Vedlejší věty Indikativní souslednost časů § vyjádření časových vztahů v souvětí s indikativní větou vedlejší § ve větě vedlejší indikativ vyjadřuje současnost, předčasnost nebo následnost vzhledem k ději věty hlavní § současnost: děj, který se odehrává, odehrával nebo bude odehrávat současně s jiným dějem (nezaměňovat s přítomností!) § předčasnost: děj, který nastal nebo nastane před jiným dějem (nezaměňovat s minulostí!) § následnost: děj, který nastane po jiném ději (nezaměňovat s budoucností!) § věta hlavní věta vedlejší současnost předčasnost následnost indikativ prézentu indikativ prézentu indikativ perfekta tvar na -ūrus sum indikativ perfekta, imperfekta indikativ imperfekta indikativ plusquamperfekta tvar na -ūrus eram/fuī indikativ futura I indikativ futura I indikativ futura II tvar na -ūrus erō Současnost Librum, quem pater mihi dedit, legō. Čtu knihu, kterou mi dal otec. Librum, quem pater mihi dederat, lēgī. Přečetl jsem knihu, kterou mi dal otec. Librum, quem pater mihi dederit, legam. Přečtu knihu, kterou mi dá otec. Předčasnost Puer, quī cantat, laudātur. Chlapec, který zpívá, je chválen. Puer, quī cantābat, laudābātur / laudātus est. Chlapec, který zpíval, byl chválen / pochválen. Puer, quī cantābit, laudābitur. Chlapec, který bude zpívat, bude (po)chválen. Následnost Sermōnem, quem dictūrus sum, scrbībō. Píšu řeč, kterou chci pronést. Sermōnem, quem dictūrus eram, scrībēbam. Psal jsem řeč, kterou jsem chtěl pronést. Sermōnem, quem dictūrus erō, scrībam. Budu psát řeč, kterou budu chtít pronést. Tato souslednost se uplatňuje i v jiných typech vět, např. ve větách příčinných, které jsou uvozeny spojkami quod, quia, quoniam „protože“. Věty s cum iterativum (s „opakovacím“ cum) vyjadřující opakované děje § vyjadřují pouze vztahy současnosti a předčasnosti § latinské perfektum vyjadřující předčasný opakovaný děj před dějem přítomným > překlad pomocí českého budoucího času dokonavých sloves Současnost Cum habeō, dō. Když/kdykoliv mám, dávám. Cum habēbam, dabam. Když/kdykoliv jsem měl, dával jsem. Cum habēbō, dabō. Když/kdykoliv budu mít, dám. Předčasnost Cum cecidī, surgō. Když/kdykoliv padnu, vstávám. Cum cecideram, surgēbam. Když/kdykoliv jsem padl, vstával jsem. Cum ceciderō, surgam. Když/kdykoliv padnu, vstanu. Věty se spojkami ut a nē § věty účelové (vyjádření účelu, za jakým se realizuje děj věty řídící) § věty obsahové žádací (tj. předmětné nebo podmětné po slovesech typu „prosit“, „napomínat“, slovesech mluvení apod.) § spojky – ut „aby“ – nē „aby ne“ § slovesné tvary ve větě vedlejší – konjunktiv prézentu – konjunktiv imperfekta věta řídící věta vedlejší čas hlavní: prézens, futurum, imperativ konjunktiv prézentu Petō, ut veniās. „Prosím, abys přišel.“ čas vedlejší: jakýkoliv minulý čas konjunktiv imperfekta Petēbam, ut venīrēs. „Prosil jsem, abys přišel.“ Věty s ut/nē a akuzativ s infinitivem Některá slovesa mohou řídit jak žádací větu s ut/nē (snaha ovlivnit adresáta, aby něco (ne)dělal), tak akuzativ s infinitivem (konstatování skutečnosti). Věta s ut/nē Akuzativ s infinitivem Puerō dīcēmus, nē in schōlam sērō veniat. Patrī dīcēmus tē saepe sērō in schōlam venīre. Řekneme chlapci, aby nechodil pozdě do školy. Řekneme otci, že chodíš často pozdě do školy. Cum historicum § cum „když“ § minulé děje § záporka ve větě hlavní i vedlejší: nōn. § indikativ minulého času nebo prézentu historického ve větě hlavní § konjunktivy ve větě vedlejší (překlad: oznamovací způsob minulého času): ‒ konjunktiv imperfekta (současnost s dějem věty hlavní) ‒ konjunktiv plusquamperfekta (předčasnost před dějem věty hlavní) Cum Hannibal ad Rōmam appropinquāret, Rōmānī urbem mūniēbant. Když se Hanibal přibližoval k Římu, Římané opevňovali město. Cum Hannibal in Italiam vēnisset, Rōmānōs vīcit. Když Hanibal přišel do Itálie, porazil Římany. věta vedlejší věta hlavní současnost cum + konjunktiv imperfekta indikativ minulého času nebo prézentu historického když + indikativ min. času (nedokonavých sloves) indikativ min. času / préz. hist. předčasnost cum + konjunktiv plusquamperfekta indikativ min. času / préz. hist. když + indikativ min. času (dokonavých sloves) indikativ min. času / préz. hist. Podmínkové věty § tři základní typy (reálné, nereálné, potenciální), odlišné slovesné formy. § spojky: sī; nisi. Věty reálné § sī „jestliže, -li“; nisi „jestliže ne“ § záporka nōn § děje podané jako reálné (uskutečňované) v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti § indikativy všech časů, event. kombinace s imperativem Sī bene labōrābant, laudābantur. Jestliže / když dobře pracovali, byli chváleni. Sī bene labōrant, laudantur. Jestliže / když dobře pracují, jsou chváleni. Sī bene labōrābunt, laudābuntur. Jestliže / když budou dobře pracovat, budou chváleni. Věty nereálné § sī „kdyby“; nisi „kdyby ne“. § záporka nōn. § děje podané jako nereálné (neuskutečňované) v přítomnosti nebo minulosti § konjunktivy imperfekta nebo plusquamperfekta ve větě hlavní i vedlejší ‒ konjunktiv imperfekta: nerealita v přítomnosti, překlad: kondicionál přítomný ‒ konjunktiv plusquamperfekta: nerealita v minulosti, překlad: kondicionál minulý Sī bene labōrārent, laudārentur. Kdyby dobře pracovali, byli by chváleni. (tj. ale nepracují dobře, a proto nejsou chváleni) Nisi bene labōrārent, nōn laudārentur. Kdyby dobře nepracovali, nebyli by chváleni. (tj. ale pracují dobře, a proto jsou chváleni) Sī bene labōrāvissent, laudātī essent. Kdyby byli dobře pracovali, byli by bývali chváleni. (tj. ale nepracují dobře, a proto nejsou chváleni) Nisi bene labōrāvissent, nōn laudātī essent. Kdyby nebyli dobře pracovali, nebyli by bývali chváleni. (tj. ale nepracovali dobře, a proto nebyli chváleni) Věty potenciální § sī „kdyby“, „jestliže“; nisi „kdyby ne“, „jestliže ne“ § záporka nōn § směřují do přítomnosti nebo budoucnosti, děj podán jako možný § konjunktivy prézentu nebo perfekta ve větě hlavní i vedlejší, často ale kombinace s indikativem futura ‒ konjunktiv prézentu: děje nedokončené ‒ konjunktiv perfekta: děje dokončené (jednorázové apod.) Překlad konjunktivů: kondicionál přítomný nebo indikativ budoucího nebo přítomného času. Sī bene labōrent, laudentur. Kdyby dobře pracovali, byli by / budou chváleni Jestliže budou dobře pracovat, budou chváleni. (Tj. je možné, že dobře pracují / budou pracovat, a pak budou chváleni.) Sī amīcus meus adsit, omnia ei narrem. Kdyby tu (tak) byl můj přítel, všechno bych mu vyprávěl. (Tj. pokládám za možné, že tu přítel bude.) Nisi id bene fēcerint, nōn laudātī sint. Kdyby to dobře neudělali, nebyli by/ nebudou pochváleni. Jestliže to dobře neudělají, nebudou pochválení. (Tj. je možné, že to neudělají dobře a pak nebudou pochváleni..) Sī amīcus meus vēnerit, omnia ei dīxerim. Kdyby (tak) přišel můj přítel, všechno bych mu řekl. (Tj. pokládám, za možné, že přítel přijde.) Porovnání potenciálních vět s větami nereálnými v přítomnosti Sī amīcus meus adesset, omnia ei narrārem. Kdyby tu můj přítel byl, všechno bych mu vyprávěl. Nerealita, tj. přítel zde není. Sī amīcus meus adsit, omnia ei narrem. Kdyby tu (tak) byl můj přítel, všechno bych mu vyprávěl. Potencialita, tj. domnívám se, že tato situace může nastat. Sī amīcus meus aderit, omnia ei narrābō. Jestliže tu bude můj přítel, budu mu všechno vyprávět. Realita, tj. vyjadřuji přesvědčení, že se to opravdu stane. Nepřímé otázky, konjunktivní souslednost časová Tázací věty závislé na řídícím přísudku (např. „Ptal se, proč jsem přišel pozdě.“). Slovesa ve větě hlavní § slovesa s významem „ptát se“, např. interrogāre, quaerere § slovesa ústního a písemného projevu, smyslového vnímání, intelektuální činnosti (např. slovesa s významem „zjistit“, „pochopit“, „rozhodnout se“, „vzpomínat si“), např. dīcere „říkat“, scrībere „psát“, vidēre „vidět“, sentīre „cítit, vnímat, myslet si“, scīre „vědět“, intellegere „chápat“, animadvertere „všimnout si“ § slovesa s významem „nevědět“, „pochybovat“, např. nescīre „nevědět“, dubitāre „pochybovat“ § přísudky jmenné se sponou typu nescius sum „nevím“, incertus sum „jsem nejistý, pochybuji“, quaestiō est „je otázka“ apod. Spojovací výrazy Doplňovací otázky Stejná tázací zájmena a příslovce jako v otázkách přímých, např.: § quis „ kdo“, quid „co“, quī (quis), quae, quod „který, jaký“ § ubi „kde“, unde „odkud“, quā „kudy“, quandō „kdy“ § cūr „proč“, quāre „proč“, quamobrem „proč“ Interrogat, ubi… Ptá se, kde… Dīc mihi, cūr… Řekni mi, proč… Nescīmus, quid… Nevíme, co… Pozor na rozlišení quid a quod: § quid: tázací zájmeno substantivní „co“ § quod: tázací zájmeno adjektivní pro neutrum „které, jaké“; vztažné zájmeno „které“, „to, co“, „což“, příčinná spojka „protože“ apod. Zjišťovací otázky Částice (nezáleží na tom, zda se očekává kladná nebo záporná odpověď): § num zda, jestli § -ne zda, jestli Interrogāvērunt, num pater… Ptali se, zda otec… Interrogāvērunt, paterne… Ptali se, zda otec… Rozlučovací otázky Stejné dvojice výrazů jako v přímých otázkách: § utrum … an zda… nebo § -ne … an zda… nebo § … an zda… nebo Překlad „nebo ne“: častěji necne (x přímé otázky: an nōn). Konjunktivy Povinně konjunktiv, podle pravidla o souslednosti časů. Konjunktivní souslednost časová Důležitý čas slovesa ve větě hlavní: § čas hlavní: prézens, futurum I, II, imperativ § čas vedlejší: jakýkoliv čas minulý (imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). po čase hlavním ve VH po čase vedlejším ve VH současnost konjunktiv prézentu konjunktiv imperfekta předčasnost konjunktiv perfekta konjunktiv plusquamperfekta následnost konj. préz. opis. čas. činného -ūrus sim konj. impf. opis. čas. činného -ūrus essem Konjunktiv v nepřímých otázkách Záporka nōn. Překlad: indikativem, konjunktivy pro současnost (préz., impf.) přítomným časem, konjunktivy pro předčasnost (pf., plpf.) minulým časem a konjunktivy pro následnost (-ūrus sim, -ūrus essem) budoucím časem. po čase hlavním po čase vedlejším současnost Interrogat tē, quid faciās. Ptá se tě, co děláš. Interrogāvit tē, quid facerēs. Zeptal se tě, co děláš. předčasnost Interrogat tē, quid fēceris. Ptá se tě, co jsi dělal/udělal. Interrogāvit tē, quid fēcissēs. Zeptal se tě, co jsi dělal/udělal. následnost Interrogat tē, quid factūrus sīs. Ptá se tě, co budeš dělat/uděláš. Interrogāvit tē, quid factūrus essēs. Zeptal se tě, co budeš dělat/uděláš. Konjunktivní souslednost ve všech typech otázek, např.: Interrogat, num id sciam. Interrogāvit, num id scīrem. Ptá se, zda to vím. Ptal se, zda to vím. Nōn intellegō, cūr id dīxerit. Nōn intellegēbam, cūr id dīxisset. Nechápu, proč to řekl. Nechápal jsem, proč to řekl. Nescīmus, utrum vīvat an mortuus sit. Nesciēbāmus, utrum vīveret an mortuus esset. Nevíme, zda žije nebo zda zemřel. Nevěděli jsme, zda žije nebo zda zemřel. Quaerēmus, quis ventūrus sit. Quaesīvimus, quis ventūrus esset. Zeptáme se, kdo přijde. Zeptali jsme se, kdo přijde. Rozdílné konstrukce po některých slovesech Po některých slovesech mohou následovat různé typy vedlejších vět, např.: Dīcere Akuzativ nebo nominativ s infinitivem: Mihi dīcunt tē vēnisse. Říkají mi, že jsi přišel. Věta s ut/nē: Tibi dīxērunt, ut venīrēs. Řekli ti, abys přišel. Nepřímá otázka: Dīc mihi, cūr nōn vēneris. Řekni mi, proč jsi nepřišel. Nescīre Akuzativ s infinitivem: Nesciēbāmus tē vēnisse. Nevěděli jsme, že jsi přišel. Nepřímá otázka: Nesciēbāmus, num vēnissēs. Nevěděli jsme, zda jsi přišel. Vidēre Akuzativ nebo nominativ s infinitivem: Vidētur sērō vēnisse. Zdá se, že přišel pozdě. Věta s ut/nē: Vidē, nē sērō veniās. Dej si pozor, abys nepřišel pozdě. Nepřímá otázka: Vīdistī, unde vēnisset. Viděl jsi, odkud přišel.