Světem, a to zejména tím západním, obchází strašidlo jménem populismus. Není vyloučené, že se ve
21. století stane populismus tím, čím byl ve 20. století totalitarismus, a to hlavním nebezpečím
pro demokracii. A jelikož se demokracie vyskytuje hlavně ve formě demokracie zastupitelské, krize
zastupitelské demokracie, mezi jejíž hlavní symptomy populismus patří, je krizí demokracie samotné.


Skutečnost, že existuje populismus pravicový, který označuje téměř vždy krajní pravici, populismus
levicový, který často označuje krajní levici, populismus vládnoucích tříd a populismus tříd
ovládaných (aplikujeme-li dělení Ernesta Laclaua), zdánlivě obhajuje nesoudržnost pojmu. To
vyvolává hypotézu, že populismus není ideologií typu liberalismu či socialismu, a to proto, že
odkazuje, alespoň na první pohled, spíše k politickému stylu než k politickému obsahu, ale naopak
Jacques Rancière mu nepřipisuje ani tento formální rozměr. Vodítkem k rozpoznání populismu by byla
určitá rétorika a postoje. Na druhou stranu je ale možné obhajovat objektivní a reálnou soudržnost
konceptu populismu a mít přitom na paměti rozpory, jež mohou vyvstat. Jednou z vlastností
politických pojmů je ostatně kolísání jejich významu v závislosti na daném kontextu a historických
událostech, vezměme si kupříkladu pojmy národ a demokracie. Předmětem obdobných sporů byl i pojem
totalitarismus. Je termín, jež odkazuje jak k univerzalismem inspirovanému komunismu, tak
k rasistickému nacizmu, termínem důvěryhodným? Například marxisty umožňuje totalitarismus hloupě,
až hanebně nálepkovat. A přeci se v nedávné minulosti nejednou stalo, že se radikálně odlišné
politické postoje k určitým otázkám v některých stěžejních bodech prolínají.