Adéla Marková

Toto krátké shrnutí nevystihuje pečlivost, s jakou autor tato tři období popisuje. Přesvědčivým
způsobem ukazuje, jak převládající model péče, založený na znalosti pacientova požadavku, nemá
žádný důvod zabývat se riziky, jaká s sebou nese cesta drogově závislého.[1] Právě odsud vychází
teoretický základ tohoto jednání. Tyto skutečnosti umožňují aktérům nemuset srovnávat jejich
přesvědčení s informacemi, které jej popírají, a to buď proto, že tyto informace se k nim
nedostanou (to je to, co se děje, pokud mechanismy výběru zamezují těm, kteří by urgentně
potřebovali metadon, přístup do specializovaných center, která substituce odmítají), nebo proto, že
tyto informace mohou snadno uplatnit ve své běžné praxi. Dobrý úmysl aktérů tak není ohrožen:
jejich přesvědčení je o to lépe zakotvené, že se opírá o etické důvody, obzvláště o respektování
svobody pacienta ohledně zapojení se do léčby, že je účinné díky tomu, že dovoluje řádně odůvodnit
a nasměrovat praxi, a že je sdílené pracovní sítí.

________________________________

[1] Výzkumy ohledně povolání jsou ostatně dosti opožděné. Byly zahájeny současně s nabádáním k
výzkumu o užívání drog, tedy na začátku 90. let 20. století. Viz práce uskutečněné v rámci Asociace
Descartes, které přinášejí především přehled nedostatků francouzských výzkumů v oblasti
společenských věd (Ehrenberg, 1992), stejně tak jako bilance provedená u příležitosti jedné
konference v roce 1998 (Faugeron, 1999).