Česko-německé kontakty ve světle antroponymie českých zemí Jana Pleskalová, Česká republika Česko-německé vztahy a jejich důsledky lze sledovat v dějinách českých zemí již od samých počátků české státnosti (9. – 10. stol.), a to jak v oblasti hospodářské a politické, tak kulturní, společenské i jazykové. Období češtiny (1000–1300) Z hlediska historického představuje 10. – 13. stol. složité období postupně se formujícího českého státu, který se ve 13. stol. zapojuje do evropského kulturního a politického dění (především středoevropského). Jednotící rámec pro všechny národy západní poloviny Evropy tvořila římskokatolická církev: spojovala středověkou společnost do jednoho celku a do jisté míry „legalizovala“ funkci státních institucí. Její mnišské řády vyjadřovaly dobové ideály zbožnosti a šířily úctu k papežství jako instituci nadřazené místním biskupským autoritám. S tímto poselstvím pak mniši pronikali na různá území bez ohledu na suverenitu feudálních vrchností. Z uvedeného vyplývá, že české země měly se svými sousedy, zejména německými, hojné kontakty. Repertoár antroponym užívaný českými obyvateli vykazuje podobné rysy s repertoárem jmen německých příchozích: 1. stejný základní repertoár přejatých jmen, 2. oficiální jednojmennost (Erkenbertus, Buguslav), ale od konce 12. stol. je často připojováno zpřesňující doplnění (Slavoň archidiaconus, Engelbertus archidiaconus Bechinensis), od 13. stol. příjmí (Wilhelmus de Dúbravic, Bohuslaus de Horka). I. Antroponymie česky mluvícího obyvatelstva: 1. Jména domácí, tj. českého, popř. praslovanského původu: vyjadřují charakteristiku pojmenovávané osoby na základě některé její vlastnosti (Dobrek ´dobrý člověk´), činnosti (Modlík ´kdo se modlí´), vztah k jiné osobě, bohu (Bogumil ´bohu milý´, Vítovic ´syn Vítův´), vztah k místu (Podles). Při jejich tvoření se uplatňovaly antroponymizace apelativ (vlk > Vlk), prefixace (Podgrad), sufixace (Budiš < Budivoj) a kompozice (Vǟceslav, později Václav ´více slavný´). 2. Jména přejatá: Jména německá pronikala do českých zemí v důsledku četných česko-německých politických, hospodářských a společenských kontaktů (Kunhuta, Konrád I. Brněnský, Oldřich a Litold, Ota Olomoucký, Přemysl I. Otakar, Oldřich z Hradce, Jindřich z Rožmberka). 2. Nejčastěji užívaná německá jména: Conradus (Cunradus), Heinricus, dále Albertus (Adalbertus), Arnoldus, Bertholdus, Fridericus, Gotfridus, Hermanus, Marquardus, Otto, Odalricus (Ulricus, Oldrich). 3. Křesťanská/církevní jména řeckého, latinského a hebrejského původu: Johannes (Jan) a Petrus (Petr), dále Andreas, Georgius (s českou podobou Jurík), Stefanus, Theodoricus, Martinus, Paulus, Jacobus. II. Antroponymie německy mluvícího obyvatelstva: základní repertoár přejatých jmen církevních i jmen německých byl v obou skupinách obdobný. Období 1300–1500 Etapu hospodářského rozmachu vystřídalo po roce 1380 dlouhé období hospodářského úpadku. V mnohých oblastech českých zemí se na počátku 14. stol. prosadil česko‑německý bilingvismus. Jak české, tak německé etnikum hojně užívalo ve funkci křestních jmen (a později i příjmí) formální hypokoristika (Henc < Heinrich, Beneš < Benedikt) a tento trend pokračoval i v dalším období. I.Antroponymie česky mluvícího obyvatelstva: Ve funkci oficiálních jmen začínají převládat jména přejatá (příp. jejich hypokoristika), a to jak německá, tak církevní (tj. řeckého, hebrejského a latinského původu), avšak jména domácí (včetně jejich hypokoristik) ještě zcela vytlačena nejsou: Bohuslav, Branislav, Dluhomilus, Hlaváč, Jaroš, Mladota, Protivoj, Vlček a ženská jména Příba, Sudka, Vojslava, méně často typy Šedivec, Mazal, Hradecký, Kovář; ty se stávají příjmím. Tak se postupně buduje dvoujmenná antroponymická soustava (křestní jméno + příjmí). Tato dvoujmennost je prozatím neoficiální, neboť příjmí je jméno nezávazné, nedědičné, nestálé, a vztahuje se většinou jen k mužským zástupcům rodin. Do funkce oficiálních jmen se dostávají jména křestní. Nejčastěji užívaným mužským jménem té doby je Johannes (Johann, Jan), dále Nicolaus (Mikuláš),Petrus (Peter, Petr) a Venceslaus (Václav, Wenzel). Další běžně užívaná OJ: Andreas (Ondřej), Jacobus (Jakub, Jakob), Martinus (Martin), Mathias (Matyáš, Matěj), Michael (Michal), Paulus (Paul, Pavel), Stephanus (Stephan, Štěpán). Zastoupena jsou také jména Bartoloměj (Bartholomeus), Tomáš (Thomas), Jiřík (Georgius, Georg), Filip (Philippus). Nejčastěji užívaná ženská jména jsou Margaretha (Markéta), Katherina (Kateřina), Elisabeth (Eliška), Dorothea (Dorota), méně častá jsou Klára (Clara), Ludmila, Magdalena a Jana (Johanna). Jména německá tvoří rovněž významnou a stabilní část repertoáru křestních jmen. K poměrně často užívaným patří Albert (Albrecht), Bernard (Bernhart), Dietrich (Dětřich), Fredericus (Fridrich, Bedřich), Henricus (Heinrich, Jindřich), Hermanus (Hermann, Heřman), Konrád (Conrad, Kunrád), Ulricus (Ulrich, Oldřich). Mezi častěji užívanými ženskými jmény nebylo žádné německého původu. II. Antroponymie německy mluvícího obyvatelstva se i v tomto období shoduje v základních rysech s antroponymií českého etnika a tím dokazuje, jak jsou obě komunity těsně propojené. Pořadí jmen: Johannes (Johann, Hans, Jan, Hensel), Nicolaus a Petrus (Peter), dále Michael (Michel), Jacobus (Jacob), Andreas (Andres), Martinus (Martin), Mathias (Matthäus) a Wenceslaus (Wenzel, ojediněle Waczlaw), nevýznamnější české církevní jméno, jehož nositeli jsou však i v německém prostředí většinou asi Češi. V různé míře a v závislosti na situaci v jednotlivých regionech jsou užívána další církevní jména: Thomas, Paulus, Franciscus (Francz, Frank), Steffanus (Steffan, Stephan), Georg (Georgius). Ze jmen německých jsou poměrně častá antroponyma Henricus (Heinrich), Albertus (Albert, Albrecht), Hermannus (Hermann), Ulricus (Ulrich), méně častá jsou jména Conradus, Dytmar, Otto, Wilhelm atd. Nejčastější ženská jména jsou církevní jména Margaretha, Anna, Katharina, Elisabeth, Dorothea, ostatní antroponyma, např. německého nebo českého původu (Kuna, Hedwig, Ludmilla), jsou spíše ojedinělá. V antroponymii německého etnika bylo preferováno dvoučlenné pojmenování, tj. křestní jméno/formální hypokoristikum + příjmí/přezdívka (Beiname, Übername) – Nicolaus dictus Schuster, popř. křestní jméno + dědičné jméno rodiny (Familienname) – Petrus Eberhart, a to i na venkově. Období 1500–1786 První příslušník „cizí“, tj. habsburské dynastie byl uveden na český trůn v r. 1526 a od té doby až do r. 1918 byly české země nedílnou součástí většího státního celku se všemi důsledky, k nimž patřil také příliv cizinců (urozených i neurozených), a to především Němců. Nejvýraznějším rysem antroponymie je neoficiální dvoujmennost (v rámci německého etnika již poměrně stabilní), která byla definitivně ukončena patentem Josefa II. z 1. 11. 1786, nařizujícím obyvatelům dědičných zemí přijmout stálé příjmení. Pro židovské obyvatelstvo vešlo toto nařízení v platnost od 1. 1. 1788. I.Antroponymie česky mluvících obyvatel: Typickým rysem je neoficiální dvoučlenné jméno (křestní jméno + příjmí) pro mužské zástupce rodiny: Martin Šimek. Nedospělé děti a ženy nadále zůstávaly při identifikaci vázány na otce či manžela (Anna dcera Hanušova, Anna manželka Šimkova, ale i Anna Šimkova). Repertoár mužských jmen se do r. 1720 nijak podstatně nemění, obsahuje především jména oblíbená v předchozích obdobích. Nejužívanějším křestním jménem v českých zemích nadále zůstává Jan (Johannes, Johann), velmi časté bývá v některých regionech i jméno Jiří (Jiřík, Georg, Jíra). Mezi často užívaná jména patří Martin (Mertl), Václav (Wenzl, Vaněk), Pavel (Paul), Matěj (Mates), Matyáš (Mathias), Jakub (Jakob), Havel, Matouš, Ondřej (Andreas, Vondra), Jindřich (Heinrich, Jindra), Tomáš (Thomas, Tomeš), Vítek (Vít), Daniel (Daněk), o něco méně jsou zastoupena antroponyma Petr, Mikuláš (Nicolaus, Niklas), Šimon, Štěpán (Steffan), Urban, Bartoloměj (Bárta, Bartl), Vavřinec (Lorenc, Vávra), Řehoř (Gregor, Říha), Valentin, Blažej (Blažek), Bedřich, Karel, Adam, Marek, Kliment, Michal (Michael), Kryštof, Tobiáš (Dobiáš), Kašpar, Lukáš (Lucas, Lukeš), Zikmund (Sigmund), Bernard, Vojtěch. Jméno František se častěji vyskytuje v podobě Franz, a to většinou v oblastech, kde sídlili i Němci. Repertoár ženských jmen do roku 1720 K nejoblíbenějším patří Anna, Kateřina, Dorota a od druhé poloviny 17. století je v některých oblastech patrný nárůst jména Marie, a to patrně – vedle světice Marie Magdaleny – již jako důsledek cílevědomě pěstovaného mariánského kultu. Často užívaná jsou antroponyma Ludmila (Lidmila), Magdalena (Mandalena), Alžběta (Elisabeth), Markéta (Margareta, Margita, Margeta, Markyta), Kunhuta (Kuna), Zuzana (Zuzka), Mariana, Apolena, Barbora, Salomena, o něco méně jsou zastoupena jména Alina, Justina, Uršula (Voršila), Regina, Marta, Polyxena, Johana, Maruše, Františka. Tento základní soubor mužských a ženských jmen doplňuje množství sporadicky užívaných antroponym různého původu (např. Ambrož, Benjamin, Ctibor, Florián, Jeroným, Jonáš, Augustina, Juliana, Lukrécie) a společně vytváří pestrý a bohatý repertoár křestních jmen, který se v jednotlivých oblastech – podle konkrétních podmínek – mírně obměňuje. Křestní jména v 18. století Prošla změnami. Vyvolaly je 1) zvýšený kult P. Marie a sv. Josefa (jméno Ježíš je dodnes v České republice tabu), 2) kanonizace nových svatých a jejich propagace církevními řády (František Xaverský, Jan Nepomucký, Karel Boromejský, Antonín Paduánský, Terezie atd.), 3) využití těchto jmen v Habsburském rodu (Marie, Terezie, František, Josef, Karel…). Mužská jména K nejoblíbenějším jménům patří v první řadě Jan (Johannes, Johan, Hans), jehož popularita byla podpořena kanonizací Jana Nepomuckého (1729), dále Josef, František (Franz), Václav (Wenzl) jako patron českých zemí, v některých oblastech má vysokou četnost též Antonín (Anton). Mezi běžně užívaná se řadí Jakub (Jakob), Matěj, Jiří, Karel, Šimon, Kašpar, Martin, Ondřej, Vojtěch, Tomáš, Matouš, Michal, Ignác, Dominik, Petr, Adam, Bartoloměj, Pavel, Daniel, Leopold, Joachim, Vavřinec (Lorenc). Ženská jména Nejvíce oblíbená jsou jména Marie, Anna, Kateřina, často užívaná jsou antroponyma Barbora, Josefa, Dorota, Magdalena, Františka, Eva, Terezie, Alžběta, Ludmila, poměrně častá jsou Markéta, Rozina, Zuzana, Jana (Johana), Veronika. II.Antroponymie německy mluvících obyvatel V 16. – 17. stol. byla nejoblíbenější jména Johann, Georg, Martin, Mathias/Matthäus, Jacob, Wenzel, Valentin, Andreas, Paul, Christoph; méně častá – Albrecht, Andreas, Elias, Fridrich, Gregor, Hans (< Johannes), Casper, Urban, Wenzel, žen. jména – Anna, Barbara, Magaretha, Marina, Katharina. – Jak v českém, tak v německém prostředí mohly děti dostat při křtu dvě jména: Jan Václav, Johann Adolf, Anna Marie. V 18. století se rovněž prosazují barokní jména. Období 1786–1945 Do r. 1945 žili Češi a Němci v těsném kontaktu, který byl upevňován četnými smíšenými sňatky. Tyto skutečnosti se odrazily i v antroponymii českých zemí. Obě etnika spojovalo dvoučlenné oficiální pojmenování, které bylo závazné pro všechny obyvatele včetně žen a dětí (Antonín Kmoch, Marie Löschnerová), a zpočátku též společný základní repertoár křestních jmen, v němž zaujímala přední místo jména barokní a který obsahoval širokou škálu křestních jmen užívaných v 17. – 18. století. V 19. století sice obě etnika nadále preferovala barokní jména, ale v ostatních jménech se začala od sebe odlišovat. Od počátku českého národního obrození (1770) pronikala do repertoáru křestních jmen Čechů stále častěji jména slovanského původu jako výraz národního uvědomění (Jaroslav, Bohumil, Božena), zatímco Němci užívali mnohem častěji než Češi četná jména původu německého (Wilhelm, Rudolf, Adolf). S postupným prosazováním češtiny do různých oblastí veřejného života vzrůstala u Čechů obliba jmen slovanských a jména německého původu pozvolna ustupovala do pozadí. Vznik samostatného českého státu v r. 1918 pozici češtiny významně posílil. Ve válce a v poválečných letech popularita německých jmen klesala.Těsné česko-německé kontakty skončily v roce 1945 vyhoštěním Němců z ČR. Negativní postoj k německým jménům sice postupně slábl, ale ani v druhé polovině 20. století nebyla v ČR německá jména častá. Většinou se udržovala v důsledku rodinné tradice (otec a syn mají jméno Karel). V letech 1786–1840 patřila k nejužívanějších OJ v českých zemích antroponyma Josef, Jan, František, Václav, Antonín, Anna, Marie, Barbora, Kateřina, Františka. V období 1840–1900 obliba barokních jmen trvá, ale zároveň se u Čechů začínají prosazovat také jména národní (Václav, Jaroslav, Ladislav, Miroslav, Vladimír, Zdeněk), podle pražských adresářů z let 1859, 1896 patří mezi pět nejužívanějších jmen českých obyvatel Josef, Jan, František, Václav, Antonín, Marie, Františka, Josefka, Antonie, Teresie, zatímco předtím hojně užívaná jména Kateřina, Dorota, Barbora v polovině 19. století ustupovala. OJ v Olomouci k r. 1880: Josef, Johan, Franz, Karl, Anton, Wilhelm, méně častá Rudolf, Alois, Eduard, Adolf, Julius, Ferdinand, Heinrich, Leopold, Moritz; Marie, Anna, Theresia, Francisca, Josefa, Antonia, méně častá Emilie, Julie, Katharina, Johanna, Josefine, Rosa, Aloisie, Wilhelmine, Hermine. V období 1901–1950 podle pražského adresáře z let 1937–1938 jsou nejužívanější křestní jména Josef, František, Václav, Antonín, Karel; Marie, Anna, Božena, Františka, Josefa. X Křestní jména užívaná v Olomouci k r. 1910: nejčetnější jsou Josef, Johan, poměrně častá Karl, Rudolf, Franc, méně častá Alois, Adolf, Otto, Anton, Eduard atd.; nejvíce se uplatnila jména Marie, Anna, ostatní byla – vzhledem k bohatě zastoupeným prvním dvěma jménům – spíše ojedinělá: Josefine, Theresie, Emilie, Franziska, Rosa atd. Diachronní pohled na česko-německé vztahy s ohledem na antroponymii českých zemí odhalil jejich nejzávažnější důsledky ve sféře antroponym. 1) Společný základní repertoár křestních jmen, v němž zaujímala významné místo jednak církevní jména (např. Johannes/Johann/Jan), jednak jména německá (např. Henricus/Heinrich), u česky mluvících obyvatel hojně užívaná do konce 18. stol. Naopak v německém prostředí byla akceptována – ovšem jen v malé míře – nejvýznamnější církevní jména česká (Václav/Wenzel, Ludmila, Vojtěch). 2. Vyspělejší způsob identifikace osoby pomocí dvoučlenného jména (Franz Schuster), preferovaný německy mluvícími obyvateli již od 14. stol., podpořil a zároveň uspíšil zavádění dvoujmennosti v českém prostředí (Jiřík Kohout).