Sedím s přáteli v lese, na kraji pole, u ohně. Znáte, přátelé, tu chvíli? Nepohne se ani lísteček. Zdá se, že kolem všechno spí. Takové je tu ticho bez konce. A jenom dým poutá zem k nebi. Na větvi poposedne pták - a jsme si blíž. A když přiložíš větvičku (v jemném praskotu), jsme blíže všemu a všem.
U ohně sedím s přáteli na kraji pole, v lese. Tu chvíli, přátelé, znáte-li? Lísteček nepohne se.
Zdá se, že všechno kolem spí.
Taková bez konce tu tiš.
A jenom dým zem k nebi víže.
Pták poposedne na větvi -
a jsme si blíž; a větvičku když přiložíš
- v praskotu jemném - všemu, všem jsi blíže
Po zeleném prutu leze hlemýžď, a když vystoupí do Po zeleném prutu leze hlemýžď
nej vyšších míst, rozhlíží se jako člověk s očima na A když vystoupí do nej vyšších míst
stopkách a hledá ještě vyšší malinový list. Rozhlíží se jako člověk
S očima na stopkách
A hledá
Ještě vyšší malinový list
Napsala mi psaní Byl pozdní večer - první máj - Proto mě drahá tak
srdce mého paní Večerní máj - byl lásky čas. milá má matička,
že mě bude milovati Hrdliččin zval ku lásce hlas, že je tak malička,
do skonání Kde borový zaváněl háj. že je tak chudička
A tehdy v Římě stala se, v tom starodávném Římě věc, která stojí za zmínku a již je třeba říci: tam obřady vždy konával a Bohu poctu vzdával ten, který v čele kněží stál, muž jménem zvaný Leon.
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled.
Prosím tě, vladyko slavý, jen smrti mi velebit nechtěj. Oráčem být bych raděj si přál, chtěl jinému sloužit, mužovi nebohatému, jenž mnoho by majetku neměl, nežli tu v Hadově sídle být všechněch zesnulých vládcem.
1.
V tom křik jiný: Na tvém plátně ať se zjeví mistr Jan, jehož mocným vlivem nám Kutnohorský dekret dán!
2.
Zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy -drahému pánu jej stavěli oddaní sedláci kdysi.
3.
Jaro nemoudrý vítá, když jediná vlaštovka lítá: nepozná vědění tíhu, kdo přečetl jedinou knihu! Ptáci, co mluvit znají, vždy pramálo rozumu mají: výmluvný ostatní předčí, leč plané jsou bez skutků řeči.
4.
Ten muž zde v těchto místech bydlí určitě! Je nedaleko - jak by moh' se vzdálit ten, kdo chorou nohu má zlým dávným neduhem?
5.
Nečinnost tě, Katulle, těžce trápí, nečinností k přepjatým touhám bujníš; nečinnost už krále i šťastná kdysi zhubila města!
6.
Ve poledním žáru spal i hlučný bazar, městem kráčel v dumách rabbi Eleazar. Za myšlénky stopou v tůň své duše zíral, sotva zastavil se, by pot s čela stíral,
7.
Tak v zimní noci hvězdy na nebi,
tak hemžili se slavní rekové
po cestách vedoucích na Vyšehrad.
8.
Slepým hněvem v nitru svém planu v mocné zlobě v trpkosti a hořkosti promlouvám sám k sobě. Stvořen z hmoty lehounké, v níž se neklid tají, jsem jak lístek na stromě, s nímž si větry vlají
10.
Eště chvíľu,
a uvidíme kvitnúť mandlovníky, blýskavý mramor v slnci, sčerné more,
9.
Tvé oči z křišťálu mně často řekly již: „Ach, čím ti mohu být, ty věčný podivíne?" - Buď líbezná a mlč! Mé srdce, které hyne vším kromě čistoty, ti zatají svůj kříž,
své černé tajemství, svou majestátní skrýš a temnou legendu, jež nikdy nepomine, má utěšitelko, můj spánku a můj stíne! Duch s vášní omrzel mne, ty to dobře víš!
Chci něžné polibky. Vždyť v strážní budce, skryto, bdí oko Lásky, hleď, už napíná svůj luk, znám její arzenál, znám její starý hluk:
Strach, zločin, šílenství. Ó bledá margerito! Což nejsi jako já jen sluncem zimních luk, ó, má tak bělostná a chladná Margar
eště chvíľu,
a zdvihneme sa o lakeť vyššie.