Metoda orální historie
Literatura:
Vaněk, Miroslav a kol.: Orální historie: Metodické a "technické" postupy (skriptum). Olomouc 2003.
viz http://www.coh.usd.cas.cz/pages_cz/materialy_online.htm

nZáklad: ústní sdělení účastníků historických událostí – pamětníků
nNejstarší historická metoda (viz Thukydides, Kosmas).
nTaké v sociální antropologii, etnografii, sociologii, psychologii.
nPrvní rozsáhlé použití ve 20. století – v USA výzkum „hospodářské krize“ ve 30. letech, výzkum
účastníků 2. světové války
nK rozvoji metody napomohl také nedostatek (nebo nedostupnost) písemných pramenů ke studiu
„zločinných“ aspektů diktátorských a totalitárních režimů 20. století (problém holocaustu a
genocidy a důležitost svědectví vězňů koncentračních a vyhlazovacích táborů)
nV českých zemích rozvoj metody teprve po 1989, přestože první pokusy o „práci s pamětníkem“
(nejčastěji protifašistického odboje) od 60. let
n

nV soudobých dějinách je metodou zkoumající určitý historický proces (historické události) nebo
určitý sociální či kulturní aspekt minulosti (historické struktury), pomocí analýzy a interpretace
osobních ústních vyjádření dosud žijících aktérů a přímých svědků.
n
n Vyjádření vznikají na základě rozhovoru mezi dotazovaným narátorem a tazatelem.
n
n Vyjádření je tedy souborem upomínaných a dotazovaných individualních zážitků a prožitků o
minulosti.
n

Inovační atributy metody
nKvalitativní, nikoli kvantitativní metoda
n (jde o o jednotlivé individuální výpovědi, ne o statistiku názorů  nebo způsob chování)
n
nDemokratizační aspekt
n obrací pohled také k dějinám „malých“´, „bez-mocných“ a „historií poražených“ lidí a k dějinám
každodennosti
n
nOdhled od „objektivních fakt historie“ a příklon k subjektivní výpovědi o dějinách (v raných
fázích vývoje metody však převládala snaha o zjištění „objektivních“ fakt, doplňujících informace
získané tradičními metodami)

Dvě formy rozhovoru
n„Interview není dialog. Smyslem interview je získat narátorův příběh.“
n1. interview
n usiluje o objasnění konkrétní historické události nebo historickému fenoménu, jíž narátor prožil
jako aktér nebo blízký svědek
n tazatel vede rozhovor cíleněji a aktivněji
n2. životní příběh (životopisné vyprávění)
n usiluje o objasnění širšího časovému úseku minulosti z výsostného hlediska narátora;
n lze postupovat chronologicky nebo strukturovaně;
n obvykle více dvě a více setkání mezi narátorem a tazatelem;
n tazatel méně aktivní, rozhovor více spontánní