovní zásoby, v nářečích, jsou odborné, knižní nebo zastaralé. Charakter PJ a VJ obecně totiž umožňuje, aby v sobě uchovala slova, která už nejsou součástí apelativní slovní zásoby. Pro fungování PJ/VJ tato skutečnost je irelevantní, nevadí. VJ je totiž „značkou“, „nálepkou“, která je těsně spjata s konkrétním objektem a nereaguje v tomto případě na tento pohyb v apelativní slovní zásobě. Př. pole může být pojmenování Na bahnách podle vlhkého charakteru, ale bude se tak jmenovat i poté, co se z něj stane zkultivovaná, vysušená a obdělaná lokalita, příp. na něm bude výstavba nových domů, do jejíhož názvu přejde tento název. PJ tvořená ze zaniklých apelativ lze rozdělit do několika skupin: 1. PJ z apelativ v češtině jinak vůbec nedoložených, a to ani ve stč. Jsou doložena v jiných slovanských jazycích: PJ Klíč, Na klíčích označují mokrou, rozbahněnou půdu, zpravidla tam dodnes vyvěrá voda. Jsou odvozena z psl. základu *ključ- „pramen, zřídlo, vyvěrající voda“, v tomto významu je dol. v staroruských památkách, v srbštině a chorvatštině. Podobně PJ Ve vroutkách, Vroutky, opět „pramen, zřídlo“, dodnes v srbštině/chorvatštině vrutak. Spjatost s dnešním významem apel. klíč je sekundární, ale je pramenem mnoha lidových etymologií. 2. PJ z apelativ, jejichž apel. základ je doložen v starších č. dokladech, není ale dnes. Např. PJ Držala (Držalka, Držaličky…) odvozeno ze slovesa držěti „chvět se, třást se“, které v tomto významu zaniklo ve 14. století. PJ označují půdu vlhkou, podmáčenou, tím pádem nepevnou, třaslavou. Po zániku tohoto významu apelativa se slova spojovala se skutečností, že pozemky byly v držení sedláků, držela se tam voda… 3. Zanikající apelativum v mladší době, kupř. slovo úlehle (oulehle) „úhor“. Jde o odumírající prvek slovník zásoby. Vede ke komolení, např. Ouhel, Ouhele a následně k lidovým etymologií „pálilo se zde dřevěné uhlí“ apod. Literatura: Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech. Naše řeč 63, 1980, č. 5 Specifickou skupinou jsou názvy vyvýšených útvarů. V toponymii, zejména v oronymech se uchovala řada apelativních označení terénních vyvýšenin různého typu, která mnohdy vykazují i zajímavé geografické/nářeční rozložení: Chlum (nář. Chum), Chlumec, Chlumek, Chloumek, nář. Chlomek = menší, zpravidla táhlé vyvýšeniny zarostlé lesem, v tomto významu se dochoval v Čechách a na okrajích střední Moravy, také na Slovensku Kamýk, Kamýček – západní Čechy Bradlo, Bradlec, Bradlné – ve vých. Čechách a na ČM vrchovině, sev. Morava; pojmenování kopců se skalními útesy, v tomto významu je i součástí odborné zeměpisné terminologie Kříby, Chřiby, Hřiby, Hřívy – vše z pův. kříb Člupek, Čup, Čupek, Čupec, Člpek, Člopek – kratší, prudší kopec Literatura: Slavomír Utěšený: K českým názvům vyvýšených terénních útvarů. Onomastické práce 3. Praha 1970, s. 296-301 Orientace svahu a svažitost terénu patřily k faktorům přírodního prostředí, které ovlivňovaly vznik sídlišť od nejstarších dob. Zajímavou skupinou mezi názvy vyvýšených útvarů jsou názvy, které vznikly metaforickými přenosy označení částí lidského těla. Tato označení se uplatňují i v geografické terminologii (oko, bok, hřbet, rameno, pata, šíje…) – metafory, které představují obnažené lidské tělo ve vertikální poloze. Ve významu toponymickém pro „svah“ se dříve užívala i apelativa čelo, bedro, žebro (dnes svah, stráň, bok, úbočí, hřbet…). čelo: PJ Na čelách, V čele, Čelec, z významu apel. v ostatních slovanských jazycích vyplývá, že šlo o označení s významem „vyvýšenina připomínající čelo nebo mající čelní polohu vůči ostatním vyvýšeninám v blízkém okolí“ bedro: PJ Bedra, Badry, Bedrník, Bedrč žebro: Na žebrách, Žebřinka, Žebrák (občas) Literatura: Jitka Malenínská: K zaniklým apelativům v toponymii Čech. In: Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají… Praha 1995, s. 169n.k