paměť a dějiny 2009/01 119
Autorem termínu socialistický realismus
je – jak jsme se ve škole
učili – Maxim Gorkij. Ten byl každopádně
jedním z prvních sovětských
spisovatelů, kterého sovětské
stranické vedení ve 20. a 30. letech
kanonizovalo. O socialistickém realismu
se vydávaly tlustospisy
a akademici o něm pořádali konference,
protože přece šlo o vědecký
komunismus. V uměleckých kruzích
se používalo slůvko „sorela“. Sám
termín socialistický realismus se
poprvé objevil v roce 1932 a byl definován
takto: Druh umění zobrazující
skutečnost ve světle socialistických
ideálů a v zájmu třídního boje proletariátu.
V lidovém podání zněla
definice jinak: Socialistický realismus
je druh umění sloužící straně a vládě
a zobrazující skutečnost způsobem jim
dostupným.
Nešlo ovšem o žádnou legraci.
Umělce bylo možno zlikvidovat za
slovesné, hudební, výtvarné či jiné
dílo, pokud nebylo „lidové“, „nevycházelo
ze socialistické skutečnosti“,
„nebralo na vědomí život pracujících“,
„nezabývalo se problémy současnosti“
či „nestálo na jasných třídních
pozicích marxismu-leninismu“. Takové
umění bylo „formální“, „formalistické“,
„odcizené lidu“, „protilidové“,
prostě škodlivé. Moderní poklady
Treťjakovské galerie ležely kdesi
v depozitáři (nebo byly zničeny) a vystavovala
se jen díla zaručeně realistická,
kde strom byl strom (a nebyl
kořeny vzhůru, což se nelíbilo Chruščovovi).
Neboť modernismus (kubismus,
dadaismus, surrealismus, futurismus,
expresionismus, abstrakcionismus atp.)
jsou umělecké směry odrážející krizi
buržoazní kultury a vyznačující se odtržením
od tradic realismu (Velká sovětská
encyklopedie).
Realismus ale nepodával ani fotograficky
reálný obraz, protože i naaranžovaná
fotografie nechtěně zachytí
zapíranou skutečnost. Byly to
obrazy z vybájeného světa dostatku,
radosti a štěstí socialistického člověka,
jeho úspěchů a výdobytků.
Nelze samozřejmě tvrdit, že nejsou
zajímavé, estetické hodnoty přináší
každé umění, i ono nadiktované.
Ovšem nejpompéznější díla svěřovaNěkdejší
„jediné správné umění“ dnes působí směšně,
přesto při jeho prosazování příliš veselo nebylo.
Pomník J. V. Stalina na pražské Letné Foto: ČTK
Socialistický realismus
a entartete Kunst
JAROSLAV SUK
119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:119119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:119 4/14/09 6:43:17 PM4/14/09 6:43:17 PM
120 2009/01 paměť a dějiny
zapomenutá slova
ná jen nejvybranějším mazalům,
patolízalské monumenty vládců, dosahují
jistých hranic. Šlo nejen o pocty
Stalinovi (viz známý schodištní
obraz Děkování národů), ale v době
Brežněvova utužování režimu zejména
mrtvému Leninovi, jež se rozvinuly
do podoby leniniany. Na špici
všech monumentů stojí mj. obrovitá
pozlacená socha Kim Ir-sena, ovšem
ani náš Stalin na Letné k němu neměl
díky velmi šťastnému umístění daleko.
O patetických sochách připomínajících
druhou světovou válku
trefně poznamenal Bulat Okudžava:
Naše pomníky jsou vyšší než naše ví-
tězství.
V hudbě se pěstovala zejména hudba
lidová, pak vážná klasika pokud
možno do 19. století, militaristické
pochody, pečlivě upravené revoluční
písně a rozverná dechovka, ale zase
ne moc rozverná. Symbolem rozkladu
byl jazz, swing, rock a jiné západní
druhy hudby, které se daly občas
provozovat jako písně utlačovaného
lidu (černochů) nebo utlačovaných
národů (např. havajského). V původních
záznamech, anglicky, francouzsky
apod., se daly pouštět v rozhlase
a televizi jen výjimečně, snad až koncem
60. let, vše muselo být v češtině,
slovenštině, případně v ruštině. Za
stalinismu vznikly v SSSR doprovodné
filmové písničky Vesjolyje rebjata,
Komsomoľcy-dobrovoľcy a podobné
oddychově veselé a komunisticky
zanícené optimistické písně, pokud
možno v pochodovém rytmu. Válečný
Šostakovič či city vzbuzující píseň
Vstavaj strana ogromnaja se ovšem
stereotypům vymykají. Když jsem
v roce 1963 přijel do Svazu sovětských
socialistických republik, kromě na
začátku tohoto odstavce vyjmenovaných
hudebních forem tam existovaly
jen asi čtyři písničky na pomezí
pop-music. Tehdy vznikla tak „populární“
Ja ljublju tebja, žizň nebo Solnečnyj
krug. Pamatuji se na pořadatele
vtrhávající na taneční pódia, aby
zamezili „výstředním tancům“. Československo
se v 60. letech poněkud
lišilo od ostatních států světové socialistické
soustavy a dokázalo vytvořit
určitou niku povolené současné
hudby, původní i převzaté.
Snahy všelijak omezit a směrovat
umění pokračovaly až do posledních
dnů existence komunistického režimu,
který zakazoval a mařil výstavy,
registroval a pronásledoval („podchycoval“)
„volnou mládež“ (tj. nezačleněnou
do státem kontrolovaných
organizací) a pilně cenzuroval.
Stejně jako umění komunistických
vládců bylo i nacistické umění uměním
užitým a jako takové součástí
propagandy. Vedle vesnických a rodinných
motivů (Blut und Boden),
vtiskujícím dílům punc lidovosti, byly
vybírány a oslavovány nádherné typy
nordické rasy, umění zobrazovalo
vojenské soudružství, jednotné masové
oslavy nacismu a führera. Národním
motivům v okupovaných
zemích se nacismus nevzpíral. EsteSovětský
propagandistický plakát hlásá: Žádáme mír!
Foto: Soviet Posters of the Coldwar
119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:120119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:120 4/14/09 6:43:18 PM4/14/09 6:43:18 PM
Socialistický realismus a entartete Kunst
Padlý soukmenovec. Podobný motiv mívala i díla socialistického realismu. Foto: Deutschland erwacht
119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:121119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:121 4/14/09 6:43:20 PM4/14/09 6:43:20 PM
122 2009/01 paměť a dějiny
zapomenutá slova
tický ideál byl strohý, vyzařoval cílevědomost
a jakousi hlubokomyslnou
spokojenost, ovšem postrádal
radost. Právě ve Třetí říši pálili horliví
„kulturtrégři“ nevhodné knihy
a právě zde vznikl pojem entartete
Kunst neboli (mravně) zkažené, zdegenerované
či zhýralé umění, do
něhož patřil samozřejmě i jazz, ale
i celá díla Bartóka, Mahlera a desítek
dalších skladatelů. A stejně jako
socialistický realismus přálo i nacistické
umění pohlednicovému kýči
a jistému naivismu s nádechem mystiky
a grotesknosti. Obrazy měly
často charakter plakátu. V Řecku se
fašistická junta konce 60. a začátku
70. let ospravedlňovala plakáty, na
nichž národního křesťanského ducha
ztělesňuje urostlý voják napřahující
kvér s bajonetem na barabiznu, která
právě vylétla do vzduchu a na
jejíchž troskách jsou nápisy ANARCHISMUS,
KOMUNISMUS apod.
Svým vkusem se totalitní režim komunistický
a nacistický neliší a v dojemné
shodě prezentují v podstatě
stejné umění a odmítají stejné umělecké
směry. Německý nacismus navíc
zavrhuje autory židovského původu,
ovšem i stalinismus a další národní
a politické verze komunismu měly
a mají své menší či větší odchylky.
Šlo by jistě diskutovat o mnoha aspektech
estetických, filozofických,
politických a jiných, o různých formách
a účinnosti propagandy v umění,
kterých si všímají autoři nesčetných
odborných i populárních knih. Ale
snad by se daly na závěr stručně formulovat
některé společné rysy totalitního
umění:
– umění pojímané jako propaganda
existující ideologie a politiky, jako
nástroj
– zakotvení v národním či rasovém
prostředí chápaném jako pravá li-
dovost
– jistota, vědomí konečnosti poznání,
žádné tápání, žádné tázání
– důraz na pracovní, vojenské a rodinné
prostředí
– optimismus současný a zejména
budoucí, sentimentalita
– boj proti cizímu, nepřátelskému
– umění nesmí vyvolávat nelibost,
pouze v kritice nepřátel; má ukazovat
„krásné“
– absence svobodných projevů, fantazie,
erotických motivů, vzpoury;
– absence sebekritičnosti a absence
nebo nedostatek a těžkopádnost
humoru.
Takto zpodobnila umělkyně Jarmila Záhořová K. Gottwalda a A. Zápotockého při poradě se spolupracovníky.
Obraz vznikl kolem roku 1954. Foto: Dějiny českého výtvarného umění
119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:122119-122 zapomenuta slova.indd Sec2:122 4/14/09 6:43:24 PM4/14/09 6:43:24 PM