„KOLA* PETROV, »ärod„i «m««o R8FSB, ' la.or.if Stalinovy ceny
O HRE „KOHO TLAČI BOT A?"
■
(Poznámky režiséra)
Kaše sovětská skutečnost dává dramatikovi nesčíslné možnosti pro vytvoření hluboce realistických děl. Život sovětského lidu je tak bohatý a mnohotvárný, že pozorný a vnímavý umělec v něm najde nová a nová tliemata fTú svou tvorbu. Když řeší ve hře velké a vážné otázky naší socialistické současnosti, dopřeje^ divákům nejen zábavu, ale učí je také pravdě života. Vděčným materiálem pro vytvoření takového představení je komedie G. Mdivaniho „KOHO TLAČÍ BOTA?"
Odehrává se v současné době v jedné z moskevských továren na obuv a v jejím obchodním domě. Obuv továrny Říjen netěší se oblibě zákazníků. Ředitel továrny Kovrigin to vysvětluje tím, že vedoucí obchodu Golubková neumí \ prodávat. Ale Golubková — bývalá stachanov-ka, mistr továrny Říjen — pozná, že Kôvrigin, který se žene za překročením plánu výroby, přestal myslet na kvalitu výrobků. Obuv z továrny Říjen se Moskvanům nelíbí — je staro-nodní, nepohodlná a nevzhledná. Teprve když Golubkovou jmenují aočasně ředitelkou tovární,
nácZTr Ved»u?ím Výdejny, továrna, vedena Golubkovou, začne vyrábět nové modely obu-,r/'Ííeře Jdou na dračku.
ie boj píM
a uplatnení nových mladých kádrů, jist č vedou, vání úkolu, ale zároveň v ní vidíme kouzelnou cích velké podniky, a moudré umhú .stratu, „„ mladou dívku, velmi radostnou a srdečnou y e vravovat ty vedoucí, kteří v metlwdách srč Vl(; lS lidmi. Jak se sluší a patří miluje syeho
ce nestačí rychlému tempu našeho života.
Námět hry není vypočítán na nčjaké zvláštní scénické efekty. Hlavní význam této komedie je v tom, že sice vypráví o běžných událostech naší současnosti, ale přitom jasně kreslí nové charakterové rysy pokrokového sovětského člověka, výrazně odhaluje jeho vysoký, čistý morální profil.
Veseloherní situace hry jsou postaveny na střetnutí pokrokových sovětských lidí s lidmi, kteří zůstali poněkud pozadu.
Hlavní postavou je obraz mladého děvčete — Niny Golubkové. V této postavě se podařilo dramatikovi velmi dobře zachytit znamenité vlast)tosti sovětskéJw člověka současnosti: tvůrčí nadšení, cílevědomost, umění bedlivě odhalovat nedostatky. Cit pro nové — to je Mami a nejcluirakterističtější rys Niny Golubkové. Tento rys postavy je přesvědčivě ukázán již v prvním obraze hry, ve scéně porady s vedoucími činiteli, když Golubková tak vášnivě a vzrušeně mluví o nové Moskvě, o tom, jak se změnil vzhled města i život v něm a jeJw obyvatelé. Právě v tomto monologu je třeba hledat základ role Niny Golubkové.
Známý novátor výroby, pomocník mistra kra&nocholmského kombinátu, laureát Stalinovy ceny Alexandr Cutkich, napsal o hře „Koho tlači bota?" do deníku ,Jzvěstija": — hrdinka hry Nina Golubková je yiám blízká proto, že v jejím vítězství nad zkostnatělostí a rutinou vidíme své vítězství. Golubková je nám blízká také proto, že v sovětské skutečnosti je takových Golubkových tisíce. Její boj se zaostalými požadavky ředitele továrny Kovrigina — to je boj nového, pokrokového proti zaostalému, brzdícímu náš život.'*
Golubková usiluje o nadšenou, uvědomělou tvůrčí práci. Je tvrdá a rozhodná při vy plno-
styku s Udr
zeniclm Nikolaje Veselova nehledí na občai rozladení a je dvakrát tak stastrui, když vxtezx. Nina Golubková je pozorná a příjemná ke svým přátelům a soudruhům v prací, zvlaste k Zoje.
U nim mna SP, UU-
toru také podařilo velmi vtipně ukázat vlastnosti, které mají lidé naší sovětské společnosti, řekl bych typické vlastnosti, které přivádějí k podobným činům.
Tak čestný a práci oddaný pracovník, jako Kovrigin, těžko přežívá sesazení s místa ředitele továrny. Dvojnásobně cítí, že mu bylo ukřivděno, když na jeho místo přichází Golubková, kterou vyučil — nejdříve poslíček, pak dělnice a mistr. — Ale přitom musí představitel Kovrigina najít ve svém hrdinovi (a zvláště umět vyjádřit ) vlastnosti sovětského člověka, které přivádějí Kovrigina k poznání své chyby a ne k tomu, aby rušil práci Golubkové a překážel ji. Je to především uvědomělý postoj ke kritice a sclwpnost sebekritiky. Již ve druhém dějství, kdy se zdálo, že se urazí, najde v sobě dosti síly, aby když vypráví, jak ho Golubková ponížila, ještě také říká: „— ale přiznám se. Kol jo, mluvila rozumně, k věci. Je to chytré děvče — Ani dále se Kovrigin nestaví proti Golubkové, ale stále víc a více má radost z jejích úspěchů, protože v nich vidí úspěch díla všech. Právě tak v postavě Niny je třeba tiajít a podtrhnout rysy  člověka  naší   socialistické společnosti. Vzpomeňte, jak Golubková, když ji jmenují ředitelkou, je z budoucnosti roztřesena a polekána. Bojí se jmenování. Je třeba umět ukázat, že se Golubková nebojí za sebe, ale zneklidňuje ji dílo, které jí je určeno. Kovrigin je člověk jasný a samorostlý. V jistém okamžiku se je)u> vývoj zastavil. Ale vlivem kritiky a díky vedení strany se Kovrigin ukázal schopným vést budovatele nového života. Kovrigin si ověřil
své síly. Jak sám o sobě říká: „Jsem, silný člověk." O tom nás přesvědčí jeho vývoj během hry.
Velmi důležitou roli hraje ve hře tajemník KV strany Sergej Meščerjakov. Je to vzorný stranický vedoucí. Se zápalem, s bolševickým nadšením se Meščerjakov bije za vysokou jakost průmyslové výroby, za uplatnění nových kádrů. Ostře kritisuje Kovriginovy chyby. A právě on navrhuje dočasně Kovrigina přemístit. — ..Kritisujeme soudruhy a ne nepřátele. Nepřátele ničíme, porážíme." — V tom, jak Meščerjakov Kovriginovi kritikou pomáhá, vidíme, že je jeho nejvěrnějším přítelem.
A jeho rozhovory s mistrem Veselovem? Ve-selov nevěří v úspěch změn, které zavádí v továrně Golubková, a podává jednu výpověď za druhou. Meščerjakov, který si sám žertovně říká „duchovní otec okresu", pokládá za svou povinnost napravit mu hlavu a dokázat mu nesprávnost tohoto počínání. Nekárá Veselova přísně, ale měkce, s humorem a takticky. Vyzývá ho k tomu, aby- svou autoritou — jako jeden z nejlepších pracovníků a laureát Stalinovy ceny — působil na ty, kteří chtějí z továrny odejít. A Veselov to pochopí. Chápe svou vinu tím lépe, čím delikátněji mu to jeho druh řekl. Představitel Meščerjaková se musí uvarovat dvou krajností. Na jedné straně není možno v žádném případě zjednodušovat postavu a dělat Meščer jaková lehkomyslného a zvláště zdůrazňovat humor a měkkost, na druhé straně v intonacích nesmí být ani stopy po naučném tónu, ani nejmenší pózy. Obě krajnosti by byly nejhrubší chybou. Je třeba pamatovat, že Meščerjakov je člověk práce, člověk stranické kázně, že není jen výborným specialistou (je přece inženýr em-technologem), ale také znamenitým stranickým vedoucím. Výrazně je ve hře vykreslena postava ředitele okresní správy lehkého průmyslu, Sidorova. Je to omezený, bezzásadový člověk, věčně kolísající, přizpůsobující
se, podlízající představeným a vyhýbající se jakékoli odpovědnosti. V nevyhnutelných srážkách s pokrokovými lidmi naší společnosti, s lidmi jasného pohledu a pevného přesvědčení, opouští Sidorov poznenáhlu své posice. Múze se zdát, že Sidorov zůstane vždycky v pozadí, že je skromný. Ale hrát ho jako skromného by bylo samozřejmě nesprávné — on je prostě zbabělec — člověk, který se přizpůsobuje. Nesnaží se jít za úspěchy, protože je mu pohodlnější žít ve stínu. Říká: „Člověk vyjde ze stínu na slunce a hned je na něm vidět každá vráska, každá skvrnka. A naši lidé jsou zvědaví. Hned se začnou pídit po tom, proč zíváš, proč jsi špatně spál." Sidorov je ve Mdivaniho komedii vystaven odsouzení a výsměchu. Ale představitel této role nesmí zapomínat, že při všech základních nedostatcích Sidorov není nepřítelem, ale sovětským člověkem; není možno ho zničit, ale dostat ho na cestu nápravy. Když na začátku hry Sidorov dělá nepříznivý dojem svou licoměr-ností a přizpůsobováním se, tak v posledním dějství po jeho jmenování vedoucím prodejny, je možno najít přelom ve vývoji jeho postavy. Dramatik dává možnost uvěřit v to. že Sidorov bude umět v budoucnu správně pracovat. A na tuto možnost musí herec myslit od začátku. Ne-bude-li představitel na toto pamatovat, může jeho Sidorov odcházet se scény nic nechápající, se skrytým hněvem a budoucím nepřátelstvím. Je nutné, aby odcházel jako člověk, který se zmýlil, ale s možností nápravy.
Ještě více se ve hře autor vysmál Cižikovovi, hlavnímu inženýru továrny Říjen. Čižikov — podle mého názoru — je nenapravitelný. To je jediná výjimka z osob této hry — ze sovětských lidí, kteří se mohou i mýlit i bloudit, ale nakonec se dostávají na správnou cestu. Čižikov je člověk bez duše, jeho povaha je chladná, vypočítavá, osobní zájmy jsou u něho nadevše. Spokojeně vyrábí v r. 1949 obuv stejného tvaru jako v roce 1930. Změnit typ obuvi znamená
x
pro něj zastavit běžící pás, znovu seřizovat stroj: „— a jak potom chcete překračovat plán?" — ptá se Cižikov. Stará se jen o to, aby byl plán překročen, ne aby zásoboval dob-rou obuví — to vše z vlastní vypočítavosti. Snad dokonce počítá i s prémií. Navenek vypadá solidně, sebevědomě, nechápe vzrušení ředitele továrny nad poučením, které dostal Kovrigin na poradě. ,firak jsme nedělali a nikdy dělat nebudeme. Co po mně chcete?" — ptá se tento „studený sveď' — jak ho nazývá Kovrigin. Nevadí mu, že ve vzorném obchodě továrny není na skladě ani jeden pár dětských bot. Zdá se mu nevýhodné zahájit jejich výrobu, stačí mu, že obšťastňuje moskevské děti dvaačtyřicítkami, protože se mu to hodí pro překročení plánu. Všechno je to chladný, úzce praktický výpočet. S podřízenými jedná Cižikov familiérně, nedbale, ale hneď se změní, když pozná (v 2. dějství), že Nina, ke které byl dříve hrubý, je jmenována ředitelkou továrny. Omlouvá se, prosí ji za prominutí, snaží se vymluvit na vedro. Zde je Cižikov samá zdvořilost, přívětivost, dokonce podlízavost. Cižikov je samolibý. Jeho samolibost nekončí ani tehdy, když ho propouštějí z práce, když ho ani Kovrigin, na kterého nejvíce spoléhal, nechce přijmout zpět do továrny. Představitel této role si musí jasně uvědomit, že celé Cižikovovo sebevědomí je prázdné, bezdůvodné. V sovětské spo-spoleČnosti není pro Cižikovy místa, ty nemilosrdné vyhánějí.
Vedle Cižikova je ve hře druhý inženýr továrny — Zabělin. Není to velká role, aU ve vývoji hry zaujímá Zabělin význačné místo. Zabělin je pravý novátor výroby, tvůrčí člověk. Je třeba si představit, jak muselo být Zábeli-novi těžko, měl-li se smířit s čižikovskou nepružností a tvrdohlavostí. Zabělina poznáváme ve třetím dějství hry. Cižikov je již odvolán s vedoucího místa a pro Zabělina je otevřena možnost rozvinout své tvůrčí plány. Nezasta-
vují ho těžkosti, které se staví do cesty nová-torům. Jsme v zoufalé situaci" říká Zabělino-vi Golubková. „Chápu," odpovídá, „ale vyrábět obuv jen tak bouch-bác, jak to dělal Cižikov, to se mi nechce." V závěru poznáme, že Zabělin miluje Zoju, sekretářku ředitelství továrny. Je to správná sovětská dívka, optimistická, okouzlující svým mládím. Teprve hledá cestu do ži-
^Přání, přejít z kanceláře ředitele opět do dU-ny ke stroji, mění v přání studovat k nastoupení do institutu. Jsou jí otevřeny všechny cesty. Představitelka Zoji musí ukázat rysy nového socialistického poměru mezi sovětskými lidmi. Zoja je dávná přítelkyně Golubkove. Nina se dostala daleko před ni, když se stála ředitelkou továrny. Ale na vzájemném vztahu se ani zdaleka nemůže ukázat rozdíl v jejich služebním poměru. Jejich přátelství není závislé na postupu. Zoja také svěřuje Nině všechny své soukromé bolesti a prožitky.
Nikolaj Veselov — to je znamenitý pracovník továrny. Za své zlepšovací návrhy byl odměněn Stalinovou cenou. Je oddán své práci a svému kolektivu. Ale když Golubková proto, aby zlepšila chod výroby, dočasně omezuje chod továrny, Veselov se staví proti takovému počínání. Od začátku nechápe jeho smysl. Jmenování Golubkove ředitelkou továrny přijímá skoro jako přehlédnutí svých schopností. Je dokonce uražen za svého učitele Kovrigina a je snad dotčena i jeho mužská samolibost: Nina je přece jeho nevěstou a on se stává jejím podřízeným. Nevěří v její schopnost vést továrnu. A když továrna neplní plán, je Veselov dotčen tím, že tato skutečnost podrývá jeho autoritu v očích pracujících druhých továren: „— ještě před čtrnácti dny mě zvali do druhých továren, abych vykládal o svých methodách. Vítali mě se slávou... a řeď?" — S umíněností nechce Veselov vidět ohromné perspektivy, které se otvírají před továrnou Říjen zavedením výroby
11
10
podle pokynu Golubkové. Konečně i Veselov
ZTV^' Ze Heni V Vrá™- T<™to přeíoZ způsobí rozhovor s Meščerjakovém V 3 děisZ
zmZnUahOV°/UJe MÍStr rozpačitý
zmaten a y čtvrtém dějství v krátké episodě je uz zcela jiným člověkem — věří si, věří řediteli ven kolektivu. To jsou hlavní postavy hry Ostatní — Xenie, Maslovová, Kočetkov — a j ty nejsou tak důležité. Každá z těchto zbývajících postav je dostatečně jasně individualiso-vana autorem.
Režisérovi i hercům je třeba především připomenout, že tato hra je hrou charakterů a ne hrou situační. Komično je zde v neočekávaných střetnutích charakterů osob a ne v samoúčelném veselí námětu. Nebezpečím v inscenaci je, kdyby se její tvůrci nechali strhnout zábavností přeměny míst Kovrigina a Golubkové a ostrým komičnem episodních rolí (na př. příchod rozzlobené zákaznice, která chce vrátit právě koupené boty, k vedoucímu prodejny). Takové scény je třeba chápat jako okamžiky, které zajímavě a neočekávané ukazují charaktery lidí. Na př. v episodě s manželským párem odhalují se charaktery samých manželů — důslednost a ostrá přímost ženy (zdá se, že je hlavou rodiny), roz-pačitost a některé slabé stránky muže. Tím jsou podtrženy i rozpaky Kovrigina, způsobené nejasným poznáním vlastní viny.
Když představitelé nebudou dostatečně ukazovať charaktery lidí a ukáží komické figurky, stane se komika samoúčelná. Bude to smích pro smích, a idea představení bude v pozadí. Inscenace hry musí být co nejpravdivejsi, pnsne realistieká. Hra nesnese různé režisérske výmysly. Režisér nesmí vytvářet složité aranžmá. Jevištní situace mu napovídá cely prubeh hry. Prostředí, ve kterém probíhá děj, je velmi prosté Je dostatečné popsáno v autorových poznámkách. Obraťte pouze pozornost na vnejsi rysy ředitelovy kanceláře ve vzorné prodejné. V kanceláři obchodního domu musí být vidět pece go-
lubkové. Vzpomeňte, jak Kovrigin hovorí o nábytku v obchodě. Je to jisté čalouněný nábytek, květiny atp. Jestliže není v silách souboru lidové tvořivosti a v jeho možnostech vytvořit takový pokoj vedoucihfj prodejny, to neznamená, že je to podstatný nedostatek.^ Vnější stránka představení hry je až na druhém místě.
Podstatné na inscenaci je ukázat správné lidské charaktery. Ukázat je pravdivě, ukázat jejich různost a přesvědčivost postav sovětských lidí — to je hlavní úkol, který má před sebou režisér i herci. Pouze v tom případě, když bude vyřešen tento úkol, přenese soubor
na diváka ideu hry.
Tyto scény je třeba pokládat za opěrné body představení: V prvém dějství probíhá zauzlení hry. Jsou dány základní rysy charakterů, hlavních osob. Proto na jejich pravdivém vyřešení závisí do velké míry celá hra. Rozhrnuje se opona a divák vidí Golubkovou za stolem vedoucího prodejny. Je velmi vzrušena. Něco napsala, přečetla a roztrhla. Představitelka si musí jasně představit pocity Niny. Obchod nejde, práce se mladé vedoucí nedaří. A přitom Golubková ví, že to není její vina. Zdá se jí. že zde není na svém místě. Nic se jí nedaří. Ani napsat žádost o propuštění z této práce se jí nepodařilo. Nina trochu ožije, když vchází Veselov. Miluje ho. Jeho pozornost je jí příjemná. Nechce za žádných okolností porušit radostné setkání a mírní při, která hrozí tak tak vypuknout. Po odchodu Golubkové se musí diváku nejasně zdát, že Golubková je přece jen trochu vinna. Potvrzuje to svými ironickými slovy Kovrigin a dále zákazník, který se obraci na Kovrigina se svými stížnostmi a pokládá ho za vedoucího prodejny. Toto podezření částečné viny Golubkové však musí brzy vymizet. Ve sporu Golubkové s Kovriginem se s konečnou platnosti vyjasni, kdo je vinen. Zde se také naznačuje výmena obou ředitelů, která se stává základem veseloherního konfliktu celé hry. Právě tato epi-
13
12
li
soda je rozhodující pro celé jednání, a proto je třeba obrátit všechnu pozornost k jejímu scénickému vyjádření.
V druhém obraze hry (první obraz druhého déjství) je třeba hlavné podtrhnout, jak Golub-ková přebírá „otěže vedení" továrny. Jedná rychle a rozhodně. Divák musí hned poznat, že továrna přešla do tvrdých a spolehlivých rukou.
Námětem třetího obrazu je počínání Kovrigi-novo na novém místě. Do jisté míry se opakuje to, s čím jsme se setkali v prvním dějství, vzpomeňte na stav Golubkové na začátku hry. Teď /' právě v takové situaci Kovrigin, jmenovaný dočasně ředitelem obchodu. Je mu tady ještě h n re než Nině. To právě musí podtrhnout režisér a představitel Kovrigina. Bylo by nesprávné zdůrazňovat závěr obrazu — pobouření Kov-riginovo, ^píchnutého Čiiikovem, telefonní rozhowjr se Sidorovem o původu špatné situace v závodě, prudký odchod Kovriqinův na ministerstvo. To není třeba zdůrazňovat, protože to )< episoda, která ve hře není důležitá a také se ve hře dále nerozvíjí. Je to pouze okamžik Kov-riginova váhání.
Ve třetím dějství (Jf. obraz) je nejdúležitější vítězství Golubkové a Zabélina nad skeptiky a ncdůvěřivci. Je jisté, že okamžik příchodu rozzářené Golubkové — která přináší právě vytvořený nový model bot — je třeba v inscenaci zvláště podtrhnout. Aby bylo jasněji vidět ví-tézství novátorů, je třeba bedlivě ukázat i předchozí jejich boj i ty těžkosti, na které naráželi na začátku čtvrtého obrazu Zabělin i Golubko-vá.
V pátém obraze musí režisér ukázat diváku co možná nejjasněji, co se v prodejně změnilo zavedením výroby nových modelů. Obchod, který je někde v sousedství kanceláře, je nabit kupujícími. Proto se může do kanceláře ozývat šum zástupu, vzrušené hlasy, kroky, otvíráni dveří atd. V takovém ovzduší probíhá děj celého obrazu. Tento nával zákazníků je dvojím ví-
tězstvím Kovrigírvwm. Stal ^^^ft^ doučím obchodu a je učitelem talentovane hiny
a1krtÚ'obraz - úvěr hry. V něm se naznačují další životní osudy osob. Nem vnem wdne 3 mudrována a tak také bez mudrovaní a many, misím proveden na scéné. Rezxser musí zdu-musi oyi f' ' ueÁčeriakova se Sidorovem. rfiznit rozhovor yiescerjwvj^ ° , 7. . „ Tnkieště silněji vyzní idea o vedoucí rdi stra-Iflidel která se jako rudá stužka prolíná celou hrou G. Mdivaniho.
Přeložil Jiří Valenta (Stať otiiténa ve vydaní hry Geor^j Mdivani: Kto v,-novat? „Iskusstvo" Moskva 1W)1 >
15
14
JAROSLAV KLÍMA
ŠTĚSTÍ NEPADÁ S NEBE
Hra o sedmi obrazech Poctěno státní cenou 1952
VYDAVATELSTVÍ   OSVĚTA   NÁRODNÍ P C) I > N I K
p k a n a  i 9 r, g
STUDIJNÍ POZNÁMKA
Klímova hra »8těstí nepadá s nebe* vypráví o tom, jak se v socialistickém budování mění v pracovním kolektivu poměr člověka k práci, k člověku, ke kolektivu samému — jak v jednotlivci odumírají staré, kapitalistické vlastnosti a rodí se vlastnosti nové, socialistické. Tak by se měl zhruba pro režiséra i pro herce určit námět Klímovy hry, hlavní Unie děje. Uvidíme, že tato linie je také hlavní linií postavy Jana i hlavní linií představení.
Jaký je hlavní úkol hry a představení? Čím chceme zapálit herce i diváky v hledišti, jakou bojovou výzvou, která by mobir lisovala herce k nadšené tvořivé práci na představení a diváky v hledišti k aktivní účasti na budování, probouzela radost a hrdost na dobu, v níž žijeme? Při představení v Realistickém divadle jsme si stanovili hlavní úkol takto: »Pomáhejme si, odpovídejme v kolektivu jeden za druhého. V boji s překážkami zakalme své povahy pro vítězství socialismu v naší krásné vlasti«.
Po stanovení námětu a hlavního úkolu měli bychom si uvědomit zvláštnosti a přednosti KlímoVy hry, které chceme vyzdvihnout v představení. Především myšlenka o rodících se nových lidech, o jejich rodících se nových vlastnostech není jen ve slovech a proklamacích, jak tomu bývá u některých her, ale v činech, v myšlenkách, v jednání a charakterech postav. Osobní osudy těchto postav jsou ovlivňovány a nerozlučně^ spjaty s osudy kolektivu, s osudy všeho lidu — obojí, osobní i společné, se neustále prolíná a doplňuje.
Dělníci Klímovy hry mají vedle rysů, které jsou vlastní příslušníkům dělnické třídy všech národů, ještě osobité charakteristické povahové znaky dělníků českých. V tom je další přednost Klímovy hry — v její českosti. Charaktery Kadlece, Jana, Bouši, Aničky, Hamra, Jandery, Roučkové i Roučka, jejich vzájemné vztahy, vztahy k událostem jsou typicky, osobitě české.
Všimněme si dále řeči Klímových dělníků. Ačkoli je jadrná, dobře odposlouchaná, nikde nezabíhá do naturalismu, do žargonu. Je to jazyk spisovné češtiny, ušlechtilý jazyk — protoše myšlenky, kterými žijí dělníci hry, jsou vznešene, ušlechtile, krá&né. Proto herci nesmí nikde tento jazyk při preitstavem vůlgarisovat. Klímovi dHnUA žijí bohatým duševním životem, usilují o lepší, krásnější život pm vsahny, věří ve skvělou Ini-doucnost své vlasti i všech lidí.
V teto skutečnosti je nejdúležitějšx charakteristická přednn* hry, která udává tón a určuje žánr celého představení- X-optimismus. »i>těstí nepadá s nebe* je bojovná, optimistiek* úsměvně česká hra. u> Vztahem k hlavnímu úkolu hry rozdělí se nám postavy hru % dvě nestejné skupiny. Samozřejmě, že budeme vášnivě a temperamentne stranit te skupine lidí. která pomáhá splňovat hlavni úkol hry. Postavám Kadlece, Konečného, Bouši Aničkv Hamra. Jandery. Roučkové, Jiřiny, Kudrnky, Kubisty Jirku Kouby. Inženýr Cizl a Jan stojí uprostřed, je třeba o ně boio rat, naplněni hlavního úkolu pak vyslovene brání postavy Ďa vidka, Roučfca, Lavičky, mladíka. Zemanová čeká, až jak to dopoilne.
Velkou pozornost je třeba věnovat postavám. Kadlece, Jana a inženýra Ctzla. Alois Katilec je typ novodobého hrdiny — starý dělník, který poznal na svých zádech tíhu osudu dělníka v buržoasní republice, bojoval proti kapitalistickému pořádku v řadách komunistické strany — stává se v lidově demokratickém československu předním budovatelem, uvědomělým vlastencem, hospodařeni na svém závodě. Život se s ním nemazlil, dostával rány — naučil se vracet je, zdrsnily ho. Je prudkií. výbušný — jazyk hned na kolečku, ale přitom srdce široké, upřímné. Čistý, krásný člověk, který pod drsnou slupkou tají ušlechtilé myšlenky a city.
Kadlec miluje z hloubi duše komunistickou stranu a svou vlast velikou, trvalou, nehonosnou láskou, kterou neumí vyjádřit slovy. Také by se styděl. Kdykoliv něha, dojetí, radostné vzrušeni nebo slzy hrozí prozrazením, honem je schovává za drsný tón. Proto není nic nesprávnějšího než hrát Kadlece jen jako drsného, prudkého člověka — vyjde pak z něho na jevišti hrubec — a on je zatím v podstatě něžný, jemný človek, který se dovede rozhořet pro nejvznešenější smělé myšlenky budoucino života. Závod a rodina jsou v jeho srdci těsně vedle sebe^ mu rád Jana velkou, opravdovou láskou, ale jde-li o zajem vsecn, o zájem závodu, republiky, dovede být i k vlastnímu synu™, milosrdný. Ale srdce mu přitom krvácí — a právě na to herec, hrající tuto postavu, zapomenout. Proto jsou pro > vrcholné scény: rozjetí úderky, prohlášení Jana za MJaa ' vítězství úderky a smíření se synem. jen Jan je stejně vášnivá, vznětlivá povaha jako jeho °tec\- c0 tátova zvídavost, umíněná touha přijít věci na kloub s. *oxít stůj — se u Jana mění někdy nebezpečně v ješitnost. X^-iady stůj co stůj. Proslavit se. Tátovo chlapské furiantstvi ma
ještě nevyváženou podobu. Není divu, ze ve společnosti Davídka a jemu podobných lidí se něMy mění v lacinou frajeřinu
Je zbrklý, nedočkavý úspěchu. Není tu té harmonie rozumu a citu jako u Bouši. Straní nově se rodícímu životu, je přesvědčeným straníkem, ale nejsou mu ještě jasné cesty, jak dojít k cíli. Vyřazení z úderky jím otřese a setkání s Boušou a Hrníčkem dokončí v něm očistný proces, který začíná už po roztržce s Aničkou a hlavně s otcem na konci prvního obrazu. Bylo by nesprávné hrát Janův obrat až v šestém obraze.
Inženýr Cizí není postava záporná. Je to člověk ■ušlechtilý, vzdělaný, jemný. Odborník na slovo vzatý, který má rád práci, má rád svůj závod. Rád první republiky jej naučil nestarat se o politiku, jen sloužit majiteli závodu, kdy si mohl zdánlivě myslet, co chtěl — to mu dávalo zdání osobní nezávislosti. Ve skutečnosti sloužil, i když nevědomě, politice vykořisťování. Tento pořádek jej naučil stranit se lidí, spolupracovníků, schovávat své lidské city za masku korektní, nezúčastněné přesnosti a odbornosti. Těžko se nyní vyznává v poměrech, nerozumí ještě dobře bouřlivým událostem a proměnám společenského vývoje, ale má rád práci a podvědomě cítí, že pravda je na straně komunistické strany a vlády. Rád by se zapojil, ale předsudky mu brání, je trochu vykolejený, bojí se lidí, je plachý.
Tajemník závodní organisace ať je člověk aktivní, mladý, veselý, člověk, milující lidi. Je to dělník, který pracoval dříve ve válcovně, a nyní jej strana postavila na toto politicky odpovědné místo v závodě. Pozorně poslouchá lidi, rozumí jim a pomáhá jim. Oni jej za to také mají rádi, váži si ho. Nemluví mnoho ve třethn obraze schůze závodní rady právě proto, ie poslouchá napjatě a pozorně ostatní a pomůže moudře tam, kde je to nutné. Nekomanduje — přesvědčuje. Probouzí v lidech
nadšení, optimismus.
Ostatní postavy jsou jednoznačně charakterisovány autorem, jen je třeba dbát o bohaté, jemné, charakterové odlišení jednotlivých postav valeiřů, bohatě je indiddualisovat.
Zastavme se nyní u hlavních dějových událostí, hlavních faktů. Jsou to scény, které jsou ideovými i uměleckými akcenty hry a představení. Vypišme si je tak, jak jsme si je určili při představení v Realistickém divadle:
V prvním obraze:
1. Kadlec a Anička čekají na Jana, který se ještě nevrátil ze
schůze.
2. Jan lže, že byl na schůzi.
3. Jan chce odejít z válcovny a pracovat sám, aby mohl vy-
2.
3.
F druhém obraze-
Lojsce atd. Ve třetím obraze
tc pro
*^™™We <*>V VfeorganisovalprácinaLojzce
Cvlzada konkrétni vysvětlení — Kadlec ho napadá -Cízl
O (XrCfbCt'Z%~
3. Konečný a valciři kritisují Kadlecovo nesoudružské chovaní k Cízlovi. Posílají ho sa ním, aby se omluvil. Kadlec odmítá atd.
Nakonec bych chtěl připomenout soudruhům režisérům závodních klubů, až si sami doma rozeberou hru, prostudují materiál ke hře, beletrii, odborné brožurky o válcovně atd., určí námět, hlavní úkol, hlavní dějovou linii, rozmístění postav vzhledem k hlavnímu úkolu, hlavní části hry a herecké úkoly v nich, a přistoupit ke studiu se souborem, at nezapomínají, že postavy Klímovy hry jsou lidé, ne masky lidí, že tedy musí myslet, cítit a chovat se stejně jako lidé v životě
Život samozřejmě neopisujeme, pro postavu Kadlece vybereme různé vlastnosti a zvyklosti několika postai,äB^,kte*
ľkaljľcesJdo slavné budoucnosti nasi vlasU.^
STUDIJNÍ POZNÁMKY Literatura
POUŽITÉ REALISTICKÝM DIVADLEM
Knobloch: Lidé, ocel, pětiletka Popov: Lidé z ocele V. Alexe jev: U béžnice
Film (krátký):
Hutě volají
Hutní doprava
My valciři
Železné město
Není železo jako železo
REALISTICKÉ DIVADLO V PRAZE
provedlo po prvé dne 30. ledna 1952:
JAROSLAV KLIMA
ŠTĚSTÍ NEPADÁ S NEBE
Hra o sedmi obrazech
Režisér: Karel Palouš, laureát státní ceny
Výtvarník: Jan Sládek, laureát státní ceny
Asistent režie: Rudolf Vedral
OSOBY
Alois Kadlec, mistr na druhé běžnici Jan, jeho syn Anička, Janova žena .
Inženýr Cízl Jiřina, jeho dcera Jandera Hamr Kubista Kudrnka Jirka
> valciři
Lavička
Kučera
Davídek
Kouba.
Rouček
Roučková......
Konečný, tajemník záv. org. KSČ
Bouša .......
Kovář......•
Zemanová, hostinská
Mladík.......
Bedřich Prokos František Horák Jana Dítětová l*ureát státní ceny i V. Švec Libuše Pešková Josef Koza Vladimír Huber Ivo Gttbel Bohumil Šeda Emil Kadeřávek Petr Skála Jiři Lir
Otakar Brousek Karel Dvořák Karel Máj laureát státní ceny Emilie Hráská jiři Smutný Jaroslav Radimecky Rudolf Vedral Marie Marešová Ivan Glanc
Deje ae za dnešních dnů na Kladně