I
Vícente Blasco Ibáněz:
MÄRE NOSTRUM
(NAŠE MOŘE)
ROMAN. Ze španělštiny přeložil
Karel Vít.
Illustroval akademický malíř V. Čutta.
AUTORISO VANE VYDÁNÍ.
19 2 3
Nakladatelství Miloslav Nebeský, Praha I., Bílkova ul. č. 15.
Byla to první důležitější cesta Ulixova. V Barceloně poznal svého druhého strýce, bohatého, talentovaného finančníka z rodiny Blanesů, bratra to jeho matky, vlastníka velké továrny na stroje, umístěné v jedné z vlhkých ulic, přímých a naplněných lidem, kteří pospíchají do Ramb'a*). V brzku seznámil se i s jinými strýci z matčiny strany ve vesnici poblíže zálivu Creuského. Toto předhoří s pustým pobřežím připomínalo mu jiný břeh, kdež žil Triton. Také zde založili město první námořníci hellenští. Také zde vyvrhá-valo moře amfory, sošky a zkamenělé dřevo.
Také Blanesové podnikali mnoho plaveb. Milovali moře stejně jako jeho strýc lékař, ale jejich láska k němu byla tichá a chladná, neboť oceňovali jeho krásu méně nežli zisk, kterého skýtalo šťastným. Cesty podnikali až do Ameriky na brigantýnách, kteréž byly jejich vlastnictvím, přivážejíce cukr z Havany a kukuřici z Buenos Aires. Středozemní moře bylo pro ně pouze přístavem, kterým projížděli zcela roztržitě při výjezdu i při návratu. Nikdo z nich neznal Amfitrity ani podle jména.
Ostatně neměli ani onoho nepořádného a romantického zevnějšku jako onen samotář z Mariny, který byl s to žiti ve vodě jako nějaký obojživelník. Byli to pobřežní páni, kteří navrátivše se z cest, svěřovali své lodě kapitánům, kteří bývali jejich kormidelníky. Byli to měšťáci, kteří neopomíjeli nositi kravatu a hedvábnou čapku, odznak to jejich vysokého postavení v rodném městečku.
Místo, kde se bavili, bylo Ateneo, kdež se scházívala společnost; tato místnost přes svoje jméno neskytala však ničeho jiného, nežli četbu denních novin, psaných v kata-lánštině. Veliký dalekohled umístěný zde před vraty na
*) Katalcnsky: náměstí.
iiiuožce byl pýchou jeho soudruhů. Ulixovým strýcům stačilo, když přiložili jedno oko k dalekohledu, aby mohli ihned říci jakého druhu a národnosti jest loď, která se pla-liočila na daleké čáře obzoru. Tito veteráni moře mluvili pouze o nákladu a o tisících a tisících durů, které vydělali / jediné vzdálené cesty v někdejších dobách a o dnešní strašné převaze loďstva parníkového.
Ulixes očekával marně, že mu vykouzlí někdy také Ne-reidky a ostatní poetické bytosti, které lékař Ferragut tušil na konci svého předhoří. Blanesové neviděli nikdy oněch prazvláštních bytostí. Jejich moře obsahovalo pouze ryby. I5yli to lidé chladnokrevní, málomluvní, šetrní, přátelé pořádku a hierarchie světské. Jejich synovec tušil v nich srdnatost námořnickou, ale beze vší vychloubavosti a (hvástavosti. Jejich hrdinství záleželo v tom, že to byli obchodníci, schopní odříkání všeho druhu, jen aby jejich obchod neutrpěl ztráty, ale kteří by se změnili v dravce, kdyby jim někdo chtěl sáhnouti na jejich bohatství.
Soudruzi v Ateneu, všichni to starci, byli jedinými muži v městečku. Kromě nich bylo zde ještě několik karabiníků, kteří zde konali strážní službu, a několik starých námořníků, kteří zvonili svojí dřevěnou hůlkou o kovový kryt goelety, na níž bratři Blanesové právě nakládali zboží.
Všichni ostatní muži byli právě na moři. Jedni pluli k Americe, řídíce brigantýny a goelety od břehů Katalonie, druzí nejbázlivější a nejnešťastnější z nich lovili ryby. Jiní, silnější a toužící po rychlém nabytí jmění, provozovali podloudnictví přes francouzské hranice, kteréž počínaly zde lozvíjeti svoje břehy na druhé straně předhoří.
V městečku samém zůstaly pouze ženy, ženy na všech stranách: seděly před vraty, háčkujíce na polštářku v podobě kužele, který měly rozložený na kolenou, po jehož
60
61
Ulixes přisvědčoval mu několika posunky. Námořnický král uložil tyto řetězy do katedrály ve Valencii. Jeho strýc, básník, mu je ukazoval v jedné gotické kapli, kdež tvořily guirlandy ze železa na černých sloupech.
Když Janov vyčerpán již se podroboval, zemřel Alfons Velkodušný a jeho nástupci zapomínali na soupeřství s touto republikou, věnovavše se boji o panství nad. Neapolí.
Loďstvo katalonské zmocnilo se také všeho obchodu ve Středozemním moři. Ke svým starým lodím připojili hrubé a štíhlé galeje a jiné druhy lodí.
»Ale Kolon,« dodal smutně Katalonec, »odkryl Indii a tím zasadil smrtelnou ránu mořskému bohatství Středozemního moře. Na to se Arragon a Kastílie spojily a celý další život a moc se stáhly do středu pyrenejského poloostrova, daleko od každého moře.
Kdyby se byla Barcelona stala hlavním městem Španělska, bylo by tomuto zachováno panství nad. Středozemním mořem. Kdyby se jím byl stal Lisabon, bylo by bývalo panství ve španělských koloniích poněkud organičtější, pevnější a mělo by zdravější život. Avšak — co se mohlo očekávati od národa, který si položil hlavu do polštářů žlutých křovin, daleko od všech možných světových cest a pouze snil u pat vln atlantického oceánu? ...«
Katalonec dokončil, hovoře smutně o úpadku středozemního loďstva. Hovořil o ojedinělých bojích s Berbery, kterých se zúčastnilo pouze několik galejí proti sobě, o zbytečných výpravách na africké pobřeží, o činech Barcella, námořníka z Mallorky, o obchodních plavbách na různých druzích středozemních lodí.
Vše, co se líbilo jeho vkusu, bylo, že vstupoval do krásných časů, kdy Středozemní moře bylo ovládáno katalon-
ským loďstvem. Jednoho dne nabídl Ulixovi sladké a voňavé víno.
»Jest to malvaz! První štěpy přinesli sem žoldnéři z Řecka!«
Hned na to dodal, aby zalichotil chlapci:
»Sousedem Valencie byl Ramon Muntaner, ten, jenž popsal katalonské a arragonské výpravy do Konstantino-pole.«
Rozohňoval se při vzpomínce na toto románové dobrodružství, nejneslýchanější v celých dějinách, obdivuje se kročejům tohoto žoldnéře kronikáře, Homera, drsného ve vypravování, Ulixa a Nestora v radách a Achilla v těžkých podnicích.
Netrpělivost doni Kristiny, aby již se mohla zase spojití se svým manželem a vrátiti se do pohodlného života domu, dobře spravovaného, ztrpčovala Ulixovi život na tomto pobřeží.
Po několik let neviděl jiného moře nežli onoho v zálivu valeneijském. Notář se stavěl různými záminkami proti tomu, aby lékař zmocnil se znovu svého synovce. A Triton umenšoval svoje cesty do Valencie, děse se všech nesnází a nebezpečí, která mu hrozila z těchto vnitrozemských dobrodružství a následkem svého rozčarovaného duševního otcovství svobodného muže k Ulixovi.
On a Labarta, když se zabývali otázkou Ulixovy budoucnosti, brali na sebe výraz dobrotivých regentů, kterým byla svěřena vláda nad malým, nedospělým dosud vladařem. Zdálo se, že tento hoch jim patří více nežli vlastnímu otci. Jeho studie a budoucí povolání bylo předmětem rozhovorů po obědě, kdykoliv lékař dlel v městě.
68
Mare n metrum. 5.
69
Ferragut pochopil, že nesmí jí odporovati. Žena tato byla všecka rozzuřena nad útěkem německých dam a prohlížela si námořníka s pátravým předsudkem, tušíc, že by byl dobrým předmětem vlasteneckého udání. Bez pochyby jen z řemeslné zdvořilosti s ním sdělila, že ona plavovlasá dáma, mladá a sympatická signora na něho pamatovala, když odcházela, neboť mu zanechala zavazadla u domovnice.
Ulixes hleděl urychliti svůj odchod. Někoho prý si pošle pro své věci. A najav nový povoz, obrátil se směrem k hotelu SantaLucia... Jaká to neočekávaná rána!
Když jej vrátný hotelu spatřil, jak sem vstupuje, ztrnul s výrazem překvapení a úžasu. Dříve pak nežli se Ferragut zmohl na otázku, co jest s Freyou, maje matnou naději, že snad se uchýlila do hotelu, tento muž podával mu jinou zprávu:
»Kapitáne, byl zde váš syn a čekal na vás ...«
Kapitán zmaten zakoktal: »Jaký syn...?« Klíčník s pru-hovaným šatem vytáhl knihu cesujících a ukazoval mu na jednu řádku: »E s t e b a n Ferragut, Barcelon a«.
Ulixes poznal rázem písmo svého syna a současně mu stáhla hrud' nevylíčitelná úzkost.
Překvapení nedalo mu, aby promluvil. Vrátný toho použil, aby hovořil dále.
Byl prý to jinoch sympatický a inteligentní. . . Několik dní ráno doprovázel jej, a ukazoval mu město. Jinoch prý pátral po zákaznících »M are nostru m«, sháněje na všech stranách zprávy po svém otci. Nakonec přesvědčen, že kapitán se vrací do Barcelony, odcestoval také, a to včerejšího dne.
»Kdybyste byl přijel o dvanáct hodin dříve, byl byste se s ním sešel zde ...!«
324
Vrátný o něm více nevěděl. Právě prý byl zaměstnán zapisováním dvou jihoamerických dam, a nemohl se proto ani rozloučiti s oním hezkým jinochem, když odcházel z hotelu. Váhal prý, má-li nastoupiti cestu po anglickém parníku směrem k Marseillu, aneb má-li odjeti po dráze do Janova, kdež by nalezl loď, plující rovnou do Barcelony.
Ferragut přál si zvěděti, kterým směrem se dal a kdy sem přijel a vrátný, zdvihaje oči, jal se dlouho pro sebe přemí-tati. Nakonec udal určité datum a námořník rovněž skládal dohromady svoje vzpomínky.
Náhle udeřil se dlaní do čela, a to tak prudce, až jej to zabolelo.
Byl to jeho syn, onen jinoch, kterého spatřil, jak vstupuje do hotelu, když kráčel, aby nalodil na goeletu a aby odvážel třaskaviny a benzin na německé ponorky .. .!
VII.
MLADÝ TELEMACHOS.*)
Pokaždé, kdykoliv »Mare nostrum« vrátila se do Barcelony, Esteban Ferragut pociťoval rozjasnění, podobně jako když se otvírá slavnostní okno jeho zakaboněného a jednotvárného života, syna námořnické rodiny.
Tu se již netoulal přístavem, podivuje se z dálky velkým parníkům transatlantickým, zakotveným přímo proti pomníku Krištofa Kolumba, nebo parníkům nákladním, které sé
*) Telemachos byl syn Odysseův (Ulixův), který se vypravit vyhledati svého otce, bloudícího po světě a zažívajícího mnohá dobrodružství, kteráž popisuje řecký básník Homeros ve své epické básni »Odyssea«.
Maře noslrum.   21 řr*a
řadily u obchodních mol. Velká loď jeho otce byla jeho absolutním vlastnictvím po několik týdnů. Kapitán a důstojníci trávili tuto dobu na pevnině u svých rodin. Toni, druhý důstojník, byl jediný, jenž spával na palubě. Mnozí námořníci používali dovolení, aby mohli žiti ve městě a tak parník zůstával většinou pouze pod stráží strýce C a -r a g o I a s půl tuctem mužstva pro každodenní uklízení.
Malý Ferragut mohl si nyní kouzliti iluse, že jest kapitánem »Mare ncstrum«. Pohyboval se na velitelském můstku představuje si, že se nad ním a pod ním rozpoutala veliká bouře; zkoušel námořní přístroje s vážností starého zkušeného znalce: probíhal všemi obytnými místnostmi na lodi, sestupoval do sklepů, které se provětrávaly, jsouce otevřeny v očekávání nového nákladu a na konec se vrhl do služebního člunu, sesunuv se z lodních schůdků, aby se proplul po několik hodin s větším uspokojením nežli na lehkých yolách plaveckého klubu.
Jeho návštěvy končívaly v kuchyni, kamž byl vždy zván strýcem Caragolem, který se k němu choval s otcovskou důvěrností. Mladý veslař býval vždy všecek zpocen. »Chceš o s v ě ž e n í? ...« A připravoval mu sladkou mí-chaninu, kteráž padala na lidi jediným skokem, noříc je do mih opilosti.
Esteban potrpěl si velice na tato kuchařova »osvěžení«. Jeho představivost, vznícená četbou cestopisných románů, utvořila si v jeho nitru postavu a typ hrdinného námořníka, neohroženého, galantního, schopného vrhnouti se na džbánky s nápoji co nejvíce rozpalujícími, aniž by jej opily. Přál si býti také takovým: každý dobrý námořník musí piti.
Ačkoliv na pevnině neznal jiných likérů nežli oněch nevinných, jež schovávala jeho matka pro rodinné slavnosti,
vždy, jakmile se ocitl na palubě, pocítil touhu po alkoholických tekutinách, aby dal najevo, že již jest dokonalým mužem. »Nebylo na celém světě nápoje, který by ho neporazil ...« A tak při druhém »psvěžení« strýce Cara-g o 1 a býval uchvácen mírnou nirvánou*) a vídal pak všecko v růžových barvách a neobyčejně zvětšeno: moře, sousedící lodě, doky a horstvo Motjuichské, které tvořilo pozadí.
Kuchař, dívaje se na něho zamilovaně svýma nemocnýma očima domníval se, že udělal skok o dvě desítky let a že je zase ve Valencii, hovoře s jiným Ferragutem, který unikal z university, aby si mohl zaveslovati v přístave. Domníval se dokonce, že prožívá onen život po druhé.
Vyslýchal naříkání hochovo, přerušuje je slavnostními radami. Tento patnáctiletý Ferragut dokazoval, že jest nespokojen se životem. Byl již mužem, ale musil žiti stále jen mezi ženami: jeho matka a dvě neteře, jež jej doprovázely, pletouce punčochy, byly totéž, jako když kdysi Ferraguta doprovázela jeho švakrová doňa Kristýna. Chtěl býti námořníkem, ale nutili jej, aby studoval nesympatické látky k bakalářské zkoušce. Cožpak kapitán musí uměti latinsky? .. .
Toužil, aby se již skončil jeho studentský ži^ot, aby se mohl již stati pilotem a sledovati praktiky na velitelském můstku po boku svého otce. Pak, až mu bude třicet let, bude veleti na »Mare nostrum«, anebo na jiné jí podobné lodi. Zatím přitažlivost moře strhovala jej daleko od auly i chodil navštěvovat! Caragola v téže hodině, kdy profesoři předčítali seznam žáků, zaznamenávají, e jeho nepřítomnost.
*) Indicky: nirvana: slastná nicota.
326
327
lásky mne strhla ke zločinu, na který se nikdy nezapomíná. Jsem již dosti potrestán smrtí svého syna .,. Ale nezáleží mi na tom; ať mne soudí také lidéí...«
Velitel ponořil se ve hluboké přemítání, maje ruku položenu na čelo a dívaje se na zákoník ležící před ním n;l stele. Ferragut znal vojenskou spravedlnost, vždy pohotovou, rozhodnou, vášnivou, netečnou k citu, kteráž si naprosto nevšímá jiných druhů soudů, jež soudívají mnohdy spíše podle pohnutí svědomí, nežli podle litery zákona a schopnou zastřelili člověka s touž rychlostí, jako jej propu stiti na svobodu.
Když zrak soudcův se znovu obrátil směrem k němu, zářil mu vstříc laskavým plamenem. Provinil se, ale nikoliv pro peníze, nebo ze zrady, nýbrž pouze proto, že jej svedla žena .., »Který muž nemá ve svém životě podobné vzpomínky? .. . Ach, ty ženy! . . .« opakoval francouzsky, jako kdyby naříkal na ne j strašlivější ze všech mužských otroctví .,, Ale vytrpěl dosti muk smrtí svého synal. .. Ostati>> mu děkovali za odhalení a zatčení velmi důležitého vy-zvědače.
»Ruku, kapitáne!,..« počal hovořiti, podávaje mu svoji pravici. »Vše, co jsme spolu hovořili, zůstane mezi námi dvěma: jest to jako zpověď. Již se nějak dohodnu s válečnou radou ... Pokračujte, kapitáne v poskytování služeb
naší věci!«
A Ferragut nebyl již obtěžován pro ono marseillské udání. Střežili jej sice ještě nějakou dobu, zcela diskrétně a neztráceli ho z dohledu, dokud se úplně nepřesvědčili o jeho nevině. Ale tato bdělost, o které neměl ani tušení^ nedala mu p o d lili ani nejmenší obtíže,
412
Na třetí cestě do Soluně spatřil Ferragut námořního kapitána z dálky, jak jej pozdravoval s vážným úsměvem. Již v něm neviděl vyzvědáte.
Při návratu »Mare nostrum« zakotvilo v Barceloně, abv naložilo pro srbské vojsko sukna a jiné předměty, jichž potřebovalo vojsko na východě. Tuto cestu nepodnikal Ferragut z touhy po zisku , ., K Barceloně táhl jej zájem lásky ,., Musil viděti Cintu, cítě, že v jeho duši znovu se ozývá sladká minulost.
Obraz jeho choti vstával v něm a v jeho vzpomínkách, stejně živě a přitažlivě jako v prvních dobách jeho manželství. Nebylo to však vzkříšení staré lásky: to bylo nemožné .., Ale výčitky svědomí mu ji zidealisovaly a oddálily od něho, jakož i dodaly jí všech vlastností ženy sladké a skromné: a jak pokračoval, tato vzpomínka brala na sebe tvar milostného roztoužení.
Přál si, aby se obnovily srdečné styky, aby mu byla odpuštěna jeho minulost, aby se na něho nedívala se záštím a v tvrdošíjné víře, že jest zodpověděn za smrt jejího syna.
Ve skutečnosti byla to jediná žena, která jej na světě milovala upřímně, jak jedině ona to dovedla, bez prudkých vášní a smyslných výbuchů, s klidem pravé družky. Ostatní ženy nyní pro něho neexistovaly. Byly popelem stínů, kteréž se sotva rýsovaly v jeho paměti jako daltoniánske spektrum s viditelným okruhem, ale bez barev. Pokud šlo o poslední jeho milenku, o onu Freyu, kterou mu neštěstí postavilo v cestu — jak ji kapitán nyní nenáviděl! Jak si přál aby se s ní setkal, aby jí mohl vyčisti a vrátiti část hrůzy, kterouž mu způsobila!,,.
413
Vida svoji choť, Lllixes si připomenul, že u ní čas vůbec neprocházel. Shledal se s ní v témž stavu, jako když odjel, s oběma neteřemi sedícími u jejích nohou, pracující na nekonečných, jemných krajkách nad kuželovitými polštářky, které jí spočívaly na kolenou.
Jediná novota při návratu kapitánově do této klášterní utichlé domácnosti byla, že don Pedro se zdržoval dalších návštěv,
Cinta uvítala svého manžela bledým úsměvem. V tomto úsměvu bylo možno vytušiti dílo doby. Pokračovala ve vzpomínkách na svého syna každé chvíle, ale nyní již odevzdána osudu, což jí vysoušelo slzy a dovolovalo jí, aby sledovala další cestu v zastaveném mechanismu svého ži vota. Přála si dokonce, aby vyhladila ona zlá slova vůči Ferragutovi, která byla vzbuzena bolem: vzpomínka na onu chvíli vzpoury, jíž se dala strhnouti v roli žalobkyně, rozhněvané na otce, ji velmi tížila. A tak Ferragut domníval se po několik dnů, že prožívá dávno zašlé doby,< kdy ještě nezakoupil »Mare nostrum« a kdy měl v úmyslu navždy se zakotviti na pevnině. Cinta vycházela mu vstříc a plnila všechna jeho přání jako pravá křesťanská manželka, Z jejích slov i činů vyzírala touha, zapomenouti na vše a býti roztomilou.
Ale cosi scházelo, co činívalo kdysi minulost tak sladkou: Ulixes, útočný samec, neschopný zdrženlivosti po boku svůdné ženy, vynucoval na ní v nocích konání manželské povinnosti. Pocit smutku a hanby byl však obvyklým výsledkem tohoto milostného vzrušení. Jeho choť vycházela z jeho vášnivého objetí pokaždé jako z mučírny: oddávala se mu, protože toho vyžadovala její povinnost, ale činila tak s pocitem odporu, který velmi špatně zakrývala. Srdečnost jejího mládí nedovedla se již vzkřísiti. Vzpomín-
414
ka na syna tyčila se mezi nimi, zanechávajíc v mysli stěží nepatrné místečko pro touhu po rozkoši... A takovou bude vždy ....
Vracel se znovu a znovu k naději, netrpěliv čekáním na hodinu, kdy bude moci konečně prchnouti z Barcelony. Ve skutečnosti jeho domácnost již mu nepatřila. Prese všechnu snahu, kterou v sobě vynucovala jeho choť, neustále se mezi ně oba kladla nenapravitelná minulost. Jeho osudem bylo, aby žil na lodi, aby ztrávil zbytek svého života nad vlnami, jako onen prokletý kapitán z holandské legendy,*) až se mu podaří obe j mou t i bledou pannu, zahalenou v černé závoje: smrt...
Zatím co parník se plnil nákladem, chodil po městě navštěvuje svoje přátele továrníky, nebo trávě čas v kavárnách jako muž, jenž nemá co dělati. Sledoval očima lidský proud, hrnoucí se po Ramblas,**) po nichž se procházeli synové této země s vojíny a s malebnými lidmi z různých dílů světa, přivátými sem válkou.
První zjev, jehož si Ferragut všiml, bylo patrné zmenšení počtu německých uprchlíků.
Před několika měsíci bylo je viclěti na všech stranách: naplňovali hotely, obsazovali všechny kavárny, ukazovali se zpupně na ulicích v zelených kloboucích a v košilích s rozhalenýma prsoma, podle kterých bylo možno je ihned poznati. Němkyně v šatech okázalých a nespořádaných, líbaly se, kdykoliv se setkaly a mluvily vykřikujíce. Německý jazyk smíšený s katalonštinou a kasíilštinou zdál se být; rodným jazykem v tomto kraji. Na všech cestách i pahorcích bylo viděti řady jinochů s rozhalenou hrudí, s odkry-
*)  Bludný Holanďan. **) Katalonsky: náměstí.
415
tou hlavou a s holí v ruce, jakož i s alpským baťochem na zádech, jak vyplňovali svoje prázdné chvilky zábavnými výlety, kteréž současně byly názorným studiem kraje.
Všichni tito Němci pocházeli z druhé polokoule. Byli to američtí Němci, zejména z Brasilie, Argentiny a Chile, kteříž zamýšleli vrátili se do své vlasti v prvních okamžicích války a nemohouce pokračovati ve své cestě, zůstali opuštěni v Barceloně, ze strachu před francouzskými a anglickými křižníky, kteréž střehly Středozemní moře,
S počátku žádný z nich se nestaral o to, že se octl v této cizině. Všichni upírali zrak na moře s nadějí, že budou první, kdož vstoupí na loď, jakmile se pro ně opět otevře) cesta k další plavbě.
Válka bude velmi krátká ... Velmi krátká!,.. Kaiser a jeho nezdolná vojska potřebovala pouze šesti měsíců k tomu, aby dala nové zákony celé Evropě. Zbohatlé rodiny germánské usadily se v hotelích. Chudí, kteří pracovali v Novém světě jako rolníci nebo zřízenci haciend, nastě hovali se do jatek v okolí města. Někteří, kdož dovedli za hráti na nějaký nástroj, vypůjčili si staré housle a jiné hudební nástroje a potulovali se ve shlucích roztrhaných sumářů, vyžebrávajíce si hlomozem svých kapel almužny od místa k místu.
Ale plynuly měsíce, válka se prodlužovala a nikdo nemohl dotušiti jejího konce. Neustále bylo více a více těch, kdo se chápali zbraní proti středověkému imperialismu německému, řízenému Berlínem, A tak němečtí uprchlíci, přesvědčivše se nakonec, že jejich čekání bude ještě dlouho trvati, rozptýlili se do vnitra tohoto národa, hledajiof pevnější a stálejší existenci. Ti, kdož obývali nádherné ho tely, usídlili se nyní ve vilách a chalupách v okolí; chudí;.
416
unaveni prací v jatkách, dávali se najímati k veřejným pracem ve vnitrozemí.
Přes to však zůstalo jich ještě mnoho v Barceloně, kteří se scházívali v určitých hostincích, aby si zde mohli přečisti noviny ze své vlasti a pohovořili tajemně o výsledcích války.
Ferragut je poznal ihned, jakmile se s nimi setkal na Ramblas,
Byli to obchodníci, usazení po dlouhá léta v jeho kraji, kteří žvatlali katalonsky se lživou snadností přizpůsobovací, kteráž jest příznakem jejich plemene. Jiní pocházeli z Ameriky a byli připoutáni k Němcům barcelonským svaz ky obchodními nebo vlasteneckým zájmem. Ale všichni byli Gerrnány a to stačilo, aby si kapitán vzpomněl vždy na svého syna a vyvolal v sobě představu nejkrvavější pomsty, Toužil po tom, aby mohl dostati do svých rukou všecky slepé síly přírody, aby jimi mohl tyto své nepřátele) smésti jedinou ranou se světa. Rozčilovalo jej, když viděl, jak se Prušáci usazují v jeho vlasti, jak kolem něho každého dne kráčejí beze všeho protestu a beze všeho obtěžování se strany jeho krajanů, kteří je respektovali tak, jak toho vyžadovaly zákony.
Bavilo jej procházeti se každého rána po Ramblas před trhem květinářů. Mohl se zde procházeti mezi dvěma řadami čerstvě natrhaných květů, kteréž uchovávaly dosud svoji svěží barvu v rudé záři svítání. Každý že'ezný stůl byl pyramidou všech odstínů kosatců a všech jiných jemných křehkých květů, kteréž dovede zploditi země.
Počínalo krásné jarní období. Sestárlé stromy na Ramblas počínaly se odívati listy a v jejich rašících skupinách švitořilo na tisíce ptáků s jemností svých okouzlujících hrdč-lek, kteří se pronásledovali se stromu na strom a slétali se
417
nad množství procházejících se davů, jež se vířilo pod nimi, zapomínajíc íéměř na plynoucí půvaby nad jejich hlavami.
Kapitán, prohlížeje si seňory v mantilách, jež se zde procházely, hledajíce vhodnou větvičku květů, domníval se, že zachycuje vůni jejich svěžího těla, které zrána právřy vyšlo ze spánku a osvěžovalo se zde touto zahradní vůni, li Ferraguta touha po ženě převyšovala všechna ostatní, jeho vzrušení. V žádné situaci, byť by byla sebe choulostivější, nebyl necitelný vůči ženským půvabům.
Jednoho rána, když kráčel pomalu mezi davem, zpozoroval, že jej sleduje nějaká ženština. Několikráte jej předešla a usmála se na něho, hledajíc záminky, jak by se s ním mohla dáti do řeči. Toto její úsilí nemohlo v něrr. však vzbudili pocitu pýchy. Byla to žena asi čtyřicetiletá s vynikajícím poprsím a rozlehlými boky, kuchařka s košíkem v ruce, podobná mnohým jiným, jež chodily po kvě-tinářské Ramblas, aby k dennímu nákupu potravin připojily snítku květů.
Když se přesvědčila, že kapitán nedává se pohnout i ani jejími úsměvy, ani pohledy jejích jasných očí, stanula přímo před ním a promluvila na něho katalonsky:
»Odpusťte, pane, jste kapitánem lodi, který se jmenuje Ulixes? ,..«
Dali se spolu do rozhovoru. Kuchařka, přesvědčivši se, že jest opravdu oním hledaným kapitánem, pokračovala v řeč' s tajemným úsměvem. Jedna krásná, velmi krásná seňoro přála prý si jej spatřiti.. , A označila mu jednu »pevnost«, která byla umístěna na úpatí Tibidaba, ve čtvrti, která byla
nedávno vystavěna. Mohl ji navštívili o třetí hodině od polední.
»Příjďte tam, seňore,« připojila s pohledem sladkého slibu, »Nebudete litovati této cesty!«
Všechny jeho další otázky byly marné. Žena nechtěla mu pověděti již ničeho. Jediné, co mohla mu ještě svěřili, a to ve vyhýbavých odpovědích, bylo, že mu prozradi'a. že ona žena, kteráž jej očekávala, odloučila se právě od ní, aby mohla zastavili kapitána.
Když se tento posel lásky vzdálil, chtěl jej Ferragut stopovat!, ale ona přísná kuchařka obrátila za ním několikráte výstražně hlavu. Jeho tvrdošíjnost libovala si totiž v tom, že vyhledával rád pronásledování a stopování; ale v tomto případě dříve, nežli si Ferragut mohl uvědomiti, jak zmizela, ztratila se mu ona žena v davu, v hloučcích obyvatel stva poblíže kataíonského náměstí,
»Nepůjdu tamí. , ,« bylo první slovo, které si Ferragut řekl, když se octl samoten.
Dobře věděl, co znamená podobné pozvání. Připomenul si nesčetná stará a neuvěřitelná přátelství, kteráž uzavřel kdysi v Barceloně, připomenul si ony ženy, kteréž pozná' v různých dobách mezi dvěma cestami, beze vší vášně,1 jedině pro ukojení svojí zvědavosti tuláka, toužícího pc novotě. Podle všeho jedna z nich spatřila jej na Ramble a pozvala jej k sobě prostřednictvím oné ženy, aby obnovila s ním staré styky. Kapitán požíval pověsti bohatého muže, zejména nyní, kdy všichni pričiňovali poznámky o jeho obrovských úkolech, které prováděl jako majitel lodi.
418
419
»Nepůjdu tam[« řekl si znovu s veškerou energií. Poví; žoval za zbytečné obtěžování sebe sama, aby vyhověl oné schůzce, při níž by se musel setkati s námezdným úsměvem známého, ale již zapomenutého obličeje.
Ale naléhání vzpomínek a táž tvrdošíjnost, kteráž mu opětovala jeho slib, že neuposlechne pozvání, počala nítiti ve Ferragutovi podezření, že by to snad mohla býti »ona« Po obědě jeho pevná vůle počala kolísat i. Nevěděl, co má dělati onoho odpoledne. Jeho jedinou prací bylo, že by navštívil své švakry v jejich pisárnách, nebo ztrávil čas na R ambic »Proč by tam nešel? ... Tentokráte se mohl mý liti a schůzka mohla býti dosti zajímavou. V každém pří padě mohl by míli útočiště ve výmluvě, že odejde po krátké rozmluvě o minulosti.,. Jeho zvědavost byla rozrušena íajemností oné schůzky.
A tak tři hodiny odpoledne zastihly jej, jak kráčí do nových čtvrtí, vybudovaných u paty Tibidada.
Obchodní měšťanstvo pokrylo toto území výkvětem architektoniky, zákonné to dcery jejich fantasie. Obchodníci a továrníci zatoužili po tom, aby zde zřídili pro sebe jakés1 zábavné místo — viilu, kteráž se tradicionelně nazývala »pevnosíí«, kdež by si mohli odpočinouti v neděli a kdež by zároveň našli milé útočiště pro svůj odpočinek. Byly zde villy ve slohu gotickém, arabském, řeckém a perském. Nej-větší vlastenci svěřili stavbu důvěře architektů, kteří vynalezli jakési katalonské umění stavební, s oblouky, sloupy a knížecími korunkami. Tyto středověké korunky, které byly i na konci svítilen, byly věčným dekorativním thema tem průmyslového města, málo nakloněného snění a drsného ve stálém shonu po zisku.
Ferragut kráčel opuštěnou ulicí mezi dvěma řadami prá vě pučících stromů, jež počínaly objevovati první stopy 420
listoví. Díval se po průčelích »pevností«, které byly uivo-řeny z cementových balvanů, napodobujících kámen a staré tvrze a' po facadách, jež představovaly vysněné kraje, ohromné kvěíy a vynořující se vypouklé nymfy.
Když se octl na křižovatce, pojal již určité rozhod u»tí.: Chtěl si prohlédnouti onen dům aspoň zevně. Tak aspoň vyšetří, která známá žena by zde asi mohla bydliti, DaS se proto rychle kupředu.
Ale když dostihl ke »tvrzi«, jejíž číslo si zapamatoval a zastavil se na několik okamžiků před její architekturou, znázorňující feudální hrádek, kterýž mu připadal jako vnitřeV salonů německých pivnic, spatřil, jak se náhle otevřelai vrata a jak se v nich objevila táž žena, která jej oslovila Náměstí květinářském,
»Račte Vstoupiti, pane kapitáne!«
A kapitán nemohl odolati laškovnému pohledu očí a něžnému úsměvu kuchařčinu.
Spatřil, že je ve dvoraně podobného slohu jako bylo průčelí, s gotickým krbem z alabastru, s vytesanými listy dubovými, s velikými vasami z porcelánu, s plnými lahvicemi vína, s holemi a starými zbraněmi, zdobícími stěny. Několik obrazů, rytin, znázorňujících moderní malby mnichov ské, mísily se v tuto ozdobu. Proti krbu stkvěl se v jedné ze svých nesčíslných uniforem mezi lesknoucími se ozdobami rámu, zářícího zlatem, Vilém II,
Zdálo se, že tento dům není obydlen. Silné záclony a husté koberce tlumily zde veškeren hluk. Obtloustlá průvodkyně zmizela mu s lehkostí nehmotné bytosti, jakoby byla pohlcena stěnou. Námořník počal býti znepokojen tout opuštěností, kteráž mu připadala nepřátelskou a zadíval se upřeně na podobiznu Kaiserovu ... Nemělť s sebou žádné zbraně!,..
Maře nosírum. 27.
421
najímaný na měsíc, šaty od nejpřednějších krejčí pro ženu a dítě, leta ztrávená v zábavách podle mody, bruslení v zimě ve Švýcarsku byla pro něho stejnokrojem úctyhodnosti, kterýž jej udržoval ve světě mocných a dovoloval mu vejiti všude.
»Tento způsob života mne provždy rozmazlil a měl vliv na všecek můj další život. Zneuctění, smrt, vše, myslím, dá se spíše snesli, nežli bída ... A já, jež se nebojím žádných nebezpečí, cítím, že jsem zbabělá, když si pomyslím na chudobu.«
Zemřela matka, věřící a citově založená, unavená čekáním na bohatství, kteréž se nedostavilo nikdy. Freya následovala otce, stavši se slečnou, kteráž žila neustále mezi muži, z hotelu do hotelu, poněkud zmužštělá ve svých choutkách: byla pannou pouze na polovic, pannou, kteráž ví o všem, nebojí se ničeho, ale udržuje neochvějně nedotknutelnost svého pohlaví, počítajíc, co jí může prospěti a zbožňujíc bohatství jako nejmocnější božstvo na vší zemi.
Když zemřel také otec, seznala, že nemá jiného jmění, nežli několik uměleckých, velmi cenných skvostů, i rozhodla se chladně o svém dalším osudu.
»V našem světě není větší ctnosti nad peníze. Dívky z lidu se neoddávají s menší snadností nežli slečna, zvyklá na přepych, kteráž pokládá za jediné štěstí, když umí zahřátí na piano, tančiti a zná několik řečí... My se poddáváme svým tělem tak, jako kdybychom splňovaly nějakou materielní funkci, bez začervenání a bez výčitky a námahy. Jest to naše prostá společenská povinnost. Jediná důležitá okolnost, kteráž nás k tomu vede, jest, abychom udržely svůj dosavadní život na stejné úrovni se vším jeho pohodlím ... a abychom nesestoupily s jeho výše.«
442
Prošla co nejkvapněji vzpomínkami na tuto periodu svého života. Nějaký známý jejího otce, starý obchodní cestující z Vídně, byl první, jenž ji zbavil panenství. Potom pocítila jakési vzrušení romantismu, jemuž neunikají ani ženy sebe chladnější a positivnější. Domnívala se, že se zamilovala do jakéhosi holandského důstojníka, rusovlasého Apollona, s nímž malovala ve Svatém Mořici. Ten byl jejím jediným manželem. Na konec znechutil se jí však nudný život koloniální v Batavii i vrátila se do Evropy, davši roxldučiti svoje manželství, aby obnovila život ve velkých hotelích, trávíc jej v zimě v místech, kdež se žilo v zábavách a přepychu.
Ach, ty peníze! V žádné třídě společenské nepoznává se jejich moc jako v oné, v níž se pohybovala. Setkávala sé v Palaces se ženami s vojáckými vášněmi, s hrubýma rukama, neustále kouřícími, s nohama, položenýfna na lenoch křesla a ukazujících nejzazší a nejspodnější části svých stehen, čnících do výše a nestoudně ukazujících bílý trojúhelník kalhotek, splývajících se židle. Byly ne nepodobné námořnickým ženám velkých přístavů, kteréž čekaly u dveří svých doupat na právě přistávší námořníky. Jak mohly zde takto žiti? .. . Bez pochyby proto, že muži se k nim skláněli jako otroci nebo je pronásledovali, žebronícc o jejich lásku. Hovořily v žargonu milionářů, zdědivších miliony po otcích, o ohromných bohatstvích, pocházejících z průmyslu, kteráž jim dovolila, aby si zakoupily muže šlechtického původu, ale pak podléhaly svým choutkám, podobným vášním potulných žen.
»Neměla jsem štěstí.. . Byla jsem příliš povznesena nad to, abych mohla zvítězili. Muži ve mně shledávali, že mám špatnou povahu, pátravou a nervosní. Ale vždyť jsem se
443