RUNO SCHUIZ PŘELOŽILI OTAKAR HARTOS, ERICH SOJKA, VLASTA DVOŘÁČKOVÁ, IVETA MIKEŠOVÁ nioBoiř' it riíctir HRMO 4 (? Tra ml it ion ©Otakar Bartgíř Erich Sojka, Vlnu DvoUtkoví, \vcti Mikflovi, 1¥Í8 K |> 11 ojf v c © Olilar fiartpř, 1988 SRPEN 1 V červenci nduždčl můj otec do lázni a nechával mé s matkou a starším bratřeni napospas omamným let nim dnům,, vyběleným žárem. Oblouzení světlem, listovali isme v te velké krize prázdnin, jejíž všechny stránky planuly jasem a na dně měly dužinu zlatých hrášek,, sladkých k omdlení. Adéla se za prozářených jiter vracela jako Pnmona z výhně rozplailulěhu dne a vysypávala i košíku barevnou nádheru slunce -lesklé tresne, plné vody půd průhlednou slupičkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala ta. co splňovala chut, i meruňky, jejichž zlatá dužina obsahovala podstatu dlouhých odpoledni; a vedle K čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecich žeber, nalité silou a výzivnosti, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonozcům. a medúzám - suroviny oběda s chuti ještě nczformovariou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polili vůni. Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí každý den *kť> naskrz procházelo celé veliké léto: ticho chvějících se vzdušných sloji, Čtverce jasu, snící na podlaze svůj horoucí Sin, melodie k "li vrátku, vydolovaná z nejhlubsi zlaté žíly dne, a dvft tři takty rcľrčnij hraného kdesi na piane, znova a znova umdlévající vc tlunci na bílých chodnících a zttacené ve výhni hlubokého dne. Po úklidu spouštěla Adéla na pokoje stín stažených plátěných rolet. Barvy pak klesaly O oktávu niž, pokoj se naplňoval setem, jakoby pohroužen do světla, mořské hlubiny, ještě matněji se nJi:i/il v /iľLcinxh /r^ulki.li - -i cek dne ixidcíhnval na roletách. lehce zvlněných sněním polední hodiny V sobotu odpoledne jsem chodíval s mačkou na procházku. Z, pritmí síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne Kolemjdoucí, brodici mí zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jako zalepené medem a odchliply hnrní ret jim odkrýval dásně ä zuby-A vSichni, kdo se brodili tím zlatavým dnem, měli primasu vedra, j,ik\.;sl a v zásuvkách, po měsíce nedotčených, |snn- ohjrvovali nečekané véci. V dolních pokojích bydleli přiručí a v noci nás iniiolidy budili* jejich sténáni, vyvolávané nočními můrami. V zime byla venku ještě hluboká noc, když otec sestupoval do těch studených a temných světnic a svíčkou před sebou plašil hejna stinů, které pak po stranách ulétaly po podlaze a stěnách. Sel budit těžce chrápající spáče ze spánku tvrdého jako kámen. Pŕi svitu svíčky, kterou jim tam nechal, se line vyhrabávali ze špinavého pelechu; sedali si na postel, natahovali bosé a ošklivé nohy a s ponožkou v tul e se jeste chvíli oddávali rozkoši zíváni -zíváni protaženého až ke smyslnosti a k bolestné křeči patra jako při prudkém zvraceni. V koutech nehybně seděli mohutni švábi, zveličeni vlasmi m Stínem, kterým každého z nich obtížila planoucí svíce a který se od nich neodloučil ani tehdy, když se některý z těch plochých bez- hlavých trupu dal najednou do nepřirozeného pavončiho běhu. V té dobé začal můj otec churavét. Už v prvních týdnech oné Časné zimy se stávalo, re trávil celé dny v posteli, obklopen lahvemi, pilulkami a účetními knihami, které mu přinášeli z účtárny. Hořký pach nemoci se usazoval na dně pokoje, jehož tapety houstly temnější spleti arabesek. Večer, když matka přicházela z krámu, býval podráždený a ha davý, vyčítal ji nepřesnosti ve vedeni účetnictví, tváře mu rudly a rozohňoval se ai k nepřičetnosci- Vzpomínám si, že jsem ho jednou, když jsem se pozdě v noci probudil ze spánku, uviděl, jak "v košili a bos běhá sem a tam po kožené pohovce, a tak dává před bezradnou matkou najevo své pubouřeni- Jinédny býval klidný,soust ředěny a zcela se nořil do svých knih, naprosto ztracen v labyrintech spletitých výpočtů. Vidím ho, jak se ve světle čadící lampy, přikrčený mezi polštáři pod velikým vyřezávaným čelem postele, kýve v nehlasné medi a hlavou vrha na stěnu obrovský stín. Chvi krm m; mu hlava vynořovala z toho účetnictvi, jako kd chtél zalapat po dechu, otvíral ústa, znechucené mlaskal jazykem, který byl Suchý a hořký, a bezradně se rozhlížel, jako by néto hledal. V té době se stávaJu, že se tise vykradl z postele do rohu pokoji ke stěně, na které visel jeho dúvérnč milovaný nástroj. Byla to jakási klepsydra nebo veliká skleněná fióla, rozdelená na unce a naplněná tmavým roztokem. Otec se s tím přístrojem spoiov.il dlouhou gumovou hadicí, podobnou pokroucené bolestné pupeční .itaci Uvln 22 2i šňůře, oii mu temněly a do zbledle tváře se pak vtiskoval výraz Utrpení nebo jakési zvrácené rozkoše. Potom opět následovaly dny tiché, soustředěné práce, protkané osamocenými monology. Když tak seděl ve světic srolni lampy, obložen, polštáři ve veliké pn«rck a pokoj nabýval obrovských rozměrů nábore ve si inu aha žúru,, jenž bo spojoval s velikým živlem městské noci ia oknem - i bez díváni otec pociťoval, že ho prostor obrostá pulsujícím houštím tapet, přesyceným šepoty, sykoty .i ms .n mi I V/ divan:' slyšel ten komplot plný ipéklcflttkýcrL, koketních zamrkaní oček řasících mezi květy ušních boltců, které naslouchaly, a temných úst, která se usmívala. Zdánlivé se v takových chvílích nořil ještě více do práťc a kalkuloval a sčítal, neboř se bál prozradit hncv„ který jim lomcoval, a bránil sc pokušení vrhnout se* prudkým výkřikem naslepo vpřed a nachytat plné hrsté oněch kadeřavých arabesek. OOich svazků očí a uši, které £e sebe vyblouzntla noc a které ted rostly, zmnoho-näsobovaly se a nepříčetné si z materského pupku temnoty vymýšlely stale nové výhonky a odnože. A uklidňoval se, teprve když s odlivem noci tapety vadly, svinovaly sc, ztrácely listí a květy podzimně prořidaly a propouštěly vzdálený úsvit. Potom za štěbetáni tapetových ptáků ve žlutém zimním úsvitu usínal na několik hodin hustým, černým spánkem. Po celé dny a týdny, kdy se zdálo, ze je pohroužen do zapeklitých kontokorentů, jeho myšlenky tajné vrůstaly do labyrintů vlastních vnitřností. Zadržoval dech a naslouchal. A když se jeho zrak, zbělelý a kalný, vracel z oněch hlubin, úsměvem ho uklidňoval. 24 Nevěřil ještě oněm požadavkům a návrhůmř které na něho dotíraly, a odmítal je jako nééo absurdního, Ve dne se to jevilo jako rozvažováni, přesvědčováni a dlouhé monotónni Uvähyŕ vedené polohlasné a plné humorných meziher a šprýmovného škorpeni. Ale v noci sc ty hlasy .zvedaly vášnivěji. Znovu a čím dál důrazněji a pádně|i byl o něco řádán a slyšeli isme, jak rozmlouvá s Bohem, jako kdyby ho prosil a bránil se před něčím, co úporné naléhalo a něčeho se domáhalo. Až jednou v noci se ten hlas zvedl hrozivě a neodvratné a dožadoval sc, aby mu vydal svědectví ústy a vnitřnostmi svými. A uslyšeli jsme, jak do něho vstoupil duch; i zvedl sc v cele své výši Z postele, rostl prorockým hněvem a dusil se halasnými slovy, která ze sebe vyrážel jako kulomet. Slyšeli jsme hlomoz bitvy a otcův sten, sten titána se zlomenou kyčli, který se nepřestává rouhat. Neviděl jsem nikdy starozákonní proroky, ale při pohledu na onoho muže, kterého povalil hněv boží a který se teď, široce rozkročen na ohrovském porcelánovém nočníku, zakryl vichrem ramen, oblakem zoufalých zprohýbamn, nad nimiž sc ještě výše zvedal jeho cizí a tvrdý hlas - pochopil jsem boží hněv svatých mužů. Byl to dialog hrozný jako řeč hromu. Zkrouceniny jeho rukou trhaly oblohu na kusy a v prasklinách se objevovala tvář Jehovy, napuchlá hněvem a plivanci kletby Nedívaje se viděl jsem ho, strašlivého Demiurga, ležícího na temnotách jako na Sinaji, s mohutnýma rukama opřenýma o kottsolu záclon a s obrovskou tváři priiisknutoii k horním okenním tabulkám, na kterých sc nestvůrné zplošťoval jeho masitý nos. 25 Slyšel psem jeho hlas v přestávkách otcovy prorocké tirády, tlyld jsem,, jak se mohutné od frknuti jeho vzdutých pysků, od něhož řinčely okenice, misí s výbuchy otcových kleteb, nářků a hrozeh. Chvílemi hlasy utkhaly a tiše se choulily jako šelestěni vetru v nočním komíně a potom opět vybuchovaly velkým, hlučným halasem, bouři smíšených vzlyků a kleteb. Najednou se s temným /iľ i váním otevřelo okno a plachta temnoty prolétla pokojem. V záři blesků jsem spatřil, jak otec v rozevlátém prádle M strašným zaklenim vylévá mohutným šplichancem obsah ilotinku nki .:■ do noci, šumící jako mušle. II Otec pomalu chřadl a ztrácel se před očima. Přikrčeny pod obrovskými polštáři, s divoce naježenými chomáči šedivých vlasu, polohlasně rozmlouval sám se sebou. hlubin-*- ponořen do jakýchsi zapeklitých vnitřních záležitosti, Zdilo by se, že se jeho osobnost rozpadla na mnoho navzájem znesvářených a divergentních jástvi, neboť se sám se sebou hlasité hádal, usilovné a vášnivé vyjednával, presvedčoval sea prosil, a potom se zase zdálo, že předsedá shromáždění mnoha zákazníků, které se snaží s vynaložením veškeré horlivosti a výmluvnosti usmířit- Ale pokaždé se tyto halasné schůze, plne horoucích temperamentů, nakonec tříštily v kletbách, zlořečeni a nadávkách. Potom nastalo údobí jakéhosi utišeni, vnitřního uklidněni <°i blažené pohody ducha. Na posteli, na stole a na podlaze byly opět rozloženy velké Folianty a jakýsi henediktýnský klid se rozhostil ve světle lampy nad bílými pecinami a nad otcovou schýlenou šedivou hlavou. Ale když se matka pozdé večer vracela z krámu, oiec ožíval, volal ji k sobě a hrdé ji ukazoval skvelé barevné obtisky, kterými pečlivě vylepil stránky hlavní účetní knihy. Všichni jsme si v té době všimli, že se otec den po dni začal rinensuvat jako ořech, který se vc skořápce sesychi, Ten zánik však nebyl ani v nejmenším doprovázen úbytkem sil. Naopak, zdálo SC, Že se jeho zdravotní stav, nálada a pohyhlivost zlepšuji. Často se v té době hlasitě a štébetavé smál, přímo se zalykal smíchem, anebo klepal na postel a odpovídal si po celé hodiny v různých tóninách „dále". Občas slezl z postele, vyšplhal se na skfiň, a přikrčen u stropu, cosi přcrovnával ve starých krámech, celých rezavých a zaprášených- Někdy si stavěl dvě židličky proti sobí, vzepřel se rukama o opěradla, houpal mihama dopředu a dozadu a s rozzářenýma očima hledal v našich tvářích výrazy obdivu a povzbuzeni. S Rohem se zrejmé smířil docela. Nékdy se v noci v okně ložnice objevovala tvář vousatého Demiurga, zalitá temným purpurem bengálskeho ohně, a chvíli se dohrotivé dívala na hlubokého spáče, jehož zpěvuvé chrápání jako by putovalo daleko po neznámých prostorách snových sverú. 2tt 17 Za dlouhých, pološerých odpoledni tč pozdni zimy zalézal můj otec občas na celé hodiny do kumbáJŮ přecpaných různým haraburdím, a cosi tam usilovné hledal. U nhéda se často stávalo, že když jsme všichni usedli kt- stolu, ocet chyběl. Maika pak musela dlouho volat; .Jakubcí" a tlouci lžičkou do stolu, než vylezl z nějaké skrine, polepen cáry pavučin a prachu, se zrakem nepríčetným a pohrouženým do spletitých záležitostí, 0 nichž věděl jen on a jimiž byl zaneprázdněn Nékdy se vyškrabal na konsolu záclony a bral na sebe nehybnou pózu, symetricky k velkému vycpanému supovi, který byl zavěšen na stěně z druhé strany okna. V té nehybné, přikrčené póze. se Hodeným mrakem a s vychytrale usměvavým výra/em tam setrvával po cele hodiny a potom najednou, když někdo vstoupil, zatřepetal rukama jako křidly a zakokrhal jako kohout. Přestali jsme si víímat těch výstřednosti, do kterých zabředAval den ze dne hlouběji. Jako kdyby sc úplné osvobodil od tělesných potřeb, po týdny nepřijímal potravy a každým dnem se hlouběji a hlouběji nořil do spletitých a podivínských záležitosti, pto které jsme neměli pochopeni. Nedosažitelný pro naše přesvědčováni a prosby, odpovídal úryvky svého vnitřního monologu, jehož průběh nedokázalo narušit nic vnějšího, Vérl>é zaneprázdněný, chorohně roznícený, s ruměnci na suchých tvářích, nevnímal a přehlížel nás. Zvykli jsme si na jeho neškodnou přítomnost, na jeho tiché brebentěni, na to dětinské, do sebe ponořené štěbetáni, jehož tryl-ky probíhaly jakoby na okraji našeho času. V té dubě už mizel nékdy na mnoho dni, zapadal někam do zastrčených zákoutí bytu a nebylo možno ho nalézt. Postupné nás tato mizeni přestala znepokojovat, zvykli jsme si na ně, i když sc po mnoha dnech znova objevil, o několik coulů menši a hubenější, nevěnovali jsme tomu větší pozornost. Přestali jsme ho prosté brát na vedomí, tak velmi se vzdálil ode všeho, co je lidské a co je skutečně. Uzel za uzlem se od nás odvazoval, bod za bodem ztrácel vztahy, které ho spojovaly s lidskou pospolitosti, To, co z něhu ještě zůstalo, ta trocha tělesné schránky a ta hrst nesmyslných výstřednosti - to všechno mohlo jednoho dne zmizet, stejné ncpostížitelně jako šedivá hromádka smeti kupici se v koutě, kterou Adéla každý den vynášela na smetiště. 2i 29 PTÁCI Vimv.I', žluté, nudou naplnene zimní lIív, Narudlou a-iiií poltfývtl deravý- potrhaný a přilij krátký ubrus sněhu Na mnoho střech už nestačil, a tak tam trčely černé nebo rezavé šindelové krovy a vikýře, obsahující zatažené prostory půd - černé, /ulicliMtclé kaiedrály, naježené žebry krokvi, trámů a vzpér temné plité zimních vichrů. Každý úsvit odkrýval nové komíny a dymniky. v noci vyrostlé a nočním vichrem vyduté, černé píšťalky ďábelských varhan Kominici se nemohli ubránit vranám, které sc, podobny Živým černým lupenům, usazovaly večer na včtve stromů li kosiela a potom se opět naráz třepetavč zvedaly, až se nakonec přilepily každá na svoje mi sto na větvi, a za úsvitu pak odlétaly ve velkých hejnech - oblaka sazi, plátky koptu, vlnici se a Fantastické - a mihotavým krákáním poskvrňovaly kalné žluté pruhy svítáni. Díly ztvrdly zimou a iludůu jako loňské bochníky chleba. Lidé je načínali top v mi noii, bez chuti a s lenivou ospalosti. Otec už nevycházel z domu. Topil v kamnech, studoval nikdv neprobádanou podstatu ohně a vychutnával slanou, kovovou příchuť a uzený pach zimních plamenů, studené laskáni salamandrů, olizujících v jícnu kumina třpytivé saze. Se zalíbením vykonával v těch dnech všechny opravy v horních sférách pokoje. V každou denní dobu ho bylo možno vidět, jak přikrčen na vrcholku žebříku něco kuti u stropu, na rámech záclon u vysokých oken nebo na koulích a řetězech visacích lamp. Po způsobu malířů používal štaflí jako obrovských chůd a v této ptačí perspektivě -v blízkosti malovaného nebe, stropních arabesek a ptáků - mu bylo dohře. Od věci praktického života sc čím dál víc vzdaloval, Když se S ním matka, znepokojená a ustaraná kvůli jeho zdravotnímu stavu, snažila zapříst rozmluvu o obchodních záležitostech a o splatnosti pŕišrĽho „ultima", poslouchal ji roztržité, neklidné a v nepřítomné tváři mu to škubalo. Stávalo se, že ji najednou zaklinavým pohybem ruky přerušil a běžel do kouta pokoje, přitiskl ucho ke škvíře v podlaze a s ukazováčky na obou rukou zvednutými na znamení nejvysši důležitosti zkoumáni - naslouchal. Tehdy jsme jcšič nerozuměli smutnému pozadí oněch výstřednosti, žalostnému komplexu, který uzrával v jeho nitru. Matka na něho nemela žádný vliv, velkou úctou a pozor nose i zato zahrnoval Adélu, Úklid pokoje byl pro něho velkou a důležitou ceremonii, nikdy t^eopomnél být jejim svědkem a sledoval sc směsi strachu a rozkošnického rozechvěni všechny Adéliny úkony. Všem jejím činnostem přikládal hlubší, symbolický význam. Když děvče mladými a odvážnými pohyby posunovalo koště s dlouhou násadou po podlaze, bylo t n rémčr nad jeho síly. Z očí mu v těch chvílích tekly slzy. tvář se zalykala tichým smíchem a jeho tělem 31 otřásal a rozkošnická kŕeé orgasmu. Byl tak lechtivý, že to hraničilo s šílenstvím Stačilo, aby k nému Adéla napřáhla prst s pohybem naznačuj id m lechtáni, a už v divokém zmatku uiikal pres všechny pokoje a zabouchával za sebou dveře, až konečně v posledním z nich padl hŕk h cm na postel a svíjel se v křečích smíchu, nutkán pouze vnitřním obrazem,, kterému se nedokázal vzepřít Adéla mela ptoto nad otcem téméř neomezenou moc. V tč dohč jsme si u otce poprvé všimli vášnivého zájmu o zvířata Nejprve to byla vášeň lovce a umělce zároveň, ale byla v tom možná i hlubší zoologická sympatie ke spřízněným, a přitom tak odlišným formám života, spojená s experimentem v nevyzkoušených rejstřících existence Teprve v pozdější fázi vzala na sebe tato záležitost onu perverzní, spletitou, hlubixx- hříšnou a přirozenosti odpOřU-jici podobu, kterou by bylo lépe nevytahovat na denní světlo. Začalo to nasazováním ptačích vajec- 5 vynaložením velké námahy a peněz si otec opatroval z Hamburku, z Holandska i z afrických zoologických stanic oplodněná ptačí vejce a dával je vysedět velkým belgickým slepicím. Lihnuti takto získaných pisklac, pravých monster tvarem i vybarvením, hylo procedurou i pro mne velmi zajímavou. V tčch přiíerách s ohromnými, fantastickými zobáky, které se hned po narozeni Široce rozviraly a nenasytné syčely čelistmi hrdla, v tčch ještěrkách s útlým nahým tělem hrbáčků se rěžko dali tušit budoucí p^ivi. bažanti, tetřevové a kondoři. Uložen do vaty v koäikách, zvedal ten draci potčr na tenkých krčcích slepé, bělmem zarostle hlavy a nehlasně p i pal němými chŕtánky. Můj otec chodil podél polic 12 v zelené zástěře jako zahradník kolem skleníků s kaktusy a vábil ven Z nicoty ty slepé méchýře, pulsující životem, ona nemotorná břicha, pnouci se tápavé ke světlu Za několik týdnů, když se ty slepě pupenec života rozpukly do svetla, naplnily se místnosti barevným štěbetáním a mihotavým švitořením nových obyvatel. Usadili se na rámech záclon a na římsách skrini a uhnízdili se v houšti cínových větvi a arabesek mnohoramenných visackh lamp. Když otec studoval velké ornitologické příručky a listoval v barevných přílohách, zdálo se, že z nich ta opeřená Fantasmata ulctaji a rliiplríuji pokoj harevným třepetáním, plátky purpuru a Útržky safíru, médčnky a Stříbra. Při krmení tvořili na podlaze barevný, vlnici se hrad, živý koberec, a když někdo neopatrné ^stoupil, rozpadal se a rozlétal na pohyblivé květy třepetajici se ve vzduchu, které se nakonec uvelebovaly v horních částech pokoje. V paměti mí utkvěl zvláště jeden kondor, obrovský pták s holým krkem a S tváři pomačkanou a pokrytou výrůstky, Byl to vychrtlý asketa, buddhistický láma, jehož celé chováni bylo prostoupeno lhostejnou důstojnosti a který se řídil železným ceremoniálem svého velkého rodu. Když seděl naproti otci, nehybný ve svém monumentálním postoji odvěkých egyptských božstev, s okem povlečeným bělavyrn bělmem, kťiič /e serany zatahoval na zřítelnici, Ah\ ^. úplné uzavřel do koilterriplace své důstojné samot v - vypadal se svým kamenným profilem jako starší bratr mého otce, Stejná hmota těla, šlach i pomačkané tvrdé kůže, stejné vyschlá a kostnatá tvář a stejné zrohovatělé hluboké oční důlky. Dokonce i otcovy ruce s hrubými klouby a dlouhé hubené dlane s vypouklými nehty n mely svúu analogii v kondorových spárech. Když jsem ho t;ik viděl spát, nemohl jsem se obránit dojmu, že mám před sebou mumii -vyschlou, a p rúto zmenšenou mumii svého otce. Mám dojem, že dni matčině pozornosti neunikla Olia podivná podobnost, třebaže jsme na toro téma nikdy nemluvili. Příznačné je, že kondor uži val nočníku společně s otcem. Otec se nespokojil s nasazováním stále nových cnemplářu, ale poradil na pode ptačí svatby, posila! na námluvy, přivazoval do skulin a dČT v půdě vábné a roztoužené nevěsty a nakonec dosáhl toho, že se střecha našeho domu, obrovská lomena šindelová Macha, stala skutečným ptačím shromaždištěm, archou Noemovou, ke které z dalekých krajů přilétali okrídlené* všeho druhu. Dokonce ještě dlouho po likvidaci ptačího hospodářství se udržovala v ptačím světě tato tradice našeho domu a v období jarního puto váni spadávala mnohdy na naši strechu celá oblaka jeřábů, pelikánů, pávů a všehkéhn ptactva. Po krátké slávě via k tento podnik vzal brzy a smutné za své. Záhy se totiž ukáplo, že ic- nuino přestěhovat otce do dvou pokojů v podkroví, které sloužily ía sklad haraburdí. Odtamtud doléhal už časně ráno zmatený halas ptačích hlasů. Dřevěné krabice pokojů na půdě, zesilované rezonanci střešního prostoru, celé Zvučely šumotem, třepetáním, kokrhámm, tokáním a hudrovjiiim Tak jsme na několik týdnů ztratili Otce z oči- Když sestupoval do hyru - což se stávalo jen zřídka - bylo vidět, že *e jaksi zmenšil, srazil a zhubl. Někdy v roztržitosti vyskakoval ze židle u stolu, ŕ.irŕL |:ir:il rukama iako kndly, tahle /uknkrlial .1 nči se mu přitom zastřely mlhou bělma. Potom sc zahanben smál spolu s námi a snažil se obrátit celou tu příhodu v žert. Jednou se v době generálního úklidu necekané objevila v otcové ptačím království Adéla. Zůstala Stát ve dveřích a zalomila rukama nad zápachem, který se vznášet ve vzduchu, a nad kupami výkalů, pokrývajících podlahy, stoly a nábytek. Rychle sc rozhodla, otevřela okno a potom dlouhým koštětem uvedla celé ty ptačí spousty do zmateného viření, Zvedl se pekelný mrak peři, křidel a křiku a Adéla, podobná šilejici menádě zakryté kroužením svého tvrsu, v něm tančila tanec zkázy. Otce, třepetaje rukama, se zděšené snažil vznést do vzduchu spolu s tim piatim hejnem. Kridlatý mrak zvolna řidl, až nakonec zůstala na bojišti jen vyčerpaná a prudce oddechující Adéla a otec s ustaraným a zahanbeným výrazem, ochotný přijmout lakookoli kapitulaci. O něco později sestupoval Otec ze schodů svého dominia - zlomený člověk, král-vyhnanec, který ztratil trůn i kralováni. i* MANEKÝNI Tento práči podnik mého otce byl posledním výbuchem barevnosti, posledním skvělým kontramaršem Fantazie, s kterým tento nenapravitelný improvizátor, tento šcrmír obrazotvornosti vyrukoval na šance a zákopy jalové a prázdné zimy. Teprve dnes chápu osamocené hrdinství, s jakým Se samojediný pustil do boje s bee-břehým živlem nudy, urnrtvujíd město. Zbaven veškeré podpory, bez ncjmcnšihn uznání z naši strany, bránil ten podivuhodný muž ztracenou véc poezie. Byl čarovným mlýnem, do jehož trychtýřů se sypaly otruby prázdných hodin, aby v jeho ozubených kolech rozkvétaly všemi barvami a vůněmi orientálního kořeni. Ale přivyklí nádhernému kejklířství onoho meiaKv/itkehíi kmi/diuLi. měli jsme sklon podceňovat význam jeho suverénní magie, která nás zachraňovala před letargii prázdných dni a nocí. Adélu nestihla žádná výtka za její beíťnyšlenkovité a tupé vandalství. Naopak, pociťovali jsme jakési nirké uspokojeni a hanebné zadostiučiněni nad zkrocením oněch bujnosti, kterých jsme nejprve mlsné a dosyta okoušeli a za které jsme se potom perfidné vyhnuli odpo- vědnosti. A snad byla v té zradě i utajovaná poklona vítězné Adék. které jsme nejasné přisuzovali jakousi misi a poslání sil vyššího rádu. Všemi zrazen, ustoupil otec bez boje z mist své nedávné slávy. Odevzdal do rukou nepřítele doménu své nedávné slávy, aniž zkřížil kordy. Dobrovolně přijal vyhnanství, uchýlil se do prázdného pokoje na konci chodby a opevnil se tam Samotou. Zapomněli jsme na neho. Ze všech stran nás opět obklopila smuteční šedivost města, tozkvétajici za okny tmavým lišcjcm úsvitů a cizopasnou houbou soumraku, která se pak rozrůstala do prachového kožichu dlouhých zimních noci. Pokojové tapety, které hyly kdysi blaženě uvolněně a otevřené pro pestré poletováni onoho křidlatého hejna, se nyni opět uzavřely do sebe, zhoustly zapletené do monotonie horkých monologů. Lampy zčernaly a uvadly jako staré bodláky a peháéi. Visely teď nevrle a zlomyslné, a když někdo po hmatu procházel šerým ř>Mumi;ikcm pokoje, cinkaly tiše skleněnými krystalky. Nic nepomohlo, že Adéla zasadila do všech ramen oněch lamp barevné svíčky, nemohoucí náhražku a bledou vzpomínku na skvělé iluminace, kterými ještě nedávno kvetly jejich visuté zahrady. Ach, kam se podělo to tvrlikavé pučeni a chvatné n fantastické zráni v kyti-cich těch lamp, z nichž vylétaly jako z pukajících čarodějných dortu okřídlené Fantomy, rozbíjely vzduch na sěrie magických karet. 3 ty pak rnzsypávaly do barevného pleskáni, ze kterého sršely husté šupiny lazúru, paví a papoušci zelené a kovových trpytek, kreslíce ve vzduchu čáry a arabesky, mihotavé stopy letů a vířeni 37 a rozvirajice barevné véjiřc třepetáni, které se ješté dlouho po přeletu udržovalo v bohaté a třpytivé atmosfére! I nyní se v hloubi zešeřelého ovzduší skrývaly ješté ozveny a možnosti barevných záblesků, ale nikdo flétnou nenavrtával a nebozezem nezkoušel kalné vzdušné vrstvy. Tyto týdny byly ve znamení podivné ospalosti-Postele, po celý den neustlané a zaházené peřinami, zválenými a zmuchlanými od těžkých snů, stály jako hluboké lodi- pripravene k odpluti do mokrých a spletitých Labyrintů jakýchsi černých, bez-hvéísdných Benátek. 7a neduživého úsvitu nám Adéla přinášela kávu. Lenivé jsme sc oblékali ve studených pokojích při světle svíčky, mnohonásobné odráženém černými tabulkami okennich skel. Tato jitra byla vyplněna chaotickým pobíhá nim a zdlouhavým hledáním v různých zásuvkách a skříních. Po celém hyté byl slyšet klapot Adél iných pantoťličků. Přtručí ro7.svčc.ovali lucerny, brali z matčiných rukou velké klíče od krámu a vycházeli do husté, vířivé tmy. Matce trvalo dlouho, než se upravila. Svíce hasly ve svicnech. Adéla mizela kdesi ve vzdálených pokojích nebo věšela na půdé prádlo. Nebylo možno se ji dovolat, Ješté mladý, kalný a špinavý oheň v kamnech lízal studené, třpytivé výrůstky sazi v jícnu komína. Svíčka hasla a pokoj se hroužil do tmy. Napůl oblečeni, usínali jsme s hlavou na ubruse stolu, mezi zbytky od snidané. Ijcžíic tvářemi na kožešinovém břiše temnoty, odplouvali jsme po jeho zvlněném oddechováni do bezhvézdné nicoty, Probouzel nás Adélin hlučný úklid. Matka ne a ne se pořádné upravit. Než se stačila učesat, při ručí s,c vraceli na oběd, Šero na X/tri* t*iki>M. halím f»36 námestí nabývalo barvy zlatavého kouře Chvíli se zdálo, že z toho kouřového medu, z téch kalných jantaru rozkvetou barvy nej-krásnejšiho ndpoledne. Ale ta šťastná chvile míjela, amalgam svítáni odkvětal a vzdutý kvas dne, který- byl už téměř na dosah, upadal zas do bezmocné šedi. Usedali jsme ke stolu, priruíi si mnuli ruce červené zimou, a najednou próza jejich rozhovoru přivolala bez jakéhokoli přechodu plný den, šedivé a prázdné úterý, den bez tradice a bez tváře- Ale když sc na Stole objevila misa s rybím ve skelném rosolu, civě velké ryby ležící vedle sebe. jedna obrácena hlavou k ocasu druhé jako znak zverokruhu, poznávali jsme v nich erh onoho dne, kalendářový emblém bezejmenného úterku, a chvatné jsttie si ho mezi sebou rozdělovali s hlubokou úlevou, že jim onen den dostal svou fyziognomii. Přiruči jej pojídali slavnostně s důstojnosti kalendářového ceremoniálu. Pokojem m.- siřila vůně pepře- A když, uvažujíce O heraldice následujících dnů týdne, vytřeli ze svých talířů houskou zbytek rosolu a na misách růstaly jen hlavy s uvařenýma očima - cítili jsme všichni, že den byl společnými silami zdolán a že jeho zbytek se už nepočítá. Adda S tím zbytkem, který ji byl dán na pospas, nedělala v podstatě dlouhé cavyky. Za řinčení hrnců a šplicháni studené vody energicky likvidovala téch několik hodin do soumraku, které matka pruspávala na Otomaru. V jídelně se už mc^itim při praví i-vala scenérie večera. S rekvizitami svého řemesla se tam zabydlovaly Švadleny Polda a Pavlína. Nesena v jejich náruči, vsiupovak do pokoje mlčící a nehybná panna, dáma i cucků a plátna s černou dřevenou kouli místo hlavy. Ale jakmile byla postavena v koute mezi dveřmi a kamny, stávala se tato tichá dáma pani situace. Stojíc nehybně ve svém koute, dohlížela mlčky na ptáci děvčat. Se značnou kritičnosti a nevoli přijímala icjich péči a lichocky. s nimiž před ní poklekaly, když zkoušely části šatů, prostehované hilou nití. Pozorně a trpeli ve obsluhovaly ten mlčící idolr kters nedokázala nic uspokojit. Moloch byl neúprosný, jak dovedou být neúprosné jen ženské molochy, vždy znova je poháněl do práce a ony, vřetenovité a stihlé, podobné dřevěným špulkám, z nkhž odmotávaly nitě, a stejné pohyblivé, obratnýma rukama manipulovaly s kupou hedvábí a sukna, štěkajícími nůžkami se okusovaly do její barevné hmoty, vrčely šicím strojem, našlapujíce na pedál lacinou Iftkýrkovou nožkou, a kolem nich rostla hromada od-stťižkú, různobarevných cárů a hadříků jako vyplivnuté šupiny a plevy kolem dvou vybiravých a marnotratných papoušku. Křivé čelisti nužek se skřípavě rozviraly jako zobáky téch barevných ptáků. Děvčam nepozorné šlapala po pestrých odsiŕižach a lnvděčrié -se-v nich hrodita jako ve smetišti nějakého potenciálního katnevalu nebo v skladišti haraburdí ně|ňké velké, neuskutečněné maškarády. S nervózním smíchem ze sebe střepávaly hadříky a očima lechtaly zrcadla. Jejich duše a rychlé kouzelnici ví jejich rukou nebylo v nudných šatech, kterě zůstávaly na stole, ale v těch stovkách odstřižků, v těch lehkomyslných a přelétavých hoblinách, kterými mohly zasypat celé město jako barevnou Fantastickou chumelenici. Najednou jim bylo horko a otvíraly okno, aby v netrpělivosti svého 4D 11 osamocení a v Lačnosti po cizich tvářích spatřily aspoň bezejmennou tvář noci, přitisknutou k okenní tabuli. Ovívaly si rozpálené tváře před zimni noci, která vzdouvala záclony, odhalovaly si rozehřáté dekolty, planouce vzájemnou nenávisti a rivalitou a odhodlané hic se o pierota, kdyby jim ho temný závan noci přinesl na okno. Ach, jak málo chtěly ty dívky od skutcčnosii! Měly všechno samy v sobě, měly v sobě všeho nadbytek. Ach, byl by jim stačil pierot vycpaný pilinami, jedno, dv* slova, na která ui dávno čekaly, aby mohly vpadnout do své dávno pripravene role. ku-tá se jjm drala na ústa, prosáklá sladkou a strašnou hořkostí a divoce vzrušující jako stránky románu, jež polykaly v noci spolu se slzami kanoucími na rozpálené ruměnce tváří. Při jedné ze svých pozdních potukk po byte, podniknutých za Aděliny nepřítomnosti, narazil otec na tuto tichou večerní seauu Chvíli stál s lampou v ruce v tmavých dveřích sousedního pokoje, okouzlen tou scénou plnou horečky a chorobných rumenců, tu u idylou z pudru, barevných papírků a atropanu, již sloužila Za smysluplné pozadí zimní noc. oddechující mezi vzdutými záclonami na okně. Nasadil si brýle, několika kroky se přiblížil, posvítil si na dívky lampou, kterou držel v ruce, a dokola je obešel Průvan od Otevřených dveři zvedl záclony: divenky se nechaly prohlížet a kroutily SC v bocích, poblyskávaty emailem oči, lakem vr/:iju u k střevíčků a přezkami podvazků pod šatečky vzdutými větrem; odstřižky se jako krysy daly na útěk po podlaze k pootevřeným dveřím tmavého pokoje a můj OtCC si zkoumavě prohlížel osůbky, které každou chvíli vyprskly Smíchy a polohlasně šeptal: „Genu* 42 avium , , nemýlimdi se, scansores nebo pistacci . . . pozoruhodné, neobyčejně pozoruhodné." Toto náhodné setkání se stalo počátkem celé série seanci, pri nichž se mému otci rychle podařilo očarovat obě dívenky kouzlem své podivuhodné osobnosti. Odměnou za konverzaci, plnou galantností a vtipu, kterou jim vyplňoval prázdnotu večerů, dovolovaly divky nadšenému badateli, aby studoval Strukturu jejich stihlých a laciných tělíček. Docházelo k tomu v průběhu konverzace, s důstojnosti a eleganci, která i nej riskantnějším bodům onoho zkoumáni odnímala zdáni dvojsmyšlnosti, Když odhrnoval punčošku z Pavlinina kolena d zamilovanýma očima studoval kompaktní a ušlechtilou konstrukci ohybu, říkal můj otec: „Jak plna půvabu a jak itriStná je forma existence, kterou si ženy vyhrály. Jak krásna a prostá je teze, kterou vám bylo dáno vyjevil vašim životem. Ale s jakým mistrovstvím a s jakou f i nesou se přitom ženy zhosrufi svého úkolu. Kdybych odložil úctu před Stvořitelem a chtěl se zabývat kritikou stvořeni, volal bych: „Méně obsahu a více formy! Ach, jak by světu ulevil ten úbytek obsahu. Více skromnosti v záměrech, více zdrženlivosti v nárocích - páni demiurgové - a svět by byl dokonalejší!w volal Otec, právě v okamžiku, kdy jeho ruka vylupovala Pavlín i no bílé lýtko ŕ půut punčošky. V tu chvi li stanula v otevřených dveřích jídelny Adéla, jež nesla tác sc svačinou. To bylo prvni setkání těch dvou nepřátelských sil od chvíle velkého střetnutí- My vÉichtli, kdo jsme byli účastní toho setkáni, jsme prožili chvíli velké obavy. Bylo nám nevýslovné irapné stát se svědky nového pokoření už tak těžce zkoušeného muže. Můj otec 41 H celý zmatený zvedl z pokleku a t vir sc mu postupne zabarvovahi hiále temnějšim přílivem studu- Ale Adéla sc nečekané ocitla na výši situace S úsměvem přistoupila k Otci a cvmkla mu do nosu Na tento sieni! Polda s Pavlínou radostné zatleskaly, zadupaly nožkama, jídvčsiW sc z ohnu stran do otce a úbtaučily s nim stul. Tak se diky dobrosrdečností dtvek zárodek trapného koillliktn rozpi v nul ve v>ťobecnéťn veselilo dab počátek velice zajímavým a podivuhodným přednáškám, kterému] otec, okouzlený půvabem toho malého a neviniiéh11:\ .xj černé, bezhvězdiiL sukno, odvíjející se zc štůčku zimní nocí za oknem. „Přilis dlouho jsme žili pod terorem nedostižné dokonalosti Demiurgovy,"' říkal můj otec, „přiliš dlouho dokonalost jeho výtvoru ochromovala naše vlastni tvoření. Nechceme mu konkurovat. Ne mánie ctižádost vyrovnat sc mu. Chceme být tvůrci ve vlastni, nižii sfére, toužíme po právu na vlastni tvořivost, toužíme po tvůrci rozkoši, jedním slovem - toužíme po deminrpii." Nevím, ve jménu koho proklamoval můj otec ty postuláty, jaký kolektiv, jaká korporace, sekta nebo řád dávaly svou solidaritou patos (cho slovům. Pokud jde o nás, byli jsme vzdáleni všech derniurgických pokušeni, Ale můj otec zatim rozvinu] program té druhotné demiurgie, obraz tč druhé generace tvorů, která mela stanout V otevřené u|"i/ílí k vládnoucí epoše. „Nepotřebujeme/" řikal, „tvory dlouho deché, bytusti pro daleké cile, Nale stvořeni nebudou hrdiny mnohosvazkových románů. Jejich role budou krátké a lapidárni a jejich charaktery - bez dalších plánů Často pro jediné gesto, pro jediné slovo vezmeme na sebe námahu povolat je na tu jedinou chvíli do života. Přiznáváme otevřené: nebudeme klást důraz rva trvalost ani solidnost provedeni, naše výtvory budou jakoby pro-vizotni, k jednorázovému použití. Budou-li to lidé, dáme jim napríklad jenom jednu stranu obličeje, jednu ruku, jednu nohu, totiž tu,, kterou budou ve své roli potřebovat. Bylo by pedantieke starat se u jejich druhou nohu, která nemá žádnou úlohu. Zezadu mohou být prostě plátěně neho obílené. Svou annhiri vyiadřime touto hrdou devizou; pro každé gesto jiný herec. K obsluze každého slova a každého činu povoláme do života jiného člověka. Takový je nás vkus, to bude svět podle naši chuti. Demiurg si liboval v elegantních, dokonalých a komplikovaných materiálech, my dáváme přednost veteši Uchvacuje nás prostě a okouzluje láce, podřadnost a náhražkovost materiálu. Chápete," ptal se můj otec, „hluboký smysl té slabosti, té vážné pro pestrý hedvábný papír, pro papirmašé, pro lakovou barvu, papundekl, koudel a piliny? Tu je," říkal s bolestným úsměvem, „naše Láska k hmotě jako takové, k její kyp rošti a pórovitosti, k její jediné mystické konzistenci. Demiurg, ten vdký mistr a umělec, ji ctní neviditelnou, přikazuje ji, aby zmizela pod hrou života. My naopak, my milujeme její skřípot, její odpof a její figurinavitou neohrabanost. Působí nám potešení vidět £a každým gestem a za každým pohybem její těžkopádnou námahu, její bezv Ladnost, její hladkou medvédovitost." Děvčata seděla nehybné sc skelnýma očima. Jejich obličeje byly napjaté a zhlouplé nasloucháním, líčka podmalovaná chorobnými rumenci a těžko bylo v té chvíli rozhodnout, zda patři do první nebo do druhé generace stvořeni. „Jedním slovem," uzavíral otec, „chceme stvořit podruhé člověka k obrazu a podobenství manekýna.-"1 Aby naše zpráva byla úplná, musíme zde popsat jeden drnbnv a nepatrný incident, kc kterému došlo na tomto miste přednášky li kterému nepřipisujte™." žádný význam. Ten incident, zcela nepochopitelný a nesmyslný v daném sledu události, je možno vysvetli c snad jako určitý druh částečného automatismu, bez precedentu a bez pokračováni, jako určitý druh zlomyslnosti objektu, která byla přenesena do oblasti psychické. Doporučujeme čtenáři, aby jej ignoroval stejně lehkomyslně, jako to činime my. Jeho průběh byl takový: V okamžiku, kdy můj otec pronášel slovo manekýn, podívala se Adéla na náramkové hodinky, a potom ne pohledem dorozuměla s Poldou. Pak se i se židlí vysunula O píď dopředu, zvedla okraj sukně, pomalu vystrčila nohu, obepjatou černým hedvábím, a napřáhla jej i špičku jako hadí tlamičku, Tak seděla po celou dobu té scény, zcela strnule, s velkýma roztěkanýma očima, prohloubenýma lazurem atropinu, s Puld /-ira. i-fni&VtfV. kuim Í92B Aťičlin vypjaty- střevíček se lehce chvěl a leskl jako hadí jazýček. Otec se pomalu se sklopenýma očima zvedl, jako automat udělal krok dopředu a klesl na kolena, l.ampa v tichu syčela a v houšti tapet hěžcly sem a tam výmluvné pohledy, letěly šepoty jedovatých l.i/ykii, klikatiny myšlenek . . TRAKTÁT O MANEKÝNECH POKRAČOVÁNI Přtitiho večera se otec chopil s novou vervou svého nejasného a spletitého tématu. Lineatura vrásek se mu rozvinovala a svinovala s rafinovanou prohnanosti, V každé spirále byla ukryta střela ironie. Ale chvílemi inspirace rozšiřovala kruhy jeho vrásek, a ty pak rostly jakýmsi ohromným, vířivým děsem a v mlčcnlivých volutách unikaly do hloubi zimní noci, „Figury v panoptiku, mé dámy/' začal, „to jsuu mučednické parodie manekýnů, ale ani v té podobě je neznevažujte, Hmota nezná žerty, Je vždy plna tragické vážnosti. Kdo si troufá myslet, že si lze zahrávat ä hmotou, ŽC ji lze formovat jen žertem a že do ní žert ilevrosté a okamžité nevsákne jako osud a jako předurčení? Dovedete si představit bolest, tupé, ncosvabozené utrpení, do hmoty zakuté utrpení figuríny, která neví, proč je sama sebou a proč mu si setrvat ve formě, která ji byla násilím vnucena a je pouhou parodii'1 Chápete tu moc výrazu. Formy a dojmu, tu tyranskou svévoli, s jakou se vrhá na hezbrannou kládu a zmocňuje se ji jako vlastni despotická a panovačná duše? Dáte nějaké hlavě z cucků a plátna výraz hněvu 52 a zanecháte ji jednou provždy s tím hněvem, třesem a napětím, uzavřenou do sJcpé zlosti, pro niž není odlivu. Dav se směje tě parodii. Plačce, mě dámy, nad vlastním osudem, když vidíte bidu uvězněné hmoty, utiskované hmoty, která nevi, kým je a proč je a kam vede to gesto, které ji bylo jednou provždy vtisknuto. Dav se směje. Chápete strašný sadismus, opojnou, demiurpieknu krutost toho smíchu? Vždyf bychom přece měli plakat, mile dams , nad vlastním osudem při pohledu na o ho host hmoty, znásilňované hmoty, na niž je pácháno hrozně bezpráví. Z toho pramení, milé dámy, strašný smutek všech Saškovských golemů a väech figurín, tragicky zadumaných nad svou směsnou grimasou. Zde je anarchista Luecheni, vrah císařovny Alžběty, zde je Draga, démonická a nešťastná královna srbská, ede je geniální mladík, naděje a pýcha rodu, kterého zahubila nešťastná nácužmal onanie- O ironie těch titulů, toho předstíráni! Jc v tě ženštině skutečné něco z královny Dragy, její dvojník ivlii ,!s;mfi nejvzdáleněji stín její bytosti ŕ" Ta podobnost, to zdáni a co jméno nás uspokojuje a nedovoluje ptát se, kým je sám o sobě ten neáěastný tvor. A přece to někdo musí být, dámy, někdo anonymní, někdo hrozný, někdo nešťastný, někdo, kdo nikdy ve svém hluchém živote neslyšel o královně Draze . , . Slyšeli jste ta noci strašné vyti tec h voskových figurín, zavřených v jarma řečních boudách, žalost m chór těch panáků ze dřeva a porcelánu, bušících pěstmi do stéti svých žalářů?" Na otcove tváři, rozvichřené hrůzou věci, které vyvolal z temnot, se vytvořil vir vrásek, trychtýř, který rostl do hloubky a na -ji Ůř4 r 5/4 7 • |fii. ŕCm&r minHuílMiŕÓm. pchož dně hotelu strašlivě prorocká oko. Vousy sc mu podivné zježily u véchty a štětky chlupů, vyrážející z hradu vie, pih a nosních direk, se načepýŕily ve svých koříncích. Tak tam stál strnule, s planoucíma očima, a chvel se vnitřním pobouřením jako auturaat, který ve zasekl a zastavil v mnvém hodě. Adéla vstala ze židle a poprosila nás, abychom přimhouřili oko nad tím, co se za chvíli stane. Potom přistoupila k otci a s rukama v bok, předstírajíc zdůrazněnou rozhodnost, požádala velmi zřetelné ..........................., .,................. Dívenky seděly strnule se sklopenýma očima a podivné zdřevěnělé . . . 5Í> TRAKTÁT O MANEKÝNECH DOKONCENt Jednoho dalšího večera pokračoval můj otec ve svém výkladu těmito slovy: ..Když jsem ohlašoval svou přednášku o manekýnech, nechtěl jsem vlastně mluvit, mé dámy, o těch ztělesněných nedorozuměních, o těch smutných parodiích, plodech primitivní a vulgárni bezuzdnosti. Měl jsem na mysli něco jiného." A tu začal otec před očima tvořit ubraz oné - jím vysněné „generatiů ae^ulvoca", jakéhosi pokolení bytostí jen zpola organických, jakési pscudovcgetacc a pseudofauny, zpLozcnců fantastická fermentace hmoty. Byly to výtvory zdánlivě podobné živým bytostem, obratlovcům, korýšům a členovcům, ale to zdáni bylo klamně. Ve skutečnosti to byly bytosti amorfní, bez vnitřní struktury, plody napodobivých tendenci hmoty, která - obdařena paměti - ze zvyku opakuje jednou přijaté tvary. Škála mor roloví i. kterým podléhá hmota, je ve svém celku omezena a určitá zásoba Forem se na různých stupních bytí vždy znovu opakuje. 57 Ony bytosti - pohyblivé, citlivé na. různé impulsy, a přesto vzdálené opravdovému životu - bylo možno zjskar tím, že človék zavesil do roztoků kuchynské soli určité složité koloidy. Tyto kuloi-dy se po několika dnech začínaly formovat a seskupovat do jakých' si zhuštěni substance, pripominajícich nižší organismy fauny. U hytosti takto vzniklých hylo možno konstatoval proces dýcháni a výměnu látkovou, ale chemickým rozborem se v nich nezjistila ani stopa bílkovin, ba dokonce ani uhlovodíků. Nicméně tyto primitivní formy nebyly ničím ve srovnáni s bohatstvím tvatů a y nádherou pseudofauny a pseudorlóry, které se někdy objevují v určitém, přesné vymezeném prostředí. Tímto prostředím jsou staré byty, přesycené vyzařováním mnoha životů a události, jsou jim vy potřebované atmosféry, bohaté na specifické ingredience lidského sněni, i rumiště, přeplněná humusem vzpomínek, tužeb a jalové nudy. Na takové půdě ona pseudovegetacc rychle a povrchné klíči, hojné a efemérne cizopasi a vyráží krátkodobými generacemi, které prudce a oslnivě rozkvétají, aby zas okamžité zhasly a uvadly. V rakových bytech bývají tapety už velmi opotřebované a znuděné neustálým putováním po väech kadeřících rytmů; a neni proto nic divného, že vstupují na bludné cesty dalekých a riskantních výmyslů. Dřeň nábytku a jeho substance je už uvolněná, zdegenerovaná a podléhá hříšnému vábeni: a tehdy na té neduživé, unavené a zdivočelé půdě rozkvétá - jako krásná vyrážka nebo jako fantasii ľ k v povlak - barevná a rozbujelá plíseň. „7ajisté vire, mé dámy," vykládal můj otec, „žc vc starých hytech I r.,i'j jm f.'.,i*M:,vi bývají pokoje, na něž se zapomíná. Nenavštěvovány po celé měsíce, uvrhli v npušrériťisti n k/i Starými zdmi x někdy se stává, tt se sumy v sobe zakukluji, zarůstají cihlami, a jednou provždy vypadlé i naši paměti, ztrácejí pomalu i svou existenci. Dveře, které do nich vedou z jakési podesty zadního schodiště, mohou být domácími obyvateli tak dlouho přehlíženy, až vrůstají a vstupuji do zdi, jež zastře jejich stopu Fantastickou kresbou puklin a rýh." „Jednou jsem vstoupil," pokračoval otec, „časné rána na sklonku zimy po mnoha měsících nepřítomnosti do takového zpola zapomenutého traktu a byl jsem udiven vzhledem těch pokojů. Ze všech škviř v podlaze i ze všech řim* a výklenků vyrážely iciiké ratolesti a naplňovaly šeré ovzduší mihotavým krajkovím Filigránskych Lístků, ažurovaným houštím jakéhosi skleníku, plného Stcpoiů, třpytu, kolébáni a nějakého falešného a blahého jara. Kolem postele pod mnohoramennou lampou i podél skříni se asachvívaly trsy něžných stromů a nahoře se rozstřikovaly do světelných korun, do fontán krajkového listoví, tryskajících rozptýleným chlorofylem až k malované obloze stropu. V urychleném procesu vy kvétáni vyrážely V tom listoví obrovské bílé a růžové květy, před očima pučela poupata, ze středu vyrážela růžovou dužinou, přetékala přes okraj a hned zase ztrácela své plátky a rozpadala se v prudkém odkvětáni." „Byl jsem šťasten," říkal otec, „pro ten necekaný rozkvět, který naplnil ovzduší mihotavým šelestem a lahodným šuměním, sypoucím se jako pestré konfety mezi tenkými proutky větviček. Viděl jsem, jak se z chvění vzduchu a z fermentace přilíá bohaté aury vyděluje a zhmotňuje to chvatné rozkvétáni, to přeléváni a rozpadaní fantastických oleandrů. které naplnily pokoj řídkou a lenivou chumelenici velkých růžových květných chomáčů " „Než nastal večer," zakončoval otec, „nebylo už ani stopy po onom skvělém rozkvetu. Celá ta klamná Fatamorgána byla pouze mystifikaci a náhodnou událostí podivné simulace hmoty, která působí dojmem života." Otec byl toho dne podivuhodné živý, z jeho pohledů, bystrých a ironických pohledů, tryskala verva a humor, Potom najednou zvážněl a znova zkoumal nekonečnou škálu forem i odstínů, jaké na sebe bere mnohotvárná hmota. Fascinovaly ho formy krajní, pochybné a problematické, jako je ektoplazma náměsíčníků, pseu-dohmota a kataleptická emanace mozku, která se v některých případech rozrůstá z ůst uspaného pres celý stůl li naplňuje celý pokoj jako rozbujelá řídká tkáň, jako astrální těsto na pomezí těla a ducha. „Kdoví,1" říkal, „kolik je trpících, zmrzačených a fragmentámich podob života, jako uměle slátaný a hřebíky narychlo sbitý život skrini a stolů, toho ukřižovaného dřeva, těch tichých mučedníků kruté lidské vynalézavosti? Ty strašné transplantace cizích a nenávidících se ras dřeva a jejích spojení v jedné nešťastné osobnosti? Kolik starých moudrých muk je V mořených Žílách, vrásách a vrstvách našich starých důvěrné známých skříni. Kdo na nich rozpozná staré, ohoblované a k nepoznáni oleštérié rýhy, úsměvy a pohledy V* Když to řtkal, rozestupovala se otcova tvář do zamyšleného «0 6L ■dooráni vrásek a podobala se sokům a žilováni starého prkna, z něhož by h ohoblovány všechny vzpomínky. Chvílí jsme se domnívali, že otec upadne do stavu strnulosti, který se ho někdy zmocňoval, ale najednou jako by procitl, vzpamatoval se a pokračoval: .,.Stará mystická plemena balzamovala své nebožtíky. Do zdi jejich bytů byly vsazeny, vezděny těla i tváře. V salóně stál otec -vycpaný, vydělaná kůže ženy byla pod stolem jako koberec. Znal jsem jednoho kapitána, který mě! vc své kajuiě lampu v podobě meluzíny, kterou mu vyrobili malajští balzamovači z jeho zavražděné milenky, Na hlavě měla obrovské jeleni parohy. V tichu kajuty ta hlava, zavěšená u stropu mezi větvemi parohů, pomalu otevírala řasy očí; na pootevřených ústech se ji třpytila blanka sliny, praskající tichým šepotem. HLavonožci, želvy a obrovití krabi, zavěšeni na stropních trámech jako svícny a mnoho-ramcnné lustry, šmátrali v tom tichu donekonečna nohami a stále šli a šli na miste . . Ale vtom otcovy myšlenky přešly po cestách neznámo jakých asociaci k novým příkladům a do jeho tváře se prolnul výraz usta-ranosti a zármutku: „Mám snad zamlčet," hovořil tlumeným hlasem, „že se můj bratr následkem dlouhé a nevyléčitelné choroby postupné proměnil v propletenec pumových střev a že moje ubohá sesircnicc ho dnem i noci chovala v peřince a prozpěvovala tomu nešťastnému stvořeni nekonečné ukolébavky zimních noci? Může byt něco smutnějšího než- člověk proměněný ve spleteninu střev? Jaké je to rozčarováni pro jeho rodiče, jak jsou dezorientovány jejich city, jak se rozplývají sestřenice provázela í v všechny naděje, které byly vkládány do toho slibného mladí A přece ho věrná láska chudáka proměně." „Ach, už to nevydržím, nemohu to poslouchat!"" 2 1 1 1 I ľ, a vyklonila se ?. křesla. ..Uklidni ho, Adélo!. . ." Dívky vstaly, Adeb přistoupila k otci a napřaženým prstem udělala pohyb, naznačující lechtáni. Otec upadl do rozpaků, umlk a zděšené začal couvat před Adél.nym kývajícím se prstem. Adél* 7a nim vytrvale šla, hrořila mu jedovaté prstem a krok za krokem ho vystrkovala z pokoje Pavlína živla a protáhla se. Obě s Poldoy se o sebe opřely rameny a pohlédly si s úsměvem do očí. til NIMROD Celý srpen onoho roku jsem si vyhrál s malým, báječným pejskem, který se jednoho dne octl na podlaze na4i kuchyně, neohrabaný, pistiu, vonici ještě mlékem a ncmluvněctvim, s nezformovanou, zakulacenou a chvéjici se hlavičkou, nožky rozeapené do síran jako krtek u nejjemněj&í, mékoulinká srst. Na první pohled si tenhle drobeček života získal všechen ohdiv a všechnu nadšeni chlapecké du&C- 7 jakého nebe tak nečekaně Spadl ten miláček bohů, milejSi srdci než ncikrásnéjší hračky? Že také staré, naprosto nezajimavé myčky nádobí přijdou někdy na tak nádherné nápady a přinesou z předměsti - ve zcela časnou, transcendentálne tanni hodinu -takového pejska do nali kuchyně. Ach, človek přitom - bohužel - nebyl, ještě se nenarodil z temného lůna spánku a už se to Stčsti uskutečnilo, už na nás čekalo, ležíc nemotorně na studené podlaze v kuchyni a nedoceněné Adélou a domácími lidmi. Proč mě neprobudili drivl Talířek mléka na podlaze svědčil o Adeliných materských pudech, ale svědčil bohužel také o chvílích minulosti, pro mne nenávratně zrratein\ a 0 rozkoflkh adoptovaného mateřství, na nichž jsem se nepodílel. Ale přede mnou ležela ještě celá budoucnost. Jaké nekonečno zkušenosti, experimentů a objevů se nyní otvíralo? Před mou neM sytnou zvědavostí se zde odhalovalo tajemství života a jeho n< 1^1 kladnější mystérium, převedené na prostší a dosažitelnější Formu, vhodnou na hraní. Bylo nevýslovně zajímavé mit pro sebe ta km-v drobeček života, takovou částečku věčného tajemství v tak záhavné a nové podobě, budicí bezmeznou zvědavost a skrytý respekt SVOU cizotou i nečekanou ctanspoisiri útku života, stejného jako náš, do formy odlišné, do Formy zvířecí. Zvířata 1 Cil nenasytné zvědavosti, memplifikace záhady života, jakoby stvořená proto, aby člověku ukázala člověka tím, že rozkládá jeho bohatství a komplikovanost na tisíc kaleidoskopických možnosti a každou dovádí do nějakého paradoxního extrému, do nějaké přepjatosti jednoznačného charakteru. Neobtíženo spletí egoistických zájmů, které kali vztahy mezi lidmi, otevíralo se /de srdce plné sympatii pro cizí emanace věčnchu ži\'ota, plné milostné, součinné zvědavosti, která byla maskovanou žízni po sebepoznáni Pejsek byl sametový, teplý a pulsoval malým, chvatným srdcem Měl dva měkké plátky uší, namodralá kalná očka, růžový čumáček, do kterého bylo možno strčit hez jakéhokoli nebezpečí prst, a něžné a nevinné tlapky s dojemnou růžovou bradavičkou vzadu nad šlapkami prcdnkh nožek. Ý.tňvi a netrpělivé jimi lezl do misky s mlékem, chlemtal tekutinu růžovým jazýčkem, a když se nasytil, zvedl žalostné malou tlamičku s kapkou mléka na bradě a nemotur ně se vyhrabával z mléčně koupele. I: i I Jeho chůze - to bylo neohrabané otáčeni šikmo stranou v nerozhodném směru po trochu opilé a rozechvělé cáre. Hlavním rysem jeho duševního rozpoloženi byla jakási neurčitá zásadní lítost, osiřelost a bezradnost - neschopnost zaplnit něčim prázdnotu života mezi senzacemi krmení. Projevovalo se to bezdetností a nedůslednosti pohybů, iracionálními záchvaty nostalgie, žalostným kňučením a neschopnosti najit si vlastni místo. Dokonce i v hlubinách spánku, ve kterém potřebu opřít se a přitulit musel uspokojovat tím, že použil své vlastni osoby svinuté do chvějícího se klubíčka, ho provázel pocit osamoceni bez domova, Ach, ten život -mladý a útlý Život, vypuštěný z důvěrné temnoty, z přítulného tepla mateřského lůna do velkého, cizího a příliš světlého světa - jak se krči a couvá, jak se s odporem a znechucením zdráhá přijmout to představeni, které mu nabízejí. Ale pomalu malý Nimrod (dostal totiž to hrdé a bojovné jméno} přichází životu na chul Obraz mateřské prajednoty, který jej dosud výlučné ovládal, ustupuje kouzlu mnohostí. Svět mu začíná strojit nástrahy, Neznámá a kouzelná chuť různých jídel, čtyřůhclnik ranního slunce na podlaze, na který je tak příjemné si lehnout, pohyby vlastních ůdú. vlastní tlapky, ocásek, šelmovsky vybízející k tomu, aby si s nim hrál, laskání lidské ruky, pod nimž pomalu dozrává jistá svévolnost a veselost, která napíná tělo a z niž se rodí potřeba zcela nových, prudkých a riskantních pohybů to všechno si ho kupuje, přesvědčuje a láká, aby přijal experiment života a smířil se s nim, A ještě jedno. Nimrod začíná chápat, že to, co se mu zde pod- strkujc, k v podstate přes všechno zdáni novosti něčim, do tu uí bylo - bylo mnohokrát, nekonečně mnohokrát. Jeho tělo poznává situace, dojmy a predmety. Ve skutečnosti ho to všechno už příliš neudivuje. Před každou novou situaci se ponoří do svč paměti, do hluboké paměti těla, poslepu horečné hledá - a někdy se stává, že v sobě najde už hotovou příslušnou reakci moudrost pokolení, která byla uložena v jeho plazmě a v jeho nervech. Nachází určité činy a rozhodnuti, o kterých sám nevěděl, že v něm už dozrály a že čekaly jen na to, aby mohly vyskoéít- Scenérie jeho mladého života, kuchyně s vonnými džbery, s utěrkami složitých a dráždivých vůni, s klapáním Adclinych pautofličkú a s jejím halasným pobíháním už ho neděsí. Zvykl v i považovat ji za svou doménu, zdomácněl v ni a začal ši ve vztahu k ní vytvářet nejasný pocit při náležitostí, otčiny. Pokud ovšem na něho nepadlo kataklysma v podobě drhnuti podlahy - onoho aktu, jimž byly rušeny přírodní zákony, se špli-chanci teplého louhu, umývajícími zespodu všechen nábytek, a s děsivým šoupáním Adélina koštěte. Ale nebezpečí míjí, usmířené a nehybné koště leží tiSe v koutě a schnoucí podlaha prijemné voní mokrým dřevem. Nimrod, se znovu vraci ke svým normálním právům a ke svobodě na vlastním území, pociťuje nepřekonatelnou touhu chytat zuby za starou houni na podlaze a cloumat ji ze všech sil napravo a nalevo. PaciFikaee živlů ho naplňuje nevýslovnou radosti. Najednou zůstane stát jako do země vrytý: před nim, na nějaké tři pejskovské kroky, se sune černá ohyzda, příšera, která se rychle pohybuje na proutcích SpOuSty pomačkaných nohou. Do hloubi otřesený Nimrod sleduje pohledem šikmou CCStu blýskavého brouku a napjaté pozoruje ten plochý, bezhlavý a slepý trup, nesený nepřirozenou pohyblivosti pavoucích nohou. Při tom pohledu se v něm vzdouvá, dozrává a bobtná cosi, čemu sám ještě nerozumí, cosi jako hněv nebo strach, ale spíše prijemný a spojený se záchvěvem sily, sebevědomí a agresivity, A najednou dopadá na přední tlapky a vyráží ze sebe hlas, který je ješté jemu samému rieŕriámý, ei/i a který je zcela nepodobny obvyklému kňučeni. Vyráží ho jednou, ještě jednou a pak ještě jednou ten k vin diskantem, který každou chvíli selže. Ale nadarmo apnstrofujc brouka tim novým jazykem, zrozeným z náhlého nadšeni. V kategoriích švábího rozumu není místa pro takovou tirádu a brouk pokračuje ve své šikmé výpravě do rohu mistnosti pohyby posvěcenými odvěkým švábím rituálem. Avšak pocity nenávisti nemají ještě v pejskově duši trváni a sílu. Nově probuzená životni radost proměňuje každý pocit ve vcselotit, Nimrod ješté štěká, ale smysl toho stékáni se nepozorované změnil, přešel ve svou vlastni parodii a stal w.j v podstatě projevem touhy vyjádřit nevýslovnou zdařilost tohoto skvělého životního-předat*' veni, plného pikanterie, nečekaných záchvěvů a point. PAN V koutě mezi zadními stenami kůlen a přístavků byla slepá ulička dvíira, jeho ncivzdáleněiai a posLedni odnož, uzavřená mezi komoru, záchod a >adrii stenu kurníku - mrtvá zátoka, za kterou už nebyl žádný východ. Byl to nejvzdáleněji mys, Gibraltar toho dvorku, zoufale bijící hlavou o slepou ohradu z vodorovných prken, poslední stěnu tohoto světa, která všechno uzavírala. Zpod jejích omšelých trámů vytékala stružka černé, smrduté vody, žila hnijícího mastného bláta, která nikdy nevysychala - jediná cesta, která vedla přes hranici ohrady do světa Ale zoufalství toho smradlavého zákoutí tak dlouho bušilo do hrazeni, až uvolnilo jedno Z mohutných příčných prken, My chlapci jame pak dokončili dílo a vypáčili a vytáhli jsme velkou omšelou fošnu z. brlcni. Tak jsme vytvuriJi průlom a otevřeli okno ke slunci. Vězeň dvora si mohl stoupnout na prkno položené jako most přes kaluž, a pak se ve vodorovné poloze protáhnout škvírou, která ho vypustila do nového, vzdušného a rozlehlého světa, A tam se rozkládala velká, 70 zdivočelá stará zahrada. Pořidku roztroušeny v mohutných skupinách, řOStly v ni vysoké hrušně a rozložité jabloně, obsypane stříbrným šelestem a kypící síťkou belavých záblesků. Bujná, pomíchaná, nekosená nava pokrývala prachovým kožichem zvlnčov terén. Rostla tam obyčejná trávovirá luční Stébla S pernatými chomáči klasů, rostly tam filigrány planých petrželi a mrkví, pomačkané, drsné a mátou vonici li st k v popenců a hluchavek a lýko-vité, třpytivé a rzí kropenaté jitrocele, z kterých vysoko vyrážely klasy s hruhýmí červenými zrny Celá ta květena, zmuchlaná a pé-řovité k-i-jirá. byla prosycená Lahodným ovzduším, prostoupeni blankytným větrem a prosáklá oblohou Když člověk ležel v trávě, byl přikryt celým blankytným zeměpisem oblaků a plynoucích světadílů a oddechoval celou rozlehlou mapou oblohy. Od toho obcováni s povětřím se listy a výhonky pokryly něžnými chloupky, měkkou vrstvičkou chmýří i drsnými štětinami háčků, kterými jako by chtěly chytat a zadržovat přílivy kyslíku. Ta něžná a belavá vrstvička snoubila listy s ovzduším a propůjčovala jim stříbřitý, šedivý třpyt větrných vln a stinných zadumáni mezi dvěma záblesky slunce, Ale jedna z těch rostlin, žlutá, s bledými lodyhu m i plnými mléčné šťávy a nafouklá vzduchem, vypouštěla už sama ze svých prázdných výhonků vzduch a chmýří v podobě perná tých kouli mlíči, které se závanem větru rozsypávaly a nehlasné vsakovaly do blankytného t i (.ha. Zahrada hýla rozlehlá, rozvětvená do několika odnoží a máli různá pásma a podnebí. Z jedné strany byla otevřená, překypovala mlékem nebes a vzduchu a podestýlala obloze tu nejměkčí. nej- 71 jemnejší a ncjkypŕejši zeleň. Ale jak postupné klesala do hluhin druhé odllúže a norila se do stínu mezi zadní stěnou opuštěné sodovkám)- a dlouhou rozpadávající se rdi stodoly, nápadně se zachmurovala. stávala se nevrlou a nevšímavou, divoce a nepořádné zarůstala, mračila se kopřivami, ježila se bodláčím a prašivěla všelijakým plevelem, až na konci v široké pravoúhlé zátoce mezí /dmi /iráciľla veškerou míru a upadala do šilenstvi. Tam to už nebyl sad, ale záchvat pomatenosti, výbuch vzteku, cynická ne-stoudnost a prostopášnost. Rozběsněny se lam rnziahovaly a průchod svým váinim dávaly rozpustilé a zdivočelé zmuchlániny lopuch - obrovské čarodějniec, svlékající si za bílého dne široké Sukně a shazující ze sebe sukni za sukni, až nakonec jejich vzduté, šelestivé a děravé cáry pod sebou pohřbívaly svými pomatenými pláty celé co svárlivé a pare hatící plémě. A nenasytné sukně mekaly a roztahovaly se, kupily se jedna na druhé, nadýmaly se a navzájem se překrývaly a vzdutá masa jejich lupenových plátů přitom rosila a rostla až k nízkému okapu stodoly. A tam jsem ho uviděl, jedinkrát v životě, v polední hodině oblouzené žárem. Byla to chvíle, kdy se zešílely a divoký čas vyprošťuje ze žentouru událostí a jako zběhlý tulák s křikem utíká horempádem přes pole. V tu chvíli se léto, už nekontrolované, bez míry a rozvahy rozrůstá na celém prostranství, rozrůstá se s divokým náporem všemi směry a přerůstá do svého dvojnásobku a trojnásobku, do jakéhosi jiného, zvrhlého času, do neznámé dimenze, do ílleOGtvi. V tu hodinu mé posedla touha chytat motýly, vášeň pronásledo vat ty mihotavé skvrnky, ty bludné bílé plátky, třepetající se v ohnéném vzduchu neobratnou klikatinou. A v tu chvíli se stalo, sc jedna ?■ těch jiskřivých skvrnek v letu rozpadla na polovin a potom na třetiny - a to chvějící sc, oslnivé bílé trojbodi mé ved jako bludička přes šilenstvi bodláků, spalovaných sluncem. Zastavil jsem sc až na pokraji lopuch, neboť jsem si minulí,d vkročte do té hluché prohlubně, A vtom jsem ho uviděl Ponořen po ramena do lopuchů, seděl přede mnou na bobku. Viděl jsem jeho hrubá ramena ve špinavé košili a odporný cár kabátu. Seděl tam, přikrčen jako ke skoku, s rameny shrbenými jako pod nesmírným břemenem. Celé jeho tělo prudce oddechová lú vypětím a z měděné, na slunci se lesknoucí tváře se lil pot. Ne hýbal se a zdálo sc, ze se těžce namáhá a že bez hnuti zápoli s nějakým obrovským břemenem. Stál jsem, přikován jeho zrakem, který mé sevřel jako do k Lin. Byla to tvář tuláka nebo opilce. Chomáč špinavých pačesů sc mu ježil nad čelem, vysokým a vypouleným jako kamenný bochník omletý řekou. Ale to čelo bylo rozryto hlubokými vráskami. Nevím, zda se to bolest, palčivý žár slunce nebo nadlidské vypětí tak vtisklo do t e tváře a napjalo její rysy k prasknuti. Černé oči se na mne upřely s vypětím nej vyššího zoufalství nebo bolesti. Ty oči se na mne d i valy a nedívaly, viděly mě a vůbec mé neviděly. Byly to pukající bulvy, vytřeštěné nejvyššim vzrušeni m bolesti nrbi> lI nivou rozkoši nadšení. A najednou z cech rysů, napjatých k prasknuti, vyrazila jakási 72 strašná, utrpením zprohýbaná grimasa a ta grimasa rostla, prijímala do sebe tamto šílenství i nadšeni, bobtnala jim a stále rostla a rostla, až se provalila syčícím a chrčícím k.is'i m vinu Im. Do hloubi otřesen, videl jsem, jak. se pomalu zvedl z dřepu, chrchlaje smíchem z mohutné hrudí, a přikrčen jako gorila, S rukama v padajících cárech kalhot, utíkal velkými skoky, prodíraje se rozkymácenými pláty lopuch - Pan bez flétny, prchající zmateně do svých rodných houštin. PAN KAREL V sobotu po obědě se můj strýc Karel, slaměný vdovec, vydával pesky do letoviska vzdáleného hodinu cesty od města za zenou a dětmi, které tam trávily prázdniny. Od doby, kdy jeho manželka odjela, byl byt neuklizenv a pi*ttl nikdy neustlaná. Pan Karel se vracel do bytu pozdě v noci, zneuctěný a zpustošený nočním hýřením, kterým ho vláčely úpal ně a prázdné dny. Zválená, studená a divoce rozházená postel se pro něho v těch chvílích stávala jakýmsi blahým přístavem a spásným ostrovem, ke kterému doiážel s vypětím všech sil jako trosečník zmítaný po mnoho dní a noci na iw bouleném moři. Po paměti ?apadal v temnotách někam mezi bělavá mračna, pásma a kupy studeného peří a tak spal v nepředstavitelné poloze, opačným směrem, hlavou dolů, zahořen temenem do prachové dřené polštářů, jako kdyby chtěl ve spánku provrtat a napřič pm-putovat ty mohutné masivy peřin, které narůstaly noci. Zápasil ve spánku s témi peřinami jako plavec s vodou, hnětl je .1 mísil tělem jako obrovskou diii těsta, do které se propadal, a za šerého úsvitu 74 71 se budil, upachtený a zalitý potem, vyvržený na břeh haldy polštářů, které nedokázal při těžkých nočních zápasech přemoci. A tak, napůl vyvržen z tůné spánku, zůstával na chvíli viset beze smyslů na okraji noci, hrudi lapal po vzduchu a peřiny kolem, ného narůstaly, kysaly - a oper ho zarůstaly jako kupy těžkého, belavého těsta. Spal pak dlouho dopoledne a polštáře se zatím urovnávaly do velké, bílé, ploché roviny, po které putoval jeho upokojený spánek. Po téch bílých silnicích se vracel pomalu sám k sobe, ke dni a ke skutečnosti - až nakonec otviral oči jako spici pasažér, když vlak zastaví ve stanici, V pokoji panovalo ustáté příšeří s usazeninou mnoha dni samoty a ticha. Jenom okno kypělo ranním rojenim much a závěsy jiskřivé planuly. Pan Karel vyžíval ze svého těla, Z hloubi tělesných dutin zbytky včerejška. To zívání sc ho zmocňovaly v takových křečích, jako kdyby ho chtělo obrátit naruby. Vyvrhoval jim zc sebe ten pisek a ta břemena - nestrávené pozůstatky včerejška Když si tak ulevil a trochu si vydechl, zapisoval si do notesu výdaje, kalkuloval, počítal a snil. A potom dlouho nehybné ležel sc skelnýma očima, které byly vypouklé, vlhké a měly barvu vody. Ve vodnatém příšeří pokoje, rozjasňovaném odrazem žhavého dne za závěsy, odrážely jeho oči jako malinká zrcátka všechny lesklé předměty: bílé skvrny slunce v okenních Škvírách a zlatý čtyřuhel-ník závěsů - a jako kapka vody v sobě opakovaly celý pokoj * tichem koberců a prázdných židli. Zatím den za závěsy hučel stále plamenněji bzučením much. zešilelých sluncem. Okno v sobě inmohlo sméstnat ten lni. a závěsy omdlévaly oslnivým vlněním Tehdy se vyhrabával z peřin a ještě nějakou chvíli posteli a bezděčně sténal Překročil třicítku a jeho tělo začínal" sklon ke korpulentnosti Zdálo sc, že v tom organismu, otékajium tukem a utýraném pohlavními výstřednostmi, ale stále ještě vzdou-vaném bujnými šťávami, dozrává nyní v tichu pomalu jeho budonu osud. Když tak seděl v bezmyšlenkovitém, vegetativním strnuti, celý proměněn v krevní oběh, oddechováni a hluboké pulsováni Háv, rostla v hloubi jeho zpoceného těla, pokrytého na různých místech chmýřím, jakási neznámá a nezformovaná budoucno^ jak» nestvůro>• výhonek, fantasticky bující do netušené dimenze. Neděsil se ho, neboť citil už svou totožnost s oním neznámým a obrovitým, které mělo nastat, a rostl bez odporu a v podivné shodě spolu s ním, zdřevěnělý klidnou hrůzou; poznával už budoucího sebe sama v tom kolosálním květném bujeni a v léch fantastických , nakupeninách, které dozrávaly před jeho vnitřním zrakem. Jedno oko sc mu v těch chvílích lehce stáčelo ven, jako kdyby odcházelo do jiné dimenze. Potom se z toho bezmyšlenkovitého omámení a z téch ztracených dálav vracel zpět k sobě a do přítomnosti; vidél na koberci svá tučná a jemná jakoby ženská chodidla, a pomalu vytahoval zlaté knoflíky z manžet denni košile. Potom šel do kuchyně a nacházel tam ve stinném koutě vedérko s vodou, kroužek tichého a bdělého zrcadla, kieré tam na něho čekalo - jako jediná živá a vědoucí bytost v tom prázdném byte. Naléval si vodu do umyvadla a vychutnával kůží její mdlou, ustátou a nasládlou mokrost. Dlouho a pečlivé se věnoval toalete, nespěchal a vkládal pauzy mezi jednotlivé manipulace. Prázdny a zanedbaný byt ho zneuzná val a nábytek i stěny za nim slidily s mlčeni i vou kritikou Když vstupoval do jejich ticha, připadal si jako vetřelec v tom podvodním zatopeném království, v němž plynul jiný, odlišný čas. Když Otvíral vlastni zásuvky, cítil se jako zloděj a chodil bezděčně po špičkách, jako hy se bál probudit halasnou a nadbytečnou ozvěnu, čekající podrážděné na ncjmcnši přič i nu, aby mohla vybuchnout. A když konečné, přecházeje tiše od skřiné ke skříni, našel kousek po kousku všechno, co potřeboval, a dokončoval toaletu mezi nábytkem, který ho mlčky a s nepřítomným výrazem toleroval, a když byl potom konečné hotov, stál s kloboukem v ruce na odchodu a styděl se. že ani v poslední chvílí nemohl najit slovo, které by překonalo to nepřátelské mlčeni. A tak odcházel pomalu, rezignovane a se sklopenou hlavou ke dveřím - a opačným směrem se zatím beze spěchu - do hloubi zrcadla - vzdaloval kdosi navždy obrácený zády - prázdnou radou pokojů, které neexistovaly. 7A SKOŘICOVÉ KRÁMY Když nastaly nejkratší, ospalé zimní dny, uzavřené z obou stran -jitrem i večerem - do kožušinových okrajů pŕišeŕi, v té době, kdy se město čím dál tím hlouběji rozvětvovalo do labyrintů zimních ivoci, s námahou privolávaných krátkým rozedněním nazpět do stavu Střízlivosti - můj otec byl už ztracen, zaprodán a vázán přísahou tamté sféře. Obličej i hlava mu tehdy bujně a divoce zarůstaly šedivými vousy, které nepravidelné trčely ve véchtech, štětinách i dlouhých štetkách, vyrážejících z bradavic, oboči i nosních d i re k - což otiskovalo |eho fyziognomii podobu starého naježeného lišáka. ťľich a sluch w. mu neobyčejné zbystřovaly a z proměn jeho mlčící, napjaté tváře bylo patrno, že pomoci těchto smyslů je ve stálém kontaktu s neviditelným světem tmavých zákouti, myších dét, prázdných ztrouchnivělých prostor pod podlahou i komínových IlIlv Všechny šramoty, noční praskoty i skrytý, skřípající život podlahy v něm měly neomylného a bdělého pozorovatele, špeha a sptk- 79 lencc. Pohlcovalo ho to natolik, že se zcela hrou žil do té pro nás, nedostupné sféry, o niž se ani nesnažil podat nám nějakou zprávu. Nejednou, když výstřednosti té neviditelné sféry dostávaly ráz při liš absurdní, nezdržel se, luskal prsty a tiše se smál sám pro sebe. Pohledem se při tom dorozumíval s našim kocourem, který - rovněž zasvěcen do toho světa - zvedal cynickou, chladnou, pruhovanou tvář a znuděně a lhostejné mhouřil kosé škvírky oči. Při obédé se stávalo, Že uprostřed jidla odkládal najednou núž a vidličku a s ubrouskem uvázaným pod bradou se kočičím pohybem zvedal, plížil se po měkkých polštářcích prstů ke dveřím sousedního prázdného pokoje a s nejvétši obezřetnosti do něho nakukoval klíčovou dírkou. Potom se jakoby zahanbené, s rozpačitým úsměvem vracel ke stolu a stále si při tom mručel a nevýrazné pobroukával něco v souvislosti s vnitrním monologem, do něhoí byl pohroužen. Aby ho trochu rozptýlila a odvedla od chorobné průzkumnic ke činnosti, vytahovala ho matka na večerní procházky. Chodil na né mléky, bez odporu, ale bez presvedčení, roztržitý a duchem nepřítomný. Jednou jsme šli dokonce do divadla. Octli jsme se opět v onom velkém, špatné osvětleném a špinavém sále, plném ospalého lidského šumotu a bezladného zmatku Ale když jsme se prodrali lidskou tlačenici, olnevila se před námi obrovská bledé modrá Opona jako nebe jakési jiné oblohy. Veliké, malované růžové masky s nafouklými tvářemi se nořily do nezměrného plátěného prostoru. To umělé nebe se roztahovalo, rozlévalo do šířky i do délky a vzdouvalo se nesmírným duchem patosu a vel- kých gest, atmosférou toho umělého a leskem naplněného světa, který tam na dunícím lešení scény přijímal svůj tvar. Záchvěvy, připlouvající po vilike tváři tohn nebe. i oddechováni otiTOvskeho plátna, jímž rostly a ožívaly masky, prozrazovalo iluzotnost této oblohy a způsobovalo ono mihotáni skutečnosti, které v metafyzických okamžicích pociťujeme jako záchvěvy taioiistvi Masky třepetaly červenými víčky, barevné rty něco nehlasné šeptaly a já jsem viděl, že nastane chvile, kdy napětí lajemnusti dostoupí vrcholu, a potom vzduté nebe opony doopravdy pukne, zvedne se a ukáže věci neslýchané a oslnivé. Ale nebylo mi dáno dočkat se oné chvíle, neboť otec mezitím začal projevovat jisté známky neklidu, uhmalával si kapsy a nakonec prohlásil, že si zapomněl peněženku s penězi a důležitými doklady. Po krátké poradě s matkou, při které byla podrobena Adclina poctivost chvatnému celkovému zhodnoceni, mi navrhli, abych se vydal domů a podíval se po peněžence. Podle matčina názoru bylo do začátku představeni ještě spousta času a při své hbitosti jsem se mohl vrátit včas. Vysel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to lid na z těch jasných noci, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými přikrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly. Jc neodpustitelné lehkomyslně pOsibi do takové nad mladOln chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobuji, zapletaj i a zaměňuji jedny za druhé, V lilnubí města se otevírali - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoři iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice maji své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpá tdné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušeni zimních noci začinafi obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použit neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořuji se lákavé kombinace přetnout spletité putováni něiakou nevyzkoušenou příčnou uličkou, Ale tentokrát to začalo jinak. Sotva jsem udělal pár kroků, všiml jsem si. Že nemám plášť. Chtěl jsem se vrátit, ale po chvíli se mi zdálo, ze by to hyla zbytečná ztráta času, neboť noc nebyla vůbec chladná, naopak, byla žilkovaná závany podivného tepla, dechem jakéhosi falešného jara. Snih se srazil na bílé beránky, do nevinného, sladkého rouna, které vonélo Fialkami. Do stejných beránků se rozpustilo nebe, na kterém se měsíc zdvojnásohil, ztrojnásobil a v tom svém zmnoženi ukazoval všechny své fáze a postaveni- Obloha toho dne obnažovala svou vnitřni konstrukci v mnoha téměř anatomických preparátech, ukazujících spirály a sloje svéila, průřezy bledozelených hrud noci, plazmu prostorů a tkáň nočních lilou znění. Za takové noci nelze jit Podvalim ani žádnou jinou z temných H2 ulic, kccrč tvoři rub a jakousi podšívku čtyř liran náměstí, a ne vzpomenout si, žc v tu pozdní dobu bývají ještě občas otevřeny některé e oněch Mliimfch a přitažlivých krámů, na něž se ve všední dny zapomíná, ftikám jim skořicové krámy podle jejich skořicové tmavého dřeveného obloženi. Ty vskutku ušlechtilé obchody otevřené do pozdní noci byly vždy před metem mého horoucího sněni. Jejich slabé osvětlené, temné a slavnostní interiéry vonély sytou vůni barev, laku, kadidla, aromátem dalekých zemi a vzácných látek. Mohl jsi tam nalézt bengálske ohně, čarodejné krabičky, známky dávno zmizelých zemi, čínské obtisky, indigo, kalafunu z Malabaru. vejce exotického hmyzu, papoušků i tukanů, živé salamandry a bazilišky, kořen mandragory, norimberské mechanismy, homunkuly v květináčích, mikroskopy a dalekohledy a především vzácné a nezvyklé knižky, staré folianty plné prapodivných rytin a omamných historii. Pamatuji se na staré, důstojné kupce, kteří obsluhovali zákazníky v diskrétním mlčení se sklopenýma očima, plni moudrosti a pochopeni pro jejich nejtajnějši přáni. Ale nade vším tam kralovalo jedno knihkupectví, ve kterém jsem si jednou prohlížel vzácné a zakázané tisky a publikace." tajných klubů a odhrnoval tak roušku / mučivých □ opojnj ch tjii.nistvi. Tak zřídkakdy se naskýtala příležitost vstoupit do těch krámů -a ještě k tomu s malou, ale postačující částkou peněz v kapse. 1 přes veškerou důležitost poslání, které bylo svěřeno mé horlivosti, nebylo možno nechat si ujít takovou šťastnou náhodu. 44 \ Abych se dostal na ulici nočních krámů, bylo iŕvna podle mých výpočtů dát se boční uličkou a minout dvé nebo tri příčné ulice. To mě vzdalovalo od mého cile, ale to, co bych zameškal, mohl bych dohonit, kdybych šel zpátky přes Solné župy. Okřídlen touhou podívat se do skořicových krámů, zabočil jsem do známé ulice, spiše jsem letěl, než šel, a přitom jsem dával bedlivě pozor, abych si nespletl cestu. Tak jsem minul uí rřeti nebo čtvttou příčnou ulici, ale vytoužený průchod se stále neobjevoval. A ještě ke všemu ani konfigurace ulic neodpovídala obrazu, který jsem očekával- Po krámech ani stopy. Sel jsem ulici, iejiž domy neměly nikde vstupní hrány, ale jen neprodyšně uzavřená okna >lépá měsíčním odleskem. - „Po druhé straně by měla vést správná ulice, z niž se vchází do těch domů,4' myslil jsem si. Zneklidněn jsem přidával do kroku a v duchu jsem sc loučil s myšlenkou, žc se podivám do krámů. Jen abych se odtud rychle dostal do známých nblastí města. Docházel jsem na konec ulice, zneklidněn, kam mě vlastně vede. Vyšel jsem na širokou, jen tu a tam zastavěnou cestu, velmi dlouhou a rovnou. V tu chvíli mě ovanul dech volného prostoru, Přímo u cesty anebo uvnitř v zahradách tam stály malebné vily, ozdobná sidla boháčů. V průrvách mezi nimi bylo vidět parky a ohradni zdi sadů. Z dálky připomínal ten pohled dolní, málokdy navštěvované pattic Lešňanské ulice. Mésični světlo, rozpuštěné na nchi do stříbrných šupin a do tisícerých beránků, bylo bledé a jasne jako za dne - pouze parky a záhrady se černaly na té stříbrné krajinomalbě. Když jsem sí pozorné prohlédl jeden z těch domů, došel jsem S5 Jt závěru, Že mám pred sebou zadní, nikdy nevidenou stranu gymnaziální budovy. Pravé jsem přicházet k bráně, která byla k mému úžasu otevřena. Na chodbě se svítilo- Vešel jsem dovnitř a OCtl isem se na červeném koberci v chodbě- Doufal jsem, že se mi podán nepozorovaně proklouznout budovou a vyiit přední branou, a ti m si znamení cě zkrátit cestu. Vzpomněl jsem si. Že se v tru pokročilou dobu jistě v učebné profesora Arendta koná jedna z nepovinných hodin, protahujieich se do pozdni noci, na které jsme se v zimních měsících scházeli v zápalu ušlechtilého nadšeni pro kreslířská cvičeni, k nimž nás podnítil onen znamenitý učitel. Malá skupinka pilných žák ň se téměř ztrácela ve velkém tmavém sále, na jehož stěnách se do obrovských rozmetů rozrůstaly a Lámaly setny našich hlav, vrhané dvěma malými svíčkami hořícími v hrdlech láhvi. Abych řekl pravdu, příliš jsme při téch hodinách nekreslili a profesor neměl zvlášť jasné vymezené požadavky. Někteří si z domova přinášeli polštáře a ukládali se na lavicích k lehké dřímote, A jenom ti nejpilnějši kreslili přímo pod svíčkou, ve zlatém okruhu jejího světla. Obvykle jsme dlouho Čekali na profesorův příchod a nudili jsme se při ospalých rozhovorech. Nakunec se otevíraly dveře jeho pracovny a on vcházel - malý, S krásnými vousy, s esnrerickvmi úsměvy, diskrétními zámlkami a s aromátem tajemství. Rychle za sebou přirážel dveře kabinetu, jimiž se za jeho hlavou v okamžiku otevřeni snažil prodrat zástup sádrových stinů, fragmentů klasických • f bolestných Ninbid. Danaid a Tantalidů, celý ten smutný a jalový Olymp vadnoucí už dlouhá léta v onom muzeu sádrových soch. Přišeři té místnosti bylo kalné i *a dne a ospale se p toužilo Z« sádrového sněni, prázdných pohledů, blednoucích oválů a zamyslených gest. odcházejících do nicoty. Rádi jsme naslouchávali ™ dvi-ŕun onomu tichu, plnému povzdechů a šepotů toho rumoviště drolicího se v pavučinách, toho soumraku bohů, rozkládajícího se v nudě a monotonii Profesor, celý slavnostní a okázalý, se důstojně procházel kmlciu prázdných lavic, v nichž jsme cosi kreslili v šerém odlesku zimní noci - rozptýleni do malých skupinek. Bylo tiše a ospale. Tu a tam se moji kamarádi ukládali ke spánku. Svíčky v lahvích pomalu dohasinaly, Profesor SC ponořil do hluboké vitríny, plné starých foliantů, staro mód nich ilustraci, rytin a tisků. S esoterickými pett] nám ukazoval Staré litografie večerních krajinek, nočni houštiny a aleje zimních parků. Černající se na bílých měsíčních cestách. Při ospalých rozhovorech čas uplýval nepostižitelné a ubíhal nerovnoměrně, jako kdyby dělal uzly na míjení hodin a jindy zase jako kdyby polykal tele prázdné intervaly trváni A iu znenadání, bez jakéhokoliv přechodu, jsme se s naši skupinkou setkávali ož na zpáteční cestě ila pěšince v parku, bilé sněhem a chráněné po stranách černým. íuchým houštím keřů. Sli jsme podél toho chundelatého břehu temnoty a utírali n medvědí kožich krovití, praskajících pod našima nohama do |asnc bczmésičin: iukí, M : výhrady vyjádřil tim odlišným znevažujícím provedením Abychom pochopili tu rezeivovanost, musíme si již nyni všimnout dvojznačného a pochybného charakteru té čtvrti, která se tak značné lišila od zásadního tónu celého mésta- Byl to průmyslové obchodní obvod s křiklavě zdůrazněným rázem střízlivé užitečnosti. Duch času a mechanismus ekonomiky neušetřil ani naše město; zapustil kořeny na odrezku jeho periférie a tam se rozrostl do přiživnické čtvrti. Zatímco ve starém městě panovat ještě stale nočni. pokoutní obchod prodchnutý slavnostní ceremoniálností, v té nové čtvrti se okamžité rozvinuly novodobé, střízlivé formy komercialismu. Pseudoamerikanismus, naroubovaný na starý, ztrouchnivělý podklad města, zde vyrazil bujnou, ale prázdnou a bezbarvou vegetaci zmetkovité a liché okázalosti. Rylo tam vidět laciné, spatné postavené domy s karikaturnimi fasádami, polepené tnonstróznimj štukaturami z popraskané sádry. Staré, křivé předměstské domky dostaly narychlo slepené portály, ve kterých člověk teprve při bližším prozkoumáni odhalil nuzné imitace velkoměstského zařízení. Vadné, matné a špinavé výkladní skříně, na kterých se ve zvlněných reflexech lomil temný odraz ulice, neohoblované dřevo portálů, šerá atmosféra těch jalových interiérů, ve kterých sc na vysokých policích i podél oprýskaných a drolierch se sten usazovaly pavučiny a chuchvalce prachu, to vše zde vtiskovalo krámům pečeť divokého Klondiku. V radé tam stály jedna za druhou krejčovské dílny, konfekce, skladiště porcelánu, drogerie a kadeřnictví. Na jejich šedivých velikých výkladních skrinich byly šikmo nebo do polokruhu uspořádané nápisy ze zlacených plastických písmen: CONFISBRIE, MAN UC U RE. KING OF ENGLAND Staro usedlici si zachovávali značný odstup od té Čtvrti, ubývané chátrou, vyvrheli, kreatúrami bez charakteru a bez kompaktnosti, pravou morálni spodinou, onou jarmari nikdy neni jist, zda opravdu přijede a kde zastaví, a často se stává, ze lidé zůstávají stát na dvou různých místech, neboř se nemohou shodnout v názoru, kde bude zastávka. Čekají dlouho a stojí v černém, mlčícím zástupu podel sotva znatelných stop koleji, tvářemi z profilu jako řada bledých papírových masek, vystřižených do fantastické linie úporného zahleděni, A nakonec nečekané přijíždí, už vyjel z bočni uličky, odkud se ho nenadálí, nízký jako had, miniaturní, s malou supící a zavalitou lokomotivou- Vjel do toho černého špalíru a vnesl najednou do ulice tmu řadou vozů, rozsévali, i. li uhelný prach. Temné supěni parní lokomotivy, závan podiv- 101 ne vaznosti, prostoupeně smutkem, i tlumeny spěch a nervozita proměňují na chvíli ulici za rychle zapadajícího zimního soumraku v nádražní halu. Metlou našeho města je ažiotáž jízdenek a úplatkářství. V pnslcdni chvíli, kdy vlak už stojí ve Stanici, docházi v nervózním chvatu k různému vyjednáváni s Úplatnými železničními úředníky. Dříve než handrkováni skonči, dává SC vlak do pohybu, provázen pomalu se sunoucím, rozčarůvrtným zástupem, který ho daleko vyprovází a nakonec se rozptýlí, Ulice, na chvíli vtěsnaná do improvizovaného nádraží, plného pŕitmi a dechu dalekých cest, se opět rozjasňuje, rozšiřuje a znova propouští svým korytem bezstarostný, monotónní zástup prucháze-jicich se Lidi, kteří v hlučných rozhuvotech putuji podél obchodních vvloh, téch špinavě šedých čtverců, plných jarmarcčniho zboží, velkých voskových manekýnů a holičských figurín, Vyzývavé oblečeny, přecházejí tam prostitutky v dlouhých krajkových šatech. Ostatně mohou to být i ženy holičů a kavárenských kapelníků. Jdou dravčim. Šoupa vým krokem a na nedobrých, zkažených tvářích mají neznatelný kaz, ktetý je přeškrtává: hud šilhají černou křivou silhavostL, nebo mají roztržená ústa, nebo jim chybí špička nosu, Obyvatelé města jšOu pyšni na ten pach zkaženosti, kterým dýchá Krokodýlí ulice „Nemusíme si nic odříkat," řikaji si hrdě, „můžeme si dovolit i pravou velkoměstskou prostopášnost." Sami tvrdi, žc každá žena v té čtvrti je šlapka, A vskutku, scači se na některou podívat - a hned se človek setkává S ú potným, lepkavým a lechti- 10A vým pohledem, který nás zmrazuje ruzkošnickou jistotou. Dokonce i děvčata školou povinná zde nosi kokardy jistým charakteristickém zpusohem, osobité kladou stihlé nohy a v pohledu maji cen nečistý kaz, v němž se skrývá ještě nezformovaná budoucí prostopášnost. A přece — a přece, máme prozradit poslední tajemství té čtvrti, pečlivé uktývané tajemství Ktokodýli ulice? Bellem tliišulio pojednáni jsme několikrát dávali jistá výstražná znamení a delikátně jsme naznačovali své výhrady. Pozorný čreiiai tedy nebude nepřipraven na ten poslední nhrat věci. Mluvili jsme O imitujícím, iluzorním charakteru té čtvrti, ale tato slova mají příliš extrémni a kategorický význam, než aby mohla vystihnout polovičatý a nerozhodný ráz její skutečnosti. Náš jazyk nemá výrazy, které by jaksi dávkovaly stupeň reality a definovaly jej i hustotu. Řekněme to bez okolků: fatálnosti tětO čtvrti je. že se v ni nic nerealizuje, že nic nedospěje do své definitiv ni podoby, že všechny započaté pohyby zůstávali viset ve vzduchu, že všechna gesta se předčasně vyčerpávali a nemohou překročit jistý mrtvý hod. Mohli jsme si jíž všimnout, Že tuto ťtvrl charakter i zuj ľ velká bujnost a marnotratnost - v záměrech, plánech a předsevzetích. Celá čtvrí není ničím jiným než fermentaci úporných práni - předčasně vybujelou, a proto bezmocnou a prázd...... V atmosféře nesmírné snadnosti zde klíči každá sebelehci choutka, letmé napětí kyne a roste do prázdného, nadutého novotvaru a tak tu vyráží Šerá a lehká vegetace kyprých plevelů a bezbarvých huňatých máků, vytvořená z efemérni tkáně přeludu a hašiše, Nad celou tou čtvrti se vznáší lenivé a prostopášné fluidum hříchu 107 il domy, obchody i lide působí někdy dojmem zimničniho chvěni na peiim rozpáleném těle, husí kůže na jejich horečnatých vidinách. Nikde jinde se necítime tak ohroženi možnostmi, tak otřeseni Mrzkosti toho, co se má splnit, tak zbledli a bezmocní zděšením nad realizaci plnou rozkoše. Avšak tím to také konči. Když prekročíme jistý- bod napětí, přiliv ustává a ustupuje, atmosféra hasne a odkvětá, možnosti vadnou a rozpadají se v nicotu a zcšilelcšeré máky vzrušeni se rozsypávaj! v popel. Budeme věčně litovat, že jsme tehdy na chvíli vyšli z konfekčního obthudu podezřelého rá^u. Nikdy už do něho nenajdeme cestu zpátky- Budeme bloudit od jednoho firemního štítu ke druhému a stokrát se mýlit. Projdeme desítky krámů, najdeme obchody navlas podobné, budeme putovat mezi špalíry knih, listovat v časo-piaech a tiscích, budeme dlouho a spletité rozmlouvat s prodavačkami, poznamenanými nadbytkem pigmentu a pokaženou krásou, které však nebudou umět pochopit naše práni. Budeme se zaplétat do nedorozumení, až se celá naše horečka a podtiiccní rozplyne ve zbytečné námaze a ve zbůhdarma promarněné honičce- Naše naděje byly nedorozumením, dvojsmyslný vzhled lokálu a zaměstnanců - zdáním, Konfekce byla skutečnou konfekci a při-ručí neměl žádné postranní úmysly. Ženský svět v Krokodýli ulici se vyznačuje celkem průměrnou zkaženosti, přehlušenou silnými vrstvami morálnich předsudků a banálni všednosti. V tomto městě laciného lidského materiálu se nevyskytuje ani vy bujely instinkt, ani nezvyklé a temné vášně. Krokodýli ulice byla ústupkem našeho města ve prospěch modernosti a velkoměstské zkaženosti. Zřejmé jsme si nemohli dovolit nic jiného než papírovou imitaci, než fotomontáž, složenou z v ý strižků prcleželých Loňských novin. irn ŠVÁBI Bylo to v dubě šedivých dno, které rLis.inurii.ly po skvělé barevnosti otcovy geniální epochy. Nastaly dlouhé lýdny deprese, těžké týdny bez neděli' a svátků, obloha byla zavřená a podoha krajiny zubožená. Otec i námi ui tehdy nepřebýval. Horní pokoje byly uklizeny a pronajaty jedné tclcfdnisccc Z celéJio ptačího hospodářství nám zůstal jediný exemplár, vycpaný kondor, který stál na polici v saloně. Ve studeném příšeří stažených záclon tam stejné jako zaživa stál na jedné noze v pozici buddhističkého mudrce a jeho horka. v> schla asketická ivář zkameněla do výrazu krajní lhostejnosti a odříkáni Oči mu vypadly a vyplakanými slznimi důlky se sypaly piliny Pouze rohov i té egyptské výrůstky na mohutném holém zobáku a na lysé šiji, výrůstky a h lizy vybledle blankytné barvy, vtiskovaly této starecké hlavě cosi důstojně hieratického. Jeho pernatý hábit byl už na mnoha místech prožrán od molů a vypadávala Z něho měkká, šedivá pera, která Adéla jednou za týden vymetala Spolu s bezejmenným prachem pokoje. Na vylysa-lých místech bylo vidět htubou pytloví nu, ze které lezly konopné 10 cucky. V skrytu jsem matce vyčítal, že se iak lehce vypořádala %e ztrátou otce. „Nikdy ho nemilovala," myslel jsem si, „a poněvadž otec nebyl zakořeněn v srdci rádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčné se vznášel na periférii života, v polorcálných oblastech, na okraji skutečnosti. Ani řádné, občanské smrti mu nebylo dopřáno." přemital jsem, „ví ech no u něho muselo být podivínské a pochybné.'' Rozhodl jsem se, že v příhodné chvíli nhmlim na matko a přinutím ji k otevřené rozmluvě Onoho dne {byl těžký zimní den a už od rána se sypalo měkké chmýří soumraku) mela matka migrénu a Ležela o samotě na pohovce v salónu V tom zřidka navštěvovaném svátečním pokoji panoval od doby otcova zmizeni vzorný pořádek, o který pečovala vw&kem a košťaty Adéla. Nábytek byl pokryt ochrannými povlaky a cdé zařízeni se podřídilo železné disciplině, jakou Adéla zavedla v onom pokoji. Pouze svazek pávic h per, stojících ve váze na prádelníku, nchyln možno udržet v patřičných mezích. Byl to živel svévulm a nebezpečný, s ncpostižitelnou revolučnosti jako hlučící třída gymnasistek. naoko plná devôtnosti, ale rozpustile ticposlusn.i jakmile sejde s oči. Ty oči celý den rejdily, provrtá valy stěny, přimhurnvaly se, a třepetajíce rasami, s prstem na uštech se tlačily jl-diiv přes druhé, rnzjívcné pochichtáváním a lumpačeni ni. Naplňovaly pokoj štěbetán i m a šepotem, jako motýli se rozsypávsly kolem mnohorameoné lampy, v barevném hejnu narážely dn ui.it ných stařeckých zrcadel, odvyklých pohybu a veselosti, a klíčovými dírkami nakukovaly do sousedních místností. Dokonce ani v přítomností matky, ležici s obvázanou hlavou na pohovce, se nedoka- i i i žaly ovládnout a koketovaly, dávaly si znamení a pokřikovaly na Mľbe němou barevnou abecedou, plnou tajemných významů. Dráždil mě ten výsměšný komplot a mihotavé spiknuti za mými zády. Přitisknut koleny k matčině pohovte, předstíral jsem, že zkoumám zamyšleně dvěma prsty jemnou látku jejího županu, a najednou jsem jakohy mimochodem rekh „Už dávno jsem se té chtěl zeptat - to je on. viď?" A třebaže jsem ani pohledem neukázal na kondora, marka to okamžité pochopila, upadla do velkých rozpaků a sklopila oči. Úmyslné jsem nechal uplynout určitou dobu, abych vychutnal její rozpaky, a potom 4 naprostým klidem, přemáhaje hněv, který sc ve mně zvedat, jsem se zeptal: „Jaký smysl maji potom všechny klepy a lži, které roztrušuješ o otci?" Ale její rysy, které se v prvnim okamžiku v panice rozpadl v, se začaly znovu urovnávat. „Jaké IžiP" zeptala se, pomrkávajíc očima, které byly prázdné, nalité temným blankytem a bez bělma. „.Slyšel jsem je od Adély," řekl jsem, „ale vim, že pocházejí od tebe: chci znát pravdu." Usta se ji lehce chvěla a zřítelnice, vyhýbajíce se mému pohledu putovaly doočniho koutku. „Nelhala jsem,'L pravila a ústa ji otekla a zároveň SC zmenšila Pocítil jsem, že se mnou koketuje jako žena s mužem. „S těmi šváby je to pravda, sám se přece pamatuješ . ." lípadl jsem dů rozpaků, Skutečné jsem se pamatoval na invazi švábů, na záplavu čenichů hemženi, které naplňovalo tmu nočním, pavoučím pobíháním Všechny škvíry byly plné cukajících sc vousů, z každé štěrbiny nudil kdykoli vyrazit šváb. z každé praskliny v podlaze se mohl vylihnout ten černý blesk a letět pomatenou klikatinou po zemi. Ach, jaké to bylo divoké šílenství zmatku, psané třpytivou černou čárou na tabuli podlahy! Ach, a jak při tom otec křičel hrůzou a skákal s oštěpem v tuce ze židle na židli! Nepřijímal jídlo ani piti, s horečnými rumenci na tvářích a s křečí odporu kolem úst otec tehdy docela zdivočel Bylo jasné, ?c takové napětí nenávisti nemůže žádný organismus dlouho vydržet. Strašný hnus proměnil jeho tvář ve strnulou tragickou masku, kdc*C pouze zřítelnice, ukryté za dolním víčkem, krčily na číhané, napjaty jaků tětivy ve věčné podezíravosti. S divokým výkřikem vyskakoval pak najednou ze židle, naslepo se vrhal do kouta pokoje a už zvedal oštěp, na kterém napichnutý obrovský šváb zoufale komíhal splete-rtiilou nožek. A tu přicházela otci, zbledlému hrůzou, na pomoc Adéla, brala od něho kopí s napichnutou trofeji a šla ji utopit v kyblíku. Ani tehdy bych všek nedovedl říci, zda mi ty obrazy utkvěly v mysli z Adélina vyprávěni anebo zda jsem byl sám jejich svědkem. Můj otec neměl už v té době obrannou sílu, která chráni zdravé lidi před Fascinaci hnusem. Místo aby se uzavřel před strašnou přitažlivou silou této fascinace, čim dál více se do ni zamotával, vydán na pospas šílenství. Smutné následky na sebe nedaly dlouho čekat, Brzy se objevily první podezřelé příznaky, které nás naplnily zděšením a zármutkem. Otcovo chováni se změnilo. Jeho šílenství - ta euforie jeho vzrušení pohasla. V jeho pohybech a mimice se začaly jevit příznaky špatného svědomí. Začal se nám vyhýhat Celý den sc schovával v koutech, ve skříních nebo pod peřinou. Nejednou jsem ho viděl, jak si zamyšleně prohlíží vlastni ruce a zkoumá konzistenci kůže a nehtů, na kterých začaly vystupovat ťetné skvrny jako švábí krovky. 11 z Ve dne se ještě zbytkem sil bránil, bojoval, ale v noci na něho fascinace útočila mocnými údery. Viděl jsem ho pozdě v noci ?a svitu svíčky, která stála na podlaze. Otec ležel nahý na zemi, potřísněn černými skvrnami totemu a pomalován liniemi žeber, Oťlúu fantastickou kresbou anatomie, prosvitající na povrch, ležel na břiše, posedlý fascinací averze, která ho vtahovala do hlouhi svých zapeklitých zákrutů. Pohyboval se mnohočlánkovým komplikovaným pohybem podivného rituálu, ve kterém jsem * hrůzou poznal imitaci švábího ceremoniálu. Od té dohy jsme se otce zřekli. Podobnost se švábem st- pioii-vo-vala den ode dne výrazněji - můj otec se ménil ve švába, Začali jsme si na to zvykat. Vídali jsem ho stále řidčeji, na svých šváhich cestách mizel někam na celé týdny - a my jsme ho přestali vnímat; docela splynul s tím černým nečistým plemenem, Kdo by mohl říci, zda ještě někde v nějaké škvíře v podlaze žije, zda ještě v noci běhá po pokojích, vtažen do švábích záležitostí, anebo snad byl mezi těmi mrtvými brouky, které Adéla každé ráno nalézala s hŕichcm vzhůru a naježenými nožkami a brala je s odporem na lopatku a vyhazovala? „A přece," řekl jsem zahanbené, „jsem přesvědčen, i* ten kondor, to je on," Matka se na mne podívala zpod řas: „Netrap mé, miláčku, už jsem ti přece říkala, že otec jezdi jako obchodní cestu jící po okoli. Vždyť vis, že se někdy v noci vraci domů a potom před úsvitem odjíždí ještě dál," I VICHŘICE Za té dlouhé a prázdné zimy se v našem městě urodila nesmírná, stonásobná hojnost tmy. Snad se příliš dlouho neuklízelo na půdách a v kumbáhch s harampádím, hrnce se pěchovaly na hrnce, láhve na láhve a donekonečna sc nechávaly narůstat prázdné baterie demižonů. A tam, v těch spátcnvih, mnohotrámových lesích půd. se začala tma zvrhat a divoce fermentovat. Tam byly zahájeny ony černé sněmy hrnců, ono upovídané a prázdné schůzováni a ono u bublané vováni a žbluňkání demižonů a zkumavek. Až jednou v noci se pod šindelovými prostorami srotily falanpy hrnců a lahvi a vyrazily ve velkém, namačkaném davu do mésta- Půdy, vypuzené z půd, se rozlévaly jedny přes druhé, v černých zástupech se dávaly na pochod a rejích rozlehlými ozvěnami probíhaly kavalkády trámů a přiček a poskoky dřevěných koz, klekajících st na jedlová kolena; a když potom vyrazily na svobodu, na plnily prostory noci úprkem krokví a halasem střešního žebroví a podpěr, A tehdy se také vyvalily ony černé řeky, poutě sudů a konvi, a plynuly napřič noci. Jejich černé, blýskavé a hlučné roje obléhaly město. Za noci se to temné sroceni nádob hemžilo a útočilo jako armáda upovídaných ryb, jako nezadržitelný nápor hádavých skopců a tlHchavých džberů, S d úniami dn v se tam na sebe kupily vědra, sudy a konve, klimbaly se hliněné štoudve kuiimářů, jedny přes druhé se nahoru škrábaly staré bučky a cylindry elegánů a rostly až k nebi v obrovských sloupech, které se rozpadaly. A všechny neohrabaně klepaly koliky dřevěných jazyků, neobratné mlely v dřevěných hubách bláboleni kleteb a nadávek a na celé prostranství noci se rouhaly blátem. Až se dorouhuly a do-p rokli naiv svého. Přivolány kvákáním nádobí, trousícího pomluvy od jednoho konce na druhý, přitáhly tam nakonec celé karavany, dorazily tam celé mohutně armády vichru a rozložily se nad noci Obrovské lábořišté, pohyblivý černý amfiteátr začal v mohutných kruzích sestupovat k městu- 1 vybuchla icmnma obrovskou rozbouřenou vichřici a zuřila po tři dny a tři noci . - . „Dneska nepůjdeš do školy," řekla ráno matka, „venku je strašná vichřice'1 Pokojem se táhl iemný závoj kouře, vonici pryskyřici. Kamna skučela a hvízdala, jako kdyby v nich byla uvázaná celá smečka psů nebo démonů. Velká mazatiiila, vymalovaná na jejich pupkatém břichu, se šklebila barevnou grimasou a nabývala fantastické podoby svými nafouklými tvářemi. Běžel jsem bos k oknu. Obloha byla v sir i v dál v y foukaná věrrj. Byla stříhrobílá a prostorná a počmáraná siločarami, napjatými k prasknuti, a přísnými brázdami, podobnými ztuhlým žilám cínu a olova. Byla rozdělena na silová pole, chvěla se napětim a přek*. povala utajenou dynamikou. Rýsovaly se na ni diagramy vichřice, která - sama neviditelná a tlepostižitelná - nabíjela krajinu SVOU energii. Nebylo ji vidět. Clůvék ji poznával podle domů a střech, do kte rých vpadala její Zuřivost, Jak dú nich vstupovala její sila, střechy jakoby jedna po druhé rostly a vybuchovaly šílenstvím. Obnažovala prostranství, nechávala za sebou na ulicích bílou prázdnotu a celé oblasti náměstí čisec vymetala. Jen tu a tam se pod ni prohýbal a zmítal osamocený člověk, přidržující se domovního rohu. Zdálo se, že se celý prostor náměstí nadnuvá jako břicho a třpytí se pod jejími mohutnými závany jako prázdná lysina. Na nebi vyfoukal vítr studené a mrtvé barvy, měděnkové, žluté a liliové šmouhy, daleká klenuti a arkády svého labyrintu Střechy pod těmi oblohami stály černé a křivé, plné netrpělivosti a vyčkáváni. Ty, do kterých vstoupila vichřice, se nadšeně zvedaly, prcrůsraly sousední domy a pod rozvichřeným nebeoi hlá>ah vit i budoucí. Pmom klesaly a pohňsiiialy, neboť" nemohly déle zadržet mohutný dech, krery letěl dál a naplňoval celý prostor vřavou a zděšením. A opět jiné domy s křikem a v záchvatu jasnozŕi votri vstávaly a věštily. Obrovské buky kolem kostela stály s napřaženýma rukama jako svědkové otřesných zjeveni a křičely a křičely, Dále, ŕa střechami námcsti jsem viděl v dálce protipožární zdí a hule" štíty předměstí- Šplhaly sc jeden přes druhý a narůstaly do výáky, oněmělé a ztuhlé hrůzou. Daleký, studený, červený odlesk je zbarvoval pozdními barvami. Toho dne jsme neobědvali, neboř" oheň v kuchyni se v kotoučích dýmu vracel do světnice, V pokojích bylo zima a páchlo to tam větrem. Kolem druhé hodiny odpoledne vypukI na predmestí požár a prudce se siřil. Matka s Adélou začaly balit peřiny, kožichy a cennejší věci. Nastala noc. Vichr zesílil a byl čím dál lim prudší, neobyčejně se rozrost] a obsáhl celý prostor. Nyní UŽ nenavštěvoval domy a střechy, ale vybudoval nad městem mnohopatrový, mnohonásobný prostor, četný labyrint, který narůstal do nekonečných poschodí 7. toho bludiště vyrážel celým: galeriemi pokojů, bleskově vytvářel křidla a trakty, s hukotem hloubil dlouhé řady komnat a potom nechával ta vymyšlená patra, klenuti a kasematy spadnout a dral se ještě výš, vytvářeje svým nadšením samo beztvaré nekonečno. Pokoj se lehce chvěl a obrazy na stěnách řinčely. Okenní tabule se leskly mastným odleskem lampy. Záclony na okně se vzdouvaly a byly plné dechu té bouřlivé noci. Uvědomili jsme si, že od rána otce nikdo neviděl- Domnívali jsme se, ie se na úsvitu musel vypravit do krámu a tam ho překvapila vichřice a znemožnila mu návrat. „Celý den nic nejedl." naříkala matka. Starší priruci Teodor se uvolil, že se vydá do noci a vichřice a donese mu něco k jidlu. Můj bratr se k výpravě připojil- Zachumlání do mohutných medvědích kožichů, zatížili si kapsy LIB žehličkami a moždíři, balastem, který md zabránit, aby je vichr neodnesl. Opatrné otevřeli dvéře, vedoucí do noci- Sotva priruci » můj bratr sc vzdutými plášti vkročili jednou nohou do tmy, pohltila ie hned na domovním prahu noc. Vitr okamžité smyl každou stopu jejich odchodu. Oknem nebylo vidět ani baterku, kterou si s selu n j vzali. Vitr je pohltil a na chvíli utichl. Adéla s matkou sc znovu pokoušely zapálit oheň v peci. Zápalky uhasínaly a z dvířek foukal zpátky popel a saze. Stáli jsme u dveří a naslouchali, V nářku vichřice bylu slyšet všelijaké hlasy, přesvědčování, vábeni a vyprávěni. Zdálo se nám, že slyšíme volat o pomoc otce, zbloudilého ve vichřici, a pak zase jsme měli dojem, že si bratr s Teodorem bezstarostně povídá ji přede dveřmi. Dojem byl tak šálivý, že Adéla otevřela dveře a skutečné uviděla, jak sc Teodor a můj bratr těš prodírají z vichřice, do které hyli ponořeni až po krk. Udýcháni vešli do chodby a s námahou za sebou zabouchli dvéře Na chvíli se museli opřít o zárubne, tak silné narážel vichr na vrata, Konečně zasunuli zástrčku a vitr pádil dál. Ncurovnané vyprávěli o noci a vichřici. Jejich kožichy, nasáklé větrem, ještě voněly vzduchem. Na světle mrkali víčky. Z trč L leště plnvch noci. jim prýštila při každém spuštěni viček tma. Ne mohli dojit do krámu, ztratili cesiu a stěží sc dostali zpátky. Nepoznávali město, všechny ulice byly jak přestavěné. Matka je podezřívala, že lžou. Ve skutečnosti celá ta scéna dělala do|cm, jako kdyby tu čtvrthodinu stáli ve tmě pod oknem a vůbec L L¥ sc odtamtud nevzdálili. Ale možná, že už skutečně neexistovalo město ani náměstí a vichřice a noc obklopovala nás dům pouze temnými kulisami, plnými vytí, svištěni a stenů, Snad skutečné vuhck neexistovaly ty obrovské a ialostné prostory, které nám vichr sugeroval, snad vůbec neexistovaly ty ubohé labyrinty, mno-hookenni trakty a chodby, na kterých vichřice hrála jako na dlouhých černých flétnách. Stále vice jsme se utvrzovali v přesvědčeni, že celá bouře je pouze noénim donkichotstvím. napodobujícím v úzkém prostoru kulis tragické nekonečno, kosmickou vyhoštěno** a osiřelost vichřice. Stále častěji sc nyní Otvíraly dveře do chodby a vpouštěly hosty, zachumlané do pelet in A žát Uřícený soused nebo známý sc pomalu vymotával zc Šátků a kabátů a udýchaným hlasem ze sebe vyrážel vyprávění, přerývaná, neuspořádaná slova, která fantasticky zvětšovala a klamně přeháněla bezmeznost noci. Seděli jsme všichni v jasné osvětlené kuchyni. Za kuchyňským ohništěm a širokou černou nístčji vedlo několik schodů ke dveřím na půdu, Na těch schůdkách seděl starší přiruéi Teodora naslouchal, jak MiLiľi.i s i: i ■ i '. ■<_ lieh r u. Slyšel, iak m- ■. pi en x ee':i vie h r itt >k^u:;iji mechy střešních žeber do harmoniky a srŕecha ochabuje a splaskává jako obrovské plíce, ze kterých unikl vzduch, a jak potom oper nabírá dech, naprimuje sc palisádami krokvi, rozrůstá sc jako flotieké klenby, roztahuje sc lesem trámu, plným stonásobne ozveny, a huci jako krabice obrovských basů, Ale potom jsme zapomněli na vichřici, Adéla tloukla skořici ve zvonivém moždíři. Na návštěvu přišla teta Pcrazie. Drobná, hbitá a plná starostlivosti, s černou krajkovou šálou na hlavě, začala hned pobíhat po kuchyni a máhat Adéle. Adéla oškubala kohouta. Teta Pcrazie zapálila |hhI nístčji hrst papírů a do černého jícnu komína z nich začaly vyletovat široké pláty plamenů. Jak Adéla držela kohouta za krk, zvedli ho nad plameny, aby na něm opálila pouledni per i. Kohout najednou zatřepetal v ohni křidly, zakokrhal a uhořel. Teta Pcrazie začala hned nadávat, spilat a zlořečit. Třásla se zlosti a hrozili rukama Adéle a matce. Nechápal jsem, oč ji jde, a ona se čím dál tím víc rozohňovala hněvem, až sc nakonec proměnila v chomáč gestikulací a nadávek. Zdálo se, Že SC v záchvatu zlosti rozcestí ku luje na kusy, že se rozpadne, rozdělí, rozběhne se do sta pavouků a že se rozvětvi na podlaze do černé mihotavé splctcniny šílených švábích úprků. Místo toho sc však začala prudce zmenšovat a srážet, stále ještě roztřesená a rozsypávajici se kletbami. Najednou, shrbená a malá. odcupitala do rohu kuchyně, kde leželo dřiví na topeni, a proklínajíc a kašlapc, začala horečné šukat mezi klapajícími poleny, až našla dvě tenké žluté štěpiny. Uchopila je rukama, třesoucíma sc pobouřením, přiložila si je k nohám, pak si na nevylezla jako na chůdy, a klepajíc po prknech, začala na rech žlutý* h berlách chodit a pak čím dál tím rychleji a rychleji běhat sem a tam po úhlopříčkách podlahy. Potom, kulhajíc na dunících prknech, vvhéhla na jedlovou lavici, odtamtud na polici s taliři, na zvoéícf dřevěnou polici, táhnoucí sc podél kuchyňských stěn, a běžela po ni v přískocích na chodovi tých berlách, až nakonec, čím dál tmi menši, někde v koutě zčernala, svinula sc jako uvadlý, spálený papír, zetlela na plátek popela a rozdrobila sc v prach a nicotu, 12U 121 Stáji jsme všichni bezradně před tou šíle jící fúrii zlosti, která trávila a požírala sama sebe Se ŕármutkem isme se di%rali na smutný průběh toho záchvatu, a když onen žalostný proces dospěl ke svému přirozenému konci, s určitou úlevou isme se vrátili ke svým každodenním p raci m. Adéla, tlukoucí skořici, zazvonila Opět moidirem, matka pokračovala v přerušené rozmluvě a prú uč i Teodor naslouchal střešním proroctvím, dělal směšné grimasy, zvedal vysoko obočí a sám pro sebe se smál. NOC VELKÉ SEZÓNY Každý vi, že v radě obvyklých a normálních let rodi někdy /podivínštěly čas ze svého lůna léta jiná. léta zvláštní a léta zvrhli, kterým - jako šestý malíček na ruce - narůstá někdy třináctý, falešný měsíc, ftikame Falešný, neboť málokdy se vyvine úplné. Opožduie ff v růstu jako pozdě zplozené děti - měsic hrbáček, výhonek v polovině uvadlý a spiše tušený než skutečný. Má to na svědomí stařecká nestřidmost léta. jeho ptostopášná a pozdní životnost. Někdy se stává, že srpen už míne a siarvr silný kmen léta rodí jaksi ze zvyku ještě dál, vyráží ze své práchiu-viriy tyto jalové a idiotské dny-pláňky, dny-plevcl a přídavkem a zadarmo přihazuje prázdné a nestravitelné dny-košťály, bílé. udivené a nepotřebné dny. A tak vytůstaji tyto dny, nepravidelné a nevyrovnané, nevzdelané a spolu srostlé jako pučící prsty znetvořené ruky sevřené v hanlivém gestu. Někteří lidé přirovnávají iv dny k apokryfům, tajně vsunutým 121 125 mezi kapitoly velké knihy roku, k palimpsestům, skryte podstrčeným mezi její stránky, anebo k tém. bílým, nepouštěným listům, ■la nichž se oči, dosyta načtené a plně obsahů, mohou opájel obrazy. Na těch stránkách človék stále více bledne, vysvobozuje se z barev a může odpočívat na jejich nicotě, než bude zatažen do labyrintů nových dobrodružství a kapitol. Ach, jaký je to starý, zažloutlý román roku, jaká je to velká a rozpadávající se kniha kalendáre! Leží si, zapomenuta někde v archivech času, a její obsah dále roste mezi deskami, neustále bobtná upovidattosti měsiců, rychlým samoplozenim chvastounství, tlacháním a sněním, které se v ni rozmnožuje. Ach, cožpak se snad i já - když spisuji toto vyprávěni a seřazuji príhody svého útce na opotřebovaném okraji jejího textu - cožpak se i já neoddávám tajné naději, že jednou nepozorované vrostou mezi zažloutlé listy té ne j krásnej ši, rozpadávající se knihy, že vstoupí do velkého šelestu jejich stránek a budou jim pohlceny? To, o čem zde budeme mluvit, se tedy odehrávala v onom třinác tém, přespočetném a do jisté miry nepravém měsíci toho roku, na ľi!_'ľh několika prázdných listech velké kroniky kalendáře. Rána byla tehdy podivné trpká a osvěžující. Z uklidněného a chladnějšího tempa času, ze zcela nové vůně vzduchu a z odlišné konzistence světla bylo pat rno, že jsme vstoupili do jiné série dní, do nové krajiny hožiho roku. Pod těmi novými oblohami se hlas chvěl zvučné a svěže jako v ještě novém prázdném bytě, prostoupeném pachem laku, barev a věci započatých a nevyzkoušených. S podivným vzrušenim zkou- šel člověk novou ozvěnu a načínal ji zvědavé jako bábovku ke kávč ía chladného a střizlivého jitra přede dnem odjezdu. Otec sedal opět v zadním kontoáru za krámem, v male klenuté jizbě, rozmřižkované jako úl mnohobunkovými registraturami a obr ústa jici bez ustání šupinami stále nových vrstev papíru, dopisů a faktur. Ze šelestu archů a z nekonečného pořádáni papírů v v růstala kostičkovaná a prázdná existence této místnosti, z neustálého překládání hromady lejster se ve vzduchu rodila z nesčetných firemních záhlaví apoteóza v podobě továrního města, viděného z ptačí perspektivy, naježeného kouřícími komíny, obklopeného radami medaili a zarámovaného do kudtlitiek a kroucenin pompézních et a Camp. Tam jako ve voliéře seděl na vysoké židličce otec, holubníky registratur šelest i Iv složkami papírů a všechna hnízda a doupata byla plná cvrlikáni cifer. Hlubiny obrovského krámu den ze dne temněly a bohatly zásobami sukna, ševiotů, sametů a kordů- Na temných policích, v těch sýpkách a skladištích studené plstěné pestrosti, Se stonásobně zúročovala tmavá, ustátá barevnost věci, množil se a sytil mocný kapitál podzimu. Ten kapitál tam rostl, temněl a čim dál tím šíře se rozestupoval na policích jako na galeriích jakéhosi velikého divadla a každý den ráno se ještě doplňoval a zmnožoval novými náklady zboží, které tam v bednách a v balících spolu s jitřním chladem nosili v oparech podzimní svěžesti a vodky funící a vousatí nosiči na medvědích ramenou. Priruči vykládali nové zásoby posilující střižní pestrosti a pečlivé jimi naplňovali a vycpávali všechny škvíry I 19. a mezery na vysokých policích, Byl to obrovský rejstřík všelikých barev podzimu, složený ve vrstvách a roztříděný podle odstínu, klcsapci dolů a stoupající nahoru po stupnicích všech barevných oktáv jako po rezonujících schodech. Začínal dole a nesměle a zaji-kavč zkoušel altová glissanda a půltóny, potom přecházel k vyrud-lému popelu dálek, ke gobelínovým blankytům a směrem vzburu pak rostl St Mu širšími akordy, dospíval k temné modři, k indigu dalekých lesu a k plyši šumících parků, a putom přes všechny okry, krevely, rudosti a sépie vstupoval do šelestivého stínu vadnoucích zahrad, až nakonec dorazil k temnému pachu hub, k dechu prach-nivin V hlubinách podzimní noci a k hluchému doprovodu nej-temnéjšich basů. Otec kráčel podél arzenálů soukenného podzimu a uklidňoval a tišil ty masy, jejich stoupající moc i pokojnou silu Sezóny. Chtěl co nejdéle udržet pohromadě zásoby uskladněné barevnosti, Bál se drobit a měnit za peníze ten železný kapitál podzimu, Ale věděl, cítil, že nadejde čas a podzimní vichr, pustošivý a teplý vichr zaduje nad těmi policemi a ony pak povoli a nic nebude moci zadržet jejich záplavu, ty proudy barevnosti, které z nich vytrysknou na celé město. Nastávalo období Velké Sezóny. Ulice ožívaly. V šest hodin odpoledne město zimničné rozkvětalo, domy dostávaly ruměnce a Lidé putovali, prodchnuti jakýmsi vnitřním ohněm, našminkovaní a křiklavé namalováni, s očima lesknoucíma sc jakousi slavnostní, krásnou a zlou hůrečkou. V bočních uličkách a v tichých zákoutích, nořících sc už do 1 večerní oblasti, bylo město prázdné. Pouze děti si tam hrály náměstíčkách pod balkóny, hrály si do úmoru, halasně a nesmysl. Přikládaly si k ústům malé méchýřky, nafukovaly je a pak sr m jednou strakaté rozhudraly do velkých bublajících a rozšplichaných bouli anebo sc rozkohoutily do hloupé, červené a kokrhajici kohouti masky, do barevných pod zim nich maškar, fantastických a absurdních. Zdálo sc. že se tak nafouklé a kokrhajici vznesou do vzduchu v dlouhých pestrých řetězcích a jako podzimní klíče ptáků potáhnou nad městem - fantastické flotily z konfetu a podzimní pohody. Anebo se s křikem vozily na malých rámusivých vozíčcích, hrajících barevným rachotem koleček, špic a oji. Vozíky, naložené jejich křikem, sjížděly a řítily se do dolní části ulice až k plytce rozlité, žluté večerní říčce a tam se rozpadaly na trosky kroužků, kolíků a dřívek. A zatímco dětské hry byly stále hlučnější a složitější, ruměnce města temněly a rozkvétaly purpurem, celý svět začínal najednou uvadat a černat a rychle se z něho vyděloval prízračný soumrak, který jako nákaza pronikal do všech věci Zrádně a jedovatě K kolem šířila nákaza soumraku, postupovala od předmětu k předmětu, a Čeho se dotkla, to hned trouchnivělo, černalo a rozpadala sc-v práchnivinu. Lidé utíkali před soumrakem v tichém poplachu a najednou je to malomocenství dostihovalo a jako tmavá vyrážka se jim vysypávalo na čele; a tak ztráceli tváře, které z nich odpadaly jako velké beztvaré skvrny, a šli dále, uí be? podoby a bc* oči, a po cestě ztráceli masku za maskou, takže se soumrak hemžil těmi odhozenými larvami, sypoucími se za jejich útěkem, Potom začínalo 127 všechno zarůstal černou práchnivéjící kůrou, kicri se odlupovala ve velkých plátech - chorých strupech tmy. A zatímco se dole všechno rozklizovaln a obracelo vniveč za tichého chaosu a v panice prudkého rozkladu, nahoře se udržoval a stále výše narůstal mlčenlivý poplach červánků, chvějící se cvrlikáním miliónů tichých zvonků a stoupající vzletem miliónu neviditelných skřivánků, letících společné do jednoho velkého, stříbrného nekonečna. A potom už náhle nastala noc - veliká noc, narůstající ještě závany větru, které jt rozšiřovaly. V jejím mnohonásobném labyrintu byla vydlabána světlá hnízda: krámy - velké, barevné lucerny, plné nakupeného zboží a shonu zákazníků. Světlými výklady téch luceren bylo možnu sledovat hluěný obřad podzimních nákupů, prostoupených podivným ceremoniálem. Ta velká, zřasená podzimní noc, která narůstala stíny a rozšiřovala se vichřicemi, skrývala ve svých temných záhybech světlé kapsy a pytlíčky s barevnými drobnostmi, s pestrým zbožím čokoládových bonbónů, keksů a koloniální strakatiny Budky a krámky, slepené r krabiček od cukroví, křiklavé vytapetované reklamami na čokoládu, plne mejdlícek, vesele veteše, pozlacených drobnůstek, staniolů, trubiček, oplatek a barevných mátových pastilek, byly stanicemi lehkomyslnosti a řehtačkami bezstarostnosti, rozesetými v síťoví ubrovské, labyrintové noci, rožky máčené vichřicemi. Velké, temné zástupy plynuly tmou v hlučném zmateni, ía šoupáni tisíce ttohou a v halasu tisícerých úst - rojné a chaotické putováni táhlo artériemi podzimního města. Tak plynula ta řeka, plná halasu, temných pohledů a vychytralých zamžourání, roz- kouskovaná rozhovory a rozsekaná vyprávěním, veliká dužina pomluv, smíchu a vřavy, Zdálo se, že to v zástupech vyrazily na pochod podzimní suché makovice, ze kterých se sype mák - hlavy-řehtačky, Jidé-klepačky Můj otex chodil nervózne po jasné osvětleném krámě, s. tváii zbarvenou ruměnci a s planoucíma očima - a naslouchal. Tabulemi výkladní skříně a dveří sem z dálky doléhal šum města,, přitlumený hukot plynoucího davu. Nad tichem krámu jasné planula petrolejová lampa, visící z mohutné klenby, a ze všech skvir a zákoutí vytlačovala každou sebemenší stopu stínu. Velká prázdná podlaha praskala v tichu a pn délce i po šířce v tom světic přepočítávala své třpytivé Čtverce, šachovnici velikých desek, které samy se sebou v tichu rozmlouvaly praskotem a hned zde, hned onde li odpovídaly hlasitým třeskem. Zato sukna ležela tiše a nehlasné ve své plstěné hebkostí a za otcovými zády si podél sičn posílala pohledy a od police k polici si vyměňovala tichá spiklenecká znamení, Otec naslouchal- Zdálo se, ze se mu ucho v tom nočním čichu prodlužuje a rozvětvuje se ven z ukna: fantastický korálovec, červený polyp, kolébající se v sedlinách noci. Naslouchal a slyšel. S rostoucím neklidem slyšel daleký přiliv zástupů, které se blížily. Zděšené se rozhlížel po prázdném krámě. Hledal přiťuči. Ale ti tmaví a rudí andělé někam odletěli- Zůstal jen sám v obavě před zástupy, které měly každou chvíli zaplavit ticho krámu rabujícím, halasným davem a rozebrat si, rozlicitovat mezi sebou celý ten bohatý podzim, po léta shromažďovaný ve velké, pokofné sýpce. 129 Kde byli pŕiruči? Kde byli ci ztepilí cherubínové, kreří měli bránit temně" soukenné hradhy? S bolestným tušením je Otec podezíral, že práve hreší v hlubinách domu s dcerami čkivéka. Nehybně, pln obav a s lesknoucíma se or i m a stál v jasnem tichu obchodu a vnitrním sluchem cítil, co se déic uvnitř domu, v zadních komorách té velké barevné lucerny. Dům sc před nim otvíral, místnost po mistnusti, komora za komorou jako domek / kaict - i viděl jak pfiruči pronásledovali Adélu všemi prázdnými a jasné osvětlenými pokoji, po schodech dolů a po schodech nahoru, až jim nakonec utekla, vtrhla do světlé kuchyně a tam se za barikádovala kredenci. Stála tam udýchaná, rozzářená a rozveselená a s úsměvem třepetala dlouhými rasami. Pŕiruči seděli na bobku u dveří a pochechtá-vali se, Kuchyňské okno bylo otevřené do velké černé noci, plné přízraků a zmateni, t^erné, nedovřené okenice planuly odleskem daleké iluminace. Třpytící se hrnce a láhve stály nehybné kolem a leskly se v tichu mašinou glazurou. Adéla opatrně vykláněla z okna barevnou, našminkovanou tvái s tŕepetavýma očima, Hledala na tmavém dvorku pŕiruči, přesvědčena o jejich nástrahách. A vtom je uviděla, jak opa i mé putuji husim pochodem po úzké římse pod okny v prvním poschodí, podél stěny, zrudlé odleskem daleké iluminace, a jak se přikrádají k oknu- Otec hněvem a zoufal • iim vykřikl, ale v tu chvílí sc halas hlasů docela přiblížil a jasné výlohy krámu sc zalidnily blízkými tvářemi zkřivenými smíchem, upovídanými tvářemi, kterým se zplošťovaly nosy na lesknoucích se tabulích. Otec zbrunátněl rozhořčením a vyskočil na pult A když dav útokem dobýval tu tvrz a v halasném zástupu se dral do obcho- 130 du, vymršti] se otec jediným skokům na police se suknem, a zavěšen vysoko nad davem, ze všech sil dul do obrovského pozounu Z rohoviny a troubil na poplach. Klenba se vsak nenaplnila šumem andělu, spěchajících na pomoc, ale místo toho každému rakvileni rrouby odpovídal velký, rozesmátý chór zástupu. „Jakube, kšeftovat! Jakube, prodávat!" volali všichni A to volání, stale opakované, se v chóru rytmizovalo a pozvolna přecházelo do melodie refrénu, zpívané všemi hrdly. V té situaci se Otec podrobil, seskočil z vysoké římsy a s křikem se vihl k barikádám sukna, Zveličelý hněvem, s hlavou nabobrnalou iako purpurová pěst, vyrazil jako bojujíc i prorok na soukenné hradby a začal proti nim běsnit. Celým tělem se opíral do mohutných roli vlněných Látek, vyprošťoval je z roubeni, nakládal si na sebe obrovské štůčky sukna, nosil je na shrbených bedrech a z vysokých pri hrad je s tupými údery shazoval na pult- Štůčky letěly a ve vzduchu se třepetavé rozvinuly iako obrovské prapory a z polic jako pod úderem Mojžíšovy hole vyrážely odevšad výbuchy drapérii a gejzíry sukna. Tak se vylévaly zásoby polic, prudce zvracely a plynuly širokými řekami. Vytékal barevný obsah príhrad, rostl, množil se a zatápěl všechny pulty a stoly. Stěny krámu zmizely pod mohutnými formacemi té soukenné kosmogonie, pod těmi pásmy pohori, kupkimi se na sebe v obrovitých masívech. Mezi horskými úboč i mi se otvíraly široké doliny a v rozlehlém patosu výšin hřměly linie kontinentů- Prostor krámu se rozšířil do panoramatu podzimní krajiny, pln č jezer a dálek, a na pozadí této scenérie putoval můj otec mezi hřbety a údolími fantastického Kanaánu, putoval velkými kroky, s rukama prorocky rozpaženýma v oblacích, a údery nadšeni formoval kraj. A dole, u pat onoho Sinaje, vyrostlého z otcova hněvu, lid gettj-kuloval, rouhal se, uctíval Baala - a kupčil. Plnýma rukama hi nabírali měkké záhyby, řasil' na snhé barevna sukna, halili se do improvizovaných domin a plášíů a zmateně mluvili a mluvili. Otec najednou, zveličen hněvem, vyrůstal nad handrkující se skupinky a z výše hřímal nad modloslužebníky mocným slovem. Potom, vyveden zoufalstvím z míry, vylezl na vysoké galerie puk a pomaiené běžel po obr u báť h při h rad, po rěch dunících prknech obnaženého lešení, pronásledován obrazy nestydaté prostopášností, kterou tušil za zády uvnitř domu. Při ručí dosáhli právě želcznelm balkónu na úrovni okna, a přitisknuli k balustrádě, uchopili Adélu v pase a vytáhli ji oknem, třepetající očima a vlekoucí za schnu štíhlé nohy v hedvábných punčochách. Zatímco otec, zděšený hanebnosti hříchu, vrůstal hněvem svých gest do hrůzy krajiny, dole se bezstarostný lid Baalúv oddával bezuzdné veselosti. Jakási parodistická vášeň, jakási nákaza smíchu ovládla chátru Copak bylo možno žádat od nich vážnost, od toho lidu klepaček a louskáčků í Jak by na těch mlýncích, meloucích bcat ustání barevnou dužinu slov, bylo možno žádat, aby pochopily otcovy velké strasti! Hluší k hromům prorockého hněvu, sedali -.i ti kupčíci v hedvábných bekešich v [[kalých skupinkách na bobek kolem zřasených hor látek a se smíchem žvástavé přetřásali přednosti zboží. Ten černý trh roznášel na svých hbitých jazycích uiU-i li t i lou substanci krajiny, sekačkou žvanivosti ji rozmělňoval a ténur ji polykal. Kousek dál stály před vysokými vodopády světlých, látek skupinky židů v barevných chalátech a s velkými kožešinovými kolpaky. Byli to mužové Velkého Shromáždění, pánové důstojní a plni ctihodnosti, kteří si hladili dlouhé pěstěné brady a vedli zdrženlivé diplomatické rozmluvy. Ale i v té obřadné konverzaci a v pohledech, které si vyměňovali, byl záblesk úsměvné ironie. Mezi těmi skupinami se prodíral obecný lid, beztvarný dav, chátra bez tváře a individuality. Vyplňovala poněkud mezery v krajině a vystýlala její pozadí zvonky a řehtačkami nesmyslného hovoru. Byl to prvek bláznovský, roztančený dav šašků a harlekýnů, který - sám bez vážných úmyslů nakupovat - dováděl svými saškovskými šprýmy k absurditě tu a tam se navazující transakce. Postupné však, znuděn svým kejkliřstvim, rozprašoval se ten veselý nárůdek do vzdálenějších oblasti krajiny a tam se pomalu ztrácel mezi skalními zákruty a dolinami. Snad ci kašpárkové jeden po druhém napadali někam do škviř a vln terénu, jako déti unavené hrou sapadaji během plesové noci do různých koutů a skulin bytu. Otcové města, mužové Velkého Synhcdrtonu, se zatím procházeli ve skupinách plných vážnosti a důstojnosti a vedli tiché a hlubo-komyslné disputace. Potom se roztrousili po celé oné velké, hornaté krajině a po dvou nebo po třech putovali dalekými zátočinami cest. Jejich malé tmavé siluety zalidňovaly celou pouštní výšinu, nad kterou visela těžká obloha, zvrásnená a ponurá, zoraná do dlouhých rovnoběžných brázd, do stříbrných a bílých hrud, které směrem vzhůru odkrývaly stále další a další ložiska svého navrstvení. Světlo lampy vytvářelo v oné krajině umělý den - den podivo., den bez úsvitu a večera, Otec >e pomalu uklidňoval. Jeho hněv opadal ii \i.ydl v ložiskách a vrstvách krajiny. Seděl nyní na galcriich vysokých polic a díval se do pndziméjicibo, rozlehlého kraje. Na dalekých lezcrech viděl výlov ryb, V maličkých šupinkách loděk seděli po dvou rybáři a nořili sítě do vody. Chlapci na březích nosili na hlavách koše plné mrskajícího se stříbrného úlovku. Vtom si všiml, že skupiny poutníků v dálce obrace|i hlavy k nebi a napŕaŕ.cnvma rukama na cosi ukazuji. Obloha se okamžitě zarojila jakousi barevnou vyrážkou, vyrazily na ni kolébavé skvrny, které rostly, dozrávaly a naplnily hned prostor podivným národem ptáku. kt< i. kroužili a vířili vc velkých, křižujících se spirálách. Celé nebe se naplnilo jejich v/nešcnuii letem, hlomozem křidel a mapestámimi liniemi tichého krouženi Néktcři z nich se jako ohromní čápi nehybně vznášeli na p*►kujné rtvta/.ených křídlech a jiní, podobni barevným chocholům a barbarským trofejím, se těžce a neohrabané třepetali, aby se udrželi na vlnách teplého vzduchu; a ještě jiní, neschopné konglomeráty křidel, mohutných nohou a oškubaných krků, připomínali špatné vycpané *upy a kondory, ze kterých se sypou piliny, Bvli mezi nimi placi dvouhlaví, ptáci mnohokřidli a byli tam i mrzáci, kulhající ve vzduchu jednokřídlým nemotorným letem. Nebe se začalo podobat staré fresce, plné nestvůr a fantastických zvířat, která kroužila, míjela a opět se vracela v harevných elipsách. M nj ■ tl-l -e napřímil na podpěrách, a zalit náhlým třpytem, na- 134 135 práhl ruce a volal k sobe ptáky siarým zaklinadlem. S vrcholný u t vzrušením je poznal. Bylo to daleké, zapomenuté potomstvo onc ptačí generace, kterou kdysi Adéla rozehnala do všech koutů oblohy. Nyní se, zrůdné a rozbujelé, vracelo to umělé potomstvo, degenerované a vnitřně zplanélé ptačí plémě. Vzrůstem se nesmyslně rozmohlo, pošetile zmnohonásobilo, ale uvnitř bylo prázdné a bez života Všechna životnost těch ptáků přešla do opeřeni a rozrostla se do fantastičnosci. Bylo ta jako muzeum druhů stažených z oběhu, jako vetešnictví Ptačího ráje. Néktcři létali naznak, měli těžké, neohrabané zobáky, podobné závorám a zámkům a obtížené barevnými výrůstky, a byli slepí- Jak otce rozrušil ten nečekaný návrat, jak se podivoval ptačímu instinktu, příchylnosti k Mistrovi, kterou onen vyhnaný tod choval v duši jako legendu, aby nakonec, po mnoha generacích, poslední den před řánikem plemene přitáhl zpět do pradávné otčiny. Ale ti papíroví, slepí ptáci už otce nepoznávali. Nadarmo na ně volal dávným zaklinadlem, zapomenutou ptačí řcěi - neslyšeli a neviděli ho, Nnudnou vzduchem zasvištělo kameni. Tn kašpárkové, to hloupé a bezmyšlenkovité plémě začalo mířit do fantastické ptačí oblohy. Nadarmo je otec varoval, nadarmo hrozil zaklinajicimi gesty -neslyšeli ho a nevšímali si ho. A ptáci klesali. Zasaženi střelou, těžce schlípli a ještě ve vzduchu uvadali. Než dupadli na zem, byla z nich už jen beztvará hromádka peři. V mžiku se celá pahorkatina pokryla těmi podivnými, fam litickými zdechlinami. Než otec doběhl na bojiště, ležel už všechen ten skvostný ptač i rod mrtvý, rozmetán po skalách. Teprve teď zblízka si mohl otec důkladné prohlédnout celou ľiuzotu té zubožené generace a celou stněšnost její podřadné anatomu'. Byly to obrovské věch ty- per, ledabyle vycpané starou mršinou, U mnoha z nich nebylo možno najit hlavu, neboř v té kyjovité části těla se nejevily žádné znaky duše- Někteří bylí pukryti chundelatou slepenou srsti jako zubři a odporné páchli. Jiní připomínali hrbaté a nlysalé zdechlé velbloudy. A ještě jiní byli zřqmé z určitého druhu papíru, uvnitř prázdni, ale navenek skvostné barevní. Zblízka se ukázalo, že někteří jsou vlastně jen veliké pavi ixasy, barevné vějíře, do kletých bylo ncpochopiu-Jnym zpuMilu m viJc* h nuto jakési zdáni života. Viděl jsem otcův smutný návrat- Umělý den se už pomalu zbar-voval odstiny všedního |itra. Ve zpustošeném krámě se ncjvyWÍ police sytily barvami ranni oblohy. Mezi zlomky pohaslé krajiny, mezi zbořenými kulisami noční scenérie - viděl otec, jak se přiruči budí ze spánku. Zvedali se mezi balíky suken a zívali do slunce. V kuchyni v prvním poschodí Adéla rozehřátá spánkem a sc zcu-chanými vlasy, mlela kávu a tiskla si mlýnek k bilým ňadrům, z nichž do zrn prýštil třpyt a žár. Kocour se myl na slunci. lit I 37 KNIHA I Ŕikám pi prostě Kniha, bez dalšich charakteristik a epircc. a ic v ic zdrženlivosti a sebekázni bezradný povzdech, tichá kapitulace před ncsmirn.os.ti t ramcedentna, neboť žádné slovo, žádný náznak se nedokáže zalesknout, zavonět, zachvátit Hm mrazením hrúzy, předtuchou tě věci beze jména, jejiž pouhé první ochutnáni na špiéce jazyka překračuje obsáhlost našeho nadšeni. K čemu by byl patos přídavných jmen a nabubřelost epicuc u srovnání s tou nezměrnou věcí, s tou nepředstavitelnou ztiamcnitostí. Ostatně čtenář, opravdový čtenář, na něhož se spoléhá toto vyprávěni, stejné pochopi, když se mu zadívám hluboko do oči a u samého dna zasvítím rim leskem- V tom krátkém a upřeném pohledu, v tom letmém stisku ruky pochopi, převezme, pozná - a přivře oči nadšením nad t i m hlubokým vjemem. Neboť cožpak se pod stolem, který nás děli, nedržíme všichni tajně za ruce? Kniha . . . Kdesi v raném dětství, za prvního úsvitu života roz-■asnoval se obzor jejím mírným světlem Ležela slávnostné na otcové psacím stole, otec v ni byl tiše zahloubán a nasliněným prstem 141 trpělivě natíral hřbety téch potištěných stránek, až se slepý papír začal zamlžovat, kalit, ukájet se blahou předtuchou a náhle se odlupoval v celých chomáčích a poodhaloval cípek ve tvaru pávího oka s rasami a umdlený zrak sestupoval k neposkvrněnému svítáni božích barev, k zázračné vlahosti nejčistšiho blankytu. Ó, takhle si protŕit oči, ta invaze iasu, ó, blažené jaro, o, otče . . - Otec občas vstával od Knihy a odcházel. Tu psem s ni zůstával zcela sám a vítr procházel jejími stránkami a obrazy vyvstávaly. A když tak vítr tiše listoval těmi archy a vyfukoval barvy a postavy, procházelo chvěni sloupci jejího textu a vypouštělo z pismen hejna vlaštovek a skřivánků- Tak odlétala stránka za stránkou, rozpadávala se a mizela beze stopy v krajině, kterou napájela pestrosti. Někdy spala, vítr ji rozfu koval tise jako růži stol istou, a tu otvírala okvětí, plátek za plátkem, víčko za vičkem, všechna slepá, hebká a uspaná, skrývajíc ve svém nitru na dně blankytnou zřítelnici, pavi dřeň, křičící hnízdo kolibříků. To bylo velmi dávno. Matka tam tehdy ještě nebyla. Trávil jsem dny o samotě s otcem v našem pokoji, který byl veliký jako svět. Hranolovité krystalky kolem lampy naplňovaly pokoj rozptýlenými barvami, rozprašovaly duhu do všech koutů, a když sc lampa otáčela na svých retizcich. putoval celý pokoj fragmenty duhy, jako by se přesunovaly sféry sedmi planet a točily se pres sebe- Rád jsem stával mezi otcovýma nohama a objímal je z obou stran jako sloupy. Občas psával otec dopisy. Seděl jsem na psacim stole a sledoval se zauictim klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky kolu rarurniho zpěváka. Na tapetách pučely úsměvv. proklubávaJy se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýtl-Jové buhliny z dlouhého stébla, aby mé pobavil, Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy. Potom přišla matka a ta raná, jasná idyla skončila. Matk,..... svedla, svým laskáním a já zapomněl na otce. Můp život se uhiral novým, odlišným směrem, bez svátků a bez zázraků, a byl bych snad navždy zapomněl i na Knihu nebýt té noci a toho snu. n Jednou jsem se probudil do tmavého zimního jitra - pod záhvhy temnot hořely hluboko dole ponuré ranní červánky - a jak jsem měl ještě pud vičky mravenčeni mlhavých postav a znaků, začal jsem celý ztrápený a rozžalustněriý nejasné a zamotané blouznit o staré, zttacené Knize. Nikd 0 mi nerozuměl a já, rozdrážděný tou tuposti, začal jsem být doternějši a s horečnou netrpělivosti jsem obtěžoval rodiče. Bosý a jenom v košili, rozechvělý vzrušením, přehrabal jsem otcovu knihovnu a rozčarovaný, pohněvaný, popisoval jsem bezradně před užaslým auditoriem tu nepopsatelnou věc, již se nemohla vyrovnat žádná slova, žádný obraz načrtnutý mým chvějícím sc nataženým prstem. Nepřestával jsem se namáhat udělováním popletených a protikladných informaci a plakal jsem z bezmocného zoufalství. Stáli nade mnou bcvrijdiii ;i -ozpačiti. s-ivděli se za svou bezmoc- 143 nast. V hloubi duše nebyli tak zrela bez viry. Má prudkost, netrpělivý a hněvivý tón dodávaly mým Žádostem zdáni oprávněnosti, převahu dobře odůvodněného nároku, Přibíhali * různými knihami a strkali mi je do rukou. Pobouřené jsem je odhazoval. Jednu z nich, velký a téiký foliant, tni Otec Stále znovu podstrkoval s nesmělou nabidkou. Otevřel jsem ji. Bylft to bible- Spatřil jsem na jejich stránkách velké stěhováni zvířat, která táhla cestami a rozvětvenými průvody po širé zemi, spatřil jsem nebe plně ptačích klinu a máváni křídel, ohromnou obrácenou pyramidu, jejíž daleký vrcholek sc dotýkal Archy. Vrhl jsem na otce vyčítavý pohled: „Ty vis, otée," volal jsem, „ty dobre vij, nic nezatajuj a nevykrucuj se! Ta kniha tě prozradila. Proč mi dává* tento nuzný apokryf, tisíci kopii, nepovedený falši-fikat? Kam jsi dal Knihu?" Otec sklopil oci. III Minuly týdny a mé pobouřeni opadlo a utišilo se, ale v mé duši dále hořel jasným plamenem ohraz Knihy, velký šelestici Kodex, v/bouřená bible, jejímiž stránkami šel vítt a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži. Když otec viděl, že jsem klidnější, přistoupil ke mně jednou opatrné a řekl smířlivým, vemlouvavým tónem; „V podstatě existuji jenom knížky. Kniha je mýtem, v nějž véřime v mládí, ale během i 14 let ho přestáváme brát vážné." Byl jsem už tehdy jiného přesvědčeni, věděl jsem, že Kniha je postulátem, že je úkolem. Cítil jsem na svých bedrech tíži velkého posláni Pln pohrdáni a zatvrzelé, po supné pýchy jsem nic neodpověděl. V té době jsem už totiž byl vlastníkem zlomku knížky, těch žalostných zbytků, které sc podivným řízením osudu ocitly v mých rukou Starostlivé jsem ukrýval svůj poklad před všemi pohledy a truchlil nad hlubokým úpadkem ré knihy, pro jejíž zmrzačené zbytky bych nedokázal získat ničí pochopeni Sralo sc to tak. Jisrého dne oné zimy jsem zastihl Adélu při úklidu se smeták l-iii v ruce, opřenou o pult, na němž ležel jakýsi potrhaný papíre.', salát, Nahnul jsem sc jí přes rameno, ani ne tak ze řvédavoMi ale abych sc znovu opojil vůni jejího téla, jehož mladé kouzlo bylo již zjeveno mým nedávno probuzeným smyslům. „Podívej se," ŕikaJa a bez námitek snášela mé při tu len i. možné, aby někomu vyrostly vlasy až na zem? Chtěla bych ..... takové.'4 Pohlédl fscm na obrázek. Na velké foliové stránce byla podobizna zun v spíše mohutnějších a plnějších tvarů, s energickou a zkušenou tvári. L hlavy této dámy splývala mohutná hříva vlasů, těžce se spouštěla ze zad a vlekla se konci silných plctcnců po zemi. Byl to jakýsi neuvěřitelný rortnar přírody, vlnivý a hojný plášť, vy předený 7 vlasových kořínků, a bylo si těžko představit, že by toto břemeno nepůsobilo pronikavou bolest a nezbavovalo vlády obtíženou hlavu. Ale zdálo sc, žc majitelka nosí tuto znamenitost s pýchou a text vytištěný vedle tučnými literami hlásal historii tohoto zázraku 14$ a začínal slovy; Jí, AflrU Csillaftová, narozena v Karlovicích na Moravě, jsem měla řídké vlaiy . . . Bv| co dlouhý při běh, podobný svou konstrukci historii Jobově. Anna Csillagová byla z božího dopuštěni postižena nedopalkem vlasů. Celé městečko ji lico^aki. "■: I>^ l-x tak kruté poznamenána, a odpouštělo jir protože vedla bezúhonný život - ačkoli nemohlo bvt roio boží dopuštěni tak zcela nezaviněné. A tu se stalo přispěním horoucích modliteb, že z její hlavy byla sňata kletba, Anna CsiľaRová dostoupila milosti osvíceni, obdržela znamení a pokyny a zhotovila přípravek, zázračný lék, který navrátil jeii hlavé úrodnost. Začala porůstat vlasy, ale tím to neskončilo - její muž, bratři a bratranci též ze dne na den obrostli hustým, černým kožichem chlupů Na druhé straně byla ukázána Anna Csillapová za šest týdnů po objevení svého receptu, uprostřed svých bratři, švagrů a brarranťú, vousatých mužů s bradami po pás - a člověk hleděl s obdivem na ten opravdový výbuch neFalšované medvědi mužnosti Aiirla Csillapová obšiastnilíi cele městečko, jemuž se dostalo pravého požehnáni v podobě vlajících čupřin a obtovských hřiv a jehož obyvatelé zametali zemi plnovousy širokými jako březová košťata. Antia Csillapová se Stala a poštolkou huňatosti. Když obáfastnila rodné město, zatoužila obšťastnit celý svet a prosila, pobízela, žadonila, aby všichni přijali pro své spaseni ten boží dar, ten zázračný lék, jehož tajemství znala ona samojediná. Ten příběh jsem přečetl Adéle přes ramenu a náhle mé oslnila myšlenka, pod jejímž úderem jsem stanul celý v plamenech- 'lák to byla Kniha, její poslední stránky, její neúřední dodatek, řádní t4« trakt plný odpadků a haraburdí! Úlomky duhy zatančily ve vířících tapetách, vytrhl jsem Adéle z rukou ten salát a přiškrceným hlasem jsem vydechl: „Odkud jsi vzala tu knížku?"1 „Hlupáku," řekla a pokrčila rameny, „vždyť tu přece leží pořád a denně z ni vytrháváme listy na maso z jatek a svačiny pro otce. ■ " rv ! Odběhl jsem do svého pokoje. V hlubokém rozrušeni jsem začal S rozpálenou tváři obracet chvějícíma se rukama Stránky roztrhané knihy. Bohužel, bylo jich sotva přes tucet. Ani jedna stránka vlastního tex.ru, pouze samé inzeráty a oznámení. Ihned po proroctvu li dlouhovlasé Sibyly následoval list věnovaný zázračnému léku ni všechny choroby a neduhy. Elsa-fluid s labuti - nazýval se ten ivi l/átti a dělat divy. Stránka byla plná ověřených Svědectví, vzrušu-jicich výpovědi osob, které doznaly působeni zázraku. Ze Sedmihradska, Slavonie, z Bukoviny přicházeli nadšeni rekonvalescenti, aby dosvědčili a vroucím, vzrušeným slovem pnvčdé-Li své příběhy. Sli obvázáni a shrbeni a mávali nepotřebnou již berli, odhazovali náplasti a pásky z oči a z křtíc. Prizmatem těchto putujících mrzáků bylo vidět daleká a smutni městečka s nebem bílým jako papír, která zlhostejněla prozaickou každodennosti. Byla to města zapomenutá v hlubině času, kde lidé přivykli svým malým osudům, od nichž se neodtrhovali ani na chvili, Švec byl aždo konce ševcem, voněl kůži, měl malou a zuho- I 17 zrnou tvár, krátkozraké bledě oči nad bezbarvým, čmuchajícím kniťem a cítil « veskrze ševcem. A když je nebolely jejich vredy, neloupalo jim v kloubech a vodnatelnost je nezahánéla na pelech, byli šťastni tím bezbarvým, všedním štěstím, kouřili laciný tabak, žlutý cisařskokrálovský tabák, nebo tupě snili před sběrnou lutyrtky- Kočky jim přebíhaly přes cestu, hned z levé a hned zase z pravé strany, zdálo se jim o Černém psu a svrbela je dlaň. Občas opisovali dopisy z listuviliků, nalepovali na ně pečlivě známku a s váhavou nedůvěrou je svěřovali poštovní schránce, do niž tloukli pěšci, jako by ji budili. A putom se v jejich snech proháněli bili holubi s dopisy v zobáčcích a mizeli v oblacich- Dalši sttánky se povznášely nad sféru všednie h záležitosti do oblasti čisté poezie. Byly ram harmoniky, citery a harfy, druhdy nástrOK kurů andělských, zpřístupněné dnes diky průmyslovému rozvoji za lidové ceny prostému človeku, bohabojnému národu pro potěšení srdce a ušlechtilou zábavu, Byly tam flašinety, skutečné zázraky techniky, v jejichž nitru bvly ukryty flétny, piskudla. a píšťalky, Foukaci harmoniky tremn-lujici sladce jako hnizda tlukoucích slavíků, neocenitelný to poklad pto invalidy, pramen výnosných příjmů pro mrzáky a vůbec nezbytné v každě muzikálni domácnosti- A bylo vidět tyto flašinety, pěkně malované, jak vandrují na sádech nenápadných prostých dědečků, jejichž tváře vyjedené životem jako by byly opředeny pavučinou a úplné bez výrazu, tváře se slzícíma, nehybnýma Očima, které zvolna vytékaly, tváře zbavené ptojevů života, tak odbarvené a nevinné jako Stromová kůra popraskaná od veškeré nepohody a podohné vonici už jenům deštěm a nebem. Dávno zapomněli, jak se jmenovali a kým byli, A tak ztraceni sami v sohč šourali se s pokrčenými koleny drobnými, stejnoměrnými krůčky v obrovských těžkých botách pů absulutné rovné a jednotvárné přímce mezi zákruty spletitých cest mimujdoucich, Za bílých dopoledni, kdy slunce nesvítilo, dopoledni okoralých chladem, pohroužených do kolohěhu všedního dne, vymotávali se nepozorované z davu, stavěli flašinet na třínožce na průsečiku ulic, pod žlutým nebem přeškrtnutým tdefirafními dráty, mezi nevšímavé pospíchajícími lidmi s vyhrnutými Límci A začínali svou melodii nikoli od počátku, ale v místě, kde včera přestali, a hráli: „Daisv, Daisy, ty mi odpověď dej . . .", zatímco z komínů pyšné vlály hilé chocholy páry. A divná věc - ta sotva započatá melodie hned zapadala do volné mezery, na své místo v té hodině a krajině, jako by odedávna patřila k tomu zamyšlenému, do sebe propadlému dni, a v jejím taktu běžely myšlenky i všední starosti pospíchajících chodců, A když po jistém čase končila dlouhým, protáhlým zaječením vyrvaným z vnitřnosti flašinetu, který začinal hrát něco úplné nového - myšlenky a starosti sc na chvi Li zastavovaly jako v tanci, aby změnily kruk, a potom sc bez rozmýšlení začínaly ročit opačným směrem v taktu nové melodie, která vyletěla z píšťalek flašinetu 1 „Markétko, poklade duše mé . A nikdo si v tupé lhostejnosti toho dopoledne ani nepovšiml, 14!) I4Í že smysl světa se od zakladu změnil, že neběže] už v taktu „Daisy, Daisy • . • ", ale přímo opačně - „Mar-kc-tko . . ." Znovu obracíme list . . . Co to? Bubnuje snad farní déšť? Ne, to sc sype na deštníky cvrlikání ptáčků jako šedivé broky, neboť zde se nabízejí pravi harčti kanáři, klece plné stehlíků a Špačků, košíky s okrídlenými zpěváky a mluvky. Vřeiennvirí a Ichci, jakoby vycpaní vatou, trhavě poskakující, otáčiví jako na obrtliku hladkých kvíljvých os, ruzštébecaní jako hodinové kukačky - bylí Útěchou osamělých, nahrazovali mládencům teplo rodinného krbu, probouzeli v nejtvrdšich srdcích blažcnstvi mateřského citu, měli v sobě tolik piskleciho a dojímavého, že ještě když sc s nimi obracela stránka, postlali odcházejícím své spojené, vábné cvrlikání, Ale dál se řítila ta ubohá písemnost do stále hlubšího úpadku. Teď zabočila na scestí jakéhosi pochybného šarlatánskeho podi-viuštvi. Kdo tu nabizel Své služby veřejnosti, zahalen v dlouhý plášť, s úsměvem napůl pohlceným černým plnovousem? Pan Bosco z Milánu, svého druhu mistr černé magie, a mluvil dlouho a nejasné, přičemž cosi předváděl na konečcích prstů, což nepřispívalo k lepšímu pochopeni věci. A přestože podle vlastního přesvědčení dospíval k udivujícím závěrům, které jakoby na okamžik vážil mezi citlivými prsty, než se jejich prchavý smysl rozplyne ve vzduchu, a přestože pointoval jemné záhyby dialektiky varovným zdvižením obočí připravujícím na věci neobyčejné, nebylo mu rozumět, a co horšího - nechtělo se mu rozumět a člověk ho opouště] i S jeho gestikulaci, tlumeným tónem a celou škálou nejasných úsměvů, aby rychle prolistoval poslední, rozpadávající se potrhané stránky- 191 Na těch posledních stránkách, které zcela zřetelné upadaly v blouznivé bláboleni, do zjevného nesmyslu, nabízel jakýsi džcntl men svou zaručenou metodu, jak sc stát energickým a neoblomné rozhodným, a hodné mluvil o zásadách a charakteru, Ale stačilo otočit stránku, aby byl člověk úplně dezorientován ve věci neoblomnosti a zásad. Tam vycházela drobným krůčkem na scénu nějaká pani Magda Wang. spoutaná vlečkou svých šatu a z výše sešněrované lu> duknl tu prohlašovala, ze kašle na mužskou neoblomnost a zásady, a že její specialitou je lámat nejsi Inčjši charaktery. (Tu pohybem nožky urovnávala vlečku na zemi) K tomuto účelu existuji metody, cedila skrze zuby, zaručené metody, o nichž se nechci siřit a odkazuji na své paměti pod titulem „Z nachových dui" (Nakladatelství Antroposofického institutu v Budapešti), v nichž jsem uložila tvé koloniálni zkušenosti Z oblasti drezúry lidi (tú slovo s důrazem a ironickým leskem oči). A kupodivu se zdálo, že ta dáma, mluvicí nedbale a bezohledně, je si jista souhlasem těch. o nichž s takovým cynismem hovořila, a uprostřed zvláštni závrati a mihotáni bylo rriožno vycítit, že šipky morálních ukazatelů se podivné přemístily a že tu jsme v jiném klimatu, v němž kompas funguje opačně. To bylo poslední slovo Knihy, které zanechávalo v duši příchuť podivného omámení, směsici hladu a dráždivosti. 1 si Sklonený nad tou Knihou, s tvári planoucí jako duha. jsem tiše hořci od extáze k extázi. Byl jsem pohroužen do čteni, zapomněl jsem na oběd. Předtucha mě nezklamala. Byl to Autentik, svatý originál - pres své hluboké poníženi a degradaci. A když jsem už skoro potmě ukládal s blaženým úsměvem ten papírový salát co nejhlouběji do zásuvky a snažil se ho zamaskovat vrstvou jiných knížek - tu se mi zdála, že ukládám do prádelníku ke spánku červánky, které se vždy zoovu samovolné rozhořivaly a procházely všemi purpurovými plameny, a ještě jednou se vracely a nechtěly se skončit. Jak mi byly všechny knížky lhostejné! Neboť obyčejné knížky jsou jako meteory, Každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a všechny její stránky hoři. Pro tu jednu chvíli, pro ten jediný moment je potom milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem. A s trpkou rezignaci putujeme někdy pozdě vychladlými stránkami a probíráme jejich mrtvé formulky s dřevěným klepotem jako zrnka růžence. Vykladači Knihy tvrdi, že všechny knížky směruji k Autcntiku. Žiji jen vypůjčeným živ ni on. ktcTy sc ve chvíli vzletu v raci k svému podivnému zdroji. Znamená to, že knížek ubývá a Autencik roste- Nechceme však unavovat čtenáře výkladem Dokttiny. Chtěli bychom ho upozornit jen na icdnu věc; Autenticita žije a roste. Co i toho vyplývá? Nuže, až příště rozevřeme náš papírový salát, kdoví, kde už bude Anna CsilLagová a jeji věrni- Možná, že spairi me tu dlouhovlasou poutnici, jak zametá svým pláštěm moravské cesty, jak prochází dalekými kraji, bílými městečky pohrouženými do prozaické všednosti a rozdává vzorky balzámu Elsa-fhml prosfáckúm božím, sužovaným hnisavými výtoky a svrabem. Ach. co udělají poctiví vousáči z městečka, jimž bujné ochlupení ztěžuje pohyb, co udělá ta věrná obec, odsouzená k pěstováni a správě své nevídané nadůrody? Kdovi, zda si všichni nekoupi pravé flašineiv zc Schwarzwaldu a nepustí se do světa za svou apoštolkou. aby jj hledali po celé zemi a na všech místech přitom hráli „Dany, Daisy?" O, odyseo vousáěů, bloudících s flašinety od města k městu v hledání své duchovni matky! Kdy se najde rapsod hodný této epopeje? Neboř komu zůstavili ohrazené místo svěřené jejich péči, komu předali vládu nad dušemi V městě Anny Csillagové? Což nemohli předpokládat, že město zbavené své duchovni elity, svých skvělých patriarchů, upadne v zoufalství a odštépenectvi a otevře své hrány - komu? - ach, cynické a litomérné Magdě Wang (Nakladatelství Ailttoposofického institutu v Budapešti), která v něrn založí Školu drezúry a lámáni charakterů? Ale vraťme se k našim poutníkům. Kdo nezná tu starou gardu, ty kočovné Cimbřy, hloubavé brunety se zdánlivé mohutnými těly, zhotovenými z rozméklé tkáně bez životních šťáv"-1 Veškeríi iciich sila, veškerá iciich pevnost přešla do vlasů a vousů- Antropologové si odedávna lámou hlavy nad tou 152 ]5J5 zvláštní rasou, oděnou vždy do černých šatů, která odsí těžké stříbrné klanečniky na břiše a na prstech má mohutné mosazné pcčani prsteny. Mám. je rád, jmenují se buď Kašpaři nebo Baltazatóvé, miluji Klk h hlubokou várnost, jejich pohřební dekoratív nose, t> nádherně mužské exempláře s hezkýma učima, které se mastné lesknou jako pražená káva, mám rád ten ušlechtilý nedostatek vitality v roz-bujelýeh houbovitých tělech, morbidnosr vyhasínajících rodů, sípavý dech v jejich mohutných prsou a dokonce i ten pach valerián-skýíh kapek, jaký se line z jejich plnovousů. Jak anděle boží stanou občas neočekávané ve dveřích našich kuchyni, obrovští a Funící, rychle unaveni - utiraji si pot z oroseného čela, blýskají namodralvmi očními bělmy, a v tu chvíli zapomínají na své |: i ■". 111: a udivené hledaji východisko, záminku pro svůj příchod - a natahuji dlaň pro almužnu. Vracíme se k Autentiku. My jsme ho přece nikdy neopustili, A tu upozorňujeme na podivuhodný rys papírového salátu, který je čtenáři už zřejmý - Že SC totiž při čteni rozrůstá. Že má hranice na všech stranách otevřené všem Fluktuacím a prouděním. Ted například už nikdo nenabizi harcké Stehlíky, nchoť z flašinetů těch brunetů, z přelomů a záhybů melodii vyletují v nepravidelných intervalech ty opeřené kometky a náměstí je jimi zasypánu jako pestrobarevnými pismeny. Ach, jaké mihotavé a štébetavě zmnoženi , , , Kolem vfech výčnělků, tyček a praporků se tvoři opravdové pestrobarevné zácpy, třepotáni a boi o místo. A stačí vystrčit z okna rukověť hole a pak ji zase vtáhnout zpět do světnice celou obsypanou třepetajícím SC těžkým hroznem zpěváčků. Blížíme se nyní v našem vyprávěni mílovými kroky k té nádher ně, katastrofické epoše, která nese v našem životopise název geniálni, Zbytečně bychom zapírali, žc již teď ciríme, jak se nám svírá srdce, Cítíme ten blažený nepokoj, svatou trému, která předchází věci poslední. Brzy se nám bude v kelímcích nedostávat barev a v duši lesku, abychom mohli klást nejvyšši důrazy, namalovat nej- prosvětlenějši a téměř transcendentní kontury tohoto obranu. Co je to geniální epocha a kdy to bylo? Tu jsme nuceni být na chvíli zcela esoteričtí jako pan Bosen z -Milánu a snížit svůj hlas v pronikavý šepot. Musíme pointový své vývody mnohoznačnými úsměvy a roztírat konečky prstů jemnou hmotu imponderabilii jako špetku soli. Není to nase vina, budeme-li občas vypadat jako prodavači neviditelných tkanin, kteři strojenými gesty předvádějí své ošidné zboží. Udála se tedy geniálni epocha nebo se neudala? Těžko odpovědět. Ano i ne. N choť jsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby se mohly směst-nat v události. Ony se jenom pokoušejí dít, zkoušeji základ skutečnosti, zda je unes*". A hned ustupuji, protože se bojí ztratit svou integrálnou v zlomkovitostí uskutečněni. A jestliže narušily svůj kapitál, jestliže pří těch pokusech O vtělení ztratily to Či ono, pak si hned v návalu Žárlivosti berou zpět své vlastnictví a odvolávají je, rcintegruji se a potom v našem životopise zůstávají bílá místa, vonná stigmata, ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nockh, IÍ4 zatímco um úplněk slávy stále přibývá a doplňuje se a kulminuje nad námi a triumfálně překonává jedno oslněni po druhém. Ale přesto je v jistém smyslu celá a integrálni věc obsazena v každém ze svých nedostatečných a fragmentárnich vtěleni, Setkáváme sc tu s jevem reprezentace a náhradní existence. Nějaká událost může být co do své provenience a svých vlastních prostředku malá a chudá, ale přesto, pohlčdnemc-li na ni blíže, může ve svém nitru otvírat nekonečnou a zářivou perspektivu diky tomu, že se v ní s prudkým zábleskem snaží vyslovit vyšší existence. Tak tedy budeme sbiiat ty narážky, ty pozemské přihliinosti, ty zastávky a etapy na cestách našeho života jako střepy rozbitého zrcadla, Budeme po kouscích sbirat to, co jc jedinečné a nedělitelné - naši velkou epochu, geniálni epochu našeho života. Možná, že jsme ji v deminutívnim zápalu, zterorizováni nesmí r-nosti transcendentna příliš omezili, otřásli ji a uvedli ji v pochybnost, Ale přes všechny výhrady; ona byla. Ona byla a nic nám nevezme tu jistotu, tu báječnou příchuť, kterou ještě cítíme na jazyku, to mrazivé páleni na punebi, ten vzdech široký jako nebe a svěží jako doušek čistého ultramarínu. Připravili jsme alespoň do jisté míry čtenáře na věci, které přijdou, můžeme tedy riskovat cestu do geniální epochy? Naše tréma se zmocnila i čtenáře, Cítíme jeho nervozitu. Přestože vypadáme vesele, je i nám těžko u srdte a jsme naplněni úzkosti. Nuže, ve jménu Páně - na-sedat a odjezd! GENIÁLNÍ EPOCHA Běžná fakta jsou uspořádána v čase. jsou navlečena na jeho běh jako na nitku. Tam maji své antcccdcnce i své konsekvence, které se na sebe bustě tlači a bez ustání, bez jakékoli mezery si šlapou na paty- Má to svůj význam i pro vyprávěni, jehož duši jc nepřetržitost a náslcdnosi. Co si však počít s událostmi, které nemají své vlastni m v čase, s událostmi, které přišly příliš pozdě, když už byl všech čas rozdaný, rozdělený, rozebraný a teď zůstaly jaksi na holičkách, nezařazené, ve vzduchoprázdnu, bloudíc i bez střechy nad hlavou? Ze hy byl čas příliš lesný pro všechny události ? Může se opr-i m lu stát. h- ru ní ví*-r h na místa v čase byla vyprodána? Ustaráni hčvimi poděl celého vlaku události a připravujeme sc již k odjezdu, Pro rány boží, cožpak tu opravdu neexistuje ani jakýsi spekulační prodej lístků na čas . . .? Pane průvodčí! Jen klidí Bez zbytečné paniky, vyřídíme to diskrétně v rámci vlastních možnosti. Zdalipak už čtenář něco slyšel o rovnoběžných časových pásmech KM hen 1 56 ] 5 7 v dvoukolejném rane-1 Ano, existuji takové vedlejší odbočky času Sice trochu nelegálni a problematické, ale když se veze kontraband, raková prespočerná, nezařaditclná událost, jako v našem při u udě nemože být človék přespříliš vybíravý. Pokusme se rady v některém bodě příběhu odklonit takovou vedlejší odbočku, slepou kolej, abychom na ni odstavili ry nelegální události. Jen směle. Stane se to nepozorované, čtenář bude ušetřen jakéhokoli otřesu- Kdoví -možná, že jak o tom hovoříme, je už nečistá manipulace za námi a my jedeme již po slepé koleji. I I II Matka přiběhla celá zděšená a objala můj křik, chtěla ho zdusit v náruči jako požár a utišit v záhyli< : h své lásky, Zamkla mi ústa svými ústy a křičela spolu se mnou- AJe odstrčil jsem ji a ukazoval na ohnivý sloup, na zlatý trám, který tkvěl našikmo v povětří uko nadřená tříska Byla plná lesku a vířících zrnek prachu a nedala se odstranit, Přitom jsem křičel: ,Vytáhni ji, vytrhniF" Kamna se rozkohoutila a rozpálila velkou barevnou mazán tnou, která byla namalována na jc|ich Čele, celá naběhla krví a zdálo se, že se z křeči těch žil a šlach, z celé té k prasknuti naběhlé anatomie osvobodi pronikavým kohoutím křikem. Stál jsem v prorockém nadšeni s rozpjatýma rukama a nataženými |ir-t\ jm.ii: ukazoval, pln hněvu ;i nelítostného odhodláni, i:a-přimený jako smerník a v extatickém rozechvění. 15» Vedla mé má ruka, cizí a bledá, vlekla mé za ztuhlá a vosková, jak velké votívni dlaně povznesená k přísaze, jak ruka andělská. Bylo to na sklonku zimy. Dny staly v kalužích a řeřavěly, mrk půnchi rozpálené ohněm a pepřem. Lesklé nože krájely medovou kaši dne na stříbrné pláty, na hranoly, jejichž řez hrál barvami 3 kořennou pikantérii. Ale ciferník poledne hromadil na nepatrmiu prostoru všechen lesk těch dni a ukazoval všechny planoucí a ohnivé hodiny. V tuto hodinu, kdy den nestačil obsáhnout všechen žár, svlékal ze sebe pláty stříbrného plechu, chrastici staniol vrstvu po vrstvě, a odhaloval tak svou dřen z litého lesku. A jako by to všechno ještě nestačilo, komíny dýmaly, stoupaly z nich kotouče třpytnu páry a každá chvíte vybuchovala velkým vzletem andělů, bouři křídel, kterou pohlcovalo nenasytné nebe, stále otevřené novým výbuchům. Jeho světlá cimbuří explodovala bílými chocholy, daleké strážní věže se rozvíjely v tiché vějíře navrstvených výbuchů pod třpytivou kanonádou neviditelné artilerie. Okno pokoje, naplněné až po okraj nebem se vzdalovalo těmi nekonečnými vzlety a přelévalo se záclonami, které v plamenech a ohnivém dýmu splývaly zlatými stiny a chvěním vzduchových vrstev. Na koberci ležel kosý planoucí čtyřúhelník, leskle se vlnil ä nemohl se odtrhnout od podlahy Ten ohnivý sloup mě hluboce vrušoval. Stál jsem jako uhranutý s rozkročenýma nohama a pomlouval jsem ho změněným hlasem, cize, stroze jsem ho proklínal. Na prahu v předsíni stáli konsternovaní, vylekaní přihu/m, 59 sousede, nastrojené tetičky - a lomili rukama. Přibližovali se po špičkách a odcházeli, zvědavě nakukovali dveřmi. A já křičel. „Vidíte." křičel jsem na maiku. na bratra, „vždycky jsem vám řikal. že všechno je zadrženo hrázi, zazděno nudou, nevysvobozeno! A tetf se dívejte, jaká je to záplava, jaký všeobecný rozkvět, jaká blaženost . . .1" A plakal jsem šťastné a bczbrannč- „Pracitnětc/' volal jsem, „pospěšte mi na pomoci Cožpak mohu sám stačit na takovou záplavu, což mohu sám zvládnout to potopu? Jak mám samojediný odpovědět na milión oslňujících otázek, kterými mé zaplavuje Bůh?" A když mlčeli, volal jsem hněvivé: „Pospíchejte, nabírejte plná vědra té hojnosti, hromaďte zásoby!" Ale nikdo mě nemohl vystřídat, stáli bezradně a ohlíželi se za sebe, schovávali se za záda sousedů Tehdy psem pochopil, co mám činit a horečné jsem začal vytahovat ze skřinky staré bible, otcovy popsané a rozpadávající se obchodní knihy a házel jsem je na podlahu pod ten ohnivý sloup, který ležel ve vzduchu a hořel Nemohli mi stačit přinášet papir. Bratr i matkou přibíhali stále s novými náručemi starých novin a deníků a házeli je na zem na hromadu, A já seděl uprostřed těch papirů oslněný jasem, s očima plnýma výbuchů, raket a barev a kreslil jsem. Kreslil jsem v panickém spěchu napřič i našikmo na potištěných a popsaných st tankách. Mé pastelky létaly v nadšeni přes sloupce nečitelných textů, běžely v geniálních mazanicích a k t ku lomných klikyhácích, zužujíce se neočekávaně v anagramy vizí, v rébusy svetelných zjeveni , ty kresby plné světla, vyrůstající jakoby pod cizí rukiw, ty průzračné barvy a stíny! Jak často je nacházím ještě dnes ve snách, po tolika letech na dně starých znsuviA. raiiu a svěží jako jitro - ještě vlhké první ranni rosou: postavy, krajiny, tvářel Ó, ty hlankyty, svírající dech zalykavostí strachu, ty zelené zelenější než údiv, ta preludia a štěbetání tušených barev, které se u-pr\l- ;'e ti totiž přiznat," dodal jsem tiše, hledě mu do oči, „že jsem našel Autentik . . ." „Auieniik:"" zeptal sc s tváři ozářenou náhlým světlem. „Ano, ostatně sám se podivej," řekl jsem a poklekl nad zásuvkou prádelníku. l í.s> Nejdříve jsem vytáhl Adéhny hedvábné šaty, krabičku se stužkami a nové střevíčky s vysokými podpatky. Vůně pudru či parfému se roznesla vzduchem. Vyndal jsem ještě několik knížek: na dně ležely vzácné ostatky kmihy, kteťé jsem vlastně |iž dlouho neviděl, a zářily. „Slomo," tekl jsem s pohnutím, „podívej se, tady leži - . ." Ale on stáJ pohroužený v myšlenkách s Adéliným střevíčkem v ruce a nesmírné vážné si ho prohlížel. „Bůh to nepověděl,"' řekl, „a presto, jak hluboce mě co přesvědčuje, zaháni do úzkých, bere mi to poslední argument. Ty linie isúu nezapuditelné, otřesné případné, definitívni a hiii jako blesk do samé podstaty věci- Jak se před nimi ukryješ, v čem najdeš protiváhu, když sám jsi už podplacen, přehlasován a zrazen nej-vérnéjšimi spojenci. Sest dni stvoření bylo božích a světlých. Ale sedmého dne Bůh rievydízci Sedmého dne pocítil On pod rukama cizí osnovu a zděšené odtáhl ruCe od světa, ačkoli jeho tvůrčí ŕápal mohl vytrvat ještě mnoho dní a noci, O, Josefe, střež se sedmého dne - . -" A zvedaje s hrůzou Adéhn štíhlý střevíček, mluvil jakohy očarován lesklou, ironickou výmluvnosti té prázdne lakované slupky: „Chápeš nestvůrný cynismus tohoto symbolu na ženské noze. provokaci jejího prostopášného našlapováni na těch ubmyslných kramflíčcích? Jak bych té mohl ponechat pod nadvládou tohoto symbolu! Bůh chraň, kdybych to měl učinit . . Při těchto slovech si zastrkoval hbitými pohyby Adéliny střevíčky, šaty i korále za košili. L 7 0 „Co to děláš, Slomo.J" řekl jsem užasle. Ale on rychle mířil ke dveřím a lehce pokulhával ve svých kraťoučkých kostkovaných kalhotách Ve dveřích ještě jednou otočil svůj všední, úplné bezvýrazný obličej a zvedl prst k ústům, aby mě uklidnil. A už byl za dveřmi. JARO Toto je příběh jednoho jata, jara, které bylo skutečnější, zářivější a barcvné|ši nežli jiná jara, takového jara, které prosté bralo vážně ívůi doslovný icxi, ten nadšený manifest, psaný nejjasnéjsí svátečni červeni, červeni pečetniho vosku a kalendáře, červeni barevné pastelky a červeni entuziasmu, amarantuvou červeni štasmých telegramu odkudsi z dálky - Každé jaru tak začíná, těmi horoskopy velikými a omamnými, nepřiměřenými jedné roční době, každé - musím tú už jednou řici - obsahuje všecko; nekonečné průvody a manifestace, revoluce i barikády, každým provivá v jistě chvi Li ten horký vitr bláznivin, ta bezhraničnost smutku i opojen[, hledající marné svůj rovnocenný protějšek ve skutečnosti. Ale potom všecky ty nadsázky a vrcholy, /.vichřeni i estářC vstupuji V Údobí rozkvétáni, vcházejí zcela do hýrivosti chladného listí, do jarních zahrad rozjiireoýeh nocí, a šuměni je zplna pohltí. Takto se jara zpronevěřuji sama sobě jedno za druhým - pohrou- 172 žena v udýchaný šelest kvetoucích parků, v jejich povodně a přivály - zapomínají na své přisahy, ztrácejí ze své závěti list po listu. Jediné roto jaro mělo odvahu vytrvat, ZUStat věrné, dodržet všecky sliby. Po tolika nezdařených pokusech, vzletech, předzpěvy h chtělo se zde na svéié opravdu zařídit nastálo, propuknutu jako jaro všeobecné a UZ navždy platné Ta vichřice události, ten uragán dobrodružstvím šťu-nn sumu převrat, dny patetické, vzletné a vítězoslavné] Chtěl bych, aby krok tohoto příběhu *a< h y til jejich vzrušujici, nadšený rytmus, jkliv pn-pl bohatýrsky tón epopeje, aby pochodoval v radě, která si do kroku zpívá tuto jarní marseillaisu ľ Jak všeobsáhlý je horoskop para! Kdo mu může zazlívat, že se jej uči cist najednou starým způsohem, že nazdařbůh kombinuje, slabikuje všemi směry, štastné, když se mu /a matoucího dohadováni ptáků podaří něco rozluštit- Cte si Svůj text odpředu i odzadu, ztráci smysl a znovu jej nachází, má viéchny možné vetze, tisíce alternativ, trylků a štěbetáni. Test jara je totiž plný samoznaků, nedokončených slov, elips, Vytečkúvaný bez písmen do prázdného blankytu, a do mezer mezi slabikami ptáci vkládají své domněnky a dohady, jak jim napadne. Proto se tento přiběh stejné jako jarní horoskop pustí po mnoha rozvětvených ccsiách a hude protkán skrz naskrz jarními pomlkami, vzdechy i mnoha tečkami. 171 II Za předjarních noci, divokých a rozlehlých, pokrytých obrovitým nebem, ještě syrovým a bez vůni, vedoucích po cestách necestách i vzdušných lánech do hvězdných hezcesri - brával mě otec s sebou na večeři do male zahradní restaurace, uzavřené mezi zadními stěnami posledních domů námčsti. Kráčeli jsme v mokrem světlu luceren, pnzvánéiicich v závanech větru, napřič přes velkou vzkleuulou rozlohu náměstí, osaměli, zavaleni nesmirnosti vzdušných Labyrintu, ztraceni a dezorientovaní v prázdných prostorách atmosféry. Otec zvedal k nem' obličej zality mizivým prisvirem a s hořkou obavou pohlížel na hvézdný štěrk, poházený po mélčinách široce rozvětvených a rozlitých proudů. Jciich nepravidelné a nespočetné spousty se icsté ncscskupovaly v žádné konstelace, žádné podoby ještě nepře vládaly v těch širých a jalových rozlivech. Smutek hvězdných pustin ležel nad městem jako břemeno, uspodu lucerny protkávaly noc stužkami paprsků a lhostejné na nich zadrhuvaly uzel za uzlem. Pud tém i lucernami se chodci zastavovali po dvou po třech v kruhu záře, která kolem nich vytvářela letmý přelud pokoje osvětleného stolní lampou - vprostřed lhostejné, nehostinné noci. rozpadající se nahoře na nepravidelná prostranství, na divoké vzdušné krajiny, cárovité oškubané údery větru, žalostně a ničí. Rozmluvě se nedařilo, usmívali se, skrývajíce oči v hlubokém stínu klobouku a naslouchajíce zamyšlené vzdálenému šuměni hvězd, kterým prostory této noci kynuly jako těsto. L 74 V zahradní testauraci byly cesty vysypány štěrkem. Dvě lucerny na sloupech zamyšlené syčely. Muži v četných kajztrocich seděli po dvou po třech, prihrbení nad bíle prostřenými stolky, ber myšlenkovité zahleděni do lesklých talířů. Sedeli a v duchu počítali jednotlivé tahy na velké černé šachovnici nebe, viděli v dutím přeskakovat mezi hvězdami koně i ztracené figury a konstelace, okamžité zaujimajici jejich místa. Hudebníci na podiu smáčeli kníry v půllitrech horkého piva, tupě mlčeli, zahleděni sami do sebe. Jejich nástroje, housle a violoncella ušlechtilých obrysů, ležely pohozeny stranou pod nezvučilé šumícím lijákem hvězd. Občas je brali do rukou a ladili na sténavý tbn svých hrudí, který s odkašláváním zkoušeli vyloudit. Potom nástroje znovu odkládali, jako by byly ještě nedozrálé a neúměrné té noci, která lhostejné plynula dál Tehdy v tichu a odlivu myšlenek , za tichého řinčeni vidliček a nožů nad bíle prostřenými snil v, vstávaly náhle samy od sebe housle, před chvilkou ještě tak fňitku-vé a nejisté, ale teď předčasně dospělé a plnoleté, výmluvné, štíhlé, s útlým pasem, a podávaly hlášeni o svém zplnomocněni, ujímaly se na chvíli odročeného lidského sporu a vedly dál ten prohraný i.....es před lhosico',.....-ihmiálem lué/d, me/i nimiž st rvhovak vodotiskové vlnovky a profily nástrojů, nedokončené houslové i basové klíče, lyry i labutě, imitátorský, bezmyšlenkovitý komentář hvězd in marginc hudby, Pan fotograf, který na nás už hezkou chvílí vrhal od sousedního stolu spiklenecké pohledy, si k nám konečné přisedl a prcin-sl svoji sklenici piva z jednoho stolu na druhý. Mnohoznačné se 175 usmíval, bojoval s vlastními myšlenkami, luskal prsty, znovu A Znovu ztrácel nczachytitelnou pointu situace, Od samého začátku jsme cítili její paradoxnost. Toto improvizované restaurační tábořiště sub auspiciis vzdálcnvch hvězd beznadějné ztroskotávalo, uboze kápi tul oválo, nemohlo dostat nadměrné vzrůstajícím nárokům noci. Co jsme mohli postavit proti jejím bezedným prázdnotám? Noc rozmáchle škrtala to lidské divadlo, které se marné snažily bránit housle, vyplňovala tu mezeru, táhla *e svými hvězdokupami na /novu získané pozice. Viděli jsme rozpelešené tábořiště stolů, bojiště plné odhozených ubrousků a ubrusů, kteté noc triumfálně překračovala, svétlavá a nevypneitaielná. Zvedli jsme se také, ale naše myšleni dávno předstihlo těla a uí dlouho utíkalo za hlučným drkotáním jejich vozů, za vzdáleným, široce rozsypaným hvězdným drkotánim těch velkých a jasných cest, Šli jsme tedy pod raketami jejich hvězd a přimhouřenýma očima jsme předem viděli její vždy silnější a silnější třpyt. Ach, ten cynismus triumfující noci! Když se /mocnila celého nehc, hrála teď na jeho prostorách domino, lenivé, aniž počitala, a miliónové výhry shrabovala bez mrknuti. Potom si znuděna kreslila na zadni stranu odhozených kostek průsvitně klikyháky, usměvavé obličeje, stále jeden a týž neměnný úsměv v tisícerých kopiích, který za okamžik -už věčný - přecházel k hvězdám a rozptyloval se v hvězdnou I hoste i n iľst Cestou jsme se zastavili na pár kousků v cukrárně. Sorvaže jsme vstoupili zvučicimi skleněnými dveřmi do bílé, cukrovou polevou omítnuté místnosti, plné lesklých sladkosti - noc se všemi svým hvězdami se okamžitě zastavila, náhle bdělá a pozorná, zvědavá, zda |i neunikneme Cekala na nás trpělivé celou tu dobu, hlídala u dveří, svítila z výše a okny nahlížela dovnitř svými nehybnými hvězdami, zatímco jsme si s dlouhým rozmýšlením vybírali kousky t u krov i. Tehdy jsem poprvé spatřil Biailku. Stála, obrácena profilem k pultu, vedle své vychovatelky, měla bilé šaty. byla štíhlá a kaligrafická, jako hy vystoupila ze zverokruhu. Neotáčela ie. stála ve vzorném postoji mladých dívek a pojídala krémový tel, V.vidél isem ji jasně. "I 1-, m eště ce puškrtany hvězdnými klik] háky. Tehdy se poprvé zkřížily naše horoskopy, doposud velmi mlhavé. Setkaly se a lhostejné se odloučily. Ještě jsme v tom raném hvězdném aspektu nepochopili svůj úděl a lhostejné jsme odešli, řinčíce skleněnými dveřmi. Vraceli jsme se potom oklikou přes vzdálené předměstí. Domy byly stále nižší a řidly, až se konečně před námi rozestoupily i ty poslední a vkročili jsme do jiného podnebí. Vstoupili jsme náhle do lahodného jara, do teplé noci, stříbrné zářící v blátě světlem mladého fialkového měsíce, který právě vyšel. Ta předjarní noc chvatné postupovala, horečně předbíhala své pozdní fáze. Vzduch, ješié před okamžikem prosáklý obvyklou trpkosti této roční doby, Ital se náhle sladký a mdlý, plný vůně dešťových kapek, vlhkého pilu a prvních sněženek, Lunaticky rozkvětajicich v magickém hilem světle. A byl to div, že se pod štědrým měsícem nezahemžila noc na stříbrných mokřadích žabí rosolovinou, nevylihla se spoustou :iker, uerozpovidala se tisícem Žvatlavých tlamiček tam na pisči- 176 177 nach u reky, propluuvajtcich Lesklou siti sladké vody. A bylo treba doříci, domyslit si skřehotáni v té noci hovorné a pramenité a plné skrytého třasu, aby - na chvili zastavena - vykročila dále, a měsíc vrcholil, stále béJcjši a bělejší, jako by přeléval svoji bél z poháru do poháru, vidy vyšší a vidy zářivější, vidy maj>ičié|ši a transccn-dentálnčjži. Tak jsme šli pod vzrůstájici gravitaci mésice. Otec a pan fotograf mé vzali mezi sebe, protože jsem se ospalosd sotva držeJ na nohou. Naše kroky chřestily v mokrém pisku. Už jsem dávno v chůzi spal a měl jsem pod vičky všecku fusforescenci nche. plnou světelných znaku, siynálů a hvězdných jevů, když |smc konečné zůstali stát v širém poJi. Otec mé uložil na plášti rozestřeném po zemi. Se zavřenýma očima jsem vidéJ, jak se slunce, mésic a jedenácte hvézd seřadilo k slavnosini přehlídce pô nebi a defilovalo přede mnou. „Bravo, Josefe!" zvolal otec a uznale zatleskal. Byl to zřejmý plagiát, jehož se dopustil na jiném Josefu a jehož bylo poprvé použito za zcela jiných okolnosti. Nikdo mu to nevyčítal. Můj otec Jakoh kýval hlavou a mlaskal jazykem, a pan fotograf rozestavil svoji třínožku na pisku, roztáhl měch aparátu jako harmoniku a celý se ponořil do záhybů černého sukna: fotografoval ten zvláštni jev, ten lesklý horoskop na nebi, zatímco já s hlavou plujici v jasném třpytu pcm ležel oslněn na plášti a přidržoval Kvmiilne ten hen pro i-xpuZui. 17* III Dny se začaly dloužil, byly jasné a prostorné, snad až příliš prostorné vzhledem k obsahu dosud chudému a nijakému. Byly to dny, z nichž se hned tak nevyroste, dny plné čekáni, pobledlé nudou a netrpelivosti, Jasný dech, lesklý vitr šel prázdnotou těchto dm. ještě nezkalcn výpary nahých, sluncem naplněných zahrad, čisté vyfoukával ulice, až stály dlouhé, jasné, svátečné zametené, jako by čekaly na čísi dosud daleký a neurčitý příchod. Slunce pomalu mířilo k ckvinokcíálnim bodům, zmirňovalo svůj běh, docházelo k vzorné pozici, v niž mělo v ideálni rovnováze nehnuté stát a vypouštět proudy ohně, dávku za dávkou, na prázdnou, lačnou zemi. Světlý a nekonečný průvan vál po celé šiří obzoru, stavěl špalíry i aleje do čistých obrysů perspektivy, veliké, prázdné váni jej vyhlazovalo, až posléze zůstával stát, udýchaný, obrovský a zrcadlovky, iako by chiěl ve svém všezahrnujícím zrcadle uzavřít ideální obral města, fatu morgánu prodlouženou do icho světelné proláklosti. Tehdy svět na okamžik znehybnel, zastavoval sc bez dechu, iwlné-ný, s touhou zcela vstoupit do pŕeludného obrazu, do provizemi věčnosti, která se mu otvírala. Ale šťastná nabídka pomíjela, vitr tozbijel své zrcadlo a čas nás opět přijímal pod svou vládu Nastaly velikonoční ptázdniny, dlouhé a nepřehledné. Neměli jsme školu, toulali jsme se po městě bez cíle a bez potřeby, neuměli jsme využit svobody. Byla to svohoda prázdná, neurčitá a bez po I Ti užiti. Sami dosud bez definice očekávali jsme M od času, který ji ne-unič) 11 .í k v t a h loud i] mezi c i sici vytáčkami. Před kavárnou už postavili na dlažbu stolky. Ženy u nich seděly v světlých barevných Šatech a polykaly vítr po malých soustech jako zmrzlinu. Sukně Šustily, vitr do tiich zdola kousal jako malý vzteklý psík, ženám naskakovaly ruměnce, tváře je od suchého větru pálily a rty Opuchly. Stále ještě trvalo meziaktí a veliká nuda meziaktí, svět se pomalu a s trémou blížil k jakési hranici, předčasně dorážel do jakéhosi cíle a vyčkával. Měli jsme všichni v těch dnech vlčí hlad. Běhali jsme větrem vysušeni domů a tam v tupém zamyšleni hltali obrovské krajíce chleba s máslem, kupovali jsme na ulici veliké preclíky, tak čerstvé, že nádherné chrupaly, w.déli jsme všichni v radě v prosrorné chodbě domu na náměstí - v prázdné, klenuté chodbě - bez jediné myšlenky v hlavě. Nízkými arkádami bylo vidět bílé a čisté náměstí- Sudy od vína stály v řadě u zdi a voněly. Seděli jsme na dlouhém pultě, na němž se ve dnech trhu prodávaly barevné venkovské vlnáky, a bubnovali jsme nohama do prken pultu t bezradnosti a nudy, NahJc Rudolf, ústa plná preclíku, vytáhl ze zánadři zásobník známek a rozložil jej přede mnou. IV Pochopi] jsem tenkrát, proč bylo jato doposud tak prázdné, skleslé a zaražené. Nevědouc O tom, tictllo samo V sobé, umlkalo, couvalo do hloubky - dělalo místo, otvíralo se celé do čistého prostoru, prázdny blankyt bez úsudku a bez definice — udivená nahá fciiiru |iro přijeti neznámého obsahu. Odtud ta blankytmi, jakoby ze Spáni vzbuzená neutralita, ta veliká a jakoby lhostejná ochota ke všemu. Toto jaro stálo v pohotovosti nezalidněné a rozsáhlé, celé se dávalo k dispozici, bez dechu a bez paměti jedním slovem čekalo na čas. svého příchodu- řCdo mohl tušit, ie vyjde zcela připraveno, v plné zbroji a oslnivosti - z Rudolfova zásobníku známek. Byly to podivné zkratky a formulky, recepty na civílixw i. přiručni amulety, v kterých bylo možno uchopit mezi dva pruty esenci podnebí i provincii- Byly to poukázky na impéria i republiky, na souostroví i pevniny. Co víc mohli vlastnit cisárove a u/urpá-toři, dobyvatelé a diktátoři? Poznal jsem náhle sladkost vlády nud zeměmi, osten ré nenásytnosti, již lze ukojit jenom panováním. Zatoužil jsem s Alexandrem Makedoilskym mít celý svět. A ani O pid" méně nežli svěř! i sn 1Í 1 Nh-znak, nadšený, plný ncúmotné lásky připimal jsem hold všeho stvořeni, pochodující země. Lesklé průvody, které jsem viděl v intervalech skrze purpurové zatměni, ohlušen pulsováním krve, připlý-vajicť do srdce v rytmu tohoto univerzálni ho pochodu všech národu. Rudolf dirigoval před mýma očima ryto hatal iňny a pluky, ridil slavnostní přehlídku, pln huríivnsci a zá|tnu. On, majitel alba, jako by se dobrovolně degradoval na pobočníka a skládal hlášeni síavnostně, pí n zaujetí, jako přísahu, zaslepený a dezorientovaný ve své nejasné a dvojznačné roli. Nakonec vzrušen, v záchvatu jakési vášnivé velkodušnosu mi připjal jako řád na prsa - růžovou Tasmánii, hořící jako máj, a Hajdarábád, hemžici se cikánským švadro-néuim propletených písmen. VT Tehdy se ukázalo ro zjeveni, ta náhiá vidina rozhořelé krásy světa, tehdy přišla ta šťastná zvěst, tajemně posláni, ta speciální mise o nepoznaných možnostech Života, Dokořán se otevře]y obzory barevné, strmé a berouťi dech, svět se chvěl a mihotal ve svých záhybech, nebezpečné se nakláněl a hrozil vykolejením ze všech měr a pravidel. (lim je pro tebe, drahý čtenáři, poštovní známka? Cim ten profil L n J Františka Josefa 1. s pleši ověnčenou vavřínem? Není symbolem všednosti, určením veškerých možnosti, zárukou ncpřekročitelnýťh hranic, do nichž je svět už navždy uzavřen? Svět byl tenkrát ze všech stran vyffleřen Františkem Josefem I a nebylo před ním úniku. Vyrůstal všude na obzoru, vynorciv.il sc s.,\ kivdÝm rohem, jeho všudypřítomný a nevyhnutelný profil uzavíral svět na klič jako vězeni. A hic, když už jsme ztratili naději a plni hořké rezignace se vnitřně smířili s jednuznačilosti sveta, s tou lesnou neměnnosti, jejímž mněným ručitelem byl František Josef I. - tu jsi znenadání, jako něco jen málo významného, otevřel přede mnou ten zásobník známek, ó Bože, dovolil jsi mi vrhnout bezděčný pohled do této knihy obestřené třpytem, do zásobníku odhalujícímu k stránku za sttánkou, stále barvitějšího a až k úleku úžasnějšího a ŮŽasné|šiho . . . Kdo mí bude zazlívat, že jsem snil tenkrát oslněn, bezmocný vzrušením, a ie mi z oči přeplněných --ári stékaly slzy, Jaký oslnivý relativismus, iaký kopernikovský čin. jaká plynulá pohyblivost všech kategorii a pojmů t Poskytl jsi tedy tolik způsobů bytí, o Bože, tvůj svět je tedy nešporitatclnýl Je to víc, nežli jsem si představoval v nejsmělejšich snech, Je tedy pravdivá ta časná předvídavost duše. která navzdory očividnosti tvrdošijne hájila svůj názor, že svět je ncspočitatelnýl Lŕľl VII Svčt byl tenkrát ohraničen Františkem Josefem I. Na každé pnštov-ni známce, na každé minci i na každém razítku potvrzovala jeho podobizna neproménnost světa, nevzrušené dogma jeho jednuznač-nosti. Takový- je svět, a neni světa krom takového světa - hlásala pečet s císařsko královským starcem. Všecko ostatní je výmysl, divoká náročnost, uzurpátorstvi. Na všecko se položil František Josef I. a zastavil svét v růstu. Podstata naši bytosti směru|e k zákonnosti, drahý čtenáři. Loa|ál-rnist naši povolné povahy nem' necitlivá k půvabu autority. František Josef I. byl nejvyšši autoritou. Jestliže ten autoritativní stařec vrhal veškerou svou důstojnost na misku této pravdy - nedalo se nic dělat, bylo nutno rezignovat na sny duše, na pěji vrouci předtuchy - zařidit se v tom jediné možném světě jak jen Ire, bez přeludu a bez romantiky - a zapomenout. Ale když už se vězeni neodvolatelně Zavírá, když ic zazděn poslední otvor, když se všecko Spiklo, aby tě zamlčelo, ti Bože, když už František Josef 1. zatarasil, ucpal posledm škvíru, abys nebyl spatřen, tu jsi povstal v šumícím plášti moři i pevnin a usvědčil jej ze lži. Vzal jsi tehdy na sebe, Bože, opovrženi hereze a vytryskl jsi na svét ti m obrovským, barevným a nádherným rouhačstvím. O nádhi/rny Rouhači f Zasáhl psi mé tehdy tou hořící knihou, explodoval jsi z Rudolfovy kapsy v podobě zásobníku, Nťŕrta l jsem ještě tenkrát jeho trojúhelníkovitý tvar- Ve své slepotě jsem si jej 194 spletl S papírovou pistolkou, z které isme ve škole stříleli pod lavici a soužili tak naše profesory. Ó, jak jsi z něho vystřelil, 6 Bolel To byla tvoje nadšená tiráda, to byla tvojv plamenná a skvělá Fihpi kti prou Františku Josefu I. a jeho mocnářství prózy, to bylaakuu'i na kniha oslněni. Otevřel jsem ji a zaplály přede mnou jasné barvy světu, větre neobsáhle prostoty, panoráma kroužících obzorů- Ty \t>\ pnicha/ stránku za stránkou a táhl za sebou tu vlečku utkanou ze vicc pásem i podiiehi. Kanada, Honduras, Nluiirii«ULK Abrakadaína Hiporabundia . . . Pochopil jsem, ô [lože To vše byly výhonky tvého bohatství, to byla první slova, která tě nazdařbůh napadla, Sáhl jsi rukou do kapsy a ukázal jsi mi jako hrst knoflík ú možnosti, kterých je v tobě nepřeberné. Nešlo ti o přesnost, mluvil jsi, co n slina přinesla na jazyk. Mohl jsi Stejné říci: Panfihras a Haleliva, a vzduch me/i palmami by zašuměl mohutnými vzmaeby papoušcích křidel a nebe jako obrovská safírová ruže Stolistá, dodna rozevřená vanutím větru, ukalilo by oslnivou podstatu - tvé oko, pavu-okě, obrvené a úděsné, a Zamihotalo hy zářivou dřeni tvé muudroft-ti, zalesklo by se nadbarvou. zavončio by nadvůnj. Tys mě chtěl oslnit,, ó Bože, pochlubit se, zakoketovat se mnou. protože i tv míváš okamžiky marnivosti, kdy jsi nadšen sám sebou. 0, iak inilupi takové okamžiky I Kterak jsi byl ponížen. Františku Josefe l„ ty i tvoje evangelium prozaičnosti! Můj zrak té marně hledal- Nakonec jsem té našel Byl jsi rovněž v tom davu, aJc jak malý, z trůnu sesazený a šedivý. Pochodoval jsi s ostatními prachem silnice hned za |ižni Amerikou a před Austrálii a zpíval jsi s ostatními: Hosana! 115 ! VIII Stal psem 9C vyznavačem nového evangelia. Spřátelil isem se s Rudolfem. Obdivoval jsem se mu v nejasné předtuše, Že ic pnuze nástrojem, že kniha je určena někomu jinému. Vskutku se zdálo, že je spiše jen jejím hlídačem. Katalogizoval, nalepoval, odlepoval, schovával do skrine a zamykal na klič. V podstatě byl smutný jako ten, kdo vi, že sám začne ubývat, zatímco já začnu přibývat Byl jako ten, který' přichází pripravovali cesty Páně. IX Měl jsem mnoho důkazu, že tato kniha byla určena mně. Mnohá znamení ukazovala na to, že ke mně se obracela jako špeciálni mise, poselství a osobni příkaz. Poznal jsem w už podle toho, že nikdo se necítil být jejím vlastníkem. Ani Rudolf, který ji spise jen obsluhoval- Byla mu v podstatě cizí. Byl jako neochotný a lenivý sluha robotující z povinnosti. Někdy mu hořce zalévala srdce závist-Bouřil Sé v duchu proti své Úloze klíčnika pokladu, který mu nenáležel. Hleděl žárlivě na pablesk vzdálených světů, putující po mem obličeji tichou, stupnicí barev. Teprve z odrazu na mém obličeji k němu přicházel vzdálený jas těch stránek, kde se jeho duše ničeho neúčastnila. 18« X Viděl jsem jednou kouzelníka. Stál na pódiu, štíhlý, ze všech stran viditelný, a ukazoval všem svůj cylindr, jeho prázdné a bílé dno. Zabezpečiv takto své uměni nade vši pochybnost před podezřením z podvodných manipulaci, Opsal hůlčičkou ve vzduchu své spletitě magické znamení a okamžité začal s okázalou přesnosti a nápádnosti vytahovat hůlčičkou z cylindru papírové stužky, barevné snížky, Celé lokty, celé sáhy, a nakonec celé kilomecty. Místnost *C naplňovala tou barevnou šelestíc' hmotou, rozjasňovala se t i m stonásobným zmnožením, načechraným a Lehkým hedvábným papírem, svétlavou pyramidou, a on nepřestával vytahovat teil nekonečný Útek, nedhaje ulekaných hlasů, plných nadšeného pru testu, výkřiků extáze, křečovitých vzlyků, až nakonec bylo jasné jako iia dlani, že ho to nic nestojí, že tuto hojnost nečerpá Ze svých vlastních zásoh, že se mu prosté otevřely nadzemské prameny, nepodléhající lidským mi rám a výpočtům Tenkrát kdosi, kdo byl předurčen chápat hlubší smysl té podívané, odcházel domů zamyšlen a v nitru oslněn, du hloubi duše pn»-sycen pravdou, ktetá do něho vstoupila: Bůh je nespočitatclný , . . IB7 XI Teď je vhodné rozvinout krátkou paralelu mezi Alexandrem Velikým a mou osobou. Alexandr Veliký měl cit pro arůma zemi. Jeho chřípi predvídalo neslýchané možnosti, Byl jedním z těch, nad jejichž tváří Bůh přejel ve snu svou dlani, takže vediH OO nevědí, jsou plni dohadů a podezřen i a pres zavřená vička jim prebi ha ji odlesky vzdálených světů. Ale on vzal božské narážky prilis doslovné. Protože byl člověkem činu, čili plytkého ducha, vysvětlil si svoje posláni jakožto posláni dobyvatele světa- Jeho hturf přeplňovala táž nenasytiiost iako moji, tozpinaly li stejné vzdechy, vsrupu j id do jeho duse obzor po obzotu, krajina po ltra|iné. Neměl nikoho, kdo by ho vyvedl z omylu. Ani Aristoteles ho nechápal. T.ik umřel rozčarovaný, třebaže dobyl celého svéta, neboť přestal věřit V Boha, který před nim Stále prchal, a v jeho divy. Alexandrův portrét zdobil mince i známky všech zemi. Stal se za trest Františkem Josefem své doby. xn Chtěl bych čtenáři aspoň přibližně naznačit, čim byla tehdy ta kniha, na jejichž stránkách se předběžné určovaly a utvářely mezní problémy tuho jara. Nevýslovný, zneklidňující vítr vanul lesklým špalírem známek, vyzdobenou ulicí erbů a praporců, 3 rozvival horlivé znaky i emblémy vlnící sc v uříceném tichu, ve stinu mračen, hrozivé vyčnélém nad obzorem. Potom se na liduprázdné ulici náhle objevovali prvni heroldové v svátečních kabátcích, s rudými páskami na paži, lesknoucí se potem, bezradní, horlivé zaujati svým úkolem. Dávali mlčky znamení, do hloubi duše vzrušeni a plni slavnostní důstojnosti, a už se ulice černala přicházejícími proud v demonstrantů, ze všech příčných ulic se sbíhaly temné" zástupy, ozýval se hluk tisíců přicházejících nohou. Byla to obrovská manifestace zemi, univerzální První máj, monstrpřehlidka světů. Svěi manifestoval tisícem jako h y k přísaze zvednutých rukou, vla|*-k i praporců, manifestoval tisícem hlasů, že nestojí za Františkem Josefem I , ale za kýmsi mnohem, mnohem větším. Nade vSim te vlnila světle červená barva, téměř růžová, nevyl [citelná, osvobodivá barva nadšeni. 7.e San Dominaa, ze San Salvadoru, z Floridy přicházely udvehané. uhřáté delegace, všechny v malinových oblecích, a skláněly buřinky třešňové barvy, zpod nichž vyletovali rozezpívaní stehlíci po dvou či po třech. Lesklý vítr zaostřoval v Šťastných zákmitech třpyt polnic, měkce a nenásilné oprašoval hrany nástrojů, z nichž na všech okrajích sršely tiché kartáčky elektřiny. Přes všechen nával, přes hromadnou přehlídku tisíců, odbývalo se všecko v pořádku, obrovská teVTJC se rozvíjela plánovitě a v tichu. Jsou okamžiky, že prapory na balkónech, vlnici se horce a prudce, kroutící se v zřidlém vzduchu v arťiaraľi rovech křeč ich, v prudkých tichých třepotáních, v marných vzryvech nadšeni - povstávají nepohnuté jako při slavnostní výzvé a celá ulice je náhle rudá, barevná a plná mlčenlivéhn poplachu, zatímco I H V kdosi v ztemnělé dálce pozorné počítá duté salvy kanonády, čtyřicet devét detonaci v stmivavém vzduchu. Potom se obzor chmuří prudce jako před laroi bouři, ostře se lesknou jen nástroje orchestru a v tichu se ozývá mručeni tcmnéjici-ho nche, šum vzdálených prostor, zatimco z hlizkýcb zahrad připlouvá v soustředěných dávkách vůně seremehy a rozplývá se bezbranné v nevýslovných rozlohách. XIII Až jednoho dne koncem dubna bylo dopoledne Šedé a teplé, lidé šli, hleděli před sebe du země, pořád jen na ten čtvereční metr vlhké země před sebou, a necítili, že mijeji pů stranách štojicí stromy parku, černě rozvětvené, pukajicj na různých místech sladkými, jitřivými ranami. Sedě, dusivé nebe, uvázlé v černé vétevnaté siti stromu leželo lidem na šijích - vichernatě navršené, ncForcmtiě téiké a obrovské jako duchna. Lidé se zpod něho v té teplé vlhkosti hrabali rukama i nohama jako chrousti, očichávající citlivými tykadly sladkou hlínu. Svět ležel hluchý, rozvíjel se a rostl kdesi nahoře, kdesi vzadu a v hloubce - blaženě bezmocný - a plul. Chvílemi zvolnoval a cosi mlhavé připomínal, vétevnatřl v stromech, pokukoval hustou, lesklou síťkou pracího cvrlikáni, přehozenou přes ten Šedivý den, a směřoval do hloubky, do podzemní hadoviny kořenů, do slepého pulsováni červů a hinisuuk, do hluchého polovědumi černozeme a hlíny, I9() A pod timto neforemným, obrovským prostorem přisedali na bobek lidé ohlušeni a bez myšlenky v hlavě, přisedávali na bobek s hlavami v dlaních, shrbené viseli na lavičkách v parku, s plátkem novin na kolenou, z nichž teit stekl do veliké, šedé bczmyšlenko-vitosti dne, viseli nemutorné v póze ještě včerejší a bezděčně slintali. Snad je ohlušovaly ty husté řehtačky cvrlikáni, ty neúnavné makovice sypajici Šedivé broky, jimiž temněl vzduch. Chodili ospale pod tím olověným krupobitím, a budí v husiein li^iku posun kov tié rozmlouvali, nebo rezignované mlčeli. Ale když se kolem icdenácté dopoledne kdesi v kterémsi hnidu prostoru skrze velké, oteklé tělo mračen proklubaJo bledým klíčkem slunce - tu náhle v ratoJestných košich stromů hustě zasvítily všecky pupencc a šedivý závoj šiěbctáni se pomalu odloučil v podobě bledozlaté síťky od tváře dne, který otevřel oči. A to bylu jaru. Tu najednou v jediném okamžiku je alej parku, před chvíli prázdná, poseta lidmi spěchajicimi různým směrem, jako by byla křižovatkou všech městských ulic, a rozkvětá oděvy žen. Některé' z těch hbitých a hezkých dívek spěchají do práce, do obchodů a kanceláři, jiné na schůzku, ale několik minut, kdy procházejí ažurnvarlým košem alejí, vydechuiicim skleníkovou vlhkost a zkrá-péném ptačími trylky - patři k této ak|i a této hodině, jsou - ani/ 11 tlím M:u i-,:-..i- - v, j..-., .j •. lJ iv ..: I i i. ur.i. |,iko h\ se /lodilv na promenádě společně s jemnými stiny větévek i lístků, které se zrovna před očima derou z pupenců na temné zlatém pozadí vlhkého pisku, a bcvi pár /Jatých, horkých a drahocenných pulsů. m I potom náhle zblednou, povleknou sc stínem, vsáknou do pisku, průzračné jako filigrán, když slunce vstoupí v zamyšlenost oblak. AJe jednu chvíli se alej zahemžila jejích svčžim spěchem a zdálo se, ze z šelestu jejich prádla proudi bezejmenná vůně aleje. Ach, ty vzdušné a svěže naškrobené košilky, vedené na procházku pod azurovým stínem jarní chodby, košilky s mokrými skvrnami v podpaždí, jež schnou ve Fialkových závanech dálky AlK ty mladé, rvimickc, pnlnhi-m uhřáté nohy v nových, hedvábné vrzavých puivoiháih, pod nimiž se skrývaj i rudé skvrny a uhriky - zdravé jarni vřidky horké krve. Ach, celý ten park je drze uhříkovatý a na všech stromech vyrazily uhriky pupeneú, které pukají cvrlikáním. Potom se alej ZrtOvu vyprázdni a pod klenbou promenády tiše povrzává drátěnými pružinami dětský kočárek na štihlvch kolech. V malém lakovaném člunu, položeno v záhonu vysokých, naškrobených hedvábných kanýru spi jako v kytici cosi jemnějšího nežli květiny. Dívka, která pomalu tlačí kočárek, se nad nim chvílemi nakláni, přejíždí jen pn |cho zadních kolech, až péra drnči, a překlápí k snhč ten houpavý košik. rozkvetlý svěží bělobou, a něžně ruz-ťimkavii k % 11 l i !■, In až k sladkému dřímajícímu jádru, jehož spánkem putuje jako pohádka, zatímco kočárek míjí pruhy stínu - to prouděni oblaků a světel, Potom v poledne se stále ještě parčík plný poupat proplétá světlem a stincm. a jemnými oky jeho sitě se donekonečna sype ptačí štěbetaní - sype sc z větve na větev, sype se jako perly drátěnou kleci dne, ale ženy ktáčejici po oktaji promenády jsOu už unaveny, maji vlasy pocuchané migrénou a tváře ztýrané jarem, a pak se už 192 alej úplné vyprázdni a odpoledním tichem pomalu táhne pach jídel ze zahradní restaurace. XIV Den CO den, vždy v stejnou hodinu, jde Bianka se svou vychovatelkou aleji v parku. Co mám říci o Biancc, jak |i popsat? V i m lenom, že je v kouzelném souhlasí- samu m- mQOU, Že dokonale plni svůj program. srdcem sevřeným hlubokou radosti vidím pokaždé znovu, jak - krok za krokem - vchází do vlastni bytosti, lehká jako tanečnice, a jak bezděčné každým pohybem proniká přesné k podstatě. Jde docela obyčejné, ne s přemírou grácie, ale S prostotou, která chytá za srdce, a srdce sc svírá štěstím. Že lze byti Biatlkou tak proa-te, bez jakékoli vyumélkovanosti a jakéhokoli úsilí. Jednou k c mně pomalu Zvedla oči a moudtost jej i ho pohledu mnou pronikla skrz naskrz jako střela. Od té doby vím, že ji nic nezůstává utajeno, že zná všecky mé myšlenky od samého začátku Od toho okamžiku jsem se ji dal do služeb, hezhraničně a nedílně. Přijala to sotva patrným kývnutím viček. Stalo sc to beze slova, v chůzi, v jediném pohledu. Když si ji chci představit, mohu si přivolat jen jednu nevýznamnou podrobnost: její chlapecky drsnou kůži na kolenou, což ic hluboce dojemné a zavádí myšlenky do trýznivých průsmyků protikladů, tnezi oblažující antinomie. Všecko ostatní, výše i níže. je transcendentní a nepředstavitelné. 193 1 XV Znovu jsem se dnes ponořil do Rudolfova zásobníku. Jaké kouzelné studium! Text je plný odkazu, narážek, náznaků a dvojznačného mihotáni. Ale všecky paprsky se shihaji k fiiancc. Jak blažená souhra! Od uzlu k uzlu béži mé podezřeni jako podél doutnáku, zapáleno svétlavou naději - stále vit a vic oslněno. Ach, jak je mi těžko, jak se mi svirá srdce tajemstvími, jci tuším XVI V městském parku hraje ced večer co večer hudba a alej sc změnila v jarní korzo. Lidéchodi sem a tam, rtliieji a potkávají se v symetrických, stále se opakujících arabeskách. Mladí muži nosi nové jarni klobouky a nedbale drží v ruce rukavičky. Mezi kmeny strumu a živým plotem sviti v sousedních alejích šaty divek. Chodívají vždy dvé a dvě, kolébají sc v bocich, načechrané pěnou kanýrů a volánu, nosi s sebou jako labutě to bílé a růžové peři - zvony plné kvetoucího musclinu, a občas s nim usednou na lavičku jakoby znaveny prázdnou parádou oděvu - sedají si v celé té velké růži tylu a batistu, která se rozviji do bohatých plátku. A pak objevuji nohy, položené jedna přes druhou, zkřížené - spletené v bilý tvar neodbytné výmluvný, a mladi muži přecházejíc i kolem mlknou a blednou, zasaženi trefnosti argumentu, naprosto přesvědčeni a přemoženi. 194 IV-- M, Mi: .. Nastává okamžik těsně před setměni m a barvy světa krásili. Všecky barvy vystupuji na konírny, jsou najednou slavnostní, nadšene a Smutnie. Park se rychle plni růžovým šelakem. lesklým náiěrcm, který způsobuje, že včci JSOU náhle překvapivě barevně a iluminované. Ale v těch barvách je už trocha lazúru príliš sytého, trocha krasy příliš nápadné a už podezřelé. Ještě chvíli, a houština parku, sorva obsypaná mladou zeleni, ještě vétqvnatá a nahá, celá zasviti růžovou hodinou smrákáni, prosycenou balzámem chladu, prosáklou nevýslovným smutkem věci navždy a smrtelné krásných. A tu se náhle celý park stává obrovským mlčícím orchestrem, slavnostním A soustředěným, čekajícím pod zdviženou taktovkou dirigentovou, až v něm hudba uzraje a vzedme se, a najednou nad tou obrovskou, potenciálni a vrouci symfonii padá rychlý, barevný divadelní soumrak, jakoby vlivem tónů prudce bobi na jících ve všech nástrojích - kdesi ve výši přehlušuje mladou jelen hlas žluvy, skryté v houštině - a náhle je všude kolem tak slavruistné, nsairiL'le a pozdně jako vť večerním lese. Stěží zachytitelný vánek proplouvá vrcholky stromů, z nichž se drolivě sype uschlý květ střemehy - nepostižitelný a hořký. Pře-svpáva se vysoko pod soumračným nebem, v nekonečném vzduchu smrti ptoudi to horké aróma, do něhož první hvězdy roní své slzy jako kvítky bezu, uštiplé l keře te bledé, liliové noci. (Ach. vím: její otec je lodním lékařem, její matka byLa milenka. To na ni čeká v přisravu noc CO noc teti malý rični parniček s koly po stranách a ncrozsvécuje lucerny.) Tehdy do přecházejících dvo|ic, do mladíků i dívek, stále se pravidelně navracejících a setkávajících, vstupuje jakási podivná sila a nadšeni Každý Z nich se Stává neodolatelným krasavcem íako Don Juan, překonává sám sebe, pyšný a vítězný, a má v pohledu vražednou moc, pod niž divči sťdce umdlévají A dívkám hc prohlubuji oči, otvírají se v nich jakési rozlehlé zahrady rozvětvené alejemi, laľnínm parků, irnavé a šumící, jejich zřítelnice se rozšiřuji svátečním třpytem, hez odporu se otvírají a vpouštěn t v dobwatele do špalírů svých tmavých zahrad, rozcházejících se v mnohá Symetrických Stezkách íako sloky kaneóny. aby se jako v smutné písni potkali a Hález-li na růžových prostranstvích kolem knlamh záhonů a neho u fontán hořících pozdním odleskem červánků, a znovu se rozcházejí a ztrácen mezi černými spoust;..... parku, večerními houštinami, stále hustšími a šumivějšími, v nichž se ztrácejí a mizí jako v spletitých kulisách, sametových závěsech a lichých alkovnách. A bůhvikdy odcházejí fhladcm těch velmi soumračnvch zahrad do zcela zapomenutých, neznámých zákoutí, do jakéhosi jiného, tmavšího šuměni stromu, pluiit.il'm jako smuteční při krov. v němž tma kvaši a přestává být tmou á ticho se v letech mlčeni a rozkladu fantasticky kazí jako v starých, napomenutých sudech po vině- Takto poslepu bloudi dvojíce černým plyšem těch parků a posléze se potkávají na osamělé mýtině, pod posledním záirpytem červánků nad rybníčkem, odedávna zarůstajícím vrstvou černého šlemu, a na dno li ve balusrrádé, kdesi na pomezi času, u zadní branky s vél a. ocitají se znovu v jakémsi dávno uplynulém životě, ve vzdálené praexistenci a v cizím čase, v kostýmech dávných století, 197 nekonečné vzlykají nad mušclincm jakési vlečky, natahuji se na špičky k nedostižným přisahám, vcházejí po schodech náruživosti a docházejí k vrcholům r trpělivosti k nasloucháni? Přeď nejstarši vyslechnutou historkou byly jiné, které jste neslyšeli, byli bezejmenní předchůdci, nepojmenované i: 11 ■ ■. ■ r iiibrovske. h Jede .\ monoioniu epopeje, Iiviv.i:t hvlii'. neforemné kadluby, giganti bez obličejů zaléhající obzor, temné testy k večerním dramatům oblak a ještě dále - knihy - legendy, knihy nikdy nenapsané, knihy - věční nápadnici trůnu, bludné a svržené knihy in partibus inťidclium - - - Mezi všemi příběhy, které se nctozpleteny tisni u korání jara, je jeden, který už dávno přešel v majetek nocí, navždy usedl jako naplavenina na dně obloh - věčný doprovod a pozadí hvězdnatých prostor. Každou jarní noci, ať se v ní děje cokoli, prochází u..... příběh velikými kroky přes nesmírný kváknt žab a nekončené klapáni mlýnů. Muž jde pod hvézdnatým semelkem, sypoucím k z žernovů noci, jde nebem, jde velikými kroky, v záhybech pláště skrývá děťátko, je ustavičné na cestě, na neustálé pouti nekonečnými pláněmi noci, Ú obrovitá žalosti samoty, ó nezměrná si robo v prostotách noci, ó zátřpyty vzdálených hvězd! Na tomto příběhu už čas pranic nezmění. V každém okamžiku právě přechází přes hvězdné horizonty, právě jde kolem nás velikými kroky, a tak to bude věcně, stále znova, neboť jedenkráte vykolejen i času je ilevyméřirelný. bezedný, žádným opakováním nevyčerpatelný. Muž jde a drží v náruči dité - schválně opakujeme tento motiv, to žalostné moto noci, abychom mohli vyjádřit přerušovanou plynuJOM leho chůze, chvílemi zastíranou propletencem hvězd, chvílemi zcela neviditelnou po dloube němé intervaly, kterými prolukujc věčnost. Vzdálené světy přicházejí blízko, blizoučko - strašlivé barvité, posilaji věčnosti prudké signály v němých, nevýslovných hlášenich - a on jde a konejái děvčátko, ustavičně, monotónne a beznadějné, bezmocný vůči tomu šeputu. těm strašně sladkuu domluvám noci, tomu jedinému slovu, v něž se urvaŕe;i usni lichá, zatímco je nikdo neposlouchá . . . Je to příběh o unesené a vyměněné princezně. ZD2 203 I xvni A kdvž se pozdě v nou t i navraceli do rozlehle vily uprostřed sadů, clo nizkého bílého pokoje, v němž stoji dlouhý černý lesklý klavír, mlčící všemi strunami, velikou skleněnou srénou jakú okny oranžérie se sem skláni celá jarni noc - hledá a mživá hvězdami -ze všech flákánu a nádob horce voní nad chladným plamem bílého lůžka Kleme ha - to veiikou, bezesnou noci probíhá neklid a nasloucháni, a srdce že spáni mluvi, a letí, a klopýtá, a vzlyká v rozlehlé, orosené, nočními můrami hemživé noci. střemehou nahořklé a svét-lavé. . . Ach, ra hořká srřemeha tak rozšiřuje bezednou noc, a srdce znavené letem, uhěňané po šťastných honičkách, chtělo by na okamžik usnout na nějaké větrné hranici, na nějakém nejtenčím rozhraní, ale Z bledé, nekonečné noci se stále vynořuie nová noc, vždy bledší a bledší, netělesnéjši a netělesnějši, poškrtaná světlými čarami a klikyháky, spirálami hvězd a bledých letů, tisíckrát nabodnutá sosáky neviditelných komáru, ftezšclcstných a sladkých dívčí krvi, a neúnavné srdce už znovu blábolí ze sna, ncodpovédtié, zapletené do hvězdných a spletitých afér. udýchaného spěchu, měsíčního poplachu, nanebevzaté a stonásobné, vpletené do bledé fascinace, do strnulých náměsičných snů a zimtličné letargie. Ach. všechny ůnůsy a pronásledováni ié noci, zrady a šepoty, černoši a kormidclniti, mříže balkonů i noční žaluzie, mušelinové šaty a závoje vlající za udýchanými uprchlíky . . I Až posléze náhlým soumrakem, hluchou a černou pauzou, přichází ten okti- 104 mžik - všecky loutky leží ve svých krabicích, všecky záclony jam upevněny a všecka dávnu hotová vydechnuti přecházejí klidně tam a Zpět po Celé šíři toho jeviště, zatímco na zklidnělém, rozlehlém nebi úsvit nehlučné staví svoje daleká města, růžová a bílá. své jasné, vzduté pagody a minarety. XIX I Teprve pro pozorného čtenáře Knihy se stává přirozenost tuhoun jara jasná a čitelná. Všecky ty ranní přípravy dne, celá jeho časná toaleta, všecko tu váhám, pochyby a skrupule výběru - odhalu|i svou podstatu tomu, kdo je zasvěcen v tajemství známek- Známky ho uvádějí do složité hry ranní diplomacie do toho vleklého rokováni, atmosférické kohsavosti, \t?j předcházejí pciskdni a konečnou redakci dne. Z rudých mlh deváté hodiny je to jasné vidět chtělo by se prodrat pestré a skvrnité Mexiko s hadem krouticim se v zobanu kondora, horké a zkropené barevnou vyrážkou, ale v průrvě blankytu, ve vysoké zeleni stromů papoušek ustavičné Opakuje: „Guatemala." ivrdošiiné, v rovnoměrných přestávkách, se stále stejným při zvukem, a od tohoto zeleného slova začíná být najednou třešňově, svěže a listnatě, A tak se pomalu za obtíži a konfliktů koná hlasováni, ustalujese běh ceremonii, seznam slav* nostní přehlídky, diplomatický protokol dne. V květnu byly dny růžové jako Egypt. Na tržišti se třpyt vyléval ze všech hranie a vlnil se. Na nebi kupy Letních oblak klečely ItS schouleny pod štěrbinami třpytu, sopečnaté, pestře olemované, a - Barbados, Labrador, Trinidad - všecko se barvilo do červena, jaknhy viděno rubínovými brýlemi, a po dva tři tepy, zčernáni, rudé zatemněni krve valící se do hlavy, proplouvala po celém nehi veliká kur veta Guayany, vyhuchujici všemi plachtami. Sunula se vzedmutá, frkala plátnem, těžce plula vprostřed napjatých lan a křiku těch, kdn ií tjli . [: ipobouřením racků .i červeným jasem inoir IVudí na celé nebe vyrůstala a doširoka se rozkládala ohromná, propletená takeláž provazů, žebřiků a žerdi; a pohrmivaiic vysoko rozepja-tým plátnem, rozvíjelo se mnohonásobné, mnohapatrové pověvné divadlo plachet, lan a ráhnoví, v jeho mezerách se na chvíli nhfevo-vali malí čiperní černoušci, rozbíhali se v tom plátěném labyrintu a ztráceli se mezi znameními a postavami fantastického nebe obratníku. Poiom se scenérie mění, na nebi v masivech oblak vrcholila najednou iři růžová zatmění, dýmala lesklá láva, obkreslující světla-vou linkou hrozivé obrysy mračen, a Kuba, Haiti, Jamajka -dřen světa sahala stále hlouba hloub, uzrávala stále zářivěji a zářivěji, pronikala k podstatě, a náhle se vylévala čistá esence těchto dni: šumící oceán nose obratníku, souosirovnich azurů, šťastných povodí a virů, rovníkových a slaných monzunů. Četl jsem to jaro se zásobníkem známek v ruce. Cožpak to nebyl velký komentář doby, gramatika jejich dnů i noci? Toto jaro bylo skloňováno všemi Kolumbiemi, Kostarikami i Venezuelami, neboť CO je v podstatě Mexiko a Ecuador a Sierra Leoně, ne-li néiaká důvtipná zvláštnost, nějaké přikořcnéni chuti světa, nějaký krami 20é a přemrštěný extrém, slepá ulička aromátu, do niž svet ve hledaní vbíhá, když se pokouši h tát a cvičit na všech kláveiác Hlavni věc je nezapomenout - jako Alexandr Veliký - že zadne Mexiko není konečné, že je pouze průchozím bodem, který svět překračuje, že za každým Mexikem se otvírá nové Mexika, jcfeě barevnéjši - nadbarvy a nadvůné . - . Blanka je celá šedá. Její snědá plet má v sobě laknhy rozpuštěnou přísadu vyhaslého popela. Myslím, že dotek její ruky musí převyto-vat každou představu. V její disciplinované krvi tkvi celé generace drezúry. ]e dojemná ta rezignovaná poslušnost příkazů taktu, svědčící o přemoženém vzdoru, o potlačených vzpourách, o tichých vzlycích v noci i násilí, zasazeném jeji pýše Každým svým pohybem se Bianka, plna dobré vůle a smutného půvabu, snaži vejit do předepsaných forem. Nedělá nic, než co je nutné, každé jeji gesto je skoupě odměřené, sotva vyplňující formu, vstupující do ni bez nadšení, jakoby jenom z trpného pocitu povinnosti. Z hloubi tohoto přemáháni čerpá Bianka svou předčasnou zkušenost, svou znalost všech věci. Bianka vi všecko- A neusmívá se této moudtosti, jeji moudrost je vážná a plná smutku, a ústa nad ni přivřená v linii dokončené krásy -obočí načrtnutá s přísnou důkladnosti. Ne, ze své moudrosti nečerpá podnět k shovívavému uvolněni, k měkkosti a nevázaností. 207 Přímo naopak. Jako by tě pravdě, na niž se zahleděly její smutné oči. bylo možno čelit pouze vypjatou pozornosti, pouze nejpresnéj-ším zachovává nim formy. A v tom bezúhonném taktu, v té loajalitě k formě je celé moře smutku a těžte překonaného utrpěni. A přece jen, ač zlomena formou, vväla z něj Biailka vitěžně. Ale jakou oběti vykoupila tento triumf! Když jde - stihlá a rovná - ncni jasné, či pýchu ntrei s prostotou v nehledaném rytmu své chúzc, zda svoji vlastní přemoženou hr dost, anebo triumf zásad, jimž podlehla. 7ato když se podívá prostým, smutným vzhlédnu ti m - vi náhle všecko. Mládí ji neuchranilo před uhádnutím nejskrytějšich věci. Její tichá mirnost je zkonejšeni po dlouhých dnech pláče a vzlyků. Proto jsou jeji oči podkrouženy a skrývají vlhký, horký žár i tu nikterak marnotratnou cílevědomost pohledů, která se nikdy ne-chvbi. xxi I Bianka, kouzelná Bianka je pro mne hádankou, Studuji ji s tvrdošíjnosti, s urputnosti - i zoufalstvím - podle zásobníku známek. Jak to? Cožpak zásobník známek pojednává i o psychologii? Naivní otázka! Zásobník známek |c univerzálni kniha, ie to kompendium veškerých vědomosti o člověčenstvu. Samozřejmě V narážkách, zmínkách, nedokončených slovech. Člověk musí mít jistou schopnost domýšlet si, jistou smělost srdce, jistou vzletnost, aby našel osnovu, tu ohnivou stopu, ten blesk probihaiici po stránkách knihy. fen jediné věci je nutno se vystříhat: úzkoprsé malichernosti, pedantství, tupé doslovnosti. Všecky věci jsou navzájem spojeny, všecky niti vedou k pednomu klubku, Všimli jste si, že mezi linkami některých knih proletuji hejna vlaštovek, celé řádky chvějivých) špičatých vlaštovek? Je třeba cist z Jeru těch ptáků . . . Ale vracím se k Biance. Jak dojemné krásné jsou její pohyby Každý z nich je učiněn s rozvahou, po staletí určen, s rezignaci vykonán, jako by předem znala cely průběh a neodvratnou tlásledllOst svých životních příběhů. Stává se, že se ji chci na něco pohledem zeptat, v myšlenkách O něco poprosit - když sedím naproti ni v aleji v parku - ■ pokouším se zformulovat svou otázku či prosbu. Ale než se mi to podařilo, ona už odpověděla. Odpověděla smutné jediným hlubokým, obsažným pohledem. Proč mívá sklopenou hlavu? Na co se upírají jeji oči s pozornosti, se zamyšlením? Je tak bezedně smutné dno jejiho údělu? A přece ien prese všecko - cožpak nenese tuto rezignaci důstojně, s hrdosti, jako by to mělo být právě tak a ne jinak, jako by ji toto vědomí, jez ji zbavuje radosti, obdarovalo zato jakousi nedotknu tel nosu, jakousi vsšši svolwidou. imle/emiu na dně dobrovolné poslušnosti? To dodává jeji pokoře půvab triumfu a vitézi nad ní. Sedí proti mně na lavičce vedle vychovatelky, obé čtou. Jc|i bílé šaty - nikdy jsem ji neviděl v jiné barvě - leží na lavičce jako rozevřený kvét. Štíhlé nohy do snědá opálené jsou přeloženy s nevýslovným půvabem jedna přes druhou- Dotyk jejího těla musi až boler soustředěnou posvätnosti spojeni- 2UV Pak obé vstavali, když ptcdtim sklaply knihy. Jediným krátkým pohledem B Janka přijímá a vrací můj horoucí pozdrav a |akoby ničim neobtížena vzdaluje se meandrickým propletencem kroků, melodicky vpadajicim do rytmu velkých, pružných kroků vychova-telčiilých. XXII Propátral jsem eelý prostor majorátu kolem dokola. Obešel jsem několikrár celý ten rozlehlý teren, chráněný vysokou ohradou. Bílé zdi vily s terasami a rozlehlými verandami se mi objevovaly vždy v nových a nových zábérech. Za vilou se táhne park, přecházc-jici v rovinu beze stromů. Stoji tam podivné stavby, napůl továrny, napůl čeledniky. Přitiskl jsem oko ke škviíe v ohradě, a to, co isem spatřil, byl jistě nějaký klam. V tom horkém zřidlém lamím vzduchu lze nejednou vidat věci vzdálené, zrcadlené přes cele mile chvě|ivého povětří. A přece mi hlava třešti nejprotichůduějširni myšlenkami. Musim se poradit se zásobníkem. XXIII I feto možné? Biančina vila exteritoriálním územím? Její domov pnul ochranou mezinárodních smluv P K jakým úžasným objevům mé vede studium zásobníku známek? Cožpak tuto překvapivou pravdu znám jenom já sám? A přece nelze brát na lehkou váhu všecky náznaky a argumenty, které zásobník hromadí kolem teto ota/ky Prozkoumal jsem dnes zblízka celou vilu. Už týden jsem se tucil kolem velké, umělecky kované brány s erbem. Využil isem chvíle, kdy dvě velké, prázdné ekvipáže vyjely ze zahrady. Křidla brány byla dokořán otevřena. Nikdo je nezavíral. Vsioi.pil j-a-m ui-dbalvin krokem, vytáhl jsem z kapsy skicák a dělal psem, že opřen o sloup brány kreslím jakousi architektonickou podrobnost Sud jsem na piskem vysypané stezce, po niž tolikrát kráčela Biančina lebka nožka. Srdce se mi bezhlesné zastavovalo šťastným strachem při pomyšleni, že z některých balkónových dveří vyjde její štíhlá postava v lehkých bílých šatičkách. Ale všecka okna i dveře byly zataženy zelenými stórami. Sebemenší šelest neprozrazoval živoi v tomto domě. Na obzoru se stahovaly mraky, v dálce se blýsklo. V teplém, zřidlém vzduchu nezavanul sebemenší vánek. V tichu tohoto šedého dne promlouvaly jenom křídově bdě zdi vil v nehlasnou, ale štědrou výmluvnosti bohaté členité architektury. \\ n lehká, s vervou pronášená řeč hýřila pleonasmy. tisícerými variantami téhož motivu- Podél jasné bílého vlysu běžely v rytmických kadencich ploše tesané girlandy doleva i doprava a v rozích se nerozhodně zastavovaly, Z výše střední terasy sbíhaly mramorové schody - patetické a obřadné - mezi rychle se rozcstupuiicuni balustrádami a architektonickými vázami, široce stekly na zem a jako by sbíraly a stahovaly zpět svůj vzedmutý šat v hluboké úkloné. Mam podivně citLivv smysl pro styl. Tento styl mé dráždil ? Ml a zneklidňoval čímsi nevysvětlitelným. Za jeho stěži zvládnutým nadšeným klasicismem, za tou zdánlivě chladnou eleganci se skrývalo nezachytitelné mrazení hrůzy. Tento styl byl příliš horký, príliš ostře pointovaný, plný nečekaných příchuti Jakási kapka neznámého jedu vkápnutá do žil tohoto slohu činila jeho krev temnou, výbušnou a nebezpečnou. Vnitrné dezorientován, zachvivaje se protichůdnými pocity, obcházel jsem po špičkách průčelí vily a plašil na schůdkách spici lešiérky. Kolem vyschlého, kulatého házenu byla země rozpukaná sluncem a ještě holá. Tu a tam vyrazila ze štěrbiny trocha horlivé. Fanatické /clené Vyrval jsem hrstku tohoto býlí a schoval |i do skicáku. Celý jsem se třásl vzrušením, Nad bazénem stál vzduch, šedý, nesmírné průzračný a třpytivý, vlnici se horkem Barometr na blízkém sloupu ukazoval katastrofální pokles. Kolem dokola leželo ticho. V bezvětří se nepohnula ani větévka. Vila spala se spuštěnými Žaluziemi a svítila křídovou běli v nekonečné mrtvotě šedého vzduchu Náhk- jako by tato nehybnost dosáhla kritického bodu. vzduch se rozechvěl barevným kvasem a rozpadl se na pestré vločky a mihotavý třepot, Byli to obrovšti, těžcí motýli, par vedle paru zaujati milostnou hrou. Mrzácký, chvějivý třepot se cti vili držel v mrtvém vzduchu. Motýli se střídavě o piď předháněli a znovu v letu spojovali, rozkládajíce v ztemnělém vzduchu celý karetní véjií barevných zátřpytů. Anebo to byl jenom rychlý rozklad vybujelé aury, fata morgána vzduchu plného hašiše a rozmarů? Udeřil jsem čapkou , 212 a těžký plyšový motýl třepetajici křidly spadl na zem. Zvedl jtem a schoval. Další důkaz. XXIV Uhádl jsem tajemstvi toho slohu. Linie této atchitektury vc své dotéravé hovornosri tak dlouho opakovaly stejnou nesrozumitelnou větu, až jsem pochopil tu zrádnou šifru, to přimhouřeně oko, iu lechtivou mystifikaci. Byla to opravdu příliš průhledná maškaráda. V těch nepřirozených a pohyblivých liniích s přemrštěnou eleganci byla jakási příliš ostrá paprika, jakýsi přebytek horké pikanterie, bylo tu cosi rtutovítého, nadšeného, příliš nápadně gestikulujícího -jedním slovem cosi barevného, koloniálního, blýskajícího očima , , , Ano. tento sloh měl u dna cosi neslýchané odpuzujícího byl prostopášný, vyumělkovaný, tropický a neslýchané cynický . . . XXV Nepotřebuji vysvětlovat, jak mnou teutu oniev mr.1-,1 V/dálinc linie se přibližuji a spojuji, nečekané se kupí hlášeni i podobnosti. Pln pobouřeni svěřil jsem Rudolfovi svůj objev. Ukázalo se, že ho to příliš nevzrušuje. Dokonce se na mne mrzuté obořil a vyčítal mi, že píchá ni m a \ y niv šli m si. Stale častěji mí vytýká chvastounstvi, úmyslné lhaní Jestliže jsem choval k němu, jakožto k vlastníku známek, nějaký cit, pak jeho závistivé, neskrývanou horktxsn pře 213 plnene výbuchy mč od něho stale vie a více odpuzuji. Nedávam ale najevo svuu dotčen ost. jsem na něm bohužeJ závislý. Co hycb si počal ber ŕá^ihiiikii zri.tmck? On ta vi a využívá své prevahy. XXVI Príliš mnoho se děje letos na jaŕe, Príliš mnohú tužeb, nekonečných nároků, nakupených a nesplnených ctižádostivých snah preplňuje ty temné hlubiny. Rozpínavost jara nezná hranic, ftídu tu obrovskou, rozvetvenou a rozrostlou podívanou |c nad mč sily- Chtčl i*em přenést část břemene na Rudolfa, proto jsem ho jmenoval spolu-vládcem. Samozrejmé anonymně, Společně s jeho zásobníkem známek tvoříme my tři neoficiálni triumvirát, na němž spočívá tíha odpovědnosti za celou tu neprozkoumanou a neobsábnutelnou sféru. XXVII Neměl jsem odvahu obejit vilu a dostat se na druhou stranu. Bezpochyby bych byl zpozorován. Proč jen mám p testu pocit, jako kdybych tam už někdy byl - někdy velmi dávno? Neznáme vlastně už předem všecky krajiny, s nimiž se v životě setkáme? Muže se vůbec stai jcšié něco úplné nového, co bychom v nc|hluhšich sk t vších nitra už dávno nepředvídali? Vitu, že jednou ve velmi 214 puzdní hodině budu Stát tam na prahu zahrad ruku v ruce s tlum kuu. Vstoupíme do těch zapomenutých zákouti, kde jsou RMfl starými zdmi uzavřeny otrávené parky, ty umělé Poeovy ráje plné hlínu, máku aopiácovýeh svlaČCŮ, hořících pod tmavošedým nehí-in velmi starých fresek. Probudíme bilý mramor sochy spici s prázdnýma OČima v tom světě za okrajem, za hranici zvadlého odpoledne Vyplašíme jejiho jediného milence, červeného upira, podrimu|i cihu v jej i til kline se složenými křídly. Nezvuěně odlet i, měkký, plující a vlnící bezmocným, netelesným, křiklavě červeným cártm bez kostry a bez hmoty, zaviti, roztřepetá se a zmizí bere Stopy v zmrtvělém vzduchu Malou brankou vejdeme na zcela prázdnou mýtinu. Rnstliny tam budou spálené jako tabák, |ako prérie v pozdním indiánském léré. Bude to možná ve Státě New Orleans nebo Louisiana - avšak země |sou jen pouhou záminkou. Usedneme na kamenné obezdivce čtvercového rybníčka. Bia oka si smoč i bílé prsty v teplé vodě, plné žlutého lisu, a nepozvedne OČi, Nň druhé sttaně bude sedět černá stihlá postava, celá zahalená, Septem k optám, kdo je to. Bianka zatřese hlavou a tiše odpoví „Neboj se. neposlouchá, je to moje zemřelá matka, která zde bydli." Potom mi bude vyprávět věci nejsladsi, nej tišší a nejsmutnéjši. Nebude už žádná útěcha. Bude se stmívat . . . 215 XXVIIT XXIX Události sc ženou šíleným tempem. Přijel Biančin otec. Stál jsem dnes na rohu Fontánové a Skarabeovy ulice, když přijel lesklý otevřeny lanáauť s vnitřkem šifokým a mělkým jako mušle. V tě bilé hedvábné mušli jsem uviděl Bianku. měla tylové šaty a napůl ležela na sedadle. Jeji jemný profil byl zastíněn krempuu klobouku, která by Jo sklopená a přidržovaná stužkou pod bťadůu. Bianka se utápěla v chmýři hilého hedvábí; seděla vedle pána v černém císařském kabátě a hile pikové vestě, na niž se leskl téžký zlatý řetěz s mnoha privésky. Pod černým, hluboko posazeným cylindrem se sedala uzavřená, zachmuřená tvář s licousy. Při pohledu na něho jsem se otřásl do hloubi duše. Nemohlo být pochvbnosti. Byl to pan de V... Zatímco mé míjel elegantní povoz diskrétně dunia pružnou kočárovou boudou, Bianka prohodila cosi k Otci, ten sc obrátil a upřel na mě svoje velké černé brýle- Měl obličej jako šedý bez-hřivý lev. Vzrušen, téměř nepříčetný velmi protikladnými city, jsem zvolal: .....počítej se mnou a - „do poslední kapky krve . . * a vystřelil jsem do vzduchu z pistole, kterou |scm vytáhl ze zá-ťiadři. Mnohé svedči o tom, že František Josef I byl vlastně nu ki i vin a smutným demiurgem. Jeho oči, úzké, tupé jako knoflíčky, sedící v trojúhelníkovitých deltách vrásek nebyly očima človeka Jeho obličej, orámovaný mléčně bílými, dozadu sčcsanými licousy jako u japonských démonu, byl obličejem starého, nevrlého lišáka. Z dálky, z výšek schonbruiinských teras tento obličej zásluhou jistého slúžení vrásek vypadal usměvavé. Zblízka se tento úsmev demaskoval v grimasu hořkosti a přizemni střízlivosti, neroxjasilčtlé třpytem nějaké ideje. V okamžiku, kdy se na jevišti světa objevil v Rcncrálškém zeleném chocholu, v tyrkysuvém plášti až na zem. lehce prihrbený a saluiu|ici, svčt ve svém vývoji došel k jakési šťastné hranici. Všecky formy, které vyčerpaly svůj obsah v nekonečných metamorfózach, visely už volné na věcech, napůl ud-louplé, jenjen spadnout, Svět se dral prudce z kukly, lihl se v mladých, štébetavýťh ;i neslýchaných barvách, šťastné se uvolňoval ve všech uzlech a záhybech. Chybělo jen málo, a mapa svéia. ta plachta plná záplat a barev, bvla by rozvlněná a plná nadšeni ulula do vzduchu. František Josef j. to pucitil jako osobni nche/.pc-či. Jeho živlem byl svéi zasazený v pravidla prúzy, v pragmanku nudy. Duch kanceláři a oběžníků byl jehu duchem. A podivná věc. Fen suchý a otupělý stařec, který neměl v sobě nic poutavého, d ukázal přetáhnout velkou část všeho stvořeni na svoji strano Všichni loajální a prozíraví otcove rodin sc pocítili ohroženi spolu 21 b 217 s nim a s úlevou si oddychli, když sc tento mohutný démon položil plnou váhou na veci a zadržel vzlet světa František Josef 1. zamři žkoval svět do rubrik, seřídil jeho béh pomoci výnosu, zasadil jej d u hranie úředního jednáni a zabezpečil před vykolejenim do nepředvídatelná, dobrodružná a nevypočítate]na. František Josef 1. nebyl nepřítelem důstojné a bohabojné radosti, To on si vymyslil v své jistým způsobem prozíravé dobrúcé c, k loterii pro lid, egyptské snáře, obrázkové kalendáře a c. k. trafiky. S|l-dnotil nebeskou službu, oděl ji do symbolických modrých uniforem a vypustil na svět personál andělských zástupů, rozdělený na hodnostní stupně a třídy, v podobě listonoiů, průvodčích a Financů. I teti neiposlednějsi z těchto nebeských poslů mél ještě ve tváři od Tvůrce vypůjčeny odlesk odvěké moudrosti a žoviálni úsměv laskavosti, zarámovaný licousy, dokonce i když jeho nohy po vy dainých pozemských poutích páchly potem. Ale jestlipak někdo někdy slyšel o zmařeném spiknuti u samého podnoži třtinu, o velké palácové revoluci, v zárodku zardoušené, hned na začátku slavné vlády Všemocného? Trůny vadnou, nejsou-li zalévány krvi, jejich životnost vyrůstá nahromaděnou křivdou, popřením života, toho věčné jiného, co bylo trůnem odstrčeno a odmítnuto. Odhalujeme tu věci tajné a zakázané, dotýkáme se státních taicmstvi. tisíckráte uzamčených a zapečetěných tisícerou pečeti mlčenlivosti. Demiurg mél mladšího bracta, zcela líného ducha a jiných ideji. Kdo ho nemá v té či oné formě, koho neprovázi jako san, jako protiklad, jako partner věcného dialogu? ľodle jedné verze to byl jen bratranec, podle druhé se vůbec nenarodil. Byl pouze vyvozen z obav, z demiurgových blouzněni pronášených ze sna. Možná že jej ledajak zfalšoval, h- t.\ in-lui Jedakoho podstrčil, jen aby symbolicky sehrál toto drama, aby ješté jednou, už po bůhvikolikáté, opakoval s ceremoniemi <\ obrady ten předústavni a osudný akt, který nemohl vyčerpat v tisiccr< n opakování. Ten podmínečné narozený, profesionálně ve své roli ukřivděný a nešťastný protagonista nesl jméno arciknížete Maxmiliána. Už pouhé jméno, vysloveno šeptem, obnovuje v našich žilách krev, činí ji jasnější a červunéjši. kvapné|i pulsuji ■ ie. že se Rudolfovi s ničím nesvěřím. Čim blíže jsem ho poznával, tím pevněji jsem byl přesvědčen, že je uizkého rozletu, neschopný povznést K nad všednost. Mel jsem už dost jeho obličeje, tuhnoucího nepříjemným překvapením a blednoucího závisti, pimž vítal každý můj nový objev. V zamyšleni jsem rychle přešel nevelkou vzdálenost. Když sc za mnou s třeskem zavřela velká železná brána, chvějící se tlumenou vibrací, vkročil jsem okamžité do jiného podnebí, do jiného vzduchu, do cizího a chladného okoli velkého roku. Černé verve stromů sc rozrůstaly v odlišný a odtržený čas, jejich ještě bezlisté vrcholky mířily černou vrbovou vidlici na vysoko plující bilet nebe jakési jiné a cizí sféry, uzavřené ze všech stran alejemi - odlehlé a zapomenuté jako zátoka bez odtoku. Hlasy ptáku, ztracené a potíchlé ve vzdá-Imvch prostorách rohom 10/ <.-hlriiu iilíu-, pňstrihmaK tichu jiným způsobem, braly je do díla v zamyšleni, těžké, šedé, opačné zrcadlené tichým rybníčkem, a svět padal bez rozmyslu do tohoto zrcadleni, tíhl, pln vzrušení, k tomuto velkému, všeobecnému, šedému zamyšleni, k tém obráceným vývrtkám stromů bez konce uhihajicich, k té velké rozechvělé bledosti bez hranic a bez cíle. Hlavu zvednutou, chladný a do hloubi duše klidný, dal jsem se ohlásit. Uvedli mě do zpola temné haly. Vládlo ram pološero. vibrující tichým přepychem. Vysokým otevřeným oknem jako otvorem flétnv proudil vzduch ze zahrady v mírných vlnách, balzamic-ky a zdrženlivý, pako do pokoje, v němž leží nevyléčitelně nemocný Tyto tiché závany, vnikající neviditelné filtrem záclonek lehce oddychujících, mírné vzedmutých zahradním vzduchem, oživovaly předměty, vzbouzely se s povzdechem, lesklá předtucha přebíhala v bázlivých pasážích řadami benátských sklenic v hluboké vitríně, listí tapet šelestilo vyplašené a stříbřitě, Potom tapety pohasinaly, zastíraly se stínem a jejich vypjaté zamyšleni, po léta natlačené v těch houštinách plných temné spekulace, sc uvolňovalo slepým blouzněním vůni a prudce vyvolávalo představy jako staré herbáře, po jejichž vyschlých prériích >e kmitají hejna kolibříků i stáda bizonů, stepní požáry i hloučky pronásledovatelů, mávajících skalpem u sedla. Podivná věc, jak ty staré vnitřky domů ne a ne najit klid nad svou vzbouřenou, temnou minulosti, jak se v jejich tichu stále kdosi pokouši znovu inscenovat dokonané a zapadlé příběhy, pak se stejně situace znovu a znovu tvoří v nespočetných variantách, popírány na všech stranách neplodnou dialektikou tapet- Tak se rozkládá toto ticho skrz naskrz zkažené a zdemoralizované v tisícinásobných Úvahách, v osamělém přemýšleni, a bloudivé obíhá tapety v ncsvětelných záblescích. Proč to skrývat? Cožpak tu nemuseli noc co noe uklidňovat to nadměrné rozčílení, nahromaděné třeštěni horečky, tišit je injekcemi tajemných drog, jež je odváděly do roz-lehlých, konejšivých a mírných krajin, plných vzdálených vod a zrcadleni - mezi rozestupující mi se tapetami r ZA? Uslyšel pcm lakýsi Šustot- Upozorněn lokajem, scházel po schodech zavalitý, statný muž, střídmý v pohybech, oslepený odleskem velkých rohových brýlí. Poprvé jsem mu stanul tváři v tvář. Byl neproniknutelný, ale ne bez zadostiučiněni jsem už po svých p r vil ich slovech postřehl dvě vrásky souženi a hořkosti, jež se mu vtinaiv do rysů obličeje. Zatimco si za slepým třpytem svých brýli kladl na tvář masku nádherné nedostupnosti, vidél jsem mezi záhyby té masky ůkradkem pronikat bledý zmatek. Postupné se ho zmocňoval stále větší a větší zájem, z pozornějšího výrazu bylo vidět, že mě teprve teď začíná oceňovat. Pozval mě do své pracovny, ležici hned vedle, Když jsme vešli, odskočila ode dx-eři jakási ženská postava v bílých šatech, vyplašená, jako by byla tajné naslouchala, a vzdálila se do dalších pokoju bytu. Ryla to Biančina vychovatelka? Když |scm přestupoval práh tohoto pokoje, zdálo se mi, že vcházím do džungle- Kalné zelené pološero bylo vodnaté pruhované stínem destičkovitycb žaluzii v oknech. Zdi byly ověšeny botanickými tabulkami, ve velkých klecích poletovali mah barevnj ptáci, Chtěl zřejmé získat čas, proto mi ukazoval vzory primitivních zbrani, kopí, bumerangy a tomahavky, rozvěšené po stěnách. Můj zbystřený čich zachytil vůni kura re, Zatímco manipuloval s jakousi barbarskou halapartňou, doporučil jsem mu co nejvérii opatrnost a ovládáni pohybů, a zdůraznil jsem svoji výstrahu náhle vytaženou pistoli. Usmál se křivě, trochu vyveden z rovnováhy, a položil zhraň na misto. Usedli jsme k mohutnému ebenovému psacímu stolu. Poděkoval jsem za doutník, který mi nabídl, s dm, že nekouřím, Tolik obezřelosti mi přece jen získalo |eho uznáni. S doutníkem v koutku pokleslých úst si ni prohlížel s hrozivou, důvěru nikterak nevzbuzující náklonnosti, Potom - jakoby roztržité a nedbale přitom listoval v šekové knížce - mi znenadání nabídl kompromis, uváděje mnohamistnon číslici, zatimco jeho zřítelnice prchly do očních koutků. Můj ironický úsměv jej přiměl, aby rychle opustil tento námět rozhovoru. S povzdechem rozložil účetní knihy- Začal mi vysvětlovat stav jmění. Biančino jméno mezi námi nepadlo ani jedenkrát, třebaže hvla přítomna v každém našem slově. Hleděl jsem na něho bez hnuti, z úst mí nemizel ironický úsměv. Posléze se bezmocné opřel 0 opěradlo křesla „Jste nesmiřitelný," prohodil jakoby sám pro sebe, HCů vlastně chcete?'" Začal |sem znovu mluvit. Hovořil |srm tlumeným hlasem, s tlumcnvm ohněm. Na tváře mi vystoupily ruměnce. Několikrát jsem se zachvěním vyslovil Maxmiliánovo jméno, vyslovil je s důrazem, a pokaždé jsem si všiml, jak se tvář mého protivníka pokrývá vždy větší a vétsi bledosti. Nakonec |sem s těžkým oddychováním skončil. Seděl zdrcen. Už neovládal ■•■■ir olilu ej i ■:111V mv.iv .• i ■i.i'.ir\ ,V,i-.i.- rozh idnuti m t.k.t/e." končil jsem, „zdali jste pochopil nový stav věci a zdali jste ochoten uznat jej činem, Žádám Fakta a ještě jednou Fakta ..." Roztřesenou rukou chtěl sáhnout po zvonku. Zastavil jsem jej pohybem ruky a ■ prstem na spoušti pistole jsem vycouval z pokoje, zády k dveřím. U východu mi sluha podal klobouk. Ocitl jsem se na sluncem zalité terase, v očích ještě plno kroužícího soumraku a chvěni. Sestupoval jsem ze schodů, aniž jsem se otočil, pln vítězoslávy a jist, že teď se už za mnuu uevysune ze spustených žaluzii paláce žádná skrytě vraždící hlaveň pušky. JI i H 229 XXXIX Důležitě Záležitosti, nejzávažněji statni záleží tosi i mě nyní ěáwo nutí k důvěrným poradám * Biankou. Připravuji se na ně do vset h podrubuosti, až dů ilOCi vysedávám u psacího stolu nad těmi dynastickými problémy tlajchoulostivéjšiho rázu. Čas plyne, HOC tise Stoji v mevřeucm okně nad stulili lampou, stále pozdiléjši a kťásné|ši, načíná Stále vzdáleně jsi a tma vši vrstvy, překračuje stále hlubší Stupně zasvěceni a vybi u se, tjeztrtocná, v okně v nevýslovných povzdeších- Dlouhými, pomalými doušky pohlcuje remilý pokoj těžce dostupné časti parku, vyměřuje si v chladny c h irausfuzich svůj obsah s velkou nocí, která přichází, vzedmuta tmou, s oseckém pernarých semen, temného poprašku a bezhlesých plyšových mur, obletu jících stěny v tichém zděšeni. Houštiny capet se ve tmě |CŽi strachy, stříbřité rozcuchané^ a prosévají sypajtcim se Listím bludné ä letargické mrazeni, chladné extáze a vzněty, transcendentálni bázeít a ľieOv Lada těl nosí, jimiž je májová noc za svými okraji daleko po půlnoci přeplněna- Její průzračná a skelná fauna, lehký planktón komárů, usedá na mně, schýleném nad Listinami, a obrůstá prostor stále výš a výše tím napěněným, misttným bílým vysivámm, kterým noc sama sebe vyšívá dlouho po půlnoci, Na papírech usedají Lúčni kobvlky a moskyu, zhotoveni z téměř průsvitné tkaniny nočních výmyslů, skleněné larvičky, temně monogramy, arabesky vymyslené noci, Stále vétši a fantastičtější, velké jako netopýři, jako upíři, vyrobené jen a jen z kaligrafie a ze vzduchu Záclona se zrovna roji tou pohyblivou krajkou, tichou invazí té imagináciu hilé fauny, V takové noci za okrajem, neznající hranic, ztřáei prostor svú| Miiysl Obktoužcn jasným, vjřivým tancem komárů, se svazkem listin konečně hotových, dělám několik kroků neurčitým směrní i, kamsi do slepé uličky noci, která musí končit dveřmi, právě Bíau čiuými bílými dveřmi. Stisknu kliku a vcházím k ni, jakohy z jvnkoje do pokoje. A přesto sc můj černý zednářsky klobouk třepotá jakoby větrem daleké pouti, když přektaču|i práh, má propletená kravata fantasticky šelesti v průvanu, tisknu si k hrudi aktovku plnou přísné důvěrných dokumentu. Jako bych z předsíně noci vstoupil do pravé noci! Jak zhluboka lze dýchat ten noční nzonl Je zde prales, je zde dřeň jasmínově noci! Zde teprve zahajuje noc svůj pravý příběh. Veliká lampa s růžovým stínítkem hoři v hlavách lůžka. V jejím růžovém polostinu odpočívá Rianka v obrovských poduškách, nesena bílými prostěradly jako přílivem noci. pod oknem dokořán otevřeným a oddychujicim. Bianka cte, opřena 0 bledé ramínko. Na moji hlubokou poklonu odpovídá k rát kv in vzhlédnutím od knihy. Zblízka viděna je její krása jakoby zmírněna, vchází sama do sebe jako stažená lampa. Se svatokrádežnou radosti pozoruji, že její nosík není rak ušlechtilého tvaru a pleť má daleku k ideální dokonalosti. Pozoruji to s jistou úlevou, třebaže vím, že její záře je toliko přitlumena |cnom z jakéhosi milosrdenství a jen proto, aby nezarážela dech v hrudi a nezastavovala slova v hrdle. Ta krása se rychle regeneruje médiem vzdálenosti a je pak bolestná, nesnesitelná a překračující každou miru- Z 4 Osmělen jejím kývnutím usedám u lůžka a začínám podávač zprávy, pomáhaje si připravenými dokumenty- Otevřeným oknem za Biančinou hlavou připlouvá bezděčně šuměni parku. Celý les, natlačen za oknem, pluje průvodem stromů, proniká stěnami, rozestupuje se, všudypřítomný a všcza hrnu jiti, Dianka naslouchá 5 jistou roztržitosti- Je vlastné k zlosti, že nepřestává čist. Svol oje, abych každou záležitost osvětlil ze všech stran, ukázal všecka pro i proti, pak pozvedá od knihy oči, mrká trochu nesoustředěné, ale rozhoduje rychle, zběhle a s udivující jistotou, S bdělosti a pozornosti pro každé jeji slovo zachycuji horlivé tón jejiho hlasu, abych pronikl k skrytému smyslu. Potom ji pokorné předkládám dekrety k podpisu a Bianka podpisuje, její sklopené řasy vrhají dlouhý Stín a Bianka zpod nich s lehkou ironii pozoruje, jak proti jejímu podpisu kladu svůj. Možná že pozdni hodina, dávno překročená půlnoc, nepřeje soustředěnosti nad státnimi problémy. Noc vykročí přes poslední hranici a začíná být nakloněna rozpustilosti-Zatímco rozmlouváme, iluze pokoje se vie a více rozptyluje, jsme vlastně v Lese, ctsy kapra-din zarůstaji všecky kouty, hned za Lůžkem se posunuje zeď houštiny, pohyblivá a plná piopletenců. Z té listové stěny vystupuji ve svetle lampy vclkooké veverky, datli a noční živočichové a hledi nehybně do světla lesklýma, vypouklýma očima, Od listě chvíle vstupujeme do ilegálního času, do noci zbavené kontroly, podléhající všem nočním rozmarům a výstřelkům. To, co se ještě děje, je už jaksi nadpočetné, nczúčtovatelné, plné drobnůstek, nespočita-tclných vybočeni a nočního rt vcráctvi Jen tomu mohu připsat 242 podivné změny, jež se projevuji v Biančině povaze. Ona, vždv iak se ovládající a vážná, ztělesnění kázně a krásné discipliny, začíná být teď plna rozmarů, vzdoru a nevypočítatclností. Papíry leží rozloženy na velké rovině jej i pokrývky, Bianka |C nedbale bere do ruky. mimovolnědo nich nakoukne a lhostejné je vypouští Z pntú. Podloží si bledou paži pod hlavu a S našpulenými rty odkladá svd rozhodnuti a nechává mě čekat, Anebo se ke mně obraci zády, zacpe Si uši a Zostáva hluchá k mým prosbám i přesvědčováni. Náhle beze slova, jediným kopnutím nožky pod pokrývkou shazuje všecky listiny na zem a divá se přes rameno z výše svých podušek záhadné rozšířenýma očima, jak hluboce skloněn sbírám horlivé papíry ze země a sfoukávám z nich jehlici Tyto rozmary, bvf plné půvabu, mi neusnadňuji už beztak těžkou a od poved mm úlohu regenta. Při našich rozhovorech šum lesa zmnožený chladným jasmínem putuje přes pokoj celými mílemi krajin. Sunou se a putuji nové a nové kusy lesa, průvody stromů i krovín, pluji cek lesní scenérie a rozcstupuii sc pokojem. Tu se stává zřejmým, že jsme vlastné od začátku v lakémsi vlaku, v lesním nočním vlaku, pomalu jeduucim po okraji rokle v Lesnatém okolí města. Proto ten opojný a hluhoký I • -11 v . 11: •. |... i\ |:-.il.iki. ľ --k-/ M/eikľV '• ->-l . když už jste přežili bankrot své vlastni idey- Jste už nezničitelní. Pokud jde o mne . , -ale CO záleži na mé osobě- Chtěl bych jen," tu jsem sc ohrátil k těm v kočáře, „abyste sc nedomnívali, že to, co se stalo, mě zastihuje 249 zcela nepřipraveného. Neni tomu tak. Už dávno jsem to vsc predvídal Jestliže |šcm tak dlouho zdánlivě setrvával ve svém omylu, jestliže jsem mnohé nehral na vědomi, pak icnom pru co, rr-i nc-příslušelo znát věci, jež. překračuji oblast mé působnosti, nepříslušelo mi předbíhat události. Chtěl jsem vytrvat na místě, kam mé osud postavil, chtěl psem do konce splnit svůj progtam, zůstat věrným úloze, ktetou jsem sám pro sebe uzurpoval. Neboť nyrti s lítosti doznávám, byl jvem přes* vši-cko nasL-puiváiu "-vé ctižádosti pouze uzorpátorem. Ve své zaslepenosti jsem se upal výkladu Pisma, chtěl jsem být vykladačem boži vůle, ve své falešně horlivosti jsem lapal slepé náznaky a obrysy, kmitající zásohnikem známek SpO-loval jsem je bohužel jen v podobu, jež mi odpovídala. Vnudl jsem tomuio |aru svou režii, vkládal psem v jeho všeobsáhlý rozkvět svůj ■Jasnu propram a chtěl jsem je ohnout, seřídit podle vlastnich plánů. Nějaký čas mé neslo na vlně svého rozkvětu, trpělivé a lhostejné, sotva mě vnímajíc. Jeho necitlivost jsem považoval za snášenlivost, ba za solidárnost, za souhlas. Myslil jsem, že odhaluji z jeho rysů líp než ono samu jeho nejhlubši zámery, že mu čtu v duši. že předjímám, CO ono samo, poblázněno vlastni nesmi mosti, ui-umi vvjadřit. Ignoroval jsem všecky projevy jeho divoké a nezkrotné nezávislosti, neviděl jsem prudké perturbace, do hloubi je rozrušující a nevypočitatelně. Ve svém velikášstvi ísem se dostal tak daleko, že jsem se odvážil zasáhnout do dynastických problémů nejvyšsích mocnosti, zmobilizoval jsem vás, pánové, proti Demiurgovi, zneužil jsem vaši důvěry k ideám, vaší šlechetné nekritičnosti, a vštípil jsem vám falešnou a svět ohrožující dnkttinu, zneužil jsem vašeho plamenného idealismu k šíleným činům. Nechci rozhodovat, zda jsem byl povolán k věcem n cj vyšším, pu nichž sahala rnojc ctižádost. Byl jsem snad povolán jen k vzbouzeni iniciativy, nup dřív povolán, potom odmítnut. Překročil jsem své meze, ale i to bylo předem určeno. Znal jsem v podstatě svú| vlastni osud od samého začátku. Stepné jako úděl tohoto nešťastného Maxmiliána byl i můj úděl údělem Ábelovým. Byla chvíle, kdv oběť moje vonná byla bohu prijemná, a tvůj dým šel k zemi, Rudolfe, Ale Kain vždycky vítězi, lato hra byla předem naplánována,''' V tom okamžiku otřásla vzduchem vzdálená detonace, nad lesy se zvedl ohnivý sloup. Všichni otočili hlavy. „Budíc klidni," pravil jsem, „to hoři panoptikum, nechal jsem tam, opouštěje muzeum, soudek prachu se zapáleným doutnákem. Nemáte ui domov, šlechetní pánově, jste bez domova. Doufám, že vás to příliš nedojimá?" Avšak ty mohutné individuality, ti vyvolenci lidstva mlčeli, stáli bezduše v bojovém šiku v záři vzdáleného požáru a bezradné blýskali očima. Pohlíželi jeden na druhého - v hlavách ani špetku vlastního úsudku - a mžikali vičky. „Vy, Sire,H ohřátil jsem se k arcikniži-ti, „iste neměl pravdu. Snad i z vaši strany to byle velikášstvi. Chtěl jsem neoprávněné reformovat mimin jun-nem svét. A možná, že jste to vůbec neměl v úmyslu, Červená barva je stejná barva jako ostatni, teprve všecky dohromady tvoři plium svéta Promiňte mí, že jsem zneužil vašeho jména k cílům, jež jsou vatn cizi. Ať žije František |osef I.!" Arcikníže sc při zvuku tohoto jména zachvěl, sáhl po šavli, ale 259 251 po chvíli jako by se vzpamatoval, jeho nalíčené tváře pokryla živější cervťrl, koutky úst se zvedly jakoby v úsmevu,, OČI v dúldcb se začaly otáčet, rovnoměrně a dusiojné se obratel kolem dokola, jednoho po druhém obdaroval zářivým úsměvem. Pohoršené od něho ustupovali. Ta recidíva císařského majestátu v okolnostech tak nepři hodných vyvolala nejhorši dojem. „Nechtc toho. Sire," řekl jsem. „nepochybuji, že dokonale uvlá-dáte dvorni ceremoniál, ale teď na co není vhodná doba. Chtěl jsem vám přečist, váženi pánově, i tobě, infantko, svou abdikační listinu. Abdikuji na celé čare. Rusi m triumvirát- Skládám regenrstvi do Rudolfových rukou. A vy, šlechetní pánové," tu jsem se ohráiil k svému štábu, „jste volni. Měli jste nejlcpší úmysly a já (.vr eu-le JéK.iji jménem idey. n.iv A-ľ.e i." ■■I--.'. mi zatřpytily v očích, „která prese všecko ■ -" V té chvíli se kdesi nablízku rozlehl výstřel, Všichni isme obrátili hlavy dm směrem- Pan de V. stál, v ruce kouřící pistoli, podivné strnulý a šikmo zakloněný. Ošklivé se ušklíbl. Náhle se zachvěl a padl na tvář. „Otče, otče!" ŕvolala Liianka a vrhla se k němu na zem. Nastal zmatek. Gatibaldi, který se jako starý praktik vyznal v /raněních, nešťastníka prohlédl. Koule prolétla srdcem. Piernont-ský král a Mazzini jej vzali opatrné v podpaždí a položili na nosítka. Bianka, podpíraná RudoIFcm, vzlykala, Černoši, kteří se teprve teď shromáždili pod stromy, obstoupili svého pána. „Massa, massa, náš dobrý massa," bědovali sborem. „Tato noc je vskutku osudná 1" zvolal jsem. „Nebude to v jejich památných hodinách poslední tragédie. Doznávám, že toto jsem 252 nepředvídal. Ukřivdil jsem mu. V jeho hrudi bilo vlastně šlechetné srdce. Odvolávám svůj úsudek o něm, kräikozraký a zaslepeny. Byl možná dobrým otcem, dobrým pánem svých nevolníku. Mo|c koncepce i zde zkrachovala. Ale beze stinu žalu ji opouštím. Rudolfe-, tobě připadá úkol uchlácholit Bíančin smutek, milovat ji dvojnásobnou láskou, nahradit jí otce. Zajisté jej budete chtít v/m s sebou na palubu, utvořme průvod a ubírejme se k přístavu. Loď vás už dávno svolává hlasem sirény." Bianka opět nasedla do kočáru, my na koně. Černoši vzali nosítka na ramena a ubírali jsme se k přístavu. Kavalkáda jezdců uzavírala tento smutný pochod. Bouře se za mé promluvy utišila, ivétlfl pochodni otevíralo v nitru lesa hluboké škvíry, protáhlé čer ne stíny v stovkách preJétaly po stranách i nahoře a velkým půlkruhem zacházely za našimi zády. Posléze jsme vyjeli z lesa. V dálce již bylo vidět paroloď a její kola. Už nezbývá mnoho co dodat, naš přihéh konči. Za pláče Bianky i černochů bylo odneseno tělo zemřelého na palubu. Naposled jsme se seskupili na břehu, „ještě jedna věc, Rudolfe," řekl jsem, chytaje ho za knoflík kabátu. „Odjíždíš jako dědic obrovského pměni. nechci ti nic vnucovat, to spiše já bych se měl postarat o bezstarostne staří těchto rde přítomných hrdinů lidstva, ale bohužel jsem nuzák." Rudolf okamžité sáhl po šekové knížce, Krátce jsme se opodál poradili a rychle jsme se dohodli. „Pánové," zvolá jsem, obraceje se k své gardě, „tento můj spani-lomyslný přítel se rozhodl napravit m ú j čin, jenž vás zbavil sirech y nad hlavou. Po tom, co se stalo, vás ncpnimc už žádné panoptikum. 1M s tím Spiše, Že je velká konkurente. Budete muset trochu slevit ZC své ctižádosti. Stanete sé zato svobodnými lidmi a vim, íe do dovedete ocenit. Protože vis bohužel nikdo nevynčil žádnému praktickému povoláni, vás, předem určené k ryzí reprezentaci, financuje m ú j pŕitcl zakoupeni dvanácti flašinetů ze Schwarzwaldu. Rozejdete se po světě, budete Lidu vyhrávat k povzbuzeni Srdci. Výher árii, to je vaše věc. Proč plýtvat slovy - nejste skuřečni Dreyfusové, Edisoni a Napoleonové- Jste jimi, abych tak řekl - z nedostatku lepších. Teď rozmnožíte řady mnoha svých předchůdců, téch anonymních Garibaldiů, Bismarcků a Mac-Mahonů, kteří se v tisícich nepoznáni toulají svétem. V hloubi srdce jimi zůstanete navždy. A teď. drazí přátelé a váženi pánové, provolejte společně sc mnou: Ať žiji Šťastni novomanželé Rudolf a Biankal" - „Ať žiji!" zvolali shorem. Černoši začali zpívat černošský song. Když se všecko utišilo, znovu jsem je pohybem ruky shromáždil, poté jsem se postavil doprostředka, vytáhl pistoli a rvolal: „A nyní sbohem, pánové, z toho, co za chvíli spatřite, si vezmete ponaučeni, aby se nikdo nikdy neodvažoval odhadovati boží záměry Neboť nikdo nikdy nepronikl k záměrům jara. Iflnorabimus, drazí páilůvé, ignorabimus!" Přiložil |sem pistoli k spánku a střelil jsem, ale V tom okamžiku mi kdosi vyrazil z ruky zbraň. Vedle mne stál důstojník fcldjégrů, držel v ruce papíry a ptal se: „Pane, jste Josef N.?" „Ano," odpověděl jsem udiven. „A zdál se vám před jistou dobou," řekl důstojník, ,.standardní sen biblického Josefa?" „Možná . . ." „Souhlasí," řekl důstojník nahlížeje do papírů. „A vite, že tohmo snu si povšimli na ncjvyšsičh místech a podrobili jej přísné kritice?" „Neodpovídám za svoje sny," řekl jsem. „Naopak, odpovídáte. Jménem Jeho Císařského a králíkskdiin Veličenstva vás zatýkám!14 Usmál jsem se. „Jak pomalá je ruka Spravedlnosti. Byrokracie Jeho císařského a královského Veličenstva je poněkud těžkopádná. Už dávno jsem ten časný sen překonal činy mnohem těžšího kalibru, za něž jsem si chtěl sám vyměřit spravedlivý trest, a hle, ten promlčený ten mi zachraňuje život. Jsem vám k dispozici." Spatřil jsem. jak se ke mně blíži četa feldjěgrů. Sám jsem natáhl ruce, aby mi vložili pouta, Ještě jednou jsem odvrátil oči. Naposledy jsem spatřil Bianko. Srála na palubě a mávala kapesníčkem. Garda invalidů mi mlčky salutovala- ;.vi 1Í5 Červencová noc Letni noci jsem poznat poprvé ve svém maturitním roce o prázdninách. Do našeho domu, kterým celý den profoukávaly otevřenými okny průvany, šumy, záblesky horkých letních dnů, nastěhoval se novy nájemník, malinkaté, durdivč, vřeštivé stvořeníčko, chlapeček mé sestry. Přivolal na náš dům jakýsi návrat k primitivním poměrům, posunul sociální vývoi zpět do kočovnické a harémové atmosféry matriarchátu s ležením peřin a povlaků, plinek a věčné praného a sušicího sc prádýlka, s nedbalosti renské toalety, směřujíc i k bohatému obnažováni, které mělo jakýsi vegetativně nevinný charakter, s nakyslým pachem nemluvněte a prsů napučelých mlékem. Sestra odjela po těžkém porodu do lázni, švagr sc objevoval jen v době jidla a rodiče bývali do pozdní noci v obchodě. Nad domácnosti rozvinula sve panovaní kojná détátka, jejíž expanzivní ženskost ještě znásobovala a utvrzovala role hnátky živitelky. V majestátu této hodnosti vtiskovala ona žena svou širo-kou a důležitou existenci celému domu pečeť gynokracie, která sou- 25fr časně znamenala převahu syté a bujné tělesnosti moudře od vaně mezi ni samu a dvč služebné, jimž každá činnost umoŽnOviM rozvinout jako pavi vějíř celou stupnici soběstačné ženskosti Na tiché kveteni a dozráváni zahrady, plné listnatých šelestu, střibr-ných rřpytú a stinných zamyšleni, odpovídal náš dům aromátem ženskosti a m.iu i\rv:, vznášejícím se nad bilvm prádlem a kvetoucím masem, a když se v ponuře oslnivou poledni hodinu zděšené zvedaly všechny záclony v oknech pozotvírami:h prou miIh-a všechny plůtky rozvěšené na šňůrách povstávaly třpytivým špalírem - plula tím bilvm vzbouřením tkanin a pláten chmyrnatá semínka, zrnička priu. zatoulané okvětní lístky a pokojem procházela zvolna zahrada s prouděním svých světel a stínů, s putováním šumů a zádum, jako by sc v této hodině Páně zvedaly všechny přehrady a stěny a světa sc za odlivu rozumu a citu zmocňovalo zimnič-né chvěni všeobsáhlé jednoty. Večery tohoto léta |scm trávival v městském biui>rafu. Opouštěl jsem jej po posledním představeni. 7. černě kinosálu rozervané panikou létajících světel a stínů se vcházelo do tichého světlého vestibulu jako z bezmezná bouřlivé noci do útulné hospůdky. Po Fantastické honičce cestami necestami filmu se srdce, uhonéné výstřelky filmového pláma, uklidňovalo v té světlé čekárně, oddělené stěnami od náporu veliké patetické noci, v tom bezpečném přístavu, kde sc kdysi dávno zastavil čas a žárovky zbytečně vylévaly jalové světlo, vlnu za vlnou, v rytmu, určeném jednou provždy temným dusotem muroru. jimž se lehce zachvivala budka pokladny. 257 I Vestibul, ponorený do nudy pozdních hodin iako nádražní čekárny dlouho po odjezdech vlaků, zdál se chvílemi prvotním základem hyti, tím, co zůstane, když pominou všechny události, když sc vyčerpá shluk mnohosti. Na velikém barevném plakátu se potácela Asta Niclsenová, na čele už navždy černé stigma smrti, ústa lednou provždy otevřena posledním výkřikem a oči nadlidsky vytřeštěné a nekonečné krásné- Pokladní odešla už dávno domů. Jistě teď šukala ve svém pokojíku kolem odestlané postele, která na ni čekala jako loďka, aby ji odnesla náčerné Laguny spánku, do zmatku snových příběhů a dobrodružství. Ta. co seděla v budce, to byla jenom její slupka, klamný fantóm, zirajici znavenýma, výrazné podmalovanýma očima do prázdnoty světla, třepotající bezmyšlenkovitě řasami, aby setřásl zlaty pel ospalosti, sypajici se bez konce z elektrických Lamp. Chvílemi se bledé pousmivala na seržanta od hasičů, který, sám dávno opuštěn svou reálnosti, stál opřený o zeď, navždy znehybne-lý ve své blyštivé přilbě, v jalové slavnostnosti ■. |n;lu:. střibniyeh šňůr a medaili. Z dálky drnčely v rytmu motoru tabule skleněných dveří, vedoucích do pozdní červencové noci, ale odraz elektrického lustru oslepoval sklo, negoval noc, záplatoval, jak mohl, iluzi bezpečného přístavu, neohrozeného živlem obrovité noci. Ale nakonec muselo kouzlo čekárny přece jen prasknout, skleněné dveře se otviraly, černý závěs se vzdouval dechem noci, která se pojednou stavala vším. Cítite tajemný, hluboký smysl onoho dobrodružství, v němž útlý a bkdý maturant vychází skleněnými dveřmi z bezpečného přístavu sám a sám do nesmirnosti červencové noci? Probrodi se někdy těmi černými močály, bažinami a propastmi nekonečné noci. přisune kteréhosi rána v bezpečném přístavu? Kolik desítek In bude ne.n ta černá odysea? Jeáté nikdo nenapsal topografii červencové noci. V geografii vnitřního kosmu zůstaly tyto listy nepopsány. Červencová noc! S Čim ji porovnat, jak jí popsat? Porovnám |i s vnitřkem ohromně černé růže, která nás pokrývá stonásobným spánkem tisíců aksamitových okvětních lístků? Noční vítr prodou-vá do hloubi její hebkost a na vonném dně nás zasahuje pohled hvězd. Porovnám ji s černou oblohou přivřených viček, plnou putujících prášků, bílého máku hvězd, raket a meteorů? A což, srovnat ji s nočním vlakem dlouhým ciko svět. který jede nekoiiuu mi: r:r, m iuľ( lem- Kr.i..u červ e.w. ■•. ■ ••. n. ní /njmen.i prodírat se namáhavé z vagónu do vagónu tlačenici ospalých pasažérů, úzkymi chodbičkami, dusnými oddíly a křižujícími se průvany. Červencová noci Tajemné fluidum soumraku, živá, citlivá a neklidná materie temnoty, jež neustále něco vytváří z chaosu a každý tvar opět okamžitě zavrhuje! Černá stavební hmota, vršící kolem .ispalehu .. Imdie icskyné, klenby, výklenky a průchody! Provází osamělého chodce jako dotěrný mluvka, a uzavírajíc ho do kruhu svých přízraků, neúnavná ve vymýšleni, žvastáni, fantazírování -halucinuje před nim hvězdné dálky, bílé mléčné dráhy, labyrinty nekonečných kolosei a fór Vzduch noci. ten černý Próteus, který ÍS9 si jen tak ze šprýmu uhnětává aksamitová zhuštěni, proudy jasmi nově vůně., kaskády ozonu, nenadala vzduchoprázdna zavětři, rozrůstající sc jako černě báné donekonečna, příšerné hrozny temnot nabobtnálé temnou šťávou. Prodírám se mezi těmi úzkými arkýři, skláním hlavu pod těmi nizko zavěšenými oblouky a klenbami, a tu najednou se trhá strop, s hvězdným za vzdechnutím se na okamžik otvirá bezedná kupole, ale vzápětí mé znovu vrhá mezi těsné stěny, průchody a arkýře. V těch bezdechých tišinách, v těcli zálivech tmy Stoji ještě úryvky rozhovorů, které zde zanechali nočni chodci, fragmenty nápisů na plakátech, ztraceně takty smichu, proudy šeptů, které závan noci uerozehnal. Někdy mě noc zavře jakoby v těsném pokoji bez východu. Zmocni se mne ospalost, neuvědomuji si, zda nohy ještě jdou, anebo zda už dlouho odpočívám v tom hotelovém pokojíku noci. Ale pojednou ucítím sametový horký polibek ztracený v prostoru voňavými rty, otevřou se jakési žaluzie, já překročím vysokým krokem parapet okna a putujú dál pod parabolami padajících hvězd. Z labyrintu noci vycházejí dva chodci. Klábosi spolu, vytahuji ze tmy jakýsi dlouhý, beznadějný vrkoč rozhovoru- Deštník jednoho z nich ťuká monotónně o dlažbu (takové deštníky se nosí do deště hvězd a meteorů), veliké hlavy v baňatých buřiukách se klátí jako opile. Jindy zase mé na okamžik zastaví spiklenecký pohled černého šilhavého oka a veliká kostnatá pěst s výraznými klouby pokulhává noci na chudé hole, sevřena kulem rukoicti ze srnčího parůžku (v takových holích bývaji ukryty dlouhé tenké dýky). Na konci města se noc konečné vzdává svých špilců, shodí závoj, odhalí svou vážnou a věčnou tvář. Už nás nezazdivá do iluzivního labyrintu halucinaci a přízraků, otvitá před námi svou livě/dimii věčnost. Nebeská báň se rozrůstá donekonečna, souhvézdi plamní v nádheře svých odvěkých poloh a kresli na obloze magické obrazce, jako kdyby chtěla svým pronikavým mlčením něco zvěstovat, oznámit něco kategorického. Z mihotáni icch vzdálených světů proudi kvákáni žab, stříbrné hvězdné štěbetáni. Červencová nebesa rozsévají neslyšný mák meteorů, jenž tiše vsakuje do vesmíru. V kterciusi i luč ní hodinu - konstelace snily na nebi svůj odvék sen - ocitl jsem se znovu ve své ulici, U jejího ústi stála nějak hvězda a voněla cizí vůní. Když jsem otviral domovní vra protahoval ulici průvan jako tmavou chodbou. V jídelní se jai svítilo, v bronzovém svícnu Čadily čtyři svite. Švagr nebyl ještě doma. Co sestra odjela, opoždoval se k večeří, vracíval se až pozdě v noci. Probouzeje sc, vídal j sum ho, jak se s tupým a zamyšleným pohledem odstrojujc- Pak zhášel svíčku, vysvJekal se donaha a dlouho ležel bezesné na chladné posteli. Poznenáhlu na né] sestupoval neklidný polospánek a postupné ochromoval jeho veliké tělo, ještě něco bručel, funěl, těžce vzdychal, potýkal se S nějukmi tíhou, která mu zaléhala hruď. Někdy se stávalo, že znenadání tiše, suše zavzlykal. Vystrašen, ptával jsem se ho ve tmě: „Co je ti, Karle?" Ale on už zacim putoval dále svou těžkou cestou spánku, šplhaje pracně na jakousi sirmou honí chrápáni Za otevřeným oknem dýchala pomalým pulsem noc. V její veliké, nezformované hmotě se přelévalo chladné vonné fluidum, v jejich tmavých hroudách sc uvolňovaly vazby, ptotékaly jimi tenké mim,- k y vůně- Mrtvi hrnotfl tmy hledala vysvobozeni v nadšených vzletech jasmínové vůné, ale nesmírně masy v hlubinách noci ležely ještě stále nevysvobozené a mrtvé. ákviťa kolem dveři do vedlejšího pokoje svítila iako zlatá struna, zvučná a citlivá jako spánek nemluvněte, které tam poplakávalo v kolébce. Odtamtud doléhalo švitořeni néžnůstek, idyla kojné a dítěte, selanka prv ni lásky, prvních milostných muk a truců, atakovaná ze všech stran démony noci, kteří zahušťovali tmu za oknem, přilákanou tou teplou jiskérkou Života, jež tu doutnala. Z druhé strany přiléhala k našemu pokoji prázdná a tmavá místnost a za ni byla ložnice rodičů. Když jsem napjal sluch, slyšel jsem. jak se otec, přisáty k prsu spánku, dává v extázi unášet na jeho vzdušné cesty, celou bytosti se oddávaje dalekému Letu, Jeho zpévavé a vzdálené chrápáni vyprávělo o událostech té pouti pu neznámych bezcestich snu. Tak přecházely duše pozvolna do tmavého a lei La. na bezsluncč-nou stranu života, jejíž podobu nikdo živý nespatřil. Leželi jako mrtvi, strašné chroptíce a plačíce, zatímco na jetích duchu leželo lhostejným olovem černé zatměni. A když konečné minuli černý nadir, oejhlubši podsvětí duši, když se ve smrtelném porn probojovali jeho prapodivnými mysy. měchy plic se opět začaly nadouvat linou melodii a vzlétat nadšeným chrápáním k úsvitu. Mrtvá, hustá tma tižila zemi, její těla Ležela zabitá jako černá bezvládná hovada s vyhřezlými jazyky, se slintajícími bezmocnými tlamami. Ale jakási jiná vůně, jakási jiná barva tmy zvěstovala vzdálené přibližování úsvitu- Temnoty utékaly otrávenými fermen- te nového dne, jejich fantastické těsto kynulo jako na drozdi, těkalo do silených tvarů, přelévalo se přes všechna koryta a diže, kvílilo překotně, v panice, jen aby je svítáni nepřistihlo při té nevázané plodnosti a nefixovalo na věky ty chorobné nádory, ty zrůdné děn samnplozcni, které vyrostly z chlebových díži noci. koupajíce hc jako démoni po dvou v dětských vaničkách. To je chvíle, kdy se rm sebcsiíizlivéjši, na sebenespavějši hlavu snášivi na okamžik ospalé mdloba- Lidé nemocní, velice smutní a rozháráni mívají tehdy chvilku úlevy. Kdo ví, jak dlouho trvá tento okamžik, v němž noc spoušti Oponu nad tím, co se děje v jejich hlubinách, ale tato krátká přestávka stačí k přestaveni scény, k odstraněni obrovskí- aparapj ry, k Likvidací veliké podívané noci s celou její temnou, fantastickou pompou. Probouzíš se vydesené, s pocitem, že jsi něco zmeškal a skutečné: na obzotu vidíš jasnv pruh úsvitu ačernuu konsulidujni se hmotu země. 2« 2AJ mOj otec se dává k hasičům V prvních říjnových dnech jsme se s matkou vraceli z letoviska Ježícího v sousedním okrese, v lesnatém poříčí Slotvinky, nasáklém pramenitým zurčením tisíce potůčků- V usich ještě šumění olšin protkané švitořením ptáků, jeli jsme ve velikém stařičkém landauru, nabobcnalém obrovskou boudou, jako v tmavé, rozložité krčmě, namačkáni mezi vaky, v hluboké, aksamitem vypolštářované alkov-ně. do niž padaly oknem list po listu barevné obrázky krajiny, jakoby pomalu přendá ván y z ruky do ruky. K večeru jsme přijeli na náhorní planinu navátou větry, na veliké, udivené rozhraní kraje. Nebe nad tim rozhraním stálo hluboké, bezdeché a v zenitu se otáčelo jako barevná větrná růžice. Zde bylo pusled ni mýto kraje, posJedni zatáčka, za niž se v údol i otvírala rozsáhlá pozdní podzimní krajina, Zde byla hranice a zde stál starý-, ztrouchnivělý hraniční sloup s omšelým nápisem a hrál ve vět tu. VcJikc ohtučc Jandautu zaskřípěly a uvízly v pisku, mihotavé paprsky kol umlkly, jen velká bouda dutě dunéLa a temně se třepo- tala v křižujících se větrech rozhraní |ako archa dosednuvši na puuší. Matka platila mýto,'jeřáb závory se skřípavě vznesl a landaur vjel těžce do podzimu. Vjeli jsme do povadlé nudy obrovské roviny, do vyrudlefio a hlc-dého váni, které zde rozevíralo svou mdlou nekonečnost nad žlutou dálkou, Z vybledlých rozloh stoupala jakási pozdní a obrovská věčnost a vanula, Jako ve starém romantickém příběhu obracely se zažloudé listy krajiny stále bledéii a heziriociiěji, jako by mely skončit jakouM velkou rozvátou prázdnotou. V u- rozvát i: nicotě, v té žluté nirváně byli bychom mohli zajet ta čas a skutečnost a zůstat už navždy v té krajině, v tom teplém jalovém vanuti - nehybný dostavili k na velikánských kolech, uvízly na pergamenu oblohy mezi oblaky, stará ilustrace, zapomenuty' dřevoryt ve starém salátovém románku - kdyby byl koči posledními silami netrhl opratěmi, nevyvedl landaur ze sladké letargie těch větrů a uezahnul do lesa. Vjeli jsme do husté a suché načechranosu. do tabákového uvadá-ni. V okamžiku bylo kolem nás tiše a hnědé jako v krabičce trahuk V tom cedrovém soumraku nás míjely kmeny stromů, suché a vonné jakodoutniky. Jeli jsme, les temněl stále vit, vunél stále aromatičtěji tabákem, až nás nakonec zavřel jako do suchého pouzdra s violini cellem, které nezvučné ladil vítr. Koěi nemel zápalky; nemohl rozsvítit lucernu. Funící koně nacházeli ve tmě cestu instinktem, Klapot kol se zpomaloval, až utichl, obruče jely měkce po voniciui jehlici. Matka usnula. Čas ubíhal napočítán a vytvářel prapodivné 2í.l 2bS u/Iv, abrcviatury svého odtékáni. Tma bylí* neproniknutelná, nad boudou hučelo ještě suché Šuměni lesa, když tu náhle půda pod io>p\tv koni ziitoudmatčla v tvrdou dlažbu ulice, vůz m- na miste otočil a zastavil. Zastavil tak blízko zdi, že se o ni takřka otřel. Přímo proti dvířkům landauru nahmatala matka domovní dveře. Koči vykládal tlumoky. Vstoupili isme do veliké rozvétvujicí se chodby. Byla tam tma, teplo a ticho jako ve staré prázdné pekárně ráno, po vyhasnuti pece, anebo v lázních pozdě v noci, kdy opuštěné vany a škopky stydnou ve tmě a v tichu, odměřovaném odkapáváním kapek. Cvrček trpělivé vypárával ze tmy bludné švy světla, tenounký steh, od něhož nebylo jasněji. Tápajíce, našli jsme schody. Když jsme se dostali na vrzající odpočívadlo v jejich zákrutu, řekla matka; „Probuď se, Josefe, podlamuji se pod tebou nohy, už jenom pár schodů." Ale já, omámen ospalosti, přivinul jsem se k ni ještě úžeji a usnul nadobro. Nikdy jsem se pak nemohl od matky dovědět, kolik skutečnosti bylo v tom. co jsem oné noci viděl skrz zavřená vička, znaven těžkým spánkem, zapadaje neustále do tupého zapomnění, a kolik ?. toho bylo výplodem mé imaginace. Byla tu jakási velká debata mezi mým otcem, matkou a Adélou, protagonistkou této scény, debata zásadního významu, jak dnes tuším. Jestliže se marně pokouším uhodnout její neustále unikající smysl, pak jsou tomu zajisté vinny mezery v mé paměti, slepé skvrny spánku, jež se snažím Vyplnit dohadem, supozici, hypotézou, Be/vládnv a bezvědomý, odplouval jsem vždy znovu a /novu do tupého nevěděni a na zavřena vička mi sestupoval závan hvézdnate .....:. m/p|.nc 11 -1: 111 i.-.* ne N-.i..- . h;,|.:i ; i-.tvrv tep\ a u.ilili- shazovala průhlednou roušku hvězd, nahlížela zvysoka do mého spánku svou starou a věcnou tváři. Paprsek vzdálené hvězdy, zapletený do mých řas, rozlil se stříbrně po slepém očním bělmu a já viděl škvírou mezi vičky pokoj ve světle svíce, vcuchané do spleti čar a klikyháků. Je ostatně mužné, že se ona scéna odehrála někdy jindy. Ledacos poukazuje na to, že jsem se stal jejím svědkem až značně později, když jsme se kteréhosi dne po zamčeni krámu vrateli s matkou a přiručimi domů. Na prahu bytu vyrazila matka ze sebe výkřik úžasu a nadšeni, přjruči, omráčeni, oněměli. Uprostřed pokoje stál skvělý mosazný rytíř, opravdický svatý Jiří, zobrovitělý kyrysem, zlatými puklin nárameniků, celou tou řinčjvou výstroji vyleštěných zlatých plechů, i podivem i s radosti jsem poznal otcův načepýřeny knír a jeho zježenou bradu, která trčela zpod těžké prcioriánské přilby, Pancíř se vzdouval na jeho vzbouřené hrudi, mosazné prstence dýchaly spárami jako tělo obrovského hmyzu. Zolbřimélý zbroji, v lesku zlatých plechů, podobal se archistratégovi zástupů nebeských. „Bohužel, Adélo," hovořil otec, „nikdy jsi neměla porozuměni pro vyšsi věci. Všude a vždy jsi křížila mé počínání výbuchy neuvážené zloby. Ale zakován do zbroje, směji se dnes tvému lechtáni, kterým jsi bezbranného uváděla v zoufalství. Bezmocný vztek strhává dnes tvůj jazyk k politováníhodné vcrvnosti, jejiž hrubět a nevybiravost si podává ruku s tuposti. Věř mi, že mé to naplňuje 266 267 smutkem a lítosti. Chybí ti ušlechtilý vzlet Fantazie, a proto planeš mimoděkou závisti proti všemu, co se povznáší nad všednost." Adéla si otce změřila pohledem plným bezmezného pohrdáni, otočila se k matce a řekla pobouřené, v očích proti své vůli slzy podráždení; „Bere nám všechnu naší šťávu! Vynáší nám z domu všecky láhve s malinovou šťávou, kterou jsme letos v létě spolu uvařily! Chce ji dát vypit těm povalcčúm od stříkačky. A k tomu ke všemu mé zasypává impertinencemi!" Adéla krátce vzlykla. „Kapitán hasičů, kapnán ničemů'" Vykřikovala a měřila si otce nenávistným pohledem. „Mám jich tady všude plno. Ráno, když chci jit pro pečivu, nemůžu otevřít dveře. To se rozumí, dva z nich usnuli v předsíni na prahu a zatarasili je, Na schodišti se jich povaluje a spi v těch mosazných helmách po icdnum na každém schodě. Vtírají se do kuchyně, strkali mezi dveře ty své králičí ksichty V mosazných kastrolech, střihají dvěma prsty jako žáčci ve škole a skuči škemravé: cukr. cukr . , . Vytrhávají mi z ruky vědýrko a béži pro vodu, tancuji kolem mne, lísaji sc ke mně, div že nevrti ocasem, Přitom loupají co chvili zarudlými vičky a odporné se olizu.i. Stačí, když po některém hodím očkem, a už mu obličej utéká nestydatým červeným masem jako krocanovi. A takovým mám dávat naši malinovou šťavu! , , .'' „Tvá primitivní povaha," pravil otec, „zoplzli všechno, čeho se dotkne. Vymalovala* tady ohraz těch synů ohně bodný tvého plytkého rozumu. Co mne se týče, patři tomu nešťastnému rodu salamandrů, těm ubohým, vydedeným ohnivým bytostem všechny mě sympatie- Celá vina toho kdysi posvátného rodu záleži v tom, fikka. kre.-tw .-jv^ton že se oddal službě Lidem, že se jim zaprodal za lžíci mizerne lidské stravy. Odplatili iku to pohrdánim. Tupost plebsu nemá mezi. Dohnali ty jemné bytosti k nejhlubšimu úpadku, ke krajnímu zuboženi. Nk divného, že jim nechutná sttava, ta mdlá a tuctová strava, kterou vari školnice městské školy ve společném koili jim i městským vězňům. Jejich podnebí, choulostivé a geniálni podnebí ohnivých duchů, si žádá ušlechtilých a tmavých balzámů, aromatických a barvami hýřících fluid. A proto také ié slavnostní noci. kdy budeme svátečně sedět ve velkém sále měsiské radnice u bile prostřených Stolů, v tom sále s vysokými, jasné osvětlenými okny, vthů-jícími svou zář do hlubin podzimní noci, a kdy se město kolem dokola zarojí tisíci světly slavnostního osvětleni, bude si každý z nás s pietismem a labužnictvím, které je synům ohně vlastni, namáčet rohlík v poháru malinové šfávy a pomalu upíjet z toho ušlechtilého a hustého lektvaru, Posiluje se lim vnitřní podstata hasiče, regeneruje se bohatství barev, které tento lid ze sebe vyvrhuje v po-ddhě ohíhnsiropů, raket a bengálskych ohňů. Má duše je plna soucitu S jejich bídou, s jejich nezaviněnou degradaci. Jestliže jsem z jejich rukou přijal kapitánskou šavli, pak jen v naději, ze sc mi podaří pozvednout to plémě z úpadku, vyvést je Z poníženi a rozvinout tlad tiim prapor nově ideje-" „Jsi celý jakoby vyměněný, Jakube,11 řekla matka, „jsi skvělý. Ncodcjdeš přece na noc z domova. Nezapomeň, že jsme od mého návratu neměli přiležirost pořádné si spolu promluvit, A CO se týče těch od siřikačky," otočila se k Adéle, „mám opodstatněný dojem, že se tvé jednám řídi nějakým předsudkem. Jsou to milí hoši. 1 7 0 třebaže povaleči, Hledím pokaždé s potěšením na ty stihlé mladi k v v jejich elegantních uniformách, utažených v pase poněkud vice, než je zapotřebí. Maji v sobě mnoho přirozené elegance a dopemná ie jejich horlivost a nadšeni, 9 nimž jsou v ktetýkoli okamžik ochni in ptukazat službu dámám. Kdykoli mi tia ulici vypadne z ruky delt-nicek, rozváže sc tkanička střevíce, pokaždé přiběhne některý z nich, pln účasti a plamenné pohotovosti- Nemám to srdce zklamat lejích horlivou snaha a vždycky trpělivě čekám, až přiběhne a prokáže mi službu, neboř mám dojem, že ho to čini šťastným, Když pak vykoná rytířskou povinnosc a odchází, obklopí ho okamžité hlouček kolegů, kteří s nim živě hovoří n celé příhodě, a hrdina jim názorné předvádí, jak se ta všechno odehrálo. Na tvém místě bych jejich galantnosti ochotné přijímala" „Považuji je za darmoiedy," prohlásil starší při ručí Teodor. „Vždyf přece právě pro jejich dětinskou nezodpovědnost jim nedovolujeme hasit požáry, Abychom prokoukli zralost jejich králičího rozumu, stačí je vidět, jak závistivé vždycky postávají u lahiu< ku kluků, kteří se baví cvrnkánirn knoflíků o zeď- Když se v ulici rozlehne divoký řev hry, můžeme takřka najisto, vyhlédneme-li oknem, uvidět v hloučku kluků i ty pořízky, stržené hrou a uhoné-né, nevázanou honičkou takřka smyslů zbavené, Když vidi požár, sílej i radosti, cleskapi a tanči jako divoši. Ne, k hašeni sc nehodí Používáme k tomu kominíků a městské policie. Zbývá j i tedy jen zábavy a národní svátky, kdy jsou nepostradatelní. Například při takzvaném útoku na Kapitol 11a podzim před úsvitem sc převlékal' za Kartagiňany. obléhají za pekelného kraválu Basiliánský pahorek a všichni zpívají .Hannibal, Hannihal antc porta*'- 111 A k dovršení všeho se koncem podzimu stávají Jíní a ospalu usínaj i vstoje, a když napadne první sníh, nenajdete je, kdybyste ie sa hiU-lHi díl u se svíčkou hledali. Vyprávěl mi jeden starý kamnář, že když opravuje komíny, nachází je v jejich šarlatových uniformách a lesklých přilbách zalezle v kanálech udiren, nehybné jako kukly. Takhle spi vstoje, zpni malinovou šťávou, uvnitř plni lepkavé sladkosti a ohně. I.idé ic v vrahu ji uši ven, a opilé spánkem, omámené, odvádějí jitřními podzimními ulicemi, pomalovanými prvními mrazíky, do kasáren, zatímco uličnici házejí po nich kamením, ale oni se usmívají svým zahanbeným úsměvem, plným viny a špatného svědomí, a potácejí se jako opilí." „Bud jak bud\,L pravila Adéla, „šťávu jim nedám- Když jsem ji vařila, nekazila jsem si pleť nad plotnou proto, aby moji šťávu vypili nakonec ti ničemové." Otec místo odpovědi zvedl k Ústům píšťalku a pronikavě zapískal. Jako kdyby naslouchali u klíčové dírky, vra/il. dovnitř čcyři štíhli mladici a seřadili se u zdi. V pokoji se rozjasnilo od lesku jejich pŕilh a oni, zaujavše vojenský postoj, tmaví a opáleni pod světlými helmami, čekali na rozkaz. Na otcův pokyn uchopili dva z nich z obou stran veliký demižón opletený vrbovým proucím ■a plny purpurové tekutiny, a než jim V tom Adéla stačila zabránit, seběhli s dupotem ze schodů i s drahocenným lupem. Dva zbyli po vojenskú pozdravili a odešli za oněmi prvními. Chvíli se zdálo, že se Adéla dá strhnout k nějakým nepředloženým činům, takové blesky metaly její ktásné oči. Ale otec nečekal na výbuch jejího hněvu. Jediným skokem se ocitl na předprsni 272 okna a rozpřáhl paže. Rozběhli jsme se za nim. Náměstí, hoině poseté světly, hemžilo se pestrými zástupy. Před našim domem rozprostřelo osm hasičů velikou lodní plachtu- Otec se ještě jed...... otočil, blýskl celým přepychem své výstroje, mlčky nám zasalutoval a pak, paže rozpjaté, jasný jako meteor, skočil do noci, která planula tisíci světly. Byl to krásný pohled, tak krásný, že jsme všichni nadšeně zatleskali. Dokonce i Adéla zapomněla na svůj hněv a zatleskala tomu skoku, provedenému s takovou eleganci. Otec mezitím seskočil pružné z prostěradla, natřásl si řinčivč plechové skořápky a postavil se do čela oddílu, který se postupně řadil do dvojstupu, až se za pochodu rozvinul v dlouhý útvar, jenž se pomalu vzdaloval špalírem davu, blýskaje mosaznými pouzdry přilb. 2 73 DRUHÝ PODZIM Z mnoha vedeckých práci, na nichž muj otec pracovával ve vzácnych chvílích klidu a vnitfni pohody v prestávkach mezi ranami pohrom a katastrof, na který hyl |ehn hnurlivácký h dobrodružný život tak bohatý - byla nejhíiže jeho srdci bádáni ve srovnávací meteorologii, zvláště pak studium specifického klimaiu našeho kraje, plného jedinečných /vlastnosti svého druhu. On právě, totiž múj otec, položil základy vědecké analýzy klimatických formaci. Jeho „Náčrt obecné systematiky podzimu" objasnil jednou provždy podstatu této ročni doby, která bere v našem provincionálnitn klimatu na sebe onu rozvleklou, rozvetvenou, parazitický rozrostlou podobu a pod názvem „čínského léta" se protahuje hluboko do našich barevných zim. Jaképak dlouhé řeci: On první oh|asml druhotný, odvozený charakter této pozdní formace, která neni nic jiného než svého druhu ottava klimatu miasmaty prezrálého a degenerujiciho barokního uměni, namačkaného v našich muzeích. Tyto muzeáliu umělecké předměty se v nudě a zapomnění rozkládají, uzavřeny bez možnosti odtoku, Cukeniati jako staré zavařeni- ny, přeslazuji naše klima a jsou příčinou oné krásné malarické horečky, těch pestrých delirti, jimiž nás vleklý podzim agonizujc. Krása je totiž nemoc, učil můj otec, je svého druhu zimnici záhadné infekce, temnou předzvěstí rozkladu, předzvěsti, která se zvedá z hlubin dokonalosti a kterou dokonalost vitá povzdechem nej-hlubšího štěstí. Několik věcných poznámek o našem provincionálnim muzeu přispěje snad k lepšímu pochopeni problému , , . Toto muzeum sahá svými počátky do XVIII. století a souvisí s obdivuhodným shératdským nadšením Otců basiliánů, kteři obdařili město tímto parazitickým nádorem a zatížili tak městský rozpočet nadměrnými a neproduktivními vydánimi. Řadu let SC pokladna Republiky, ktetá sbírky za pakatel od zchudlého řádu odkoupila, lim mecenášstvím, hodným spiše nějaké královské rezidence, velkomyslné ruinovala. Ale už prišti generace otců města, která byla založena praktičtěji a nezavírala oči před hospodářskými nezbytnostmi, když předtím bezvýsledně jednala se správou arci knížecích sbirek, již se muzeum snažila odprodat, sály se sbirkami uzavřela, zrušila jejich administrativu a poslední mu kustodovi přiznala doživotní penzi. Během oněch pertraktaci konstatovali znalci mimo všechnu pochyhniTit, že hodnota shirek byla místními patrioty značně přeceněna. Ctihodní mniši získali v chvályhodném nadšeni nejeden falzifikát. V majetku muzea nebyl ani jeden obraz mistra prviu velikosti, zato však celé kolekce mahrů velikosti třetí a čtvrté, celé provincionální školy, známé jen odborníkům, zapomenuté, slepé uličky dějin uměni 274 275 Jedno bylo divné; ušlechtili mniši měli militaristické záliby, většina obrazů byla malována na batalistické náměty. Očoudlý /laty soumrak temněl na těch. stářím zetlelých plátnech, na nichž flotily galér a karave! a stará zažloutla Loďstva trouchnivěla v zátokách bez odtoku, kolébajíce na vzdutých plachtách majestát dávno puminuvšich států. Zpod začazených a ztmavělých laků prosvitaly sotva viditelné kontury jízdních potyček. Pustinami spálených plání, pod černou a tragickou oblohou táhly za hrozivého ticha seřazené kavalkády, sevřené z obou stran navráeninami a vyrážkami dělostřelecké palby. Na obrazech neapolské školy bez kuňce stárne odpoledne, osmahlé a uzené, jakoby viděné skrz tmavou láhev. Zdá se, že potemnělé slunce v těch zavržených krajinkách uvadá před očima jakoby v předvečer kosmické katastrofy. A proto maji zlaté rybářky, prodávající se zmanýrovatélým půvabem svazky ryb potulným kejklirům, úsměvy a gesta tak nevýrazná- Celý tento svět je už dávno odstaven a dávno zapomenut. Proto ta bezmezná sladkost posledniho gesta, které, jedno jediné, ještě trvá, vzdáleno sobě samému a ztracené, vždy znovu a znovu opakované, už nezměnitelné. A ještě dále, hlouběji v oné zemi, obydlené bezstarostným národem šprýmařů, harlekýnů a ptáčníků s klíckami, v té zemi bez vážnosti a bez Nkutcčnosti uplácávaji malé Turkyne kyprými dlaněmi medové placky seřazené na prknech, dva hoši v neapolských kloboucích nosí koš plný vrkajících holubů a nosí ho na holt, která se lehce prohýbá pod tím vrkavým křidlatým břemenem. A íeštč hlouběji, na samém rozhraní večer.i, na posledním proužku země kde se na hranici matně zlaté nicoty komíhá vadnoucí trs a k au in hraji ještě pořad pattičku karet, poslední lidskou sázku před vel i kou nocí, která se blíži. Všechno tohle harampádí staré krásy prodělalo pod tlakem dNm hých let nudy bolestnou destilaci „Dovedete," ptal se můj otec, ..pochopit zoufalství té odsouzené krásy, jeji dny a noci? Vždy znovu a znovu se vzchopu je k iluzorním dražbám, inscenuje zdařilé výprodeje, hlučné a přeplněné au k n , vfrušuje se divokým hazardem, spekuluješ baisse. rozhazuje gestem marnotratníka, plýtvá svým bohatstvím, aby pak po vystřízlivěni puznala, že to vše je marné, Že to dokonalost odkázanou nu selu-samu nevyvádí mimo uiavřený kruh a nemůže tedy ulevit bolestnému přesyceni. Není divu, že ta netrpělivost, \a bezradníw kr.iM se nakonec musela prozrcadlit do naši oblohy, rozhořet záři nad našim obzorem, zvrhnout se v ty atmosférické kej kle, v ta oblačná, obrovská a fantastická atanžmá. kterým říkáme náš druhý podzim, náš pseudopodzim. Tento druhý podzim našeho kraje není nic jiného než chorobná fáta morgana, vyzářená na naši oblohu ve IVcU čele projekci právě onou umírající, uzamčenou krásou našich muzei. Ten podzim, to je obrovské putovní divadlo, které klame poezii, |e to velikánská pestrobarevná cibule, která se plátek po plátku té? lupujc vždy novou a novou panorámou. Nikdy nelze dojit k nějaké mu jádru, /.a každou kulisou, když zvadne ;l šustivé se svine, objeví se nový a znovu zářiči prospekt, chvíli živý a skutečný, dokud, po-hasinaje, neprozradí svou papírovou podstatu, A všechny perspek- 277 tivy jsou malovány, všechny panorámy jsou z lepenky a jen vůné je skutečná, vůně vadnoucích kulis, vůně veliké šatny plné šminky a kadidla- A za soumraku - jaký to veilky nepořádek a mišmaš kulis, chaos odhozených kostýmů, a ty se rim vším brodiš bez konce jako šustícím zvadlým listím! Panuje velké bezvládí, kdekdo tahá za provazy opon a nebe, veliké podzimní nebe visí v cárech prospektů a je plné skřípáni kladek. A ta překotná horečka, ten udýchaný a opozdený karneval, ta panika předjitřnich plesových salů a babylon masek, které nemohou najit své skutečné oděvy! Podzim, podzim, to alexandrijské období roku, hromaditi ve svých obrovských bibliotékách jalovou moudrost 365 dnů slunečni-hi> oběhu. O, ia stařecká jitra, žlutá jako pergamen, sladká moudrosti jako pozdní večery! Ta dopoledne, chytře se usmiva|ici jako moudré palimpsesty, mnohovrstevnatá jako staré zažloutlé knihy! Ach, podzimní den, ten starý šibal knihovník, lezoucí ve vyrudlém županu po žebřících ■ ochutnávající ze zavařenin všech véků a kultur ! Každá krajinka je pro něj něco jako úvod ke starému příběhu. Jak dobře se baví, když vypouští hrdiny dávných románů na procházku pod zakouřené a medné nebe, do té kalné a smutné, pozdní sladkosti světla! S jakými novými dobrodružstvími se setká Don Quijote v Lešetiněř Jak se bude vyvijet Robinsonův život po návratu do rodných Pečekř" Za dusných, nehybných večeru, zlátnoucieh červánky, pŕcdc im-val nám otec Úryvky ze svého rukopisu. Strhující let myšlenek mu na chvíli dával zapomenout na nebezpečnou Adélinu přítomnost, ľ'i^.iK teple moldavskí- \ec:y. pri:ihla la oorm-^á žlut,i itiiiiio tónie, to sladké, jalové váni od jihu Pod/im nechtěl skončit Jak" mýdlové bubliny probouzely se dny stále hezčí a écenčtějši a každý z nich se zdál vypulirován až po nejzazsi mez tak, že každá chvíle jeho trváni byla zázrakem prodlouženým přes míru a téměř bolestným. V tichu těch hlubokých a krásných dnů se nepostřehnutelné měnila matérie listoví, až jednoho dne iu stály stromy ve slaměném požáru zcela dematerializovaného listí, v kráse lehké jako povlak plev, jako nálet pestrých konfetu - nádherní pávi a fénixové. ktetým teťľ už jen zbývá SC otřást a za třepotat, aby ztratili tu skvuu-ci, cigaretového papíru lehčí, vyhnané a už zbytečné peří. 27* l ví MRTVÁ SEZÓNA I V pět hodin ráno - ráno oslnivé časným sluncem, koupal se nás dům už dávno v jiskřivem a tichém jitřním jasu. V tuto svátečni hodinu, nikým ricšpchováll - zatímco v pokoji v pološeru spustených stôr vanulo ještě solidárné sou ladné oddechováni spáčů -vstupoval celý dům potichu do fasády /ářici sluncem, do ticha časného žáru, jako by mél celý povrch ulepen z blažené spících viček. Tak, využívaje ticha těch slavnostních hodin, vstřebával prvni oheň rána svou blažené spici tváři, jež v tom jasu omdlévala, lineaturou svých obrysů, které se ve spánku lehce zachvivaly snem teto vypjatě hodiny. Stm akátu před domem, vlnici se oslnivé na těch horkých víčkách, opakoval na jejich povrchu jako na piano vždy znovu a znovu týž třpytivý motiv, vždy znovu smývaný závanem, a snažil se marné proniknout do hloubi toho zlatého snu. Plátěné rolety hltaly jitřní požár porci za porci a bronzové se opalovaly, umdlévajíce v nekonečném jasu- V tuto časnou hodinu, protože nemohl už najit spánek, sestupoval můj otec s nákladem knih ze schodů, aby otevřel krám v přize- mi budovy. Chvili stál nehybné v bráně, odolávaje s přivřený ik ima mohutnému útoku slunečního ohně. C Jslunéná stěna dumu hi» sladce vtahovala do své blažené znivclizováné plochosti, vyhlazené až do nicoty. Na okamžik byl otec plochý, v rošt Iv do fasády a cítil, jak se rozvětvené ruce, chvějící se a teplé, plrnc vjizvují mezi zlaté stukaiuu u a fasádě. (Kolik otců už takto navždy vrostlo do lasády domu v pět hodin ráno, v okamžiku, kdy sestupovali z poskdniho stupně schodů. Kolik otců se takto navždy stalo dveřníky svého vlastního vchodu, reliéfem ve výklenku, ruku na kJke a cvář řešenu v samých rovnoběžných a šťastných vtáskách, po hilIiž pak láskyplné přejižději prsty synů, hledajících poslední stopy po otci, vtaveriém už navždy do univo/illiuhu úsměvu fasády,) Ale pak se zbytkem vůle přece jen odtfhl, ilabyl znovu třetího rozměru, a opět zlidštčn, osvobozoval kované dveře krámu od visacích zámků a železných tyči. Když otevíral to těžké, železem okované křidlo krámských dveří, ucouvla nabručená tma na krok od vchodu, ustoupila o piď dále do krámu, změnila místo a uíozita se líné vzadu. Jitřní svěžest, vypařující se neviditelně z dosud chladných dlaždic chodníku, stanula nesměle na prahu pomíjivou, chvějící se stružkou vzduchu, Vzadu ležela tma mnoha předcházejících dni a nocí, vrstevnaté uložena v nenačatých štůčkách sukna, táhla'se ve špalírech, tlumenými průvody a procesimi do hloubi krámu, až se bezmocně zastavovala v samém jádru obchodu, v tmavém skladišti. kde se ns nediferencovaná a nasycená sama sebou rozpouštěla ve lhostejnou, nejasné se rýsující soukennou prahmotu. 2$ J Otec kráčej pode] té vysoké zdi šcviotů a kordů a přejížděl rukama po obrysech soukenných štůčků jako po výstřizích ženských šatů. Pod |cho dotekem se ty řady slepých trupů, schopné kdykoli ztropit zmatek a porušit pořádek, uklidňovaly a upevňovaly ve svých soukenných hicrarchiich a žebříčcích. Pro mého otce byl náš krám misiem věcného utrpěni a soužení. Tento výtvor jebo rukou začínal naň už delší dubu - jak SC rozrůstal - den ze dne neúprosněji útočit, hrozivé a nepochopitelně jej přerůstat- Byl pro něho přílišným úkolem, úkolem nad sily, úkolem vzneSeným a nekonečným, Obrovitost toho posláni jej děsila, S hrůzou zahleděn v jeho velikost, již nemohl dostát, i kdyby na tuto jedinou kartu vsadil celý život, pozoroval SC zoufalstvím lehkomyslnost přiručich, jejich plytký, bezstarostný optimismus a jejich žertovné a bezmyšlenkovité manipulace, odehtávaiici se na okraji té velké záležitosti. S hořkou ironii zkoumal tu galerii obliče-jú nczkalených žádnou starosti, Čel, na něž neútočila žádná myšlenka, viápél se až na dno těch oči, jejichž nevinnou důvěřivost nezamlčoval sebclchči stiň podezřeni. Kolik mu tady mohla pomoci matka, byť scbcloaiáLnéjši a sebcuddanéjsi? Odraz té přespřilišné věci nedoletí do jeji prosté duse, která netušila nebezpečí- Matka nebyla stvořena pro heroické úkoly. Cožpak neviděl, jak. se za ieho zády rychlými pohledy dorozumívala s při ručími, majic radost z každého nehhdaného okamžiku, v němž mohla být účastna jejich nerozumných šaškáren? Otec SC od tohoto světa lehkomyslné bcJ-Starostnosri stale vice odtahoval, Uttkal se k tvrdé řeholi svého řádu. Zděšený neváza- 2%Z nosti, která se kolem něho šířila, uzaviral se v osamělé službě vyto-kému ideálu. Jeho ruka nikdy nepopustila přitažené oiéžc, nitii^ xi nedopřál zmírněni rcguli, pohodlné snadné měl kosti To si mohl dovolit Ba Landa a spol. a jiní diletanti v branži, jimž byl cizí hlad po dokonalosti, usketismus vysokého mistrovství Otec pozoroval s bolesti Úpadek branže. Kdo z dnešní generace obchodníků se střižním zbožím znal ještě dobré tradice někdejšího uměni, kdo z nich například ještě věděl, žc hranice soukenných štůčků, uložených do polic regálů podle pravidel kupeckého uměni, musela pod prstem pŕejiždéjicim shora dolů vydat tón jako stupnice na klaviatuře P Kdo z cech dnešních se vyznal ve vrcholných finesách stylu při výměně not, memorand a dopisů? Kdo ještě znal cdý ten půvab kupecké diplomacie, diplumacie dobré staré školy, celý ten nesmírné napínavý průběh jednáni od neoblomné upjatOsti, od uzavřené rezervovanosti při příchodu zplnomocněného ministra zahraniční firmy přes pozvolné táni pod vlivem diplomatova neúnavného úsili a lichocení až po Společnou večeři s vínem, která K podávala na psacím stole, na lejstrech, za povznesené nálady, za Častého posti pováni posluhující Adély do zadečku a za peprného a nenuceného hovoru jako mezi pány, kteří vědí, čím jsou povinováni okamžiku a okolnostem - a která končívala oboustranně výhodným obchodem. Můj otec doufal. Že V tichu oněch ranních hodin, v nichž dozrávalo vedro, napde šťastný a nápaditý obrat, který potřeboval, aby mohl zakončit dopis páriům Kristiánovi Seiplovi a synům, strojní prádelny a tkalcovny. Bylo to břiskni odmítnuti neoprávněných požadavku těchm pánů, replika přerušená přivě v rozhoduiicim místě, kde se styl dopisu měl vypnout k silné d vtipně vrcholné pointě, pri níž docházi k onomu elektrickému výboji, pociťovanému jako Lehké vnitrní zamrazení, a po niž je už ien možno klesnout nějakým rozmáchlým, elegantním obratem, uzavírá jícím a definitivním. Cítit obrys té pointy, která mu už radu dni unikala takřka mezi prsty, užuž ji svírat, ale byla nepolapitelná. Chyběla mu ona chvíle šťastné nálady, okamžik šťastné vervy, aby mohl zdolat sturmem překážku, o niž se pokaždé rozbíjel. Vždy znovu sahal po čistém archu, aby s novým rozběhem překonal nesnáz, která se vysmívala jeho námaze. Mezitím se krám poznenáhlu zalidňnval přiručimi. Přicházel] zarudli časným horkem a zdaleka obcházeli otcův psací stůl, pomrkávajíce po něm ustrašeně, plni špatného svědomí. Naplněni nedostatky a slabostmi, cítili na sobé tíhu jeho mlčen li-vého pohrdáni, proti němuž nemohli postavit pranic, Nic nemohlo uprosit tohoto šéfa, uzavřeného do svých starosti, žádnou horlivosti nebylo možno uchlácholit toho muže. číhajícího jako škorpión za psacím stolem, pres který jedovatě poblýskával skly brýlí, šusté v papírech jako myš. čím vice sílil sluneční žár. ti m vice vzrůstalo jeho vzrušeni, tím vice se vzmáhala jeho nedefinovatelná vášeň. Ctyřůhclnik iasu na podlaze planul. Kovově lesklé polní mouchv protínaly jako blesky vchod do krámu, zastavovaly se na nkamžtk na dveřním rámu, jakoby vyfoukané z olovnatého skla, skleněné bubliny vyfouknuté z horké píšťaly slunce, ze skelné hutě toho plamenného dne, usedaly s rozpjatými křidélky, plny letu a hbitos- ti, a vyměňovaly si svá místa vzteklými cikeaky. Ve světlém obdélníku dveří omdlévaly v jasu vzdálené lípy v městském parku, daleká věžička kostela se tyčila v tom průhledném a roztřeseném vzduchu docela blízko jako v čočce dalekohledu. Plechové střechy žhnuly. Nad světem se vzdouvala obrovská, zlatá báň vedra. Otcova podrážděnost rostla, Bolestné schoulen, zesláblý průjmem, bezradné se rozhlížel. V Uštech měl chuť hořčejší než pelyněk. Vedru sílilo, vybičovávalo vzteklust much, vykřesivalo na jejich kovových zadečcích jasné skvrny. Čtyřůhclnik světla dospěl k psacímu stolu a papíry hordy jako apokalypsa. Oéi, oslněné přemírou světla, nemohly už unést jeho bílou jednolitost. Svými tlustými chromatický nu skly vidi OtcC všechny předměty olemovaný purpu rem, ve fialové zelených rámečcích, a z té exploze barev, z té anarchie kulérů, která šili nad světem ve světelných orgiích, zmocňuj se ho zoufalství. Ruce se mu třesou. Podnebí má hořké a suché jako před záchvatem. Oči, číhající ve škvírách vrásek, sleduji pozorné vývoj události v nitru. Když se Otec v poledne, už na pokraji šílenství, bezradný vedrem, třesoucí se bezpředmětným pobouřením, stáhl do horních pokopú a Stropy V patře praskaly v tichu hned tu hned tam pod rcho Čihavým přidřepnutím, nastávala v krámě chvíle přestávky a úlevy - blížila se hodina poledni siesty. 2M 285 Přiruči metali na štůčkách sukna kozelce, rozbíjeli na pultech soukenné stany, z drapérii si dělali houpačky, rozmotávali temné duiiici štůčky, pouštěli na svobodu hebkou, stonásobně smotanou, stoletou tmu. Lety pŕelezelé, plstnaté šero, puštěno na svobodu, naplňovalo horní prostory vůni jiného času, pachem minuvšich dnu, poskládaných zde trpělivé v bezpočetných vrstvách za dáv-v.\ nejlepši. co teď můžete udělat, Na shledanou," „Na shledanou," zašeptal jsem a cítil, jak mi bušeni srdce stoupá do hrdla. Zmáčkl jsem kliku, dveře povolily samy, otevřely se jako ústa, bezradné se orevirajici ve spánku. Vstoupil jsem dovnitř, Pokoj byl téměř prázdný, šedivý a holý. Na obyčejné dřevěné posteli pod malým okénkem ležel v záplavě peřin otec a spal. |cho hluboký dech vyzvedával z hluhin snu doslova sloje chrápáni. Zdálo se, že celý pokoj je už dm chrápáním obložen od podlahy až ke stropu a že stále icšič přibývají nové položky, Dojatě jsem hlede! do pohublé, zubožené otcovy tvare, zaujaté nyní zcela tou práci s chrápaním, do tváře, která se ve vzdáleném transu - odhodivši svou pozemskou masku - kdesi na odlehlém břehu zpovídala ze své existence slavnost nim odpocitávánim svých minut. Druhá postel tu nebyla. Od okna to táhlo pronikavým chladem. V kamnech se netopilo. Nezdá se, že by tady o pacienty příliš dbali, pomyslil jsem si. Tak nemocný člověk, a oni ho výdaji na pospas průvanu! A nikdo tu zřejmé neuklizi. Silná vrstva prachu ležela na podlaze, pokrývala noční stolek s léky a se sklenicí vystydlé kávy. V bufetu leží hory zákusku, a pacientům dávají misto něčeho vydatného čistou černou kávu f Ale ve srovnání s dobrodiiiim času posunutého zpět je to ovšem maličkost. Pomalu jsem se svlékl a vklouzl do otcovy postele Neprobudil se. Jen jeho chrápáni, vytažené zřejmě už přiliš vysoko, kleslo o oktávu niž a vzdalo se vzlettiosti své deklamace. Změnilo se, dá-li se to tak řici, v jakési soukromé chtápáni, v chrápáni pro vlastni potřebu Wiplácal jsem kolem otce peřinu, abych ho tak, pokud to bylo vůbec možné, ochránil před průvanem táhnoucím od okna. Zakrátko jsem vedle něho usnul- i lih Když jsem se probudil, v pokoji se stmívalo. Otec seděl, už oblá i u u stolu a pil čaj, v němž si namáčel suchar* s cukrovou pi>hvini Měl na sobe dosud nový černý oblek z anglické látky, který si poridil minulé léto. Kravatu měl uvázanou poněkud nedbale. Když viděl, že nespim, řekl s milým úsměvem na tváři pnblcdlé chorobou: „Mám moc velkou radost, že jsi přijel, Josefe. To je mi ale překvapeni! Cítím se tady tak osaměle. Pravda, v mé situaci si nemohu stěžovat, zažil jsem už horši věci, a kdybych chtěl udělat raci t všech položek , . - Ale nechrne tohú, Představ si, hned první den mi tu naservírovali výtečné filet de boeuf na hříbkách. Bylo i> • ďábelské maso, Josefe. Varujú té CO nejdůrazněji - kdyby ti in kdokoh chtěl podat ťikt de boeuf . . Ještě teď cítím v břiše oheň A průjem za průjmem , . , Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. AU-musim ti oznámit novinu." pokračoval. „Nesměj se, ale na|:il jsem si tady ktám. Ano. A gratuluji si, že jsem dostal ten nápad. Vis, z duše jsem se tady nudil. Nedovedeš si představit, jaká je tady nuda. A tak mám aspoň prijemné zaměstnáni. Ale ne, aby sis představoval, že je to nějaká nádhera. Vůbec ne. Mnohem skromnější lokál než náš někdejší krám. Bouda ve srovnáni s nim. U nás v més-lé b\ch v. Iiy I styděl zá takový stánek, ale tady, kde jsme toho museli z našich nároků tolik slevit - ncni-liž piavda, Josefe? . . ." /usmál se bolestně. „Ale i tak se dá jakž takž žit/' Bylo mi ttapně. Stydl' jsem se za rozpaky svého otce, který' si uvědomil, že použil nesprávného slova. 599 „Vidím, že jsi ospalý," řekl po chvíli. „Prospi *e ještě trochu a pak itlč přijdeš navštívit do krámu - ano? Právě tam specflám, abych sc podíval, jak to pokračuje. Nemáš zdáni, iak téžce jsem sháněl úvěr, jak nedůvěřivě tady jednají sc starými obchodníky, s obchodníky, kteří maji za sebou solidní minulost . . Vzpomínáš si na optikův krámek na náměstí? Tak tedy hned vedle je náš obchod. Slit ještě nemá, ale najdeš tu i bez něho. Nemůžeš se Splést." ,,To |dctc ven bez pláště?" zeptal jsem sc starostlivě-„Zapomněli mi ho zabalit představ si to - nenašel jsem ho v kufru, ale vůbec ho nepostrádám. To mírné klima, ten sladký vzduchí , . „Vezměte si můj plást*,K naléhal jsem, „rozhodně si ho vezměte." Ale otec si už nasazoval klobouk. Pokynul mi rukou a vyklouzl z pokoje. Ne, nebyl jsem už ospalý. Cítil jsem, že jsem odpočatý ... a že mám hlad. S potešením jsem si vzpomněl na bufetový pult obložený zákusky- Oblékal jsem se a uvažoval, jak si pochutnám na různých druzích těch lahůdek. Přednost jsem hodlal dát křehkému zákusku s jablky, ale nezapomněl jsem ani na skvěle vypadající piškot plněný pomerančovou kúrou, který jsem tam uviděl. Postavil jsem se před zrcadlo a chtěl si uvázat kravatu, ale jeho plocha skryla m ú j obraz - jako plocha sférického zrcadla - někam do hloubky a vířila jako kalná lůn. Marné jsem zkoušel různé vzdálenosti, přistupoval bliž a zase couval, ze stříbrné tekuté mlhy se nechtěl vyloupnout žádný obraz. Musím požádat, aby sem dali jiné zrcadlo, pomyslil jsem si a opustil pokoj. .11 ú Na chodbě byla úplná tma. Dojem slavnostní ho ticha umocňovala ještě blikotavá plynová lampička, která horda namodralým plamínkem v ohbi chodby. V tom labyrintu dveří, výklenků a zákoutí jsem mohl jen těžcí- najit vchod do restaurace. Půjdu do města, rozhodl jsem se náhle. Pojim někde v městě. Snad tam najdu nějakou dobrou cukrárnu. Za branou mé Ovanul těžký, vlhký a sladký vzduch zdejšího zvláštního klimatu- Chronická sed ovzduší sestoupila ještě o několik stupňu hlouběji Bylo to jako den, viděný skrz smuteční flór. Nemohl jsem dosytit oči aksamitovou, šťavnatou černi nejtmav-šich partii, stupnici matných šedi plyšových popelů, která Stoupala iako pasáže tlumených tónů zlomených dusttkcm kláves - nokturno krajiny. Bohaté a řasnaté ovzduší mi obtřepotalů obličej měkkou plachtou. Mělo v sobě mdlou sladkost odstaté dešřové vody. Opět to šuměni černých lesů, vracející se samo do sebe, ty hluché akordy, rozeehvivajict prostor už za hranici slyšitelnosti f Byl jsem na zadním nádvoří sanatoria, Ohlédl jsem se na vysoké zdi zadního traktu hlavni budovy, zalomeného do podkovy. Všechna okna byla zavřena černými okenicemi. Sanatorium bylo pohrouženo v hluboký spánek. Prošel jsem bránou z železných tyči- Vedle ni stála psi bouda - nezvyklých rozměrů - opuštěná- Znovu mě pohltil a objal černý les, jehož tmou jsem tápal po tichém jehličí jakoby se zavřenýma očima. Když se trochu rnzpasnilo, objevily se mezi stromy obrysy dútnů. Ještě pár kroků a stál jsem na prostranném náměstí. Podivná, klamná podobnost s náměstím našeho rudného města! I.ik isou si vlastně podobny všechny rynky na světe! Takřka t domy a obchody; Chodníky hyly téměř liduprázdně. Z nedefinovatelně šedé uhlo hy se sypal smuteční a pozdní soumrak neurčíte denní doby. Snadno jsem přečetl všechny plakáty a štíty, a přesto bych se nebyl podivil, kdyby mi byl někdo pověděl, že je právě hluboká noc! Otevřeny byly jen některé krámy. Jiné měly rolety napůl stažené, jejich majitelé je překotné zavirali. Hutný a hujny v /duch, vzduch opojný a bohatý, pohlcoval místy část rozhledu, smýval jako mokrá ľniulta tu pár domů, tu lucernu, tam kousek vývěsního štítu. Chvílemi mi bylo zatěžko zvednout vička, klesající podivnou Lhostejnosti či iK>piilu>ti. Začal jsaiTi hledat optikův krám, o kterém se otec zmínil, Hovořil o tom jako o něčem, co znám, dovolával se jakohy mé znalosti místních poměrů. Copak nevěděl, že jsem lady poprvé? Nepochybné to má v hlavé pomotané. Ale co jsem mohl očekávat od otce, jen napůl skutečného, od otce žipicího Životem tak podmíněným, relativním, omezeným tolika výhradami! Těžko nepřiznat, že jsem musel vynaložn mnoho dobré vůle, abych mu vůbec mohl přiznat jakýsi způsob existence. Byla to politováníhodná náhražka života, závislá na shovívavosti okol i, na onom „consensu omnium", z něhož čerpala své ubuhoučké šťávy, Bylo jasné, že to žalostné zdáni života se mohlo aspoň na chvíli udržet v tkám skutečnosti jen diky solidárnímu přimhuřováni obou oči před zřejmými a křiklavými nedostatky tohoto stavu věci. Sebenepatrnější opozice |ím mohla otřást, sebeslabši závan skepse \c\ mohl porazit. Mohlo mu sanatorium doktora Gotarda zabezpečit tu skleni ku vou atmosféru H2 313 blahosklonně tolerance, ochránil ho před studenými závany střízlivosti ■ křiticismu? Bylo nhdivuhodné, že si otec za tohoto nebezpeč něho, problematického stavu věci dovedl ještě zachovat tak výbornou náladu, Zaradoval jsem se, když jsem Spatřil výlohu cukrárny, přeplněnou báhovkami a dorty. Ma chur k jídlu ožila. Otevřel jsem skleněné dveře s tabulkou Zmrzlina a vstoupil do tmavého krámu. Vonělo to tam kávou a vanilkou. Zezadu vyšla dívenka s tváři smazanou šerem a přijala objednávku Konečně po dlouhé dobe jsetii se mohl dosyta posilnit výbornými koblihami, které jsem si namáčel v kávě- Ve tmě, obtančen vířícími arabeskami soumraku, hltal jsem další a další kousky pečiva a cítil, jak se mi vířeni tmv dere pod vička a svým teplým pulsováním, m i lion násobný m hemžením temných doteku ovládá poktadmu mé nitro. Nakonec svítil šedou skvrnou v naprosté tmě už jen obdéJ ni k okna. Marné jsem ťukal lžičkou na desku stolu. Nikdo nepřicházel inkasovat účet za posilněni. Nechal jsem na stole ležet stříbrnou minci a vyšel na ulici. Vedle v knihkupectví ještě svítili- Přiruči třídili knihv. Zeptal jsem se jich na otcův krám, „Je to hned druhý krám vedle nás." vysvětlovali mi. Úslužný chlapec přiskočil dokonce ke dveřím, aby mi ukázal, kde. Portál byl skleněný, výloha ještě neupravena, zakryta šedým papírem. Hned u dveří jsem si s údivem povšiml. Že krám je plný zákazníků. Otec stál za pultem a sčítal položky dlouhého účtu, slině co chvili tužku. Pán, jemuž ten účet vystavoval, skloněn nad pultem, přejížděl ukazováčkem každou připsanou cifru a polohlasem počítal, Ostatní zákaznici mlčky přihlíželi. Otec, 311 prst na položce, u níž se zastavil, vrhl na mne přes brýle králky pohled a řekl: „Máš tady nějaký dopis, leží na psacím stole mezi papíry." A znovu se pohroužil do počítáni, Přiruči /.u.....>dkhidah stranou koupené zboží, balili je do papíru, převazovali provázkem. Regály byly vyplněny suknem jen zčásti. Většítia jich byla jdtě prázdná. „Proč si nesednete, tatínku?" zcpial psem se potichu, když jsem zašel za pult. „Jste tak nemocný, a vůbec na sebe nedáváte pozor." Zvedl odmítavě dlaň, jako by odstrkoval mé přemlouváni, a nepřestal počítat Vypadal velmi špatné. Bylo nabíledni, ze jen uměle vydráždění, horečná činnost jej udržuje při sile a oddaluje okamžik úplného zhroucení. Chvíli jsem hledal na psacím stole. Byl to spiše balík než dopis. Před několika dny jsem psal jednomu knihkupectví stran jisté pornografické publikace, nyni mi ji posílají sem, už zjistili mou adresu, či spiše adresu mého otce, sotva si stačil otevřít krám, bez štitu a bez firmy. Skutečné překvapující organizace výzvědné služby, obdivuhodná pružnost expedice 1 A ten neobvyklý spěch f „Můžeš si to přečíst vzadu v kanceláři," řekl otec, posílaje mi nespukujený pohled, „vidíš přece, že tady mám málo místa." Kancelář za krámem byla ještě prázdná. Skleněnými dveřmi sem vnikalo trochu světla z prodejny. Na stěnách visely pláště přiru-čich. Otevřel jsem dopis a dal se ve slabém světle od dveři do čtetii. Oznamovali mi, že žádaná kniha není bohužel na skladě. Začali po ni pátrat, ale aniž by chtěli předbíhat výsledek pátráni, dovoluji si mi zatím nezávazné poslat jistou věc. která, jak předpokládán. JÍ5 iinif hu de rltpi.n.fiyhiiĽ /.uunat. A pak následoval spletitý popis skládacího lurězdarskéhu refraktoru veliké světelnosti a s rozličnými přednostmi. Zvědavé jsem vytáhl z obálky ten přistroj, vyrobený z černého voskovaného plátna, složeného do ploché harmoniky. Dalekohledy mne bavily odjakživa. Začal jsem rozkládat mnohonásobné složený plást přístroje, Vystužen tenkými proutky, rostl mi pod rukama obrovský mech teleskopu, prodlužující se svým prázdným tubusem. Labyrintem temných komor, dlouhým komplexem optických temnic, zasunutých z polovice do sebe, na délku celé místnosti. Bylo to něco jako dlouhý automobil z lakovaného plátna, jakási divadelní rekvizita, imitující lehkým materiálem papíru nebo mlíč tkaniny masivnOši skutečnosti. Pohlédl jsem do černého trychtýře okulár u a spatřiJ v dálce nejasné se rýsující kun tury zadní fasády sanatoria, S probuzeným zájmem soukal jsem se hlouběji do zadní komory aparátu. Sledoval jsem teď v zorném poli dalekohledu pokujskou, jak kráčela poloimuu sanatoriu chodby s podnosem v ruce. Otoč i La se a usmála. Copak mé vidi? - pomyslil jsem si. Neodbytná ospalost mi zahalovala oči mlhou. Seděl jsem vlastně v zadní komoře teleskopu jako v nějaké limuzíne- Lehký pohyb pákou - a aparát začal šumět třepotem papírového motýla á íá jsem ucítil, že se i se mnou dáva do pohybu a zatáčí ke dveřím. Jako veliká černá housenka vyjel dalekohled do osvětleného krámu Mnuli očlánkov^ t run. obrovsky papirový šváb s imitaci dvou svítilen vpředu. Zákaznici se smáčkli, ustupujíce před tím slepým papírovým drakem, přiruči otevřeli dokořán dveře do ulice a já jsem pomalu e vjížděl ven špalírem lidi, provázejících tento můj skutečné skandální odjezd pohoršenými pohledy. \ I ť> l 1 •*! firivirr'ha, iWJf III Tak se žije v tomto meste" a čas. ubitu Většinu dne člověk pruspi, a ro nejen v posteli. Ne, človek Ľady v té Věci není příliš vybíravý. Kdekoli, v kteroukoli denni hodinu je horo* si zdravě zdřímnout. S hlavou na restauračním viole, v drožce, ba dokonce vstoje cestou, v chodbě nějakého domu, kam ni chvíli odskočí, aby se na vteřinku poddal nepřemožitelné potřebě spát. Když se probudíme, pokračujeme, ještě omámení a nejisti, v přerušeném hovoru, v namáhavé Cestě, posouváme kupředu zamotanou záležitost bez počátku a bez konce To má za následek, že někde cestou se nějak mimochodem Ztrácejí celé intervaly času, ztrácíme kontrolu nad souvislosti dne a nakonec se ji přestáváme dožadovat, vzdáváme se bez lítosti výztuže nepřerušené chronologie, jejímuž pozornému ověřování jsme kdysi přivykli z vášně i z pečlivé vsedni disciplinovanosti. Dávno už jsme obětovali tu ncustáluu pohotovost skládat účty z prožitého času, to puntičkárske vyúčtováváni spotřebovaných hodin na haléř - tu pýchu a ctižádost naši ekonomiky. Těchto kardinálních ctnosti, u nkhž jsme kdysi neznali zapochybování ani prohřešku, vzdali jsme se už dávno. Jako ilustrace tohoto stavu věci ať poslouží několik přikladu. V kterousi denní či nočni hodinu - denní doby se různi jen sotva |-i.-.ri/ :11 • > 11 n ii i -i: i i : I \ i ,1' '. orobudlITI LI /.ibr.iilli :i:i musiku, který vede do sanatoria- Je šero. Zřejmé jsem. zmožen n>palosti. dlouho nevědomky putoval městem, než jsem se smrtelné urlaveti dovlekl k tomuto můstku- Nemohu říci, zda mé na té cestě po celou tu dobu doprovázel dt- Gotard, který teď stoji přede mnou a konči právě jakousi dlouhou argumentaci vyvozováním konečných závěrů. Unesen vlastni výřečnosti, bere mé dokonce za ruku a táhne Za sebou, Jdu s nim, ale ještě dříve, než přejdeme dunicj prkna můstku, spím znovu. Zavřenými vičky vidím nejasné sugestivní doktorovu gestikulaci, úsměv v hlubinách uhn černého plnovousu a marné se snažím pochopit ten znamenitý logický obrat, ten poslední trumf, jimž doktor na vrchc'u své argumentace, znehyb-név s roziaŕcn y ma rukama, triumfuje Nevím, jak dl uho ještě jdeme takto vedle sebe, pohrouženi do r. 'hovoru plného nedorozuměni, když tu se v určitém okamžiku p ^bouzim docela. Doktor Gotard zde už není, je úplná tma, ale tu |cn proto, že mám oči ještě stále zavřeny. Otvírám je a jsem v posteli ve svém pokoji, kam jsem se dostal, nevím jak. Ještě drastičtější přiklad: Vstupuji v době oběda dn restaurace v městě, do chaotického hluku a zmatku obědvajících lidi. A koho tu nepotkám uprostřed sálu, u stolu, který se prohýbá pod pokrmy"-1 Otce, Všechny oči jsou upřeny na něj, a on, blýskaje briliantovou jehlicí, nezvykle živý, rozplývaje se téměř extatický, nakláni se afektovaně u a všechny strany v mnohomluvném hovoru s celým sálem najednou. S násilnou In a v nrni Kst i, iia ktetou se nemohu dívat, aniž by se mne nezmocňoval prudký neklid, objednává stále nová a nová jídla, která se vrší na stole do vysokých hranic. Se zalíbením je hromadí kolem sebe. u n 31í třebaže se nevypořádal ještě ani s prvním chodem. Mlaská jazykem, žvýká a hovoři najednou, posunky i mimikou dává najevo, jak vysoce je s touto hosti nou spokojen, prováži obdivným pohledem pana Adolfa, číšníka, a chrli naň se zamilovaným úsměvem stále nové a nové objednávky. A když je číšník, povivajc ubrouskem, běží splnit, obraci se otec s prosebným gestem na všechny, bere všechny za svědky, jaké neodolatelné kouzlo má v sobě ten zdejší Ganimcdc*. „Neocenitelný chlapec," volá s blaženým úsměvem a přivírá oči, „andělský chlapec! Uznejte, pánové, že je okouzlujiciT Opouštím znechucené sil, aniž mé otec zpozoroval, Kdyby ho tam správa h Drdu z reklamních důvodů nastrčila úmyslné, aby animoval hosty, nebyl by se mohl chovat provokativněji a ostentativněji. S hlavou zatemněnou ospalosti se potácím ulicemi a spěchám domů Opřu se na chvílí o poštovní schránku a dopřávám si krátkou siestu. Konečně nahmatám ve tmě bránu sanatoria a vstupuji dovnitř. V pokoji je tma, Otočím vypínačem, ale nejde proud. Od okna to táhne chladem- Ve tmě zavrzá postel. Otec zvedne hlavu nad peřiny a povídá: „Ach, Josefe, Josefe! Už dva dny tady ležim bez jakékoli péče, zvonky jsou zpřetrhány, nikdo se na mne nejde podívat, a můj vlastni syn mé opustí, mne. těžce nemocného člověka, a toulá se po měsié za děvčaty, Podivcj, jak mi buši srdce" Jak to dát dohromady? Sedi otec v restauraci, zachvácen nezdravé ješitnou hltavostí, anebo Iťři těžce nemocen ve svém pokoji ř1 Nebo existuji dva otcové? Vůbec ne- Vsím je vinen prudký tozpad čiisu. nekontrolovaného neustálou bdělosti. .120 Víme všichni, že ten nedisciplinovaný živel držíme na jakés takés uzdě jen zásluhou neustálé kultivace. Starostlivé péče, úzkostlivého regulováni a korigováni jeho výstřelků, Zbaven této péče, má okamžitě sklony k extravagancím, k divokým aberactm, k tropeni nevypočitatelných Žertíků, k iaäkovinám ber hlavy a paty. Stale zřetelněji vystupuje na povrch nesOuhLasnost našich individuálních časů. Cas mého otce a můj vlastni čas už do sebe nezapadaly. A jen tak mimochodem, otcova výtka síran uvolnénosti mých mravů je nepodložená insinuacc. Ncsbližil jsem se tady ještě ani s jediným děvčetem. Když se potácím jako opilý z jednoho spánku do druhého, ve střízlivějších okamžicích si zdejšího krásného pohlaví sotva všimnu. Ostainé chronické šero v ulicích ani pořádně nedovolí rozlišovat obličeje- Jediné, čeho jsem si stačil povšimnout jako mladý muž, který buď jak buď má ještě na tomto poli jisté zájmy, byla zvláštní chůze děvčat, Je to chůze po neúprosné přímé přímce, která nepočítá S žádnými překážkami, poslušná jen jakéhosi vnitrního ryirnu, liikclmsi záko-M j. který ta děvčata odmotávají jako z klubíčka a měn i jej v nit přímočarého cupitáni, plného akurátnosti a odměřené grácie. Každá v sobě nosí jako natažené péro nějakou jinou, individuální zákonitost. Když tak kráčejí před sebe, zahleděny do této zákonitosti, plny soustředěni a vážnosti, tu se zdá, že jsou proniknuty jedinou starosti, totiž aby t ni uk nevynechaly, nepopletly to obtjžné pravidlo, tieockhýlily se od něho ani o milimetr. A tu začíná být jasné, | 321 žc in, co tak pozorně a zaujaté nosí v sobe, není nic jiného než jakási fixní idea vlastni dokonalosti, která se silou hepich přesvědčeni stává téměř skutečnosti. Je to jakási anticipace, podniknutá na vlastní riziko, bez iakékoli záruky, nedotknutelné dogma, povýšené nad jakoukoli pochybnost. Kolik vad a nedostatků, kolik nosíků ohrnutých či zploštělých, kolik pih a uhrů. propašovávají bravurně pod vlajkou této fikce! Neexistuje taková ošklivost a všednost, kterou by vzletnost oné viry neutrhávala s sebou do tohoto fiktivního nebe dokonalosti. Pod sankci oné viry tělo Zřetelné krásní a nohy, skutečně hezky modelované a elastické ilúhy v obuvi bez poskvrny, hlásají svou chůzi, vysvětluji překotně plynulým, blýskavým monologem kráčeni bohatství té ideje, o niž pyšné mlčí uzavřená tvář, Ruce maji ty divkv v kapsách svých krátkých přiléhavých kabátků. V kavárně a v divadle si nohy, odhalené vysoko ke kolenům, překládají přes sebe a výmluvné jimi mlčí, Tolik na okraj jen o jedné zvláštnosti města. Zmínil jsem se o zdejší černé vegetaci. Pozornosti si zaslouží zvláště jeden druh černého kapradí, jehož obrovské listy zdobí vázy v každém zdejším obydli a v každé veřejné místnosti. Je to takřka smuteční symbol, funebrálni erb tohoto města. IV Poměry v sanatoriu isou den ze dne nesnesitelnější- Těžko popřít, že jsme prosté padli do pasti. Od okamžiku, kdy jsem přijel a kdy před nově příchozím rozvinula jakési zdáni hostitelské starostlivosti, nedává si správa sauatutía sebemenší práci s tím, aby v tiás vzbudila třeba jen iluzi nějaké pece. Jsme zktátka odkázáni sami tia sebe. Nikdo se nestará o naše potřeby. Už dávno jsem zpisnl. žc vedeni elektrických zvonků končí hned nade dveřmi a nikam nevede. SJužchnictvo se neukáže. Chodby jsou ve dne v noci ponořeny do tmy a ticha Mám silné podezřeni, že jsme v tomto sanatoriu jedinými hosty a že ona tajuplnost a diskrétnost, s niž pokojská pečlivé zavitá dveře pokoju, když do nich vstupuje nebo / nich odchází, je ptosté mystifikace. Mtvám někdy nutkáni dveře těch pokojů jedny po druhých dokořán pozotvirat a nechat je tak doširoka otevřené, abych demaskoval nepoctivé intriky, do nichž nás zapletli. A přece si nejsem tak docela jist svým podezřením- Někdy pozdě v noci vidátn doktora Gutarda na chodbě, jak někam spěchá v bílém Operačním plášti s klystýrem v ruce a před nim béži pokojská, Těžko ho v takových okamžicích zastavit v jeho spěchu a přitisknout ke zdi rozhodnou otázkou. Nebýt restaurace a cukrárny v městě, mohl by tady člověk zemřít hlady. Dosud jsem nebyl s io doprosit se druhé postele- O čistém ložním prádle UŽ vůbec nemluvím. J c nutno přiznat, ŽC všeobecné uvolněni kulturních zyyklotti neušetřilo ani nás dva. 52 2 Vlézt do postele oblečen a v botách bývalo pro mne jako pro civilizovaného člověka odjakživa něčím proste nepředstavitelným. Teď však sc vradvám domu pozdě, opilý ospalosti, v pokoji je šero, záclony na okně se vzdouvaji chladným vaiiem. Nic nevnímaje, padnu na postel a zahrabávám se do peřin. A takto spim po celé nepravidelné Časové úseky, dny ncho týdny, cestuji prázdnými krajinami snu, neustále na cestách, ncusiále na strmých silnkkh respirace, buďto lehce a pružné sjížděje z mírných svahů, anebo zase namáhavé stoupaje po kolmé stěně chrápáni. Když dosáhnu vrcholu, obsáhnu nesmi mé obzory té skalnaté a jalové pouště spánku-V kterousi hodinu, v kterémsi bodě, kdesi v prudkém sákrutu chrápáni sc napůl probudím a citim v nohách postele otcovo tělo, Leži tam, stočen do klubíčka, malý jako kotě. Usnu znovu s otevře nými ústy a opět přede mnou vlnivé a majestátně defilupe celé to obrovské panoráma hornaté krajiny. V obchode vyviji otec nesmírně čilou činnost, provádí transakce, vynakládá veškerou svou energii, aby přesvědčil zákazníky, Tváře mu hoři vzrušením, oči sviti, V sanatoriu kvi těžce nemocen, stejně jako v poslednich týdnech doma. Těžko zatajit, že se proces rychlými kroky blíži ke třasnému konci. Slabounkým hlasem mi říkává: ,.Mél bys chodit časré|i do krámu, Josefe, přiruči nás okrádají, Vidíš přece, že na to už nestačim. Ležím tu už dlouhé týdny nemocen, a obchod, vydán napospas Osudu, jde od desíti k pěti- Nepřišla něiaká pošta Z domova?'1 Začínám Litovat celého toho podniku, Těžko nazvat šťastným nápadem, že ismeotce, oklamáni nabubřelou reklamou, poslali sem. Í24 Huunu-e i ptiiutcf SuuhiriuRi Vr rňimlŕ. Cas, posunutý zpět. - , Na prvni pohled co zni hezky, ale co je to ve skutečnosti? Dostává se mu tady snad plnohodnotného, solidniho času, času odmotaného jakoby z nového štůčku, času vonícího ještě novotou a barvou? Právě naopak. Je to dočista opotřebovaný, lidmi obnošený čas, čas osoupaný, na mnoha místech détavý, průhledný jako řešeto. N en i divu, vždyť je co čas jakoby vyzvracený - rozumějte mi, prosím, dobře - čas z druhé ruky. Clovék by zaplakal.. . A k tomu celá ta nanejvýš nevhodná manipulace s časem. Ty zcestné pikle, to vkrádáni se do jeho mechanismu zadnimi dvířky, to riskantní rozdražcľováni poštéváčkú jeho citlivých tajemství! Jsou chvíle, kdy má člověk chuť uhodit do stolu a vykřiknout z plna hrdla: Dost, vari od času. čas je nedotknutelný, čas jc zakázáno provokovat! To vám nestačí prostorř1 Pro člověka je prostor, v prostoru si můžete vyvádět, jak vám Libo, metat si kozelce, padat, skákat z hvězdy na hvězdu. Ale pro boha svatého, nesahejte na čas I A tia druhé straně zase - může ode mne někdo žádat, abych o své újmě vypověděl smlouvu s doktorem Gotardcm? Ať už je ta ubo-houčká otcova existence jakákoli, přece jen ho vidím, psem s nim. hovorím s nim . . . Měl bych vlastně být doktoru Gotardovi neskonale vděčen. Už několikrát jsem si s nim chtěl otevřené promluvit. Jenže doktor Gotard je nepolapitelný. „TccT právě šel do restauračního sálu," oznamuje mi pokojská- Mířím tam, když tu mě pokojská dohoní a povídá mi, že se zmýlila. Že doktor Gotard je v operačním sále. Spěchám ícdv do prvního poschodí a uvažujú, jaké operace tady mohou dělat, vstoupím do předpokope, a skutečně mi řeknou, abych počkal. Dr. Gotard přijde za chvíli, právě dooperoval, mv|e si ruce. Takřka ho vidím, malého, kráčejícího dlouhými kroky v rozevlátém plášti, jak spěchá řadou nemocničních sálů. Jenže za chvíli, co se neukážel Doktor Gotard tady vůbec nebyl, UŽ léia se tu neoperovalo. Doktor Gotard spi ve svém pokoji a jeho černý plnovous trči vyzývavé do vzduchu. Pokoj je naplněn chrap.i ním jako chuchvalci mraků, které se rozrůstají, vrstvi, zvedají na svých oblinách doktora Gotarda i s jeho posteli stále výš a výše -veliké patetické nanebevstoupení na vlnách chrápáni a vzdouvaji-cich se peřin. Déji se zde jesté podivnější věci, věci, které zatajuji sám před sebou, věci, které jsou svou absurditou přímo fantastické. Kdykoli opouštím pokoj, mám dojem, že se někdo rychle vzdaluje ode dveři a zahýbá do postranní chodby. Anebo jde někdo přede minm. aniž se ohlédne. Není to ošetřovatelka, Vím, kdo to jet „Mámil" volám třevOucim se, vzrušeným hlasem a matka se útočí a S prosebným úsměvem se na mne ch vili divá- Kde jsem? Co se to tu děje? Do jaké sítě jsem se to zapletl? Nevim, působi-li to pozdní roční doba, ale dny jsou svou barvou stále vážnější, chmuří se a tmavnou- Vypadá to, jako by se člověk díval na svět úplné černými brýlemi. J26 317 Celá krajina jako by byla dnem obrovského akvária, naplněného světlým inkoustem. Stromy, lidé i domy splývají do černých siluet a vlni sc jako vodní rostlinstvo na pozadí inkoustové tůně. V okolí sanatoria se to hemži černými psy. Různé velicí a různých ras, pohíhapi v šeru, hlavy nízko u země, po všech cestách a pěšinách, plťlě Zaujati svými psum záležitostmi, tiši, plni napětí a střehu. Probíhají kolem po dvou, po třech, ostražité ktky nataženy, uši špičatě vztyčeny, s žalostným tónem tichého skučeni, které se mimoděk prodírá z chřtánu a signalizuje nejvyšší stupeň vzrušeni. Zaneprázdněni svými záležitostmi, plni spěchu, neustále na cestě někam, vždycky upjati k nepochopitelnému cíli - sotva si všimnou chodce. Jen cu a tam loupnou po něm v letu očima a v takových okamžicích čiší z toho černého a chytrého Zašilhání vztek, držený ve svých choutkách na uzdě jediné nedostatkem času. Někdy dokonce podlehnou své zlobě, přibíhají se skloněnou hlavou a sc zlověstným vrčením k noze, ale jen proto, aby v půli cesty opustili svůj záměr a velikými psími poskoky běželi dále. Proti té psi metle není pomoci, ale proč u všech čertů drží správa sanatoria na řetězu obrovského vlčáka, strašnou bestii, skutečného vlkodlaka, doslova ďábelsky divokého? Po zádech mi běhá mráz, kdykoli jdu kolem jeho boudy, u niž stoji, znehybněn krátkým řetězem, s divoce naježeným límcem chlupů kolem hlavy, kniratý, štětinatý a bradatý, s mašinérii mohutné tlamy plné tesáků, Vůbec nesteká, jenom jeho divoká vizáž je při pohledu na člověka ještě strašnější, rysy tuhnou do výrazu bezedné vzteklosti a on, zvedaje pomalu strašnou mordu, oddává 321 >c vášnivé, v tiché kťeci, nízkému, náruživému, z hlubin nenávisti vycházejícímu vyti, v němž se ozývá smutek 3 zoufalá bezmocnost. Když spolu vycházíme ze sanatoria, prochází otce knlcm ié bestie lhostejné, Ale já bývám tou živelnou manifestaci bezmocné nenávisti pokaždé hluboce utřesen. Jsem teď o dvě hlavy větší než otec, jenž malý a hubený cupitá vedle mne drobnými stařeckými krůčky. Už když sc blížime k náměstí, vidíme neobvyklý ruch. Ulicemi pohihaji divy lidí. K našemu sluchu dolétaji neuvěřitelné zvěsti, Žc do města vtrhla nepřátelská vojska. £a všeobecného zděšení íí lidé navzájem dávají poplašné a udpo-Tujici si informace. Je těžko to pochopit. Válka, již nepředcházely diplomatické akce? Válka uptOstred blaženého klidu, neporušeného žádným konfliktem P Válka s kým a oč? Ŕ i kaj i nám, že invaze nepřátelské armády dodala odvahy skupině nespokojenců v městě, a ti teď vyšli do ulic se zhraní v ruce a terorizuji pokojné obyvatelstvo. Skutečné jsme spatřili hlouček těch vzbouřenců v četných civilních šatech s bílým řemením skríženým na prsou, postupujicich mlčky, se skloněnými puškami- Dav před nimi ustupoval, tlačil se na chodniky, a oni šli a vrhali zpod cylindrů ironické, temné pohledy, pohledy, v nichž se zračil pocit převahy, záblesk zlomyslné radosti a jakési spiklenecké pomrkáváni, jako kdyby potlačovali výbuch smíchu, který by demaskoval celou tu mystifikaci- Některé z nich dav poznává, ale radostné zvoláni udusí hrozba skloněných hlavní. Prošli, aniž si s kýmkoli něco začali. Opět se všemi ulicemi přelévá ustrašený, ponuře mlčící dav. Nad městem plane temné mručeni. Zdá se, že v dálce je slyšet tachot delostrelectva, duněni 1 ui bedýnek se střelivem „Muším se dostat do krámu," povídá oui. bledý, ale smířený s osudem. „Nemusíš jit se mnou, jen bys mi pře-kážel," dodává, „vraf se do sanatoria.4' Hlas zbabělosti mi radí abych poslechl, Vidím, jak se otec vdirá do sevřené zdi davu, a ztra- -: 1" 111 Im f oci lJe nejasně bělá v černém orámo- váni stromu. Vcházím dovnitř jako nhvyklc zezadu, nádvořím, bránou v železné ohrade a vidím už zdálky psa na jeho stanovišti. Jako vždy naskočí mi při tomto pohledu husí kůže odporu. Chci kolem ného projit to nejrychleji, abych neslyšel ten nenávistný ster, vycházející z hlubin srdce, když tu ke svému zděšení, nevěře vlastním Očím, vidím, jak se dlouhými skoky vzdaluje od boudy, protože nerli uvázán, a s temným, jakoby ze sudu se ozývajícím štěkotem ubíhá nádvorí, aby mi odřízl cestu zpět. Strnuly hrůzou, ustupují do protějšího, nejvzdáleněji ho kouta nádvoří a instinktivně hledám nějaký ukryt. Nakonec se uchyluji do malého altánu, který tam stoji, i když jsem naprosto přesvědčen o marnosti svého úsilí. Huňatá bestie se blíži dlouhými skoky a už je její morda u vchodu do altánu a uzavírá mě v pasti- Polomrtvý strachem si všímám, že rozvinul celou délku řetězu, který vlekl za sebou přes dvůr, a že altán je už mimu dosah jeho zubu. U ondán, /depun hru/ou. ukrka nepociťuji úlevu. Potáceje se, napni Ik./ sebe, zvedám oči. Nikdy jsem ho neviděl tak zblízka, a teprve recf mi padají z oči šupiny. Jak veliká je sila předsudků! Jak mocná je sugc&ce strachu! Jaká zaslepenost! Vždyť je to člověk. Člověk na řetězu, a já ho ve zjednodušující metaforické, paušální zkratce považoval z nepochopitelných příčin za psa, Ale abyste mě nechápali špatně. Byl to pes - neklamné, jenže v lidské podobě. Kvalita psa je vnitrní kvalituu a může se projevovat stejné dobře jak v lidské, tak ve zvířecí podobě. Ten, co stál přede mnou ve vchodu do altánu, s tlamou jakoby obrácenou naruby, se všemi zuby vyceněnými v hrozivém vrčeni - byl muž střední postavy s černými J12 vousy. Obličej žlutý, kostnatý, oči černé, zlé a nešťastné Pudle černého obleku a civilizovaného tvaru plnovousu mohl by hvi považován za inteligenta, za vědce. Mohl by to být starší, nevydařeny bratr doktora Goiarda. Ale tento první dojem k Li mni |ehu veliké, lepkavé upadané ruce, dvě brutální a cynické brázdy kolem nosu, ztrácející se v plnovousu, vodorovné, urdiilárni vrásky Ha nízkém čele rozvály brzy tu první iluzi, Byl to spiš kuihar, křiklouu. táhorový řečník a partajnik - člověk prudký, plný temných, výbušných vášní. A v tom ptávě, v těch propastech náruživosti, v tom křečovitém naježeni všech nervů, v té šilcncckc fúrii oštékávajici vztekle konec klacku na něj namířeného - v tom byl stoprocentním psem. Kdybych přelezl zadní bariérku ahánu, nuslím si. dostal bych se docela z dosahu jeho vzteku a mohl bych se postranní pěšinou dostat k bráně sanatoria. Už přehazuji nohu přes zábradlí, ale náhle se v půli pohybu zastavím. Cítím, že by to bylo příliš kruté, prosté si odejít a zanechat ho tak s jeho bezradným vztekem, nezua-licim mezi. Představuji si jeho strašné rozčarováni, nelidskou bolest, kdyby mě viděl utíkat Z pasti, odcházet navždy. Zůstanu. Přistupii|i k nému a povídám přirozeným, klidným hlasem. „Uklidněn- se. odvážu vás." Po těchto slovech se jeho obličej, rozkouskovaný křečovitými záškuby, rozbouřený vibrací vrčeni, seduje, vyhlazuje a z hlubin ie vynořuje rvář takřka úplně hdská. Přistupuji k nému bez ohav a odpi nám mu karabinku na krku. Kráčíme tetf bok po l*>ku Knihař má na sobě slušný černý oblek, ale je bosý. Pokouším se navázat S ním rozhovor, ale z jeho úst se ozývá jen nesrozumitelné iii bláboleni. Jen z oči, z těch černých, výmluvných oči čtu divokou náružívost příchylnosti, sympatie, a to mi nahání hrůzu. Občas klopýtne o kámen, o hroudu hliny a v takových okaiivickh sc jeho obličej tím otřesem ihned láme, rozsýpá, napůl se 2 něho vynoří zděšeni, hotové ke skoku, a hned za nim vztek, ktetý čeká jen na okamžik, kdy bude opět moci proměnit ten obličej v klubko syčících zmiji. Tu ho pokaždé uklidňuji strohým kamarádským napomenuti m. Poplácám ho dokonce po zádech. A chvílemi sc v jeho obličeji pokouši vzniknout udivený, podezíravý, sám tobě nedůvěru jící úsměv. Ach, jak je mi na obtiž to strašné přátelství. Jak mé děsi ta ztůdná sympatie. Jenže jak sc zbavit toho člověka, který kráčí vedle mne a visi pohledem, vjí vášnivosti své psi duše na mém obličejir1 Nesmím však dát najevo svou netrpělivost. Vytáhnu peněženku a povídám věcným tonem; „Jisté potřebujete peníze, rád vám pujčim." Když to však vidi, jeho obliČCl tak strašné zdivu' či, že peněženku opět co nejrychleji schovám- Ještě dlouho se nemůže uklidnit a ovládnout tahy obličeje, které stále křiví křeč vytí. Ne, déle to už nevydržím- Všechno raději než tohle. Stejné sc už vše zamotalo, beznadějné popletlo. Nad městem vidi m íář požáru. Otec je někde v ohni tevoluce v hořící m krámě, doktor Gotard je nedosažitelný a k tomu všemu ještě matka, která se tu nepochopitelné objevila, inkognito, s nějakým tajným posláním' Jsou to články nějakého velikého záhadného spiknuti, které se svírá kolem rtté OSOby Pryč, pryč odtud. Kamkoli. Setřást ze sebe to odporné přátelství, toho knihare páchnoucího psinou, který ze mne nespouští oči Stojíme před bránou sanatoria. „Prosim, pojdce do ttlého pokojc,"' povídám se srdečným gestem. Civilizované pohyby ho Fascinuji, uspávají jeho divokost. Pouštím ho před sebou dovnitř, usazuji ho na židli „Půjdu do restaurace, přinesu koňak," povidám. Zdesené vyskočí a chce iit se mtiou. S mírnou rozhodnosti uklidňuji jeho neklid. „Budete tady sedět, budete tu klidně čekat," říkám mu hlubokým vibrujícím hlasem, u jehož dna se ozývá utajovaný strach. Sedne si s nejistým úsměvem. Vycházím ven a kráčím pomalu chodbou, pak po schodech dolů, chodbou k východu, procházím branou, miřim přes nádvoří, za-bouehávám za sebou železnou branku a nyní sc bez dechu, S tlukoucím srdcem, s bušením ve spáncích dávám do běhu tmavou aleji, která vede k nádraží, V hlavě se mi převaluji obrazy, icden strašnější než druhý. Netvorova netrpělivost, jeho zděšeni, jeho zoufalství, jakmile pozná, žc byl podveden. Návrat fúrie, recidíva vzteku, propukající ničím netlumenou silou. Otcův návrat do sanatoria, jeho nic netušící zaklepáni a nečekané tváři v tvář se strašnou bestii. Štěstí, že otec vlastně už nežt|e, že se ho to vlastně už netýká, napadá mi s úlevou ů už před sebou vidím černou radu železničních vagónů, stojících u výjezdu z nádraží. Nastupuji do jednoho z nich a vlak, jako by čekal jen na to, dává se pomalu, bez zahvízdáni do pohybu. V okně ještě jednou defiluje a pomalu se otáčí obrovská mísa obzoru, naplněná tmavými šumícími lesy, v nichž se bělají zdí sanatoria, Sbohem, otče, sbohem, město, které už nespatřím- Od té doby jedu, stále jedu, nějak jsem se na železnici zabydlil a oni mě tu toleruji, jak se toulám z vagónu do vagónu. Vozy, obrovské jako pokoje, jsou plné smeti a slámy ä v těch šedivých, bezbarvých dnech jimi skrz naskrz protahuji průvany. Oblek se mi roztrhal, roztřepil, Darovali mi obnošenou železničářskou uniformu, Obličej mám ovázán špinavým hadrem, protože mám oteklou tvář. Sedím na slámě a podřimuji, a když mám hlad. stoupnu si do chodbičky před oddíly první třidy a zpívám- Házejí mi drobné mince do mé železničářské čepice, do Černé kunduktér-ské čepice S otrhaným štítkem, DODO Chodíval k nám v sobotu odpoledne v tmavém kabátci pres bílou piké kazajku, v buřince, ktetou mu museli na rozměry jeho hlav* dát asi dělat na objednávku, přicházel posedět na čtvrt nebo půlhodinku nad sklenici vody s malinovou šťávou, podumat i bradou opřenou O kostěný knoflík hůlčičky, kterou držel mezi koleny, zamyslit Se nad blankytným dýmem z cigarety. Obvykle bývali u nás tou dobou na návštěvě i jiní příbuzní a během nenuceného hovoru ustupoval Dodo jakoby do stínu, klesal v tom živém shromážděni do pasivní role Statisty. Aniž si hral slovo, přejížděl odusevnělýma očima pod nádherným obočím t jednoho hovořícího na druhého, při čemž se jeho obličej postupné prodlužoval, jako by se vymykal z kloubů, a nitím v tom živelném zaposloucháni nebrzděn, dostával hloupý výraz. Mluvil jen tehdy, když ho přímo oslovili, a odpovídal v takových případech na otázky, ale jen jednoslabičné, jakoby neochotné, zahleděn někam na opačnou stranu, pokud ovšem ony Otázky nepřesahovaly určitou oblast prostých, snadno řešitelných věci. Jít Někdy sc mu darivalo udržet rozhovor ještě o pár otázek dále, za oneri rämcc, a to záluhou zásoby výrazných posunku a gest. jimiž disponoval a která mu svou mnohoznačnosti prokazovala univerzální služby tirn, Že vyplňovala mezery v artikulované řeči a vytvářela svou živou mimickou expresívnosti zdáni rozumné akce. Byla to vsak iluze, která se brzy rozplynula, rozhovor začal žalostné váznout a tazatelův zrak sc pomalu a zamyšleně odvracel od Doda, jenž zůstaven sám sobě, upadal znovu do sobě vlastni role Statisty a pasivního pozorovatele uprostřed všeobecné konverzace Neboť jak bylo možno pokračovat v hovůřu, když například na otázku, zda doprovázel matku na cesté na venkov, odpověděl v mollové tónině: „Nevim," i když to znamenalo smutnou a zahanbující pravdomluvnost, protože Dodova paměť nesahala skutečné dál než za poslední okamžik a k uejbližši aktualitě. Dodo prodělal kdysi dávno, ještě v dětství, nějakou těžkou mozkovou chorobu, během niž ležel mnoho měsíců v bezvědomí, bliže smrti nežli životu, a když se nakonec prcce jen uzdravil, ukázalo se, že je už jakoby stažen z oběhu, že už nepatři do společenství rozumných lidi. Jeho výchova proběhla soukromé, jen tak pro formu, s velikou ohleduplnosti. Požadavky, tvrdé a neústupně uplatňované vůči jiným, ve vztahu k Doduvi nějak měkly, brzdily svúu přísnost a byly plny hlahovolnosti- Kolem Doda sc vytvořila jakási sféra podivné privilegováno*^, která ho jako ochranný val, jako neutrální pásmo oddělovala od náporu života a jeho nároků Všichni vně této sféry byli v utucnem dosahu icho vlnobití, hlučně se jim brodili, dávali se jim strhovat, zaujati, uchváceni v podivné náruživosti, Uvnitř sféry byl pomlka, césura v té všeobecné vřavě. 'lák vyrůstal a výjimečnost jeho Osudu rostla s rum, jako bv se 10 rozumělo samo sebou, bez protestu odkudkoli. Dodo nedostával nikdy nové šaty, ale vždy jen obnošené starším bratrovi. Zatímco život jeho vrstevníků byl rozčleněn táze, na období, určovaná mezními událostmi, vznešenými a symbo- OĽľii/ikv: jrtie-liľ.lli::. Aiíii-..<.ii , předměty Pochodovali |smc v dvojstupech, náruživé štěbetali a do ka/dé ulice, dn niž jsme zahnuli, jsme vnášeli nenadálý povyk našich pomichanvch sopránů. Ta škola, to byla veliká dřevěná budova, přestavěná z divadla, stará a plná přístavků. Vnitřek kreshrny se podobal obrovské koupelně, strop podpíraly dřevěné sloupy a pod stropem se kolem dokola táhla dřevěná galerie, na kterou jsme pokaždé ihned vyběhli, berouce útokem schody, které pod našima nohama dunélv jako bouřka. Četné vedlejší komory sc výborné hodily ke hře na schovávanou. Učitel kresleni jaktěživ nepřišel, a my jsme dováděli, až se hory zelenaly. Tu a tam přiběhl ředitel oné školy, postavil pár největšich křiklounů do kouta, několik tiejdivočcjšich zatahal za uši, ale jen se utočil ke dveřím, už se za jeho zády zvedala nová vřava. Neslyšeli |smc zvoněni, které oznamovalo konec vyučováni. Nastávalo podzimní odpoledne, krátké a barevné. Pro některé hochy si přišly matky a proii jejich vůli je s nadávkami a bitím odváděly domu, Ale pru ostat ni, o které doma tak nepečovali, začínala teprve tecf pravá zábava. Teprve pozdě za soumraku nás starý školník, když zamykal školu, vyháněl domo. Když jsme odcházeli ráno do škol v. hýla ještě hnsiá tma, město leželo ještě v tupém spánku. Postupovali jsme vpred, hmatajíce nataženýma rukama, a pod nohama nám šustělo suché listí, které Ježelo na ulicich v celých hromadách. Abychom nezabloudili, drželi jsme se při chůzi zdi domu. Nejednou jsme znenadání v některém výklenku nahmátli obličej spolužáka, který šel opačným směrem. To pak bývalo vždycky smíchu, hádáni, kdo to je, a různých překvapení. Někteří mívali lojové svíčky, zapálili si je a městu pak bývalo poseto blouděním těch světýlek, sunoucích se třaslavými cikcak v nízko u země, potkávajících se a zastavuj ícich, osvětlujících nějaký strom, kruh země nebo hromadu zvadlého listí, v němž kluci hledávají kaštany, A už se i v některých domech rozsvěcuji V poschodích lampy, kalné světlo zveličeně obdélníky okenních tabulí vypadává do městské noci a pokládá se obrovskými obrazci na prostranství před domem, na radnici, na slepé fasády domů. A když někdo uchopí lampu do ruky a jde z pokoje do pokoje, ohraceji se venku ty obrovské pravoúhelniky světla jako listy kolosální knihy a zdá se, že náměstí putuje po domech a prestavuje Itiny i domy, jako by si vykládalo pasiáns s velikánskou karenu hrou. Konečně jsme dorazili ke škole- Sloupky zhasínaly, pohlcovala nás tma, v niž jsme se dohmatávali k naším místům v Lavicích. Pak přišel učitel, zastrčil do láhve lojovou svíčku a začalo nudné zkou- v šeui slovíček a skloňováni. Pro nedostatek světla jsme se učili jen nazpaměť n verbálně. Zatímco ilékdo monotónně recitoval, pozorovali jsme s přihmourenýma Očima, jak ze Svíčky tryskají zlaté šípy, splcriié klikyháky, a se slaměným šustotem se proplétají mezi přivřenými řasami. Pan učitel rozléval do kalamářů inkoust, m-al. vyhlížel nízkým oknem do černé noci Pod lavicemi se usadil hhiho-kv st in. Síhichotánim jsme se do něj potápěli, lezli po črvřech, očichávali se jako zvířata a prováděli ve tmě a šeptem obvyklé i ratisnk-CC Nikdy nezapomenu na tyro šťastné předranr.i hodnu \r ški»le, za nichž se za okny pomalu rodil úsvit. Konečné nastalo období podzimních vichřic Onoho dne hned ráno nebe zežloutlo a zpozdnélo, vymodelováno na tomto po/ndi do kalně šedveh kontur imaginárních krajin, rozlehlých a mlžných pustin, které se vzdalovaly kulisami hornatina vrású, perspektivné se zmenšujícími, houstnoucími a drobné jícími až daleko na východ, kde nebe náhle končilo jako zvlněný lem zvedající se opony a odha lovalo ještě vzdálenější vrstvu, hlubokou oblohu, škvíru vydesene bledosti, bledé a ustrašené světlo, nejvzdálenějši dálky - bezbarvé, vodnaté jasné, jimiž jako definitivním úžasem končil a zavíral se obzor. Jako na Rembrandtuvých rytinách hvly za takových dnu pod titn pruhem jasu vidět vzdálené, mikroskopicky zřetelné krajiny tli kdy ostatně nevida ně - které se nyní zvedaly zpod nhzoíit pod tou svérlou škvírou oblohy, zality pronikavé bledým a panickým světlem, jako by se vynořily z jiné epoch v a z jiného času zaslíbená země, jen na okamžik se zjevující lidem, kteři po ni teskni V té mmiaiurni a lasné k raj mě bylo podivuhodné ostře vidět, jak 17Z 373 se po zvlněných kolejích sune vlak, v té dálce sotva viditelný, načechraný stříbřitě bílou čmouhou kouře, a jak se ztrácí v jasne nicotě. Ale pak se zvedl vitr. Jako kdyby vyrazil z oné světle skuliny v obloze. Zaviřil a rozběhl se po městě. Byl celičký udělán z měkkosti a vlídnosti, ale v podivne megalomanii si hrál na surovíľ a násilníka Misii, převracel a mučil vzduch, ze až zmíral blaženosti. Znenadání tuhl v prostoru a stavěl se na zadní, rozprostíral se ju k 1.5 obrovské napiiiré lodní plachty, prostěradla střílející iako biče, zadrhával se do tvrdých uzlu zachvivajicich se napětím a tvářil se pn tom hrozivě, jako by chtěl veškcrcii v/duch připoutat k prázd-tiorě. ale pak vytáhl zrádný konec a rozpustil tu falešnou kličku, a zase, už o milí dál, vyhodil s visti vé své laso, svou spourávajici smyčku, která nic nespoutala A co st ilavyváděl s kouřem z komínu! Chudák kouř už nevědék jak se vyhnout jeho plísněni, kam uhnout hlavou, zda nelevo nebo napravo od jeho úderů. Roztahoval se po městě, jako kdyhv měl v úm>>lu jednou provždy statutárně ustavit památný příklad Své bezmezné svévole z tohoto dne. Už od rána jsem tušil neštěstí. Jen s námahou jsem se prodiral vichřici. Na nárožích ulic, na křižovatkách průvanu mě spolužáci drželi za šosy. 'lak jsem se dostával na druhý konec města a všechno slo dohře. Pak jsme šli na tělocvik do druhé školy. Cestou jsme si koupili preclíky. Dlouhý had dvojstupů vcházel za překotného štěbetáni hlavními dveřmi dovnitř. Ještě okamžik, a byl bych býval zachráněn, n,i chráněném miste, bezpečný až do večera. V nej- nutnéjšim případě bych byl dokonce mohl přespat v tělocvičné. Věrní spolužáci by bylí zůstali přes not se mnou. Nešťastná náhoda však romu chtěla, žc Vítek dostal toho dne novou káru a pustil ji furianrsky před školním prahem, Káča bzučela, u vchodu vznikla tlačenice, vystrčili mé zpět ze dveří - a vtom mé to odneslo. ,.Kamarádi milí, pomoc!" vykřikl jsem, vznášeje sc už ve vzduchu. Spatřil jsem ještě jejich natažené paže a křičící, dokořán otevřená ústa, pak jsem udělal přemet a vanul nádhernou, vzestupnou křivkou. Letěl jsem už vysoko nad střechami. A co jsem tak se zatajeným dechem letěl, videi jsem očima své fantazie, jak spolužáci ve třidé natahuji ruce, střihají usilovné prsty a volají na učitele: „Sim, pane učiteli. Simka to odneslo.'" Pan učitel na ně pohlédl přes brýle, přistoupil klidné k oknu, a zacláněje si oči dlani, zkoumal pozorné obzor. Ale mne už vidět nemohl. Jeho obličej zcžlouil v mdlém odlesku plavého nebe jako pergamen. „Musíme ho vyškrtnout z třídní knihy," řekl a s hořkou grimasou ve tváři šel ke stolu. A mne to unáíelo výš a výše do žlutého, neprobádaného podzimního prostoru. i 74 SAMOTA Od doby, co mohu vycházet do mesta, pociťuji značnou úlevu. Ale jak dlouho jsem neopustil svůj pokoj! Byly to horké měsíce a roky. Nedovedu vysvétlit skutečnost, ze je to můj bývalý pokoj z dét* ských ler. poslední místnost l předsíně, už za oněch času zřídka navštevovaná, neustále zapomínaná, jako by ani nepatrila k bytu. l.'ž si iiĽv/punuiuiiri. j.lk i~:-m sc ^tin dostal. Myslím, h lv. :,lsnj noc, vodnaté bilá bezmesičná noc. V šerém pŕisvitu jsem viděl každou podrobnost. Postel byla rozesílaná, jako by ji byl pravé někdo opustil, naslouchal jsem v richu, /da neuslyším oddechováni spáčů. Kdo by tady mohl dýchat? Od té doby zde bydlim. Sedím tu už celá léta a nudím se. Kdybych byl zavčas myslel na zásoby! Ach, vy, kdož ještě můžete, jimž je ještě dán vlastni čas, shromaž-dujre zásoby, křečkujte zrno, dobré a výživné, sladké zrno. neboť přiide veliká zima, přijdou léta hubená a hladová a neurodí půda v egyptské zemi. Nebyl jsem bohužel jako ten přičinlivý křeček, byl isem jako ta lehkomyslná polní myš, žil jsem ze dne na den bez starosti o zítřek a důvěřoval ve svůj talent hladovět. Jako rms isem si myslel: Co mi může hlad udělat? V krajním případě mohu hlodat třeba dřiví nebo kouíkovat mordičkou papir na drnbounké šupinky. Ncjchudší zviře, šedivá kostelní myš - na samém konci v knize stvořeni - dovede žít z ničeho. A tak tedy žiji z ničeho v tom ne-Inižtikovi pokoji. Mouchy v něm už dávno vychcipaly. Přikládám ucho na dřevo, zda tam uvnitř neharaši červotoč. Hrobové ticho. Jenom já, nesmrtelná myš, osamělý pohrobek, šelesti m v tom mrí-vém pokoji, bez konce přebíhám stůl, poličku, židli, Sunu se, podobná tetě Teklc v dlouhých šedivých šatech <\/ k ŕcmi. hbitá, rychlá a maličká, a táhnu za sebou šustící ocásek. Teď, za bílého dne. sedím na siolc, nehybná, jako vycpaná, a mé oči vvsioupilv iako dva korálky na povrch a lesknou se- jen konec tlamičky sotva postřehnurelné pulsuje, jak ze zvyku drobounce žvýkám. Musíte to přirozeně chápat metaforicky, Jsem penzista, a žádná myš. Patři k vlastnostem mé existence, že cizopasím na metaforách, že se dávám velmi snadno strhnout první lepši metaforou. Kdykoli se takto zaběhnu, musím se pak namáhavé volat k pořádku a pniu lu se vzpamatovávat. Jak \ ■.p.m.1jrur Někdy se vidátn v zrcadle. Je to podivné, směsné a bolestné! Hanba přiznat. Nevídám se nikdy z en face, tvárí v tvář- Ale stojím tam poněkud v pozadí, o kousek dál, v nitru zrcadla, trochu z boku, trochu z profilu, stojím tam zamyšlené a hledím stranou. Stojím nehybně a dívám se stranou kousek za sebe. Naše pohledy se přestaly setkávat- Když se pohnu, pohne se i on, ale otočen ke mně napůl zády, jako by o mně nevěděl, |ako hy 376 377 zašel za mnoho zrcadel a nemohl sc už vrátit. Lítost mi svitá SťdCC, když ho vidi m tak cizího a lhostejného. To jsi prcce ty, chce se mi zavolat, byl jsi mou věrnou kopii, provázel jsi mé tolik let, a teď mé nepoznávášI Božci Stojíš tam, cizí, pohled upřeny někam stranou, a vypadáš, jako bys naslouchal někam do hloubi, jako bys čekal na néjaké slovo, penže na slovo odtamtud, z té skleněné hlubiny, poslušen někoho jiného, očekávaje ro/kazy odjinud. Sedím tak u stolu a listuji si ve starých zc/loutlých univerzitních skriptech - má jediná četba. Divám sc na splihlou zettelou záclonu, vidim, jak se lehounce e/douvá chladným dechem z okna. Na té záclonové tyči by se dalo cvičit. Doslova hrazda. Jak snadno se tia ni dělají přemety v jalovém, už tolikrát vydýchaném vzduchu. Takřka mimoděk na ni človek udělá pružné salto mortalc - chladnokrevně, bez vnitřní účasti, tak nějak čisté spekulativně. Když člověk ekvilibristicky Stopl na špičkách na té hrazdě íl dotýka sc hlavou stropu, má pocit, že v té výšce je trochu tepleji, má iluzi mírnějšího podnebí- Už od dětství se takto rád divám na pokoj z ptačí perspektivy, Scdim a naslouchám tichu. Pokoj jc prosté vybílen vápnem Tu a tam vystřeli na bilém stropě muři nožka pukliny, tu a tam šustivě odpadne plátek omítky Mám prozradit, že můj pokoj je zazděný? Jakpak to? Zazděný? Jak bych potom mohl z něho ven? No právě: Dobrá vůle nezná přehrady, intenzivnímu chtěni iicoiii'ki \>u MuMin m |en představit dvere, dobré staré dwíe. takové jako v kuchyni mého dětství, s železnou klikou a sc zástrčkou. Neexistuje pokoj natolik zazděný, aby se neotevřel takovými důvěrně známými dveřmi, jen když máme dost sil mu je vsugerovat. POSLEDNÍ OTCŮV ÚTĚK Bylo to v pozdním a ůpadkovem období úplného rozkladu, v období definitivní likvidace našeho podniku. Stit nade dveřmi našeho krámu jsme sundali tiž dávno. Za poiostaženými roletami obchodovala matka pokoutné se zbytky. Adéla odjela do Ameriky. Proslýchalo se, že loď, na niž se plavila, ztroskotala a všichni cestující přišli o život. Nikdy JMtie nejistili, svého nebezpečného viru. Nenadálá poznáni, náhlá zjeveni, neprav dépodobná setkáni vstupovala do našeho soukromého životů-Ztráceli jsme půdu pod nohama, ohroženi peripetiemi, které jsme sami rozpoutali. Z dálky k nám doléhalo vytí vlků. debatovali jsme 0 romantických zápletkách, sami napůl vtaženi do jejich viru, zatímco za oknem šuměla bezedná noc, plná nevyslovených tužeb, vroucných neobsáhnutelných zpovědi, nekonečná, nevyčerpatelná, tisíckrát propletená sama v sobě, Ty dávné sny se dnes nevracejí bez důvodu. Nabiji sc rmšlcnka. že žádný sen, i kdyby byl sebevíce absurdní a neuskutečnitelný není na svéié nadarmo. Ve sněni je obsažen |akvsi hlad reality, jakýsi nárok, který realitu zavazuje, nepozorovatelné přerůstá v pohledávku, požadavek, v dlužni položku, která vyžaduje, aby byla pokryta. Už dávno jsme se vzdali našich snů n tvrzi a najednou pu letech se našel někdo, kdo je zachytil, vzal vážoé, kdosi naivní 3 s věrnou duši, kdo je vzal doslovně, za bernou minci, vzal je do ruky jakn věc prostou a neproblematickou- Viděl jsem ho, mluvil jsem s ním. Měl oči nepravděpodobné modré. Stvořené ne k tomu, aby se dívaly, ale aby sc bezedně modraly vesněni Vyprávěl mi. ftf když přišel do těch míst, o nichž mluvím, do toho anonymního panenského kraje, do ré země nikoho - hned ucítil vůni poezie a náhody, ve vzduchu spatřil přelud mýtu a botové obrysy zavěšené nad krajinou. V atmosféře našel přetvořené tvary naši koncepce, plány, fasády a tahulky. Uslyšel pobídku, vnirřní hlas jako Noe. když obdržel rozkazy a instrukce, Navšrívil ho duch naší koncepce, bloudící atmosférou- Vyhlásil republiku snů, suverénní teritorium poezie. Na tolika a tolika jitrech země, na plachtě krajiny rozhozené mezi lesy nastolil neomezené panství fantazie Vytyčil hranice, položil ?íikladt t\:/<-. ukuli proměnil v jedinou ohromnou růžovou zahradu. Pokuje pro hosty, cely pro knntcmplaci v samotě, refektáře, dormitáře, knihovny . . . pavilóny osamocené uprostřed parku, besídky a helvedéry - . r Když se někdo pronásledovaný vlky nebo loupežníky do v leče až k branám tvrze - je zachráněn. Ceká. ho triumfální přijetí, Svlékají z něho zaprášený oděv, svátečni, blažený a šřasmý vstupuje do elysejského váru, do růžově sladkosti ovzduší. Daleko za ním zůstala mésta a starosti, dny a jejích horečka. Vstoupil do nove slavnostní zářivé zákonitosti, setřásl zc sebe jako skořápku vlastni (čln, shodil masku primasy přirostlou kc tvári, z larvy se proměnil v moiýla a osvobodil se. Modrooký neni architektem, je spiše režisérem. Režisérem kra|in a kosmických scenérii. Jeho uměni spočívá v tom, že podchycuje záměry pŕirody, že umí číst v icjích skrytých tužbách. Ncbof príroda je plná potenciálni architektury, projektováni a budováni. Co jiného dělali stavitelé velkých staletí? Naslouchali širokému patosu rozlehlých prostranství, dynamickým perspektivám dálek, mlčenlivě pantomimě symetrických aleji. Dlouho před Versailles se na rozlehlých oblohách letních večerů skládala oblaka do široce stavěných paláců, vzdušných megalomanie kých rezidenci, zkoušela ohromné a univerzální inscenace, seskupeni a uspořádání. To velké teatrum neobsáhnuté!né atmosféry má nevyčerpatelnou zásobu nápadů, plánů, vzdušných projektů - ha Lučinu je ohromnou, inspirovanou architekturu, ttauscenden tál ni, oblačnou urbanistiku. Lidská dila maji tu vlastnost, že když jsou dokončena, uzavírají SC do *chc, odtrhuji se od přírody, stabilizuji se na vlastnich principech. Dílo Modrookého nevystoupilo z velkých kosmických svazků, setrvává v nich, zpola polidštěné, jako kentaur, začleněné do velkých přirodnich koloběhů, ještě neukončené a stále rostoucí-Modrooký zve všechny k následováni, k budováni, ke spoluvytváření - vždy ŕ ve své podstatě jsme všichni snilky, bratry ve znamení zednické Iřicc, všichni jsme stavitelé . . ■ 404 K O M Ľ T A Toho roku byl konec zimy ve znamení neobyčejně příznivé astrnnn-mické konjunktury, Barevné předpovědi kalendáře červené prn-k véitily sněhem na okrajích rán. Od planoucí červené neděli a svátků padaly odlesky na polovinu týdne a tyto dny hořely v chladném, falešném, slaměném ohni: ošálená srdce bila na chvíli živěji, oslněná tou zvěstujici červeni, která nic nezvěstovala a byla pouze předčasným poplachem, barevnou lži kalendáře, namalovanou jiskřivou rumělkou na obálce týdne. Od Třech králů jsme noc co noc vysedávali nad bělostnou parádou stolu, lesknoucího se svícny a stříbrným nádobim, a donekonečna jsme vykládali pasiáns. Noe za oknem se hodinu od hodiny projasnm-.ii Li, telá pi cukrovaná a zářivá, plná neustále klíčících mandlí a bonbónů. Měsíc, nevyčerpatelná proměňovatel, pohroužený do svých pozdních měsíčních cvičeni, nám popořadě předváděl své fáze, stále jasnější a jasnější, vykládal SC ve třech figurách preťeransu, dubloval ve všech barvách. Už za dne Stál častokrát Stranou, předem připravený, mosazný a bc le*ku melancholický spodek se svým blyštivým J05 žaludem - a čekal, až přijde na řadu A žati m přes jeho osamote ný profil přecházela v tichč, bílé, rozlehle pouti celá nebe beránku, jež ho Ledva překrývala měňavou rybí šupinou z perleti, na niž se navečer srážela barevná obloha. Potom 8* už dny ohraecly naprázdno. Vitr s hučením prolétával nad střechami, vymetal až do dna vystydlé kominy, budoval nad městem imaginárni lešení a poschodi a potom je v rachotu krokvi a trámu zase rozhourával. Čas od času na vzdáleném předměstí' vypukl požár. Kominici probíhali městem ve výšce střech a galerii pod měděnkovitOU, rozedra-nou oblohou. Když se přepravovali z jedné části města do druhé, snili u jeho vrcholků a korouhviček, v té nadoblačné perspektivě o tom, že jim vit r na chviličku otevírá víka střech nad dívčími pokojíky a hned je zase za buch u jc nad tou velkou rozbouřenou knihou města - nad tou Fascinující četbou na mnoho dni a noci. Potom sc větry unavily a ustaly. Do výlohy obchodu přiruči vyvěsil jarní látky a měkkými barvami vlny zlahodnéln ovzduší. Zbarvilo sc levanduli, prokvetlo bledou rezedou- Snih sc scvrkl, zkrabatél jako kůže nemluvněte, nasucho vsákl do vzduchu, vpit kobaltovými závany, pohlcen nazpět rozlehlou klenutou oblohou bez slunce a oblaků. V bytech už tu a tam vy kvétaly oleandry, okna sc otevírala a bezmyšlenkovité cvrlikáni vrabců naplňovalo pokoj v tupém zadumání modravého dne, Nad čistými náměstími se s pronikavým kvílením prudce střetávala hejna pěukav, hýlů a sýkorek - a roz-prchávala se do všech stran, zmítaná závany větru, vymazaná, zničená v prázdném blankytu. Chvíli po nich v očích zůstávaly batevné skvtnky - hrst konfet naslepo rozhozených do pasného prostoru - a tály na dně oka v neutrálním azuru Začala předj,vni sezóna. Advokátšti koncipíenti nosili knirk] spirálovitě nakroucené vzhůru, vysoké tuhé límečky, a byli vzorem vkusu a elegance. Ve dnech podemletých vichřici jako povodni, kdy se vitt s hukotem nesl vysoko nad městem, zdaleka smeLih své barevné buřinky před známými dámami, opřeni o vítr, s rozevlátými šosy, a S delikátním sebezapřením odvraceli pohled, aby své zbožňované nepřivedli do řeči. Dámy na chvilku ztrácely půdu pod nohama, ustrašeně vykřikovaly, obcvláré sukněmi, a když nabyly opět rovnováhy, s úsměvem odpovídaly na pozdrav. Odpoledne K vitr utišoval, na pavlači čistila Adéla velké měděné kastroly, které pod je jimi doteky kovově chřestily. Nebe stálo nehybné nad Šindelovými střechami, zalknuté, protkané nebeskými cestami, Přiruči, kteři přicházeli z obchodu něco vyřidit, kolem ni dlouho postávali na prahu kuchyně, opřeni o zábradlí, zpiti celodenním větrem, s hlavou zmatenou ohlušujícím vrabcim cvrlikáním. Z dálky přinášely závany větru ztracený refrén kolovrátku. Nebylo slyšet jejich tichá slova, pronášená polohlasně a jakoby nedbale - s nevinnou tváři - ve skutečnosti však vypočítaná na to, aby Adélu pohoršila. Adéla, tatá do živého, prudce reagovala, rozhorčené jim spílala, celá ruměná, a jeji tvář, zšedlá a zmatněla jarním sněním, se zardívala hněvem i vesel i m. Přiruči klopili oči s výrazem přehnané uctivosti, 6 hanebným pocitem zadostiučiněni, že se jim podařilo vyvést ji z rovnováhy. Tak šly dny a odpoledne, vsedni události zmateně plynuly nad městem, na něž jsme hleděli £ výšky naši pavlače, nad labyrintem střech a domů, v kalném přisvitu těch šedivých týdnů. Po městě 40* m 7 pobihali dráccníci a vyvolávali Své služby, vzdáleny huknt itiťstn doplnilo čas od času vtipnou pointou mocné Siomovo kýchnuti; na nějakém odlehlém námestí začala bláznivá TI uja, kterou popichováni kluku dohánělo k zoufalství, tancovat svou divokou sara-hattdu. pŕL níž k velké potěše Juzy vysoko vyhazovala sukně, Závany větru ty výbuchy pŕihlazovaly a zarovnávaly, řOzreďovaly na šedivý monotónni šum, který pak jednotvárně vlekly nad morem šindelových střech v mléčném, kouřovém vzduchu odpoledne. Adéla se, opřena ú zábradlí pavlače, nakláněla nad tim vzdáleným, vzrušeným Šumem města, lovila Z- něj všechny hlasitější zvuky a s úsměvem z nich znovu skládala zaniklé slabiky, snažila sc je pospojovat a vyčíst nějaký smysl z té velké, šedivé, vzdouvající se a opadávající monotónnosti dne. řJyla to epocha mechaniky a elektřiny a na svět se Zpod křidel lidského génia vysypal celý pytel vynálezů. V mesiánských domech se objevily skrinky na doutníky opatřené elektrickým zapalovačem. Když sc otáčelo vypinačem, roj elektrických jisker zažehoval knot namočený v benzinu. Probouzelo to neslýchané naděje, Hudební skřínka ve wnru číu*ké pagody sc natočily klíčkem a hned začala hrát miniaturní rondo a máčela s*- přitom jako kolotoč. Na rozich trylkovaly zvonky, křidélka dvířek se dokořán otvírala a odhalovala tak otáčející se kolovrat kov é jádro, tabatěrkový criolcc. Ve všech domech si pořizovali elektrické zvonky, Domácí život ovládl galva-nismus- Civka izolovaného drátu se stala symbolem dohy. V salónech demonstrovali mladí elegáni Galvaniho jev, odměňováni zářivými pohledy žen. Elektrický vodič crviral cc«u k ženským srdcím. Po vydařeném experimentu rozesílali hrdinové dne vzdušné polibky, provázeni ovacemi salónu. Nemuseli jsme dlouho čekat a po městě se vyrotily velocipédy různých tvarů a velikosti. Filozofický názor na svět zavazoval- Kdo se hlásil k myšlenkám pokroku, musel z toho pro sebe vyvodil patřičné důsledky a usednout na velocipéd. První byli samozřejmé advokáišií koncipienti, ta avantgarda nových ideji s nakroucenými knírky a barevnými buřinkami, naděje a výkvět naši mládeže. Rozhánějíce povykujici luzu, vjížděli mezi davy na ohromných bicyklech a tricyklech, jejichž drátěné špice jenom hrály. S rukama vzepřenýma O široká řidítka manévrovali z vysokého sedla ohromnou obručí kola, které vykrajovalo do rozveselené luzy vlnitou, klikatou linku. Některé z nich zachvacovalo apoštolské nadšeni. Vztyčovali se na svých rozehraných pedálech |ak ve třmenech a z výšky promlouvali k lidu, předpovídá j ice novou šťastnou éru -spásu skrze bicykl ... A pak jeli dál uprostřed ovaci publika a u klaněli se na všechny strany. Ale v těch velkolepých a triumfálních jízdách bylo i něco žalostné kompromhujiciho, jakési ošklivé bolestné skřípěni, jež působilo, že sc na vrcholu ttiumfu lámaly a měnily ve svou vlastni parodii Oni sami to museli cítit, když zavěšeni jako pavouci uprostřed té filigránske aparatury, rozkročeni na pedálech jako velké skákající žáby prováděli ty své kachní pohyby mezi doširoka roztočenou r li ručí Jen krůček je délil od sméšnnsti a oni ho překračovali zoufali, načež skloněni nad řidítky zdvojnásobovali rychlost jízdy -rozcvičený chumel prudkého prohýbáni, který sám přes sebe metal 4&¥ kozelce. Co je na tom divného? Člověk tu Z moci nedovoleného důvtipu vstupoval do oblasti nevídaných ulehčeni, která však získával příliš levné, pod cenou, téměř zadarmo, a tato disproporce mezi vkladem a efektem, toto očividné podvaděni přírody, tato nadměrná rentabilita geniálního triku - to vie se vyrovnávalo parodii sebe sama. Jeli uprostřed živelných výbuchů smíchu, žalostni vítězové, mučednici své geniality - tak velká byla komičnost těch zázraků techniky. Když môj bratr poprvé přinesl ze školy elektromagnet, když isme se všichni s vnitřním rozechvěním přesvědčovali dotekem o tom taiemném vibrujíc i m životě uzavřeném v elektrickém obvodu, otec se povznesené usmíval. V jeho hlavě dozrávala dalekosáhlá myšlenka, kruh dávno pojatých podezření se smršťoval a uzavíral. Proč se otec usmíval, proč mu slzely oči a panenky se protáčely v posměšném napodobeni zbožné uctivého výrazu? Kdo na to uměl odpovědět? Tušil snad za ohromujícími objevy tajemné sily sprostý trik, ordinérni intriku, průhlednou machinaci? Od té chvíle sc datuji otcovy laboratorní výzkumy. Otcova lahoratoř byla prostá: několik kousků drátu svinutého do cívek, piti kádinek s kyselinou, zinek, olovo ä uhli - to bylo celé vybaveni tohoto podivínského esorerika. Hmota - říkal a přitom stydlivě klopil oči a tlumené pofrkával - hmota, pánové , , . Větu nedokončil, což nám dovolovalo domýšlet se. že je na stopě nějakému drsnému žertu, že si z nás všech, jak jsme tam seděli, někdo bohapusté vystřelil. Otec se se sklopenýma očima té odvěké modle potichu vysmíval - Panta rheM - volal a pohybem rukou naznačoval věčné krouženi substance. Odedávna toužil zmobiliz vat ty kroužící sily, jež v sobě skrývala, zkapalnět jeji tuhost, vytyčit cesty jejího vseprnnikáni, transfúzc a všecirkulace, jež byly vlastni její povaze. - Principium individuatíonls furda - r i kal a vyjadřoval tim své bezmezné pohrdáni vůči tomum hlavnímu lidskému principu- Pronášel to mimochodem, zatímco héhal podél drátů, s přivřenýma očima jemnými doteky zkoumal různá místa obvodu a odhaloval nepatrné rozdíly mezi potenciály. Dělal do drátů zářezy, skláněl se nad nimi a naslouchal, a už byl o deset kroku dál. aby stejnou činnost opakoval v jiném miste ohvíidu. /dálo sc, jako by měl deset rukou a dvacet smyslů. Jeho rozptýlená pozornost pracovala na stu místech současné. 2ádm' bud prostoru neunikl jeho podezřeni. Skloněn nad drátem, navrtával ho v jednom bodě obvodu a najednou se prudkým pohybem vrhal za sebe na vyhlédnuté místo jako kočka a netrefil se, zahanben. - Promiňte - obracel se náhle na ohromeného diváka, který přihlížel jeho manipulacím - promiňte, jde mi právě n ten kousinek prostoru, který zabírá vaše osoba, nemohl byste se na okamžik odsunout? - A chvatně prováděl svá blesková měřeni, obratný a zručný jako kanárek, hbitě poskakující v záchvěvech svých účelných nervů. Kovy ponořené v roztocích kyselin, slané a k orodující v ré bolestné koupeli, začínaly ve tmě vodii proud. Probuzeny ze |W dřevěné zmrtvělosti, monotónně notovaly, kovové zpívaly, jejich molekuly světélkovaly v neustálém soumraku těch pozdních smutečních dni. Neviditelné náboje vystupovaly k pólům, překračovaly 410 411 jc a mizely vc viřici temnotě. Sotva postřehnurelné svrbení, slepé hemžici se proudy probíhaly prostorem zpolarizovaným do koncentrických: siločar, do kruhů a spirál magnetického pole. Hned tuP hned tam signalizovaly ze spáni přístroje, odpovídaly si opožděně, nepresné, beznádejnými monosylabami - čárka, tečka - v přestávkách hluché letargie. Otec stál uprostřed těch putujících proudů s bolestným úsměvem, utřesen tou zajíkavou artikulaci, ti m nešťastným osudem, jednou provždy uzavřeným A bezvýchodným, který' z neosvobozených hlubin signalizoval monotónně zmrzačenými poloslabikami. Během svých výzkumů otec došel k ohromu j ÍCJm závěrům. Prokázal například, že elektrický zvonek, založený na principu tzv. Nccfova kladivka, |c nhvče|ná mystifikace. Nemohlo byt ani rcu o tom, žc by člověk vnikal do laboratoře přírody, ale právě naopak, to příroda vtahovala člověka do svých machinaci, skrze jeho experimenty dosahovala svých vlastních cilú, které směřovaly neznámo kam. Můj otec se u oběda dotýkal střenkou lžičky ponořené do polévky nehtu svého palce a v lampě to náhle začalo drkotat jako Neefův zvonek. Celá ta aparatura byla pouze zbytečnou záminkou, nepatřila k věci, Neefův zvonek byl pouze místem, do něhož SC sbíhaly jisté impulsy substance, které si hledaly SvOu cestu skrze lidský důvtip, Příroda chtěla a jednala, člověk byl oscilující střelkou, člunkem tkalcovského stavu, vystřelujícím hned sem, hned tam podle jej i vůle. Člověk byl pouze jednou složkou, jednou části Neefova kladívka, Kdosi prohodil slovo „mesmerismus" a ocee se ho hbité chytl, 412 Kruh jeho teorii se uzavřel, nalezl svůj poslední článek Člověk byl podle réto teorie pouze přestupní stanici, chvilkovým průsečíkem mesmerických proudů, proplétajících se sem a tam v Lůně věčné hmoty. Všechny vynálezy, jimiž triumfoval, byly nástrahami. d"» nichž ho vábila příroda, pastmi neznámého. Otcovy experimenty začaly nabývat charakteru magie a kouzelnicrvi, dostávaly příchuť žonglérské parodie. Nebudu mluvit o rozličných pokusech s holuby, které manipulaci s hůlkou rozděloval na dva, na tři, na deset, aby je potom postupné s velkým úsilim vmanipulovával nazpátek. Odkláněl klobouk a oni jeden za druhým třepotavě vylétali, vraceli se do reality v plném poctu, a jejich rozvlněná, pohyhlivá, vrkající hromádka zaplňovala stůl. Občas otec v neočekávané chvíli pokus přerušil, zůstal nerozhodné stát s očima přivřenýma a po chvíli drobnými krůčky odběhl do chodby, kde vsunul hlavu do větráku v komíně. Byla tam tma, hlucho od sazi a blažené jak v samém středu nicoty, teplé proudy putovaly nahoru a dolů- Otec přivřel oči a chvíli stál v té teplé, černé nicotě. Všichni jsme citili. Že tento incident k celé věci nepatřil, odehrával se jaksi vně jejich kulis, a v duchu jsme vždycky všichni přimhouřili oku nad tímto ukrajovvm faktem, který náležel ke zcela jinému rádu věci. Můj otec měl ve svém tepertoáru kusy skutečně deprimující, prostoupené hlubokým smutkem. Židle v naši jídelně měly vysoká, krásně vyřezávaná opěradla, byly to jakési girlandy z listí a květů v realistickém provedeni, ale stačilo, aby se jich otec dotkl, a opěradla náhle nabývala ncobyčeiné vtipné Fyziognomie, neurčité pointy, začala se vlnit a významné pomrkávat a bylo tn nevýslovné zahanbujíťi, téměř nesnesitelné, dokud vsak rn mrkání nezačalo nabývat zevla určité podoby, nepřemožitelně podmanivé, a někteří i přítomných začali vykřikovat: - Teta Vanda, jak je Bůh nade m nou, to je teta Vanda! - dámy začaly pištět, nchoť to bvla teta Vanda jako živá, ne, ona nás opravdu navštívila, už seděla a vedla ten svůj nekonečný monolog, během něhož nikoho nepustila ke slovu Otcovy zázraky samy sebe obtáčely vniveč, protože toto nebyl žádný přízrak, byla to skutečná teta Vanda v celé své obyčcpnos-ti a všednosti, a na nějak v zázrak nedovolovala ani pomyslet. Než přejdeme k dalším událostem té památné zimy, musíme se ještě v krátkosti zmínit o jistém incidentu, o němž naše rodinná kronika diskrétně mlčí. Co se stalo se strýcem EdvardemE]riicl k nám tenkrát na návštěvu, nic netuše, překypuje zdravím a podnikavosti, žeilu a dcerku zanechal na venkově, kde obě toužebné očekávaly jeho návrat - přijel výborně naladěn, s úmyslem trochu se tady, daleku od rodiny, pobavit a rozptýlit. A co se stalo: Otcovi, pokusy tia něho zapůsobily oslnivým dojmem. Hned po jeho prvních představeních vstal, svlékl si plášť a dal se mu zcela k dispozicí. Bezvýhradně! To slovo pronesl se zavilým pohledem a potvrdil ho pevným stiskem ruky. JVIíip otce pochopil. Ujistil SC, zda Strýc nemá tradiční připomínky k „principmm indivrduaiionis". Ukázalo se. že nemá žádné, vůbec žádné Strýc byl liberální a bez předsudků. Jeho jedinou touhou bylo sloužit védě. Zpočátku mu oicc ještě ponechával jistou svobodu Dělal si přípravy k zásadnímu experimentu. Strýc Edvard využil své svobody k tomu. ahy se trochu porozhlédl po městě. Koupil si vdoiipéd okázalé velikosti a objížděl na jeho ohromném kole náměstí a z výšky svého sedla nahlížel do oken v prvním poschodí. Když projížděl kolem našeho domu, elegantně smekal klobouk na pozdrav dámám, které staly v okně. Měl knírek nakroucený do spirály a malou špičatou bradku. Zakrátko se však přesvědčil, že velocipéd ho není schopen uvést do hlubších tajemství mechaniky, že tento geniálni přistroj není s to poskytovat mu trvale metafyzické vzrušení- A tehdy začaly pokusy, během nichž se ukázalo, jak bylo nezbytně, aby strýc neměl žádné předsudky vůči „principium indivtduationis" Strýc Edvard neměl nk proti tomu, aby se pn dobro vědy nechal fyzicky zredukovat na holý princip Neefova kladívka, Bez žalu přistoupil na pustu pnou redukci všech svých vlastnosti za účelem obnaženi své nej hlubší podstaty, totožné, jak ciril odedávna, s právě uvedeným principem. Otec se uzavřel ve své pracovné a začal s postupným rozborem spletité osobnosti strýce Edvarda, s mučivou psychoanalýzou, rozvrženou na řadu dni a noci. Stůl v pracovně se začal zaplňovat rozloženými komplexy strýcova ega. Zpnráiku se ještě strýc, silné zredukovaný, úřasnul s námi jídla, pokoušel se zapojovat do našich rozhovorů, jednou se ještě projel na velocipédu. Porom, když viděl, jak je stále rozloženější a rozloženější, toho nechal. Ohjevil se u něho jistý druh studu, charakteristický pro stadium, v němž se nacházel. Vyhýbal se lidem. Otec se zut i m stále vice přibližoval k cíli svého snaženi. Zredukoval strýce na nezbytné minimum, jedno po druhém odstranil všechno nepodstatné. Umístil ho do výklenku vysoko ve zdi schodište a jeho elementy uspořádal podle principu 414 415 Leclanchcova svazku. Zeď byla v těch místech zplesnivélá a houba tam rozprostírá la svou belavou pleteninu, Otec bez zábran čerpal z celého kapitálu strýcova entuziasmu, roztáhl jeho útek po celé délce chodby a levého křidla domu. Posunoval se tia štaflích podél stěny tmavé chodby a zatloukal do ni hřebičky po celé dráze strýcova přítomného života Za těch kouřových žlutavých odpoledni byla téměř úplná tma. Otec si vypomáhal zapálenou svíčkou a zblízka osvětloval ztrouchnivělou zed* piď po pídi. Podle některých verzi prý nakonec strýc Edvard, jenž se až dosud tak hrdinné ovládal, proicvil jistou netrpělivost, Říká se dokonce, že došlo k prudkému, třebaže opožděnému výbuchu, který jen tak tak že nezmařil téměř už dokončené dílo- Ale instalace byla už hotová a strýc Edvard, jenž byl po celý svůj život vzorným manželem, otcem a obchodnikem, se i v této své poslední roli nakonec podřídil vyšší nutnosti. Strýc Fungoval znamenité- Nestalo se, že by vypověděl poslušnost. Když vysel ze své propleteně komplikovanosti, v niž se předtím tolikrát ztrácel a zamotával, nalezl konečně čistotu jednolitého a přímočarého principu, jemuž měl Od této chvíle bezvýhradně podléhat. Výměnou za svou obtížné íaznamenateinou různorodost ziskal nyní jednoduchou a neproblematickou nesmrtelnost. Byl šťastný? Na to je zbytečné se ptát. Ta otázka má smysl pouze tehdy, jde-li o bvtosti, v nichž je obsaženo bohatství alternativ a možnosti, diky čemuž se aktuální realita může stavět do protikladu vůči zpola teálným možnostem a môže se v nich odráža. Ale strýc F.dvard neměl žádné alternativy, protiklad šťasmv - nešťastný pro něho neexistoval, protože on byl až k neizazši mezi totožný sám se sebou. Nemohli jsme nepociťovat jisté uznáni, když jsme viděli, jak přesné a bezchybné Funguje- Dokonce ani jeho zena, teta Tereza, kdyv y a néiakou dobu pŕišta v manželových stopách, se nemohla udržet, aby každou chvíli nezmáčkla knoFlik, který ji umožňoval slyšei ten zvučný, křiklavý hlas, v němž rozeznávala dávný rémbr manželova hlasu, když se rozčiloval. Co se týká dcerky Edy, mohli hychom Hej, že ji otcova kariéra nadchla. Později jsem se sice právě ;i >tal předmětem jistého druhu odplaty, již se pomstila za čin mého otce, ale to už je jiná historie. II Dny míjely, odpoledne se ptodlužovala. Nevěděli jsme. jak s nimi naložit. Nadbytek času, jeátě syrového, ještě planého a nevyužitelného, prodlužoval večery prázdnvm stmivánim. Když Adéla umyla nádobí a uklidila kuchyň, bezradné stála na pavlači a bezmyšlenkovitě hleděla do hledě růžovějících večerních dálek. Její krásné oči, jindy tak výmluvné, se v tupém zamyšlení obracely v sloup - vypouklé, velké a lesknoucí se. Její pler, ke konci zimy matná a nasedla od kuchyňských výparů, se nyni pod vlivem larní gravitace mési-ce, narůstajícího od čtvrti do čtvrti, omlazovala a nabývala mléčných odlesků, opálových odstínů a emailových pablesků. Triumfovala tecf nad přiručimi, kteři pod jejími temnými pohledy ztráceli sclxjistoru, vypadávali Z role blazeovaných návštěvníků hospod 4 1 h 417 a nevěstinců; vzrušeni jejím novým půvabem hledali jinou půdu pro shlíženi a byli ochotni činit ústupky pro dobro nového uspořádáni vztahů a hotovi uznat pozitivní fakta. Otcovy experimenty navzdory všemu očekáváni nezpůsobily pTťvr.ir .. normálním životě. Naočkování mcsmerísmu do těla novodobé ryži k v nehy In příliš plodné, Ne snad proto, že by v otcových objevech nebylo am zrnko pravdy, Ale o úspěchu ideje iieruzhoduje její pravdivost Náš metafyzický hlad má své meze a velmi rychle bývá nasycen, Otec stil pravé na prahu nových převratných odhaleni, kdy i se do našich řad, do rad jeho vyznavačů A následovníků, začala vkrádat nechuť a ochabloit Stále častejší byly projevy netrpělivosti, které přerůstaly v otevřené ptotesty, Naše povaha se bouřila proti porušováni a uvolňováni základních zákonů, měli jsme po krk zázraků, toužili jsme vrátit se ke staré, důvěryhodné a solidní próze odvěkého řádu věci. A otec to pochopil. Pochopil, že zašel příliš daleko, a zabrzdil let svých myšlenek. Kroužek clcganinich adeptek a adeptů s na k mučenými kniry se každým dnem zmenšoval. Otec, ktetý chiél ze všeho se cti vycouvat, zamýšlel právě ohlásit své poslední, závěrečné vystoupeni, když tu náhle nová událost obrátila všeobecnou pozornost zcela neočekávaným směrem. Když se jednoho dne můj bratr vrátil ze školy, přinesl nepravděpodobnou, a presto pravdivou zprávu o brzkém konci světa Poručili jsme mu. aby ji zopakoval, mysleli jsme, Že jsme se přeslechli. Ale ne. Právě tak zněla ta nevěrohodná, ta - aí SC to vzalo z kterékoliv stránky - nepochopitelná zpráva, Ano, právě takový, jaký byl, nehotový a neukončený, v náhodném bodě času a prostoru. b« uzavření účtu a aniž dosáhl nějakého cíle. jaksi v polovině věty, bez tečky, bez vykřičníku, bez soudu a bez božího hněvu - uprostřed nejprátelštějšich vztahů, loajálně, podle oboustranné dohody a oboustranně uznávaných zásad - měl svět natáhnout brka, ptn*<č a neodvolatelně. Ne, nemělo to být eschatologické, proroky odedávna předpovídané tragické finále, poslední jednáni božské komedie. Ne, byl to spíše cykliscicko-cirkusový, hnpla-cskamotér-ský, velkolepé hokuspokusový a poučně experimentální konec světa - provázený ovacemi všech duchů pokroku. Nebylo téměř nikoho, komu by hned nekápl do noty. Vyděšeni a protestující hyli okamžité umlčeni, Proč nechápali, že toto je prostě neslýchaná šunce, konec světa na výši doby, nej pokrokovější, volnomyšlenkářský, prostě slavný konec světa, který dělá čest Nejvyšsí Moudrostir Zaručené sc presvedčovalo, na lístcích vytržených z notesu se kreslilo ad oculos, nevyvratitelně se dokazovalo, oponenti a skeptikové byli rozdrceni. V ilustrovaných časopisech se objevily celostránkové rytiny, anticipované obrazy katastrofy, efektně na inscenované. Bylo na nich vidět zalidněná města zachvácena nočni panikou, pod nebem blýskajicim světelnými znameními a jevy. Bylo vidět ohromující činnost vzdáleného bolidu, jehož parabolický vrchol, sničřuiíci neustále k zeměkouli, setrvával na obloze v nehybném leiu a přibližoval sc rychlosti tolika a mlíka mil za vieŕiiiii Jak v cirkusové manéži vzlétaly klobouky a buřinky, vlasy vstávaly na hlavách, deštníky sc samy od sebe rozevíraly a pod ulétajicimi parukami se obnažovaly lysiny - pod černým a ohromným nebem, jež probleskovalo současným alarmem všech hvězd. 5 I C 4 19 Do našeho života se vlilo cosi vznešeného, jakýsi entuziasmus ä nadšeni, jakási vážnost a slavnostnost vstoupila do našich pohybů li ťo/sirl.i riiišc hrudi kosmickým dechem. Zeměkoule každou mol vfela slavnostním ruchem, solidárni extázi tisíců. Noci byly černé a ohromné- Kolem Země houstly v nespočetných rojich hvězdné mlhoviny. Ty roje, obsypané prachem meteorů, byly rozmanité rozmístěny v černých planetárních prostorech, od propasti k propasti. Utápěli jsme se v těch nekonečr ých prostorech a téměř jsme ztráceli Zemi pod nohama, byli jsme de -orientování, popletli jsme si všechny směry, viseli jsme jak protit oáci hlavou dolů nad odvráceným zenitem a putovali |smc po hvť xlných shlucích, ukazujíce si našli' néným prstem přes celé světelné roky od hvězdy k hvězdě. Tak jsme putovali oblohou v protáhlé neuspořádané rojnici, rozběhnuti do všech stran po nekonečných stupních noci - emigranti z opuštěné zeměkoule, pustošící nesmírné množství hvězd. Poslední bariéry padly a cyklisté vjeli do černého hvězdného prostoru a vzepjati na zadnic h kolech svých velocipédů, pokračovali v nehybném letu planetární prázdnotou, jež se otevírala Btálc novými a novými souhvězdí mi. Jak tak letěli po té slepé koleji, vytyčovali cesty a mezníky bezesné kosmografie. ale v podstatě vln srně setrvávali v plane-:::inii Il-i aij.i:. či-riu nko saye. j.iku kdylv. vmiií.i hl;i\u iio H,, od kamen, do ié poslední mety a cíle všech těch slep ve h letů. Po krátkém rozháraném dni. zpola prospaném, se otevírala noc jako ohromná rojná vlast- Davy se vylévaly do ulic, obsypávaly náměstí, hlava na hlavě, páko kdyby se otevřely bečky kaviáru, jenž se valil jako potoky lesklých broku, plynul jako řeky pod noci černou jak smůla a hučící hvězdami. Schody se prolamovaly pod uhou tisíců, ve všech oknech se objevovaly zoufalé Fipůrky, lídé--zápalky na pohyblivých dřívkách překračovali v náměsičném opojeni parapety, vytvářeli živé řetězce jako mravenci, pohyblivá na-kupeni a - iedcn na ramenou druhého - sloupy splývající z oken na plochy náměstí, ozářené jasem smolných beček. Odpusťte mi, prosím, jestli při popisu těchto scén plných nahromaděni a vřavy upadám do nadsázky, mimovolně si bera za vzor jisté staré rytiny z velké knihy neštěstí a katastroF lidského rodu. Vždyr směřuji k jedinému praobrazu a tato megalomanická nadsázka, ohromný patos těchto scén dokazuje, že jsme zde vyrazili dno odvěkého sudu vzpomínek, jakéhosi prasudu mýtů a vnikli jsme do předkidské noci, plné huhlajicich živlu a klokotající anamnézy, a nemůžeme už tu rozpoutanou záplavu zadržet Ach, ty ryhné a rojné noci, zarybnéné hvězdami a lesknoucí se šupinami, ach, ta hejna tlamiček neúnavné lokajících drobnými doušky, hladovými hlty všechny ty rozvodněné, nevypité potoky těch černých, hustých noci! Do jakých Fatálních vrší, do jakých žalostných nevodů táhla ta temná pokolení tisíckrát rozmnožená? O nebesa těch dni, celá ve světelných znameních a meteorech, poškrtaná výpočty astronomů, tisíckrát okopírovaná, ocifrovana, označená algebraickými vodoznaky. S tvářemi zhlankytnélými slávou těch noci jsme putovali po nebesích pulsujících výbuchy vzdálených slunci v siderickém oslněni - my, lidské zástupy, plynoucí širokým proudem po mélčinách mléčné dráhy, rozlité po celé obloze, lidský potok, nad mm> se vznášeli cyklisté na svých 421 pavoucích aparátech. Ó hvězdná aréno noci, pokreslená až k nej-zazšim hranicím evolucemi, spirálami, arkány A kličkami těch elastických jizd, ň cykloidy a epkykloidy, v zápalu jízdy popravo-vaně v nebeských zákoutích, ztrácející drátěné Spice a lhostejné se lesknoucí obruče a dojíždějící hoJé. už pouze na čisté cyklistické ideji, k zářivému cili! Od oněch dni se datuje vznik nové konstelace, do Zverokruhu bylo navždy přijatu třinácté souhvězdí, jež od ré doby záři fia obloze našich noci: Cyklista. Byty, poznr.vira.ne za octech noci skrz naskrz, zely prázdnotou ve světle prudce blikajících lamp. Okenni záclony, rozhozené daleko do noci, se vlnily a řady pokojů stály v ustavičném všcobjimajicim průvanu, který je prnvrtá-\'al neustávajicim, prudkým alarmem- To strýc Edvard alarmoval-Ano, konečné ztratil trpělivost, zpřetrhal všechna pouta, podupal kareRorický imperativ, porušil předpisy své vysoké morálky a zvonil na poplach- Chvatně jsme ho zastrkovali nazpět pomoci dlouhé tyče, hadry na nádobí jsme se snažili zastavit ten prudký výbuch. Ale Strýc i takto ucpaný divoce rámusil, drnčel celý bez sebe, neovládal Se, už mu bylo všechno jedno, a s tím drnčením z něho unikal život, před našima očima se zaléval krvi. nemilosrdně, v osudném vzplanuti. Cas od času kdosi na chvilku vcházel do prázdných místnosti provrtávaných tim prudkým poplachem, mezi lampami, jež hořely vysokým plamenem, po špičkách přeběhl pár kroků od prahu a váhavě se zastavoval jako by něco hledal. Zrcadla ho hezc slova pojímala do svých průzračných hloubek a mlčky se o něho mezi sebou dělila. Strýc Edvard rámusil z plna hrdla skrze všechny ty světlé, ptázdné místnosti, a i sám hvězdný dcertČT, jehož ližilo špatné svědomí, jako by sem přišel spácli." zločin, poktadmu prchal z bytu, ohlušen tim rámusem, a mířil kr dveřím, provázen citlivými zrcadly, která ho ptopuuštěla svým blyštivým špalírem, ZAtimco do jejkh hlubin se různými smě r v po špičkách rozbíhal houf poplašených dvojníků s prsty na ústech. Nad námi se znovu rozviralo nebe SC svými nesmírnými prostora mi, posetými hvězdným prachem- Na nebi SC noc co noc ui ve večerních hodinách objevoval fatální bolid, šikmo nakloněný, zavěšený u vrcholu své paraboly, nehybně nasměrovaný k Zemi. h^vvýsledně polykající tolik a tolik mil za vteřinu- Všechny pohledy se obracely k němu, zatimco onr kovově Lesklý, oblého tvaru, ve svém vypouklém jádru o něco zářivější, odváděl s matematickou přesnosti svou denní dávku. Jak těžké bylo uvěřit, že tento malý červíček, nevinně zářicí uprostřed nespočetných hvězdných rojů, je ohnivým prstem Baltazarovým, penž zapisuje na tabuli nebe zkázu naši zeměkoule, Ale každé dítě umělo zpaměti ten osudný vzorec, označený symbolem mnohonásobného intcprálu, z něhož po určeni hranic vyplývala naše nevyhnutelná záhuba. &> nás ještě mohlo zachránit? Zatímco luza se rozbíhala po veliké noci a ztrácela se mezi záři hvězd a kosmických úkazů, Otec potají sedával doma. On jediný znal tajné východisko z této pasti, znal zákulisí kosmologie a v duchu se smál. Zatímco sttýc Edvard zoufale alarmoval, ucpaný hadry, OtCC potichu sir kal hlavu do komína od kamen. Bylo tam ticho a tma jako v pytli- Byl to poklidný přistav prosycený teplým vzduchem a sazemi. Otec sc pohodlné usadil a blaženě přivřel OČi- 4 11 411 A do tohoto černého skafandru domu, vynořujícího sc nad střechou do hvé/dnaré noci, padal téměř neznatelný hvězdný paprsek a lomené, jako ve sklech dalekohledu, klíčil skrze světlo v ohnisku, počínaje zárodkem v temné rctorré komina. Otec opatrně otáčel sríijbcm mikrometru a do zorného pole dalekohledu se zvolna vysunovalo to fatální těleso, jasné jako mesu;, přes čočku viděné jako na dlani, plastické, zářiči svým vápenným reliéfem v mlčící černi planetární prázdnoty. Bylo trochu krticilaté, zbrázděné neštovicemi - rodný bratr Měsíce, ztracený dvub tomu úsměvu, spatřil skrze propletenou kresbu na povrchu podsratu celého jevu a v duchu se usmál. Co všechno nám nevyjeví 4Z4 vlastni důvěryhodný komín, temný jako sud prachu. Skrze závity šedé hmoty, skrze drobnou granulaci krápníků rozeznal otec jasně prosvitající obrysy embrya v charaktcrisiicky skrčené pozici, s pěstičkami u tváře, jež s.piilo hlavou dolů svůj blažený sen v jasné vodě arnníonu. V té pozici ho otec zanechal. S úlevou vstal a zavřel dvířka větráku. A dál už nic. Jak to, a co je s tím koncem světa, kde je velkolepé finále po tak skvěle rozvinuté introdukci? Sklopeni oči a úsmév. Vk radla sc snad do výpek tu né|aká chyba, malý omyl do sčítáni, tiskařský šotek do přepisováni čísel? Nic rakového. Výpočty byly přesné, do číselných sloupců sc nevloudila ani jedna chybička. Co se tedy stalo P Poslouchejte prosím. Bolid pádil zc všech sil, hnal se tryskem jako ambiciózní oř, aby včas dosáhl svého cíle. Móda sezóny běžela vyrovnaně s nim. Nějakou dobu letěl bolid v čele epochy, již vtiskoval svou podobu i jméno. Potom se úba zdatné póly srovnaly a klusaly vysilené v jedné rovině, naše srdce tloukla solidárné současné s nimi, Potom sc však móda zvolna vysunula 0 delku nosu dopředu a předběhla neúnavný bolid. Tento milimetr rozhodl o jeho osudu. Rozhodl o něm s konečnou platnosti - kometa byla předstižena. Naše srdce už vyrovnala krok s módou a slavný bolid nechala za zády, lhostejně jsme sc d i val i, jak se zmenšoval a bledl, až nakonec zůstal rezignované stát na obzoru, nakloněn na bok, a zhytečné vytáčel poslední zatáčku své zakřivené dráhy, vzdálený, modravý, už navždy neškodný, Sila jeho aktuálnosti se vyčerpala, o poraženého se už nikde přikrčit, přezimovat, možná, snad, než události dostanou nový spád Bylo mi úplné icdno, kam mé osud zavane. Půvab kraje pro mě nenávrat - ■12 i, 42 7 nŕ uhas.], by] jsem ztýraný a zbědovaný a toužil jsem už jedině po klidu. Stalo sc však něco jiného. Došel jsem na své cestě patrné k nejakému bodu zvratu, ke zvláštni inu /a krůtu v mém Osudu, moje existence se začala neobyčejně stabilizovat. Měl jsem pocit, jako bych vstoupil do nějakého priznivého proudu. Kamkoliv jsem sc obrátil, lidé,hned nechávali stát svou práci, jako by na mé cekali, a v jejich očích jsem viděl ten mimovohlý záblesk pozornosti, to okamžité rozhodnuti, ochotu mi posloužit, diktované jakoby nějakou vyšší instanci. Byl to samozřejmě klam vyvolaný tim náležitým sběhem všech okolnosti, tim, jak zručné prsty náhody, jež mne Iakoby v náměsičilétti transu vedla od jedné události ke druhé, obratně Spojovaly články mého osudu. Neměl jsem ani čas sc tomu divit, ten příznivý obrat v mém osudu byl od začátku provázen jakýmsi smiřeným Fa ta J ismem, jakousi hlazenou trpnosti a důvěřivosti, jež mi kázaly podřídit sc bez odporu gravitaci události. Pociťoval jsem to maně jako zadostiučiněni mým dlouho neukojeným potřebám, jako hluboké nasyceni věčného hladu zavrhovaného a zneuznaného umělce - zde byly kůilečnč náležité oceněny mé schopnosti. % kavárenského hráče, který bral zavděk jakoukoliv práci, jsem sej rychle vyšvihl na místo prvního houslisty v městské opeře, otevřely se mi dveře do exkluzivních kruhů milovníků uměni, jakoby na základě dávno nabytého práva jsem vsroupil do ilejlepsi společnosti, já, který jsem až dosud přebýval v polosvěté deklasovaných existenci, černých pasažérů, v podpalubí Indi společnosti Aspirace, jež jako vzbouřené a potlačené nároky vedly v hlubinách mé duse podzemní, trýznivý život, sc rychle legalizova- ly, samy od sebe vstupovaly do života. Znamení uzurpace a uražené hrdosti zmizelo z mého čela. Shrnuji to všechno ve zkrácené formě, jaksi ? hlediska hlavni linie mého osudu, anii bych sc pouštěl do podrobnosti tě podivní kariéry, neboť všechny tyto události patři vlastně do prehistorie příhod, o nichž budu vyprávět. Ne, moje štěstí nemělo nic společného s výstřednosti či nevázanosti, jak by se snad mohlo zdát Prostoupil mne pouze pocit hlubokého klidu a jistoty, což bylo znamením, podle něhož jsem - já, zkušený znalec fyziognomii osudu, kterého život naučil citlivě rozeznávat všechny záchvěvy jeho tváře - s hlubokou úlevou poznal, že tentokrát přede mnou neskrývá žádné nekalé úmysly. Kvalita mého štěstí byla trvalého a solidního druhu. Celá moje tulácka a bezdomovská minulost, podzemni bída mé předchozí existence se ode mne odtrhla a letěla dozadu jako kus krajiny, šikmo nakloněné v paprscích zapadajícího slunce, jež sc ještě jednou vynořila nad pozdní obzory, zatímco vlak, který mne unášel, projížděl poslední zatáčkou a vezl mne střemhlav do noci. s hrudi plnou budoucnosti, pcž mu bila do tváře, hutné opojné budoucnost i. trochu za mžené dýmem. Zde je na místě, abych se zmínil o ncjdůležitčjšim Faktu, jenž uzavřel a korunoval to příznivé a šťastné období o Blišce. kterou jsem v té době potkal na své cestě a kterou jsem si po krátkém opojném zasnoubeni vzal za ženu Učet mého štěstí je plný a uzavřený. Moje postaveni v opeře je neotřesitelné. Dirigent filharmonického orchestru, pan Pcllcgríni, Si mne váži a ve všech rozhodu jících otázkách se mne ptá na moje 42» 42* miněrii. Je to stařeček před penzi a mezi nim, správním výborem opery a hudbymilovnou společnosti mesta byla uzavřena tichá dohoda, že po jeho odchodu přejde dirigentská taktovka bez jakýchkoliv cavyků do mých rukou, Už jsem ji nejednou držel, buď když jsem dirigoval koncerty Filharmonie, pořádané každý mésic, nebo v opeře, když jsem zastupoval nemocného mistra, nebo když ten dobrý Stařeček cítil, že by nezvládl novou moderní partituru, jejíž duch mu byl cizí. Opera patři k nejlépe zajištěným v zemi. Moje gáže plně postačuje k životu v atmosféře blahobytu, jemuž nechybí pozlátko jistého přepychu. Několik pokojů, v nichž bydlíme, zařídila podle svého vkusu Eliška, neboť co se mne týká, nemám v tomto směru absolutné žádná přáni a nevyvíjím ani žádnou iniciativu. Zato Eliška má velmi rozhodné, i když stále se měnící požadavky, které uskutečňuje s energii, již by bylo hodno využit k něčemu lepšímu. Stále má nějaká jednáni s dodavateli, neúnavné bojuje o kvalit u a ceny >boži a dosahuje na tomto poli úspěchů, na něž je nemálo pyšná- Já na toto její úsilí hledím s něžnou shovívavosti, ale i s jistými obavami, jako na dítě, které si lehkomyslné hraje na kraji propasti, Jak je naivní se domnivar, že v hojí o tisíce drobnosti našeho života si utváříme náš osud ľ Já, který jsem tak šťastně zakotvil v této poklidné zátoce - chtěl bych už jenom uspat jeho bdělost, nechodit mu na oči, nenápadné přilnout k mému štěstí a stát se neviditelným. Město, v němž mi osud dovolil nalézt tak klidný a blažený přistav, proslulo diky starobylé, ctihodné katedrále, postavené na vyvýšené plošině, trochu osamocené na pokraji domů. Zde město náhle konči, obklopenu srrmými hradbami a příkopy, v nichž rostou moruše a vlašské ořechy, a otevirá se tu pohled do dalekého kraje. Je to poslední, zanikající vyvýšenina horského křídového masivu, jenž drží stráž nad rozlehlou a projasnénou krajinou provincie, otevřenou po celé šíři teplým větrům ze západu- Město vystavené tomuto lahodnému přílivu se uzavřelo do sladkého a tichého klimatu, jenž jako by tvořil vlastni miniaturní meteorologický oběh v rámci většího, všeobecného. Po celý rok tu vanou sotva citelné, lahodné vzdušné proudy, které na podzim přecházejí v jediný neustávající medový tok, v jakýsi druh jasného vzdušného Golfského proudu, ve všeobecné monotónní váni, sladké až k zapomnění, až k blaženému zániku- Katcdrála po staletí cizelovaná v drahocenném přitmi svých vitráži, bez konce přibývajících, složených z cennosti jež byly nashromážděny mnoha pokoleními a vštěpovány na jiné cennosti, přitahuje nyní zástupy turistů z celého světa. V kterémkoliv ročním obdohi je můžeme vidět, jak s bedekry v rukou pohihaji po našich ulicích- Především oni bydli v naších hotelích, prohledávají naše obchody a starožitnictví v honbě za raritami a zaplňují naše zábavní podniky. Přinášejí s sebou z dalekého světa vůni moře, někdy vjlct velkých plánů, široký rozmach obchodních'zápmi. Stává *.c. Že jim učaruje klima, katedrála i životni tempo našeho města a oni se tu usidluji na delší dobu. aklimatizuji se a zůstávají tu nastálo. Jiní si odsud, když odjíždějí, odvážejí s sebou ženy, půvabné dcery našich kupců, továrníků a majitelů restaurací. Diky těmto svazkům 4.Í0 bývá. do našich podniků časio investován cizí kapitál, který posiluje náš průmysl. Hospodářsky život města nstatné už po leta probihá bez otřesů a krizí. Vysoce rozvinutý cukrovarnícky průmysl živí ze své sladké tepny rři čtvrtiny obyvatel, Kromě toho je ve mčsté proslulá porcelánka se starou tradici, Vyrábi na esport a kromě toho každv Angličan, který se vraci do vlasti, považuje za věc cti objednat si jeden ze servisů s tolika a rolika kousky porcelánu barvy slonové knsti * ohrádky katedrály a města v provedeni žákyň naši umělecké školy. Naše město je ostatně jako mnohá jiná v tomto kraji bohatě ,t dobře obhospodařováno - zčásti se pečlivě stará o obchodní a jiné záležitosti, zčásti si libuje v komfortu a mesiánském blahobytu, zčásti je také ambiciózní a snobské Dámy si na svých toaletách dovoluji téměř velkoměstský luxu*, pánové napodobuji životni styl hlavního města a za pomoci několika kabaretů a klubů ru s velkým úsilím udržuji jakési sltf bé zdáni nočního života. Kvete hra v karry. Holduji ji dokonce i dámy a není téměř večera, abychom i my nekončili den v některém z elegantních domů našich přátel u hry, která se nejednou protáhne pozdě do noci- I v této věci iniciativa připadá Elišce, která přede mnou SVOU náruživost ospravedlňuje starosti o naši společenskou prestiž, je± vyžaduje, abychom častěji pobývali ve světě, abychom nevypadli z oběhu, ale v podstatě i ona podléhá kouzlu toho nesmyslného a lehce vzrušujícího mrháni časem. Často ji pozoruji, jak se vzrušena hrou, s ruměnci na tvářích a lesknoucíma se očima, celou duši účastní proměnlivých peripetii hazardu. Lampa rozlévá zpod stínítka měkké světlo na srůl, kolem něhož skupinka lidi, hluboce zaujatých vějířem karet, jež drží v rukou, pořádá imaginárni honičku po šalebných stopách štěstěny. Jako bych ji viděl, tu prízračnou postavu, vyvolanou napětím seance, jak se réměř hmatatelně zjevuje za zády toho či onoho z hráčů, Je ticho, padají polohlasná slova, odrážející proměnlivé a klikaté stezky štěstí. Co se mě týká, já čekám na chvíli, kdy tichv. nadšený trans zatemni všem rozum, kdy všichni ztratí paměr a znehybni, katalepttcky nachýleni jako nad kroužicim stolkem, ■bych se nepozorované vytratil z toho začarovaného kruhu a uchýlil se do samoty mých myšlenek. Občas, když vypadnu ze hry, mohu opustit stůl. aniž bych vzbudil jakoukoliv pozornost, a potichu přejit do vedlejšího pokuje Tadv je ctná. jen pouliční lucerna sem z dálky posílá své světlo. S hlavou opřenou o okenni tabuli pak dlouhou chvíli stojím a přemýšlím . . . Nad podziméjici houštinou parku se noc nevýrazně rozjasňuje načervenalým úsvitem. Ve zpustošené spleti stromů se s nepřitom-nvm krákáním bud i poplašené vrány zmýlené příznaky toho Falešného svítáni, s velkým povykem houfně vzlétají a jepeh naříkající, kroužící chumel naplňuje hlukem a vlněním zarudlou temnotu, prosycenou hořkou vůni čaje a poletujícího listí. Pozvolna se ten po celém nebi roztřepotaný galimaryáš" krouženi a letů uklidňuje a usazuje, zvolna klesá a obsazuje prořidlou houštinu stromů - jak neklidná, provizorní hromada, plná nepokoje umlkajících rozhovorů a nařikavých otázek, a pomalinku se ztišuje, usedá už nadobro a siednocuje se s tichem šclestivého uvadání, A znovu se vrací 423 hluboká a pozdní not. Hodiny míjej i S horkým cule m přirisknunm na sklo cit i m a vím: nic zlého se mi už nemůže přihodit, nalczJ jsem přistav a klid. Teď nadejde dlouhá rada let ztěžklých štěstím a sy-iui., nekončící proud dobrých a blažených časů. Po několika posledních plytkých a sladkých vzdeších se moje hrud až po okraj naplňuje štěstím. Přestávám dýchat. Vim: tak jako celý život - tak mne jednou do své otevřené náruče přijme smrt, výživná a sytá. tíudu ležet absolutné nasycený uprostred zeleně na zdejším pěkném, udržovaném hřbitove. Moje žena - jak ji bude sluse-t vdovský závoji - mi za zdejších lichých jasných dopoledni bude přinášet květiny. Ze dna té plnosti bez hranic povstává jakási těžká, hluboká hudba, smuteční, slavnostni, dunivé takty majestátní předehry. Cítím mocné údery rytmu, vyrůstající z hloubky. Se zdviženým obočím hledím do dáli a cítím, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Trnu a poslouchám . . . HJasitéjši zvuky rozhovoru mě vytrhuji ze strnulosti. Ptají se po mně a směji se. Slyším hlas své ženy. Vracím se ze svého azylu do osvětleného pokoje a mhouřím oči napojené tmou, Společnost se už rozchází. Hostitelé stoji ve dveřích, rozmlouvají s odcházejícími hosty, vyměňují si zdvořilosti. Konečné jsme sami na noční ulici Moje žena srovnává své pružné volné kroky s mými. Dobře se shodujeme v chůzi, a když kráčíme ulici nahoru, jde s hlavou ttochu skloněnou a nohama rozhrnuje selestivý koberec Jisti, jež pokrvvá chodník- Je oživena hrou, štěstim. které ji přálo, a vypitým vínem a plna malých ženských plánů. Na základě tiché dohody, jež mezi námi platí, vyžaduje, abych maximálně toleroval ty její nezodpověd- né výmysly a má mi velice za zlé všechny moje střízlivé, kritické připomínky. Když vcházíme do našeho bytu, nad temným obzorem sc už objevuje zelený pruh úsvitu. Ovane nás příjemná vůně vytopeného a dobře udržovaného vnitřku bytu. Ncrozsvécujeme. Vzdálená pouliční lucerna kresli na protilehlé stěně stříbrný vzor záclon. Sedím oblečený na posteli, mlčky beru Eliščinu ruku a chvílí ji držím ve své. 414 SK.C»ŘICOVÍi KRÁMY (O. B.t Sfpťil--9 Navštíveni---20 Ptáci---30 Manekýni---36 Traktát o manekýnech---45 Traktát o nnckýnedh (pokračováni) Traktát o munckinedi (dokončeni) -Nimrod — - o4 Pan---70 Pan Karel - - 75 Skořicové krámy---79 Krokodýli uli«---9í Sviibi---nu Vichřice---115 .Vix vdkč seanny---123 SANATOklir.M NA V Eť NOS TI KaBm - - - 141 Genifllni eřMJtha - - 15"? Jam (V. D.)--- CcrwcncnvB nnc (E, S.)---Z5ů Múp ntcí se dflvá k haHÍúm---2W Dru In pwíyim 2~4 Mx:vá «řnna - — — 2$V Sanari>niin: .S.i n-.i^ri UJI Ctodn---33? Ed.k---347 Penzista---356 Satnota---S^ů Poifcdni otcův útík---3~>9 i i: '. i.'.' EMTV {I. .m Podám---389 Republika anů---J9ů Kometa---405 Vlast---«7 Otakar Bnrms: Literatura inko regenerace mýru