EMANUEL RADI
VAL K, &<HÚ
EMANUEL RÁDL
VÁLKA ČECHŮ S NĚMCI
*
19 2-8 ČIN • PRAHA
J
PŘEDMLUVA
Národnostní otázka jest moderní wétovou otázkou; jest pro dnešní Evropu tak otázkou otázek, jako byia reformace otázkou na život a na smrt pro Evropu XVI. a XVII. století. Sotva jest stát na světě, v němž by nebylo této otázky, ačkoli nikde není daleko tak aktuální jako ve střední Evropě. Od státu ke státu se mění její obsah: jde o různé národnosti, o různé jejich ideály, o různé formy jejich poddanství ideálům cizím. Jest pone-náhlými přechody spojena s otázkou rasovou, .tak že se v některých státech mezi nimi nečiní rozdílu; souvisí však i s otázkami hospodářskými, politickými, církevními. Jest výrazem po-zemskosti moderního myšlení, v němž jest málo zájmu o přesvědčení, o ideály, o vyznání, o ducha, a v němž se spory vedou hlavně jen o přírodní a hmotné věci: o irasy, o zvyky, o řeči, o hospodářskou organisaci státu, o petrolejová ložiska. Jsme sice již na sklonku této doby dějin, začavší se renesancí, doby, kdy tento pozemský, materiální, přírodní svět byl jediným obsahem života; začínáme se opět probouzet k víře ve vládu věčných pravd, v moc metafysiky a v sílu přesvědčení. Zatím však jen jednotlivci cítí příchod této lepší budoucnosti, a celý svět jest pořád ještě ponořen do hádek sociálních, národohospodářských, rasových a nacionálních. Nelze se jim vyhnouti; i nezbývá než je řešiti ve jménu pravd věčných.
Rozboru otázky národnostní je věnován 'tento spis. Nestuduji národnostní problém in afostraetto, nýbrž na zvláštním případě zápasu Cechů a Němců v tomto stájtě...Č.ecb^.a_iyta£M§^Í?^.^^utlllu od počátku XIX. století klasickou zemí národnostních sporů. Rakousko-Uhersko bylo v~celém~švell" pověstné těmito zápasy; nebyl to jen zápas mas, žurnálů, efemérních politiků, nýbrž věnovaly se mu nejlepší síly české i německé; filosofie kulturních vůdců českých, Palackého, Havlíčka, Masaryka, vrcholila právě v řešení otázky národnostní. Válka rozřešila tyto spory jen pro neprozíravé politiky, kteří se domnívají, že meč může býti ulti-ma ratio také ve věcech kulturních. Těchto neprozíravýeh politiků není málo: diktát vítěze ve Versailles a v Saint-Germain jest pro příliš mnohé lidi posledním slovem, jako byly diktáty protireformační. Posledním islovem? Edikt nantesský (1598), 'kterým byli vypověděni hugenoti z Francie a země byla pokatoličtěna, neukončil náboženských bojů francouzských: Velká revoluce nebyla jen výbuchem proti inonarchismu, nýbrž i proti té církvi, která si chtěla pojistiti vládu ve Francii na věky. Mír vestfálský (1648), kterým se vojensky ukončila třicetiletá válka a který uplatnil zásadu (jež mutatis mutandts i dnes v praxi platívá o ná-
T
li'
2619742380
rodnostech), zásadu cuius regio illms religio, nerozřešil církevních zápasů v Evropě: porážka Čechů na Bílé hoře (1620) zdála se přinášeti definitivní vítězství v této zemi katolíkům a přece za tři sta let většina národa znovu odsoudila vítěze. Tyto příklady ukazují, že i mír versaillesiský jest jen episodou v dějinách, jejichž kolo se ještě nepřestalo točiti.
Obecně se uznává, že práva, zaručená národnostem mírovými smlouvami, jsou nedostatečná. Smlouvy obsahují jen nej-všeobecnější věci a mohou býti různě vykládány; zvláště však zabezpečují jen ochranu práv individuálních, ačkoli národnost, rasa a církve, jichž se ochrana má týkati, jsou v podstatě zjevy kolektivní a jen jaiko .kolektivů se týkají útoky proti nim vedené. Hledím tomuto nedostatku smluv mírových čeliti rozborem ideologie, kiterá vede k národnostnímu utlačování, a hledáním cest, jak mu čeliti. Hledám vznik ideí, které vedou k národnostním sporům, a ukazuji, jak by bylo pochybeno viděti smysl jejich jen ve štvanicích agitátorů. Štvaní by nemělo úspěchu, kdyby se agitace neopírala o zakořenělé předsudky, z nichž některé jednou byly pozoruhodnou filosofií.
Nedgiuniyjím^Sjijže taenkorj^aU^árodnostní_bjiie_ nějakou parlamentní tecluiikoi^j^g^rj^^'jbiyl^da r.e^V^^Nňmc/1 při-pjňyu|e_^ice^Hiďríější pťícfilj|íř^^ řešení rcizmanl^^ to však jen
přím^oojěinljtó^sjjt^ zásadách, aby se
na sebe vrhly při nejbližší příležitosti. Dorozumění se může stati jen po rozboru základních sporných otázek, rozboru, který parlament není schopen provésti. Od toho jest .literatura a věda. Teprve až bude veřejnost připravena, může dáti hlasování poslanců formální výraz dorozumění. Dosah činnosti parlamentní
i se přeceňuje; parlament jest konec konců také ijen úřadem, který
I jen registruje to, co právě ve veřejnosti žije.
Dívám se ne bez sympatií na pacifisty: proč jsou jejich spolky — až příliš četné — tak málo respektovány skutečným během událostí? Jednou z velikých jejich vad jest, že bojují jen abstraktně proti válce mezi státy a tváří se, jako by dovedli tuto katastrofu zakřiknouti nějakou brožurou nebo nějakým sjezdem dobromyslných pracovníků. Války se však ponenáhlu rodí z falešné ideologie; občanstvo je už dávno mobilisováno pro válku uvnitř státu, kdy se ještě za hranicemi prohlašují nejmírumilov-nější hesla. Mírumilovnost může se osvědčovali úspěšně na prvním místě jen mezi občanstvem státu; buďme iproti vnitřním válkám, proti dělání vnitřních nepřátel a lehce dovedeme býti proti válce mezi státy.
Moje výklady nejsou jen akademickou úvahou. Národnostní
J
boj po válce mne dráždil tím, že se příčil mému vědomí o tom, co se Němcům slibovalo před válkou, i mému svědomí. Mnohokrát jsem veřejně vyslovil nesouhlas s protiněmeckou politikou československého státu. Měl jsem však tolik jiné práce, že bych se byl neodhodlal .k soustavnějšímu prostudování česko-německé otázky, kdyby mne nebylo provokovalo uzavírání německých škol a jazykové nařízení. Chtěl jsem napsati brožuru o těchto věcech, ale průběhem práce jsem se dostal k rozboru ideologie česko-německého zápasu.
Jen krok za krokem jsem se probíral z vládnoucí ideologie protiněmeoké a proto chápu ty, kteří se nemohou z ní vybavili. Nestačí říkati o sobě, že nejsem »šovénem«, že »vlastenectví jest překonané«, že »nemám nenávisti k Němcům« atd. Mnoho lidí se dává takovýmito prázdnými frásemi uspávati, takže nevidí, jak se topí v nacionalismu .přes všechnu svou domnělou snášenlivost. Neboť nesnášenlivost jest do nás hluboko vštípena, a jest třeba nejen průměrné šosácké »spravedlnosti«, abychom ji překonali; jest třeba zbavili se strachu, že by pravda a spravedlnost mohly ublížili našim zájmům, jest třeba stálé snášenlivé praxe a zvláště také zkušenosti. Protože vím, jak se těžko překonávají nacionálni předsudky, nedělám si ilusí o úspěchu tohoto spisu. Vím, že mnoha čtenářům se nezavděčím, i když nemyslím na agitátory. Stojím se svými názory sám a sám, Žádná politická strana, žádná literární skupina, žádný jednotlivec jich veřejně nepřijímá; pokládají se za paradoxa. Není to příjemný stav pro spisovatele. Nemluvím o vnějších obtížích, kterých nemám; ale spisovatel potřebuje viděti, jak jeho názory nestojí mimo danou realitu veřejného života, nemá-li býti zmaten. Není třeba hned všeobecného souhlasu, ale jest třeba skupiny, která podobně věří. Nemám takové skupiny. Kdyby veřejné mínění české bylo pro mne kriteriem správnosti, nemohl bych tuto knihu napsat. A přece vím, že mám pravdu. Nepatřím k ctitelům Svatopluka Čecha; od studentských let však ani znějí v hlavě jeho verše
Čech můF být vězněm, nikdy žalářníkem.
Jest to pouhá fráse • básníkova, Či mravní závazek politický? Věřím, že mravní závazek. Vzpomínám za druhé často Descar-tesovy veliké zásady; Omne est verum, quod clare et distincte percipio. Ideologie politická ještě nedospěla úrovně tohoto pravidla; tam ještě vládnou mythus a předsudky. Proč by však nemělo platiti také v politice, že jen co jest logicky jasné a důsledné, může býti správné? Věřím, že pravda vítězí těžkým duchovním bojem; pravda se nezískává agitacemi a štvaním politickým.
Za třetí mne poučuje zkušenost, že se moje politické soudy osvědčují. Moje kritika našich náboženských poměrů se uikázala správnou; předpověděl jsem, že se naše pravé strany snáze dohodnou o Němcích než levé, a myslím, že se osvědčuje i to, co jsem napsal o marxismu. Můj rozbor sporů česko-německých jest založen na stejné metodě, jako jiné moje práce. Vidím nadto, že v projevech cizích pozorovatelů se objevují podobné názory, jako jsou moje.1)
Příčina, proč se moje názory zdají býti paradoxní, jest v dlouhé falešné výchově českého lidu, jak doložím v tomto spisu. V tom ohledu mne zvláště zaráželo, jak malý myšlenkový vliv měl Masaryk na svou generaci a jak stál se svým mraiyním individualismem osamocen v českém kolektivismu positiyistic-kém, nacionalistickém a marxistickém, a jak jeho vlastní lidé se dali nésti jen masovými instinkty, vydávajíce je za jeho názory. Nové a správné ideje pronikají obtížněji, než se zato má. Obdivujeme se ohromným dílům lidského stavitelství: pyramidám, čínské zdi; zaráží nás ohromná masa hmoty na nich. Stavba nových ná-zorů dá více práce, ale nevšímáme si jí, protože, dokud názory nejsou uznány, nechceme jich viděli, protože jim nerozumíme, a když jsou uznány, neumíme jich viděti. protože v nich žijeme. Spis tento ukazuje dokumentárně, jak jsou rasové anti-päthie mezi Cechy a Němci staré; ten fakt sám vysvětluje, jak jest těžký boj proti nim.
Co mohu tedy očekávali od tohoto spisu jiného, než že jed-
*) Válka mezi Čechy a Němci jest sice zjevem vnitřní politiky a jen nepřímo zasahuje do vnější. Slyšeli jsme však, že se proti naší protiněmecké politice už vyslovili: Lloyd. George, Mussolini, L. Eisemnann (v >Le monde slave< 1925). Meziparlamentní unie se sídlem v Ženevě vyzvala dotazníkem 7. roku 1923 nepřímo své Cleny a tedy také Eleny československé, že »by bylo záhodno dáli podnět k tomu, aby vhodnými opatřeními zákonodárnými nebo administrativními se přispělo ke zmírnění protiv mezi národnostními majoritami a minoritami*. Dotazník byl sám sebou pokládán za nepříznivý Cechům, a dr. Uhlíř, český delegát, postavil se proti němu. V Mezinárodním svazu pro Společnost národů byla přijata roku 1922 resoluce jejího předsedy W. Dickinsona, nepříznivá Československu (i Jugoslávii, Rumunsku a Polsku), žádající, aby jazyková práva menšinová byla rozšířena, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by zkoumaly stížnosti menšin a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní .spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy k ochraně menšin. Československý delegát proti tomu protestoval, ale resoluce byla ipřijata. — Tenlo spis byl ukončen před akcí t. zv. Rothermereovou. Nemám, co bych podstatného dnes na něm měnil pod jejím vlivem; vidím však z jejího průběhu a z hlasů cizích politiků, jak jest nacionalistická politika v tomto státě nemožná. Jestliže bývají tyto hlasy zdrženlivé, přičtěme to významu našich vedoucích politiků Masaryika a Beneše, od nichž se očekává, že dovedou během času paralysovati české a slovenské proti-nčmecřví a protimaefarství.
notlivci budou uvažovali o taktech, která uvádím, že logika spisu některé donutí, aby revidovali své názory, a že se někteří dají prdbuditi k poznání, že mají osobní odpovědnost za budoucnost našeho veřejného života?
Píši spis tak, aby mohl býti čten stejně Cechy jako Němci. Opouštím v něm tedy uvědoměle tu metodu, která zná v Cechách budto jen dějiny a osudy Cechů anebo jen Němců. Znám v první řadě občany tohoto státu a píši o nich jako občan rovný Cechům i Němcům, (mapu, že toto stanovisko narazí, ale spis má býti JÚ právě odůvodněním, že stát československý- jest tak povýšen nad
Cechy a Němci, jako jest povýšen nad církvemi. Tak asi píše americký historik stejně o různých církevních organisacícli Spojených států a lak píše kanadský spisovatel politický stejně o Obyvatelstvu země, francouzském jako anglickém. Této zásady se tedy držím; přesto píši daleko více o Ceších než o Němcích. Předně byli a jsou Češi aktivnějším nositelem politických osudů této země a na jejich životě závisela ideologie tohoto státu; za druhé znám české věci lépe. Nepochybuji, že by německý spisovatel dovedl • doplniti moje údaje o Němcích mnohými potřebnými doklady.
Základní myšlenkou mé úvahy jest, že t. zv. kulturní pojetí státu (to, co Němci nazývají >Kulturnation«), jež bylo šířeno z Německa a jest také základem ideologie našeho státu, jest pochybené. V teorii vypadá myšlenka velmi pěkně, že stát má býti vyvrcholením kulturních snah obyvatelstva, ale v praxi vede k znásilňování národností. Jest nutno provésti odluku národností od státu, jako se žádá odluka církve od státu; smysl požadavku po autonomii národnostní jest: stát jako organisace vzniklá smlouvou mezi svobodnými a svéprávnými národnostmi.
Abych své these doložil, vybral jsem si nejprve z minulosti příklady, kde se obvykle mluví o boji Cechů s Němci, a rozebral jsem je. Rozbor mne poučil, že líčení těchto událostí jest nesprávné a způsobené liberalistickým pojetím dějin Františka Palackého, našeho historika dosud neomezeně vládnoucího. V tomto ohledu jest minj spis pokračováním úvah vyložených v brožuře ' »0 smysl českých dějin s. Způsob, jakým ona brožura byla přijata, mne utvrdil v přesvědčení, že mi nezbude, než abych sám napsal nějakou kapitolu z dějin v duchu svých názorů. Byl to pro mne těžký úkol, ale byla to příležitost ukázati, jak poměT Cechů k Němcům dostane podstatně jiný smysl, jestliže opustíme Palackého liberalismus. Za druhé mi sloužily první dvě kapitoly tohoto spisu k tomu, abych na rozboru dané historické látky objasnil pojmy, o něž jde při diskusi o sporu česko-německém.
10
11
V dalších kapitolách anály suj i dnešní ideologii zápasu mezi-Čechy a Němci: učení o národě, o demokracii t° níž se u nás mnoho řeční, ale málo myslí), o Masarykově názoru na česko-německý poměr, o dnešních organisacích, které boj mezi Čechy a Němci vedou, o zákonech protiněmeckých atd.
Národnostní otázka jest otázkou světovou. V Anglii, Švýcarsku a v Rusku a teď i v N&metíku zdá se býti otázka tato rozřešena liberálním zákonodárstvím; jinak jest právo národnostní předmětem bojů v celé Evropě, ve Španělsku, ve Francii (Alsaskú), v Belgii, v Itálii (tridentští Němci a Slovinci), zvláště však v zemích na jih a na východ od Německa, v Československu, v Jugoslávii, v Polsku, v Rumunsku, v baltických státech, ve Finsku.2)
Pokud mohu .posoudit, je v jiných, zvláště východnějších zemích, nesvoboda národností mnohem horší než u nás. Nebudu uvádět srovnávacích dokladů: je-li však možno, aby v Dobrudži na př. Rumunsko nechalo ze 460 obecných škol bulharských a 9 gymnasií se 17.000 žálky jen 4 školy obecné se 400 žáky a ještě se všelikým omezením (»La Bulgarien, 11. listopadu 1926), pak se zdá, že jest pohoršující mluvit o nespravedlivé ipolitice národnostní u nás. Myslím však, že i vlastenečtí čtenáři souhlasí s tím, že my máme jinou odpovědnost před světem než Rumunsko.
Třebas jsem se držel v tomto spise jen poměrů v Československu, řeším světovou otázku, neboť poměry v jiných zemích střední a východnější Evropy jsou v podstatě stejné a jeden lék platí pro všechny. Hledám tento lék; neřeším tedy jen stížností lokálních, nýbrž jen zásadní věci. Věřím, že Československo jest zemí zvláště vhodnou pro studium a řešení této otázky.
Jde opravdu o válku Čechů s Němci? Podle mnohých českých spisovatelů jde o víc: jde o věčný zápas, který nemůže býti rozhodnut než zničením jednoho z bojovníků. »Světová válka nás přesvědčila,   že člověčenstvo dokonce nespěje k světovému
*) Důležité t. zv. národnostní menšiny v Evropě jsou tyto: Ve Francii: Němců 4.4%, Italů 1.5%. V íferiBí Slovinců a Chorvatů 1.4%, Němců 0.7%. V Polsku: Ukrajinců 22%, Bělorusů a Rusů 7.4%, Němců 7.1%. V Rumunsku: Maďarů 9.7%, Němců 6.1%, Ukrajinců 5%, Bulharů 1.5%. V Jugoslávii: Němců 5.1%, Makedonců 5%, Maďarů 4.3%. V Belgii: Němců 1.4%, Holanďanů 3%. V Uhrách: Němců 7.4%, Slováků 2%. V Rakousku: Slovinců 1%, Cechů a Slováků 2%. V Řecku: Turků 17.6%, Bulharů a Makedonců 8.8%, Albánců 1.7%. V Bulharsku: Turků 6.6,%- V Dánsku: Němců 3%. V Litvě: Bělorusů a Rusů 9.7%, Němců 3.2%. V LotySsku: Němců 7%, Rusů 6.2%, Bělorusů 4.3%, Poláků 3.4%. V Turecku evropském: fteků 28.6%, Arménoů 24.3%. V Estonsku: Rusů 5.8%, Němců 5%, Lotyšů 4%. (Podle C. Morocutti >Europa und die völkischen Minderheiten! [1925]. 59.) V Československu jest v poměru k těmto číslům veliké procento t. zv. menšin: Němců 27%, Maďarů 7%, Poláků 1.2%.
bratrství, ale že se rozdělí na dva tábory národů: v jednom budou ti, kteří nespouštějí s očí ideál dobra ... v druhém budou národové, bojující za zlo i tenkrát, když pokrytecky předstírají opak.« A kteří jsou to národové? »Mně bylo pořád jasnější, že mezi námi a Němci je co do skladu srdce a ducha propast, která se zasypati nedá.. .«3) To je filosofie války mezi Čechy a Němci. Můj spis podává filosofii míru mezi těmito dvěma starými sousedy a často přáteli.
*) Josef Holeček 'Národní moudroste, 35 a 30.
12
Kapitola první CYRILOMETODÉJSTVÍ
PRVNÍM VELKÝM ZÁPASEM MEZI CECHY A NĚMCI?
A/ BARBARSKÉ KŘESŤANSTVÍ
V roce 845 bylo pokřtěno čtrnáct českých pánů v bavorském Režně; kolem roku 860 moravský kníže Rastislav si vyžádal učitele křesťanství z Carihradu. Češi vstoupili do 'Společnosti kulturních států předloživše jako visitku křestní list — jako i jiní evropští národové. Křesťanství způsobilo tehdy od IV. do IX. století mezi kmeny, zvláště dnešní střední Evropy, větší revoluci než později křížové výpravy, reformace, francouzská revoluce, moderní věda. Máme sice tu a tam památky o životě těchto kmenů z doby starší, ale neodkázali nám žádnou myšlenku, na kterou bychom mohli dnes připínati svoje ideály: od Španělska až do Moskvy pohanští kmenové žili ze dne na den, jak kázaly drsné podnebí a meč pohlavárův. S přijetím křesťanství přišla víra ve věcnost, v pravdu, která vítězí, v duchovní živol. Teď, pod duchovní vládou římskou, bylo možno navazovati na tradice klasické, latina se stala dorozumívací řečí mezinárodní, lid se naučil poznávati organisovaný život ve formě církve, vzdělanci našli podnět k nadšení pro práci misionářskou.
Nová víra vtloukána do hlav nevěřících barbarsky. Kristův kříž byl ukládán národům ve válce přemoženým a běda těm, kdo neuvěřili, že láska k bližnímu a pokora jest zásadou rytířských věrozvěstů! Krev tekla potoky; rozsáhlé kraje byly zpustošeny, celé kmeny vyhubeny; věrozvěstové vybili ve jménu Krista všechno: muže, ženy, děti, zajatcel Zvláště o Polabských Slovanech se vypravuje, jak zmizeli se světa za bojů. v nichž jim němečtí sousedi přinášeli evangelium. Války Karla Velikého proti Slovanům; vzpoury a krvavé jejich potlačení; úkladné vraždy, vybíjení celých kmenů; krvavý Gero; a konec — vzdech Kollárův: • Druhdy kolébka, nyní národu mého rakev!« Hle, jak psal do oněch krajů anglický misionář Lebuin (kolem roku 775): »Slyšte mne a nejen mne, nýbrž Toho, kdo mluví k vám skrze mne. Oznamuji vám rozkazy Toho. jehož všechny věci poslouchají a jemuž všechny věci slouží. ... nebudete-li poslouchali Jeho pří-I kazil, náhlá zkáza přijde na vás. Neboť Pán na nebesích ustanovil statečného, moudrého a velmi rozhodného knížete, který není
7-5
daleko, nýbrž docela blízko. Jaiko prudká bystřina vyhrne se na vás a pokoří hrdost vašich srdcí a rozdrtí vaši zatvrzelou šíji. Vtrhne do vaší země s mocným vojskem a zpustoší všechno ohněm a mečem tak, že zůstane poušť. Jako mstitel hněvu Božího kterého jste vydráždili, pobije některé z vás mečem, jiné uvede v chudobu a nouzi, na jiné uvalí bídu stálého zajetí a vaše ženy a děti rozptýlí daleko široko jako otroky a ty, co zůstanou, uvede v nejhanebnější poró%u, aby se na vás splnilo, co bylo dávno předpověděno .. .s1)
Tak bylo šířeno křesťanství v oněch slovanských zemích a nejen slovem. Kmeny slovanské byly skoro vybity. Křesťanství? Láska k bližnímu? Pokora? Nepřenášejme však naší moderní ideologie do oněch barbarských časů a nehledejme v tehdejších zápasech ani nacionálního boje mezi Němci a Slovany: Čechové, kteří tehdy ještě neobjevili teorie o slovanské vzájemnosti a o německém nebezpečenství, válčili v oněch dobách proti Polabským Slovanům po boku německých panovníků, a nic není známor1 o tom, že by bývali byli laskavější ke kmenům, o nichž se za tisíc1. | let poté objeví, že byli jejich pokrevnými bratry. I Čechové byli I metlou Boží na nevěřící severní Slovany jako Němci.
Také Poláci tehdy ještě si neuvědomili, jak Polabští Slované budou jednou  dokladem  křesťanského barbarství; mezi pomořanskými  Slovany  Šířil  křesťanství  tehdejší osvědčenou metodou polský 'kníže Boleslav III., jeniž, dobyv země, rozhodl se, buďto že obyvatelé přijmou křesťanství, anebo že je vyhubí. Zpustošil celou zemi ohněm a mečem a pobil tolik lidí, že pozůstalí ještě tři Toky nato ukazovali celé hromady kostí nepohrbe-■ ných. V dobytém Štětině dal pobiti 18.000 vojáků; 8000 mužů i se ženami a dětmi napřed pokřtil a pak prodal do otroctví. Což I byl jen .začátek křesťanské práce v těchto zemích.
Trpěli jen Slované touto roztodivnou směsí křesťanství a ukrutnosti? Vypravuje sága o norském králi Olafovi, jak prý táhl s velkou armádou na sever a kázal, že každý musí foýti pokřtěn, s A poté všichni byli pokřtěni na východní straně země Vik; a potom král táhl do severních jejích končin a vyzval všechny lidi, aby přijali křesťanství, a ty, kteří odepřeli, potrestal přísně; některé zabil, jiným dal usekat údy a jiné vyhnal ze země. A tak se stalo, ze lid celého toho království... přijal křesťanství na vyzvání krále Olafa.*2) Týž král »vyšetřoval obzvláště, jak to bylo s jejich křesťanstvím, a kde bylo třeba nápravy, učil je správným zvykům. Jestliže však tam byli takoví, kteří se ne-
•   >) C. H. Robinson »The Conversion of Buropec (1917), 386. ^' s) C. H. Robinson .The Conversion of Európe* (1917), 456.
chtěli zříci pohanství, ujal se věci tak horlivě, že některé vypověděl, jiným usekal ruce nebo nohy, vyipíchal jim oči, oběsil některé, ale nikoli nenechal bez trestu, kdo nechtěl sloužiti Bohu. A chodil tak celým krajem, nešetře ani velkých ani malých.*3) Nešířili tedy křesťanství násilně jen Němci. Bylo toňa peri-ferii těh^ějsln"o~vž<lčl;iii<-ho světa; na periferii, kde vždycky hýří zvůle lidská. Středověk, zvláště první jeho polovina, byl úžasně surový- y tom ohledu jméno »temný« středověk jest na svém místě. V křesťanství nešlo tehdy o evangelium a dokonce nešlo o kázání na hoře, nýbrž o organisování církve a,ojdeál věčného života^jernui^JsTita-žw^
"cizí. Vlasy hrůzou se ježí, čteš-li historii těchto dob, které právem potřebovaly myšlenku věčného trápení v pekle, aby našly přiměřený trest za hrůzostrašné věci, které spáchaly na světě.*) Ze se válčilo surově, není ostatně divné; přiznej právo války a přiznáš právo k největším zhovadilostem ve století XII., stejně jako ve století XX. Ze :se křesťanství šířilo válkou^ ani to není divné^také_ji^ vedly k_ válkám: jrancouzská revoluce, vznikající nacionalismus i komunisté ruští slibovali mír jako důsledek své nové idey, a přinesli místo něho krvavé války. Nicméně zaráží, že se v oněch dobách počínajícího středověku dalo tolik na to, aby pohanská Evropa uvěřila v Krista i za cenu válek; jest to první velký projev
3) C. H. Robinson »The Conversion of Europe« (1917), 461.
*) Četl čtenář o tom, jak byl potrestán Alberich da Romano, bratr povestného Ezzelina, vládce v Trevisu? Byl strašně ukrutný, ale nakonec ho oblehli a musel se vzdáti na svém hradu, donucen hladem. Hle, jak vypravuje o tom, oo se potom dálo, stredoveký mnich. (Taylor »Mediaeva] Mind*, I. 515.) »Tam vládl po mnoho let; a ukrutné a tvrdé bylo jeho panováni, jak vědí ti, kteří to zkusili. Byl údem ďáblovým a synem nepravosti, ale zahynu] zlou smrtí se svou ženou a syny a dcerami. Neboť katové před očima rodičů vytrhali synům zaživa nohy a ruce, a otloukli je o tváře rodičů. Potom uvázali ženu a dcery na hranici a upálili je; byly to vznešené, krásné panny a nebylo na nich poskvrny. Ale ani jejich nevinnost, ani krása jich nezachránila, pro nenávist k otci a matce. Ti strašně utlačovali lid iv Trevisu. A potom se vrhli na Albericha s kleštěmi;* natrápivše se ho dosyta a nadávajíce mu, přivázali jej za ocas koňský a utahali jej k smrti. — A kdo ví? Snad učinivše to, ještě majíce plné oči plamenů a krve a plné oči strašného křiku nešťastných dětí, tito lidé šli do kostela a tam se pomodlili: Odpust nám naše viny, jakož i my odpouštíme! Takový byl středověk. ..
Mnoho z ukrutnosti křesťanských věrozvěstů pochopíme jako odplatu za ukrutnosti pohanů na křesťanech. Polabští Slované akusili mnoho; nebyli to však tiché holubice. »Za vlády Niklotovy, když se lid vrátil k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupu Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radogostu.* (Srovnej Niederle =Život starých Slovanů*, II./l., 271. Mnoho jiných dokladů uvádí Niederle v dílu III./2. 760 a násl.)
17
toho pojetí křesťanství, podle něhož záleží více na tom, aby lidé byli pokřtěni a aby se podrobili vládě církve, než na tom, aby plnili přikázání boží.
Co tedy máme říci o oněch ukrutnosiech? Jest mnoho lidí vůle někdy dobré, někdy pochybné, kteří si berou špatnost lidskou za záminku, aby nemusili rozhodovat v zápase ideovém. Za světové války bylo mnoho »pacifistůs kteří se dovolávali ukrutností páchaných, na všech stranách a odsuzovali šmahem všechny válčící, neohlížejíce se na to, zač kdo opravdu bojuje. Dáme se touto metodou zaslepit? Nechť se ohavnosti páchaly za světové války na všech stranách, ve válce nešlo o tyto ohavnosti, nýbrž o ideály. A tak tomu bývalo i v dějinách středověké Evropy. V době, kdy se Evropou šířilo křesťanství, bylo cílem: svět ducha jako nejjistější skutečnosti, ducha, jenž vládne mimo tento svět, na věčném nebi, a symbolicky se projevuje v obřadech a zřízeních církevních; ideálem byla světová obec, kosmopolis, orga-nisovaná nábožensky, vedená z ftíma, založená na světovém jazyku, na latině, jako dorozumívací řeči; věřilo se v útočný individualismus, jenž, spoléhaje na Boha a na vlastní svědomí, snaží se o loyálnost k autoritě duchovní i světské; rytíř a mnich byli vzorem života, heslo »služby« bylo vůdcem, misionářské I úsilí nejvyšŠím projevem životnosti.
B/ SLOVANŠTI VĚROZVĚSTOVÉ
Svatý Cyril a Metoděj, soluňští bratří, dostali řád svatosti od římského papeže i od církve pravoslavné; vedle toho jim dávají vyznamenání také vlastenci ruští a čeští. Které vyznamenání jim patří právem, o tom dějepiscové vyslovují různé úsudky podle toho, která část jejich zdravého rozumu jest zakalena politickými předsudky; literatura o této věci jest nepřehledná. Stalo se však zvykem u spisovatelů domácích i zahraničních uznávali, že slovanští věrozvěstové nodpoľOvall-.imm>náliií~-aspirace Čechů proti Němcům^ kteH_j£^f nám-ilařltí o<l^7,ápa4arpfínáíe-jíce s sebou křesťanství německy pocnopené^řoranMé-^íiíákn-ka tti WTůo~VTvě~W mía'-h^mTliľón'na českéJaůdš^Tak píší nějeň^štrhistořikdvé, hýbrTTT^Femci (na př. Goetz) i Francouzi (Lapôtre). Nechrne v dalším výkladu všechno ostatní stranou a vyšetřujme, co jest pravdy na slovanském a protiněmeckém programu svatého Cyrila a Metoděje. Bylo to slovanství proti ne-mectví, o něž šlo v zápasu, soluňských bratří proti německým biskupům, či co jiného?
18
C/ SLO O PRAVOSLAVÍ PROTI KATOLICTVÍ
t
V době života a působení svatých  Cyrila a Metoděje pokročil jeden ze světodějných přelomů, jimiž jsou dějiny Evropy bohaté: velice se tehdy rozšířila trhlina mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím. První známky této trhliny theologové shledávají už ve II. století po Kristu; v století V. a VI. trhlina jest už zjevná současníkům; formuluje se theologicky v VIL století a nabývá úředního potvrzení ve století XI.  Roztržka povstala v Orientě a šířila se z Balkánu na sever přes Uhry do naší země a tu trhlina šla prostředkem té půdy, na níž se rozvíjely později osudy Cechů. Rozlomí církevní rozkol kmeny, obývající v Čechách a na Moravě, na dva národy, katolický a pravoslavný? Propadne snad celá země československá kultuře balkánské? Či snad ji ovládne papež? Před takovou otázkou stál tehdy rodící se český národ, vida, jak oň zápasí věrozvěstové němečtí se so-lunskými. Jak bývá v takových světových rozporech, současníci, o jejichž osud se jedná, nepochopí dosahu otázky; teprve pozdější generace si uvědomí její význam; současníci se zmítají jen v lokálních, materiálních sporech, nevidouce, jak jsou jejich hádky a vzájemná nechutenství jen nahodilým symptomem světových ženoucích sil. Tak se dnes všelijak lokálně vybíjejí sípory o komunismus, když místní účastníci, zapletení do svých zájmů a zájmečků, bojují snad o věci, v nichž by tvůrcové komunismu sotva poznali své ideály. V míře větší tomu bylo v tehdejších necivilisováných dobách. Mezi kmeny českými, moravskými a. sloyerakýmijjejte^ přicM-žěTi od výcthodú i od západu, přinášejíce dvojí způsob uctívání Boha; lid se měl fozhodnonti pro pravoslaví nebo katolictví. Nebyly to "dvě jasně oddělené nauky, jak je tomu dnes, nýbrž jen dva odstíny jednoho vyznaní, podávané lidmi, kteří si sami rozdíly jeirz části uvědomovali, dokonce když rozkol nebyl ještě, úředně ani formulován ani proveden. Nicméně učení. Cyrila a. Metoděje bylo jasně pravoslavné; nejen <že pocházelo z oblasti pravoslaví, a že Fotius, veliký představitel pravoslaví, byl učite-i/hlÚô lem cyrilovým: nýbrž i kult byl orientálnF; pověstné »fiIioque« se-^j^í ^ I   neuznávalo,  a Metoděj dokonce^vykoůal z Moravy návštěvu v Carihrade, sídle pravoslavné vlády. Němci na toto pravoslaví ukazovali a proti němu se bouřili. Za těchto okolností nastal v Čechách, na Moravě a na Slovensku kulturní boj mezi oběma forf mami křesťanství, který, jak známo, nemá své jméno od ušlechti-: lého způsobu, jakým jest veden, nýbrž od předmětu, o který se' bojuje. Jest velice málo známo o podrobnostech onoho boje; zdá se, že obě formy křesťanství žily delší dobu bez vážných
19
,í!'
kolisí vedle sebe a teprve později se vůdcové srazili, vyhledávajíce, jak jest zvykem, všeliké slabiny konkurentovy, upozorňujíce na své přednosti a hledíce si získati přízeň mocných tohoto světa, přízeň domácích pohlavárů, německých vládců a biskupů i papežovu. Jest na jevě, že při tom šlo také o materiální zájmy, j neboť každá idea jest v nějaké* formě spojena s hmotou | a jak 'uFiidé jsou, vrhali do boje svá chytráctví, osobní zájmy, antipatie, tu a tam i zásady — a Prozřetelnosti přenechávali, aby z této změti hmoty a ducha hnětla světové dějiny.
Co jsou nám dnes materiální starosti tehdejších lidí, zloba německých biskupů, kolísání věřících, zima, kterou zkoušel Metoděj ve vězení? Slo tehdy o boj pravoslaví s katolictvím na půdě československé a naše otázka jest: který z těchto dvou programů pro vznikající křesťanství byl správnější? Který sliboval zdravější náboženský vývoj? Pro který bychom se byli tehdy rozhodli my, kdybychom byli měli tehdy voliti, jsouce poučeni tak. jak jsme o obojím vyznání poučeni dnes?
D/ CÍRKEV — STÁT — NÁROD
Slovanský bohoslužebný jazyk proti latinskému c bylo v našich zemích jedním z hesel, kterými se tehdy agitovalo; co toto heslo v tehdejších kulturních podmínkách asi znamenalo? Jde tu snad o zázrak, že v IX. století se z ničeho nic objevila u obyvatelstva (které jen tak tak se právě probouzelo z nekulturního dosavadního života) najednou moderní hesla o národnosti, vyjádřené jazykovým právem? To jest otázka nikoli jen pro vlastence, nýbrž pro teorii dějin. Chápeme, že svatí Cyril a Metoděj nemohli za tehdejších kulturních podmínek objeviti ani radium ani Newtonův zákon gravitační, neboť takové objevy potřebují přípravy ideové, dříve než mohou býti učiněny. Newton nebyl možný bez Kepplera, Keppler bez Galileiho, Galilei bez Koper-níka. Jest však idea národnostní podstatně jiná věc než idea vědecká, t. j. jest snad nezávislá na tlaku historických podmínek? Tak nezávislá, jako jest na historii nezávislý vzorec pro rovnici kruhu nebo pro chemickou sloučeninu, který jest určen správností a nikoli podmínkami dějin? Tento problém jest třeba si uvědomiti jasně dříve, než se podíváme na fakta.
Fakta jsou tato. Cyril a Metoděj, vůdcové pravoslavných, byli Rekové, nikoli Slované. Ani ve své balkánské vlasti, ani ve vzdělanější Evropě západní neměli příležitosti poznati význam jazykového vlastenectví na některém tehdejším politickém zjevu. Kolem nich stáli všelicí potentáti více méně nevzdělaní, pro něž existovaly jen otázky, jak zachovat moc a jak ji rozšířiti na úkdr
20
všelikých potentátů sousedních. Jazyk obyvatelstva neměl pro vládce významu v oné době, pro niž i slovo absolutismus jest vzato z terminologie pokrokové. Z kulturních otázek jedině křesťanství ve svých dvou nezcela jasných tendencích bylo tehdy problémem. Nebylo slovanské ideologie v žádné formě a zvláště nebylo žádného praktického podnětu ke vzniku myšlenky pan-slavistické; nestála ani čeština proti němčině v cyrilometodějství, nýbrž dialekt slovanský (»sclavicae litterae«) proti latině (»lingua latina*). Historik, který by chtěl dokazovati, že Cyril a Metoděj byli nositeňnňSjSEeJ^slovanskéidey«, nechť napřed dokáže, že tehdy tato idea. jakožto idea. t. j. jakožto program, třebas neuvědomělý, vedla některý národ. Jest takový důkaz vůbec přípustný? Srovnejme »národní'uvědomění« Metodějovo s tím, co se tehdy dálo na západě.
V rámci jednotné organisace církevní, jež byla obdobou toho, co dnes nazýváme státem, zača'ly se tvořiti v 'Středověku zárodky států světských, sice ještě uznávající svrchovanost papežovu, ale čím dále, tím více uplatňující svoji autonomii. Germánské feudální zřízení vedlo, jak známo, k počátkům státního života y Evropě, kdežto co bylo nalAcychodž^-všeliké chanáty a jiné despocie, leželo mimo rámec kulturního vývoje. Církev byla organisací, jež nebyla anôbo nemela býti z tobolo světa; její byla v prvé řadě moc duchovní; její středisko bylo v dalekém Římě. Naproti tomu stát byl z tohoto světa, byl hmotnější, bližší tomu lidu, který do státu patřil. Z toho důvodu jest nasnadě, iže počátky státního života nesly s sebou jakés takés porozumění pro kmenovou odlišnost a lak mezi jiným i pro řeč lidu. I jest feudální stát předpokladem národního probuzení: z internacionální, nadpozemské církve pozemský stát a z tohoto národní stát, to jsou pravé stupně evropského vývoje. Později Herder postavil teorii, která tento vývoj líčí Obráceně; jako by národ byl napřed, stát potom; tato filosofie nás dnes mate Pozor na Herdera!
E/ ZAPADNI A VÝCHODNÍ VLASTENCI
I probouzel se ve vznikajícím státě tu a tam na Západě kulturní život k vědomí nejasnému sice, ale pronikavému, že by také jazyk lidový mohl býti nositelem života ideového. V tom smyslu psal na př. král Alfred Veliký (849—901), vládnoucí asi v době působení Cyrila a Metoděje, svoji slavnou- předmluvu k překladu ^Pravidel pastorálních* Řehoře Velikého/překladu do angličiny, jejž sám pořídil. Druhdy prý bylo v jeho zemi, tak píše tento veliký muž, mnoho vzdělanosti, ale když on nastoupil
21
lia trůn, jen málo lidí umělo vyjádřili vzdělané myšlenky po anglicku. Bývalo v kostelích mnoho knih, »ale sluhové Boží měli z nich málo, nerozumějíce jim, neboť nebyly psány jejich řečí*. Proto se rozhodl Alfred »přeložili některé knihy, kterých jest všemu lidu obzvlášť třeba, do řeči, které všichni rozumějí*. Přikazuje pak dále, aby synové svobodných rodičů studovali a >áby studovali tak dlouho, dokud se nehodí pro jiné povolání, až všichni dovedou čisti anglicky: a potom ti z nich, kteří chtějí dále studovati a postoupiti na vyšší stupeň, ať studují jazyk latinský.1)
Takový jest příklad myšlení tehdejšího na Západě: vzdělaný panovník věří v touhu svého lidu po vzdělání a chce ji ůkojiti; jest praktické, aby lid studoval vlastním jazykem. Studium, studium! jest jeho heslem. Tak málo myslí na nějaký rozpor mezi latinou a angličinou, že národní jazyk jest mu průpravou pro jazyk vyšší vzdělanosti, jazyk latinský. Vizme, jak králi Alfredovi šlo o obsah vzdělanosti a jak mu jazyk byl prostředkem pro její dosažení.
Proti slovům Alfredovým, ještě dnes čestným pro anglický národ, postavme výrok Metodějův, který mu legenda vkládá do úst, jediný výrok, vykládaný jako projev jeho vlastenectví: vyčítáš z něho nedůvěru v duchovní schopnosti nevzdělaného lidu, kterému věrozvěstové naši kázali evangelium a k němuž jest třeba sní žiti toto vznešené učení, aby si je mohl osvojili. »1 vece, proč, otcové, bráníte zjevně mše svaté a jiné hodiny jazykem mým slovanským zpívati a písma řecká a latinská v slovanský jazyk překládati? Neb kdybych toho nečinil, nikoli bych lidu tomu prospěti nemohl, neb lid. tvrdé Šíje jest... a neznaje cest božích: proto toto spasitelné jsem jim z vdechnutí božího našel, skrze něž mnoho jsem jich Pánu získal. A proto nemějte mi za zlé, otcové.* Tu není ani stopy po národním nebo dokonce jazykovém uvědomění a nejedna se o vzdělanost, nýbrž jen o ritus náboženský (jehož se Alfred ani slovem nedotekl), kterým se má nevzdělaný lid .získali pro víru.
Také mezi germánskými kmeny se v oné době projevovaly první stopy jazykového uvědomění. Byli hrdi na vlastnosti svého franského kmene; uměli latinsky; proč by však nepsali i svým jazykem? Neboť jest to jazyk mocný, třebas nespoutaný gramatickými pravidly. Frankové jsou také udatní jako Římané a Rekové, mají velikou moc 'bohatství i statečnost a nikdo se jim nevyrovná v boji. Proč by tedy nezpívali chválu boží také ja-
Taylor iThe Mediaeval Mind«  (1911) I„ 189.
22
zykem franským?2) Tak psal franský mnich kolem roku 835, tedy ne dlouho před vystoupením bratří isoluňských; ani on nerozuměl zpíváním chvály boží mešní ritus, nýbrž kulturní uplatnění franského jazyka vedle latiny. Jest viděli, co tu znamená chut psáti po německu: mnich byl domýšlivý na všechno, co patřilo jeho kmeni a tedy i na jazyk. Není to tak krásné jako touha krále Alfreda, dáti lidu svému vzdělání; budiž jakkoli, u slovanských věrozvěstů není ani stopy ani po takovéto kmenové domýšlivosti, po vědomí totiž, že slovanství jest imocný kmen, který se vyrovná římanství, a řeč slovanská že vydrží srovnání s latinskou. Takový smysl se pokusili teprv vlastenci XIX. století podsunouti málo lichotivým slovům legendy o bratřích soluňskýchl
Žádná zpráva, ani pnmá, ani__nepřímá, nenasvědčuje, že by bylT ilóvanžtí v«k^^^i£jŤigH nrjaWJSaý polííi&ký„ zájem, ra^Msym^^ a anj^atii_£roti německým bisku-
půniT antipatií cirkevný [n^o^nacw^tni, ľlvIKM nenasvědčuje ŽáiáffiJj^^^í^II^'ÍS'^^ro^^i8*^ záJem ° »slovanství c, jakkoli pochopené.
Ani o německých biskupech nelze předpokládali, že by byli tehdy v zápase s východním kultem bojovali za práva německého jazyka. »Jazykového sporu« v našem slova smyslu nebylo. Nic nenasvědčuje tomu, že by se byli němečtí kněží byli stavěli nad obvyklou praxi tehdejšího křesťanství. Katolictví uznávalo, že se Bůh může ctíti všemi jazyky. Frankfurtská synoda z roku 794, na níž byli biskupové z celé franské říše, tedy z velké části Němci, učinila toto mezinárodní usnesení: >Aby nikdo nevěřil, že k Bohu jest dovoleno modlili se jen ve třech řečech; protože v každém jazyce lze Boha ctíti a Člověk v každém jazyce dojde vyslyšení, jestliže se za spravedlivou věc modlí. «3) Přes to však Němci v tehdejší době nikdy nepoložili otázku německého jazyka bohoslužebného ani na svém, ani na cizím území. Netušili ještě, co teprv pozdější století objevila, že jazyk lidu může býti organisačmí silou i pro náboženství. Šlo tehdy ve sporu t. kv. cyrilometodějském o latinu, jako řeč internacionální a kultickou, a chcete-li, jako o ječ vládnoucí duchovní kasty, nikoli o jazykové nacionálni aspirace. Co však znamenal »slovanský jazyk« jako heslo vládnoucí kasty pravoslavné, neboť tam skutečně heslem byl?
2) V saském Heliand, srovn. Taylor »The Mediavel Mind« (1911) I. 203. Srovn. i týž 1., 307.
-1) Goetz, 168: »Ut nullus credat, quod non nisi in tribus lingms Deus orandus sit; quia iiri omni lingua Deus adoratur et homo exauditur, si iusta petierit.«
23
F/ SLOVANSKÁ BOHOSLUŽBA
Slovanská bohoslužba byl obřad, při němž záleželo na mystické náladě, způsobené tímto obřadem, nikoli na obsahu slov, kterým by měl účastník obřadu rozuměli. Nesmíme se dáti svésii naším moderním názorem, který byl vypěstován protestantstvím, jež si žádá individuálního porozumění učení Božímu. 1 katolictví, právě jako pravoslaví, klade důraz na kult a jeho podstatu nevidí v přirozeném smyslu slov kultických, nýbrž v mystické náladě, kultem vzbuzené. F. Heiler ve svém velikém spise o katolictví ukazuje podrobně na to, jak i v katolictví i v pravoslaví má liturgie tento význam mystický; slova mají jen symbolický význam, vydrážďujíce "nejasnou náladu; mše jest jako by divadlem, na němž se odehrávají tajemné věci; oblek, výzdoba oltáře a zpěvy lákají smysly estetickým požitkem. Tu nejde o to, lidsky rozumět tomu, co se na oltáři odehrává; naopak, tajemství bychom znesvětili vůlí porozuměli mu. Pravoslaví jest ještě mystičtější než katolictví. Tak tomu bylo i v devátém století. Ani stín nějakého fakta nesvědčí pro to, že by byl Cyril a Metoděj vystoupili s revoluční zásadou, že jest třeba rozuměti tomu, oo se při mši odehrává. Což by to byli předchůdci Lutherovi? Jestliže přesto nacházíme u tehdejších obránců pravoslaví slova, že lid latině nerozumí, slovanskému dialektu rozumí, znamená to jen, že slovanská slova spíše jej vydražďují k mystické náladě než latinská. Snad vydražďují, nevím — ale o to snad nejde a jistě nemá jiti tam, kde se jedná o význam národního jazyka!
Nicméně soluňští apoštolove zavedli opravdu k nám bohoslužbu slovanskou; jaký tedy měla význam, když jest anachronické, přičítali jí význam národnostně jazykový, který objevila teprv doba nová?
G/ NÁRODNÍ JAZYK JAKO SILA A JAKO SLABOST
Nacionálni idea, jalk se o ní jedná v moderní sociologii, jest aktivní tvůrčí síla dějinná; jest to přesvědčení, že národnosti jsou (přirozenými orgány lidstvajak učil Herder. To znamená, že řádně provedená organisace lidstva si žádá nacionálni (a tedy eventuálně jazykové) diferenciace. V tomto případě jest nacionálni idea programem theoreticky odůvodněným, jemuž se lidé mají podrobiti, a jest vědomým pokusem o dokonalejší organisaci lidstva. Tento nacionalismus jest dítětem nové doby; předpokládá vědomí, že vůbec lze společnost lidskou podle programu organisovati a reorganisovati. Podobnou novodobou ideou jest reformace (pokus reorganisovati křesřan;
ství), jsou moderní republiky, jest demokracie, socialismus atd. Tu všude jde o to, že lidé shledávají v dosavadní organisaci lidstva nedostatky a podávají návrhy více méně promyšlené, jak tyta nedostatky opravili.
Něco podstatně jiného jest tak zvaný nacionalismus orientálních církví. Orientální křesťanství, rozvíjející se na půdě kulturně zaostalé, drobilo se od pátého století na lokální útvary, jakými jsou mimo jiné církev arménská, syrská, kopticlká, habešská a na. stupni něco vyšším církve pravoslavné, rozdělené podle států (řecká, bulharská, srbská, ruská atd.). Toto »nacionálni* rozdrobení křesťanského Orientu pochází ze slabosti tohoto křesťanství, které nedovedlo udrželi 'jednotnou organisaci, ovládanou jedním duchem, a rozpadlo se tedy na přírodní součástky, které od té doby ovládá jen jednotný zvyk, nikoli 'jednotné přesvědčení, jalko se rozpadne stát, ztrativší pevnou vládu. 'Rozeznáváme mezi individualisací a rozkladem, mezi diferenciací a uvolněním jednoty; při narození se dítě oddělí od matky; i na mrtvole se hnijící maso odděluje od těla. Jest rozchod lidí a ideí způsobe^ vaný uvědomělou vůli; jest jiný rozchod způsobený nedostatkem soudržné vůle. Orientální nacionálni církve zůstaly kulturně bezvýznamné, nestavše se zdrojem nových ideí ani pro svou vlast ani pro lidstvo. Jest známo, jaký elementární náboženský a kulturní Jl význam měl překlad bible Lutherův a bible Králická: nejde tu
S o poulhý falkt znacionalisování Písma, nýbrž jde o důsledek zá-,
sady, iže každý jest povolán sám Písmo čisti a vykládati si je; jde o vzpouru proti autoritě papežství. Něco podstatně jiného jest překlad Písma do jazyků orientálních: do syrského (do II.—IV. století), do koptického (III. a IV.), do ethiopského (IV.), arménského (V. století). Tyto překlady jsou bez tvůrčí síly, protože jsou pouhým ústupkem nevzdělanosti lidu. O jaký překlad usilovali Cyril a Metoděj?
Nic nenasvědčuje tomu, že by »slovanská bohoslužba* so-luňských bratří patřila jinam než do této orientální slabosti myšlenkové vůči přírodním poměrům, jakými jest i jazyk. Slovanští věrozvěstové učinily ústupky* jaizyku, kdežto náš západní nacionalismus vidí v jazyku kulturní sílu. Připomeňme si ještě jednou důvod, který věrozvěstové mají pro zavedení slovanské boho-/ služby: jest prý to lid =» tvrdé šíje* a proto prý jest třeba povolili
jeho hlouposti a mluvili k němu slovansky a ne latinsky. Bylo by možno takovým trapným způsobem odůvodňovati ideály reformační nebo moderní' demokratismus? Co bychom řekli, kdyby někdo odůvodňoval potřebu československého státu tím, že lid český jest tuze hloupý na to, aby poslouchal císaře a proto jest třeba mu dáti vůli a nechali jej samostatným?
24
25.
Všechno to, co se uvádí nad tuto malátnost kulturní jako důvod pro slovanský jazyk při bohoslužbách, jest výmyslem nové doby. Nic nenasvědčuje tomu, že by byli svatý Cyril a Metoděj měli na mysli na př., že se slovanská řeč vyrovná latině nebo němčině, anebo dokonce, že snad slovanský jazyk jest schopen býti základním organisačním principem pro zřízení království Božího na zemi. Proto papež dovoloval slovanský jazyjujdokud byl jen dočasným prostředkem pro domnělou nekulturnost českého lidu, ale zakázal jej, jakmile ohrožoval jednotu církve.
Kdyby""Byl "v" idei »slovanské bohoslužby* nějaký zárodek moderní ideje nacionálni, projevilo by se to v dějinách, na příklad tím, že by pravoslaví dovedlo lépe respektovati národnostní živly než katolictví. Pravý opak jest pravda. V pravoslaví bylo cizáctví větší než v západním křesťanství. Bulhaři vzpomínají na příklad také svatých Cyrila a Metoděje jako svých věrozvěstů a řecká církev u nich ovládla. Zdědila snad po Cyrilu a Metoději smysl pro nacionálni potřeby bulharské? Tak malý měla smysl, že národnostní boj Bulharů za svobodu v xix. století se nevedl jen proti Turkům, nýbrž stejně proti Rekům, původním věrozvěstům, kteří si ponechali celou duchovní moc a všechny úřady pro sebe.1) i v Rusku hierarchie bývala řecká: z třiadvaceti metropolitů kijevských před vládou Tatarů byli jen tři Rusové a tři Jihoslované, ostatek Byzantijci a také mnoho kněží a mnichů bylo Reků.2) Nevíme, jak bylo u nás za svatých Cyrila a Meto- * děje; kdo ví však, jestli pozdější pronásledování metodějců nepocházelo také odtud, že to byli cizinci, Rekové!
H/ ŠLO TAKÉ O JURISDIKCI
Snad ještě důležitějším předmětem sporu mezi cyrilometo-dějci a německými biskupy, než rozpor mezi vznikajícím pravoslavným a katolickým pojetím církve, byla » jurisdikce«, t. j. šlo q to, kdo má právem církevně vládnouti nad oblastí, zvanou Pannonie (k níž patřila církevně i Morava). Metoděj byl totiž pro tuto oblast jmenován přímo za arcibiskupa papežem, ač už po dlouhou dobu patřila pod správu biskupů, německých. i šlo ve sporu o to, měl-li papež za těchto okolností právo, pro Pannonii arcibiskupa jmenovat. Ve sporech z toho vzniklých němečtí . biskupové volali Metoděje k soudu před německého panovníka a odsoudili jej i uvěznili. Papež po dlouhém váhání vypravil do Němec svého legáta, jenž přinesl rozhodnutí: že papež měl
*) St. Zámkov »Dje Verfassumg der hulp.irischen orHiodoxen Kirche«r (Zfirich, 1918).
5) Masaryk >Rusko a Evropa*, I. 47.
2V
právo arcibiskupa jmenovat, že se němečtí biskupové neprávem proti jeho rozhodnutí postavili a že je stihne klatba, jestliže Metoděje nepropustí z vězení. Metoděj byl propuštěn a ujal se znova úřadu.
Z tohoto sumárního vylíčení jde, že tu nešlo dokonce o nějaký nacionálni požadavek Čechů ani Němců, nýbrž o otázku církevního práva. Němci se nevzpírali proti papeži jen tak (jest to snad takový hřích, že se opřeli papeži, když myslili, že jsou v právu?). Všichni spisovatelé, i ti, kteří jsou papeži nakloněni, ja'ko Lapôtre, uznávají, že jmenování Metodějovo bylo irregulár-ní, protože Němci opravdu po dlouhá léta v Pannonii církevní moc vykonávali; papež však rozhodl, že jeho právo nemůže býti promlčeno a ukazoval zase na irregulárnost odsouzení arcibiskupa Metoděje, který směl býti souzen jen papežem.
1/ PŘEHLED
Ve sporu německých biskupů proti slovanským věrozvěstům nešlo ô~žádnou nacionálni iďeu^ňjlsej^any*české ani německé. Šlo~G-.j»z:po^mezi jgočjiuijÍGÚaa se pravoslavím a katolictvím; pravoslaví, mystičtější a ideově malátnější, podrobovalo se více místním slabostem, za jakou pokládalo řeč domorodců; katolictví, energičtější, hájilo práva kulturního jazyka, jakým byla tehdy latina. Šlo za druhé o právní otázku, kdo za panujících právních poměrů má církevně vládnouti nad Moravou a sousedními zeměmi. Papež rozhodl svým mocným slovem, že právo patří jemu. i jest úkolem moderního historika odpověděli na otázky: co by volil dnešní pozorovatel oněch událostí, kdyby, rozloze si problém, jak jej tuto rozkládáme my, byl on současníkem Metodějovým? Jak by rozhodl spor jurisdikční spravedlivě, t. j. podle středověkého církevního práva? Trvám, že řeše takto ony události, nenarazí na nacionálni otázku. Jestliže však opustí stanovisko kritického dějepisce a odevzdá se liberalismu devatenáctého století a bude vzdychati nad utlačováním slovanské bohoslužby (které sám nevěří) a protestovati proti zpupnosti německých biskupů (jako by zpupnost byla nějakým dějinným faktorem) pak — sestaví sice politickou řeč, ale bude tak dalek skutečných událostí, které se sběhly v ix. století, jako jest pohádka o princezně se zlatou hvězdou na čele daleko od skutečného života na panovnických dvorech.
31 KONEC CYRILA A METODĚJE
Cyril a Metoděj podlehli v zápasu s německými biskupy. Už před nimi bylo v Čechách a na Moravě šířenoWěšfanYfví od
27
západu a nelze pro žádné tehdejší období odhadnouti, kolik bylo poměrně pravoslavných a kolik katolíků (šlo-li vůbec obojí nějak určitěji rozeznat). Mezi oběma směrv se vyvinul spor, v ,němž pravoslaví, kulturně"slaibé7~p5čtu5lllu. Todle tulTo; "co vypravují leg^eSdyr-zdó-ser'že pravoslavf-xůstalo lidu cizí, neboť legendy mluví jen o sporech kněží obou církví, ale nic ani o sporech šlechty ani lidu. Panovníci čeští byli v rozhodných chvílích na straně církve západní. Arcibiskup Metoděj byl sice ponechán v úřadě do smrti, jeho pravoslavní následovníci byli však ze země vypovězeni. Lid rychle zapomínal na tuto episodu; co historikové sebrali jako památky na ni, jest folklor bez náboženského významu. Když Karel IV. založil v XIV. století klášter na Slovanech v Praze a vymohl proň slovanské bohoslužby, nebyla to ani vzpomínka na Cyrila a Metoděje, nebof v zakládací listině stojí, aby mniši »sloužili službu boží toliko v jazyku slovanském pro čest a památku svatého Jeronýma, výtečného překladatele svatého Písma z hebrejštiny do jazyka latinského a slovanského (i.1) Také Hus se později dovolává domnělého slovanství tohoto svatého a nedbá Cyrila a Metoděje. Kultura byzantská, která k nám s cyrilometodějstvím zabloudila, zůstala nám tak cizí, jako Babylon nebo starověký Egypt. Hus a celé husitství se vyvíjelo úplně v ideologii západní.
T^grve politické směry nové doby tvořily cyrilometodějstoí a dalg ikirifrôsWnécTčy'a protiněmeEkfr význam; ale íTg^pX^TO-kázalo cyrilometod^stvt'^ěl>Iodňým; na nejakou dobu zaujalo organisátory-™vé"icTr1rvěnc^s^ způsobilo zmatek a osvědčilo, že náš lid nemá předpokladů pro přijetí pravoslaví.3)
K/ NĚMEČTÍ MISIONÁRI V CECHÁCH
Obraťme se nyní od slovanských věrozvěstů k německým.a pokusme se učinili si obraz o jejich činnosti a vedoucích ideách.
Činnost německých misionářů u nás asi nebyla podstatně jiná než jak si vedli tehdy západní misionáři vůbec. Ovšem našé země ležela skoro na periferii tehdejšího kulturního světa a proto nepůsobily u nás asi síly prvotřídní. Zdá se, že už tehdy bylo největší porozumění pro upřímnou misionářskou činnost v Anglii a že čím dále odtamtud na východ, tím více bylo náboženské nadšení zatemňováno malichernostmi světskými.
*) Svatý Jeroným pořídil ve IV. století oficiální latinský překlad bible •Vulgátu«.
!) Historii pravoslaví v Československé církvi probírá K. Bauer •Myšlenkové proudy v Československé cír.kvi< (Olomouc, 1924).
28
V oněch dobách kmenové rozdrobenosti byli misionáři energickými propagátory internacionální ideologie, založené na latině jako na dědictví vzdělanosti klasické a jako na dorozumívacím jazyku mezi vzdělanci. Internacionalismus misionářů v protivě k lokálnosti kultur pohanských jest vynikajícím rysem oné doby. Příklady věc dosvědčí. Velkým misionářem francouzským byl svatý Martin. Pocházel z dnešního Maďarska, stal se biskupem v Tours a celá střední Francie byla poté polem jeho misionářské činnosti; všude kázal s velikým úspěchem — neznaje domácí řeči: kázal latinsky. Velikým misionářem pro Skotsko byl Columna, Irčan; vůdcem misionářů do Anglie byl Říman Augustin; měl s sebou tlumočníky. Větším a úspěšnějším misionářem v Anglii však byl Aidan. Historik o něm vypravuje: ».. . protože Aidan uměl jen málo anglicky, tlumočil jeho řeč jeho soudruh, když kázal svým pánům a sluhům.* V Bavorsku »až do konce VIII, století biskupové, z nichž někteří neměli 'pravidelných diecésí, byli cizinci, a byli konsekrováni mimo Bavorsko«. Veliký apoštol německý, svatý Bonifác, byl Anglosas z Anglie; na stará kolena, když přehlížel svou činnost pro Němce, psal kaplanovi krále Pipina, aby, až umře, jeho soudruzi misionáři byli podporováni, »neboť skoro všichni jsou cizinci*. Pro náladu misionářů v oněch dobách jsou příznačná slova, kterými odbyl Severinus, misionář v dnešním Rakousku, otázku, z které země přichází: »Ja.ký prospěch má z toho služebník Boží, jestliže jmenuje svou vlast, leda že se chlubí... Víš-li, že já, člověk nehodný, opravdu toužím po nebeském království, nač potřebuješ znáti ten pozemský kraj, na který se mne ptáš? Věz, že Bůh, jenž tebe určil na kněžství, poručil mi, abych přebýval mezi těmi, kdo jsou ohroženi mnoha nebezpečenstvími.*1)
V zemích pokřtěných misionáři zakládali církevní organi-sace, fary, biskupství, arcibiskupství, kláštery, a protože není možná, aby jakákoli organisace žila bez peněz, opatřovali jim důchody. Duchovní moc byla v rukou lidí, jen lidí, nikoli andělů; byla to doba neurovnaná, nepořádek ve franské říši podporoval nepořádky církevní; na stolcích biskupských vládly starosti světské; biskupství bylo v oné feudální době pokládáno jen za majetek, jenž má býti rozmnožován a upevňován. Také ti velcí misionáři, jejichž příklady jsme nahoře jmenovali, byli jen lidé, zlostní, tvrdí, panovační; ale i u nás i jinde slabost lidská byla překonána vírou ve veliké poslání misionářské; i u nás se našli velicí misionáři, jako v zemích západních: první dva biskupové pražští, Dětmar a Vojtěch stáli vysoko nad malicherností lidskou.
s) Uvádím tyto doklady podle C. H. Robinson iThe Conversion of Európe* (1917),
29
L/ ÚKOLY MISIONÁftO U NÁS
Pokřtění Čech od západu se událo hlavne od Salcburku a Pasová; vládcové těchto diecésí a jejich lidé pak působili u nás, pokud lze přehlédnouti, v podstatě takto:
1. Šířili v zemi křesťanství. Neznalost domácí řeči byla při tom asi menší překážkou, než se zato má, protože jak bylo a jest zvykem, vychovali si domácí žáky, kteří pak obstarávali přímý styk s lidem, kdežto cizinci obstarávali práci orgamisační a styk s jinými zeměmi. Jak bylo zvykem, učilo se na školách pro výchovu misionářů řeči té země, kam měli misionáři odejiti, a na těchto školách byli také vychováváni kandidáti pro kněžství, vybraní z domácího lidu (svatý Vojtěch byl vychován na škole misionářské v Magdeburku).
2. Přinášeli kulturní spojení se vzdělaným světem tehdejším i se vzdělaností klasickou, povznášeli hospodářství (zaváděli na příklad ovocné stromy a léčivé rostliny), zvláště však reformovali mravní život. Jaký to byl tehdy těžký úkol! Praha byla tehdy otrokárskym tržištěm; mnohoženství bylo zvykem, a jestliže bratrovraždy a veřejné popravy dětí knížecích se dály na dvoře panovnickém, jaké asi byly způsoby lidu! Ze vzdechů a bouřlivých životních událostí prvních pražských biskupů, Dětmara a Vojtěcha, jest viděti, jak nadlidský úkol na sebe vzali.
3. Podstatnou částí misionářského úkolu byl zápas proti sektářství. Nemáme-li dnes porozumění pro středověké zdůrazňování přesné formulace víry a jednoty kultu, nesmíme přehlížet, že žijeme v jiných názorech; němečtí misionáři jednali jen v duchu své doby, jestliže bojovali u nás proti »*!ovanské boho-službě«, která se jim právem jevila jako pokus o založení nové sekty; nešlo v tehdejší době o otázku jazykovou, nýbrž o jednotu církve. Podobně němečtí misionáři bojovali proti ariánství na
■půdě dnešní Francie; tam se užilo většího násilí na přemožení ariánských Burgundů a Visigotů a na jejich obrácení k pravo-věrnosti, a přesto nemělo toto obrácení za následek zgermaniso-I vání těchto kmenů. Tak ani v Čechách pokřtění neznamenalo , poněmčení. Uvážíme-li, že většina misionářů v našich zemích přišla z Němec a že měli přirozený zájem na tom, aby u nás měli své lidi, překvapuje, jak samostatně a po česku se křesťanství U nás vyvíjelo. V IX. století bylo zřízeno biskupství a arcibiskupství na dvoře moravském, v X. století v Praze. Sousední biskupové němečtí se tím sice cítili zkráceni, ale přesto se tato biskupství zorganisovala poměrně hladce. První biskup v Praze byl Němec Ditmar (Dětmar), který česky uměl, druhý byl Čech, svatý Vojtěch. Ani potom není viděti, že by vládl ve jmenování biskupů
30
nějaký německý klíč. Ze sedmnácti biskupů do konce XII. století bylo sedm Němců a deset Cechů. Členové nově zakládaných klášterů byli sice většinou Němci, ale že nebylo zvláštních antipatií proti Čechům, ukazuje fakt, že se kláštery ponenáhlu počešťovaly. Obyvatelstvo se nestavělo proti misionářům »Němcům*; Lid obecný byl asi bez zájmu; panstvo asi pokládalo němeotví za okno do světa a učilo se německy. Při instalaci prvního biskupa v Praze páni zpívali německy, jako by se to samo sebou rozumělo.
M/ ZÁVÉR
Český kmen a německy kmejL-áěsM a Jiěmeck^aajik^fixisto-valy v Čechách a"na..Mora^ě--v--dc*ě..CyjdIa-a.Metoděje-jako.dvě ^rrro3ňit„펫íeí«osrí"; duchovní, život. však-nebyJ^.jimi^Qxládán, kulturně nestálo tedy za oněch časů v CedháAj^na^orayějproti sobě němectví a slovanstvínýbrž pravoslaví a katolictví. Nebojovalo se o český jazyk proti misionářům, nýbrž šlo o založení křesťanství. Tyto ideové boje byly vedeny prostředky lidskými a středověkými. Byl na př. arcibiskup německý, jenž žádal papeže, aby domluvil Moravanům, »afoy od své pýchy upustili a uznali, koho poslouchat! mají; nebo neuposlechnou-li slov vašich, ať chtějí či nic, mocí přinuceni budou, aby před Franky sklonili šíji svoji; ale to se nedokoná bez velikého krveprolití«. Tak se jednalo v středověku — a nejen v středověku. Byli snad jen Němci násilní? Žil český kníže Boleslav, jenž na den svatého Václava způsobil bartolomejské vraždění Slavníkovců na hradě Líbici. Žil jiný náš panovník Soběslav, jenž dával po balkánském mravu zajatým Němcům uřezávat nosy. Divné to byly nástroje civilisace! Nebylo však patrně lepších. Byly doby, kdy se lidé holili kamenem a cihlu pokládali za nejjemnější materiál pro zapisovaní velkých událostí; měla-li kamenná břitva zuby a jestliže vypálená cihla byla těžkým materiálem pro ukládání do knihovny, i tyto hrubé prostředky byly stupněm v pokračující 1 vzdělanosti!
N/ PALACKÉHO THEORIE
Bylo by zajímavo vyšetřovali, jak se vyvinuly dnešní vlastenecké názory o »cyrilometodějství<. Nedorozumění o něm formuloval theoreticky však Palacký ve svých Dějinách; co po Palackém bylo napsáno, spočívá jen na jeho pojetí, s výjimkou Masaryka, který i tu bystře postihl omyl Palackého. Palacký žil v době liberalistické, která neměla smyslu pro upřímnost a světodějnost křesťanské víry. Palacký podlehl názoru,.. kteiiýjmii^írju_za-j>soukromé přesvědčení*, t.. j. m "ern^ yjivii-ririinv;_ za
31
ženoucí sílu dějin pokládal Palacký vlastenectví. Známa jest jeůo slavná formule českých dějiny" jež přešla v'krev české politiky: s Hlavní tedy obsah a základní tah celého dějinstva českomoravského jest, jakož jsme již podotkli, ustavičné stýkání a polykání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím, ve smyslu nyní vyloženém; a jelikož Rímanství ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem Němectva se Čechů dotýkalo, můžeme také říci, že dějiny české vůbec na sporu s Němectvem se zakládají, čili na pojímání a zamítání způsobů a řádů německých od Čechů.*1)
Podle této koncepce jsou obsahem českých dějin zápasy politické (nacionálni); život ideový, přesvědčení, ideály, víra jsou jen epifenomenon, jak jest viděti ze slov Palackého, že >Rímanstvíc {t. j. opět politika 1) ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem Němectví Čechů se dotýkalo. Pro samou »německost« tohoto »ÍUmanství<c Palacký nezpozoroval jeho náboženského obsahu. Ta náhoda ve světě ideálu, jak si nějací Němci ustanovovali -^způsoby a řády*, dávala podle Palackého základ českému bažení po věčnosti! Co by se bylo stalo s Čechy, nebýti Němců? Palackého koncepci opakovali po něm více méně neobratně historikové i lid. Aby se této theorii učinilo zadost, líčí se >cyrilometo-dějstvíí: jako jakési malicherné vlastenecké zápasy mezi jakýmisi nafoukanými německými biskupy a českým utlačovaným lidem.
Palackého stanovisko k cyrilometodějství jest obsaženo v těchto slovech jeho vypravování: »Padly tyto důležité církevní proměny do doby, ve kteréž na Moravě a Dunaji byl veden nej-tužší boj o nepodlehlost a samostatnost národní; a jelikož Němci v zemích slovanských byli zvyklí provozovati vždy pospolu a nerozdílně práva panství duchovního i světského, není pochyby, že i ony napomáhaly k většímu zapletení a zjitření boje toho.«2) Nikde Palacký neanalysuje poměr katolictví a pravoslaví, nikde se nenamáhá pochopiti, jaký program vedl Cyrila a Metoděje a jaký jiný náboženský program vedl německé biskupy. Pro něho, liberála, takovéto programy byly »theologií«, která moderního učence prý nezajímá.
Jak od základu zkresluje Palackého koncepce českých dějin dobu cyrilometodějskou! V IX. století nestálo proti sobě Slovan-
») Palackv  •Dějiny. I./l., 12.
«í Palacké »Dějiny« I./l., 142. Ještě hrubší liberalismus a náboženské nepochopení ěíší z tohoto oceněni cyrilometodějství od ruského. sp.^vatele Lamanského: >Ve velikém výkonu bratří jest především důležitý překlad Písma a pořízení slovanské spisovné řeíi, zároveň se silným veřejným obhájením práva kmene slovanského, míti svoje národní písemnictví < (Bruckner v .Naší době. XI. 190). Jaké to hrubé zkreslení ideálu středověkých!
32
ství a ílímanství, nýbrž pravoslaví (vedené fteky) a katolictví (TOu^rréH>!črnci)t~Něžápasili pak Češi proti Němcům, spojeným s papežem, nýbrž papež stál ha straně protiněmecké, kdežto moravský panovník Svatopluk byl ke sporu mezi německými biskupy a Metodějem skoro lhostejný. Nestáli Češi proti Němcům, protože Češi byli sami rozdvojeni a česká knížata a čeští biskupové (svatý Vojtěch) nejvíc pravoslaví pronásledovali. Slovanskou bohoslužbu nezničili Němci, nýbrž svatý Vojtěch: »víru pravou zrušil a písmo slovanské zavrhl a místo toho ustanovil písmo latinské a pravé biskupy i kněze pobil a někde rozehnal«. Nestálo proti sobě slovanství a němectví, neboť šlo o náboženství, a nacionálních otázek v našem smyslu nebylo; nebylo >němectví«. neboť Bavorák a Sas si byli tehdy cizí, jako Bavorák a Čech.
0/ PRAVDA VÍTĚZI
Křesťanstvím promluvilo k Čechům evangelium, že se naplnil čas a přiblížilo se království boží«; nebesa se otevřela; po prvé zažili Čechové dotek věčnosti. Máme snad předpokládati. že Čechové, uslyševše německé misionáře takto kázati, neodpovídali: >Pane, půjdu za tebou, kamkoli se obrátíš*, nýbrž, že měli jen smysl pro to.'jaké mají misionáři šaty a jaký akcent? >Necbaf mrtví pochovávají mrtvé své, ty však, jda, zvěstuj království boží.« I Palacký pochovával mrtvé své; pro něho hlavní byla náhodná a politická věc, že to byli Němci, kteří kázali evangelium, a vedlejší byl obsah kázání. Budeme i my pochovávati mrtvé své? Západní křesťanství bylo pro nás spásou; první kulturní styk Němců s Čechy vedl k vítězství pravdu!1)
') Velká literatura o »cyrilometodejstvi« jest vypočtena v Zíbrtově 'Bibliografii české historie«, II. (Praha 1907).
Sám jsem četl vedle Palackého >Dějin, tylo úvahy:
.1. Šolc »Narodnost a její význam v životě veřejném.  (Praha, 1881).
V. Novotní'/ »Ceske dějiny., I./l.
L. K. Gnetz »Geschichte der Slavenapostel« (1897).
Lapôíre »L'Europe et le Saint Siege ä ľépoque carolingienne« (1895). Brückner »Pravda o slovanskvch apoštolech a jejich ipusobeni« (»Nase doba., XI).
H. Richter »Slovanske kapitoly z české historie. (Olomouc, 1922).
33
Kapitola druhá DEKRET KUTNOHORSKÝ
A/ JEHO VÝZNAM
Čtenář namítne, že věnuji v této knize, jednající o válce mezi Cechy a Němci, příliš mnoho místa výkladům o remanenci, Trojici, realismu a pod. Uznávám, že by bylo možno se bez nich obejiti, kdyby byly jinde v naší literatuře respektovány. Ale bída jest právě v tom, že historikové, nedbajíce těchto problémů, zkreslují význam dekretu Kutnohorského, jenž, jak se u nás učí, jest prý projevem probudilého národního vědomí; jest však vskutku rozvratem, pocházejícím odtud, že universita neplnila svůj úkol řešiti tehdejší vědecké spory methodaimi vědeckými. To chci v následujícím výkladu dovodit, a odtud zdánlivé odbíhání od vlastního thématu. Jde, sumárně řečeno, o tuto historickou událost: na pražské universitě vypukly spory filosofické o realismus a nominalizmus, které se proměnily ve spory mezi Cechy a Němci a vyvrcholeny byly vydáním t. zv. dekretu Kutnohorského (1409), pro nějž většina Němců opustila Prahu a založila novou universitu v Lipsku.
B/ NEMCI PSlSTÉHOVALCľ
V době mohutnějícího křesťanství se stala Praha, jako vynikající střed nově se tvořícího státu, mezinárodním střediskem, do něhož se sjížděli obchodníci z celé Evropy, volně se tu pohybujíce a obchodujíce. Každý kupec tu směl zkusiti štěstí. Kněžna Hildburg prohlásila roku 1091 králi Vratislavovi II.: »Nikde rychleji nezbohatneš a nenabudeš moci a vážnosti než pod hradem Pražským a ve vsi Vyšehradě; neboť tam jsou židé, s kapsami plnými zlata a stříbra, tam přicházejí ze všech zemí nejbohatší kupci, tam najdeš nejbohatší směnárníky, obchody, v nichž nadbytek kořisti čeká tvé bojovníky, s1)
Jak dlouho toto porozumění pro světovost a tato internacionální snášenlivost trvala a jaké měla konkrétní formy, není známo. Snad stěhování Němců do země, které nastalo v XII. století, bylo jedním z důsledků tohoto světového chápání obchodu v Praze. .
1), Gzucaka »Die Kulturgemeinschaftliche Beziehung der Deulschen und Tschecfcen.   (1925}. 51.
35
Koncem XII. století a ve XIII. století začali čeští panovníci zváti .Němce ze sousední říše ve velkém množství do země.2)
Proč nepovznášeli úroveň země raději vzděláváním vlastního lidu, o tom dnes ztoy.tečno uvažovati; dělali, co tehdy bylo zvykem. Státem byl panovník; jeho osobní zájmy byly svrchované, a lidé, mluvící německy, mohli býti jeho poddanými jako ti, kdo mluvili česky. Obyvatelstva z kmene původně německého, takto se usadivšího v zemi, bylo mnoho ve vesnicích i v městech. Všechna naše města měla původní obyvatelstvo německé. Tato kmenová dvojitost obyvatelstva nebyla v tehdejších dobách nic zvláštního; »národnostního vědomu nebylo a smíšenost jazyková byla tehdy normálním zjevem v státech evropských; obyvatelstvo dnešní Anglie bylo tehdy jazykově ještě smíšenější a také obyvatelstvo říše Franků a později i obyvatelstvo Francie bylo jazykově nejednotné. Nešlo o řeč obyvatelstva, nýbrž jen o řeč panovníka a jeho dvoru.
Němečtí přistěhovalci zakládali u nás města, organisujíce v nich obchod a řemesla i hutnictví. Města na počátku neměla u nás toho kulturního a politického významu, jakého nabyla v pozdním středověku a jaký měla od starověku v Itálii. Kultura byla v moci šlechty, jež sídlila na hradech a ve dvorcích. Nic ze zpráv nenasvědčuje také tomu, že by se byli Němci cítili v zemi kolonisty po způsobu kolonistů anglických v Americe, t. j. dobyvateli země pro německou říši. Byli solidními spolu-poddanými domácích panovníků; přinesli si do země své německé zvyky, měli je potvrzeny od krále; od obyvatelstva, mluvícího česky, lišili se tedy tím, že měli jiná privilegia a jinou řeč.
Jednáme o době, kdy stát v tom smyslu, jak mu dnes rozumíme, byl v prvních počátcích; nebylo jasného státního vědomí, zvláště, nebylo jasného ponětí o státním občanství; spíše šlo jen o místní příslušnost k obci nějaké, o kmenovou příslušnost, o poddanství některému šlechtici nebo králi. Nemá tedy smyslu ptáti se. pokud byli v oné době domácí Češi rovnoprávní s přistěhovalými Němci, když sám pojem rovnoprávnosti scházel. Také
■) Otázku, byli-li Němci v zemi také autochthony, nepokládám za důležitou. Srovnej o ni:
J. BorooiĚka sčeští Nemci v historickém vývo>ji< (»Ceska revue«, Praha, 1918].
W. Wosiry »Das Kolonisationsproblem, eine Überprüfung der Theorien über die Herkunft der Deutschen in Böhmen« (Prag, 1922).
W. Wostry »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen« (1925).
B. Brethoh »Geschichle Böhmens und Mährens (Reiohenfoerg, 1921 ai
1924.
B, Brethoh »Der Kampf um die Siedelungsfrage in Böhmen und Mähren« (Brno, 1920).
Přistěhovalci nebyli ostatně jen německého původu, nýbrž i Romani.
rozdíl mezi domácím člověkem a přistěhovalcem byl neurčitý: není mi aspoň známo jasné rozhodnutí, po kolika generacích byl přistěhovalec naturalisován.3)
Němci se nepokládali v zemi za cizince; někteří z nich projevili dokumentárně svoji loyálnost. Němec Petr ze Zibavy, opat kláštera Zbraslavského, napsal v první polovici XIV. století .(Kroniku zbraslavskou«, plnou oddanosti k panovníkům; německý překladatel Dalemilovy kroniky jest také patriotem a rozeznává Němce cizince (jichž nemá rád) od domácích Němců, jak bylo ostatně zvykem v době, kdy vlastenectvím byla loyalita k panovníkovi a jeho zájmům.
V oné době jen tu a tam se probouzelo ponětí teritoriální říše a loválnosti k ní, na jaké myslíváme my, když mluvíme o »vlasti«, anebo o »království českém«. Středověk místo toho myslil na personální vztah poddaných k panovníkovi; odtud pocházejí středověké názvy; král Franků, král Belgů; slovo »český králi znamenalo tedy pohlavára určité skupiny obyvatelstva spíše než vládce území.4)
Německé obyvatelstvo mělo vliv na proměnu života domácího kmene, jenž si zvykal na život městský, na obchod, dolování, řemesla. Byl to po. přijetí křesťanství druhý kulturní převrat v zemi, s převratem prvním rozmanitě zkřížený, převrat, jehož jednotlivé peripetie nejsou známy. 2e nešlo vše hladce, jest na bíle dni; že, kupujíce městskou kulturu, Ceši si s ní koupili i nevýhody, jest lidské. Kulíura tato sama však byla pokrokem. Výsledek byl: mřstn pfiynflqirin jednoho kmene existovaly teď v zemi dva.-S£_syými přírodou danými vlastnostmi. Nad jejichjpjííjodou, t. 1. nad tím, co bylo pouze osudem dáno, rnaa1 kmenovou pří-slušností, jazykem a lidovými zvyky, stftly však ideje, společné oběma kmenům, původnímu i přistěhovalému, a společné s nimi i nám.,a..všem lidem: stát, křesťanství a vyšší civilisoväny3ä3vot, k němuž městské zřízení bylo stupněm.5)
Trvám, že se u nás heslem »Němci přistěhovalci« jen agituje; ani historikové ani politikové neanalysovali, co toto heslo zna-
3) Jest podivno, že si historikové télo věci nevšímají, ačkoli na rozporu mezi >domácími« a »přistěhovalci« konstruují celou filosofii českých dějin.
*) E. Ehrlich »Die juristische Logik« (Tubingen, 1925) H., 121.
6) K. Krofta v brožuře »Die Deutschen in Böhmen«, tvrdí, že německá • města většinou tvořila jen jakoby isolované ostrovy uprostřed domácího obyvatelstva, jehož asimilační síla brzo na ně začala pusobiti«. (Strana 11.) Budiž; Němci při tom však nebyli pasivní jpotravou ipro český žaludek; asimilace byla vzájemná. Jestliže české obyvatelstvo přijímalo městské zřízení a kulturní zvyky německé, bylo tím také asimilováno Němci. O tom, jak dalece Němci byli jazykově vskutku asimilováni, zmíním se později
37
mená. Co je tím politicky rozřešeno, pravíme-li, že se Němci přistěhovali do země později než Češi?
Cl ZALOŽENI UNIVERSITY A JEJÍ INTERNACIONALISMUS
Jedna myšlenka nutně přivozuje druhou: kulturní pokrok si žádal pokroku vzdělání. Už roku 1294 chtěl Václav II, Otakarův syn, založili v Praze universitu, ale páni čeští ze strachu před cizineckou vědou tomu zabránili.1)
Příroda, k níž i nehybná tradice patří, lekla se útoku ducha. Lidem nepodrobeným kázni vzdelanecké se zdá z přirozených příčin každá vzdělanost »cizineckou« a nebezpečnou, protože přináší změnu řádů společenských a nutnost přizpůsobiti se jim. Universita si žádala učenců z ciziny, což vedlo k posílení vlády vzdělanců, t. j. duchovenstva, na úkor světských pánů; jest pochopitelno, že se odchovanci starých řádů bránili. Byl to snad jen symptom reakce proti dřívějšímu internacionalismu země? Jest důležité si připomenouti, jak už padesát let před založením university a sto let před dekretem kutnohorským objevila se v domácím obyvatelstvu nechuť k »cizineckém universitě. Počítal Karel IV., když universitu zakládal, s touto nechutí? Jak ji překonával? Jak hleděl vyhověti domácím poměrům? Zdá se, že byl příliš absolutistickým panovníkem, a že tedy nevyšetřoval domácí náladu; podařilo se mu patrně za nových okolností provésti svou vůli, a tedy ji provedl; pokládaje university za důležitý státní podnik, založil universitu v Praze roku 1348 (a nedlouho potom byly založeny ještě university jiné v jiných městech jeho veliké říše). Samo sebou se tehdy rozumělo, že založil universitu mezinárodní v tom smyslu, že příslušníci různých států, sjednocení katolickou církví, měli stejné právo na ní učili a studovali a že vědění tam podávané se opíralo o učení všech vynikajících autorit křesťanských. V tom smyslu založil pražskou universitu podle vzoru university pařížské a bolognské. Nicméně byl tu jeden rozdíl. Staré university, pařížská, bologneská, oxfordská, byly »národní« v tom smyslu, že ponenáhlu vyrůstaly z institucí, které byly dány ipotřebou místa a kraje, kde se organisovaly, a ze staré vědecké tradice udržované intensivní duchovní prací. Proto navazovaly na domácí zřízení školní, na domácí tradice o právech studentů, na domácí spolkové zvyky, na domácí problémy a methody vědecké. Naproti tomu vznikla pražská universita z absolutní vůle panovníkovy a bez vší originální domácí průpravy vědecké; kopírovala jen cizí zřízení, přenechávajíc ná-
') Jak udává Tomek (>Děje university Pražské«, 4).
sledujícím, dobám úkol, aby se Praha vyrovnala myšlenkově a organisačně s tímto novým tělesem; existovaly sice před tím domácí školy v Praze; ale faktum jest, že Karel IV. nezakládal universitu podle jejich vzoru (není vůbec známo, že by byly měly nějaký ideový vliv na novou universitu), nýbrž podle vzorů cizích. Sluší si vzpomenout!, že Praha byla tehdy na periferii vzdělanosti, jejímiž středisky byly severní Itálie, Paříž, Oxford, Porýní; tam byl prudký duchovní život, tam vyrostl Dante, tam učil Tomáš Akvinský, tam zápolili za své ideály rytíři. Praha byla zeměpisně i duchovně mimo tuto oblast středověké kultury. Podniky takto založené, nejsou-li vedeny co nejopatrněji, snadno procházejí krisemi.
Způsobem vzniku pražská universita připomínala spíše universitu neapolskou než pařížskou; neapolská byla první universitou v Evropě, založenou na rozkaz panovníkův (1224) a také, jako pražská, v jeho sídelním městě. Neapolská universita však byla od počátku státnější (národnější) než pražská, potud, že obyvatelstvu země bylo zakázáno navštěvovali university cizí, čímž se universita dostala v závislost na vládě tehdy neobvyklou. Toho v Praze nebylo; Karel IV. opsal sice z věnovací listiny university neapolské slova, později často uváděná, že totiž založil universitu, aby věrní obyvatelé země, kteří touží po vzdělání, nemuseli »kraj světa obcházeti a cizích národů se prošiti, nýbrž i za slávu sobě mohli pokládali, když by jiné přespolní touha po vzdělání vábila do jejich země«; ale není viděti, že by bylo vskutku úmyslem Karlovým, omezovati nějak svobodu, stěhovali se z university na universitu. Nicméně stojí za to, vŠimnouti si tohoto zvláštního vzniku pražské university.
Na universitě byli profesoři i studenti z celé střední Evropy. Středověké zřízení, internacionální1) pojetí vědy a organisace uni versit podávaly samy sebou, že universita byla autonomní korporací, podléhající svojí správou v poslední instanci panovníkovi a svým učením papeži. Pro dnešní svobodu vědy neměl středověk smyslu, ani jí nežádaje ani neprováděje; jinak však universita středověká vynikala nad university dnešní svojí internacionál-ností. Dnes jest universita v Evropě zpravidla státním ústavem pro vymezenou lokální potřebu státu: profesory jmenuje stát, ministerstvo určuje v poslední instanci učebný plán, zkoušky na universitě jednoho státu neplatí v státě druhém, ba mnohá odvětví vědy, jako historie, právnictví. literatura, se podávají na každé universitě podle stanoviska příslušného státu. V tomto
*) Jest dobře rozlišovali internacionalismus a kosmopolitismus (tento jest anacionální); v doba, o níž jednáme, se pojmy tyto nerozeznávaly; prakticky šlo o internacionalismus.
38
■3!)
■c
ohledu byla na středověké universitě svoboda větší. Zkoušky, vykonané na jedné universitě, platily pro university všechny; v tom' ohledu byl papež pro university autoritou, která zaručovala jejich internacionálnost a svobodu proti lokálním vládním nápadům. Privilegiem (královským byla internacionálnost pražské university výslovně zaručena: »Kteřížkoli by přišli, buďtež doktoři, mistři nebo studenti, kterékoli fakulty, nebo odkudžbykoli přišli, mají jak na cestě sem, tak, pokud zde budou meškali, i když by se odtud vraceli, pod zvláštní královskou ochranou a bezpečným průvodem býti, také všichni jak doktoři tak žáci všech předností, svobod a spravedlností, které na učení pařížském nebo bolognes-kém v obyčeji jsou, účastni býti a užívali.«2)
Pražská universita byla ovšem »česká«, jako byla pařížská »francouzská« a oxfordská »anglická«; byla česká v tom smyslu, že byla založena českým králem, byla v Praze, v hlavním městě království, počítala v prvé řadě s posluchačstvem a učitelstvem z království (českým i německým) a po této stránce český stát měl na ni přirozenější právo než cizinci. Vskutku také bylo od počátku na universitě mnoho Čechů mezi profesory i žáky.5) Cizinci však byli jejími rovnoprávnými členy, a jejich práva byla zaručena privilegiemi, at psanými af zvykovými. Tak dnes ve společnosti, sezvané rodinou na počest některého jejího člena, mají všichni účastníci stejná práva, ačkoli členové rodiny mají práva přirozenější.
D/ NÁRODY UNIVERSITNÍ A SPORY MEZI NIMI
Světovost a autonomie university se projevovala mezi jiným také organisací správy universitní: úřady universitní, mající na starosti její správu a pořádek, volily se ze svobodných spolků studentských (a eventuálně profesorských). Přicházeli totiž na universitu studenti (často staří a bohatí) z dalekých krajů; jejich ubytování a stravování, jakož i právní zabezpečení měly na starosti spolky, které si tito studenti sami vedli. Tyto spolky měly někdy vliv i na vlastní běh university, ustanovujíce dobu zkoušek i látku, z níž se mělo přednášeti a zkoušeli. Byl to zárodek moderní demokracie potud, že se svobodní jednotlivci spojovali k úmluvě o způsobu, jak mají býti vedeni; od moderní demokracie se lišila tato středověká instituce tím, že všechna práva jednotlivců i společnosti byla založena na privilegiích a na zvyku, nikoli na uvědomělé zásadě o rovnosti všech občanů.
2) Tamek >Děje university pražské*, 10 s)^Cvinter, »D6je vysokých Skol pražsk}
pražských. (1897), 2.
T
40
Na různých universitách byl vliv profesorů a studentů v oněch spolcích nestejný. Nechf však měli větší vliv profesoři nebo studenti, spolky ty se nazývaly »národy« (nationes); našemu středoevropskému dnešnímu nazírání by lépe dnes odpovídalo jméno »státy«, protože náš pojem národa pochází teprve z XVIII. století, z dob Herdcrových. Různé zvyky a různé potřeby vymezovaly hranice a pravomoc těchto národů na různých universitách různě; mnohé důležité volby se dály tak, že každý »národ* míval jeden hlas. Tak se na př. rozeznávaly v Bologni tyto spolky-»národy«: Tuskové (obyvatelé střední Itálie), Lombardové, Katalánci, Francouzi a Němci, po případě Angličané, každý s jedním hlasem. V Padově na fakultě právnické se počítalo deset národů, každý s jedním hlasem; Němci měli však hlasy dva. Ve Vicenzi se dělily národy na Italy, Angličany, Pro-vencaly; v Paříži na národ gallský, pikardský, normanský a anglický; v Oxfordu (v místě působení Wyclifa) národy se dělily na »severní« a na »jižní« atd. Jestliže některý »národ* nebyl na universitě samostatně zastoupen, podle zvyku v místě platného byli jeho příslušníci zařazeni do některého uznaného národa; Němci a Češi se na př. v Paříži počítali k Angličanům; po rozkvětu anglických universit, když Angličané přestali chodili na studia do Paříže, tvořili Němci podstatnou část ^anglického národa* na pařížské universitě. Vlády zemí a měst, kde university byly, neviděly v tom nic nenáležitého, že se cizinci ve městě ustavovali v privilegované společnosti, jež měly vliv na běh universitního života. Městu šlo o přízeň studentů a proto bylo snášenlivé, i když docházelo k nesnázím.
Podobně byla zřízena i universita pražská, na níž studenti a profesoři rozděleni na čtyři státy-národy: český, bavorský, polský a saský. Tyto skupiny byly vytvořeny asi proto, že odpovídaly politickým celkům v sousedství pražské university. Není znáano, zdali se konstituovaly samy, či zdali vznikly nařízením; spíše asi nařízením, protože rozdělení na tyto národy jest nápadně schématické. Do českého »národu« na universitě patřili poddaní krále českého (nikoli tedy jen Čechové); patřili k němu tedy obyvatelé Čech obojího jazyka (s dnešním Zitavskem a Kladskem), obyvatelé Moravy, Uher, Sedmihrad. Do polského národu se počítali studenti a profesoři z Polska, Litvy, Lužice. Míšně, Slezska, horního Saska, bez zřetele na kmenovou nebo jazykovou příslušnost. K národu saskému patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Livonsko. K národu bavorskému patřily Bavory. Franky, Šváby, Rakousy, Korutany, Krajina, Tyroly, Švýcary, Hessensko, Porýní, Westfálsko, část Hannoverská, Nizo-
41
zemí. Nesmíme do oné doby středověké přenášeli naše moderní politické názory, jak nás k tomu terminologie o >národech« svádí.
Mezi členy university i mezi organisacemi universitními docházelo ve středověku k menším i větším nepokojům, někdy krvavým, někdy takovým, že se část studentstva a profesorů z města vystěhovala. Vůbec byla universita velice nepokojnou částí města. Také u nás nastal brzo nepokoj. Když brzo po pražské universitě byly založeny nové university v sousedních zemích {v Krakově 1364, ve Vídni 1365, v Heidelberce 1385, v Kolíně nad Rýnem 1388, v Erfuntě 1392), ubraly pražské universitě jak posluchačů, tak učitelů z cizích států, a tedy domácích studentů a profesorů poměrně přibylo, ačkoli se zdá, že i potom cizinci měli většinu. Není nic známo, jak pražská obec anebo universita a vláda reagovaly na toto citelné poškození své university. Domácí profesoři byli na universitě od začátku a není nic o tom známo, že by universita byla nějak měla řešiti spory o svobodu vyučování učitelů domácích nebo cizích; ani to neodpovídalo tehdejším zvykům. Spory však vznikaly o placená místa v t. zv. kolejích (dnes bychom asi řekli »internátech*), kde rostoucí převaha příslušníků z království českého vedla brzo k .tornu, že si osobovali a po-nenáhlu dobývali většího přídělu placených míst. Neobešlo se to bez třenic (roku 1384), ale cizinci ustupovali. Spory, jak se zdá, neměly programového charakteru boje domácích lidí proti cizincům, nebof na straně domácích byli i někteří cizinci a v jednom sporu Němci z říše rozhodli ve prospěch domácích. Spory se řešily asi od případu k případu. Na začátku XV. století nastaly však na universitě těžké nepokoje, jimiž se začal světový otřes a jejichž dozvuky zaléhají až do nové doby. Češství a němectví v nich mělo veliký význam; byly to počátky husitské revoluce.
E/ HUSITSTVÍ REVOLUCI
Revoluce jest elementární masové hnutí, v němž organisovaná společnost na čas ztratí hlavu a přírodní zákon (možno-li tak říci v opak k uvědomělému řádu lidskému) na čas nabude vrchu, dokud se ze zmatku nevykrystalisuje společenský zákon nový. O příčinách velkých revolucí jest mnoho theorií; zhýralost vyšších vrstev společnosti často se uvádí za příčinu jak revoluce bolševické, tak veliké revoluce francouzské, tak i revoluce husitské. Jistě jest zhýralost vládnoucích tříd důležitým thématem v řečech protestujících nespokojenců, ale kdoví, je-li podnětem, natož smyslem revoluce! Husitství bylo revolucí proti středověké organi-saci Evropy. Na rozdíl ode dneška, kdy jest stát nejvyšší jednotící silou společnosti, byly ve středověku tyto síly dvě: církev kato-
Ilická s kněžími, kláštery, biskupy, arcibiskupy, papežem, universitami, a za druhé světská moc, ležící v rukou šlechty, knížat a krále. Husitství bylo revolucí proti církvi jako organisační moci středověké; tehdy se neříkalo však »revolucionář*, nýbrž »kacír«; věcně mají obě slova podobný smysl. Moc světskou s počátku tito revolucionáři uznávali, později v důsledcích revoluce proti-cirkevní stavěli se i proti ní.
Nebudeme jednati v tomto článku o vlastní revoluci husitské; nám půjde jen o její předzvěst, o dobu zmatenou, kdy ještě ani osoby později činné, ani programy neměly jasnou formu. Vidíme k jen sem tam pobíhání a slyšíme temný hluk; davy křičí a tu a
tam vyskakuje gestikulující a vykřikující jednotlivec, který však ještě neví, co doopravdy chce, a neptá se, kam ty křiky povedou.
Zmatek byl veliký. Papež neměl autority, arcibiskup byl slaboch, král zlostný opilec, universita rozvášněna profesorskými tahačkami o jakési temné záhady filosofické; nebylo nikoho, kdo by měl odvahu a hlas dosti silný, aby na všechny tyto lidi, od papeže, krále, arcibiskupa, Husa a Jeronýma až k řemeslníkům, hádajícím se po ulicích, dovedl vykřiknouti: tPánové, co rozumného vlastně chcete?* Nebylo, kdo by chtěl a dovedl odpo-věděti; nebylo ještě programů a nebylo odpovědných vůdců; byly však ženoucí síly, t. j. polouvědomělá agitační hesla. Všeobecný poplach; ve zmatcích se zablesklo a udeřila rána. Dekret j Kutnohorský byl prvním výstřelem počínající revoluce.
F/ O SMYSL ČESKÝCH DÉJIN
Dříve však, než pokročím dále ve vypravování o tom, jak došlo ke srážce mezi Čechy a Němci na počátku bouří husitských, jest třeba objasniti, proč některá fakta podtrhuji a jiná vynechávám, a jak se v metodě odchyluji od historiků, kteří dosud o husitství psali.
Co zajímá historika? Miliony prostých lidí bylo, jest a bude odsouzeno žiti jen nahodilostmi dne: žena, děti, žaludek, ctižádost, mstivost, touha po penězích, panovačnost, jsou ženoucími silami jejich života. Ti nejsou cílem dějepisného badání, ani když otřásli svou dobou. I tito lidé mají své otázky a úkoly před věčností; ale smysl jejich života jest skryt pátrajícímu Oku badate-i lovu, jako jest v hromadě střepů ukryta myšlenka umělce, jenž
kdysi vyráběl krásnou vázu, ale ta jest dávno pryč; zůstala na ni jen vzpomínka napodobitelů, roztříštěná teď na kusy. Prostředí je pro tyto nahodile se rodící a umírající lidi jen nahodilou příležitostí, aby se zachránili při životě, ukojili své instinkty; někdy se jejich podniky stávají kletbou Okolí, a pak historie jich vzpo-
42
múná jako mocných tohoto světa, anebo jako osudu šťastného, nešťastného, který lidi jimi potrefil. Miliony lidí takto žijí, jednají a trpí, způsobujíce kolébání osudů jednotlivcových i společenských sem i tam a naplňujíce proud času událostmi. Ve všech takovýchto případech, ať jest tu člověk aktivním strůjcem osudu jiných lidí, ať jest jeho údělem trpěli, co mu jiní způsobili, anebo jest vytvořen všelikými ženoucími silami, hospodářskými, kulturními, klimatickými, ve všech těchto případech jest osud a jsou lidé jím postižení, jen náhodným zjevem, tak náhodným, jako kámen, který se po jarním tání skutálí se stráně. Některým lidem vložil osud do rukou ohromnou moc; jiní strašně trpěli; obojí jsou však pro nás, bohudík, bohužel, jen náhodou, která vzrušuje, ale jen jako vlna, která vystoupila z nekonečného moře, aby se v něm opět na věky ztratila.
Historik, který si všímá jen osudů lidských a sil, které je pohánějí, chápe minulost jen jako ».Gejschichte«, jako nekonečnou řadu vrstviček z událostí, ležících jedna na druhé. Tato historie zůstane nutně tak cizí předmětu, o němž jedná, i čtenáři, i samému spisovateli, jako jsou si cizí přírodozpytec, napíchnuvší motýla do sbírky, tento motýl a divák, který motýla pak pozoruje. Dějepis je tu pouhou sbírkou archivních objektů, aktů, zařazených a očíslovaných, museem, v němž jsou akta uložena na podívanou. Dějiny samy, takto pochopené, podobají se hřímání, jež budí pozornost, snad radost, snad hrůzu; ale vědec je analysuje a udává jen, kdy který otřes vzduchu se udál, co jej způsobilo a jaké měl který otřes následky.
Tu jest problém historie: jak uniknouti museáJnosti, relativitě dějství, náhodnosti? Vyložil jsem už jinde, že nepokládám pojetí minulosti jako proudu dějství v čase rozloženého za jedině možné. Dějepis, jenž vypravuje pouze o tom, co se stalo, jest jen pomůckou pro pochopení dějin — pokud pomůckou jest. Teprv tam, kde událost vyrůstá nad minulost, vázanou na čas a místo, vyrůstá do oblastí, v nichž jest překonán Tozdíl mezi událostí, vypravovatelem o ní a 'čtenářem, tam začíná se pravý úkol dejepisectvu V tom záleží paradox historického zkoumání, že se mu sice nelze obejiti bez událostí co nejpečlivěji lokalisovaných, ale že nabývají ceny teprv. když jsou to jen jako by nahodile se protrhnuvší mraky, skrze něž se otvírá nekonečný pohled na modrou oblohu; o tento pohled jde, nikoli o mraky. Anebo, abychom pokračovali v obraze o hřímání, nahoře zvoleném: historik teprv pak se cítí doma v hrmení ndálostí tohoto světa, jestHže může zapomenouti, odkud v kterou chvíli který Otřes .pochází, a jestliže může zavrtili oči a zapomenouti. kde iest. neboť uslyšel místo hřmotu hudbu; jeho duše ji hraje spolu; on jí rozumí.
hudba ho .povznáší z tohoto světa šťastných a nešťastných náhod do světa, kde čas stojí a kde není vzdáleností. V události hisio-"l rické konec konců jest jen to cenné, co není jen  » historické« a 1 pokud to není jen historické.
Okol historie takto formulovaný podstatně se liší od toho upřílišeně realistického, impresionistického, jaký dějepisu vytkl Palacký a za jakým šli jeho potomci,1) úkol ten však postih] Masaryk, když v dějinách hledal to, co má mravní význam, t. j. význam pro kaiždého. Proto vidí Masaryk Husův význam v jeho slovech, »stůjtež v poznané pravdě!«, slovech, která nejsou jen událostí s přilepeným datem a nalezištěm, nýbrž jsou zjevením s nebes. To jsou ta zjevení, na něž jest pak odpověděti i historikovi i čtenáři: ->A já jsem viděl a svědectví jsem vydal . . .«
Proto má význam v dějinách »duch«, t. j. věci, které nejsou \ z tohoto světa, nejsou vázány na čas a prostor, ačkoli do času a do prostorů působí. I mají význam ideály, ideje, programy, j iheorie, systémy; nikoli však jako lokální a časové projevy nálad ' lidských, nýbrž jako nedokonalé prostředky lidí, povznésti se k pravdě, k věčnosti, k absolutnu. Není tedy cílem historikova^ badání postihnouti  »ducha dějin«, objektivně se projevujícího (jak učil Hegel); protože i tento duch, projevující se tu jako nové učení náboženské, tu jako státní zřízení, tu jako umělecké usilování, uplatnivší se jednou jako »středověk«, jednou jako s renesance«, jednou jako »osvícenství* — protoiže tento »ďiuch« jest pouze z tohoto světa. Posledním cílem historikovým není poznali, več lidé věřili a žádali věřiti,   věřili fatalisticky, instinktivně, 9Ís^*!.CJ^^3í:i,,'I!^n' JusÍtoíffiov^n''iesť"poznati pravdu, věčně stejnou, a jedy poznali, játk"ši"která doba dovedla odůvodniti ve .1 ménji_yěčných zakonQ šre^éaHánT"™'"'*
*) Palacký (Spisy drobné*, III./320), píše: ..Vedecký obraz od obecného se rozeznává předně Um, že nepředstavuje veškeru realitu předmětů, nýbrž jen tak říkajíc jejich duchovou bytost, opravdu významné a charakteristické, co se nám dle zákonů mohutnosti myslící v jednotlivých představách a pojmech zjevuje. Má se ke skutečnosti praví tak, jako historické líčení k veškeré realitě událostí. Dějepisec nepodává ziprávy o všech okolnostech událostí, nýbrž jen o těch, které mají význam pro charakteristiku celku ... Abychom si zjednali vědecký obraz o výši vzdělání některé doby, netřeba nám všechna jednotlivá individua národa podrobili zkoušce, sebrané spisy všech výborných spisovatelů hodí se již k tomu, aby nám o tom daly vysvětlení. K založení obranu vědeckého jest tedy nevyhnutelná znalost, volba a kritika;* (Já podtrhl.) Ovšem, že jest zapotřebí volby a kritiky; ale ve jménu čeho voliti a kmtisovati? Kdy je charakteristika celku dobrá? Jest ona duchová bytost relativní či absolutní? Palacký odpoví, že konec konců jde o skutečnost tohoto světa, duchovou ovšem, a lak připravuje půdu pro historický relativismus. Skutečnost však není z tohoto světa, má-ti býti mírou absolutní, podle níž jest třeba měřiti události různvch dob
44
45
Proč jsou bitva u Marathonu, Sokrates, Galilei, Luther, pád Bastilly světovými událostmi? Ne .pro to, že to byla otřásající hnutí, nebof otřes, třebas byl i otřesem mysli, jest pouhým zjevem z tohoto světa. Jsou to světové události, protože tehdy se nám otevřela nebesa a pravda na chvíli osvítila lidi. Pravda, vědění, poznání, jistota! Proto Plato — básník Plato — staví vědění, t. j. uvědomělé, kritické poznání absolutní pravdy nejvýše, daleko výš než básnickou inspiraci. V dějinách lidských je snad (snad!) mnoho hluboké inspirace, ale pokud jen ta jest, I nejsou to pravé události. Pravda, správnost, spravedlnost jsou sloupy, na nichž dějepisectví stojí.
I jest úkolem historika doby husitské hledati, jak pravda tehdy světem vládla; jak ji lidé hledali; jak hleděli býti spravedliví; jak dovedli rozeznávati správné od nesprávného. O věčnou pravdu jde, jak tehdy se probíjela rozbouřenými vodami česikého života, nikoli o chytráctví, násiíniotví, geniálnost, hloupost, dobro-myslnost jednotlivců, nikoli o instinkty, nikoli o přírodní ani hospodářské ženoucí síly, ani žádné ijiné příčiny, nebof toto všechno jest jen nahodilá hmota.
Okny, která se otvírala do věčnosti za doby, o níž máme vy-pravovati, byla nová učení, která zachvátila universitu: učení Wyclifovo o poměru moci světské a duchovní, učení o realismu a nominalismu, o remanenci. Nestačí to konstatovati, ani nestačí vyložiti, kdy, odkud a jak lato učení přišla a jak působila; pokud jen takto o nich jednáme, jsou jen objektem, jen hmotou. Byla to však jen hmota pro hmat a zralk? Nikoli; byla to provokace pro myslící lidi, aby uvěřili. I nevyhneme se otázce: byla tato učení správná a pro danou situaci spravedlivá? To řeŠiti bylo úkolem vědců tehdejších a jest úkolem dnešního historika. Tato učení jest třeba pochopili tomu, kdo chce rozuměti počátkům výbuchu (husitského a jimi jest třeba měřili jednání tehdejších vedoucích osob — neznáte-li ovšem jiného učení, tehdy významného.
Byla to okna do věčné říše pravdy či nebyla? Kdo ukazoval na jinou cestu k pravdě? Kdo pravdu pochopil a obhájil?
G/ WYCLIF
John Wyclif (1320—1384), vlivný profesor university oxfordské a s Husem nejvýznamnější předchůdce reformace, působil v době zmatků papežských; hájil theorie, kterou bychom dnes nazvali požadavkem odluky církve od státu.1) Učil, že církev jest souborem všech lidí Bohem předurčených k spasení a že žádný
s) Podrobný výklad o Wyclif ovi podává H. B. Workman .John Wyclif«, (Oxford, 1926). Theorie Wyclifovy jsou tam podrobně vyloženy.
člověk od věčnosti zavržený nemá na církvi podílu; proto žádný člověk na zemi nemůže říci s jistotou, že jest jejím členem, žádný papež, že jest její hlavou. Toto učení otřásalo samými základy světské organisace církevní a popíralo najzákladnejší praxi katolictví, totiž, že tato organisace jest daleko nejsvrchovanější věcí na světě. V podrobnostech Wyclif učil, že církev nemá míti světské moci, zvláště moci trestati za viny, zvláště za politické přestupky; nemá míti úřadů ani majetku. Prakticky toto učení znamenalo požadavek, aby církevní jmění bylo spravováno výborem laiků, a kněží aby se zabývali jen duchovní správou.2) K tomu patří druhá, positivní část učení Wyclifova, učení politické: třeba dbáti hranic mezi mocí královskou a duchovní. Král jest Bohem posvěcený vládce na zemi; jeho zákony jsou boží zákony: hřeší, kdo se mu vzpírá. »Jednu věc si troufám směle tvrditi, že papež nemůže býti větší než císař ani ve věcech světských ani ve věcech božských. «3) Král vládne i nad kněžími, má U moc i nad jejich světskými statky a má právo chránili svoji theologickou fakultu proti papeži. Později Wyclif začal nadto šířiti učení realistické a remanenční, o němž si pak .promluvíme ť (a i to Hus převzal od něho). Když bylo toto učení odsouzeno I církevními úřady, Wyclif v důsledcích své theorie apeloval nikoli k papeži, nýbrž ke králi, a král potvrdil stanovisko církevní.
Učení Wyclifovo o rozluce mezi církví a státem bylo jednostranné, protože vedlo k důsledku, že král (stát, parlament atp.) jsou posledním rozhodčím i ve věcech víry; není-ili jím papež, proč jím má býti král? Každé opravdové vyznání jest mimo dosah moci státní; stát smí zasahovati do jisté mŕry do správy církevní, nikoli však rozhodovati o věroučných a éthických vě^ cech. Wyclif neviděl tohoto omezení moci státu, jehož nutnost celé dějiny ukazují; nicméně tuto byl problém: když selhala autorita papežova ve věcech discipliny církevní — kde najiti autoritu lepší?4)
Wyclif byl ideovým vůdcem husitské revoluce. Nejde zajisté I o jméno Wyclif; nejde o to, že pocházel z Anglie, že.napsal mnoho t učených věcí, o odluku státu od církve jde. Jak tuto velikou | myšlenku .podchytili, formulovali, domyslili, prakticky prováděli I zakladatelé husitství?
I        2) Workman .Wyclif., I. 232. 3) Workman .Wyclif., II. 29.
*) Ovšem Wyclif <v praxi byl i tu dosti kritický. Připomíná v polemice o poměru práva duchovního a světského, že smlouva, kterou uřiní král nepromyšleně, neporadiv se s lidem, neplatí. (i»Podle zvyku říše jest nutno, aby daně toho druhu, dříve než jsou vypsány, byly přijaty každým jednotlivcem y říši buďto přímo anebo prostřednictvím jeho nadřízeného..) (Workman .Wyclif., I. 235.)
46
47
Na tuto smělou otázku dostaneme od našich husitů až příliš krotkou odpověď: Byli pro Wyclifa; byli pro jeho knihy; byli proti těm, kdo Wyclifa odsuzovali — ale odluka církve od státu? •Její důsledky? Zásada? Theorie? Program?
V útocích na církev Hus hájil práva králova, zasahovati do věcí církevních, konfiskovati majetek církevní, trestati nemravné kněze, atd., ale to byla jen agitace; nerozvinul své výpady v nauku, zásadu o moci světské vlády nad církví; v praxi pak nebyl důsledně proti světské moci církve, když šel na soud do Kostnice a ani nebyl pro svrchovanost královu. Wyclif se odvolal, jak jsme viděli, z rozsudku církevního ke králi; Hus v analogickém případě jednal anarchističtěji a odvolal se od ex-komuni.ace roku 1412 A" Bohu:') Historik dovede říci, jaké stanovisko Hus zaujímal v určitém případě ke králi Václavovi, ke králi Zikmundovi, k arcibiskupu Zbyňkovi, k tomu onomu papeži; ale těžko jest si z jeho jednání vybrati theorii jeho o poměru občana ke králi vůbec, o poměru papeže a krále, o hranicích jejich pravomoci, o poměru církve a státu. Zkuste jen opříti dnešní učení o odluce státu a církve o Husa a uvidíte hned obtíže. Hus nikdy nedovedl dáti odpovědi na otázku pro husitskou revoluci základní: když není autoritou papež, když není ani král — kdo jest autoritou ve věcech víry? Ovšem, odpověď jest těžká, přetěžká: cítil však Hus její obtíž, závaznost řešení, potřebu odpověď dáti? Bojím se, že necítil. . .
H/ REALISMUS A NOMINALISMUS
Rozpor mezi realismem a nominalismem byl ve středověku tak živý, jako jest dnes rozpor mezi socialismem a jinými návrhy na organisaci společnosti. Oba směry zůstávaly v rámci pravo-věrnosti, ačkoli oba měly i své kacíře; celkem však nominalisté byli modernější, t. j. kritičtější, svobodomyslnější;1) v době Husově vládli zvláště na universitách německých a v Paříži.
Pojmy nominalismus a realismus žijí dosud pod jinými jmény ve filosofii. Realista (nedejme se mýliti moderním smyslem slova)
6) O poměru státu a církve byl si Hus nejasný. Celkem přijímal učení Wyclifovo, ale protože Wadl důraz na to, že i světský kníže může býti nehodný — a pak neprávem vládne, podtrhával učení Wyclifovu půdu pod nohama. Dlouhý výklad Kybalův o léto věci (>Mistr Jan Hus«, II./2. 360 a násl.) jest nejasný, protože Kybal neuznal za vhodné napřed si problém roz-analysovat pro sebe. s
*) Už tehdy se jim lak říkalo; proto mistr Jakoubek, realista, začíná svoji polemiku slovy: »Vyznávám starou víru« (Confiteor antiquam fidem) a polemisuje proti »moderním« (moderni) (Novotný, 171), rozeznávání moderních od starých má ostalně od Wyclifa (Workman »WyoIifc, I„ 138).
domníval se, že existuje v nadsmyslnu skutečnost v podobě nevystihlých bytostí jako jsou ctnost, Trojice, hřích, chlebovost, vínovost,2) tělo a krev Kristova; tato nadsmyslná skutečnost se dá vystihnouti jen pojmy filosofickými a theologickými. i učili na př. realisté, že lidství jako společná podstata všech lidí existuje jako věc (tak jako existuje kámen); »lidství« není sice bytostí z tohoto světa, ale přesto jest to něco, a my jednotliví lidé jsme jen nahodilými .projevy tohoto lidství. Nejsme všichni stejně nahodilí; Adam na př., jakožto první člověk, byl uskutečněním celého lidství a proto, když zhřešil, samo metafysické lidství se poskvrnilo; proto všichni neseme následky dědičného hříchu,3) jsouce projevy onoho poskvrněného lidství. Jiný příklad: Bůh podle realistů jest; uvědomujeme si nejasně jeho existenci; vidíme temně ~JEho~-obTyay—Tnřtofon~okem; poznáváme jej tak bezprostředně- jako věcí Ttoíem sebe; třebas ovšem nebyl Bůh bytostí z tohoto světa.
Nominalisté učili, že člověk rozumem a slovy nepostihuje ani skutečnost ani jejího obrazu; jest to jen myšlení a řeč o skutečnosti; jde o jména věcí, nikoliv o samy jejich podstaty. >Lidství* tedy jest jen jméno pro vlastnosti lidí a není samo o sobě ničím; neexistuje lidství, nýbrž jsou jen jednotliví lidé. Adam byl jen jedním z lidí a nebyl s člověkem vůbec«, jak soudili realisté. Užijme moderní analogie. Ti vědcové, kteří se dnes domnívají, že věda podává »věrný obraz přírody«, že záleží v uvědomování si toho, co vskutku jest, jsou »realisty« v onom scholastickém smyslu; naproti tomu ti moderní vědcové, kteří učí, že vědecké pojmy, hypothese, zákony, jsou jen nástroje na myšlenkové ovládnutí skutečnosti, blíží se středověkému nominalismu. Rozdíl mezi středověkým a dnešním myšlením jest však v tom, že dnes spekulujeme o věcech tohoto světa, tedy na př. o tom, co jest to druh rostlinný, lidské plémě, kdežto ve středověku se spekulovalo touto methodou o věcech nadsmyslných: co jest to hřích, tělo Kristovo, jak jest v Trojici spojeno trojí božství, atd.
Krajní realisté zdůrazňují skutečnost, jaká sama o sobě jest, a kloní se k mystice a k sensualismu (materialismu); krajní nominalisté opět rádi přeceňují důvtipnost na úkor věcného poznání. Moderní doba jest celkem spíše nominalistická ( v středověkém smyslu slova), ačkoli v některém ohledu přeje i realismu.
') Možno-li tak přeložiti latinské názvy panitas, vinitas. ioi«ia\oi' de WuWf >Geschichte der mittelalterUchen Philosophie. (Tubingen,
■i
49
1/ REMANENCE
Opět jest třeba míti na mysli, že středověk nespekuloval o věcech tohoto světit, tedy o problémech biologických, fysikálních, chemických, nýbrž o metafysických. Ale spekuloval o nich tak, jak my spekulujeme o přírodě. V otázce o remanenci jde o středověké spory o přítomnosti Krista v nejsvětější svátosti. Všichni uznávali důležitost tohoto problému (kterou musíme na chvíli uznati, abychom porozuměli, oč jde), ale různé směry jej řešily různě. Formulujme si zase nejstručněji, oč při tom šlo. Každá věc má podle scholastiků podstatu a vlastnosti; podstatu můžeme jmenovati přibližně také jádrem, smyslem; podstatou člověka jest »lidství*, smyslem lva jest (dejme tomu) ^královská velko-myslnost*; podstatou oka jest »viděti«. Vlastnosti člověka jsou ruce, nohy, oběh krevní, myšlení atd. Předpokládejme se středověkem, že se při konsekraci (t. j., když kněz na oltáři řekne: >Totoť jest tělo mé!«) udál s hostií zázrak: že se stala tělem a krví Páně; problém se pak točí okolo toho, co se stalo s její podstatou a co s jejími vlastnostmi? Vlastnostmi hostie jsou ty, které můžeme vnímati smysly: bílá barva, okrouhlost, pocit hmatový při jejím doteku, a chuť, kterou dává na jazyku. Podstatu hostie tvoří cosi, co nazveme hostiovostí (chlebovostí); jest to jakýsi ideál hostie, který ovšem není z tohoto světa, ideál, který jest důvodem, že hostie působí na člověka jako právě hostie.
Na tomto základě jest formulován problém středověký, dnes bezvýznamný, ve středověku základní: jaký zázračný účinek mají slova kněze, když při konsekraci praví: aTohť jest tělo mé* (t. j. Kristovo) ? Scholastikové učili, že podstata hostie jest oddělitelná od jejích vlastností; jako bylo možno si ve středověku představili, že by někdo měl všechny vlastnosti člověka, ale byl to vskutku čert (jenž oblékl na sebe vlastnosti lidské, aby nás oklamal), tak jest prý možné, že se podstata hostie při konsekraci mění: vlastnosti zůstávají stejné, ale už to není hostie, nýbrž tělo Kristovo, a působí, byvši spolknuto, jako metafysioká osobnost Kristova. Na tomto základě byla formulována oficiální theorie katolická: existuje »tělo a krev Páně pod způsobami chleba a vína*, podstata chleba a vína přechází celá v tělo a krev Páně, tak že z ní nic nezůstává, ale způsoby trvají bez své podstaty.1) Arcibiskup Zbyněk to za husitských hádek formuloval takto: »ve svátosti jest bělost, okrouhlost, chuť, vůně bez chleba dřevního.*2)
Proti tomuto učení se opět a opět vyskytovaly námitky (ač-
x) Dogmatická definice IV. sněmu lateránského. ') Sedlák >Jan Hus«, 174.
50
koli o jeho důležitosti nebylo pochyby), a také Wyclif je zavrhoval a učil, že po konsekraci zůstává (latinsky aremanet*, odtud »remanence«) podstata hostie, a Kristus jest v ní přítomen jen j jakoby* (»figuraliter«, »ut in signo*). Hus se sice bránil, že v této věci nejde za Wyclifem, ale jeho slova svědčí pro re-
manenční učení.3)
Mezi J. Sedlákem a V. Novotným, dvěma našimi specialisty o Husovi (první byl katolickým knězem, druhý psal se stanoviska politického liberála), vznikl spor o to, byl-li Hus pro remanenci či nic. Při nejasnosti Husova učení vůbec zůstal spor nerozřešen. Hus však neodsoudil učení remanenčni.
Učení remanenčni nesouviselo přímo s realismem, neboť realisty byli skoro všichni starší scholastikové (na př. Tomáš Akvinský) a přesto nevěřili v remanenci; naopak, jeden z prvních scholastiků, Berengar de Tours (1088) pověstný odpůrce trans-substanciace, proti němuž byla formulována definice lateránská, nahoře uvedená, byl odpůrcem realismu.4)
JI ZMATEK NA UNIVERSITĚ
Na počátku nesnází husitských šlo o spory universitní a tyto | se týkaly Wyclifa, realismu a nominalismu, remanence. Proto bylo třeba, abychom základní myšlenky těchto sporných předmětů znali. Jak bychom mohli o sporech rozhodovali, nevědouce, oč jde? Palacký chybil, nedbaje těchto sporných otázek, a jeho chyba přešla na následující dobu; jakoby nepochopil historik doby dnešní, kdyby nestudoval Marxových theorií, kdyby nedbal rozporu mezi socialisty a nesocialisty, kdyby nedbal rozdílů mezi programem pacifistickým a imperialistickým, tak nepochopí středověku, kdo nestuduje tehdejších theorií, které se tehdy týkaly theologie. Ovšem: jsou dnes všichni ti, kdo se prohlašují za socialisty, jimi opravdu? A jak jest jejich program promyšlený a důsledný? Tato otázka jest velmi na snadě dnes a analogicky byla na snadě na počátku husitské revoluce. Víme už, jak stály proti sobě theorie; jak stáli proti sobě lidé?
Na universitě pražské vznikly hádky o Wyclifa, o nomina-lismus, o remanenci. Chceš-li však jasně zachytit, jak si kdo který theologický problém tehdy formuloval, najdeš jen zmatek. To jest základní vlastnost sporů, které vedly k dekretu Kutnohorské-
3) Sedlák uvádí tento jeho charakteristický výrok: »Hle tito kněží venkovští haní mne, že jsem kázal, že chléb zůstává v posvěcené hostii, a rád bych věděl, co se tam láme, nezůstává-li tam chléb.* (Strana 173.)
*) Ueberweg .Geschichte der Philosophie«, II. 247. Wulff .Geschichte der mittelalterlichen Philosophie*, 147.
SI
mu, že programově byly neujasněné. Meto jiti o obsah theolo> gických učeni; vskutku stáli iproti sobě Němci a Ceši. Němci byli nominalisty, Ceši realisty. Protože tyto metafysické názory nemají v sobě nic, co by souviselo s rasou, jest otázka, jak to přišlo, že se lidé rozdělili národnostně pro spory theologické.1)
Vím, co řeknou naši »praktičtí politikové* problému takto formulovanému, a vím, že jim nebude těžko zjednati si potlesk pro vtip, že jim není nic po profesorských důvtipech a že právem nezáleželo na nich Cechům z doby dekretu kutnohorského. Praktickou politiku chceme, řeknou, řešení mocenského poměru mezi Čechy a Němci, nikoli vaše šedivé spekulace o no-minalismu a o remanenci! Tyto vtipy a potlesk na ně mne nematou; právě proto, že vidím neuvědomělost této t.zv. spraktické politiky«, které se jinak říká balkánství (a ještě horší jména se jí dávají), kladu svou otázku, která zní: universita se přela o no-minalismus, realismus, remanenci, odluku státu od církve. Jak si tyto problémy formulovala a jak je řešila? Jak je to možné, že se z theologického problému stal problém rasový? Jsou lidé, kteří této otázce rozumějí — a ostatní se nepočítají. Odpověď jest: universita nepropracovala dosti těchto theorií, které byly pro ni jen příležitostným objektem hádky, tak jako dnes bývají leckdy hádky o socialism vskutku jen lokálními spory mezi kandidáty všelikých nahodilostí. Vskujku^„ajiL_nominalisté ani realisté pražští nerozvinuli svoji theorii v soustavu jasných po-zna^%7^s^rjerš^éa£EěJi^r^oru o nominalismus a realismus jde mimo pražskou.jmiversitu^jiez^M^návajré tu' ani jediného pozoruhodného.představltěTiě"ani led^^ľďrffhé'th&OTTéTNeniáme v Čechách směru, hnuti realistického ani nórniňalistiokého, takového směru, jakým byl na př. pa-cifismus Petra Chelčického a byla pedagogika Komenského. Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálce byli s počátku představiteli realismu proti německým no-minalistům, ale nelze ani říci, že zůstali realisty, když se rozešli s kamarádem Husem, ani v jakém smyslu jimi zůstali a nezůstali, jako nelze říci o mnohém dnešním politikovi, zůstal-li či nezůstal socialistou, když přešel z jedné politické strany ke druhé. Nezapomeňme při tomto přirovnání, že šlo tehdy o profesory na universitě, kterým má v první řadě ležeti učení na srdci. Zdá se, že negace toho, čemu učili protivníci, přehlušovala zájem o positivní obsah učení. Z řečí realistů slyšíš: pryč s Němci
*) Pro nominalismus byli v Praze: Jindřich Totting, Konrád Oyta, Jan Isnerův, Jan Hiibmsr, Ludvík Meistermann, Matěj z Lehnice, Mikuláš Magni, Jindřich z Biterfelda a zvláště Albert Engelschalk a Matouš z Krakova, tedy až na posledního samí Němci. Pro realismus byli Stanislav ze Znojma, Páleč, Hus, Jakoubek ze Stříbra, tedy Češi.
52
Janem Húbnerem, Ludvíkem Meistermanneml A s druhé strany: pryč s Wyclifem a s Husem! Tak se ovšem vědecké problémy ne-fegí _a neřešily ani ve středověku. Stačí vzpomenouti bojů pařížské university o Aristotela mezi Dominikány a Františkány, útoků Rogera Bacona proti scholastikům, útoků W. Occama proti papeži, abychom si uvědomili, že také středověk uměl postavili proti myšlence myšlenku. Methoda u nás obvyklá, omlouvali nedostatky polemik universitních z doby dekretu Kutnohorského řtemným středověkem*, který neznal moderní přísnosti kritické, zkresluje situaci. Středověcí učenci byli lidé jako my, někdy s myšlenkami, jindy jen s agitací. I jest první důležitý zjev, kterého si všimneme, že spor o nominalismus a realismus byl jen prchavou episodou bez theoretického základu a bez theoretických následků. Proto ovšem Palacký mohl snadno mávnouti nad ním rukou, jako nad zjevem bezvýznamným, což není žádnou poklonou pro tehdejší universitu.
Nebylo jinak se sporem o Wyclifa. Pozorovatel sporů na universitě má nepříjemný dojem, že Wyclif byl pro profesory jen heslem (jako jest dnes na př. komunismus), které dělilo dva nepřátelské tábory, a které házeli jeden druhému na hlavu, málo se starajíce, jak vymeziti učení Wyclifovo a jak zásady vlastní. Slyšíme jen rekriminace, že prý nepřátelé Wyclif ovi »falešně, nepravě a lživě vybrali artikuly z knih, jež tam nestojí«.a)
Páleč prý tehdy v bouřlivém sezení profesorů volal: »Ať povstanou kdekoli a útočí i na jediné slovo (z Wyclifa), chci každého hájiti!« A jako dnes ve sporech o komunismus hned se skočí na obviňování, že komunismus jest velezTádný, tak tehdy místo věcné analyse se začaly debaty o tom, byl-li Wyclif kacířem či nic.3)
Učení Wyclifovo bylo učením, theorií, soustavou poznatků. Které jeho poznatky universita přijímala a proč? Vezměte místo učení Wyclifova učení Karla Marxe, Haecklovo, Mussoliniho atd. Po každé stojíte před otázkou: jak těmto mužům rozuměti? Jak formulovali jejich program? Souhlasím s nimi ve všem, či v čem určitém souhlasím a v čem nesouhlasím? Takovéto otázky jsou hranicí mezi agitací a kritikou. Agitace neformuluje, nerozlišuje, nekritisuje; agitace zná jen sumární hesla: Volte Wyclifa! Nevolte Wyclifa velezrádce! Bohužel, universita agitovala a neanalysovala.
=) Mikuláš z Litomyšle proti Hiibnerovi, viz Novotný >Jan Hus< L/110.
3j Dodnes cítíme tuto chybu, kterou udělala (tehdejší universita: dodnes nemáme, kupodivu, českého rozboru Wyolifova učen!. Není to zajímavé, že máme čtyřsvazkové dílo o Husovi a o jeho učení (od V. Novotného a V. Ky-bala), a že v něm schází rozbor nauky Wyclifovy, tak elementárně důležité pro pochopení husitství?
53
Z takovéto situace nemohl vzniknouti než zmatek. Určilé články Wyclifova učení byly prohlášeny úředně za velezrádné (kacířské). Universita to nemohla ignorovati, jsouc úředním orgánem; proto lam, kde došlo k oficiálnímu prohlášení o jednotlivých thesích Wyclifových, universita pražská je uznávala za kacířské, ale uznání to nemělo účinku, protože se nikdo nestaral o jasné formulování toho, co jest závazné a co nic. Zvláště obránci Wyclifa udělali velkou chybu, neanalysujíce jeho učení; jeho odpůrci měli úlohu lehčí, protože jim stačilo odvolati se na úřední odsouzení Wyclifa. Z nejasných hádek o Wyclifa celou husitskou revolucí se pak vleče nejasnost theologická i politická.
K/ VÉDA A POLITIKA
Mnozí posuzovatelé husitských sporů se utěšují tím, že ve středověku vládly jiné poměry. Ovšem, že vládly; ale lidé tehdejší byli stejní, jako jsou dnešní a stačí jen trochu dobré vůle, jim po-rozuměti, abychom viděli, jak se svět v podstatě málo změnil.
Stav na universitě byl tehdy takový, že se metafysické a theologické spory neřešily vědecky, nýbrž vyúsťovaly v obviňování z velezrady a z obrany proti tomu obviňování; místo rozdělení na tábory podle přesvědčení theoreticky odůvodněného se universita rozdělila na tábor cizinců a domácích. Spory se začaly řešiti agitací, v níž záleží na tom, umlčeti odpůrce, nikoli přesvědčiti jej. Ale i na pražské universitě byli tehdy lidé, kteří věděli, jak se spory mezi vědci řeší vědecky; .jest poučné si jich všimnouti. Byl to z odpůrců wyclifismu Jan Štěkna a z přátel Jakoubek ze Stříbra.
Jan Štěkna, před Husem kazatel v kapli Betlémské, vyložil v kázání jasně oficiální stanovisko proti remanenci a vyzýval odpůrce k odpovědi slovy, kterým každý rozumí, kdo ví, co jest to hájili své pravdy: >a byl-li by kdo míněni opačného, věřím, že se po těchto slovech objeví a na ně odpoví!* Jakoby vzpomínka na vyzvání na rytířských zápasech zní z těchto krásných slov, vzpomínka, jakou málokdy v nás budí vypravování o těchto zmatených počátcích husitství. Nebyl snad někdo tehdy mínění opačného? Faktum jest, že se ozval jediný mistr Jakoubek ze Stříbra. Jakoubek se neúčastnil bojů protiněmeckých, ale nebál se býti kacířem a nebál se nésti odpovědnost za revoluci; když roku 1411 děkan fakulty vyzval Husa a Jakoubka, aby vydali jakousi přednášku, podezřelou z kacířství, Hus odepřel; Jakoubek vydal radikální řeč bez váhání. Jakoubek viděl, že Hus není dosti přímý a rozhodný; sám se postavil bez vytáček za Wyclifa, hájil rema-
54
nence bez výhrad a odvodil z ní důsledek, že jest tedy přijímali pod obojí.1)
Hus v tomto případě si nevedl takto přímo. Štěknova výzva byla namířena na něj a na Stanislava ze Znojma; Stanislav utekl s bojiště, což za jistých okolností nebývá nejhorší věc; Hus neodpověděl přímo, ale v kázání učinil narážku na způsob života Štěknova.2)
L/ HUS
Jest na čase říci několik slov o Husovi. Nevypravuji tu o světové srážce na konciliu kostnickém, kde velikost koncilu a otázek tam řešených i záře hranice daly Husovi hloubku jednání, nýbrž jen o počátcích jeho, kde si ještě nikdo nebyl vědom, jaké světové následky budou mít i profesorské hádky na universitě.
Tehdy, před rokem 1409 (rokem vydání dekretu Kutnohorského) , Hus nebyl vůdcem ani studentů, ani národa, ani jím nechtěl býti: snad jen větší horlivost jej vyznačovala od jeho okolí. Byl vůdcem později. Vůdce má za všech dob a za všech okolností stejné vlastnosti, budiž si to Mojžíš, Alexander Veliký, František z Assisi, Luther, Danton, Lenin: určuje program, klade sobě a jiným počet z toho, oč se bojuje a bojovati má, rozděluje úlohy, znaje oceniti schopnosti svých verných, a ví, že 'jeho osud ustanovil, aby k vítězství vedl pravdu. Takovým vůdcem Hus tehdy nebyl. Stojí před námi hrdina jiný, než jaké vypěstoval rytířský západ: u Husa není duševních konfliktů, není vnitřního zpracovávání a překonávání problémů, Hus si neuvědomuje a neformuluje po svém problém, o který kolem něho šlo, nestojí nad událostmi, nýbrž jest jejich částí. V době bojů o dekret kutnohorský Hus spíše než vůdci podobá se žurnalistovi, věrnému své straně: jest hlasatelem > veřejného mínění«, nikoli svého mínění; cítí se za jedno s tímto míněním, přijímaje je en bloc a nezdržuje se úvahami, co jest na něm správného a co nic; jako dobrý žurnalista vycifuje, kdo s míněním jeho strany sympatisuje a kdo nic; všichni první jsou jeho přáteli ve viem; odpůrci jeho mínění jsou mu nepřáteli ve vSem. Jako věrný služebník své věci má radost z každého útoku na nepřítele a hněvá se pro každý neúspěch strany své. Pro Husa jest Wyclif bojovným heslem a dost; jestliže se útočí proti ťheoriím jeho miláčka, vystupuje proti 'jasným the-
1) Později se začal Jakoubek stavětí proti universitě; ale ani on neobstál v boji a hájil později názorů komservativních.
*) Novotný, jenž Husa po každé staví do světla co nejlepšího, poznamenává o spise Husově, týkajícím se této věci: šlo o remanenci; Hus tam remanence ani nehájí, ani nehlásá, zůstávaje ve všem pravoverným. Ale jest to pokus, který, aby došel svého účelu, pohybuje se na samé hranici toho, co 'est přípustno... Snad to byla nebezpečná hra... >Jan Hus«, I., 170.
.55
sim tím, že chrání Wyclifa proti úhoně, že by mohl býti zván *ka-cířemt, t. j. špatným člověkem; byly-li však jeho nauky opravdu kacířské, pro to měl málo porozumění. V této době, o níž jednáme, nelze jasně formulovali, zač Hus vlastně bojoval. Za realismus? Neměl jasného názoru o tomto sporu metafysickém. Za Wyclifa? K vůli Wyclifovi byly demonstrace na ulicích, jeden cizinec byl už v Praze úředně pranýřován za to, že špatně mluvil o Wyclifovi, a ještě v té rozbouřené době, roku 1411, Hus psal papežovi list, v němiž odmítá remanenci a odmítá učení, že hříšný kněz neposvěcuje. Wyclif tak učil. Jak mu tedy Hus rozuměl jinak? Nedozvíte se to od Husa, jehož methodou bylo nemluvili k meritu věci, neformulovati problém, nýbrž obcházeti jej.
S touto myšlenkovou neurčitostí Husovou snad souvisí fakt. že jest těžko zjistiti, kdo na něho působil. Palacký učil, že Hus vyrostl z myšlenek domácích, jmi ukazují na to, že se nikde ne-dovolává svých předchůdců,1) a že jen rád opakuje slova Wyclifa. Tato myšlenková nepropracovanost jest. pochopitelná u muže, který vědeckou pravdu pokládá za věc vyřízenou, objektivně danou, u Wyclifa zapsanou a má za svůj úkol jen odráželi útoky proti ní vedené.
Zvláště však poměr Husův k přátelům ukazuje, jak se cítil jen oddaným služebníkem veřejného mínění a nikoli vůdcem jeho. Nikde neukazuje, že by byl vedl (aspoň ve svém svědomí) Čáru mezi svým názorem a svou praxí a názory a činy přátel. A,přece, kolik bylo k tomu příležitosti! Souhlasil na př. Hus s Jeronýmem ve všem? Jeroným Pražský hrál tehdy, v době universitních hádek, snad větší úlohu než Hus; byl to člověk excentrický, jehož činy se snad dají vykládati rozčilením doby, ale kterých je těžko omlouvali. Jeroným byl na př. ve Vídni zatčen a na čestné slovo ponechán na svobodě; pod trestem křivé přísahy a exkomunikace slíbil, že Vídeň neopustí, ale do týdne ntekl a poslal soudcům ještě výsměšný dopis. Souhlasil Hus s touto formou boje?
Stejně nekritický jest i Husův poměr ke králi. Hus byl tolik rozhořčen nad zhýralostí své doby — ale nikdy nenašel ani slova, aby nkázal, že král Václav nebyl ani o zblo lepší, než vrchnost církevní.2)
») Srovn, Sedlák >Hust, 370. V. Novotný po Palackém učil, že Hus 'vyrůstá vývojové a ideově přímo a organicky z domácího hnutí našeho*; toto míněni však nebylo druhými našimi historiky uznáno.
2) Palacký píše o králi Václavovi: >Kdo jeho vášním a rozmarům nejlépe hověl, nabýval také nejvíce moci nad jeho niyslí.< f»Dějiny*, Tl.fi., 254.) Nejprve vášnivě se oddával lovu; jeho první žena byla prý snad zardoušena psy, iktefí s králem spali v ložnici. »V pozdějších letech ... jinému nemravu, chlastu, se oddával.* Vládli královi »milci*, kteří měli spadeno zvláště na kněze, a to nikoli z důvodů mravních nebo náboženských. Historie s Janem
56
Píši o Husovi jen, jaký byl na počátcích své veřejné činnosti. Byl kacířem; byl zaň nejoficiálněji uznán tím, že byl pro kacířství upálen — ale dodnes se dějí pokusy z jeho vlastních výkladů dokázali, že nebyl velezrádcem na církvi, nýbrž jejím věrným poddaným. Jak je to možné? Jest možné něco podobného dokazovati o Lutherovi, o Ghelčickém?
Nepatřím k těm, kteří jsou bez výhrady nadšeni Husem, ač ovšem i já vidím mravní upřímnost jeho listů z Kostnice a epochálnost jeho rozhodnutí, jiti za pravdu i do ohně.
M/ CEŠI A NĚMCI
Sporné otázky hýly tedy zvláště: stát a církev, realismus či nominalismus, remanence či úřední učení církve o nejsvětější svátosti; byl Wyclif kacířem a v čem? Tyto problémy byly však jen povrchně řešeny a následek byl, jak bývá v takových případech vždycky, že se místo ideových rozporů začaly uplatňovali rozpory materiální, v tomto případě rozpor mezi domácími a cizinci.
Slova sCešic a »Němci« měla v pohnutých dobách husitských jiný smysl než dnes. Nebylo »lidu českého«, ani »německého«, jako uvědomělé politické jednotky; nebylo jazykové otázky, protože nebylo jazykového zákonodárství, nebylo »utlačování národnostního*, protože nebylo programu o tom, že snad celá země má
i mluviti česky anebo německy. Pojem »národnostního boje« jest moderní, předpokládaje, že existují uvědomělé politické jednotky
^ (národnosti), které zápasí o moc. Ve středověku existovalo »krá-lovství české«, t. j. království, patřící královi, Čechovi, nejen osobně, nýbrž i tradicí, kterou byl povinen zachovávali. Také šlechta česká pokládala za privilegium býti účastna nejvyšších úřadů. Obyvatelstvo bylo české a německé,1) ačkoliv už tehdy slova »jazyk český« označovala podstatný znak obyvatelstva tohoto státu a užívalo se jich někdy jako synonyma pro »národ český*. Český jazyk byl jakýmsi privilegiem Čechů v království, jehož si
z Pomuka ukazuje krále v nejtrapnějším světle; nejde o svatost a nesvatost tohoto muže, ale, af byl jakýkoli, bylo barbarství a byla to hanba pro panovníka, utrápit člověka, protože se nechtěl podrobit jeho marottě. Král Václav byl poslední muž, který by měl mravní právo řešiti těžké úkoly své doby.
*) Bylo by záslužnou prací, kdyby někdo vybral z dokumentů našeho středověku názvy smyslem příbuzné pojmu marod*, tedy názvy: populus, j vulgus, natio, gens, gens bohemica, regnicola, alienigenae, homo nationis alte-rius, národ, lid, páni atd. a analysoval jaký smysl v každém jednotlivém případě mají. Také by bylo vhodné vymeziti pro náš středověk pojem ucizince*. Byli na př. studenti na pražské universitě, přišedší z ciziny pro několik semestrů, ve stejném smyslu cizinci, jako placeni profesoři a jako Němci v Praze po generace usedlí?
57
Y
Čechové byli více méně vědomi a nároky z tohoto privilegia plynoucí byly samy sebou uznávány panovníkem i Němci až do 0 bitvy bělohorské. Vskutku však toto privilegium bylo omezováno
jednak privilegii, danými Němcům, jednak faktickou mocí Němců v zemi. Proto se Ceši svého privilegia někdy dovolávali jen v theorii, trpíce v praxi jeho hrubé porušování, jak tomu bylo zvláště v desítiletích před bitvou bělohorskou.
Vedle Cechů existoval v zemi kmen Němců, tvořící velikou část obyvatelstva městského, druhdy pozvaného z Němec, nadaného privilegii a zdomácněvšího v zemi. Protože to nebyla šlechta, neměli na politiku vlivu přímého, leda pokud patřili k duchovenstvu, ačkoli nepřímý vliv měli Němci veliký. Kromě toho bylo v zemi mnoho cizinců, zdržujících se zde jen dočasně. Slovo Němec tedy nemělo tehdy u nás toho významu, jako dnes; byl to jednak cizinec, t. j. poddaný některého sousedního státu, jednak domácí člověk; celkem však jest nejčastěji slyšeti ze slova "Němec* v době Husově smysl »cizozemec*, tedy ten smysl, který Rusové dávali v XIX. století slovu »Němec«, označujíce jím všechny cizince, Francouze i Angličany. Jestliže tedy dosadíme v terminologii doby Husovy za slovo Němec pojem »cizo-zemec«, nechybíme. Ovšem naskytuje se otázka, byli-li Němci v zemi usedlí pokládáni také za cizozemce.2) Husitská doba ne-analysovaila otázku, koho chce pokládati za Němce; v době míru asi se mezi domácími Čechy a Němci nedělal velký rozdíl, v dobách rozčilení každá malá různost se zveličí a stane se kamenem úrazu. Tu pak jest cizincem každý člověk jiného zevnějšku, jiného kroje, jiných mravů, jiného náboženství, jiné řeči. Mezi domorodci a cizinci vznikají v dobách rozčilení velmi lehce antipatie, jak ukazují počátky válek a velkých hnutí sociálních, kdy se lid rád obrací zlostně proti všem »cizincům*. Tyto antipatie jsou založen}' na davovýcb pudech a jsou to antipatie toho druhu, jako antisemitismus, odpor katolíků proti protestantům, divochů proti křesťanům, vesničanů proti městskému obyvatelstvu.
N/ SPLYNUTÍ K MENO
Proč český a německý kmen v Čechách nesplynuly v jeden nový útvar s novou jednotnou řečí, jako se to stalo v obdobných případech na západě? Tato otázka nebyla dosud řešena, ačkoli jest základní důležitosti pro pochopení evropských dějin.
V Anglii, Francii a v Itálii žily vedle sebe různorodější kmeny, než u nás. V Anglii Keltové, Anglosasové, Dánové, Normani,
") Německý překladatel Dalemilovy Kroniky, která Útočí na »Němeet, obrací tyto útoky jen proti cizincům, a Němce domácí respektuje.
z nichž Keltové tam dosud žijí a zachovali si dosud řeč; také se tam dosud rozeznává typ lidí normanský a anglosaský. Po bitvě u Hastings (1066) normanští dobyvatelé, méně kulturní i jazykem (francouzským) i způsobem života, ovládli domácí lid anglosaský a tyto dva kmeny žily nato dlouho vedle sebe; splynuly v jeden lid za společného zápasu proti moci královské.
Ve Francii Gallové tvořili původní obyvatelstvo, mluvící ve městech latinsky, na venkově až do vlády francké keltsky; na severozápadě se usadili Frankové a jiní kmenové germánští, kteří sahali hluboko do země a měli pak po některých stránkách podobný vliv na obyvatelstvo domácí, jako u nás Němci na Čechy. Neovládli zemi snad bitvami, nýbrž pronikali ponenáhlu jako kolonisátoři, vtiskujíce zemi místo starého mravu římského zákon a způsob života germánský. Později se jazyk země rozlišil na severní (langue d'oil) a jižní (langue ďoc) neboli francouzský a pro-vengalský, jež byly tak různé, že mohly dáti vznik dvěma různým jazykům románským, jež by byly tak daleko od sebe, jako jest italština a španělština. Ale oba tyto kmeny se spojily v jeden národ a jednu řeč, zvláště po válkách proti Albigenským v XIII. stol.
Také v Itálii byla kmenová různost; zvláště Longobardi v severní Itálii a Normani v jižní byli původu germánského, ale i oni splynuli s domácím obyvatelstvem a i tu se vytvořila jednotná řeč, přibližně v téže době, během XIII. století. O něco později, v XIV. století povstal stát švýcarský organickým sjednocením národností země,1) Kdežto tedy na západě se podařilo kulturní sjednocení mezi domácím obyvatelstvem a přistěhovalci, nepodařilo se na východě: nepodařilo se v Čechách, v Rusku, Uhrách, Turecku, Finsku.
Právě v době kulturního sjednocování kmenů na západě vzniká u nás většina měst, osazených Němci. Proč naši Němci se nesjednotili s domácím obyvatelstvem, jako splynuli Frankové s Gally, Normannové s Anglosasy a jako se sjednotily národnosti švýcarské, t. j. proč nepovstala u nás nová jednotná kultura, obsahující asimilované prvky jak germánské, tak slovanské? Faktum jest, že oba kmeny žily pouze vedle sebe v dobách kolem dekretu Kutnohorského i později; a to se stalo příčinou velikých nesnází.
Tuto leží základní problém historie této země. Historikové jej nevidí, zaslepeni jsouce kmenovými instinkty a Herderovou theorii o národech (o níž bude později řeč). Pro tyto historiky, české i německé, jest neochvějným dogmatem, lže Češi a Němci
*) Vedle jmenovaných zemí se podařilo sjednocení ježte ve Spanělích, z řásti v Belgii a později v Kanadě, Spojených státech, Kaipsku.
5S
59
jsou a priori danou.- jednotkou^polečnositi_ lidské,, danou , a ne-prorněnnou od temných počátků "^^BSaSS&JtěJP.. země až do dneška. Vycházejí z neuvědomělého názoru, že jedině násilím lze tyto dva kmeny sloučiti a proto jim ani nenapadne ptáti se, hylo-li možno, aby z domácí kultury české a německé byla vytvořena vůdci této země jednotná, nová, vyšší kultura, jako legitimní dítě obou. Možné to však bylo; bylo to žádoucí; bylo to .jedinou cestou zabezpečili této zemi kulturní pokrok. Proč se u nás nemohlo stati, co se stalo ve Francii, v Anglii, v Itálii a ve Švýcařích? Byli panovníci této země neschopní, byla šlechta neprozíravá, byl lid nehybný? Nechť byly příčiny jakékoli: kmen český a německý nebyly sjednoceny v Cechách v jedné vyšší kultuře; zůstaly vedle sebe jako dvě hmoty mechanicky spojené a tato chyba našich předků z doby posledních Přemyslovců a z doby Lucemburků se stala zárodkem stálých bolestí a krisí této země. Bassové antipatie, t. j. v podstatě síly biologické, se staly ženoucí silou dějin u nás tam, kde lid měl jiti za ideálem. Čeští spisovatelé si často stěžují na Přemyslovce a Lucemburky, že lákali Němce do Čech. Na této stížnosti něco jest: stěhování Němců do Čech se zadrželi nedalo — ale ovládnouti se mělo ideou dynastickou, státní, náboženskou, hospodářskou — jakoukoli shledáte vhodnou — ale ideou, kterou by oba kmeny mohly uznati za svou. Ve světle tohoto základního fakta pro dějiny české země budu posuzovati události, líčené v následujících kapitolách.
0/ JAZYKOVÁ NEUVĚDOMÉLOST V POČÁTCÍCH HUSITSTVÍ
Uvedu teď několik dokladů, jak si byla doba, o níž jednáme, nejasná o poměru jazyka českého a německého, a jak tehdy nevládly názory dnes obvyklé.
Reformační hnutí v Čechách bylo zahájeno__JVžmcž. Před-chůjĚg]|HugSy7Táaikalni kazatel Koriräd WaFdhauser, povolaní do, Prahy v rócTT^BB, kazaŤTtéraecky—rm^ Německy (a ČeskyJ kázal i Milíč z Klřoměříze i MafoůTz Krakďva. Roku 1369 zakázal Karel IV. německé překlady bible, aby zabránil šířícímu se kacířství. Nějakého antagonismu jazykového při tom nebylo: Konrád Waldhauser vybízel posluchače, aby vedle německých písní zpívali také české.
Ani tehdy, když už byl boj o Kutnohorský dekret rozvinut, nebylo odporu proti německé řeči. Přívrženci krále Václava demonstrovali na universitě proti Němcům cizozemcům a tu jeden z extravagantních demonstrátorů, Jeroným Pražský, zvolal ve své řeči latinské najednou po německu »aby všichni rozuměli«, že prý němečtí mistři usilovali o život mistra Matěje. Němečtí mistři.
řeči přítomní, by byli rozuměli, i kdyby byl toto obvinění pronesl po latinskú; na koho jiného, než na přítomné Němce z lidu se obracel těmi slovy?
Po ulicích pražských bylo pak mnoho demonstrací; nikdy se však nedemonstrovalo proti občanům německy mluvícím (jak tomu bylo zvykem před světovou válkou a po ní), nýbrž proti přívržencům jistých církevních názorů a proti cizozemcům.
Roku 1409 byl vydán dekret Kutnohorský, kterým hnutí proti sNěmcům« vyvrcholilo. Cizinci odešli ze země. Že nešlo o napětí jazykové v dnešním smyslu, viděti z toho, že, když dva roky poté umřel arcibiskup Zbyněk (1411), nebyl kapitulou zvolen Čech (biskup litomyšlský Jan Železný), nýbrž (domácí) Němec, profesor lékařské fakulty, mistr Albík z Uničova, kandidát krále Václava; i Hus jej přijímal.
Téhož roku (1411) bylo žalováno, že kněží brání čisti v jazyce českém nebo německém;1) tedy se neobracela tato stížnost proti němčině, nýbrž v zájmu češtiny i němčiny proti latině.
Téhož roku (1411), tedy po dekretu Kutnohorském, přišli do Prahy Němci Petr a Friedrich a snad Mikuláš z Drážďan, bludaři (snad valdenští) a byli vlídně přijati. Někteří k těmto mužům vztahují počátky českého bratrství. Jak mohli tito mužové tehdy jinak v Praze kázati, než latinsky a německy?2)
Po odchodu cizinců z university byla změněna přísežná formule rektorská; nová formule jistě vyjadřovala názor vítěze v zápasu o universitu, tedy názor Husův a Jeronýmův. Podle této nové formule měl rektor nejprve přisahati věrnost králi a zemi; v tom smyslu změněna i přísaha studentů. Na tuto přísahu byl zvolen nejprve za rektora Hus. Tedy zemi se přisahala věrnost, nikoli národu nebo jazyku. ~~^==
Ještě dvě stě let po dekretu kutnohorském nebyl chápán jazykově ve smyslu našem. Tehdy, před samým pádem university, její rektor Jesenius, jenž byl popraven také na Staroměstském náměstí, vzpomínal, že »Václav byl tak laskav jako otec na svůj národ a této akademii dobře posloužil, jakož pak obyčejně každý svému pomáhá a přednosti přeje. «3) Jindy si týž Jesenský stěžoval na utlačování university od »cizinců*. Jak by bylo možno těmto slovům" rozuměti tak, že je mířil proti Němcům, když sám byl Němec a česky neuměl?4)
*) Novotný »Jan Hus«, II. 14.
=) Sedlák soudí, že Mikuláš z Drážďan měl vliv na myšlenku přijímali pod obojí, že měl vliv na theologii Táboritů a že snad působil i na Chel-cického. (»Hlídka«, 1914.)
s) Winter »Děje vysokých škol pražských. (1897).
*) Winter  »Děje vysokých škol pražských., 139.
I
60
61
V téže asi úpadkové době (1612) profesor university Nudo-žerský se pokoušel o obnovu práv dekretu Kutnohorského. Byla to jen hříčka, co dělal, ale jest zajímavé slyšeli z jeho výkladu, co rozuměl národem českým, o nějž v dekretu šlo. Nemíní ome-ziti, tak píše »nationem bohemicam« děsy hercynskými; národ český se rozkládá »ad Moravos, Hungaros, atque Slavos* od moře Jaderského až k hranicím Ruska, Podolí, Slezska, Saska, Míšně, Bavor, Austrie... A dále mluví o sdvou marodech německých*.5)
Pokud mi známo, dosud nikdo nesrovnával t. zv. vypětí >: národního vědomí* husitského s analogickými kulturními zjevy v jiných krajích Evropy. Jestliže to bylo hnutí kulturní, pak souviselo s kulturním životem evropským, tak jako souvisí francouzské osvícenství s anglickým, národní probuzení Bulharů s probuzením Finů, hnutí Bogomilců v Bulharsku s hnutím Katharů v jižní Francii. Kde jsou podobné souvislosti českého snárodního vědomí* s duchovním životem Evropy? Zaráží, že v Anglii, v době sepsání »vlastenecké* kroniky Dalemilovy, v zemi jistě kulturně pokročilejší a samostatnější v prvních létech XIV. století, vládla francouzština víc než u nás němčina. Šlechta a obchodníci dávali děti vychovávati francouzsky, francouzština byla řečí vyšších vrstev, roku 1345 kroniky londýnské byly psány ještě francouzsky; smlouva mezi Oxfordem a jeho universitou z roku 1348 byla francouzská. Teprve koncem století, y době Wyclifově, franština ustupovala bez boje, mocí poměrů.2) Proč Wyclif neútočí na Francouze jako Hus na Němce, ačkoli v Anglii bylo mnoho cizího duchovenstva a protesty proti cizím preben-dářům byly podstatnou částí agitace protiřímské v jeho době?3)
Tyto doklady porůznu nasbírané ukazují, jak ony staré časy nemohly »bojovati za práva českého národa«, když tento národ takto nejasné chápaly. A přece jest pravda, že v době vydání dekretu Kutnohorského bylo silné napětí protiněmecké. Jaký mohlo míti za daných okolností smysl?8)
P/ DALEM1L
Uvedli jsme už pozoruhodný fakt, že se v Čechách nepodařilo vytvořili jednotný národ z obou kmenů, zemi obývajících. Ceši
8) Winter >Děje vysokých škol pražských*, 139. «) Workman .Wyclif*, II. 180.
7) Workman .Wyclif*, I. 270.
8) Některé doklady pro to, že nebylo nenávisti mezi Čechy a Němci, sebral Czuezka »Die kulturgemeinschaftlichen Beziehungen der Deutschen und Tschechen*   (1925) 50.
62
a Němci žili v zemi vedle sebe; dokud zemi vládl vynikajíci_pa-novník, věrnost ik ntmn oba kmeny .spojovala; jakmile však.ibyja rtřezena antnri.tn pairvnvníkova. trhalo se jediné pouto, které obě národnosti vázalo. A kdekoli upadá vláda jednotící ideje, tam nastávají rozpory a antipathie, podmíněné rasou, zvyky, předsudky. V takových dobách zvláště antipatie k cizincům nabývá tvořivé moci: vídáme všude, jak počátky válek a revolucí bývají provázeny pronásledováním všeho, co vypadá jako cizinecké. Bylo tak na počátku světové války ve všech zemích; bylo tak i za válek napoleonských i jindy.
Antipathie rasová jest vlastností všech kmenů, zvláště na nižším vývojovém stupni. Doklady toho vidíme dnes v Orientě. I u nás nechut k cizincům byla stará; víme už, že zabránila založení university v XIII. století. Kdo byl cizincem? Prakticky to byli nejčastěji příchozí ze sousední říše, tedy Němci, a protože domácí Němci byli s těmito cizinci ipříbuzní jazykově i zvykově, bylo nasnadě v dobách napětí pokládali domácí Němce také za cizince. Takové napětí tu vskutku bylo už dlouho. Panovníci se o ně, bohužel, nestarali a nechávali poměr Němců a Čechů neřešený.
Jakých forem napětí mezi Čechy a Němci nabývalo, toho dokladem jest t. zv. Dalemilova kronika s počátku XIV. století, tedy před založením university. Jest důležitým literárním dokumentem doby; jest to projev smýšlení venkovského starousedlíka statkáře proti cizincům novotářům, kteří se prý v zemi roztahují, cizincům, kterými byli Němci. »Cizinec« Dalemilův jest osOba bez lokálního a bez osobního charakteru; má stejné vlastnosti, jaké má Angličan v očích Indových, evropský misionář u Číňanů, žid u nevzdělaných Evropanů, protestant u katolíků, Armén u Turků. I Dalemilův cizozemec jest od přirozenosti zlý, zbabělý, lstivý, z domova ho vyhnali, pohrdá domácím lidem, jest věrolomný, jest třeba všechny vyhnat ze země, nosy jim uřežte!
Pojem »Němce* jest v kronice tak nejasně vymezen, že si Němci mohli kroniku dvakrát přeložiti jako výraz svých anti-pathií proti svým cizincům.1) Antipathie Dalemilova jest pouze rasová, instinktivní, nechut domorodce k cizinci; není nikterak plodem ideologie, jakou jest na 'př. loyálnost k panovníkovi, k církvi, přesvědčení o významu vlastní, národní kultury atp.
4) Dalemilova Kronika nebyla dosud analysována ideově; překvapuje, jak jest cizí tehdejší ideologii rytířské, ačkoli je psána v době, kdy rytířství bylo v zemi módní. Kníže Přemysl se tam veřejně hlásí ke zradě, dívky jsou tam od mazů pobíjeny jako vojáci, pro mnišský ideál svatého Vojtěcha ani pro_ křesťanství není porozumění atd. Jest ta>ké pozoruhodno, že proticizinecké smýšlení Dalemilovo je spojeno s jeho antisemitismem.
63
»
Duch Dalemilovy Kroniky jest velice příznačný pro náladu doby; z jaké nálady vyrostly řeči této neušlechtilé kroniky?
Byla to doba anarchie v zemi. Starý vládnoucí rod Přemyslovců vymřel; poslední Přemyslovec, král Václav III., byl úkladné zavražděn, neví se proč, neví se kým. Nastalo handlování o trůn český, handlování ošklivé, nemravné, beze všeho zásadového základu. Domorodá šlechta byli lidé egoističtí, malicherní, panovační, bez porozumění pro potřeby doby a pro potřeby státu. Nikdo z nich nám nezanechal ani jediný plán, jak vésti království, jak upraviti poměr k říši Německé, jak překonali místní nepořádky; ani jeden z nich nám nezanechal ani jedinou památku vyššího ponětí života, lásky k ženě, loyálnosti k trůnu, pokory křesťanské, ideálů tehdy právě hlásaných rytířstvím. Byla to doba rozvíjející se scholastiky; tehdy na západě se stavěly ty gotické památky, které dosud tyto země ozdobují, zakládaly se university; v Anglii vznikal parlament; v roce 1215 si anglická, šlechta vymohla magnam chartám; Tataři ohrožovali Evropu; papežství překračovalo zenit své moci. Který šlechtic v Cechách a na Moravě vzal tyto události na vědomí, aby podle nich určoval osudy země? Který zahořel pro scholastiku? Který by] stavitelem chrámů a klášterů? Nic z toho neznala tehdejší šlechta; nic z toho nezná Dalemil. Ve sporech o krále se šlechta potácela mezi dvěma pretendenty, oběma Němci, Rudolfem Habsburským a Jindřichem Korutánskym; zvolen byl Rudolf, a když umřel, porušeny úmluvy, s ním sjednané, a zvolen druhý pretendent, Jindřich Korutánsky. Na schůzi, v níž se měl zvolit Jindřich, někdo přišel s nápadem, voliti na trůn někoho domácího. Důvody toho nápadu neznáme a historie jeho osvětluje situaci. Nedejte se neopatrně svésti k obraně tohoto nápadu! Zemský maršálek. Dobeš, namítal, že doma není vhodného kandidáta, a za to byl na schůzi na místě proboden. Jinakých následků onen nápad vlastenecký neměl; vrahovi se nestalo nic, o věci se už nedebatovalo, a zvolen byl klidně cizinec, Jindřich Korutánsky. Prokázal se neschopným; v zemi bylo zle; i vyhnán byl král ze země a zvolen za krále nový cizinec, hoch ještě. Jan Lucemburský. Za takových nepořádků, kde nebylo ani jednotící myšlenky ani jednotící vůle, šlechta ovšem zbujněla, a trvaly neustále tahačky mezi ní a mezi králem. Programového nebylo v těchto zápasech nic, ani s jedné ani s druhé strany; šlo jen o to, kdo má míti větší osobní moc a s ní spojené výhody. Král měl s sebou rádce z říše. Němce; jejich vůdce, Petr, arcibiskup Mohučský. poručník králův, zdá se, byl rozvážný a solidní muž, který králi i zemi prospěl; ostatní byla chátra všelijaká; předákem (těžko říci vůdcem) české šlechty byl Jindřich z Lipé. Divná osobnost v oné
64
době kvetoucího rytířství! Obchodoval s loyalitou jako koňský handlíř; peníze, moc a nějaké spodničky byly předmětem sporů s králem. »Od počátku světa, tak pravilo se, neoctla se (seská země nikdy v tak strašlivé bídě a nouzi jako tehdáž*.2) A nikoho, jak se zdá, s jedné ani s druhé sporné strany to nebolelo.
Tyto nepořádky jsou prostředím, v němž vyrostla Dalemilova Kronika. Protože rádcové královi byli cizinci a Dalemil držel palec domácím, jest plna útoků proti Němcům cizozemcům. Byly to spory zpychlé šlechty domácí, odvyklé kázni a loyálnosti, s cizím dvorem, spory o moc, vlastnictví, příjmy. Šlechta byla domácí původem; způsobem života byla cizí jako Němci; právě v této době se rozmohl mezi šlechtou izvyk, strojiti se po německu, žiti po německu, dávati si německá jména. Marxisté často se posmívali vlastenectví, že jest jen zápasem o vlastnictví. Není — ale bývá!
Zmínil jsem se podrobněji o prostředí, v němž vyrostla Dalemilova Kronika, zpoetisovaný výraz rasových antipathií. V oné době se zřetelně ukázalo, kde vězí vlastní obtíž této země; nebyla v tom, že tu žily vedle sebe dvě národnosti, nýbrž v době Lucemburské se názorně ukázalo, jak kulturní slabost vlády, t. j. krále a šlechty, bránila asimilaci obyvatelstva. Asimilace kulturních lidí se děje pod vlivem ideí, af politických af literárních, af náboženských af jiných. Nebylo jich a proto v té době často propukaly rasové antipathie mezi Čechy a Němci. Šlechta konec konců právem cítila, že královo okolí jest cizí, a bouřila se proti němu; ne proto, že lidé královi mluvili německy, nýbrž že nedovedli zemi pomoci. Jako si žaludek pomáhá, když nemůže zmoci nevhodnou potravu, pomáhala si tehdy anarchickými protesty země; jen, prosím, nejmenujte tyto bouřlivé protesty žaludku probouzením se duchovního života a nejmenujte řádění šlechty za Jana Lucemburského prvním projevem vlastenectví. Po smrti Jana Lucemburského se země uklidnila a tak není slyšeli po celou dobu vlády Karla IV. o takovém kozáctví. Zmatky vypukly však znovu na počátku revoluce husitské.
Skončíme zmínku o této smutné době země české připomněním, že přece tehdy v zemi znali zásady rytířské. Král Jan zahynul v bitvě, bojované v cizí zemi za cizí zájmy. Poslední slova králova prý byla: »Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!* Slova byla pronesena za okolností málo povznášejících; v nich se však ukrývá pojetí vlastenectví, známé civili-sovaným lidem. Nechf byl král Jan jakýkoli: z těchto slov nemluví 3vlastnictví«, nýbrž smysl pro čest českého království, ne-
3) Palacký »Dějray« II./l. 435.
65
odlučitelný od vlastní cti a vlastního svědomí. Jak málo podobných projevů vlastenectví, založeného na rytířském ideálu, nám zaznamenávají dějiny oněch dob!
Rasové antipathie, dřímající za Karla IV., probudily se znova, jakmile s jeho synem přišla opět slabá vláda. Připomínají se z doby, kdy se vyvíjel spor o universitu, hanlivé verše o Němcích:
Toxicu Teutonica gens perfida, pestis iniqua, verget in obliqua, nullius gentis amica.
Také se zachoval z té doby anonymní traktát proti Němcům, ku podivu připomínající spisy antisemitské. Němci se prý zmocnili lstí nebo násilím zemi, jež mají, a zbavivše císařství, jemuž měli sloužili, příjmů, ponížili je. Rozptýleni jsouce mezi všemi národy, hledí nejprve pokornými a lichotnými službami získali si přízně, a když nabudou moci, osobují si nejvyšší důstojnosti a nejlepší benefícia. Různými bratrstvy řemeslnými (cechy) spoutali řemesla a zdražili výrobky. Nespolehliví jsou v radě, ve vyslanectví i ve válce. Král by jich neměl kolem sebe v zemi trpěti.3)
Z dob husitských (kolem 1420) pochází veršování »Porok koruny české ku pánům českým o korunování krále uherského«, v němž jsou tyto útoky na Němce, pro smýšlení protiněmecké příznačné:
Němce z země pak vyplejte, aniž koho potom mějte' v kterémžkoli svém úřadě aniž které vaší" radě, neb sú čeští vždycky hánce, tupitelé, vrazi, zrádce, leč jsú kteří zachovalí a v zákoně božském stálí, ty milujte jakžto bratřie.1)
Tyto všecky útoky měly jedinou positivní ideu: středověké přesvědčení, že domácí člověk má nezadatelná privilegia, která jsou ohrožena vším, co jest cizího. Proto antagonismus domácí — cizinec jest východiskem argumentace protiněmecké. Tak píše Dalemil a tak dokládá i neznámý obránce dekretu Kutnohorského, jenž poznamenává, že Češi jsou domácí, »a to toez přimíšení v Čechách jiných pokolení, ježto v Čechách byli kdysi jenom Čechové*.
3) Sedlák »Jan Hus*, 61.
*) Kraus .Husitství v literatuře* (Praha, 1917) I. 38.
Ql VZNIK VLASTENECTVÍ ZÁPADNÍHO
4
Protiněmecké projevy Kroniky Dalemilovy a podobné jiné výplody rasových antipathií se u nás pokládají za doklady tehdejšího českého vlastenectví. Jsou jimi do jisté míry; protože se v pozdějších dobách staly argumentem pro agitaci moderní, stojí za to, připomenouti si, že se na Západě vyvíjelo vlastenectví nikoli z oblasti rasových antipathií, nýbrž z oblasti rytířských citů. Jaká propast mezi vlastenectvím rytířským a vlastenectvím Dale-milovým!
Rytíř, jenž si na své svědomí vzal obranu všech nejkrásněj-ších ideálů, jaké znal, statečnosti, chudoby, zbožnosti, čestnosti, oddanosti k panovníkovi, oddanosti k vyvolené ženě, viděl v členech svého rodu, v družině knížecí a tudy i ve své zemi, t. j. v zemi svého panovníka, ideál, nositelku spravedlnosti a slávy, rozumnosti. Takto psal na počátku doby renesanční básník Eustach Deschamps o Francii:
Tu as duré sanz doubtance Tant com raisons séra de toy amée, Autrement non; fay done a la balance Justice a toy que bien soit gardée.1)
Tak v pozdních dobách rytířství se přenášel rytířský ideál i na samu zemi panovníkovu a vzdávala se jí pocta jako ztělesnění tohoto ideálu.
Z dob daleko starších pochází projev krále Alfreda, který jsme uvedli v dřívější kapitole; tam vlastenectví znamená víru v zvláštní poslání svého svobodného lidu a touha učiniti jej hodným tohoto úkolu. Z dob ještě starších pochází projev anglosaského vlastenectví z básně Beowuf. Tam starý král nad Sasy •anglickými umírá po boji s drakem a takto mísí rytířské ideály s probouzejícím se vlastenectvím.
"Chránil jsem tento kmen — padesát zim. Nebylo krále — ze všech mých sousedů — jenž by se odvážil mně se postavili — s mužstvem válečným — nahnati mi strachu. Dobře jsem spravoval zemi. — Nehledal jsem nikdy zrádných uskoků -— nepřisahal jsem křivě množství přísah. Proto moha — ačkoli nemocen smrtelnými ranami — se radovan . . . Nyní jdi hned k pokladu —
*) Tys vytrvala a vytrváš bez váhání j Dokud budeš oddána rozumu. Jinak padneš; proto drž se spravedlnosti a dej pozor, af jest chráněna. J. Huizing »The Waning of Middle Ages« (1924), 94.
66
67
pod šedým kamenem, drahý Wiglafe . . . Tuto hromadu pokladu vykoupil jsem — jak jsem stár, svou smrtí. Prospěje — v případě potřeby, mému národu . . .<
Připomeňme si také »Božskou komedii*, psanou přibližně v době Dalemilovy kroniky. Jakým byl vlastencem Dante! Rasové antipathie? Tu jde o italský jazyk, o politické ideály, o lásku k ženě, o scholastiku a o vzdech muže z vlasti vyhnaného:
Pak s jiným závojem a jiným hlasem
se vrátím, básník, a u křtitelnice,
kde jsem byl křtěn, laur propletu svým vlasem —
Neb v onu víru, kterou blíží více
se k Bohu duše, tam jsem vstoupil, dítě,
pro kterou Petr objal teď mé líce.
Rytíř stavěl svůj poměr k světu na ideálu, jaký nosil ve svém srdci: jeho pán, jeho dáma, jeho kamarádi podávali 'jen obraz do skutečnosti promítnutý, a tedy nedokonalý obraz té pravé skutečnosti, kterou rytíř nosil ve svém srdci. V karikatuře jest viděti tento poměr rytířův ke světu v Don Quijotovi. Vlast v pojetí rytířském, pokud vůbec taková myšlenka se tehdy vyskytovala, nebylo tedy ani území geograficky vyměřené, ani ^národem* daným historicky, anthropologicky, zvykem nebo řečí, ani tu nešlo o vrozený cit nebo instinkt, nýbrž vlast byla pomíjející a nedokonalá realisace ideálu, neoddělitelného od srdce rytířova; rytíř produševňoval tento ideál, jenž nutně přijímal jeho názory éthické a esthetické. i vznášela se pravá vlast rytířova vysoko nad hrubým faktem území, vlády a lidu a přesto byla objektem z tohoto světa, pokud byla pro rytíře působištěm, kde měl bojovali.2)
Připomněl jsem už, že našemu českému cítění středověkému schází toto rytířské pojetí, tento individualistický a éthický názor na vlastenectví; spojovati vlastenectví s vírou, že jest třeba ve
s) Uvedu ještě tento moderní doklad rytířského pojetí vlastenectví. Jeanne d'Arc mluví v známém dramatě Shawově: i,.. Nikdo z vás neumí pomoci ani poraditi. Ano, jsem sama na světě: vždycky jsem byla sama. .. Nemyslete, že mne zastrašíte slovy, že jsem sama. Francie jest sama, a Bůh jest sám; a co jest moje opuštěnost vedle opuštěnosti mé vlasti a mého Boha? Teď vidím, že v osamocenosti Boží jest jeho síla ... V jeho síle přijdu ku předu, ku předu, ku předu, až zahynu. Půjdu teď k prostému lidu a jeho láska mi bude útěchou za vaši nenávist...'
Známy jsou i verše:
Dm VoUc das meine Sprache spricht, das ferne Volk, das find ich nicht!
(F. Schubert)
m
r
světě uskutečnili spravedlnost, jest našemu pojetí cizí. Ozvalo se v nové době jednou z básně Macharovy, způsobivši veliké pohoršení, a opět zaniklo. My se raději dovoláváme Herderovy ideologie pro odůvodnění vlastenectví, podle něhož nejde o vnitřní přesvědčení, nýbrž o objektivně daný »národ« a jeho instinkty. Už Dalemil kladl základy tohoto pojetí, a doba husitská je dále rozvíjela. Tu vlastenectví vzniká z citu sounáležitosti; z původních klanových instinktů, podle nichž lid jedné Todiny, jednoho rodu, jedné obce, jedné historie a kultury patří dohromady a ukládá každému jednotlivci zákon, jehož slepě má poslouchati. * Tento instinkt sounáležitosti dává také vznik antipathiím ke vše-
mu, co jest »ciizí« af rodem af zevnějškem, af zvykem af originálností; přátelství i nepřátelství jsou tu založeny na instinktu, nikoli na ideálu.
Tyto instinktivní sympathie a antipathie nebyly ovšem neobvyklé ani u kmenů západních. I tam slyšíme o zákonech, chránících domácí lidi proti cizincům; i tam byl původně člověk cizí psancem, na něhož se zákon nevztahoval. Kdežto však na západě tento instinkt nacházel korektiv v rytířském ideálu, jenž běh tohoto světa podřizoval vládě uvědomělého kodexu rytířova, u nás nebylo tohoto korektivu. Nebylo u nás moci, která by sjednocovala ve vyšší ideál antipathie mezi oběma kmeny, zemi obývajícími. Ani_P±Émy^sl_ovci ani Lucemburkové nikdy se nepokusili řešiti rozpor meziTlecnjra ;r|^^.JXip^flišený absolutismus a nedostatek zájmu o kulturní potřeby národa způsobily, že se u nás nevytvořilo vědomí obecenství státního (loyálnost), které by spojovalo všechny různorodé" elementy země, pro něž pak jest stát ideálem, úkolem, jemuž jejich osobní a kmenové vlastnosti jsou k službě. Místo toho trvaly kmeny prostě vedle sebe a čas od času vybuchovaly mezi nimi antipathie, na které se
1jindy opět zapomínalo. Národ se stal pojetím pouze kolektivistickým a instinktivním, osudem, kterému se jednotlivec musí podřídili. V tomto nedostatku idealismu a ve lpění na kmenových instinktech jest třeba hledali příčinu, proč se theoretické spory na universitě zvrhly tak rychle v antipathie národnostní. R/ KRAL VÁCLAV IV.
Opakujme si. oč šlo. Universita byla založena na privilegiích, kterých hájiti se členové zavazovali přísahou. K vůli Wyclifovi se universita rozestoupila na dva tábory; proti Wyclifovi stáli hlavně cizinci, pro něho byli domácí. Od dřívějška panovalo jakési napětí mezi domácími a cizinci. Domácí aspirovali na větší moc
V4v
■t.
na universitě. Cizincem ibyl prakticky Němec, a bývalo těžko ro-zeznati Němce cizího od domácího, ačkoli se v praxi tento rozdíl uznával. Jaký byl úkol zdravého rozumu za těchto okolností jiný, než řešiti metafysické spory metafysicky, theologické theologicky a mocenské spory řešiti rozumným kompromisem, tak aby byl posílen cíl university, pěstovati vědu, ovšem mezinárodní, a bu-diti v členech university smysl pro kritickou pravdu?
První otázka, kterou si dá vědec při promýšlení situace, jest: byla nějaká naděje, že se dají vědecky řešiti rozpory mezi no-minalisty a realisty? Byla naděje na dorozumění mezi wyclifisty a antiwyclifisty, t. j. naděje na přesné formulování sporných bodů a na jejich theologické řešení? Byla naděje, že se domácí a cizinci shodnou na takovém výkladu privilegií university, aby byl přiměřenější aktuálním potřebám? Bíci, že nebylo možno dohodou a analysí řešiti dané zmatky, jest zoufati nad rozmyslem lidským, jest věřiti, že lidé nejsou schopni podrobiti se rozumnému řešení. Kdo však tehdy tuto cestu hledal? Kdo chtěl řešiti vědecké spory vědecky a mocenské rozpory kompromisem? Nevidím jich; slyším jen řev agitace~lPvTäTm^ezmocne potácení těch, kteří měR"lraiati^por^k^ podávala agitace učenců.1)
Jtsyli tu ave autority, jež mohly .pomoci, arcibiskup a král. Oba měli moc nad universitou a měli prostředky jí užiti. Arcibiskup však byl nezkušený mladík a slaboch. Na králi ležela odpovědnost, ale měl smysl pro alkohol a pro psy; jak mohl míti smysl pro správné řešení sporů theologických? Nutně tedy přišlo řešení z příčin vnějších.
Existovali tehdy tři papežové (Alexander V., Řehoř XII., Benedikt XIII.). Král byl z osobních ohledů pro jednoho, arcibiskup pro druhého papeže a universita byla rozdělena; cizinci šli většinou s arcibiskupem (Čechem), domácí s králem. Universita se neshodla, a došlo tedy na vyšší autoritu, aby rozhodla, při čemž však nešlo jen o papeže, nýbrž i o remanenci, realismus a o Wyclifovo kacířství.
Směl král o těchto věcech rozhodo va ti? Wyclif učjj, že ve světských věcech rozhoduje světská vláda, nikoli papež, v praxi pak uznával, že král rozhoduje i o věcech duchovních. Věcně jest tato theorie neudržitelná; není to odluka církve od státu, nýibrž podrobení církve světské moci.
V Čechách nebylo jasno o těchto otázkách, které jsou dosud
*) V poznámkách k traktátu Wyclifovu Hus, nadšen tímto realistou, má na jednom místě radost z jeho argumentů proti nominalistům a ulevuje si poznámkou: >Ha, ha, Němci, ha, ha, ven, veni« To charakterisuje náladu dobv.
70
nerozřešeným problémem naší vlády; nebyly taklo formulovány, nebyly vůbec formulovány. Na pražské universitě nešlo o to, zdali král nebo papež rozhoduje o kacířství, nýbrž vlivem okolností stály proti sobě dvě strany, z nichž jedna se dovolávala autority papežovy (podle dosavadního zvyku), druhá autority královy po příkladu Wyclifovu. Proč jest jedna nebo druhá autorita vyšší, o tom se nedebatovalo; jinými slovy: universita nepřednesla důvodů a žádala mocenské rozhodnutí.
I přišlo na krále Václava, aby rozhodl theologický a mefta-fysický spor. Král vskutku rozhodl a svým^nazíráním vskutku vtiskT nejen této době, ale i pozdějšímu bojovnému husitství jedno základní heslo, ovšem katastrofální. Byl rozhněván, když se o jeho zemi říkalo, že jsou v ní náboženské hádky a že jest kacířská. Úsilí zbaviti zemi tohoto nařčení, jest jediným stanoviskem, s něhož se dívá na spory. Bylo to stanovisko dětinské; každý věděl, že náboženský neklid v zemi byl, a revoluce byla přede dveřmi; v Praze byla vzpoura proti církvi; byla upírána platnost nauce, že církevní hodnostáři mají světskou moc, popírala se platnost církevních úkonů, jež se pokládaly tehdy za zvláštní prerogativu církve, protože souvisely s učením o trans-substanciaci; šlo o útok na privilegia středověké university; učení uznaného kacíře (t. j. velezrádce) Wyclifa se veřejně v Praze hájilo. Jaký mohlo míti za těchto okolností smysl rozčilovat se na cizinu, že uráží národ tvrzením, že v zemi vládne kacířství, t. j. revoluce?
Král se rozčiloval. Nestaral se o to, kdo čemu učí; jen zachovejte decorum, jen neostouzejte zemi! I zakřikoval Němce, že obviňují Čechy z kacířství; okřikoval arcibiskupa, potom Husa — jako by se revoluce dala okřiknout královským fermanem! Nedala se okřiknout; husité však později přijali královo stanovisko, když Hus byl v Kostnici souzen a pak upálen; tehdy čeští pánové znovu a znovu protestovali proti pohaně, která se slaia zemi tím, že byl její syn odsouzen z kacířství.2) Co mohl tento názor způsobiti, než jen úsměv koncilu, a co jest horšího, zmatek ve vlastních řadách? Což tím král a pánové neprohla-šovali národ český i Husa za pravoverný a neslibovali poslušnost církvi,   ačkoli bylo jako den jasno,   že šlo   o revoluci?
-) Z dopisu krále Václava o klatbě na Husa: •>. .. aby jistý vytčený rozsudek cti naší a obyvatelů království ubližující, s pomoci přímluvy Vašich otcovství by] zrušen.t Šlechta česká a polská žádala takto o propuštění Husa ze žaláře: »... ježto se to obrací na potupu a zlehčení koruny království českého a jazyka napřed řečeného, jenž od počátku přijetí víry katolické nikdy neustoupil od poslušenství svaté římské církve...«
71
A jaká to byla divná základna pro pozdější boje, vítězili proti celému světu a tvrdit, že cizina uráží zemi, viníc ji z revolučnosti, a bojovati proti této pohaně? Kompaktáta a rekatolisace byly jen. logickým důsledkem tohoto nepromyšleného stanoviska, hájeného nejprve králem a pak celou zemí.
S/ DEKRET KUTNO HORSKÝ
V době, o níž vypravujeme, šlo zatím jen o zápas na universitě, rozpory se prakticky vyřizovaly hlasováním, jež se dálo podle :národů«; za dané situace cizinci měli tři hlasy, domácí jeden hlas. I napadlo komusi, jak se zdá, Jeronýmu Pražskému, žádati zrušení privilegií universitních a upraviti hlasovací řád tak, aby domácí měli nadále tři hlasy, a cizinci jeden. Moc zrušili privilegia universitní byla v rukou králových; i začaly obě strany antichambrovati u jeho milců. Wyclifovci měli však větší naději na úspěch, protože bylo ve stylu Wyclifa spoléhali na krále proti papežovi a nadto potřeboval král dobrého zdání university pro svou politiku církevní a mohl je dostati jen od Čechů. I vydal král t. zv. dekret Kutnohorský (18. ledna 1409), v němž nařizoval, aby napříště v úředním jednání měli poddaní království tři hlasy, cizinci jeden hlas, kdežto dosud platil opak.
Není nic známo o tom, že by byl král vyhledával kompromis mezi spornými stanovisky, ani že by byl dal vypracovali dobré zdání odborníků, ani že by byl vyzýval sporné strany k přátelské dohodě ve jménu zdaru vysokého učení; není o tom nic známo, ačkoli některé zprávy nasvědčují, že by se byl kompromis najiti dal tak, že by práva cizinců na universitě byla omezena. —
Obsah dekretu kutnohorského jest tento: Láska k bližnímu předpokládá lásku k sobě samému; anárod německý, nemající v tomto českém království žádného obyvatelskébo práva, osobil si ve věcech, o kterých se při učení pražském jedná, tři hlasy, kdežto národ český, pravý této země dědic, má toliko jeden hlas«; to pokládá král za neslušné a nespravedlivé, i nařizuje rektoru a universitě, aby příště bylo naopak, aby »obyvatelé království měli tři hlasy, cizinci jeden«.
Byl to dekret revoluční, odpovídající sice dané náladě na universitě, ale nepromyšlený. Jest sice z něho viděti, že nešlo
0 rozhodnutí proti obyvatelstvu německy mluvícímu, nýbrž proti cizozemcům, »v království tomto českém žádného obyvatelského práva nemajícím^, ale byl i v tomto ohledu nejasný: patřily podle něho Uhry a Sibíňsko k »národu českému«, či nic? Zdá se, že
1 nadále patřily. Znamená dekret, že celé universitní zřízení
trvá, jako bylo, a jen dosavadní hlasováni se nově upravuje? Nejasnost se projevila brzo: v některých případech se volilo podle národů (a těch se týká dekret), v jiných podle členů, a protože cizinců byla majorita, rozuměli Češi dekretu tak, že neplatí princip majoritní, nýbrž že i tu češi mají trojnásobnou moc proti cizincům. Tendence dekretu se na tomto výkladu jasně projevila. Ani král nepokládal dekret za poslední slovo, neboť se jal teď (teď!) vyjednávali a navrhoval Němcům, aby napříště se Čechové a Němci v hodnostech akademických střídali půlletně, bez ohledu na to, ke kterému universitnímu národu patří. Hus a Jeroným však tento kompromis zmařili u krále agitaci, a i Němci jej nakonec odmítli.
Ani tehdy nebylo řečeno ještě poslední slovo. Němci přijímali snad aspoň na čas nějaké kompromisní řešení a volili do poselstva na koncil pisánský za universitu jednoho Sasa a jednoho Čecha; ve veřejnosti však napětí rostlo, vzmáhaly se nadávky a demonstrace proti cizincům. V té době někdy se cizinci sešli a většina jich se zavázala přísahou, že raději opustí Prahu a nikdy se nevrátí, než by připustili, aby český národ měl tři hlasy nebo cokoli by bylo podniknuto proti dosavadnímu zvyku a řádu, přísahami stvrzenému, arci učiníce napřed všechny možné pokusy u krála Václava o změnu jeho úmyslu.
Za těchto okolností, kdy všechny cesty k rozumné dohodě byly uzavřeny, nezbylo než aby se úředně stalo, co se dosud dálo via facli: aby vůle mocnářova rozhodla ve vědeckých sporech,
0 nichž se učenci nemohli shodnout. Králův komisař vnikl do shromáždění téměř všech mistrů university, sesadil rektora a z moci královské dosadil za rektora jakéhosi Zdeňka z Labouně. Cizinci se nepodrobili, národ bavorský a saský protestovali u krále, že dekret jest porušením zřízení, k jehož obraně se zavázali přísahou, a že způsob hlasování, nyní zavedený, neplatí ani v Paříži, ani v Německu. Profesoři i studenti cizí se ods.těho;
1 vali koncem roku 1409 z Prahy na university cizí a založili novou iunrvěršitu v Lipsku, jak se to tehdy dělávalo, když vypukly nepokoje na některé universitě.1)
Klid na universitě po odchodu cizinců nenastal. Nešlo, nemělo jiti o boj Němců a Čechů; tento boj do sporu zanesla ulice. Šlo o spjOry_P kacířství Wyclifovo, a ty se nedají řešili žádným dekrětemTani papežovým, ähi~k~rälovým. Universita zůstala rozdvojena, jako za Němců; od roku 1411 theologická fakulta šla proti Wyclifovi a artistická pro něho; v tu dobu král stál při
4) Olázka, kolik profesorů a studentů odešlo, jež sc při této příležitosti řešívá. jest vedlejší; hlavní jest, co bylo spravedlivé a praktické.
72
73
theologii, Hus při fakultě artistické. Tehdy se Hus stal předákem revoluce.
TI KRITICKÉ POZNÁMKY O DEKRETU KUTNOHORSKÉM
Nejmakavějším důsledkem dekretu bylo znacionalisování university. Otázka jest: byl ten dekret nutný pro její znárodnění, či by se byla počeštila i bez něho? V následujícím století se znárodnily všechny evropské university, ztrativše zároveň svůj veliký kulturní význam. Bylo u nás zapotřebí násilného aktu na to, co se jinde stalo cestou přirozenou?
Dekret Kutnohorský byl aktem násilným. Karel IV. založil universitu absolutisticky a proto nejspíš měl právo také jeho nástupce do jejího běhu absolutisticky zasahovali. Jestliže neapolský panovník založil si universitu na podporu svých politických cílů, proč by nemohl král Václav, nástupce zakladatele university, upraviti její zřízení tak, aby vyhovovalo jeho cílům politickým, a proč by nemohl žádati národ, aby král uplatnil na universitě jeho politická práva? Bylo k tomu zapotřebí zrušení privilegií; formálně snad k tomu panovník právo měl (zvláště, jestliže privilegia byla pouze zvyková). Nerozumějme však slovům a zrušit! privilegia« v našem moderním smyslu, kdy jsme se učili, že privilegia jsou sama sebou nesprávná. Ve středověké společnosti nebylo ústavních práv v našem slova smyslu; místo nich byla pri-I vilegia, na nichž byla celá společnost vystavěna; zrušili privilegia j i bylo tolik, jako zrušiti dnes ústavní práva. V tomto ohledu byl dekret kutnohorský revolučním činem, kterého nesmíme jen tak hájiti z nějakých egoistických předsudků.1)
*) Novotný hájí dekretu, jako všichni čeští historikové (srovn. spisek • Dekret kutnohorský* od V. Novotného, K. Krofty, Jos. Šusty, 1909), ale jednak neanalysuje situaci, jednak mluví jen se stanoviska nahodilé domácí politiky tam, kde šlo o otázku zásadní. Novotný píše: >jistě ani nejzarytější protivník se neodváží tvrditi, že by tím (dekretem) utrpěl vědecký charakter university* (strana 23.) a uvádí Čechy, kteří na universitě působili. Ten »nej-zarytější protivník* si potřebuje jen přečisti ZÍ^Wintra *Dějiny vysokých škol pražských*; čtení jest zrovna trapné pro křiklavý úpadek university, jejž spis dokumentuje, třebas si autor sám tento úpadek neuvědomuje. Ještě se o tom zmíním. Není však nejzřejmějším dokladem nevhodnosti dekretu, že se stal bezvýznamným v dalších dějinách university? Novotný píše sice, že pozbyl platnosti až Bílou horou; to snad platí o platnosti oficiální; vskutku se naň dávno předtím .zapomnělo, jak dokládá Z. Winter (strana 110).
I Masaryk hájí dekretu. A£ prý li Němci, kteří viní Husa z nacionalismu za dekret Kutnohorský, »at prostě jmenují jednoho z těch odpůrců Husových, který by měl nějaký význam. Z Prahy odtáhli úzkoprsí a zkostnatělí scholasté, kteří velikosti nového ruchu reformního nepochopili.* (»Jan Hus*, 1923, 20.) Nemyslím, že tato námitka plně platí. Předně dovedli tito profesoři založili universitu v Lipsku. Za druhé, užijme argumentu Masarykova na zrušení Kar-
74
Dekret se dovolává toho, že prý podobné zřízení, jaké se jím zavádí v Praze, jest už zavedeno na universitách pařížské a v Itálii. Němci to popírali, a nebylo řešeno, která z obou stran měla pravdu a pokud. Jistě byl rozdíl mezi Paříží a Prahou; v Paříži sice měl >ar.glický náred« jen jeden hlas a tři hlasy měli příslušníci různých území dnešní Francie, ale tato úprava hlasování tam neměla toho vlivu jako v Praze, protože »anglický národ* tam byl velmi autonomní. V Itálii pak byly poměry dokonce složité.
Vělšina, ne-li celý cizí svět (nejen Němci), byli přesvědčeni, že král neměl práva rušiti zřízení pražské university a vydávali dekret, který byl pokládán za »destructio studii pragensíst. Nedovedu rozhodnouti, měl-li formálně toto právo; bylo však rozumné v tak vážné věci uvážiti, stojí-li za to, provokovati celý svět věcí, pro jejíž řešení by se daly najiti metody méně revoluční. O takovém řešení nikdo neuvazoval; cesta vyjednávání a kompromisu nebyla hledána.
Jestliže neschvaluji vydání dekretu kutnohorského (v čemž se liším ode všech Čechů, kteří o věci psali), nehájím jednání tehdejších německých profesorů. Zdá se, že byli už tehdy podobní jako dnes: dbali své odborné vědy a jinak se cítili v Praze cizinci, neznajíce nálady lidu a přezírajíce ji. Drželi se privilegií, protože jest vždycky pohodlné, držeti se toho, co jest černé na bílém, zvláště, když to osobně prospívá. Nepochopili situaci; oháněli se úřady a paragrafy tam, kde šlo o elementární hnutí lidové. Vlastní neobratností zavinili situaci, do níž se dostali; ale když už byli tak daleko, že nezbylo jim než rozhodnouti se pro dekret nebo proti němu, pak právem se rozhodli proti a právem odešli. Hájili práv university proti libovůli panovníkově; každý jest povinen ve své oblasti podobných práv hájiti! Nebof ikolo dějin se neustále točí, a ztracen jest ten, kdo se chytá jen egoistických, lokálních
lovy protestantské university vlivem jesuitským. Poslední profesoři Karlovy university byli většinou mnohem slabší vědecky i charakterově než němečtí profesoři za doby Husovy; mne aspoň imponuje více německý profesor, který si postavil hlavu a raději odešel z university do světa, zakládat universitu novou, než by přijal řád, který pokládal zet nespravedlivý, než nějaký mistr Kampanus z konce protestantské university, který, aby zachránil živobytí, změnil víru a šel se vyzpovídat jesuitům.
Hlavní věc jest, že se dekret neodôvodňoval ani ve středověku ani dnes potřebami vědeckými. Také středověká obrana dekretu chápe jej jen mocensky: >Zákon církevní a zákon světský učí, že domácí vládnou cizím, jim poroučejí a s nimi jako se služebníky zacházejí.* Nepokládám tento argument ani pro středověk za platný (nehledě k tomu, že se takto rušení ústavních práv nedá odůvodňovali), natož pro novověk.
Také Tomek hájí dekretu nacionalisticky: že prý se ^obecný, t. j. internacionální ústav zpěčoval prospěchům národa českého* (Strana 151). To jest věcně nesprávné a jest to argument imperialistický.
75
nacionálii ich úspěfchů! Mamo jest uzamykati hranice českého státu, jakoby jen jeho zájmy určovaly běh dějin! Troufejte si, postaviti se na stanovisko světové, a uvidíte, jak odchod Němců z pražské universit}' jest jen episodou — po niž přijde episoda nová: za dvě-stě let poté opět královská vůle sáhne na práva téže university a po té cestě, po které tehdy, v roce 1409, odcházeli ze země profesoři němečtí do ciziny, půjde Komenský a jeho družina .. . Takové byly dosud peripetie každé války mezi národy a neukončí se dříve, dokud válka sama nepřestane.
VI CESTA S KOPCE
Dekret Kutnohorský jest nejzřetelnějším dokumentem pro ty, kdo učili, že husitská revoluce byla národním hnutím, nikoli reformačním. Viděli jsme v předešlých odstavcích, v jakém smyslu jest tu brati slovo »národní*; nechť však tu cokoli znamená: to, co se událo předtím a potom v revoluci, mělo už charakter tak zřetelně nábožensky revoluční, že není o tom třeba diskuse. Jakou úlohu však hrál dekret Kutnohorský v dalších osudech university?1)
Revoluce šla dál. Král zemřel, Hus byl upálen, země se vzbouřila, začalo přijímání ipod obojí, nastaly války, přišel Chel-čický, utvořila se dvě křídla podobojích, přišla kompaktáta, nastala doba ponenáhlého rozkladu, přišla bitva na Bílé hoře a protireformace. V těchto událostech universita hrála malou úlohu. Po nějakou dobu (od roku 1415) stála ještě v čele hnutí, jako nejvyšší autorita theologická v zemi, ale nových theologických poznatků nepřinášela a brzo se sfala baštou konservativismu proti radikálním Táboritům. Fakulty ještě nějaký čas trvaly; v roce 1419 zanikla fakulta theologická, roku 1436 právnická; zmizela i medicínská; zůstala jen fakulta filosofická (čili, jak tehdy říkali, artistická). Světovost university, t. j. program, šířiti nové a jedině pravé poznání o Bohu do celého světa, byl opuštěn; cizina neuznala university (koncil ji prohlásil za zavřenu od roku 1416) a universita sama se pokládala za doménu domácí církve. Husitství se teprve později, u Táboritů a Českých bratří, vypracovalo na světové hnutí, ale stalo se to bez účasti university, ba proti ní. Autorita její upadala a nakonec neudržela ani svého rasového
*) Masaryk píše: »Pfíklad a smrt Husova mocně vzrušily city; národ vzplanul hněvem spravedlivým: nebyl však (to připouštíme), pro důkladnou a pronikavou reformu dosti připraven a tak se stalo, že hned se samého počátku náboženská reformace ustupovala politickým bojům národnostním a sociálními (»Hus«, IV. vydání, 24). Nedostatečná příprava jest už u Husa, a jeho neurčitost názorová se přenesla pak na celou revoluci a způsobila, že politické cíle byly mateny s náboženskými. Dekret Kutnohorský jest toho zmatku dokladem.
stanoviska. Napřed byla jen pro kališníky, později profesoři byli většinou luteráni (a protestantství nebylo v zemi uznáváno!); Čeští bratří se jí vyhýbali: největší český myslitel oněch dob, Komenský, byl vědecky vychován v Němcích. Na zásadu tří hlasů pro Čechy še zapomnělo, protože volby~byly upraveny jinak") a nakonec universita byla ráda, když nějaký Němec přišel. Roku 1604 navrhoval Zalužanský profesorům, chtějí-li přivésti universitu do bývalého květu, aby dopustili nějakému Němci přednášeli o matematice, tak aby vysoká studia se mládeži předkládala.3) Roku 1611 vypukl opět jakýsi spor s Němci, jejichž škola v Praze konkurovala universitě; spor byl tentokrát ubohý a skončil se ubohým narovnáním.4) Roku 1617 byl zvolen rektorem Jessen, Němec, který neuměl ani česky, a ještě profesoři zamhouřili oko nad tím, že nevyhověl v některém ohledu stanovám.
Upadaly ovšem v té době středoevropské university všechny.5) Otázka však jest, která idea vědecká, mravní, náboženská, politická vzešla anebo mohla vzejiti z dekretu Kutnohorského? Na jakou jeho myšlenku se mohl opírati Čech v těžkých dobách proti-reformačních, takovou myšlenku, jako jest Američanům jejich prohlášení nezávislosti, Francouzům rovnost, volnost, bratrství, Němcům Lutherovy zásady, nám Kšaft Komenského? Na takovýchto ideách lidstvo staví svoji civilisaci a z nich čerpá posilu k novým bojům. Dekret Kutnohorský nebyl takovouto ideou a nebylo ani jiné, a proto vnější úpadek university byl katastrofou „i pro to, co representovala ...
Nejméně protiněmečtí byli Čeští bratří, nejče'Stejší a nejori-,ginálnější pokračovatelé domácí reformace. Chodili studovat do ' Němec, a byli pronásledováni stejně katolíky jako utrakvisty; aby ■ se jejich jazyková neutrálnost prokázala, byli upáleni v Praze roku 1526 a 1528 spojenými silami katolíků a podobojích dva ■Čeští bratři a dva němečtí protestante; roku 1548 byli Čeští bratří vypověděni ze země a mnoho set jich odešlo mezi jiným také do Němec.
Internacionálnost vědy se však zadrželi nedala; uplatnila se v Praze přece, ale tak, že jednak šla podle Čechů, jednak proti nim. Za vlády Rudolfa II. (1576—1612) žili a působili v Praze učenci světového jména: Kepler, Tucho de Brahe, P. Matthioli; v Praze pobyl nějakou dobu také Giordano Bruno a vydal tu jeden
s) Winter »0 životě na vysokých školách pražskýcíu (1899), 7. 3) Winter «Děje vysokých škol prařskýchi (1897), 79. *) Winter »Děje vysokých škol pražskýchi, 79.
5) Dôllinger napsal, že ze čtrnácti německých universit na konci XV. století ani jediná neodpovídala ani nejskromnějším požadavkům vědeckým ani v tehdejším smyslu, (^emfle >Die Universitäien sonst und jetzt«, I. 797.)
7(1
77
I
spis. Tato mezinárodní věda prošla mimo universitu, jako by ji nebylo.
Přišly horší doby. Vědecká nemohoucnost, finanční rozklad, neúcta veřejnosti, zbabělost profesorů byly vnějšími prvky roz-I kladu. Studentů bývalo méně než profesorů, některá léta se ani J jeden nepřihlásil ke zkoušce. Profesoři se veřejně zahazovali. Roku 1585 jeden profesor, Kodicil, vypustil ze strachu jméno Husovo a Jeronýmovo z universitního kalendáře a jiný profesor universitu veřejně nazýval katolickou, ad captandam benevolentiam. Žádná myšlenka dekretu Kutnohorského nemohla býti v této době povzbuzením a slibem lepší budoucnosti; žádná neukazovala na věčnou pravdu a spravedlnost. Cizinci druhdy byli provázeni posměchem, když  se z university  stěhovali.  Teď byla založena |j v Praze druhá, konkurenčmjm na níž Ceši ne-
měli nikolitří hlasy, nýbrž ani jeden! Ani jednoho profesora! Universita ani internacionální, jako druhdy, nýbrž kosmopolitická, národnostně bezbarvá, bez Cechů a proti Cechům. Připomeňme si jako historickou ironii, odkud byli profesoři této university rychle rozkvétající, jež byla dohrou dekretu kutnohorského. Rektor P. Ximenes byl patrně Španěl; jinak bylo profesorů: z Belgie dva, z Holandska čtyři, z Německa dva, z Itálie dva, ze Slovenska jeden, ze Švýcar jeden. Neuměli ani česky a většinou ani německy. Jaká to odpověď na dekret Kutnohorský!
V/ OPÉT CEŠI A NÉMCI
Husitské války neřešily otázky českoněmecké a dekret Kutnohorský byl jen nahodilým výbuchem. Za válek Němců prý v zemi podstatně ubylo, ačkoli jest možno, že němeelví jen ustoupilo do pozadí, neprojevujíc se veřejně. Po válkách se Němci v zemi rychle uplatňovali, takže nabyli beze všeho vnějšího nátlaku v XVI. století té moci, jakou měli před revolucí. Nadto byla teď vláda v rukou německých panovníků, kteří se sotva česky učili, dvůr i nejvyšší úřady byly teď (rozuměj před bitvou bělohorskou) německé.
Ani programově tato doba nikterak nepokročila nad dobu husitskou. Ani král ani stavové, ani inteligence si neuvědomovali skutečnou potřebu země, srovnati spolu obě národnosti; vše zůstalo při starém: Ceši a Němci žili mechanicky vedle sebe, většinou ne-berouce jedni druhé na vědomí; někdy žili spolu přátelsky, jindy nepřátelsky, se všelikými nahodilými řevnivostmi, někdy za projevů rasových antipatií, které však nikdy nedostoupily úrovně zásadového řešeni. Němci jsou cizinci a tedy nepřátelé a nemají míti práv! S touto primitivní ideologií, z níž vycházel Dalemil i dekret Kutnohorský, chtěla vystačili i tato doba XVI. století.
Protesty Cechů proti Němcům mají v léto době charakter jakoby obrany místní zvyklosti nějaké; někdy se čeští starousedlíci těmito protesty obracejí jen v té formě na obranu svých »práv«, jako bránili svá starousedlická práva na městské pivo nebo dříví.
I z této doby máme něco, co připomíná ideologii dekretu Kutnohorského. Roku 1615 stavové (t. j. representanti státu před panovníkem) vydali nařízení, jakoby jazykový zákon, v němž se přikazuje, aby se všechny děti v Čechách učily česky a aby se upravilo dědické právo tak, že děti umějící česky mají dostati po smrti rodičů dvojnásobný podíl a aby se jim dostalo nemovitostí, kdežto děti, nenaučivší se česky, aby podědily po rodičích jen peníze. Od dob vydání tohoto nařízení pak nemá býti žádný cizozemec přijat do země za obyvatele ani do měst za měšfana, dokud se nenaučí česky, ale ani potom ani on ani jeho potomci do třetího kolena nemají míti žádných úřadů.
Divný zákon! Jak se mělo kontrolovali, učí-li se opravdu děti cizinců česky, když nebylo všeobecné návštěvy školní a když nebylo kontroly o tom, kdo se učí, kde a jak? Kdo se měl přesvědčili a jak, že některé dítě umí česky dost, aby mohlo děditi nemovitosti? Kdyby se byl měl zákon praktikovati, patrně by byl způsobil revoluci; snad ale nebyl ani myšlen jako zákon, nýbrž jen jako jsou dnešní resoluce politických stran. Jen tak lze si vysvětlili, že zákon nezpůsobil žádného vzruchu; král jej schválil bez váhání a Němci se nepokládali za ohrožené, přesto, že už od roku 1483 byla němčina dorozumívací řečí v zemi i řečí obchodu a řemesel.1) Denis také vysvětluje, jaký význam zákon měl: >Pornyslíme-li, že se sněmů zemských účastnívalo jen asi sto stavů a že ve městech bylo měšťanství výsadou jednoho až dvou set obyvatel, zda nebylo přirozeno, že se stavové pokusili o ochranu svou proti vtírání se cizinců; jinak by bylo postačilo jednoho jediného hromadného povýšení, aby přesunuta byla většina v městech i ve sněme, a ve skutečnosti zákon z roku 1615 vzbuzen byl spíše výlučností Ikasty vládnoucí, která nechtěla se dělit s nikým o výsady a vliv, nežli oprávněným nepokojem ohroženého vlastenectví.*2)
Jen vzácně se ukazovalo porozumění pro to, že společné ideály dovedou překlenouti antipatie mezi oběma kmeny. Hle paprsek sluneční, proniknuvší nízké chmury tehdejšího bezideového života ve slovech domácího historika z té doby, Bartoše Písaře: »Tak veliká nenávist Němců (= cizinců) k Čechům a Moravanům bývala, že jim těžko bývalo o samém jménu jich slyšeli. A toho
'^-Bretholz »Neuere Geschichte Böhmens' (1920), 274 a nesl.
3) r^n-is »Konec samostatnosti české< II. 144. Dačioký (současník) o zákoně poznamenává: »Ale to žádné platnosti neneslo, nebo věc jest již zastaralá ... a nenapravitelná .. .*
78
70
i- í
dovodili plijíce, rotíce a do nejhlubšího pekla je odsuzujíce; jednak kletby papežské na ně vydávali, jednak války a jiné zlé věci ob-myšlovali. Bůh pak všemohoucí. . . ráčil učeného mnicha řeholy svatého Augustina, Martina Luthera, v nenadále vzbuditi, tak že v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, k přijímání těla a krve Kristovy pod obojím způsobem přivedl i s pomocí boží obrátil, a skrze to okolí Němce s Čechy a Moravany z daru Božího v přízeň a milost uvedl beze všech nesnází.*3) Tedy přece lze Němce a Čechy smířiti?
Takový hlas však byl vzácnou výjimkou; jinak se současníci nedostali nad lhostejnost nebo primitivní rasové antipatie. Trapným jejich dokladem jest, co si tehdy napsal tehdejší Čech, Da-čický, o Němcích: >Rovně jako housenka v zelí, had za ňadry, myš v stohu a v stodole, kozel v zahradě, tak Němec v České radě loupí, bere, šidí, podvozuje a zjevně krade. Mnozí pak neupřímní Čechové učí se tomu od Němců, s nimi v tom spolek činí a tak sobě napomáhají a s nimi se spřízňují a cvikýřují na svou vlastní lehkost a záhubu. <=4) Quos deus perdere vult...
W/ KDO MEČEM ZACHÁZÍ...
.laik si osud s lidmi hraje! Roku 1409, na počátku bouří husitských, komisař krále Václava sáhl z absolutní moci panovnické na privilegia university. Profesoři býli svoláni za průvodu velikého zástupu ozbrojenců a rektor university. Henning z Ballenhagen, »musil v jizbě fakulty artistické vydati klíč od pokladny, pečef rektorskou a matriku university ... a čteno nařízení královo, aby přijali za rektora mistra Zdeňka z Lafoouně.. -1)
Jak si osud s lidmi hraje! Po 213 letech jen noví lidé se objevují na scéně university; ale opět zbrojnoši a opět královský komisař a opět rozkaz absolutního monarchy: » ... poručeno' pro-I fesorům, aby se sešli v koleji v 15 hodinu«. Představili se jim 1 hejtman atd. a četli dekret Lichtenštejnův, jímž se nařizuje, . •. »aby ihned před nimi auream bullám císaře Karla IV., privi-I legia, statuta a k tomu všechny jiné věci vydali.. .«2)
Místo Zdeňka z Labouně bude teď rektorem nějaký jesuita ze Španěl! Jest však přece rozdíl mezi těmito dvěma divnými 3) Denis »Konec samostatnosti české«, II. 67. Z tohoto výroku Bartošova se často uvádějí slova »německý národ ten, od dávných Časů Čechům a Moravanům nepříznivý a zlostný*; jak jest viděli, nemají u Bartoše toho zlého smyslu, který se do nich vkládá, nýbrž ukazují, jak náboženství dovedlo oba znesvářené kmeny spolu srovnat.
*) Denis >Konec samostatnosti české«, II. 447. *) Tomek »Děje university Pražské«, 153. s) Winter »Děje vysokých škol«, 204.
80
událostmi; opět, jako po vydání dekretu Kutnohorského, začínají se sbírali lidé, kteří nemohou snésti nových dekretů a táhnou zase do ciziny. Jsou to však tentokrát Čechové. Rozdíl jest v tom, že (až na některé) nešli profesoři university Karlovy do ciziny. Zůstali v Praze sedět i po dekretu a přidali se k jesuitům. Ohlédněme se po nich rychle a mlčky obraťme list nad tímto smutným koncem.8}
X/ PO BÍLÉ HOftE
Úpadek politického života v Čechách zpečetil se porážkou vzbouřených Čechů na Bílé hoře a vítězstvím rakousko-uherského mocnáře. V zápase ideí Čechové podlehli dávno před touto bitvou, která jen odkryla celému světu domácí slabost, lokálnost, nevědomost o tom, co se děje ve světě. Nepodlehli Němcům, nýbrž pokroku doby. V době probuzení moderní vědy a filosofie, kosmopolitismu a racionalistického absolutismu, v době Descartesově, Galileiho, Baconově Čechy žily jen lokálními hádkami mezi zaostalou šlechtou a zaostalými městy. Zbytky husitství nebyly v této době také než místní aférou.
Jest u nás zvykem, vzdychati nad úpadkem v době protireformační. Než, i la doba měla své ideály; i tehdy lidé žili duchovně! Nechválím protireformaci; její ideály nejsou mými ideály, ale chci rozuměli této době úpadku češství i němectví!
Nálada protireformační' u nás měla na počátku tu výhodu, že byla výrazem světové situace. Nechť si byly absolutismus a jesuitství  jakékoli,   stály  myšlenkově  výše než domácí politika
3) O dekretu Kutnohorském a o lom, co s ním souviselo, jest převeliká literatura. Co jsem četl, uvedl jsem v textu. Češi hájí dekretu z důvodů vlasteneckých, Němci z podobných důvodů jej odsuzují. O tom, že doba předbělohorská jest úpadkem, shodují se všiclini, ale málokteří uznávají, že myšlenková nejasnost a nerozhodnost husitů (i Husova) nutně vedly k tomuto úpadku.
Spis W. W. Tomka »Děje university Pražskéc [L, 1849], jest objektivnější než pozdější spisy o tomto předmětu. Roku 1909 vydali Čeští historikové V. Novotný. K. Krojta, J. Šusta úvahy o dekretu Kutnohorském na památku jeho pětistého výročí. Kroftův článek jest tam nejkritičtější, ale všechny jsou psány se stanoviska politicky vlasteneckého; kdežto pravá otázka jest, jaký měl dekret význam vědecký, internacionální, co znamenal pro organisaci středověké university (ne pro úspěch českého národa). O pozdějších osudech Pražské university jedná Z. Winter ve spisech >Děje vysokých škol pražských od secesí cizích národů (1409—1622)«, [Praha, 1897] a »0 "životě na vysokých školách pražských, (knihy dvoje), [Praha, 1899]. Winter podává jen genrové obrázky a nemá porozumění ani pro politický význam dekretu, natož pro vědecký. Jeho spisy mají jen cenu sebraného materiálu, většinou však málo cenného. O organisaci a dějinách středověké university, jednají spisy //. De-nifle >Die Entstehung der Universitáten des Mittelalters bis 1400« (Berlín, 1885), Rashdall »The Universities of Europe in the Middle Ages«, (1895). Oba spisy jsou zaujaly starším, dnes již překonávaným nedoceňováním středověku.
81
Zlámaných Lhot. Absolutismus přinesl dvě důležité změny v do-[ mácích třenicích česko-německých: zanesl k nám kosmopolitismus, tehdy rozšířený po celé Evropě a odsunul do pozadí středověké rozlišování mezi domorodci a přistěhovalci. Pohleďme těmto faktům v tvář.
^Kosmopolitismus pokládá vlast za něco nahodilého pro člověka; ať už jest vlastí území nebo rod nebo panovník nebo zvyky a předsudky nějaké anebo jazyk, pro kosmopolitu jsou náhodou, která jen překáži v hledání ideálu, nezávislého na čase a místě. V některých dobách kosmopolitismus stává se filosofií módní; tak po pádu řeckých republik a za císařství římského, kdy »světo-občanstvís bylo takřka samozřejmým vyznáním filosofů, zvláště
Jj stoiků, a kdy národní život s jeho politickými aspiracemi byl pokládán za »adiaforon«, za věc pod úrovní filosofovou. Po druhé
ji ve velkém se rozšířila tato nálada za doby renesanční a protireformační a trvala až do válek napoleonských. Jesuitství povstalo v této kosmopolitické náladě a podporovalo ji. Kosmopolitismus zaujal v XVII. a XVIII. století i Cechy a Němce v Cechách a stal se podstatnou příčinou úpadku domácího duchovního života. Ovládli zemi jesuité.
Jesuité nebyli ani pro Španělsko ani pro Itálii ani pro německy jazyk, nýbrž pro svetovládu papežství; nevázali se na žádnou zemi jako na svou vlast: byli doma v Číně jako v střední Americe a jako v Čechách. V tomto smyslu jesuité byli mimo otázku češství a němeciví a jest nespravedlivo je pokládati za přímé nepřátele českého vlastenectví. Nebyli v XVII. a XVIII. století někteří jesuité také Čechy, na př. Balbín a Koniáš? Kdo chce vlastenecky kriti-sovati jesuitství, musí kritisovati jejich kosmopolitismus, nikoli jejich němectví.
Svatý Jan Nepomucký, pouťová místa v Čechách, universita jesuitská v Praze, pedagogické zásady jesuitské, to jsou zřízení ,   kosmopolitická, jedině náhodně souvisící s češstvím a němectvím. | Proto přijali Jana Nepomuckého za svého svatého stejně lehce 'I Češi jako Němci a proto se jeho kult snadno šířil za hranice.
I šlechta česká byla v té době kosmopolitická, pokud vůbec měla nějaký určitý charakter; mnohé z těch dokladů, které uvádí Hanuš1) na dotvrzení jejího vlastenectví a nevlasteneotví, jsou jen dokladem smýšlení kosmopolitického a zápasu o toto smýšlení. Kosmopolitismus byl také nejpřirozenější ideologií šlechty,
*) Josef Hanuš »Národní museum a naše obrození* (Praha, 1921). Na př. šlechtíc Petrasch, projevivší jakýsi zájem o česiký jazyk, narodil se v Slavonii, vychován byl v Olomouci, studoval v Belgii, cestoval po Evropě, válčil na Rýně, usadil se v Olomouci, mluvil všemi evropskými jazyky (nikoli česky), založil společnost kosmopolitickou.
která se dostala do země zakoupením a£ z Itálie, af z Holandska, ať z Německa, ať odjinud.
Kosmopolitismus přešel od protireformace na osvícence. Rozum, který uctívali Voltaire a jeho přátelé, byl všelidský, světoobčanský; pověra, proti níž se obraceli, byla lokální, vlastenecká. Stěhovaní osvícenců po evropských dvorech, od Petrohradu přes Berlín a Štokholm do Paříže, ukazuje, jak se málo cítili patrioty. »Svobodou* se v té době rozumělo osvobození od pout domoviny, rodného jazyka a domácí vlády. Ještě Goethe byl v podstatě kosmo-politou, i Kant. Ve spise Kantově »K věčnému míru«, dnes často uváděném~jako předzvěsti Společnosti národů, není ani slova o národních právech nebo povinnostech, ani o němectví, jako závazku spisovatelově. Ani ve své filosofii dějin, kterou se Kant obracel proti Herderovi, nevzpomněl národností ani němectví; jde mu jen o lidstvo, o spravedlivý stát, o právo, mravnost, svobodu, nikoli o národnost. Roku 1758 měl švýcarský Němec, J. Zimmermann, veliký úspěch spiskem »0 národní hrdosti*,*) jenž byl tehdy přeložen do mnoha jazyků. Národní hrdostí rozumí Zimmermann louhu po slávě, vědomí o zásluhách předků, o zásluhách současníků o vědu a umění, vědomí výhodnosti vládní formy. Nikde ve spise není zmínky o národnostech ani o lásce k jazyku; o lásce k domovině se spisovatel zmiňuje jen mimochodem. Ba ještě Her-der sám, buditel »národního vědomí«, byl tak prosáknut kosmopolitismem, že pokládal národní charakter za přežitek. »Bolí nás,« píše, »úzký okruh ideí, které dělily ve středověku národ od ná rodu; u nás, bohudík, jsou všechny národní charaktery smazány.* Stejně Lessing pokládal národní hodnocení věcí za sheroickou slabost«. Teprve romantika^a zvláště odboj proti Napoleonovi přinesl probuzení smyslu pro národnosti; jest viděti na prvních romanticích, na příklad na Fichteovi, jak se ponenáhlu smyslu pro národnost dopracovávají. F. Meinecke to podrobně doložil ve spise o vzniku německého nacionálního státu.3)
I jest zkreslena doba protireformační těmi, kteří v ní vidí jen vědomé utlačování českého národa. Sporů mezi Cechy a Němci tehdy nebylo; trpěl ďu^^ĚEOixotXedilů^ako Němců; kosinopolité přezírali lid; proti kosmopolitismu jeto doby jest se obracen, nikoli proti Němcům.
~"Za~ä*ruhf šlo. v době protireformační o absolutismus, který nebyl v podstatě ani protičeský ani protiněmecký, nýbrž bylo to vítězství státu nad neschopným feudalismem. Rakouský monarcha využil svého vítězství barbarsky, zničiv velkou část české šlechty
a) lÜber Nationalstolz«, Zürich 1758, česky 1906. ") »Weltbürgertum und Nationalstaat«, 1919.
82
83
■konfiskacemi majebku a vypověděním ze země. Tato jeho odsouzení však nám nesmějí zabrániti vidět, jak česká šlechta předbělohorská byla hmotou bez ducha. Od dob lucemburských neslyšíme od ní nezTosobní třenice s králem o moc; moc, které nechtěli a neuměli jinak využiti než jako osobní zvůle. Byli to příliš často jen starousedlíci, kteří v každém modernějším směru viděli jen ohrožení svých vysezených práv.
Nad tímto feudalismem císař zvítězil. Nezlomil ho úplně. Místo renilentní šlechty domácí dosadil do země šlechtu kosmo-politickou, domněle spolehlivější. Byla to pohroma pro domácí obyvatelstvo; ale jak už v historii bývá, právě tato změna přinesla také modernější pochopení národa. Až do Bílé hory nebylo předpokladů pro vytvoření uvědomělého národa; byl lid selský, městský (a ten složený z několika starousedlíků a množství přistěhovalců), byla šlechta a duchovenstvo. Byly tradiční kasty, každá nadána svými privilegiemi, ale nebylo lidu v politickém smyslu, t. j. obyvatelstva jako masy, v němž každý platí jen jako jednotlivec, jako prostý občan. Renesanční absolutismus smazal hranice mezi kastami a připravil moderní útvar »lidu«. Národnostní idea se nemohla ve feudální společnosti uplatniti, neboť předpokládá vědomí sounáležitosti všech lidí stejného jazyka, stejného původu, stejného náboženství atd., sounáležitost, která ovšem musí míti také praktické, tedy právní důsledky; v dobách předbělohorských však se rozlišovalo mezi člověkem urozeným a sprostým, mezi domácím a přistěhovalým, a tím se potlačovalo vědomí, že všichni obyvatelé státu anebo všichni občané jednoho jazyka tvoří jednu právní jednotku. Tato možnost nastala teprve, když absolutismus zlomením moci feudální připravil jen dva póly společenského rozvětvení, monarchistickou vládu a ovládaný lid.
í V oněch dobách anglický filosof Hobbes (1588—1679) na jedné straně odůvodňoval nutnost absolutismu panovnického, na druhé straně však založil teorii o »smlouvě společenské«, podle níř jest lidstvo původně ovládáno jen přírodními zákony, které je vedou k vzájemnému ničení a proto lidé vzájemnou dohodou vytvořili státní smlouvu, kterou předávají vládu monarchovi, přenášejíce na něho svrchovanost, V této teorii se od lidu jakožto masy individuí přímo přechází k absolutnímu monarchovi: hierarchie kast tu nemá tvořivé politické moci.
Toto nové rozvrstvení společnosti mělo radikální vliv na poměr Čechů a Němců, zdemokratisovavši jej. Až do této doby, do Bílé hory totiž, byli Češi v Čechách starousedlíky a Němci lidem přistěhovalým. V praxi bylo toto středověké dělení sice překonáno už dlouho před Bílou horou, ale ted Habsburkové je smazali také úředně, postavivše Němce Čechům na roveň. Ted teprv se mohl
tvořiti místo starého rodového dělení nový pojem »obyvateIstva království*, jehož všichni členové jsou před panovníkem rovni. Nebylo to tak formulováno; ale to byl důsledek nové císařské politiky. Nechť jest z národnostního stanoviska »Obnovené zřízení zemské* z roku 1627 (kterým se zaváděla němčina do úřadování vedle češtiny) jakékoli, nechť si byly osobní cíle panovníkovy při jeho vydání jakékoli, toto zřízení po prvé v dějinách této země postavilo obyvatele domácí a přistěhovalé na roveň. Jak jinak by bylo lze zemi zdemokratisovati, než když se zruší privilegia starousedlých a přistěhovalci se jim postaví na roveň? Chápeme tento demokratický čin beze všeho v jiných případech: jestliže přistěhovalcům do měst byla dána táž práva jako starousedlíkům: jestliže židé byli postaveni na roveň s domorodým obyvatelstvem; jestliže rodové výsady šlechty byly zrušeny. A .nebylo také právo českého jazyka, býti výhradným jazykem úředním v Čechách jedině výsadou domorodců proti přistěhovalcům? Když demokracie, tož demokracie!
Tak absolutní stát, vzniklý z ducha protireformačního, měl za následek, že se začal tvořiti demokratický pojem 3obyvatelstva země* jako jedné jednotky.
Jinak ovšem protireformace byla dobou úpadku Čechů i Němců. Dynastie kulturně neplodná, katolictví formalistní a země dlouhými boji vyčerpaná. Češi této doby vzpomínají jako doby největšího úpadku. Německý spisovatel pak o ní píše: » Jestliže Češi oplakávají Bílou horu, protože se jí počal jejich národní úpadek, mohou Němci ještě spíše viděti v počátcích protireformace začátek národního úpadku.«4) Zrovna jako Češi vzpomínají toho, že krásná literatúra v této době zaniká a že, co se psalo, nestojí ani myšlenkově ani jazykově za řeč, tak i německý spisovatel poznamenává: »Co teď lze zaznamenati na literárním trhu, patří sotva podle jména do literatury, nikde ani jeden významnější zjev.**)
Y/ BALBlN
Rasové antipatie ani v tuto dobu nezašly. Mezi aristokracií, vládou a Němci bylo rozšířeno opovržení k Čechům jako rase nízké, nevzdělané, zrádné. Velmi těžko a ponenáhlu se Čechové z této pomluvy vybírali. Mezi Čechy zase žil starý předsudek proti Němcům cizozemcům. Literárně mu dal výraz jesuita Bohuslav Balbín spiskem »Obrana jazyka slovanského, zvláště českého* z roku 1672-73. Obsahem spisku jest, že se nemá dávati cizincům přednost před domácími; Češi jsou prý příliš pohostinní, a cizinci.
^i-Jlůidolf Wolkan .Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen* (1925). 6) Buďolf Wolkan .Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen*, 41.
84
86
zvláště Němci, za to nevděční; Němci jsou zvláště kosmopolitičtí; jazyk a dávné zvyky země se měniti nemají; jazyky slovanské jsou také dobré; panovník má znáti řeč poddaných. Spis Balbínúv nemá samostatné myšlenky, ani politické, ani kulturní: nemá vztahu ke kulturnímu snažení doby; v ničem neprohloubil starší ideologii. Zkuste zařaditi tento spis do světového myšlení: není, na kterého myslitele, spisovatele, filosofa jej navázati; jest mimo literaturu. Odpor k němectví jest u Balbína jen instinktem a nechutí domorodce k cizinci; kdekoli narazí na praktický důsledek svého odporu a má říci, co rozumí domorodcem a co cizincem, selže. Odsuzuje na př. Němce, že se v Cechách neučí česky, ale hned dodává: »Tímto neodsuzuji cestování německé šlechty, spíše je schvaluji, neboť šlechticové, nadáni lepšími schopnostmi, kdvž se přizpůsobují ušlechtilému chování všech národů . . . také "pilně se učí jazykům; ...já pak zde mluvím o Němcích z lidu, kteří, kdyžby právě nejvíce měli se zalíbiti nové vlasti, v které žiti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivost paměti nebo ducha.« To není řečeno ani ze zkušenosti ani z přesvědčení; z Balbína mluví jen neurčitá zlost, pro kterou ex post nIedá. důvody, tuto i jindy fantastické. Nicméně jest spis Balbínův důležitý tím, že ukazuje, jak rasova antipatie k Němcům se nezměnila přes ohromné převraty politické od doby Lucemburků. Dalemil mluví v tomto ohledu stejnou řečí jako hanopisci na Němce z dob revoluce husitské, jako Balbín a jako v XVIII. století F. Vavák (o němž jest níže řeč) a jako romantičtí vlastenci z XIX. století. I jednotlivé nápady a doklady jsou stejné v této literatuře, patřící spodním podkulturním proudům politického myšlení.
Z/ PRVNÍ PROJEVY NÁRODNÍHO PROBUZENI
Y době protireformační nebylo národnostních bojů: spalo češství jako němectví, -Za-osvicenäty^
jako-JjfljJjěmců proti Čechům, nýbržz^č?ů~atoolutistkkých. Kosmopolitické a čenfrahshclíé osvicenstvT^melc^mysTrr-pro-lo-kálnf kolorit a tedy ani pro národnosti; chtělo povznesli lid uniformováním, tím, že jej zbaví jeho nahodilých lokálních pověr a zvyků, k nimž patřila i místní řeč.
Z této doby, z doby Marie Teresie a Josefa II., pocházejí první pokusy o národní uvědomění. Proti kosmopolitismu se začíná stavětí historické uvědomění a tudy zájem o minulost vlastní země; proti absolutismu se začíná hájit práv zemí, šlechty, rodá-
*) Balbín >Obrana jazyka slovanského zvláště českého*, 21. ÍVvdání z roku 1923.)
ků proti cizincům, tradičních církví proti státní snášenlivosti, reakce, v jejíž oblasti se dějí první pokusy o národní uvědomění.
Byla to zvláštní směs konservalivnosti a modernosti, která byla živnou půdou pro probuzení národností. Absolutismus i kon-servativní odpor proti absolutismu pomáhaly tomuto rozvoji. Absolutismus potlačoval národnosti, jsa proti vší lokálnosti, tradičnosti, individuálnosti a uniformuje stát v celek jednolitého občanstva. Tím však pomáhal lámati staré předsudky, pouta církevní, vládu zaostalé šlechty a podporoval osvobození lidu se všemi jeho nároky. Na druhé straně odpůrci absolutismu, šlechta česká, bránili se centralisaci ve jménu stavovských předsudků a tak podporovali uvědomění historické, smysl pro individuální práva zemí a tudy i pro právo domácího jazyka proti jazyku úřednímu.
O pojetí národa a o poměru češství a němectví v XVII. a XVIII. století nemáme dosud studie;1) dá se souditi, že tehdy bylo feudální pojetí nahrazeno dynastickým (národ jako soubor poddaných trůnu habsburského); protireformační katolictví a později turecké nebezpečí dávaly asi v této době směr pro »národní* orientaci. Za sedmileté války přispěl k tomu rakouský antagonismus proti »Prušákům«, jenž ovládl, jak se zdá, oba kmeny v Čechách a všelijak se míchal s katolickým odporem proti pruskému lute-ránství a s odporem rakouského konservativismu, proti poměrné pruské pokročilosti. Toto nové pojetí národa přirozeně spojovalo Čechy i Němce v Čechách v jednu společnost a nedávalo podnětu k jazykovému antagonismu; ostatně byl duchovní život tak pokleslý, že nebylo o takové rozpory ani zájmu,8)
V době josefínské v zápase centralismu se stavovstvím začalo se roditi nové pojetí češství, které Palacký později nazval ibohemismem«: český národ se začal chápat geograficko-histo-ricky. Čech, Böhme, znamenalo obyvatele Čech, láska k »rodne
') Vůbec nám schází literatura o tom, jak se obsah slova »národ* a pojmů podobných měnil během dob.
*) Z této doby pocházejí >Paměti Františka Vaváka. souseda a rychtáře milěického z let 1770—1816« (vyjadřují náladu doby). Jejich spisovatel, beze všeho veřejného rozhledu, ale s mnoha známostmi, s mírou pro život průměrného kostelníka, zapisoval si den za dnem události své doby. Prudká nesnášenlivost k nekatolíkům a úcta k vrchnosti všeho druhu jsou hlavním obsahem jeho Pamětí. Vavák často píše o vlastenectví, o češství, o českém jazyku, o dějinách českých. Ale nik.de není viděti u něho, že by si uvědomoval, co češství znamená kulturně, politicky, programově; ani mu nenapadá myslit na to, že jeho páni, duchovní i světští, jsou Němci; nezaráží se nad německou řečí úřadů a jako samozřejmě posílá syna na výměnu do Němec, aby se naučil německy. Vůbec rozpor mezi češstvím a němeotvím nemá u Vaváka smyslu až na hloupé a bezcenné hříčky slovní (»Cech vůl — Němec kůl*, atp.). Ovšem, úroveň Pamětí jest nade vše pomyšlení nízká — ale char-akterisuje dobu.
86
87
zeŕni« byla heslem; češstvíjse stalo dvojjazyčným. Tato nálada, která se zčásti ještě ozývá z národní hymny (aKde domov můj*), rozšířená mezi šlechtou i měšťanstvem, byla také podporována vládou, která takto nepřímo chtěla podporovati dynastické city.*)
Není divu, že za těchto okolností prvními buditeli českými I byli také »Němcii. Gelasius Dobner, původem Němec z Čech, byl pro státoprávní jednotu Čech a pro slovanství jako domorodý živel. A. Voigt, jiný český Němec, hájil rovněž práv domorodého ČešstvL
V oblasti bohemismu vznikly také dvojjazyčná Učená společnost a České museum; šlechta na obratu století tomuto směru přála, také v měšťanských kruzích byl rozšířen. Ještě v polovici XIX. století německy' básník pražský A. Meissner složil vlasteneckou báseň na Jana Žižku. Po roce 1848 bohemismus rychle mizel: rychleji u Čechů než u Němců, u nichž'~jělfé""Anf."~Sprřngrcr k němu se hlásil. Palacký litoval rozkladu tohoto smýšlení. Z české strany byl později, když zmohutněly opět antipatie mezi oběma kmeny, bohemismus pokládán za polovičatost, nebo dokonce ra-menářství, z německé strany za ústupek Čechům. Mizelo geografické pojetí češství a pod vlivem Herderovým a Firihteovým vzmáhalo päjéintočiiSKTh^ produktem pří-
ro_dy_a_ Jllz^kjesl jeho lilaVĎÍřB, zllaketli. Tmo pojetí rozdelilo opět obyvatelstvo českelSa^ilKi-iJDarodv't, CečrTy~á Ňčmce; Cechové se yJg-iLyjce odjňčovali od Rakouska, kdežto N ěmci zůstávali dlouho • Rakušany*, ačkoliv i ITTucTr se vlä^teneetv4-v~pesledních desíti-lejSrTpred y£lkoll pon1marutnfôT!fômáu RakollSkú ä přibližovalo říši německé. PomlbTfécríů^^íšiun^^ změnil. Bývalý odpor k luteránskému prušáctví rychle vymizel za vzmáhajícího se liberalismu až na drobné projevy; začalo se stavětí pokročilejší Německo proti zaostalému Rakousku; dělaly se rozdíly mezi Němci z říše, pro Čechy často přijatelnými, a mezi Němci rakouskými. Čím více se však před válkou uplatňoval vliv Německa na Rakousko, tím více mizela mezi Čechy tato říši příznivá nálada, až válka našla české Němce po boku spojeného Rakouska a Německa, a Čechy sjednocené v odporu proti Rakousku i Německu.
Jestliže nehledíme k jednotlivostem, jsme dnes tam, kde jsme byli po husitských válkách, bohatší o dva veliké experimenty. Byl-li kdy za dob husitských opravdový úmysl smazati s českého království všechno němectví, pokus ten se nezdařil; po husitských válkách němectví bylo tak silné, ne-li silnější, než před tím. Byl-li za dob protireformačních a rakouských kdy úmysl, smazati z Čech
3) Dokladů najdeme mnoho ve spise J. Hanuše o dějinách íeského musea. Hanuš však tohoto češství nepochopil, ztotožniv je s češstvím moderním.
88
•češství, pokus ten se stejně nezdařil. Po rakouském experimentu tu stojí Češi silnější než kdy jindy. Budou snad i příště podobné experimenty opakovány? A není jiné cesty pro mír v této zemi než zničení jedné národnosti na úkor druhé? Jest rozum lidský příliš slabý na řešení toho úkolu, před nímž v Čechách stojí, takže řešení musí odevzdati pouhému hmotnému násilí?
t
89
Kapitola třetí DEMOKRACIE
Demokracie se stala vyznáním Evropy po válce. Demokracie byla válečným heslem Ctyřdohody, zvláště Wilsonovým; v jejím jménu zřizovány ústavy nových států. Pryč s Rakouskem, s císaři a králi, s habsburskou dynastií, klerikalismem, šlechto-vládou, vládou Němců! V novější době se demokracií zažehnává také komunismus a fašismus. Positivně se rozumí demokracií »lidovláda«, »vláda lidu pro lid, skrze lid* anebo íta vládní forma, v níž vládní moc po zákonu patří nikoli určité třídě, anebo 'třídám, nýbrž všem členům státu jako celku.*1)
Mluvívá se o krisi demokracie; komunismus a fašismus se pokládají za hlavní její nepřátele. Nepokládám obvyklé obrany demokracie za dostatečné; mám pochybnosti o tom, je-li veřejné mínění našeho státu tak odlišné od komunismu a fašismu, jak se za to má; nezdá se mi, že se dostatečně rozlišují různé typy demokracie; pokládám zvláště středoevropský nacionalismus za jiný typ demokracie, než který vládne na západě. Tyto pochybnosti Vyložím v úvahách této kapitoly.
A/ STÁT NENÍ CÍLEM ZÁJMU LIDSKÉHO
Před vlastním rozborem demokratických theorií upozorním na jeden problém zásadní. Dnes se víra ve společnost lidskou a v její organisovaný projev, ve stát, tak vžila (zvláště v Evropě), že se nám zdají otázky po způsobu úpravy státu, zdali má býti komunistický, fašistický, demokratický, monarchický atd. jedinými problémy; že stát má býti a že se máme oň stmati, jest axiom, o němž se nedebatuje. Tak velice se toto přesvědčení o nutnosti zájmu o stát ujalo, že po válce v Evropě docela zmizel anarchismus, theorie a namnoze i praxe před válkou dosti rozšířená. Nechci doporučovali anarchismus, nýbrž jen upozorniti na to, že je dnes zájem o stát a všechno, co s ním souvisí, upří-lišemý a že jest možno se nadití reakce, kdy se lidé zeptají, stojí-li stát za ten zájem, který se mu věnuje. Nebylo by nutno, aby to byli povrchní lidé; naopak myšlenka, že stát nestojí o vážný zájem, jest hlouběji založena, než všechny theorie politické. Na tuto věc, důležitou při diskussi o demokratismu, jest
*) James Bryce 'Moderní demokracie*, I. 36.
91
třeba zvlášť upozornili. Středověk daleko tak si necenil státu, jako věk náš; byla to chyba? V Anglii a ve Spojených státech politický zájem nemá daleko toho místa ve veřejném životě jako v našich zemích s převelikým počtem politických stran a se zpolitisováním i tělocviku; jest to znamením nižší úrovně Anglie a~ Spojených států? Cím dále na východ, tím více pohlcuje stát I zájem obyvatelstva. Při tom však se obecně uznává nízkost a planost politických zápasů. Jaká jest. úroveň deníků! Jakou duchovní stravu přinesl lidu dosud náš parlament? Můžeme průměrného poslance pokládati za nositele a hlasatele kulturních ideálů obyvatelstva? I trvám, že zájem dnešní Evropy o politiku jest upřílišený a nezdravý.
Dnes se přezírá elementární fakt, jinak každému známý z vlastní zkušenosti, že život veřejný (jehož částí jest život státu) jest jen bledým a zeschematisovaným odrazem života individuálního, toho, který si žijeme každý pro sebe. Podle dnešního přeceňování společnosti, veřejnosti, političnosti, státnosti jakoby vnitřnT^ivW"^éclnolIívcův nebyl ničím; jakoby naše usilovaní osobní, naše naděje a zklamání, štěstí a neštěstí, naše starosti o živobytí, starosti rodinné, vztahy přátelské, byly jen odrazem U jakýchsi dějů sociálních. !JbiÉ_j(iries nevěří v Boha, v nesmrtel-!) nost. v_mravnost, protože nevěří v sebe samy; přetrumfli daleko Kc^rmklTllm^ě~uz^e stred S Věra1 ve SVéffi STdctrffýbrž jejich_jsrdce jest jen nepatrným pŕäskem,~Trhaným mScTíahic-kými silami spoječndšti..'luťo lestotázfearotáeok"RašHioby: jsem já, jsi ty, jen prchavou vlnou nekoňecněfio moFéT žceřéného větrem — či jest tento svět se vším všudy jen náhodou, za níž stojí věčné, absolutně pravdivé moje svědomí, určené patřili v tvář Boží?2)
Masaryk končí »Světovou revoluci* slovy, že smyslem našich dějin jest Ježíš, nikoli Caesar. Bylo už upozorněno na to. jak jest třeba brati toto kontrastovaní cum grano salis. Ježíš jako státník proti státníkovi Caesarovi? Ale vždyť Ježíš vůbec státníkem nebyl, rozuměj, ani ideálně spravedlivým státníkem.
Ani. nejspravedlivější Československá republika není královstvím Ježíšovým. Ježíš byl hlubším revolucionářem, než za jakého jej vydávali političtí revolucionáři minulého století; byl
] odsouzen sice jako buřič, ale nikoli proto, že byl proti jedné formě vlády a pro jinou, nýbrž postavil se mimo všechny formy
i vlády a učil své žáky přezírati všechny. Tu nejde jen o problém, jakou   nejlepší   formu vlády zavěsti,   nýbrž,   stojí-li všechny
-) Toto moderní přeceňování (nahodilého) státu a nedoceňování všelidských ideálů osvětluje F. Delaisi >PoliticaI Myth and Economic Realities* (London, 1927); radikálněji Jul. Benda »La trahison des elércs* (Paris, 1927).
formy vlády dohromady za lo, abychom na nich stavěli spásu<-své duše.? Domnívám se, že to není problém paradoxní, a věřím, že svět ještě bude míli mnoho co dělat s řešením této vážné otázky. Jakmile uznáme, že život lidský má hlubší smysl, než jen býti nositelem 'politických proměn (a přirozenost naše nás nutí to uznati), pak veřejný život a tedy politika a stát se stávají sekundárními aférami. Jen se této otázky dotýkám, protože na ni narazíme několikrát; počítám však v dalším s faktem, že lidé nejsou produkty společnosti, nýbrž my, živí lidé, každý svým
L způsobem společnost tvoříme a naše individuální zájmy jsou
tedy prvotnější, než zájmy organisace a tedy i než zájmy státu.
i A tedy přece »Ježíš, nikoli Caesar« ...?
B/ ORGANICKY MYTHUS 0 LIDU A STÁTU
■
V politickém životě nové doby se uplatňují tři typy demokracie, v praxi všelijak se splétajíce: typ organický neboli německý, většinový (demokracie v užším smyslu) a smluvní neboli libera-listický. V následujících výkladech objasním jejich podstatu.
Organické pojetí lidu, národu, státu, vlády, církve a jiných společenských útvarů se zdá býti přirozeným produktem primitivně organisované společnosti; tam jednotlivec se ještě neprobudil .k vědomí vlastní svrchovanosti nad svým osudem; tam jednotlivec jest otrokem ať osudu, ať monarchy, ať státu, ať lidu. V tomto smyslu jest organická theorie podvědomým základem veřejného života orientálního a vládla i v Evropě lam, kde kme-* nové cítění nebylo ještě překonáno uvedomelostí sebevědomých osobností. Klanové zřízení, zádruha, krevní msta jsou projevy tohoto smýšlení.
Na vyšší stupeň se povzneslo toto kmenové cítění tam, kde se stalo základem pro theorii o podstatě států, národu, lidu. Pokud se theorie tohoto druhu projevovaly v dřívějších dobách, po tom nepátrejme. Na utváření politických theorii v dnešní střední Evropě měly vliv organické theorie, navazující na reakci proti francouzské revoluci, proti její osvícenecké víře v jednotlivce a jeho rozum. Že by rozum ledajakého revolucionáře stačil vystihnouti skryté síly, pohybující osudem národů a postihnouti moudrost věků, jež vytvořila moc panovníkovu? Jaký materia-f Hsmus jest ve víře, že by posvátné bytosti, jako jsou národ a
stát, byly jen součtem jedinců je tvořících! Tak se pohoršovali idealističtí romantikové němečtí, dovolávajíce se učení konser-vativce anglického Edmunda Burke, jenž výmluvně hájil nutnosti dynastických citů proti francouzským soudcům nad králem; jeho  učeni se stalo autoritou  v době reakce Metternichovy,
93
u
zvláště v Německu,  Rakousku,  Rusku, spojováno  tam jsouc s ideologií Herderovou a Fichteho.1)  Státovědci a politikové těchto zemí odvraceli se s nechutí od západního individualismu (»atomistického« pojetí společnosti); konečným prvkem společnosti prý nejsou suverénní jednotlivci, nýbrž síly, ovládající celé skupiny lidí, síly, vyjádřené city pokrevenství, tradicí, vlasteneckým vědomím a podvědomím, city dynastickými. Ty jsou prý vlastními tvůrčími silami společnosti; tvoří jejího ducha; • duch národa« takto pochopený, staví státy a jejich zřízení, nikoli rozum a vůle jednotlivců. Proto stát jest dílem nadčlo-věckým;  jest  to  dílo historie,  osudu,  přirozeného instinktu lidového, jako lidová píseň; jest to dílo boží, před nímž jedinci nezbývá než se pokořili. Proto lito theoretikové (němečtí a ruští) neviděli nic násilného v učení, že absolutismus jest přirozený, protože prý jest dílem dějin. Friedrich Vilém IV. pruský mluvil v duchu tohoto učení, když stavěl svou »přirozenou* vládu proti západnímu učení o smlouvě společenské. »Žádná moc   tohoto   světa   mne   nikdy   nepřinutí,  abych proměnil přirozený poměr mezi panovníkem a národem ve smluvní a konštituční vztahy, nedovolím, aby se kdy vsunul mezi našeho Pána na nebesích a tuto zemi list popsaného papíru jako jakás druhá prozřeielnost, jež by nás ovládala svými paragrafy a postavila se na místo starobylé posvátné věrnosti.*2)
Hegel (žák Fichteho) dal tomuto organickému pojetí lidu a státu nový výraz: stát jest prý individuum, které se živelnou silou (světově nutnou) vyvíjí z podvědomí přírody v uvědomělou organisaci společnosti. Stát jest prý přírodní mocí, jíž se nahodilé individuum se svými morálními a rozumovými ohledy musí podrobiti; není prý nikomu odpověden, jako nejsou přírodní zákony podrobeny mravnímu soudu. Jest známo, jak Hegel působil na Karla Marxe, (jehož některé důležité myšlenky se dají odvodili také z Herdera), na jeho učení o massách proletárskych, jež jsou hnány ekonomickou nutností k svému světodějnému úkolu.*)
*) Ideové začátky této reakce jest hledali v zemích západních, u Rousseaua ve Francii a Burkeho v Anglii. Individualistická Iradice těchto zemí však nedovolila, aby se mystický kolektivism v těchto zemích uplatnil. Filosoficky byla tato reakce blízka positivismu, politicky našla živnou půdu východně od Rýna, v zemích politicky nevyspělých. Nelze mi tu jednati o tom, jak se u Burkeho a Rousseaua kombinují oba prvky, víra v suverennost individua a v pfírodní moc lidového instinktu.
=1 Ruggicro »Storia dcl liberalismo Europeo« (1025), 204.
3) Pro rasovou orientaci uvádím spisy, které měly vliv na organické pojetí lidii a jejichž spisovatelé působili jeden na druhého:
./. J. Rousseau »Contrat social« (1762).
94
Jest důležito si uvědomili, že ideovým otcem jak socialismu, tak nacionalismu středoevropského jest Rousseau a Herder, a že panslavismus, pangermanismus a marxismus mají společnou základní myšlenku, víru v »lid< jakožto přírodní sílu4) a nedůvěru v moc odpovědného individua. V Herderových »Ideích« najdeme na několika místech útoky na soukromý majetek, na vykořisťování pracovního lidu, víru v jeho tvůrčí originalitu; nejde ovšem o takovéto nahodilé poznámky; ale tendence Herde-rova spisu, jež právě vyzvedla necivilisované slovanství proti civili-sovanému západu, jest dáli větší význam »pracujícímu lidu« než »pánům«.
Organickému nazírání zvláště blízko stojí nauka Adama Mullera, podle níž jest lid »vznešená jednota dlouhé řady« minulých, dnešních a budoucích generací, které všechny souvisí ve velké jednotě na život a na smrt.*5)
Organické nebo transpersonální pojetí předpokládá, že lid i stát jest »organismem«, pro nějž jednotlivci jsou »orgánem«; jednotlivec naplní smysl svého života jen, podrobí-li se duchu státu.0) Stát, lid, národ jsou plodem přírodního dějství; jako vyrůstá kmen nutně z rodiny a z kmene národ, tak stát vyrůstá z národu.
Kdo jest »lid československý* nebo ještě spíše »národ československý* v terminologii naší politiky? Nejsou to jen dnes žijící obyvatelé Československa jazyka českého a slovenského, nýbrž Čechové a Slováci, počínajíc praotcem Čechem a také ještě budoucí pokolení; není to úhrnná vůle těchto lidí, jež se zjišťuje konec konců nějakou formou statistiky, nýbrž jest to podvědomí českého a slovanského národa, označované jako »národní vědomí«, »Žižkův odkaz«, »duch českého národa« atd.
J G. Herder > Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit« {1784—91).
E. Burke »Reflections on the revolution in France« (1790). J. G. Fichte »Reden an die deutsche Nation« (1807-8). G. W. Hegel »Philosophie des Rechtes« (1820). K/Marx »Zur Kritik der politischen Oekonomic« (1859). *f 2e Hegel (jak známo, předchůdce marxismu) jest také předchůdcem Treitschkeho, a tedy pangermanismu, dokazuje H. Heller (»Hegel und der nationale Machtsgedanke in Deutschland«, Berlin, Teubner, 1026).
s) »Elemente der Staatskunst, 1809«; podle Kjelléna (»Der Staat als Lebensform«, 1917, 99) jest toto učení -základní ideou germánského pojetí statu«.
') Organické pojetí státu se chápe taiké ve smyslu jiném než jsem nahoře vyložil (na př, Spencer mluví o státu jako organismu); zjednodušil jsem výklad tím, že jsem za organickou theorii o státu vzal jen tu, kde se stát pokládá za bytost nadindividuální. svézákonnou, jejíž jest jednotlivec produktem nebo zvláštním případem.
95
Takto pochopený »lid český* stojí proti ^Němcům*, »Maďarům«, »přistěhovalcům* atd. a proti jednotlivcům mezi Čechy, kteří >národ zradili*. Demokracií se pak rozumí >vláda lidu* v tomto smyslu pochopeného.
Toto mystické pojetí lidu patří do oblasti myslení organického. Herder, Fichte, Kollár, Jungmann, slavjanofilové, pan-germanismus, panslavismus, »národní vědomí* jsou různými projevy této ideologie, jejímž otcem jest Herder, německý filosof, prorok slovanského vlastenectví, ale i předchůdce Fichteho, ideového osnovatele pangermanismu. Toto jest důležité si opět a opět připamatovávati, že se české a německé moderní vlastenectví narodily z téhož německého otce. »Lid československý* a »Deutsch.es Volk* (t. j. to, co se dnes těmi slovy rozumí) jsou bratří, jejich rodištěm jsou zamžené nivy německé mystiky. »Co mluví toutéž řečí, to už přede vším lidským uměním spojila spolu množstvím neviditelných pout sama příroda; to si rozumí a bude si rozumět víc a více, patří dohromady, jest přirozeně jednotné a tvoří nerozlučitelný celek. Ten nemůže žádný lid cizího původu a cizí řeči v sebe pojmouli a nemůže se s nimi smísiti....« Tak psal o »lidu německém« Fichte, stavě jeho ryzost proti lidu francouzskému a anglickému — au Fichteho se učili naši romantikové.
Na tomto organickém pojetí státu stojí dnešní středoevropský nacionalismus. Podle něho národ jako mystická síla od věků do věků vládnoucí jest moc, které se vše musí podrobit: stát je vyvrcholením národní myšlenky, náboženství, věda, průmysl, sociální zřízení mají jen ten smysl, že dávají národu prostředky, aby se uplatnil. Takové jest také pojetí československého státu; po válce celá naše veřejnost byla zachvácena touto ideologií. Jaké jest to vskutku pojetí, jest viděti z toho, že Ruggiero právě v tomto náhledu vidí významné pojetí německého státu. Ukazuje na F. Lista, německého národohospodáře, podle něhož jest prý třeba A'šechny energie lidu podřídili organismu národnímu (státnímu). Svoboda, průmysl, agrikultura. vzdělanost, má. jen cenu prostředku k vyššímu cíli nacionálnímu. List tuto svoji německou theorii staví přímo proti anglickému pojetí státu. V tom duchu Bismarok povolil všeobecné hlasovací právo, když poznal, jak je dobrým prostředkem pro národní sjednocení.7)
Dnes se toto kmenové vlastenectví přetvořuje u nás v t. zv. fašismus. Jsou vskutku vnitřní vztahy mezi fašismem a orga-
') Guido de Ruggieim >Sioria del liberalisme* earopeo, Bari*, 1926, 268. (Srovn. také CA. Andler, >Le Pangermanisme philosophique*, Paris, 1917, v němž autor charakterisuje kolektivistické myšlení německé.)
96
niekým pojetím státu. Nepovstal fašismus ze socialismu, bratra to našeho kmenového vlastenectví? Nectí oba, fašismus i kmenové vlastenectví, marod* jako mystickou silu, které se musí jednotlivec bez kritiky podrobili? Nejsou oba stejnými odpůrci mravního individualismu a tedy mravního liberalismu? Takto píše o vztahu fašismu k ideologii organické G. Prezžoliniř) sMussolini by mohl patřiti také k jiným stranám. Lze si jej mysliti jako komuniljstu anebo člena strany katolické, ále i velmi lehce jako člena strany republikánské. Jediná strana jej nemaže přijmouti: strana liberální* (liberální v pojetí anglickém, o němž později pojednám). G. Gentile, známý fašistický filosof, píše podobně: »Jeden liberalismus zdůrazňuje svobodu individua a tak staví individuum proti státu, a tento liberalismus nemá vnitřní hodnoty ... stavě na mravnosti, kterou přenechává svědomí jednotlivcovu. To jest klasický liberalismus původu anglického. A jest to falešný liberalismus ... Ale jest jiný liberalismus, založený na myšlence italské a německé, jenž se posmívá domnělému antagonismu mezi státem a jednotlivcem, jenž uznává, že individuálních hodnot nelze zabezpečiti, protože právě mají všeobecný význam ... Tu stát a individuum jsou jedno a totéž... Všechno pak stojí na faktu, že není jiné svobody, než dané státem ... a že stát jest autorisovaným tělesem pro potlačení osobní zvůle . . .«9)
A proto formulují fašisté stát organický: »Národ jest organismus, jenž má vyšší životní účel a akční prostředky, než od-1 dělení či spojení jednotlivci, z nichž se skládá. Náfod jest mravní, politickou a hospodářskou jednotou, která jest úplně uskutečněna ve fašistickém státu.*10)
Slovy, že organická theorie státu jest »německá« nerozumím, že snad jest neproměnným osudem Němců (a Slovanů) žiti v této theorii, nýbrž jeň, že vlivem rnonarchismu a romantiky u Němců tato theorie obzvlášť zdomácněla, tak že může býti pokládána za příznačnou pro politické myšlení německé před válkou. Byli však i v Německu vlivní štátovědci, kteří zavrhují názor o státu (lidu, národu) jako osudové moci nadindivi duální, tak zvi. H. Jellinek a F. Meinecke, a jest otázka, zdali jejich názor není pro poválečné Německo význačnější než ona mystická theorie organická. Německo prošlo po válce záchvatem mysticismu, pro nějž byl charakteristický úspěch knihy O. Spenglera, psané v duchu organické theorie; v posledních lefech ale Německo rychle
8) Prezzolini »Fascism« (London, 1926), 62.
•) Prezzolini »Fasdsan«  (London, 1926), 100, 101.
**) Z »Velké charty práce«, prohlášené Velkou fašistickou radou v dubnu 1927, pudle .Národního osvobození., 23. dubna 1927.
9T
I vyrůstá z této ideologie; úvahy sociologické se množí, historie ustupuje, vláda kritického rozumu se šíří.
Celkem možno říci, že se země anglosaské drží pojetí smluvního; státy katolické na pevnině evropské se kloní k pojetí organickému, zmírněnému pak na západě tradicemi rytířskými a ve Francii nadto ideologií Velké revoluce; na východě od Rýna organické pojetí jest mocnější a mocnější; v Itálii dnes jest vládnoucí theorií; v státech střední Evropy jest podvědomou ženoucí silou politickou; v zemích pravoslavných se opírá o mystiku tohoto vyznání; ideologie sovětského Ruska jest na organické theorii vystavěna. Orient jiného pojetí společnosti vůbec nezná.
Cl ČESKOSLOVENSKA ÚSTAVA NENÍ SICE ZALOŽENA NA PROMYŠLENÉ THEORII, ALE PATfil DO OBLASTI POLITICKÉHO MYŠLENÍ ORGANICKÉHO
Na politické praxi poznáme theorii organickou podle toho, že se dovolává »zájmu státu«, »síly lidového přesvědčení*, »ducha národa c, »dědictví po předcích*, stavějíc — více méně upřímně — tuto vnější autoritu proti tomu, co jest rozumné, mravné, praktické, a tedy proti autoritě vnitřní. Neboť o rozumnosti, mravnosti a praktičnosti rozhoduje jednotlivec (kterýkoli jednotlivec); jsou to argumenty lidské, internacionální, provokující soud před Bohem a před lidmi; organická theorie naproti tomu staví stát a národnost nad každý individuální soud a předem protestuje proti tomu, aby jednotlivec, ať příslušník státu, ať cizinec si vymiňoval právo, roz-hodovati, kdy stát a lid jednají správně, kdy křivě.
Československé debaty o vzniku, zřízení a účelu našeho státu patří (až na výklady Masarykovy a Benešovy) do té kategorie, kterou Kjellén nazval »základní ideou germánského pojetí státu*; v nich se jedná o lidu, který »instinktivně* se bouřil proti Rakousku; sduch národa*, mluvící k nám spisy Jiráskovými, promluvil prý za války; »národ« byl prý organisátorem státu (a nebyla to prý individua, nikoli Masaryk a Beneš), mluví se tu o vlastenectví jako síle státotvorné, o národním rázu státu československého, o jednotě Čechů a Slováků,-založené jazykově (a nikoli vůli k jednotě) atd. atd.; to vše jasně řadí tyto úvahy do nadosobního pojetí státu. V tom smyslu píší Alois Jirásek jako Josef Holeček, Jan Herben jako Karel Kramář a jako Zdeněk Nejedlý.
Nepamatuji se ani na jediný případ (Masaryka vyjímaje), kde by československý poměr k Rakousku za války a založení republiky bylo pochopeno jako uvědomělé, programové dílo jed-notJJKCÍrPeří yýšetlájíSfMttraci 'světovou a opffájlcě se o sví zkušenosti a o svá mravní přesvědčení,- doslřzávžru, že odboj proti
98
Rakousku jest správný, lidský, rozumný a pro ně osobně nutný, nechť si se stane s národem cokoli. Nanejvýš se mluvilo o tom, že ten onen pochopil (t. j. vycítil) zájem národa, vycítil to, kam lid tíhne a dal těmto tendencím výraz. Na takovém smýšlení byla založena zvláště t. zv. domácí revoluce, a když před časem vznikly útoky na Masaryka se strany těch, kteří se pokládají za representanty (representanty, nikoli vůdce) domácí revoluce, právě tato organická ideologie byla koncem jejich rozumů.
Uveďme však konkrétní doklad pro organické pojetí lidu. Náš ústavní výbor, aby zamluvil protiněmecký účel jazykového zákona,1) v němž stát ukládá Němcům povinnosti, kterých nemohou dobrovolně na se vzíti, doprovodil zákon mnoha omluvami. Mezi nimi také stojí, že se ve formulaci zákona řídil hlavně ohledem na tyto věci:
•>Jde tu podstatně o dvojí věc: 1. o zájem státního občana, aby správa jej slyšela a mluvila k němu v jeho jazyku a o zájem státu, aby nebyly jemu ukládány v tom směru povinnosti dále jdoucí, než slušné plnění plnění požadavku onoho nutně vyžaduje, poněvadž by se jinak dospělo k takové složitosti a nákladnosti správy státní, jaká by občanstvu veškerému nebyla ku prospěchu. ... Vycházeje ze zásad dříve již zmíněných, t, j. hledaje správnou střední cestu mezi potřebami občanů státních a mezi zájmem státu, obmezil se ústavní výbor na to, čeho vyžaduje skutečná nezbytná potřeba státu.*
Z tohoto odůvodnění mluví rozpaky člověka, jenž se bojí // přímo říci, co chce; ale i rozpakům jest rozuměti: stát budiž vyšší jednotkou, které jednotlivci jen slouží. Nejde jen o slova o »zájmu státu*, kde-je věc příliš zřetelná; i v prvním odstavci tohoto odůvodnění právo státního občana jest jen passivní, s aby jej státní správa slyšela*; občan tu není tvůrcem státu, nýbrž poddaným, k němuž, stát má býti spravedlivý, jak se učívalo za dob osvícenského absolutismu.
Ústava Československé republiky vznikla absolutisticky, prá-I vem válečným (revolučním); za války se ustavilo komité, které : pokračovalo ve své činnosti po válce, učinivši se samo výkonným orgánem vítězného národa. Německé a maďarské obyvatelstvo bylo I < pokládáno za přemožené válkou a zákony se mu diktovaly. Ani přímo ani nepřímo se nikdo těchto národností neptal, jak mají býti upraveny jejich vztahy ke státu. Tendence absolutistická byla tak silná, že se dály pokusy také církevní poměry upraviti bez ohledu na zájmy církve. Zájmy státu byly první a rozhodující: Němci, Maďaři a katolická církev byly pokládány za nepřátele státu aTěoy
") Ze dne 20. února 1920
99
se mělo za to, že jest třeba využiti státní moci proti nim. Nebudu jednati o omluvách pro toto jednání; nám tu stačí konstatovati, že naše ústava byla tvořena v ovzduší organického pojetí státu.
Úvod k ústavní listině: »My, národ československu, chtějíce ,| upevniti dokonalou jednotu národa, zavěsti spravedlivé řády v republice, atd.« jest překladem úvodu k americké ústavě. Rozdíly jsou charakteristické. Americká ústava začíná se: »My, lid (the people) Spojených států*; ústava československá slovo za slovem opakuje tento úvod, jen praví »My, národ československý* a ani nepozoruje, jak se tato záměna nehodí k dalšímu textu, kde věrně opakuje podle amerického originálu: »... chtějíce prospěli obec- Iff nému blahu všech občanů tohoto sítíru...*2) Slovy: >My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa*, se přihlašuje československá ústava do organického pojetí státu. Ovod, opsaný z ústavy americké, jest předělán, aby se k tomuto účelu hodil a text ústavy vůbec neodpovídá ústavě americké. Aby bylo viděti, jak koncipují podobná usnesení národové západní, uvedu charakteristický passus z mírové smlouvy Saint germainské, týkající se naší republiky: Úvod této mírové smlouvy zní: ».. . hledíce k tomu, že se národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly spojití. ., aby vytvořily stát samostatný... Československo pak se strany druhé, přejíc si darí toho bezpečnou záruku, všem obyvatelům území, nad nímž vzalo na sebe státní svrchovanost. ..« Rozdíl jest, myslím, příliš patrný, aby bylo třeba zvlášť jej rozebírati.2)
Také jednotlivé paragrafy ústavní listiny jsou stylisovány v duchu organického pojetí státu. Probírám spisek V. Kloubka o ústavních zákonech: hned v prvním odstavci, v článku o vzniku státu československého a jeho území, jest uveden zákon o zřízení samostatného státu československého, vyhlášený dne 28. října 1918. V něm stojí: » ... Nařizuje Národní výbor jménem národa československého jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:... Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti jest Národní výbor .. .* Sbor nahodilých osob nařizuje, co jest orgánem jednomyslné vůle státu!
V ústavním výboru se debatovalo o tom, jak daleko smějí jiti práva lidu a našlo se, že jest třeba je omeziti. Ústavy založené na smlouvě totiž mohou kterýkoli zákon měniti prostým přijetím nového zákona; náš ústavní výbor se však rozhodl.pro to, aby jta ústava se směla měniti pouze kvalifikovanou většinou, t. j., aby
s) Rozdíl mezi organickou ústaVoti československou a smluvní americkou vynikne izvlášte, srovnáme-li theořetičký doprovod americké ústavy s výkladem ústavy naší. Srvn. v tom ohledu článek Ch. Borgeaud ■•Vznik, rozšíření a povaha psaných ústav*^/»říaae debat, 1908.
100
lid následujících generací neměl svobodu je měniti podle svých potřeb, nýbrž musil respektovati potřeby osob vedoucích druhdy ■"Národní shromáždění.
»Lid jest jediným zdrojem veškeré státní moci v republice československé*, tak zní první paragraf ústavy, paragraf nejasný, kdyžtě ani přímo ani nepřímo není řečeno, co se lidem rozumí. V úvodu k ústavě se praví, že »my, národ Československý, prohlašujeme, že Chceme, nsilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin*. Tu tedy nejde o »lid«, nýbrž o »národ československý*, což jest v terminologii u nás obvyklé podstatný rozdíl. Za druhé: ústava nebyla sdělána lidem, t. j. delegovanými zástupci lidu, nýbrž »jednomyslnou vůlí národa*, t. j. absolutisticky; jak tedy jest lid jediným zdrojem moci v našem státě?
Důvodová zpráva k sedmému odstavci ústavní listiny jedná o zrušení zemských sněmů. Tyto sněmy byly plodem autonomního zřízení; vypořádali se s nimi bylo zvlášť choulostivým úkolem nové demokratické ústavy; jak odůvodnili zákonodárcové tento krok absolutistický? Referent vypravuje: »Zrušení zákonodárné a správní činnosti zemských sněmů bylo předmětem těžkých sporů. Je potěšitelno, že nabyli vrchu ti, kdo žádali jejich odstranění. Pro jejich zachování věru nebylo přesvědčivých důvodů. Dřívější korunní země byly nevhodnými správními celky. V Ra-I kousku byla nám zemská autonomie tam, kde jsme měli většinu,
vítanou ochranou naší národnosti, ale dnes tento moment schází, a je tudíž na čase, abychom upravili svoji správu na moderním podkladě i v jiných zemích osvědčeném.*3} Jest viděti, jak zákonodárci vůbec nepřemýšleli o tom, pokud jest autonomie demokratická a pokud není, pokud zemské sněmy vyhovují potřebě »lidu< pokud jsou schopny vyjádřiti skutečné síly v státě vládnoucí; pouhým lokálně egoistickým důvodem, že dříve autonomie »národu« prospívala, teď už neprospívá, důvodem vzatým z ideologie absolutistické, autonomii zrušili a dost.
Svobodal Svoboda! Třistaletá pouta zlomena! Tak se volalo po ulicích a po redakcích v prvních dnech po světové válce. Třistaletá pouta národa, svoboda národa ... co jest tento národ? Přírodní síla? Národní instinkt? Dědictví předků? A ztracen jsa v této svobodě národa, oslavované demonstracemi na ulicích, novinovými články', parlamentními řečmi, ústavou a zákony, bloudí člověk a dívá se nadšencům kriticky v tvář: svoboda národa! Budiž — ale což svoboda tvá, ty nadšence, což svoboda bližního — na tu jsi nevzpomněl?
5) y^Kfoubek »Ústavní zákony republiky československé*, 1926, 71.
101
D/ DEMOKRACIE VĚTŠINOVÁ
Vyložil jsem v předešlém odstavci podstatu demokracie, založené na nadosobním pojetí národa a státu; pochybuji sice o tom, možno-li toto pojetí vůbec právem pokládati za demokratické, ale vskutku u nás většina lidí právě »národní instinkt* ztotožňuje s demokratismem. Jsou však pokročilejší našinci, kteří cítí nedostatečnost demokracie instinktivní a drží se jiného typu demokracie, velmi rozšířeného po Evropě od dob francouzské revoluce, typu, který nazývám »demokracií většinovou*, abych ukázal, že rozdíl mezi většinou a menšinou v něm jest posledním rozhodčím v životě. Tu lid se chápe více méně atomisticky, jako součet individuí, kde každý jednotlivec ■má tutéž hodnotu. Hlasy jednotlivců se sčítají a většina rozhoduje. Tímto způsobem se obyvatelstvo spojuje v jednu vůli, která pak jest absolutní autoritou pro všechny.1)
V našem státě, jakož vůbec na kontinentě evropském, jest tato demokracie často vydávána za ideál demokratického zřízení; ve skutečnosti jest u nás spojována s organickým pojetím společnosti.
Demokracie většinová má tu přednost před instinktivním pojetím společnosti, že dává každému jednotlivci svobodnou volbu a počítá s jeho rozhodnutím; odtud důraz, který klade na všeobecné a tajné hlasovací právo. Ale o chybách jejích není mezi sociology sporu; vzniknuvši jako protiklad absolutismu, zrušila sice absolutistickou moc jednoho, monarchy, ale jen, aby ji přenesla na většinu státu vládnoucí.
Ani zde není kriteria, jak rozeznali vůli a zvůli většiny; .většina není nikomu odpovědna. Jakou záruku máme, že hlas většiny jest vždycky spravedlivý, když víme z historie, že každž pravda byla napřed v menšině a těžce si na většině vvbojovala právo na uznání?
Tunejde jen_o_to, že spravedlnost nikdy není absolutní; o v šenT2§ žádnýjrňTlTdllíýint^^ spravedlnost zabezpeěiti. jDemokracie většinová však není vůbec vystavěna na idei spravedlnosti, nýbrž jedině na idei moči:' »Pftšžna^ftěží*~jest její poslední slovo,. kdežto"'fiai-ijýtr posledním -slovenmpraoda vítězí*.^ ~-----------------... ___
Druhá podstatná chyba většinové demokracie jest, že zná jen »zákon bez výjimky a bez privilegií*, rozuměj, nejen bez privilegií nahodilých, ale i bez výhrad daných individuálními vlastnostmi, na př. tělesnými (rozdíl mezi ženou a mužem, mezi zdravým a ne'
*) Někteří sociologové pokládají toto zřízení za vlastní >demokracii«, stavějíce proti němu smluvní pojetí společnosti jako ^liberalismus*; kritika demokracie na kontinentě jest íasto kritikou upříliseného většinového principu.
702
t
mocným, rozumným a hlupákem), nezná práva na osobní přesvědčení, ani iprávo na svůj jazyk, svoji kulturuL svoje náboženství. Tento absolutislicklŕ^äTäT?FerT^ jest nejkraj-'
něji proveden v komunismu,-kde předpokládaný zájem lidstva jest absolutní normou pro život jednotlivcův. Ozývá se dále z marxistického pojetí proletárske masy, která zná jen moc a práva masová, nikoli právo individua proti mase. Ve střední Evropě tato demokracie jest velmi rozšířena: tradice absolutistické, škola Marxova a pak poměrná jednoduchost takového pojetí demokracie ji činí u nás přístupnou. U nás se jí užilo zvláště v boji proti Němcům; protože Němci jako »menšina* neměli podle ní žádných práv, než která jim dala česká většina. V tomto smyslu jest rozuměli slovům Kjellénovým: »Zřízení pro ochranu menšin ... a příštích generací jsou pokročilému demokratismu nejen lhostejné, nýbrž přímo hrůzou.*2)
Theorie o Němcích a Maďarech jako menšinových národnostech našeho státu jest založena na kombinaci organického a většinového pojetí demokracie. V duchu pojetí organického jsou Češi jediným vládnoucím kmenem v zemi, plníce její historické poslání. V duchu pojetí většinového jest jich víc {sečteme-li totiž Čechy a Slováky) a proto mohou si jako většina odhlasovat cokoli proti Němcům, kteří jsou pouhou menšinou.
Demokracie většinová není nikde důsledně provedena, protože se nedá provésti: každá nahodilá většina by měla absolutní význam a není prostředku, jak zabránili chybám, odtud vycházejícím. Proto se na př. omezuje tato demokracie tím, že se zavádí pro některá usnesení požadavek kvalifikované většiny, který se příčí prostému mechanismu většinového hlasovaní. Sám fakt ústavy, volebního řádu a vůbec všechna zřízení, kterými zákonodárce omezuje svobodu hlasování pro budoucnost, jsou proti principu většinovému. Jaké právo mají podle tohoto principu ti, kteří sdělali naši ústavu, aby omezovali svobodu našeho dnešního hla-, sování? Jaké právo má parlament, aby odhlasoval volební řád, který se stane vlastním základem nové vlády a který tedy omezí svobodu občanstva, jež novou vládu volí? Jistě přednosti dané naší ústavou Čechům a Slovákům nejsou dány podle většinového hlasování ani podle něho není zřízena ústava, dva základní kameny našeho politického života.
Jestliže slyšíme kritiku demokracie od rozvážných lidí. oby-| čejně se obrací proti těmto chybám demokracie většinové, že jest! příliš mechanistická a že přehlíží přirozené prvky společenského života. Posmívají se jí, že všechno řeší jen šablonovitě, že znásil-
s) Kjéllen »Der Sfaat als Lebensform*, 100.
103
naje individuum, že příliš lehkomyslně zasahuje do práv rodinných, že nemá morálního měřítka pro život, že Dřepolitisovala velí řejnost atp. Dnešní krise demokratismu jest krisí tohoto většino-N vého jeho pojetí.
El ZMATEK V SOCIÁLNI DEMOKRACII
Vlastním představitelem demokracie většinové jest, anebo by měla býti, sociální demokracie se svým odporem k moralismu, zdůrazňováním všeobecného hlasovacího práva a rovnosti všech lidí. Sociálně demokratická ideologie jest však dnes v těžké krisi. Marxův kult masy jest opuštěn; demokracie většinová, sama v sobě chybná, nebyla prováděna důsledně; víra ve stát se neosvědčila; strana podlehla nacionalismu.
Naše sociální demokracie nebyla nikdy theoreticky pevná; theorie Marxovy nebyly oblíbeným předmětem sporů; nestvořila žádného originálního theoretika. Už před válkou podléhala tlaku nacionálnímu a za války prošla hlubokou krisí, z níž se theoreticky dosud nevzpamatovala.
Marxismus sám nedával zbraní proti těmto nesnázím. Marx zavrhoval liberalismus tak velice, že se sociální demokracie pokládala za stranu ex professo antiliberalistickou. Zavrhoval sice v první řadě liberalismus hospodářský (a tu jeho kritika měla velice mnoho oprávnění), ale zavrhoval také individualismus mravní, totiž učeni, že společnost stojí konec konců na mravním vědomí jednotlivců. Místo toho Marx zaváděl učení romanticko-positivi-síické, že masa jako elementární živel rozhoduje o událostech světových. V tom byl Marx pokračovatelem Herderovým a Fichteovým a soudruhem pangermánů a panslavistů.1) Proto také Marx přeceňoval význam státu po německém způsobu. V theorii sice stát zavrhoval jako násilné zřízení buržoasní (i Herder viděl v německém státě zřízení násilné), ale v praxi jeho nedůvěra v individuální odpovědnost vedla k tomu, že jeho přívrženci chtěli všechno postátnili. Tato postátňovací horečka zachvátila i naše, socialisty po válce a hodila se dobře ke spolupráci s vlastenci, kteří také poštátňovali, ovšem z důvodů nacionalistických. Dnes už nastává vystřízlivění a nahlíží se, že slabým lidem dovede ubližovat stát jako jednotlivec. Přeceňování státnosti vedlo k tomu, že sociální demokracie se octla po boku nacionalistu a neměla čím se jim bránit.
4) Na důležitý fakt, že Marxovo učení souvisí s filosofií Fichteho, zakladatele pangermanismu, ukázal vídeňský marxista Max Adler (»Klassen-kampf gegen Volkerkampf«, 1919, 13 a násl., i v jiných spisech).
10a
v
Ve smyslu učení Marxova bylo podporovali centralismus proti snahám autonomistickým; neboť autonomie znamená výjimku z jednotné organizace státu. Bylo tedy v jistém smyslu v duchu Marxova učení, jestliže čeští sociální demokraté byli proti autonomii Němců a Slováků; ale dnes jest jasno, jaká to byla chyba. Ovšem, hájiti autonomie jest hájiti principu liberalistického...
Sociální demokracie po mém soudu chybila, že se dala příliš strhnouti agitací poválečnou; jest to pochopitelné, ale nebylo to správné. V tom ohledu zašla tato strana tak daleko, že hájila i učení o Češích a Slovácích jako »státotvorném živlu«. Tato slova neznamenala jen konstatování historického faktu, že Češi tento stát založili a že byli v jistém smyslu jeho majiteli až do vlády habsburské, nýbrž předpokládalo se, že Češi (a Slováci Čechům ze svobodné vůle na roveň postavení) maji nárok na majetnictví iohoto státu. Takový názor se příčí základnímu programu socialistickému. Bylo by zajisté možno, že by ČeU vytvořili tento stát, ale ^demokratického přesvědčení by jej odevzdali všemu obyvatelstvu, jako když v dřívějších dobách stát byl vytvořen vojevůdcem a přesto se kázalo, že patří všemu lidu. Jak by mohli dělníci žádati, aby průmysl byl zesocialisován, kdyby se drželi teorie, že průmysl patří jen tomu, kdo jej založil?
Sociální demokracie jest dnes na celém světě v těžké krisi; nejde jen o nahodilá volební vítězství reakce, nejde jen o komunismus ani jen o marxismus; krise postihnuvší sociální demokracii zachvátila zároveň liberalistickou buržoasii evropskou a obojí stůňou na stejnou nemoc, na přeceňování kolektívnosti a nedoceňování jednotlivců; jedni uctívají stát, druzí národ, třetí lid, jiní massy, jiní církve, jiní lidstvo, jiní hospodářské poměry, jiní ducha dějin: Iiberálové jako socialisté se však shodují v tom, že se klaní všelikým hmotným bohům, vnějším světem daným, a obojí se shodují ve strachu před odpovědným, iniciativním, přesvědčeným jednotlivcem. Sociální demokraté se bojí jeho iniciativnosti hospodářské, Iiberálové jeho přesvědčení mravního, církevníci jeho přesvědčení náboženského. Odtud přemrštěný kult státu, politiky, většin parlamentních, dogmat církevních — i tyto bohy zplodil strach.
MajRsi»í]»us,~na němž jest prakticky založen všechen dnešní socialismjis_i komunismus, nutně dochází k důsledku, že_jen násilí světem vládne a že svoboda_£eiu_zjohoto světjk^ento důsledek jest nutný všude tam, kde se neuznává nutnost omeziti moc státu vyšší mravní a rozumnou autoritou. Leonard Nelson, německý filosof sociálně demokratický, domyslil tento paradox, uče, že sociální demokracie nemůže bvti demokratická, chce-li bvti důsled-
105
ná.2) Neboť prý sociální demokracie jest contradictio in adjecto, žádajíc najednou svobodu jednotlivcovu i suverenitu lidu nad jednotlivcem. Protože Nelson nezná vládu mravní autority, vládu svědomí odpovědného před Bohem, vidí ve společnosti jen individua anarchistická; aby zkrotil jejich zvůli, ustanovuje nad nimi zákon. Proto se mu zdá býti paradoxní definice demokracie G. Washing-tona, že jest to vláda zákona, založená na souhlase ovládaných. Což když se nechtějí vůbec dáli ovládati a což když si dělají občané výhrady? Proto Nelson, sociální demokrat, nevidí jiného východiska, než zlomili zvůli lidskou absolutní autoritou zákona, za níž stojí vůdce, nadaný absolutní mocí. Demokracie podle Nelsona podkopává víru v právo! Je to paradoxní, ale je to důsledně domyšlené německé pojetí státu.
Sociálně demokratické myšlení se dostalo do slepé uličky. Mluviti dnes o revisi marxismu jest málo; jest třeba jiti hloub na kořen zla; jde o revisi té ideologie, z níž marxismus povstal, o revisi německého pojetí státu a společnosti jako přírodní moci, o revisi učení pramenícího se v Spinozovi, Kantovi, Herderovi, Fichteovi, Heglovi. Jde o to, znovu promyslit předpoklady liberalismu, jehož jest socialismus dítětem; jest třeba se vrátit k učení / Lockeho o svobodě, k teoriím anglických a amerických církví, tr bojujících za svobodu svědomí proti tlaku státnímu, k učení Čes-/ kých bratří, zvláště Chelčického, o ďábelském původu světského I státu a k učení prvních křesťanů, odpírajících pokloní ti se od-I znaku státu římského. V F/ LOYÁLNOST
Překvapovalo mne nejen při pozorování politického života, nýbrž i v jednání spolkovém, jak málo se u nás uznává potřeba loyálnosti, t. j. čestné a upřímné oddanosti ať už k svazkům rodinným, ať ke škole, ke spolku, politické straně, k církvi, k vládě, k státu. Sám pojem loyálnosti se zdá býti našemu veřejnému životu cizí; místo něho platí jen právní závazky, hospodářské zájmy / a vláda instinktů ať rasových ať »narodm'ch«.
Podstatu loyálnosti jest těžko slovy vystihnouti; znamená věrnost, ale ani slepou ani pouze formální; znamená sympatickou účast, vědomí spoluodpovědnosti, solidárnost, která sice si žádá zákonitého formulování, ale jest srdečnější než paragrafy, jsouc jejich zdrojem, nikoli následkem.
i nejloyálnější člověk se může vzbouřiti a má k tomu právo; ale předně se k revoluci odhodláva po mravním boji a mravním rozchodu s předmětem své víry a za druhé opouští jeden ideál
s) »Demokratie und Führerschaft«, Lipsko, 1920; nově rozšířené vydání 1927.
106
jen k vůli ideálu jinému. Loyálnost není jen zvykem ani jen instinktem, nýbrž jest založena na přesvědčení, ale nejen na rozumu, nýbrž i na citu.
U nás (snad u Čechů více než u Němců) se dosud nevyvinula zvláště loyálnost ke státu. Poněvadž jest celá ideologie obyvatelstva založena na kmenovém vlastenectví, které počítá jen s láskou ke svému kmeni a s úsilím jeho moc co nejvíce rozšířili a užiti k tomu eventuálně i moci státní, stává se stát jen prostředkem v boji kmenových zápasů. Jest to historicky pochopitelno; ani naši předkové neměli k ní mnoho porozumění, protože se dynastie často střídaly a protože hranice státu nebyly dosti pevné. Později zápasy s dynastií habsburskou, zemi nepřející, nedaly mnoho příležitosti k rozvinutí loyality. Století XIX, pak svojí jednostrannou nacionalistickou agitací a herderovským pojetím národa jako přirozené jednotky proti nepřirozenému státu soustavně podrývaly státní loyalitu. Tak málo bylo pro ni smyslu, že není ani jediného vážnějšího projevu z doby válečné ani poválečné, v němž by si myslící Čech byl uvědomil, že odporem k Rakousku trhá staleté svazky a že tento odpor jest třeba individuálně mravně odůvodnili, protože se jím lámou závazky loyality. Tento nedostatek výchovy k loyalitě se projevuje i po válce, kďe veřejnost mimoděk ji nahrazuje kmenovým vlastenectvím. Velký úkol budoucnosti jest,] prevychovali lid tak, aby viděl, že loyalita ke státu jest vyšším závazkem než kmenové city a že loyalita jest tím pevným poutem,] které různé kmeny země spojí.1)
Gl SMLUVNÍ POJETÍ SPOLEČNOSTI
Smluvní pojetí společnosti, dosud základ veřejného života anglosaského, pochází ze středověké víry v privilegia. Nechť si se čtenář bouří: moderní demokracie se vyvinula z víry v privilegia, a jest povrchní, viděti v ní jejich negaci. Vyložil jsem v druhé kapitole, v rozboru dekretu Kutnohorského, jak středověká universita byla projevem zřízení demokratického a jak dekret Kutnohorský a nacionalisování university bylo nedemokratické: svobodná Obec s vlastní ústavou, studenti s profesory, si dávají sami zákony, sami sebe soudí, sami si ustanovují způsob zkoušek, studiem (nikoli rodem) se povznášejí k nejvyšším hodnostem.
Z těchto počátků středověkých se však Evropa dále vyvíjela dvěma směry; na pevnině evropské (ve Francii jako u nás) krá-
1) Kjellén vykládá, že dnes kmenové vlastenectví a loyalita ke státu spolu zápasí ve všech státech; ve Švýcarích a v Spojených státech vládne loyalita, jinde ustupuje před kmenovým vlastenectvím. (»Der Staat als Lcbens-form«, 104.)
107
i
1
lovská moc se stávala absolutnější a absolutnější; aristokracie, majitelka středověkých privilegií, neuměla hájiti přirozených práv lidu proti moci králově; privilegia přestávala býti prostředkem k zabezpečení svobodného společenského života a stávala se hradbou mocných tohoto světa proti pokroku. Nutně došlo k výbuchu, který se ve Francii projevil revolucí, ale který otřásal pevninou evropskou celé předešlé století: na jedné straně lid politicky bezbranný, na druhé straně všemohoucí král se šlechtou, znající jen práva králova a nikoli potřeby lidu. Když konečně lid vyhnal krále i šlechtu, nutně viděl v privilegiích negaci své svobody a došel egalitářského učení, že každý jednotlivec se smí uplatnili ve státě pouze jako mechanicky vymezená jednotka.
V Anglii od středověku si společnost zachovala smysl pro privilegia. Tam od dob Magna Charta výsady aristokracie byly prostředkem na obranu zájmů země a tedy všeho lidu proti přehmatům krále; tam výsady se staly zdrojem státního zřízení; stát jest tam od středověku omezován ve své pravomoci výsadami jednotlivcovými. I stalo se, že privilegia, na pevnině pokládaná ze. protiklad demokracie, byla v Anglii jejím východiskem. Práva jednotlivcova, autonomie všelikých společenských útvarů, zemí, jazyků, průmyslových podniků, obchodu, škol, dělnických sdružení jsou v Anglii základem demokracie; stát organisuje tyto dané autonomní jednotky; neříkáme sice už, že jsou »privilegované« — ale co záleží na jméně?
Na tomto základě privilegií neboli autonomie jest výstavěh smluvní stát. Nikde na světě není ideálně uskutečněn, nebyl a sotva kdy bude; Švýcary, Anglie a Amerika mají zřízení, které z této smluvní ideologie vychází. Ve smluvním státě není lid svrchovanou autoritou, stát není suverénní (ačkoli in abstracto se to říká), nýbrž »vláda lidu« jest jen jedním z prostředků, jak spravedlnost uplatnili. Spravedlnost jest ve smluvním státu primárnější než stát a než zákon; zákony nejsou tam pro stát ani pro lid ani pro národ, nýbrž zabezpečují jen pořádek, aby lidé se mohli věnovat xikonům jiným než jsou ty, které jsou zákony vymezeny.
Mluvíme tu o smluvním pojetí státu, protože jeho podstatou jest, že stát a zákony nejsou lidem ukládány, nýbrž rozumní lidé uznávají, že ve společnosti nelze jinak žiti, než dáme-li jí organisaci státní a dáme-li jí zákony; lidé se tedy dohodli o tom, jak pro své potřeby stát organisovati. Tyto potřeby jsou tedy primárnější, hlubší, širší než zřízení státní. Podobně se lidé dohodnou, že založí stavební družstvo: jako toto družstvo jest jen jedním projevem jejich činnosti a to dosti nahodilým a netýká se mnoha důležitých jejich zájmů (na př, literárních), tak jest i stát jen
108
jedním a nikoli hlavním projevem činnosti lidské a netýká se, nemá <se týkali, mnoha našich zájmů důležitějších.1)
Za předzvěst smluvního pojetí státu lze pokládati názory prvních křesťanů o státu římském. Ježíš nedbal světské politiky; jeho evangelium lásky jest určeno pro království, jež není z tohoto světa. Proto první křesťané se organisovati mimo oblast zákonodárství římského: nebyli proti státu, nebyli anarchisty, ale stát, t. j. císař, armáda, státní úkony (k nimž tehdy patřilo pohanství podobným způsobem asi jako dnes k němu patří politické strany) jich nezajímaly. Jest známo, že z těchto důvodu byli pronásledováni; byli nebezpečni státu: ne proto, že by naň přímo-útočili, nýbrž že objevili jiný stát, v němž svědomí jednotlivcovo a poměr jeho k Bohu byly základem života. V poměru prvních křesťanů k státu máme tedy velkolepý pokus o odluku státu a církve; tehdy po prvé v životě lidstva se objevila v rámci organi-sace státní společnost, která neodvozovala svých práv od státu, nebyla státem ani vytvořena ani vymezena, nepřijímala od státu ani plat ani úřadů a zvláště nepřijímala od něho svou ideologii. Od té doby zůstává poměr prvních křesťanů k státu východiskem pro poměr svobodného občana k státu: jako stál křesťan na vlastním přesvědčení, jehož příkazy byly elementárnější než zákony státní (»více sluší poslouchati Boha než lidí«), tak ve státu smluvním občan trvá na vlastních, původních, přirozených, nezadatelných právech, od nichž teprve jsou odvozena práva štátu; jedině pokud státní zákony jsou slučitelný se zákony svobody jednotlivcovy, jsou spravedlivé.
Od doby prvních křesťanů prožil zápas mezi státem a svědomím jednotlivcovým mnoho osudů: Konstantin Veliký, spojivší pohanský stát s církví; feudální stát středověký s učením o dvojím meči; renesance, zdůrazňující více stát než svědomí; reformace, dávající přednost svědomí; reformace opět luterská a kalvínska a zvláště také kvékerslví, jsou neustálým hledáním správného řešení poměru mezi elementárně svobodným svědomím jednotlivce (a na něm založené organisace duchovní) a mezi aspiracemi státu. Spisy našeho Petra Chelčického právě této otázky se týkají.
Za bojů reformačních smluvní pojetí státu se řešilo v zápasu o samostatnost drobných církví proti církvi státní. V zápasech těchto šlo pořád 2 pořád o zásadu, že svědomí občanovo jest primární hodnotou; že zákon Boží jest vyšší než zákon lidský a že
1) Nebudu tu líčili, jak se rozvinula theorte o smluvním státě; každý spis o sláfovědě o tom vypravuje. Tam se také dočteme, že stát smluvní (tedy na př. Spojené státy) se podstatně liší od ^demokratického* v kontinentálním smyslu; G. Ruggiero jmenuje smluvní stát >lroerálistickým«, naše pojetí státu » demokratickým«.
109
tedy stát musí omezili svá práva tam, kde se začínají práva svědomí. Tehdy George Fox, zakladatel kvékrů, současník Cromwel-lův, učil: že jest nutno uznati státní moc, pokud se stará o pořádek ve státě; ale tato moc sama mizí, jakmile pořádek jest zjednán, protože jde o to, aby lidé byli odvraceni od zla za tím účelem, aby následovali svého vnitřního osvícení.2)
Chelčický byl radikálnější, ale v podstatě soudil stejně: >A toto dvojí rozdělení, řádu světského skrze moc a řádu Kristova skrze milost, daleké rozdělení, a má srozumníno býti, že spolu nemůže stati ten dvojí řád ... Nemůže býti spolu řád Kristův a řád světský aniž může býti řád Kristův řádem světským. Jiná jest věc, která se činí skrze moc pod bezděcí (= bez svobodné vůle) a jiná, která se skrze milost činí z dobré vůle, ježto stojí na slovích pravdy.«3)
Od reformačních bojů myšlenka na samostatnost svědomí proti přemoci státu se zmaterialisovala a začal se v dobách osvícenských zdůrazňovati (místo svědomí) jednotlivec. Nikoli pravda, nikoli víra, nikoli zákon Boží, nýbrž světské zájmy jednotlivcovy. Století XVII. a XVIII. ztratilo smysl pro duchovní pojetí života; z příčin, kterých tu netřeba analysovati, začalo chápati společnost jako sumu jednotlivců; smluvní pojetí státu nabylo v této době materialistického smyslu, že prý jednotlivci se svými egoistickými zájmy se smluvili na organisaci státu, na ochranu oněch zájmů. Brzo se těmito zájmy rozuměly hlavně zájmy hospodářské a tak položeny základy liberalismu hospodářskému (v XVIII. století), podle něhož stát nemá překážeti hospodářské svobodě jednotlivcově, jež jest tedy vyšší než zájmy státní. Proti tomuto materialismu liberalistiakému Marx bojoval materialismem socialistickým a stavěl proti egoismu a násilí jednotlivcovu egoismus a násilí massy.
I leží chyba hospodářského liberalismu v tom, že pochopil svobodu jednotlivcovu od státu jednostranně hospodářsky. Jest pravda, že moderní liberalismus jest dítětem reformačního boje za svobodu církví od státu a jest pravda, že jest falešný, ale v tom, v čem jest falešný liberalismus, jest falešný socialismus také; člověk má býti svoboden od státu, ale mravně, duchovněsvoboden, nikoli jen hospodářsky. Marxismus jen upřílišil chybů hospodářského liberalismu a proto dnešní krisi socialismu nelze řešiti návratem k liberalismu, nýbrž jedině revisí učení o poměru svobodného jednotlivce k svobodnému státu.
Není však pravda, že by v Anglii a v Americe vládl jen liberalismus hospodářský; i liberalismus duchovní, f. j. vědomí, že
!) M. E. Hirst >The Quakers in Peace and War*, 1923, 59. 3) Chelčický >0 trojím liduc, Světová knihovna, 152.
svědomí jednotlivcovo stojí výše než státní ústava, v těchto zemích dosud vládne. Odtud pochází ono jakoby samozřejmé mravní posuzování veřejných událostí v Anglii a Americe, jehož smyslem jest, že fysická moc státu není posledním argumentem, protože nad ní ještě stoji mravní zákon. Proto také v Americe není zákon, odhlasovaný parlamentem, poslední instancí, neboť soudce může rozhodnouti proti němu, jestliže soudí, že zákonem byla porušena základní práva občanova.
Smluvní pojetí státu mluví ze slov Wilsonových: »Amerika byla stvořena k tomu, aby každý člověk měl stejnou příležitost jako druhý, býti pánem nad svým vlastním majetkem a osudem.«J) Budiž mne daleka myšlenka, že státní zřízení anglické nebo americké jest vzorné; ne, to jediné ukazuji, že každá ústava státní jest nepřirozená a násilná, která neuznává, že mravní vědomí jed-|  notlivcovo stojí výš než jakýkoli státní zákon, jakkoli ustanovený. V Anglii a Americe se tato zásada tak tak uznává; v ústavě našeho státu tato zásada chybí. Či snad přece jest tu v zákonech o t. zv. lidských právech? T. zv. lidská práva jsou plodem přesvědčení o suverenitě jednotlivcově nad státem. Jest třeba tedy , pohlédnouti, jaký význam tato práva mají v naší ústavě.
H/ LIDSKÁ PRÁVA
Pro moderní demokracii jsou t. zv. lidská práva tak význačná, že lze podle toho, jak se kdo k nim staví, jasně posoudili ráz jeho demokratičnosti. Nejde ovšem o slova »lidská práva«, dnes už v politice otřelá, nýbrž o smysl, jaký se jim dává. Lidská práva jsou základní myšlenkou ústav, založených na smluvním pojetí státu; jejich podstatou jest přesvědčení, že každý člověk má jistou oblast zájmů, v nichž jest suverénním pánem a do nichž se společnost nesmí míchat bez jeho zásadního svolení.1)
4) »Nová svoboda*, Praha, 1917, 75.
*) Lidskými právy se rozumějí obyčejně ty zásady, které prohlásili francouzští revolucionáři na začátku revoluce roku 1789. Uvedu z nich jen ty paragrafy, které by mohly míti duchem nyní nějaký vztah k otázce národnostní:
1. Lidé se rodí a žijí jako svobodné bytosti a sobě rovné ve svých právech. Sociální rozdíly nemohou býti založeny než na obecné prospěšnosti.
2. Cílem každého politického sdružení jest zachování přirozených a nezadatelných práv lidských. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti potlačování.
3. Princip každé suverenity leží ve své podstatě v lidu. Žádný úřad. žádné individuum nemůže vykonávati autoritu, která nepochází výslovně od lidu.
i. Svoboda záleží v podstatě v tom, směti konali všechno to, co neškodí druhému člověku; tak uplatnění přirozených práv každého individua nemá
110
111
Nejlépe lze si znázorniti smysl lidských práv na učení, že stát nemá práva nutili občany k vojenské službě, jestliže jim jejich svědomí brání; tu svědomí jednotlivcovo jest vyšší autoritou než stát a jeho potřeby. Tento příklad se obyčejně neuvádí pro jejich znázornění, protože jest choulostivý a dnešní lidská práva jsou pojmem příliš otřepaným. Stát vskutku nemá právo nutiti občana k službě vojenské, jestliže občan ze zásadních důvodů službu odpírá (stát ale má moc jej donuliti). Jestliže státy až do naší doby uznávaly, že kněží jsou vyňati z vojenské služby, jak mohou nutiti k ní laiky? U nás v tomto ohledu jest nepochopení pro práva svědomí.2)
jiných hranic než ty, které zabezpečují jiným členům společnosti užívaní týchž práv. Tyto hranice nemohou býti vymezeny než zákonem.
5. Zákon má právo zabrániti jednání pro společnost škodlivému. Nic z toho, co není zakázáno zákonem, nemůže býli zapovězeno a nikdo nemůže býti nucen, aby dělal věci, kterých zákon nepřikazuje.
6. Zákon jest výrazem obecné vůle. Všichni občané mají právo osobně anebo prostřednictvím svých zástupců se účastniti tvoření zákonů.
10. Nikdo nesmí býti obtěžován pro své názory, ani názory náboženské, jen jestli jejich projev nekalí veřejný pořádek, ustanovený zákonem.
11. Svobodná výměna myšlenek a náborů jest nejďražším právem lidským. Proto může každý občan mluviti, psáti a uveřejňovali svobodně, ledaže odpovídá za zneužívání oné svobody v případech, na něž pamatuje zákon.
16. Žádná společnost, v níž není zabezpečena záruka práv a není ustanoveno rozdělení pravomoci, nemá konstituce.
17. Protože majetek jest neporušitelným právem a svatým, nesmí býti tento zákon porušen v žádném případě až na ty, kdy veřejná nutnost, zákonitě ustanovená, to jasně žádá a ještě s podmínkou spravedlivé náhrady.
Po převrate se někdo u nás pokusil vydati tato lidská práva česky. Vydáni zapadlo docela bez ohlasu.
') Uvedu na doklad zprávu z novin, která vyjadřuje průměrné nazírání dnešního Čecha na svobodu svědomí. Nechf čtenář se z lokálky sám pokusí učiniti si úsudek, o jaký problém šlo a jak jej český žurnalista pochopil. 'Národní politikac má dne 13. února 1927 tuto zprávu ze soudní síně: "Otrávená duše. Záložní poručík Erant. Josef L. a Pošumaví, přes svůj mladý věk, nepřesahující kloudně ani čtvrtstoletí, rozhodl se vstoupit v čelo borců, t. zv. moderního pokroku. Před divisntm soudem pražským sice přiznal sám, že za světové války dal se na frontě Rusy zajmout a že pak bojoval proti Rakousku v řadách československých legionářů, to mu však nevadilo, aby po návratu do osvobozené vlasti se nestal antimilitaristou, jenž nezná kompromisu i za cenu — kriminálu. Stav se příslušníkem sekty j Nový Jerusalem*, jal se hloubat ve známých teoriích Tolstého, jichž účinky pokoušel se pak uplatňovat v nej-bližílm svém okolí. Žil životem »muže přírody« i jako úředník pražské banky, kam chodíval v šatě nedostatečném a usmoleném, a v kanceláři okázale snídal mfkev, povidla, tvrdý chléb nebo neloupané burské oříšky, neúřední svůj čas pak vyplňoval spisováním antimilitaristických nebo filosofických úvah a do-
112
1/ LIDSKÁ PRÁVA PODOBNA PRIVILEGIÍM
Ve výkladu o dekretu Kutnohorském jsem upozornil na to, jak byla středověká universita předchůdcem moderní demokracie smluvní. Tam se scházeli z celého světa svobodní jednotlivci, profesoři a studenti; každý z nich se svými zvláštními právy, a dohodli se o tom, jak mají sami sobě vládnouti. A přece bylo založeno zřízení universit na privilegiích! Myslím, že jest omylem pokládati sám princip privilegia za neslučitelný s demokracií (s demokracií smluvní). Privilegiem rozumíme zvláštní výhodu, udělenou panovníkem jednotlivci nebo společnosti některé, většinou na trvalou dobu. Pro příslušníky university středověké bylo privilegiem, že nesměli býti na cestě na universitu a při návratu do své domoviny obtěžováni, že nepodléhali jinému soudu než tomu, který si na universitě zřídili a že si ustanovovali sami doby zkoušek a způsob přednášek. Proč by takové privilegium bylo nutně škodlivé?
Základní chyba starých privilegií byla, že byla udílena (zvláště v pozdější době), z absolutní libovůle panovníkovy nápisů do novin. Z banky po několika letech dobrovolně vystoupil a byl od té doby na obtíž vlastním příbuzným, neopomenul však před tím ještě uspořených 25.000 Kč rozdat chudým, s nimiž byl by se vůbec rozdělil o poslední svůj majetek. Zprvu pokládali ho lidé za neškodného podivína: hůře však bylo, když mladý »filosof« uznal za záhodno brousit popletený um svůj na vojště samém. Po prvé se spálil, když v dopise, zaslaném zemskému trestnímu soudu, urazil československou armádu. Trest přisouzený však ho nenapravil. Poručík-mudrlant se vzchopil k činu okázalejšímu. Na začátku loňského července při nástupu vojenského cvičení u 2. ppi. v Litoměřicích odmítl odít se vojenským stejnokrojem, doloživ, že >stoji pod ochranou moci silnější, než celá ozbrojená Evropai. Poněvadž se zprvu zdálo, že to s mozkem mladistvého delikventa není zcela v pořádku, bylo prvé líčení odročeno a obžalovaný podroben v psychiatrickém oddělení nemocničnímu důkladnému zkoumání. Při včerejším líčení podal soudní lékař štkpt. dr. Pokorný posudek, že obžalovaný jeví sice známky podivínství, že však tato porucha není takového stupně, by jakkoli zmenšovala jeho příčetnost. Senát vyměřil pak obžalovanému, jehož tváří i při čtení rozsudku pohrával cynický úsměv, pro zločin porušení subordinace trest pěti měsícův a čtyř týdnů žaláře, jenž zatím odpykán byl samovazbou. Trest, diktovaný bezpodmínečně, zostřen byl ztrátou hodnosti a obou válečných medailí, c
Naše veřejnost nevzala problém odpírání vojenské služby ani na vědomí, což jest zcela pochopitelno za vlády organického a většinového pojetí státu. Co se jinde proti němu uvádí, jest v podstatě totéž, co se uvádí proti smluvnímu pojetí státu (že jednotlivec nemá práva libovolně rušiti svazky se společností.) To jest zcela povrchní argument; předně existuje princip smluvního státu v Anglii a za druhé, kdo nevěří, že jednotlivec nesmí rušiti dané svazky se společností, musí odsouditi každou revoluci a reformaci, Ježíše Krista, první křestany, albigenské, Husa, Luthera, politické revolucionáře všeho druhu, Galileiho atd. atd.
Odpírání vojenské služby jest problém, který dá "lálnikům ještě mnoho starostí — a právem!
í
hodilým osobám z nahodilých ohledů. Jestliže však zavrhneme nahodilost a libovůli, zbývá ještě řešiti problém: není společnost lidská tak upravena, že jest v zájmu některých jednotlivců, a ještě spíše v zájmu některých skupin lidí, chránili je zvláštními výsadami? Na př. děti není možno podrobili schematickému zákonu o rovnosti lidí: děti musejí míti svá zvláštní práva, vytčená zákonem. Zřetelnější jest privilegium žen; podle theorie o rovnosti mezi lidmi měly by foýti žěný ve všem rovny mužům, t. j. nejen míti stejná práva, ale i stejné povinnosti. Vskutku však vidíme, j že čím jest společnost pokročilejší, tím více se blíží stavu, kde ženy mají tatáž práva, jako muži, ale nemají tytéž povinnosti; mají volební právo, ale nemají povinnost sloužit na vojně; konkurují mužům, ale mají zvláštní výhody, podmíněné jejich organismem atd. Podobné je právo orthodoxních židů, zabíjeli dobytek svým rituálním způsobem, výjimkou ze zákona a tedy privilegiem. Dnešní boj barevných ras za rovnoprávnost jest také založen na zásadě, že mají míti rovná práva ve společnosti lidské, ačkoli jsou kulturně na nižším stupni. Vůbec se týkají moderní privilegia slabých členů společnosti, kterým se zaručuje možnost plně se uplatniti v životě, a zároveň se respektují zvláštnosti, nevýhody, nedokonalosti jejich stavu.
Jsou však i privilegia daná jen historicky, a která přesto nejsou hodna zavržení. Snad vzbudím nedorozumění, ale protože mi jde o to, abych obhájil práva jednotlivce proti zvůli společnosti a státu, ukáži na konkrétní případ. Zákon ze dne 10. prosince 1918 nejen zrušuje šlechticrví, řády a tituly, nýbrž i zapovídá, že »bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví*.1) Pot-kládám tento zákon za přehmat a za doklad, jak málo bylo u nás následkem organického .pojetí státu a většinové demokracie smyslu pro práva jednotlivcova. Něco jiného jest odvozovati ze šlechtického titulu zvláštní práva a něco jiného jest možnost užívati šlechtického titulu — dokonce ve styku neúředním. Dejme tomu, že stát nezná než pouhá jména občanů bez přídomků; jaký lidský zájem však žádá, aby neměl míti jednotlivec práva tohoto přídomku užívati? Něco jiného jest pozemková reforma (pokud se při ní v zájmu slabých jednotlivců vykupují a třebas i konfiskují velkostatky) a něco jiného jest, jestliže se sahá
«a i 3 Tá,7e 10- duina 1920 d°Plň"Je onen zákon takto- .Přestuoku
se dopočti a vfeenfm na Slovensku uzamčením, od 24 hodin do 14 Äeb trestem peněžitým.od 50 do 15.000 Kč bud potrestán: kdo úmys°nea věření
«i rľ*VíyC5 tltUlŮ,' erbŮ' řMfl' TOmenání, Je* byly zákonem S? nebo kdo^akovýmzpusobem hledí naznačili své bývalé äKctvľľ a »kdo v hSku někomu dává zákonem zruSený titui Šlechtický*
114
lidem na jejich jméno, které nikomu nemá ipřekážeti. Šlechtické I jméno jest ideové dědictví po předcích; jestliže my máme právo se nazývati Čechy a odtud odvozovati nějaké závazky pro svůj život, jakým právem smíme brati jméno šlechticům? Jméno jest osobní, nedotknutelný majetek a žádné veřejné zřízení nemá práva dotýkati se ho.
A priori nelze říci, která výhoda, výjimka, zvláštnost, jest přípustná a která nic; a priori platí jen zásada, že svoboda jednotlivcova jest světější než právo státu; praxe jest vždycky dílem kompromisu, t. j. dobré vůle zúčastněných stran.
31 LIDSKÁ PRÁVA KOLEKTIVNÍ
O lidských právech existuje převeliká literatura, analysující jejich vznik, jejich theoretický základ i důsledky. Lidská práva francouzská jsou sama už kompromisem ze smluvního pojetí anglosaského a z centralistického pojetí francouzského. Ale anglosaské pojetí jest tu pod silným vlivem hospodářského individualismu té doby, podle něhož společnost lidská jest součtem svobodných jednotlivců, konkurujících spolu hospodářsky. Otázek národnostních nebylo, když se tvořila nálada, zplodivší francouzskou formulaci lidských práv; tehdy působil jednak deismus (předchůdce náboženského liberalismu), jednak důvody hospodářské. Smyslem lidských práv pak jest, předně, že každý občan jest absolutní jednotkou společnosti, společnost pak sumou jednotlivců. I jsou lidská práva, tak jak je historie vytvořila, pouze individnální.
Když během XIX. století ideál lidských práv zevšedněl, začalo se tohoto jednostranně individualistického jejich ponětí zneužívali. Pokrokové ideály jedné doby často se stanou prostředkem pro násilníky doby následující. Příklad nám věc objasní. Maďarsko se chlubilo před válkou, že má velmi svobodomyslné zřízení. Tam jednotlivec byl svoboden nejen mluviti slovensky, nýbrž mohl si pó slovensku psát, co chtěl, a i zřizovati slovenské školy. Jako jednotlivec (osoba X. Y.) byl svoboden; ale jako Slovák této svobody neměl, protože slovenství jest kollektivum, na něž se lidská práva nevztahují. I byly organisace slovenské pronásledovány, buditelská práce nedovolena, ale jednotlivý uvědomělý Slovák, který měl odvahu se o své právo hlásit, toho práva se pro svou osobu dovolal. Podobně v hospodářských otázkách liberálové dovolovali každému jednotlivému dělníku, aby svobodně zápasil z,a zvýšeni své mzdy, aby svobodně Volil si své povolání a působiště, ale bránili koaličnímu právu dělniotva.
Na rozdíl od XVIII. století, individualistického, naučilo nás
115
století XIX. dbáti kolektiv, jakými jsou zvláště společenské třídy, kmeny, rasy, národnosti. Právě v předešlém století vznikla věda sociologická, která právě studium kolektivních zjevů životních má za úkol. Zvykli jsme si už na kolektivy tak, že shledáváme samozřejmým, lže se mluví na př. o právech dělníka na práci, rozuměj nikoli jednotlivého dělníka, nýbrž příslušníka dělnické třídy, o právech ženy, o národnostních a rasových zájmech atd. Toho XVIII. století neznalo. Všechno sociální zákonodárství jest konec konců vystavěno na myšlence, že kolektivum, jako jest dělnictvo, chudina, iženy, děti, rasy, rodina, starci atp., mají jistá nezadatelná práva, která musí společnost respektovat a musí zorganisovat stát tak, aby tato práva nebyla porušována. Málo na tom záleží, jak se tato práva dedukují z nějakého absolutního principu, a málo záleží na tom, že se jim dnes neříká práva přirozená nebo nezadatelná; smysl zůstal stejný, jen názvosloví se změnilo. To jest tedy dnešní situace: přirozená práva individuální se rozšiřují na kolektivní.
Nelze říci, že by bylo hned od počátku nebylo vědomí o právech přirozených kolektivních; naopak, bylo to kolektivum, které se uplatňovalo v bojích malých církví za svobodu od státu, církev totiž, jako společnost věřících. Teprve XVIII. století se svým ato-mistickým pojetím společnosti dalo lidským právům ráz práva pouze osobního; pod vlivem národohospodářských theoriŕ z konce století XVIII. a počátku století XIX. pak se začala chápati lidská práva jednostranně hospodářsky, jako zásada, že společnost (stát) nemá jednotlivce omezovat v jeho svobodném podnikání.1)
Odtud v Americe lidská práva dosud prakticky znamenají svobodu církví a svobodu kapitalistického podnikání. iNáš úkol v tom záleží, pochopili tento dějinný vývoj, napravili jednostrannost hospodářského liberalismu a socialismu tím, že dáme lidským právům jejich původní význam kolektivní a duchovní, rozšíříce je na ta kolektiva, pro něž XIX. století vzbudilo porozumění, t. j. zvláště na slabší kategorie společnosti, což jsou: děti, ženy, dělníci, rasy, kmeny, národnosti. Jest ovšem pravda, že lidská práva jsou konec konců založena v mravním přesvědčení jednotlivcově; ale jednotlivec jest nositelem práv, jež se vztahují na větší společnosti. Právo ženy, aby nebyla volána k odvodu, jest konec konců založeno v mravním vědomí jednotlivých
*) Marx odsuzoval lidská práva, jednak protože jsou individualistická, jednak protože uznávají osobní právo na majetek. Nejsou prý nic jiného, »als die Anerkennung des egoistischen bürgerlichen Individuums und der zügellosen Bewegung der geistigen und materiellen Elemente, welche den Inhalt seiner Lebanssituation, den Inhalt des heutigen bürgerlichen Lebens bilden...» (»Heilige Familie«, 175.) Vliv ideologie Fiehtovy na tento názor jest patrný.
116
lidí, jejich svědomí toto právo schvaluje; není to však právo jednotlivé ženy, nýbrž všech žen. Právo na uplatnění vlastní národnosti jest založeno individuálně potud, že každý z nás jest mravně zavázán toto právo uznati a každý příslušník té národnosti jest povinen, individuálně za ně bojovali; ale není to jen právo jednotlivců, nýbrž kolektivní právo, vztahující se na řeč, kulturu, školství atd. I znamenají kolektivní lidská práva, že existují ve společnosti lidské kolektiva, daná jednak přírodou (ženy, děti, rasy), jednak kulturou (církve, kmeny), jednak hospodářskou organisací (dělnictvo), která mají základní práva, hlubší než jakékoli ohledy státní. Stát jest dílem těchto kolektivů a nesmí tedy ustanovovati nic, oo by ohrožovalo jejich životní zájmy. Stát tedy netvoří právo jazykové, nýbrž upravuje je v zájmu národností, nepotvrzuje církve, nýbrž bere je na vědomí, neustanovuje dělnické právo, nýbrž chrání je.
Kl LIDSKÁ PRÁVA V ČESKOSLOVENSKÉ ÚSTAVE
Československá ústava zná jen individuální lidská práva s dvěma výjimkami, na něž pak upozorním. Uvádí zvlášť práva na život a na osobní svobodu, neplatnost výsad pohlaví, rodu a povolání, svobodu stěhování v republice, svobodu osobního vlastnictví, právo vystěhovati se do ciziny, právo domovní, svobodu tisku, právo shromažďovací a spolkové, právo petiční, tajemství listové, svobodu svědomí a učení, svobodu vyznání. Ve všech těchto případech si ostatně stát vyhrazuje tato práva omezovat a suspendovat.1)
Zvláště však jsou přísně individuálně chápána práva národnostní v republice, až ovšem na právo Čechů a Slováků, které jest vzato z ideologie německé a není tedy vlastně lidským právem. Uvedu příslušná znění zákonů:
Článek 7. a 8. smlouvy saint-germainské o t. zv. menšinách
zní:
tVšichni státní občané českoslovenští budou si rovni před zákonem a budou požívati stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství... Státním občanům československým nebude ukládáno žádné omezení, .pokud jde o volné užívání jakéhokoliv jazyka, ať ve stycích soukromých nebo obchodních, či ve věcech, týkajících se náboženství, tisku neb veřejných projevů jakéhokoli druhu, ať ve veřejných shromážděních. Jestliže by vláda československá zavedla nějaký oficiální jazyk, bude přesto poskytnuta příslušníkům českoslo-
*) Na př. policie může zabavovali a čisti dopisy bez soudního nálezu podle zákona ze dne 14. dubna 1920.
117
venským jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.
S příslušníky československými, náležejícími k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým, bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk zacházeno jako s ostatními příslušníky československými. Zvláště budou míti stejné právo, aby vlastním nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumilné, náboženské nebo sociální, školy a jiné ústavy výchovné, s právem používati tam volně svého jazyka a svobodně tam vykonávat své náboženství.
Pokud jde o veřejné vyučovaní, poskytne vláda československá v městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek československých příslušníků, jiného jazyka než českého, přiměřené možnosti zajišťující, aby se dětem těchto československých příslušníků dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě československé brániti, aby učinila povinným vyučování v řeči české. V městech a okresích, v nichž jest usedlý značný počet příslušníků československých, náležejících k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl požitku a v použití částek, Meré mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství nebo lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtu obecních a jiných.«
Tato ustanovení jsou základem československého zákonodárství národnostního. Podtrhl jsem v nich slova, která naznačují, jak opatrný byl zákonodárce, aby se do ustanovení nevloudilo nějaké kolektivní právo a jak zabezpečují de facto jen práva těm jednotlivým Němcům a Maďarům, kteří mají finanční a intel-lektuální moc, se těchto práv dovolávati. Zvláště není v ustanovení nic o právech Němců nebo Maďarů: jde jen o práva »československých občanů« anebo »příslušníků ethnických skupin.* Čtenář postihne snadno, jak zaostalé jest takové zákonodárstvi, jestli si je přeloží z řeči nacionálni do řeči sociální. Dejme tomn, že by nešlo o národnosti, nýbrž o dělnictvo. Zákon takto formulovaný by jim zaručoval: že dělník jest před zákonem roven jiným občanům (což jest tak samozřejmé, iže to nemusí býti v ústavě); ze dělník může se stati úředníkem, jestliže vyhoví podmínkám konkursu, že dělníci jako jednotlivci mohou praco, vati kde se jim hodí a mohou vydávati dělnické časopisy; že bude s dělníky před úřady nakládáno stejně jako s nedělníky; že v místech s velkým počtem dělníků budou moci hájiti své dělnické zájmy v rámci zákonů; že se jim v takových místech dovolí, aby si sbírali fondy pro vlastní účely. Jedině to a nic jiného by taková ústava dělnictvu dovolovala. Dělnictvo jako zvláštní třída by
118
nebylo uznáno; právo koaliční, sociální pojištění, právo na stávku, minimální mzda, osmihodinná pracovní doba, sociální zákonodárství o práci žen a dětí — by nebylo uznáno.
Ze skutečně jest zákonodárství národnostní u nás výhradně individualistické a nezná kolektiv, dosvědčuje prof. J. Kallab: »Jest tedy správno, formulují-li smlouvy o ochraně menšin práva menšin jako práva individuí... Že nemohou jako celek míti zvláštních politických práv, vyplývá prostě z principu národnostního, proto že nejsou národem, nýbrž zlomkem národa. «*)
Individuální pojetí práva jazykového jde také z formulace jazykového zákona ze dne 29. února 1920. Ani slova tam není o právech kolektivních. Individuální pojetí mluví na př. z těchto /slov, jimiž se zákon odůvodňuje:
»Není to žádné hledisko národně 'politické, nýbiiž prostý požadavek učebného uspořádání správy státní, přihlížejícího k potřebám občanstva. V demokracii a republice, uznávající rovnost všech občanů a tudíž i jazyků před zákonem, běží o spravedlivou a dokonalou správu; praktická potřeba, rychlost úřadování a láce pro občanstvo jsou hlavním a vedoucím požadavkem.«
Jediné abstraktní »občan«; jest předmětem tohoto zákona, nikoli práva Němců, Maďarů atd.
L/ KOLEKTIVNÍ PRÁVA V ČESKOSLOVENSKÉ ÚSTAVE
V československé ústavě jsou vytčena tato kolektivní práva: 1. Podkarpatská Rus má vlastní sněm s omezeným Oborem působnosti. Toto právo bylo  sjednáno před sděláním ústavy, která tedy s ním počítala jako s daným omezením své moci.
• 2. Jsou neurčitě uvedena práva církví; ale tu si stát vyhrazuje církve uznali; pro uznání a neuznání platí rakousko-uherské zákony.
3. Právo jazykové jest v neurčitém smyslu kolektivní potud, že vymezuje minimální počet Němců a Maďarů, pro něž platí výjimky ze státního jazyka.
4. Právo na stávku jako zákonem uznané kolektivní právo dělnické jest vymezeno zákonem ze dne 12. srpna 1921; toto právo se však do zákona dostalo jen jako zvláštní výjimka od individualistického práva, že ižádný jednotlivec nesmí býti druhým jednotlivcem znásilňován; zákon připomíná, že stávka není znásilňováním tohoto druhu. Ostatní sociální zákonodárství naše jest vytvořeno pouze empiristicky, tlakem nahodilých poměrů; v ústavě na ně pamatováno nebylo.
) V>Enize AI. Hajná iProblém ochrany menšin -. 1923, 37.
119
Jest ku podivu, jak naše ústava, sdělávaná v době, kdy socialisté měli rozhodující vliv, neukazuje stop po kolektivismu. Nejsou v ní zvlášť vymezena ani práva církví ani národnostní ani dělnická ani práva ras ani žen ani dětí. Zeny jsou podle ústavy
II úplně ;> rovny« mnžfím, t. j. podle ústavy by mohly být volány
t' také k odvodu.
M/ DĚLNICKÁ PRÁVA JSOU LIDSKÝMI PRÁVY KOLEKTIVNÍMI
Připomněl jsem, jak XIX. století prohloubilo lidská práva, rozšiřujíc jejich platnost z individuí na kolektiva. Ke starším kolektivům, církvím, přistupují v XIX. století dvě důležitá nová: děmictvo a kmeny.
Není dnes zvykem mluviti o dělnických právech jako o kategorii práv lidských; spíše naopak se stavívají proti nim, neboť lidská práva individualistický pojatá, souvisí s učením o laissez faire, heslem hospodářského liberalismu. Marx, jenž dal dělnickým požadavkům filosofický základ, neznal smluvního pojetí státu; »násilný« stát u něho (jako u Herdera) stojí proti mystické »přírodní« síle lidu. Kdežto však Herder. lanJKřjtitel středoevropského nacionalismu, rozuměl Rdem »národ«, ,t. j. .kmen, historicky a rasové daiřyj Marx lidem rozuměl proletariát. Proto marxisté reformu společnosti očekávají od elementárních událostí světově nutných, jakými jsou nahromadění kapitálu v moci několika jednotlivců, revoluce, diktatura; a nečekají nic od reformy práva.
Tato romantická ideologie tedy vzdaluje socialismus od ponětí lidských práv. V praxi však se socialismus vyvíjel tak. že se více a více uplatňovala kolektivní práva dělnického lidu, jako zvláštní kategorie lidských práv, jež stát musí respektovat. První socialisté se vskutku lidských práv dovolávali.1)
Dělnické odborové organisace, koaliční svoboda, kolektivní smlouva, osmihodinná doba pracovní, ochrana žen a dětí proti vykořisťování, sociální pojištění, pojištění proti nezaměstnanosti i jiné druhy pojištění, minimální mzda, právo na stávku, vůbec celý rozsah dělnického práva, záležejí v tom, že se uznává zvláštní postavení dělníka ve společností a vyhrazují se mu práva proti ní. Jako ve Středověku privilegium dávalo jednotlivým rodům
*) »Le socialisme... s'appuie sur les droits positifs á la vie et ä loutes les jouissances tant intelleetuelles et orales que physiques de la vie.« Baku-nin. (Srovn. W. Sombart, »Sozialismus und soziale Bewegung<, 1919, VIL vyd., 26.) Zřízení dneäní společnosti »are in direct opposition to all these unemng and 'unohangig laws of nátuře; and hence the inraticmaKty and in-sanily of the paist state bf the human race«. Owen. (Tamtéž, 36.)
nebo korporacím, městům, zemím atd., zvláštní práva, jež měla je chrániti před jinými osobami a korporacemi, tak vylučuje dělnické zákonodárství dělníka ze schematické rovnosti lidí. Není to jen »člověk-vůbec*; má zvláštní postavení jako dělník; má své zvláštní zákony; požívá zvýšené ochrany státu.
Dělnická práva nejsou přirozená a nezadatelná ve smyslu» theorií XVIII. století, t. j„ že by se dala odvoditi ze samé podstaty lidské; nejsou to vlastnosti lidské jako oči nebo řeč; jsou však nutným důsledkem organisace: jestliže lidstvo musí žiti tak, jak žije dnes, t. j. je-li nutno, aby tolik lidí za nevýhodných podmínek hledalo obživu tělesnou prací, nezbývá než jim zabezpečiti živobytí, svobodu, politickou a kulturní rovnost zvláštním zákonodárstvím. Dělnické zákonodárství pak bude .tak dlouho nedokonalé, dokud práce bude pro pracující lid překážkou, aby nemohl splniti své lidské poslání na světě stejně lehce, jako kterákoli jiná skupina lidí. Mezí dělnických práv nejsou ani zájmy státní, ani zájmy jiných tříd společenských, nýbrž jen dokonalá organisace všeho lidstva, organisace, jejímž smyslem jest svoboda všech jednotlivců i kolektiv.
N/ LIDSKÁ PRÁVA NÁRODNOSTNÍ
Nezáleží tu na tom, jak se kmeny a jejich vyšší kulturní stupeň, národnosti, vyvinuly. Faktum jest, že existují jako dané společenské útvary, tak jako existují rasy, třídy, církve, státy. Právo na existenci jim dnes zásadně neupírá nikdo; zvláště je ne-upírá nikdo se stanoviska zásadního, vyššího, logicky a mravně zdůvodněného. Jen z lokálních, »politických« důvodů jsou některé kmeny a národnosti protěžovány, jiné utlačovány. Barevné rasy si stěžují na utlačování od bělochů; židé se bojí právem antisemitismu; v střední Evropě a na Balkáně jest plno »bojů národnostních*, t. j. pokusů omeziti životní nároky jedné národnosti a posaditi na její místo národnost druhou. Maďaři—-Slováci, Češi—Němci, Srbové—Bulhaři, Rumuni—Bulhaři, Poláci—Ukrajinci, kolik takovýchto bolestí má Evropa!
Rasy, kmeny a národnosti mají právo na život, t. j. společnost lidská a tedy státy musí býti tak organisovány, aby tohoto práva neomezovaly jiným způsobem, než jakým jest ve svobodné společnosti omezován jejími pravidly kterýkoli její člen. V tom smyslu jest právo národnostní přirozené, původní, základní, nezadatelné, jest základnější než kterýkoli státní zákon. Stát jest služebníkem nácodností, nikoli jejich. pánem.
Nikdo na světě rasám, kmenům, národnostem práva na život nedal, jako nám nikdo nedal právo na náš život indivi-
120
121
f
duální. Toto právo má každý jednotlivec a má každá národnost sama sebou, přinášejíc je do lidské společnosti jako předpoklad, s nímž se musí a priori počítati. Všeobecně ito každý uzná; jen v konkrétních případech se hledají vytáčky.
I patří právo na vlastní řeč, na národní zvyky, kroje, na vlastní život literární, umělecký a vědecký i na prostředky materiální, jimiž se tento iživot udržuje, k nezadatelným neboli přirozeným právům, jež neplynou z ústavy, ani z vůle lidu. Ústava z vůle lidu musí s nimi počítati jako s hodnotami předem danými. Mravní vědomí a daná skutečnost jest jediným a posledním právním důvodem, na němž práva národnostní stojí. Národnost takto daná jest právním subjektem, jenž s jinými právními subjekty vstupuje v smluvní pojem státní; národnost jest v podstatě suverénní a přenáší v podstatě ze svobodné vůle část své svrchovanosti na stát.
Národnostní právo jest nutně právem kolektivním. Jest tedy třeba chrániti celé národnosti, nejen jednotlivce, kteří se ochrany dovolávají. Při tom nezáleží na tom, jde-h o celý kmen anebo jen o jeho zlomek. Němci v Čechách jsou zlomkem německého kmene, žijícího jinde i v jiných zemích, ale jen hrubé jesuitetví může z toho odvozovati, že by proto neměli býti proti státu zabezpečeni. Samo sebou se rozumí, že budou podmínky jejich kulturního života jiné v Československu, kde žijí spolu s jinými národnostmi, a jiné v Německu, kde jsou sami.
Kolektivnost národnostního práva dále žádá, aby nebyla chráněna »národnost vůbec«, nýbrž aby byla vymezena práva určitých národností. Národnost má býti právním subjektem a tím může býti jen určitá, daná národnost se svými zvláštními vy-urozenostmi, zvyky a aspiracemi. Slovy smlouvy saint-germain-ské o j menšinách ethnických*, o »československých občanech jiného jazyka než českého* a pod. se^obchází skutečnost, aby nebylo potřebí vymeziti národnostní právoľ V Československé re-■■ publice jde o určité národnosti: o Čechy, Slováky, Němce, Maďary, Poláky, Rusíny, Židy; právo těchto národností musí být vymezeno, a to nikoli jen abstraktní formulí, nýbrž musí vycházeli ze speciálních potřeb každé národnosti. Tyto národnosti nejsou ani cizinci, ani přistěhovalci, ani menšinami, chráněnými více méně neurčtými zákony proti vládnoucímu národu, nýbrž /(3*spu to konstitutivní jednotky státu, Jako patří k tělu hlava i srdce , i končetiny, tak patH
kjr-^IaďärTTjsôuc^ v^čřrni stá^BnTjeho jednotkou stejně původní. Z'tófíotô'vymezéhí národnostního práva jde také, že nedává národnostem absolutní, anarchistickou volnost. Jest_jiesprá.vné-te— pojetí »sebeurčeníjrórod^^teró po převratu šířili Němcijucnští-
komunisté, že totiž národnost se může, kdy jí libo^ od státu TíďjnnirilfcSjrrlie^ jen za zvláštních okolností; národnost se může z^ji^éjpi^i^s^a vzbouřit, ale^zjjo^räjqiyjísí SiŕavS^odjSvc^^lt^
"Právo národnostní jest ro/eA-ííynímJjpráuemJ,>nikoli jen indi-viduairiiffiľ^KSfyíy ířyTo jen mdťvia^älmím, znamenalo by, že každý jednotlivec má právo uplatňovati tu národnost, které patří; jestliže je neuplatňuje, jest to jeho soukromá věc; jestliže mu stát brání je uplatňovati, ohrožuje pouze jeho individuální svobodu a nic víc. Praktický důsledek takto pojatého práva národnostního by byl, že by stát dal za právo stížnostem těch osob, které by si do omezování svého národnostního práva stěžovaly; ale žádné právo národnostní by neměly masy neuvědomělého lidu, který se i o svá práva nehlásí; stát by chránil pouze nejvyšší třídy této národnosti; tím, že by měl svobodu odnárodňovati třídy neuvědomělé, by národnost přece jen zničil. Kdo zná praktiky národnostních bojů, ví, že jde o tento problém: pokud potřebuje ochrany národnost neuvědomělého lidu? I v otázce dělnické hlavní boj se vedl právě o lid neuvědomělý.
Také historicky se národnostní právo vyvíjelo z učení o lidských právech. Prvním státem, který postavil zásadu svobody >národů«, byla revoluční Francie. Nejen že provedla tuto zásadu doma, svrhnuvši dynastii a davši lidu právo, aby sám se ustavil ve stát, ale v resolucích svých revolučních schůzí vrhala do celé Evropy tehdejší novou zásadu o svobodě národů. Spisovatel Volney^én"3y~ríavrhc^vuľľv Národním shromáždění francouzském: » Národní shromáždění uznává, že všichni lidé tvoří jednu a touž společnost, která má za cíl pokoj a blaho všech a každého z jejích členů; že v této volné povšechné společnosti požívaji_ng,W<iové, považovqni,za-..Q$ohttff,stiutächž práv přirozených fy že jsou podrobeni týmž pravidlům spravedlnosti, jako jednotlivci ve společnostech zvláštních, že tudížžájta^n^^ silím majetek druhého .národa, aniž jej zbaviti svobody.*
Z prohlášení tohoto jest slyšeti zřetelně ozvěnu amerických lidských práv; slovo národ tu sice znamená po francouzském způsobu obyvatelstvo státu, ale zásada »sefoeurčení« jest tu zřetelně formulována. Z vyklaau historika F. Meinecke jde, že i y Německutaip,.ideglo£Íe^jměla veliký vliv na národntl^gtíjBCÚ^Orážce Napoleonově, ačkoli se tam rychle spojila s konservativním učením ~b kmenovém základu národů. Století xix. pak víc a^ více odsunovalo individualistický charakter lidských práv a budilo smysl pro práva kolektivní. Národnostní boje v xix. století, pokud byly odůvodňovány ethicky, nemohly najiti jiného důvodu, než přirozené právo kmenů na samostatnost, jaik je doporučoval u nás
122
123
Masaryk. Za světové války konečně to byla opět vlast moderních přirozených práv, Amerika, která prindpjálně..se^za_ně ve válce postavila a dala -jiní modernější výraz uČenlítr o sebeurčení jikrodu.
Oj AUTONOMIE
Přesvědčení o tom, že stát není jediným prostředníkem mezi jednotlivcem a společností, nýbrž že musí počítati s danými společenskými jednotkami nižšími, které mají svoji původní moc, neodvozenou od státu, jest základem zřízení autonomního. V tom smyslu znamenala autonomie zemí v Rakousku, že byly před Rakouskem, měly svá zřízení a svá práva, která si přinesly už hotová do Rakouska a že Rakousko bylo jen vyšší organisací, než tyto autonomní jednotky. Nedbejme podrobností ani rozdílů mezi autonomií, samosprávou a federací^jseu^, to různé stupně téže"T3p7avyHšp1i>lěc ve statě, tiňT
rje^ILiBltžSr^mlůvhínTU po^etíT^
U nás před Bílou horou bylo málo průpravy pro autonomistické myšlení. Byly sice spory mezi šlechtou a králem o práva šlechty, ale těmi se rozuměly jen egoistické choutky, nikoli vůle, uplatniti v rámci státu svobodný vývoj vlastní společnosti. Spory mezi církvemi nebyly vedeny na základě autonomistickém ani od reformovaných, ani od katolíků. Po Bílé hoře přišel soustavný centralismus.
Teprve v XVIII. století, když se začínal probouzeli v Cechách nový politický život, šlechta se začínala rozpomínali na právo zemí koruny české a proti centralisačním snahám vídeňským odůvodňovala historicky jejich svéprávnost (iže totiž Habsburkové byli svobodně zvoleni za panovníky a že země koruny české tvořily právní celek). Z tohoto stavovského hnutí vyrostla v XIX. století idea státního práva českého, podle něhož země koruny svatováclavské (Cechy, Morava, Slezsko) tvoří jeden nedílný celek a mají požívali svéprávnosti v rámci říše rakouské, jež má zanechati centralisace a proměnili se ve federaci historicky daných celků.1) Národnostní právo při tom respektováno nebylo. Později se proti tomuto státoprávnímu pojetí autonomie postavilo učení o přirozeném právu národních kmenů, jejichž kulturní svébytnost má býti respektována.2)
1) Tehdy definoval toto hnutí autonomní Smolka slovy: »Svoboda jest nám rovné právo národností vtělené v autonomii zemí, pojatých co historicko-politické osobnosti."
=) Týž Smolka vyjádřil toto právo takto: »Cítí-li rozliční národové v Rakousku, že jsou národy, cítl-li se Vlach Vlachem, Polák Polákem, Cech Cechem, nemohou jinak, nebo to spočívá v jojich přirazené povaze. Pěstujte
124
Posledních čtyřicet let před válkou bylo politicky vyplněno zápasy'o státoprávní a přirozenou svéprávnost obyvatelstva na území koruny české. Ceši se klonili celkem k pojetí státoprávnímu, Němci k absolutismu, jenž počítal tu a tam s přirozenou svéprávností obyvatelstva; Masaryk spojoval pojetí státppráym^ři^ rozeným. Hesla autononiie, federace, svéiň^iu>stTsarnosilatnost,
'"nikoli centralisace, práva národnostní byla tehdy nejživěj.šími politickými hesly u nás; organisace českého kulturního života před válkou, zřízení obecní, okresní i zemské se vyvíjely v neustálém posilování samosprávy.
■VtomtiJ-autonijmistickém usilování však jistě bylo něco od zákJjjLdui nez<fravého, sice by "|5^^^te možno', äliý väBiLa~jed-
r~nTm~rázem u Cech15T)SďT"u3usila všechen smysl pro autonomii. Převrat, který po válce nastal, byl podoben převratu, způsobenému císařem Ferdinandem po bitvě na Bílé hoře; jako tehdy náhle byla zrušena (v zájmu dynastie) všechna privilegia, na nichž byl založen náš politický život, tak Cechové po válce náhle zrušili autonomní zřízeni v zájmu vládnoucí národnosti česk^Pře.-... "kv^puje^jak lehko a bez protestů' byly. opuštěný" ideály, pěsto-
[ "váné v předešlém stoIeJtí:~bez kritiky, bez důkazu o jejich nesprávnosti, pouhým mocenským slovem Národního shromáždění pozbylo teď státoprávní postavení zemí koruny české významu. zemsk^ánámx.^u|eny, okresní zastupitelstva rozpuštěna a na-Tu-azena okresními správními komisemi, jmenovanými vládou, obecní policie a zdravotnictví postátněno, inženýrské komory, ná-
! rodnostně rozdělené, sjednoceny v jednu, Slovensko -podrobeno centralismu pražskému, práva národnostní uznánu jen v té míře, "jaľfoho žádaly mezinárodM*^Vgz^yr*dály se pokusy žničiti autonomu církvi; jedině Podkarpatské Rusi povolena jakás takáš [ autonomie, protože byla předem smluvena, a ještě dodnes není \j provedena.
Psychologicky jest tento převrat zajímavý a ukazuje, jak slabé kořeny mělo u nás autonomistické hnutí, jak cizí nám bylo smluvní pojetí státu a přes všechen boj proti němectví převládalo pojetí státu centralistické a organické.3)
tedy a tužte tento cit a poznáte, že bude nejmocnějším činitelem při rozvoji veškerého státu.í V tom smyslu zní také slavný článek 19. státního základního zákona ze dne "4T března 1894: »Všichni kmenové národní ~(Volks5tämme) mají rovné právo a každý kmen národní má neporušitelné právo pěstovali a vzdělávati řeč svoji.« Československá ústava nemá podobné připomínky na nezadatelná práva kolektivní.
*) Franz Oppenheimer v anketě »Prager Presse« o demokratismu napsal: •Mezi theoretiky o státu a filosofy o státu, kteří rozumějí duchu našeho času, sotva jest dnes pochybnosti o tom, že všechny politické zmatky naší doby nejsou než porodní bolesti, v nichž centralistický stát, přímý potomek abso-
125
Němci v republice naproti tomu stojí na stanovisku autono-mistickém; autonomie je má zabazpečiti před utlačováním od Čechů, má však také býti výrazem pro jejich vyvinutý lokální patriotismus; jejich požadavek jest příliš přirozenýjBt. jistě si platnost vynutí.4)
I jest situace tohoto státu dnes zvláštní. Čechové, před válkou autonomisté, jsou dnes obhájci centralismu; ostatní národnosti tohoto státu, t. j. Slováci, Němci, Maďaři, Rusíni, jsou pro autonomii.
Autonomií národnostní rozumím takové uspořádání státu, aby národnosti, tedy v prvé řadě Češi, Slováci a Němci, byly konstitutivními jednotkami státu. Jejich svéprávnost musí nabyti výrazu v organisaci státní administrativy. Národnost bude vymezena tak, jako jest vymezena církev: bude míti svá svrchovaná práva, pokud se týče kulturního života a v tom ohledu se stát nebude míchati do zájmů národnostních, jako se nemá mí-chati do otázek vyznání náboženského. V ostatním ohledu občané různých národností podléhají státu, tak jako členové církví mu podléhají v ohledu hospodářském, sociálním, trestním.
Národnostní autonomie bude založena na zásadě: dávejte národnostem, co jest jejich, a státu, co patří státu. V střední Evropě půjde na prvním místě o jazyk. Protože jazyk jest jistě puvo^nínPá^přirozeným právem každé národnosti, vstupuje její
lutismu, chce porodili stát federalistický, i ... »Federalismus, to jest řád společnosti, v němž všechna moc, všechna suverenita leží na basi pyramidy: v lokálních skupinách a v odborových svazcích. .. . Nad touto basí, plnou mocí, se avedá systém organisaci a úřadů, které větší a větší obor přehlížejí s menší a menší mocí výkonnou...* (iiDemokralie und Parlamentarismús«, Prag, 1926; 135.)
*) Dr. Medinger podal • Zásady pro světové právo menšin«, v němž formuluje požadavky Němců v republice. Rozeznává minimální ochranu pro všechny menšiny a zirtjSenou pro menšiny významné, k nimž počítá naše Němce. Pro tyto žádá: rovnoprávnost jejich jazyka s jazykem oficiálním; upuštění požadavku, aby státní zaměstnanci všichni museli znáti jazyk oficiální, jazykovou úpravu jednacího řádu sněmovny, teritoriální autonomii pro. kompaktní menšiny a zvláštní odděleni pro ně v centrálních úřadech. Jinak žádá aspoň národnostní katastry, zvláště však, aby si školství spravoval každý národ sám svými úředníky. Žádá respektováni jazykových práv i ve vojsku.« (AI. Hajn »Problém ochrany menšin*, 1923, 227.)
Podobný návrh pochází od dr. L. Epsteina. I on rozeznává ochranu menšin vůbec a pak zvýšenou ochranu pro menšiny, vynikající svou početností, kultúrni vyspělostí nebo hospodářským významem. Pro. ně žádá větší práva jazyková, territoriální autonomii (bydlí-li menšina kompaktne v ostře ohraničeném obvodu) na všechen způsob však kulturní a sociální autonomii na základě personálním, jakož i účinnou mezinárodní garancii pro ochranu všech jejich práv. Tato zvýšená ochrana se má týkati zvláště Němců v republice. (äGrundsätzc eines Weltimnderheitenrechtes< v »La Societě des Na-tions«, Bern, V. 1923.)
126
jazyk jako konstitutivní element do organisace státu: stá£jnusí__ neuviti ječí svých národností a administrace se musí upravili tak, ai>y...jagyk-německý byl tak svobo^n^, >jalíó$HKý71S&acííy Čechů z této zásady nejsou odůvodněny; skutečnost si ji ostatně během doby vynutí. Nedomnívám se, že tento požadavek znamená poněmčení Čechů; myslím dokonce, že by mnohem méně změnil na skutečných poměrech než se na první pohled zdá, leda že by úřady donutil k svobodnějšímu užívání němčiny.
Školství musí býti upraveno podle obdoby odluky církve od státu. Škola vychovává všechny národnosti k vědomí státnímu, ale přenechává každé národnosti výchovu ve smyslu vlastních ideálů národnostních. U nás ovšem jsme si nezvykli dosud dělali rozdíl mezi národností a státem; půjde o to, na tento rozdíl systematicky upozorňovat. Budou ledy zvláště dějepis a literatura rozděleny na dvě části, jednu státní, závaznou pro všechny žáky, a druhou národnostní, pro každou národnost jinou. Jnešni.l systém školské výchovy, příliš lokální a nacionalistický, ovšem ne- , dovoluje takové rozdělení; až bude opět školská výchova založena světově, ideově, pak toto rozlišení bude přirozené.
Bude třeba zvláštních úřadů pro péči o národnosti: úřad pro národnosti, který bude míti na starosti kulturní potřeby Čechů, Slováků, Němců, Maďarů atd. a bude míti oddělení pro
různé národnosti.
Vůbec znamená národnostní autonomie uplatnění požadavku odluky státu od národností, provedené v principu tím způsobem, jakým jest provedena odluka státu od církví ve Spojených státech.
127
Kapitola čtvrtá CO JEST NÁROD?
A/ VLADA IDEl
I   ' •
Na otázku, jaké síly vlastně ženou měnící se osudy lidské, se dávají různé odpovědi. Přírodní podmínky podle některých: podnebí, jakost půdy, řeky, moře. Hospodářské síly podle jiných, vybíjející se zápasem tříd. City podle jiných: sympatie, antipatie, vášně, vládychtivost jedněch a mírumilovnost druhých. Jiní opět hledali vzpruhu dějin v ideách, názorech, myšlenkách nových a starých, pro něž lidé šli do boje na život a na smrt. Rozhodnouti, které z těchto učení o pravé podstatě hybných sil dějinných platí, patří, zdá se, metafysice, Nepotřebujeme se tuto řozhodovati; nechťsi však poslední zdroj, jenž pohání osudy lidstva, jest jakýkoli, v skutečném životě, positivnímu badání přístupném, jdgjLjnaJí ohromný vliv. Těžko říci, odkud se berou konec konců nové myšlenky; vždyf vůbec nevíme a snad nikdy se nedozvíme, odkud se berou vůbec nové věci na světě! Vidíme však, jak se pozvedají v duši jednotlivců nové názory, záhadným způsobem jsouce provokovány obecným stavem společnosti; vstoupí jako theorie jednotlivcova do života; cestami více méně klikatými se proderou do hlav jiných lidí, šíří se, mnohdy jako nákaza, a nakonec někdy tak ovládnou společnost, že se stanou jako by instinktem. Lidé už nevědí, že jsou to názory, že jednou byly jen theorií, že bylo třeba je odůvodňovat, že stály proti názorům jiným, že vznik a rozšíření jejich jest podmíněno okolnostmi.
Tak jest i s názorem o itom, co jest český a německý »národ«. Kolik jest našinců, kteří si připustí myšlenku, že jest to pojem tak podmíněný časem a místem, jako byla druhdy nauka o transsub-stanciaci, o nutnosti absolutního vladaře, o robotě sedláků? Že přijde doba, kdy budou sice Cechové a Němci, bude snad i slovo »národ«, ale jeho dnešní smysl bude lidem tak nesrozumitelný, jako jest nám dnes učení o Nejsvětější trojici? Samo přednesení takové možnosti vzbuzuje protest v mysli mnohého dnešního člověka, jako by šlo o rouhání. Není však podstata rouhání právě v tom, že někdy pronáší názory nepřijatelné současníkům, ale samozřejmé generacím pozdějším?
129
B/ KMENY
Češi a Němci, dva kmeny sobě pokrevně tak příbuzné, jako jsou severní a jižní Italové, jako francouzští Keltové a Frankové a příbuznější než občané Spojených států severoamerických, se rozešli v dobách předhistorických ze společného bydliště; nevzdálili se však od sebe itak, aby se spolu pak nestýkali; český kmen snad prý už v původní své vlasti, severně od Karpat, znal příslušníky kmene německého a od té doby, co se přistěhoval do Cech, oba kmeny žijí v stálém sousedství; v Čechách a na Moravě žijí spolu v jednom státě již od XII. století.
Byl to druhdy kmen český a německý, nikoli národ. Mezi těmito dvěma ipojmy není sice hranice tak makavá jako mezi dvěma předměty v prostoru rozloženými, a býváme na rozpacích, kterého užiti; ale že jest rozdíl mezi nimi, není těžko po-stihnouti. Kmen jest přírodní jednota lidu, sjednoceného původem (krevním příbuzenstvím), zvyky, náboženstvím, kulturou, snad i pohlavárem; slovem -přírodní« rozumíme, že členové kmene neustanovili sami (za nějakým účelem) tuto jednotu, ani si nekladou počet z toho, proč a pokud jednotným kmenem jsou a chtějí býti, nýbrž jsou jednotou pouze pro pozorovatele, sociologa, historika. Pozorovatel konstatuje jejich jednotu na základě dat antropologických, psychologických, kulturních, historických a uvědomuje si ji jako daný přírodní (sociální, historický) fakt. Tímto pozorovatelem může býti i člen kmene, jestliže si uvědomuje jasně či nejasně, že patří ke skupině lidí, charakterisované na př. společnou řečí, společným původem, společným pohlavárem. Kdyby včela nebo mravenec si dovedli jakkoli nejasně uvě-domiti, že jsou členy roje anebo mraveniště, uvědomiti si fakt přírodní, tedy, který existuje, ať si jej uvědomují či nic, uvědomili by si »kmenové« příslušenství.
členové kmene cítí snad tu a tam svoji jednotu kmenovou a někdy i jednají jako jednotná společnost; jindy této jednoty necítí a jednají, jako by jí nebylo. Češi a Moravané byli na př. stejného kmene a tím, jakož i následkem jiných okolností se sjednotili; byli kmenově příbuzní i se Slováky, ale sjednocení s nimi po krátké době pominulo, aniž jedni nebo druzí cítili, že by tím byla porušena kmenová jednotnost. Němci v Německu byli jedním kmenem, ale Bavoři a Sašové se dlouho cítili sobě tak cizí, jako dnes Češi a Němci.
'/'Jak si-pomoci terminologicky při rozeznávání drobnějších jednotek kmenových, jak tedy na př. pojmenovati Bavory a Sasy vzhledem k Němcům, anebo Čechy a Moravany'vzhledem k Čechům, anebo drobné rodové jednotky v předhistorických Če-
130
chách, o tom nám není zapotřebí tuto přemýšleti; jmenujeme všechny tyto různorodé skupiny kmeny, abychom je rozlišili oa >národů<:; kmeny jsou tehdy, jsou-li jednotkami danými přírodou-f^k^hjo^f^pIäGS^cm'.srte'tó jednotýVéilômý Či nic; které jed-Tíótky sociální však nazveme národy?1)
Cl NÁROD
Čechové i Němci byli ode-dávných dob dvěma kmeny, které takonafc^pjátělsky i nepřátelsky se stýkaly. Od kdy a v jakém smyslu jsou národem, dvěma národy? Slova >národ* .se užívá v rozličném smyslu a velmi často neznamená národ nic jiného než kmen. (Ani cizí slova natio, Nátion, Volk, nejsou jednoznačná.) .Nicméně v moderní době se slova »národ« užívá ve simyslu zvlájíním, na- označení sociálního ,ý1^aru_. vyššího než jest pouhý TttaenTajUij^ v.podstatě dvě různá pojetí. Ve
střední k vropě, t. j. východně od Rýna, zvláště v Německu, v zemích bývalého Rakouska, v Rusku i na Balkáně vládne t. zv. organické pojetí národa, datující se od německého filosofa Her-dera, kdežto žápatlhě' od Rýna jest více rozšířeno jpolitické pojetí.s)
1) Od »kmenc« jest rozeznávat! »rasu<, danou objektivními vlastnostmi biologickými (pletí, vlasy, fysiologickými rozdíly a,p.). Že národnosti ani kmeny nejsou rasami, o tom viz P. T. Moon »Syllaibus on International Relations*, kde jest i příslušná literatura (strana 11). Ovšem někdy se ztotožňují »fernem a »rasa« (Češi a Němci mají různé »rasové* cítění).
s) Podobným způsobem formuluje dvojí pojetí národa v pozoruhodném \ spise »Weltbürgertum und Nationalstaat«   F.   Meinecke,  rozeznávaje   dvojí U ^narody« (Nation): »kulturní < a »státní* ;"ltuíturní jsou vystavěny na jistém ií společně prožitém majetku kulturním, státní jsou ty, jež spočívají na jednotící síle společné historie a ústavy. V tom ohledu jest Herderovo pojetí, u nás vládnoucí, blíže pojetí národa »kulturniho«, stát anglický a americký jsou národy » státní«.
České literatuře vědecké jest přemýšlení o podstatě a vývoji národnostní ideologie cizí. Chybí nám řešení otázek, jaký smysl mělo u nás vlastenectví dynastické, zeměpisné, státní a j., jak se měnilo pojetí češství vlivem vynikajících osobností a událostí, jaký smysl mají slova »Čech<t, »Nemec«, »Slovan*, »český lid«, »český narod« v různých dobách atd. Jydiuě Masaryk naznačoval, že tyto problémy existujíň'také já jsem na ně ukazoval v brožurách KRasové theone a riarod* (1918) a\ »0 smysl českých dějin* (1925), ale nevidím, že bych byl někoho byl povzbudil k přemýšlení o těchto věcech, jinde už hodně prodebatovaných. \
Od »naroda« se rozlišuje pojem »narodnosti« (Nationalität), jenž pochází asi s počátku devatenáctého století. Je to také pojem z nazírání středoevropského; Francouzové a Angličané teprve v poslední době si na tento pojem zvykají, označujíce jej často slovem »rasa«. »Narodnost* většinou znamená kmen, jenž dostoupil jakéhos takéhos kmenového vědomí; jindy se jím označuje zlomek kmene, patřící pod politickou vládu jiného kmene;
131
D/ SLOVANSKÝM APOŠTOLEM HERDER, NEMECKÝ FILOSOF Až do počátku XIX. století jsme neměli theorie o českém národě a státě; toyla jen prakse a jen instinktivní cítění. První theorie nacionalistická, která se v Čechách objevila, jest původu německého, dal nám ji Johanu Gotifried Herder (1744—1803); nejen nám ostatně, nýbrž i Němcům; nacionalismus střední Evropy dosud stojí na učení tohoto současníka Kantova a Goetheova. Herder nedbal rozdílu mezi kmenem a národem a jeho filosofie nevede k takovému rozeznávání; národ jest podle něho v podstatě ten kmen, který si svoji kmenovou jednoTu uvědomil a aspi-ruje na politickou samostatnost. I národ jest pro Herdera přírodní jednotkou.1) S počátku národ jen instinktivně cítí svoji jednotu, později si ji za zvláštních příležitostí uvědomuje, a národní uvědomění jest čím dál tím větší.2)  I byl podle Herderova pojetí český kmen národem už od pradávna; jako jest v semeni už celá rostlinka a jako jest mezi proutkem ze země vyrážejícím a mezi dospělým stromem jen ten rozdíl, že strom má mnoho větví, tak už naši praotcové byli národem in nuce hned tehdy, když se na rovinách východního Polska oddělovali od druhých Slovanů, aby táhli na západ, hledati si nových sídlišf. Už Čechové pohanští měli tu a tam »národní vědomí«, pociťujíce svoji jednotu; toto vědomí propukalo častěji a častěji a vedlo konečně k ustavení Československé republiky. Stát jest podle Herdera jen vyvrcholením rodiny. Herder pokládá západní státy, založené na jiné ideologii, vesměs za násilné, protože jsou prý založeny na výbojích; také německé státy jsou podle něho nepřirozené; zato jeho názorům odpovídá slovanské zřízení.8)
jindy jest národnost vlastnosti lidí, která je charakterisuje jako příslušníky n6kterého národa. Názvosloví jest v tomto ohledu nevyjasnené.
l) -Příroda vychovává rodiny: nejpřirozenější stát jest tedy také jeden s jedním národním charakterem. Po tisíciletí se tento charakter v něm drží a může býti co nejpřirozeněji rozvinut, jestliže vládci z tohoto národa zrozenému na tom záleží; nebot národ jest stejně květinkou přírody jako rodina, jenže národ má více větví.« (Herder »Ideen zuř Philosophie der Geschichte«, Bibliographisches Institut, 290.)
') Tento názor souvisí se základní rousseauovskou koncepcí Herderovy filosofie; každá uvědomělá konstrukce ducha lidského budila v něm podezření, že jest nepřirozeností. Tak jest rozuměli na př. tomuto výroku: »... tak také pro stát jest přírodní řád nejvhodnějšf; ... jakmile panovník chce se udělati tvůrcem a tvořiti sám z vlastní zvůle anebo váže to, íím by tvor podle božského řízení býti neměl, hned jest tento despotismus, bouřící se proti nebesům, otcem všeho nepořádku a nectného neštěstí.* (Herder Jdeen zuř Philosophie der Geschichle*, 291.)
3) Slova Herderova o Slovanech, která později Cechové s oblibou citovali, jsou zvI.:'»Kolo proměnlivého času se točí neustále; a protože tito národové většinou obývají nejkrásnějši část Evropy, až bude docela vzdělána
132
El NÁROD VE SMYSLU POLITICKÉM
Jinak byl chápán národ (natio, Nation) před Herderem a jest.,. dJájJESEEud v západních zemích. Tu se většinou rozumí náro-dem lid, z^amíjnimvší se ^^jglfe?0" ústavou] národ předpokládá organisaci, vůli k organisaci, žaTtäóT ústavu, vědomost o ní a loyálnost k ní. Členem národa jest, kdo se hlásí k této ústavě a má právo na ni. Původ, rasa, kmenové příslušenství není sice bez významu, ale nerozhoduje: hlavní jest vůle, tvořiti státní společenství. Nahodile spojené kmeny pod jedním pohlavárem národem nejsou, ani není národem kmen, který si neformuloval ústavní zákony, podle nichž jest mu žiti. Podle tohoto nazírání jsou na př. Kanaďané národem proto, že v rámci britské říše maji velikou autonomii, jsouce skoro nezávislí;  nehledí se při tom na to, že jsou to původem Angličané, ani že k nim patří veliké procento Francouzů, v Kanadě žijících, neboť nejde o řeč ani o původ, nýbrž o uvědomělé státní příslušenství.1) Podobně jsou občané Spojených států národem, nehledě na to, odkud do Ameriky přišli a jaká jest jejich mateřská řeč.   Národem jsou občané Kapská, kteří jsou původu jednak  anglického, jednak holandského a o národní příslušnost tam zápasí také domorodci černošští a také přistěhovalí Indové.2) I v těchto zemích existuje odedávna rozmanitost kmenová; i tam znají lokální loyálnost k vlastnímu kmeni; nikdy však tam nevyrostla do takových rozměrů, aby zastřela intensivní občanskou loyálnost k státu, nebo aby dokonce byla posazena na její místo jako vlastní státní idea.
Podle tohotojBpjetí nárp^a, liehož^se^sám držím) b^li^Ce-a až obchod z ní vykvete; protože si nelze ani jinak mysliti, než že v Evropě zákonodárství a politika místo válečného ducha budou podporovali víc a více lichou pilnost a klidný styk mezi národy, proto budete také vy, tak hluboce zapadlí, druhdy pilní a šfastní národové, probuzeni ze svého dlouhého spánku, osvobozeni od vašich otrockých pout, budete užívali vašich krásných krajů od Adriatického moře až ke Karpatským horám, od Donu až k Muldě, jako vlastního majetku a budete moci na nich slaviti vaše starobylé slavnosti klidné píle a klidného obchodu.* (Herder »Ideen zur Philosophie der Ge-schichte*, 552.)
*) Pozoruj smysl slova »národ« v této větě: ». .. .národy', také zvané mocnosti mebo-li suverénní státy. Národ (z nation), mocnost neboli suverénní stát jest definován lidově, jako vláda, imající svrchovanou politickou moc nad jistou oblastí, území, nebo lid, mající takovou vládu. Všechny národy plně rozvinuté neboli svrchované státy mají podle předpokladu suverenitu neboli úplnou nezávislost...« (»Syllabus on International Relations* by P. T. Moon, New York, 1925, 1.)
s) Poučná drobnost: slova .národní* a .státní* mají u nás zrovna obrácený smysl než v Americe. Ve Spojených státech jest »národní* (national) to, co se týká celých Spojených států, kdežto >státní* (state) jest to, co se týká jen jednoho státu (na př. New Yorku). U nás naopak: .národní* věc jest na př. česká věc, .státnic věc jest česká i německá.
133
I
II
chove, přistěhovavší se do Čech, pouhým kmenem, bez ohledu na to, jestli cítili anebo necítili svoji kmenovou jednotu. Obyvatelstvo země české se ponenáhlu přetvořovalo v národ, jak se orga-nisovalo politicky, tedy zvláště za Přemyslovců. Tento národ byl ovšem matně vymezený, nikoli však pro nedostatečný cit jednoty, nýbrž protože autorita panovníkova byla slabá, hranice státu se příliš často měnily a zůstávaly nahodilé, protože obyvatelstvo nebylo vůdci země sjednocováno pod jednou ideou, k níž všichni by byli loyální. Netvořilo se dosti propracované jednotné vědomí, nýbrž jednotliví kmenové zůstávali mechanicky vedle sebe. Čím více se konsolidovalo království České, tím jasněji se tvořily hranice 3Českého národa* — nikoli hranice českého kmene, nýbrž rozsah těch, kterým stát český, ztělesněný v panovníkovi a v zřízení země, byl nejvyšší autoritou.
Protože ani obyvatelstvo země ani panovníci neukázali dosti síly, aby vytvořili jednotný lid (rozuměj politicky jednolitý, nikoli jazykově ani dokonce kmenově), udržovalo se příliš kmenové vědomí jako surrogát loyality státní. Udržovaly se, bohužel, mechanické předěly mezi různými původními kmeny, mezi Čechy a Němci, a tam, kde nebylo vyšších sil ideových, antipatie mezi nimi se stávaly faktorem dějinným, rušíce tak konsolidaci země. I^jSäUnaším .úkolem. pro budoucnost, překonati kmenové cítění ideou politického národa, jehož členy budou Češi jako Němci a jako Slováci i Maďaři.') Tu tedy národ jest ideálem, úkolem, programem; národ není, ale má býti, a k němu jest třeba materiál tohoto světa povznesli.4)
•") Kjeltén píše o Švédsku, co skoro doslovně platí o Československu: • Přesnější pozorování taiké bezpečně ukáíe, že skutečné národní vědomí Švédů nebylo ani v době jejich velmocenského postavení živou silou. Co vedlo švédský lid v době jeho řešení světových úkolů, byla loyalita: silné státmí vědomí (ještě přesněji: věrnost ke králi), podporované silným poutem státní církve; k tomu přistupovala u vyšších tříd jistě i veliká nacionálni ctižádost; ale u prostého občana byl lokální patriotismus jřslě mnohem lépe vyvanut než cit vlastenecké solidarity. Skutečný cit národnostní se snad jen sporadicky, jako za povstání pod Egelbreiktem, uplatnil; jinak byl latentní a skrytý za objektivními předpoklady národa a teprve naše doba, doba národních škol, novin, drah a branné povinností, jej uvolnila definitivně.* (^Der Staat als Lebensform*, 1917, 136.)
*) Smlouva saint-germainská, psaná v duchu ideologie západní, nezná našeho rozdílu mezi národem a státem a zná jen »obyvatelstvo*. Proto zní její § 3 takto:
»S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez dalších formalit příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude platnosti tato smlouva, mají... bydliště nebo právo domovské na území, které jest nebo bude uznáno za část Československa ...«
F/ VLIV HERDEROV
Theorie Herderova měla veliký úspěch. Opírala se o slavné tehdy Rousseauovo učení o neporušenosti pritimitivních kultur a odpovídala prostším názorům na společnost lidskou; navazovala přímo na kmenové cítění a nedoceňujíc loyality k zákonům, která se uplatňuje teprve na vyšším stupni kulturního vývoje,, stala se národní filosofií východně od Rýna. Za Rýnem, ve Francii, ve Švýcařích, v Anglii ani v Relgii Herder neměl úspěchu; národní filosofie Němců (Fichte-Hegel-pangermanismus)   i Slovanů však v něm vidí svého Jana Křtitele. Dnes je slyšeti podobné theorie jako je Herderova z Orientu, ze spisů Rabindranatha Ta-gore a jiných vlastenců orientálních; nestudovali ani Rousseaua ani Herdera ani jiných romantiků, ale vycházejíce z kmenového cítění v jejich vlasti Obvyklého a neznajíce uvědomělého podřizování se soustavě zákonů, pochopitelně došli podobných závěrů.
Je nasnadě, jak Herderova theorie 'posílila kmenové vlastenectví, u nás do té doby se projevující jako antipatie k cizincům. Každý přistěhovalec porušuje rodinný charakter kmene; proto jest všude, kde vládne kmenové pojetí národa, pokládán za vetřelce, který žádným způsobem nemůže býti přijat za rovnocenného člena rodiny, dokud nezmizí z jeho cítění vliv cizoty, což se stane až za několik generací. Odtud dnes v Orientě takové hnutí proti cizincům ve jménu »vlastenectví«, t. j. v podstatě ve jménu kmenového cítění. Proto také u nás našly antipatie mezi kmenem českým a německým svoje filosofické slovo v učení Herderově. Co jest u Dalemila jen instinktivně cítěno, co propukalo opět a opět u českých spisovatelů  pozdějších 'jako  rasová antipatie k .Němcům cizozemcům, co se znovu začalo probouzeli, když šlechta česká se vzpírala proti omezení svých privilegií vídeň-kým centralismem, to bylo teď Herderem povýšeno na stupeň i filosofie a bylo romanticky okrášleno.1)
Jest to omyl. že naši vlastenci s počátku předešlého století se nadchli Herderem jen proto, že zidealisoval slovanství. Herder se stal slovanským apoštolem také proto, že po prvé v dějinách této země dal instinktivnímu kmenovému cítění theoretický výraz. CešgtyXJako^produkt přírody, češsíví osudově oddělené "óS^ně-^lectyi^esliy^axoď samou™pfeíí©dou--danýr-proti.,umí]ému a tedy
]) Dobrovský otiskl staf Herderovu ve svém »Slavínu« roku 1806, Jung-niann ji přeložil do češtiny v roce 1813, Kollár ji přebásnil na konci let dvacátých a také Šafařík převzal Herderovo hledisko do svých "Slovanských starožitností* (L. Niederle nZivot starých Slovanů*, III./2., 754; srovn.: Masaryk »Ceská otázka*, 83.) I Palacký, jak známo, se řídil Herderem. V poslední době' se ozývala tato theorie ještě z úvah J. Holečka.
i
13-5
násilnému státu rakousko-uherskému, češství lidové proti vládě, jež tehdy se opírala o vyšší vzdělání německé, češství čisté od přimíšenin německých — tato vedoucí hesla českého nacionalismu nacházejí svůj kořen v českém kmenovém cítění a svůj květ v Herderově filosofii dějin. Jedině kmenové cítění se touto slavnou filosofií vykládá; podle ní nepochopíš, že by byl možný takový národ jako jsou Angličané, kmenově pocházející z Britů, Anglosasů, Normanů; nebo Francouzi, pocházející z rodin gall-sikých a germánských; ani Američané, kteří jsou směsí mnoha kmenů; žádný z těchto národů není produktem pouhé přírody, jak žádá Herder, nýbrž jsou to sociální útvary »umělé*. V důsledku Herdera v Československu věčně zůstanou vedle sebe dva národy-kmeny, český a německý, a Československo jest podle něho násilným útvarem, protože jeho hranice nejdou po hranicích kmenových.2)
Na Herderově pojetí národa jest založeno také vlastenectví cinvan alf ý sigyfifjL,-. j^ijn<^ ptM«rwt>n i ještě východněji, byli ještě méně doJj^IliZi^^djújn ..racionalismjeín^ a zůstali tedy věrnější
Tnyslícíějs^mu^jj^^ proto kladou odpor úřední na-
uce, která chce zkonstruovati z Čechů a Slováků jeden národ na základě politickém. Nauka o Ceších a Slovácích jako jednom národě se sice odůvodňuje také organicky, tím totiž, že Čechové
ľi^lo^ticÍTTOU"7erMono kmene^Je počáteční historie jejich jest spTJíe^áTžeTjejlín^"áSyký^jsou jen dialekty; ale Slováci, vycházejíce z téže ideologie, tvrdí, že se Čechové příliš vzdálili od původního slovanství, že se poněmčili a že není organické, aby se dvě větve, po tisíciletí rozloučené, najednou zase beze všeho sloučily v jednu.
Pro smluvní pojetí národa tyto hádky nemají smyslu; tu neplatí minulost jako rozhodující fakt, nýbrž yůje^obyvatelstva stvořiti novou přítomnost a budoucnost; vtom ohledu jest oficiál-
a) Organické pojetí národa jest vyjádřeno na př. v těchto úvodních slovech úvah K. Krofty o » Vývoji českého národního vedomi« (»Ceska revue*, 19X8, 1). J V flbBaca^SríBo^diStslW1 Villeßni národové žijí bez určité představy o své nár. osobnosti, bez jasného vědomí národního Teprve ěasem trvalé soužití příslušníků národa ve společných stálých sídlech, společné osudura příhody, hlavně však přátelské a nepřátelské styky s národy jinými, proboiftejí v nich toto vědomí, které pak dějinám národním dávají určily směr a hlubší význam, naplňujíce je zvláštní národní myšlenkou.« Srovnej s tímto romanticko-mystickým pojetím národa tuto kritickou poznámku ze spisu F. Meinecke »Weltbürgerrum und Nationalstaat« (V. vyd. 1919, 28): »iPodstatou jeho národního ducha byly... říšský patriotismus menších a slabších stavů, které chválil a který byl v podstatě jen výrazem jejich slabosti a ostatně byl směsí ze stavovského sebevědomí, konservatívního smyslu právního, úcty k císaři a konečně z poctivého, ale jen neurčitého německého společného cítěni...*
136
ru^Jdeologig, podle níž Češi a Slováci mají býti jedním národem,
ílcrderova theorie se zdála jako ušitá na rakouské poměry. Úsilí vytvořiti »rakouský národ« se nepodařilo; stát nedovedl národnosti sjednotiti a byl tedy opravdu na nich násilím. Proto se čím dále tím více ujímala antithesa českého »národa« s jeho přirozenými právy proti rakouskému »státu«, jen násilím udržovanému při životě. Tak gg^tajp^jže se ^jJgJBČfed válkou gíal„.»jriá; rod* nejvyščj_jedňotkou.-joci^í, nahrazuje nám.stát západních národů. Odtud dostala u nás slova ;sloužili národu«, »jde o věc celého národa c. národní organisace* jiný význam, než jaký mají na západě, význam přesně odlišující zájmy národa od zájmů státu. Toto nazírání jsme přenesli i do státu československého, mluvíce tu o tom, že ^národní zájem* jest proti zájmu německých občanů státu, kteří znají nanejvýš »jen« státní zájem. V poslední době se začíná narušovati tento dualismus národa a státu tím, že se mluví o zájmech »celostátních*, které se týkají také Němců a Maďarů. »Celostátní* jest nehezké slovo, ale ukazuje rozpaky, do nichž nás herderovská filosofie přivádí: jaké jsou státní zájmy jiné, než právě »celostátní*?
Podařilo se mi objasnili čtenáři, v čem zaleží důležitý rozdíl mezi Herderovým pojetím národa a mezi pojetím západním? Opakujme si tyto rozdíly: podle Herdera jest národ přirozeným pokračováním rodinu a kmene, podle západního pojetí jest společností svobodných občanů, loyálních k zákonům, které si dali. U Herdera jest národ založen biologicky a na rasových instinktech, u západních národu političku ct na rozumu. Ve filosofii TTer-ffěrově byl národ vytvořen přírodou a jest tedy pro člověka osudem, v západních státech jest národ dílem lidí, pokoušejících se o nejdokonalejší organisaci společnosti. U Herdera jest kmen (rasa) vlastní podstatou národa, na západě jest materiálem, z něhož se tvoří, přibíraje nadto materiál i odjinud. Af přemvšlí český čtenář, jak vypadá jeho vlastní názor o českém národě!
Na theorii Herderově stavěl německý romantik Ftchte, druhý prorok nacionalismu německého i slovanského. Fichte sice měl výtky proti Herderovu učení humanitnímu a pacifistickému, ale v podstatných věcech šel za ním. Formuloval své učení v slavných j Řečech k německému národu« (»Reden an die deutsche Nation«, 1808), které měl v Berlíně, když Prusko bylo poraženo Napoleonem a Berlín obsazen francouzským vojskem. Tyto slavné Řeči se staly východiskem vlastenectví německého v předešlém století a byly ještě za války mnoho citovány. Podle Fichteho jest rozezná-vati národy původní« a >odvozené«. což je pojmově podobný róz^iX,..,jako.JtIerderovo rozeznáyánT"mezi přirozeným národem a
)
137
/
násilným státem. Neboť skutečným, původním národem jest podle Fichteho »soubor lidí ve společnosti spolu žijících a se stále rozploziujících přirozeně a duševně, soubor, ikterý stojí celý pod jistým, zvláštním zákonem božství, jež se z něho vyvíjí.« Romantismus zatím pokročil, jproto._Fjchte mluví vypiatěji než Herder a zahaluje pojem národa pantheistickou mlhou »božství*, po romantickém způsobu tak zastíraje materialistické jádro oné definice. Vskutku jest to Herderovo přírodní pojetí národa jako rozšířené rodiny. Vycházeje z toho pojetí, Fichte sestrojuje učení o původnosti národa německého: zůstali věrni svým předhistoric-kým základům, praněmectví v nich trvá, samo ze sebe se dále vyvíjejíc; německá »svoboda« záleží jen v uplatňování přirozených zvláštností německého národa a otroctvím jest potlačování a ztráta smyslu pro ně.s)
Dosud marně snaží se německý i český vzdělanec vybaviti se ze začarovaného kruhu, nakresleného těmito zrádnými slovy o svobodě a otroctví! Jak pochopili, 'že svoboda lidská není jen volností instinktu k nespoutanému »vyžití« a otroctví není jen v potlačení návyků? Jest dvojí svoboda: přírodní, když organismus se vyvíjí podle svých vrozených vloh, a lidská, která záleží v kritickém věděni a na něm založeném jednání; lidsky nesvobodné jest jednání vášnivé a pudové. Této vyšší svobody romantika stavějící na instinktech neznala, a odtud pochází učení, že nesvobodný jest kmen, který nemůže nespoutané vybiti své instinkty. Herderovo krevní příbuzenství mezi členy národa Fichte nahradil příbuzenstvím jazykovým, učiniv z jazyka to palladium, kterým bylo také našim vlastencům předešlého století. Vlast prý není důležitá, ani není důležité smíšení s jinými kmeny; důležitá jest však řeč. Němci jsou národem s původní řečí: »jde o to, že u jedněch se vlastní řeč podržuje, u jiných cizí přijímá. Ani nejde o původ těch, kteří mluví původní řečí, nýbrž jen o to, aby tato řeč byla nepřetržitě mluvena, neboť lidé jsou mnohem spíše tvořeni řečí, než aby řeč byla tvořena lidem... Nemluví vlastně člověk, nýbrž z něho mluví lidská přirozenost a projevuje se k jiným lidem téhož druhu.* Fichte dále vykládá, že se sice řeč dobou mění, ale jen sama ze sebe, kdežto přejímaní prvků z jiných řečí jest proti její přirozenosti. Francouzský a anglický národ nejsou takto původní, neboť jejich řeč vznikala slučováním několika jazyků (latinského, germánského, keltického atd.) podle uvědo-
*) Fichte se i y tom shodoval s našimi vlastenci, že přijímal sice Herde-ravu ideologii o ipřirozeném národě, ale zavrhoval jeho hiuimanitní program:
»----ono změkčilé řízení uzdy státní, které se cizími slovy jmenuje humanita,
liberalita, popularita a které správněji po německu sluje slabost a způsoby nedůstojném (jRedent, 8.)
138
mělých zásad; tito národové, »přesně vzato, vůbec nemají mateřštiny*. I jest prý hluboký rozdíl mezi Němci a západními národy, srozdíl, který povstal hned při prvním rozchodu původního jednotného kmene, a v tom záleží, že Němec mluví řečí živou už od prvního jejího vyplynutí z přírodní síly, kdežto druhé germánské národy (Francouzi, Angličané) mluví řečí, pohybující se jen na povrchu, u kořene však mrtvou.«
Příbuznost této filosofie s Herderovou je na bíledni; příbuznost jazyková jest tu stejně přírodní silou, jíž lidé podléhají, do niž se prostě rodí a proti které neplatí svobodná vůle. Z tohoto důvodu Fichte jako Herder ižádá si státy národnostně, t. j. jazykově, vymezené. Jeden jazykově daný kmen prý může druhý kmen vyhnali z jeho sídel anebo jej zotročili; »ale aby vtělil cizí kmen, tak jak jest, do svého státu jako jeho součást, tím ničeho nezíská a nikdy nepřijde v pokušení to učinili.« Zasahovati do struktury národa jest podle Fichteho stejně hříchem proti přírodě jako podle Herdera — a jako podle mnohého dnešního vlastence.
Fichle měl také veliký vliv na české vzdělance; německá filosofie romantická byla snad jedinou filosofií, kterou pokládali za pozoruhodnou v první polovici XIX. století. Fichte byl pokládán za •největšího romantického filosofa; z našich jej znali i Kollár i Pur-kyně; jestliže se mnozí našinci raději dovolávali Schellinga, opírali se jen o žáka Fichteho. Zvláště však na našince působil menší sice filosof, ale v Rakousku neméně vlivný, Friedrich Schlegel, známý Metternichův úředník, který v duchu rořnalítickém^přo-" hlásil jazyk za .pravé: měřítko národa. ^NejdůstojnějŠím principem príTTozdělení státu jest jprxjazyk, nejen pf$o,jže jest du-cTTOvTrmT pojíflsem, nýbrž i proto, že podává důkaz podobného původu; jednota řeči znamená jednotu původu a ačím starší, čistší a nesmíšenější jest ktorý kmen. tím má více mravnosti, a čím jest více mravnosti a pravé stálosti a příchylnosti k mravům, tím spíše bude tento kmen národem.«
Tak německá filosofie dala metafysiku tomu instinktu,'1) který u nás od dob DalemilovýCh znovu a znovu propukal, klada znovu a znovu překážky konsolidaci tohoto státu. Jest to dosud jediná filosofie o smyslu češství, vyjímaje Masarykovo učení. Na ní stavěli buditelé na počátku XIX. století, držel se jí Palacký; je základem spisů Aloise Jiráska a Josefa Holečka; jest heslem, kolem něhož se točila a točí naše národnostní politika. Masaryk cítil její pochybenosť a zavrhoval od začátku češství pochopené
*) Fichte jest také první německý filosofický antisemita; antisemitismus jest přirozeným důsledkem rasového pojetí národa. (Ch. Andler »Le panger-manisme phflosophique«, 1917, X.)
139
I.
jen jazykově a hledal proti ní záchranu v humanitě, jejímž heslem jest, že čisté lidství jest vyšším ideálem než národ. Stálo by však za analysu, jak velice i Masaryk podléhal herderovskému rasovému pojetí národa; jak jinak také, když tolik stavěl na Palackém?0^
r
Gl NĚMCI A ČECHOSLOVÁCI
Češi a Slováci se objevují v historii v době, kdy byli rozděleni na řadu klanů; tehdy přechodně tvořili také jeden stát (v IX. století). Od té doby až do světové války patřili Slováci k říši uherské, odloučeni jsouce od Čechů. O tom, jsou-li Slováci s Cechy jedné národnosti, vznikly diskuse jazykové a sociolo-<^kéj_jn*chi..jsou jakékoli názoTy odborníku, všichni uznávají, že kmenová příbuznosl mezi Čechy ;i Slováky jesl velmi veliká; zvláště jazyk český a slovenský se sobě velice podobají. Jsou ovšem mezi těmito dvěma kmeny i rozdíly, tělesné i kulturní; i Slovák jest menší postavy, tmavší pleti a spřízněn s maďarstvím ' jako Čech s němectvím. Kulturně jsou Slováci méně hybní, nechápou českého racionalismu, mají více smyslu pro lokální kolorit; tisíciletý život v státě maďarském měl vliv na jejich společenský život.
Vědomí, že Češi a Slováci patří k sobě, se probudilo v XIX. století vlivem národnostní romantiky; Čechové, kteří měli starou tradici samostatného státu, mohli se v předešlém století roz-vinouti mnohem rychleji, než Slováci, kterých jest také početně mnohem méně (Čechů 6,000.000, Slováků 2,000.000). Proto se mnozí slovenští vůdcové začali opírati ve svých národnostních snahách o silnější Čechy a našli v Češích porozumění; bylo jasno, že by také Čechům prospělo v kulturním životě, kdyby byli rozmnoženi o dva miliony bratrského kmene slovenského. Ale maďarská vláda přísně bránila sbližovacím pokusům a podporovala tendence, zveličující rozdíly a rozpory mezi Čechy a Slováky. Válkou se podařilo oba kmeny spojití; s malými vý-
s) 7- velké literatury o nacionalismu a internacionalismu uvádím:
P. T. Moon »Syllabus on International Relations«, New York, 1925. (Obsahuje praktický rozbor a velkou literaturu; vhodné pro debatní kroužky.)
G. P. Gooch »Nationalism«, New York, 1920. (Analysa z anglosaského stanoviska.) René Johannet »Le Principe des Nationaliles«, Paris, 1918. (Vědecká analysa pojmů, sem patřících.)
Em. Rádi »Rasove theorie a narod«, 1918. (Pokus o racionální výklad pojmu národ.) >Národ a stát«, 1921. (Tam i jiná literatura.)
F. Meinecke »Weltbürgertum und Nationalstaat«, Berlin, 1919. (Kritická analysa vzniku německého nacionalismu.)
»Nation und Nationalität« Ergänzungsband zum »Jahrbuch für Sociologie., 1927; autoři F. Hertz, G. R. Steinmetz, M. H. Böhm, G. Rottenstein, E. v. Kármán rozebírají tyto ipojmy hlavně s německého hlediska.
jímkami uznávají politikové čeští i slovenští, že spojení bylo nutné a zdravé; jesl však spor o způsob jeho provedení; Češi "jsou pro centralismus, Slováci pomalu dobývají uznání autono-mismu.
Československý stájt_byj založen jako stát Čechů a Slováků s velkými minoritami Němců a Maďarů; Němců jest o třetinu "víc, ntó'Slovákůna-jš»OT,Ílospo11aTsíy a kulturně mnohem silnější; Maďarů jest asi polovic tolik jako Slovakii. Tento číselný poměr však neměl významu v kmenové koncepci československého státu: (češi a Slováci jsou dle léto koncepce jedním kme-•ttfflll,f»národem« podle domácí terminologie), protože patří oba E severní větvi západních Slovanů, mají podobnou řeč a kulturu. Podobnost tato jest prý však porušena tím, že oba kmeny rostly tisíciletí odděleny od sebe; odloučenost a vliv Němců na Čechy a Maďarů na Slováky způsobily odcizení duchovní. Nový stát spojuje oba kmeny opět v původní přirozenou jednotu.1)
Na této ideologii jest vystavěna organisace československého státu. Stát jest kmenový (»národní«), jsa státem jednoho kmene »Čechoslováků^ t. j. sjednocených Cechů a Slováků; tento kmen jest »sfátotvorným národem*; jeho jazyk »česko-slovenský* jest státním jazykem; jména »Československá republika* a sčelskoslovenský národ« označují právě státní a kmenovou organisaci těchto spojených Čechů a Slováků. Podle tohoto pojetí jest každému Čechu a Slovákovi (i Němci) jasné, že Němec není ovšem = Čechoslovákem« ani členem "československého národa«, nýbrž jest příslušníkem minority, obývající tuto republiku. Ve všech úředních i neúředních aktech našeho státu znamená »československý národ« jedině Čechy a Slováky.2) Toto pojetí československosti, v podstatě rasové, narazilo však v pozdějším politickém vývoji na obtíže. Československý stát nepovstal totiž organicky, jak žádá Herderova theorie; nepovstal vývojem kmenového uvědomění, vývojem totiž rodiny v klan, klanu v kmen, kmene v uvědomělý kmen státně orga-
*) Tento názor o jednotném »národě« ěeskoslovenském (opírající se q ideologii Herderovu) jest vyjádřen na př. v následujících slovech vůdce slovenských autonomistů Andreje Hlinky: >Ci sa našim maďarským bratom páči alebo nepáči, predsa zostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jeden národ. Až do najnovšej doby mali jsme s Cechmi spoločný jazyk a naši evanjelici" dosiaľ užívajú v kostele českého jazyka.« (Uvádím podle A. Pražáka »Ceskoslovenský národ«, Bratislava 1925.)
s) Ten smysl mají tedy slova: »Národní výbor nařizuje jménem československého národa...« (Zákon z 28. října 1918.) >My národ československý.* (Ústavní listina, úvod.) »Jazyk československý jest státním, oficiálním jazykem.i (Jazykový zákon, g 1.) .Naproti tomu znamenají slova »každý státní občan československý« (§ 108 ústavní listiny a jinde) i Němce.
140
141
nisovaný; nepovstal pouhým přírodním processem. Československá republika povstala ve válce podle programu, za který bylo třeba agitovali; povstala z části mocí, vyjednáváním, smlouvami a pokud jde o Čechy a Slováky, uvědomělým spojením dvou kultur, celé tisíciletí odloučených, spojením, které se nepřihodilo, nýbrž bylo provedeno zahraničními vůdci. Čechy a Slováky drží dohromady ústava, zákony, vláda, úřady, nikoli instinkty — a přívrženci romantického pojetí národa se proti této vládě rozumu bouří. V Čechách bylo kmenové .pojetí národa rychle překonáno, aspoň v tomto ohledu; ,^LJf.g.J;ľľ ffín.aiB-■túr-*e— : národ československý* není jen instinkt, nýbrž ideál, program 'pro budoucnost, že bude třeba tento národ tepj,v.,v-ytvořiti-eíle' vědomou spoluprací Čechů a Slováků.3) Slováci však pokládají tůto-eílevědomost za násilí; trvají na národě v pojetí Herderově; žádají, aby se rozeznával zvláštní národ slovenský a národ český; ukazují na velké rozdíly jazykové, kulturní, náboženské mezi Čechy a Slováky a bojují v důsledcích toho za slovenskou autonomii.4)
Není mým úkolem vyšetřovali zde všechny příčiny slovenského autonomismu (jistě .přemrštěný centralismus český jest jednou z důležitých příčin; jistě autonomie slovenská jest rozumný politický program); zde nám jde jen o pojem »českoslo-venskosti*. Slováci začali totiž brzo zavrhovali slovo »Čecho-slovák«, uměle vytvořené; jestliže jeho význam neutloukli docela, jistě vytlačili toto slovo hodně z užívání. Ani slovo »čes-koslovenský* se jim docela nelíbí; domnívají se, že těmi slovy jest utlačována jejich individualita.5)
Proti dosavadnímu významu slov »Čechoslovák« a »česko-slovenský* jsou opravdu věcné námitky. Slovo Čechoslovák se vyskytuje snad po prvé v prohlášení západních mocností dne 12. ledna 1917; název byl přijat, jak Masaryk píše,*) v poradě Ed. Beneše, Štefánika a Osuského. Měli se jím označiti jedním slovem Češi a Slováci, jakožto budoucí vládnoucí kmeny v Československu; na to, jak pojmenóvati německé a maďarské obyvatele
s) V tom smyslu píše na př. O. Vočadlo v článku "Slovanská nesvornost* (v Praze, 1923), vykládaje, jak scelování kmenů ve vědomou národní jednotku je výsledek civilisačního procesu. »Tanlae molis erat Romanám condere gentem*.
4) Němci v prvních letech republiky se drželi léto argumentace Slováků, odůvodňovali jí svůj názor, že nejsou v zemi menšinou a spoléhali, že jim pomůže k autonomii. Dnes už na slovenskou autonomii tolik nespoléhají.
5) Název , Čechoslovák' »... pomalu začíná býti z obecného užívání vyřazován. Stejně depopularisovala irredenta a autonomism výraz .československý .. .'« (Pražák "Československý národ*, 4) Srovn. i Jos. Folpreoht >Ny-riějšl stav otázky československé*. ('Rozpravy* 9. V Praze 1926.)
8) Masaryk >Světová revoluce*, 148.
tohoto demokratického státu, rovnoprávné s Čechy a Slováky, se tehdy snad nemyslilo. Právem se ukazuje na to, že pojem »Čechoslovák* jest uměle vytvořený za praktickou, politickou potřebou.7) Ideologie o »menšinách* vedla tedy k následující koncepci: z Čechů a Slováků, kmenově příbuzných, bude vytvořen jeden národ, jenž jest vládcem Československé republiky; jeho členové jsou í Čechoslováci*. Vedle nich žijí ve státě ^obyvatelé jazyka německého, maďarského, národnosti židovské« atd. Jest patrno, jak Herderovo pojetí státu jako vyvrcholení kmenového vědomí, jest základem této koncepce; jest však také patrno, jak uvědomělé spojení Čechů a Slováků v jeden »národ« překročuje meze tohoto pojetí. OtázkaJ.eJLJP>asnadě; 4^
a Slováky v jeden národ, národ politický, proč nebýti důsledný a spojití v jeden politický národ všechno obyvatelstvo Československa? Jestliže národ československý zabezpečuje kulturní individuálnost Čechů a Slováků, jsa 'povznesen nad rozdíly mezi nimi, proč se nepovznese ještě o stupeň výš a nezabezpečí také kulturní individuálnost Němců a Maďarů?
Příklad s »jazykem československým* nám objasní, že tento důsledek není paradoxní, jak se zdá čtenáři, zvyklému na středoevropské .pojetí národa. Ústava naše praví, že »jazyk československý jest státním jazykem republiky*. Ustavní výbor měl však obtíže, říci, který jest to jazyk, >Uistavní výbor výslovně prohlašuje, že užitím názvu toho nikterak nechtěl zaujmouti stanovisko ke sporu literárnímu a filosofickému, zdali čeština a slovenština jsou samostatnými jazyky. . .«, t. j. náš stát má dva státní jazyky, a jest výslovně prohlášeno, že jest vedlejší, jsou-li to jazyky či nářečí, jinými slovy: neexistuje žádný ^zvláštní jqzyJí^ československý« a Slováci právem proti takovému označení protestuji. V ústavě mělo býti správněji řečeno »jazyky československá «; ale snaha zastříti co možná rozdíly mezi Slováky a Čechy a vytvořiti jeden národ vedla k názvosloví, které neodpovídá skutečnosti. Je-li tedy možný národ československý*, který má dva státně uznané jazyky, proč by nebyl možný národ československý s jazyky třemi, étyřmiTTOJmu národa, jak jest viděti, mnoho-jazyčnost neodporuješ
Z těchto důvodů se domnívám, že význam slova Čechoslovák, jaký mu dali jeho tvůrci, jest skutečnými poměry'"příSffiSánT" a,e tot.9 slovo má přirozený obsah, označujíc Občana Československé republiky, tedy jedině státní příslušenství, bez ohledu na příslušnost kmenovou. Zkuste vyložiti' cizinci rozdíl mezi třemi pojmy: Čech a Slovák, Čechoslovák, občan československý, a uvi-
7) Nevadí, že se dá najiti toto slovo tu a tam v starší literatuře, jak uvádí Pražák, .Československý národ*, 1925.
142
143
díte, jak jest to těžko. Nezbude než abyste mu vykládali speciální ideologii ad hoc sestrojenou: Cech a Slovák jsou dva kmeny historicky dané; Čechoslovák jest politický program o jejich splynutí, kterému rozumějí však jinak Češi, jinak Slováci; většina Slováků však tohoto programu vůbec neuznává; kdežto Čech, Slovák, Čechoslovák označují konec konců příslušenství kmenové, rozumí se československým občanem příslušenství státní. Tak bude třeba vykládali tato slova cizinci; není proto jednodušší ztotožnili Čechoslováka s československým občanem? Jest v státním ztrjmn-dobrc, aby státní občanství mělo zvláštní jméno.
Stejně dvojsmyslné jest jméno ^československý národ«. V demokratickém zřízení jest lid tohoto státu československým národem; dělí se na kmeny, český a slovenský, sobě blízce příbuzné, a na německý, maďarský a židovský. Tato terminologie odpovídá západnímu užívání slova »národ«; jestliže Československá republika byla vytvořena politiky (a nevznikla jako polní kvítí) a je-li uznaným jejím úkolem národ československý teprve vytvořiti v budoucnosti, jakým demokratickým právem z tohoto programu vylučujeme Němce a Maďary? Proč nemáme také z nich vytvořiti československý národ, když jej můžeme vytvořiti z Čechů a Slováků? Jestliže v tomto československém národě má řeč 2,000.000 Slováků, kulturně ne vždy zcela rozvinutých,, totéž právo jako čeština, proč nemůže býti národ československý trojjazyčný? Češi tuto argumentaci nechápou; Slováci jim totiž vytýkají, že rovnoprávnost slovenštiny s češtinou nemyslí doopravdy, že v praxi myslí jen na češtinu, o níž doufají, že časem slovenštinu pohltí. Vmysleme se však do mysli Slováka, jenž chce opravdovou rovnoprávnost slovenštiny s češtinou; jak potom tento Slovák odůvodní demokraticky nerovnoprávnost němčiny?
Další vývoj tohoto státu závisí na tom, aby jednak bylo státní vědomí co nejvíc posilováno, jednak uvnitř státu prováděna co nejsvobodnější národnostní autonomie. Autonomie slovenská (což nemusí býti totéž jako autonomie Slovenska) znamená přirozené oslabení kmenového významu slov ^Čechoslovák« a > československý národ«; znamená také přirozené posílení Němců. Všichni rozumní lidé uznávají, že kulturní autonomie ' ^ěmcůj^ť"nCT^hnutelná; až se vzpamatují Maďaři v sou-' sedňtmstSíf??"^^ i našemu maďarskému obyvatelstvu
povolit; i jest rozumná politika ta, která, předvídajíc tento nutný vývoj, pamatuje na to, aby vědomí státního občanství bylo co nejintensivněji pěstováno. Jednotné jméno pro všechny státní občany jest k tomu také prostředkem; jméno »Čechoslovák« a i československý národ* a f má podobný význam jako Švýcar, Kanaďan, Belgičan, národ australský.
Kapitola pátá DNEŠNÍ BOJ ČECHU S NEMCI
A/ OBRANNE JEDNOTY
äObranné jednoty*, zvláštní výtvor zpopularisovaného jazykového vlastenectví, jsou spolky rozšířené po Čechách a Moravě na oslabování posic německých v republice a posilování posic českých. Spolky toho druhu mají asi všechny státy; v Prusku byl před válkou pověstný t. zv. spolek hakatistický, jenž vytlačoval Poláky z pruského Polska; v Rakousku t. zv. Schulverein poněmčoval děti pomocí škol; v některém ohledu americký Ku-Klux-Klan má podobný účel, potlačovati cizinectví ve Spojených státech (kterým tento spolek rozumí, katolictví, židovství a rasy barevné). Obranné jednoty naše se liší od těchto společností větší zdrženlivostí programovou, jsouce jen »obranne«; ani jedna Jednota nemá v programu přímo pocestování Němců; formulují svůj cíl skromněji jako obranu Čechů proti pronikání Němců a jako úsilí navrátiti češství ly dnešní Němce, kteří v XVII. století anebo snad i dříve byli prý poněmčeni.
Obranné jednoty povstaly v osmdesátých letech předešlého století, za rozkvětu buržoasního plastenectví, na obranu českých zájmů proti rakouské germanisaci; tehdy si Čechové začali uvč-domovati, že drobný lid jest ideově vydán na milost a nemilost úřadům a mocnému německému průmyslu a začali se tomuto tlaku brániti drobnou prací, opírajíce se o dobrovolné sbírky občanstva a pracujíce zvláště k zakládání českých soukromých škol v místech, kde nebylo naděje na založení školy státní. Obranné jednoty, na prvním místě Ustřední matice školská (obdoba německého Schulvereinu) staly se nejpopulárnějšími vlasteneckými organisacemi. Založení československého státu jim vzalo bývalý význam; dosud však jsou vlivné a neznám případu, že by se některý Čech odvážil je veřejně kritisovati. Stát jejich činnost podporuje.1) Nebude se snad zdáti čtenáři tento můj pokus, jednati o obranných jednotách se stanoviska důsledně pacifistického, příliš neobvyklý?
Vzniknuvše v době rozkvětu buržoasního vlastenectví obranné
J) Nepátral jsem po tom, jak veliká jest ta podpora; vypsal jsem si náhodou z »Tribuny« (3. ledna 1926), že ministerská rada povolila subvenci í 200.000 Kč Národní radě československé a 200.000 Kč Ústřední matici školské : pro Hlučínsko.
144
jednoty se drží romantické ideologie, že národnost jest absolutní nejposvátnéjší hodnotou a jazyk jejím viditelným znamením; národnostní uvedomení lidu chudého a povznášení jeho kulturní úrovně a posilování jeho hospodářské moci bylo jejich cílem. Hnutí toto nezplodilo ani jediného theoretika, ani jediného pozoruhodného politika a zůstalo i literárně neplodné; bylo v něm však mnoho prostého maloměstského nadšení. Jest to vůbec více hnutí venkovské než pražské. Ideologii o »utlačovaném národě* obranné jednoty přenesly i do nových poměrů po válce; Němci byli svázáni porážkou, vládou výhradně českou a zákony konstruovanými proti Němcům, ale senátor Hrubý, jeden ze známých pracovníků v těchto Jednotách i dále vykládá: Založením státu československého se moc Němců neoslabila, »Němci zesilují a stupňují svoji výbojnost i svůj tvrdý postup proti českému lidu«. Osudy našich hraničářů... »jsou horší než byly za Rakouska. Český zaměstnanec, český živnostník, který touží po práci, jest jí zbavován německými továrníky a namnoze říšsko-německými řediteli závodů jen proto, že jest Čechem . . . Líčení tohoto násilí by rozechvělo i srdce kamenná. Snad nikdy tolik bídy a hladu, tolik zoufalství a běd nebylo domovem pod krovy našich českých lidí v krajinách smíšených, jako v letech posledních a zvláště v letech minulých...«2) Romantický sloh i citovost této argumentace jest příznačná pro maloměstské ovzduší těchto jednot. Nehledejme v jejich projevech definice češství a němectví, ani statistických rozborů ani revolučních ideí; bývají to jen povzbuzení, aby mnoho občanu šlo na výlet anebo na nedělní zábavu a tím přispěli na sbírku na utlačované Čechy.
Hlavní obranné jednoty jsou tyto:
Ústřední matice Školská, před válkou nejpopulárnější český vlastenecký spolek, založena roku 1880, jako protispolek proti obdobnému německému spolku Schulverein (prvním předsedou byl politický vůdce národa Fr. L. Rieger).
Ideologii Ústřední matice školské jest viděti z těchto výkladů: V jubilejní výroční zprávě za prvních 25 let činnosti jest na úvodním místě tato polemika proti světovému chápání výchovy: »Ba i jazykem českým bývají hlásány na pohled duchaplné pravdy, jež, jsouce náležitě rozebrány, objevují se jako promyšlený útok na národní sebevědomí. Pod heslem zájmů všelidských se pomáhá ubíjeti národnost česká, zesměšňuje se pojem ,vlasť, s níž jest pojem národnosti nerozlučně spojen a pod heslem všelidské vzdělanosti hlásají se pravdy pochybné vědecké ceny, jež kalí jasný názor na
-) »Národní jednoty a Matice v Československé republice* (Praha, 1925), str. 4., 5.
146
povinnosti českého člověka i k sobě samému, i k rodině, i k lidské společnosti.. . Odrodilectví v malém národě rovná se zhoubné rakovině na zdravém těle. A věru nejsme daleci od pravdy, tvrdí-me-li, že největší škody naší národnosti způsobili ti, jimž cizí kultura byla milejší než vzdělanost českým jazykem získaná. ... Těm, to snahám odnárodůujícím, ať již z důvodů jakýchkoli vyplývajícím, přítrž učiniti, uložil národ náš svým obranným jednotám a, pokud se školství týče, především C střední matici školském (Strana 6.)
V době předválečné byla Ústřední matice Školská domýšlivá na pedagogickou zásadu, že dítě má býti vyučováno mateřským jazykem a na rozdíl od Schulvereinu přijímala do škol svých jen děti české. Po válce i tento argument přestal a přijímají se i děti německé.
Schulverein měl na Ústřední matici školskou vliv nejen negativně, vyprovokovav její existenci, nýbrž i positivně tím, že její stanovy byly sdělány podle stanov Schulvereinu.3) Před válkou byla Ústřední matice školská spolkem striktně »obranným« podle* programu i podle praxe; bylo to ostatně dáno situací, kdy stát přál expansivnosti německé; na vlastní expansivnost nebylo ani finančních prostředků ani moci. Tehdy Svatopluk Čech vyjádřil v dopise program Ústřední matice školské takto: »V pravdě: nikoli národní hrabivost, nikoli výboj — jen obrana a zachování národnosti jsou heslem jeho (tohoto spolku) a v této vznešené, veskrze ušlechtilé snaze musí za drahou naší Maticí stati, všemi silami ji podpo-rovati národ celý.«4) Naproti tomu po válce (1922) byly stanovy" spolku změněny; v nových stanovách jsou tato charakteristická
I slova, dovolující účel širší: »Účelem Ústřední matice Školské jest ... vůbec šířiti vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka - spisovného. «6)   Určitěji jest tento program formulován
! takto: »Nejen již na obranu,0) nýbrž na dobývání krajů 'pohraničných a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných.« »Na* stává v roce 1924 Ústřední matici školské jeden z nejvělších hraničářských problémů, aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných.« • ■-•
Národní jednota severočeská, od roku 1885, má 14 sborů,
3) Čtyřicetiletí ÚMŠ. (»Čes>ký světí, XVIII., 1920/21, 12-13).
*) íičtyřicetiletí ÚMŠ. (»Český svět«, XVII., 1920/21, 12-13). ■ ! •■
I 6) Staré stanovy zněly: »ÚceIem Ústřední matice školské jest zřizovali...
i školy ... s českým jazykem vyučovacím, zvláště v obcích takových, kde :' zřízení školy nebo opatrovny pro děti české nelze dosici nákladem veřejnými. (Stanovy z roku 1906.)
") »Národní jednoty a Matice v Československé republice* (Praha 1925')?.
147
■
54 okrsky, 924 odbory s 98.555 členy. V ústředním výboru jsou mimo jiné 2 senátoři, 2 poslanci, mnoho státních úředníků, redaktorů, učitelů atd. Úkolem jejím jest: »My musíme se postarati o to, aby našemu národu byli navráceni i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak pro-hřešiti »e na světlé památce svých předků. Jen na severu a severozápadě jest takových na statisíce.*
Národní jednota pošumavská si vymezuje úkol takto: »onu významnou činnost subsiďiární úkolům státní správy* .. . svedení evidence a kontrolu kulturních poměrů v té které oblasti menšinového území* ... »hospodářské povznesení jihočeských zněmče-ných krajů a jejich lidu*.
Vedle těchto tří velikých organisací existuje řada menších s podobným programem. Jsou to zvláště tyto:
Národní jednota pro jihozápadní Momuu se sídlem v Brně (od roku 1886). »V obcích smíšených se vede v přesné evidenci český živel a pracuje se svědomitě pro spravedlivé výsledky sčítání •lidu, pro zdar obecních voleb a šfastné rozřešení pozemkové reformy v duchu národním a státním.«
Národní jednota pro východní Moravu, se sídlem v Olomouci, založená roku 1885. Program: »Ve svých menšinách svědomitě a intensivně pracovala a pracuje pro zdar sčítání lidu, obecních voleb a pozemkové reformy.* »Český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považovaných.*
»Při pozemkové reformě ...očekává se od ní pevné reelní utužení hospodářské neodvislosti českých občanů, žijících mezi tvrdými a bohatými Němci. . . Ona '(pozemková reforma) musí odčiniti zločiny a lupy XVII. století . . . Horké hlavy německé třeba přiučovati státní autoritě ...«')
Národní jednota slezská se sídlem v Praze, od roku 1906 uhraje tu hlavně úkol zprostředkovatele mezi národními obrannými korporacemi slezskými a národohospodářskými a ústředními úřady v Praze.«
Matice opavská, od roku 1877: »ráz činnosti Matice opavské v posledních obdobích . .. byla to léta úsilného pronikání do území Slezska, všemu českému dosud uzavřeného.* => .. . V posledních dvou letech byla Matice opavská nucena zasáhnouti také do akce pozemkové reformy a snažila se uplatnili své požadavky« » ... neváhala nikdy zasáhnouti.. . kde toho zájem národní, který jest ostatně totožný se zájmem státním, vyžadoval.*
Slezská  matice  osvěty  lidové pro  Těšínsko  a Hlučínsko
') >Zpráva o činnosti Národní jednoty pro východní Moravu za rolt 1924, XXI.
v Ostravě od roku 1898 ».. .nesloží ruce v klín dříve, dokud ne-přivedeV lůno českého národa všechny ty, kteří v dobách dřívějších byli ve zdejších krajích našemu národu odcizeni. «s)
Do oblasti činnost obranných jednot patří také Česká národní rada, ustavivší se za politických bojů proti Rakousku. Její význam ve veřejném životě se nezdá býti velký; i jejím programem jest boj proti Němcům. Na brněnském sjezdu jejím roku 1925 prohlásil předseda sjezdu dr. Pluhař, že životní zájem českých menšin v pohraničních oblastech jest zájmem státním.9)
I lze formulovali program obranných jednot jako boj proti Němcům, kde »Nemcem« jest náš spoluobčan národnosti německé; sama jeho národnost jest nebezpečná (nikoli snad určité jeho jed-'^nání nebo politický názor). Praktickým cílem obranných jednot Jest počeštili dnešní německé kraje republiky (ačkoli takto jasně j žádná obranná jednota svůj cíl neformuluje). Vliv jejicřTna kulturní život po válce sice velice upadl, ale praktický vliv na úřady jest tím větší, že proti jejich ideologii a metodám se nikdo nestaví. Namnoze nebudu daleko od pravdy, pojmenuji-li je (zvláště pro doby vlády koalice socialistů s českou buržoasií) jako vedlejší vládu, pracující v dorozumění s vládou odpovědnou.
Obranné jednoty dosahují svého cíle zvláště těmito prostředky:
1. Zakládají školy v místech, kde pro nepatrný počet dětí nelze podle zákona založili školu státní. Pro tuto školu pak získávají děti rozdáváním t. zv. vánočních a jiných nadílek, dále tím, že rodičům dětí opatřují rozmanité výhody na státu, po případě, jsou-li rodiče ve státní službě '(na př. na dráze), vedou je k tomu, aby posílali dětí do této školy; konečně se také snaží do místa doslali české úřednictvo s rodinou a tak vyplní školu zákonným počtem dětí, oslabí místní školu německou a splní podmínky, za nichž stát může českou školu otevřít a eventuálně německou zavřít;
2. hledí prováděli pozemkovou reformu (t. j. zadávání půdy ze zabraných velkostatků) lak, aby se jí nedostalo Němcům, nýbrž
8) Jiného rázu než obranné jednoty, jest Sokol. Byl původně myšlen jako organisace česko-německá, ale když si Němci, tehdáž vlivní, založili tělocvičnou jednotu čistě německou, byl Sokol založen jako jednota čistě česká v roce 1862, a dosud nese ideologii oněch dob, buržoasní liberalism, ačkoliv snad ""poněkud zamlžený účastí některých pokrokovějších vrstev. Sokol jest organisací, určenou pro všechny Slovany, a byl před válkou pod vlivem panslavismu; už před válkou se dály pokusy zmodernisovati kulturní cíle Sokola.
9) Obdobné obranné jednoty německé, které ovšem za daných poměrů mohou se jen slabě uplatnili, jsou: Deutscher Kuiturverband v Praze, Bund der Deutschen in Böhmen v Teplicích, Bund der Deutschen Ostböhmens v Broumově, Deutscher Böhmerwaldbund v Českých Budějovicích, Bund der Deutschen Nordmährens v Olomouci, Bund der Deutschen Schlesiens v Opavě atd.
148
149
aby ji dostali Češi a lak aby místa německá dostala české obyvatelstvo a eventuálně, aby většiny německé v obcíchbyly oslabeny.10)
3. Nátlakem na úpravu národnostního klíče v továrnách a ve zprostředkovatelnách práce;11)
4. nátlakem při sčítáni lidu, aby lidé hospodářsky a programově slabí se přihlásili k národnosti české;12)
5. agitací při volbách do obcí, aby zastupitelstva obecní se dostala do českých rukou;
6. působením na úřady, aby propouštěly úřednictvo německé;18)
7. upozorňováním úřadů, do kterého místa jest zapotřebí do-saditi české úředníky.1*)
10) .Národní jednota severočeská dostala v okrese vyškovském ná Moravě 10 ha půdy přídělem a pronajala je tam Němcům, kteří posílají děti do české školy.* (Stížnost sedláků teplických.) Pozoruhodná jsou tato slova, pronesená o vztahu Národní jednoty pro východní Moravu k orgánům státním: »V celku možno říci, že náš směr, tempo i způsob provádění této obrovské (pozemkové) reformy v našem kraji uspokojuje. K orgánům, které ji provádějí, máme důvěru a důvěřujeme jim, že i závěrečná řízení provedou správně ve prospěch státu a národa. Národní jednota při všech akcích a postupech byla spoluúčmna a bude i dále stati na stráži* (»Jubilejní zpráva Národní jednoty pro východní Moravu* z roku 1925, LXXXI.)
u) Z interpelace německých poslanců Hellera a Jarolíma (uSozial-demokrat*, Praha, dne 18. března 1926) vybírám: Ministerstvo sociální péče uložilo politické okresní správě v Teplicích, aby důvěrně vyšetřila, jaký byl početní poměr českých a německých dělníků u firmy P. ve W. v letech 1923 a 1924 a jaký jest teď. Tento výnos se zakládal na dopise Národní jednoty severočeské v Praze, která tomuto ministerstvu oznamovala 27. dubna toto: • Důvěrník nám sděluje, že firma P. ve W. u Teplic propustila dříve české dělníky a teď nebere žádného českého dělníka do práce, ačkoli má státní dodávky. Upozorňujeme na tuto firmu a prosíme zdvořile o zakročení, aby byla donucena zaměstnáván také české dělníky.* K tomu jest připomenout], že neexistuje zákon, podle něhož by bylo lze donutili závod, jakého jazyka jeho dělníci mají býti.
12) Viz na př. program Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, nahoře uvedený.
") Z programu Národní jednoty pro východní Moravu XXXV: •Pracováno o nápravu, aby německé zaměstnanecfvo u drah a četnictvo bylo nahrazeno spolehlivým živlem českým.*
") Národní jednota v Olomouci začíná zprávu o své činnosti v Starém Městě pod Sněžníkem (Zpráva z roku 1925, XXXVI.) takto: .Město, do něhož před převratem zabloudil jen nějaký cestující nebo drátenfk, jenž mluvil česky, stává se cílem uvědomělého pocestování.* Tak psal před krátkým časem neohrožený ,Grenzbote'. Ovšem byli tu Cechové, kteří však většinou utonuli v moři německém, odnárodnili se, a teprve teď se k nám vracejí. Teprve po 28. říjnu přišli sem první uvědomělí čeští lidé. Hlavně členové finanční pohraniční stráže a četníci. A snad jedině jejich uniformy dokazovaly, že to není říše černého orla někde v okolí Berlína... (Založili českou školu.) Je tu celkem ve škole 6 chlapců a 12 děvčat; jsou tu 3 děti z okolních vesnic. .. Rodiče jsou železniční zřízenci, dělníci a domkáři... Příští rozvoj školy a celé menšiny však zaleží mnoho na tom, jak budou úřady rozuměli našim sna-
Guerilla národnostní! Válka bez velkých vůdců a počítající jen se slabostí lidu, duševní a hospodářskou a s mocí státu, využiti této slabosti. Mužové v jednotách pracující jsou často plni nadšení, horliví, obětaví; jsou přesvědčeni, že konají záslužné dílo; vedle Sokola byla zvláště před válkou Obranná jednota nejkulturnější organisací na venkově, jenž jinak už znal jen hasiče, oslrostřelce, veterány. A přece není možné, aby čtenář necítil duchovní chudobu celého tohoto hnutí, aby neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládati své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralisují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národnost a jazyk jsou věci posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávati a kupovali! Jaká vznešenost školy Komenského, do níž se děti lákají ze školy sousedovy vánoční nadílkou!
Chodě po obcích pohraničních, všiml jsem si školy, kde pod novým nápisem českým »Národní škola* ještě zřetelně pronikal starý nápis »Volksschule* z dob nedávných. I ptal jsem se sám sebe: která světová idea slavila své vítězství touto změnou nápisu? Snad lepší pedagogika, snad větší svoboda dětí, lepší mravnost, spravedlnost, pokrok lidstva? Pro jakou lidskou, všelidskou věc byli nadšeni ti, kteří onen nadpis přemalovávali? Humanita? Pokrok? Zbožnost? Věda? Civilisace? Nemám odpovědi, nebot v nové škole se vyučuje všechno jako ve staré; tatáž metoda, tentýž obsah vyučovaní, týž státní dozor; jedině jazyk se liší. Vzpomněl jsem si, jak prý se vyskytují v této zemi kamenné sloupy ještě z doby husitské, na nichž jest vytesán kalich. Protireformace husity po-katoličtila; některé ony sloupy však zůstaly zapomenuty a jen byl kalich na nich zabílen. i napadá mi ptáti se: jaký jest ideový rozdíl mezi oním zamalováním německého nápisu školy a tímto zabílením znaku husitského? Některé čtenáře snad tato otázka urazí; nemíním provokovat; problém jest tu opravdu: jaký jest rozdíl?
Obranné jednoty už dávno překročily vrchol svého významu. Dnes jest otázka, jak zachovati ty dobré síly, které jim dávají upřímní nadšenci, kteří v nich pracují. Proměniti je na spolky se zájmem o stát místo o národ (což by se zdálo nejrozumnější) jest nemožné, protože se příčí jejich ideologii. Jediné, čeho by se snad (snad!) dalo dosáhnouti, bylo by oslabovati jejich negativní protiněmeckou« ideologii a posilovali jejich positivní program,
hám... je žádoucno, aby takováto posice na hranicích, jako je tato, byla udržena a posílena... Mnoho si slibujeme od postátnění lichtenštein-skVch lesů.*
150
151
kulturní práci pro český lid. Ještě nejspíše by se tohoto cíle snad mohlo dosíci u Sokola, který jest nejméně negativně protiněmeoký a nejpositivnější.1'1) Ale i tato práce bude velice, velice těžká . . .
B/ ŠKOLA
Modernost české školy předválečné upadá v zapomenulí; vliv učitelstva ve veřejném životě, před válkou pozoruhodný, podle všeobecného doznání jest v rozkladu. Ze starých programů zůstal jen zápas proti pocírkevnění školy, ale i tento zápas jest více ozvěnou minulosti než slibem budoucnosti.
Změna se připravovala už před válkou, ale válka a mír působily na ni jako katalysátor. Už dávno byla škola předmětem politiky; jak stát rakousko-uherský, tak čeští politikové stáli na stanovisku, že cíl výchovy dítěte má býti určován zájmy státu nebo české politiky, tedy zájmy mimoškolskými. Před válkou byla však tato politická pedagogika zdrženlivá; vláda uznávala ještě vliv liberální ideologie a domácí školská politika se dovolávala všelidského snažení Komenského i Husa, umírajícího pro světovou pravdu. Po válce tyto překážky pro zpolitisování školy velice ochably a ovládlo přesvědčení, že škola jest jedním z nejlepších prostředků, jak dorůstající generaci zbaviti jejích práv a podrobiti názorům generace vládnoucí. Změna přišla samoděk; velké nadšení vlastenecké po válce vletělo do škol; novost státu a náhlá svoboda ctíti národní hrdiny přinesla s sebou, že učitelé pomáhali stát stavětí tím, že dětem vštěpovali do hlavy češství, politiku, vlastenectví, českou historii, odpor k němectví. Zakládaly se nové školy, za dané situace z motivů politických, aby se oslabila posice německá a aby se neztratilo ani jedno české dítě mezi Němci. Němci za podobným účelem si před válkou zřídili Schulverein; Češi je napodobili zřízením Ústřední matice školské, jejíž funkci po válce z velké části převzal stát. Školy národnostně výbojné počítají s dětmi rodičů sociálně nebo mravně slabých a neuvědomělých; jaký to paskvil na pedagogiku!1) Protože učitel na těchto školách jest často nucen žiti v cizím prostředí, nerad takové místo
") V brožuře ideového pracovníka sokolského Jana Pelikána .Slovanské poslání Československého Sokolstva* (1925) se, tuším, slovo »Němec« vůbee nevyskytuje! Brožura J. Húska .Sokolstvo a Slovanstvo* (1923) má sice zmínku proti Němcům, ale jen mimochodem.
*) Vypsal jsem si z »Bohemie« (6. ledna 1925) tento obrázek pedagogické činnosti na školách: Inspektorát menšinových škol vydal formuláře, v nichž žádá tyto školy mimo jiné o odpovědi na tyto otázky: jak se jmenuje správce pošty, přednosta stanice, správce četnické stanice, finanční stráže, a jaké jest národnosti, kdo je v místě majitelem velkostatku.
přijímá a z toho důvodu tyto školy už před válkou nemívaly vždycky nejlepší pedagogický úspěch.
Učitelé podnikali novou metodu vyučování s nadšením; nepamatuji se ani na jediný případ protestu; a tímto způsobem sami se zříkali vlády nad školou, o niž teoreticky horovali, a podrobovali své ideály pedagogické vládě politiků.
Tento úpadek svých ideálů si učitelstvo zastíralo tím. že bojovalo proti pocírkevnění školy. Což neučili žáky ctíti Jana Husa? Nezaváděli do školy občanskou nauku místo kněžské mravouky? Nedali se i odsuzovat pro proticírkevní projevy? Bohužel, neviděli, jak tento proticírkevní boj je zavedl do slepé uličky. Učili děti ctíti Jana Husa a Komenského, ale positivním smyslem toho ctění bylo jednak vlastenectví, které papež výslovně dovoluje, jednak demonstrace proti papežovi; ale demonstrace vůbec nepatří do školy.
Co jiného jest občanská nauka v praxi, než náhražka svobodné, autonomní mravnosti státním zákoníkem?2) Nechrne však podrobností: učitelé dali dobrovolně, s nadšením školu do moci státu a jeho vlastenecké ideologie. Cíl výchovy, jejž těžko hledají vyjádřiti pedagogičtí myslitelé, jest dnes na dlani: cílem školské výchovy jest přetvořiti Božího tvora, v jehož srdci žije louha po věčnosti, po absolutní kráse a spravedlnosti, v pouhého československého občana; oslepiti jeho mysl tak, aby český jazyk, česká iemě, nahodilé zákony tohoto státu a všeliký mythus o jeho minulosti se staly hranicí jeho životního obzoru. Za těch okolností ovšem není už pánem ve škole pedagog se svými ideály, získanými u Komenského, Pestalozziho, Herbarta, Spencera, Deweyho. Pánem zpolitisované školy jest právem vláda, která jest organisovaným výrazem vlastenectví.
Důsledkem této metody jest, že vyučování na škole české a německé se nemůže sblížiti: český a německý žák nemají lidsky společných ideálů; poslední mírou českého žáka jest češství, německého němectví a v nejasném blikotání tohoto vlastenectví všechen obsah vyučování dostane své zvláštní stíny . . .n)
a) Dvousvazkový spis M. Skořepy .Příručka občanské nauky a výchovy í (1928) vyniká zdůrazňováním světovosti a lidskosti. Ale i v něm jest věnován dokonce zvláštní odstavec »národnf zradě«, tomuto nevkusnému thematu politického Štvaní; a kolik jest v onom odstavci sebráno >poutnéhoi ma-tenálul .Zrádný Durynk*. .Zrádcování Metoděje německými biskupy*. ».. .za groš zrazována země cizincům vlastními knížaty*. .Zrada Milotv z Dědic:, atd. atd.
*) Onehdy jsem měl co dělati v jedné pražské obecné škole; čekaje na chodbě, prohlížel jsem obrazy po stěnách vvstavené; bylo jich mnoho. Žádný z obrazů neměl za cíl budili umělecký smysl dítěte; všechny bylv vyvěšeny
152
153
Tento úpadek pedagogicky byl podporován teorií, vzniklou už před válkou, že učitel má vycházeli při vyučování od nejbliž-šího okolí žákova. Zásada se zdá býti rozumná, ale v praxi pohřbila každé vyšší pedagogické snažení: Světové vzory mravů, rozumu, lidskosti, moci, zla atd. byly zavrženy a nahrazeny kultem bezvýznamné lokálnosti. Studuje se na př. literatura: ona s moderní * zásada dovedla pedagogy k tomu, že zapomněli, že se spisovatelé studují jako vzory pro vznešené a mocné myšlenky; místo přirozené otázky, kteří jsou nejlepší spisovatelé, kladou si pedagogové za východisko vyučování otázku, kteří lidé se jmenují spisovateli ve vašem okolí. Každá vlast naplodí spisovatelů všeho druhu jako planá hrušeň hruštiček; naše pedagogika staví dítě před nesmyslný a nehorázný úkol, znáti jména těchto náhodných produktů doby jedině proto, že se dítě narodilo v téže vsi jako ti spisovatelé. Dejme tomu, že tato náhoda má smysl politický; může míti vůbec nějaký smyslvjjehbvný? Stejně se příčí pedagogice dnešní dějepis, tolikíiřéSmovaný na školách. Co jsme se na-posmívali v předešlém století bezduchému vypočítávání letopočtů, jmen potentátů, bitev! K čemu to dítě potřebuje? A dnes, vlivem vlastenectví, tyto věci byly nejen znovu zavedeny, nýbrž ještě daleko zhoršeny.
Poučení af věcné af mravní, které žák čerpá z poznání světových událostí, z řecké vzdělanosti, z římské politiky, z rytířství ve válkách křižáckých, z ideálů revoluce francouzské, nemůže býti nahrazeno vypravováním o Kroku a jeho dcerách, o Mnislavu a
pro to, co .znamenaly.. Byly to vesměs laciné obrázky, až příliš laciné, ale to jest vedlejší. Rozdělil jsem si obrazy na skupiny:
Krojů československých a slovanských (mezi nimi jeden maďarský) 31 obraz*
Jiných krojů (na př. nemeckých, historických a pod.) .      .      ■ — »
Českých spisovatelů..........29 »
Cizích spisovatelů..........- ~"
Dějepis českv (t, j. Šemík skáte do Vltavy, 3 Žižkové, 3 Husove, Psohlavci, chrám z doby husitské, první křesťanský chrám v Cechách, Záboj a Slavoj, Libuše a Přemysl, Lumír s varytem) 13
Pražské obrázky a některá města česká......11 »■
Jiná města než česká (Opava)........1 »
Města a jiné zeměpisné věci mimo republiku.....— >•
Znaky československé..........                                                                  3 *
Současně veřejně činné osobnosti domácí (Rašín, Štefánik, Masaryk)   3 >
Veřejné osobnosti cizí (Wilson, Foch)                    .      .      .      .   2 >-Vlastenecké projevy (verše Elišky Krásnohorské o vlastenectví a
obrázek k písni >Nad Tatru sa blýská*, České srdce) .      .   3 »
Symbolický obrázek, znázorňující březen a duben ....   1 »
Diplomy (Národní jednoty severočeské a dva jiné) .      .      .      .   3 »
Věcné vyučování (t. j. obraz hodin a aeroplánu) .             .      .   2 »
Stroje, továrny, sociální život......•      ■ — *■
Mravní výchova (nevybírejte hnízd a žena nesoucí břemeno) .      .   2 »
Křesomírovi a jak jinak slují ti hrdinové lokálního mythu. Světoví spisovatelé, Homéros, Platon, Dante, Shakespeare, Descartes, Goethe atd., nemohou býti nahrazeni znalostí Boleslava Jablonského a Františka Pravdy.4)
Jest ponížením výchovného ideálu, činí-Ii se škola předmětem politického a národnostního boje. Jakým právem se naši učitelé brání církevnímu vlivu na školu, jestliže sami do školy vnášejí rozepře národnostní? Škola jest pro děti, nikoli pro otřelé ideály okresních politiků; škola má rozšiřovali rozhled dětský a ne jej vlastenecky zúžovati; má učit ovládání rasových instinktů a nikoli je pěstovat; má být lidská, mravná, pravdivá, nikoli vlastenecká. Člověk, nikoli vláda masy nad ním! Tuto jest dnešní pokrokový úkol pedagogů: vyrvat školu z moci vlasteneckých agitátorů!
Naše učitelstvo ztrácí porozumění pro pojem svobodné školy. Rozumí jím pouze heslo nezávislosti na katolické církvi. Stát však jest dnes organisací mocnější než církev a ovládá školu svými imperialistickými sklony daleko víc než církev. Všeliká agitační hesla, počítající s lidovými instinkty, jsou také nebezpečná pro svobodu dítěte. Nesnášenlivost náboženská jest dnes na vymření; dnes jest nebezpečná nesnášenlivost národnostní. Bylo-li liberálním heslem předešlého století, že děti patří do jednotné školy, nezbarvené církevním příslušenstvím, aby katolík byl vychován ke snášenlivosti k židovi, jest dnes požadavkem moderní výchovy soustavně a uvědoměle pěstovat snášenlivost a bratrství mezi národnostmi. Jedna škola pro různé národnosti jest nepraktická; jeden cíl však pro všechny školy jest nutný, lidskost, mravnost, zbožnost a pryč se vším, co tomu cíli překáží!
Mir, spolupráce, bližní.........._ obrazů
Zájmy dětské (hry, vztah dítěte k rodičům a ke škole, čistota,
nemoc, učitel, mládí a stáří a pod.)......_ »
Nebudu tento doklad rozebírati. Trefil jsem patrné náhodou na školu po této stránce méně dobře vedenou. Když jsem si však prohlížel tyto divné obrázky, které mi připomínaly vlastenecké obrazy německvch hostinců, pochopil jsem, že ovšem za těchto okolností čeští a němečtí vlastenci potřebují oddělené školy, nebof v obojích se jistě podává různá látka; v jedněch Zahoj a Slavoj s Lumírem, v druhých Walhala. Ubohé děti!
_ Na dveřích u vchodu v oné škole měli vylepený plakát »Den matek. b jednoduchým obrázkem maminky, kolem níž si hrají její děti: jak se tento obraz odrážel moderní koncepcí od pošmourných Praotců Cechů, Libuší, strakatých krojů! Jest ovšem pravda, že »Den matek, k nám nezavedli ani naši, ani němečtí vlastenci, nýbrž Američané.
«.« 1Uvádím dohady, co še předpokládá, že žák střední školy má také čisti: V. Klicpera .Rohovin čtverrohý., Jan Jindřich Marek .Jarohněv z Hrádku. Jan Kalincák .Reštaurácia., Sofie Podlipská .Setník Dřevnickv., Ferdinand SuJc .Šlechtické novely, atd. Tyto a takové věci se mají číst jedině proto, že jsou české; nesnesou ižáidného isrownání se světovou literaturou a nemají žádné obecné ceny; .žádné Hdslké, mravní, .roi-romové poučení si
154
155
Cl POZEMKOVÁ REFORMA
Už dávno před válkou někteří naši politikové ukazovali, že máme několik málo nadměrně mocných velkostatkářů, kteří nadto ještě necítí s domácím lidem, a převeliké množství venkovské chudiny, která jest živa jen z práce námezdné na cizím majetku, práce namáhavé a velice špatně placené. Proto byl jeden ze základních požadavků po válce, rozparcelovali velkostatkářskou půdu a zadati ji chudině. Hnutí podobné šlo celou východní Evropou a největší účinek mělo v Rusku, kde ovšem bylo také nejintensivněji pro ně agitováno dávno před válkou. O způsob, jak se má převésti majetek z moci velkosialkářské do rukou chudiny, byly spory. Socialisté mluvili o socialisaci půdy, o vytvoření družstev, která by společně pozemky vzdělávala; někteří byli pro to, aby se zabrané pozemky daly družstvům v držení, jiní, aby pozemky zůstaly v rukou státu a jen se najímaly družstvům. Zvítězili však dalekou většinou agrárníci, kteří žádali, aby se půda dala do individuálního vlastnictví chudým lidem. Radikálové žádali, aby se půda odňala velkostatkářům bez náhrady, ale tento požadavek u nás neprošel; přijal se kompromis mezi ruským zabavením bez náhrady a mezi zásadou, jinak obecně uznávanou, že se sice soukromý majetek může jednotlivci odníti, ale jen za náhradu; za zabrané pozemky se platilo (zvláště s ohledem na mínění světa), ale platilo se jen tolik, aby se neřeklo, že se nedává nic. Mravní problém zabírání takto prováděného ležel v tom, že lze sice odejmouti občanům část majetku, ale pak by ovšem nesmělo jiti jen o pozemky, nýbrž o každou formu majetnictví.
Kompromis mezi zabráním bez náhrady a mezi zaplacením zabraných velkostatků byl sjednán způsobem, proti němuž majitelé velkostatků velmi protestovali. Rozeznávala se totiž dvojí
z těchto spisů mládež neodnese. Jaká spousta literárního balastu zatěžuji naši studující mládeži Stejně se ubíjí duoh mládeže dějepisem. Místo aby jeho úkolem bylo uikaizowati mládeži veliké ideály, .lidskou moc a slabost, povinnosti a hříchy, dějepis jest koncipován jaiko suchopárná sbírka lokálních, ,beravý7.na.mných afér, kterým jedině vlastenectví dodává zdání -života. Vezměte dějepisu českých Skol vlastenectví a nezbude z nich .nic, izbola nic, nebof i Hus, Žižka a světová válka tam maji jen smysl vlastenecký.
Přemýšlejte o výchovném významiu této části z dějepisu pro pátou.třídu gymnasia: »Roku 1246 padl ra.kous!ký vévoda Fridrich Bojovný v boji s .králem uherským, nezanechav .mužských .potomiků. Hlásili se rozliční nápadníci bohatého dědictiví, také český .královic Vladislav, manžel babenberkovny Gerbrudy; ten v.šak ji.ž zamřel rv roce 1247. Císař i papež chtěli rozhodovati o osiřelých lénech babenberiský-ah.* Jaikou kulturní, mravní, lidskou, praktickou cenu mají tyto hlouposti? Já nevím o nich docela nic a jsem profesorem na universitě a zajímám se o minulost; proč to má vědět kvintán? Jedině vlastenecká povinnost diktuje učitelům loto diTclraprázdiné, zbytečné, hloupé přetěžování ižaoťva.
cena pozemků, cena normální, platná na př. pro vyměřování daní a jiná cena o 70—100% nižší, platná pro vyměření náhrady. Pozoruhodné jest, že president sankcionoval zákon o pozemkové reformě s poznámkou, ukazující právě na tento rozpor dvojího odhadu.1)
Spor o odhad pozemků se týká naši věci jen nepřímo, ačkoli | ovšem šlo o zabrání pozemků německých a maďarských a odevzdání jejich v moc českou. Pro nás jest důležité, že pozemková reforma, takto prováděná, jest pokusem o reformu sociální. Stát má v zásadě právo, reformu toho druhu provést; nemluvme o tom, že její provedení jest těžké a že se pravidlem při jejím prováděni dějí veliké podvody; ukazuje se prstem na ty lidi u nás, kteří si reformou pomohli; pozemkový úřad se netěšjl_an_i_ v_ české veřeX-nosti valné PQyěst_i-„Tyto věci jsou však zjevy jen průvodní; jde t o sám princip, který byl správný, ale neprávem komplikován tím, I že pozemková reforma měla vedle sociálního úkolu ještě národ-' nostní. Bylo totiž heslem, v cizině totiž nepřiznaným, ale doma obecně známým a veřejně diskutovaným, jak ukážu, že pozemková reforma má »napraviti křivdy, spáchané na Češích před j třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře«. Tehdy byla domácí revoltu jící šlechta vyhnána ze země rakouskou vládou,   její majetek zkonfiskován a dán v moc katolíkům, většinou cizincům. Za tři sta let se ovšem vlastnické poměry změnily a nežije už žádný vinník porážky na Bílé hoře a ani není jasno, koho by bylo dnes trestati anebo komu  dáti náhradu za tehdejší křivdu,  ale šlo tehdy o »cizí« šlechtu a také teď měla býti postižena většinou šlechta, českým a slovenským ideálům cizí a nejen šlechta, nýbrž vůbec německé obyvatelstvo, protože se prý mocí a nikoli spravedlivě tehdy dostalo do Čech. Slovem, pozemková reforma měla oslabili pozemkovou moc Němců a Maďarů.
S pozemkovou reformou jako sociálním podnikem byly také nutně spojeny důsledky politické a národnostní. Velkostatkáři byli většinou cizí zájmům tohoto státu a zájmům lidu; proto reforma jakkoli provedená nutně posílila zájmy státní i lidové. Velkostatkáři za druhé byli z velké části Němci; oslabení jejich moci jest oslabením němectvi; protože pak českého obyvatelstva jest v státě víc, měla reforma za nutný následek, že se půda rozdělila více mezi Čechy než mezi Němce a ře se tak český živel ve státě posílil. Tyto věci jsou nasnadě a jsou správné; sociální ohledy k obyvatelstvu jistě jsou nutnější než národnostní ohled k jedné jeho části;
119.
') C. Worliczek >Die Tschechoslovakische Bodenref orm« (Liberec, 1925)
156
157
oslabení nemecké posice bylo mravné odůvodněno posílením chudého člověka.
Takto však pozemková reforma nebyla chápána, nýbrž měla býti a byla prostředkem v hospodářském boji státu proti jedné části jeho obyvatelstva za tím účelem, aby se posílila část druhá. Záleží na tom, aby tento rozdíl byl čtenáři jasný; znázorněme si jej příkladem. V jižní Africe zápasí černoši proti menšině bělochů, kteří mají velké výhody majetkové, mzdové, politické. Měli byste moc změniti zákonodárství onoho státu a ustanovili byste, žě spravedlnost žádá, aby všichni, černoši jako běloši, se řídili stejnými zákony. Nebylo by to spravedlivé, třebas by tím běloši přišli o majetek a o moc? Ale bylo by možno se říditi jiným principem: že jedině černoši mají právo na majetek a moc; pokud by bylo lze, že jest vzíti jej bělochům a dáti černochům. To jest rasové pochopení státu a posilování jedné části obyvatelstva proti druhé. Otázka jest, jakým právem jste ubližovali bílé rase? Snad některý čtenář namítne, že výsledek jest stejný — na papíře snad, ale výsledek vskutku stejný není, jak uvidíme. Jest otázka, co bylo ' v pozemkové reformě sílou ženoucí, zda vůle pomoci chudému lidu, či vůle oslabili Němce a posílili Čechy? Tu pak jest otázka, kterou, pokud vím, si nikdo u nás nedal: Jest pozemková reforma, prováděná z národnostních důvodů, mravně odůvodněna?
Pouze o tomto národnostním pojetí pozemkové reformy uvedu několik dat; nejednám tedy o tom, že pozemková reforma byla nutná, ani o tom, že rozdělení půdy mezi chudý lid mělo nutně za následek posílení Čechů a Slováků a oslabení Němců a Maďarů. Jednám tedy jen o takových případech, kde se zabavení a rozdělení půdy nedálo za účelem sociálním, nýbrž národnostním.")
Němci si stěžují, že stát, uživ pozemkové reformy aby materiálně podporoval českou národnost proti Němcům a Slováky proti Maďarům, porušil základní zásadu ústavy o rovnoprávnosti občanů. Což nemá Němec stejné právo na ochranu svého majetku jako Čech? Jest přípustný výjimečný zákon proti Němcům? Ze si Němci stěžují právem, jest viděti z toho, že se k národnostnímu základu pozemkové reformy vláda před cizinou nepriznáva a že nemůže uvésti a neuvádí žádný obecně uznaný princip na své obhájení. Proč neexistuje žádná teorie o tom. jak provésti pozemkovou reformu národnostně, kdežto jest mnoho teorií o tom, jak ji provésti sociálně? Protože o nacionálni reformě rozhoduje pouze moc a nikoli právo.3)
s) Také v jiných zemích evropských byla po válce zavedena pozemková reforma a i odtamtud jdou stížnosti, že prostředek sociální byl proměněn ve zbraň na potlačení některé menšiny národnostní nebo rasové.
*) Jednám tu o pozemkové reformě jako o jednom dokladu, jak stát
158
Pozemkový úřad byl nejdůležitější institucí po válce, ostře zasahující do majetkových poměrů velikého množství občanstva. Byl veden politicky; Němci se nemohli účastnit rozhodování, jsouce obecně pokládáni za pouhou politickou stranu a za nepřátele země. Rozhodovalo se takto: Dr. K. Viškovský, předseda Pozemkového úřadu, tedy nejvyšší autorita v této věci, prohlásil deputaci,4) že tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky 'schopni odporu (rozuměj odporu proti spoluobčanům německým). Usadí prý asi 7000 českých kolonistů na 150.000 ha. Tu tedy nejvyšší úředník demokratického státu, v němž jsou ústavou zaručena Němcům tatáž práva jako Čechům, oznamuje úředně, že soustavně podporuje jednu kategorii občanstva v boji proti druhé kategorii.
Po dr. Viškovském se stal předsedou Pozemkového úřadu dr. J. Voženílek. V ^Pozemkové reformě v Československé repu-blice«5) vykládá, že jest zapotřebí konfiskace průmyslových objektů, aby byly poselštěny. »Není-li podmínek pro jejich poselštění, umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To jest významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák ani český kapitál nemohl zmocnili industrie cukerní, «
Politické strany české ovšem žádaly takovéto bojovné provádění pozemkové reformy.6) Takto mluví na př. resoluce zastupi-
může válčili se svým obyvatelstvem na poli hospodářském. Není to doklad jediný. Poněvadž v ústavě středoevropské, podobně jako v Rusku, má stát ohromnou moc proti jednotlivcům, bylo možno pomocí státních orgánů za-sahovati do hospodářských zpráv jednotlivců za:účelem národnostním (podobně jako Rusové zasahovali do těchto práv za účelem sociálním). Němci si stěžovali na př., že jim úřady ustanovovaly v prvních letech republiky nepoměrně větší daně než Cechům (což bylo možno, protože volné uvážení herního úředníka často rozhodovalo); stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí pro továrny a podporoval tím Cechy proti Němcům, státní dodávky, v našem politickém zřízení velice významné, zadával jen Čechům (doklady Jos. Hofbauer »Der Kampf um den Arbeitsp!atz« ve vídeňském »Der Kanipfí XVIII., 1925). Ministerstvo nařídilo akciovým společnostem, že jejich zřízenci v českých městech musejí umět česky, že němečtí zřízenci musejí býti propuštěni, diktovalo propouštění dělnictva německého a přijímání českého, podporovalo hospodářský boj českých měst proti -německým '(Mělníka proti Uslí nad Labem), nedávalo Němcům mastoupení v hospodářskýcih organisa-cích, ikteré ovládalo. Vůbec se nepokládalo a dosud nepokládá iza nespravedlivé vylotučiti Němce (jedině ptro jeho něimeotrví) z hospodářské účasti všiude tam, kde jest to možno.
*} >Bohemía« 13. února 1925.
5) Praha 1924; 165.
8) Doklady jsou v stížnosti Ústředního svazu teplických malých rolníků a domkářů z roku 1925. Tam jsou také zřetelné narážky na podvody, jež se s pozemkovou reformou dějí.
159
telstva strany československých socialistů:7) ^Pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž prováděna v plném souhlase s tamními elementy státotvornými* <což byl terminus lechnicus pro Čuchy a Slováky proti Němcům a Maďarům). Na tomtéž sjezdu prohlašovala poslankyně této strany: »Pozemková reforma jest dílo národní (rozuměj národnostní). Bude-li prováděna lépe než dosud, vrátí majetek do rukou československých.*8) Že vskutku byla pozemková reforma takto prováděna, za to ručili její funkcionáři, z nichž mnozí byli členy obranných jednot. Na př. vrchní ředitel Pozemkového úřadu v Olomouci jest místostarostou Národní jednoty pro východní Moravu, a ředitel tohoto úřadu jest pokladníkem této obranné jednoty. V jejím ústředním výboru jest nad to přednosta obvodní úřadovny Pozemkového úřadu a čestným členem jest vrchní berní správce v Zábřehu. Nad to jest Pozemkový úřad v Olomouci jako takový zakládajícím členem této jednoty. V programu této jednoty na rok 1925 stojí o pozemkové reformě toto: »Ona musí odčinili zločiny a lupy XVII. století.. . Pozemkový úřad v Olomouci, který na severu Moravy systematicky pracuje na hospodářské výstavbě českých menšin ...«
Protože tato praxe jest až příliš obvyklá, jest těžko čekati od českého čtenáře, aby posoudil, co tento doklad znamená; ale necht si jej přeloží do jiného oboru politiky a vzpomene si, že by bylo možno takto na př. zemi vracet vládě katolictví. Čím se liší násilná rekatolisace od násilného počešťování?
Podle přídělového zákona bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zabráno do roku 1925 239.92805 ha; Němci dostali asi 600 ha (maximálně).") Lesů bylo sestátněno 120.000 ha; z toho bylo Čechům zabráno jen 16.344 ha. Akce »R« a »S« jest ukončena; přiděleno celkem 12.507'26 ha, Němcům a Maďarům 480 ha. Do konce roku 1924 bylo ze zabrané půdy prodáno z volné ruky 109.202"05 ha; Němci z toho dostali podle zveličených úředních zpráv 1949 ha.
Jiný referent mi sděluje: České a slovenské spolky sportovní obdržely v 575 případech 314 ha půdy; obdobné spolky německé v 20 případech 9'55 ha.
Úryvek z dopisu ředitele německého panství: »Vzdávám se naděje, že by bylo lze prodati jeden z dvorů, které nám byly vzaty, některé osobě, která není česká. Jsme zcela bezmocni; jestliže zastáváme zájem majitele a chceme dosáhnouti. aby finančně nebyl
7) Dne 1. května 1924. i(»České slovo>, 7. května 1924.) • 8) »Ceské sk>vo«, 13. května 1924. ") Podle statistiky dr. Worliczka dostali Němci do konce roku 1923 ze 304.000 ha zabrané půdy okolo 6.500 ha, t. j. 2.15%.
poškozen, musíme se snažili, aby nedošlo k zabrání a abychom místo toho uzavřeli t. zv. dobrovolný prodej. Jsme přímo nuceni nejprve vejít ve styk s Národní jednotou severočeskou, protože bez pozemkového odděleni Národního výboru, resp. Národní jednoty, která mu podléhá, Pozemkový úřad nic nepodnikne. Jest tedy pro nás kratší a úspěšnější cesia, jestliže hned zahájíme jednání lak, že se obrátíme na pozemkové oddělení jednot a touto cestou podáváme žádost na Pozemkový úřad. Náš právní zástupce si tak vede už nějakou domí.*10)
Určitěji zní talo moje zpráva, z níž vynechávám jména: »Bratr ministerského rady X, zef továrníka Y, řekl ministerskému radovi Z z Pozemkového úřadu, že by chtěl koupiti velkostatek, ale že velkostatkáři nechtějí nic prodati. Na to odpověděl Z: »To už zařídíme, pozveme si jednoho a řekneme mu, aby buď to prodal, nebo že mu bude velkostatek zabrán.« Y našel nato velkostatkáře, který chtěl prodat (šlo o velkostatek N v okrese M). Aby však dostal jako kupec povolení Pozemkového úřadu, bylo třeba doporučení Národní rady. Tam byl podroben výslechu, mluví-li ve své rodině česky, vychovávali děti po česku, kdo jest jeho paní, byli-li oba jeho rodiče Češi atd. Když složil tuto zkoušku s prospěchem, bylo mu o ní vydáno vysvědčení, opatřené razítkem Národní rady a dosvědčující, že jest jeho češství zabezpečeno.«11)
Národní jednota severočeská poslala dne 31. ledna 1924 pod číslem 194/24 tento dopis:
Velectěný pane!
Dostali jsme z kruhů Státního pozemkového úřadu důvěrné sdělení, v němž nás vyzývá pan ing. Hrdlička, úředník pověřený provedením reformy ve zněmčeném území, abychom jmenovali spolehlivého muže pevného charakteru, znalého místních poměrů, jenž by dovedl tomuto úředníku dáti úplně spolehlivé., objektivní a věcné zprávy o místním velkostatku. Proto Vás co nejzdvořileji žádáme, abyste spolehlivě prozkoumal data o pozemcích, o jejichž
I0) Ze taková forma úřadování nutně vede k nepřístojnostem, jest jasno; nezabývám se však jimi v této úvaze.
n) Mám těchto dokladů víc s plným udáním jmen; bylo však těžko dostali zabezpečené zprávy, protože se nápadně mnoho informátorů bilo úřadů. Překvapilo mne také, jak Němci v místech, kde jsem je navštívil, byli opatrní, bojíce se mi něco říci; nikdy bych byl Jievěřil, že jest mezi nimi takový strach možný, kdybych to byl sám neviděl.
160
161
příděl místní korporace a jednotlivci se ucházejí a které slouží účelům místních menšin.
Za referenta o pozemkové reformě
Podpis.. .I2)
Zvláště zřetelně vystoupí cíl pozemkové reformy tam, kde se sociální program srazil s národnostním, jako na př., když odbor Národní jednoty poslal Pozemkovému úřadu toto podání:
»Žádáme, aby dvůr K. byl co nejdříve zabrán a nebudiž parcelován, protože by se tím posílilo německé obyvatelstvo, nýbrž budiž dán spolehlivému Čechovi, aby byl paralysován- nynější vliv majitele a jeho německého ředitele. Tím způsobem by mohlo zde býti posíleno anebo usídleno češství.«
Zákon o pozemkové reformě jest výjimečným i po té stránce, že jest vyňat z demokratického zřízení: provedení reformy jest přenecháno volnému uvážení Pozemkového úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo nemá objektivní žalovatelné právo na příděl půdy; proti volnému rozhodnutí úřadu není odvolání. V praxi se to provádí tak, že se pro zadávání pozemků neoznámí veřejně lhůta, aby mohla nastali volná konkurence, nýbrž pozemky se zadávají z volné ruky, aby se nemilí konkurenti o věci dověděli, až už jest rozhodnuto.13) Jak jinak by vypadala pozemková reforma, kdyby nebylo této zvůle úřadu, přiděliti pozemek, komu libo, a kdyby byl vázán zákonem, jest vidčti na jedné výjimce pozemkové reformy, na zákoně o zabezpečení půdy pro dlouholeté pacbtýře. Tento zákon ustanovuje objektivní podmínky, za kterých musí býti tomuto pachtýři půda odevzdána. Podle něho bylo přiděleno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 98.000 ha půdy, z níž Němci dostali asi 31.000 ha, tedy tolik, kolik asi odpovídá jejich procentuálnímu počtu obyvatelstva.
Nedovedu posouditi, jaký bude míti účinek národnostní provádění pozemkové reformy pro budoucnost tohoto státu. Kdo by se byl odvážil předpověděli, že edikt nantesský se stane jednou příčinou francouzské revoluce? Kdo by byl v XVII. století uhádl, jaký bude míti na XIX. století účinek konfiskování velkostatků po Bílé hoře? Ti, kdo zneužívají zákonů, zapomínají, že svět se rychle mění; nálady přicházejí a odcházejí: moc přechází pořád z jedněch rukou do druhých. Egoismus má krátké nohy; objektivní posou-
") Uvádí stížnost rolníků z Teplic. Přeložil jsem z němčiny zpět do češtiny.
ls) Doklady jsou ve stížnosti sedláků z Teplická. Tam stojí: .Podepsanému svazu není znám ani jediný případ, kde by v severozápadních Čechách t. zv. malé přídělové řízení bylo provedeno řádně dle nařízení z 6. duhna 1929.«
zeni potřeb společnosti a smysl pro spravedlnost jedině nás zabezpečí proti mohutné síle spravedlnosti dějinné. Jeden účinek pozemkové reformy jest viděti. Lidé nechápou její nespravedlnosti; majíce z ní užitek, necítí, že půdu neprávem vzali druhým; smysl hdu pro spravedlnost se otupuje; lid se učí věřiti v moc místo v pravdu; to že by zůstalo bez následků?")
u) Literatura k pozemkové reformě:
C. Woríiczek .Die tschechoslovakische Bodenreform«   f Sonderabdruck ^r Zeitschrift für die gesetzliche Staatswissensonaft, LXXX. Jahrgang, 1925/26, Heft 3). > & e,
C. Worliozek .Grundlege Gedanken und Kritik der tschechoslovaJrischen Bodenreform«  (Reichenberg, 1925).
jc; VfoiilcieJk .Die Bodenreform der Tschechoslovakischen Republik und Minderheiten« (Denkschrift der deutschen Parlamentarier an die Völkerbund 1923).
Bergmann »Na lepší cesty v pozemkové reformě. (1923). Dr. Jos. Macek .Znárodnění a zlidovění české půdy« (1918). .Coj. Pekař .Omyly a nebezpečí pozemkové reformy« (Praha, 1923) Dr. J. Voženfíek .O rozdělení velkostatků k účelu vnitřní kolonisace v Československé repnblice« (1919).
»Narodni jednota pro východní Moravu v Olomouci; zpráva o činnosti za rok 1925«. ^
162
163
Kapitola šestá
DNEŠNÍ POSTAVENÍ NĚMCŮ V ČESKOSLOVENSKU
*Ty, Jednoto německá, bylas mou nejmilej&í sestrou ...« Komenský »Käaft umírající matky, Jednoty bratrské".
A/ CESSTVl A NEMECTVl
Statistika  udává toto národnostní  rozvrstvení v Československu :
Čechové a Slováci (slučují se při sčítaní v jednu národnost, to jest asi 6,570.000 Čechů a 2,190.000 Slováků ........... 8,761.1001, j. 66,0%
Němci............                                              3.124.000 23.0%
Maďaři...........                                               745.000 5.6%
Rusíni...........                                                462.000 3.0%
Židé............                                                   180.000 Cl3J5&-\
Poláci...........                                                  75.000 0.6%
Němci a Maďaři si stěžují, že sčítaní bylo násilné a že jest jich ve skutečnosti víc; mnoho obyvatel, druhdy 'se hlásivšfch k němectví, bylo ovšem převedeno obrannými jednotami a jinými prostředky na češství, takže i nové sčítání, byť nenásilné, zmenší počet Němců.
Podle volebních výsledků z roku 1925 připadá ze 300 poslaneckých mandátů na
Čechy a Slováky........ 204 60.00% /
Němce............. 73 24.34%4>"
Maďary........... 13 4.33%
Rusíny............ 8 2.70%
Poláky............ 2 0.66%
Ze srovnání s hořejší statistikou jest viděti, že procentuální počet Němců-voličů jest větší, než Němců přihlášených k němec-ké národnosti. i/ttvA d
Německé obyvatelstvo leží většinou na hranicích státu, tedy v horách a v předhořích: na Šumavě, v Českém lese, v Rudohoří, v Sudetách českých i moravských, i v části Tater na Slovensku.
163
Vedle toho žijí Němci od mnoha století v několika ostrovech ve vnitrozemí, usadivše se tam v době kvetoucího hornictví, v němž byli odborníky. Konečně žijí více méně rozptýleně ve větších městech. Celkem jsou Němci naší republiky lidem venkovským, z velké části horským.
Po té stránce nastala veliká změna válkou; do polovice předešlého století Němci měli v držení hlavně města a Češi byli lidem venkovským. Ve svých dnešních venkovských sídlech Němci žijí »odedávna«, t. j. déle než na př. Američané ve Spojených státech a než Angličané v Kapské osadě.1)
Z větších měst mají velmi mnoho německého obyvatelstva obzvláště Liberec, západočeská města lázeňská, Ústí n. L., Brno, Olomouc, Znojmo, Bratislava a j.
Před válkou měli Němci v moci průmysl a obchod země; nemám dat pro to, jak se podařilo prvním vládám republiky oslabiti německé peněžní a průmyslové bohatství na prospěch Čechů; jistě oslabeni po té stránce Němci byli, ale dosud maijí velkou moc zvláště v průmyslu.2)
Kraje, obydlené Němci, působí různým dojmem; některé patří k nejvyspělejším částem republiky; tak území kolem dolního toku Labe, kolem velikých lázní západočeských, v severní Moravě. Tam vidíš plno továrních komínů, výstavné vily, lodní náklady na řece, dobře vzdělaná pole. Jiné kraje, Němci obydlené, jsou však velice chudé, chudší než kterýkoli kraj český; k nim patří zvláště Pošumaví a Rudohoří, jež někdy připomíná chudobu lidu alpského, a kraj spišský na Slovensku. Tam najdeš zaostalá, špinavá městečka, bídně oděný lid a kamenitá, jednoduše obdělávaná pole.
Kulturně a politicky Němci z republiky nedohánějí Čechů, jsouce méně hybní; mají veliký smysl pro lokální příslušnost, 'kdežto Češi se snáze stěhují; proto Němci rádi mluví o teritoriální autonomii, kdežto Češi raději chápou celou republiku jako svůj domov. Němci našeho státu jsou mnohem konservativnější než Češi: nikdy nedali vznik žádnému hnutí ani politickému, ani sociálnímu, ani kulturnímu; zato jsou velice zamořeni antisemitismem. Překvapuje, jak se mnohem více kloní k českým stranám konservativnějším,  nic nedbajíce  jejich protiněmeokého
*) V Chebsku bydlí Němci od století XI., ve Vitorazsku od XII., v ostatních německých a smíšených okresích od XIII. a XIV. století.
-) Vláda k tomu cíli užila zvláště válečných půjček, které byly hlavně v rukou německých a kterých neuznala anebo je uznala jen z malé části. Národnostní rozdělení průmyslu v Cechách před válkou podává F. Weil >Die Tschechoslovakeit 1924; po válce J. Hejda v řadě článků v týdeníku »Pří-tomností, ročník IV. a V.
[
vlastencem, a jak mají nechut k stranám levým. Známým vůdcem nacionalistu jest dr. Karel Kramář; toho, kdo Němce posuzuje jen theoreticky, překvapilo, že mu jsou mnohdy příznivěji nakloněni než Masarykovi, který jim z principiálních důvodů vychází, vstříc. Není pochyby, že Němci budou v budoucnosti pevnou oporou konservativních vlád v republice.
Za staletého života v Čechách a na Moravě Němci zplodili mnoho dobrých pracovníků v duchovním životě, zvláště spisovatelů a vědců.3) Mezi jejich básníky, umělci a spisovateli vynikají zvláště Adalbert Stifter, Marie von Ebner Eschenbach, Berta Suttnerová, Fritz Mauthner, Rainer Maria Rilke, Gustav Meye-rinck, Hugo Salus, Gustav Mahler, Franz Werfel, Max ßrod (který se však jen z části počítá k německé kultuře, jsa sionistou); celkem však duchovní život Němců z republiky má jen charakter lokální. Jsou celkem snášenlivější než výbojní Češi a..méně uvědomělí, stojíce-větškipu jen na požadavku, aby německost jejich kraje byla zachována, a vidouce v Češích vetřelce. Ovšem tato věc se pokládá za neloyálnost k republice.4) Církevně jsou většinou katolíky velice konservativními (proti liberálnímu katolictví českému); jest jich však i mnoho luteránů, ale rozptýlených a také konservativních. Celkem nejsou tak konservati-vně katoličtí jako obyvatelé Bavorska, ani nejsou tak hybní jako Prušáci. i jejich socialismus jest méně hybný než český, jsa pravověrnější, abstraktnější a v praxi méně pružný. Také mezi Čechy se uznává, že si Němci zachovali větší smysl pro autoritu; i někteří Češi uznávají, že jsou Němci v slově spolehlivější; jsou~však méně přístupni novotám, i dobrým. Mravnost mezi nimi není prý podstatně jiná, než u Čechů, a ta není dobrá.
Rozdíl mezi Čechem a Němcem jest patrný (někdy, daleko ne vždycky) už v tváři (zvláště u dívek); Čech mívá výraz tváře měkčí, Němec ostřejší. Většinou všalk si jsou Češi a Němci zevnějškem, postavou, tváří i oblekem tak podobni, že jich nerozeznáš. Po mnohá staletí žijí obě národnosti vedle sebe, ve stejném prostředí přírodním, pod stejnými zákony; mnoho Němců se za tu dobu počeštilo, mnoho Čechů poněmčilo; Češi se stěhovali
3) Jedná v nich 0. Sauer v >Novém Atheneut I. a Rud. Wolkan v »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und In den Sudetenländern« (Augsburg, 1925). Stručně: F. Weil v íTschechosIovakei 1924«, 67 a násl.;
\ G. Peters und A. Erben »Die Deutschen in der Tschechoslovakei« (Berlin 1926).
I V tomto spisku jsou vypočteny také hlavní plody kulturního života německého v Cechách.
*) »Cascnpis českých turistů. (1925, 369) píše o okolí Tachova: »Smyslenl zdejšího obyvatelstva jest nám nepřátelské. Tím více jest naší povinností, abychom sem přicházeli a dokumentovali, že i tento kraj nám patří.« Tento způsob souzení jest obecně rozšířen mezi českými vlastenci.
"\
167
k Němcům i Němci k Cechům a spolu se ženili a vdávali. V pohraničních městech, dnes jednotně českých nebo německých, ukazují jména firem, jak v českých městech žije mnoho bývalých Němců a jak v německých jsou i bývalí Češi.5) S tím souvisí, že namnoze lidé do nedávna nevěděli opraivdově, čí vlastně jsou: žili v obci smíšené, kde Češi a Němci byli sešvagřeni, dělili se na skupiny podle místních zájmů, které se někdy ztotožňují se zájmy nacionálními; a když dojde k otázce přiznali opravdu svoji národnost, jdou cestou nejmenšího odporu a největších výhod, t. j. přihlašovali se za Rakouska za Němce a za Československa za Čechy. Jak veliké jest procento těchto lidí, jest těžko říci; de-moralisují národnostní boj a neustalé kolísání má jistě tak špatný vliv na charakter obyvatelstva, jako měla zhoubný vliv proti-formace.
Přesto, že se Češi a Němci ve svých sídlech prolínají a že někdy bývá těžko národnost objektivně >zjistili, jsou celkem hranice mezi jazykovou oblastí českou a německou jasné a někdy jdou dokonce i středem vesnice nebo města.6) Jest také faktum, že obě národnosti žijí vedle sebe, každá svým zvláštním životem jazykovým, kulturním i hospodářským; nepronikají se tedy jako politické strany anebo jako církve.
Jak v Praze, tak ve venkovských městech žije společnost česká a německá zcela odděleně; jednotlivci se tu a tam scházejí; německé divadlo jest tu a tam navštěvováno Čechy a české Němci; spisovatelé a vědcové se sejdou ad hoc, politikové jednají ovšem spolu v parlamentě, ale jinak žijí obě národnosti odloučeně jak život soukromý, tak veřejný. Patrně tomu tak bylo i dříve, nejspíš už za dob Husových a za Přemyslovců. Jest tomu ostatně tak i ve Svýcařích mezi obyvatelstvem mluvícím německy a francouzsky, a tuším i v Kanadě mezi řečí francouzskou a anglickou.
S touto skutečností bude také třeba počítali každému, kdo bude usilovati o smíření obou národností. Nebylo by praktické míchati je mezi sebou tak, 'že by byly tvořeny společnosti, spolky, politické organisace bez ohledu na jazykovou příslušnost, třebas by to bylo theoreticky správné; rozdíly mezi oběma národnostmi jsou takové, že jest lépe v praxi organisovati Čechy zvlášť a Němce zvlášf a obojí spojovali teprve ve vyšší společné jednotky. Tím ovšem nic není řečeno proti společným schůzím Obou národností;
') Nelze však souditi podle jména o kmenové příslušnosti; jméno označuje jen příbuzenství po otci a nékdy i příslušníci cizího kmene mají domácí jména, jako 2idé, :kteří mají jména česká i německá.
•) O rozdílu mezi Cechy a Němci z republiky se psalo většinou jen agi-ta-čně; pokusil se jej vystihnouti Masaryk v >Ceské otázce.. Literárně théma, tuším, zpracováno není.
W8
naopak, měly by býti co nejvíce podporovány. Vůdce německých agrárníků, podporující spolupráci Čechů a Němců, dal jí výraz heslem o >česko-německé symbiose«. Heslo jest po mém soudu spíše znamením rozpaků než positivním programem; charakteristicky pro naše poměry klade národnosti vedle sebe jako absolutna, a nemá skoro místa pro stát. Domyslete analogii: symbiosa jest spolužitím dvou organismů, které mohou žiti tak pro sebe, ale spojily se, majíce jeden z druhého prospěch. Kde však potom zůstává smysl státu? Symbiosa nemůže býti cílem, nýbrž spolupráce národností na stavbě jednotného státu, jenž jest vyšší mocí než. národnost.
■JtesJ^áaÍLJá&giS^^ nmrstavuč podporovalo—-
. přátelské styjk^j^
zvykali býti úředníky, také proNěmce a následkem toho pocho-" píli neloyálnost účasti na pcKÍiucičTS""a'spolcích, bojujících jakkoli • j f r proti němectví; jest třeba výslovného vládního prohlášení, že Němci jsou právě tak občany státu jako Češi, a jest třeba definitivně překonali učení o Češích a Slovácích jako státotvorné národnosti. Zvláště by měla vláda pracovati k tomu, aby termín »zněmčené území« vymizel z veřejného života; jest nejen nespráv-1 ný a ponižující pro Němce, ale jest východiskem bojovné ideologie, která rozrušuje jednotu státu.
B/ NĚMCI V R1SI A NĚMCI V ČESKOSLOVENSKU
Do XIX. století existovalo sice vědomí o kmenovém příslušenství Němců z Cech a z Moravy s Němci v německé říši, ale nebylo pokusů spojili je také politicky v jeden stát. Bylo ovšem úsilí feudálního státu německého za Karlovců, ovládnouti také české území, úsilí, které se z části podařilo; ale nešlo o sjednocení německé národnosti, nýbrž o rozšíření osobní moci panovníků, kteří jen z části si vůbec byli vědomi svého němectví. Ani za husitských bojů, ani za pozdějších zápasů, vedoucích k Bílé hoře, nešlo o sjednocení Němců přes hranice Českého království, i kdyátě národnostní idey jako státotvorné zásady ještě ani nebylo, f Za Marie Teresie válčilo Prusko s Rakouskem také na české ■ půdě, ale Němci z Čech byli tehdy stejně loyální k Marii Teresii i jako Češi.
Teprve XIX. století ponenáhlu probouzelo také v Čechoslovácích německého jazyka vědomí, že jsou nejen občany státu ra-kousko-uherskéno, nýbrž i příslušníky jednotného německého kmene, vládnoucího v sousedství nad velikou říší. Vždyf národnostní ideologie přicházela k nám, k Čechům jako Němcům, právě z Němec, kde ji hlásal Herder a pak romantikové protmapoleonští.
169
I f
tí
Tendence k politickému sjednocení všech Němců však byly slabé; vždyť Bismarckovi dalo práci, aby sjednotil i jen Němce v říši německé! Bismarckův čin ovšem posílil přemýšlení a potřebě sjed-notiti všeclmy Němce v jeden stát; v druhé polovině XIX. století vystupují podobné projekty určitěji a určitěji.1) Politická spolupráce Rakouska s Německem v trojspolku (jehož třetím členem byla Itálie) podporovala také sbližování Němců českých s říšskými, zvláště když pangermanismus a panslavismus začaly rozdělovati zásadně Cechy a Němce bez ohledu na státní hranice. Jazyková nařízení rakouského ministra Badeniho, příznivá Čechům (1897), posílila pan germanistickou agitaci mezi našimi Němci, kteří se učili víc a více doufali v moc říše německé, místo v moc Rakouska. Z té doby pocházejí slova jednoho Němce z Čech, že Čechy jsou jeho otčinou, »Vaterland«, Německo jeho mateřskou zemí, »Mutterland«.
Válka vyvrcholila tyto tendence; mír je zničil. Po válce přišlo ještě několik křečovitých záchvatů, ale zájem Němců z říše o Němce naše spíše upadal, než aby se vzmáhal, ačkoli nová politická situace nutila německou vládu, aby hledala cesty, jak se starati o své kmenové bratry za hranicemi měmecké říše. Také mezi našimi Němci zavládlo rychle střízlivé posuzování situace '/ a jen fantaste očekávali nějaké pomoci z Německa. Pangermanismus mezi Němci vymírá   jako panslavismus mezi Slovany. Nicméně vědomí jednotnosti všech Němců trvá, ba jest silnější než bylo před válkou, a i největší čeští šovinisté dovolují Něm-, cům, aby se cítili kulturně jednotní s kmenem německým; kde \ však vésti hranice mezi jednotou kulturní a jednotou politickou? Československo jest obklopeno se tří stran kmenem německým, kulturně vyspělým, rychle se vzpamatovavším z porážky, mocným a váženým ve světě; Německo bude jistě opravovati mír Versailleský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se i spojí s Německem; korridor gdanský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých. Zbrani také proti Československu, které má čtvrtinu i obyvatelstva německého? Co se stane, až dojde k nové světové srážce? Nejsou Němci v Čechách avantgardou německé výbojnosti? Starosti Čechů o budoucnost státu nejsou plané.
Mezi Čechy se přeceňuje význam kmenového příbuzenství Němců našich s říšskými pro mezinárodní politiku. Nedbá se toho, že Němci z říše působí na Čechy přímo a strhurjí je s sebou, nepotřebujíce prostřednictví svých soukmenovců. Pokud němectví
') Viz p nich: (Paris 1901.)
A. Chéradame   »L'Enrope et la question d'Autrichec.
mělo vliv na naše politické osudy, nedálo se to prostřednictvím českých Němců, dokonce ne jejich politickou zradou, nýbrž přímým kulturním a politickým vlivem Německa na Cechy; tak v dobách šíření křesťanství, za Přemyslovců, za reformace, v době romantiky. Tak tomu bylo i před válkou a jest z části i teď. Naše dvě nejsilnější politické ideologie, kmenové vlastenectví a socialismus, pocházejí obě přímo z Německa, bez zprostředkování našich Němců. Vyložil jsem už dříve, že ideologie pangermanismu a panslavismu je podobná; nesmí nás mýliti, že se staví proti sobě bojovně; mezi příbuzenstvem bývají nejprudší boje. Němci naší republiky hráli v tomto působení Německa na náš veřejný život malou úlohu; s nimi, anebo bez nich, nás pohltí Německo stejně — pohltí-li. Pohltí?
Hlavním argumenlem vlastenců proti Německu jest, že existuje odvčký^ojmezjj^
antagonismus mezi zájmy slovanského Československa a germánské říše německě".~AIe-tento antagonismus jest mythem. Měřítkem sróvaffsfcébo zájmu jest zajisté Rusko; v jakém poměru k němu bylo a jest Německo a v jakém Československo? Naši panslá-vové neviděli, jak blízko Německo Rusku stálo; pracovalo s Ruskem prakticky, zatím co oni jen vzdychali o tom, jak nám car přispěje na pomoc. Bismarckova zásada byla, držeti se Ruska; teprv císař Vilém II. odvrátil se od Ruska — a uvedl tím Německo do zkázy. Za války však bylo pořád veliké nebezpečí, že Rusko učiní s Německem separátní mír proti spojencům západním, kterých jsme se drželi my. První mír, který Německo učinilo, byl s ruskou vládou komunistickou; od té doby pak Německo s Ruskem nejen žije v míru, nýbrž jediné z velkých evropských států s ním oficiálně a soustavně udržuje styky. Tento fakt může býti všelijak zastírán, ale ukazuje, že antagonismus mezi Ruskem a Německem není takový, jak jen chtějí míti pan-slávové. Při tom nejsou snad pro Německo jen komunisté a socialisté; i Miljukov věřil v podporu Německa proti bolševikům. A není to jen politika ani jen obchod, který váže Rusko k Německu; Němci se už před válkou nejvíce zajímali o ruský kulturní život a zvláště o ruskou literaturu. Také Rusové respektovali a respektují obzvláště Německo. Německo má k slovanskému Rusku prostší poměr než Československo a proto nemá reálního významu obava, že by snad naši Němci překáželi státním stykům s Ruskem a s jinými slovanskými národy. Naopak, právě přílišné zdůrazňování slovanství nás sbližuje s ideologií německou a vzdaluje od politických plánů francouzských a anglosaských.
Není tedy důvodu pro obavy,  že by německé obvvatelstvo
m
rrr
našeho štátu bránilo slovanskému programu naší politiky, pokud jest to program reálný a pokud se neopírá o fantastiku o věčné protivě gerrnánství a slovanství.
Cl KULTURNÍ VZTAHY
Před válkou Němci mnoho psali o tom, že český život nemá samostatného duchovního základu, jsa jen odlitkem kultury německé. Z jiného důvodu také Rusové tvrdili o nás, že jsme po-pruštělými Slovany; po válce také mezi Slováky bylo slyšeti takové výtky. Není třeba dokazovali samostatnost českého duchovního života; samostatný jest ten, kdo samostatným opravdu býti chce, a má pro samostatnost věcné~d"ův5ay; samostatnosť se~ne-rŤ^i^jjrn. jTdjcrirljhgreš materiál pro švé*""mvšlení a jednání.
Jsme však Němcům .kulturně blízcí; Palackého ťheorie o stálém boji mezi češstvím a němectvim tento fakt oklikou přiznává: není staletého boje bez přizpůsobování. Ale pravda Je, že nesprávná theorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci u srovnání s jinými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života našimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám. od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa. Kulturní základ středověkého života, městské zřízení, obchod, hornictví, šlechtický život, křesťanství, byly u nás zavaděny podle vzoru německého, často Němci samými. Města česká na př. byla založena Němci a teprve později se do nich začali stěhovali Češi, přijímáni jsouce německými starousedlíky celkem bez odporu, takže se města rychle počešťovala.1)
Ještě Masaryk psal své spisy ta>ké německy a některé nejprve německy. Ani po válce se .poměry nezměnily; přes všechnu protiněmeckou politiku domácí Němci z říše překládají si české básně a vydávají jejich anthologie bez propagandy s naší strany. Už před válkou byly přeloženy do němčiny básně všech našich nejpřednějších básníků, Vrchlického, Svatopluka Čedha, Macha-ra, Březiny; po válce vyšel německy Bezruč a výbor z řady jiných mladších básníků. Do žádné jiné řeči, ani do francouzštiny, ani do angličiny, ani do ruštiny, ani do srbštiny nebylo daleko tolik překládáno. Haškovo vypravování o dobrém vojáku Švejkovi nabylo dokonce významu teprv vlivem říšskoněmecké kritiky. I po válce se dostávají naše dramatická díla do světa prostřednictvím Německa. Tyto věci ukazují, že Němce zajímáme a
1) Srov. data u E. Czuaoka: »Die kulturgemeinschaftliche Beziehungen der Dcutscben nnd Tschcctiern, Drážďany, 1925; F. Tadra >Kulturní styky Cech s cizinou*, Praha, 1897.
172
r.....
že nam rozumějí lépe než druzí. Nedejme se masti tím, že nějaký žurnalista objeví v nějakém vlasteneckém časopise německém útok na Čechy! Byly, jsou a budou útoky a nepřátelství; ale byly a jsou také styky kulturní — a kuhuxa^dtězí nad zlostí! Jest také pozoruhodné, že jsme neměli od konce války, kterou jsme vyhráli proti Němcům, s německou říší obtíží; patrně jsou rozdíly naší a německé politiky menší, než nám namlouvají vlastenečtí agitátoři. Prese všechno protiněmectví si vydáváme německý deník pro informaci ciziny, nikoli francouzský.
Není pochyby, že máme kulturní vztahy také k jiným národům, k Francouzům, Angličanům, Rusům; není pochyby, že musíme tyto vztahy pěstovati, abychom se ubránili jednostrannému vlivů německému. Faktum však jest, že kulturně stojíme Němcům nejblíže, a že mezi námi a Němci nebyly jen války, nýbrž většinou přátelská výměna kulturních statků.
Křesťanství k nám přinesli Němci a duchovenstvo se rychle pocestovalo, většinou bez nátlaku vládního. Čeští baroni z doby lucemburské viděli také v životě německém vzor pro svůj šlechtický život. Ani doba husitská, typicky čéška, "není bez vlivu německěhoT neboť, jak jsem ukázal v dřívějším výkladu, náboženské hnutí se počalo mezi Němci. V pozdější fázi husitství mělo německé luteránství rozhodný vliv na český náboženský život. Sotva se kulturní život u nás začal probouzeti po úpadku XVII. století, v druhé polovině XVIII. století opět německé vlivy rozhodovaly. Mnoho prvních nadšenců pro českou minulost bylo i Němců; národní obrození se událo pod vlivem theorií Němce Herdera; pozdější vlastenci horovali pro německou romantiku, pro Schillera, Fichteho, Schellinga, Hegela. Až dodnes mají dva nejhlavnější myšlenkové směry u nás, nacionalismus a marxismus, ideologii německého původu. Naše sociální demokracie prožívá i po válce osudy nejpodobnější osudům sociální demokracie říšsfco-německé.
Připomeňme si některá jména: svatý Vojtěch, náš první vynikající duchovní zjev, byl vychován v Německu. Hus byl předchůdcem Luthejrovým, jak Luther výslovně vyznával. Když církev Českých bratří byla rozvrácena, ujal se její myšlenky Němec Zin-zendorf, obnovil ji a dal vznik dnešní církvi : Bratří moravských*. Komenský jest světovou autoritou v pedagogice; kdo se ujal jeho idey víc než Němci, kteří si jeho sebrané spisy vydávali společně s Čechy? Dobrovský, náš největší buditel, se opíral o vědu německou; Purkyně byl podporován Goethem a životopis, který o něm máme, jest přeložen z němčiny. Smetana byl vzdělán hudbou německou a jeho »Prodaná nevěsta« našla v Německu
173
krásné přijetí, kdežto ve Francii, přes všechny pokusy a přes podporu politiky, se neujala.
Dějepisectví se pokládá za zvlášť příznačné pro český kulturní život předešlého století; bylo to dějepisectví typicky vlastenecké. Nuže, tato česká věda celou svojí metodou spočívá na německém pojetí historie: Palacký byl pod vlivem německé romantiky, zvláště také filosofie Hegelovy; Tomek, Göll a žáci Gollovi žili v reakci proti této romantice, zdůrazňujíce »vedeckosU. Kdežto ve Francii a anglosaských zemích zatím se vyvinula socio logie a dějepisectví ustupovalo, u nás, stejně jako v Německu, historikové přezírali sociologii. A podobnou závislost přirozenou, nehledanou, nenásilnou bychom našli i v jiných oborech duchovního iživota: v protestantství, starokatolictví, katolickém moder-nismu, v socialismu, v organisaci universit atd.
D/ FÁZE NÁRODNOSTNÍHO BOJE V Před polovicí XIX. století
Před XIX. stoletím nebulo u nás národnostních bojů. Žily zde od dob Přemyslovců dva .kmeny, český a německý, s různou řečí a s různými zvyky. Žily spolu někdy přátelsky, jindy ve zlosti, jindy sotva berouce jeden kmen druhý na vědomí, ale chybělo přesvědčení (které přineslo teprve XIX. století), že národnost má býti organisujícím principem státu. Vyložil jsem v předešlých kapitolách, že to, co se pokládá u nás za projevy národnostního uvědomění v starších dobách, jsou jen projevy rasových antipatií, nikdy originální, mnohdy nízké. K takovým antipatiím dochází všude tam, kde dva kmeny žijí pohromadě. Antisemitismus na př. jest starého data; máme jím snad rozuměti politickou theorii, že státy mají býti organisovány bez Židů? Existují staré antipatie mezi bělochy a černochy v Americe; znamenají snad, že běloši se chtějí osvobodit od politického utlačování černochů? Kdo si jen poněkud tyto věci promýšlí, pochopí rozdíl mezi rasovými a kmenovými instinkty a mezi národnostní ideou, jež jest politickým programem na uspořádání státu.
V doj^._kdX-gg národnoshií vědomí u nás probouzelo, na konci XMIL žua počátkujr^edellého století, nebyloještě národnostních bojů, Loyálnost k rodné zemi, k~mlmTlosirä~ k panovníkovi spojovala Jíď'českv š německým.
Šlechta česká v XVIII. století a na počátku XIX. století cítila se ?českou« ve smyslu geografickém — »böhmisch«, nikoli »če-chisöh«, jak se později začalo rozeznávali. Společnost nauk (od
sedmdesátých let XVIII. století) studovala v tomto smyslu českou zemi a českou minulost německy.1)
Tehdy Gelasius Uobner, Němec, budil čtenářstvo k vědomí veliké české minulosti a prvnřliErrtTšoval kroniku Václava Hájka z Libočan. Německý básník a romanopisec K. E. Ebert psal básně s titulem »Vlasta«, »Cestmir«, ^Břetislav a Jitka«; jiný německý básník, Alfred Meissner, napsal báseň »Ziizka«, a Moritz Hartmann napsal tehdy báseň »Meč a kalich«, jednající také o době husitské. V té době vydávali také němečtí spisovatelé v Praze časopis >Ost und West« (1837—1848), jehož účelem bylo šířili mezi Němci porozumění pro slovanskou, a zvláště českou literaturu.
Fakt, že před XIX. stoletím nebylo u nás národnostních bojů, jest pochopitelný každému, kdo si uvědomí, jak národnostní idea se teprv v těch letech začala Šířiti v Evropě. Kmenové antipathie existovaly tehdy ovšem také; zatím co vzdělanci němečtí i čeští (pokud čeští byli) budili porozumění pro českou minulost a ponenáhlu i pro český národ, spodní vrstvy tehdy užívaly slova Němec za nadávku, jak jest viděti ze vzpomínek F. Vavákových. Národnostní idea přišla k nám z Německa, jako nové hnutí, jež mělo rozděliti Čechy a Němce a od té doby až do dneška zachovala si romantický ráz. který jí tehdy dali Němci Herder^ Fichte, Schlegel, Schelling. Ještě v revolučním roce 1848 byla politická akce v Praze německo-česká, Němci a Češi se jí účastnili stejně. Netoliko v Národním výboru, ale i ve studentských spolcích byty obě národnosti vedle sebe; netoliko čeští a němečtí spisovatelé se spojili k veřejným krokům, také radikální čeští a němečtí studenti ve své žádosti ke králi svorně žádali, abyr jim byla dána možnost nčiti se oběma zemským jazykům.2)
2/ Rovnoprávnost
Už roku osmačtyřicátého propukaly spory mezi oběma národnostmi, rostly pak a rostly, až se staly smyslem české politiky
') Podrobnosti podává Josef Hanns »Narodni museum a naše obrození*, (1921); J. Jakubec »Lueratura česká*, I. (1902.)
s) Tak vypravuje Masaryk v .Havlíčkovi*, 91.
Dějiny Němců v Čechách se stanoviska německého jsou:
Ludwig Schlesinger »Geschichte Böhmens*. Prag, 1869; II. vydání 1870.
Adolf Bochmann »Geschichte Böhmens«, L, IL, Gotha 1899, 1905.
M. Lenz »Die geschichtliche Stellung der Deutschen in Böhmen«, Kleine .historische Schriften, Berlin. 1910.
E. Strauss »Tschechoslowakische Geschichte« (se stanoviska marxistickě-
B. Breiholz »Geschichte Böhmens und Mährens«, Reichenberg, 1921.
E. Czuczka »Die kulturgemeinschaftliche Beziehungen desr Deutschen und Tschechen«. Weinlohla bei Dresden, 1923.
175
v druhé polovině XIX. století. Nebudu jednati o těchto sporech; jest důležité však, že se tehdy se strany české beze všeho uznávalo, že Nemci jsou právě tak vlastníky této země, jako Češi; že mají všechna kulturní a politická práva, jako Ceši; že sice jsou Češi ve většině a jsou historicky původnější národností země, že však nicméně mezi oběma má vládnout rovnoprávnost. Heslo o rovnoprávnosti jest v té době základním heslem českým a jest dnes dojemné, není-li to trapné čisti, jak se tehdy Češi zaručovali vším možným, že nemíní Němce o rovnoprávnost připraviti. Uvedu doklady, které charakterisují smýšlení vynikajících Čechů po osmačtyřicátém roce, když se už rozvinul národnostní boj.
V roce osmačtyřicátém napsal Augustin Smetana, vynikající český myslitel, brožuru o »Poslání naší vlasti české s hlediska všeobecného*. Uvedu z ní některé výroky; nechť si čtenář všimne, jak je Smetanovi samozřejmé, že v Čechách žijí dvě původní národnosti a že mají obě právo na tuto zemi. Nechť také vidí, jak Smetana sbližuje němectví s češstvím.
»Nase vlast jest ze všech slovanských zemí nejdále posunuta do krajů německých a již následkem toho má zjevné povolaní přijmouti a východním kmenům slovanským doručili vzdělanost německou, která předešla slovanskou, jako klasická německou a východní .klasickou ... Naše Čechy jsou uzlem mezi národy německými a slovanskými, jsou zástupcem Slovanů vůči Německu. Zde vzdělání německé přejde ve slovanský živel, a bez újmy zvláštnosti slovanské, ba i modifikováno touto zvláštností, prou-diti bude dále na východ . . - Cechy takto mají řešiti těžší úloha než Švýcary a Belgie, jež obě za podobných poměrů, ale příbuznější živly měly sjednotili, než je má naše vlast. Toto jest postavení naší země, kterého vy, Cechové kmene slovanského a německého (Böhmen slavischen und deutschen Stammes), nemáte zneuznávati. a které vás má naplňovali hrdostí.. . Běda vám, Cechům kmene slovanského, kteří byste chtěli nenáviděli Němce svobodné! Zneuctíte tím dílo svých kmenovců, kteří tolik za nás všechny podnikli a jimž náleží od nás všech díik vlasti, nejkrás-nější koruna občanská. Běda vám, Čechům kmene německého, kteří za přehmaty pokládáte plnou oprávněnost svých slovanských bratří, požívati úplné rovnosti s vámi ve všem a v každém, a kteří nepřejete jejich přání, spojití se s Moravou a se Slezskem k utužení vzmáhající se národnosti. Vám nezáleží na blahu vlasti. ■ Běda vám, všem postrádajícím lásky! Ještě nestali jste se svobodnými! Národové svobodní nemohou se vzájemně nenáviděli.«°)
3) Podle překladu v »Naší době<, VIII., 1901, 320. Slova proložená; 1 v těchto a následujících dokladech jsem podtrhl já.
Tato slova Smetanova, dnes paradoxně znějící, vyjadřovala náladu jeho doby. Proč by se tato nálada neměla vrátili?
Politickým vůdcem Čechů v Šedesátých a sedmdesátých letech předešlého století byl F. L. Rieger. Jeho projevy o poměru obou národností v zemi se udály už v době rozvinutého národnostního ] boje; obsah jejich jest, že obě národnosti mají stejná práva/ na ; vlast, že rovnoprávnost jest svatou zásadou, že zápas mezi Čechy a Němci jest dočasný, že nedávno vznikl a brzo snad zase pomine.
»Svým mladím náležím době, kdy národnostní sváry nedosáhly onoho stupně, jehož, bohužel, dosáhly za nynější doby. Nalézal jsem se v přátelském styku s některými německými spi-sovateli oné doby, s přítelem Meissnerem, Vfo Horném a také \ s Ebertem, básníkem Bohu požehnaným. V oné době byli naši němečtí krajané ještě dobří, horliví vlastenci, opěvali s pýchou a nadšením slavné činy našich předků, naříkali nad úpadkem naší kultury a slávy naší vlasti, a rád se přiznávám a těší mne, že mohu to zde říci, kterak; od těchto německých mužů dostalo se mi mnohé pobídky, jakož i mnohým jiným českým krajanům, a že oni povznesli naši národní hrdost, naše vlastenectví svými spisy, "tituji, že poměry jsou dnes jiné, ale nemohu se vzdáti naděje, že ona blahá doba opět se vrátí, že utiší se vlny národního rozčilení a že pomine neodůvodněné podezřívání nás, zvláště kdy nemáme úmyslu překáželi našim německým krajanům v užívání rovného práva anebo je vůbec nějak zkracovati, považujíce spíše s radostí a se zadostiučiněním vše za chloubu naší vlasti, co podniká se pro vzdělanost, pro vědecký a umělecký pokrok naší země.«4)
»My jsme pravými a plnoprávnými syny své země tak dobře, jako naši němečtí krajané a bratří jimi jsou .. ,«6)
íPošetilá by věru byla každá národnost, která by se v našem věku domýšlela, že jestli je snad v té neb oné zemi náhodou ve většině, že může proto snad druhou národnost potlačovali. Pošetilost taková by se v krátké době na každém národu trestala. Nezřídka se i o nás pronáší, jako bychom my co takového měli v úmyslu, vzhledem německých krajanů našich. Já mohu se vám doložiti svou ctí a samým Bohem, že takového úmyslu mezi námi není. Nechcete-li věřiti v naši poctivost, tak aspoň věřte v naši moudrost. My, věřte mi, tomu rozumíme, že jsme příliš blízko hranic němedkých, než abychom mohli našich krajanů německých jakýmkoli způsobem tísnili. ...V tom ohledu nic sobě upřímněji nepřejeme, než aby konečně se našla basis, která by
4) "Politické výroky F. L. Riegra«, 8, 9. (Z roku 1888.)
5) apolitické výroky F. L. Riegrai, 51. (Z rokri 18Ö1.)
m
m
nám byla oběma spravedlivá, a ikterou by obě národnosti ochotně, upřímně a dobrovolně přijmouti a respektovali mohly. . .«*)
»Vzhledem k národnosti, kteráž je na ten čas nejmocnějším činitelem v životě státním, žádáme národnosti své ve všem veřejném životě oné cti a šetrnosti, kteráž jí přísluší, co národnosti historické a národnosti většiny ve vlasti naší. Naše zásada jest zásada rovnoprávnosti národní, kterouž jsme roku 1848 vyslovili první a posud neodvratně zastávali až do konečného jejího vítězství ... Tak a jen tak se zachová svornost ve vlasti, kteráž jf nám i německým kraijanům společná: neb od dvou ano i více století žijí s námi pospolu, jejich zásluhy i utrpení jejich splynuly s našimi ve společném jméně českém, ji bohdá že i k utěšenější budoucnosti dobývati se budeme, nerušíce svornosti krajanské v této zemi české . . .«7)
Tato slova jsou pronesena vůdcem české politiky v době, kdy už byla známa našim politikům česká minulost, kdy bylo známo, že češství jest v zemi ve většině a kdy státoprávní ideologie vedla českou politiku. A přece plné uznání rovnosti mezi Cechy a Němci, uznání, že Němci mají i historické právo na tuto zemi!
Karel Havlíček byl opatrnější, než Rieger; ani jemu však nenapadlo viděti v Němcích jen »přistěhovalce«. Když roku 1848 »Národní výbor« podal »návrh o provedení zásady stejného práva jazyků českého a německého ve školách*, stylisovaný podle formulace Tomkovy (žádalo se v něm, aby všechny úřady v zemi vyřizovaly ústně i písemně podání v řeči, v níž se k nim strana obrací a aby se ve školách českých všemu učilo po česku, v německých všemu po německu), Havlíček protestoval: »Takovým způsobem budou na věčné časy obě národnosti v naší zemi ostře odděleny, a němečtí vzdělanci tak málo po česku se naučí, jako čeští po německu, když se jen těmto jazykům jako předmětu vy-učovati bude. Rovnoprávnost českého a německého jazyka podle našeho mínění znamená tolik, že každý vzdělanec a jmenovitě každý, kdo do úřadu vstoupiti chce, obou jazyků náležitě po-vědom býti musí, aby ostatní občané všude v zemi s národností svou pohodlí užívati mohli.*8)
Jinde Havlíček vykládá: »Rovnosti mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů vždy považovali, nebot jest Čechů % a Němců v zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v úřadech
6) .Politické výroky F. L. Riegra*, 64. (Z roku 1867.)
7) »Politické výroky F. L. Riegra*, 72. {Z roku 1861.) *) Masaryk >HavHčekf, 436.
i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.«°)
V oné době ovšem Němci byli navrchu a jen stěží se smiřovali s jakýms takýms uznáním národnostních práv, trvajíce na tom, že jsou vládnoucí národností v Rakousku, a že kulturně vynikají nad Čechy. Žádali na státě zabezpečení svých národnostních práv, upevnění vlivu němčiny, přiznávajíce jen, aby Čechy a Morava byly rozděleny na národnostní okresy, jejichž vliv by však sahal jen do zemského sněmu.10)
Český požadavek rovnoprávnosti s Němci byl hájen důsledně Staročechy, vedoucí českou politickou stranou tehdejší (ještě j roku 1891); když proti nim zvítězili Mladočeši, heslo rovnopráv-, nosti poněkud ustupovalo před větším důrazem, který byl kladen I na státní právo zemí koruny české. Nicméně požadavek rovno-I právnosti i dále trval; mladočeští poslanci chtěli podati hned roku 1892 ze zemského sněmu adresu králi s požadavkem národnostní rovnoprávnosti11) a téhož roku v listopadu učinili zástupcové všech českých stran z Čech, Moravy a Slezska na poradě v Praze prohlášení, v němž žádají mimo jiné i provedení rovného práva národností ve všech zemích koruny české i.12) Když se jednalo o provedení všeobecného hlasovacího práva v rakouské sněmovně (1896), prohlásil dr. Kramář: »Po stránce národní očekávají čeští poslanci od všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva polepšení národnostních poměrů, smysl pro právo ! a skutečnou rovnoprávnost...«") Téhož roku prohlásil dr. Kramář v delegacích: »Staré nepromlčitelné právo zemí koruny české platí nejen pro nás, ale také pro Němce, stejně s námi oprávněné, a pro říši.*1*) Ještě roku 1904 učinili poslanci mladočeští a staročeští společný projev na českém sněmu, v němž jsou slova sPoslanci národa českého z lásky k zemi, kterou zastupují, vždy byli ochotni přičiniti se o to, by v království českém zavládl mír a svorná součinnost obou stejně oprávněných národa.z1*}
Z těchto dokladů, namátkou vybraných, ijest viděti, že před válkou bylo Cechům jasno, že Němci tvoří integrující část Čech, Moravy a Slezska. Rovnoprávnost se neodôvodňovala mocensky, nýbrž historicky, skutečností, že obě národnosti žijí už dlouho v zemi a přirozeným právem každého národa na svobodu. Ovšem,
9) Masaryk »Havlíček«, 301.
l0) Nejkonkrétněji formulovali Němci tyto své požadavky v t. zv. »Svatodušním programu* z roku 1899.
") A. Srb 'Politické dějiny národa českého*, II., 104. ls) A. Srb »Politické dějiny národa českého*, II., 104. l3) A. Srb .Politické dějiny národa českého* II., 155. u) A. Srb •Politické dějiny národa českého*, II., 159. ") A. Srb íPolitidké dějiny národa českého*, II., 282.
178
179
už před válkou se vyskytovala radikální učení, že Němci neprávem obsadili pohraniční části země a že jedině Češi mají právo na tuto zemi.16)
3 j V a e victisl
Ve válce Češi zvítězili. Jaká teď rovnoprávnost? Začal se stavěli nový stát: humanitní, jinTnSjjj^jnr^U-ý program opužtfen; zaROjBflělo se, že zákony mají iediněpoTSAsmYSl. pokud bájí slab.é^si]n4-Udé>~.vít&aYJéJ,Ji,„x„jejichž rukou jest moc, si dovedou snadno pomoci bez zákonů... Nový staTsT:aveTnové zákony jen na zabezpečení své mocíľ~Názor o Němcích se radikálně změnil. »Němci-přistěhovalci« jest po válce vedoucím motivem české politiky národnostní.
Masarykova slova v prvním poselství znějí: »Pokud běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, jest území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej drželi, my jej budujeme znova ... Němci původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území...« Rozpor mezi tímto prohlášením a tím co se kázalo před válkou jest příliš patrný.17)
Všichni Čechové přijali prohlášení presidentovo se zadostiučiněním; ani socialisté se nezarazili nad tím, jak se prohlášení blíží buržoasní ideologii o vlastnictví. Prohlášení se stalo základem rozeznávání Čechů a Slováků, vlastního to základu státu, »státotvorného* obyvatelstva, kteří jsou v něm domácími pány, a Němců i Maďarů jako »minorit«, t. j. jako vnějšího příměs-ku, jako více méně nevítaných hostů v republice, jejichž pravá jsou vymezena toliko mezinárodními smlouvami o menšinách. Slova presidentova se stala také základem národnostního zákonodárství.18)
16) Theoreticky se nárok Cechů na celou zemi před válkou vyjadřoval zápasem o německé jméno Cechů; Němci si zvykali říkati »Tschechen« (rozeznávajíce od nich »Böhmen«, t. j. obyvatele Cech, i obyvatele německého jazyka), kdežto Ceši nechtěli tohoto jména uznati, říkajíce si po .německu »Böhmen«; pro Němce z Čech neuznávali zvláštního jména. Po válce se politické poměry změnily a jméno Tschechen se stalo obecně užívaným.
") Ve. jLSvžtpvé revoluci* Masaryk^vykládá tento výrok svého poselství; třebas jej oslabuje, nemění jeho smyslu. PrävT tam na Tiraně 62yT~TNěhici jako kolonisté nejsou občany druhého řádu, neboť byli do země zváni našimi králi .a. ti jim. zaručili všecka práva, nutná k plnému" IfúlTurnlmu a národnímu vyžití.< Těmi slovy se sice schvaluje středověký názor, že Němci měli jako kolonisté zvláštní privilegia v zemi, ale nemluví se nic o tom, pokud moderní demokracie smí irozeznávati mezi národností vládnoucí a mezi kolonisty (kteří v našem případě tvoří čtvrtinu obyvatelstva a žijí v zemi skoro tisíc let).
18) Ant. Hartmann formuluje poměr menšin ke státu takto: »Příslušníci
Není třeba býti socialistou nebo. komunistou a popírati právo na soukromý majetek vůbec (socialista nemůže uznati ideologie Masarykovy o Němcích přistěhovalcích). Není také třeba býti takovým fantastou, abychom upírali větší právo tomu, kdo podnik vytvořil, než tomu, kdo se jeho tvoření účastnil jen více méně mechanicky. Neměl jsem nikdy mnoho smyslu pro argumentaci asijských domorodců, když z Asie vyhánějí ty Angličany, kteří z Indie učinili spořádané území; uznávám ovšem, že také Indové jako domorodci právo mají. Ale podobně uznávám, že i Němci mají právo na naši republiku, nehledíc k tomu, zdali ji vystavěli čili nic. Jest pravda, že Češi byli aktivnější v této zemi než Němci, ale je to důvod pro to, zabezpečit Čechům zákonem nadvládu
v zemi"
Znémčené území
Ještě vlivnějším heslem než nauka o Němcích přistěhovalcích jest učení o t. zv. »zněmčeném území«; nepamatuji se sice, že by bylo tohoto slova užito v některém vládním výnosu, ale jinak jest tak populární, že jest vlastním základem poměru Čechů a Němců. Rozumí se jím, že území Čech a Moravy bylo původně celé obydleno Čechy; později se však do země tlačili Němci a neprávem obsadili pohraniční kraje a tu a tam vnitrozemí. Na otázku, zdali původně byly celé Čechy a Morava jen české, není odpovědi definitivní, nehledíc k tomu, že území bylo dříve obydleno kmeny germánskými a po nich teprve Čechy. Pravda jest, že část území, druhdy českého, byla později obydlena Němci. Otázka jest, byla-li obydlena neprávem. Bohužel, takto nikdo věc neřešil, pokud se pamatuji; předpokládá se, že Češi mají na Čechy a Moravu nadpřirozené právo a že na věky věků bude nespravedlivostí každá národnostní změna v těchto zemích. Což jest nesprávné: v historii se hranice národnostní a jazyků měnily a mění a nelze viděti v samém faktu změny nespravedlivost. Jest rozptýlení Židů po celém světě nespravedlivé? Zanikly keltské jazyky neprávem? Máme protestovati proti tomu, že se už nemluví latinsky?19)
jiných národnostních kmenů, do území tohoto státu pojatých, nemohou vůči státu tomuto co do svých práv národnostních činiti více nároků, než aby jim byla poskytnuta možnost, žiti svým vlastním národním životem a užívati svého vlastního jazyka, pokud práva toho může poskytnout! národní stát, aniž by pozbyl svého národního rázu...«  (Strana 36.)
™) Velmi vlastenecký spisovatel V. Vojtíšek píše: »Vesnice německých kolonistů byly zakládány, kde půda byla dosud pustá, Mavně v pohraničním hvozdu, jejž mýtili a měnili v ornou půdu, a přičiňovaly se o to kláštery, namnoze úplně Němci osazené .. . Kraj se poaiěmčoiva].« (^.Německá národnost v Cechách*, 1919, 6.) Stalo se toto kolonisování »neprávem«? Když šlechta
180
181
Němci byli do země zváni a dostali privilegia zde bydleti; maji tedy právo na tuto zemi; nedostali se sem ani podvodem ani násilím, a před císařem Josefem nebylo ani tendence poněmčovací. O násilném poněmčování by bylo lze mluviti však teprv v devatenáctém století, kdy se Češi bránili proti rakouské vládě; za tu dobu se však právě událo poněmčení poměrně málo. Bylo by tedy třeba rozeznávali aspoň mezi územím, které bylo poněmčeno v XIX. století a pak mezi přirozeně německým nebo smíšeným územím z dob starších. V praxi však jest těžko tento rozdíl prováděli, protože dnešní Němci necítí, že by byli bývali dříve Čechy, a že by nějakým nátlakem přijali německou národnost, nýbrž mají vědomí německé; o nějaké majetkové vyvlastnení Čechů od třicetileté války pak nešlo. Otázka hlavní jest: jsou dnešní Němci individuálně nebo korporativně vinni za poněmčení pohraničních okresů země? Trvám, že nikdo u nich po této strance mravní odpovědnosti nenajde; mají před svým svědomím a před soudem celého světa právo na to, žiti soukromě i veřejně, hospodářsky i kulturně jako Němci tam, kde dnes žijí. Heslo o »zněmčeném území« udává jen aspirace Čechů počeštili území německé a smíšené, aspirace, ktervoh mravně odůvodniti nelze.
El NEMCI
Uznání nového státu nebylo učiněno Němcům lehkým. Nemluvme o jejich starých předsudcích, nýbrž jen o základních zásadách. Programově jest náš stát jen pro Čechy a Slováky; Němci mohou jen v něm pro sebe žiti, ale protože podle dané nauky se sobě zájmy Čechů a Němců příčí, nemohou se Němci srdečně a čestně účastniti v pěstování základních ideálů nového státu. Což však nemají povinností státních občanů? Vládnoucí theorie učí, že smyslem češství jest boj proti němeotví a vskutku jest politika naší republiky po světové válce z velké části válkou státu proti domácímu obyvatelstvu německému. Jak mohli Němci za těch okolností stát uznat? Zvláště však drobná politická praxe ztěžovala a ztěžuje Němcům (a Maďarům) včlenění do státního života. Jsou pokládáni obecně za nevítaný, podezřelý, nebezpečný cizí živel; boj proti nim jest pokládán za zásluhu o stát; ačkoli bylo až příliš jasno, že se Němcům ubližuje, vláda ani jednou se nepostavila jasně na stanovisko objektivní a ani jednou neod-
ceská za Lucemburků napodobovala německé zvyky, bylo to násilí německé? Kde jest jaké násilí v Sířeni němeotví v době pohusitské? Po Bílé hoře byli vypovězeni Ceši jako Němci; země byla pokatoliětěna; násilí bylo církevní, nikoli národnostní; poněmčení bylo sekundárním zjevem.
soudila agitaci protiněmeckou, zákony o ochraně minorit se vykládají jako zákony o ochraně států proti Němcům.20)
Jedině president Masaryk usiloval Němcům vyjiti vstříc, jinak vláda, jež jest v této věci nejvyšší autoritou, se neobrátila na veřejnost s poučením, že také Němci jsou naši spoluobčané; žádný spisovatel, žádný politik, žádná organisace se důsledně a soustavně nepostavili na jejich obranu — bylo těžko Němcům za těchto okolností prohlásiti, že uznávají tento stát.
1 ztratili Němci naší republiky světovou válkou všechno; jedině mírové smlouvy o menšinách je zabezpečovaly před nej-prudšími útoky — dosti slabě; nezbylo jim než spoléhali na přirozené síly sociální a stavěli svoje posice od začátku znova.
Po převratu se Němci bouřili tu a tam, ale jejich odpor byl slabší než se čekalo. Plány, založiti nějaký zvláštní stát (Sudeten-deutschland) byly nejasné a rychle byly likvidovány; Němci z říše o české Němce projevili málo zájmu; svět byl proti nim. Od té doby Němci si rychle zvykli na nový stav věcí; prakticky uznávali tento stát, ale neuznávali jeho ústavy, žádajíce, aby Československo bylo proměněno ve stát »národnostní«, v němž by po příkladu Švýcarska všechny národnosti byly rovnoprávné. Němečtí agrárníci a křesťanští sociálové šli ještě dál a uznali i ústavu, vyhrazujíce si usilováti o její změnu ve vhodné době; i oni prakticky přijímají ideu národnostního státu za svůj cíl, jehož chtějí dosíci v první řadě postupným uskutečňováním kulturní autonomie. Jejich program má mnoho přízně mezi Němci.
Němci si ha titul »přistěhovalců« velmi stěžují, vidouce v něm jednak prostředek pro agitaci protiněmeckou, jednak praktické ponížení občanstva německého, které má snad právo na svůj kulturní život, isolovaný od života státního, nikoli však na to, aby výsledky svého života vtisklo v charakter tohoto státu. Před válkou jim bylo skoro samozřejmo, že mají privilegované postavení v zemi, protože byli podporováni rakouskou dynastií a spoléhali na moc sousedního Německa. Politicky a národnostně se pomaleji vyvíjeli než Češi a teprv v sedmdesátých letech předešlého století si začali uvědomovali potřebu zvláštní německé politiky. Na české volání po rovnoprávnosti odpovídali strachem (jak se ukázalo, odůvodněným), že v samostatném státě českém budou nesvobodni a ukazovali na to. že jsou v Rakousku národ-
30) Jest sice pravda, že § 134 naší ústavy zakazuje násilné odnárodňovaní, ale rozumí se tím jen odcestování; není mi znám ani jediný případ, že by tohoto paragrafu bylo užito proti Cechům a Slovákům, odnárodiiu jícím Němce. Každý Cech jistě potvrdí, že by bylo absurdní očekávati dnes, že některý soud potrestá někoho za to, že se snažil Němce předělali na Čecha.
182
183
ností s prvorozenou c. Ve válce šli ovšem s Rakouskem a jeho porážkou byli zdrceni.
Fakticky mají Němci práva větší než pouhé minority; nebylo lze odčinili výsledky dlouhého jejich kulturního života v této zemi. Mají v Praze universitu, dvě techniky  (jednu v Praze, druhou v Brně); nebylo také možno zlomiti jejich vliv hospodářský ani převahu v mnohých městech. Sbírka zákonů a nařízení vychází sice oficiálně jen česky (a slovensky), ale >pokud možno, současně také v úředním překladu německém, polském a maďarském. «21) I jest dnešní postavení Němců takové. Jsou dosti silni počtem, hospodářsky i kulturně, aby vydrželi dlouhý zápas. Zvykli si na nový stát. Účastní se v jeho vedení: ani Češi ani Němci nezdůrazňují v dnešní vládě své národnostní ideologie; mluví se jen o otázkách hospodářských. Ale napětí mezi oběma národnostmi trvá; protiněmecká ideologie je nezměněna; v drobném se vede jazykový zápas dále. Únava? Úpadek? Obrat k lepšímu? Příprava pro pokračování té války, která se prý začala kdesi v XIII. století? Všeho trochu, ale hlavně únava, která jde dnes celým světem; není nových ideálů; staré se vyžívají, mnoho se mluví o hospodářském řešení životních otázek, aby se zamluvilo, že životních otázek dnes není...
F/ OBNOVENÉ VLASTENECTVÍ
Také u nás má lid smysl pro světové ideály; také u nás však klesá do průměrnosti, není-li vůdců, kteří odhodlaně za ně bojují. Měli jsme před válkou marxismus a filosofii Masarykovu, obě těžce zápasící proti tlaku vlasteneckému; po válce byly opuštěny nikoli proto, že by byla poznána jejich nesprávnost, nýbrž že bylo těžké odolati návalu vlastenectví. Všechny české politické strany se naráz staly vlasteneckými: katoličtí lidovci, agrárníci, buržoasní národní demokraté, čeští socialisté, sociální demokraté; jedině komunisté neuznávali vlastenectví, aie jsou "ideově přespříliš slabí, aby jich bylo lze dbáti. Z ostatních stran sice národní demokracie vlastenecky nejvíc agituje, v praxi však bývá sociální demokracie vlastenecky ještě horší; v tomto ohledu opustila svoji lepší minulost nadobro. Po válce povstaly u nás
-1) Na svoje dotazy mezi Němci jsem dostal odpověď, že politické úřady s nimi jednají slušně, ovšem, vypsal jsem si také tento dokument. Ministerstvo vnitra poslalo městu Chomutovu výnos, aby obec uspořádala sbírky ve prospěch polostátního spolku, Červeného kříže. Ve výnosu jest tato věta (překládám z .Bohemie., 22 února 1925): .Kdyby výsledek (dobrovolných!) sbírek, zahájených pro Červených kříž ibyl opět špatný, budou zakázány všechny jiné (soukromé!) sbírky, zvláště t. zv. květinové dny «
784
spory o to, kdo vlastně opravdově bojoval za samostatnost československého státu, zdali domácí »národ« či jeho zahraniční vůdcové. Výsledek diskuse ukázal, že zahraniční vůdcové, t. j. určité osobnosti se svýani určitými programy vykonaly daleko největší dílo. Toto faktum jest u nás dnes uznáváno; ptáme-li se však, která ideologie zvítězila, zdali humanitní Masarykova, či domácí protiněmecké vlastenectví jazykové, tu fakta svědčí mnohem spíše pro vítězství domácího vlastenectví, než pro theorie zahraničních vůdců.
Jest pochopitelno, že válka přála národnostní ideologii, dosti prosté, aby ji pochopili všichni, dosti vžité, aby se jí nikdo neurážel, a příliš lokální, aby v ní rakouský stát viděl válečné nebezpečí. Zapomínáme na to, jak za války bylo vlastenectví méně nebezpečné než ideologie internacionalistická. Volná myšlenka, pacifismus, antimilitarismus, odpor proti katolictví, kult Husův, Masaryk, byli za války ostře pronásledováni; naproti tomu nebyl rozpuštěn ani jeden vlastenecký význačnější spolek, ani Ústřední matice školská, ani obranné jednoty, ani Sokol (u toho jen ústředí) ; kdežto pokrokový tisk byl pronásledován, vlastenecká »Národní politika« vycházela klidně. V oněch těžkých dobách, kdy svobodné myšlení bylo spoutáno censurou a hrozbami vězení, vlastenectví bylo jediným prostředkem, jak si veřejně oddech-nouti. Kritisovati toto vlastenectví nebylo možno, protože by to bylo bývalo za daných okolností posilováním Rakouska a protože kritika ve jménu všelidských ideí by byla bývala nebezpečná. Připočteme-li k tomu, že národnostní nadšení jest filosofií nižších vrstev obyvatelstva a že se vyšší potravy duchovní za války nedostávalo, pochopíme, jak to přišlo, že válka velice posílila domácí jazykové vlastenectví a jeho osten, obrácený proti Němcům.
Ani zahraniční ideologie nebyla proti tomuto vlivu. Legionáři byli asi stejně vlastenečtí jako domácí obyvatelstvo. Masarykovy humanitní názory byly pro lid tuze abstraktní; důsledek byl, že po válec sice byl Masaryk zvolen za presidenta s velikým enthusiasmem a že do té doby se těší velikému respektu v zemi, ale že tento Masaryk jest presidentem lidu, cítícího národnostně vlastenecky. Pojetí našeho státu jako příležitosti pro český a slovenský národ, vyžiti se svými národnostními vlohami, ústava založená na myšlence výhradně vlády Čechii a Slováků, jazykový zákon, prohlašující český jazyk za státní a omezující do podrobností možnosti jazyka německého; i činnost vlád po válce jasně ukazují, kdo vlastně triumfoval. Je to tak neočekávané? Přes sto let jsme vychováváni v kultu jazyka českého jako kultu nej-vyššího božství; jest to divné, že tato výchova nese ovoce? Jest divné, že u nás marxistická ideologie byla pohlcena nacionális-
185
mení jazykovým, že fašismus, jenž jest v Itálii linutím hospodářským, protildberalistickým a imperialistickým, u nás jest fantastikou panslavistickou a jazykově nacionalistickou? J& to divné že
' ^nosíi^odtrhnou^-se
se u nás i komnrůjtóksklL kdyžjimz Moskvy práva na sebeurření národností ai od našeho státu?
í^-^řtázorý politických stran se rychle mění, zvláště teď po válce, kdy strany přestaly býti nositelkami zvláštní ideologie. Přece však jest vhodno zaznamenati poměr hlavních českých a slovenských politických stran k němectví. V tomto ohledu krajně proti-německá jest v theorii národní demokracie, dědička předválečného mladočešství,  vedená  dr.  Karlem  Kramářem;  v praxi ovšem není daleko Němcům tak nepřátelská jak se tváří, jsouc spíše proti rozumovému  a  praktickému  odůvodňování míru s Němci; její tradice a metody ukazují však, že by přijala spolupráci s Němci, jež by přišla oklikou, náhodou a zvláště z antagonismu k socialistům, volnomyšlenkářům, realistům a vůbec lidem, kteří chtějí věděti, co dělají. S touto politickou stranou konkurují v .demonstrativním protiněmectví českoslovenští sgci-alisté,_jyed&3.í Václavem Klofáčem; vliv Ed. Beneše a některých jiných realistů v této sírane mírní poněkud nadšení proliněmecké. Střed v poměru k Němcům tvoří tři strany: strana lidová (katolická), sociální demokraté a agrárníci. Programově by měly býti sice pro spolupráci s Němci;   v praxi však agrárníci v ní nejdále pokročili, kdežto katolíci se dali strhnouti agitačními cíli tak do protiněmectví, že jim bude těžko z něho vybřednouti. Sociální demokracie česká jest, bohužel, krajně protiněmecká a není naděje, že toto stanovisko opustí. .Na levici jsou komunisté, kteří i i jsou pro pípou spolupráci s Němci; nejsouce však ideově tvořiví, nemají na veřejnost vlivu. Z malých skupin jest strana práce v theorii pro spolupráci s Němci, v praxi však jde za ostatními stranami. Strany slovenské mají podobný poměr k Maďarům; ne.jvlastenečlější strana ludová (katolická) má v praxi k Maďa-j rům nejblíž; soustavně hledají cestu k Maďarům agrárníci; sočili alisté si vlastenectvím zatarasili cestu k opravdové socialistické I politice. Fašisté jako organisovaná skupina nestojí za řeč; ale fa-i| šistická nálada, která záleží v chuti porušit demokratické zřízení * ■> všude tam, kde by šlo o práva Němců, jest rozšířená ve všech stranách. Snad právě proto, že latentní fašismus jest u nás tak rozšířeny. ner"á ftrggnisoYapý fašismus půdy. Z časopisů jediný" deník :»Tribuna* tu a tam mluví o spravedlnosti k Němcům; opatrnější jsou »Lidové noviny*. Tak zvaná pokroková veřejnost jest protiněmecká stejně jako nepokroková; vědcové, spisovatelé, básníci, církve, stejně jako politikové. Přijde-li ovšem jen na
186
abstraktní nějaký projev, najdeme tu a .tam odsouzení »šovinis-mu«. _Z tohoto důvodu nelze očekávali v dohledné budoucnosti, změnu veřejného mínění českého a slovenského, příznivou Něm-Jjůin a Maďarům. Ještě nejspíše lze očekávati úspěch stran re-ákčníchT že' zachovávajíce před veřejností agitaci protiněmeckou, v praxi se spojí s Němci; zdravému vyrovnání a pokroku by ovšem takovýto smír neprospěl. Od politických stran rozřešení tohoto problému čekati nelze.
Se strany německé jest stejně málo porozumění pro spolupráci; strany jsou celkem podobně stavěny .jako české; strana agrární a křesfanskosociální pokročily v důvěře v spolupráci nejdále, strany nacionálni, nacionálne sociální a sociálně demokratické jsou proti spolupráci s Čechy. Německé časopisy jsou celkem přístupnější Čechům než české Němcům; některé, jako zvláště »Prager Tagblatt«, jsou dokonce v tomto ohledu velice snášenlivé.
G/ JAZYKOVÝ ZAPAS
Versailleský mír skončil válku jen ve velkém: trvalo několik let, než si státy evropské uvědomily, že už jsou spolu v míru. PoJsko, Maďarsko, Československo, Turecko ještě tasily zbraně. Ponenáhlu však přestávaly i tyto války mezi novými státy a mezinárodní nálada jest válkám čím dále tím méně příznivá. Uvnitř států se však válčilo a válčí dál, neboť internacionalismus a pacifismus platí dosud jen pro styky mezistátní, nikoli pro | vnitřní politiku. V našem státě mezi národnostmi jest ještě ideologie válečná, třebas žijeme teď právě v době příměří. Není | opuštěno přesvědčení, že pohraniční kraje Čech a Moravy jsou »původně« české a jest třeba vrátit je Čechům; že tento stát je státem Čechů a Němci jsou v něm nevítanými hosty; že Němec je podezřelým občanem.
Odpor k němectví má charakter zvláště boje jazykového. Jazykový boj jest dnes pro národnostní zápas v Evropě nejpří-značněj.ší. Týká se zvláště zápasu Katalónců ve Španělích, Val-TonifaFlámů v Belgii, Alsasánů" a Francouzů*""? Alsaskú, Italů a Němců v severní Itálii, Srbů a Bulharů v Makedonii, Čechů, Němců a Maďarů i Slováků u nás, Němců, Poláků a Malorusů v Polsku, Ukrajinců a Velkorusů v Rusku. Jiné rozdíly, jako jsou rasové rozdíly mezi židy a arijci, náboženské rozdíly mezi katolíky, protestanty, pravoslavnými, uniaty, sociální rozpory mezi kapitalisty a dělnictvem nemají daleko té politické síly jako rozpory jazykové.1)
*) V podstatě daleko menší anebo žádný význam nemá jazykový zápas v nacionalismu na západě: Irěané, obyvatelé Walesu, Skotové, Kanaďané,
187
(I
Národnosti střední Evropy jsou si blízké; jsou téže rasy. náboženské rozdíly jsou mezi nimi všelijak propleteny, kulturně "patři jedné oblasCTpofifíčKé jejich problémy jsou_ si jpodobnéa "lak jest to ^v*žaklade ľ5" "^^^"^\^r^ra lokálního vý^
"žSamiT a loká i ni historie, které tvoří mezi nimi ideově přehrady. Po té stránrrriŤyva-iintt-jazyka křečovitým pokusem udržeti přbtf civilisačnímu vyrovnávacímu vlivu aspoň nějakou osobitou vlastnost.
Člověk není otrokem ani svého jazyka; dlouhé doby žilo evropské lidstvo kulturně jazykem latinským a patrně bude jednou a snad už dost brzo dnešní uctívání jazykového boha také vyřízeno. Ani pro praktickou denní potřebu není vždycky zapotřebí znalostí jazykových.2)
Česká řeč patří do velikého množství těch jazyků, které nebyly a nebudou nikdy uznány za mezinárodní, a ukládá následkem toho Čechům povinnosti, kterých nezná příslušník jazyka mezinárodního, tedy i německého. Dvojjazyčnost i trojjazyčnost jest u nás přirozeným požadavkem. Za mezinárodní jazyky se dnes uznávají jazyky anglický, francouzský, německý v tom pořadí, jak je píši, ačkoli po některé stránce německý jazyk vyniká nad francouzský. Mnozí Čechové cítili v tom ponížení, iže řeč německá, jim »nepřátelská*, jest mezinárodní a česká jen lokální, a hleděli se důsledkům odtud plynoucím uhnouti. Pokusy hledati záchranu v jazyce ruském jsou v dokonalém úpadku. Praktického významu nikdy neměly; ruština jest pro nás cizím jazykem, jako jiná řeč, a ruštinou bychom češtiny nezachránili. Také se málo lidí rusky učí; školy anglické a francouzské, snad i italské, mají u nás více žáků než ruské. Nadto ruština sama není mezinárodním jazykem; Rusové v tom ohledu často užívají němčiny jako my.3)
Ncjpřirozenějším mezinárodním jazykem pro nás jesi něm-
Číňané, Japonci, Indové, Egypťané, Mexičané, neznají jazykové otázky v našem smyslu.
51 Tomáš Čapek uvádí v »Naší Americe* (417) případy sňatku mezi Čechem, znajícím jen česky, a Francouzkou, která znala vedle své mateřštiny jen několik slov anglických. Jindy si Ital vzal Češku a zmali vedle své mateřštiny jen několik slov anglických. A založili rodinu! — Praxe dnešních jazykových států, psáti veřejné nápisy jen v řeči domorodců, sama předpokládá, že cizinec se obejde bez jazykových znalostí, když se má říditi nápisy, psanými řečí, které nezná.
3) Nemluvím proti ruštině: uznávám její potřebnost a doufám, že jí budeme potřebovat víc; dosud však jsme neměli Rusům co říci a nemáme porozumění ani pro jejich komunismus, ani pro jejich carství. Literaturu ruskou jsme, pravda, před válkou studovali, ale snad ještě horlivěji než my studovali ji právě Němci. Dostojevský na př. měl více ctitelů v Německu než u nás.
188
čina. Od Přemyslovců až do dneška díváme se okénkem německého jazyka do světa. Jsme obklopeni se tří stran, od severu, západu a jihozápadu Němci, tvořícími velikou a mocnou říši, s níž jsme spoutáni obchodně, průmyslově i kulturně. Celá střední Evropa jesi kulturně ovládána Němci; tak Polsko, zvláště západní, pobaltské státy, Maďarsko, z části Jugoslávie, Bulharsko, nemluvě o Rakousku a Švýcarsku. Nepravím, že se nemáme učiti jiným jazykům a že se nemáme brániti jednostrannému vlivu němčiny, ale ukazují na fakta, která še nedají žádnou žurnalistickou demonstrací se světa smazati.
Jest však strach z těchto faktů a tak v theorii němčina jest u nás řečí cizí, mnohem cizejší než frančtina nebo angličtina; tváříme se jako by v zemi němčiny nebylo a zatím máme přes čtvrtinu obyvatelstva německého a němčina jest naším nejpřiro-zenějším dorozumívacím jazykem se světem.4)
Praha jest hlavním městem státu a tedy i hlavním městem německého obyvatelstva; nehledíc k tomu, projde Prahou množství cizinců, mezi nimiž Němci z říše jsou počtem na prvním místě. V Praze jsou vysoké školy německé (universita a technika) i německé divadlo a německé noviny obratněji vedené než české; tu se nutně také soustřeďuje německý život politický a literární. Při tom však nejsou dovoleny v Praze veřejné nápisy, ani vývěsky německé (s několika výjimkami), ale jsou dovoleny nápisy ve všech jiných řečech. Jest tedy na př. dovolen beze všeho veliký nápis na domě »Vacuum Oil Company*, nebo nápis »Au chat noir« nebo »Gelateria italiana«, není však dovolen nápis sDeut-sches Haus*. Na některých místech jsou několikajazyčné vysvětlivky pro cizince; ačkoli nejobyčejnějším cizincem v Praze jest říšský Němec a ačkoli by bylo v zájmu domácího obyvatelstva německého, aby tyto nápisy byly vedle českých německé, jsou tam nejprve francouzské a anglické a teprv vzadu německé.
Aby se vliv německého jazyka co nejvíce oslabil, rozeznávají zákony mezi dvojími Němci: domácími (kteří jsou opět velmi opatrně vydefinováni) a cizími; pro Němce z říše neplatí zákonité výhody jazykové, takže domácí Němci smějí za jistých podmínek
*) Cizinec pochopí tento kontrast mezi úřední nevidomostí pro němčinu a mezi neúřední její existencí, jakmile vstoupí vlakem na československé území. Najde ve vlacích nápisy české, francouzské, italské, někde na posledním místě také německé — nebof frančtina jest naší oficiální řečí. V tom ale běží vlakem sklepník restauračního vozu a vyvolává oběd česky a německy. Proč jest tu druhá řeč tištěná francouzská, mluvená německá? Zeptá-li se cestující konduktéra francouzsky, pochybuji, že dostane odpověď; ale dostane odpovědi ina dotaz německý. Rád bych viděl toho politika, horujícího o demokratismu našeho státu, který by tuhle praxi dovedl odvodili z demokratismu.
189
před soudem užívati jazyka německého. Němec z Německa však musí užívati jazyka českého.5) Zákon nařizuje, že korespondence našich úřadů s cizinou se děje česky.0) Vůbec usilují úřady, jak mohou, aby neviděli existenci jedné čtvrtiny německého obyvatel-I stva, našeho německého souseda ani naší minulosti.
Židé se před válkou hlásili snad většinou k německému obcovacímu jazyku. Po válce jest dovolena v našem státě zvláštní národnost židovská; jestliže se k ní Žid přihlásí, nemá práva na výhody, platící pro německý jazyk, neboť nepatří k menšině »ně-mecké*. Při určování okresu s menšinami německými tedy se tito Židé nepočítají, ačkoli neumějí než německy.
Protože se jazyk pokládá u nás za hlavní charakter národnosti a protože tento stát byl prohlášen za organisaci na plné uplatnění národnostního charakteru Cechů a Slováků, jest sdě-láno zákonodárství tak, že jazyk český v státních úřadech »vládne*, t. j. jest pánem nad jazykem německým. Hartmann odůvodňuje takto jazykovou praxi našich úřadů: »Převratem z 28. října 1918 nastala změna důsledkem toho, že bylo dlužno československý národ pokládali za státotvorný živel nového státu, a že proto řeč česká (slovenská) stala se jazykem, v němž stát svými orgány projevuje svou vůli, či že řeč česká (slovenská) nabyla významu, který měly dříve fakticky, a v Uhrách podle zákona, řeč německá a maďarská.*7)
Z jazykového zákona (ze dne 29. února 1920)'a z jeho prováděcích nařízení lze dne 3. února 1926) uvedu jen několik charakteristických nařízení. Jak zákonj tält jeho prováděcí nařízení byly sdělány bez Němců a Němcům prostě uloženy. Zásadou jest, že státní úřady mluví jen česky; jen za zvláštních výjimek smějí vedle češtiny mluviti i německy a opět jen za velmi zvláštních výjimek (»je-li to nezbytně nutno*) jen německy. V důvodové zprávě k jazykovému zákonu jest sice výmluva, že nebyl způsoben »:žádným hlediskem národně politickým, nýbrž ijest to prostý požadavek účelného uspořádání správy státní, přihlížejí-
5) Rozhodnutí Ne j vyššího soudu z 29. ledna 1924. Jest však o to mezi úřady spor; srovn. Ant. Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 42. Jak by nebyl sporí
*) Článek 51 jazykového nařízení přikazuje: >S úřady cizích mocností v území státním i mimo ně bude tam, kde přímé dopisování přípustno, dopisováno státním jazykem* Na př. dožádání za doručení soudních spisů v cizině a poskytnutí právní pomoci se posílají přímo na cizí úřady a tedy íesky s ověřeným překladem v řeči dožádaného státu.
7) Ant. Hartmann .Předpisy jazykového práva*, 10. Slova nahoře podtržená jsem podtrhl sám. Český čtenář vycítí jistě strojenost autorovy řeči na tomto místě; nevěděl, jak má absolutistický charakter zákona odůvodnili a proto se tak zakoktal.
čího k potřebám občanstva*,8) ale jest vskutku myšlen imperialistický, jak ukazuje na př. tato charakteristická věta jazykového nařízení, jež rozeznává mezi spotřebami občanstva« a mezi nadosobním státem, jenž občanstvu svoji vůli ukládá: »Při ústavech a podnicích dlužno rozeznávali, pokud jsou činný také jako úřady nebo orgány státu, vykonávají výsostní právo, vydávají nějaký předpis, příkaz nebo zákaz, kterým stál mocí svého impéria obrací se na občany, používající ústavu nebo podniků, či pokud jednají ve své funkci jako podnik, jsou činný po obchodní, odborné strance .,.. Ale i při čistě obchodní, odborné provozovací činnosti nebude lze vyloučili plné užívání jiných jazyků, ježto by často byl ztížen anebo znemožněn provoz (!), styk se stranami, jinými závody, s nimiž jednali bude nezbytno.«°) Tu se jasně staví jazykové právo státu proti jazykovému právu obyvatelstva a jest to samozřejmé, když byl přijat princip, že jedině český jazyk jest státotvorný. V některých případech jest nutno v úřadování se stranami užiti jazyka německého; tehdy se však dělá v zákoně rozdíl mezi jazykem vlády a jazykem obyvatelstva. Jazykem vlády, t. j. úřadů, kterým se spolu dorozumívají (vnitřním jazykem úředním) jest jedině čeština a slovenština; němčina jest ústupkem pro strany ve styku s nimi. Tento ústupek jest co nejpodrobněji vymezen, aby nebyla ohrožena práva jazyka vládního. Nebudu vy-počílávati množství těchto omezení; bylo by třeba opsati skoro celé dlouhé jazykové nařízení, které má skoro jen tento smysl; uvedu za příklad, že se Němci smějí zříci svého práva, dostati vyřízení úřední v řeči německé (ijestliže ovšem mají vůbec takové právo), ale nemohou se zříci povinnosti, dostati také vyřízení v jazyce českém.10)
Aby se užívání německého jazyka co nejvíc omezilo, rozeznávají se dále státní úřady od státních podniků (jako jsou na př. dráhy a pošta). Jedině státní úřady smějí jednali s Němci německy; státní podniky mají jednati všude s Němci česky.
Nejdále jde článek jazykového nařízení, podle něhož vláda může žádati, aby se užívalo češtiny všude tam, kde tato vláda sama uzná, že toho žádá »veřejný zájem*,11) čemuž se v praxi
9) Hartmann .Předpisy jazykového práva*, 29.
*) Hartmann .Předpisy jazykového práva*, 48. Podtrhaná slova jsem podtrhl sám.
10) Hartmann .Předpisy jazykového práva*, 195.
n) Závěrečné ustanovení článku 99 jazykového nařízení. >2ádá-li toho veřejný zájem, aby se užilo státního jazyka republiky (§ 1, odst. 1), politický úřad i kromě případů, o nichž se jedná v předchozích ustanoveních, tam, kde korporace nebo jiné osoby oznamují něco veřejnými vyhláškami neb označují nápisy pro potřebu obecenstva nemovitost nebo jiné předměty, určené
190
191
rozumělo tak, že hostince jsou povinny mít všude české nápisy a české jídelní lístky.
Jazykový zákon a jazykové nařízení jest plodem naciona^. lismu poválečného a jistě se už za nynější vlády mnohá jeho ostří o^ptíar^&mpstít^A v tom, že při stavbě československého státu byl kladen našimi politiky na jazykové vymoženosti takový důraz, jako by v nich ležela sama podstata státu. Už dnes vidíme, jak tato ideologie vlastenecká slábne, ale protože není nic, co by ji nahradilo, veřejnost nemá več pro budoucnost věřiti. Zvláště strany pokrokové jsou kompromitovány tím, že se plně odevzdaly této jazykové praxi prvních našich vlád. Ubíjely tím smysl pro
Uspravedlnost u svých přívrženců; zaváděly mezi ně zmatek, podporujíce reakční ideologii; zbavily tak vlastní stranu základů, na nichž byla vystavena — a dnes, jsouce ve viditelném rozvratu, klidí ovoce své slabošské politiky.
Jazyk jest dorozumívacím prostředkem, jest nástrojem pro ducha a kdo z něho činí ducha samého, jest materialistou. Jazj£; kové zákony mají vystihovati přirozené poměry, nikoli býii prostředkem výbojné politiky. Přirozené poměry pak žádají, aby u nás měly tři jazyky zvláštní význam: čeština se slovenštinou, jako jazyky většiny obyvatelstva, a vzhledem k daným poměrům jako jazyky oficiální; vedle nich jazyk německý má zvláštní postavení, jako jazyk velkého počtu domácího obyvatelstva a jako hlavní dorozumívací jazyk s cizinou. Toto zvláštní postavení němčiny jest dáno celou minulostí země i dnešním stavem. Proto jest vhodno, aby se obyvatelstvo tohoto státu učilo jazyku českému (a slovenskému), ale také německému; aby projevy, určené pro obyvatelstvo vůbec, tedy i pro cizince, se dály vedle českého a slovenského jazyka také německy, tedy aby úřední projevy vlády se dály také německy, na poště a na dráze měl tento jazyk přednost před jinými cizími jazyky, aby na větších nádražích byly v dostatečném počtu orientační nápisy i německé (nejde o název stanice, který je snad vedlejší, ale o označení záchodů, úschoven pro zavazadla, oznámení hotelových, výstrah všelikých, nástupišť a jiných praktických věcí), aby veletrhy a vůbec všechny podniky, kterými se obracíme k cizině, byly dvojjazyčné. Je-li třeba už státního jazyka, němčina má právo, aby byla také státním jazykem u nás. Znalost němčiny by měla býti podmínkou pro dosažení místa úředníka. Nepokládám tyto zásady za ponížení češtiny; jakmile si uvědomím fakt, že čeština není mezinárodním jazykem, a že veřejné vyhlášky jsou jedině k vůli obecenstvu
Ic veřejnému užívání, může jim uložiti, aby vyhlááka nebo označení stalo se v jazyku státním. <
a nikoli k vůli státu, věc jest přirozeně rozřešena. Ovšem, také maďarský jazyk a maďarská kultura mají pro nás veliký význam a měly by býti vládou podporovány; příležitost naučit se maďarsky, by měla býti velká a naše mládež by měla míti možnost seznámiti se ve škole s přednostmi kultury maďarské. Tento požadavek vypadá nepopulárně, ale jeho provedení by bylo pro stát prospěšnější než laciná negace maďarství.
H/ VYMEZENI MENŠINY
II M e ní i rty 20%
Vyložil jsem už, jak v středoevropských státech dostal pojem menšiny zvláštní význam. Jeho základem jest Herderova nauka o národu jako přirozeném plodu dějin, který dosahuje vrcholu svého vývoje tím, že se ustaví v samostatný stát. »Národní stát* však jest prakticky nemožný, protože národnosti jsou spolu po-míšeny; i prohlašuje se jedna národnost za vládnoucí a ostatní jsou »menšinami*. V Československé republice se rozumí menšinou za jistých okolností, zákonem vymezených, národnost jiná než česká a slovenská, jež v oblasti, vymezené takovým způsobem, aby jejích příslušníků bylo co nejméně, má aspoň 20% obyvatelstva, zjištěného při posledním sčítání lidu.
Míra 20% má historickou příčinu, Roku 1903 podal ra-kousko-uherský ministerský předseda jazykový zákon pro Čechy, v němž rozeznával obvody české, německé a smíšené; za smíšené pokládal ty, v nichž menšina dosáhla aspoň 20%. Čechové se proti tomuto zákonu bránili mimo jiné také tím, že 20% jest míra příliš vysoká a bude míti za následek, že menšiny slabší budou bezprávné; Češi pokládali tuto vysokou míru za prostředek germanisační. Když teď po válce Češi přišli s tímto procentem, mohli Němci proti němu protestovati, když sami je před válkou, když byli při moci, navrhovali? Mohli si teď stěžovati, že menšiny, menší než 20%, budou bezprávné? Vskutku jest číslo 20% příliš veliké a vydává menší inteligentní menšinu jen z pouhých statistických důvodů ve psí. Za analogických pomifrů iizná.yaiL, ve Finsku už menšinu 10%,/Hlavní zlo však není v tomto vysokém procentu, nýbrž" v tom, že jest jen prostředkem pro neustálý boj o moc v místech se smíšeným obyvatelstvem.1)
J) Neuvádím tu zákonných opatření, kterými se moc »inenšiny< omezuje, i když má ipočetní převahu. Zvlášf pozoruhodné jest nařízení, že si korporace (obce, okresní zastupitelstva) smějí odhlasovat, že nebudou úřadovat německy, ale nesmějí si odhlasovat, že nebudou úřadovat česky. (Článek 3. jazykového zákona o samosprávě.)
192
13
193
Sčítání lidu a volby do obcí, přesunování úřednictva a za prvního sčítání přesuny vojska i otvírání nových škol se dějí za účelem stlačiti co nejvíce procento Němců, a Maďarů; tak zákon menšinový, místo co by měl uklidnili obyvatelstvo, jest válečnou zbraní většiny na potlačování menšiny. Každé snížení německého procenta obyvatelstva v nějakém městě.nebo okrese se oslavuje v novinách jako nové vítězství české věci a pokládá se za národní zásluhu a má ovšem důsledky pro jazykou správu obce a okresu i pro možnost potlačili německou školu.2)
Uvedu praktické příklady, jak se využívá politicky zákona o 20% menšinách. Bratislava byla před válkou pokládána za město původně německé, velmi pornaďarštěné; po válce jest hlavním městem Slovenska a napočítalo se v něm 54.0&% Čechů a Slováků (kteří se počítají dohromady), 24.95% Němců, 17.61% Maďarů a 3.11% Židů. Nenapočítalo se tedy ani 20% Maďarů. O tomto výsledku píše Hartmann, jenž jest velmi zaujat pro Čechy, takto: »Ve skutečnosti počet příslušníků maďarského jazyka převyšuje 20 %',~ jiWbS^a^&a^j^^^^''"s6 k židovské ná— I rodnosti, náležejí podle svého obcovacího jazyka a dřívějšího sčítání k příslušníkům maďarského jazyka; tím bylo odůvodňováno, že dlužno připustili maďarské podání a jednání u bratislavských soudů. Arciť neprávem...*3)
»Soudní okres bohumínský nevykazuje 20% jazykové menšiny německé ... Dle náhledu, hájeného stížností, není prokázáno tím, že při sčítání lidu bylo zjištěno jen 19.71% příslušníků německé národnosti, že v soudním okresu bohumínském neobývá aspoň 20% státních občanů německého jazyka ... Lhostejno jest, že nějaký zlomek státních občanů v okresu obývajících, prohlásiv se při sčítání pro národnost židovskou, neužívá... nebo nemá svého jazyka národního (t. j. mluví jen německy) ...«*)
Tyjodya doklady ukazují zřetelně, že jazykový zákon jest prostredk'éW1bTyje*-pr0t' Němcům a Maďarům a nikoli pokusem spravedlivě řešiti národnostní otázku.
-) Ve Finsku pamatovali na to, že sčítání lidu může býti nepěkným prostředkem pro národnostní zápas a proto mají z roku 1923 ustanoveni, omezující politické zneužívání sčítání lidu. Za dvojjazyčnou se tam pokládá obec s minoritou aspoň 10%. Obec však, která jest jednou prohlášena za dvojjazyčnou, přemění se v jednojazyčnou teprv tehdy, když jazyková menšina se sníží na 8% a jednojazyčná obec se promění ve dvojjazyčnou, když menšina dostoupí 12% obyvatelstva. (E. Moltessenová .Kniha o Finech" 192(5, Mr. 136.)- ■    , ' ;. •
3) Hartmann .Předpisy jazykového práva«, 35, srovn. i sttanu 48i *} NejvýiSf správní soud ze dne 7. ledna 1925; Hartman "Předpisy jazykového práva*, 152. . /■ .
2/ Sčítáni lidu
Úředně se menšiny vymezují sčítáním lidu. Nepokládám úřední sčítání z roku 1921 za spolehlivé, ale nedovedu odhad-^uFXIjaký^raklický dosah měly praktiky, které se při něm dály. Bylo to příliš brzo po válce a válečné rozčilení, jakož i snaha, uká-zati cizině, že máme Němců a Maďarů co nejméně, velice působily. Nemám zvláště úsudku, jaký dosah měl nátlak sčítacích komisařů, na který si mi stěžovaly osoby velmi rozvážné. Jistě bylo pochybené, že v ústavě, kde se tolik dbá na to, aby všechna národnostní práva byla vymezena jen individualistický, najednou se pro sčítání lidu ustanovila zásada, že příslušenství sčítance k dané řeči ke zjistili objektivně, takže sčítací komisaři je mohli ustanovovali proti vůli sčítanců.6) Sčítání obyvatelstva jest výkonem základní povahy pro stát; tu by měla býti provedena všechna možná opatření, aby se politické zájmy nahodile nemíchaly do aktu, jenž se podobá přesně prováděnému vědeckému pozorování. Podtrhává samy základy demokracie, kdo upravuje výsledky sčítání tak, aby hověly předurčeným politickým cíilůrn. To jest tak, jako kdyby přírodozpytec zkoumal nějaký zjev, a aby mu vyšlo, co potřebuje, »pomáhaI bys výsledku úpravou experimentu.
■>! Hranice obci
Bojovný charakter zákonodárství, upravujícího poměr Čechů k Němcům a Maďarům, jest viděti dále ze zákona upravujícího hranice obcí. Zákon tento nebyl ustanoven pro zjednodušení administrativy, nýbrž proto, aby náležitým rozdělením obyvatelstva německého byl jeho vliv v obcích zeslaben.6)
6) Podle vládního nařízení ze dne 30. října 1920 byla zjišťována národnost sčítanců podle volného udání obyvatelstva, ale sčítací komisaři měli právo toto udání kontrolovali. Poznámky nahoře uvedené o obranných jednotách ukazují, že tohoto práva bylo užíváno. Podle výsledků volebních připadá v Cechách na 100 obyvatel 34 Němců, podle sčítání lidu jen 33.05. Na Moravě a ve Slezsku jest tento rozdíl nápadnější: sčítací komisaři zjistili jen 24% Němců, podle voleb jich jest 29.4%. Němci odtud usuzují, že sčítací komisaři potlačili celkem 19.1%, t. j. 215.000 (v Cechách celá 3.03%) Němců, což jest jistě mimořádný úspěch jejich vlastenecké horlivosti. Národnostní poměry, zjištěné svobodnými volbami do parlamentu, jsou bližší rakousko-oherskému sčítání před válkou než úřední sčítání československé. To nutí býti k němu zdrženlivým.
6) IJvedu příklad. Zvičín, známé výletní místo u Dvora Králové, patřil k okresu německému v Hostinném. Byl od něho oddělen a přidělen Dvoru Králové. Tím byl oslaben německý onen okres, ale protože i v novém okrese královédvorském jest německá menšina, která by byla tímto přírůstkem posílena, bylo odděleno zároveň od českého okresu v Hořicích devět obcí a přiděleno k Dvoru Králové, aby paralysovaly vliv onoho německého přírůstku. (.Bohemia" dne 18. února 1925.) Přikladli rakových jest mnoho.
194
195
4-1 Restrikce
Vláda snížila dále moc němeetví tím, že přeložila množství německých úředníků do českých krajů, kde jsou nuceni posílati děti do českých škol a do německých míst poslala české zřízence s dětmi, pro které se pak tam zřizovaly školy české. Roku 1925 začala se prováděti t. zv. restrikce státního zřízenectva, věc o sobě zcela rozumná, protože byla a jest obecná stížnost na nadbytek státních zřízenců; využilo se jí však proti Němcům. Mám po ruce srovnávací tabulky o tom, v jakém poměru byli propuštěni Češi a Němci. V republice jest přes čtvrtinu Němců. Restringováno ovšem bylo z nádražních zřízenců: v Ústí n. L. ze 620 osob propuštěno 115, z toho 13 Čechů a 102 Němci, v Chomutově ze 778 osob propuštěno 120, z toho 7 Čechů a 113 Němců, v Podmoklech ze 614 osob propuštěno 86, z toho 2 Češi a 84 Němců, v Podmoklech (topírna) ze 369 osob propuštěno 42, z toho 2 Češi a 40 Němců atd.
Při poštovním ředitelství v Praze sloužilo počátkem roku 1925 119 právníků, z nichž bylo 84 Čechů (70.59%) a 35 Němců (29.41%), a 85 techniků, z nichž bylo 71 Čechů (83.53%) a 14 Němců (16.47%))- Podle restrikčního zákona jich mělo býti odstaveno roku 1925 10%, t. j. 12 právníků (8 Čechů a 4 Němci) a 9 techniků (6 Čechů a 2 Němci). Restrikce byla provedena takto: 15 právníků (12.606%), t. j. 6 Čechů (7.142%), 9 Němců (25.71%), a 11 techniků (12.941%), t. j. 4 Češi (5.633%) a 7 Němců (50%). Dva Němci rekurovali s úspěchem.
Z poštovních zřízenců v Karlových Varech propuštěno 72 osob, z toho 72 Němců, v Děčíně propuštěno 38 osob, z toho 38 Němců, v Podmoklech propuštěno 63 osob, z toho 63 Němců, v Chebu propuštěno 118 osob, z toho 118 Němců atd.
Všude sice se takto vlastenecky nerestringovalo, ale doklady tyto jsou výmluvné dost. Celkem se udává, že bylo z 330.000 státních zřízenců restringováno 33.000, z toho 15.000 Čechů a Slováků a 18.000 Němců a Maďarů. Vláda ovšem veřejně neudala národnostní statistiku restrikce.7)
?) Jak veřejnost posuzovala restrikci, o tom podává doklad tento článek • Českého s!ova« ze dne 28. října 1925. ^Pracovali jsme vytwale pro prána a posice čs, národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je poraze silou vášnivých slov a článků.
Všude tam, kde českoslovenští socialisté zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošty, železnice, vedle jiných — jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchame. Nemluvili jsme o tom, abychom své odpůrce neupozorňovali. Skládáme-li však dnes účty ze svého konání, budiž nám dovoleno několik slov: zatím co se národnostní država v průmyslu — kromě
196
Restringovalo se nejen v státních úřadech, nýbrž i v soukromých podnicích na nátlak vlády. V studénecké továrně na vagony v Butovicích (v místě bydlilo 90% Němců a 10% Čechů) byla uzavřena mezi Čechy a Němci dohoda, že se přijímání a propouštění dělnictva bude díti podle národnostního klíče 53% Němců ku 47% Čechů, ale ministerstvo železnic změnilo dohodu v poměr 50 :50 a to jako prozatímní opatření, po němž bude následovati ještě větší restrikce Němců. Úřady kontrolovaly, jak se tyto podmínky dodržují.
5/ Jména obcí
Aby se dále projevil český charakter země, byla jména obcí. ulic a veřejných míst tam, kde bylo v užívání jiné jméno než české, počeštěna a poslovenštěna. Německých a maďarských jmen se buďto vůbec nesmí užívati, anebo jen jako jmen vedlejších. Příslušný zákon jest tak stilisován, aby bylo z něho patrno, že Němci nemají žádného práva na veřejné označení míst v tomto státě; ministerstvo vnitra pouze může jim dle volného uvážení do-voliti, aby užívali německého označení jako vedlejších jmen.8)
jediného velkozávodu — v mičem nezměnila — nehledíme-H k menšinovému zastoupení příslušníků československého národa ve správních radách, kde svými jmény kryjí německý kapitál — českoslovenští socialisté •tam, kde měli vliv, provedli všechny důsledky našeho osvobození. Železnice slouží zde za příklad.
Dnes ještě nedoceněným postátněním buštěhradské, ústecko-teplické dráhy a 48 místních drah, při čemž platili jsme za 1 km dráhy jednu desetinu sumy, jaké na nás požaduje reparační komise za dráhy kmenové, po Rakousku zděděné, zbavili jsme naše dopravnictví germanisační soustavy.
Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který, decentralizován jsa v osmi ředitelstvích — všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tak zv. zněměeném území a státní správa pro ně postavila řadu nových domů s tisíci potřebných bytů. A jest tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeři zaměstnanci drah museli se podrobili zkoušce z jazyka státního.
Starali jsme se o to, jak zaopatřiti obyvatelstvu tohoto státu chleba a chránili sociálně slabé proti tvrdé moci kapitalismu. Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí. Ale při tom bylo také stálou snahou naší strany odvrátiti hrůzy válek od republiky."
8) Úřední jména obcí ustanovuje ministr vnitra a úředních názvů musí býti užíváno všemi soudy, státními i veřejnými úřady, orgány a podniky, jakož i ve styku s nimi. (Zákon ze dne 14. dubna 1920.) Podle nařízení ze dne 25. července 1921 se ustanoví pro každou obec ministrem vnitra jméno úřední, >které si vytvořil jazyk československý*. U míst se zákonnou menšinou a tam, »kde si jazyk československý nevytvořil zvláštního názvu, může ministr vnitra ustanoviti za úřední název také onen, který vytvořil jazyk národní menšiny, jestliže lze zjistiti takový původní, historicky ověřený název v jazyce
197
Zvláště však se musí zrušiti všechna označení, která české úřady pokládají za nepřátelská proti Čechům; označení nepřátelských proti menšinám se toto nařízení netýká.
Podle zákona ze dne 14. dubna 1920 ^dosavadní pojmenování ulic a veřejných míst, jež nelze uvésti s vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu anebo státům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního, nejsou dovolena*. Týž paragraf zakazuje soukromé pojmenování ulic, obcí, osad a veřejných míst. Praktikovalo se pak toto nařízení takto: Politická správa v Ústí n. L. zakázala výnosem ze dne 15. září 1925 označení Roseggerpark a městská rada vyzvána, aby toto jméno zrušila a to s ohledem na zákon, jenž ustanovuje, že není dovoleno označovati místnosti veřejně přístupné jmény osob, »která jakýmkoli způsobem projevila československému národu anebo spojeneckým národům nepřátelské smýšlení«. Na odpor městské rady přišlo vyřízení, že Rosegger, známý rakouský lidový náboženský spisovatel, přeložený i do češtiny, »snahou zgermanisovati československou mládež projevil nepřátelské smýšlení proti československému národu«. Nejvyšší správní soud takový výnos potvrdil. (Rosegger byl respektován i českou literaturou; samo sebou se rozumí, že tento výnos politický se netýká názorů českých vzdělanců o Roseggerovi.)
Co se překřtívání ulic, obcí a pod. samého týče, děje se dnes v celé východnější Evropě: pokud se jím vybíjejí jen primitivní vlastenecké city lokální, nestojí za úvahu. Jest přípustné i překřtívání jmen osobních a tedy i jmen ulic a míst. Sem patří po-maďarštění jmen osobních před válkou, poangličtění jmen českých v Americe, změna jména Christiania v Oslo, Petrohradu v Leningrad atd. To se i dříve dálo: dodnes jmenujeme Carihrad třemi jmény (Konstantinopol, Carihrad, Stambul). Toto překřtívání jest ovšem proti duchu herderovství, zavádějíc podle uvědomělé metody za uvědomělým cílem nová jména místo těch, která se už přirozeně vžila. Na jedinou obtíž budiž ukázáno. Nová pojmenování se týkají většinou způsobu, jak jména psát, nikoli jak je vyslovovat a otázka jest, má-li napsané jméno větší vzdornost než vyslovené. Tomáš Čapek uvádí ik této otázce zajímavé případy z proměňování vlastních jmen u Čechů, přistěhovavších se do Ameriky. Američan čte jméno »Kučera * jinak než my; protože nositeli toho jména záleží na tom, aby mluvené jméno souhlasilo s psaným, podepisuje se Goudsheller. Zůstalo jeho jméno české
národnostní menšiny a jestliže důvody administrativní neb jiné důležité důvody nejsou tomu na překážku.*
či nic? Podobný proces možno očekávali s některými jmény obcí v.Československu; jméno Prag bude cizinci vždycky bližší než české jméno Praha; jméno Budějovice, Pelhřimov, Děčín nikdy v mezinárodním styku nezdomácní.0)
Všechny tyto projevy uplatňování jazykového práva mají jen lokální smysl. Co má z toho lidstvo, věda, mravnost, smysly pro právo, zbožnost, jestliže se Christiania jmenuje Oslo? Jestliže se Domažlice už nesmějí jmenovati po německu Taus, nýbrž zase jen Domažlice? Když Rusové překřtili Petrohrad na Leningrad, uctili památku muže, kterého pokládají za světového reformátora a v tomto smyslu tedy apelují na všelidský smysl pro uznání hrdinných lidí; jak odůvodníme však lidsky, čistě lidsky, že Plzeň se nesmí jmenovat Pilsen? Kdo takovéhoto problému nevidí, je velmi povrchním vlastencem. Jaké opravdové vlastenectví, které nechce si odůvodnili svůj vlastenecký ideál před věčností?10)
») Cizinci nejmenují takováto místa po německu nutně ze sympatie k němectví; přesvědčil jsem se o podobné věci sám, když jsem byl ve Finsku. Finština jest našemu jazyku ještě cizejší než čeština angličtině. Vida finské nápisy na firmách, dovedl jsem se vmysliti, jak jest cizinci u nás, když vidí nesrozumitelné a nevyslovitelné nápisy; nejen, že jsem finským nápisům nerozuměl, ale nepřipomínaly mi ani zdaleka nic známého. Vedle nich jsou ve Finsku nápisy švédské; neuměl jsem švédsky zrovna tak nic jako finsky, ale protože švédština jest bližší germánským jazykům, dovedl jsem přibližně hádati, co asi nápisy znamenají a při nejmenším mně nezněly naprosto cize. Následek toho byl, že jsem brzo finských nápisů vůbec neviděl a četl jsem jen švédské. Nebylo to z větší sympatie k Švédům a podobně ani u nás cizinec často vůbec nevidí a neslyší češtiny, kde má příležitost viděti anebo slyšeti němčinu.
/") O^jazykové otázce jednají: ' / 'Q^-Bauer:  »Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie«, Wien, II.Auflage, 192*. (Historický rozhoř národní otázky v Rakousko-Uhersku ze sociélně-demokraiického stanoviska, psaný známým vůdcem dnešní rakouské sociální demokracie.)
Ant. Hartmann »Predpisy jazykového právní, Praha, 1926. (Jejich výklad.se stanoviska vlasteneckého.)
Cg. groga__?J3iaJ3entschen in Böhmen«, Prag, 1921. (Historický rozbor s obvyEleTio^iSiského stanoviska.)'
F. Weil »Tschechoslowakei«, Stullgart, 1924. (Statistické údaje a stručné informace se stanoviska německého.)
AI. Hajn »Problem ochrany menšin*, Praha, 1923. (Rada článků od několika aulorů, mírně pokrokového obsahu.)
B. Bretholz »Neuere Geschichte Rohmens«, Gotha, 1920. (Dějiny Němců se stanoviska umírněně německého.)
V. Vojtíšek »Nemecka národnost v Cechach«, Praha, 1919. (Stručné dějiny šíření Němců v Cechách.)
E. Moltessenová »Kniha o Finech«, Praha, 1926. (Výklad o historii a dnešním stavu jazykové olázky ve Finsku.)
J. Auerhan »Die sprachlichen..Minderheiten 4n -Europa«, Berlin, 1926. (S česikého stanoviska.)
198
199
/l^<Dr. W. Medinger »Mehrheit und Minderheit«, Prag, 1924. (Polemika proti íeskému pojetí menšiny národnostní,)
R. Wotkan »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudelenländern«, Augsburg, 1925. (Se stanoviska německého; hlavně sbírka dat.) .
SL^ETr. E. Sobota »Die Schweiz und die tschechoslowaikische Republik«, ^íPrág, 1927. (Objektivní srovnání obou slátů po národnostní stránce.)
Dr. E. Stodola »0 úprave užívania rečí v Svajcar-sku«, Bratislava, 1920. (Zpráva na základě zájezdu do Švýcar.)
Literatura o menšinovém problému jest převeliká. Uvádím jen výběr, týkající se v první řadě československa.
/Dr. K. Epstein »Der Nationale  Minderheitenschutz  als internationales Rejchtsproblem«, Berlin, 1921. (Obrana Němců v Československu, umírněná.)
Paul Ruhlmann »Das Schulrecht der deutschen Minderheiten in Europa«, Vratislav, 1926. (Odborná práce s mnoha doklady.)
H. Rauchberg »Der nationale Besitzstand in Böhmen«, 2 svazky, Lipsko, 1905. (Statistická práce z doby před válkou.)
Jos- Seeiiger »Das selbständige Deutschböhmen«. »Kampf« XL Jg. »Warum 'TÍámpfen wir für die Selbstbestimrnungsrecht unseres Volkes«, Teplitz-Schünau, 1919. (Umírněně pro Němce se stanoviska sociálně demokratického.)
E. Strauss »Nationalitätenfrage und Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei«, Gesellschaft, I. (Umírněně pro Němce.) »Denkschrift der deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei an den internationalen Sozialisten Kongress in Hamburg«, 1923. (Doklady stížností německých.)
!C. Morocutti »Die Minderheitenfrage«, Jena, Diederichs, 1926. (Hlavně o národní otázce v Slovinsku!]"'
A. Senior »Das Minderheitenproblem und die sittliche Recht«, Wien,
1926.
J. Borovička »Cesti Němci v historickém vyvoji«. »Ceska revue«, 1918, C. 6. (Podobného obsahu jako brožura Vojtíškova.)
Esz. Kierski »Prawa mniejszošci niemieokej v Polsce«, Poznaň, 1923. (Polský stát se musí brámiti proti vnitřnímu nepříteli, t. j. Němcům tím, že omezí ochranu menšin zaručenou Versailleskou smlouvou.)
Emil Strauss »Tschechoslowakische Geschichte«, Prag, 1924. (Brožurka, se stanoviska sociálně demokratického, uvádí dosti literatury.)
Karl Beer »Geschichte Böhmens mit besonderer Berücksichtigung der Geschichte den Deutschen in Böhmern«, Liberec, 1920. (Německo-vlastenecké.)
ÍMJíercieT »La Formation de ľétat tcheco-slovaque«, Chartres, 1923. (Mimo jiné i o pojmu národ a minorita.)
G. Pelers und A. Erben »Die Deutschen in der Tschechoslowakei«, Berlin, 1926. (Stručná informativní brožura se stanoviska německého.)
G. Peters »Der neue Herr von Böhmen«. Eine Untersuchung der politischen Zukunft der Tschechoslovakei, Berlin, 1927. (Kritika české politiky.)
200
Kapitola sedmá MASARYK
Masaryk měl a má revoluční vliv na smýšlení české veřejnosti. Působil v Čechách od osmdesátých let předešlého věku a tedy skoro půl století; působil jako učitel universitní, jako spisovatel, žurnalista, politik, vůdce strany, za války vůdce národa, po válce jako vůdce státu. Měl tedy už jen z těchto vnějších ohledů větší příležitost než kterýkoli muž v Evropě vtisknouti své názory a methody svým současníkům. Byl a jest autoritou nejen politickou, nýbrž i mravní, filosofickou, náboženskou přemnohá našincům; boj proti němu vedou pravidlem jen špatně vychovaní lidé.
Jest patrno, jak podporoval národní racionalismus (národní od dob Dobrovského, Nerudy a Havlíčka), působil na prohloubení kultu Husova, jak podporoval protikatolické hnutí, jak oslabil u nás marxistický dogmatismus a jak rozšířil u nás víru j v demokracii. Celkem: posunoval naše myšlení od východního mythu k západní iniciativní kritičnosti. Také na zmírnění boje protiněmeckěho měl vliv; zdá se mi však, že v tomto ohledu byl jeho vliv slabší než vliv obecně vzdělávací, náboženský a sociální. Ovšem, jaký byl jeho vliv náboženský a sociální? Ani tu Masaryk neměl a nemá mnoho přívrženců. Jeho blízcí spolupracovníci před válkou, básník Machar, prof. Drtina a dr. Herfoen stojí daleko od jeho pojetí náboženství; Masarykovi spolupracovníci a přívrženci šli pravidlem mnohem dále ve volnomyšlenkářství a v politickém chápání náboženství než Masaryk sám. Po strance sociální podobně realismus přívrženců Masarykových se daleko tak nepřiblížil ocenění marxismu jako to učinil Masaryk. Tento rozdíl mezi Masarykem a masarykovci mne už dávno zarážel; čím to jest, že tak málo lidí Masaryka chápe? Anebo snad jej chápou ti, kdo SRz á Vô'lnmTmyš^enkôTI'^poTn^kým pojetím protestantství, za nacionalismem, za sociálním liberalismem? Čím dále, tím méně jasně vidím odpověď. Vidím ovšem některá fakta. Jest to předně podivuhodná snášenlivost Masarykova, který se snáší s cizími názory, dokud není nutno je zavrhnouti z důvodů prakticky důležitých, a tak způsobuje, že se lehce za jeho názory pokládají názory jeho přátel, protože jich výslovně neodmítl. Pedagogem, který vtlouká svým žákům určité názory do hlavy a vyhání z ní falešné, Masaryk nebyl. Za druhé nevypracoval Masaryk, žádnou svoji myšlenku systematicky a theoretioky, nýbrž psal a vykládal
201
úryvkovitě pro denní zápas, většinou kritisuje daný politický případ nějaký a vysvětluje nepřímo v zápase s ním své názory. Proto jeho přívrženci jsou si jasni o negaci, jsouce protiklerikální, proti nacionalismu, protimarxističtí, ale nebývají jasni v tom, co postaviti positivního proti těmto negacím.
Masaryk byl před válkou baštou internacionalismu a postrachem vlastenců. Co práce věnoval tomu, aby z rumiště vlasteneckých tirád o naší slavné minulosti vyhrabal to, co jest na češství věčného! Namáhal se proměniti Husa, domnělého nepřítele Němců, ve všelidského hrdinu, předchůdce světového hnutí reformačního. V době kultu lokálního našeho hrdiny Jungmanna vyslovil se tvrdě proti jeho charakteru a postavil na první místo světového učence Dobrovského. V prostředí, které ctilo v Palackém velikého vlastence, začal ukazovali na humanitní ideály tohoto velkého historika. Všude hledal člověka tam, kde jiní viděli jen Čecha; hledal pravdu, kde jiní viděli jen vlasteneckou sílu; mluvil o mravnosti, kde okolí fantasovalo jen o slávě. Víře v lidství, v čisté lidství dal po příkladu Herderově jméno humanita a toto heslo se stalo bojovným heslem protivlasteneckým. Bylo jím před válkou, ale od té doby uplynulo mnoho vody. Jest dnes humanita účinným heslem proti vlastenectví? Jest dnes snad zbraní proti ;> f ašistům«; ale zbraní spíše obrannou než útočnou a positivní' obsah humanity se u mnohého přívržence Masarykova velice, velice rozředil vlastenectvím. Někteří ukazovali na to, že Masaryk sám se po válce změnil; vskutku některé jeho projevy ukazují, že i on vlastenectví daň zaplatil. O humanitní program jde, o program, jehož otcem jest Herder, žák Rousseau-ův a velký inšpirátor německé romantiky, panslavismu a pangermanismu. Dnes, kdy už vidíme, že nestačí ani osvícenství, ani romantika, že nestačí mravnost z tohoto světa, jest zapotřebí kriticky po-hlédnouti také na učení o humanitě.
A/ DEMOKRACIE
Masaryk jest synem XIX. století: od začátku svého působení byl sociologem, politikem, organisátorem; problémy, jako jsou politická strana, marxismus, stát, národ, válka, vůbec veřejný život organisované společnosti jsou jeho doménou. Život »procul negotiis«, nejen zahálka, ale ani řeholní život, ani útěk do vlastního nitra nemají pro něho velké ceny. Konec jeho »Světové revoluce*, v níž proti Césarovi staví Ježíše~~a^há^e~J^žíše-iak^~jerr' jäk<Oi&ara^jfin_jako sUrtrrrka, ale-spray^livého, tesTpFojeho chápání života příznačný. Odtud pojmy »demokracie*, humanita*, »veřejná mravnost« mají u něho zcela mimořádný význam,
202
jsouce pro něho zmodernisovanou, zpozemštělou metafysikou, ne-li náboženstvím. Hledaje království božího na tomto světě, Masaryk byl čím dále tím rozhodněji demokratem a za války a po ní se mu stala demokracie ideálem. Už před válkou byl u nás vůdcem hnutí demokratického, bojuje v jeho jménu proti aristo-kratismu, militarismu a hierarchismu rakouskému; ve všeobecném hlasovacím právu viděl tehdy veliký pokrok. Po válce pak demokracii znovu a znovu stavěl národu na oči jako ideál, nejprve v protivě proti Rakousku, pak proti bolševictví a konečně proti fašismu.
Projevy Masarykovy nečiní rozdílu mezi různými formami demokracie, o nichž jsme jednali, ~á v-tom fírľTftrľň n/távajj pro domácí diskuse o demokracii; „prakticky kolíbají mezi po-jetíra většinovým a smluvním, kloníce se mnohdy k pojetí smluvnímu. Místo, abv nmpffnvaľ'vg%k mne, ahsohitni fmTjnrify~TŤn)op-ýou, nezadatelnými právy, právem přirozeným neb dobrým 7.yv-kem (jak se činí na západě), omezuje ji humanitou, t. j. lidskostí pod vlivem theorie Herderovy. O postižení podstaty této humanity a jejího poměru k svobodě individua jde.
V »Nové Evropě« Masaryk podává základní rysy demokracie;1) staví ji tam proti theokracii a aristokracii, militarismu, tajné diplomacii, oligarchu; toto negativní její vymezování jest pro něho příznačné. Positivně ji vymezuje jako organisaci společnosti na základě humanitním; spočívá prý na práci; demokracie jest diskussí, je organisaci pokroku ve všech oborech lidské činnosti; její přední cíl jest administrace, nikoli panování. Demokracie (vykládá Masaryk dále) přijímá novodobý princip národnostní a nestaví se tedy nad něj; demokracie jako i národnost i socialismus spočívají prý na principu humanitním: žádný člověk nesmí užívati druhého člověka jako prostředku svých cílů, žádný národ nesmí užívati druhého národa jako prostředku svých cílů — to fiest|mravní obsah politického principu rovnosti a rovnoprávnosti.2) Z tohoto výkladu, zvláště z posledních slov, mluví Němec Kant — nikoli anglická smlouva, nikoli francouzská lidská práva.
I jinde Masaryk soudí o demokracii podobným způsobem. V prvním poselství napsal: »Podstata demokracie je v administrativě a samosprávě. Demokracie není panování, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.« Ve »Světové revoluci* píše: »Psaná ústava, parlament, byrokracie, policie, vojsko ani průmysl áľ«ličTi^;^rn^
l) Masaryk »Nová Evropa*, 209 a násl. -3) Masaryk >Nová Evropa*, 209 a nás].
203
a nezabezpečuje ji žádný stát, není-li mravní opravdovosti občanů a souhlasu aspoň v hlavních názorech na svět a život.* Někde ovsem Masaryk mluví určitěji pro smluvní pojetí demokracie. Upozorňuje8) jak jest americká demokracie federací; je to opak evropského centralismu, který se nikde neosvědčil. I švýcarská republika, republika malá, odkazuje k autonomismu a soustavě federatívni. V »'Nové Evropě*4) podobně soudí: »Problém malých národů a států jest týž jako problém t. zv. malého člověka: o to běží, aby člověcká hodnota, člověcká individualita byla uznána bez zřetele k hmotným rozdílům velikosti.*
Celkem Masaryk tedy má porozumění pro důsledky smluvního pojetí demokracie, ale jest tak zaujat negací absolutismu, Herderem, Kantem a Marxem a naší domácí romantickou ideologií, že raději mluví v stylu těchto ideologií a tedy pro demokracii většinovou, omezenou lidskostí.
B/ MASARYK A NĚMCI
Demokracie vede Masaryka nutně k tomu, aby uznal autonomii Němců v republice: »Zdokonalená samospráva a poměrné zastoupení minoritní jsou ve státě demokratickém dobrým prostředkem k ochraně minorit; a samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavkem demokracie.*1) Píše dále, že se po převratu pomýšlelo na součinnost Němců; »v demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní, Ba sama má k tomu povinnost.*2) I jinde Masaryk mluví opět a opět o potřebě spravedlnosti k Němcům, o tom, že nesmějí býti odnárodňovaní atd., jak jest známo.
Přes velikou liberálnost k Němcům a přes své stanovisko příznivé autonomii Masaryk se liší od těch, kteří potřebu autonomie odvozují ze smluvního pojetí společnosti. Všimněme si ještě jednou jeho výroku naposled citovaného: »v demokracii každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní.« Dvě věci jsou na tomto výroku pozoruhodné: Němci jsou tu pokládáni jen za politickou stranu; jak charakteristický omyl pro většinovou demokracii! Národnost není stranou v politickém boji; jest přirozenou skupinou lidí, jejíž práva nevyplývají z politické moci, jakou aktuálně zaujímá I ve státě, nýbrž musejí býti předem zaručena, než se stát začne
3) Masaryk »Světová revoluce* 269.
•) Masaryk >Světová revoluce*, 89.
*) Masaryk >Světová revoluce', 529.
=) Masaryk > Světová revoluce c, 530.
organisovat. Práva Němců na kulturní život neplynou z toho, jestli uznají stát nebo neuznají, nýbrž právo státu na život plyne odtud, jestli uzná práva národnostní. Nejde dále jen o právo na účast ve správě státní, nýbrž o právo na organisaci státu a Němci toto právo mají; ale Masaryk o něm nikde nejedná; zdá se, že ho neuznává.
Charakteristický rys demokracie -humanitní, jak ji chápe Masaryk, jestT ze mluví se stanovia jrôgn&a, "majícffiOÝTČih0-vanou moc a omezuje tuto moc ze sympatie k jiným lidem. Proto nedostatky demokracie nevidí v tom, že zákonodárná a správní mašinérie státní nemá praktického omezení své právom6ET;Tiledá toto omezení jen ve svobodné suverénní vůli zákonodárcově, který se z mravního přesvědčení odhodlá býti lidským ke svému bližnímu. Naproti tomu demokracie smluvní vychází z přesvědčení, že stát nepovstal suverénní vůlí jednotlivce (ani ideálně mravní vůlí), nýbrž smlouvou několika lidí, jejichž práva jsou hranicí pro práva státu. Nikoli zákonodárcovo lidství, nýbrž právo mnoha rovných osob jest tu základem ústavy.
Pozorujme, jak v následujících výrocích Masarykových demokrat jest omezován jen vlastní vůlí, založenou na mravnosti a vzdělání. Masaryk mluví o obtížích demokracie a chce je řešiti reformou parlamentu a byrokracie: »zabezpečení politické kvalifikace poslanců a zjednodušení parlamentního organismu* ... s hlavním požadavkem každé formy parlamentu, zůstane vzdělanost a mravnost poslanců!«3) Masaryk píše o tom, jaká byla po převratu dne 28. října nálada. Byl tehdy v Americe a slyšel o pokusech Němců, založili Deutschbôhmen. Celkem je nepokládal za nebezpečné pro ustavení Československé republiky, »ale vždycky otázka našich Němců byla vážná. Američané a Angličané stáli na abstraktní formulaci práva sebeurčovacího* (mluvili patrně se stanoviska občana, hájícího svá práva proti státu). Z těchto slov jest viděti, že Masaryk byl žádán o nějakou formu, jak zabezpečili Němcům svéprávnost; forma, kterou navrhovali Angličané a Američané mu nevyhovovala. Jaké jiné konkrétní zabezpečení Němců proti státu podával Masaryk? Rozumím-li, podával dobrou vůli svoji a své národnosti. V prvním poselství Masarykově k »národu československému* jsou tato pozoruhodná ""sítivu U WémclcTľ: sPokud běží o Němce v našich zemích, je program náá znám dávno; území obývané Němci jest území naše a zůstane naším ... Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli do země jako emigranti a kolonisté ...« Obracejte tento výklad
3) Masaryk »Světová revoluce«, 532.
204
205
jak chcete, má jediný smysl: Němci nejsou autonomní ve svém rozhodování, nemají příležitosti, určovati podmínky pro stavbu státu. Masaryk ovšem jest velice liberální; doprovází ona slova prohlášením: »přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi.* »Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. ».. .přijmeme je rádi, jestli se rozhodnou ke spolupráci.* Otázka, když pročítám toto prohlášení, velmi význačné pro demokratismus Masarykův, jest: práva Čechů jsou tu jasně formulována, ba diktována; jaká práva mohou Němci podle tohoto prohlášení oče-kávati pro sebe? Jsou tam tato slova: »ujišfuji, že minority v našem státě budou požívali úplných národních práv a občanské rovnoprávnosti.* Co to jiného může znamenati, než že vládnoucí národnost tato práva minoritám zabezpečí—-tak jako osvícenský absolutista zabezpečoval tolerančním patentem  práva minorit církevních? V tomto smyslu zní také výrok Masarykův o Přemyslovcích, kteří zvali Němce do Čech. »1 kdyby bylo pravda, že se nějaká malá část Němců u nás před německou kolonisaci udržela v zemi z doby předchozí, význam kolonisace by se tím nerušil. Němci jako kolonisté nejsou občané druhého řádu, nebot byli do země zváni našimi králi, a ti jim zaručili všechna práva, nutná k plnému kulturnímu a národnímu vyžití. To je důležité politicky a takticky právě pro Němce, nejen pro nás: hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili. Neuznávám ovšem němčení za některých Přemyslovců .. .«4)
Nejsvobodomyslnější projev o Němcích učinil Masaryk k zástupcům československých žurnalistů dne 7. června 1919: »Bu-deme jim všechno koncedovati,* řekl, »co jim po právu náleží, a nesmíme propadnouti rakouským metodám ústupku na splátky neb kompensace vynucených naléhavou dobou. Zdá se tudíž nezbytným, aby byli uspokojeni a zbaveni péče o zabezpečení svého národního bytí, rovněž je nezbytno, aby z nich byli učiněni skuteční občané a aby své síly mohli věnovati tvořivé práci při vybudování společného státu, jeho správě a hospodaření. Je mým nejtoužebnějším přáním, aby jazyková otázka byla v Čechách tak rozřešena, by vůbec zmizela z parlamentního jednání a z veřejného života. Při tom se nejedná toliko o úřad a školu, nýbrž i o celý styk a zevní representaci. My jsme na vlastním těle pocítili co znamená soustavné odstrkování mateřštiny. To stále dráždí a na příště musí býti odstraněno.. ..Nemůžeme žádat od Němců, by se nadchli pro slovenskou hymnúppřesto, že by snad j^na^zifcni újprayjME^ffväii »Kde domov můj*. Potřebujeme nové
Masaryk >Světová revoluce*, 527.
lidové hymny, která by se hodila všem státním příslušníkům. Jsem si toho dobře vědom, že to v tom případě znamená moment citový, na nějž vůbec při státních symbolech je nutno brati zřetel. Mohu jenom opakovat, že si upřímně přeji, abychom s Němci žili v míru. I>le toho musí býti otázka našeho vzájemného poměru posuzována a upravena.Tento projev jest Němcům tak odvážně příznivý, že žád^ý^djuhý politik český .by^.nan^SK^ô3^ŕ<Ju^a'• Je V neíň" řečeno v principu vše, čeho Němci mohou kulturně žádat. Ale i v tomto projevu jest při nejmenším nejasnost: »bu-deme jim koncedovati«; kdo bude koncedovati, snad stát, jehož jménem mluví hlava státu? Což však nejsou Němci svobodnými občany státu, kteří nepotřebují od něho koncesí, což nemohou i Němci o sobě říci, »stát, to jsme my«?
Tento smysl, že totiž ústava tohoto státu jest dána Čechy, a Němci že ji mají přijmout a jen v jejím rámci se účastnit politického života, má i jiný charakteristický výrok Masarykův: -Rozumí se,« napsal, »že minority mají právo, žádati svobodu národní a přiměřenou účast ve správě státu.*5) Ve správě, administraci státu, nikoli v jeho organisaci! kSvětová revoluce* cfoíipe: prakticky československý stát jako stát Čechu a Slováku, snášen-livy"K Jiiiinwitám*; nechápe~5ej~ja(feo"HáT: nmôTiä^äTôdhósíípye-—deliyčh Cechy a Slováky. Situace ovšem tlačila k tomuto pojetí: za války ~;vzrostl odpor proti Němcům, stát se organisoval za prudkého odporu německého, Němci byli nadto neobratní, ale to jen omlouvá, vysvětluje, ale neodôvodňuje základní konstruktivní myšlenku našeho státu, který jest státem Čechů a Slováků a Němci jsou v něm jen hosty; hosty k nám pozvanými, vítanými, kteří mají všechna práva seděli za stolem jako domácí, ale nejsou konec konců naši.
Naproti tomu nacházím v »Světové revoluci« jiný výrok Masarykův, který formuluje postavení Němců v republice podle názoru smluvního. Polemisuje proti německému pojetí »sebeurčení národům a píše: »Terminus ,právo sebeurčem" neznamená beze všeho právo politické samostatnosti; i naši Němci by si mohli určit, že zůstanou s námi, jako si Němci ve Švýcarsku určují své trvání vně Německa. Samostatnost celku i části se neurčuje jen právem vlastním, nýbrž i právem jiných . . . Otázka naší německé menšiny je otázkou práva nejen Němců, nýbrž i nás Čechů a otázkou obapolných výhod, zejména hospodářských*.a) Nechápu sice. proč se uobapolné výhody« mají vztahovati zejména na otázky hospodářské a nikoli na jazykové a politické; ale tyto věty
5) Masaryk, »Světová revoluce*, 120. •) Masaryik >Světová revoluce*, 526.
207
Masarykovy jsou myšleny smluvně; tu jsou Němci chápáni jako rovnoprávní vyjednavači vedle Cechů. Výrok však stojí isolovaně v knize. Pravda, při postavení Masarykově lze těžko určití, pokud neurčitost jeho některých projevů jest diktována jeho odpovědností. Nicméně způsob, jakým se jeho výklady všeobecně chápou, jest také pomůckou k jejich porozumění: nikdo jich nechápe smluvně.
Rozumím uvedeným projevům Masarykovým tak, iže kolísá mezi pojetím demokracie většinovým a smluvním; cítí přednosti smluvního pojetí, ale v praxi se dává vésti pojetím, založeným na filosofii Herderově. Poučné jest po té stránce srovnati dva jeho projevy, jeden před válkou, myšlený podle theorie smluvní, a druhý po válce, vyjadřující ideologii spíše německou. Roku 1896 uveřejnil Masaryk článek o vyrovnání českoněmeckém v tehdejším vídeňském týdenníku »Die Zeit*.7) Uvedu z něho některé význačné věty. >. Předně prohlašuji, že nestojím na stanovisku nacionáíním.. .« s Smír mezi námi a Němci, nebo lépe řečeno, positivní a všeobecná, kulturní a politická spolupráce, jest možný, jestliže jako t. zv. formální princip uznáme svobodu a jako t. zv. materiální princip sociální spravedlnost.*. (Tedy: nikoli národnost, nikoli »my jsme založili státe) »Rdo vážně usiluje o svobodu a sociální spravedlnost, musí in conereto pracovali k politické autonomii.* Území krajů tak jako okresů budiž, jak jen možno, jazykově odděleno: já pán, ty pán', mluvím podle Havlíčka.« »Ve větších městských obcích s pozoruhodnými národnostními menšinami mohly by býti zřízeny národní obce rázu náboženských oí>ď.« »V českých zemích jsou všechny tři zemské řeči (polská ve Slezsku) řečí úřední.*
Tento projev jest myšlen smluvně; »svobodou« se tu rozumí, že Němci a CeŠi si jsou rovnoprávni: slova »já pán, ty pán« to nanejvýš jasně formulují. Národnost se tam prakticky přirovnává k náboženské organisaci a německá řeč jest úřední jako česká. Herder nemá místa v myšlenkách tohoto projevu. Jak jsem napsal, prohlásil Masaryk i po válce, že trvá v podstatě na tomto názoru; přesto však rozdíl, třebas jemný, 'lze vysledovati. Srovnejme s oním prohlášením tato slova Masarykova, napsaná po válce.
»Stát jako celkový a jednotný organism a jeho armáda bude míti svůj jazyk český (slovenský); to je dáno majoritním principem demokracie. Bude tedy stát československým. Avšak národní ráz státu není zabezpečen státním jazykem: jazyk nevyčerpáva
7) Projev byl znova otištěn po válce v týdeníku »Ceská strái*, dne 20. září 1919. Masaryk prohlásil tehdy, že na projevu i po válce trvá; nevím už kde to prohlášení vyšlo.
208
charakter národa, národní ráz štátu našeho musí spočívat v kvalitě všekulturního programu, důsledně a úsilně prováděného. Před válkou jsem se účastnil diskuse o dvojjazyčnosti a jednojazyč-nosti úřadů; pokládám za nových poměrů dvojjazyčnost za nej -praktičtější řešení, jednojazyčnost úředníků v dvojjazyčném úřadě hodí se v době přeohodné pro některé kraje. Bude-li 'taková jednojazyčnost i později možná, zkušenost ukáže.8)
Nejde o rozdíly v podrobnostech: tu už nejde o »národní obec rázu náboženských obcí«, nýbrž o »majoritní princip demokracie*, podložený herderovsky pojatým nacionalismem; Masaryk se k nž-mu výslovně hlásí v »Nové Evropě*,") kde přijímá nejen německé pojetí o kulturní podstatě státu, nýbrž dokonce Herderovu theorii, že národy jsou přirozenými orgány lidstva a státy umělými, t. j. jsou poďmaniíelcm národa vlastního i cizíhos výslovně ted také hájí nacionalismus.10) Před válkou Masaryk, podle smluvního po jetí společnosti, pokládal národnosti za analoga náboženských ' "opčíTpo" válce přijímá heraérovske učení o národnostech: »Myslím,'Te spHvne je' pó¥ia*^^
čenského úsilí, stát za prostředek: de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.* Podobně asi soudila katolická církev o poměru církve a státu: církev byla samou podstatou organisace lidstva; stát byl nástrojem v rukou církve. Proč však smíme kázati odluku státu od církve a nesmíme kázati odluku národnosti od státu?11)
Nedostatek humanitního programu tkví v tom, že přenechává konec konců moc v rukou těch, kteří ji de facto mají a pouxe apeluje na jejich svědomí, aby jí užívali írumánně; nanejvýše jde o to, aby se ze svobodného uvážení a z vlastního mravního přesvědčení zřekli části své moci k vůli bližnímu. Od osvícenského absolutismu se tato humanita pak liší jen tím, že jest mravně uvědomělejší; má s ní však to společné, že v principu neruší poměr vládnoucího a ovládaného. Odtud jde, že Masaryk ve svých projevech sám sebe pokládá za presidenta Čechů a Slováků a jen ne-
9) Masaryk »Světová revoluce*, 528.
•) Masaryk, »Nová Evropaj.JĽLA-.llásl.
10) Masaryk »Nová Evropa*, 103.
v **) "iPróti nacionalismu positivnímu, usilujícímu positivně, intensivni prací o povznesení svého národa, nikdo nikomu nic nemůže namítat,* píše Masaryk po válce (»Světová revoluce«, 531) na rozdíl od svého stanoviska před válkou. Po mém soudu lze namftati proti tomuto iposHivnímu nacionalismu, že není pravým ideálem. Ani proti positivnímu kapitalismu, proli positivně chápané organisaci církevní, ba ani proti positivnímu monarchismu a absolutismu se nic nemůže namítat; otázka jest jen, udali kapitalismus, státní církev, mojiarehismus, feudalismus, Iheokracie ald. jsou pravými základy pro organisaci státu, i. ). zdali, uváděny jsouce v skutečnost, mohou vůbec zůstali positivní, spravedlivé, humánní.
14
209
přímo za presidenta Němců. Ten smysl má fakt, že s Světová revoluce*; jest psána jen pro Čechy a Slováky a o Němcích jedná jen jako o objektu vlády.
V pojetí českého státu a českého národa Masaryk tedy stojí na ideologii Herderově (Herder, jak známo, jest i hlasatelem »hu-manity* a od něho mají tuto ideu čeští filosofové XIX. století). Jako' následovník ilerderův Masaryk jest bližší panslavismu a pangermanismu i marxismu, než západnímu učení o společenské smlouvě. Od ideologie, vrcholící v pangermanismu, se liší tím, že národ a stát nejsou pro něho absolutnem, nýbrž nad nimi stojí humanita; neuznává také, jako uznávali panslávové, za vrchol stát ruský, carský, pravoslavný, nýbrž vrcholem jsou mu národnosti. Souhlasí však s pangermanismem a panslavismem v tom, že určité kollektivum (národnost) jest mu vlastním cílem státu, nikoli svoboda jednotlivce a svoboda kollektiv, a zvláště v tom, že. cíl politického i mravního snažení hledá v tomto světě, světě konec konců materiálním. Masarykova závislost na Herderovi a na německé koncepci státu vysvětluje, jak to přijde, že většina jeho přívrženců propadla po válce nacionalismu a že nevědí, jak z něho ven; že jich dokonce většina spadla do nej vlastenečtější politické strany, a že ti, kteří šli do politických stran jiných, tam podporovali většinou také nacionalismus.
Jestliže se sám hlásím k smluvnímu pojetí společnosti a státu, nedomnívám se, jak jsem to ostatně již několikrát napsal v tomto spise, že by toto pojetí ohrožovalo íčeskoslovenskost« státu. Uznávám primát Čechů a Slováků; vím, že právem jsou vedoucí národností v zemi. Ale jejich primát není podstatně jiného druhu, než primát muže v rodině: muž a žena jsou si rovni a svobodně vstupují do manželství; nicméně pravidlem muž rodinu vede; nevede ji podle zákona, ani proto, že by mu vedení bylo zabezpečeno nějakými historickými ohledy, nýbrž, protože jest to tak přirozené; při tom a proto práva ženina musejí býti zabezpečena prorí přemoci mužově. Vedení mužovo pak neomezuje svobodu ženy a nebráni tomu, aby v mnohém ohledu nemohla vésti a také nevedla žena. Všeobecně: zákony mají býti pro slabé, aby nebyli utiskováni přirozenou přesilou mocných.
Dosavadní zkušenosti ukazují, že se idea t. zv, národního (t. ].'kmenového) státu nedá spravedlivě u nás provésti, ta idea totiž, podle niž Československo jest státem pro .kulturní uplatnění Čechů a Slováků, při čemž obyvatelstvo německé a maďarské jest jen respektovaným hostem.
' Národním státem v tomto smyslu byly Uhry před válkou; jest vedlejší, že Maďaři utlačovali národnosti brutálně; hlavní jest, že stát vydávali jen za maďarský, a z toho principu pak vy-
plynula politika, která nutně byla násilná a nutně musí být násilná i u nás.
Kulturní a politické snažení české a slovenské musí se přizpůsobit německému a maďarskému, musí je respektovat .tak, jako politik respektuje hlasy druhých politických stran. Vezměme příklad z kulturního života. Mužem nejvíce oslavovaným v Čechách jest Mistr Jan Hus. Většina národa jej oslavuje pro jeho zápas s Římem; někteří zdůrazňují jeho protiněmectví, v něž ostatně skoro všichni věří, a z části právem. Jistě jest Hus, tak jak jest u nás ctěn, národním hrdinou Českým, jen českým. Den upálení Husa jest státním svátkem, tedy svátkem i pro Němce. Jak mohou však Němci čestně oslavovat tento den, když se Hus ex professo slaví, protože byl proti nim? Nezbývá jim, než protestovat, stejně jako katolíkům. Z toho jde, že Hus může býti jen natolik osobou uznávanou celým státem, na kolik se podaří jej pochopili jako světového muže; jeho protiněmectví nemůže býti předmětem oslavy státní. Stejně svátek svatých Cyrila a Metoděje. Tito svatí jsou velebeni, protože prý bojovali proti německým pretensím a hájili slovanskou bohoslužbu; jak mohou Němci » čistým svědomím oslavovati takové muže? Ideou našeho státu jest prý býti východní baštou proti expansivnímu němectví. Jest slušno žádali na našich Němcích, aby tuto ideu přijali za svou? Při tom němectví není politickou stranou, nýbrž přirozeným stavem lidí, stavem, který čestně hájit jest lidskou povinností a každý stát musí tuto povinnost aspoň nepřímo uznat! Na takovéto nepřirozenosti narážíš pořád a pořád.
Není možné nerespektovali kulturní ideály Němců; jak ale provésti spravedlnost k Němcům a při tom zachovati výlučně český ráz země? To jest nemožné.
C/ ZÁVÉR
Základní námitkou proti t. zv. národnímu pojetí státu jest, že dává státu příliš materiální smysl, dbáti totiž samostatnosti jednotlivých kmenů, jako posledního cíle společnosti.") Na národním pojetí státu jsou založeny dnes státy střední a východnější Evropy: Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Řecko, Bulharsko, Turecko, zčásti Rusko. Herder byl prvním prorokem tohoto pojetí státu, Fichte druhým; Masaryk mu vybojoval uznání za války a jest1 daleko > ne j vzdělanější m a nejpromyšlenějším jeho představitelem. Jest to nová idea státu, jiná, než idea anglosaská; v některém ohledu se blíží ruskému
1) Na materialismus jako aákladni vadu každého nacionalismu ukazuje Friedrich Schreyvogl Nationalismus und Nation«, Köln, 1926.
210
211
komunismu. Nj^čjmj_Masarykově lze postihovali přednosti i ne-dostatky táto--ženoucí Silv společnosti středoevropské. Předností jest, že odpovídá aktuálnímu smýšlení společnosti, jejímu smyslu pro realismus, pro pozemskost, praktičnost, touze po státu »z tohoto světa*. Této touze dai Masaryk svým humanitním učením "vyräTTilosoiický i mravní. V tom ohledu MasarvK: velice připomíná Kanta, zvláště poměr tohoto největšího filosofa německého k Humeovi. Masaryk-filosof často a důkladně o tomto poměru přemýšlel, a jak věřím, s velikou důvtipností a s neobyčejnou energií dokazoval, že se Kantovi nepodařilo proniknoiili nad Humea. Ku podivu! I v Masarykovi jjest úsilí proniknout i nad positivismus jeho doby, úsilí správné — které však jen ukazuje na cíl, ale nedostihuje ho. Jako Kant svojí »Kritikou čistého rozumu« se postavil na realistické stanovisko tohoto empirického světa, ale z tohoto stanoviska hleděl zachránili z meta-fysiky, co se zachránit dalo, tak Masaryk svým pojetím národního státu se postavil na stanovisko státu z tohoto světa, daného anthropologičky, rasově, jazykově, vůbec positivisticky, a hleděl odtud zachránili mravnost a ideovost. Jeho »humanita* jest plodem tohoto úsilí, spojili pozemskost s ideálem a eůstati věren pozemskostí.
Humanitou' program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš »jen lidský« a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen »výrazem národního charakteru*. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze odtud plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positi-visté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa, nýbrž předpokládá smysl poslání, k vůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cilem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
DOSLOV
Jsem na konci svých úvah o válce a míru mezi Němci a Čechy. Nehledal jsem v této knize přízně těch, kteří se dávají uspávali lichotivými slovy o lidu, o žurnalismu, o politicích, o pokroku doby; hleděl jsem vyložili svobodně a přímo minulost i přítomnost onoho problému a objasniti pojmy, o které tu běží. Nemohu za to, že mi nebylo lze projeviti souhlas ani s vynikajícími theoretiky, ani s Palackým, ani s platným u nás učením o demokracii. Nehledal jsem řešení na povrchu. Pevně věřím, že jsme na konci epochy dějinné, v níž vládl tento svět se svými podmínkami přírodními, kdy se nahrazuje mravnost pouhým uplatňováním vrozených vlastností a mate se svoboda s pouhým rozvitím vrozených vloh, kdy vládne kult rasovosti, kmenovosti a státnosti. Věřím, že tento vezdejší svět, objevený renesancí, přestane opět býti poslední hranicí naší touhy. Dilemma »Ježíš nebo César« se pak stane aktuální; bylo formulováno Ježíšem proti Pilátovi, řešeno prvními křesťany proti římskému státu, katolickou církví v zápase se středověkými  mocnáři, Chelčickým, anglickými nonkonformisty a i filosofií Masarykovou. Toto veliké dilemma není rozřešeno organisací našeho státu. Ukazoval jsem v tomto spisu na praktické důsledky té chyby, že rasa, kmen, stát se staly jakoby bohem moderní doby. Poměr mezi Čechy a Němci jest vážným zjevem dosti, aby bylo lze se jeho rozborem probrati k pochopení této veliké krise, v níž se lidstvo dnes ocitlo.   Řešení tohoto problému   rozhodne _ o budoucnosti nejen Československé republiky, nýbrž střední a východní Evropy vůbec.
212
213
REJSTŘÍK VECNÝ
Absolutismus průpravou pro demokracii 84; v československé ústavě 99.
Angličané kmenově nejednotní 59.
Autonomie 124 a násl.; 144; v československé ústavě 101; a smluvní stát 108; Slováků 142; národnostní 126; u Masaryka 204.
Bohemismus 87.
»Celostátní< 137. Církev a národ 20, 21. Cizozemec a Němec 57 a násl.
Čech co jest 131, 165.
Čechoslováci 140 a násl., 142, 144.
Česká národní rada 149.
Československá ústava je organická 98.
Češi a Němci v XIV. .století 57 a násl.; za Dalemila 64; po husitských válkách 78; kulturní vztahy 172.
Dekret Kutnohorský 35—89; jeho obsah 72; jeho kritika 74; 107.
Dělnická práva lidskými právy 120.
Demokracie 91 a násl.; většinová 102; u Nelsona 106; na středověkých universitách 107; u Masaryka 202.
• Deutsehes Volk« co jest 96.
Duch v dějinách 45.
Fašismus příbuzný s kmenovým vlastenectvím 97; a organické pojetí státu 97.
Francouzi kmenově nejednotní 59. Francouzská řeč v středověké Anglii 62.
Geografické pojetí češslví 87.
Husitství revolucí 42. Humanita 202, 205, 209. Hranice obcí 195.
Idey vliv 129.
Individuum a stát 92.
Internacionalismus na počátku kře-sEanství 29; na universitách středověkých 38.
Italové kmenově nejednotní 59.
Jazyk československý 143; jazyk a národ 138—39.,
Jazyková otázka v středověkém katolictví 23.
Jazykový zápas 187—193.
Ježíš a César 92.
Jména obcí a lidi 197.
Jurisdikce v cyrilometodějstvi 28.
Kmen český a národ český 130; kmen národem 132; 134; 137; kmenové cítění 93; 130; kmenové vlastenectví 96.
Kollektivní lidská práva 115; v československé ústavě 119 a násl.
Kosmopolitismus 29; 39; protirefor-maični 82 a násl.
Křesťanství barbarsky šířeno 15; počátkem smluvního státu 109.
Kulturní pojetí státu 11; 131.
Kvalitativní většina 103.
Kvékři a stát 110.
Liberalismus a fašismus 97; duchovní a hospodářský 110,
Lid československý co jest 96; lid organismem 95.
Lidská práva 111 a násl.; v československé ústavě 117; národnostní 121.
Loyálnost 106, 107, 134.
Maďaři pro lidská práva individuální 115.
Marxismus a stát 104; pro pojetí většinové a organické 104; a násilí 105.
Matice Opavská 148.
Menšiny pojem 193—194; v demokracii 103; 126, 143; u Masaryka 207.
Misionáři středověcí 30.
Nacionalismus 96; vznik 95. ■■.
Národ oo jest 129 a násl.; a kmen 131; na počátku XIX. století 87; a lid v československé ústavě 100; organický 98; politický 133; úkolem 134; podle Fichteho 137.
Národy universitní 40—42.
Národní jednoty 148 a násl.
Národní a státní 133; národní jazyk 24; národní stát 141; národní vědomí 96; 132; jeho vývoj 21; národní prohuzenf 86.
215
Národnost 131.
Národnostní boj 174; národní lidská práva 121.
Němci — ikulturní vliv na Čechy 36; začali husitskou revoluci 60, 61; u Balbína 86; a bohemismus 88; pro autonomii 126; mají v Československu jen práva individuální 118; a Čechoslováci 140; přistěhovalci 35, 178, 180, 183; charakteristika 165 až 168; v říši 169—171; po válce 182—184; a Masaryk 204.
Němečtí misionáři v Cechách 28.
Nominalismus v íem záleží 49.
Občanská nauka 153. Obnovené zřízení zemské 85. Obranné jednoty 145 a násl. Obyvatelstvo a národ 85. Odluka církve od státu 46 a násl. Organický mythus o lidu a státu 93 a
násl., 99, 131;  německého původu
97.
Palackého theorie o cyrilometodějství 31.
Pangermanismus 95.
Panslavismus 95.
Politické pojetí národa 131.
Politika nestačí 8.
Politika ve škole 155.
Positivisnuis u Masaryka 212.
Pozemková reforma 149, 156 a násl.
Pravoslaví a katolictví 19.
Pravoslaví a národnosti 26.
Privilegia a smluvní stát 108 a lidská
práva 113. Protireformace krokem k demokracii 85.
Rakouský národ 137. Rasa 131.
Rasová antipathie u Dalemila 63; v husitství 66; u Balbína 85, 86.
Realismus v čem záleží 48. Reformace a smluvní stát 109. Remanence 50. Restrikce 196.
Rovnoprávnost Cechô a Němců 175 ař 178.
Rytířství začátkem vlastenectví západního 68.
Schulverein 146, 147.
Sčítání lidu 195.
Slovanská bohoslužba 24, 25.
Slovanství v cyrilometodějství 31; u
Metoděje 22. Slovanští věrozvěstové 18 a násl. Smlouvy mírové nestačí 8. Smluvní demokracie a Masaryk 207;
smluvní   pojetí   společnosti   107 a
násl.
Smysl d&jin 43, 44. Socialismus, vznik 95. Sociální demokracie 104; státotvornost 104.
Splývání kmenů 58, 59.
Spravedlnost a zákon 108.
Stát — není vrcholem snažení lidského 91; organismem 95; a občan 99; u Chelčického 110; a lidská práva 112; podle Herdera 132.
Státní pojetí národa 131.
Svoboda přírodní a lidská 138.
Škola 151, 152 a násl., 149, 127. Šlechtické tituly 114.
Universita v Praze 38; úpadek její 76. Ústřední matice školská 146.
Věda a politika 54.
Vlastenectví na Západě 21, 22; 67, 68;
slovenské  136;   184;  ve äkole 152;
organické 98. Vůdce a jeho vlastnosti 55.
Znčmčelé území 181.
REJSTŘÍK OSOBNÍ
216
Adler, Mai; 104. Aidan; 29.
Alberich da Romano; 17. Alexander Veliký; 55>. Alexander V.; 70. Alfred Veliký; 21, 32, 23, 67. Andler, Charles; 96, 140. Aristoteles; 53. Auerhan, J.; 199. Augustinus, Svatý; 29, 79.
Bacon of Verulam, Francis; 81.
Bacon, Roger; 53,
Badeni, K.; 170.
Bachmann, Adolf; 175.
Bakunin, Michail Alexamdrovič; 120.
Balbín, Bohuslav; 82, 85—86.
Bartoš Písař;   79, 80.
Bauer, Kuneš; 28.
Bauer, Otto; 199.
Beer, Karl; 200.
Benedikt XIII.; 70.
Beneš, Edvard; 10, 98, 142, 186.
Berengar de Tours; 51.
Bergmann; 163.
Bezruč, Petr; 172.
Bismarck, Otto; 96, 170, 171.
z Biterfelda, Jindřich; 32.
Böhm, M. H.; 140.
Boleslav Ukrutný; 31.
Boleslav III.; 16.
Bonifác, Svatý; 29.
Borgeaud, Charles; 100.
Borovička, Josef; 36, 200.
Bretholz, B.; 36, 80, 175. 199.
Březina, Otokar; 172.
Brod, Max; 167.
Bruno, Giordano; 77.
Brückner, Alexander; 32, 33.
Bryce, James; 91.
Burke, Edmund; 93, 94, 96.
Cankov (Zankov), Stefan; 26. Columna; 29. Cromwell, Oliver; 110. Cyril, svaly; 18—33, 211. Czuczka, E.; 172, 175.
tlapek, Tomáš; 188.
Cech, Svatopluk; 9, 147, 172.
Dačický i Heslová, Mikuláš; 80.
Dalemil; 37, 58, 65, 67, 68, 69, 135, 139.
Dante, Alighieri; 39, 68, 155.
Danton, Gearges; 55.
Delaisi, F.; 92.
Denifle, H.; 77, 81.
Denis, Ernest; 80.
Descartes, René; 9, 81, 155.
Deschamps, Eustach; 67.
Dělaiar, biskup; 29, 30.
Dewey, John; 153.
Dickinson, W.; 10.
Dobner, Gelasius; 88, 175.
Dobrovský, Josef; 135, 173, aoi, 202.
DöUinger; 77.
Dostojevskij, Fedor Michailovič; 188. Drtina, František; 201.
Ebcrt, K. E.; 175, 177.
Egelhrekt; 134.
Ehrlich, E.; 37.
Eisenmann, Louis; 10.
Engelschalk, Albert; 52.
Epstein, Leo; 126.
Epstein, K.; 200.
Erben, A.; 167, 200.
Eschenbach, Marie von Ebner; 167.
Ezzelino; 17.
Ferdinand III.; 125.
Fichte, Johann Gottlieb; 83, 88, 94, 95,
96, 104, 106, 116, 135, 137—139, 140,
173, 211. Folprecht, Josef; 142. Fotius; 19. Fox, George; 110. František z Assisi; 55. Friedrich, Bojovný; 156. Friedrich Wilhelm IV.; 94.
Galilei, Galileo; 20, 81, 113. Gentile, Giovani; 97. Gero; 15.
Goethe,   Wolfgang   Johann  von; 83,
132 173. Goetz,' L. K.; 18, 23, 33. Göll, Jaroslav; 174. Gooch, G. P.; 140.
Haeckl, Ernest; 53.
Hájek z Libočan, Václav; 175.
217
Hajn, Alois; 119, 126, 199.
Hanuš, Josef; 82, 88, 175.
Hartmann, Antonín; 180, 190, 191, 194, 199.
Hartmann, Moritz; 175.
Hašek, Jaroslav; 172.
Havlíček, Karel; 7, 178, 201.
Hegel, Georg Widhelm Friedrich; 45, 94, 95, 106, 135, 173, 174, 175.
Heiler, Friedrich; 24.
Hejda, Jiří; 166.
Heller, H.; 95, 150.
Henning z Ballenhagen; 80.
Herbart, F.; 153.
Herben, Jan; 98, 201.
Herder, Johann Gottfried; 21, 24, 41, 59, 69, 83, 88, 94, 95, 96, 104, 106, 107, 120, 131, 132, 133, 135, 136, 137, 138, 139, 141, 142, 143, 169, 173, 175, 193, 198, 202, 203, 204, 208, 209, 210, 211.
Hertz, F.; 140.
Hildburg; 35.
Hirst, M. E.; 110.
Hlinka, Andrej; 141.
Hobbes, Thomas; 84.
Hofbauer, Josef; 159.
Holeček, Josef; 13, 98, 135, 139.
Homéros; 155.
Horn, Ufo; 177.
Hrdlička, ing.; 161.
Hrubý (senátor); 146.
Hübner, Jan; 52, 53.
Huizing, J.; 67.
Hume, David; 212.
Hus, Jan Mistr; 28, 43, 45 , 46, 47, 48, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 70, 71, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 81, 113, 152, 153, 156, 168, 173, 185, 201, 202, 211. Húsek, J.; 152.
Chelčický, Petr; 52, 57, 76, 106, 109,
110, 213. Chéradame, A.; 170.
Isnerův, Jan; 52.
Jablonský, Boleslav; 155.
Jakubec, Jan; 175.
Jakoubek ze Stříbra; 48, 52, 54, 55.
Jan Lucemburský; 65.
Jan z Pomuka; 57, 82.
Jan Štěkna; 54, 55.
Jarolím; 150.
218
Jeanne d'Arc; 68. Jellinek, H.; 97.
Jeroným Pražáky; 43, 56, 60, 72, 73,
78.
Jeroným, Svatý; 28. Jessenius; 77.
Ježíš Kristus; 15, 17, 49, 50, 51, 80,
92, 93, 109, 110, 113, 202, 213. Jirásek, Alois; 98, 139. Johannet, René; 140. Josef II.; 86, 182. Jungmann, Josef; 96, 135.
Kalinčák, Jan; 155.
Kallab, Jaroslav; 119.
Kampanus, Jan; 75.
Kant,   Immanuel;   83,  106, 132, 203,
204 212. Karel'Veliký; 15.
Karel IV.; 28, 38, 39, 60, 65, 66, 74, 80.
Kármán, E. von; 140.
Kappler, Jan; 20, 77.
Kierski, Kazimír; 200.
Kjellén, R.; 95, 97, 98, 103, 107, 134.
Klicpera, Václav; 155.
Klofáč, Václav; 186.
Kloubek, V.; 100, 101.
Kollár, Jan; 65, 96, 135, 139.
Komenský, Jan Amos; 52, 76, 77, 151,
152, 153, 165, 173. Koniáš; 82.
Konstantin Veliký; 109. Koperník, Mikuláš; 20, 92. Kramář, Karel; 98, 167, 179, 186. Kraus, Arnošt; 66. Krofta, Kamil; 37, 74, 81, 136, 199. Kybal, Vlastimil; 48, 53.
Lamanskij; 32.
Lapótre; 18, 27, 33.
Lebuin; 15.
z Lehnice, Matěj; 52.
Lenin, Vladimír Hjič (Uljanov); 55.
Lenz, M.; 175.
Lessing, Gotthold Ephraim; 83. List, F.; 96.
Lloyd George, David; 10. Locke, John; 106.
Luther, Martin; 24. 25, 46, 55. 57, 77,
79, 113, 173.
Macek, Josef; 163. Magni, Mikuláš; 52. Mahler, Gustav; 167.
Machar, Josef Svatopluk; 69, 172, 201.' Marek, Jan Jindřich; 156. Marie Teresie; 86, 169. Martin, Svatý; 29.
Marx, Karl Heinrich; 10, 51, 53, 94, 95, 103, 104, 105, 110, 116, 120, 204.
Masaryk, T. G.; 7, 10, 11, 26, 31, 45, 74, 76, 92, 98, 99,  124,  125, 131,
135, 139, 142, 167, 168, 172, 175, 178, 179, 180, 181, 183, 184, 185, 201—213.
Matouš z Krakova; 52, 60.
Malthioli, P.; 77.
Mauthner, Fritz; 167.
Medinger, W.; 126, 200.
Meineoke, Friedrich; 83, 97, 123, 131,
136, 140.
Meissner, Alfréd; 88, 175, 177. Meistermann, Ludvík; 52, 53. Mercier, M.; 200. Methoděj Svatý; 18—33, 211. Metternich; 93, 139. Meyerinck, Gustav; 167. Milíě z Kroměříže; 60. Mikuláš z Litomyšle; 53. Miljukov, Pavel Nikolaj; 171. Mojžíš; 55.
Moltessenová, E;  194, 199. Moon, P. T.; 131, 133, 140. Morocutti, C.; 12, 200. Müller. Adam; 95. Mussolini, Benito; 10, 53, 97.
Napoleon Bonaparte; 123. Nejedlý, Zdeněk; 98. Nelson, Leonard;  105, 106. Neruda, Jan; 201. Newton, Isaac; 20. Niederle, Lubomír; 17, 135. Novotný, Václav; 33, 48, 51, 53, 56, 74, 81.
Occam, William; 53. Olaf, král; 16. Oppenheimer, Franz; 125. Osuský, Stefan; 142. Owen, Robert; 120. Oyta, Konrád; 52.
Palacký, František; 7, 11, 31—33, 45, 51, 53, 56, 65, 87, 135, 139, 140, 172, 174, 202, 213.
Pekař, Josef; 163.
Pelikán, Jan; 152.
Peters, G.; 167, 200.
Pestalozzi, H. H.; 153.
Petr ze Zitavy; 37.
Petrasch; 82.
Pipin, Krátký; 29.
Plato; 46, 155.
Pluhař, Josef; 149.
Podlipská, Sofie; 155.
Pravda, František; 155.
Pražák, Albert; 141, 142, 143.
PrezzoUni, G.; 97.
Přemysl Otakar II.; 38.
Purkyně, Jan Evangelista; 139, 173.
.Rashdall; 81.
Rauchiberg, Hans; 200.
Řehoř Veliký; 21.
ftehoř XII.; 70.
Rieger, F. L; 143, 177, 178.
Richter, H.; 33.
Rilke, Rainer Maria; 167.
Robinson, C. H.; 16, 17, 29.
Rosegger, Peter; 198,
Rostislav, kníže; 15.
Rothermere, Lord; 10.
Rottenstein, G.; 140.
Rousseau, J. J.; 94, 95, 135, 202.
Rudolf II.; 77.
Ruggiero, Guido de; 94, 96, 109. Ruhhnann, Paul; 200.
Salus, Hugo; 167. Sauer, O.; 167. Sedlák, F.; 50, 51, 66. Seeliger, Josef; 200. Senior, A.; 200. Severimus; 29. Shakespeare, William; 155. Shaw, George Bernard; 68. Schelling, Friedrich Wilhelm; 139, 173, 175.
Schiller, Friedrich; 173. Schlegel, Friedrich; 139, 175. Schlesinger, Ludwig; 175. Schreyvogel, Friedrich; 211. Schubert, F.; 68. Skořepa, Miloš; 153. Smetana, Augustin; 176, 177. Smetana, Bedřich; 173. Smolka; 124. SoběsJav; 31. Sobota, Emil; 200. Sokrates; 46. Sombart, Werner; 120. Spencer, Herbert; 95, 153. Spengler, Oswald; 97.
219
Spinoza, Bariích; 106. Springer, Anton; 88. Srb, Adolf; 179. Stanislav ze Znojma; 52, 54. Steinmetz, G. R.; 140. Stifter, Adalbert; 167. Stodola, Emil; 200. Strauss, Emil; 175. 200. Sullnerová, Berta; 167. Svatopluk, kníže; 33.
Šafařík, Pavel Josef; 36. Šolc, J.; 33.
Štefánik, Milan Rastislav; 142. Štěpán z Pálce; 52. Šulz, Ferdinand; 155. Šusta, Josef; 74, 81.
Tadra, F.; 172.
Tagore,  (Thákúr)  Rabindranáth; 135.
Taylor; 17, 22, 23.
Tolstoj, Lev Nikolajevič; 112.
Tomáš Aquinský; 39, 51.
Tomek, Václav Vladivoj; 38, 40, 75,
80, 81, 174, 178. Tolting, Jindřich; 52. Treitschke, Heinrich von; 95. Tycho de Brahe; 77.
Ueberweg; 51. Uhlíř, Antonín; 10.
Václav, Svatý; 31. Václav II.; 38.
Václav IV.; 48, 56, 57, 60, 69—74, 76, 80.
Vavák, FrantiSek; 86, 87, 175. Vilém II.; 171.
Viškavský, K.; 159. Vladislav; 156. Vočadlo, O.; 142. Voigt, Adankt; 88. Vojtěch, Svatý; 29, 30, 33. Vojtíšek, V.; 181, 19». Voltaire, Francois Arouet; 83. Voíenflek, X; 159, 163. Vratislav n.; 35. Vrchlický, Jaroslav; 172.
Waldhauser, Konrád; 60. Washington, George; 106. Weil, Friedrich; 166, 167, 199l Werfel, Franz; 167. Wilson, Woodrow; 91, 111. Winter, Zikmund; 40, 74, 77, 80, 81. Wolkan, Rudolf; 85, 167, 200. Workmann, H. B.; 46, 47 , 48. Worliczelc, C; 157, 160, 163. Wostry, W.; 36. Wulff, M. de; 49, 51. Wyclif  (Wycliff), John;   41, 46—48,
51, 53, 54, 55, 56, 57, 69, 70, 71,
72, 73.
Ximenes; 78. Zalužanský; 76.
Zdeněk z Labouně; 73, 80. • Ztbrt, Čeněk; 33. Zikmund; 48. Zbyněk; 48, 50. Zimmermann, J.; 83. Zinzendorf, hrabě; 173.
Žižka, Jan; 88, 156.
OBSAH
220
PŘEDMLUVA (7)
Kapitola první
CYRILOMETODÉJSTVÍ PRVNÍM VELKÝM ZÁPASEM MEZI CECHY A NĚMCI? (15)
a) Barbarské křesťanství......... 15
b) Slovanští věrozvěstové......... 18
c) Šlo o pravoslaví proti katolictví...... 19
d) Církev — start — národ......... 20
e) Západní a východní vlastenci....... 21
f) Slovanská bohoslužba......... 24
g) Národní jazyk jako síla a jako slabost..... 24
h) Šlo také o jurisdikci......... 26
ij Přehled............. 27
j) Konec vlivu Cyrila a Metoděje....... 27
k) Němečtí misionáři v Čechách....... 28
1) D koly misionářů u nás......... 30
m) Závěr............. 31
n) Palackého theorie.......... 31
o) Pravda vítězí........... 33
Kapitola druhá
DEKRET KUTNOHORSKÝ (35)
a) Jeho význam........... 35
b) Němci přistěhovalci.......... 35
c) Založení university a její internacionalismus .... 38
d) Národy universitní a spory mezi nimi..... 40
e) Husitství revolucí.......... 42
í) O smysl českých dějin......... 43
f
g) Wyclif............. 46
h) Realismus a nominalismus........ 48
i) Remanence............ 50
j) Zmatek na universitě......... 51
k) Věda a politika........... 54
1) Hus.............. 55
m) Češi a Němci........... 57
n) Splynutí kmenů........... 58
o) Jazyková neuvědomělost v počátcích husitství   ... 60
p) Dalemil............. 62
q) Vznik vlastenectví západního....... 67
r) Král Václav IV............ 69
s) Dekret Kutnohorský.......... 72
t) Kritické poznámky o dekretu Kutnohorském   ... 74
u) Cesta s kopce........... 76
v) Opět Češi a Němci.......... 78
w) Kdo mečem zachází.......... 80
x) Po Bílé hoře........ . 81
y) Balbín............. 85
z) První projevy národního probuzení...... 86
Kapitola třetí
a! b) cl
i)
e)
f)
h]
DEMOKRACIE (91)
Stát není cílem zájmu lidského.......91
Organický mythus o lidu a státu......93
Československá ústava není sice založena na promyšlené theorii, ale patří do oblasti politického myšlení organického............. 98
Demokracie většinová.........102
Zmatek v sociální demokracii.......104
Loyálnost   .    ...........106
Smluvní pojetí společnosti.......    . 107
Lidská práva...... .     .     . .111
i) Lidská práva podobná privilegiím.....113
j) Lidská práva kolektivní........115
k) Lidská práva v československé ústavě      .    .    . .117
1) Kolektivní práva v československé ústavě   .    .    . .119
m) Dělnická práva jsou lidskými právy kolektivními   .    . 120
n) Lidská práva národnostní........121
o) Autonomie............124
Kapitola čtvrtá
CO JEST .NÁROD? (129)
a) Vláda ideí............129
b) Kmeny.............130
c) Národ.............131
d) Slovanským apoštolem Herder, německý filosof .    . .132
e) Národ ve smyslu politickém........133
f) Vliv Herderův...........135
g) Němci a Čechoslováci.........140
l
Kapitola pátá
DNEŠNÍ BOJ ČECHU S NÉMCI (145)
•a) Obranné jednoty..........145
b) Škola.............152
c) Pozemková reforma.........156
a)
b) cl d|
Kapitola šestá
DNEŠNÍ POSTAVENÍ NÉMCŮ V ČESKOSLOVENSKU
(165)
Češství a němectví.......... 165
Němci v říši a Němci v Československu.....169
Kulturní vztahy...........172
Fáze národnostního boje........174
g)
h)
i!
k)
1) m)
n) o) P) q) r) , s) ] ■t) ] u) (
v) (
w) ř
x) F
y) 'B
z) P
a) Sta
b) Oi
c) Ce né m<
d) De:
e) Zrr
f) Lo g) Srn b) Lid
1. Před polovicí XIX. století........ 174
2. Rovnoprávnost.......... 175
3. Vae victis........... 180
4. Zněmčené území.......... 181
e) Němci............. 182
f) Obnovené vlastenectví......... 184
g) Jazykový zápas........... 187
h) Vymezení menšiny.......... 193
1. Menšiny 20%.......... 193
2. Sčítání lidu........... 195
3. Hranice obcí........... 19»
4. Restrikce...........196
5. Jména obcí........... 197
Kapitola sedmá
MASARYK (201)
a) Demokracie............202
b) Masaryk a Němci    ..........211
c) Závěr.............211
DOSLOV (213)
REJSTŘÍK VÉCNÝ (215)
REJSTŘÍK OSOBNÍ
(217) ' .
Emanuel Rádi .VÁLKA CECHU S NĚMCI«
íKNIHOVNY ČESKÉ MYSLI* redigované
Františkem Krejčím a Vasilem K. Škrachem svazek
Vytiskla sLEGIOGRAFIEa
V PRAZE
pro *CIN«
TISKOVÉ A NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ
V PRAZE 1928