4. 2. Co zbývá o pohybu?
1. Vznik a zánik  O vzniku a zániku
2. Těžké a lehké jako příčina pohybu  O nebi
3. Co ani nevzniká ani nezaniká, co není ani těžké ani lehké –
• a co bude až příště
• (nápověda na konci prezentace)
1. Vznik a zánik – O vzniku a zániku
I. kniha: Obecný výklad o změnách.
A. Úvod – cíl Aristotelova výkladu v polemice s eleaty a atomisty (I 8).
B. Rozlišení vzniku a kvalitativní změny (I 1-2, 4).
C. Naprostý vznik z hlediska jsoucnosti (I 3).
D. Vysvětlení růstu (I 5).
II. kniha: Výklad o prvcích.
E. Vznik: látka + protivy  prvky (II 1).
F. Vlastnosti prvků a jejich počet (II 2-3).
G. Metodologické shrnutí úvah o vzniku od začátku spisu.
H. Vzájemné přeměny prvků (II 4-6).
I. Nepřetržitost vznikání (II 9-11).
A. Úvod – cíl Aristotelova výkladu (I 8)
• Eleaté: vše je jedno a nehybné
 Aristotelés: to vychází pouze z (rozumové) úvahy a zcela pomíji
smyslové vnímání
 elejská úvaha je sice oprávněná, „ale ve vztahu k (skutečným) věcem
se takové mínění blíží ztřeštěnosti“ (např. že oheň a led je jedno)
• Atomisté jsou naopak chváleni: snažili se podat výklad v souladu
s přírodou (325a2), tj. v souhlasu se smyslovým vnímáním
(325a23-24).
 Také Aristotelovou snahou je vysvětlit smyslově vnímatelnou
skutečnost.
B. Rozlišení vzniku a kvalitativní změny
(I 1-2, 4)
1. otázka:
Je naprostý vznik (γένεσις ἁπλῆ) a kvalitativní změna
(ἀλλοίωσις) totéž nebo něco různého?
a. Historický pohled:
 je-li jen 1 počátek, veškerá změna (jednoho trvajícího počátku) je pouze
kvalitativní změnou (Míléťané)
 je-li více počátků, bude se vznik (slučování počátků) lišit od kvalitativní změny
(Empedoklés, Anaxagorás, atomisté)
 tento postoj naopak nedokáže vysvětlit kvalitativní změnu, kterou přitom zcela běžně
vidíme
B. Rozlišení vzniku a kvalitativní změny
(I 1-2, 4)
1. otázka:
b. Aristotelova odpověď:
 Kvalitativní změna:
„kdykoli podklad, který je smysly vnímatelný, trvá a přitom se mění ve svých
vlastnostech, které jsou mezi sebou buď protivami (ἐναντία), nebo něčím
uprostřed… “
 např. tělo zdravé ↔ nemocné
 kov okrouhlého tvaru ↔ hranatého tvaru
 kvalitativní změna se tedy týká toho, co je neodlučitelné, co může existovat pouze
jako vlastnost substance
 Vznik:
„Kdykoli se však mění celek, aniž něco smyslově vnímatelného jako podklad
zůstává totéž, nýbrž tak, jako když například z celého živočišného semene
vzniká krev, nebo z vody vzduch, nebo z veškerého vzduchu voda, tak právě
to je vznik jednoho a zánik druhého, především však tehdy, jestliže se změna
děje z nevnímatelného v to, co je vnímatelné…“
 např. voda ↔ vzduch (vzduch jako něco nevnímatelného)
C. Naprostý vznik z hlediska jsoucnosti
(I 3)
2. otázka:
Není však nutné chápat naprostý vznik tak, že při něm něco
vzniká z ničeho?
Odpověď:
 rozhodně nic nemůže vzniknout z ničeho!
 „Před vznikem totiž musí být něco, co je jsoucí v možnosti, ale ve skutečnosti
nejsoucí, přičemž v obou případech se říká ‚jsoucí‘ nebo ‚nejsoucí‘.“
 tedy „nejsoucí“ = „nejsoucí tím, čím vzniklá věc bude,“ nikoli nejsoucí vůbec
 vznik je naprostý tehdy, když je zároveň zánikem něčeho, a zánik je naprostý,
když je zároveň vznikem něčeho
 spojení vzniku a zániku  nekonečný řetězec vznikání a zanikání
D. Vysvětlení růstu (I 5)
3. otázka – první k problému růstu:
Jak se růst liší od vzniku a kvalitativní změny (a místního
pohybu)?
Odpověď:
 týká se jiné úrovně jsoucna, tj. jiné kategorie – totiž kvantity
 na rozdíl od vzniku a kvalitativní změny dochází při růstu i k určité změně
místa
 liší se však i od místního pohybu, při němž mění místo celé těleso, zatímco při
růstu se těleso – tělo – roztahuje na místě
 to, co roste, se zachovává – tím se liší růst od vzniku a zániku
 růst = kterákoli část z toho, co roste, se zvětšila; rostoucí trvá, něco do něj
vchází, a přitom kterýkoli smysly vnímatelný bod se stal větším
 Aristotelés má tedy na mysli růst organický, nikoli mechanické přidávání. To
potvrzují také příklady, jichž užívá – maso, lýtko, pokrm. Názorná ukázka:
D. Vysvětlení růstu (I 5) – ukázka
PES
PP
P
P
S
S
S
S
EE
EEPES
PES
PES PES
D. Vysvětlení růstu (I 5) – ukázka
PES
D. Vysvětlení růstu (I 5)
4. otázka – druhá k problému růstu:
Jak si představit růst na metafyzické rovině látky a tvaru, formy?
Znamená snad růst, že se zvětší každá část látky, např. masa
v živočichovi? Může látka, která je věčná a nezaniká, růst a
zmenšovat se?
Odpověď:
 pochopitelně nemůže
 zvětšení se týká tvaru, formy určité látky – např. masa jakožto formy určitého
množství látky
 růst = zvětšování kterékoli části tvaru (např. kosti živočicha)
 látka se „střídá“ (tj. obměňuje)
D. Vysvětlení růstu (I 5)
5. otázka – třetí k problému růstu:
Jak vysvětlíme, že nemasitým pokrmem rostou masité části
živočicha?
Odpověď:
 to, čím něco roste – tj. pokrm, musí být v možnosti tím, co roste (např.
masem)
 v rostoucím, jež je masem ve skutečnosti, je činitel působící růst (= tvar)
 když přistupuje něco, co je masem v možnosti, tvar z toho činí maso ve
skutečnosti
 koexistence rostoucího a toho, čím rostoucí roste (a působení prvního na
druhé), odlišuje růst od vzniku masa z ne-masa
 Zároveň ale pokrm musí být v možnosti také určitou kvantitou.
 co je v možnosti masem, ne však také kvantitou, bude působit jen výživu, nikoli růst
 živá bytost se vždy vyživuje, ale ne vždy roste
E. Vznik: látka + protivy  prvky (II 1)
• vznik a zánik se týká jen smyslově vnímatelných jsoucen
 pro vysvětlení mechanismu vzniku je třeba pojednat o jejich
prvcích
• „My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vnímatelných těles,
ale že není odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv,
z které vznikají takzvané prvky.“
• tedy základ, počátek veškeré fyzikální skutečnosti představují:
1. látka, která tvoří podklad protiv (je podkladem tepla i chladna)
2. dvojice (dva páry) protiv; dvojice protiv se v sebe nepřeměňují
3. až na třetím místě oheň, vzduch, voda, země – tato tělesa se navzájem
mění v sebe
E. Vznik: látka + protivy  prvky (II 1)
• základní myšlenka Aristotelova pojetí živlů
 4 prvky našeho pozemského světa = tatáž látka + různé vlastnosti na
dvou škálách:
 teplé – studené
 suché – vlhké
 přitom tato látka neexistuje jinak než pod uvedenými dvojicemi protiv, tedy
vždy jen v podobě (smyslově vnímatelných) živlů
 změna v protivách u daného prvku znamená jeho přeměnu v jiný prvek,
což je vznik a zánik
• a o jaké prvky se to jedná?
F. Vlastnosti prvků a jejich počet (II 2-3)
a. empirické východisko – smyslově vnímatelné kvality:
 hledáme počátky (prvky) smyslově vnímatelných těles – to jsou však tělesa
hmatatelná 
 tyto počátky budou rozlišeny a určeny právě protivami (ἐναντιώσεις)
náležejícími hmatu 
 teplo a chladno, sucho a vlhko, tíže a lehkost, tvrdost a měkkost, tuhost a
křehkost, drsnost a hladkost, hustota a řídkost
 prvotní jsou teplo – chlad, sucho – vlhko
 většinu ostatních lze odvodit od protivy suché ( husté, křehké, tvrdé ve smyslu
ztuhlé a vysušené opět jako ztuhlé) – vlhké ( řídké, tuhé, měkké, mokré)
 teplé – chladné, suché – vlhké jsou tedy základní dále neredukovatelné
protivy („prvky – kvality“), které určují smyslově vnímatelné počátky
hmatatelných těles
F. Vlastnosti prvků a jejich počet (II 2-3)
b. počet prvků – „aritmetická“ dedukce:
 prvky – kvality jsou čtyři, což připouští 6 dvouprvkových kombinací
(„kombinace bez opakování“ – n*(n-1)/2 …).
 avšak protivy se přirozeně nesdružují (nic nemůže být zároveň teplé a
chladné) 
 4 dvojice prvků – kvalit, které odpovídají jednoduchým tělesům:
 teplé + suché = oheň
 teplé + vlhké = vzduch (jako výpar)
 studené + vlhké = voda
 studené + suché = země
 oheň je protivou vodě, vzduch je protivou zemi – mají protivné kvality
F. Vlastnosti prvků a jejich počet (II 2-3)
c. vlastnosti prvků:
 prostorové určení
 oheň a vzduch směřují k hranici (oheň více než vzduch)
 země a voda směřují ke středu (více země než voda)
 přiřazení charakteristické vlastnosti
 oheň – teplo
 země – sucho
 voda – chladno
 vzduch – vlhko
 proč vlhko nenáleží vodě?
 důsledek předchozích kombinatorických dedukcí a daň touze po symetrii, která by
odpovídala empirickým datům:
 voda – vlhká (podle empirie)  oheň a voda nebudou protivy (proti empirii)
G. Metodologické shrnutí úvah o vzniku od
začátku spisu
1. Z faktu vzniku a zániku (daného jazykovým územ) Aristotelés
vyvodil, že musí být více prvků než jeden.
2. Z hmatatelných vlastností – tedy z empirie – odvodil rozlišující
vlastnosti (protivy) smyslově vnímatelných těles.
3. Z počtu rozlišujících protiv kombinatoricky – tj. deduktivně –
vyvodil počet a vlastnosti prvků – substancí.
4. Takto nalezeným prvkům přiřadil vnímané prvky, přičemž ve
výsledku to empirii poněkud odporuje (viz problém s vodou).
H. Vzájemné přeměny prvků (II 4-6)
Vysvětlení vzniku jako nejzákladnějšího fyzikálního dění:
 jednoduchá tělesa vznikají vzájemně jedno ze druhého (zřejmé z pozorování)
 vznik obecně vzato se děje z protivy a tato tělesa obsahují dvojice protiv 
 „Každé jednoduché těleso je přirozeně schopné vznikat z každého jiného…“
 snadnější a rychlý přechod – jedna společná vlastnost: oheň ↔ vzduch, vzduch ↔
voda, voda ↔ země, země ↔ oheň
 zdlouhavý přechod – mezi protivami lišícími se v obou vlastnostech (oheň ↔ voda,
země ↔ vzduch)
 vznikání jednoduchých těles – v kruhu přes jednu společnou vlastnost:
oheň ↔ vzduch ↔ voda ↔ země
I. Nepřetržitost vznikání (II 9-11)
a. Ale proč vlastně ve světě stále, bez ustání, věčně něco
(především živé organismy) vzniká a zaniká? Co je toho příčinou?
Odpověď:
 příčinou je pohyb Slunce během roku
 jakožto pohyb kruhový, a tedy neustálý, může být příčinou neustálých dějů
 jakožto dvojitý – Slunce se přibližuje a vzdaluje – je příčinou různých dějů:
přibližování  vznik (živých organismů), vzdalování  zánik (na podzim a v zimě).
 odůvodnění odpovědi
 empirické pozorování projevů živé přírody (rozkvět a ústup vegetace)
 teleologické založení neustálého vzniku:
 tomuto světu nemůže náležet plné bytí
 ale bytí je lepší než nebytí 
 božstvo světu přiřadilo aspoň nepřetržitost vzniku a zániku, což je blízké bytí (jsoucnosti)
I. Nepřetržitost vznikání (II 9-11)
b. Jestliže je čas neomezený a pohyb neustálý, proč se jednoduchá
tělesa od sebe již neoddělila a nevzdálila, když se každé z nich
pohybuje do svého vlastního místa?
Odpověď:
 „Příčinou toho je totiž vzájemný přechod; neboť kdyby každé těleso zůstávalo
ve vlastním místě a nezměnilo se působením sousedního, pak by se ovšem
již od sebe oddělila. … protože se však mění, nemůže žádné z nich zůstat
v nějakém pevně stanoveném místě.“
Tedy:
 nutný kontakt různých prvků lišících se v protivách  vzájemné působení a
vznik a zánik prvků  nové „příležitosti“ pro přirozený pohyb  ten nikdy
neustane a tělesa nikdy nemohou věčně zůstat v klidu na svých přirozených
místech
 pak ovšem je tento svět velmi dynamický a plný pohybu a změny
2. Těžké a lehké (O nebi)
A. Položení problému
B. Obecný význam těžkého a lehkého v Aristotelově fyzice
a. vysvětlení jevů
b. konstrukce struktury veškerenstva (s cílem vysvětlit jevy…)
C. Vymezení, definice
D. Základní teze o těžkém a lehkém
E. Experimentální demonstrace těžkého a lehkého
F. Struktura světa z hlediska těžkého a lehkého
2. A. Položení problému
a. empirie
 každodenní zkušenost – těžké a lehké jako počátky („jiskry“) pohybu 
b. předmět už pro starší myslitele – ovšem nikdy dostatečně
osvětlený
 kritika Platóna – kvantitativní (relativní) pojetí těžkého a lehkého
 kritika atomistů – „substanční“ dualistické pojetí těžkého a lehkého
2. B. Obecný význam těžkého a lehkého v
Aristotelově fyzice
a. vysvětlení jevů
 přirozené pohyby těles
 vzájemné vztahy těles
b. konstrukce teorie o struktuře veškerenstva
 „vyvození“ látkového složení pozemského světa
 důkaz existence pátého prvku
 uspořádání prvků či látek v kosmu
2. C. Definice těžkého a lehkého
• Fyzika VIII 7:
„Všechny stavy [tj. to, co podléhá kvalitativní změně] mají svůj původ ve
zhušťování a zřeďování: totiž těžké i lehké, měkké i tvrdé, teplé i studené
se zdají být určitými formami zhuštění a zředění.“
• O vzniku a zániku II 2:
Těžké a lehké patří k „hmatným protivám“ spolu s teplým – studeným,
tvrdým – měkkým, tuhým – křehkým, drsným – hladkým, hrubým –
jemným.
Těžké a lehké přitom nejsou působícími a působení přijímajícími
charakteristikami – teplé činí teplým, těžké nečiní těžkým.
2. C. Definice těžkého a lehkého
• O nebi IV 1:
Těžké prostě (naprosto, „absolutně“) je to, co přirozeně směřuje vždy
dolů a do středu.
Lehké prostě je to, co přirozeně směřuje vždy nahoru a ke kraji.
Těžké a lehké vzhledem k jinému („relativně“) je to, co se při stejném
objemu pohybuje daným směrem rychleji (založeno na jedné základní
tezi aristotelské fyziky!).
• O nebi IV 4:
Těžké naprosto se nachází pod všemi věcmi, lehké naprosto na povrchu
všeho.
2. D. Základní teze o těžkém a lehkém
a. těžké a lehké se neliší kvantitativně, nýbrž kvalitativně
 X Platón v Tim.: těžší je to, co obsahuje více částí stejného druhu
 X atomisté: plné je těžké, prázdno je lehké, u těles podle jejich poměru
 zásadní odlišnost těžkého a lehkého (a těžkého i lehkého) lze vysvětlit pouze
odlišností látky prvků:
 4 prvky  4 látky
 přitom ale látka musí být nějakým způsobem táž kvůli jejich vzájemné přeměně
b. oheň nemá žádnou tíži
 základní empirické východisko – oheň směřuje vždy vzhůru nad vše ostatní
 ohni náleží lehkost jako absolutní kvalita odlišná od tíhy
c. větší množství téhož prvku má tíži či lehkost ve větší míře
 větší těleso se pohybuje svým přirozeným směrem rychleji
 založeno na empirii – především oheň, ale také vzduch ve vodě
2. E. Experimentální demonstrace
těžkého a lehkého
těžké těžší
lehké
lehčí
2. F. Struktura světa z hlediska
těžkého a lehkého
X
země
země
oheň
oheň
2. F. Struktura světa z hlediska
těžkého a lehkého
X
vzduch
voda
oheň
země?
?
?
?