00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 1
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 2
Moravské zemské muzeum / Moravian Museum, 2016
Petr Kostrhun – Václav Soukup – Barbora Půtová – Zdeňka Nerudová
Úsvit pravěkých lovců
Po stopách Jana Jelínka
Dawn of Prehistoric Hunters
In the Footsteps of Jan Jelínek
Studie Centra kulturní antropologie 1, 2016
Study Series of the Centre for Cultural Anthropology 1, 2016
90 let od narození Jana Jelínka / 90th
anniversary of Jan Jelínek’s birth
55 let od otevření Pavilonu Anthropos / 55th
anniversary of the opening of the Anthropos Pavilion
10 let od otevření Pavilonu Anthropos po rekonstrukci / 10th
anniversary of the renovated Anthropos Pavilion
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 3
Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na
dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (DKRVO, MK000094862).
Recenzovali / Reviewed by: Mgr. Jana Jiroušková, CSc.
doc. PhDr. Miroslav Popelka, CSc.
© Autorský tým / Authorial team: Petr Kostrhun, Václav Soukup, Barbora Půtová, Zdeňka Nerudová
© Fotografie / Photography: Jednotliví autoři / Individual authors, Jean Clottes, Moravské zemské muzeum
/ Moravian Museum, Mulapa Aboriginal Art, Marek Smejkal, Victoria Cabrera Valdés
© Přeložili / Translated by: Jana Klíčová (Expedition on the Trails of a Collection of Lithic Tools from
Arnhem Land), Sean Mark Miller (Museum Phenomenon of Czechoslovakia in the 20th
Century), Barbora
Půtová (Legacy of Australian Rock Art), Václav Soukup (Human Evolution and Genesis of Culture)
© Ilustrace / Illustrations: Stáňa Bártová, Marek Latzmann, Petr Modlitba, Kateřina Šišperová
© Layout: Michaela Tomsová
© Návrh obálky / On the Cover: Šárka Fidrichová
© Moravské zemské muzeum / Moravian Museum, 2016
ISBN: 978-80-7028-469-8
This work has been prepared with the financial support of the Ministry of Culture through institutional funding
for the long-term conceptual development of the Moravian Museum research organisation (DKRVO,
MK000094862).
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 4
5
Obsah / Content
Úvodem (Petr Kostrhun) 6
Introduction (Petr Kostrhun) 8
Pavilon Anthropos – muzejní fenomén Československa ve 20. století
(Petr Kostrhun) / Pavilion Anthropos – Museum Phenomenon
of Czechoslovakia in the 20th
Century (Petr Kostrhun) 11
Evoluce člověka a geneze kultury (Václav Soukup) /
Human Evolution and Genesis of Culture (Václav Soukup) 55
Odkaz australského skalního umění (Barbora Půtová) /
Legacy of Australian Rock Art (Barbora Půtová) 111
Výprava po stopách sbírky kamenných nástrojů z Arnhemské země
(Zdeňka Nerudová) / Expedition on the Trails of a Collection of Lithic
Tools from Arnhem Land (Zdeňka Nerudová) 141
Výběrová bibliografie / Selected bibliography 189
Souhrn 190
Summary 191
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 5
6
Úvodem
„Per aspera ad astra – Přes obtíže ke hvězdám“, staré latinské přísloví, které Jan Jelínek
(1926–2004), jedna z nejvýznamnějších osobností působících v Moravském zemském
muzeu, používal při různých důležitých příležitostech. Převzal je od svého neméně slavného
předchůdce Karla Absolona a připomínal jím různé nesnáze, kterým byl nucen čelit
při své rozsáhlé vědecké a manažerské činnosti. Tato kniha je věnována právě jemu, jako
připomínka nedožitého výročí 90 let od narození. Ale podobně jak činil v minulosti i Jan
Jelínek, připojujeme k této vzpomínce hned dvě další, které bezprostředně souvisí s jeho
životem. V letošním roce je tomu 55 let od otevření Pavilonu Anthropos, jednoho z významných
pomníků Jelínkovy práce v Moravském zemském muzeu. A je tomu také deset
let od otevření nového Anthroposu po rozsáhlé přestavbě a reinstalaci, na níž se Jelínek
do posledních chvil aktivně podílel.
Jan Jelínek nastoupil do Moravského zemského muzea jako antropolog a brzy v tomto
oboru zahájil přední výzkumy. Záhy však vedle úzce chápaného oboru fyzické antropologie
nacházel další témata spojená s obecnějšími otázkami lidské existence. Tyto přesahy, které
ho začaly fascinovat a kterými posléze dokázal strhnout své posluchače, bychom dnes nazvali
jako kulturně-antropologické. Termín, obvyklý v západní vědě, však Jelínek oficiálně
po dlouhou dobu svého aktivního života použít nemohl, neboť kulturní antropologie byla
považována za buržoazní nežádoucí vědu. Přesto jako jeden z mála dokázal Jelínek v tomto
oboru obrazně i doslova překračovat hranice a zanechat trvalou stopu nejen v rámci československé
vědy. Jan Jelínek byl ovšem také výborný manažer a osobnost velkých vizí,
které z velké části dokázal realizovat. Ať se to projevilo v jeho působení ředitele Moravského
muzea, vedoucího Anthroposu nebo prezidenta Mezinárodní rady muzeí a galerií (ICOM)
při UNESCO. Jelínek byl také jedním z velkých cestovatelů, reprezentující naši vlast a vědu
v dobách komunistického režimu. Jeho badatelské cesty do Austrálie, Afriky či na Sibiř se
z dnešního pohledu jeví až těžko uvěřitelné. Vedle všech těchto aktivit byl nezapomenutelným
pedagogem, zakladatelem brněnské muzeologie, jenž svým charizmatickým vystupováním
u svých posluchačů vždy bezpečně vyvolal potřebu po vykonání velkých věcí.
Dokázal v pravém slova smyslu ve svém okolí zapálit onu pověstnou jiskru.
Není možné v krátkém úvodu shrnout význam Jelínkovy osobnosti, to je úkol jiných
v této publikaci uváděných životopisných prací. Vzhledem k šíři Jelínkových aktivit to
zůstává úkolem pro práce další. V rámci nově zřízeného Centra kulturní antropologie
MZM, působícího v Pavilonu Anthropos a bezprostředně navazujícího na Jelínkovu práci,
jsme při příležitosti uvedených výročí připravili první ze zamýšlené řady pravidelných
tisků s pracemi našich odborných pracovníků i kolegů z dalších vědeckých, výzkumných
a paměťových institucí.
Knihu tvoří čtyři relativně samostatné části, v nichž autoři z Moravského zemského
muzea spolu s kolegy z Ústavu etnologie FF UK z různých úhlů pohledu mapují a interpretují
odlišné tematické oblasti Jelínkova celoživotního zájmu o evoluci člověka a kultury.
Jan Břečka
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 6
7
V první části knihy archeolog Petr Kostrhun prezentuje dějiny Pavilonu Anthropos, který
se díky zakladatelům této instituce a následným Jelínkovým aktivitám stal významným
edukativním a výstavním centrem specializovaným na prehistorii lidstva. Druhá část
knihy, z pera předního kulturního antropologa Václava Soukupa, je věnována ústřednímu
tématu Jelínkových výzkumných zájmů, jímž byla problematika antropogeneze a snaha
prezentovat v prostorách Pavilonu Anthropos evoluci lidstva prostřednictvím prehistorických
artefaktů, pravěkých homininních fosilií a uměleckých rekonstrukcí vzhledu
a způsobu života našich předků. V této části monografie je analyzována a interpretována
evoluce člověka a kultury v kontextu současných paleoantropologických poznatků a představena
sbírka fosilních pozůstatků, kterou Jelínek shromáždil a která se stala zdrojem inspirace
pro umělecké rekonstrukce pravěkého světa malíře Petra Modlitby. Ve třetí části
knihy kulturní antropoložka a historička umění Barbora Půtová věnuje pozornost chronologii
a proměnám konkrétních výtvarných stylů australského skalního umění. V této
souvislosti je z Jelínkovy expedice prezentován také soubor maleb provedených na stromových
eukalyptových kůrách. Ve čtvrté části knihy jsou archeoložkou Zdeňkou Nerudovou
analyzovány domorodé štípané kamenné industrie, které Jelínek získal v průběhu
vědecké expedice Ústavu Anthropos v letech 1969 a 1973 do Arnhemské země v severní
Austrálii a které tvoří součást sbírkové kolekce Moravského zemského muzea.
Tuto publikaci věnujeme vedle Jana Jelínka také jeho kolegovi z Moravského zemského
muzea, Oldřichu Neužilovi, který byl po více jak 40 let vedoucím Pavilonu Anthropos
a skvělým realizátorem téměř všech výstav a dalších aktivit, v nichž dodnes neúnavně pokračuje.
Poděkování patří všem kolegům, kteří nám při přípravě knihy byli nápomocni,
Dagmar Hartmannové, Tamaře Janků, Ivanu Koutnému, Petru Modlitbovi, Petru Nerudovi,
Oldřichu Neužilovi, Josephu Nevadomskymu, Martinu Olivovi, Vítovi Proškovi,
Markovi Smejkalovi, Kateřině Šišperové a Evě Vaníčkové. Za trpělivost při přípravě sazby
a tisku knihy vděčíme Michaele Tomsové a dalším kolegům z Edičního oddělení Moravského
zemského muzea.
Petr Kostrhun
Jan Břečka
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 7
8
Introduction
“Per aspera ad astra – Through difficulties to the stars”, the old Latin proverb that the
anthropologist Jan Jelínek (1926–2004), one of the most important personalities connected
to the Moravian Museum, used on various important occasions. He adopted it from his
no less famous predecessor, the anthropologist Karel Absolon (1877–1960), and used it
to comment various difficulties he was forced to face in his extensive scientific and
managerial activities. This book is devoted precisely to him, as a memorial of his 90th
birthday, that he has not lived to see. However, so as Jan Jelínek had done in the past, we
connect to this memorial two more that are immediately related to his life. This year, it
has been 55 years since the opening of the Anthropos Pavilion, one of the significant
monuments of Jelínek’s work at the Moravian Museum. Moreover, it has also been ten
years since the opening of the new Anthropos after an extensive reconstruction and
reinstallation, in which Jelínek actively took part to the last moment.
Jan Jelínek joined the Moravian Museum as anthropologist and soon began his first
research in this field. However, he quickly found besides the narrowly understood field of
physical anthropology other themes connected with more general questions of human
existence. Today, we would call these overlaps, that began to fascinate him and with which
he could fascinate his listeners, cultural-anthropological. Jelínek, however, could not
officially use the term, common in Western science, for the long period of his active life,
because cultural anthropology was considered as an undesirable bourgeois science.
Despite that, Jelínek was one of the few who managed to transcend figuratively and literally
the borders in the field and leave a permanent mark not only in the area of Czechoslovak
science. Jan Jelínek was also a great manager and a personality of great visions that he
mainly managed to implement, both in his activities as the director of the Moravian
Museum and head of Anthropos, and president of the International Council of Museums
(ICOM) at UNESCO. Jelínek was also one of the great travellers, representing the country
and science in the times of the communist regime. His research journeys to Australia,
Africa or Siberia are hard to believe from today’s perspective. Besides all these activities,
he was an unforgettable teacher, founder of Brno museum studies, whose charismatic
appearance always safely evoked the need among his listeners to do great things. In the
right sense of the word, he managed to ignite that proverbial spark in his surroundings.
It is not possible in a short introduction to summarize the importance of Jelínek’s
personality; it is the task of others in this publication’s listed biographical works.
Considering the breadth of Jelínek’s activities, it remains a task for further works. Within
the newly established Centre for Cultural Anthropology at the MM, seated at
the Anthropos Pavilion and immediately building on Jelínek’s work, we have prepared –
on the occasion of the above mentioned anniversaries – the first of a planned series of
regular publications and works by our professional staff and colleagues from other
scientific, research and heritage institutions.
Jan Břečka
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 8
The book comprises four relatively independent parts, in which the authors from the
Moravian Museum Brno along with colleagues form the Institute of Ethnology of the
Faculty of Arts Charles University Prague map and interpret from various perspectives
various thematic areas of Jelínek’s lifelong interest in the evolution of mankind and culture.
In the first part of the book, the archeologist Petr Kostrhun presents the history of the
Anthropos Pavilion, which became a significant educational and exhibition centre
specialized in the prehistory of mankind thanks to the founders of this institution and
Jelínek’s subsequent activities. The second part of the book from the pen of a leading
cultural anthropologist Václav Soukup is devoted to the central theme of Jelínek’s research
interests – the anthropogenesis and the effort to present in the premises of the Anthropos
Institute the evolution of mankind through prehistoric artefacts, prehistoric hominid
fossils and artistic reconstructions of their appearance and way of life of our ancestors. In
this part of the monograph, the evolution of mankind and culture is analysed and
interpreted in the context of contemporary paleoanthropological knowledge and the
present collection of fossil remains that Jelínek amassed and that became the source of
inspiration for the artistic reconstructions of the prehistoric world by the painter Petr
Modlitba. In the third part of the book, cultural anthropologist and art historian Barbora
Půtová pays attention to the chronology and transformations of the specific artistic styles
of the Australian rock art. In this context, the collection of more than fifty paintings on
eucalyptus tree bark from Jelínek’s expedition is also presented. In the fourth part of the
book, the Aboriginal chipped stone industries acquired by Jelínek during scientific
expeditions of the Anthropos Institute in 1969 and 1973 to Arnhem Land in northern
Australia and representing an important part of the collections of the Moravian Museum
are analysed by the archeologist Zdeňka Nerudová.
Besides Jan Jelínek, we dedicate this publication also to his colleague from the Moravian
Museum, Oldřich Neužil, who for more than 40 years was the head of the Anthropos
Pavilion and a fantastic implementer of almost all of the exhibitions and other activities,
in which he tirelessly has continued to this day. Our thanks belong to all the colleagues,
who were helpful in the preparation of the book, Dagmar Hartmannová, Tamara Janků,
Ivan Koutný, Petr Modlitba, Petr Neruda, Oldřich Neužil, Joseph Nevadomsky, Martin
Oliva, Vít Prošek, Marek Smejkal, Kateřina Šišperová, and Eva Vaníčková.
Petr Kostrhun
9
Jan Břečka
00_Uvodni_strany_Sestava 1 7.10.2016 10:22 Stránka 9
10
Moderní budova Pavilonu Anthropos vytvořená podle návrhu architekta Evžena Šteflíčka v podobě, jakou ji návštěvníci
znali v letech 1961–2003.
The modern building of Pavilion Anthropos created according to the design by the architect Evžen Šteflíček in the form
the visitors knew it in 1961–2003.
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 10
11
Jan Břečka
„Anthropos měl by patřit k seznamu oněch věcí,
které člověk musí vidět, chce-li mezi slušnými
lidmi existovat …“1
Takové a podobné věty
mohli pravidelně čtenáři novin v meziválečném
Československu vídat na stránkách českého
i německého tisku, často i v novinách
různých evropských států ba dokonce i za
oceánem. Pavilon Anthropos je již téměř 90 let
opravdovým brněnským muzejním fenoménem,
personifikovaným dvěma velmi výraznými
osobnostmi naší vědy a kulturní historie.
V období první republiky jím byl
prof. Karel Absolon (1877–1960), proslulý
svými velkolepými objevy jeskyní na Moravě
či Dinárském krase, ale zejména také jako objevitel
rozsáhlého paleolitického osídlení
v Dolních Věstonicích a samozřejmě rovněž
proslulé Věstonické venuše. Díky světovému
významu těchto objevů to byl právě on, který
se v roce 1928 stal tvůrcem samostatné expozice
nazvané tehdy Člověk a jeho rod na Výstavě
soudobé kultury v Československu, kvůli
které bylo vybudováno moderní a dodnes architektonicky
ceněné brněnské výstaviště. Expozice
zde získala nebývalé popularity jak mezi
“Anthropos should belong on the list of those
things one must see, if one wants to exist among
decent people …”1
The readers of newspapers
in interwar Czechoslovakia could read such
and similar sentences regularly on the pages of
the Czech and German press, often also in the
newspapers of various European states or even
overseas. Pavilion Anthropos has been the real
Brno museum phenomenon for almost 90
years, personified by two very distinctive personalities
of our science and cultural history.
In the period of the First Republic, it was
Prof. Karel Absolon (1877–1960), famous for
his spectacular discoveries of caves in Moravia
or in the Dinaric Karst, and particularly as the
discoverer of an extensive Palaeolithic settlement
in Dolní Věstonice including the famous
Věstonice Venus. Thanks to the global importance
of these finds, it was him, who became
the creator of the independent exposition then
called Man and his Family at the Exhibition of
Contemporary Culture in Czechoslovakia in
1928, because of which the modern and still
architectonically appreciated Brno exhibition
grounds were built. The exposition acquired
unprecedented popularity both among the
laity and the international expert public. It was
Před sedmdesáti lety skončila válka… Vor siebzig Jahren ging der Krieg zu Ende...
Pavilon Anthropos –
muzejní fenomén Československa ve 20. století
Pavilion Anthropos –
Museum Phenomenon of Czechoslovakia in the 20th
Century
Petr Kostrhun
1
Efendi: Anthropos, Svoboda, č. 134 z 2. června 1930.
Efendi: „Anthropos“, Svoboda No. 134 from 2 June 1930.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 11
12
Jan Břečka
also the main reason it remained on the area
of the Brno Exhibition Grounds even after the
end of the largest exhibition undertaking of
the young state until the end of World War II,
having changed its name to Anthropos2
, moved
several times and particularly grown distinctly.
The fame of Anthropos and the displayed exhibits
played a no less interesting role also
within Nazi propaganda and the racism-conditioned
period scientific theories on the history
of the proto-German (Nordic) races
within the interests of the organization SS Die
Ahnenerbe. This history has recently been
treated already in more places using the rich
archival collections of the Moravian Museum3
(Kostrhun 2003, 2014, 131−182, Oliva 2014).
Anthropos at the Brno Exhibition
Grounds was damaged at the end of World
War II in May 1945 by the bivouacking Red
laickou tak také mezinárodní odbornou veřejností.
To bylo také hlavním důvodem, proč na
ploše brněnského výstaviště setrvala i po ukončení
největšího výstavního podniku mladého
státu až do konce druhé světové války, změnila
název na Anthropos2
, několikrát se přestěhovala
a zejména výrazně rozrostla. Proslulost
Anthroposu i vystavených exponátů sehrála
neméně zajímavou roli také v rámci nacistické
propagandy a rasisticky podmíněných dobových
vědeckých teorií o dějinách pragermánské
(nordické) rasy v rámci zájmů organizace
SS Die Ahnenerbe. Tato historie byla v poslední
době s využitím bohatých archivních fondů
Moravského zemského muzea3
již na více místech
zpracována (Kostrhun 2003, 2014a:
131−182, Oliva 2014, 2016).
2
Název Anthropos je odvozen od starořeckého slova anthrópos − člověk. Zajímavé v souvislosti s použitým
názvem ovšem je, že nedaleko Brna fungovalo od roku 1896 významné středisko evropského etnologického
výzkumu – misionářský seminář v Mödlingu, založené etnologem Wilhelmem Schmidtem (1868–1954).
Od roku 1906 zde byl vydáván odborný časopis Anthropos a roku 1931 založen dokonce Institut Anthropos
s největší etnologickou knihovnou v Evropě (sídlo bylo později přeneseno do Posieux-Froideville u Fribourgu
ve Švýcarsku a nakonec v r. 1962 do Bonnu). Institut Absolon nepochybně znal a název si tedy
pravděpodobně vypůjčil a použil poprvé až v průběhu 30. let 20. století. / The name Anthropos is derived
from the Ancient Greek word anthrópos − person. It is interesting in connection with the name used that not
far from Brno a significant centre of European ethnological research was in operation from 1896 – a missionary
seminary in Mödling, founded by the ethnologist Wilhelm Schmidt (1868–1954). From 1906, the journal Anthropos
was published there and in 1931, even the Institut Anthropos was founded with the largest ethnological
library in Europe (the headquarters was later transferred to Posieux-Froideville near Fribourg in Switzerland
and finally in 1962 to Bonn). Absolon undoubtedly knew the Institut and likely borrowed and used the name
for the first time only in the course of the 1930s.
3
Název Moravského zemského muzea se v průběhu 19. a 20. století několikrát proměnil. Z původního
názvu Františkova muzea, neseného od jeho založení v roce 1817, došlo v roce 1900 v souvislosti s pozemštěním
instituce ke změně názvu na Moravské zemské muzeum (MZM). Toto jméno neslo až do roku
1949, kdy bylo zemské zřízení zrušeno a instituce se stala pouze Moravským muzeem (MM). Ke svému
původnímu názvu se MZM vrátilo až na počátku 90. let 20. století. V textu jsou používány oba názvy
v závislosti na době, o které pojednává. / The Czech name of the Moravian Museum changed several times
in the course of the 19th
and 20th
centuries. From the original name of Františkovo museum (Francis Museum),
borne from its establishment in 1817, there was a name change to Moravské zemské museum (Moravian Land
Museum, MZM) in 1900 in connection with the transfer of the institution to the land authorities. It bore this
name until 1949, when the land foundation was cancelled and the institution became only Moravské museum
(Moravian Museum, MM). It returned to its original Czech name MZM at the beginning of the 1990s. Moravian
Museum, the official English name of the Museum, is used in the text.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 12
13
Jan Břečka
Army and after their departure by the thieving
citizens of Brno. The remnants of the exposition
including the most legendary exhibit
– the life-sized model of a mammoth,
whose production was sponsored by Tomáš
Baťa in 1928 – all testified that the star of interwar
Anthropos had faded in the difficult
post-war conditions. The official support and
influence of Karel Absolon suffered a similar
fate: having been pensioned off, he devoted
himself to the elaboration of some of his research
projects and also to very popular lecture
activities for the wider public in the postwar
years. At that time however, the
Anthropos na brněnském výstavišti byl na
konci druhé světové války v květnu 1945 poničen
bivakujicí Rudou armádou a po jejím
odchodu nenechavými brněnskými občany.
Zbytky expozice byly rozebrány včetně nejlegendárnějšího
exponátu – modelu mamuta
v životní velikosti, jehož zhotovení v roce 1928
sponzoroval Tomáš Baťa. Vše nasvědčovalo
tomu, že v obtížných ekonomických poválečných
podmínkách hvězda meziválečného Anthroposu
pohasla. Podobný osud měla také
oficiální podpora a vliv Karla Absolona, který
se penzionován v poválečných letech věnoval
Jan Jelínek (1926–2004) byl výraznou manažerskou osobností Moravského zemského muzea v druhé polovině 20. století.
Byl to muž velkých vizí, z nichž mnohé dokázal realizovat. Patřilo k nim i vybudování specializovaného muzea Anthropos
v Brně-Pisárkách. Jan Jelínek (sedící) při natáčení jednoho z mnoha popularizačních a dokumentárních filmů.
Jan Jelínek (1926–2004) was a distinctive managerial personage of the Moravian Museum in the second half of the 20th
century. He was a man of great visions, many of which he managed to realise. One of them was the creation of the specialised
museum Anthropos in Brno-Pisárky. Jan Jelínek (sitting) shooting one of the popularising and documentary films.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 13
14
Jan Břečka
zpracování některých svých výzkumů a také
velmi populární přednáškové činnosti pro širokou
veřejnost. V této době však do Moravského
muzea nastoupil antropolog Jan Jelínek
(1926–2004), nepochybně jedna z nejvýraznějších
vědeckých i manažerských postav
této instituce. O Janu Jelínkovi byla díky jeho
významu napsána řada textů (Dočkalová
2004, Dočkalová – Frayer 2005, Jelínek 1986a,
Nerudová 2016, Oliva 2004, Podborský 1996,
Pospíšilová 2006, Sklenář 2005: 260−262,
Stloukal 1986, Stránský 2004, Valoch 1991).
Rozmanitost jeho osobnosti a bezpočet odborných
i veřejných aktivit, které byl schopen
realizovat, se však dosud vzpírají soubornému
kritickému zhodnocení.
Jelínek na brněnské přírodovědecké fakultě
vystudoval antropologii a promoval z tohoto
oboru v roce 1949. V rámci postgraduálního
studia navštěvoval další specializované obory
na filozofické a lékařské fakultě, takže již na
počátku své odborné dráhy se snažil o interdisciplinární
pohled na obor svého zájmu –
antropologii, jejíž pojetí velmi záhy vnímal
v dnešním smyslu slova kulturně-antropologicky.
V tomto ohledu byl jedním z mála českých
odborníků, kteří antropologický výzkum
takto směřovali – kulturní antropologie byla
v dobách před rokem 1989 vnímána coby buržoazní,
tedy nežádoucí věda. Možná i díky
osobním kontaktům s Karlem Absolonem,
k jehož zaškolovaní v oboru se Jelínek rád hlásil,
se velmi záhy prosadil rovněž jako výborný
organizátor a popularizátor vědy. Jan Jelínek
svoji životní dráhu ještě za studií spojil natrvalo
s Moravským zemským muzeem, když
v roce 1948 dočasně nastoupil do Oddělení
národopisu. Již v roce 1950 přestoupil na tehdejší
Oddělení pro diluvium (dnešní Ústav
Anthropos), jehož přednostou se pak stal
v roce 1952. Zde postupně sjednotil sbírky fyzické
antropologie, paleolitu a kvartérní geologie
(po válce rozptýlené po více odděleních)
anthropologist Jan Jelínek (1926–2004) joined
the Moravian Museum, undoubtedly one of
the most distinctive scientific and managerial
figures of this institution. A number of books
have been written on Jan Jelínek, reflecting his
importance (Dočkalová 2004, Dočkalová –
Frayer 2005, Jelínek 1986a, Oliva 2004, Nerudová
2016, Podborský 1996, Pospíšilová 2006,
Sklenář 2005, 260–262, Stloukal 1986, Stránský
2004, Valoch 1991). The diversity of his
personality and his innumerable professional
and public activities have defied contemporary
critical evaluation so far, however.
Jelínek completed his studies of anthropology
and graduated from this field at the
Faculty of Natural Sciences in Brno in 1949.
Within his postgraduate studies, he attended
other specialized fields at the Faculties of Arts
and Medicine, so that already at the beginning
of his professional career he tried for an interdisciplinary
perspective on the field of his interest
– anthropology, the conception of
which he very soon perceived in today’s sense
of cultural anthropology. He was one of the
few Czech specialists who directed anthropological
research in this way – cultural anthropology
was perceived as a bourgeoisie and
therefore undesirable science in the times before
1989. Perhaps also thanks to personal
contacts with Karel Absolon, whose training
in the field Jelínek was happy to claim, he very
soon also asserted himself as an excellent organizer
and populariser of science. Still during
his studies, Jan Jelínek connected his life
path to the Moravian Museum for good, having
temporarily joined the Department of
Ethnography in 1948. Already in 1950 he
changed to the Department for the Diluvium
(today’s Institute of Anthropos), becoming its
head in 1952. He gradually unified the collections
of physical anthropology and of palaeolithic
and quaternary geology (divided into
more sections after the war) there and thus
founded the Anthropos Institute, which built
on its famous international reputation built by
Absolon during the First Republic. He then
led this professional department until 1986.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 14
15
Jan Břečka
a založil tak Ústav Anthropos, který navázal
na svoji slavnou mezinárodní pověst budovanou
Absolonem v období první republiky.
Toto odborné oddělení pak vedl až do roku
1986. V rámci svého ústavu rozvinul interdisciplinární
studium předzemědělského pravěku
a prehistorických populací, které brzy získalo
zpět značnou mezinárodní prestiž.
Jelínek si byl dobře vědom významu prvorepublikového
Anthroposu pro prezentaci výsledků
české archeologie mezi mezinárodní
odbornou veřejností i pro popularizaci (a následně
i veřejnou podporu) archeologických
a antropologických výzkumů na Moravě. Ještě
v polovině 50. let 20. století uvažoval o znovuvybudování
Anthroposu na bývalém Zemském
výstavišti, které však v průběhu 50. let
našlo své nové uplatnění jako prezentační plochy
československého strojírenství a posléze
jako místo konání proslulých mezinárodních
strojírenských veletrhů. Jan Jelínek byl také
v roce 1958 jmenován ředitelem Moravského
muzea (funkci zastával do roku 1969, kdy byl
v nových politických poměrech sesazen) a své
funkce využil mimo jiné k prosazení myšlenky
obnovení Anthroposu ve zcela novém pavilonu,
umístěném v Pisáreckém parku nedaleko
brněnského výstaviště, čímž položil základní
kámen jednoho ze svých výrazných
pomníků.
Přestože Pavilonu Anthropos byla v minulosti
věnována vždy značná pozornost u příležitosti
různých výročí (Brodesser 2006, Jelínek
1964a, 1964b, 1980, 1987, Seitl 1987, Špét
1984), opět platí, že jako i v jiných případech
poválečných dějin Moravského zemského
muzea, prameny k podrobnému zhodnocení
55 leté poválečné historie Anthroposu se
dosud skrývají v četných nepublikovaných archivních
dokumentech, z nichž čerpá i tato
práce (pozitivní je, že v poslední době o význam
a dějiny Anthroposu projevují zájem
studenti humanitních věd; Héger 2008,
Within his institute, he developed the interdisciplinary
study of the pre-agricultural prehistory
and prehistoric populations, which
soon again gained significant international
prestige.
Jelínek was well aware of the importance
of First Republic Anthropos for the presentation
of the results of Czech archaeology
among the international specialized public
and for the popularization (and subsequently
also public support) of archaeological and anthropological
research in Moravia. Still in the
middle of the 1950s he considered rebuilding
Anthropos at the former Land Exhibition
Grounds, which however found a new use in
the course of the 1950s as the presentation
area of Czechoslovak engineering and later as
the site of the famous international mechanical
engineering trade fairs. In 1958, Jan Jelínek
was appointed the director of the Moravian
Museum (a post he held until 1969, when he
was deposed in the new political situation).
He used this post inter alia to promote the
idea of the renewal of Anthropos in a brandnew
pavilion located in Pisárecký Park near
the Brno exhibition grounds, thus laying the
cornerstone of one of his important monu-
ments.
Although significant attention has always
been paid in the past to Pavilion Anthropos
on occasions of various anniversaries
(Brodesser 2006, Jelínek 1964a, 1964b, 1980,
1987, Seitl 1987, Špét 1984), it is again true
that as in other cases of the post-war history
of the Moravian Museum, the sources for
a detailed evaluation of the 55-year post-war
history of Anthropos have so far been hidden
in the numerous unpublished archival documents,
from which also this work draws (it is
positive that students of the humanities have
recently shown interest in the importance and
history of Anthropos; Héger 2008, Koutný
2015). The scientific basis, necessary for
building a new exhibition, was significantly
strengthened in 1952 with the arrival of the
archaeologist Karel Valoch (1920–2013) and
in 1953 of the palaeontologist Rudolf Musil
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 15
16
Jan Břečka
Koutný 2015). Vědecké zázemí, nezbytné pro
vybudování nové expozice, bylo významně
posíleno v roce 1952 příchodem archeologa
Karla Valocha (1920–2013) a v roce 1953 paleontologa
Rudolfa Musila (narozen 1926).
Spolu s Janem Jelínkem tato trojice v poválečném
období zcela zásadním způsobem ovlivnila
interdisciplinárně pojaté studium kvartéru,
k jehož poznání jsou jejich poznatky
dosud zcela zásadní.
V roce 1955 (po návratu Jana Jelínka z vojenské
služby) také došlo k formálnímu ustanovení
vědeckého Ústavu Anthropos jako
nové odborné složky Moravského muzea.
Spolu s tím v polovině 50. let 20. století docházelo
rovněž k prvnímu prosazování myšlenky
nové expozice v samostatném objektu v Pisáreckém
parku. Nutnost vybudovat novu expozici
vyvolalo také uzavření stávající prezentace
„moravského diluvia“ v prostorách Biskupského
dvora MM v roce 1956 (z důvodů nezbytné
rekonstrukce poškozených budov MM,
způsobených nadměrným užíváním trhavin
při budování krytů Civilní obrany v okolí
muzea; Mikulka 2005). Dalším impulsem
(b. 1926). Along with Jan Jelínek, this trio influenced
the study of the Quaternary in
a completely fundamental way in the post-war
period, introducing an interdisciplinary conception
for the study of which their knowledge
has so far been absolutely essential.
In 1955 (after Jan Jelínek’s return from
military service), there was also a formal establishment
of the scientific Anthropos Institute
as a new professional unit of the Moravian
Museum. Along with that in the middle
of the 1950s, there was also the first promotion
of the idea of a new exposition in the
building itself in Pisárecký Park. The need to
construct a new exposition was evoked also
by the closure of the existing presentation of
the “Moravian diluvium” in the spaces of the
Episcopal Court of the MM in 1956 (for the
reasons of the essential reconstruction of the
damaged buildings of the MM, caused by the
excessive use of explosives in the construction
of the bunkers of Civil Defence in the surroundings
of the museum; Mikulka 2005).
Another impulse for the construction of the
modern exposition building was the transfer
of the Park of Culture and Relaxation from the
complex of the Brno Exhibition Grounds to
Antropolog Jan Jelínek (1926–2004); na fotografii
vlevo a archeolog Karel Valoch (1920–2013) si prohlížejí
kamenné nástroje z jeskyně Kůlny v Moravském
krase, získané při výzkumu Karla Valocha probíhajícího
v letech 1961–1976.
The anthropologist Jan Jelínek (1926–2004) and the
archaeologist Karel Valoch (1920–2013) examine
stone tools from the cave Kůlna in the Moravian Karst
uncovered during Karla Valoch’s survey taking place
in 1961–1976.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 16
17
Jan Břečka
k vybudování moderní expoziční budovy bylo
přesunutí Parku kultury a oddechu z areálu
brněnského výstaviště do areálu říčních lázní
Riviéra na konci 50. let – na jedno z tradičních
míst zábavy a rekreace Brňanů. V této souvislosti
bylo navrženo velkorysé urbanistické řešení
nového Parku kultury, vedené architektem
Evženem Šteflíčkem (narozen 1922). Ten
do svého návrhu zahrnující i úpravy parku zakomponoval
již i novou budovu Pavilonu Anthropos
(Brodesser 2006). Příznačným detailem
zaznamenaným pamětníky je také
Jelínkovo aktivní osobní přesvědčování o realizaci
záměru vybudování Anthroposu tehdejšího
ministra školství a kultury, pozdějšího zakladatele
české školy psychotroniky, Františka
Kahudy (ministrem v letech 1954–1963),
který byl v této době hospitalizován v jedné
z brněnských nemocnic.
V roce 1958 bylo přistoupeno k prvním terénním
úpravám na místě nově zamýšleného
Pavilonu Anthropos v Pisáreckém parku. Vlastní
stavba pak začala vyrůstat od prvního čtvrtletí
roku následujícího. Jednalo se o architektonicky
zdařilý Šteflíčkův projekt, založený
the river spa complex Riviéra at the end of the
1950s – to one of the traditional places of the
entertainment and recreation of the people of
Brno. In this context, a magnanimous urbanistic
resolution of a Park of Culture was designed,
led by the architect Evžen Šteflíček (b.
1922). He included in his project modifications
of the park which composed already also
the new building of Pavilion Anthropos
(Brodesser 2006). The characteristic detail
recorded by those who remember the time is
Jelínek’s active personal persuasion of the
minister of education and culture then, later
the founder of the Czech school of psychotronics,
František Kahuda (minister in
1954–1963), who was hospitalized at the time
in one of the Brno hospitals, on the realization
of the plan of building Anthropos.
In 1958 the first landscaping was begun
on the site of the newly planned Pavilion Anthropos
in Pisárecký Park. The actual building
started to grow from the first quarter of the
next year. It was an architecturally successful
project by Šteflíček, based on a steel-concrete
skeleton with 38 pillars and 68 iron columns
inside the building. Precious materials and
modern lighting fixtures were used in the inVlastní
stavba Pavilonu Anthropos začala v pisáreckém
parku vyrůstat v roce 1959.
The building of Pavilion Anthropos itself started to
grow in Pisárecký Park in 1959.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 17
18
Jan Břečka
na železobetonovém skeletu s 38 pilíři a 68 železnými
sloupy uvnitř budovy. V interiéru
bylo využito ušlechtilých materiálů i moderních
osvětlovacích těles. Pozoruhodným se
stalo výrazné využití skel (celkem 800m²),
které otevíraly interiér pohledům do a z parku.
Před pavilonem bylo vytvořeno betonové
ozdobné jezírko a v něm byla na mohutném
podstavci umístěna působivá socha lovce jelenů
od sochaře Antonína Širůčka (realizováno
1961; Hlušička 1984). Obecně lze říci, že
Anthropos velmi dlouho představoval nejmodernější
muzejní budovu vytvořenou po roce
1945 v republice, což o to více platilo pro vytvořené
moderní expozice. Na druhou stranu
se již od počátku na budově projevovaly
značné technické nedostatky, které komplikovaly
provoz. Jednoduchá okna neumožňovala
dostatečné vytápění, které bylo navíc zajištěno
nevyhovujícím topným systémem. V budově
byla instalována vzduchotechnika, kterou se
však nikdy nepodařilo uvést do provozu. Až
dodatečně bylo do interiéru zabudováno 25
radiátorů, které umožnily vytopit budovu
oproti venkovnímu prostředí o 5 °C. V důsledku
neprofesionálně provedených stavebních
prací byl od začátku problém i se zatékající
střechou.
V původním projektu bylo dále počítáno
i se solitérně rozmístěnými zasklenými pavilony
například pro prezentaci kopií nejstaršího
umění, které měly být propojeny s hlavní
budovou. Zajímavý byl také návrh rozsáhlého
amfiteátru umístěného za budovou, který měl
sloužit pro různé kulturní a společenské akce.
Z dnešního pohledu se jeví jako zajímavý
aspekt stavby celého pavilonu fakt, že byl vybudován
jako jedna z největších staveb v rámci
Akce Z. Oficiálně se jednalo o „dobrovolnou“
bezplatnou práci, kterou v rámci Akcí Z (zvelebování)
prováděli brněnští občané v dobách
komunistického režimu v Československu zejména
v 50. a 60. letech 20. století. Při práci na
terior. The distinctive use of glass (a total of
800 m²), which opened the interior to views
to and from the park, became remarkable. In
front of the Pavilion, a concrete decorative
lake was formed, in which an impressive
statue of a deer hunter by the sculptor Antonín
Širůček was placed on a massive
pedestal (realized 1961; Hlušička 1984). It can
be said generally that Anthropos represented
the most modern museum building created in
the country after 1945 for a very long time,
which was even more true for created modern
expositions. On the other hand, already from
the beginning significant technical deficiencies
were shown in the building, which complicated
operations. The simple windows did
not allow sufficient heating, which was moreover
provided by an inadequate heating system.
Ventilation was installed in the building,
which nevertheless was never managed to put
into operation. Twenty-five radiators were
subsequently built into the interior, which allowed
the building to be heated by 5°C above
the temperature outside. As a consequence of
the unprofessionally conducted construction
works, there was also a problem with a leaking
roof from the beginning.
In the original project, the solitary placement
of glazed pavilions was further anticipated
for instance for the presentation of
copies of the earliest art, which were to be
connected with the main building. Also the
design of an extensive amphitheatre placed
behind the building was interesting, which
was to serve for various cultural and social
events. From today’s perspective, the fact that
it was built as one of the largest structures
within “Action Z” seems like an interesting aspect
of the building of the entire Pavilion. Officially,
it was “voluntary” unpaid work performed
by the citizens of Brno within Action
Z (improvement) in the period of the communist
regime in Czechoslovakia particularly in
the 1950s and 1960s. Thousands of volunteers
worked almost 150,000 hours, often on Saturdays,
Sundays and holidays, on building the
Pavilion Anthropos. Also the provision of
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 18
budování Pavilonu Anthropos svépomocí tisíce
brigádníků odpracovalo téměř 150.000
pracovních hodin, často o sobotách, nedělích
a svátcích. Také zabezpečení nedostatkového
stavebního materiálu bylo často řešeno bez
úplaty jako kulturní dar instituci. Nebylo
ovšem divu, že v rámci tohoto systému docházelo
k častým komplikacím, spojeným zejména
s nedostatkem odborných řemeslníků.
Problémy nastaly i s finančním krytím celého
projektu, kterým se Jan Jelínek systematicky
snažil čelit neustálými intervencemi u akademických
hodnostářů a vysokých stranických
funkcionářů.
Stavba pavilonu byla nakonec předána do
užívání Moravskému muzeu až na podzim
roku 1962. Ještě před tím se Jan Jelínek, který
se v říjnu 1958 stal ředitelem Moravského
muzea, po dokončení hrubé stavby rozhodl
podpořit dokončení Anthroposu první výstavní
akcí pro veřejnost. Přestože v prvním
a druhém podlaží budovy probíhaly další stavební
práce, ve vstupní hale a v přízemním výstavním
sále byla 3. září 1961 otevřena výstava
Skalní malby a rytiny prvobytné společnosti, na
které byly prezentovány desítky kopií skalního
umění evropského paleolitu, ale také levantských
(španělských), skandinávských, afrických
a australských maleb a rytin. Výtvarný
návrh výstavy vytvořil Karel Pánek a architekt
Vilém Hank, kopie skalních maleb provedly
Brněnské vzorkové veletrhy pod vedením
S. Ralenovského ve spolupráci s J. Fišou a později
Z. Feldem (Jelínek 1961, 1987). Tito autoři
se poté ujali i mimořádně zdařilých kopií magdalénienských
maleb z jeskyně Altamira a Lascaux,
umístěných dodnes ve stálé expozici.
Dojem z nové stavby i prezentovaných maleb
vyvolaly zasloužený obdiv, do konce listopadu
výstavu navštívilo téměř 9000 lidí. Repliky parietálního
umění své místo vedle stálé expozice
později nalezly v nově budovaných výstavních
prostorech na zámku v Jevišovicích
scarce building material was often resolved
without bribes as a cultural donation to the
institution. It was no wonder that within this
system there were frequent complications,
connected mainly with a lack of professional
craftsmen. Problems occurred also with financial
coverage of the whole project, which
Jan Jelínek tried to face systematically with
constant interventions with academic dignitaries
and senior party functionaries.
The building of the Pavilion was in the
end transferred to the use of the Moravian
Museum in the autumn of 1962. Still before
that Jan Jelínek, who had become the director
of the Moravian Museum in October 1958,
decided after the completion of the rough
construction to support the conclusion of Anthropos’s
first exhibition event for the public.
Although further construction work was taking
place on the first and second floors of the
building, an exhibition was opened on 3 September
1961 in the entrance hall and ground
floor under the name Rock paintings and engravings
of the primitive society, at which
dozens of copies of the rock art of the European
Palaeolithic were presented along with
Levant (Spanish), Scandinavian, African and
Australian paintings and engravings. The
artistic design of the exhibition was created by
Karel Pánek and the architect Bedřich Hank,
the copies of the rock paintings were made by
the Brno Model Fair under the guidance of
S. Ralenovský in cooperation with J. Fiša and
later Z. Feld (Jelínek 1961, 1987). These authors
then also took on the exceptionally successful
copies of the Magdalenian paintings
from the caves Altamira and Lascaux, located
to this day in the permanent exhibition. The
impression of the new building and presented
paintings aroused deserved wonder; almost
9,000 people visited the exhibition by the end
of November. The replicas of the parietal art
later found their place besides the permanent
exhibition in the newly built exhibition spaces
at the chateau in Jevišovice in the Znojmo
District (1968), which was administered by
the Moravian Museum. In 1979 the paintings
19
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 19
20
Jan Břečka
Poprvé do ještě rozestavěného Anthroposu
návštěvníci nahlédli v září
1961, kdy zde byla otevřena výstava
Skalní malby a rytiny prvobytné
společnosti.
The visitors could take a look inside
Anthropos, still under construction, in
September 1961, when the exhibition
“Rock paintings and engravings of the
primitive society” was opened.
Výstava Skalní malby a rytiny prvobytné
společnosti byla vytvořena
v souladu s moderními estetickými
a architektonickými trendy, které po
právu vyvolaly zasloužený obdiv.
The exhibition “Rock paintings and
engravings of the primitive society”
was created in accordance with modern
aesthetic and architectonic
trends, which rightfully won deserved
praise.
Pohled do výstavy Skalní malby
a rytiny prvobytné společnosti, věnované
v této části umění centrální
Sahary.
A view of the exhibition “Rock paintings
and engravings of the primitive
society” in a part devoted to the art
of central Sahara.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 20
21
Jan Břečka
na Znojemsku (1968), který spravovalo Moravské
muzeum. V roce 1979 byly malby představeny
také v Muzeu Aleše Hrdličky v Hum-
polci.
Ačkoli si přípravy stálé expozice nadále vyžádaly
ještě hodně času, ve výstavním sále byla
ještě v červnu–září 1963 otevřena další výstava
Umění Konga. Poté byla budova na celý rok
veřejnosti uzavřena. Slavnostní otevření stálých
expozic O původu a vývoji člověka se Pavilon
Anthropos dočkal až 22. dubna 19654
.
Instalace vycházela ze scénáře Jana Jelínka ve
spolupráci s Karlem Valochem a Rudolfem
Musilem. Odbornou veřejnost reprezentovali
účastníci XIII. Celostátního kongresu československých
antropologů se zahraniční účastí,
konaném a Jelínkem organizovaném v Brně.
Expozice byla umístěna ve všech třech podlažích
pavilonu na celkové ploše 1500 m².
Dominovala ji opět rekonstrukce mamuta
v mírně nadživotní velikosti, dílo preparátora
Z. Tesaře, výtvarníka Z. Felda a sochaře Z. Macháčka.
Celkového výtvarného řešení expozice
were also displayed at the Museum of Aleš
Hrdlička in Humpolec.
Although the preparation of the permanent
exhibition continued to require even
more time, another exhibition, The art of
Congo, was opened in June – September 1963.
Then the whole building was closed to the
public for an entire year. The ceremonial
opening of the permanent exhibitions On the
origin and development of mankind in the
Pavilion Anthropos took place on 22 April
19654
. The installation started from the script
by Jan Jelínek in cooperation with Karel Valoch
and Rudolf Musil. The attendees of the
XIIIth
State-wide Congress of Czechoslovak
Anthropologists with foreign participation,
held and organized by Jelínek in Brno, represented
the professional public. The exposition
was located on all three floors of the Pavilion
on a total area of 1500 m². It was again dominated
by the reconstruction of a mammoth in
a slightly larger than life size, the work of the
taxidermist Z. Tesař, artist Z. Feld and sculptor
Z. Macháček. The overall artistic design of
the exposition was authored by K. Pánek and
4
V některých výročních tiscích k dějinám Anthroposu (Jelínek 1987) se objevuje chybné datum 1964.
V této době však byl Anthropos po celý rok prokazatelně uzavřen a v průběhu roku 1964 probíhala instalace
expozice. / The incorrect date 1964 appears in some annual prints on the history of Anthropos
(Jelínek 1987), but Anthropos was demonstrably closed for the whole year 1964, during which the installation
of the exposition took place.
Pohled do části expozice O původu
a vývoji člověka ve spodním patře
Anthroposu v podobě, kterou návštěvníci
znali v letech 1965–1980.
Tento prostor byl v roce 1971 uvolněn
pro tvorbu dočasných výstav.
A view of a part of the exposition “On
the origin and development of
mankind” on the lower storey of Anthropos
in the form in which visitors
knew it in 1965–1980. In 1971, this
space was freed for the creation of
temporary exhibitions.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 21
22
Jan Břečka
Nejoblíbenějším exponátem Anthroposu
již od dob první republiky byl
model mamuta. Model mamuta
v poválečném období byl vytvářen
preparátorem Z. Tesařem, výtvarníkem
Z. Feldem a sochařem Z. Ma-
cháčkem.
The model of a mammoth has been
the most popular exhibit in Anthropos
already from the First Czechoslovak
Republic. The model of a mammoth in
the post-war period was created by
the taxidermist Z. Tesař, artist Z. Feld
and sculptor Z. Macháček.
Práce na modelu mamuta v roce
1964.
Works on the model of a mammoth in
1964.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 22
23
Jan Břečka
se ujal K. Pánek a J. Ulrich, vlastní realizace
Výstavnictví, n. p. Praha (Jelínek 1964a,
1964b). Celková koncepce budovy měla od
počátku jedno zásadní omezení – sezónní provoz.
Zejména z důvodu nedostatečné možnosti
vytápění byl Pavilon Anthropos každý
rok od počátku prosince do konce března uzavřen.
Přesto nové muzeum v průběhu roku
1965 navštívilo téměř 35.000 zvědavých návštěvníků.
Tento provozní rytmus setrvával až
do rekonstrukce v roce 2003 a výrazným způsobem
také ovlivňoval plánování výstavního
programu po více jak 40 let.
V původní podobě setrvala expozice 15
roků. Nutnost aktualizovat nové poznatky zejména
v oboru antropogeneze, prezentovat
nové výzkumy na Moravě, podobně jako četné
přírůstky sbírek, si vynutila rozsáhlou reinstalaci
expozice. Té se ujal opět Jan Jelínek, který
kompletní scénář předložil již v roce 1977. Idea
byla taková, že se expozice bude postupně reinstalovat
za chodu muzea. Významný mezník,
kterého Jelínek opět využil, byl II. kongres Evropské
antropologické asociace (European An-
thropologicalAssociation)kterýsekonal27.–31.
srpna 1980 v Brně. Expozice pod názvem
O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury,
spolu s novou výstavou Nejstarší umění
J. Ulrich, the actual realization was by the
company Výstavnictví, n. p. Prague (Jelínek
1964 a, b). The overall concept of the building
had one fundamental limitation from the beginning
– seasonal operation. Especially due
to insufficient heating, the Pavilion Anthropos
was closed every year from the beginning of
December until the end of March. Despite
that, nearly 35,000 curious visitors visited the
new museum in 1965. This seasonal operation
remained in effect until the reconstruction in
2003, significantly influencing the planning of
the exhibition programme for more than 40
years.
The exposition remained in its original
form for 15 years before the necessity to update
new knowledge above all in the field of
anthropogenesis, to present new research in
Moravia and to include numerous additions
to the collections forced its extensive reinstallation.
It was assumed again by Jan Jelínek,
who presented its complete scenario already
in 1977. The idea was that the exposition
would be gradually reinstalled while the museum
was in operation. Once again, Jelínek
made use of a significant landmark – the Second
Congress of the European Anthropological
Association, which took place in Brno on
27–31 August 1980. The exposition named
On the origin and development of mankind
and the beginning of their culture along with
Architekt Evžen Šteflíček si odnáší
ocenění za návrh muzejní budovy
Anthroposu při slavnostním otevření
22. dubna 1965.
The architect Evžen Šteflíček receives
a prize for his design of the Anthropos
museum building during the opening
ceremony on 22 April 1965.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 23
24
Jan Břečka
Symbol Anthroposu – model mamuta,
v expozici po reinstalaci
v roce 1980. Před mamutem část
instalované skupiny jeskynních medvědů
ze Sloupsko-šošůvských jeskyní.
V druhém patře je výrazným
exponátem kopie skalního stropu
z jeskyně Altamira.
The symbol of Anthropos – the model
a mammoth – in the exposition after
the 1980 reinstallation. In front of the
mammoth there is a part of an installed
group of cave bears from
Sloupskošošůvské Caves. A distinctive
exhibit on the second floor is a copy
of a rock ceiling from the Cave of Al-
tamira.
Pohled do druhého patra expozice
Pavilonu Anthropos v podobě,
v které ji mohli návštěvníci vidět
v letech 1980–2003.
A view of the second floor of the exposition
of Pavilion Anthropos in the
form in which the visitors could see it
in 1980–2003.
Část expozice v druhém patře Pavilonu
Anthropos věnovaná technologii
výroby kamenných nástrojů.
V popředí socha neandertálce od
sochaře Třísky.
A part of the exposition on the second
floor of Pavilion Anthropos devoted to
the technology of stone tool production.
In the foreground, a statue of
a Neanderthal man by Tříska.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 24
25
Jan Břečka
centrální Sahary, byla slavnostně otevřena několik
dnů předem 20. srpna 1980. Veškeré
oslavy byly také vedeny v duchu třicetiletého
výročí Ústavu Anthropos, který Jelínek rovněž
mohutně připomínal (i když výročí bylo stanoveno
spíše pragmaticky, formálně Ústav Anthropos
v roce 1950 ještě neexistoval; viz výroční
tisky Jelínek 1980, 1987). Zásadní mimo
aktualizace poznatků v expozici byla prezentace
nových výzkumů Moravského muzea
(Stránská skála, Kůlna a další). Výjimečná byla
také prezentace rozsáhlé sbírky kopií paleoantropologických
nálezů z celého světa, které se
Janu Jelínkovi podařilo shromáždit a vytvořit
tak jeden z největších souborů v Evropě, obsahující
přes 900 kusů exponátů. Nové bylo také
využití originálů obrazů Zdeňka Buriana s tématikou
vývoje člověka.
Od počátku 80. let byla také oživena a přepracována
původní myšlenka vytvoření rozsáhlejšího
muzejního komplexu v okolí stávající
budovy Anthroposu. Již v této době bylo
jasné, že dosavadní provoz budovy s narůstající
návštěvností nebyl dlouhodobě udržitelný.
Nutností se ukázal celoroční provoz, rozšíření
sociálního i pracovního zázemí, nových výstavních
prostor a přednáškového sálu. K tomuto
účelu měl sloužit komplex přízemních
objektů s atriem, v němž mělo najít místo i zamýšlené
centrum pro mládež, depozitární
prostory, divadlo hudby, knihovna s čítárnou
a tvořivé dílny. Vedle dočasných výstav zde
měly být trvale prezentovány sbírky ze zahraničních
expedic i obrazy Z. Buriana. Projekt
rozpracoval Jan Jelínek a architektonického
návrhu se ujal Ivan Ruller, který s Jelínkem již
budoval národní muzeum v Libyi (Jelínek
1980, 38−39, Seitl 1987)5
. K cíli vybudovat
the new exhibition The earliest art of central
Sahara was opened at a ceremony a few days
earlier, on 20 August 1980. The celebrations
took place also in the spirit of the 30-year anniversary
of the Institute Anthropos, which
Jelínek also massively commemorated (although
the anniversary was set rather pragmatically;
formally, the Anthropos Institute
had not yet existed in 1950; see annual prints
Jelínek 1980, 1987). Apart from an update of
the knowledge presented in the exhibition, the
presentation of new surveys carried out by the
Moravian Museum (Stránská skála, Kůlna and
others) was of fundamental importance. The
presentation of an extensive collection of
copies of palaeontological finds from all over
the world gathered by Jan Jelínek, one of the
largest sets in Europe comprising more than
900 exhibits, was also exceptional. The use of
the originals of paintings by Zdeněk Burian
with the topic of the development of the
mankind was innovative as well.
The original idea of the creation of a more
extensive museum complex near the existing
Anthropos building was revived and reworked
in the early 1980s. By that time, it had
become clear that the existing form of operation
of the building was unsustainable in the
long run with the growing attendance. Yearround
operation, an extension of the social
and working background, the addition of new
exhibition spaces and of a lecture hall have
turned out to be necessary. A complex of single-storey
buildings with an atrium was to
serve this purpose, hosting also an intended
centre for young people, depository spaces,
a music theatre, a library with a study hall and
creative workshops. Apart from temporary
exhibitions, collections from foreign expeditions
and paintings by Z. Burian were to be
permanently presented there. Jan Jelínek
5
Cesta hledání původu a vývoje člověka. Lidová demokracie 18. 7. 1980. / Cesta hledání původu a vývoje
člověka [The search for the origin and development of mankind]. Lidová demokracie [People’s Democracy]
18 July 1980.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 25
v našich zemí ojedinělý muzejní projekt však
bohužel nedošlo a k třetímu návratu k přestavbě
Anthroposu došlo až o dalších 20 let
později.
Výstavní činnost Pavilonu Anthropos
V prvních letech provozu Anthroposu (1964–
1968) byla jeho vedením pověřena etnografka
Věra Kovářů (narozena 1932), která se podílela
také na přípravě první expozice a výstavě
Umění Konga. Po svém odchodu do Státního
ústavu památkové péče na její místo nastoupil
1. července 1968 Oldřich Neužil (narozen
1944). Tento dlouholetý pracovník Moravského
zemského muzea řídil chod Pavilonu
Anthropos v letech 1968–2005 a jeho působení
v síti našich muzeí vtiskl nezapomenutelnou
a jedinečnou tvář (Valoch 2004, Neužil −
Chmelíček 2015). Vedle běžného chodu
expozice a doprovodných programů se díky
Neužilově manažerským a odborným zájmům
podařilo poutat pozornost každoročně připravovanými
výstavami, které záhy přesahovaly
lokální témata, využívaly vždy maximálstarted
to work on the project, while the architectonic
design was assumed by Ivan
Ruller, who was already building the national
museum in Libya with Jelínek (Jelínek 1980,
38−39, Seitl 1987)5
. Regrettably, the goal of
building the unique museum project in this
country was not achieved, and the idea of a reconstruction
of Anthropos did not return for
the third time until another two decades later.
Exhibition activity in Pavilion Anthropos
In the first years of the operation of Anthropos
(1964–1968), it was led by the ethnographer
Věra Kovářů (b. 1932), who also participated
in the preparation of the first
exposition and of the exhibition The art of
Congo. After her departure for the State Institute
for Monument Care, she was succeeded
by Oldřich Neužil (b. 1944) on 1 July 1968.
This long-time employee of the Moravian
Museum headed the operation of Pavilion
Anthropos in 1968–2005, having impressed
an unforgettable and unique face to its activity
within our museum network (Valoch 2004,
Neužil − Chmelíček 2015). Apart from ordinary
operation of the exposition and the accompanying
programmes, Neužil’s manage-
26
Jan Břečka
Oldřich Neužil, hybatel dění spojeného
s Pavilonem Anthropos, podává
výklad ve výstavě věnované australským
domorodcům zapůjčené v roce
1976 do polského Štětína.
Oldřich Neužil, the mover of events
connected with Pavilion Anthropos,
providing an explanation of an exhibition
devoted to the aboriginal people
of Australia lent to Szczecin,
Poland in 1976.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 26
27
Jan Břečka
ních možností mezinárodní spolupráce a obracely
pozornost návštěvníků k průřezovým
tématům v dnešním slova smyslu z kulturněantropologické
perspektivy. O úspěchu tohoto
nasměrování instituce svědčilo uznání odborné
komunity a v neposlední řadě stabilní
nárůst návštěvnosti, která se mezi muzejními
objekty v Brně a na celé Moravě stala nejvyšší.
O tom, že vše neprobíhalo v kulisách reálného
socialismu ideálně, svědčí mj. i řada osobitých
vzpomínek (Neužil − Chmelíček 2015).
Nedlouho po nástupu nového vedoucího Anthroposu,
po srpnové invazi vojsk Varšavské
smlouvy v roce 1968, sovětská armáda po dva
měsíce obsadila i s těžkou vojenskou technikou
bezprostřední okolí Pavilonu Anthropos.
Až tragikomicky zní historka o neúspěšném
pokusu příslušníků okupační armády o návštěvu
expozice, kam ovšem nebyli vpuštěni,
neboť byli novým vedoucím na popud vedení
muzea vyzváni k odložení zbraní a zaplacení
vstupného v československých korunách. Nepříjemné
okolnosti vyplynuly i v dobách normalizace,
kdy byl Neužil monitorován státní
bezpečností po tříměsíčním studijním pobytu
v západní Německé spolkové republice na začátku
70. let. Zde se na archeologickém výzkumu
krátce setkal s Giselou Asmusovou, antropoložkou,
která za druhé světové války
působila v Ústavu Anthropos. V poválečných
dobách byla však vyhodnocena jako nepřítel
státu… Pronásledování se nevyhnuli ani jiní
pracovníci Pavilonu Anthropos, kteří na nejnižších
pracovních pozicích často představovali
vědomě „uklizené“ nepřátele socialistického
zřízení či jinak znevýhodněné osoby.
Brutální policejní výslech tak ještě v roce 1984
zažila kvůli šíření nepřátelských letáků mladá
uklízečka, v současnosti významná česká psy-
choložka…
Realizace dočasných výstav po otevření
stálé expozice, tedy další přidané hodnoty Pavilonu
Anthropos, v prvních letech hledala
rial and professional interests made it possible
to attract attention with annual exhibitions
that soon surpassed local topics, always
utilised maximum opportunities of international
cooperation and turned visitors’ attention
to summary topics from the cultural-anthropological
perspective in today’s meaning
of the word. The success of this direction of
the institution was evidenced by its acknowledgement
by the professional community
and, last but not least, by a stable increase in
the number of visitors, which became the
highest among the museum institutions in
Brno.
Allthiswastakingplaceinthestagesettings
of “Real Socialism” and not in the ideal way,
which is evidenced i.a. by many personal memories
(Neužil − Chmelíček 2015). Not long after
the accession of the new head of Anthropos,
after the invasion of the armies of the Warsaw
Pact in August 1968, the Soviet army occupied
the immediate neighbourhood of Pavilion Anthropos
with heavy military vehicles. A tragicomically
sounding anecdote tells about an unsuccessful
attempt of members of the
occupation army to visit the exposition, where
theywerenotadmittedafteritsnewhead,atthe
instigation of the management of the museum,
had called on them to lay down their weapons
and pay the admission fee in Czechoslovak
crowns. Unpleasant circumstances emerged
also during the so-called normalisation, when
NeužilwasmonitoredbytheCommunistsecret
police StB after a three-month in the early
1970s.TherehemetGiselaAsmusduringanarchaeological
survey, an anthropologist who had
worked in the Anthropos Institute during
WWII, but was assessed to be an enemy of the
state in the post-war period... Other employees
of Pavilion Anthropos did not avoid persecution,
either: working on the lowest positions,
they were often “cleared away” there as enemies
of the socialist system or otherwise disadvantaged
persons. A young cleaning lady, later an
important Czech psychologist, thus experienced
a brutal police interrogation as late as in
1984 because of spreading “enemy flyers”.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 27
svoji tvář. Výstavy vycházely především z námětů
Jana Jelínka a reflektovaly aktuální archeologické
výzkumy MM (1966 Nejstarší zemědělci
ve střední Evropě, 1968 Nejstarší
doklady lidské práce v Čechách, 1969 Stránská
skála). Rozsahem to byly instalace nevelké,
umístěné pouze ve vstupní hale budovy. S nástupem
Oldřicha Neužila do funkce vedoucího
Pavilonu Anthropos tato činnost nabrala
novou dynamiku a stala se nedílnou součástí
programu muzea. Neužil se stal klíčovou organizační
postavou výstavní činnosti Anthroposu
a kurátorem prakticky všech výstav.
První významný výstavní počin byl vázán
na expedici Jana Jelínka do Austrálie, realizovanou
v roce 1969. Výstava byla v Anthroposu
slavnostně zahájena v roce 1971 pod jednoduchým
názvem Austrálie. Kvůli množství exponátů
a potřebě zdůraznit význam expedice
bylo pro výstavu uvolněno spodní patro stálé
expozice. Zde byly veřejnosti původně prezenThe
realisation of temporary exhibitions
after the opening of the permanent exposition,
another added value of Pavilion Anthropos,
was looking for its face in the first years.
The exhibitions were based above all on
themes suggested by Jan Jelínek, reflecting
contemporary archaeological surveys of
the MM (1966 Earliest farmers in Central Europe;
1968 Earliest documents of human work
in Bohemia; 1969 Stránská skála). These were
smaller installations, located only in the entrance
hall of the building. This activity gained
new momentum after the arrival of Oldřich
Neužil to the post of the head of Pavilion Anthropos,
becoming an inseparable part of the
museum’s programme. Neužil became the key
personage in the organisation of the exhibition
activity of Anthropos and the curator of
virtually all exhibitions.
The first important exhibition was connected
with Jan Jelínek’s 1969 expedition to
Australia. The opening ceremony took place
in Anthropos in 1971 under the simple name
28
Jan Břečka
Na podobě pavilonu Anthropos, stálých expozic i výstav
se velmi pozitivně projevila spolupráce s předními
výtvarníky. Na fotografii zprava: architekt Vilém
Hank, Jan Jelínek a preparátor literárního oddělení
Macháček.
The cooperation with leading artists has reflected very
positively in the form of Pavilion Anthropos, its permanent
expositions and exhibitions. In the photograph,
from the left: the architect V. Hank, Jan Jelínek
and preparator Macháček.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 28
29
Jan Břečka
Pohled do výstavy Austrálie v Pavilonu Anthropos v roce 1971.
A view of the exhibition “Australia” in Pavilion Anthropos in 1971.
továny návštěvnicky neatraktivní metodologické
problémy výzkumu kvartéru (genetika,
stratigrafie, metody datování atd.). Na uvolněné
ploše přibližně 300 m² návštěvníci výsledky
australské expedice měli možnost
shlédnout i v roce 1972. Přestože u veřejnosti
výstava zaznamenala značný ohlas (návštěvnost
razantně vzrostla, výstavu vidělo na 53.000
lidí), pro hlavního autora měla trpké vyústění.
Australská expedice se v počínající normalizaci
začala jevit jako problematická a Jan Jelínek
v důsledku vykonstruované kauzy znehodnocení
státního majetku na expedici přišel
i o post ředitele muzea. Na slavnostní zahájení,
kterého se účastnil mj. australský velvyslanec
v Rakousku, se nikdo z oficiálních představitelů
komunistické reprezentace nedostavil
(k expedici Brinke 1971, Jelínek 1977: 509–530,
1989, Kostrhun − Neužil 2011). Význam této
Australia. Due to the number of exhibits and
the need to emphasise its importance, the
lower storey of the permanent exposition,
where methodological issues of the research
of the Quaternary (genetics, stratigraphy, dating
methods, etc.) unattractive for visitors had
been presented, was cleared for the exhibition.
The visitors could see the outcomes of the
Australian expedition on the freed area of approximately
300 m² also in 1972. Despite
a significant response among the public (the
number of visitors rapidly increased, some
53,000 people saw the exhibition), it had a bitter
unravelling for the main author. The Australian
expedition started to seem problematic
at the time of the beginning “normalisation”,
and Jan Jelínek lost the post of the director of
the museum because of a trumped-up case of
loss of value of state property during the expedition.
No one of the official communist
representation was present at the opening
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 29
výstavy pro další rozvoj Anthroposu byl
ovšem značný. Díky rozvíjejícím se kontaktům
českých a polských vědců po druhé světové
válce se podařilo výstavu zapůjčit do několika
významných polských muzeí, s kterými byla
navázána bohatá reciproční spolupráce (Poznaň
1976, Štětín 1976, Wroclaw 1976/1977,
Lodž 1977; Jelínek 1976, Błaszczyk 1978). Australské
téma bylo s úspěchem využito i v současnosti
při realizaci výstavy Umění australských
domorodců, připravené pro Pavilon
Anthropos v letech 2011–2013 a poté zapůj-
čenédomuzeívMostěaÚstínadLabem(2016).
V následujících dvou sezonách (červenec
1973 až listopad 1974, návštěvnost 70.756
osob) velký zájem veřejnosti vzbudila nová inceremony,
attended i.a. by the Australian ambassador
to Austria (on the expedition, see
Brinke 1971, Jelínek 1977, Kostrhun − Neužil
2011). Yet, this exhibition was of considerable
importance for further development of Anthropos.
Thanks to the developing contacts
between Czech and Polish scientists after
WWII, the exhibition was lent to several important
museums in Poland (Poznań 1976,
Szczecin 1976, Wrocław 1976/1977, Łódź
1977; Jelínek 1976, Błaszczyk 1978), and rich
reciprocal cooperation was established with
them. The Australian topic has been successfully
utilised at present in the realisation of the
exhibition The aboriginal art of Australia, prepared
for Pavilion Anthropos in 2011–2013
and then lent to the museums in Most and
Ústí nad Labem (2016).
30
Jan Břečka
Nejmonumentálnějším exponátem výstavy Austrálie byla kopie skalní stěny pokryté domorodými malbami z lokality
Oenpelli sestavena z šesti dílů o celkových rozměrech 12 × 5 metrů. Na fotografii při zhotovení v roce 1971. Transport
a instalace tohoto oblíbeného exponátu do různých českých i zahraničních muzeí se stal vždy značným oříškem
všech kurátorů a tvůrců výstav.
The most monumental exhibit of the exhibition “Australia” was a copy of a rock wall covered with aboriginal paintings
from the locality Oempeli put together from six parts of the overall dimensions of 12 × 5 metres. Photographed upon its
creation in 1971. The transport and installation of this popular exhibit to various Czech and foreign museums has always
been a tough nut for all curators and creators of exhibitions.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 30
31
Jan Břečka
stalace nazvaná Z hlubin pravěku. Životní dílo
akad. malíře Z. Buriana (Burian 1973). Výstava
byla opět umístěna ve spodním patře budovy,
kde zejména díky iniciativě O. Neužila
zůstal prázdný prostor, umožňující kvalitativně
výrazně lepší možnost tvorby výstav. Burianovská
instalace vznikla bezprostředně po
opakovaném rozsáhlém nákupu Burianových
děl do sbírek MM, který probíhal v letech
1971–1973 (cena jednotlivých pláten nakupovaných
přímo od autora se v této době pohybovala
v rozsahu 1.500 až 18.000 Kč, dnes
MZM vlastní na 200 Burianových olejomaleb).
Také tato výstava byla vytvořena jako putovní
a obrazy byly poté prezentovány v kulturních
a informačních střediscích v Berlíně
(1981) a Budapešti (1981), v roce 1987 doputovala
dokonce do mongolského Ulánbátaru.
Sezóna roku 1975 byla zahájena výstavou
věnovanou výsledkům archeologických výzkumů
Moravského muzea na rozsáhlém neolitickém
sídlišti ve Vedrovicích na Znojemsku
Nejstarší zemědělské osídlení jižní Moravy.
Přímo diváckým trhákem a současně dobovou
sondou do společenských norem byla ovšem
následná výstava Zrození člověka − Antropologie
mateřství (září 1975 až červen 1976; Doležal
1975), připravená k příležitosti mezinárodního
roku ženy. Scénáře výstavy se ujal
gynekolog pražské fakultní nemocnice A. Doležal.
Na výstavě byla prezentována řada tabuizovaných
témat, a přestože byla přístupná až
od 15 let (jak hlásaly také početné reklamní
plakáty) zaznamenala nebývalý divácký ohlas.
Ten se projevil dvojnásobnou návštěvností
oproti předchozím letům (celkem 81.101 návštěvníků).
S velkým úspěchem byla také prezentována
v pražském Karolinu. Moravskou
kuriozitou zůstal oficiální protest Československé
strany lidové proti obsahu výstavy,
který v jejím průběhu dosáhl omezení vstupu
návštěvníkům až od 18 let. Reprízu poté vý-
stavazažilavČeskémkulturnímcentruvBerlíně
A new installation named From the depths
of prehistory. Life’s work of academic painter
Z. Burian (Burian 1973) aroused a great interest
among the public in the following two seasons
(July 1973 – November 1974; 70,756 visitors).
Once again, the exhibition was located
in the lower storey of the building, where there
remained an empty space above all thanks to
the initiative of O. Neužil, offering a quantitatively
better possibility for the creation of exhibitions.
The Burian installation took place
immediately after a repeated extensive purchase
of Burian’s works for the collections of
the MM, which took place once again with the
involvement of O. Neužil in 1971–1973 (the
price of the individual canvases purchased directly
from the author was within the range of
CSK 1,500–18,000 at that time; the MM owns
about 200 oil paintings by Burian today). This
exhibition was also designed as travelling and
the paintings were later presented in the cultural
and information centres in Berlin (1981)
and Budapest (1981), reaching as far as Ulaanbaatar,
Mongolia in 1987.
The 1975 season was started with an exhibition
devoted to the outcomes of archaeological
surveys by the Moravian Museum at the
extensive Neolithic settlement in Vedrovice, the
Znojmo District, titled The earliest agricultural
settlements in South Moravia. A real crowdpuller
and, at the same time, a probe into the
period social norms, was the following exhibition
The birth of a human – the anthropology of
maternity (September 1975 – June 1976;
Doležal 1975), prepared on the occasion of the
International Women’s Year. The scenario of
the exhibition was authored by A. Doležal,
a gynaecologist of the Prague university hospital.
The exhibition presented many taboo topics
and despite the age limit of 15 (proclaimed by
the numerous advertising posters), it achieved
an extraordinary visitor turnout. It reflected in
a twice higher number of visitors compared to
the previous years (a total of 81,101 visitors). It
was also presented, with a great success, in the
Carolinum in Prague. A Moravian curiosity
was the official protest of the Czechoslovak
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 31
v březnu 1978 pod názvem Anthropologie der
Mutterschaft – Mutter und Kind vom Ursprung
bis zur Sozialistlichem Gegenwart. V roce 1976
návštěvníci měli možnost shlédnout ještě další
exotickou výstavu Tradiční umění Nové Guineje
(duben 1976 až listopad 1977; Novotný
1976). Instalace byla převzata ze stejnojmenného
projektu připraveného v roce 1975 v Náprstkově
muzeu v Praze a doplněného vlastními
exponáty a fotografiemi. Ty získal J.
Jelínek a J. Vrožina v roce 1973 při cestě do
Nové Guineje, takže v Anthroposu bylo k vidění
na 110 originálních artefaktů.
Také v roce 1977 Pavilon Anthropos přichystal
dvě výstavy. První z nich Archeologické
People’s Party against the contents, which
achieved increasing of the visitor age limit to
18 in the course of the exhibition. The exhibition
was later presented in the Czech Cultural
Centre in Berlin in March 1978 under the
name Anthropologie der Mutterschaft – Mutter
und Kind vom Ursprung bis zur Sozialistlichem
Gegenwart. In 1976, the visitors could see another
exotic exhibition, The traditional art of
New Guinea (April 1976 – November 1977;
Novotný 1976). The installation was taken over
from a project of the same name prepared in
1975 by the Náprstek Museum in Prague, accompanied
by the MM’s own exhibits and photographs
acquired by Jelínek a J. Vrožina during
their expedition to New Guinea in 1973,
32
Jan Břečka
Pohled do části výstavy Antropologie mateřství, jejíž obsah vyvolal oficiální moralizující protesty, které vedly k povolení
vstupu návštěvníkům až od 18 let.
A view of a part of the exhibition “Anthropology of maternity”, whose content aroused official moralising protests that led
to the imposition of an 18-year age limit on the visitors.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 32
33
Jan Břečka
poklady Velkopolska (duben až červen 1977;
Błaszczyk 1977; 1978) byla přichystána jako
první reciproční výstava za zapůjčený australský
soubor (byť oficiálně připravená k 30. výročí
podepsání smlouvy o přátelství a vzájemné
pomoci mezi Československou
socialistickou republikou a Polskou lidovou
republikou). Poprvé v historii české archeologie
bylo v takovém rozsahu prezentováno na
147 souborů (celkem 550 exponátů) z období
mezolitu až středověku a raného novověku
z Archeologického muzea v Poznani. Na výstavě
dominovaly neolitické plastiky, bohatá
bronzová industrie lužické kultury doby bronzové,
římské importy, vzácné nálezy z období
raného piastovského státu atd. Výstava pak
v roce 1978 putovala do Košic a následně i do
Českých Budějovic. V druhé části roku (červenec
až listopad) návštěvníci v Anthroposu
mohli zaznamenat výstavu vytvořenou Karlem
Valochem k 100. výročí narození zakladatele
meziválečného Anthroposu – Karla Absolona,
nazvanou Život a dílo prof. K. Absolona.
Spolupráce s polskými paměťovými institucemi
nesly výsledky i v následujících letech,
které byly jinak také naplněny přípravami na
reinstalaci stálé expozice. V roce 1978 byla
s Národním muzeem ve Štětíně připravena archeologická
výstava Swiatowit z Wolina. Objev
staroslovanské svatyně v severním Polsku (Filipowiak
1978), jejímž ústředním exponátem
byl originál nálezu dřevěné sošky pohanského
božstva pobaltských Slovanů z 9. století.
V červnu až listopadu následujícího roku pak
opět výstava Umění západní Afriky (Łapott
1979), sestavená Oldřichem Neužilem a Josefem
Kandertem opět ze sbírek štětínského
muzea, které disponuje velmi bohatou africkou
sbírkou, získanou díky poválečnému námořnímu
exportu a importu do spřátelených
socialistických zemí na africkém kontinentě.
Výstava měla dvě části. První dokumentovala
výzkum štětínského muzea v Guineji v centru
which brought the total of the original artefacts
exhibited in Anthropos to about 110.
Pavilion Anthropos prepared two exhibitions
also in 1977. The first of them, The archaeological
treasures of Greater Poland (April–
June 1977; Błaszczyk 1977; 1978) was prepared
as the first reciprocal exhibition in exchange
for the lent Australian collection (although officially
prepared on the 30th
anniversary of the
signing of the treaty on friendship and mutual
aid between the Czechoslovak Socialist Republic
and the Polish People’s Republic).
A total of 550 exhibits from as many as 147
collections from periods ranging from the
Mesolithic to the Middle Ages and early Modern
Era from the Archaeological Museum in
Poznań were presented for the first time in
such an extent in the history of Czech archaeology.
The exhibition was dominated by Neolithic
plastic art, rich Bronze industry of the
Lusatian culture of the Bronze Age, Roman
imports, rare finds from the early period of the
Piast state, etc. In 1978, the exhibition travelled
to Košice and then to České Budějovice. In the
second part of the year (July – November), the
visitors of Anthropos could see an exhibition
prepared by Karel Valoch on the centennial
anniversary of the founder of interwar Anthropos,
Karel Absolon, named The life and
work of Prof. K. Absolon.
The cooperation with Polish memory institutions
bore fruit also in the following years,
which were besides filled by the preparations
for a reinstallation of the permanent exposition.
The archaeological exhibition Swiatowit
of Wolin. The discovery of an Old Slavic shrine
in northern Poland (Filipowiak 1978) was prepared
with the National Museum in Szczecin
in 1978; its central exhibit was the original find
of a wooden statuette of a pagan deity of the
Baltic Slavs from the 9th
century. The exhibition
The art of West Africa (Łapott 1979) followed
in June to November of the next year,
prepared by Oldřich Neužil and Josef Kandert
once again from the collections of the Szczecin
museum, which has a very rich African collection
thanks to the post-war naval export and
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 33
středověké říše Mali, zaniklém městě Niani,
který zde W. Filipowiak vedl od roku 1963.
Druhá část výstavy sestávala ze 150 exponátů
domorodého umění západní Afriky. I tento
soubor putoval do Košic, kde však při jeho návratu
došlo k neobjasněné a zejména nepříjemné
krádeži jedné z kamenných domorodých
plastik. V roce 1978 byla také z iniciativy
Karla Valocha v Anthroposu instalována galerijní
výstava Vývoj krajiny ve čtvrtohorách.
Z díla akad. Malíře Jiřího Mikuly (Jelínek – Žebera
1978). Tématem obrazů byla vizualizace
vývoje krajiny, flóry i fauny celkem na 56 vystavených
obrazech vzniklých ze spolupráce
umělce a významného českého geologa Karla
Žebery. Na výstavě se objevily i kamenné nástroje
z období starého a středního paleolitu
ze sbírky K. Žebery, které byly v Anthroposu
vystavovány již v roce 1968 jako příspěvek do
debaty k dokladům nejstaršího osídlení českého
území.
Bylo již uvedeno výše, že v roce 1980 se konečně
přistoupilo k realizaci delší dobu připravované
reinstalace stálé expozice, která byla
opět připravena v souladu s moderními muzeologickými
proudy. Jan Jelínek i v tomto případě
přistoupil k osvědčenému modelu z poloviny
60. let a současně se stálou expozicí
připravil výstavu kopií skalního umění, tentokráte
z centrální Sahary. Výstava pod názvem
Nejstarší umění centrální Sahary veřejnosti poprvé
předložila výsledky Jelínkových studijních
i pracovních cest do Libye v letech 1978–
1980. Zde byl z pověřením UNESCO hlavním
tvůrcem národního muzea v Tripoli. Rozsáhlý
soubor hodnotných odlitků, věrně reprodukujících
tvarově i barevně originální skalní povrch,
vyhotovil preparátor Moravského muzea
V. Gebauer za pomoci kameramana výpravy
J. Vrožiny (na výstavě bylo prezentováno 35
rozměrných rytin a maleb). Na reprodukcích
dalších maleb se podílel Z. Feld a technik Fiša.
I tato výstava byla rozšířena o další kusy a naimport
to friendly socialist countries in Africa.
The exhibition consisted of two parts. The first
one documented research carried out by the
Szczecin museum in Guinea, in the vanished
city of Niani, the centre of the medieval Mali
Empire, led by W. Filipowiak from 1963. The
other part of the exhibition consisted of 150
exhibits of the aboriginal art of West Africa.
This collection also travelled to Košice, where
one of the stone aboriginal sculptures was
stolen upon its return, however; the theft has
never been solved. Out of the initiative of Karel
Valoch, the gallery exhibition The development
of landscape in the Quaternary. From the work
of academic painter Jiří Mikulka (Jelínek – Žebera
1978) was installed in Anthropos in 1978.
The 56 exhibited paintings created in cooperation
between the artist and the eminent
Czech geologist Karel Žebera visualised the
development of the landscape, flora and fauna.
The exhibition also presented stone tools from
the Upper and Middle Palaeolithic from the
collection of K. Žebera, which had been exhibited
in Anthropos in 1968 as a contribution to
the discussion on the documents of the earliest
settlement on the Czech territory.
As has been mentioned above, the reinstallation
of the permanent exposition, once again
prepared in accordance with the latest trends in
museology, finally started in 1980, after long
preparations.JanJelínekfollowedthesuccessful
model of the mid-1960s also in this case and
prepared an exhibition of copies of rock art
along with the permanent exposition, this time
from central Sahara. The exhibition named The
earliest art of central Sahara was the first public
presentation of the outcomes of Jelínek’s study
and work trips to Libya in 1978–1980, where he
was the main creator of the national museum
inTripoliauthorisedbyUNESCO.Anextensive
set of valuable castings faithfully reproducing
the shapes and colours of the original rock surface
were prepared by V. Gebauer, the taxidermist
of the Moravian Museum, with the help of
J. Vrožina,thecameramanoftheexpedition(35
extensive engravings and paintings were presented
at the exhibition). Z. Feld and the tech-
34
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 34
35
Jan Břečka
bídnuta polským kolegům. V roce 1981 byla
instalována pod názvem Malowidla i ryty naskalne
swiata ve Štětíně, Gdaňsku a Poznani.
V roce 1983 byl celý soubor opět díky iniciativě
Oldřicha Neužila dokonce dopraven do
Muzea umění v mongolském Ulánbátaru, kde
měl sehrát roli mj. v plánu další odborné spolupráce
mezi Moravským muzeem a mongolskými
institucemi.
V 80. letech 20. století maraton příprav náročných
výstav poněkud zvolnil a velké výstavní
projekty byly pro Anthropos připravovány
v dvouletém cyklu. V roce 1982 byl
připraven další rozsáhlý archeologický projekt,
tentokrát ve spolupráci s Archeologickým muzeem
ve Vratislavi a dalšími polskými muzei
Za lidmi doby bronzové – lužická kultura ve
Slezsku. Na výstavě bylo shromážděno na 3000
exponátů z období lužické kultury mladší
doby bronzové z oblasti Slezska. O dva roky
později ve spolupráci s pařížským Musée
de l’ Homme připravil Jan Jelínek výstavu
První Evropan. V Anthroposu byly tehdy
nician Fiša participated in the reproduction of
other paintings. This exhibition, enriched for
more pieces, was also offered to our Polish colleagues.
In 1981, it was installed in Szczecin,
GdańskandPoznańunderthenameMalowidla
i ryty naskalne swiata. The whole set was, once
again thanks to initiative of Oldřich Neužil,
even transported to the Museum of Art in
Ulaanbaatar, Mongolia in 1983, where it was to
play a part in a plan of further professional cooperation
between the museum and the Mongolian
institutions, among other things.
The marathon of preparation of demanding
exhibitions somewhat slowed down in the
1980s, and major exhibition projects started to
be prepared for Anthropos in a biannual cycle.
Another extensive archaeological project was
prepared in 1982, this time in cooperation
with the Museum of Archaeology in Wrocław
and other Polish museums, named A visit to
people of the Bronze Age – Lusatian culture in
Silesia. The exhibition presented some 3,000
exhibits from the Lusatian culture period of
the Late Bronze Age from Silesia. Two years
later, Jan Jelínek prepared the exhibition The
Pohled do vstupní haly Pavilonu Anthropos
v roce 1984 v době konání
výstavy První Evropan, na které Jan
Jelínek deklaroval spolupráci s francouzskými
vědci i svoje pojetí evoluce
člověka. Dominantou prostoru
je umělecké ztvárnění „stromu“ lidské
evoluce.
A view of the entrance hall of Pavilion
Anthropos in 1984 at the time of the
exhibition “The first European”, in
which Jan Jelínek declared his cooperation
with the French scientists and
his concept of the evolution of the
mankind. The space is dominated by
an artistic rendering of the “tree” of
human evolution.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 35
představeny archeologické doklady po nejstarších
obyvatelích Evropy, nalezené Henry de
Lumleyem v jeskyni Arago. Vedle kopií nejvýznamnějších
antropologických nálezů, získaných
pak do sbírek Ústavu Anthropos,
návštěvníci mohli spatřit rekonstrukci paleolitického
obydlí z Grotte du Lazaret a Terra
Amata u Nice. Na výstavě Jelínek nejen deklaroval
spolupráci s vyspělými vědeckými centry
západní Evropy. Výstava i následné publikace
mu také umožnily prosazovat své pojetí antropogeneze
člověka, v němž představil své široké
pojetí druhu Homo sapiens, do něhož zařazoval
nejen neandertálce, ale i předchozí vývojové
etapy člověka včetně Homo erectus (Jelínek
1984). Repríza výstavy proběhla již
v tradiční destinaci – Košicích.
Téma nejstarších – paleolitických – obydlí
do značné šíře Jan Jelínek rozpracoval o dva
roky později v rámci příprav velkoryse pojaté
putovní výstavy Střecha nad hlavou. Zde
uplatnil své bohaté zkušenosti s formami tradičního
bydlení nejen z období paleolitu, ale
také ze soudobých etnologických pozorování
z Austrálie, severní Afriky, Sibiře i indiánských
kultur severní Ameriky. Výstava poté s úspěchem
putovala do Štětína, Gdaňsku, Košic,
Miskolce a rakouského archeologického skanzenu
v Asparn a. d. Zaya (Jelínek 1986b,
1986c, téma autor ve velké šíři rozpracoval
poté ve své poslední monografii; Jelínek 2006).
V roce 1988 paleontolog Ústavu Anthropos
Luděk Seitl připravil v Anthroposu reprízu výstavy
Burianových obrazů Zdeněk Burian.
Ještě před listopadovými událostmi roku 1989
Jan Jelínek s týmem výtvarníků (Č. Kučera,
D. Chatrná) připravil architektonicky moderně
pojatou výstavu nejstaršího paleolitického
umění pod názvem Umění v zrcadle
věků. Na té se zápůjčkou kopie jeskynního výklenku
Tête du Lion se solutréenskými malbami
podílel Ústav lidské paleontologie v Paříži
prostřednictvím Henry de Lumleye.
first European in cooperation with Musée de
ľHomme in Paris. In Anthropos, it presented
archaeological evidence of the earliest inhabitants
of Europe found by Henry de Lumley in
the Arago cave. Apart from copies of the most
significant archaeological finds later acquired
for the collections of the Anthropos Institute,
the visitors could see a reconstruction of
a Palaeolithic dwelling from Grotte du Lazaret
and Terra Amata near Nice. The exhibition
and the subsequent publications helped Jelínek
not only declare cooperation with the advanced
scientific centres of Western Europe
but also assert his conception of the anthropogenesis
of the mankind, in which he presented
his wide interpretation of the species Homo
sapiens including not only Neanderthals but
also the previous development stages including
Homo erectus (Jelínek 1984b). The exhibition
was repeatedly presented in a traditional
destination – Košice.
Jan Jelínek elaborated the topic of the earliest
– Palaeolithic – dwellings to a significant
breadth two years later, within the preparations
of a generously conceived travelling exhibition
Roof over one’s head. In it, he put to
use his rich experience with traditional housing
forms not only from the Palaeolithic but
also from contemporary ethnological observations
in Australia, North Africa, Siberia and
in the native cultures of North America. The
exhibition then successfully travelled to
Szczecin, Gdańsk, Košice, Miskolc and to the
Austrian archaeological open-air museum in
Asparn a. d. Zaya (Jelínek 1986b, 1986c; the
author has widely elaborated on the topic in
his latest monograph Jelínek 2006). In 1988,
Luděk Seitl, palaeontologist of the Anthropos
Institute, prepared a reinstallation of the exhibition
of Burian’s paintings under the name
Zdeněk Burian. Still before the events of November
1989, Jan Jelínek and his team of
artists (Č. Kučera, D. Chatrná) prepared the
earliest Palaeolithic art exhibition Art in the
mirror of ages with a modern architectonic
conception. The Institute of Human Palaeontology
in Paris participated in it through
36
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 36
37
Jan Břečka
Henry de Lumley by a loan of a copy of the
cave niche Tête de Lion with Solutrean paintings.
The exhibition included above all copies
of the artistic creation from the beginning of
human creativity until the Mesolithic from
whole Europe that Jelínek had gradually acquired
for the collections of the Anthropos Institute
(Jelínek 1990a, b). Originals of Palaeolithic
art from the collections of the MM
were also gradually presented to the public.
In the new situation
November 1989 meant a considerable social
change not only for the Moravian Museum.
The transition from Real Socialism to the
early years of capitalism naturally brought
about a number of economic, social and cultural
turbulences. In the course of the 1990s,
Pavilion Anthropos lost a significant part of
its long-time visitor clientele from Slovakia
when the Czechoslovak Federative Republic
split in 1993. Complicated economic conditions
left their marks also on underfunding of
the maintenance of the Anthropos building,
which showed ever more perceptible operating-technical
imperfections after more than
30 years of operation. Nonetheless, even in the
new situation and once again above all thanks
to Oldřich Neužil, Pavilion Anthropos found
new topics with which it managed to attract
a great interest of the public. The very first exhibition
project prepared in the democratic
conditions reacted to so far unsatisfied social
demand for novel topics.
In cooperation with the National Museum
and the National Museum of Szczecin, a team
of authors from the Náprstek Museum (V.
Halászová, K. Klápšťová) and from the Academy
of Sciences of the Czech Republic (O.
Kandertová) prepared the exhibition America,
land of Native Americans (Neužil – Mizerová
1992). The exhibition was created with relatively
high costs (around CSK 800,000; the average
wage was ca. CSK 4,600 in 1992) to
Vystavovány byly především kopie výtvarné
tvorby od počátku lidské kreativity do období
mezolitu z oblasti celé Evropy, které Jelínek
postupně získal do sbírek Ústavu Anthropos
(Jelínek 1990a, 1990b). Postupně byly veřejnosti
také prezentovány originály paleolitického
umění ze sbírek MM.
Za nových poměrů
Listopad 1989 znamenal nejen pro Moravské
muzeum citelnou společenskou změnu. Přechod
z reálného socialismu do raných let kapitalismu
s sebou přirozeně nesl celou řadu
ekonomických, sociálních i kulturních turbulencí.
V průběhu 90. let Pavilon Anthropos
přišel o významnou část dlouholeté návštěvnické
klientely ze Slovenska, když došlo k rozdělení
Československé federativní republiky
v roce 1993. Složité ekonomické podmínky se
podepsaly i na podfinancování údržby budovy
Anthroposu, která po více jak 30 letech vykazovala
stále citelnější provozně-technické nedostatky.
Nicméně i v nových podmínkách,
opět zejména díky Oldřichu Neužilovi, Pavilon
Anthropos našel nová témata, jimiž dokázal
poutat velký zájem veřejnosti. Hned první
výstavní projekt připravený již v demokratických
podmínkách reagoval na dosud neukojenou
společenskou poptávku po neotřelých
tématech.
Ve spolupráci s pražským Národním muzeem
a Národním muzeem ve Štětíně kolektiv
autorů z Náprstkova muzea (V. Halászová,
K. Klápšťová) a Akademie věd ČR (O. Kandertová)
připravil výstavu Amerika, země Indiánů
(Neužil – Mizerová 1992). Tato výstava byla
vytvořena jako připomenutí 500. výročí objevení
Ameriky s relativně vysokými náklady
(okolo 800.000 Kč, přičemž průměrná mzda
v roce 1992 činila cca 4.600 Kč), v Anthropose
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 37
byla slavnostně zahájena 12. října 1992 a po
nutné zimní přestávce znovuotevřena v dubnu
1993. Na otevření výstavy se dostavili všichni
(!) velvyslanci v té době působící v ČR, přítomni
byli domorodí Indiáni z Peru a Kalifornie.
Tato instalace zaznamenala dosud největší
zájem veřejnosti v poválečných dějinách Anthroposu,
který byl prakticky na hranici únosnosti
objektu. V prvních dvou měsících v roce
1992 výstavu navštívilo na 40.000 lidí a ani
v následujícím roce návštěvnost výrazně neklesala.
Park v okolí Anthroposu obklopila
tee-pee euroidniánů (českých Indiánů – brněnského
kmene) a konal se zde i výroční
sněm Ligy lesní moudrosti. Po ukončení výstavy
v Brně byly všechny exponáty odvezeny
a instalovány ve Štětíně. Výrazná odezva výcommemorate
the 500th
anniversary of the
discovery of America. Its opening ceremony
in Anthropos took place on 12 October 1992;
after a necessary winter break, it was reopened
in April 1993. The opening of the exhibition
was attended by all (!) ambassadors active in
the Czech Republic at that time as well as by
Native Americans from Peru and California.
This installation recorded the highest public
interest so far in the post-war history of Anthropos,
bringing the building practically to
the limit of its capacity. The exhibition had
some 40,000 visitors during the first two
months in 1992, and the attendance did not
significantly decrease in the following year, either.
The park around Anthropos was surrounded
by the tee-pees of European Native
Americans (Czech Native Americans of the
38
Jan Břečka
Pohled do výstavy Amerika, země Indiánů, která v porevolučních letech 1992–1993 zaznamenala nebývalý zájem
veřejnosti.
A view of the exhibition “America, land of Native Americans”, which aroused an extraordinary interest of the public in the
post-revolution years 1992–1993.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 38
39
Jan Břečka
stavy byla pak jedním z důležitých argumentů,
který pomohl zachovat fungující Anthropos
a byl také pro Oldřicha Neužila impulsem
k vytvoření rozsáhlého výstavního projektu
věnovaného světovým náboženstvím.
Po tomto úspěchu další z pracovníků
Ústavu Anthropos, antropoložka Marta Dočkalová,
připravila v roce 1994 pokračování
Burianovských výstav, tentokrát nazvané Zdeněk
Burian – Pohledy do Pravěku (Dočkalová –
Jelínek 1994). V polovině 90. let Oldřich Neužil
zahájil přípravy na náročném mezinárodním
výstavním cyklu Velká světová náboženství,
při jehož přípravách využil jak svých
Brno Tribe), and an annual gathering of the
Forest Wisdom League took place there as
well. After the exhibition ended in Brno, all
the exhibits were transported and installed in
Szczecin. The strong response with which the
exhibition met was one of the important arguments
that helped maintain the functioning
of Anthropos and an impulse for Oldřich
Neužil to create an extensive exhibition project
devoted to the world’s religions.
Following this success, in 1994, another
employee of the Anthropos Institute, the anthropologist
Marta Dočkalová, prepared
a continuation of the Burian exhibitions, this
time under the name Zdeněk Burian – Glances
V době konání výstavy Amerika, země Indiánů okolí Anthroposu obklopily tee-pee českých euroindiánů a konal se
zde výroční sněm Ligy lesní moudrosti. V rodící se demokratické společnosti to byl jeden z projevů hledání neotřelých
témat a identity.
At the time of the exhibition “America, land of Native Americans”, Anthropos was surrounded by the tee-pees of CzechEuropean
Native Americans, and an annual gathering of the Forest Wisdom League took place there. In the nascent democratic
society, it was one of the manifestations of the search for innovative topics and identity.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 39
bohatých kontaktů tak také nových možností
mezinárodní spolupráce. První z výstav nesla
název Islám a jeho svět (Neužil − Mizerová
1995), jejíž hlavním odborným garantem se
stal etnolog Josef Kandert z Náprstkova muzea
asijských, afrických a amerických kultur spolu
odborníky Lubošem Kropáčkem a Adélou
Křikavovou. Ke slavnostnímu zahájení došlo
na konci května 1995 a následoval opět obrovský
zájem veřejnosti (Moravské zemské muzeum
se touto výstavou také v tomto roce přihlásilo
k Mezinárodnímu dni tolerance,
vyhlášeného OSN). Do konce výstavní sezóny
na konci listopadu výstavu zhlédlo téměř
50.000 návštěvníků. Výstava vznikla ve spolupráci
s 13 muzejními institucemi v České republice,
Polsku a na Slovensku (její náklady
přesáhly 1 mil. korun; průměrná mzda v roce
1995 činila 8.300 Kč; vstupné do Anthroposu
se pohybovalo v rozmezí 10 až 15 korun).
Jednalo se o dosud nejucelenější uspořádání
a seskupení českých islamik, roztroušených
po mnoha veřejných i soukromých sbírkách.
Úspěšná realizace výstavy měla pozitivní
kulturně-politické dopady přesahující zájmy
instituce a její součástí byla řada doprovodných
programů. Ve spolupráci se zainteresovanými
ambasádami byla doprovázena řadou menších
tematických krátkodobých instalací a řadou do
té doby netradičních vystoupení a dalších výstav
mimo Anthropos (Kouzlo alžírské miniatury,
Kultura Indonésie, Islámská architektura
v Iránu, Tajemný Jemen – Šťastná Arábie). Návštěvnost
výstavy byla navíc podpořena vystavením
originálu Věstonické venuše ve dnech 2.
až 8. listopadu 1995, na kterou v této době stály
v Pisáreckém parku dlouhé fronty zvědavých
návštěvníků. Díky úspěchu celé akce bylo slavnostní
ukončení výstavy posunuto až do konce
září následujícího roku. V této souvislosti bylo
také významné umístění galerijní výstavy
Umění Saudské Arábie v Dietrichsteinském paláci
v centru Brna, která měla významný dopad
of prehistory (Dočkalová – Jelínek 1994). In
the mid-1990s, Oldřich Neužil started the
preparations for the demanding international
exhibition cycle Great religions of the world,
making use of his rich contacts as well as of
new possibilities of international cooperation.
The first of the exhibitions was named Islam
and its world (Neužil − Mizerová 1995); its
main professional guarantor was the ethnologist
Josef Kandert of the Náprstek Museum
of Asian, African and American Cultures, in
cooperation with the experts Luboš Kropáček
and Adéla Křikavová. The opening ceremony
took place at the end of May 1995, followed
by an enormous interest of the public. (With
this exhibition, the Moravian Museum also
commemorated the International Day for Tolerance
declared by the United Nations.) By
the end of the exhibition season in late November,
the exhibition had been seen by
nearly 50,000 visitors. The exhibition came
into existence in cooperation with 13 museum
institutions in the Czech Republic, Poland and
Slovakia and its costs exceeded CZK 1 million;
the average wage amounted to CZK
8,300 in 1995; the admission fee to Anthropos
was within the range of CZK 10–15).
It was the most comprehensive arrangement
and gathering so far of Czech Islamic
artefacts, scattered among many public and
private collections. The successful realisation
of the exhibition had positive cultural-political
impacts surpassing the interests of the institution,
and it included numerous accompanying
programmes. In cooperation with the
embassies involved, it was accompanied by
a number of smaller thematic installations
with many performances unconventional
until that time and other exhibitions outside
Anthropos (The magic of Algerian miniature,
The culture of Indonesia, Islamic architecture
in Iran, Mysterious Yemen – Happy Arabia).
Moreover, the attendance of the exhibition
was supported by the displaying of the original
of the Věstonice Venus on 2–8 November
1995; curious visitors were standing in long
queues in Pisárecký Park to see it. Thanks to
40
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 40
41
Jan Břečka
pro zahraničněpolitické vztahy ČR i následnou
finanční podporu MZM.
Po náročné organizaci výstavy věnované
kultuře a náboženství islámu Oldřich Neužil
přistoupil nejdříve k přípravě rozsahem menšího
projektu, který tematicky využil architektonické
stavby předchozí výstavy. Na konci
dubna 1997 si tak návštěvníci mohli prohlédnout
pozoruhodnou instalaci na pomezí výtvarného
umění a antropologie. Předvedeny
byly hyperrealistické portréty afrických domorodých
obyvatel vytvářené sochařem Františkem
Vladimírem Foitem v 50. a 60. letech 20.
století pro sbírky Náprstkova muzea asijských,
afrických a amerických kultur a Hrdličkova
antropologického muzea na PřF UK. Výstava
nesla název Z Telče do Kapského města. František
Vladimír Foit – český sochař v Africe (Neužil
1997). Již v říjnu však byla připravena
další z velkých výstav věnovaná světovým náboženstvím
Indie – bohové a lidé. Projekt byl
připraven především díky zápůjčkám sbírek
Náprstkova muzea při příležitosti připomenutí
50. výročí indické nezávislosti (Knížková
1997a, 1997b). Přese všechny úspěchy se však
v tomto období nad Anthroposem počaly stahovat
nepříznivá mračna.
Neustále se zhoršující technický stav budovy,
zastarávání stálé expozice a rozličné ekonomické
zájmy hrozily uzavřením celého objektu
a dokonce prodejem a komerčním využitím
výstavní budovy mimo vliv MZM. Této situaci
se již od poloviny 90. let snažil Oldřich Neužil
čelit aktivní, byť mnohdy osamocenou a svéhlavou
politikou. V médiích se začaly objevovat
informace o přípravách nové expozice,
která měla svoji podobu získat do roku 1998
(kdy bylo připomenuto výročí prvního Anthroposu
na Výstavě soudobé kultury v roce
1928). Aktualizované libreto připravoval Jan
Jelínek, architektonicky se od roku 2001 projektu
zhostila architektka Dagmar PfeifrováKabeláčová,
další z původně zaměstnaných
the success of the whole undertaking, the ceremonial
ending of the exhibition was postponed
until the end of September of the following
year. Another important event in this
context was the placement of the gallery exhibition
The art of Saudi Arabia in the Dietrichstein
Palace in the centre of Brno, which
had a significant impact on the Czech Republic’s
foreign-political relations and on a subsequent
financial support for the MM.
After the demanding organisation of the
exhibition devoted to the culture and religion
of Islam, Oldřich Neužil set about the preparation
of a smaller project that thematically
utilised the architectonic construction of the
previous exhibition. At the end of April 1997,
the visitors could thus see a remarkable installation
on the boundary between arts and anthropology.
It presented hyper-realistic portraits
of the native inhabitants of Africa
created by the sculptor František Vladimír
Foit in the 1950s and 1960s for the collections
of the Náprstek Museum of Asian, African
and American Cultures and for the Hrdlička
Museum of Anthropology at the Faculty of
Science of Charles University. The exhibition
was named From Telč to Cape Town. František
Vladimír Foit – Czech sculptor in Africa
(Neužil 1997). Another of the major exhibitions
devoted to the world’s religions was
ready as soon as in October: India – gods and
people. The project was prepared above all
thanks to loans from the collections of the
Náprstek Museum on the occasion of the 50th
anniversary of India’s independence (Knížková
1997a, 1997b). Despite all the successes,
however, dark clouds started to gather over
Anthropos in this period.
The constantly worsening technical condition
of the building, the obsolescence of the entire
exposition and various economic interests
threatened with the closure of the premises and
with even with the sale and commercial use of
the exhibition building outside the influence of
the MM. Oldřich Neužil had endeavoured to
face this situation already from the mid-1990s
by an active, albeit often lonely and headstrong
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 41
uklízeček v obtížné životní situaci v expozici
Anthroposu (a od roku 1984 architektka řady
výstav v Anthroposu). Tato neúnavná aktivita,
připomínání významu muzea a přípravy nového
Anthroposu bez vidiny jistého výsledku
však přinesly své plody. Uzavření Anthroposu
a jeho prodeji bylo zabráněno. K rekonstrukci
ovšem došlo až o deset let později.
V následujících letech se v prostorách Anthroposu
vystřídala ještě řada náročných mezinárodních
výstav i menších instalací, které
významně zhodnocovaly starý sbírkový fond
Moravského zemského muzea. První z takových
projektů byl Jindřich Vávra − rytíř Dalekých
moří (Neužil 1998). Velký zájem vyvolala
výstava připravená ve spolupráci s brněnským
Muzeem romské kultury Romové – hledání
domova – Rodas amaro than (Neužil
1999, Oliva 1999). V rychlém sledu přicházely
v letech 2000 a 2001 další výstavy: Neznámé
umění – skalní malby a rytiny mezi Černým
Mořem a Beringovou úžinou (2000), realizovaná
díky vytvořeným papírovým frotážím
cestovatele M. Kšici (Oliva 2000); Lidé Sibiře
(Neužil 2001); Stránská skála – sídliště pravěkého
člověka (Nerudová 2002). Předposlední
velkou výstavní realizací před rekonstrukcí
Pavilonu Anthropos navazující na světový náboženský
cyklus připravil Oldřich Neužil
s orientalistkou Z. Černou ještě v roce 2001
pod názvem Čína – země tří učení (Oliva
2002). Opět i tento úspěch výstavy měl pak zásadní
pozitivní vliv na následující osudy Anthroposu.
V roce 2002 následovalo vždy
vizuálně osvědčené téma Africké umění ze sbírek
Náprstkova muzea, obohacené tentokrát
o přesahy do moderního umění (Kandert
2002). Poslední výstava Per aspera ad astra odkazovala
k zakladatelům Anthroposu i jeho
výhledům do budoucna. Jen na okraj dopolicy.
The information about the preparation
of a new exhibition started to appear in the
media; it was supposed to gain its form by 1998
(when the anniversary of the first Anthropos at
theExhibitionofContemporaryCulturein1928
was to be commemorated). The updated sce-
nariowaspreparedbyJanJelínek,andthearchitecture
of the project by the architect Dagmar
Pfeifrová-Kabeláčová,anotherofthosewhohad
beenemployedascleaningladiesintheAnthropos
exposition in a difficult life situation (and
from 1984, the architect of numerous exhibitions
in Anthropos). The tireless activity, the reminding
of the importance of the museum and
the preparations of new Anthropos, even with-
outthecertaintyofachievingthegoal,didbring
fruitsintheend.TheclosureandsaleofAnthro-
poswereprevented.However,itsreconstruction
did not take place until ten years later.
A number of demanding international exhibitions
and smaller installations took place
on the premises of Anthropos in the following
years, significantly appreciating the old collection
fund of the Moravian Museum. The first
of such projects was Jindřich Vávra – knight of
the Distant Seas (Neužil 1998). The exhibition
The Roma – search for home – Rodas amaro
than (Neužil 1999, Oliva 1999) prepared in cooperation
with the Museum of the Roma Culture
in Brno, aroused much interest. More exhibitions
came in a quick succession in 2000
and 2001: Unknown art – rock paintings and engravings
from the Black Sea to the Bering Strait
(2000), realised thanks to paper frottages created
by the traveller M. Kšica (Oliva 2000); People
of Siberia (Neužil 2001); Stránská skála –
a prehistoric human settlement (Nerudová
2002). The penultimate major exhibition realised
before the reconstruction of Pavilion Anthropos
following in the world religion cycle
was prepared by Oldřich Neužil with the Orientalist
Z. Černá still in 2001 under the name
China – the land of three teachings (Oliva 2002).
Once again, the success of this exhibition later
had a fundamental positive impact on the subsequent
fate of Anthropos. The visually proved
topic African art from the collections of the
42
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 42
43
Jan Břečka
dejme, že v době uzavření Pavilonu, který se
ocitl v rekonstrukci, nemohl Oldřich Neužil
odolat využít svých organizačních schopností
k vytvoření další z výstav světového náboženského
cyklu. V období od září 2003 do ledna
2004 realizoval v Paláci šlechtičen MZM projekt
Východní křesťanství (Šuleř a kol. 2003),
který v mnoha případech poprvé v historii
českého muzejnictví prezentoval unikátní exponáty
z řady zemí. S podobnou odvahou ve
stejných prostorách byla v prosinci 2013 až
září 2014 realizována výstava Svět tajemných
Baltů, iniciovaná opět O. Neužilem (Jan – Kostrhun
− Nerudová 2014).
Náprstek Museum followed in 2002, this time
enriched with overlaps into modern art (Kandert
2002). The last exhibition Per aspera ad
astra referred to the founders of Anthropos and
its future prospects. Let us add on the margin
that even during the closure of the Pavilion for
reconstruction, Oldřich Neužil could not resist
putting his organisational abilities to use in creating
more exhibitions from the world religion
cycle. In September 2003 to January 2004, he
realised the project Eastern Christianity (Šuleř
et al. 2003) in the Palace of Noble Ladies of the
MM, which presented unique exhibits from
many countries, in many cases for the first time
in the history of Czech museum management.
It was with similar courage and on the same
Pohled do jedné z výstav cyklu velkých světových náboženství Čína země tří učení v roce 2001, která byla posledním
velkým a úspěšným výstavním počinem před rekonstrukcí Anthroposu.
A view of one of the exhibitions from the cycle of the world’s great religions, “China – the land of three teachings” in
2001, the last major and successful exhibition event before the reconstruction of Anthropos.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 43
Závěrem
V zimě roku 2002 se na delší dobu dveře stávajícího
Anthroposu návštěvníkům uzavřely
a byla zahájena rozsáhlá stavební rekonstrukce.
Do jisté míry tak byla uzavřena velmi
výrazná kapitola z dějin Moravského zemského
muzea. Jeho výkladní skříní vždy Pavilon
Anthropos byl díky síle atraktivních témat,
které lidé v Anthropose hledali, rozvíjených
osobnostmi, které byly s Anthroposem po celý
život spjaty − Janu Jelínkovi, Oldřichu Neužilovi
a řadě spřízněných kolegů z Moravského
zemského muzea a nesčetných našich a zahraničních
institucí. Anthropos byl po celou dobu
živým muzeem, v němž se odehrávaly desítky
přednášek, navštěvovaných mnohdy k nedýchatelnosti.
Součástí programu byly také
drobné výstavy – aktuality Z nových objevů instalované
ve vstupní hale, které zpřístupňovaly
aktuální výzkum českých vědců na poli archeologie,
antropologie, primatologie, paleontologie
a dalších oborů. Tato praxe byla v Anthroposu
zahájena již v roce 1986 a přetrvala
do 90. let 20. století. Rovněž při těchto příležitostech
si návštěvníci mohli odnést drobný
tematický tisk, díky němuž dnes můžeme
snadněji rekonstruovat široké spektrum aktivit,
které byly s Pavilonem Anthropos spojeny.
V letech 2003–2006 došlo k radikální přestavbě
a rozšíření celé budovy i interiérů podle
původního návrhu architektky Dagmar Kabeláčové
(rekonstrukce Pavilonu Anthropos byla
popsána podrobněji na jiném místě; Kostrhun
2007a). Příprava nových expozic byla ideově
připravena Janem Jelínkem a Oldřichem Neužilem.
Reálně však svým obsahem po odchodu
Jana Jelínka vytvořena poprvé nikoli
jedním tvůrcem, ale týmem odborníků z Moravského
zemského muzea a Univerzity Karlovy.
Stálá expozice byla rozšířena a vytvořena
ve třech patrech budovy, sestává se ze 7 zápremises
that the exhibition The world of the
mysterious Balts was realised in December
2013 – September 2014, initiated once again by
O. Neužil (Jan – Kostrhun −Nerudová 2014).
Conclusion
The doors of existing Anthropos closed for
visitors for a longer time in the winter of 2002,
and an extensive building reconstruction
started. To a significant extent, this concluded
an important chapter in the history of the
Moravian Museum. Pavilion Anthropos has
always been its shop window thanks to the
power of the attractive topics sought by the
people of Anthropos and developed by personages
who were bound to Anthropos
throughout their lives – Jan Jelínek, Oldřich
Neužil and a number of their colleagues from
the Moravian Museum and from many domestic
and foreign institutions. Throughout
that time, Anthropos was a living museum
that hosted dozens of lectures, often crowded
to bursting by the attendees. The programme
also included minor update exhibitions –
From new discoveries installed in the entrance
hall, presenting the latest research by Czech
scientists in the field of archaeology, archaeology,
anthropology, primatology, palaeontology
and other disciplines. This practice had
started in Anthropos in 1986 and persisted
until the 1990s. It was on these occasions that
visitors received small thematic prints that
make it easier today to reconstruct the broad
spectrum of activities that were connected
with Pavilion Anthropos.
A radical reconstruction and extension of
thewholebuildinganditsinteriorsaccordingto
the original design by the architect Dagmar
Kabeláčovátookplacein2003–2006(thereconstruction
of Pavilion Anthropos was described
in more detail elsewhere; Kostrhun 2007a). The
ideologicalauthorsofthepreparationofnewexpositions
were Jan Jelínek and Oldřich Neužil.
In reality, however, after the departure of Jan
44
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 44
45
Jan Břečka
kladních celků: Primáti naše rodina (scénář
V. Vančata, M. Vančatová), Genetika ve vývoji
člověka (J. Sekerák, E. Matalová), Příběh lidského
rodu (Z. Šmahel), Technologie ve starší
a střední době kamenné (P. Neruda, Z. Nerudová),
Po stopách pleistocénních savců (G. Dreslerová,
M. Roblíčková), Morava nejstarších
lovců a sběračů (M. Oliva), Nejstarší umění Evropy
(M. Oliva). Expozice byly obohaceny
o interaktivní prvky a řadu rekonstrukcí a dioramat.
K hlavním částem expozice byly vydány
dva rozsáhlé odborné průvodce ve dvou
jazykových mutacích (Oliva 2005a, 2005b,
Šmahel 2005a, 2005b). Zásadním pro další
chod muzea bylo vyřešení vytápění budovy,
které od roku 2006 umožnilo celoroční provoz.
Významné bylo vedle vybudování moderního
přednáškového sálu také rozšíření výstavní
plochy o druhý výstavní sál v suterénu
budovy, který je určen pro dočasné výstavy.
Výstavní plocha Anthroposu byla tak rozšířena
na přibližně 2000 m².
Slavnostní otevření nového Anthroposu
proběhlo 29. června 2006 (Oliva 2007). Bezprostředně
s otevřením muzea bylo navázáno
i na tradici dočasných výstav, věnovaných široce
pojatým tématům z oblasti kulturní antropologie,
historie či archeologie. Tímto přístupem
si Pavilon Anthropos uchoval
jedinečné postavení v síti muzejních institucí
na Moravě. Díky pokračující spolupráci s Oldřichem
Neužilem bylo možné navázat jak
na bohaté kontakty z předešlého období, tak
také realizovat další výstavní projekty, hledající
nová témata i cesty. Výčet prozatím realizovaných
výstav do konce roku 2016 je přehledně
uveden níže. Potěšující je, že
i v současné době se daří udržet neklesající
zájem návštěvníků, který každý rok do Anthroposu
přivede okolo 40.000 osob a výjimečná
muzejní budova v Pisáreckém parku
tak zůstává nejnavštěvovanějším muzeem na
Moravě. Od počátku roku 2016 bylo také
Jelínek, its content was created for the first time
by a team of experts of the Moravian Museum
andofCharlesUniversityratherthanbyasingle
author.Thepermanentexpositionwasextended
to three floors of the building, consisting of
seven basic units: Primates, our family (scenario
byV.Vančata,M.Vančatová),Geneticsinthedevelopment
of mankind (J. Sekerák, E. Matalová),
The story of mankind(Z.Šmahel),Technology in
Lower and Middle Palaeolithic (P. Neruda,
Z. Nerudová), Following the traces of Pleistocene
mammals (G. Dreslerová, M. Roblíčková),
Moravia of the earliest hunters and gatherers(M.
Oliva), Europe’s earliest art (M. Oliva). The expositions
were enriched with interactive ele-
mentsandanumberofreconstructionsanddio-
ramas.Twoextensiveprofessionalguidesintwo
language versions have been published for the
mainpartsoftheexhibition(Oliva2005a,2005b,
Šmahel 2005a, 2005b). The resolution of the
heating of the building, which enabled yearround
operation from 2006, was significant for
further operation of the museum. Apart from
the construction of a modern lecture hall, important
changes included the addition of a sec-
ondexhibitionhallinthebasementofthebuilding,
intended for temporary exhibitions. This
expanded the exhibition area of Anthropos to
approximately 2,000 m².
The opening ceremony of the new Anthropos
took place on 29 June 2006 (Oliva 2007).
Thetraditionoftemporaryexhibitionsfocusing
on widely conceived topics from cultural an-
thropology,historyorarchaeologywasfollowed
immediately upon the opening of the museum.
With this approach, Pavilion Anthropos re-
taineditsuniquepositioninthenetworkofmuseum
institutions in Moravia. Thanks to the
continuing cooperation with Oldřich Neužil, it
was possible to follow in rich contacts from the
previousperiodaswellasrealisenewexhibition
projects seeking new topics and paths. The list
of the exhibitions realised so far until the end of
2016 is presented below. It is pleasing that the
number of visitors does not decrease; Anthropos
attracts around 40,000 people every year,
which makes the exceptional museum building
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 45
v rámci reorganizace Moravského zemského
muzea směřování samostatného Pavilonu
Anthropos podpořeno zřízením Centra kulturní
antropologie, které bezprostředně navazuje
na dlouholetou činnost oddělení Pavilonu
Anthropos. Aktuálními tématy se
stalo zhodnocení dosavadních sbírkových
fondů etnologických či etno-archeologických,
inovativní postupy v rámci antropologických
rekonstrukcí podoby (tváří) pravěin
Pisárecký Park Moravia’s most visited museum.
Within a reorganisation of the Moravian
Museumasofthebeginningof2016,moreover,
the direction of the independent Pavilion Anthropos
was supported by the establishment of
the Centre for Cultural Anthropology, which
directly follows in the long-time activity of the
Pavilion Anthropos Department. The current
topics include an appreciation of existing ethnological
or ethnoarchaeological collection
funds, innovative approaches within anthropo-
46
Jan Břečka
Jan Jelínek byl nevšední vědeckou a manažerskou osobností. V roce 1961 takto podával zanícený výklad k výstavě
Skalní malby a rytiny prvobytné společnosti mimo jiné pionýrské mládeži. Jistým paradoxním vyzněním fotografie je
skutečnost, že Jelínek jako jeden z mála českých odborníků dokázal v antropologii reflektovat dění v oboru i západně
od našich hranic. Pavilon Anthropos se tak stal jedním z míst, kde bylo možné setkat se s kulturní antropologií již
v době, kdy byla v Československu obecně odmítána jako buržoazní věda.
Jan Jelínek was an extraordinary scientific and managerial personality. In 1961, he has provided a passionate explanation
of the exhibition “Rock paintings and engravings of the primitive society” to young people from the Pioneer organisation,
among others, in this manner. A certain contrast of the photograph is the fact that Jelínek was one of the few Czech
experts capable of reflecting the events in anthropology also west of our borders. Pavilion Anthropos thus became one
of the places where cultural anthropology could be encountered already at the time when it was generally rejected in
Czechoslovakia as a bourgeois science.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 46
47
Jan Břečka
kých populací, aplikované na bohatý antropologický
sbírkový fond MZM, či pokračující
výzkum v oblasti historie archeologie a příbuzných
vědních oborů na našem území.
Na základě dostupných statistik (viz níže)
lze konstatovat, že poválečnou budovou Pavilonu
Anthropos za její padesáti pětiletou historii
prošlo více jak dva miliony návštěvníků.
Jak v období první republiky, tak i v druhé polovině
20. století Pavilon Anthropos sehrával
mnohem širší společenskou úlohu, než by na
první pohled příslušelo antropologickému
muzeu. Stálé expozice, 56 realizovaných výstav
a nesčetné aktivity odehrávající se kolem Anthroposu
zanechaly výraznou stopu v mysli
generací nejen brněnských obyvatel. Významný
moravský básník Jan Skácel o nejatraktivnějším
exponátu Anthroposu – rekonstrukci
mamuta – napsal, že děti, když jej
uvidí, nechce se jim věřit, že je pravda… Ze
zástupů malých návštěvníků posléze vyrostli
také další spisovatelé, básníci či výtvarníci,
kteří dali nedávno vzniknout sbírce celé věnované
Anthroposu, coby důkazu o výjimečném
postavení tohoto muzea… (Holub – Kostrhun
2012, Skácel 2001, 181−182).
logical reconstructions of the appearance
(faces) of prehistoric populations applied to the
rich anthropological collection fund of the MM
orcontinuingresearchintohistory,archaeology
and related scientific disciplines on the territory
of this country.
Based on available statistics (see below), we
can state that more than two million visitors
have gone through the post-war building of
Pavilion Anthropos in the more than 55 years
of its history. Both in the period of the First
Czechoslovak Republic and in the second half
of the 20th
century, Pavilion Anthropos played
a much broader social role than would appertain
to a museum of anthropology at first
glance. The permanent expositions, the 56 realised
exhibitions and the countless activities
takingplacearoundAnthroposleftasignificant
trace in the minds not only of the inhabitants
of Brno. The distinguished Moravian poet Jan
Skácel wrote about the most attractive exhibit
of Anthropos – the reconstruction of a mammoth
– that children who see it do not want to
believe that it is true… The hosts of small visitors
eventually grew into more writers, poets or
artists who recently gave rise to an anthology
devoted to Anthropos as a proof of the exceptional
position of this museum… (Holub –
Kostrhun 2012, Skácel 2001, 181−182).
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 47
Seznam výstav realizovaných v Pavilonu Anthropos v letech 1961–2016
V závorkách jsou uvedeny dostupné odkazy na literaturu, katalogy či zprávy o výstavách.
1961 Skalní malby a rytiny prvobytné společnosti (Jelínek 1961)
1963 Umění Konga
1965 O původu a vývoji člověka − I. stálá expozice (Jelínek 1964a)
1966 Nejstarší zemědělci ve střední Evropě
1968 Nejstarší doklady lidské práce v Čechách
1969 Stránská skála
1971–1972 Austrálie (Jelínek 1976)
1973–1974 Z hlubin pravěku. Životní dílo mistra Zdeňka Buriana (Burian 1973)
1975 Nejstarší zemědělské osídlení jižní Moravy
1975–1976 Zrození člověka – antropologie mateřství (Doležal 1975)
1976–1977 Tradiční umění Nové Guineje (Novotný 1976)
1977 Archeologické klenoty Velkopolska (Błaszczyk 1977, 1978)
Život a dílo prof. K. Absolona
1978 Swiatowit z Wolina. Objev staroslovanské svatyně v severním Polsku (Filipowiak 1978)
Vývoj krajiny ve čtvrtohorách. Z díla akad. malíře Jiřího Mikuly (Jelínek − Žebera 1978)
1979 Umění západní Afriky
1980 Reinstalace stálé expozice O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury – II. stálá expozice
(Jelínek 1980, 1987)
Nejstarší umění centrální Sahary
1982 Za lidmi doby bronzové – lužická kultura ve Slezsku
1984 První Evropan (Jelínek 1984)
1986 Střecha nad hlavou (Jelínek 1986b, 1986c)
1988 Zdeněk Burian
1989 Umění v zrcadle věků (Jelínek 1990a, 1990b)
1992–1993 Amerika, země Indiánů (Neužil – Mizerová 1992)
1994 Zdeněk Burian – Pohledy do pravěku (Dočkalová – Jelínek 1994)
1995–1996 Islám a jeho svět (Neužil – Mizerová 1995)
1997 Z Telče do Kapského města. František Vladimír Foit – český sochař v Africe (Neužil 1997)
1997–1998 Indie – bohové a lidé (Knížková 1997a, 1997b)
1998 Jindřich Vávra – rytíř Dalekých moří (Neužil 1998)
1999 Romové – hledání domova – Rodas amaro than (Neužil 1999, Oliva 1999)
2000 Neznámé umění – skalní malby a rytiny mezi Černým mořem a Beringovou úžinou (Oliva 2000)
2001 Lidé Sibiře (Neužil 2001)
Stránská skála – sídliště pravěkého člověka (Nerudová 2002)
Čína – země tří učení (Oliva 2002)
2002 Africké umění (Kandert 2002)
Per aspera ad astra
2003–2006 rekonstrukce Anthroposu, příprava nových stálých expozic: Primáti naše rodina, Genetika
ve vývoji člověka, Příběh lidského rodu, Technologie ve starší a střední době kamenné,
Po stopách pleistocénních savců – III. Stálá expozice (Kostrhun 2007a)
2006 Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka (Hladký – Štěpánek – Scheufler 2006,
Kostrhun 2007b)
48
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 48
49
Jan Břečka
2006 Na hrdle krása (Kostrhun 2007b)
Na stopě – výstava výtvarných prací dětí z azylových zařízení SUZ MV ČR (Kostrhun 2007b)
2007 Lužičtí Srbové – historie, kultura, tradice (Kostrhun 2008a)
Šamani a čarodějové (Kostrhun 2008a)
2007–2008 Sahara – Příběh Velké pouště (Dufková – Kandert – Łapott et al. 2007)
2008–2009 Africké loutky – Oživlí duchové Afriky (Kostrhun 2008b)
Egypt – tajemství pouště a pyramid; Egypt – proměny (Kostrhun 2008a)
2009 Nejstarší umění střední Evropy (Valoch – Lázničková-Galetová 2009)
Od kosti k obrazu
2009–2010 Darwin
2010 Skalní umění a život kočovníků Střední Asie ve fotografiích Pavla Lisého
2010–2011 Karel Absolon – fotografie (Kostrhun 2010a, Kostrhun – Oliva 2010)
Jsi bytost pozemská či nebeská? Žena v indické výtvarné tradici (Kostrhun 2010b, Klimtová –
Pospíšilová 2010)
2011–2015 Viděl světy dávno minulé – Galerie obrazů Zdeňka Buriana (Kostrhun – Neužil – Oliva
et al. 2011)
2011 Káhira – Skrytý půvab islámské architektury
2011–2013 Umění australských domorodců – Za posledními lidmi doby kamenné (Kostrhun –
Neužil 2011, Kostrhun 2012)
2013–2014 Dobrodružná Afrika očima cestovatelů
2014–2015 Mykény a střední Evropa. Počátky evropských civilizací v době bronzové (Kostrhun
2014b, 2014c)
2015–2016 Země na obzoru – objevujeme Ameriku (Brychtová 2016)
Od 2015 Zápas ichtyosaurů aneb pravěk štětcem Zdeňka Buriana – Galerie obrazů Zdeňka Buriana
(Gregorová – Oliva – Reissner et al. 2015)
2016–2017 Vítejte u neandertálců
List of the exhibitions realized at the Pavilion Anthropos in 1961–2016
The available references to literature, catalogues or reports on the exhibitions are listed in parentheses.
1961 Rock paintings and engravings of the primitive society (Jelínek 1961)
1963 The art of Congo
1965 On the origin and development of mankind – First permanent exposition (Jelínek 1964a)
1966 Earliest farmers in Central Europe
1968 Earliest documents of human work in Bohemia
1969 Stránská skála
1971–1972 Australia (Jelínek 1976)
1973–1974 From the depths of prehistory. Life’s work of Master Zdeněk Burian (Burian 1973)
1975 The earliest agricultural settlements in South Moravia
1975–1976 The birth of a human – the anthropology of maternity (Doležal 1975)
1976–1977 The traditional art of New Guinea (Novotný 1976)
1977 The archaeological treasures of Greater Poland (Błaszczyk 1977; 1978)
The life and work of Prof. K. Absolon
1978 Swiatowit of Wolin. The discovery of an Old Slavic shrine in northern Poland (Filipowiak 1978)
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 49
1978 The development of landscape in the Quaternary. From the work of academic painter Jiří Mikula
(Jelínek – Žebera 1978)
1979 The art of West Africa
1980 Reinstallation of the permanent exposition On the origin and development of mankind and the
beginning of their culture – Second permanent exposition (Jelínek 1980, 1987)
1980 The earliest art of central Sahara
1982 A visit to people of the Bronze Age – Lusatian culture in Silesia
1984 The first European (Jelínek 1984a)
1986 Roof over one’s head (Jelínek 1986b, 1986c)
1988 Zdeněk Burian
1989 Art in the mirror of ages (Jelínek 1990a, 1990b)
1992–1993 America, land of Native Americans (Neužil – Mizerová 1992)
1994 Zdeněk Burian – Glances of prehistory (Dočkalová – Jelínek 1994)
1995–1996 Islam and its world (Neužil – Mizerová 1995)
1997 From Telč to Cape Town. František Vladimír Foit – Czech sculptor in Africa (Neužil 1997)
1997–1998 India – gods and people (Knížková 1997a, 1997b)
1998 Jindřich Vávra – knight of the Distant Seas (Neužil 1998)
1999 The Roma – search for home – Rodas amaro than (Neužil 1999, Oliva 1999)
2000 Unknown art – rock paintings and engravings from the Black Sea to the Bering Strait (Oliva 2000)
2001 People of Siberia (Neužil 2001)
Stránská skála – a prehistoric human settlement (Nerudová 2002)
China – the land of three teachings (Oliva 2002)
2002 African art (Kandert 2002)
Per aspera ad astra
2003–2006 reconstruction of Anthropos, preparation of new permanent expositions: Primates, our family;
Genetics in the development of mankind; The story of mankind; Technology in Lower and
Middle Palaeolithic; Following the traces of Pleistocene mammals (Kostrhun 2007a)
2006 Bosnia 1905 in photographs by Rudolf Bruner-Dvořák (Hladký – Štěpánek – Scheufler 2006,
Kostrhun 2007b)
Beauty on the throat (Kostrhun 2007b)
On the track – an exhibition of artworks by children from asylum facilities of the Refugee Facilities
Administration of the Ministry of Interior of the Czech Republic (Kostrhun 2007b)
2007 Lusatian Sorbs – history, culture, tradition (Kostrhun 2008a)
Shamans and sorcerers (Kostrhun 2008a)
2007–2008 Sahara – The story of the Great Desert (Dufková – Kandert – Łapott et al. 2007)
2008–2009 African puppets – Revived spirits of Africa (Kostrhun 2008b)
Egypt – The mystery of the desert and the pyramids; Egypt – transformations (Kostrhun 2008b)
2009 The earliest art of Central Europe (Valoch – Lázničková-Galetová 2009)
From a bone to an image
2009–2010 Darwin
2010 The rock art and life of the nomads of Central Asian in photographs by Pavel Lisý
2010–2011 Karel Absolon – photographs (Kostrhun 2010a, Kostrhun – Oliva 2010)
2010–2011 Are you a terrestrial or a heavenly being? Woman in Indian artistic tradition (Kostrhun
2010b, Klimtová – Pospíšilová 2010)
2011–2015 He saw worlds long bygone – A gallery of paintings by Z. Burian (Kostrhun – Neužil – Oliva
et al. 2011)
50
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 50
51
Jan Břečka
2011 Cairo – Hidden charm of Islamic architecture
2011–2013 The art of the aboriginal people of Australia – A visit to the last people of the Stone Age
(Kostrhun – Neužil 2011, Kostrhun 2012)
2013–2014 Adventurous Africa seen through the eyes of travellers
2014–2015 Mycenae and Central Europe. The beginnings of European civilisations in the Bronze Age
(Kostrhun 2014, 2014b)
2015–2016 Land in sight – Discovering America
From 2015 A duel of ichthyosaurs, or Prehistory as recorded by the brush of Zdeněk Burian – A gallery
of paintings by Z. Burian (Gregorová – Oliva – Reissner et al. 2015)
2016–2017 Welcome to the Neanderthals
Návštěvnost Pavilonu Anthropos v letech 1961–2015
Attendance rates of Pavilion Anthropos in 1961–2015
Dle dostupných statistických údajů / According to the available statistical data
1961: (září–listopad / September–November):
8.610 návštěvníků / visitors
1963: 4.215
1964 (zavřeno / closed): 0
1965: 34.790
1966: 19.973
1967: 16.834
1968: 15.146
1969: 16.918
1971: 23.478
1972: 29.451
1973: 32.096
1974: 38.660
1975: 42.532
1976: 38.569
1986: 64.000
1998: 37.780
2000: 37.043
2001: 32.948
2002: 31.607
2003–2005 (zavřeno / closed): 0
2006: 44.159
2007: 51.236
2008: 53.378
2009: 65.359
2010: 49.664
2011: 45.885
2012: 47.201
2013: 51.010
2014: 43.986
2015: 37.837
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 51
52
Jan Břečka
Literatura / References
Błaszczyk, W. (1977): Archeologické klenoty Velkopolska. Brno: Moravské muzeum.
Błaszczyk, W. (1978): Výstava pod názvem archeologické klenoty Velkopolska – přehlídka nejcennějších historických
památek Archeologického muzea v Poznani v Moravském muzeu v Brně. Acta Musei Moraviae,
Scientiae sociales, 63, 287–289.
Brinke, J. (1971): ... a znali jen kámen. Cesta geografa s československou vědeckou expedicí Moravského musea
do Austrálie. Praha: Novinář.
Brodesser, S. (2006): Pavilon Anthropos v novém. Vlastivědný věstník moravský, 58(1), 61–65.
Brychtová, S. (2016): Kterak dítky k návštěvě muzea přiměti a v pozornosti udržeti. M revue – občasník Moravského
zemského muzea v Brně, 1, 63−66.
Burian, Z. (1973): Z hlubin pravěku, katalog k výstavě. Brno: Moravské muzeum.
Dočkalová, M. (2004): Obituary − Professor RNDr. Jan Jelínek DrSc. (6. 2. 1926 − 3. 10. 2004) Editor of Anthropologie
(1962−1996). Anthropologie, 42(3), 323−324.
Dočkalová, M. – Frayer, D. W. (2005): Tribute to Jan Jelínek (1926−2004). Anthropologie, 43(2−3), 101.
Dočkalová, M. – Jelínek, J. (1994): Akad. malíř Zdeněk Burian. Pohledy do pravěku. Brno: Moravské muzeum.
Doležal, A. (1975): Zrození člověka – Anthropologie mateřství. Brno: Moravské muzeum.
Dufková, M. – Kandert, J. – Łapott, J. et al. (2007): Sahara – příběh Velké pouště. Brno: Moravské zemské muzeum.
Filipowiak, W. (1978): Światowit z Wolina. Brno: Moravské muzeum.
Gregorová, R. – Oliva, M. – Reissner, M. et al. (2015): Pravěk štětcem Zdeňka Buriana. M revue – občasník
Moravského zemského muzea v Brně, 2, 16−23.
Hégr, V. (2008): Vznik, vývoj a historie Ústavu a Pavilonu Anthropos. Bakalářská dipl. práce, Ústav archeologie
a muzeologie FF MU.
Hladký, L. – Štěpánek, V. – Scheufler, P. (2006): Bosna 1905 na fotografiích Rudolfa Brunera-Dvořáka. Brno:
Moravské zemské muzeum.
Hlušička, J. (1984): Antonín Širůček (1913–1977). Výběr ze sochařského, malířského a kreslířského díla. Brno:
Moravská galerie.
Holub, N. – Kostrhun, P. (Eds.), (2012): Na procházce s mamutem. Brno: Moravské zemské muzeum.
Jan, L. – Kostrhun, P. − Nerudová, Z. (Eds.), (2014): Svět tajemných Baltů. The World of Mysterious Balts. Brno:
Moravské zemské muzeum.
Jelínek, J. (1961): Umění skalních maleb prvobytné společnosti. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1964a): Průvodce expozicí o původu a vývoji člověka. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1964b): Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1976): Sztuka tubylców australijskich. Wyniky czechosłowackiej ekspedycji naukowej Muzeum Morawskiego
w Brne. Poznań: Muzeum Archeologiczne.
Jelínek, J. (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.
Jelínek, J. (1980): 30 let ústavu Anthropos. Hledání původu a vývoje člověka. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1984): První Evropan a kulturní vývoj člověka. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek. J. (1986a): List of Published Papers by Jan Jelínek. Anthropologie, 24(2−3), 99−104.
Jelínek, J. (1986b): Střecha nad hlavou. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1986c): Das Dach über dem Kopf. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1987): Z historie Ústavu a pavilonu Anthropos. In: 25 let Pavilonu Anthropos 1961–1986. Sborník
ze slavnostního zasedání 5. listopadu 1986 (9−32). Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1989): The Great Art of the Early Australians: The Study of the Evolution and Role of Rock Art in the
Society of Australian Hunters and Gatherers. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1990a): Umění v zrcadle věků. Počátky umělecké tvorby. Brno: Moravské zemské muzeum.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 52
53
Jan Břečka
Jelínek, J. (1990b): Art in the Mirror of Ages. The Beginnings of Artistic Activities. Brno: Moravské zemské muzeum.
Jelínek, J. (2006): Střecha nad hlavou. Kořeny nejstarší architektury a bydlení. Brno: VUTIUM.
Jelínek, J. – Žebera, K. (1978): Vývoj krajiny ve čtvrtohorách z díla akademického malíře Jiřího Mikuly. Brno:
Moravské muzeum.
Kandert, J. (2002): Africké umění. Brno: Moravské zemské muzeum.
Klimtová, Z. – Pospíšilová, S. (2010): Jsi bytost pozemská či nebeská. Are you a Terrestrial or a Celestial Being?
Brno: Moravské zemské muzeum.
Knížková, H. (1997a): Dvě výstavy k 50. výročí indické nezávislosti ze sbírek Náprstkova muzea. Muzejní
a vlastivědná práce, 4, 226−227.
Knížková, H. (Ed.), (1997b): Indie − bohové a lidé. Brno: Moravské zemské muzeum.
Koutný, I. (2015): Pavilon Anthropos – historie, osobnosti a artefakty. Bakalářská dipl. práce, Ústav hudební
vědy FF MU.
Kostrhun, P. (2003): Mamutí projekty prof. Karla Absolona. Archeologické rozhledy, 55(1), 76−129.
Kostrhun, P. (2007a): Rekonstrukce Pavilonu Anthropos. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 92, 199–204.
Kostrhun,P.(2007b):VýstavníakcePavilonuAnthropos2006. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales,92,205–206.
Kostrhun, P. (2008a): Výstavní akce Pavilonu Anthropos v roce 2007. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales,
93, 161−166.
Kostrhun,P. (2008b):Africkéloutky−OživlíduchovéAfriky. Věstník Asociace muzeí a galerií České republiky, 6, 29.
Kostrhun, P. (2010a): Karel Absolon − fotografie. Věstník Asociace muzeí a galerií České republiky, roč. 10,
č. 6, 27−29.
Kostrhun, P. (2010b): Jsi bytost pozemská či nebeská? Žena v indické výtvarné tradici. Věstník Asociace muzeí
a galerií České republiky, roč. 10, č. 5, 25–26.
Kostrhun, P. (2012): Umění australských domorodců. Za posledními lidmi doby kamenné. Věstník Asociace
muzeí a galerií České republiky, 2, 24−25.
Kostrhun, P. (2014a): Cesty moravské paleolitické archeologie v období Československé republiky. Brno: Moravské
zemské muzeum.
Kostrhun, P. (2014b): Mykény a střední Evropa. M revue – občasník Moravského zemského muzea v Brně, 19.
Kostrhun, P. (Ed.), (2014c): Mykény a střední Evropa. Počátky evropských civilizací v době bronzové. Brno: Moravské
zemské muzeum.
Kostrhun, P. – Neužil, O. (Eds.), (2011): Umění australských domorodců. Za posledními lidmi doby kamenné.
Brno: Moravské zemské muzeum.
Kostrhun, P. – Oliva, M. (2010): Fotografie z evropských jeskyň a krasů. Brno: Moravské zemské muzeum.
Kostrhun, P. – Neužil, O. – Oliva, M. et al. (2011): Viděl světy dávno minulé. Moravské zemské muzeum.
Łapott, J. (1979): Umění západní Afriky. Brno: Moravské muzeum.
Mikulka, J. (2005): Moravské muzeum v letech 1949–1963. In: Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi
k 65. narozeninám, 35–44. Brno: Moravské zemské muzeum.
Nerudová, Z. (2002): Stránská skála – sídliště pravěkého člověka. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 87,
221–222.
Nerudová, Z. (2016): Editorial. Anthropologie, 74(2), 73−74.
Neužil, O. (Ed.), (1997): Z Telče do Kapského města. František Vladimír Foit – český sochař v Africe. Brno: Moravské
zemské muzeum.
Neužil, O. (Ed.), (1998): Jindřich Vávra − rytíř Dalekých moří. Brno: Moravské zemské muzeum.
Neužil, O. (Ed.), (1999): Romové – hledání domova – Rodas amaro than. Brno: Moravské zemské muzeum.
Neužil, O. (Ed.), (2001): František Poledna Vlkovský a Čukčové. Katalog k výstavě Lidé Sibiře. Brno: Moravské
zemské muzeum.
Neužil, O. – Chmelíček, J. (2015): Oldřich Neužil – Jako když pustíte filmový dokument. M revue – občasník
Moravského zemského muzea v Brně, 2, 59−61.
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 53
Neužil, O. – Mizerová, A. (Eds.), (1992): Amerika, země Indiánů. Brno: Moravské zemské muzeum.
Neužil, O. – Mizerová, A. (Eds.), (1995): Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum.
Novotný, S. (1976): Tradiční umění Nové Guineje. Brno: Moravské muzeum.
Oliva, M. (1999): Reflexe k výstavě Romové – hledání domova – Rodas amaro than. Acta Musei Moraviae,
Scientiae sociales, 84, 203−204.
Oliva, M. (2000): K výstavě „Neznámé umění – skalní malby a rytiny mezi Černým mořem a Beringovou
úžinou“. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 85, 223.
Oliva, M. (2002): Výstava Čína – země tří učení. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 87, 220.
Oliva, M. (2004): Profesor Jan Jelínek zemřel. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 89(1−2), 291–293.
Oliva, M. (2005a): Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. Brno: Moravské zemské muzeum.
Oliva, M. (2005b): Palaeolithic and Mesolithic Moravia. Brno: Moravské zemské muzeum.
Oliva, M. (2007): Projev při otevření Pavilonu Anthropos po rekonstrukci 29. června 2006. Acta Musei Moraviae,
Scientiae sociales, 92, 204.
Oliva, M. (2014): Dolní Věstonice I (1922–1942). Hans Freising – Karel Absolon – Assien Bohmers. Anthropos,
37, 29. Brno: Moravské zemské muzeum.
Oliva (2016): Obraz Moravského zemského muzea za protektorátu dle memoárů Františka skyvy. Acta Musei
Moraviae, Scientiae sociales, CI: 1, 73–86.
Podborský, V. (1996): Sedmdesátiny Jana Jelínka. Pravěk NŘ, 6, 312–313.
Pospíšilová, K. (2006): Prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc. – muzeolog. Magisterská diplomová práce, Ústav archeologie
a muzeologie FF MU.
Seitl, L. (1987): Perspektivy, cíle a úkoly pavilonu Anthropos. In: 25 let pavilonu Anthropos 1961–1986. Sborník
ze slavnostního zasedání 5. listopadu 1986 (33−38). Brno: Moravské zemské muzeum.
Skácel, J. (2001): Třináctý černý kůň. Třebíč: Blok.
Sklenář, K. (2005): Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha: Libri.
Stloukal, M. (1986): Jan Jelínek 60. Jahre alt. Anthropologie, 24(2−3), 97−98.
Stránský, Z. (2004): In Memoriam Jana Jelínka. Věstník Asociace muzeí a galerií České republiky, 6, 15−16.
Šmahel, Z. (2005a): Příběh lidského rodu. Brno: Moravské zemské muzeum.
Šmahel, Z. (2005b): The Story of Mankind. Brno: Moravské zemské muzeum.
Špét, J. (1984): Anthropos – svědek minulosti i budoucnosti. In: 25 let pavilonu Anthropos 1961–1986. Sborník
ze slavnostního zasedání 5. listopadu 1986 (39−42). Brno: Moravské zemské muzeum.
Šuleř, P. a kol. (2003): Východní křesťanství. Doprovodné texty k výstavě z cyklu Velká světová náboženství pořádané
26. 9. 2003−31. 1. 2004. Brno: Moravské zemské muzeum.
Valoch, K. (1991): Jan Jelínek pětašedesátiletý. Pravěk NŘ, 1, 152–153.
Valoch, K. (2004): Životní jubileum Oldřicha Neužila. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 89(1−2), 296–297.
Valoch, K. – Lázničková-Galetová, M. (2009): Nejstarší umění střední Evropy. The Oldest Art of Central Europe.
Brno: Moravské zemské muzeum.
Prameny:
Při přípravě textu byly využity nepublikované prameny uložené v Archivu Moravského zemského muzea ve
fondech věnovaných Pavilonu Anthropos:
Krabice: II/76; III/76; IV/76; V/76; VI/76; VII/76; VIII/76; IX/77; X/77; XI/78; XII/78; XIII/79; XIV/80; XV/80;
XVI/80; XVII/80; K 102; K 160; K201; K247; K289.
Sources:
Non-published sources deposited in the Archive of the Moravian Museum in funds dedicated to Pavilion Anthropos
have been used in the preparation of this text:
Parcels: II/76; III/76; IV/76; V/76; VI/76; VII/76; VIII/76; IX/77; X/77; XI/78; XII/78; XIII/79; XIV/80; XV/80;
XVI/80; XVII/80; K 102; K 160; K201; K247; K289.
54
Jan Břečka
01_Kostrhun_Sestava 1 7.10.2016 10:57 Stránka 54
Evoluční preludium s Janem Jelínkem
Jednu z největších vědeckých výzev, která trápí
a současně vzrušuje odbornou i laickou veřejnost,
shrnul francouzský malíř Paul Gaugin na
zadní straně jednoho ze svých obrazů do tří
existencionálních otázek. Odkud přicházíme?
Kdo jsme? Kam jdeme? Hledání odpovědí na
téma evoluce člověka se zabývaly celé generace
archeologů, prehistoriků, antropologů a paleoantropologů.
Výsledkem jejich výzkumů jsou
nálezy fosilních pozůstatků vývojových
předků současného člověka (homininů) a rozsáhlé
archeologické sbírky prehistorických artefaktů,
které dokumentují kulturní evoluci
lidského rodu. Jedním z nejvýznamnějších
českých vědců, kteří zasvětili svůj život výzkumu
antropogeneze, byl brněnský antropolog
Jan Jelínek. Jelínek putoval po stopách pravěkého
člověka jak po prehistorických archeologických
lokalitách, tak na svých antropologických
expedicích směřujících za posledními
dosud žijícím svědky doby kamenné, například
za domorodci na území Austrálie.
Své názory na průběh antropogeneze Jelínek
prezentoval v mnoha vědeckých studiích
a shrnul je v rozsáhlé knize Velký obrazový
atlas pravěkého člověka (1977), která se v době
Evolutionary Preludy with Jan Jelínek
One of the greatest scientific challenges that
troubles and excites at the same time the expert
as well as lay public, was condensed by the
French painter Paul Gaugin on the back side
of one of his paintings into a few simple questions:
Where Do We Come From? What Are
We? Where Are We Going? Many generations
of archaeologists, prehistorians, anthropologists
and paleoanthropologists have pondered
these questions. Fossils of the evolutionary ancestors
of the modern man (hominids) and
vast archaeological collections of prehistoric
artefacts documents the cultural evolution of
mankind and may help answer these queries.
One of the most prominent Czech scientists
who dedicated his life to the research of anthropogenesis
was Jan Jelínek. He tracked
footsteps of the prehistoric man at archaeological
sites and during expeditions aimed to the
last living witnesses of the Stone Age, the Australian
Aborigines. He presented his views of
anthropogenesis in many scientific studies and
summarised them in his comprehensive book
Velký obrazový atlas pravěkého člověka (The
Great Pictorial Atlas of the Prehistoric Man,
1977), at its time was an influential guide
through human evolution. The publication
was enhanced by illustrations of the Czech
painter Jan Burian, who reconstructed the
Jan Břečka
Evoluce člověka a geneze kultury
Human Evolution and Genesis of Culture
Václav Soukup
55
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 55
svého vydání stala vlivným průvodcem po
cestách, jimiž se ubírala lidská evoluce. Působivost
této publikace zvýšily ilustrace českého
malíře Zdeňka Buriana, jenž výtvarnými prostředky
rekonstruoval zmizelý prehistorický
svět, včetně rekonstrukce vzhledu a způsobu
života našich předků. Jelínek ale nezkoumal
antropogenezi pouze na stránkách svých odborných
článků a knih. Jeho celoživotní touhou
bylo prezentovat evoluci lidského rodu
prostřednictvím výstav pravěkých nástrojů,
prehistorických uměleckých artefaktů, fosilních
pozůstatků našich předků a muzejních
rekonstrukcí způsobu života loveckých a sběračských
společností. Místem, kde se setkání
současných lidí s prehistorickým světem odehrávalo,
se stala budova Pavilonu Anthropos,
na jehož výstavních aktivitách měl Jelínek nesmírnou
zásluhu. Díky svým vědeckým kontaktům
s předními reprezentanty světové paleoantropologie
získal pro Moravské zemské
muzeum v Brně cennou sbírku kopií unikátních
fosilních pozůstatků našich předků.
V prostorách Pavilonu Anthropos ale mohli
návštěvníci kromě homininích fosilií spatřit
také repliky pravěkých nástěnných maleb
z Lascaux a Altamiry nebo autentické prehistorické
artefakty nalezené na území Moravy.
S lehkou nadsázkou lze konstatovat, že díky
Janu Jelínkovi se Pavilon Anthropos stal vyhledávanou
výstavní „Mekkou“ světové paleoantropologie,
k níž s obdivem vzhlíželi kurátoři
i návštěvníci obdobných muzeí v Evropě
i Americe. Výstavy v Anthroposu, na jejichž
scénářích měl Jan Jelínek velice často osobní
podíl, byly úspěšné také proto, že zde byly archeologické
a paleoantropologické nálezy prezentovány
v kontextu poznatků kulturní antropologie,
která tradičně věnuje pozornost
současným mimoevropským loveckým a sběračským
kulturám. Výsledkem byla nadčasová
výstavní animace zmizelého pravěkého světa
našich předků.
vanished prehistoric world including reconstructions
of the way of life of our ancestors.
However, not only did Jelínek research anthropogenesis,
his lifelong desire was to present the
evolution of mankind through exhibitions of
prehistoric tools, prehistoric artefacts, fossil remains
of our ancestors and museum reconstructions
of hunting and gathering societies.
The place where modern people could meet
the prehistoric world was the Anthropos Pavilion
with its exhibitions to which Jelínek immensely
contributed. Thanks to his international
contacts with prominent representatives
from the sphere of paleoanthropology he gathered
for the Moravian Museum in Brno a valuable
collection of copies of unique fossil remains
of our ancestors. On the exhibition
premises of the Anthropos Pavilion, visitors
could see – in addition to hominid fossils –
replicas of rock paintings from Lascaux and
Altamira or authentic prehistoric artefacts
found in Moravia. Thanks to Jan Jelínek the
Anthropos Pavilion became a sought-after
“Mecca” of paleoanthropology, for curators
and visitors from similar museums in Europe
and America. Exhibitions in the Anthropos
Pavilion and its scenarios display to which Jan
Jelínek contributed, were successful because
archaeological and paleoanthropological findings
were presented in the context of cultural
anthropology that had traditionally focused on
contemporary non-European hunting and
gathering cultures. The outcome was timeless
animation of the vanished prehistoric world of
our ancestors.
Many years have passed since Jan Jelínek
became famous for his anthropologic research,
books and unique exhibition conception
of the Anthropos Pavilion. Discoveries of
new hominid species have significantly extended
and particularised the traditional notion
of the course of anthropogenesis and influenced
the current arrangement of the
Anthropos Pavilion that has a permanent exposition
dedicated to the evolution of man. In
accordance with new findings, the conception
and contents of the presented collection was
56
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 56
Od doby, kdy Jana Jelínka proslavily jeho
antropologické výzkumy, knihy a unikátní výstavní
koncepce Pavilonu Anthropos, uplynula
řada let. Objevy nových, dříve neznámých homininích
druhů výrazně rozšířily a zpřesnily
tradiční představy o průběhu antropogeneze
a ovlivnily současnou podobu Pavilonu Anthropos,
jehož stálá expozice je i nadále věnována
evoluci člověka. V souladu s novými poznatky
byly sice koncepce i obsah prezentované sbírky
zásadně inovovány, ale výstava jako celek i nadále
programně navazuje na celoživotní snahu
Jelínka zprostředkovat návštěvníkům „cestu do
pravěku“. Na odkaz a vědecké aspirace Jelínka
v oblasti paleoantropologie reaguje i tato studie,
jejímž cílem je doplnit a rozšířit tradiční
model průběhu antropogeneze o nové poznatky.
Na Jana Jelínka navazuje i tím, že stejně
jako on, i my jsme učinili součástí textu výtvarné
rekonstrukce potenciálního vzhledu našich
předků. Tohoto úkolu se ujal pokračovatel
díla Zdeňka Buriana, přední představitel současného
výtvarného hnutí známého jako paleoart,
malíř Petr Modlitba. V neposlední řadě
chceme v této studii vzdát hold Jelínkově sbírce
kopií slavných fosilních pozůstatků našich
předků, které byly Petru Modlitbovi inspirací
pro vznik obrazové galerie homininů, s níž se
dnes můžeme setkat také na stěnách Pavilonu
Anthropos.
Antropogeneze
jako předmět vědeckého výzkumu
Navzdory nesmírnému pokroku, který věda za
posledních sto let učinila, neexistuje jednoznačný,
všeobecně platný a všemi přijímaný
výklad evoluce člověka a geneze lidské kreativity.
Je mnohem poctivější přiznat, že rekonstrukce
průběhu antropogeneze představuje
radically innovated, but the exhibition program
is still linked to Jelínek’s lifelong effort
to connect visitors to a “voyage to the prehistoric
times”. This study also responds to
Jelínek’s legacy and scientific aspiration in the
field of paleoanthropology, as it strives to
complement and extend the traditional model
of the course of anthropology with new findings.
It follows Jan Jelínek’s work by enriching
the text with visual and artistic reconstructions
of the possible appearance of our ancestors.
This task was assumed by Petr Modlitba,
the prominent representative of modern artistic
manifestation known as paleoart and follower
of Zdeněk Burian’s work. Last but not
least, this study would like to pay tribute to
Jelínek’s collection of copies of famous fossil
remains of our ancestors that were Petr Modlitba’s
inspiration when he was painting the
gallery of hominids which we can also see on
the walls of the Anthropos Pavilion.
Anthropogenesis
as a subject of scientific research
Despite the considerable progress science has
made over the past centuries, there is not
a clear, generally valid and universally accepted
interpretation of the evolution of man
and the genesis of human creativity. It is much
more honest to admit that the reconstruction
of the course of anthropogenesis represents
the constant gathering, updating, interpretation
and reassessment of empirical data that
constitutes the forever incomplete picture of
human evolution.
Paleoanthropology primarily focuses on
reconstructing the evolution of the human
species. During the 20th
century paleoanthropologist
managed to gather a large number of
hominid fossils and prehistoric artefacts,
which enabled them to reconstruct an increasingly
accurate and better picture of
human prehistory from the emergence of archaic
African hominins, to the evolution of
57
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 57
neustálé sbírání, doplňování, interpretování
a přehodnocování empirických dat, tvořících
vždy neúplný obraz lidské evoluce. Rekonstrukcí
evoluce lidského rodu se primárně zabývá
paleoantropologie. V průběhu 20. století
se paleoantropologům podařilo shromáždit
velké množství hominidních fosilií a prehistorických
artefaktů, které umožňují rekonstruovat
stále přesnější a adekvátnější obraz lidské
prehistorie od vzniku archaických afrických
homininů, přes evoluci australopitéků a raných
zástupců rodu Homo k evolučně pokročilým
reprezentantům lidského rodu, jakými byli
druhy Homo antecessor, Homo heidelbergensis
nebo Homo neanderthalensis. Jádro paleoantropologických
výzkumů tvoří pět základních
metodologických procedur, které zahrnují:
1. Terénní archeologický výzkum včetně prospekce,
sondování a exkavace paleoantropologických
a archeologických nálezů.
2. Kritické ověření autentičnosti a spolehlivosti
získaných archeologických pramenů
včetně zhodnocení okolností jejich získání.
3. Laboratorní zpracování nálezového souboru
(artefaktů, ekofaktů a fosilních pozůstatků)
včetně jejich inventarizace, konzervace,
restaurace a rekonstrukce.
4. Deskripci a analýzu nálezů, umožňující jejich
klasifikaci a časoprostorové třídění na
základě stratigrafie, kartografie a datování.
5. Syntetickou a kontextuální interpretaci
a explanaci založenou na využití mezioborových
poznatků, paradigmat a teorií z oblasti
archeologie, paleoantropologie, etnoarcheologie,
prehistorie, antropologie,
genetiky, etologie, demografie a etnologie.
Podle našeho názoru vyžaduje hypotetická
rekonstrukce evoluce lidského rodu interdisciplinární
přístup – systematické využívání
poznatků co nejširšího spektra různých vědních
disciplín. Při interpretaci prehistorických
nálezů hrají vedle fyzické antropologie, paleoantropologie
a prehistorické archeologie stále
australopithecines and early members of the
Homo genus (Homo habilis, Homo erectus,
Homo ergaster) to the evolutionarily advanced
representatives of the human species, such as
Homo antecessor, Homo heidelbergensis and
Homo neanderthalensis. The core of the paleoanthropological
research consists of five
basic methodological procedures that include:
1. Fieldwork, including prospecting, probing
and the excavation of paleoanthropological
and archeological finds.
2. The critical verification of the authenticity
and reliability of archeological sources, including
an assessment of the circumstances
involved in acquiring them.
3. Laboratory processing of specific findings
(artefacts and fossil remains), inventory,
preservation, restoration and reconstruc-
tion.
4. The description and analysis of finds, allowing
for their classification (typology)
and spatio-temporal classification based
on stratigraphy, cartography and dating.
5. The synthetic interpretation and explanation,
making broad use of interdisciplinary
findings and theories from archeology,
paleoanthropology, ethnoarcheology,
prehistory, socio-cultural anthropology,
ethology, demography, sociology and eth-
nology.
In our view the hypothetical reconstruction
of the evolution of the human species requires
an interdisciplinary approach – the systematic
use of findings from the broadest
spectrum of various scientific disciplines. In
addition to physical anthropology, paleoanthropology
and prehistoric archaeology, genetics
and ethology findings are playing an increasingly
important role in interpreting
prehistoric discoveries. The importance of genetics
lies mainly in the fact that it managed
to reveal and describe the mechanisms of biological
evolution and the causes of the creation
of species. Last but not least, paleogenetic
methods have enabled us to determine
the genetic and evolutionary relations to the
closest relatives of the human species and to
58
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 58
významnější roli zejména poznatky evoluční
biologie, paleoekologie, paleogenetiky a primatologie.
Význam evoluční biologie a s ní
spjatou genetikou spočívá zejména v tom, že
tyto disciplíny dokázaly odhalit a popsat mechanismy
biologické evoluce a příčiny vzniku
druhů. V neposlední řadě metody paleogenetiky
umožňují ve stále větší míře stanovit genetický
a evoluční vztah k nejbližším příbuzným
lidského rodu a datovat důležité mezníky
lidské evoluce. Etologie, zejména primatologie,
významně přispěla k hlubšímu poznání
vzorců chování poloopic, opic a lidoopů. To
umožňuje využívat při rekonstrukci jednotlivých
fází evoluce primátů a homininů metod
analogie a formulovat hypotézy na téma potenciálních
modelů chování našich živočišných
předků.
Základním atributem existence všech biologických
forem života je princip adaptivní
činnosti. Obecně je možné činnost vymezit
jako informačně zaměřenou aktivitu a interakci
živých systémů s vnějším prostředím,
směřující k přežití daného organismu. Lidská
činnost je ovšem stimulována, programována,
koordinována a realizována prostřednictvím
v živočišné říši zcela unikátního mechanismu
– kultury. Jedná se o třídu nadbiologicky
vytvořených prostředků a mechanismů,
jejichž prostřednictvím příslušníci rodu Homo
přetváří vnější přírodu i sociální svět. Kultura
jako nadbiologický způsob adaptace rodu
Homo k vnějšímu prostředí se liší od biologických
forem adaptace svým negenetickým základem.
Podstatu kultury je možné spatřovat
v překonání čistě biologického typu organizace
činnosti – ve schopnosti člověka přetvářet
svět prostřednictvím materiálních artefaktů
vyráběných standardizovanou technologií na
základě předem stanovených ideových schémat
a naučených vzorců chování.
Kultura představuje univerzální technologii
lidstva a základní atribut, kterým se rod
date important milestones of human evolution.
Ethology, especially primatology, has significantly
contributed to a deeper understanding
of the behavior patterns of prosimians,
monkeys and apes. In reconstructing the individual
phases of the evolution of primates
and hominins, this enables us to use analogy
methods and to formulate hypothesis on the
potential behavior patterns of our animal
predecessors.
The principle of adaptive activity is a basic
attribute of the existence of all biological life
forms. Such activity can generally be defined
as the information-geared activity and interaction
of living systems with an external environment
aimed at the survival of the given
organism. Naturally, human activity is stimulated,
programmed, coordinated and carried
out via a mechanism that is wholly unique in
the animal kingdom – culture. This is the category
of supra-biologically created means and
mechanisms, through which the members of
the Homo genus recreate external nature and
the social world. Culture as a supra-biological
way of adapting the Homo genus to an external
environment differs from biological forms
of adaptation through its non-genetic basis.
The essence of culture can be found in the surpassing
of a purely biological type of activity
organization – in a human’s ability to transform
the world using artefacts made by standardized
technology based on a predetermined
hypothetical scheme and learned
behavior patterns.
Culture represents a universal technology
of humankind and of basic attributes by which
the Homo genus differs from other animals.
The specifically human capability to pass down
artefacts, cultural technologies and findings
ensures continuity of culture and allows for the
uninterrupted accumulation of human knowledge.
From this perspective, culture works as
humanity’s non-genetic collective memory
that appears in the form of cultural heritage.
This consists of a super-organic layer of reality
subject to laws that are different than those of
the world of inorganic and organic nature.
59
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 59
Homo liší od ostatních živočichů. Specificky
lidská schopnost předávat artefakty, kulturní
technologie a poznatky v čase zajišťuje kontinuitu
kultury a umožňuje nepřetržitou kumulaci
lidského poznání. Z tohoto hlediska kultura
funguje jako negenetická kolektivní
paměť lidstva, která vystupuje v podobě kulturního
dědictví. Jedná se o superorganickou
vrstvu reality, jež podléhá jiným zákonům než
svět anorganické a organické přírody.
Evoluční odysea lidského rodu
Evoluční odysea lidského rodu je stejně dlouhá
a spletitá jako snaha vědců, kteří se pokouší rekonstruovat
průběh, příčiny a důsledky antropogeneze.
Neustále narůstající množství fosilních
pozůstatků našich předků způsobilo, že se
genealogický strom zobrazující hypotetický
průběh evoluce lidstva neustále zpřesňuje a doplňuje.
K novému pohledu na antropogenezi
a postavení člověka v přírodě dnes navíc přispívají
kromě objevů prehistorické archeologie
také nové poznatky dosažené v oblasti primatologie
a paleogenetiky. V průběhu uplynulých
desetiletí se tak paleoantropologie proměnila
v komplexní, interdisciplinárně koncipovanou
vědní disciplínu, která při popisu a interpretaci
evoluce lidstva programově využívá stále širší
spektrum věd o člověku a kultuře (Jelínek
1977, Wolpoff 1999, Tattersall – Schwartz 2001,
Lewin 2005, Cela-Conde – Ayala 2007, Klein
2009, Larsen 2010, Wood 2011, 2013, Vančata
2012, Tattersall 2012, Begun 2013, Svoboda
2014, Henke – Tattersall 2015, Muehlenbein
2015, Soukup 2015).
Fosilní pozůstatky našich dávných předků
svědčí o tom, že proces antropogeneze, na jehož
konci stojí anatomicky moderní člověk, započal
před 7 až 6 miliony let na území střední a východní
Afriky. V tomto období se totiž oddělila
The evolutionary odyssey
of the human species
The evolutionary odyssey of the human race
is just as long and convoluted as the effort of
scientists who reconstruct the course of anthropogenesis.
An increasing number of fossil
remains of our ancestors meant that the genealogical
tree showing the hypothetical
course of the evolution of mankind is continually
refined and complemented. Over the
past decade paleoanthropology has turned
into a comprehensive, interdisciplinary-ranging
scientific discipline that describes and interprets
the evolution of mankind programmatically,
using an increasingly wider range
of human sciences (Jelínek 1977, Wolpoff
1999, Tattersall – Schwartz 2001, Lewin 2005,
Cela-Conde – Ayala 2007, Klein 2009, Larsen
2010, Wood 2011, Vančata 2012, Tattersall
2012, Begun 2013, Svoboda 2014, Henke –
Tattersall 2015, Muehlenbein 2015, Soukup
2015).
The fossil remains of our ancestors suggest
that the process of anthropogenesis started 7–6
million years ago in Central and East Africa.
Primates, who share with current chimpanzees
and gorillas a common ancestry, are
now referred to as Hominins. The oldest hominin
species is thought to be Sahelanthropus
tchadensis who inhabited the varied coastal
ecosystem of the prehistoric lake located in
today’s Chad before 7–5 million years ago
(Brunet – Guy – Pilbeam et al. 2002). Among
the archaic hominin there were also representatives
of Orrorin and Ardipithecus whose fossil
remains have been found in East Africa
(Senut – Pickford – Gommery et al. 2001,
White – Suwa – Asfaw 1994, Haile-Selassie
2001, Simpson 2010, 2013).
A great influence on primate evolution
has been climatic changes. The climate at the
time of the transition from the Miocene to
Pliocene was very dry. There was a decline of
tropical forests and increasing semi-open and
open ecosystems in Africa, especially those of
subtropical tree cover and forest steppe. These
60
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 60
evoluční linie směřující k moderním lidem od
evoluční linie směřující k současným africkým
lidoopům. Bipédní primáty, kteří sdíleli se sou-
časnýmišimpanziagorilamispolečnéhopředka,
dnes označujeme jako homininy. Za nejstaršího
hominina je považován druh Sahelanthropus
tchadensis, jehož příslušníci před 7 až 5 miliony
let obývali pestrý pobřežní ekosystém jezera,
které se v pravěku rozkládalo na území dnešního
Čadu (Brunet – Guy – Pilbeam et al.
2002). Mezi archaické homininy patřili také zástupci
rodů Orrorin a Ardipithecus, jejichž fosilní
pozůstatky byly nalezeny ve východní
Africe (Senut – Pickford – Gommery et al. 2001,
White – Suwa – Asfaw 1994, Haile-Selassie
2001, Simpson 2010, 2013).
Na evoluci primátů měly v raných fázích
antropogeneze vliv rozsáhlé klimatické změny.
Podnebí se v době přechodu od miocénu k pliocénu
postupně ochlazovalo a bylo stále sušší.
Tropické pásmo se zmenšovalo a bylo stlačováno
blíže k rovníku. V Africe došlo k ústupu
tropických pralesů a zvětšování polootevřených
a otevřených ekosystémů. Stále více se
zde prosazoval subtropický stromový porost
a lesostepi. Tyto dramatické ekologické změny
nepodporovaly biologickou diverzitu, ale naopak
způsobily snížení počtu rostlinných i živočišných
druhů. Změna ekosystému vedla
k ústupu těch druhů primátů, které byly úzce
specializované na prostředí deštných pralesů.
Novým podmínkám se ale úspěšně přizpůsobili
první homininé, kteří ve stále větší míře
využívali novou adaptační strategii, jíž se stala
bipedie (Robinson 1972, Stern – Susman 1983,
Hunt 1994, 1996, Isbell – Young 1996, Steudel
1996, Leonard – Robertson 2001, HarcourtSmith
– Aiello 2004, Niemitz 2010). Bipedie
v průběhu antropogeneze ovlivnila jak proměnu
morfologických struktur, tak vzorce
chování, průběh ontogeneze i další rozvoj
mozku homininů (Gebo 2010). Vznik bipedie
pravděpodobně přímo souvisel s proměnami
dramatic ecological changes do not encourage
biological diversity, but rather caused a reduction
in the number of plant and animal
species. Ecosystemic changes led to the decline
of those primate species that were highly
specialized in the rainforest environment. The
first hominins successfully adapted to these
new conditions. They used new adaptation
strategies − bipedalism, which influenced the
transformation of morphological structures
and behaviors, and the development of the
hominin brain (Robinson 1972, Stern – Susman
1983, Hunt 1994, 1996, Isbell – Young
1996, Steudel 1996, Leonard – Robertson
2001, Harcourt-Smith – Aiello 2004, Niemitz
2010). The emergence of bipedalism probably
related to changes from primeval forests to
forests, steppes and scrub savanna (Gebo
2010). This ecological pressure forced hominin
to obtain food over a fairly extensive
area. The new environmental conditions, the
slow walk on two legs, proved to be an energy-efficient
way of overcoming great distances.
Upright stance made it possible. This
allowed for the collection and efficient transportation
of food to a safe haven where it
could be consumed (Rodman – McHenry,
1980). Early hominid bipedalism allowed not
only for the collection of food from diffuse
sources, it also contributed to the development
of new methods of acquisition. With
hands and erect body, hominin could reach
the fruits that grow on high, previously inaccessible
thorny bushes. Walking on two legs
also allowed them to visually inspect a larger
territory, reducing the risk of an unexpected
attack by wild beasts and facilitating the identification
of potential sources of food and
water. Comparison of the forms of human locomotion
with that of chimpanzees demonstrate
that human bipedalism is much more
energy efficient than quadrupedalism (Rodman
− McHenry 1980). Locomotion of archaic
hominid Sahelanthropus, Orrorin and
Ardipithecus was unique with specific biomotorics
that allowed these hominins to combine
ground bipedalism with arboreal movement.
61
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 61
pralesů v lesy, lesostepi a křovinaté savany. Ve
vznikajících mozaikových ekosystémech totiž
došlo k rozptýlení potravních zdrojů, které
byly původně nakupeny v relativně malém
geografickém prostoru. Tento ekologický tlak
donutil homininy získávat rozptýlenou potravu
na poměrně velké ploše. V nových ekologických
podmínkách se pomalá chůze po
dvou končetinách ukázala jako energeticky
výhodný způsob překonávání velkých vzdáleností.
Vzpřímený postoj navíc umožnil efektivně
shromažďovat a transportovat potravu
na bezpečné místo, kde mohla být dodatečně
konzumována (Rodman – McHenry 1980).
Bipedie raným hominidům umožnila nejen
shromažďovat potravu z rozptýlených zdrojů,
ale mohla také přispět k vypracování nových
způsobů jejího získávání. S uvolněnýma rukama
a vzpřímeným tělem mohli například
homininé dosáhnout na plody, které rostly na
vysokých, dříve nepřístupných trnitých keřích.
Chůze po dvou končetinách jim také umožnila
vizuálně kontrolovat rozsáhlejší teritorium,
což snížilo riziko nečekaného napadení
divokými šelmami a usnadnilo identifikaci
potenciálních zdrojů potravy a vody. Komparace
způsobu lokomoce člověka a šimpanzů,
také prokázala, že lidská bipedie je energeticky
mnohem efektivnější než kvadrupedie lidoopů
(Rodman – McHenry 1980). Lokomoce
archaických hominidů Sahelanthropus, Ardipithecus
a Orrorin byla unikátní specifickou
biomotorikou, která těmto homininům umožňovala
kombinovat pozemní bipedii s pohybem
v korunách stromů. Navzdory zásadnímu
významu, který bipedie měla pro další evoluci
lidského rodu, si ale musíme uvědomit, že
první homininé byli „lidští“ pouze způsobem
lokomoce. Jejich lebka, čelisti, zuby a horní
končetiny i nadále připomínaly lidoopy.
Podle našeho názoru významnou roli
v evoluci raných homininů sehráli zástupci
rodu Ardipithecus, kteří žili před 5,8–4,3 miDespite
the crucial importance that bipedalism
had for the further evolution of the
human race, one must realize that the first hominin
were “human” only because of locomotion.
Their skull, jaw, teeth and upper limbs
continued to resemble apes.
In our opinion, the genus Ardipithecus that
lived 5.8 to 4.3 million years ago in the densely
forested ecosystem of East Africa played a significant
role in the evolution of early hominin.
Their fossil remains, found in today’s Ethiopia
(Middle Awash), indicated that it was about
120–130 cm high primates and weighed between
35–50 kg. The brain size of Ardipithecus
was about 320 cm3
. In a number of dental and
cranial samples features still persisted strongly
reminiscent of archaic features of a chimpanzee,
but the great occipital hole (foramen
magnum) in comparison with apes is positioned
closer to the center of the brain base.
Also, the elbow joint of Ardipithecus is clearly
distinguished from elbow joints of apes moving
through the trees. Bipedality of Ardipithecus
is evidenced not only by the position of the
occipital hole, but also by the structure of the
trunk, the shape of the pelvis and extended
lower limbs. Yet it is clear that the locomotor
system of Ardipithecus featured a specific type
of bipedalism, which was in many parameters
different from the walking manners of
anatomically modern humans (White –
Suwa – Asfaw 1994, Haile-Selassie 2001, Vančata
2012, 98–101, Simpson 2013, Svoboda
2014, 191–195, Soukup 2015, 484–492).
During the Pliocene and Lower Pleistocene
before 4.2 to 1.2 million years inhabited
the territory of today’s sub-Saharan
Africa, members of the genus Australopithecus.
It is likely that these bipedal hominins
played a decisive role in the emergence of the
genus Homo. In the course of evolution, under
the influence of climate and ecosystem
changes, some members of certain species of
australopithecines gradually became vegetarian.
These were robust because their specific
morphological traits are associated with the
consumption of solid and fibrous plant foods.
62
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 62
63
Jan Břečka
liony let v hustě zalesněném ekosystému východní
Afriky. Jejich fosilní pozůstatky nalezené
na území dnešní Etiopie v lokalitách Aramis
a Kaddaba (Middle Awash) svědčí o tom,
že se jednalo o 120 až 130 centimetrů vysoké
primáty, jejichž váha variovala mezi 35 až 50
kilogramy. Na základě nalezených fragmentů
spánkové a týlní části lebky a její následné počítačové
rekonstrukce byla velikost mozku ardipitéka
stanovena na 320 cm3
. V řadě dentálních
a lebečních znaků sice ještě přetrvávají
archaické znaky výrazně připomínající šimpanze,
ale velký týlní otvor (foramen magnum)
byl ve srovnání s lidoopy umístěn blíže centra
mozkové báze. Také loketní kloub ardipitéka
se zřetelně odlišuje od loketních kloubů lidoopů
pohybujících se v korunách stromů.
O tom, že Ardipithecus již disponoval bipedií,
svědčí nejen poloha týlního otvoru, ale také
stavba trupu, tvar pánve a prodloužené dolní
končetiny. Přesto je zřejmé, že lokomoční systém
ardipitéka představoval specifický typ bipedie,
který byl v řadě parametrů odlišný od
chůze anatomicky moderních lidí (White –
Suwa – Asfaw 1994, Haile-Selassie 2001, Vančata
2012, 98–101, Simpson 2013, Svoboda
2014, 191–195, Soukup 2015, 484–492).
V období pliocénu a spodního pleistocénu
před 4,2 až 1,2 milionu let obývali území
dnešní subsaharské Afriky příslušníci rodu
Australopithecus. Je pravděpodobné, že tito bipední
homininé, diferenciovaní do několika
druhů, sehráli rozhodující roli při vzniku rodu
Homo. V průběhu evoluce, pod vlivem změny
klimatu a proměn ekosystému, se z příslušníků
některých druhů australopitéků postupně
stali potravně specializovaní vegetariáni,
kteří se adaptovali na prostředí šířících se
lesostepí a savan. Tito tzv. robustní australopitéci
jsou pro své specifické morfologické
znaky, související s požíváním tuhé a vláknité
rostlinné potravy, některými paleoantropology
zahrnováni do rodu Paranthropus
Some paleoanthropologists classified them in
the genus Paranthropus (Wood – Schroer
2013). Before the 1.4 to 1.2 million years,
these hominin exhausted their potential for
adaptation and died out.
By contrast, the morphologically and ecologically
food-flexible gracile archaic Australopithecus
gradually transformed into an
evolutionarily advanced species. Probably
from this line there formed the first representatives
of the genus Homo. Although Australopithecus
exhibit a distinctive mixture of primate
and human morphological characters,
from an evolutionary point of view there is
a clear shift from early hominin forms of the
genus Homo. This evolutionary trend can be
seen in changes in volume and shape of the
skull, teeth transformations, construction of
the hull, pelvic shape differentiation of function
of the hand, leg reconstruction and development
of bipedalism. Evolutionarily advanced
Australopithecus probably were like
contemporary apes in their ability to use natural
objects as tools. The recent discovery of
3.3 million-year-old stone tools called lomekwian
found on the western shore of Lake
Turkana in Kenya suggests that some of the
australopithecines, possibly members of the
species Australopithecus afarensis, managed to
produce a primitive industry. Australopithecines
evolutionary status as potential evolutionary
ancestors of the human race is still
the subject of debate, however (Jelínek 1977,
Wolpoff 1999, Klein 2009, Larsen 2010, Wood
2011, 2013, Vančata 2012, Begun 2013, Svoboda
2014, Muehlenbein 2015, Soukup 2015,
Henke – Tattersall 2015).
Currently, the already classic paleoantropologic
evolutionary model favors the
early ancestor of the genus Homo species Australopithecus
afarensis, whose representatives
inhabited eastern Africa before 3.9 to 3.1 million
years (Johanson – White 1979). Discoveries
of new species of Australopithecus in
southern Africa and East Africa indicate that
traditional evolutionary scenarios of the relationship
genus Australopithecus and the genus
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 63
(Wood – Schroer 2013). Před 1,4 až 1,2 milionu
let ale tito homininé postupně vyčerpali
svůj adaptační potenciál a vyhynuli.
Oproti tomu morfologicky, potravně a ekologicky
flexibilnější gracilní archaičtí australopitéci
se postupně transformovali v evolučně
pokročilejší druhy. Právě mezi nimi pravděpodobně
vzniklo evoluční ohnisko, z něhož se
zformovali první zástupci rodu Homo. Přestože
australopitéci vykazují osobitou směs lidoopích
a lidských morfologických znaků,
z evolučního hlediska představují jasný posun
od miocenních homininů směrem k raným
formám rodu Homo. Tento evoluční trend je
možné sledovat na změnách objemu a tvaru
lebky, proměnách chrupu, stavby trupu, tvaru
pánve, diferenciaci funkcí ruky, přestavbě
nohy a rozvoji bipedie. Evolučně pokročilí australopitéci
zřejmě byli podobně jako současní
lidoopi schopni užívat přírodní předměty jako
nástroje. Nedávný objev 3,3 milionu let starých
kamenných nástrojů označovaných jako
lomekwian nalezených na západním břehu jezera
Turkana v Keni dokonce svědčí o tom, že
někteří z australopitéků, možná příslušníci
druhu Australopithecus afarensis, již dokázali
štípáním vyrobit primitivní jádrovou industrii
a ostré úštěpy. Evoluční status australopitéků
jako potenciálních evolučních předků lidského
rodu je ale i nadále předmětem mnoha
diskuzí (Jelínek 1977, Wolpoff 1999, Klein
2009, Larsen 2010, Wood 2011, Vančata 2012,
Begun 2013, Svoboda 2014, Muehlenbein
2015, Soukup 2015, Henke – Tattersall 2015).
Dnes již klasický paleoantropologický evoluční
model favorizoval za předchůdce raných
zástupců rodu Homo druh Australopithecus
afarensis, jehož zástupci obývali území východní
Afriky před 3,9 až 3,1 milionu let (Johanson
– White 1979). Objevy nových druhů
australopitéků v jižní Africe (Australopithecus
sediba) a východní Africe (Australopithecus
garhi) ovšem naznačily, že tradiční evoluční
Homo need to be reconsidered (Asaf –
White – Lovejoy et al. 1999, Berger – Ruiter –
Churchill et al. 2010). It has become clear that
in parallel with various species of Australopithecus
in East Africa there were other hominid
species. Specifically, Kenyanthropus
playtops that inhabited the territory of modern
Kenya 3.5 million years ago and some paleoanthropologists
considered it as a potential
ancestor of Homo rudolfensis (Leakey –
Spoor – Brown et al. 2001, Hammond – Ward
2013).
Recent discovery of a previously unknown
species of hominin called Homo naledi may
also bring a new perspective on the antropogenesis
(Berger – Hawks – Ruiter et al. 2015).
Fossil remains were discovered in 2013 in
dolomite cave Dinaledi (cave complex Rising
Star) in South Africa. More than 1,550 bone
fragments, originating from at least fifteen individuals,
made possible to reconstruct an almost
complete skeleton of hominin whose
morphology resembles both members of the
species Australopithecus (structure of the
shoulder and pelvic bone, curvature of the fingers
enable climb trees) and an early species
of the genus Homo (shape skull structure
thumb, wrist and palm of the hand, a long
lower limbs, modern human feet). Inclusion
of Homo naledi into the genealogical tree of
the human race is very problematic, because
it is still not identify the age of the fossil remains.
But if we start from a specific mosaic
of its morphological characters, then it is
likely that this hominin lived before 3–2 million
years ago and is located on the imaginary
evolutionary continuum that connects members
of the genus Australopithecus with the
first representatives of the genus Homo. One
cannot exclude the hypothesis that this is
a much younger fossils that belonged to the
archaic people who have developed parallel
and independently from evolutionary line
leading to anatomically modern man (Shreeve
2015).
The first members of the genus Homo
cleaved from Australopithecus before 2.8 to 2.5
64
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 64
65
Jan Břečka
scénáře na téma vztahu rod Australopithecus
a rod Homo bude možná nutné přehodnotit
(Asaf – White – Lovejoy et al. 1999, Berger –
de Ruiter – Churchill et al. 2010). Svůj podíl
na tom má i zjištění, že paralelně s různými
druhy rodu Australopithecus ve východní
Africe existovaly i jiné hominidní druhy. Konkrétně
se jedná o druh Kenyanthropus platyops,
který obýval území dnešní Keni před 3,5
miliony let a je některými paleoantropology
považován za potenciálního předka druhu
Homo rudolfensis (Leakey – Spoor – Brown
et al. 2001, Hammond – Ward 2013).
Nový pohled na průběh antropogeneze
může přinést nedávný objev dosud neznámého
homininina označeného nálezci jako
druh Homo naledi (Berger – Hawks – Ruiter
et al. 2015). Jeho fosilní pozůstatky byly objeveny
v roce 2013 v dolomitové jeskyni Dinaledi
(jeskynní komplex Rising Star) poblíž Johanesburgu
v jižní Africe. Více než 1 550 kostních
fragmentů, pocházejících od nejméně
patnácti jedinců, umožnilo rekonstruovat
téměř úplnou kostru hominina, jehož morfologie
připomíná jak příslušníky druhu Australopithecus
(stavba ramenních a pánevních
kostí, zakřivení prstů ruky umožňující šplh po
stromech), tak rané zástupce rodu Homo (tvar
lebky, stavba palce, zápěstí a dlaně ruky,
dlouhé dolní končetiny, moderní lidská chodidla).
Zasazení druhu Homo naledi do genealogie
lidského rodu je však velmi problematické,
neboť se zatím nepodařilo stanovit stáří
jeho fosilních pozůstatků. Pokud ale budeme
vycházet ze specifické mozaiky jeho morfologických
znaků, pak je pravděpodobné, že tento
hominin žil před 3 až 2 miliony let a nachází
se na pomyslném evolučním kontinuu, jež
spojuje příslušníky rodu Australopithecus
s prvními zástupci rodu Homo. Nelze ovšem
vyloučit ani hypotézu, že se jedná o mnohem
mladší fosilie, které patřily archaickým lidem,
jež se vyvíjeli paralelně a nezávisle na evoluční
million years. Sometimes it is difficult to distinguish
between early species of the genus
Homo from evolutionarily advanced Australopithecus
or representatives of the aforementioned
species Homo naledi. The latest major
discovery documenting evolutionary divergence
between the australopithecines and archaic
humans is the lower jaw, with five teeth
of early species of the genus Homo. The 2.8
million-year-old fragment of mandible (LD
350–1) was found in 2013 at site Ledi-Geraru
in Afar (Ethiopia) and reclassified the existence
of the genus Homo about 400 thousand
years ago (Villmoare – Kimbel – Seyoum
2015). Nevertheless, it is possible by comparison
with Australopithecus to define several
basic evolutionary trends typical in the further
development of the genus Homo:
1. Reduction of the facial portion of the
skull, teeth and chewing muscles.
2. Increasing the size of the skull and the extent
of the neocortex.
3. Development of bipedalism and anatomical
structures that enable highly efficient
walking and running.
4. Greater dependence on stone tools and
other artifacts.
5. Prolongation of maturation.
6. Growing importance of social learning as
a tool of adaptation to the external envi-
ronment.
7. Learned behavioral patterns as determining
culture.
About 2.7 to 2.5 million years because of
glacial movement the average climate temperature
fell sharply and accelerated the transformation
of moist woodlands of Africa in drier,
open savanna. As a result of climate change
vast forests disappeared and there formed vast
open spaces, overgrown grass and scattered
groups of low shrubs and trees. The East
African ecosystem gave rise to dominant
species of birds feeding on steppe vegetation.
It is likely that this ecological pressure had
a significant share of differentiation of hominins
into several separate lines of development.
Fossil findings indicate that in one of
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 65
linií směřující k anatomicky modernímu člověku
(Shreeve 2015).
Na vznik raných zástupců rodu Homo měl
svůj podíl ekologický tlak, který působil na
proměny životního prostředí, růst objemu
mozkovny, přestavbu dolních i horních končetin
a rozvoj bipedních schopností umožňujících
efektivní běh. První zástupci rodu Homo
se od australopitéků pravděpodobně odštěpili
již před 2,8 až 2,5 milionu let. Někdy je ale
těžké rozlišit rané zástupce rodu Homo od
evolučně pokročilých australopitéků nebo reprezentantů
již zmíněného druhu Homo naledi.
Jedním z posledních objevů dokumentujících
evoluční divergenci mezi australopitéky
a archaickými lidmi je nález spodní čelisti
s pěti zuby raného zástupce rodu Homo. Tento
2,8 milionu let starý fragment mandibuly (LD
350-1) byl nalezen v roce 2013 na lokalitě
Ledi-Geraru v Afaru (Etiopie) a posouvá existenci
rodu Homo o 400 tisíc let zpět do minulosti
(Villmoare – Kimbel – Seyoum 2015).
Přesto je možné ve srovnání s australopitéky
vymezit několik základních evolučních trendů
typických pro další vývoj rodu Homo:
1. Redukují se obličejové části lebky, chrupu
a žvýkacích svalů.
2. Narůstá velikost mozkovny a rozsah neo-
kortexu.
3. Objevuje se plná bipedie a anatomické
struktury umožňující vysoce efektivní chůzi
a běh.
4. Prohlubuje se závislost na kamenných nástrojích
a dalších artefaktech.
5. Prodlužuje se délka zrání a dospívání (ma-
turace).
6. Narůstá význam sociálního učení jako nástroje
adaptace k vnějšímu prostředí.
7. Ve způsobu života se stále více prosazují
naučené vzorce chování determinované
kulturou.
Asi před 2,7 až 2,5 milionu let průměrná
teplota klimatu v důsledku pohybu ledovců
those evolutionary lines (2.8 million years
ago) were discovered the first representatives
of the genus Homo. Before the 2.5 to 2.1 million
years in East Africa, there lived representatives
of the genus Homo rudolfensis, with
characteristics of both australopithecines and
early species of the genus Homo. Before 2.l to
1.6 million years ago East Africa was inhabited
by representatives of Homo habilis, the
first relatively stabilized form of the genus
Homo(Rightmire2010,Vančata2012,137–146,
Schrenk 2013, Svoboda 2014, 233–239, Soukup
2015, 593–633). In comparison with the
australopithecines the face of members of
Homo habilis was smaller and narrower. His
weight fluctuated between 32 (women) to 52
(men) kilograms, measuring 125–157 cm. The
head of Homo habilis stretched, molars and
premolars downsized, brow ridges were considerably
reduced and brain capacity increased.
The sagittal crest bone disappeared,
typical for robust australopithecus, and the
profile line of the skull is not concave, but
straight. Although the lower jaw remained robust,
a salient chin dimple monkey disappeared.
The dental arch became shorter and
more rounded than in australopithecus.
The essential difference between the australopithecines
and Homo habilis increased
skull capacity, which on average ranged from
600 to 800 cm3
. This is only half the average
content of the skull of contemporary man, yet
nearly twice that of Australopithecus. Members
of the genus Homo 2.6–2.5 million years
ago began to produce a primitive stone industry,
the Oldowan culture. The deliberate and
technologically standardized production of
stone tools can be considered the humankind’s
oldest cultural heritage. This consisted
of both heavy tools (chisels, hammerstone
and proto-bifaces) and light tools
(sidescrapers, scrapers, splitters, etc.) While
heavy tools were created from lava or
quartzite, light tools were made from flint and
siliceous rocks. A typical artefact representing
the Oldowan culture is the pebble chopper –
a simple pebble tool with the edge made of
66
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 66
67
Jan Břečka
prudce poklesla a urychlila přeměnu vlhké,
zalesněné krajiny Afriky v sušší, více otevřenou
savanu. V důsledku klimatických změn
začalo ubývat rozsáhlých pralesů a místo nich
vznikaly rozlehlé otevřené prostory, porostlé
travou a roztroušenými skupinkami nízkých
keřů a stromů. Ve východoafrickém ekosystému
se stále více prosazovaly druhy zvěře živící
se stepní vegetací. Kvadrupédní lidoopi,
adaptovaní na život v lesním ekosystému, stále
více uvolňovali ekologický prostor bipedním
homininům, kteří byli lépe vybavení pro život
v otevřené krajině. Je pravděpodobné, že ekologický
tlak měl výrazný podíl na adaptivní radiaci
a diferenciaci východoafrických homininů
do několika oddělených vývojových linií.
Fosilní nálezy naznačují, že v rámci jedné
z těchto evolučních linií se před 2,8 miliony let
objevili první reprezentanti rodu Homo. Před
2,5 až 2,1 milionu let obývali východní Afriku
zástupci rodu Homo rudolfensis, jejichž morfologie
představuje osobitou mozaiku znaků
charakteristických jak pro gracilní australopitéky,
tak pro rané zástupce rodu Homo. Před
2,1 až 1,6 milionu let žili na území východní
Afriky také zástupci druhu Homo habilis, kteří
již představují první relativně stabilizovanou
formu rodu Homo (Rightmire 2010, Vančata
2012, 137–146, Schrenk 2013, Svoboda 2014,
233–239, Soukup 2015, 593–633). Ve srovnání
s australopitéky byl obličej příslušníků Homo
habilis gracilnější, menší a užší. Jeho váha se
pohybovala mezi 32 (ženy) až 52 (muži) kilogramy,
měřil 125 až 157 centimetrů. V průběhu
evoluce se čelo Homo habilis poněkud
protáhlo, stoličky a třenové zuby se zmenšily,
nadočnicové oblouky výrazně zredukovaly
a mozek se zvětšil. Vymizel také sagitální kostěný
hřeben, typický pro robustní australopitéky,
a profilová linie lebky již nebyla v důsledku
zkrácenějších čelistí konkávní, nýbrž
přímá. Spodní čelist sice zůstala velmi masivní,
ale bradový výběžek a opičí důlek již
lava or quartzite. The production of the first
stone tools can be considered a qualitative
leap in human evolution – the genesis of culture
as a supra-biological means of human
adaptation to the external environment.
Primitive chopper and 2−3 cm-long, extremely
sharp flakes from the eastern African
sites of Gona and Turkana are thought to be
the oldest tools ever. Traces indicating activities
such as cutting meat, grass, plants and
wood can be identified through the microscopic
analyses of 2.6–2.5 million-years-old
tools. The production of choppers was diffuse
mainly in the early phases of Homo development,
though we also come across it in Upper
Paleolithic cultures (Jelínek 1977, 119–210,
Adams – Blades 2009, Svoboda 2014, 244,
Soukup 2015, 630–633).
1.9–1.8 million years ago in East Africa
emerged evolutionarily advanced representative
of the human race. It was Homo ergaster,
whose representatives differed from Homo habilis
as denoted by taller stature, higher content
of the skull (600–950 cm3
) and better psychomotoric
skills (Walker – Leakey 1993, Vančata
2012, 152–160, Svoboda 2014, 249–254, Soukup
2015, 636–653). Homo ergaster spread before
1.9 to 1.3 million years ago from Africa
and successfully colonized vast areas of Eurasia.
During this migration there originated in
Asia a new species – Homo erectus inhabited
before 1.8 to 0.4 million years in East and
Southeast Asia. Asian Homo erectus differed
from African Homo ergaster, with thicker
bones, the typical roof-shaped upper part of
the skull (sagittal keel), significantly longer
skull cranked poll, rounded mounds and zy-
gomatichighercranialcapacity(700–1225cm3
).
Its relatively robust 170–180 cm stature was
perfectly straight, and walking and running
was probably not much different from the locomotion
of our contemporaries. Hominins
remains showing morphological characteristics
typical of Homo erectus have been found
mainly in Southeast and East Asia in Java and
in China (Jelínek 1977, 75–102, Lanpo – Weiwen
1990, Boaz – Ciochon 2004, Antón 2013,
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 67
68
Jan Břečka
Rekonstrukce Sahelanthropus tchadensis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Sahelanthropus tchadensis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 68
69
Jan Břečka
Rekonstrukce Ardipithecus ramidus. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Ardipithecus ramidus. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 69
70
Jan Břečka
Rekonstrukce Australopithecus robustus. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Australopithecus robustus. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 70
71
Jan Břečka
Rekonstrukce Australopithecus afarensis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Australopithecus afarensis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 71
72
Jan Břečka
Rekonstrukce Australopithecus sediba. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Australopithecus sediba. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 72
73
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo rudolfensis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo rudolfensis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 73
74
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo habilis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo habilis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 74
75
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo erectus. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo erectus. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 75
76
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo georgicus. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo georgicus. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 76
77
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo heidelbergensis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo heidelbergensis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 77
78
Jan Břečka
Rekonstrukce Homo neanderthalensis. © Petr Modlitba.
Reconstruction of Homo neanderthalensis. © Petr Modlitba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 78
79
Jan Břečka
zcela vymizely. Zubní oblouk ve tvaru písmene
U byl také kratší a zaoblenější nežli u austra-
lopitéků.
Zásadní rozdíl mezi australopitéky a Homo
habilis je možné spatřovat v nárůstu kapacity
mozkovny, která se v průměru pohybovala od
600 do 800 cm3
. Je to sice jen polovina průměrného
obsahu mozkovny současného člověka,
ale téměř dvakrát větší kapacita, než
jakou disponoval australopitékus. Klenutější
mozkovna, narůstající tendence k zakulacování
kosti týlové a zúžení ve spánkových jamách
již jasně naznačují evoluční odklon raných
zástupců rodu Homo od linie australopitéků.
Příslušníci rodu Homo navíc začali před
2,6 až 2,5 miliony vyrábět primitivní kamenné
industrie, označované jako oldowanská kultura.
Jednalo se jak o hrubotvaré nástroje (sekáče,
otloukače a protobifasy), tak o drobnotvaré
nástroje (drasadla, škrabadla, odštěpovače
aj.). Typickým artefaktem reprezentujícím oldowanskou
kulturu je valounový sekáč – jednoduchý
valounovitý nástroj s odraženou pracovní
hranou, vyrobený obvykle z lávy nebo
kvarcitu. Výroba sekáčů byla rozšířená zejména
v raných fázích vývoje rodu Homo, ale
můžeme se s ní setkat i v mladších paleolitických
kulturách. Výrobu oldowanské industrie
je možné označit za kvalitativní skok v evoluci
rodu Homo, neboť představuje nový typ adaptace
pravěkých lidí k vnějšímu prostředí. Tyto
pravěké artefakty jsou materiálním dokladem
geneze lidské kultury jako nadbiologicky vytvořeného
systému prostředků a mechanismů,
jejichž prostřednictvím lidé začali přetvářet
přírodu i svojí původní přirozenost (Jelínek
1977, 119–210, Adams – Blades 2009, Svoboda
2014, 244, Soukup 2015, 630–633).
Před 1,9 až 1,8 milionu let se ve východní
Africe objevili evolučně pokročilejší reprezentanti
lidského rodu. Jednalo se o druh Homo
ergaster, jehož zástupci se od příslušníků druhu
Homo habilis odlišovali vyšší a mohutnější
Svoboda 2014, 257–274, Soukup 2015,
653–694).
During the evolution of the species Homo
ergaster and Homo erectus Acheulean culture
replaced the Oldowan culture. Manufactured
stone tools produced before 1.5 million years
ago with Acheulean technologies were found,
for example in the East African area KonsoGardula
in Ethiopia. Acheulean culture over
the next million years spread from Africa to
the west and to south Asia and Western Europe,
which prevailed from 0.7 to 0.5 million
years ago. In Southeast Asia, China and South
Korea, Acheulean industry occurs only spo-
radically.
A typical representative of Acheulean culture
is the hand axe – a simple, flat retouched
stone tool of teardrop shape. The hand axe
was a product of new technology, and it consists
of two-sided stone coring with stone
wand although in later periods it was wooden.
The product was usually composed of
a coarser, sometimes rough base, serving as
a handle, and two lateral sides with machined
edges that converged in a sharp peak. The
geometry of the tool changed as did the surface
techniques. Besides the hand axe, people
made other types of tools, typical for the
species Homo erectus in the territory of Southeast
Asian nations (Andrefsky 2008, Adams –
Blades 2009). Material-based culture in the
older Palaeolithic period, however, did not
form only a stone industry, but also woodwinds
and simple shelters. It is likely that
human adaptation to the external environment
was the use of fire. At the level of social
behavior one can assume this promoted reciprocity,
the growing significance of learning
in childhood, and the development of learned
behavior patterns.
The evolutionary shift from Homo ergaster
to early forms of Homo sapiens is associated
with the emergence of archaic Homo sapiens,
who spread 700,000–200,000 years ago
throughout Africa and Eurasia. Archaic Homo
sapiens were probably derived from regional
populations of Homo ergaster or Homo erec-
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 79
80
Jan Břečka
postavou, větším obsahem mozkovny (600–
950 cm3
) a lepšími psychomotorickými dovednostmi
(Walker – Leakey 1993, Vančata 2012,
152–160, Svoboda 2014, 249–254, Soukup
2015, 636–653). Homo ergaster se před 1,9–1,3
milionu let rozšířil z Afriky (tzv. „první rozptyl“)
a úspěšně osídlil rozsáhlé oblasti Eurasie.
V průběhu této migrace vznikl na území Asie
nový homininní druh – Homo erectus. Jeho
klasickou verzi reprezentují homininé obývající
před 1,8 až 0,4 milionu let východní a jihovýchodní
Asii. Asijský Homo erectus se odlišoval
od afrického druhu Homo ergaster, větší
tloušťkou kostí, typickým střechovitým tvarem
horní části mozkovny (sagitální kýl), delší lebkou
s výrazně zalomeným týlem, mohutnějšími
nadočnicovými valy a vyšší kraniální
kapacitou (700–1225 cm3
). Jeho poměrně robustní
170 až 180 centimetrů vysoká postava
byla dokonale vzpřímená, chůze a běh se
zřejmě příliš nelišily od lokomoce našich současníků.
Homininní pozůstatky vykazující
morfologické znaky typické pro druh Homo
erectus byly nalezeny především na území jihovýchodní
a východní Asie na Jávě a v Číně
(Jelínek 1977, 75–102, Lanpo – Weiwen 1990,
Boaz – Ciochon 2004, Antón 2013, Svoboda
2014, 257–274, Soukup 2015, 653–694). )
V průběhu evoluce druhů Homo ergaster
a Homo erectus kulturu oldowanského typu postupně
vystřídala acheulská kultura, jejímž typickým
reprezentantem se stal oboustranně
opracovaný pěstní klín. Kamenné nástroje vyrobené
před 1,5 miliony let acheulskou technologií
byly nalezeny například ve východoafrické
lokalitě Konso-Gardula na území Etiopie.
Acheulská kultura se v průběhu dalšího milionu
let rozšířila z Afriky do západní i jižní Asie
a do západní Evropy, kde se výrazně prosadila
před 0,7 až 0,5 miliony let. V jihovýchodní Asii,
na území Číny a Jižní Koreje je ale acheulská
industrie zastoupena pouze ojediněle v podobě
drobnotvaré industrie, neboť v této oblasti světa
tus. Under the archaic Homo sapiens we can
include the broad spectrum of advanced hominids
whose anatomy demonstrates
a unique combination of erectoid and sapient
features. A typical representative of an archaic
human is Homo heidelbergensis, whose fossils
can be found in various part of the Old World
and Africa (Vančata 2012, 153–172, Svoboda
2014, 291–294, Soukup 2015, 710–741). During
this period the Acheulean industry underwent
a gradual transformation toward a more
refined and improved working of tools that
used retouching by soft hammer. The Levallois
culture, featuring the production of thin
flakes from a prefabricated flat rock core, appeared
350,000 years ago. Part of the material
culture, by which Homo heidelbergensis
adapted to the external environment, were
simple hunting shelters, the production of
primitive clothing from animal skins and the
use of fire.
Hominid populations showing morphological
traits typical for the new hominid
specie – Homo neanderthalensis – appeared
on the land of present-day Europe 230,000–
200,000 years ago (Jelínek 1977, 102–113, Finlayson
2004, 2009, Vančata 2012, 183–194,
Svoboda 2014, 305–341, Soukup 2015, 743–
813). Yet the greatest expansion of Neanderthals
occurred between 135,000–28,000
BP, when they successfully spread to Europe,
the Middle East and adjacent parts of western
Asia. Neanderthal fossils have been found in
Spain, central Italy, the eastern Mediterranean
Sea, the Middle Danube region including
Moravia (Šipka Cave, Švédův stůl Cave and
Kůlna Cave), in Croatia and Crimea. The cold
climate of the most recent ice age played a role
in forming the morphological model of classic
Neanderthals that was typical for the European
population 80,000–35,000 BP. Neanderthals
produced a wide range of stone tools,
which can collectively be referred to as the
Mousterian culture and for which the production
of flakes from prefabricated disc-shaped
cores is typical. This period saw an increase in
the typological range of tools. Typical Mous-
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 80
81
Jan Břečka
Lebka Homo rudolfensis. © Marek Smejkal.
Homo rudolfensis skull. © Marek Smejkal.
Lebka Homo habilis. © Marek Smejkal.
Homo habilis skull. © Marek Smejkal.
Lebka Homo ergaster (Dmanisi). © Marek Smejkal.
Homo ergaster (Dmanisi) skull. © Marek Smejkal.
Lebka Homo erectus. © Marek Smejkal.
Homo erectus skull. © Marek Smejkal.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 81
pravěcí lidé pravděpodobně jako materiál určený
k výrobě nástrojů preferovali bambus.
Acheulský pěstní klín, který se v období starého
paleolitu rozšířil na území Afriky, Evropy
a západní Asie, je jednoduchý, plošně retušovaný
kamenný nástroj kapkovitého tvaru. Pěstní
klín byl produktem výrobní technologie, která
spočívala v oboustranném odbíjení kamenného
jádra kamennou, v pozdějším období dřevěnou,
nebo parohovou paličkou. Výsledný produkt se
obvykle skládal z hrubší, někdy i neopracované
základny, sloužící jako držadlo, a dvou bočních
oboustranně opracovaných hran, které se sbíhaly
do ostrého vrcholku. Tvar pěstního klínu
se v průběhu vývoje zdokonaloval jak geometrickým
propracováním tvaru nástroje, tak postupným
zjemněním techniky plošného opracování
jeho povrchu. Kromě pěstních klínů lidé
vyráběli i další typy nástrojů, jako jsou sekáče,
sféroidy nebo široké spektrum drobnotvaré industrie,
jež byla typická pro lokality druhu
Homo erectus na území jihovýchodní Asie (Andrefsky
2008, Adams – Blades 2009, Svoboda
2014, 271–274). Materiální bázi kultury v období
staršího paleolitu ovšem netvořily pouze
kamenné industrie, ale také dřevěné nástroje
a jednoduché přístřešky. Je pravděpodobné, že
nástrojem adaptace člověka k vnějšímu prostředí
se stalo také užívání ohně. Na úrovni sociálního
chování lze předpokládat prosazení
principu reciprocity, růst významu učení v dětství
a rozvoj naučených vzorců chování.
Evoluční posun od druhu Homo ergaster
k raným formám Homo sapiens je spjatý se
vznikem archaického Homo sapiens, který se
rozšířil před 700 000–200 000 lety na území
Afriky a Eurasie. Archaický Homo sapiens se
pravděpodobně derivoval z regionálních populací
druhu Homo ergaster nebo Homo erectus.
Pod označení archaický Homo sapiens zahrnujeme
široké spektrum pokročilých hominidů,
jejichž anatomie vykazuje osobitou kombinaci
erektoidních a sapientních znaků. Typickým re-
82
Jan Břečka
Lebka Homo heidelbergensis. © Marek Smejkal.
Homo heidelbergensis skull. © Marek Smejkal.
Lebka Homo neanderthalensis. © Marek Smejkal.
Homo neanderthalensis skull. © Marek Smejkal.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 82
83
Jan Břečka
Lebka anatomicky moderního člověka Homo sapiens
(Grimaldi). © Marek Smejkal.
Homo sapiens skull (Grimaldi). © Marek Smejkal.
prezentantem archaického člověka je Homo heidelbergensis,
s jehož fosilními pozůstatky se setkáváme
v různých oblastech Evropy, Asie
a Afriky (Vančata 2012, 153–172, Svoboda2014,
291–294, Soukup 2015, 710–741). V tomto období
dochází k postupné proměně acheulské
industrie směrem k jemnějšímu a dokonalejšímu
opracování nástrojů, využívajícímu retuš
měkkým úderem. Před 350 000 lety se objevuje
levalloiská kultura, pro niž je charakteristická
výroba tenkých úštěpů z prefabrikovaného plochého
kamenného jádra. Součástí materiální
kultury, jejímž prostřednictvím se Homo heidelbergensis
adaptoval k vnějšímu prostředí,
byly jednoduché lovecké přístřešky, výroba primitivních
kožených oděvů a užívání ohně.
Před 230 000–200 000 lety se na území Evropy
objevily hominidní populace, které vykazovaly
morfologické rysy, charakteristické pro
nový hominidní druh – Homo neanderthalensis
(Jelínek 1977, 102–113, Finlayson 2004,
2009, Vančata 2012, 183–194, Svoboda 2014,
305–341, Soukup 2015, 743–813). K největší
expanzi neandertálců však dochází před
135 000–28 000 lety, kdy se úspěšně rozšířili na
území Evropy, Blízkého východu a přilehlých
částí západní Asie. Fosilní pozůstatky neandrtálců
byly nalezeny ve Španělsku, střední Itálii,
východním Středomoří, středním Podunají
včetně Moravy (jeskyně Šipka, Švédův stůl
a Kůlna), v Chorvatsku nebo na Krymu. Na
zformování morfologického vzoru klasických
neandertálců, který byl typický pro evropskou
populaci před 80 000–35 000 lety, mělo svůj
podíl chladné klima poslední doby ledové. Neandertálci
vyráběli širokou škálu kamenných
nástrojů, které souhrnně označujeme jako
mousterská kultura, pro niž je charakteristická
výroba úštěpů z prefabrikovaných diskovitých
jader. V tomto období dochází k nárůstu typologické
škály nástrojů. Mezi typické mousterské
nástroje patřily škrabadla, drasadla, trojúhelníkové
hroty, vrtáky, rydla a zoubkované
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 83
úštěpy. Neandertálci k výrobě artefaktů používali
široké spektrum surovin zahrnující kámen,
dřevo, kůži, kosti parohy a slonovinu. Základní
součástí jejich potravinové strategie byl efektivní
lov, doplňovaný sběrem rostlinné potravy.
Na náročné klimatické podmínky a život v polární
tundře se dokázali adaptovat stavbou loveckých
stanů a chat, výrobou kožených oděvů
a užíváním ohně. Archeologické nálezy také
naznačují vznik prvních projevů duchovní kultury.
Řada indicií svědčí o tom, že neandertálci
pohřbívali své mrtvé, pečovali o nemocné
a možná praktikovali lovecké rituály spjaté
s kultem jeskynního medvěda.
Nezávisle na eurasijských hominidních populacích
vznikl před 200 000–140 000 lety
v subsaharské části Afriky anatomicky moderní
člověk. V průběhu migrace z Afriky (tzv. druhý
rozptyl) postupně nahradil všechny ostatní hominidní
populace, včetně evropských neandertálců,
a úspěšně osídlil celý svět. Svůj podíl na
úspěšné expanzi anatomicky moderních lidí
měla mladopaleolitická materiální technologie,
zejména vysoce efektivní čepelové kamenné industrie.
Jednalo se o úštěpové kamenné nástroje,
jejichž délka nejméně dvakrát převyšovala jejich
šířku. Tento tvar umožňoval jak upevnění nástroje
v dřevěné násadě, tak následné úpravy čepele
do podoby škrabadel, rydel nebo vrtáků.
Typickým reprezentantem mladopaleolitické
industrie je čepel s otupeným bokem, někdy
tvarovaná do hrotu. Objevují se také nové typy
artefaktů z kostí a slonoviny, například jehly,
šperky, harpuny a vrhače oštěpů. Charakteristickým
rysem dalšího vývoje lidstva byla prudká
akcelerace kulturní evoluce. Již v mladém paleolitu
můžeme sledovat rozvoj a šíření stále efektivnějších
materiálních technologií. Rychlý
vývoj jednotlivých loveckých a sběračských kultur
mladého paleolitu svědčí o růstu lidských
kognitivních schopností, které se navenek projevily
ve stále dokonalejších artefaktech. Mimořádným
dokladem lidské tvořivosti, který se doterian
tools included scrapers, sidescrapers,
triangular spikes, drills, diggers and serrated
flakes. Neanderthals used a broad spectrum
of raw materials, including stone, wood, animal
hide, antler bones and ivory, to make
these artefacts. The food strategy basically
consisted of efficient hunting supplemented
by the collection of plant food. They were able
to adapt the construction of hunting tents and
huts, the production of animal hide clothing
and the use of fire to the harsh climatic conditions
and life in the polar tundra. Archeological
finds also indicate the emergence of
the first manifestations of a spiritual culture.
Much evidence attests to the fact that the Neanderthals
buried their dead, cared for their
ill and might have practiced hunting rituals
associated with the cult of the cave bear.
Anatomically modern humans emerged
independently of Eurasian hominid populations
between 200,000–140,000 years ago in
sub-Saharan Africa. They gradually replaced all
other hominid populations, including European
Neanderthals, during their migration
from Africa (the “second dispersal”), and successfully
populated the entire world. Upper Paleolithic
material technology, especially the
highly efficient sharp stone industry, played
a role in the successful expansion of anatomically
modern humans. These were elongated
flaked-stone tools that were twice as long as
they were wide. This shape allowed for a tool
to be secured in a wooden handle and for the
ensuing change of a blade into scrapers, chisels
or drills. A typical representative of Upper Paleolithic
industry is a blade with a blunt side,
sometimes shaped to a point. New types of
artefacts from bones and ivory, such as needles,
jewelry, harpoons and spear lancers also ap-
peared.
The rapid acceleration of cultural evolution
wasatypicalfeatureofthefurtheradvancement
ofhumankind.AlreadyintheUpperPaleolithic
Period do we see evidence of the development
anddisseminationofincreasinglymoreefficient
material technologies. The rapid evolution of
various hunting and gathering cultures of the
84
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 84
choval z období mladého paleolitu, jsou pravěké
jeskynní malby a rytiny. Naznačují, že mladopaleolitičtí
lovci a sběrači již disponovali stejným
psychickým potenciálem jako současní
lidé. Plná jazyková kompetence umožnila vznik
sémiotických kultur, které ve stále větší míře využívaly
k uchování kulturního dědictví akustických,
obrazových a psaných znakových systémů.
V průběhu evoluce lidstva tak vznikla
kvalitativně nová vrstva reality, spjatá výhradně
s existencí lidského rodu. Tento „superorganický
svět“, který se skládá z artefaktů (materiální
produkty cílevědomé lidské práce), sociokulturních
regulativů (normy, instituce a hodnoty)
a idejí (symbolické a kognitivní systémy),
představuje odlišnou třídu věcí a jevů nežli svět
anorganické a organické přírody. Základním
atributem rodu Homo se stala kultura – unikátní
fenomén tvořící stále výraznější hraniční čáru
mezi člověkem a přírodou.
Základem kulturní evoluce je specificky
lidská schopnost uchovávat a dále rozvíjet lidské
poznatky a zkušenosti prostřednictvím
nových vynálezů a následné transmise kulturního
dědictví. Ke zrychlení kulturního vývoje
výrazně přispívala neustálá migrace jednotlivých
pospolitostí a difuze kulturních prvků
a komplexů v geografickém prostoru. Kumulativní
růst kultury, založený na nepřetržité
inovaci materiálních technologií, vedl k vytváření
stále dokonalejších adaptivních strategií
umožňujících lidem z přírody získávat stále
větší objem surovin a energie.
Růst kultury
a kognitivních schopností
v období mladého paleolitu
Mladý paleolit, který zahrnuje období před
40 000–11 000 lety, znamenal výrazné zrychlení
kulturní evoluce. V Evropě v tomto období
Upper Paleolithic Period attests to the growth
of human cognitive skills evident in the ever
improving artefacts. Prehistoric cave paintings
and engravings preserved from the Upper Paleolithic
Period serve as exceptional proof of
human creativity. They show that Upper Paleolithic
hunters and gathers already possessed
the same cognitive capacity as present-day people.
Full linguistic competence gave rise to
semiotic cultures that increasingly made use of
acoustic, visual and written sign systems to preserve
the cultural heritage. Human evolution
thus entailed the emergence of a qualitatively
new layer of reality linked exclusively with the
existence of the human species. This “super-organic
world,” composed of artefacts (products
of deliberate human work), socio-cultural rules
(norms and values) and ideas (symbolic and
cognitive systems), represents a class of things
andphenomenathat isdifferentfrom theworld
of inorganic and organic nature. Culture – the
unique phenomenon forming an increasingly
distinct line between humans and nature – became
a basic attribute of the Homo genus.
The specifically human ability to preserve
and further develop human knowledge and experience
through new discoveries and the ensuing
transmission of cultural heritage is a fundamental
part of cultural evolution. Continual
migration of individual communities and the
diffusion of cultural elements and complexes
in a geographic space greatly contributed to accelerating
cultural evolution. The cumulative
growth of culture, based on the ceaseless innovation
of material technologies, led to the creation
of ever improving adaptive strategies enabling
people to acquire increasing amounts of
raw materials and energy from nature.
The growth of cognitive skills
and social technology
The Upper Paleolithic Age, covering the period
from 40,000–11,000 BP, featured a significant
acceleration of cultural evolution.
85
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 85
86
Jan Břečka
Genealogický strom evoluce lidského rodu. © Kateřina Šišperová.
A highly tentative phylogenetic tree of the hominid family. © Kateřina Šišperová.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 86
probíhá poslední doba ledová (přibližně
90 000–11 000 let př. n. l.), označovaná jako
würmský (viselský) glaciál a ve Spojených státech
amerických jako Wisconsin. Mladopaleolitičtí
lovci na území Eurasie byli v této době
vystaveni náročným klimatickým podmínkám,
neboť celoroční teplotní průměr byl
oproti dnešku o 15 stupňů nižší. Nositelem
nových kulturních technologií se stal Homo
sapiens, který se již svou morfologií ani mentálním
potenciálem takřka nelišil od současného
člověka. Je pravděpodobné, že v období
přechodu od středního k mladému paleolitu,
došlo ke kognitivní adaptaci, umožňující využít
v plném rozsahu potenciál lingvistické
kompetence a začít vytvářet symbolickou kulturu.
Ta zahrnuje široké spektrum sémiotických
znalostí a dovedností včetně umění
(Dawkins 2008).
Podle britského popularizátora vědy Johna
McCrona byl kvalitativní skok v oblasti kognitivní
a sémiotické adaptace způsoben využitím
mechanismu „vnitřní řeči“ (McCrone 1994,
28–31). Tato kognitivní adaptace se údajně odrazila
v rozvoji lidského sebeuvědomění, definitivně
osvobodila člověka od „časové dimenze
přítomnosti“ a uvažování v kategoriích „zde
a nyní“. Na rozdíl od lingvistické adaptace, jež
se zrodila jako komplementární produkt biologické
a kulturní evoluce, využití mechanismu
vnitřní řeči představuje čistě kulturní inovaci.
Tato kvalitativně nová kognitivní schopnost
člověku umožnila nejenom čerpat z paměti
vzpomínky bez ohledu na podněty vnějšího
světa, nýbrž ve svých důsledcích vedla ke konstituování
prvních sémiotických kultur, využívajících
v plném rozsahu lingvistickou kompetenci
k rozvíjení materiální a sociální technologie.
Před 40 000 lety tedy byla dovršena nejen
anatomická, ale také mentální proměna Homo
sapiens v moderního člověka. Britští archeologové
Christopher Stringer, Paul Mellars a Clive
Gamble tyto dramatické změny označili
The most recent ice age (ca. 90,000−11,000
BP), called the Würm glaciation in Europe
and the Wisconsin glaciation in the USA, took
place in Europe during that period. Upper Paleolithic
hunters in Eurasia were exposed to
harsh climate conditions as the average yearly
temperature was about 15º C lower than
today. Homo sapiens, who already resembled
contemporary humans in their morphology
and cognitive capacity, became the bearer of
new cultural technologies Cognitive adaptation,
enabling the full use of linguistic competencies
and the onset of a symbolic culture,
most likely occurred during the transition period
from the Middle to Upper Paleolithic
Age. A broad spectrum of semiotic skills, including
art, was part of this (Dawkins 2008).
According to British science writer John
McCrone, a qualitative jump in the area of
cognitive and semiotic adaptation can be attributed
to the use of the “inner voice” mechanism
(McCrone 1994, 28–31). This cognitive
adaptation allegedly fuelled the development
of human self-consciousness, definitively freeing
man from the “time dimension of the
present” and thinking in the “here and now.”
In contrast to linguistic adaptation, which
emerged as a complementary product of biological
and cultural evolution, the use of the
inner voice represents a purely cultural innovation.
Not only did this qualitatively new
cognitive skill enable humans to draw from
memories regardless of stimuli from the external
world, but also led them to establish the
first semiotic cultures that made full use of
linguistic competencies to develop material
and social technology. Consequently, both the
anatomical mental transformation of Homo
sapiens into modern humans culminated
40,000 years ago. British paleoanthropologist
Christopher B. Stringer, British anthropologist
and archeologist Paul Anthony Mellars
and British archeologist Clive Gamble have
called these dramatic changes a real “human
revolution” – a qualitative leap in evolution in
which the “behavioral switch” was flicked on.
This led to fundamental changes in human
87
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 87
za skutečnou „lidskou revoluci“ – kvalitativní
evoluční skok, při němž nastalo zapnutí „behavirorálního
spínače“. Ten vedl k zásadním
změnám v lidském chování, myšlení a poznávání
(Mellars – Stringer 1989, Gamble 1991,
Mellars 1991). Tito vědci mluví o vzniku integrovaného
„balíčku“, jenž zahrnoval:
1. Zvýšenou hustotu osídlení.
2. Růst počtu lidí dosahujících vyššího věku.
3. Cílevědomější a specializovanější způsob
obživy.
4. Vyšší sociální mobilitu.
5. Vznik rozsáhlejších a složitějších sociálnějších
sítí.
6. Genezi a šíření umění včetně osobního
zkrášlování (Wolpoff 1999, 725).
Archeologické nálezy mladopaleolitických
náboženských a rituálních artefaktů vykazují
výrazný symbolický, rituální a umělecký rozměr,
který svědčí o existenci rozvinuté lingvistické
kompetence a plně artikulované řeči.
Umělecká díla vrcholného paleolitu představují
nadčasovou reflexi sociální a náboženské zkušenosti
a zrcadlí lovecký svět našich dávných
předků. Z jeskynních maleb a rytin je zřejmé,
že myšlení paleolitických lovců bylo ovládáno
světem živé přírody. Lze předpokládat, že – podobně
jako současné preliterární lovecké společnosti
– také paleolitičtí lovci chápali zvířata
jako rovnocenné partnery, nebo dokonce jako
nadřazené bytosti. Vzhledem k dominantní
roli, jež zvířata v potravní strategii a životním
způsobu našich dávných předků hrála, je tento
postoj zcela pochopitelný.
Základní zdroj potravy mladopaleolitických
lovců tvořilo maso ulovených zvířat, ačkoliv
v teplých ročních obdobích byly důležitým
a vítaným doplňkem pravěkého jídelníčku
také nasbírané rostliny a plody. Charakteristický
rys lovecké strategie představuje specializace
na lov jednoho nebo dvou druhů velké
fauny žijící ve stádech (mamuti, sobi aj.). Rozvoj
kolektivních technik lovu velkých stádních
behavior, thinking and understanding (Mellars
− Stringer 1989, Gamble 1991, Mellars
1991). These scientists speak of the creation
of an integrated “package” that includes:
1. Greater population density;
2. An increase in the number of people
reaching a greater age;
3. A more deliberate and specialized way of
subsistence;
4. Greater social mobility;
5. The creation of more extensive and complex
social networks;
6. The genesis and dissemination of art including
personal adornment (Wolpoff
1999, 725).
Archeological finds of Upper Paleolithic
religious and ritual artefacts reveal a symbolic,
ritual and artistic dimension that attests to the
existence of developed linguistic skills and
fully articulated speech. Art works of the high
Paleolithic Age offer a timeless reflection upon
the social and religious experience and reflect
the hunting world of our ancient ancestors. It
is clear from the cave paintings and engravings
that the thoughts of Paleolithic hunters were
dominated by the world of wildlife. It can be
assumed that – as with contemporary pre-literate
hunting societies – Paleolithic hunters
understood animals as equal partners, or even
as superior beings. Due to the dominant role
that animals played in the foraging strategy
and in the lifestyle of our ancient ancestors,
this attitude is wholly understandable.
Although a basic source of food for Upper
Paleolithic hunters consisted of the meat of
hunted animals, during the warm seasons
gathered plants and fruits were an important
and welcomed supplement to the prehistoric
diet. Specialization in hunting one or two types
of large animals living in herds (mammoths,
reindeer) represented a typical feature of the
hunting strategy. The development of collective
techniques for hunting large herd animals left
a unique imprint into the cultures of the Lower
Paleolithic Age. The nomadic hunting style of
life in harsh climate conditions significantly
promoted the division of labor within the in-
88
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 88
zvířat vtiskl kulturám pozdního paleolitu jejich
osobitou tvář. Kočovný lovecký způsob života
v klimaticky náročných podmínkách výrazně
podporoval dělbu práce uvnitř jednotlivých
tlup a pozitivně působil na růst solidarity a reciprocity
mezi členy loveckých pospolitostí.
Rozvoj kolektivních technik lovu ovšem přispěl
k prohloubení závislosti žen na mužích.
Ženy se patrně zásadním způsobem podílely
na sběru rostlinné potravy, ale v přísunu masa
byly plně závislé na mužích. Tato situace vedla
k dalšímu prohloubení spolupráce a reciprocity
mezi mužem a ženou a rozvoji specificky
lidské sexuality, umožňující trvaleji připoutat
muže a zvýšit jeho podíl na výchově dětí. Žena
poskytovala výlučné sexuální služby jedinému
muži a vychovávala jeho děti. Na oplátku dostávala
pravidelný přísun jídla a ochrany.
Lidská rodina, která původně vznikla jako
reakce na hospodářskou nutnost, byla v průběhu
další evoluce posílena příbuzenskou
strukturou a vznikem kulturních regulativů,
jako jsou incestní tabu a exogamie. Systémy
příbuzenství a pokrevenství se staly významným
mechanismem sociální organizace. Je
možné, že základní sociální strukturu mladopaleolitických
loveckých tlup již tvořilo příbuzenství
založené nejenom na fenoménu mateřství,
nýbrž také na uvědomělém otcovství.
Archeologické nálezy rozměrných mladopaleolitických
příbytků naznačují, že tato obydlí
sdílelo několik pokrevně příbuzných rodin.
Paleolitické velkorodiny, které tvořilo až několik
desítek jedinců, představovaly patrně základ
prvotního rodového systému. Bohužel se
již nikdy nedozvíme, na jakých konkrétních
organizačních principech a kulturních regulativech
spočívala sociální technologie mladopaleolitických
loveckých tlup. Kolektivní úlovek
byl zřejmě považován za společné vlastnictví,
ovšem způsob, jakým byl dále dělen
mezi členy tlupy, pro nás zůstane navždy zahalen
rouškou tajemství. Otevřenou otázkou
dividual groups and had a positive effect on the
growth of solidarity and reciprocity between
members of the hunting communities. Naturally,
the development of collective hunting
techniques contributed to women becoming
even more dependent on men. Women probably
contributed significantly to gathering plant
foods, but were completely dependent on men
for the supply of meat. This situation led to
deeper cooperation and reciprocity between
a man and a woman, and to the development
of a specifically human sexuality that allowed
for the man to be more permanently bound to
the woman and increasing his share in raising
the children. The woman provided sexual services
exclusively to one man and raised his children.
In return, she received a regular supply
of food and protection.
The human family, which was originally
formed as a reaction to economic necessity,
was strengthened over the course of evolution
by the kinship structure and the creation of
cultural norms such as the incest taboo and
exogamy. Systems of kinship and consanguinity
became an important mechanism for social
organization. It is possible that the basic
social structure of Upper Paleolithic hunting
bands was already formed by a kinship based
not only on the phenomenon of motherhood,
but also on a conscious fatherhood. Archeological
finds of large Upper Paleolithic shelters
suggest that several blood related families
shared these dwellings. Extended Paleolithic
families, which consisted of up to several
dozen individuals, probably formed the basis
of the first clan system. Unfortunately we will
never know which specific organizational
principles and cultural norms the social technology
of Upper Paleolithic hunting bands
consisted of. Collective kills were apparently
regarded as common property, but the way in
which it was further divided among members
of the band will forever remain shrouded in
mystery. Another lingering question is
whether the band was led by an exceptionally
skilled individual serving as the chief and, if
so, the extent of his power and the size of his
89
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 89
také zůstává, zdali byla tlupa vedena některým
výjimečně schopným jednotlivcem, který vykonával
funkci náčelníka, jaká byla míra jeho
osobní moci, jaký měl podíl na úlovku atd.
Vzhledem k tomu, že některé mladopaleolitické
hroby obsahují ve srovnání s jinými bohatší
a okázalejší výbavu, můžeme předpokládat
zárodky počínající sociální diferenciace.
V období mladšího paleolitu se pohřební
rituály staly podstatně rozšířenějšími a komplexnějšími,
než tomu bylo v předcházejícím
období. Zesnulý se obvykle do hrobu ukládal
vleže na zádech, nebo skrčeně, jakoby svázán
s koleny u brady. Velice často byly na mrtvého
pokládány nejhezčí ozdoby a někdy byl dokonce
opatřen pohřební výbavou. Tyto nálezy
možná zrcadlí lidskou víru, že zesnulí budou
na onom světě plnit nějaké poslání. Z tohoto
důvodu jsou na cestu do záhrobí vybaveni nástroji,
potravinami, amulety, ozdobami, rohy
zvířat a květinami. Četné nálezy červeného
barviva v paleolitických hrobech naznačují, že
těla mrtvých byla možná rituálně potírána
okrem. Stopy dávných pohřebních obřadů naznačují
nejenom existenci určitého náboženského
povědomí, ale také sdílené projevy altruistického
cítění a symbolické sepětí světa živých
a mrtvých. Ačkoliv se výklad duchovního
a společenského života vždy bude pohybovat
v rovině hypotéz a spekulací, z archeologických
nálezů vyplývá, že mladopaleolitické společnosti
ve srovnání s předcházejícím obdobím
disponovaly pevnějším společenským řádem,
propracovanější sociální technologií a duchovní
kulturou, která má symbolický základ.
Rozvoj symbolického myšlení se odráží především
v monumentálních jeskynních malbách,
jež představují jeden z nadčasových vrcholů
umělecké tvorby lidstva. Při studiu mladopaleolitického
umění je ovšem třeba mít na paměti,
že kategorie umělecké a náboženské tvořivosti
v pravěkých kulturách splývají.
share of the kill. Since some Upper Paleolithic
graves contain more opulent and lavish objects
than others, the beginnings of social differentiation
can be assumed.
In the Upper Paleolithic Age, funeral rituals
became considerably more pervasive and
complex that in the previous period. The deceased
was usually buried in a supine or
crouched position with his knees to his chin.
The dead were very often buried with the most
beautiful decorations and sometimes even
with funerary objects. These finds may reflect
the human belief that the deceased would
carry out some mission in the next world,
which is why they were provided tools, food,
amulets, ornaments, animal horns and flowers.
Numerous finds of red dye in Paleolithic
graves indicate that the bodies of the deceased
may have been ritually covered with ochre.
Traces of ancient funerary rites not only indicate
the existence of a definite religious consciousness,
but also shared expressions of altruistic
sentiments and a symbolic connection
of the worlds of the living and dead.
Although the interpretation of the spiritual
andsociallifewillalwaysmovewithintherealm
of hypothesis and speculation, archeological
finds show that, compared with the previous
period, the Upper Paleolithic societies possess
a stronger social order, more sophisticated social
technologies and a spiritual culture with
a symbolic basis. The development of symbolic
thinking is primarily reflected in the monumental
cave paintings that represent one of the
timeless high points of human art. In studying
Upper Paleolithic art, however, we should keep
in mind that the categories of artistic and religious
creativity merge in prehistoric cultures.
Material technologies and industry
of the Upper Paleolithic Age
The growth of mental abilities and technical
skills are distinctly reflected in the material
culture that serves as an archeological mirror
90
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 90
Materiální technologie
a industrie mladého paleolitu
Růst mentálních schopností a technických dovedností
se výrazně promítl do materiální kultury,
která představuje archeologické zrcadlo
neustále se zrychlující kulturní evoluce. Ve
srovnání s předcházejícím obdobím je možné
mladý paleolit charakterizovat jako dobu štípané
čepelové industrie, vyspělých loveckých
technik a prvních významných uměleckých
projevů. Pokročilé mladopaleolitické technologie
mají svůj původ pravděpodobně v severní
Africe a na Blízkém východě. Posun od
mousterské technologie k čepelové industrii
proběhl především v oblasti Blízkého východu,
kde se setkáváme s preaurignackou industrií,
jež časově předcházela rozšíření tohoto
kulturního typu v Evropě a na Dálném východě.
V souvislosti s migrací anatomicky
moderních lidí ze severní Afriky a Blízkého
východu se centra technologického pokroku
rozšířila o Evropu a severozápadní Asii.
Čepelovátechnika,kterápřed40 000–30 000
lety pronikla z Blízkého východu do Evropy,
představuje zavedení vysoce standardizované
hromadné výroby úzkých a dlouhých úštěpů
s paralelním ostřím. Na základě poznatků experimentální
archeologie jsme schopni rekonstruovat
způsob, jakým byly tyto industrie
zhotovovány. Nejdříve výrobce osekal výchozí
surovinu v jádro, které mělo tvar jehlanu, a na
jeho základně si připravil úderovou plochu.
Od ní následovně kostěnou, parohovou nebo
dřevěnou tyčinkou, někdy opatřenou kamenným
hrotem, umožňujícím přesně přenášet
tlak ruky i úder odštěpovače, odbíjel jednu
čepel za druhou. Štíhlé plátky čepele nebo širší
úštěpy byly buď ihned využívány jako finální
produkt (nože, hroty), anebo se dále upravovaly
retuší do podoby více specializovaných
nástrojů, jako jsou škrabadla, rydla, vrtáčky,
of the constantly accelerating cultural evolution.
Compared to the previous period, the
Upper Paleolithic Age can be characterized as
a period of the chipped-blade industry, advanced
hunting techniques and the first major
artistic expressions. Advance Upper Paleolithic
technologies probably originated in
northern Africa and the Middle East. The
shift from Mousterian technology to the blade
industry mainly took place in the Middle East
where we come across a Pre-Aurignacian industry
which predates the extension of this
type of culture in Europe and the Far East. In
connection with the migration of anatomically
modern people from northern Africa
and the Middle East, the centers of technological
progress spread to include Europe and
northwest Asia.
Blade technology, brought to Europe from
the Middle East in 40,000–30,000 BP, represents
the introduction of the highly standardized
mass production of long and narrow
flakes with a parallel blade. The way in which
these industries were made can be reconstructed
based on the findings of experimental
archaeology. The manufacturer first cut the
raw material into a pyramid-shaped core and
prepared the striking surface. Using a bone,
antler or wood stick, sometimes equipped
with a stone tip allowing him to precisely
transfer the pressure of the hand and the blow
of the splitter, he broke off one blade after another.
Thin blade pieces or large flakes were
either used immediately as a final product
(knives, spikes) or were further retouched into
more specialized tools such as scrapers, diggers,
drills or saws. The retouching of a tool is
usually done using the pressure of or striking
with a retoucher – a bone or wooden stick.
Teeth and fingernails could obviously also
have been used by Paleolithic craftsmen to retouch
thin blades. Upper Paleolithic stone industries
show that their artisans were completely
aware of the basic physical and
technical properties of different types of
stones and were able to make the utmost use
of them. For instance, the heat treating of raw
91
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 91
pilky aj. Retuš nástroje se obvykle prováděla
tlakem nebo údery na retušér – dřevěnou
nebo kostěnou tyčinku. U tenkých čepelek
ovšem mohly k retuši posloužit také zuby
nebo nehty paleolitického řemeslníka. Mladopaleolitické
kamenné industrie svědčí o tom,
že jejich tvůrci dokonale znali základní fyzikální
a technické vlastnosti různých druhů kamene
a dokázali je optimálně využívat. Například
výrobu zvlášť tenkých hrotů předcházelo
tepelné zpracování suroviny, jež umožnilo vysoce
efektivní formování nástrojů tlakovým
odštěpováním.
Preferovaným materiálem mladopaleolitických
výrobců byl zejména pazourek. Využívaly
se ovšem také další dobře štěpné suroviny, jako
rohovec, křemenec nebo obsidián. Tyto suroviny
se mnohdy v místech, jimiž lovci putovali
za zvěří, nevyskytovaly. Proto se paleolitičtí výrobci
museli během svých cest za migrujícími
stády materiálem na výrobu nástrojů předzásobit.
Na místech výskytu hornin tak vznikaly
paleolitické základny specializované na těžbu
a přípravu polotovarů. Zavedení čepelové techniky
výrazně zefektivnilo výrobu industrií. Ve
srovnání s mousterským výrobcem, který
z jednoho kilogramu pazourku získal sto centimetrů
řezné plochy, mladopaleolitický řemeslník
vytěžil ze stejného množství suroviny
300–1200 centimetrů. Výrazný pokrok byl zaznamenán
také v růstu nástrojové diferenciace.
Kamenné nástroje z mousterského období
mladého paleolitu již byly specializované pro
různé oblasti lidské činnosti – lov (hroty oštěpů,
nožů a později i šípů), zpracování úlovku
(nože, drasadla), výrobu nástrojů (rydla, pilky,
vruby) a zpracování kůže (škrabadla, vrtáčky).
Mladý paleolit je dobou dalšího rozvoje
techniky obrábění kostí a parohů, které jsou
stále ve větší míře užívány k výrobě standardizovaných
nástrojů (hroty oštěpů a harpun,
jehly a šídla, dýkové bodce, kopáče, hladidla
aj.). Velmi rozšířené používání kostí bylo
materials, enabling the highly efficient molding
of tools through pressure splitting, preceded
the production of extremely thin spikes.
Flint was the preferred material of Upper
Paleolithic craftsmen, though they also used
other easily split raw materials such as hornstone,
quartzite and obsidian. These raw materials
were often scarce in areas frequented
by hunters in search of game. The Paleolithic
craftsmen therefore had to stock up on toolmaking
materials during their trips in pursuit
of migrating herds. Paleolithic bases specializing
in the extraction and preparation of
semi-finished products were set up at the
places where the necessary rocks were found.
The onset of blade technology made the production
of the industries significantly more
efficient. Compared with the Mousterian producer,
who got one hundred centimeters of
cutting surface from one kilogram of flint, the
Upper Paleolithic craftsman obtained 300–
1,200 centimeters from the same amount of
raw material. Significant progress was also
made in tool differentiation. Stone tools from
the Mousterian period of the Upper Paleolithic
Age were already specialized for the
different areas of human activity – hunting
(spearheads, knife blades and later even arrowheads),
processing the kill (knives,
sidescrapers), tool making (diggers, saws) and
animal hide processing (scrapers, drills).
The Upper Paleolithic Age is a period of
further development of the processing of
bones and antlers, which saw increased use in
the production of standardized tools, spearheads
and harpoon heads, needles and awls,
dagger spikes, diggers, trowels, etc.) Widespread
use of bones was linked to the production
of bone-tipped spears that did not break
even when considerable pressure was applied.
The preference for bone tips was so high with
some Upper Paleolithic populations that stone
tips practically disappeared in some areas. The
creation of original techniques for processing
bones was directly related to their use as tools.
It should be noted that bones, antlers and
ivory are extremely hard and difficult to work
92
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 92
spjato s výrobou oštěpů s kostěným hrotem,
který se nerozbil ani pod značným tlakem.
Preference kostěných hrotů byla u některých
mladopaleolitických populací dokonce tak vysoká,
že v některých oblastech kamenné hroty
oštěpů prakticky vymizely. S využíváním kostí
jako nástrojů bezprostředně souvisí vznik originálních
technik jejich opracování. Musíme
si uvědomit, že kosti, parohovina a slonovina
jsou velmi tvrdé a pro obrábění náročné. O to
pozoruhodnější je skutečnost, že mladopaleolitičtí
výrobci dokázali tyto suroviny před
vlastním zpracováním změkčovat.
Významným pomocníkem při zpracování
kostěných a dřevěných nástrojů se paleolitickým
řemeslníkům stalo rydlo. Tento podlouhlý
kamenný nástroj, vyráběný většinou
speciální retuší z čepelí, má svůj původ již ve
středním paleolitu. Plného využití se mu dostalo
ovšem až ve vrcholném paleolitu, kdy
speciální rydla usnadnila opracování kostí,
rohů a parohů a umožnila výrobu tak užitečných
věcí, jako jsou háčky na ryby a harpuny.
Mezidalšívýrobníinovacepatřilovrtání.Ozvládnutí
této techniky svědčí nálezy dokonale
with. That Upper Paleolithic craftsmen managed
to soften these raw materials before processing
them is all the more remarkable.
The burin became an important device for
processing bone and wooden tools. The origin
of this oblong stone tool, usually made by the
special retouching of blades, dates back to the
Middle Paleolithic Age. Yet it was not fully
used until the High Paleolithic Age when special
burins facilitated the processing of bones,
horns and antlers and enabled the production
of such useful things as fishing hooks and harpoons.
Drilling was another production innovation.
Discoveries of perfectly drilled teeth
or snail shells suspended as decorations attest
to the mastering of this technique. The shape
of some of the holes suggests that the people
in this period were already employing the effect
of rotary drilling in which the drill was
fixed to the axis-handle which the craftsman
turned with his hands or bowstring.
Technical progress also occurred in working
with and using wood, whose purpose had
long surpassed that of merely fuel for the fire.
It now served also as building material and as
a base material for handles, spears, bows and
arrows. Unfortunately, no Upper Paleolithic
wooden tools have been preserved. Their potential
variety and functional use are merely
the subjects of speculation. The same applies
to other natural material that succumbs to
rapid deterioration – such as animal hide and
fur. Although we have no direct evidence of
their use, the existence of bone needles suggests
that one of the primary uses of animal
hides in the cold climate conditions of the ice
age was for making clothes, shelters and tents.
It is also likely that fibers from animal hides,
the tendons or intestines were used to make
ropes, bowstrings, nets and hunting traps
such as snares.
The development of throwing weapons is
one of the reasons why the population of migrating
Upper Paleolithic hunters succeeded
against large animals in the harsh environmental
conditions of the most recent ice age.
The use of throwing spears, effective at a dis-
93
Jan Břečka
Skulptura mamuta z Předmostí u Přerova. © Moravské zemské
muzeum.
Mammoth sculpture, Předmostí u Přerova. © The Moravian Mu-
seum.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 93
provrtaných zubů nebo ulit plžů, užívaných
jako závěsné ozdoby. Tvar některých otvorů
naznačuje, že lidé již v tomto období využívali
efektu rotačního vrtání, při němž byl vrtáček
upevněný do osy – násady, jíž výrobce roztáčel
dlaněmi, případně tětivou luku.
Technologický pokrok proběhl také v obrábění
a užívání dřeva, které již dávno nesloužilo
pouze jako potrava pro oheň, nýbrž také
jako stavební materiál a surovinová základna
pro výrobu násad, dřevců, luků a šípů. Bohužel
mladopaleolitické dřevěné nástroje se nám
nezachovaly. Jejich potenciální škála a funkční
využití představují spíše předměty spekulací.
Stejně tak přírodní materiály, které podléhají
rychlé zkáze – kůže a kožešiny. Ačkoliv nemáme
žádné přímé důkazy o jejich použití,
existence kostěných jehel naznačuje, že jedním
z primárních způsobů využití kůží v podmínkách
chladného klimatu doby ledové byla
výroba oděvů, přístřešků a stanů. Je také pravděpodobné,
že kožená vlákna, šlachy nebo
střeva, byly využívány k výrobě provazů, tětiv
luků, sítí a loveckých pastí, jako jsou například
pytlácká oka.
Jedním z důvodů, proč se dokázaly populace
migrujících mladopaleolitických lovců
prosadit proti mohutné fauně v náročných
ekologických podmínkách poslední doby ledové,
byl rozvoj vrhacích zbraní. Využívání vrhacích
kopí, účinných na vzdálenost 18 až 27
metrů, snížilo riziko zranění, k nimž docházelo
při lovu oštěpem na krátkou vzdálenost.
Významnou roli při prodloužení dráhy letu
oštěpu sehrály vrhače oštěpů, které ještě dnes
používá původní domorodé obyvatelstvo Austrálie.
Vrhače oštěpů sloužily ke zvýšení přesnosti
a účinnosti zásahu a prodloužení dostřelu
metných zbraní.
Další zlepšení loveckých technik představoval
vynález luku a šípu, umožňující přesný
a účinný zásah v délce 90 metrů. Luk a šíp,
které mají svůj původ v severní Africe a v Evtance
of 18 to 27 meters, reduced the risk of
injury that occurred when hunting with
spears at a short distance. The spear-thrower,
still used by Australian aborigines, played
a major role in extending the throwing distance
of spears. The spear-thrower served to
increase the precision and effectiveness of the
thrown spear and to prolong the weapon’s
range.
Further improvements of hunting techniques
came with the invention of the bow
and arrow, which provided an accurate and effective
shot from 90 meters away. The bow
and arrow, which originated in northern
Africa and Europe, became prevalent at the
close of the Epipaleolithic. The introduction
of this weapon was a successful innovation
that ensured that hunters could remain at
a safe distance from dangerous prey, thereby
reducing the risk of serious injury. The effective
use of throwing weapons and of the bow
and arrow as the Paleolithic turned to the
Mesolithic Age probably accounts for the further
reduction of the body size and more slender
builds of early Homo sapiens.
Upper Paleolithic settlements
An important area of the material culture of
the Upper Paleolithic Period consists of the
settlement structures, particularly the remains
of hunting huts and tent dwellings. Upper Paleolithic
hunters were clearly not satisfied with
mere protective barriers against the wind,
with natural shelters under rock overhangs or
structures built in caves. Instead they built
more extensive settlement complexes and
hunting stations that served a range of functions.
Archeological finds in Upper Paleolithic
settlements in Central and Eastern Europe
(such as Dolní Věstonice, Pavlov, Kostenki,
Mezin, Mezhirich) attest to the considerable
construction and technical skills of the
builders of that period. Many traces of fireplaces,
sunken floors, perimeter postholes,
94
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 94
ropě, se rozšířily až na sklonku pozdního paleolitu.
Jejich zavedení představovalo úspěšnou
inovaci, jež lovcům zajistila bezpečnou vzdálenost
mezi sebou a nebezpečnou kořistí, a snížila
tak riziko vážného zranění. Je pravděpodobné,
že efektivní využívání vrhacích zbraní
a luků se na přelomu paleolitu a mezolitu projevilo
v další redukci velikosti těla a gracilizaci
robustních postav raných Homo sapiens.
Mladopaleolitická sídliště
Významnou součástí materiální kultury mladého
paleolitu byly sídlištní objekty, zejména lovecké
tábory, chatrče a stanové příbytky (Jelínek
1977, 211–274, Jelínek 2006). Je zřejmé, že mladopaleolitičtí
lovci se nespokojovali pouze
s ochrannými zástěnami proti větru a přirozenými
úkryty pod skalními převisy nebo vestavbami
do jeskyní, ale budovali i rozsáhlejší sídlištní
celky a lovecké stanice, které plnily celou
řadu funkcí. Archeologické nálezy mladopaleolitických
sídlišť ve střední a východní Evropě
(Dolní Věstonice, Pavlov, Kostěnki, Mezin,
Mežirič aj.) svědčí o značných konstrukčních
a technických schopnostech tehdejších stavitelů.
V loveckých táborových osadách byly nalezeny
četné stopy po ohništích, prohloubených podlažích,
obvodových kůlových jamkách, kostrách
staveb a konstrukcích střech.
V západní Evropě většinou nacházeli mladopaleolitičtí
lovci útočiště pod skalními převisy
(tzv. abri) a v jeskyních, které si upravovali
četnými vestavbami. Poněkud jiná situace nastala
v rozsáhlých rovinách východní Evropy.
Velká migrující stáda zvěře, otevřený sprašový
terén a mrazivé klima donutily zdejší lovecké
populace budovat si stále dokonalejší, teplejší
a pevnější příbytky. Mladopaleolitičtí stavitelé
již dokázali stavět nejen povrchové, ale i polopodzemní
tábory. Chaty měly často okrouhlý
building frames and roof structures were
found in hunting camp settlements.
In Western Europe, most Upper Paleolithic
hunter found shelter under rock overhangs
(called an “abri”) and in caves that they
modified in various ways. The expansive
plains of Eastern Europe saw a somewhat different
situation. The large herds of migrating
animals, the open loess plains and the freezing
climate forced the hunting populations there
to continue to build improved, warmer and
more stable dwellings. Upper Paleolithic
builders were already able to build camps
both above ground and dug into the earth.
The huts often had a circular floor plan, partly
sunken into the ground with a stone retaining
wall reinforced with packed dirt, above which
was erected a structure made of wooden poles
or long animal bones covered with branches
and animal hides. The hunting tents are an
important type of Upper Paleolithic building.
Archeological findings of pits with a downward
slope show that tents with a conical
structure have a long tradition. The numerous
discoveries of tent floors in Eastern Europe indicate
that the local hunting population preferred
a tent dwelling with an oval plan and of
a conical or dome shape. The tent walls were
mainly made of animal hides, reinforced by
reindeer antlers or wooden poles. The floor of
the dwelling was often slightly sunk into the
ground with a packed dirt wall around it, secured
by stones placed on an incline. A stonepaved
fireplace was located within this space.
The fireplace was an indispensable part of
every dwelling as it served as a means of cooking
and heating and a source of light. The
place where they threw their garbage was
nearby. It was usually located at the entrance
to the dwelling for practical and safety reasons.
It was usually not large, the ground beneath
it was dug out and its sides were lined
with stones. If there was a shortage of wood,
bones served as fuel. As the fire was dying out
at night, our ancient ancestors were able to
prolong its thermal effect by covering the fire
with pebbles. This also helped in rekindling
95
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 95
půdorys, zčásti zapuštěný do země a kamennou
podezdívku zpevněnou udusanou hlínou,
nad níž byla vztyčena konstrukce z dřevěných
kůlů nebo dlouhých zvířecích kostí krytá větvemi
a kůžemi. Důležitý typ mladopaleolitických
staveb představují lovecké stany. Archeologické
nálezy jamek se šikmým sklonem
svědčí o tom, že stany kuželovité konstrukce
mají dlouhou tradici. Četné objevy stanových
půdorysů z východní Evropy naznačují, že
místní lovecké populace preferovaly stanová
obydlí oválného půdorysu, kuželovitého nebo
kopulovitého tvaru. Stěny stanu tvořily většinou
kůže, které zpevňovaly sobí parohy nebo
dřevěné kůly. Podlaha obydlí byla často mírně
zahloubena do podloží a její obvod tvořil zdusaný
hliněný val, který byl zajištěný šikmo postavenými
kameny. Uvnitř tohoto prostoru se
nacházelo ohniště vydlážděné kameny.
Ohniště představovalo hlavní a nepostradatelnou
součást každého obydlí, neboť sloužilo
k vaření, vytápění a jako zdroj světla.
Opodál bylo obvykle místo, kam se odhazovalo
smetí a odpadky. Z praktických důvodů
a také kvůli bezpečnosti bylo nejčastěji umístěno
u vchodu do přístřešku. Většinou nebylo
rozsáhlé, země pod ním byla vyhloubena
a jeho okraje byly obloženy kameny. V případě
nedostatku dřeva posloužily jako palivo také
kosti. Když v noci oheň vyhasínal, dokázali
naši dávní předkové prodloužit jeho tepelný
účinek tím, že ohniště pokryla oblázky. Tak si
usnadnili i nové rozdělávání ohně, neboť ráno
stačilo pouze rozhrnout kameny, pod kterými
se obvykle udržel žhavý popel. Ohniště se také
často budovala před vchody do přístřešků. Je
pravděpodobné, že právě kolem těchto ohnišť
se odehrával domácí i společenský život v mladopaleolitických
sídlištích. Zde se vařilo, opracovávaly
se kamenné suroviny a vyráběly dřevěné
nebo kostěné artefakty.
Variabilitu vyspělého stavitelského umění lze
doložit na mladopaleolitickém sídlišti Mežirič
the fire as the rocks only had to be pushed
aside in the morning to reveal hot ashes. Fireplaces
were also often built in front of entrances
to the dwellings. It was most likely
around these fires that domestic and social life
took place in Upper Paleolithic settlements.
This was where they cooked, processed raw
stone materials and made wooden or bone
artefacts.
The variability of advanced building craft
is evident at the Upper Paleolithic site of
Mezhirich (Ukraine), where extensive excavations
were begun in 1966 by Ukrainian
palaeontologist Ivan Grigoryevich Pidoplichko.
Thanks to his efforts, four settlements
and accompanying buildings were uncovered
which date to 15,000−14,000 BP. The first
dwelling, which reached roughly 5 meters in
diameter, featured circular underpinning
made from 25 mammoth skulls. Two of these
were at the entrance with the occiput embedded
in the ground and turned so that the alveoli
were up. Mammoth tusks were inserted
into their alveoli as a main support component
of the entire dwelling, creating a bend in
the structural arc. The construction of the low
entrance featured a long vertical mammoth
bone set into the ground. The domed roof design
was supported by sticks that were probably
hazel or willow, bent and woven together.
A dome then had an animal hide covering.
The first dwelling featured a cladding of 95
mammoth mandibles that were configured in
up to five rows above each other. These jaw
wreaths served as insulation and protection
against the northwest wind and rain. A circular
fireplace was found in the dwelling’s interior.
To the right of the entrance lay a mammoth
skull with a drawing in red ochre on its
forehead. Stone and bone industry, sculptures
and engravings depicting the four dwellings
also come from the dwellings in Mezhirich
(Jelínek 2006, 80–84).
We also come across Paleolithic structures
in areas with a better geographic relief and
more favorable subsistence conditions than
presented by the cold plains of Eastern Eu-
96
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 96
(Ukrajina), kde rozsáhlé výzkumy v roce 1966
zahájil ukrajinský paleontolog Ivan Grigorjevič
Pidopličko. Jeho zásluhou byla odkryta čtyři
obydlí a průvodní objekty, které lze datovat do
doby před 15 000–14 000 lety. U prvního obydlí,
které dosahovalo v průměru přibližně 5 metrů,
byla základní kruhová podezdívka vytvořena
z 25 mamutích lebek. Dvě z nich byly v místě
vchodu zapuštěny týlem do země a obráceny alveolami
vzhůru. Do jejich alveol byly vsazeny
mamutí kly, jako základní nosný prvek celého
obydlí, vytvářející ohnutí do podoby konstrukčního
oblouku. Konstrukci nízkého vchodu
představovaly dlouhé vertikální mamutí kosti,
zasazené do země. Střešní kopulovitou konstrukci
podepírali nosné pruty, patrně z lískového
nebo vrbového dřeva, vzájemně prohnuté
a provázané. Klenbu obydlí pokrývala kožená
krytina. První obydlí bylo opatřeno obkladem
z 95 mamutích dolních čelistí, které byly konfigurovány
až do pěti řad nad sebou. Tyto čelisťové
věnce sloužily jako zateplení a ochrana
proti severozápadním větrům a dešťům. V interiéru
obydlí se nacházelo kruhové ohniště. Napravo
od vchodu ležela mamutí lebka, jejíž čelo
pokrývá kresba červeným okrem. Z obydlí
v Mežiriči pocházejí také kamenné a kostěné industrie,
skulptury a rytina, na níž jsou zobrazena
čtyři obydlí (Jelínek 2006, 80–84).
S paleolitickými stavbami se setkáváme
i v oblastech s příhodnějším geografickým reliéfem
a optimálnějšími podmínkami pro obživu,
než jakou představovaly chladné pláně východní
Evropy. Jedním z takových příhodných
míst, kde se dochovalo svědectví o stavitelském
umění našich předků, je i jižní Morava. Mezi
unikátní nálezy z Dolních Věstonic totiž nepatří
pouze světoznámá Věstonická Venuše, ale také
mladopaleolitické přístřeší kruhového tvaru
s „pultovou“ střechou, které se nacházelo nedaleko
vlastního tábořiště. Tato stavba, předpokládaná
dílna, stála na mírném svahu, který byl
v místech okrouhlého půdorysu uměle srovnán
rope. One such advantageous place where the
testimony of our ancestors’ building craft has
been preserved is south Moravia. Among the
unique finds from Dolní Věstonice is not only
the world famous Venus of Dolní Věstonice,
but also an Upper Paleolithic circular-shaped
shelter with a “lean” roof situated not far from
the camp itself. This structure, thought to be
a workshop, stood on a gentle slope that was
artificially flattened in the places of the circular
floor plan. The shelter’s roof leaned against
the slope on one side, while the other side was
probably supported by five braces as indicated
by the holes secured with stones. The discoveries
of three other post holes inside the living
space could indicate that the auxiliary supports
were also used to ensure the structure’s
stability. The structure’s interior is also unique
in that it features a circular walled fireplace.
The wall served to maintain heat and to protect
against the weather. Ceramic sculptures
and lumps were found in the fireplace and
around it. The work area around the fireplace,
limited to roughly one meter, attests to its use
by probably one person for production purposes.
This is also confirmed by the exclusively
fired ceramics found in smaller pits that
can be considered to be boxes for the artefacts.
Another fireplace, this time an outside one,
was found between the shelter’s wall and its
water trench. A third fireplace was found in
Dolní Věstonice, but in another part of the
settlement. This is a circular fireplaces of
a more permanent nature, protected by an
earthen structure in the slope, with a large ash
heap. Its average width was 100 centimeters
with a depth of 60 centimeters (Klíma 1983).
Several Gravettian settlements were situated
at the foot of the slope between the
Pavlov Hill and the Thaya River, making use
of the favorable hunting conditions in the
Middle Danube region. Moreover, the confluence
of rivers enabled hunting in four valleys,
and the prevailing winds from the northwest
prevented animals from catching the scent of
humans in the settlements. The major discovery
of an Upper Paleolithic settlement was
97
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 97
do roviny. Střecha chaty se z jedné strany opírala
o svah, zatímco z druhé strany byla patrně podepřena
pěti vzpěrami, jež naznačují jamky
upevněné kameny. Nálezy tří dalších kůlových
jamek uvnitř obytné plochy mohou naznačovat,
že stabilitu konstrukce jistily i pomocné podpěry.
Svým způsobem je unikátní i interiér této
stavby, zejména kruhové ohniště, opatřené
valem. Funkcí valu bylo udržovat teplo a chránit
proti povětrnostním vlivům. V ohništi a jeho
blízkosti byly nalezeny keramické plastiky
a hrudky. Manipulační plocha kolem ohniště,
omezená přibližně na jeden metr, svědčí o jejím
využití pravděpodobně jednou osobou za účelem
výroby. To potvrzují i zbytky výhradně pálené
keramiky, nalezené i v menších jamkách,
které lze označit za schránky na artefakty. Další,
tentokrát vnější ohniště, se nacházelo mezi zídkou
přístřešku a jeho vodní rýhou. V Dolních
Věstonic bylo odhaleno také třetí ohniště, ovšem
v jiné části sídliště. Jedná se o kruhové ohniště
trvalého charakteru, chráněné hliněnou konstrukcí
ve svahu, s rozsáhlým popelištěm. Jeho
průměrná šířka dosahovala 100 centimetrů,
hloubka 60 centimetrů (Klíma 1983).
Na úpatí svahu mezi Pavlovskými vrchy
a řekou Dyjí se nacházelo několik gravettských
sídlišť, která využívala strategicky výhodné lovecké
podmínky ve středním Podunají. Navíc
soutok říčních toků umožňoval lov ve čtyřech
údolích a převažující směr větrů od severozápadu
zabraňoval zvířatům zachycovat lidský
pach ze sídlišť. Významný objev mladopaleolitického
sídliště byl učiněn v nedalekém Pavlově.
V okruhu sídliště, jež zahrnovalo plochu
téměř 700 m2
, se nacházejí zbytky jedenácti
obydlí kruhového i nepravidelného tvaru.
Uvnitř staveb byly objeveny ohniště, artefakty
a různě velké jamky, které možná plnily funkci
zásobáren a úkrytů na suroviny a nástroje
(Oliva 2005). Umístění loveckých stanic samozřejmě
nebylo náhodné, ale jednalo se o místa
příhodná pro lov. To platí o Pavlovských vrších
made in nearby Pavlov. Remnants of eleven
dwellings of a circular and irregular shape
were found in the realm of the settlement with
an area of roughly 700 m2
. Fireplaces, artefacts
and pits of various sizes that might have
served as storages and caches for raw materials
and tools were found inside the structures
(Oliva 2005).
The hunting stations were obviously not
randomly positioned, but situated at places
that were favorable for hunting. This is true
for the Pavlov Hills in southern Moravia as
well as for the high stations on the right bank
of the Don, where herds of animals searching
for water sources could be spotted and shelter
and places suitable for building safe dwellings
could be found. Such sites therefore became,
especially during the winter, a regular place
for hunting and resting, and were often settled
by various migrating hunting populations
over the course of decades and centuries.
Genesis of Paleolithic Art
and Symbolic Culture
Upper Paleolithic culture cannot be reduced
to a world of utilitarian tools and means that
enabled groups of hunters and gatherers to
survive. The Upper Paleolithic is already witness
to a number of artefacts featuring an aesthetic
dimension (Jelínek 1977, 276–528, Jelínek
1990, Clottes – Půtová – Soukup 2011,
Svoboda 2011, Cook 2013, Půta – Soukup
2015, Soukup 2015, 873–1078). We are obviously
aware that the category “art” and “artworks”
as presently used does not correspond
to the motives, objectives and activities that
led prehistoric creators of sculptures, carvings,
figurines, drawings and painting to
recreate the world through artistic means.
That which links artefacts made by their prehistoric
creators with works that we currently
refer to as fine art is their creative dimension,
symbolic essence and aesthetic effect. But the
artworks of prehistoric artists also contained
98
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 98
na jižní Moravě stejně jako o vysokých stráních
pravého břehu Donu, odkud bylo možné pozorovat
stáda zvěře putující ke zdrojům vody,
nacházet úkryt a příhodná místa pro budování
bezpečných obydlí. Proto se takové lokality stávaly
zejména v zimním období pravidelným
místem lovu i odpočinku, a byly v průběhu desítek
a stovek let mnohokrát po sobě osídleny
různými migrujícími loveckými populacemi.
Zrození paleolitického umění
a symbolické kultury
Mladopaleolitickou kulturu nelze redukovat
pouze na svět utilitárních nástrojů a prostředků,
umožňujících skupinám lovců a sběračů přežití.
Již v období mladého paleolitu se součástí řady
artefaktů, které lidé vytvářeli, stala estetická dimenze,
kterou tradičně spojujeme s fenoménem
pravěkého umění (Jelínek 1977, 276–528,
Jelínek 1990, Clottes – Půtová – Soukup 2011,
Svoboda 2011, Cook 2013, Půta – Soukup 2015,
Soukup 2015, 873–1078). Je zřejmé, že kategorie
„umění“ a „umělecké tvorby“ tak jak je užíváme
v současnosti, neodpovídá motivům,
cílům a aktivitám, které v pravěku vedly tvůrce
skulptur, rytin, kreseb a maleb k tomu, aby přetvářeli
svět výtvarnými prostředky. To, co ale artefakty,
jež pravěcí tvůrci vytvořili, spojuje s díly,
jež dnes označujeme jako výtvarné umění, je jejich
kreativní rozměr, znaková podstata a nad-
časováestetickápůsobivost,jíždnesoznačujeme
prostým slovem „krása“. Součástí výtvarných
děl pravěkých umělců je ale také umělecká nadsázka,
abstrakce, zkreslení, metafora, zjednodušení,
seskupování, kontrast, harmonie a dynamika,
tedy atributy, jež stimulují divákovu
pozornost a rozvíjejí jeho imaginaci a fantazii.
Podle neurologa Vilayanura Ramachandrana
užití širokého spektra výtvarných postupů nemělo
za cíl dosáhnout realistického ztvárnění
creative exaggeration, abstraction, distortion,
metaphor, simplification, grouping, contrast,
harmony and dynamics, i.e. attributes that
stimulate the viewer’s attention and develop
his imagination and fantasy. According to
neurologist Vilayanur Ramachandran, the use
of a broad spectrum of artistic approaches was
not intended to achieve a realistic rendering
of reality or an objective depiction of the surrounding
world. It was more an attempt to
captivate the viewer’s mind and to turn his attention
to a virtual reality, whose perception
and interpretation probably impacted real life
(Ramachandran 2003).
The origin of the class of things and phenomena
that we call prehistoric art is most
likely linked to the cognitive revolution during
which culture’s symbolic basis was formed
in the Upper Paleolithic Period. An enduring
part of human thinking and actions that imprinted
a creative symbolic dimension into
prehistoric artefacts was the reflection upon
the relationship between cause and effect in
a time-space context. The fact that anatomically
modern humans acquired during the
cognitive revolution the ability to share and
mutually pass on larger amounts of information
about real and abstract facts increased
their adaptation potential in relation to society
and nature. The cognitive revolution had
a positive impact on anatomically modern humans’
ability to create increasingly larger and
more cohesive groups that could effectively
hunt, avoid danger, expand the number and
quality of their settlements, cooperate based
on abstract information and strengthen the
mutual social solidarity and integration of
their society. An important part of the nascent
world of symbols and meanings most likely
consisted of rituals and shaman practices that
evidently found their expression in parietal
art, whose creators used paintings and engravings
to transform the three-dimensional
world of prehistoric fauna into two-dimensional
depictions. Yet the emergence of Upper
Paleolithic art was only one of the components
of a broader system-linked complex of
99
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 99
skutečnosti nebo objektivního zobrazení okolního
světa. Šlo spíše o to zaujmout mysl diváka
a obrátit jeho pozornost k „virtuální realitě“,
jejíž vnímání a interpretace mělo pravděpodobně
dopad i na skutečný život (Ramachandran
2003).
Zrození třídy věcí a jevů, které dnes s odstupem
času označujeme jako pravěké umění,
pravděpodobně souviselo s kognitivní revolucí,
v jejímž průběhu se v období mladého paleolitu
postupně vytvářela symbolická báze kultury.
Trvalou součástí lidského myšlení a jednání, jež
vtiskla pravěkým artefaktům kreativní znakovou
dimenzi, byla reflexe vztahu příčiny a následku
v kontextu času a prostoru. Skutečnost,
že anatomicky moderní člověk v průběhu kognitivní
revoluce získal schopnost sdílet a vzájemně
si předávat stále větší množství informací
o reálných i abstraktních skutečnostech
zvýšila jeho adaptační potenciál ve vztahu ke
společnosti i přírodě. Kognitivní revoluce se
pozitivně promítla do schopnosti anatomicky
moderních lidí vytvářet stále větší a soudržnější
skupiny, které dokázaly efektivně lovit, vyhýbat
se nebezpečí, rozšiřovat počet i kvalitu svých
sídel, kooperovat na základě informací o abstraktních
skutečnostech a posilovat vzájemnou
sociální solidaritu a integraci svého společenství.
Důležitou součástí rodícího se světa symbolů
a významů byly pravděpodobně rituály
a šamanské praktiky, které zřejmě nalezly své
vyjádření v parietálním umění, jehož tvůrci
dokázali prostřednictvím maleb a rytin transformovat
trojrozměrný svět pravěké fauny do
podoby dvojrozměrných zobrazení. Zrození
mladopaleolitického umění ale bylo pouze jednou
z komponent širšího systémově spjatého
komplexu charakteristik moderního lidského
chování a myšlení. S příchodem anatomicky
moderníhočlověkadoEvropysetotižkonstituovaly
takové atributy lidského rodu, jako jsou:
1. Abstraktní myšlení v širších časoprostorových
souvislostech.
characteristics of modern human thought and
behavior. Indeed, attributes of the human race
thought to have accompanied the arrival of
anatomically modern humans to Europe in-
clude:
1. Abstract thinking in broader times-pace
contexts.
2. The ability to create adaptive strategies
utilizing past experiences in a changing
socio-cultural context.
3. Gathering momentum of technical inno-
vations.
4. Symbolic reflection of the world via
shared signs and symbols (Mithen 1996,
1998, Lewis-Williams 2002).
The prehistoric material culture can be divided
into two basic groups. The first group
includes mobile artefacts that generally represent
objects of personal need. These are
weapons and tools, sculptures, figurines and
e.g. bone and stone tablets that might feature
a painting, drawing or engravings. Amulets
and offerings that perform a symbolic and
spiritual function occupy a special place
among these artefacts. Immobile parietal art –
paintings, drawings and engravings in caves,
on the sides of rocks and under rock shelters
can be categorized in this second group
(Lorblanchet 1997, Curtis 2007, Clottes 2008,
Svoboda 2011, Clottes – Půtová – Soukup
2011, Cook 2013, Půta – Soukup 2015, Soukup
2015). A specific class of cultural phenomena
that can be identified on prehistoric
anthropomorphic sculptures and painting
consists of cultural modifications of the
human body; this varies from tattoos and
scarification to body and face painting, to hair
and beard arrangements.
Bones, horns, antlers, tusks and teeth are
among the materials used to create prehistoric
artefacts. Other materials include stone,
clay, wood, fossilized organic materials, minerals,
rock, feathers, skins and shells. Upper
Paleolithic artists created artistic objects
using sculpting, painting, drawing, engraving
and carving techniques. Painting is
a technique that was applied both on mobile
100
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 100
2. Schopnost vytvářet adaptivní strategie využívající
minulé zkušenosti v měnícím se
sociokulturním kontextu.
3. Stále rychlejší prosazování technických
inovací.
4. Symbolická reflexe světa prostřednictvím
sdílených znaků a symbolů (Mithen, 1996,
1997, Lewis-Williams 2007).
Mladopaleolitické umění anatomicky moderních
lidí, lze rozdělit do dvou základních
skupin. První skupina zahrnuje „mobilní artefakty“,
které obvykle představovaly předměty
osobní potřeby. Jedná se o zbraně, nástroje,
skulptury, plastiky nebo kostěné a kamenné
destičky, jež byly ozdobeny malbou, kresbou,
řezbou nebo rytinou. Zvláštní místo mezi těmito
artefakty zaujímají amulety a obětiny,
které jednoznačně plnily symbolickou a duchovní
funkci. Do druhé skupiny je možné zařadit
nepřenosné parietální umění – malby,
kresby a rytiny, jež se dochovaly v nitru jeskyní,
na skalních stěnách a pod skalními převisy
(Lorblanchet 1997, Curtis 2007, Clottes
2008, Svoboda 2011, Clottes – Půtová – Soukup
2011, Cook 2013, Půta – Soukup 2015,
Soukup 2015). Zcela specifickou třídu kulturních
jevů, kterou lze identifikovat na pravěkých
antropomorfních skulpturách a malbách,
představují kulturní modifikace lidského těla,
jež variující od tetování, skarifikace přes malování
těla a obličeje k úpravě vlasů a vousů.
K užívaným materiálům sloužícím k výrobě
pravěkých uměleckých artefaktů patřily
kosti, rohy, parohy, kly, zuby, kámen, hlína,
dřevo, fosilizované organické materiály, minerály,
horniny, peří, kůže a lastury. Mladopaleolitičtí
umělci vytvářeli umělecké předměty
prostřednictvím technik sochařství, malířství,
kreslířství, rytby a řezby (Brézillon 1969, Svoboda
2011, Soukup 2015). Malba představuje
techniku, jež byla aplikována nejenom na
mobilní artefakty a skalní stěny, nýbrž sloužila
i k zvýraznění nebo kulturní modifikaci příartefacts
and rock faces, but also served as an
enhancement or cultural modification of
natural reliefs and rock niches. A pigment
was applied in a pure state or in a mixture to
rock faces. Color pigments were obtained
from minerals, rocks and metals (manganese,
pyrolusite, hematite, ochre, goethite
or limestone), which were used to create colors
(black, red, gold, brown and white).
Other shades were obtained by heating (Lorblanchet
1997, Freitag – Stoye 1998). The
pigment was usually crushed into powder
and mixed in water. Then a binding agent
was added, e.g. water, animal fat, egg white,
fish aspic, vegetal juices, bone marrow, bodily
fluids (blood, urine, saliva, etc.) or
crushed stone (potassium, talc and biotite),
by which a paste was created that adhered to
surface of rocks. The aim was to improve adhesiveness
and eliminate cracking. Color
pigments were obtained from minerals,
rocks and metals (manganese, pyrolusit,
hematite, ochre, goethite or limestone),
which were used to create colors (black, red,
gold, brown and white). The pigment was
applied with the fingers, a “pen” (pieces of
ocher and manganese), in some cases
equipped with a fine-tip, a brush, a small
feather, horsehair, sponge or swab of moss,
lichen or fur, perhaps even using a chewed
or crushed stick.
The painting could even be combined
with an engraving or drawing, by scraping or
with fingertip dots, or with arm, feet and
handprints. These can be distinguished as
positive and negative handprints. The negative
handprints were made by pressing a hand
to the rock surface and applying the paint
using the mouth, the hollow of a bone or
a stem around its edges. A negative handprint
was then left on the rock. Positive handprints
were made by smearing palms and fingers
with pigment and applying them to the rock
surface, leaving a full handprint on the rock.
A drawing was made by applying natural pigments
(hematite, graphite, clay) charcoal
from wood or from burnt bone (Lorblanchet
101
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 101
rodních reliéfů a skalních výklenků. V případě
skalní stěny se jednalo o nanášení pigmentu
v čistém stavu nebo ve směsi. Barevné pigmenty
se získávaly z minerálů, hornin a kovů
(mangan, pyrolusit, hematit, okr, goethit, nebo
také vápenec), které sloužily k vytvoření barev
(černé, červené, žluté, hnědé a bílé). Dalších
odstínů bylo dosaženo zahříváním (Lorblanchet
1997, Freitag – Stoye 1998). Pigment byl
obvykle rozdrcen na prášek a rozmíchán ve
vodě. Následně se přidala spojovací surovina
(pojidlo), například voda, zvířecí tuk, vaječný
bílek, rybí rosol, rostlinná šťáva, kostní dřeň,
tělní tekutiny (krev, moč, sliny aj.) nebo rozdrcené
kameny (draslík, mastek nebo biotit),
což umožnilo vytvoření pasty, která přilnula
na skalním povrchu. Cílem bylo zlepšit přilnavost
a eliminovat krakeláž. Barevné pigmenty
se získávaly z minerálů, hornin a kovů (mangan,
pyrolusit, hematit, okr, goethit, nebo také
vápenec), které sloužily k vytvoření barev
1997). The term “drawing” is also used in
connection with finger fluting done in soft
clay. These are negative drawings with parallel
linear and even intricate forms. The engraving
is based on removing material from
the surface using a flint cutter. The engraving
acted as an independent technology and also
complemented painted and drawn pictures.
Negative carvings on small bone objects were
also made by engraving; these depicted the
profile of an animal, usually its head, with detailed
attention paid to its physiological rendering.
A unique type of engraving is represented
by finger marks in clay, punctures and
dimples. Pointing, made by hammering individual
points in close proximity to the pictorial
configuration, was used on rock surfaces
in open spaces. Sculpturing is mainly represented
by sculptures, figurines and reliefs.
Sculpture consists of removing material from
a basic block of material, such as stone and
bone, while figurines were created by adding
and applying matter such as clay. Clay figurines
were fired in a furnace at high temperatures
(Lázničková-Galetová 2009, Půtová
2015).
The process of creating art in caves is attested
to by remnants found in the form of
scaffolds, vessels for holding pigments,
palettes, lamps for lighting, torches and pigments
(Pietsch 1963, Jelínek 1977, Ruspoli
1986, Clottes 1993, 2008, Mohen 2002, Eshleman
2003, White 2003, Svoboda 2011).
For instance, remnants of pigments were
found in the Gabillou Cave in Dordogne,
while lumps of dyes were found under the
Laugerie-Basse overhang, also in Dordogne.
Shells, such as the large crustacean found in
the Tito Bustillo Cave (Asturie) or the sea
shells in the Altamira Cave (Cantabria)
were generally used to store paints. Unfinished
stones with hollows sealed with animal
fat could serve as lamps or palettes or
could be used for mixing and spreading pigments.
Polished and ornate lamps also existed
along with these coarser types of
lamps. One stone lamp (ca. 15,000 BP),
102
Jan Břečka
Věstonická venuše. © Petr Modlitba.
Venus of Dolní Věstonice. © Petr Mod-
litba.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 102
whose hollow held traces of charred fat, was
preserved in the La Mouthe Cave (Dordogne).
The bottom side of a lamp in the
shape of a shallow cylinder features the engraved
picture of an ibex. A similar discovery
was made in the Lascaux Cave (Dordogne),
where the hand of a red sandstone
lamp (17,000–15,000 BP) is adorned with
103
Jan Břečka
Portrét ženy z Dolních Věstonic.
© Petr Modlitba.
A portrait of a woman from Dolní
Věstonice. © Petr Modlitba.
Mužská skulptura z hrobu Brno II. © Petr Modlitba.
A male statuette from Brno II burial. © Petr Modlitba.
(černé, červené, žluté, hnědé a bílé). Pigment
byl nanášen prsty, „tužkou“ (kousky okru
a manganu), v některých případech opatřenou
jemnou špičkou, štětcem, pírkem, žíněmi,
houbičkou nebo tamponem z mechu, lišejníku
nebo srsti, patrně i rozžvýkaným nebo rozdrceným
klacíkem.
Malba mohla být kombinována s rytinou
a kresbou, seškrabáváním nebo prstovými tečkami,
popřípadě otisky paží, chodidel a rukou.
Ty lze rozlišit na pozitivní a negativní otisky
rukou. Negativní otisky rukou vznikaly přiložením
ruky na skalní stěnu a aplikací barvy
ústy, dutou kostí nebo stonkem kolem jejího
povrchu. Na skále následně zůstal obrysový
otisk ruky. Pozitivní otisky rukou vznikaly potřením
dlaní a prstů pigmentem a jejím přiložením
na skalní povrch. Na skále zůstal plný
otisk ruky. Kresba vznikala aplikací přírodních
pigmentů (hematit, grafit, hlinka), uhlíků ze
dřeva nebo spálených kostí. Výraz kresba je
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 103
také užíván ve spojení s makarónskou kresbou,
která je ovšem provedena prsty v měkkém
jílu. Jedná se o obrysové zobrazení, jež
dosahuje paralelních lineárních až spletitých
forem. Rytina je založena na odstraňování materiálu
z povrchu plochy pazourkovým rydlem.
Rytina vystupovala jako samostatná technika
a zároveň doplnění malebného nebo kresebného
zobrazení. Rytinou vznikaly i konturové
řezby, které představují malé kostěné předměty,
ztvárňující profil zvířete, zpravidla jeho
hlavu, jejímuž fyziologickému vystižení je věnována
detailní pozornost. Zvláštní typ rytiny
představují prstové záznamy v hlíně, vpichy
nebo důlky. Na skalním povrchu v otevřeném
prostranství se uplatnila piketáž, jež je založena
na vyklepání jednotlivých bodů v těsné
blízkosti do obrazové konfigurace. Techniku
sochařství reprezentují zejména skulptura,
plastika a reliéf. Skulptura je založena na odnímání
materiálu ze základního bloku hmoty,
zejména z kamene, kostí a dalších materiálů,
a plastika naopak vzniká přidáváním a nanášením
hmoty, například hlíny. Hliněné plastiky
se vypalovaly v peci za vysoké teploty
(Lázničková-Galetová 2009, Půtová 2015).
Postup výtvarných prací v jeskyních dokládají
pozůstatky v podobě lešení, nádob na pigmenty,
malířských palet, lamp k osvětlení, loučí
a barevných pigmentů (Pietsch 1963, Jelínek
1977, Ruspoli 1986, Clottes 1993, 2008, Mohen
2002, Eshleman 2003, White 2003, Svoboda
2011). Například ve francouzské jeskyni Gabillou
(Dordogne) byly nalezeny zbytky pigmentu,
zatímco pod převisem Laugerie-Basse (Dordogne)
hrudky barviv. K ukládání barev sloužily
zpravidla mušle, jako například velký korýš nalezený
v jeskyni Tito Bustillo (Asturie) nebo
mořské ulity v jeskyni Altamira (Kantabrie).
Funkci lampy a zároveň palety mohly zastávat
neopracované kameny s důlky, jež se zalévaly
tukem nebo sloužily k míšení a roztírání barevných
pigmentů. Vedle těchto hrubých typů lamp
stylized cuts depicting ibex heads. A bone
whose hollow space was used to hold paint
was also found in the La Vache Cave (Ariège)
in the Vicdessos Valley in France.
A crushed black and red pigment was also
discovered in this cave on a quartz boulder
(Clottes – Delporte 1994). Other bone
palettes for mixing ochre and manganese
come from the Altamira Cave.
In the Paleolithic mind, the cave might
have represented the earth’s womb and its
walls the acoustic surfaces between the world
of people and that of spirits. The handprints
on the walls represented a form of contact
aimed at invoking the spirits residing the
earth's womb. Zoomorphic paintings on the
walls were to help increase the abundance of
game. Embellishing rock niche and formation
resembling zoomorphic forms with
drawings revived the animals’ spirits (Oliva
2005, Lewis-Williams 2007). The artists
maintained a “dialogue with caves” by adorning
the niche, through the reflection of images
in water and by positioning paintings in
intricate corridors. The audio properties of
104
Jan Břečka
Otisky rukou ve španělské jeskyni El Castillo. © Victoria
Cabrera Valdés.
Hand stencils in El Castillo Cave, Spain. © Victoria
Cabrera Valdés.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 104
existovaly tvarově vybroušené a zdobené lampy.
Jedna kamenná lampa (kolem 15 000 př. n. l.),
v jejíž dutině byly stopy zuhelnatělého tuku, se
zachovala například v jeskyni La Mouthe (Dordogne).
Spodní stranu lampy ve tvaru mělkého
válce zdobí rytina kozorožce. Podobný nález
pochází z jeskyně Lascaux (Dordogne), kde rukojeť
červené pískovcové lampy (17 000–15 000
př. n. l.) zdobí stylizované zářezy hlav jednorožců.
Ve francouzské jeskyni La Vache (Ariège)
v údolí Vicdessos byla dokonce nalezena kost,
jejíž dutý prostor byl užívaný jako nádoba na
barvu. Nález kosti v této jeskyni doplňuje i křemenný
valoun, na jehož ploše se rozemílal černý
a červený pigment (Clottes – Delporte 1994).
Další kostěné palety k míchání okru a manganu
pocházejí z jeskyně Altamira.
Jeskyně mohla v mysli paleolitického člověka
představovat lůno (dělohu) země a její
stěny akustické plochy mezi světem lidí
a duchů. Otisky rukou na stěnách představovaly
formu kontaktu, jejímž účelem bylo vyvolat
duchy, sídlící v lůně země. Zoomorfní obrazy
na stěnách měly napomáhat k rozmnožení
zvěře. Dokreslování skalního výklenku a formace,
připomínající zoomorfní tvary, oživovalo
duše zvířat (Oliva 2005, Lewis-Williams 2007).
Tvůrci vedli „dialog s jeskyní“ prostřednictvím
dotvarování výklenku, odleskem obrazů ve
vodním zdroji a umisťováním maleb ve spletitých
chodbách. Velkou roli sehrávaly i zvukové
vlastnosti jeskynních prostor, umožňující vytvářet
akustické efekty, jako jsou například vibrace
a zvuky, které podporovala ozvěna, tok
říčky a vodopádu nebo rozezvučení krápníků
(Boutillon – Dauvois 1990, Lorblanchet 1997,
Lewis-Williams 2007). Výzkumy ve francouzské
jeskyni Le Portel (Ariège) dokonce vedou
k závěru, že obrazy byly ztvárňovány na skalních
plochách, jež disponovaly dobrou rezonancí.
Na vzniku a konfiguraci obrazového
souboru se tak mohl podílet zvukový tón, který
rozšířil vizuální efekty o akustickou složku
caves, enabling acoustic effects, played an
important role. These included vibrations
and sounds enhanced by an echo, the flow of
a stream or waterfall or the sounds of stalactite
(Dauvois – Boutillon 1990, Lorblanchet
1997, Lewis-Williams 2007). Researchers in
the Le Portal Cave (Ariège) have even
reached the conclusion that the images were
made on those rock surfaces with better resonance.
An acoustic tone that broadened the
visual effect with a sound component might
have contributed to the creation and configuration
of a group of images (Lorblanchet
1997). If we allow for this theory, we are then
dealing with the first complex expressions of
human creativity that integrated a visual,
acoustic, haptic and kinetic dimension of
human behavior and experience in the creation
and use of works. Indeed, it is possible
that caves adorned with Paleolithic paintings
and engravings were where rituals took
105
Jan Břečka
Panel čtyř koňských hlav ve francouzské jeskyni
Chauvet. © Jean Clottes.
A panel of four horses in Chauvet Cave, France. © Jean
Clottes.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 105
(Lorblanchet 1997, Lewis-Williams 2007). Přistoupíme-li
na tuto teorii, máme co dočinění
s prvními komplexními projevy lidské tvořivosti,
které při tvorbě a využití vzniklých děl integrovaly
vizuální, akustickou, haptickou a kinetickou
dimenzi lidského chování a prožívání.
Je totiž možné, že jeskyně zdobené paleolitickými
malbami a rytinami byly místem, kde se
odehrávaly rituály. V jejich průběhu se prolínalo
působení maleb a zvuků s pohybem a sociální
interakcí, která mohla mít magický a ve
svém výsledném efektu téměř divadelní charakter
(Waller 1993).
V průběhu setkání s monumentálními uměleckými
díly mladého paleolitu nikdo nemůže
pochybovat, že již máme co do činění se sémiotickou
kulturou, jejíž tvůrci disponovali stejným
psychickým potenciálem jako moderní člověk.
Jinými slovy, jestliže pravěký člověk dokázal vytvořit
svými jednoduchými nástroji tak vnitřně
složitá a formálně dokonalá díla, nemohlbýtnaprosto
„primitivní“ ve smyslu intelektuálním
a uměleckém. Podle německého etnologa Andrease
Lommela (1912–2005) tomu bylo právě
naopak a v jistém smyslu tito naši předkové
možnástáli„navrcholuvývoje,kterýsedosudnepodařilo
překonat“ (Lommel 1972: 15).
place. During these rituals, the effects of
paintings and sound mingled with movement
and social interaction that could have
had a magical and even theatrical effect
(Waller 1993).
In encountering monumental artworks
from the Epipaleothic period, there is little
doubt that we are dealing with a semiotic culture
whose artists possessed the same mental
potential as modern man. In other words, if
prehistoric humans were able to create with
simple tools such internally komplex and formally
perfect works, they could not be “primitive”
in an intellectual and artistic sense. According
to German ethnologist Andreas
Lommel, the opposite was true and, in a certain
sense, these ancestors of ours could have
been standing “at the peak of evolution that
has not since been surpassed” (Lommel 1972:
15).
106
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 106
107
Jan Břečka
Literatura / References
Adams, B. – Blades, B. S. (Eds.), (2009): Lithic Materials and Paleolithic Societies. New York: Wiley-
Blackwell.
Andrefsky, W. (Ed.), (2008): Lithic Technology. Cambridge: Cambridge University Press.
Antón, S. C. (2013): Homo erectus and Related Taxa. In: D. R. Begun (Ed.), Companion to Paleoanthropology
(497−516). Oxford: Wiley-Blackwell.
Arsuaga, J.-L. – Martínez, I. – Gracia, A. et al. (1993): Three New Human Skulls from the Sima de
Los Huesos, Middle Pleistocene Site in Sierra de Atapuerca. Nature, 362, 534–537.
Asaf, B. – White, T. – Lovejoy, O. et al. (1999): Australopithecus garhi: A New Species of Early Hominid
from Ethiopia. Science, 284, 629–635.
Begun, D. R. (Ed.), (2013): A Companion to Paleoanthropology. Oxford: Wiley-Blackwell.
Berger, L. R. – Hawks, J. – Ruiter, D. J. de et al. (2015). Homo naledi: A New Species of the
Genus HomofromtheDinalediChamber,SouthAfrica.https://elifesciences.org/content/4/e09560
Berger, L. R. – Ruiter, D. J. de – Churchill, S. E. et al. (2010): Australopithecus sediba: A New Species
of Homo-like australopith from South Africa. Science, 328, 195–204.
Boaz, N. T. – Ciochon, R. L. (2004). Dragon Bone Hill: An Ice-age Sago of Homo Erectus. New
York: Oxford University Press.
Brunet, M. – Guy, F. – Pilbeam, D. et al. (2002): A New Hominid from the Upper Miocene of Chad,
Central Africa. Nature, 418, 145–151.
Cela-Conde, C. J. – Ayala, F. J. (2007): Human Evolution: Trails from the Past. Oxford: Oxford University
Press.
Clark, G. (1977): World Prehistory: In New Perspective. Cambridge: Cambridge University Press.
Clottes, J. (1993): Paint Analyses from Several Magdalenian Caves in the Ariège Region of France.
Journal of Archaelogical Science, 20(2), 223–235.
Clottes, J. (2008): Cave Art. New York: Phaidon Press.
Clottes, J. – Delporte, H. (2004): La Grotte de La Vache (Ariège) I.−II. Paris: Editions du CTHS.
Clottes, J. – Půtová, B. – Soukup, V. (2011): Pravěké umění: evoluce člověka a kultury. Praha: Akademie
veřejné správy.
Conroy, G. C. – Pontzer, H. (2012): Reconstructing Human Origins: A Modern Synthesis. New York:
W. W. Norton.
Cook, J. (2013): Ice Age Art: The Arrival of the Modern Mind. London: The British Museum 2013.
Curtis, G. (2007): The Cave Painters. New York: Random House.
Dauvois, M. − Boutillon, X. (1990): Etudes Acoustiques au Réseau Clastres: Salle des Peintures et
Lithophones Naturels. Bulletin de la Société Préhistorique Ariege-Pyrénées, 45, 175–186.
Dawkins, R. (2008): Příběh předka: Pouť k úsvitu života. Praha: Academia.
Dunbar, R. (2009): Příběh rodu Homo: nové dějiny evoluce člověka. Praha: Academia.
Gamble, C. (1991): Raising the Curtain on Modern Human Origins. Antiquity, 65, 412–417.
Eshleman, C. (2003): Juniper Fuse: Upper Paleolithic Imagination and the Construction of the Underworld.
Middletown: Wesleyan University Press.
Finlayson, C. (2004): Neanderthals and Modern Humans: An Ecological and Evolutionary Perspective.
Cambridge: Cambridge University Press.
Finlayson, C. (2009): The Humans Who Went Extinct: Why Neanderthals Died Out and We Survived.
New York: Oxford University Press.
Freitag, W. − Stoye, D. (Eds.), (1998): Paints, Coatings and Solvents. Weinheim: Wiley-VCH.
Gebo, D. L. (2010): Locomotor Function across Primates (Including Humans). In: C. S. Larsen
(Ed.), A Companion to Biological Anthropology (530–544). Oxford: Wiley-Blackwell.
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 107
Haile-Selassie, Y. (2001): Late Miocene Hominids from the Middle Awash, Ethiopia. Nature, 412,
178–181.
Hammond, A. S. – Ward, C. V. (2013): Australopithecus and Kenyanthropus. In: D. R. Begun (Ed.),
A Companion to Paleoanthropology (434–456). Oxford: Wiley-Blackwell.
Harcourt-Smith, W. E. H. – Aiello, L. C. (2004): Fossils, Feet and the Evolution of Human Bipedal
Locomotion. Journal of Anatomy, 204, 403–416.
Henke, W. – Tattersall, I. (Eds.), (2015): Handbook of Paleoanthropology I.–III. Berlin, Heidelberg:
Springer-Verlag.
Hublin, J.-J. (2013): The Middle Pleistocene Record: On the Ancestry of Neandertals, Modern Humans
and Others. In: D. R. Begun (Ed.), A Companion to Paleoanthropology (517−537). Oxford:
Wiley-Blackwell.
Hunt, K. D. (1994): The Evolution of Human Bipedality: Ecology and Functional Morphology.
Journal of Human Evolution, 26, 183–202.
Hunt, K. D. (1996): The Postural Feeding Hypothesis: An Ecological Model for The evolution of
Bipedalism. South African Journal of Science, 92, 77–90.
Isbell, L. A. – Young, T. P. (1996): The Evolution of Human Bipedalism in Hominids and Reduced
Group Size in Chimpanzees: Alternative Responses to Decreasing Resource Availability. Journal
of Human Evolution, 30, 389–397.
Jelínek, J. (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.
Jelínek, J. (1990): Umění v zrcadle věků: počátky umělecké tvorby. Brno: Moravské zemské muzeum
– Ústav Anthropos.
Jelínek, J. (2006): Střecha nad hlavou: kořeny nejstarší architektury a bydlení. Brno: VUTIUM.
Johanson, D. C. – White, T. D. (1979): A Systematic Assessment of Early African Hominids. Science,
202, 321–330.
Klein, R. G. (2009): The Human Career: Human Biological and Cultural Origins. Chicago: University
of Chicago Press.
Klíma, B. (1983): Dolní Věstonice: tábořiště lovců mamutů. Praha: Academia.
Lanpo, J. – Weiwen, H. (1990): The Story of Peking Man. Beijing: Foreign Languages Press.
Larsen, C. S. (Ed.), (2010): A Companion to Biological Anthropology. Oxford: Wiley-Blackwell.
Lázničková-Galetová, M. (2009): Umění paleolitu: techniky a materiály. In M. LázničkováGaletová,
M. – K. Valoch, K. (Eds.), Nejstarší umění střední Evropy: první mezinárodní
výstava originálů paleolitického umění. The oldest art of Central Europe: The First International
Exhibition of Original Art from the Paleolithic (53−59). Brno: Moravské zemské
muzeum.
Leakey, M. G. – Spoor, F. – Brown, F. H. et al. (2001): New Hominid Genus from Eastern Africa
Shows Diverse Middle Pliocene Lineagas. Nature, 410, 433–440.
Leonard, W. R. – Robertson, M. L. (2001): Locomotor Economy and the Origin of
Bipedality: Reply to Steudel-Numbers. American Journal of Physical Anthropology, 116, 174–176.
Lewin, R. (2005): Human Evolution: An Illustrated Introduction. Malden: Blackwell Publishers.
Lewis-Williams, D. (2007): Mysl v jeskyni. Praha: Academia.
Lommel, A. (1975): Pravěk a umění přírodních národů. Praha: Artia.
Lorblanchet, M. (1997): Höhlenmalerei: Ein Handbuch. Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag.
Malina, J. − Malinová, R. (1991): Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století.
Praha: Svoboda.
McCrone, J. (1994): Inner Voices, Distant Memories. New Scientist, 29(1), 28–31.
Mellars, P. A. (1991). Cognitive Changes and the Emergence of Modern Humans in Europe. Cambridge
Archaeological Journal, 1(1), 63–76.
108
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 108
Mellars, P. A. − Stringer, Ch. (1989): The Human Revolution: Behavioural and Biological Perspectives
on the Origins of Modern Humans. Princeton: Princeton University Press.
Mohen, J.-P. (2002): Prehistoric Art: The Mythical Birth of Humanity. Paris: Pierre Terrail.
Muehlenbein, M. P. (Ed.), (2015): Basics in Human Evolution. London: Elsevier Inc.
Niemitz, C. (2010): The Evolution of the Upright Posture and Gait. A Review and a New Synthesis.
Naturwissenschaften, 97(3), 241–263.
Oliva, M. (2005): Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. Brno: Moravské zemské muzeum.
Pietsch, E. (1963): Altamira und die Urgeschichte der chemischen Technologie. München: R. Oldenbourg
Verlag.
Půtová, B. (2015): Skalní umění: portugalská naleziště Foz Côa a Mazouco. Praha: Univerzita Karlova
v Praze, nakladatelství Karolinum.
Půta, B. – Soukup, V. (Eds.), (2015): The Genesis of Creativity and the Origin of the Human Mind.
Prague: Charles University in Prague, Karolinum Press.
Ramachandran, V. S. (2003): The Emerging Mind. London: Profile Books.
Rightmire, P. (2010): Origins, Evolution, and Dispersal of Early Members of the Genus Homo. In:
C. S. Larsen (Ed.), A Companion to Biological Anthropology (441–356). Oxford: Wiley-Black-
well.
Robinson, J. T. (1972): Early Hominid Posture and Locomotion. Chicago: University Chicago Press.
Rodman, P. S. – McHenry, H. M. (1980): Bioenergetics of Hominid Bipedalism. American Journal
of Physical Anthropology, 52, 103–106.
Ruspoli, M. (1986): Lascaux: Heiligtum der Eiszeit. Freiburg im Breisgau: Herder Verlag.
Senut, B. – Pickford, M. – Gommery, D. et al. (2001): First Hominid from the Miocene (Lukeino
Formation, Kenya). Comptes Rendus des Seances de ľAcademie des Sciences de Paris, Série 2A,
332, 137–144.
Shreeve, J. (2015): Záhadný člověk. National Geographic, 10, 34–56.
Schoetensack, O. (1908): Der Unterkiefer der Homo heidelbergensis aus den Sanden von Mauer bei
Heidelberg. Leipzig: Wilhelm Engelman.
Schrenk, F. (2013): Earliest Homo. In: D. R. Begun (Ed.), A Companion to Paleoanthropology(480–496).
Oxford: Wiley-Blackwell.
Simpson, S. W. (2010): The Earliest Hominins. In: C. S. Larsen (Ed.), A Companion to Biological
Anthropology (314–340). Oxford: Wiley-Blackwell.
Simpson, S. W. (2013): Before Australopithecus: The Earliest Hominins. In: D. R. Begun (Ed.),
A Companion to Paleoanthropology (417–433). Oxford: Wiley-Blackwell.
Soukup, V. (2015): Prehistorie rodu Homo. Praha: Karolinum.
Stern, J. T. – Susman, R. L. (1983): The Locomotor Anatomy of Australopithecus afarensis. American
Journal of Physical Anthropology, 60, 279–317.
Steudel, K. (1996): Limb Morphology, Bipedal Gait, and the Energetics of Hominid
Locomotion. American Journal of Physical Anthropology, 99, 345–355.
Strasser, E. – Fleagle, J. – Rosenberger, A. et al. (Eds.), (1998): Primate Locomotion: Recent Advances.
New York: Plenum Press.
Svoboda, J. A. (2011): Počátky umění. Praha: Academia.
Svoboda, J. A. (2014): Předkové: Evoluce člověka. Praha: Academia.
Tattersall, I. (2012): Masters of the Planet: The Search for Our Human Origins. New York: Palgrave
Macmillan.
Tattersall, I. – Schwartz, J. (2001): Extinct Humans. New York: Westview Press.
Vančata, V. (2013): Paleoantropologie a evoluční antropologie. Praha: Nakladatelství Pedagogické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
109
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 109
Villmoare, B. A. – Kimbel, W. H. – Seyoum, Ch. (2015): Early Homo at 2.8 Ma from Ledi-Geraru,
Afar, Ethiopia. Science, 347, 1056–1057.
Waller, S. J. (1993): Sound and Rock Art. Nature, 363, 501.
Walker, A. – Leakey, R. (Eds.), (1993): The Nariokotome Homo erectus Skeleton. Cambridge: Harvard
University Press.
White, R. (2003): Prehistoric Art: The Symbolic Journey of Humankind. New York: Harry N. Abrams.
White, T. D. – Suwa, G. – Asfaw, B. (1994): Australopithecus ramidus: A New Species of Early Hominid
from Aramis, Ethiopia. Nature, 371, 306–312.
Wolpoff, M. H. (1999): Paleoantropology. Boston: McGraw-Hill.
Wood, B. A. (2011): Human Evolution. New York: Sterling Publishing Company.
Wood, B. A. (2013): Wiley-Blackwell Encyclopedia of Human Evolution. Chester, West Sussex, Hoboken:
Wiley-Blackwell.
Wood, B. A. − Schroer, K. (2013): Paranthropus. In: D. R. Begun (Ed.), A Companion to Paleoanthropology
(457–478). Oxford: Wiley.
110
Jan Břečka
02_Soukup_Sestava 1 20.10.2016 10:37 Stránka 110
Úvod
Počátek evropské kolonizace Austrálie sahá do
roku 1788, kdy v Botany Bay přistála první flotila
jedenácti britských lodí s trestanci, což
vedlo k založení trvalých osad v oblasti východního
pobřeží (Křivský – Skřivan 1988).
Britové považovali Austrálii za terra nullius
(zemi nikoho), opuštěnou a prázdnou, kterou
si mohli přivlastnit a přetvořit k obrazu
svému. „Podle britského koloniálního práva neměli
domorodí Australané žádná vlastnická
práva k pozemkům a v souladu s tím v rámci
kolonizace připadlo vlastnictví celého kontinentu
britské vládě.“ (Banner 2005: 95) Kontinent
se pokládal za řídce obydlený, a proto
mohl poskytnout dostatek prostoru pro soužití
domorodých Aboriginů s bělochy. První
setkání Evropanů s nativním skalním uměním
nastalo již roku 1788 v průběhu osidlování
Port Jackson. Když kapitán flotily Arthur Phillip
(1738–1814) a jeho muži zkoumali okolí
přístavu, narazili na desítky pískovcových plošin
pokrytých rytinami ryb, savců, artefaktů nebo
antropomorfních bytostí. Phillip nepochyboval,
že se jedná o jednoduché a naivní projevy
umělecké tvořivosti původních obyvatel Austrálie,
kteří zde zobrazili své představy o světě
Introduction
European colonization of Australia dates back
to 1788, when a fleet of eleven ships harboured
in Botany Bay, followed by the permanent
settling in the area of the Eastern coastline
(Křivský – Skřivan 1988). The British
considered Australia terra nullius (nobody’s
land), empty and deserted, which they could
appropriate and reshape to their liking.
“Under British colonial law, aboriginal Australians
had no property rights in the land, and
colonization accordingly vested ownership of
the entire continent in the British government.”
(Banner 2005: 95) The continent was considered
scarcely inhabited, and therefore provided
enough space for cohabitation of the
Aborigines with white people. The first encounter
of Europeans with native rock art occurred
in 1788 when Port Jackson was settled.
When the captain of the fleet Arthur Phillip
(1738–1814) and his men explored the round
the port, they came across dozens of sand surfaces
covered with engravings of fish, mammals,
artefacts or anthropomorphous beings.
Phillip had no doubts these were primitive
and naive demonstrations of the artistic creativity
of the original inhabitants of Australia
with their depictions of the world (Sayers
2001). The history of Australian rock art,
whose creators were the Aborigines, was acJan
Břečka
Před sedmdesáti lety skončila válka… Vor siebzig Jahren ging der Krieg zu Ende...
Odkaz australského skalního umění
Legacy of Australian Rock Art
Barbora Půtová
111
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 111
(Sayers 2001). Historie australského skalního
umění, jejímiž tvůrci byli a dodnes jsou
opravdu Aboriginové, dlouho doprovázel
mýtus o jeho absolutní autochtonii. Skalní
umění se popisovalo a interpretovalo jako doklad
ostrovní tradice, jejíž původ je ztracen
v čase a vyvíjel se v naprosté izolaci až do přistání
Evropanů na australském pobřeží.
Ještě v 1. polovině 20. století bylo australské
skalní umění uváděno jako primitivní umění,
které je hodnotné „pouze jen pro účely srovnání“
(Barret – Kenyon 1929: 5) s kulturami jiných
lidí doby kamenné. Až ve 2. polovině 20. století
dochází k zásadnímu přehodnocení a uznání,
že „krása aboriginského umění je úžasný doklad
bratrství lidské rasy a schopnosti umění zasáhnout
hluboko v srdci a zahlédnout, co leží za hranicemi
kultury“ (Allen 1997: 215). Podstatné je
ale zjištění, že domorodé australské umění nebylo
nikdy zcela izolováno, neboť existovalo
uvnitř dynamické a proměnlivé kulturní tradice,
která přijímala vnější vlivy. „Domorodé
tradice nejsou statické,“ (Layton 1992: 28)
o čemž svědčí motivy dokládající vliv asijských
a evropských kontaktů, které australští domorodci
v minulosti pohotově včleňovali do skalního
umění. Současně pronikly motivy a umělecké
principy tradičního australského skalního
umění i na jiná média, než je skalní plocha. Setkáváme
se s nimi také na takových materiálech,
jako jsou kůra, textilie, papír a plátno. Tím
companied with a myth of absolute autochthony.
Rock art was interpreted as evidence
of insular tradition, whose origins had
been lost in time and developed in isolation
until Europeans landed at the Australian
coast.
In the first half of the 20th
century, Australian
rock art was referred to as primitive
art, suitable “only for purposes of comparison”
(Barret – Kenyon 1929: 5) with cultures of
other people living in the Stone Age. Not until
the second half of the 20th
century when it was
acknowledged that “the beauty of Aboriginal
art is an immense testimony to the fraternity of
the human race and to the power of art to reach
deep into the heart, and to glimpse what lies beyond
the limits of culture” (Allen 1997: 215).
Aboriginal art was never completely isolated,
as it existed within a dynamic and changeable
cultural tradition that absorbed external influence.
“Aboriginal traditions are not static,”
(Layton 1992: 28) which is evidenced by motifs
documenting influence of Asian and European
contacts the Aborigines promptly incorporated
into rock art in the past. At
present, the motifs and art principles of traditional
Australian rock art penetrated other
media than just rock surfaces. We see examples
on other materials such as bark, fabric,
paper or canvas. This triggered the process of
dialectical influence of original and unoriginal
art creation in Australia, and then into the
application of motifs from new media back to
rock surface.
112
Jan Břečka
Malba želv na kůře. 60. léta 20. století, kmen Rembarranga. © Moravské zemské muzeum.
Paintings of turtles on bark. 1960s, Rembarranga tribe. © The Moravian Museum.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 112
byl spuštěn proces dialektického ovlivňování
původní a nepůvodní tradice umělecké tvorby
v Austrálii, který zase přechází v aplikaci motivů
z nových médií zpět na skalní plochu.
Kategorie a barevné pigmenty
užívané ve skalním umění
Australské skalní umění charakterizují tři základní
kategorie − petroglyfy, piktografy (piktogramy)
a kupule (misky). Nejvýraznější kategorii
představují piktografy, které vznikaly
spontánním nanášením přírodních barevných
pigmentů na skalní plochu kresbou nebo prostřednictvím
vrstvy včelího vosku. „Pro otisky
rukou, sekyr a dalších nástrojů, zvířecích končetin,
pokrčených lidských prstů a podobně byla využita
zvláštní technika spočívající v rozstříknutí
pigmentu na předmět položený na skalní ploše
(šablonu).“ (Jelínek 1989: 466) Z hlediska uplatněných
motivů zaujímají ve skalním umění
zvláštní místo otisky rukou. Obecně lze rozlišit
pozitivní a negativní otisky rukou – negativní
otisky vznikaly přiložením ruky na skalní stěnu
a aplikací barvy ústy, dutou kostí nebo stonkem.
Výsledným produktem je obrysový otisk
ruky. Negativní technika se uplatňovala i v případě
vizualizace takových předmětů, jako jsou
bumerang, větve nebo listy stromů. Pozitivních
otisků rukou bylo možné dosáhnout potřením
dlaní a prstů pigmentem a jejich následným
přiložením na skalní povrch. Výsledkem byl
plný otisk ruky. Na ruku potřenou pigmentem
bylo možné v průběhu tvorby také nakreslit výtvarný
motiv, jenž se po otisknutí na plochu vizualizoval
(Clegg 1983, Půtová 2015). Včelí
vosk, získávaný z hnízd bezžihadlých včel (Trigona),
se obvykle vymodeloval do tvaru kuliček
nebopruhůanásledněaplikovalnaskalníplochu
do podoby nízkého reliéfu. Ten zpravidla zobrazoval
různé motivy, někdy se však aplikoval
Categories and pigments used
in rock art
Australian rock art is characterised by three
basic categories: petroglyphs, pictographs and
cupules. The most significant category is pictographs,
made by spontaneous application of
natural pigments onto a rock surface, painting
or using a layer of beeswax. “A special technique
was used for painting hand stencils, stencils
of axes and other implements, animal
limbs, bent human fingers etc., by spraying the
pigment on the object put on the rock face (stencil).”
(Jelínek 1989: 466) From the motifs used,
hand prints hold a special position in rock
art. Generally, we can distinguish between
positive handprints and negative hand stencils
– negative hand stencils were made by
putting a hand on a rock face and blowing
colour directly from the mouth or, more
likely, through a short piece of hollow bone;
the resulting product was a handprint. Negative
hand stencils were used when visualizing
objects such as a boomerang, tree branches or
leaves. Positive handprints could be made by
smearing palms and fingers with pigment and
placing them on a rock face that resulted into
a full handprint. Or an art motif could be
painted on a hand covered with pigments and
visualized when the hand was placed on a surface
(Clegg 1983, Půtová 2015). Beeswax,
from the nests of stingless bees (Trigona), was
usually moulded into pellets, strips or sheets
and applied on a rock face in a form of low relief,
that represented various motifs, but
sometimes it was applied on a rock face without
any motif or pattern. Wax was added into
pigment to evoke the 3-D effect (Chippindale
− Taçon 1998).
Although no traces of pigments have been
preserved in archaeological layers of acid soils
that destroyed them, we can presume that the
colours used most often were shades of red,
yellow (and brown), black and white – earth
colours. Red colour was obtained from
hematite, yellow from siderite, yellow and
shades of brown from limestone and goethite,
113
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 113
na skalní plochu bez jakéhokoliv formování
motivu nebo vzorce. Vosk se přidával i do pigmentu,
aby vyvolal trojdimenzionální efekt
(Chippindale − Taçon 1998).
Ačkoliv se v archeologických vrstvách nedochovaly
stopy barevných pigmentů, protože
vysoká půdní kyselost na ně působila destruktivně,
lze předpokládat, že k nejvíce užívaným
barvám patřily odstíny červené, žluté (a hnědé),
černé a bílé. Červená se získávala z hematitu,
žlutá ze sideritu, žlutá a odstíny hnědé z limonitu
a goethitu, černá z oxidu manganistého
a bílá z kaolinu nebo huntitu. Pigmenty se rozdrtily
nebo rozemlely na plochém kameni a následně
smíchaly s pojidly, jako jsou pryskyřice,
včelí vosk, rostlinné extrakty (zejména z hlíz orchidejí),
sliny, žloutek, krev nebo voda. Mokrý
pigment byl na skalní povrch aplikován štětci
z vlasů, ostřice, vláken kůry (zpravidla blahovičníku)
nebo pandánu, ptačích per anebo
prsty. Červený pigment se vyznačuje značnou
trvanlivostí, zatímco žlutý pigment není chemicky
příliš stabilní. Bílou barvu tvořil hustý
pigment, který se dobře udržel na povrchu
skalní plochy, ale nepronikl do její struktury.
Obecně lze konstatovat, že červený pigment na
skalních stěnách poměrně dlouho přetrvává,
žlutý je přechodný a bílý se udržuje na ploše
pouze dočasně (Langley − Taçon 2010).
Stabilitu pigmentu ovlivňuje také superpozice
maleb, které bývají obnovovány nebo přemalovány
s ohledem na jejich význam. Jedná
se o tradici „přemalby blednoucí skalní malby
pod dohledem aboridžinských stařešinů, aby
byly uchovány jako součást jejich odvěkých povinností
a bylo tak zajištěno pokračování kulturního
života jejich komunity“ (Boer – Gruber
2012: 390). Aboriginové věří, že malby ožívají
během tvůrčího procesu. Každá další vrstva
malby zpravidla zahrnuje nový motiv a styl určený
novým umělcem. Malby jsou zpravidla
umístěny na jemné a hladké vertikální skalní
ploše pod převisem. Zároveň se nachází i na
black from manganese oxide and white from
kaolin or huntite. Pigments were crushed or
ground on a flat stone and mixed with
a binder such as resin, beeswax, plant extracts
(especially from orchid bulbs), saliva, yolk,
blood or water. Wet pigment was applied on
a rock face with brushes made from human
hair, sedge, bark fibres (usually stringy bark
tree) or river pandanus, feathers or fingers.
Red pigment is distinguished by its considerable
durability, whereas yellow pigment is not
chemically very stable. White colour was
made of thick pigment, which adhered well
on the rock face, but did not penetrate its
structure. Generally, red pigment on rock
faces lasts for quite a long time, yellow is transient
and white remains on the surface only
temporarily (Langley − Taçon 2010).
Pigment stability is influenced by superposition
of paintings that are renewed or repainted
because of their significance. It is
a tradition “to repaint fading rock paintings
under the supervision of Aboriginal elders in
order to preserve them as a part of their ancient
responsibilities and thus maintain their community’s
cultural life” (Boer – Gruber 2012:
390). Aborigines believe that paintings come
alive during the creative process. Every other
layer of a painting usually includes a new
114
Jan Břečka
Antropomorfizovaný jam překrývající figuru klokana
ve stylu mladší doby kamenné. Djuwarr, Galerie V.,
Arnhemská země. © Stáňa Bártová.
Anthropomorphized yam painted over a kangaroo in
Early archaic style. Djuwarr, Gallery V., Arnhem Land.
© Stáňa Bártová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 114
horizontální ploše hlubokého převisu nebo na
stropu jeskyně. Výjimečně se dochovaly malby
také na podlaze. Některé malby jsou lehce přístupné,
jiné byly naopak situovány ve výšce
a k jejich vytvoření bylo nezbytné využít lešení
(Jelínek 1989, Dobrez 2014).
Arnhemská země a její skalní umění
V Austrálii se nachází mnoho lokalit skalního
umění zahrnujícího rytiny a malby. Oblast
s vysokou koncentrací nativního skalního
umění představuje poloostrov Arnhemská
země na území Severního teritoria. Arnhemskou
zemi na severu od Papuy-Nové Guineje
odděluje Arafurské moře, na východě je ohraničeno
Carpentarským zálivem. Na jihu Arnhemská
země pak předchází do polopouště.
Arnhemskou zemi tvoří vnitrozemí a teritoria
označovaná jako roviny, zejména pobřežní roviny
na severu. Vnitrozemí formuje pískovcová
skalní plošina s hluboce zaříznutými
údolími řek a říček. Západní část Arnhemské
země, zejména oblast Alligator Rivers (součást
Národního parku Kakadu), charakterizují odkryvy,
útesy a převisy. Erozní činnost zde vytvořila
příkré stěny, převisy a jeskyně. Tato západní
část Arnhemské země je bohatá na
skalní umění, zejména pak na malby. Nejstarší
formy umění se dochovaly zejména v podobě
kupulí a petroglyfů (Taçon – Fullagar – Ouzman
et al. 1997, Chippindale – Taçon 1998).
Vývoj skalního umění v Arnhemské zemi
lze sledovat od období pleistocénu až do současnosti.
Klíč ke stanovení chronologie a porozumění
proměnám konkrétních výtvarných
stylů je třeba hledat v ekologických změnách,
zejména v klesání a stoupání hladiny moře
v období pleistocénu a holocénu. Každé období
charakterizují odlišné pigmenty, různé
typy motivů a stylů, proměny superpozice, vliv
motif and style determined by its author.
Paintings are usually placed on a fine and
smooth vertical rock face under an overhang.
They are also found on a horizontal surface of
deep overhangs or on ceilings in caves. Paintings
that have been preserved on the floor are
an exception. Some paintings are easily accessible,
others were situated high and could not
have been painted without a scaffolding
(Jelínek 1989, Dobrez 2014).
Arnhem Land and its rock art
There are many localities with rock art including
engravings and paintings in Australia.
Arnhem Land in the Northern Territory is an
area with a high concentration of native rock
art. In the north, Arnhem Land is separated
from the Papua-New Guinea by the Arafura
Sea, its borderline in the east is delimited with
the Gulf of Carpentaria. In the south, Arnhem
Land changes into a semi-desert. Arnhem
Land consists of inland and territories referred
to as flatlands, particularly coast flatlands
in the north. The inland is formed by
a sandstone rock flatland with deeply downcut
river and stream valleys. The west part of
Arnhem Land, particularly the Alligator
Rivers (part of the Kakadu National Park), is
characterised by craggy outcrops and cliffs.
Erosive activity formed escarpment cliffs, rock
shelters and caves. This western part of Arnhem
Land is rich in rock art, especially paintings.
The oldest forms of art are cupules and
petroglyphs (Taçon – Fullagar – Ouzman
et al. 1997, Chippindale – Taçon 1998).
Development of rock art in Arnhem Land
can be observed from the Pleistocene up to
the present. The key to determining the
chronology and understanding the changes in
various styles, we need to investigate ecologic
changes, particularly the sea level rise and fall
during the Pleistocene and Holocene. Each
period is characterised by different pigments,
various types of motifs and styles, changes in
115
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 115
116
Jan Břečka
Poloostrov Arnhemská země na území severovýchodní části Severního teritoria. © Kateřina Šišperová.
Arnhem Land in north-east part of the Northern Territory. © Kateřina Šišperová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 116
117
Jan Břečka
Období a styly skalního umění v Arnhemské zemi podle Chaloupky a Jelínka. © Kateřina Šišperová.
Periods and styles of rock art in Arnhem Land according to Chaloupka and Jelínek. © Kateřina Šišperová.
styl otisků rukou a předmětů
styl velkých
naturalistických figur
styl dynamických figur
styl postdynamických figur
styl jednoduchých figur
styl severních běžících figur
styl jamových figur
styl naturalistických
sladkovodních figur
rentgenová dekorativní malba jednoduchý
rentgenový styl
rozvinutý
rentgenový stylstyl makasarských
a evropských předmětů
styl figur čarodějů
Hand prints and objects prints
Large naturalistic figures
Dynamic figures
Post­dynamic figures
Simple figures
Northern running figures
Yam figures
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 117
zvětrávání a geologické změny skalní plochy.
Odlišují se však hlediska klasifikace jednotlivých
stylů a jejich datování. Jiná stylová kritéria
použil australský antropolog českého původu
George Chaloupka (1984, 1993) a jiná
zase český antropolog Jan Jelínek (1989).
Chaloupka při klasifikaci vývojových fází
skalního umění v Arnhemské zemi zohlednil
ekologické změny. Stanovil čtyři základní
chronologická období, pro která jsou typické
odlišné výtvarné styly. Jedná se o 1. období preestuární
(50 000−kolem 6 000 BP), 2. období
estuární (6 000‒1 200 BP), 3. období sladkovodní
(1 200‒100 BP a současnost) a 4. období
akulturační (19. století až současnost), (Chaloupka
1985, 1993). Ekologické změny v Arnhemské
zemi se vztahovaly k posunu hladiny
moře a říčních systémů. Projevily se jak v proměnách
fauny a flory, tak ve způsobu obživy
domorodých loveckých a sběračských společností,
jejichž subsistenční strategie závisela na
různých zdrojích a jejich sezónní dostupnosti.
Období pre-estuární charakterizovala nízká
hladina moře a sušší klima. Pro rané fáze preestuárního
období byla ještě typická přítomnost
dnes již vyhynulé fauny. Odlišná fauna existovala
před posledním glaciálním maximem
(kolem 20 000 BP) a následnou mořskou transgresí,
kdy místní ekosystém tvořily travnaté
pláně a otevřené lesy rozkládající se na svažitém
terénu (Murray – Chaloupka 1984). Přítomnost
člověka a jeho potravní orientaci v pre-estuárním
období dokládaly také nástroje, jako bumerang,
které se vztahují spíše k prostředí otevřené
vegetace než k intenzivně zalesněné krajině.
Období pre-estuární končí poté, co postglaciální
hladina moře zaplavila a překročila Arafurskou
rovinu na severu (dnes Aruské ostrovy), jež se
proměnila v mělké Arafurské moře a dosáhla
úrovně dnešního břehu (Woinarski − Mackey
− Nix 2007).
Období pre-estuární zahrnuje několik stylů,
jimiž jsou styl otisků rukou a předmětů, styl velsuperposition,
influence of erosion and geologic
changes in the rock face. However, they
differ from the perspective of classification of
various styles and their dating. For instance,
the stylistic chronology used by the Australian
anthropologist of Czech origin George
Chaloupka (1984, 1993) is not the same as the
one used by the Czech anthropologist Jan
Jelínek (1989).
In the classification of development stages
of rock art in Arnhem Land, Chaloupka took
into consideration ecologic changes. He defined
four pivotal chronological periods characterised
by different art styles. These are: 1)
pre-estuarine period (50,000 BP to about 6000
BP), 2) estuarine period (6000 to 1200 BP), 3)
freshwater period (about 1200 to 100 BP and
present) and 4) contact period (from the 19th
century up to present), (Chaloupka 1985,
1993). Ecologic changes in Arnhem Land
were linked to the shifting sea level and river
flows. They were demonstrated in the changes
of the fauna and flora as well as in the way
Aboriginal hunting and gathering societies secured
their living, since their subsistence
strategy depended on different sources and
seasonal availability.
Pre-estuarine period was characterised by
low sea level and drier climate. Early stages of
pre-estuarine period were characterised by the
presence of now extinct fauna. There were different
types of fauna before the Last Glacial
Maximum and subsequent postglacial marine
transgression and time some 20,000 years ago
when the local ecosystem consisted of grass
plains and open woodlands in the escarpment
region (Murray – Chaloupka 1984). The presence
of humans and their food orientation in
pre-estuarine period was also evident with
tools such as a boomerang, related to a life in
open vegetation, rather than in woodland.
Pre-estuarine period ended after the postglacial
sea level flooded and exceeded the
Arafura plain in the north (today the Aru Islands),
which turned into the shallow Arafura
Sea and reached the level of today’s shore
(Woinarski − Mackey − Nix 2007).
118
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 118
kých naturalistických figur, styl dynamických
figur, styl postdynamických figur, styl jednoduchých
figur, styl severních běžících figur a styl
jamových figur. Pro styl velkých naturalistických
figur jsou charakteristické antropomorfní
bytosti a zvířata znázorněné v obrysové linii,
přičemž vnitřní část jejich těla je vyplněna
malbou, tečkami nebo skvrnami. Nejčastěji
zastoupeným motivem jsou klokani a klokani
wallaby, dále pak krokodýli a vyhynulé suchozemské
druhy, jako paježura (Zaglossus), vakovlk
tasmánský (Thylacine) a ďábel medvědovitý
(Sarcophilus harrisii), (Layton 1992,
Chaloupka 1993). Ztvárněné motivy zpravidla
dosahují větší než skutečné velikosti, což styl
velkých naturalistických figur odlišuje od stylu
dynamických figur. Dynamické figury jsou
malé, zpravidla dosahují výšky méně než
jeden metr. Styl dynamických figur charakterizují
lidské, animální a částečně lidské motivy.
Lidské figury jsou zobrazeny v akci, jsou doplněny
o roztažené končetiny a jejich tělo je
vypjato vpřed. Mužské figury mají pokrývku
hlavy a pás, na němž jsou zavěšeny jeden nebo
dva lemy. Jejich těla zdobí také náhrdelníky,
přívěšky nebo náramky na rukou. Dále jsou
zachyceny i oštěpy, bumerangy, sekery a hole.
Mezi zvířaty jsou zastoupeni klokani nebo
klokani wallaby, ptáci a sladkovodní ryby
(Brandl 1973, Lewis 1988, 1997). Styl postdynamických
figur se podobá předchozímu stylu,
ovšem figury, zachycené v obrysové malbě,
jsou statické a stylizované. Vysoká stylizovanost
vystihuje styl jednoduchých figur, kde jsou
figury ve formě silné linie doplněny o bumerangy,
pokrývky hlavy, lemy (sukně) a hole držící
v ruce. Styl severních běžících figur obvykle
zachycuje zakřivenou lidskou figuru, jejíž tělo
je prodloužené do tvaru písmena S. Styl jamových
figur tvoří jam (Dioscorea bulbifera)
transponovaný do animální nebo lidské formy.
Zpravidla hlavu vystihuje jam, zatímco tělo je
lidské nebo animální (Lewis 1988).
Pre-estuarine period includes several
styles: hand prints or object prints, large naturalistic
figures, dynamic figures, post-dynamic
figures, simple figures, Northern running figures
and yam figures. Large naturalistic figures are
characterised by anthropomorphous beings
and animals shown in outline, the internal
body parts being filled with paintings, dots or
stains. Motifs that appear most often are kangaroos
and wallabies, but we can also find
crocodiles and animals now extinct on mainland
Australia such as the long-beaked
echidna (Zaglossus), Tasmanian wolf (Thylacine)
and Tasmanian devil (Sarcophilus harrisii),
(Layton 1992, Chaloupka 1993). The
motifs depicted are usually larger than in reality,
which distinguishes large naturalistic figures
from dynamic figures. Dynamic figures are
small, typically not exceeding 1 meter in
height. Dynamic figures are characterized by
human, animal and human-like figures.
Human figures are depicted in action, often
running with legs wide apart and their bodies
leaning forward. Male figures have head-dress
and a hair belt, from which hang one or two
fringes of varying size and shape. Their bodies
are decorated with necklaces, pendants and
armlets. There are also boomerangs, simple
spears, clubs, stone axes and throwing sticks.
119
Jan Břečka
Vakovlk tasmánský. Cadell River
Crossing, lokalita 7, Arnhemská
země. © Stáňa Bártová.
Tasmanian wolf. Cadell River Crossing,
Locality No. 7, Arnhem Land. © Stáňa
Bártová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 119
Estuární období následovalo po zvýšení
hladiny moře, jež vedlo k zaplavení říčních
údolí a formaci mangrovových bažin. Pískové
lavice a mangrovové křoví vyrůstaly v říčních
ekosystémech a zablokovávaly příliv mořské
vody. Mořskou vodu z údolí postupně vyplavil
tok dešťové vody v období dešťů. Estuární období
charakterizovaly roviny a solné roviny,
z nichž některé setrvaly v částech dolního toku
East Alligator River. Tato ekologická změna je
zaznamenána ve fosiliích ryb dochovaných
v sedimentech. Mořské druhy se nachází
v nejnižších vrstvách sedimentů, jež jsou poté
Often depicted animals are kangaroos or wallabies,
birds and freshwater fish (Brandl 1973,
Lewis 1988, 1997). Post-dynamic figures are
similar to the previous style, but the figures
depicted in outline are static and stylised.
High stylisation is typical of simple figures,
where figures in the form of a strong line are
complemented with boomerangs, head
adornments, skirts and hand held sticks.
Northern running figures are usually depicted
as a curve of body-line whose body is elongated
into the shape of letter S. Yam figures are
made of yam (Dioscorea bulbifera) transposed
into animal or human form. Yam typically
represents a head, whereas the body is human
or animal (Lewis 1988).
Estuarine period followed after the sea
level rose, which resulted in the flooding of
river valleys and formation of mangrove
swamps. Sandstone benches and mangrove
swamps grew in the river ecosystems and
blocked the inflow of sea water. Sea water was
gradually washed away from the valley by the
flow of rain water during rainy seasons. Estuarine
period was characterised by flatlands
and saline plains, some of them are preserved
in the lower reaches of the East Alligator
River. This ecologic change is documented in
fish fossils found in estuarine deposits. Marine
120
Jan Břečka
Proměna motivu okouna barramundi – malba na
skalní ploše (Ubirr, Národní park Kakadu, Severní
teritorium, Austrálie © Archiv autorky), překresba
malby na skalní ploše (Injalak Cave, Arnhemská
země © Stáňa Bártová) a malba na kůře (60. léta
20. století, kmen Rembarranga © Moravské zemské
muzeum).
Change of the barramundi motif – rock painting (Ubirr,
The Kakadu National Park, the Northern Territory, Australia
© Author's archive), repainting on rock surface
(Injalak Cave, Arnhem Land © Stáňa Bártová) and
bark painting (1960s, Rembarranga tribe © The Moravian
Museum).
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 120
ve vyšších vrstvách vystřídány fosilními pozůstatky
sladkovodních živočichů. Ekologická
změna měla rozhodující vliv na uměleckou
tvorbu a poskytla chronologický ukazatel
umožňující stanovit jeji dataci (Woodroffe –
Thom − Chappell 1985). Po období bez výskytu
ulit (období pre-estuární) se objevují
mořské ulity odpovídající příchodu moře (estuární
období) a poskytující cestu ke sladkovodním
druhům v období sladkovodní změny
(sladkovodní období).
Období estuární zahrnuje styly rané estuární
malby, umění z včelího vosku a rentgenovou deskriptivní
malbu. Styl rané estuární malby ztvárňuje
zejména ryby, jako okoun barramundi
(Lates calcarifer), parmice (Liza diadema), křížovec
tenkoštítý (Arius leptaspis), a slanovodního
krokodýla, emu nebo klokana (Chaloupka
1993). Estuární období je v malbě zastoupeno
přítomností fauny, na níž lze identifikovat
vzorce chování. Vedle fauny jsou zastoupeny lidské
figury s různými vrhači a oštěpy. Zobrazeny
jsou také zbraně, které dokumentují ekologickou
změnu v lovecké technologii, reakce lidí na
proměnu prostředí a dostupnost zdrojů (Mulvaney
2013). Styl umění z včelího vosku vystihují
jednoduché motivy a lidské figury. Styl rentgenové
deskriptivní malby zachycuje vnější tvary
a vnitřní strukturu těl i objektů. Při realizaci
rentgenové malby umělec nejdříve vytvořil obrysové
linie, například tělo ryby, a pak strukturálně
zobrazil její vnitřní část. Velmi často zdůraznil
vnitřní orgány, zejména srdce, střeva,
plíce, kosti, páteř, svaly nebo žábry. Pak vyšrafoval
stejnou barvou jemnými liniemi vnitřní
vrstvy masa a střev ryby. Nakonec namaloval oči
a detaily hlavy. Většina maleb v rentgenovém
stylu je provedena v červené a bílé. Zatímco zvířata
jsou zobrazena s vnitřními anatomickými
detaily, lidské figury limituje provedení páteře
a silueta těla, což v lovecké společnosti dokládá
lepší anatomickou znalost zvířecího těla (Chaloupka
1984).
species can be found in the lowest sediment
layers, while in the higher layers we can find
fossil remains of freshwater species. Ecologic
change had a decisive impact on artistic creation
and served as a chronological indicator
that allowed for determining its dating
(Woodroffe – Thom − Chappell 1985). After
the period with no shell occurrence (pre-estuarine
period), sea shells started appearing,
which corresponds with the arrival of the sea
(estuarine period), and opened a way to freshwater
species during the freshwater change
(freshwater period).
Estuarine period includes early estuarine
paintings, beeswax art and X-ray descriptive.
Early estuarine paintings show particularly
fish such as barramundi (Lates calcarifer),
mullet (Liza diadema), fork-tailed catfish
(Arius leptaspis) and saltwater crocodile, emu
or kangaroo (Chaloupka 1993). Estuarine period
is represented in painting with the presence
of the fauna, from which we can diagnose
particular habitats. In addition to the
fauna, there are also human figures with a variety
of spears and spearthrowers. Depictions
include weapons that document changes in
technology, people's reaction to environment
change and source availability (Mulvaney
2013). Beeswax art is distinguished by simple
motifs and human figures. X-ray descriptive
pictures outer shapes and internal structure
of bodies and objects. When making an Xray
painting, authors first drew contour lines,
e.g. of a fish body, and then structurally
painted its internal parts, often accentuating
internal organs, especially the heart, guts,
lungs, bones, backbone, muscles or gills and
continued by hatching with fine lines of the
same colour the internal layers of fish's flash
and guts and ended by painting the eyes and
details of the head. Most X-ray paintings
show internal anatomic details, human figures
are limited with the execution of the
backbone and in silhouette, which shows that
the hunting society had better anatomic
knowledge of animal bodies (Chaloupka
1984).
121
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 121
Ve sladkovodním období stojatá sladkovodní
voda nahradila systém slané vody. Rozsáhlé
mangrovové bažiny vyrůstaly ve stojaté
vodě a sladkovodních bažinách, jež obývaly
nové druhy. Tato skutečnost se promítla do
změny motivů skalního umění. Sladkovodní
období začíná „s prvním výskytem maleb reprezentujících
zvířecí druhy, jež do této oblasti přišly
poté, co hladina moře vystoupala do současné
úrovně“ (Chaloupka 1984: 42). Ve sladkovodním
období jsou zastoupeny také lidské bytosti
nesoucí oštěpy a didgeridoo. Sladkovodní období
se vyznačuje styly naturalistických sladkovodních
figur a rentgenové dekorativní
malby. Styl naturalistických sladkovodních figur
vystihuje nové zoomorfní a rostlinné motivy,
jako jsou leknín (Nymphaea gigantea), lotos
ořechonosný (Nelumbo nucifera), husovec
strakatý (Anseranas semipalmata), husička stěhovavá
(Dendrocygma arcuata), dlouhokrčka
drsná (Chelodina rugosa), krokodýl Johnstonův
(Crocodylus johnsoni) nebo dlouhokrčka
In freshwater period the still freshwater replaced
the saltwater system. Vast mangrove
swamps grew from still water and freshwater
swamps inhabited by new species. This fact
was reflected in the change of rock art motifs.
Freshwater period started “with the first appearance
of paintings representing animal
species introduced into the region as the sea rose
to its present level” (Chaloupka 1984: 42).
Freshwater period includes representations of
human beings carrying spears and didgeridoo.
Freshwater period is distinguished by
naturalistic freshwater figures and X-ray decorative
styles. Naturalistic freshwater figures are
characterised by new zoomorphous plant motifs
such as water lily (Nymphaea gigantea),
red lotus lily (Nelumbo nucifera), magpie
geese (Anseranas semipalmata), water
whistling duck (Dendrocygma arcuata),
northern long-necked turtle (Chelodina rugosa),
freshwater crocodile (Crocodylus johnsoni)
or freshwater turtle (Chelodina longicollis).
Unlike X-ray descriptive, X-ray decorative
shows loss of interest in anatomic details, as
the body is depicted structurally for purely
decorative purposes. Both X-ray painting
styles − descriptive as well as decorative are
nowadays used on bark and paper (Layton
1992, Chaloupka 1993).
Whatmaybereferredtoasthelastdevelopmentalstageofrockartisthe
contactperiodand
it serves as valuable historic documentation.
Aborigines did not establish first contacts with
Europeans, but with the Macassans (Sulawesi)
with whom they traded since the 17th century.
TheseIndonesianfishermensailedalongsidethe
northern coast in search of sandalwood, pearl
shell, turtle shell and sea cucumber. Contact period
is characterised by the presence of objects
that were not produced by the Aborigines such
as Indonesian water crafts, European weapons
oranimalsintroducedtothecontinent(Taçon–
May – Fallon et al. 2010). Distribution of rock
art motifs in Arnhem Land from contact period
provides us with information about the settlement,
mobility and social organization under
the influence of cultural contacts at the begin-
122
Jan Břečka
Postava ženy ve stylu dekorativní rentgenové
malby. Bala Uru, Arnhemská
země. © Stáňa Bártová.
Female figure in X-ray decorative style.
Bala Uru, Arnhem Land. © Stáňa Bártová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 122
australská (Chelodina longicollis). Styl rentgenové
dekorativní malby vykazuje oproti stylu
rentgenové deskriptivní malby ztrátu zájmu
o anatomické detaily, neboť tělo je strukturálně
zobrazeno z čistě dekorativních účelů.
Oba styly rentgenové malby − deskriptivní i dekorativní
− se uplatňují dodnes na kůře a papíře
(Layton 1992, Chaloupka 1993).
Poslední vývojovou fázi skalního umění lze
označit jako akulturační období a slouží proto
jako cenná historická dokumentace. První
kontakty Aboriginové nenavázali s Evropany,
nýbrž s Makasary (ostrov Sulawesi), s nimiž
obchodovali od 17. století. Tito indonéští rybáři
se plavili po severním pobřeží každý rok
za účelem hledání santalu, perlorodek, želvích
krunýřů a sumýšů. Akulturační období charakterizuje
přítomnost objektů, které nejsou produkcí
Aboriginů jako indonéská plavidla,
evropské zbraně nebo na kontinent přivezená
původně cizí zvířata (Taçon – May – Fallon
et al. 2010). Distribuce motivů skalního umění
v Arnhemské zemi z akulturačního období podává
informace o usazení, mobilitě a sociální
organizaci pod vlivem kulturních kontaktů počátkem
19. století. Umění akulturačního období
se prosadilo zejména v oblasti Alligator Rivers,
kde jsou motivy skalního umění zastoupeny
v lokalitách Djulirri, Malarrak a Bald Rock
(Taçon – May 2013).
Motivy akulturačního období určuje styl
makasarských a evropských předmětů a styl
figur čarodějů. Rané příklady maleb z akulturační
období představují lodě plující na pobřeží
a kotvící v přístavu. Zobrazení se vztahovalo
k motivům, jež souvisely s kulturními kontakty,
migrací a příchodem nových obyvatel
(Makasarové, Evropané, Číňani), prostředky
jejich dopravy (dvoustěžňové lodě, plachetnice,
vozidla, koně, velbloudi) a předmětů jako
střelné zbraně (pistole, pušky, revolvery), (Taçon
– May 2013). Dále styl makasarských a evropských
předmětů zobrazuje zvířata přivezená
ningofthe19th
century.Contactperiodartmade
itswayforwardparticularlyintheareaoftheAlligator
Rivers, where rock art motifs are represented
in Djulirri, Malarrak a Bald Rock localities
(Taçon – May 2013).
123
Jan Břečka
Zlý duch Namaroto ve stylu dekorativní rentgenové
malby (El Sherano, Galerie III. Arnhemská země
© Stáňa Bártová) a na kůře (60. léta 20. století,
kmen Rembarranga © Moravské zemské muzeum).
Namaroto evil spirit in X-ray decorative style (El Sherano,
Galerie III., Arnhem Land © Stáňa Bártová) and on bark
(1960s, Rembarranga tribe © The Moravian Museum).
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 123
do Arnhemské země britskými kolonisty
(koně, buvoli, kozy, skot, prasata, osli, kuřata),
stavby ve stylu jihovýchodní Asie a subsistenční
aktivity (lov nebo potápění za perlorodkami).
„Domorodí Australané se nezajímali
pouze o nově příchozí z cizích zemí, ale také
o věci, které jim přivezli, zejména zvláštní nové
a odlišné předměty a zvířata.“ (Taçon − Ross −
Paterson et al. 2012: 433) Malby zachycující
přivezená zvířata, jako koně nebo buvoly, lze
datovat po britském osídlení Port Essington
roku 1838 (Chaloupka 1993, 1979). Koloniální
akulturační zobrazení koní, mul, povozů, lodí
nebo Evropanů je zaznamenáno i v dalších oblastech,
jako je severní Amerika nebo jižní
Afrika (Yates – Manhire − Parkington 1993).
Akulturační období pokračuje v rentgenovém
stylu, proto některé objekty, jako zbraně nebo
lodě, charakterizují zdůrazněné vnitřní struk-
tury.
Na základě jednotlivých artefaktů, zejména
zbraní, lze stanovit přesnou chronologii
vzniku maleb. Palné zbraně užívali k lovu Evropané
i domorodci. Ptáci a malá zvířata, jako
varan a wallaby, se lovili brokovnicí nebo malorážnou
puškou. V rané fázi převažovalo užití
zbraní pro lov nad jeho užitím při incidentech
v bojích o hranice. Ranou fázi akulturačního
období v letech 1880 až do poloviny 30. let
20. století doprovázela aktivita v lovu volně žijících
buvolů pro jejich kůži a rohy. Původní
obyvatelé plnili při jejich lovu a zpracování kořisti
celou řadu rolí. Stříleli je po boku bílých
lidí anebo zabíjeli postřelená zvířata, stahovali
je z kůže, omyli, osolili, zakonzervovali a skladovali
jejich kůži (Levitus 1995). Jedná se
o první příklad hybridní euro-domorodé ekonomiky.
Krátkodobá a sezónní participace domorodých
obyvatel na lovu byla důležitá nejenom
jako potravní strategie, ale byla také
podstatným faktorem, jenž vedl ke sdružení
původních obyvatel k uchování jejich tradic
a zvyků (Altman 2007).
Contact period motifs determine Macassan
and European objects and sorcery painting
styles. Early examples of paintings from acculturation
period are represented by ships sailing
towards the shore and anchoring in the
harbour. Depictions related to motifs linked
with cultural contacts, migration and arrival
of new inhabitants (Macassans, Europeans,
Chinese), their means of transport (twomasted
vessels, sailing ships, vehicles, horses,
camels) and objects such as firearms (pistols,
guns, revolvers), (Taçon – May 2013). Macassan
and European objects show animals imported
to Arnhem Land by the British
colonists (horses, buffaloes, goats, cattle, pigs,
donkeys, or chickens), buildings in the SouthEast
Asian style and subsistence activities
(hunting or diving for pearlshell). “Indigenous
Australians were not only interested in the new
arrivals from foreign lands but also the things
that brought them, especially curiously new and
different objects and animals.” (Taçon − Ross
− Paterson et al. 2012: 433) Paintings of imported
animals such as horses or buffaloes
may date back to the period after the British
settlement of Port Essington in 1838
(Chaloupka 1993, 1979). Colonial acculturation
depiction of horses, mules, wagons, ships
or Europeans is documented also in other regions
such as North America or South Africa
(Yates – Manhire − Parkington 1993). Contact
period continues in the X-ray style, which is
why some objects, such as weapons or ships,
are distinguished by accentuated internal
structures.
On the basis of various artefacts, especially
weapons, we can determine the exact
chronology of when the paintings were made.
Firearms were used for hunting by Europeans
as well as Aborigines. Birds and small animals,
such as goannas and wallabies, were
hunted with shotguns or small-calibre rifles.
In the early stage, weapons were used for
hunting rather than in incidents of frontier
fighting. The early stage of contact period between
1880 and mid 1930s was accompanied
with activity in hunting feral buffalo for their
124
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 124
Další reakci na akulturaci představuje styl
figur čarodějů. Malby čarodějů totiž sehrávaly
důležitou roli v nativní interpretaci příchodu
Evropanů. Jejich exaktní význam je ale relativní.
Malby vznikaly v tajnosti a měly způsobit
újmu, smůlu, nemoc, smrt nebo pomstu.
Malby čarodějů zachycují stylizované lidské
bytosti v nepřirozených pozicích. Některým
jakoby z těla a genitálií vyčnívaly jehlice nebo
hides and horns. Aborigines had many roles
when hunting and processing the prey: they
finished off the wounded animals, skinned
them, and then washed, salted, cured and
stacked the hides (Levitus 1995). This is the
first example of European-Indigenous economy.
Short-term and seasonal participation
of Aborigines in hunting was not only important
as a food strategy, it was also an important
factor which unified Aborigines and led
them to maintain traditions and customs
(Altman 2007).
Another reaction to acculturation is sorcery
paintings, which played a significant role
in the native interpretation of the arrival of
Europeans. Their exact meaning and locations
are illusive. Paintings were made in secret and
they were intended to cause harm, bring bad
luck, sickness, death, or for revenge. The
paintings are depictions of stylistic humans in
unnatural poses. Some seem to have needles
or arrows sticking out of their bodies or genitals.
Sorcery paintings can be considered
a consequence of the increasing acculturative
stress on the Aborigines, which was invoked
by intense socio-cultural change, displacement
or illnesses (Chaloupka 1993).
The Czech anthropologist Jan Jelínek
based his chronology of the Australian rock art
on the identification and analysis of various
painting styles. According to his classification,
we may divide the developmental changes of
the Australian native art into the following
styles: 1) early archaic style, 2) late archaic style,
3) simple X-ray style and developed X-ray style.
Early archaic style and late archaic style developed
in pre-estuarine period, whereas simple
X-ray style and developed X-ray style developed
in estuarine period and freshwater period. In
early archaic style we can distinguish between
several regional and chronological variants.
Paintings are preceded with handprints and
arm prints. Paintings in early archaic style
show several common features: they are positioned
at hardly accessible surface, e.g. at
a high rock face or normally inaccessible ceiling.
The size of human figures usually varies
125
Jan Břečka
Figura čaroděje ve stylu figur čarodějů. Cahill’s Crossing, Arnhemská
země. © Stáňa Bártová.
Sorcery painting in Sorcery painting style. Cahill’s Crossing, Arnhem
Land. © Stáňa Bártová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 125
šípy.Stylfigurčarodějůlzepovažovatzadůsledek
narůstajícího akulturačního stresu původních
obyvatel, který byl vyvolán intenzivní sociokulturní
změnou, vysídlením nebo nemocemi
(Chaloupka 1993).
Český antropolog Jan Jelínek vytvořil chronologii
australského skalního umění na identifikaci
a analýze odlišných výtvarných stylů.
Podle jeho klasifikace je možné rozdělit vývojové
proměny australského nativního umění
do následujících stylů: 1. styl mladší doby kamenné,
2. styl pozdní doby kamenné, 3. jednoduchý
rentgenový styl a rozvinutý rentgenový
styl. Styly mladší doby kamenné a pozdní doby
kamenné se rozvinuly v pre-estuárním období,
zatímco jednoduchý rentgenový styl a rozvinutý
rentgenový styl se prosadily v estuárním a sladkovodním
období. U stylu mladší doby kamenné
lze rozeznat několik regionálních
a chronologických variant. Malby předchází
ještě otisky rukou a paží. Malby stylu mladší
126
Jan Břečka
Klokan a statické figury s vysokým účesem ve stylu mladší doby kamenné. Bulman Gorge, Arnhemská země. © Stáňa
Bártová.
Kangaroo and static figures with high head-dress in Early archaic style. Bulman Gorge, Arnhem Land. © Stáňa Bártová.hem
Land. © Stáňa Bártová.
Figura s dvěma bumerangy ve stylu mladší doby kamenné.
Cadell River Crossing, lokalita 15, Arnhemská
země. © Stáňa Bártová.
Figure with two boomerangs in Early archaic style.
Cadell River Crossing, Locality No. 15, Arnhem Land.
© Stáňa Bártová.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 126
doby kamenné vykazují několik společných
znaků. Jedná se o jejich umístění na obtížně
přístupných plochách, například na vysoké
skalní ploše nebo běžně nepřístupném stropě.
Velikost lidských figur zpravidla variuje mezi
20 až 60 centimetry. U maleb převažuje užití
červené barvy, ostatní barvy jsou aplikovány
pouze výjimečné (Jelínek 1989).
Pro styl mladší doby kamenné je typická
později vyhynulá a již nezobrazovaná fauna,
jako vakovlk tasmánský (Thylacine). Mezi
další zvířata zastoupená v raném archaickém
stylu patřili klokanovití (Macropodidae), paježura
(Zaglossus), ďábel medvědovitý (Sarcophilus
harrisii), krajta jihoaustralská (Morelia
oenpelliensis), krokodýl Johnstonův (Crocodylus
johnsoni), possum skalní (Petropseudes
dahli) a další druhy ryb. „Je nepochybné, že některé
z těchto maleb jsou mistrovská díla nejranějšího
umění a nejpozoruhodnější je, že neexistují
žádné náčrty nebo přípravné nákresy
zvířat, lidí nebo věcí.“ (Jelínek 1989: 472) Antropomorfní
figury lze rozdělit na několik různých
typů, jako jsou například jednoduché
tyčkovité figury s vysokým účesem v podobě
linií nebo kuželu. Jejich pozice variují od statického
postavení až k energickým tvarům
v pohybu a akci. Některé jsou zachyceny
v boji, během lovu nebo při obřadu. Dalším
typem lidského zobrazení jsou dynamické
127
Jan Břečka
between 20 and 60 centimetres. Paintings are
mostly in black colour, while other colours are
sometimes used (Jelínek 1989).
Early archaic style is characterised by later
extinct and thus non-depicted fauna such as
Tasmanian wolf (Thylacine). Other animals
represented in early archaic style were the kangaroo
(Macropodidae), the long-beaked
echidna (Zaglossus), Tasmanian devil (Sarcophilus
harrisii), Oenpelli python (Morelia
oenpelliensis), freshwater crocodile (Crocodylus
johnsoni), possum (Petropseudes dahli)
and other kinds of fish. “There is no doubt that
some of these paintings are masterpieces of the
earliest art and the most remarkable thing is
that we do not find any scratches or experimental
sketches of animals, people or objects.”
(Jelínek 1989: 472) Anthropomorphous figures
may be divided into several different
types, such as simplified stick figures with
a high haircut in the form of lines or
cones. Their positions vary from a static posture
to energetic figures in movement and in
action. Some are depicted in a fight, running,
or during a ritual. Another type of human depictions
is dynamic human figures with spears
and boomerangs. Anthropomorphous paintings
also represent figures in the form of the
yam plant (yam figures). Some have the form
of yam bulbs and they are only vaguely reminiscent
of human figures, some others are anthropomorphous
with limbs and head that
looks like a yam with roots. The last examples
Malba yamu na kůře. 60. léta 20. století, kmen Rembarranga. © Moravské zemské muzeum.
Yam bark painting. 1960s, Rembarranga tribe. © The Moravian Museum.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 127
128
Jan Břečka
Duch blesku Namaragan ve stylu pozdní doby kamenné (Cadell
River Crossing, lokalita 9, Arnhemská země © Stáňa Bártova)
a na kůře (60. léta 20. století, kmen Rembarranga © Moravské
zemské muzeum).
Painting of the lightning spirit Namaragan in Late archaic style
(Cadell River Crossing, Locality No. 9, Arnhem Land © Stáňa
Bártová) and on bark (1960s, Rembarranga tribe © The Moravian
Museum).
figury s oštěpem a bumerangem. Antropomorfní
malby reprezentují také figury v podobě
rostliny jamu (jamoví lidé). Některé jsou
ztvárněny v podobě jamové hlízy a lidskou figuru
připomínají velmi málo, některé dosahují
podoby antropomorfní bytosti s končetinami
a hlavou vypadající jako jam s kořeny.
Poslední ukázky stylu mladší doby kamenné
zahrnují extrémně zjednodušené lidské figury,
občas zachycené s bumerangy (Chippindale –
Taçon 1993).
Styl pozdní doby kamenné reprezentují
malby, jež se nachází na snadno přístupných
místech, zpravidla v blízkosti rentgenové
malby. K jejich realizaci se užívaly různé barvy
jako červená, žlutá a bílá, i nadále však převládá
červená. V mnoha případech jsou malby
stylu pozdní doby kamenné překryty rentgenovou
malbou. Často vykazují rysy jednoduchého
rentgenového stylu, jako je centrální podélná
linie těla. Antropomorfní malby jsou
větší než figury stylu mladší doby kamenné.
Běžný je výskyt vrhače, neobjevuje se však bumerang.
Figury jsou často statické ve skupině
a ve scénách, jako je obřad corroboree nebo
bojovné scény (Jelínek 1989).
Jednoduchý rentgenový styl charakterizují
jednoduché anatomické detaily a zobrazení
vnitřní struktury těla. Naopak u rozvinutého
rentgenového stylu jsou anatomické detaily
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 128
of early archaic style include extremely simplified
human figures, sometimes depicted with
boomerangs (Chippindale – Taçon 1993).
Late archaic style is represented with
paintings situated at easily accessible places,
usually nearby X-ray paintings. These were
made using various colours such as red, yellow
and white, however, black is still the prevailing
colour. In many cases, late archaic style
paintings are covered with X-ray paintings.
They often have the same features as simple
X-ray style, e.g. the central longitudinal body
line. Anthropomorphous paintings are bigger
than early archaic style figures. A spearthrower
is a common motif, however, there
are no boomerangs. Figures are often static
and in groups and situations such as corroboree,
a ceremonial meeting, or fight scenes
(Jelínek 1989).
Simple X-ray style is characterised by simple
anatomic details and depictions of the internal
body structure. By contrast, in developed
X-ray style, the anatomic details are
suppressed and the internal body structure is
filled with decorative hatching. Simple X-ray
style and developed X-ray style is represented
by anthropomorphous figures and zoomorphous
depictions. “After all, we can see such
differences between human and animal figures
also in the developed Australian X-ray style
paintings.” (Jelínek 1989: 467)
Interpretation of rock art creation
and its motifs in Arnhem Land
Beside pictures of everyday life and reality on
the background of ecological changes, rock
art motifs may be perceived as a specific reflection
and interpretation of Dreamtime. It
is an ontological framework, through which
Aborigines perceive and interpret their place
in nature and space. This positioning of existence
and arrangement of being “corresponds
to absolute or whole reality, that which com-
129
Jan Břečka
potlačeny a vnitřní strukturu těla vyplňuje dekorativní
šrafování. Jednoduchý rentgenový styl
i rozvinutý rentgenový styl zastupují antropomorfní
figury i zoomorfní zobrazení. „Přesto
lze vyhledat mnoho odlišností mezi lidskými
a animálními postavami také v rozvinutém australském
rentgenovém stylu malby.“ (Jelínek
1989: 467)
Interpretace vzniku a motivů
skalního umění v Arnhemské zemi
Vedle ztvárnění každodenního života a reality
na pozadí ekologických změn lze jednotlivé
motivy skalního umění vnímat jako specifickou
reflexi a výklad doby snění (Dreamtime).
Jedná se o ontologický rámec, jehož prostřednictvím
Aboriginové vnímají a interpretují
své místo v přírodě a kosmu. Toto umístění
existence a uspořádání bytí „odpovídá absolutní
nebo celé realitě, té, která zahrnuje
všechno a je dostačující všemu. Jedná se o totální
referent, přičemž cokoli jiné je jen relatum.“
(Stanner 1960: 246) Doba snění se vztahuje
k mytickému stvoření světa, kdy vznikla
krajina, zvířata a první lidé. Nevztahuje se
však pouze k minulosti, je to současnost operacionalizovaná
v samotné existenci a životě
(Kandert 2010). Dobu snění lze vykládat i jako
tradici a zákon, posvátné vědění, soubor morálních
závazků a pravidel života. „Toto je příběh
o jukurrpa (období snění) vyprávěnými
starými způsoby, které se kdysi používaly
a které se naučili od svých starých dědečků, babiček
a prarodičů, a v období snění je to, co se
kdysi učili.“ (Japaljarri Stewart 1994: 305)
Orální historie se předávala z generace na generaci
prostřednictvím vyprávění, vytvářením
sítě příbuzenství i cest vedoucích krajinou.
Kulturní a historické tradice a hluboké
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 129
znalosti krajiny představovaly klíč k přežití
v Arnhemské zemi. Síla předků zůstala uchována
v místech, stromech, skalách a zvířatech
(Frederick 2000). Motivy skalního umění,
jako například Duhový had, patří do kategorie
maleb z doby snění. Tato kategorie zahrnuje
rentgenové malby, tyčkovité figury
a některé motivy vytvořené z včelího vosku.
Nejčastěji jsou zachyceny ryby, jako okoun
barramundi (Lates calcarifer), které souvisí
s motivem Duhového hada. Duhoví hadi jsou
symbolem konce nebo opětovného začátku
života, což odpovídá jejich kreativně-destruktivní
moci, schopnosti svlékání kůže, spolknutí
a současně vyvržení (Taçon 1988, Novotný
2000).
Skalní umění tvořilo součást každodenního
života Aboriginů a umocňovalo vyjádření
sociokulturní identity (Frederick 2000).
„Arnhemské skalní malby mají nejrůznější
motivace a sociální významy. (…) Toto umění
není nadstavbou, ale nedílnou součástí lidské
existence.“ (Jelínek 1989: 513−515) Skalní
umění tvoří obrazový záznam australské minulosti
– zakódované náboženské systémy
generací, vyobrazení jejich duchovního
a profánního života, jejich chápání osobní
a skupinové identity. Prostřednictvím maleb
na skalních plochách „domorodci navazují
přímý kontakt se silami svých předků,
a mohou tak využívat projevy těchto sil pro
lidské účely“ (Morphy 1998: 100). Skalní
umění Aboriginů je často konstruováno jako
sémiotický text. „Malba vypráví příběh a zároveň
ho připomíná; je textem i vizuálním
prostředkem; je mapou, kódem a samotným
terénem, pod nímž leží ukryt významový svět,
který vyjadřuje hodnoty přesahující všechny
kultury, přičemž je ztělesněním této kultury,
plně přístupný pouze zasvěceným.“ (Brennan
1998: 164) Skalní umění je proto i formou
komunikace, „lidmi vytvořené, opakovaně
užité vzory nebo motivy, které prokazatelně
prehends everything and is adequate to everything.
It is total referent of which anything else
is a relatum.” (Stanner 1960: 246) Dreamtime
relates to mythical creation of the world,
when the landscape, animals and first humans
came into existence. However, it does
not only relate to the past, it is also the presence
expressed in the existence and life itself
(Kandert 2010). Dreamtime can be interpreted
as a tradition and the law, holy knowledge,
specifically a set of moral obligations
and rules for living. “This is the story about
jukurrpa (Dreaming) in the old ways what
they used to do and used to learn from their
old grandfathers, grandmothers and grandparents
and in the Dreamtime this is what they
used to learn.” (Japaljarri Stewart 1994: 305)
Oral history was passed through the generations
via narration, creating networks of kinship
and paths through the landscape. Cultural
and historic traditions and profound
knowledge of the landscape were the key to
survival in Arnhem Land. The strength of ancestors
remained preserved at certain places,
in trees, rocks and animals (Frederick 2000).
Rock art motifs, such as Rainbow Serpent,
belong to the category of Dreamtime paintings.
This category includes X-ray paintings,
stick figure paintings and some beeswax
forms. The most often depicted objects are
fish, such as barramundi (Lates calcarifer)
that are related to the motif of Rainbow Serpent.
Rainbow Serpents are a symbol of the
end or the new beginning of life, which corresponds
with their creative-destructive
power, ability to shed skin, swallow and disembowel
(Taçon 1988, Novotný 2000).
Rock art was a part of Aborigines’ everyday
life and it intensified the expression of
socio-cultural identity (Frederick 2000).
“Arnhem Land rock paintings had versatile
motivations and social meanings. (…) The art
is not a superstructure but an inseparable part
of human existence.” (Jelínek 1989: 513−515)
Rock art is a visual documentation of the
Australian past – encoded religious systems
of generations, depiction of their spiritual
130
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 130
and profane life, their understanding of personal
and group identity. Through paintings
on rock faces “the Aboriginal people establish
direct contact with the ancestral powers and
thus can harness manifestations of these powers
for human purposes” (Morphy 1998: 100).
Aboriginal rock art is often constructed as
a semiotic text. “The painting both tells the
story and evokes it; it is the text and the visual
aid; it is the map, the code and the very terrain
under which lies buried a world of meaning
that expresses values transcending all cultures
while being embodied completely in this culture,
fully accessible only to the initiated.”
(Brennan 1998: 164) Therefore, rock art is
also a form of communication, “humanly
made, repeated patterns or motifs, which are
not demonstrably a by-product of technical
processes, have been constructed to encode information
of some kind” (Layton 1992: 3).
Many motifs can be linked to a specific environment.
Fish was often painted at places situated
near the coast, kangaroos, by contrast,
in the inland. Although art differs regionally
and historically in styles, the common themes
are to be found in the northern and central
Australia, which reflects clan arrangement,
territoriality and group identity. The distribution
of profane and sacral art also differs. Relatively
haphazard accumulation of figures on
a rock face is linked with profane art, whereas
repeatedly repainted surfaces with a limited
range of motifs indicate to a system of
totemism. X-ray paintings in Arnhem Land
are also linked to the profane context (Layton
1992).
Rock art motifs in Arnhem Land
applied on bark
Rock art motifs in Arnhem Land are also applied
on other media. Particularly, bark is
a traditional medium used for paintings even
at present. Although the origins of bark
painting cannot be precisely dated, we can re-
131
Jan Břečka
nejsou vedlejším produktem technologických
procesů, byly vytvořeny tak, aby v nich byly zakódovány
určité informace“ (Layton 1992: 3).
Mnohé motivy lze spojovat s konkrétním
prostředím. Ryby byly často malovány na
místech, jež se nachází v blízkosti pobřeží,
klokani naopak v oblasti vnitrozemí. Ačkoliv
se umění regionálně i historicky odlišuje ve
výtvarných stylech, sdílená témata se nachází
na území severní a střední Austrálie, která
odráží klanové uspořádání, teritorialitu
a skupinovou identitu. Odlišuje se také distribuce
profánního a sakrálního umění. Relativně
nahodilá akumulace figur na skalní
ploše je spojena s profánním uměním, zatímco
opakovaně přemalované plochy s omezeným
rozsahem motivů vyjadřují systém totemismu.
Rentgenové malby v Arnhemské
zemi jsou také spojovány s profánním kontextem
(Layton 1992).
Motivy skalního umění v Arnhemské
zemi aplikované na kůře
Motivy skalního umění v Arnhemské zemi
jsou aplikovány také na další média. Zejména
kůra představuje tradiční médium, na něž je
malba prováděna i v současnosti. Ačkoliv
původ malby na kůru nelze přesně stanovit,
lze poměrně spolehlivě rekonstruovat proces
přípravy média i aplikaci pigmentů (Berndt −
Berndt 1999). K aplikaci malby slouží dodnes
hladký vnitřní povrch kůry blahovičníku, obvykle
druhu Eucalyptus tetrodonta, a to z důvodu
délky, rovného růstu a tvrdé vnější
strany kůry. Přípravě kůry předcházel výběr
stromu na konci období dešťů, kdy mají
stromy mízu a jejich kůra je měkčí a ohebnější.
Aboriginové vyzkoušeli možnou
tloušťku kůry prostřednictvím oklepávání
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 131
stromu hůlkou a ověřili si, že strom není sukovatý.
Kůra se hůlkou uvolňovala a postupně
se odtrhla (Jelínek 1986a). Kamenným hrotem,
sekáčem nebo čepelí sekery se odřezaly
jednotlivé pásy kůry v horní a dolní části
stromu. Kůra se očistila a vnější stranou se
pokládala nad otevřený oheň, aby se vysušila
a stala se tvárnou. Následně se zahrabala do
sluncem rozpáleného písku nebo se zatížila
několika těžkými kameny, někdy i horkými
poleny. Během několika dnů byla rovná a vyhlazená,
a tím připravená k aplikaci malby
(Brinke 1971, Jelínek 1979, Tworek-Matuszkiewicz
1989).
Před aplikací malby je plocha kůry potřena
rostlinnými extrakty, například z orchideje,
„neboť tento způsob zachování barevnosti je
účinný, pokud jsou pigmenty nanášeny v tenké
vrstvě; pokud tomu tak není, mají tendenci se
odlupovat“ (Mountford 1956: 11). Extrakt
z orchideje se užíval i jako pojidlo, stejně jako
další rostlinné pryskyřice, včelí vosk, žloutek,
med, zvířecí tuk nebo sliny (Boustead 1966,
Reeves − Popelka-Filcoff − Lenehan 2013).
V současnosti se jako pojidlo užívá polyvinylacetát.
Malebná paleta je podobně jako v případě
skalního umění omezena na čtyři
132
Jan Břečka
Klokan a had na kůře. 60. léta 20. století, kmen Rembarranga. © Moravské zemské muzeum.
Kangaroo and snake bark painting. 1960s, Rembarranga tribe. © The Moravian Museum.
Duhový had Burlung na
kůře. 60. léta 20. století,
kmen Rembarranga. © Moravské
zemské muzeum.
Rainbow Serpent Burlung
bark painting. 1960s, Rembarranga
tribe. © The Moravian
Museum.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 132
barvy – červená, žlutá, bílá a černá. Míchání
barev je spíše výjimečné. Vedle základních
barev se objevují smíchané barvy jako fialová
nebo růžová. Černá a bílá může být přidávána
k získání světlejších nebo tmavších odstínů.
Barvy charakterizuje také symbolická funkce,
neboť červená představuje krev, žlutá tuk,
černá pleť Aboriginů a bílá kost. Červené
a žluté pigmenty jsou získávány z okru, černý
pigment z oxidu manganistého a bílý pigment
pak z kaolinu, sádrovce, křemene nebo huntitu.
Pigmenty se následně rozdrtily na plochém
kameni a smíchaly s pojidlem a někdy
také vodou, která zajistila zhoustnutí směsi.
Původní pigmenty od 60. let 20. století nahradily
akrylové barvy. Tradičně je malba nanášena
štětci z vláken kůry, pandánu, peří nebo
vlasů, v současnosti se užívají umělé štětce
(Jelínek 1979, 2011, Ellersdorfer – Sloggett −
Wanambi 2012).
Tvůrci maleb na kůru uplatňují různé styly,
k nimž patří zejména rentgenový styl, styl křížení
(rarrk) a styl tečkování. Rentgenový styl naplňuje
stejné principy provedení jako v případě
skalního umění. Důraz je kladen na anatomické
detaily a vnitřní členění těla. Styl křížení
je založen na vyplnění nebo vystínování
construct quite reliably the process of the
medium preparation and pigment application
(Berndt − Berndt 1999). Up to now,
paintings are applied on fine inner side of
bark from stringybark tree, usually Eucalyptus
tetrodonta as the outer side of its bark is
straight, tall and thick. Bark preparation was
preceded with tree selection at the end of wet
seasons, when trees have sap and their bark
is softer and more pliable. Aborigines tried to
find out the bark thickness by tapping the
trunk of the tree with a digging stick and they
made sure it was free from knots. Bark was
loosened using a stick and torn off little by little
(Jelínek 1986a). With a stone tip or stone
axes, belts of bark were cut off at the top and
at the bottom. Bark was cleaned and placed
with its inner side facing a naked flame to dry
and become shapeable. Then it was buried
into sun heated sand or weighted with stones
or logs to dry flat. In a couple of days, bark
was flat and straightened, ready to be painted
(Brinke 1971, Jelínek 1979, Tworek-Matuszkiewicz
1989).
Before painting, the bark surface is first
spread with plant extracts, e.g. from orchid, as
“this method of holding the colour is effective as
long as pigments are applied thinly; if not they
tend to flake off” (Mountford 1956: 11). Extracts
from orchid were also used as binder, as
133
Jan Břečka
Umělkyně Liddy Napanangka Walker
(narozena 1925) z kmene Warlpiri
na území Severního teritoria při aplikaci
akrylové malby ve stylu tečkování.
© Mulapa Aboriginal Art.
The artist Liddy Napanangka Walker
(born 1925) From the Warlpiri tribe
from the Northern Territory when applying
acrylic painting in dot style.
© Mulapa Aboriginal Art.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 133
134
Jan Břečka
Lovec mířící oštěpem na klokana na skalní ploše (Nourlangie, Národní park
Kakadu, Severní teritorium, Austrálie © Archiv autorky) a na kůře (60. léta
20. století, kmen Rembarranga © Moravské zemské muzeum).
A hunter aiming with a spear at a kangaroo on rock surface (Nourlangie Rock,
The Kakadu National Park, The Northern Territory, Australia © Author's archive)
and on bark (1960s, Rembarranga tribe © The Moravian Museum).
well as other plant resins, wax, yolk, honey,
animal fat or saliva (Boustead 1966, Reeves −
Popelka-Filcoff − Lenehan 2013). At present,
the binder used is polyvinyl acetate. The
palette is, as in the case of rock art, limited to
four colours – red, yellow, white and black.
Mixing colours is rather exceptional, although
black and white may be added in order to
achieve lighter or darker shades. Colours are
also characterised by their symbolic functions:
red represents blood, yellow fat, black
aboriginal skin and white bone. Red and yellow
pigments are obtained from ochres, black
pigment from manganese oxide and white
pigment from kaolin, gypsum, quartz or
huntite. Afterwards, pigments were crushed
on a flat stone and mixed with binder, sometimes
also with water, which provided for
mixture thickening. Original pigments were
replaced in the 1960s with acrylic paint. Beside
basic colours, there are also mixed
colours such as purple or pink. Paint is tradikonkrétního
motivu. Zpravidla se vyznačuje
vysoce stylizovaným provedením, jež charakterizují
jemné a přesné linie. Tento styl byl původně
prováděn trávou nebo vlasy pokládanými
a taženými po ploše kůry, v současnosti se
k jeho uplatnění užívají štětce. Styl tečkování je
spojen s vyplněním plochy motivy teček, někdy
také v kombinaci s kruhy. V minulosti se naná-
šelyhůlkami,dnessenanášíštětci(Layton1992).
Expedice Jana Jelínka
do Arnhemské země: původ sbírky
maleb na kůře z Pavilonu
Anthropos
V letech 1969 a 1973 se uskutečnily dvě expedice
brněnského Ústavu Anthropos do Au-
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 134
strálie, jejichž cílem bylo studovat australské
domorodce, kteří doposud žili tradičním loveckým
a sběračským způsobem života (Jelínek
1987). Jednalo se o antropologický a etnografický
výzkum původního způsobu života
domorodců kmene Rembarrangů na území
Arnhemské země. Jejím vnitrozemím se počátkem
července 1969 vydala první pracovní
skupina expedice vedená Janem Jelínkem,
k níž dále patřili etnograf Stanislav Novotný,
kameraman Jiří Vrožina, technik a řidič Jan
Daněk a vládní pozorovatel expedice Eric
Brandl. Tato pracovní skupina expedice postupovala
od města Darwin směrem na jih
k městu Katherine, na území řek Wilton a Cadell
a dále do Maningridy, Oenpelli (Gunbalanya)
a směrem na západ zpět do Darwinu.
Jelínek se v průběhu expedice soustředil na
„několik věcí, zejména technologické povahy –
stavba chaty, příprava jídla, výroba kamenných
nástrojů, malba na kůru, skalní umění, výroba
a vrhání oštěpů, lov se psy a jejich vztah ke
psům“ (Jelínek 1979: 307). Během expedice
objevila první pracovní skupina v oblasti Bulman
Gorge na území řeky Wilton chýši, jejíž
jedna stěna z kůry byla pokryta malbou (Jelínek
1986a). Členové navštívili pravěké lokality,
kde pomocí kreseb a fotografií zachytili
skalní malby. „Fotograficky jsme zdokumentovali
desítky skalních maleb, mimo jiné ohromný
strop v Umbalanya nedaleko Oenpelli. Pokusíme
se o jeho rekonstrukci v poměru 1 : 1.“ (Jelínek
in Brinke 1971: 171) Kromě dokumentace
usilovali o objasnění významu skalního
umění, výroby a užití kamenných nástrojů,
což jim umožnili domorodí Rembarrangové,
kteří „ukazovali, jak se vyráběly oštěpy, vrhače
oštěpů, jak se rozdělával oheň a jak v zemní peci
opékali klokany. Malovali obrazy na kůru (…).“
(Novotný 2011: 22)
V domorodé osadě Maningrid získal Jelínek
na více než pět desítek maleb na kůře, provedených
zejména v rentgenovém stylu. Kůry
tionally applied with brushes made of bark fibres,
pandanus, feathers or hair, at present artificial
brushes are used (Jelínek 1979, 2011,
Ellersdorfer – Sloggett − Wanambi 2012).
Authors apply on bark various styles, particularly
X-ray style, cross-hatching style
(rarrk) and dot style. X-ray style follows the
same principles as in the case of rock art with
emphasis on anatomic details and internal
structure of the body. Cross-hatching style is
based on filling or hatching a specific motif. It
is usually distinguished by highly stylised execution
characterised by fine and precise
lines. Paintings in this style were originally
made using grass or hair that was drawn on
the bark surface, paintings these days are
made using a brush. Dot style is linked with
filling the surface with dots, sometimes in
combination with circles. In the past, they
were applied with sticks, nowadays with
brushes (Layton 1992).
Jan Jelínek’s expedition to Arnhem
Land: origins of the collection
of bark paintings from
the Anthropos Pavilion
In 1969 and 1973 there were two expeditions
of the Anthropos Institute, Brno, to Australia
with the aim to study Australian Aborigines
who had until then lived as hunters and gatherers
(Jelínek 1987). It was anthropologic and
ethnographic research that showed the original
way of Aborigines from the Rembarranga tribe
in Arnhem Land. The first working team of the
expedition was led by Jan Jelínek and included
also the ethnographer Stanislav Novotný, cameraman
Jiří Vrožina, technician and driver Jan
Daněk and government observer Eric Brandl
set out for a journey through the inland at the
beginning of July 1969. This working team of
the expedition travelled southward from Darwin
towards the city of Katherine, situated on
the territory of the Wilton and Cadell Rivers
135
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 135
zde domorodci zhotovovali na prodej. „Na
vzorech je vidět více dekorativnosti, jednotlivé
vzory se často opakují, takže celek se blíží dekoraci
užitého umění. (…) Někteří, a zvláště staří
domorodci, malují ještě zcela tradičním způsobem.“
(Jelínek 2011: 6) V průběhu expedice Jelínek
také získal kamenné nástroje, wumery,
malované didgeridoo, dřevěné skulptury, pletené
košíky a různé ozdoby (Wolf 1970). Jednalo
se o unikátní ucelenou sbírku, která se
převezla na území Československa a uložila
v Ústavu Anthropos (Jelínek 1970, 1989,
Brinke 1971). Již v roce 1971 se v Pavilonu Anthropos
konala výstava Austrálie. V letech
and went further on to Maningrida, Oenpelli
(Gunbalanya) and continued to the west, returning
back in Darwin.
During the expedition, Jelínek focused on
“a number of things, particularly of a technological
nature – the building of the hut, the
preparation of food, manufacture of stone implements,
bark painting, rock painting, making
and throwing of spears, hunting with dogs and
their relationship to the dog” (Jelínek 1979:
307). During the expedition, the first working
team discovered in the region of Bulman
Gorge on the territory of the Wilton River
a hut in which one of the bark wall was covered
with a painting (Jelínek 1986a). The team
members went to see ancient localities where
they took photographs and made drawings of
rock paintings. “We documented photographically
dozens of rock paintings, among others
a vast ceiling in Umbalanya near Oenpelli. We
shall try to reconstruct it in 1:1 scale.” (Jelínek
in Brinke 1971: 171) In addition to documentation,
they also strived for explaining the
meaning of rock art, manufacture and use of
stone tools, which they were helped with
Rembarranga Aborigines, who “showed how
spears were made, spearthrowers, how fire was
made and how they roasted kangaroos in
a kiln. They painted on bark (…).” (Novotný
2011: 22)
In the Aboriginal village of Maningrid,
Jelínek acquainted over fifty bark paintings,
most of them in X-ray style. Aborigines made
barks here for sale. “The patterns display more
decorativeness, the patterns often repeat, so the
whole is near the decoration of applied art. (…
) Some, especially old Aborigines, paint in the
traditional way.” (Jelínek 2011: 6) During the
exhibition, Jelínek also acquainted stone tools,
woomera, painted didgeridoo, wooden sculptures,
woven baskets and various decorations
(Wolf 1970). It was a complete unique collection
that was transported to Czechoslovakia
and placed in the Anthropos Institution
(Jelínek 1970, 1989, Brinke 1971). In 1971, an
exhibition Austrálie (Australia) was held in
the Anthropos Pavilion. In 1976 and 1977, the
136
Jan Břečka
Tři varani na kůře. 60. léta 20. století, kmen Rembarranga.
© Moravské zemské muzeum.
Three goannas bark painting. 1960s, Rembarranga tribe. © The
Moravian Museum.
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 136
1976 až 1977 hostovala výstava pod názvem
Umění australských domorodců ve čtyřech polských
muzeích. Po návratu výstavy do Pavilonu
Anthropos se její část roku 1986 stala
součástí nové výstavy Střecha nad hlavou (Jelínek
1986b).
Vznik antropologické sbírky věnované kultuře
domorodých obyvatel Austrálie lze vnímat
jako celoživotní úsilí Jana Jelínka přispět
k pochopení původního života loveckých
a sběračských kultur. Jeho vědecké expedice
věnované mimoevropským kulturám, zejména
pak na území Sibiře nebo Sahary, se
promítly i do jeho dalších výstavních projektů
v Pavilonu Anthropos jako Umění západní
Afriky (Filipowiak – Lapott 1979) a o rok později
Objevy nejstaršího umění centrální Sahary
(Jelínek 1980).
exhibition was shown as Umění australských
domorodců (Australian Aborigines’ Art) in
four Polish museums. After it returned to the
Anthropos Pavilion, a part of it became part
of new exhibition Střecha nad hlavou (Overhead
shelter, Jelínek 1986b) in 1986.
The creation of an anthropological collection
dedicated to the culture of Australian
Aborigines can be perceived as a lifelong part
of Jan Jelínek’s effort to contribute to understanding
the original life of cultures of hunters
and gatherers. His scientific expeditions dedicated
to non-European cultures, particularly
in Siberia or the Sahara, were reflected in his
other exhibition projects in the Anthropos
Pavilion, such as Umění západní Afriky (West
African Art, Filipowiak – Lapott 1979) and
Objevy nejstaršího umění centrální Sahary
(Discoveries of the Most Ancient Art in Central
Sahara, Jelínek 1980) the following year.
137
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 137
Literatura / References
Altman, J. C. (2007): Alleviating Poverty in Remote Indigenous Australia: The Role of the Hybrid
Economy. Centre for Aboriginal Economic Policy Research, 10, 1–9.
Banner, S. (2005): Why Terra Nullius? Anthropology and Property Law in Early Australia. Law
and History Review, 23, 95–131.
Barrett, C. L. – Kenyon, A. S. (1929): Australian Aboriginal Art: Issued in Connexion with the Exhibition
of Australian Aboriginal Art. Melbourne: National Museum.
Berndt, R. M. – Berndt, C. H. (1999): The World of the First Australians: An Introduction to the Traditional
Life of the Australian Aborigines. Canberra: Australian Institute of Aboriginal Studies.
Boer, B. − Gruber, S. (2012): Heritage Discourses. In: B. Jessup – K. Rubenstein (Eds.), Environmental
Discourses in International and Public Law (375–398). Cambridge: Cambridge University
Press.
Boustead, W. (1966): Conservation of Australian Aboriginal Bark Paintings. With a Note on the
Restoration of a New Ireland Wood Carving. Studies in Conservation, 11(4), 197–204.
Brandl, E. (1973): Australian Aboriginal Paintings in Western and Central Arnhem Land. Canberra:
AIAS.
Brennan, F. (1998): Land Rights: The Religious Factor. In: M. Charlesworth (Ed.), Religious Business:
Essays on Australian Aboriginal Spirituality (142–175). New York: Cambridge University
Press.
Brinke, J. (1971): ... a znali jen kámen: cesta geografa s československou vědeckou expedicí Moravského
musea do Austrálie. Praha: Novinář.
Clegg, J. (1983): Recording Prehistoric Art. In: G. Connah (Ed.), Australian Field Archaeology:
A Guide to Techniques (87–108). Canberra: Australian Institute of Aboriginal Studies.
Dobrez, P. (2014): Hand Traces: Technical Aspects of Positive and Negative Hand-Marking in Rock
Art. Arts, 3, 367–393.
Ellersdorfer, J. M. − Sloggett, R. – Wanambi, W. (2012): Bark Paintings and Orchids: A Technical
Discussion of Bark Paintings from Arnhem Land. AICCM Bulletin, 33, 30–40.
Filipowiak, W. − Lapott, J. (1979): Umění západní Afriky. Brno: Moravské muzeum-Anthropos.
Frederick, U. (2000): Keeping the Land Alive: Changing Social Contexts of Landscape and Rock
Art Production. In: R. Torrence − A. Clarke (Eds.), The Archaeology of Difference: Negotiating
Cross-Cultural Engagements in Oceania (308−338). London: Routledge.
Chaloupka, G. (1979). Pack-Bells on the Rock Face: Aboriginal Paintings of European Contact in
North-Western Arnhem Land. Aboriginal History, 3(2), 92–95.
Chaloupka, G. (1984): From Palaeoart to Casual Paintings. Monograph Series 1. Darwin: Northern
Territory Museum of Arts and Sciences.
Chaloupka, G. (1985): Chronological Sequence of Arnhem Land Plateau Rock Art. In: R. Jones
(Ed.), Archaeological Research in Kakadu National Park (260–280). Canberra: Australian National
Parks and Wildlife Service.
Chaloupka, G. (1993): Journey in Time. Sydney: Reed Books.
Chippindale, Ch. − Taçon, P. S. C. (1993): Two Old Painted Panels from Kakadu: Variation and
Sequence in Arnhem Land Rock Art. In: J. Steinbring − A. Watchman − P. Faulstich et al.
(Eds.), Time and Space: Dating and Spatial Considerations in Rock Art Research (32–56). Melbourne:
Australian Rock Art Research Association.
Chippindale, Ch. − Taçon, P. S. C. (1998): The Many Ways of Dating Arnhem Land Rock Art,
North Australia. In: Ch. Chippindale − P. S. C. Taçon (Eds.), The Archaeology of Rock Art
(90−111). Cambridge: Cambridge University Press.
138
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 138
Japaljarri Stewart, P. (1994): Dreamings. In: D. Horton (Ed.), The Encyclopaedia of Aboriginal Australia
(305−306). Canberra: Australian Institute of Aboriginal and Torres Strait Islander Stu-
dies.
Jelínek, J. (1970): Československá vědecká expedice do Austrálie Moravského muzea v Brně: Závěrečná
zpráva. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1979): Rembrranga Ethnographical Notes. In: J. Jelínek (Ed.), Anthropology of the Rembrranga
People: A Contribution of the Czechoslovak Expedition to Arnhem Land (307−323).
Anthropologie, 17(2−3). Brno: Moravian Museum.
Jelínek, J. (1980): Objevy nejstaršího umění centrální Sahary. Brno: Anthropos, Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1986a): Některé příklady domorodých přístřeší z Arnhemské země – severní Austrálie.
In: J. Jelínek (Ed.), Střecha nad hlavou. Pracovní setkání o nejstarší architektuře (39−44). Brno:
Ústav Anthropos, Moravské muzeum.
Jelínek, J. (Ed.), (1986b): Střecha nad hlavou. Pracovní setkání o nejstarší architektuře. Brno: Ústav
Anthropos, Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1987): Z historie Ústavu a Pavilonu Anthropos. In: 25 let pavilonu Anthropos 1961−1986.
Sborník ze slavnostního zasedání 5. listopadu 1986 (9−32). Brno: Ústav Anthropos, Moravské
muzeum.
Jelínek, J. (1989): The Great Art of the Early Australians: The Study of the Evolution and Role of Rock
Art in the Society of Australian Hunters and Gatherers. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (2011): Z rukopisu o australské expedici. In: P. Kostrhun – O. Neužil (Eds.), Umění australských
domorodců: za posledními lidmi doby kamenné (5−17). Brno: Moravské zemské
muzeum.
Kandert, J. (2010): Náboženské systémy: člověk náboženský a jak mu porozumět. Praha: Grada.
Křivský, P. – Skřivan, A. (1988): Do nitra kontinentů. Praha: Mladá fronta.
Langley, M. − Taçon, P. S. C. (2010): The Age of Australian Rock Art: A Review of the Dates. Australian
Archaeology, 71, 70–73.
Layton, R. (1992): Australian Rock Art: A New Synthesis. Cambridge: Cambridge University Press.
Levitus, R. (1995): Social History Since Colonisation. In: T. Press − D. Lea − A. Webb et al. (Eds.),
Kakadu: Natural and Cultural Heritage Management (64–93). Darwin: Australian Nature Conservation
Agency and North Australia Research Unit, The Australian National University.
Lewis, D. (1988): The Rock Paintings of Arnhem Land: Social, Ecological and Material Culture
Change in the Postglacial Period. Oxford: British Archaeological Reports.
Lewis, D. (1997): Bradshaws: The View from Arnhem Land. Australian Archaeology, 44, 1−16.
Morphy, H. (1998): Aboriginal Art. London: Phaidon.
Mulvaney, K. (2013): Iconic Imagery: Pleistocene Rock Art Development Across Northern Australia.
Quaternary International, 285, 99−110.
Murray, P. − Chaloupka, G. (1984): The Dreamtime Animals: Extinct Megafauna in Arnhem Land
Rock Art. Archaeology in Oceania, 19, 105−116.
Novotný, S. (2000). Doslov. In: Děti duhového hada: mýty a legendy Austrálie (139−142). Praha: Argo.
Novotný, S. (2011): Putování Arnhemskou zemí… In: P. Kostrhun – O. Neužil (Eds.), Umění australských
domorodců: za posledními lidmi doby kamenné (18−25). Brno: Moravské zemské
muzeum.
Půtová, B. (2015): Skalní umění: portugalská naleziště Foz Côa a Mazouco. Praha: Nakladatelství
Karolinum.
Reeves, T. − Popelka-Filcoff, R. – Lenehan, C. (2013): Towards Identification of Traditional European
and Indigenous Australian Paint Binders Using Pyrolysis Gas Chromatography Mass
Spectrometry. Analytica Chimica Acta, 803, 194−203.
139
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 139
Sayers, A. (2001): Australian Art. Oxford: Oxford University Press.
Stanner, W. E. H. (1960): On Aboriginal Religion. Oceania, 30(4), 245−278.
Taçon, P. S. C. (1988): Identifying Fish Species in the Recent Rock Paintings of Western Arnhem
Land. Rock Art Research, 5(1), 3−15.
Taçon, P. S. C. − Fullagar, R. L. K. − Ouzman, S. et al. (1997): Cupule Engravings from JinmiumGranilpi
(Northern Australia) and Beyond: Exploration of a Widespread and Enigmatic Class
of Rock Markings. Antiquity, 71(274), 942−965.
Taçon, P. S. C. − Ross, J. − Paterson, A. G. et al. (2012): Picturing Change and Changing Pictures:
Contact Period Rock Art of Australia. In: J. McDonald – P. Veth (Eds.), A Companion to Rock
Art (420−436). Chichester UK: Wiley-Blackwell.
Taçon, P. S. C. – May, S. K. (2013): Rock Art Evidence for Macassan-Aboriginal Contact in NorthWestern
Arnhem Land. In: M. Clark – S. K. May (Eds.), Macassan History and Heritage: Journeys,
Encounters and Influences (127−139). Canberra: ANU Press.
Taçon, P. S. C. – May, S. K. – Fallon, S. J. et al. (2010): A Minimum Age for Early Depictions of
Southeast Asian Praus in the Rock Art of Arnhem Land, Northern Territory. Australian Archaeology,
71, 1–10.
Tworek-Matuszkiewicz, B. (1989): Bark Paintings Techniques and Conservation. In: W. Caruana (Ed.),
Windows on the Dreaming: Aboriginal Paintings in the Australian National Gallery (176–180).
Sydney: Ellsyd Press.
Woinarski, J. – Mackey, B. – Nix, H. (2007): The Nature of Northern Australia: Its Natural Values,
Ecological Processing and Future Prospects. Canberra: ANU Press.
Woodroffe, C. D. − Thom, B. G. − Chappell, J. (1985): Development of Widespread Mangrove
Swamps in Mid-Holocene Times in Northern Australia. Nature, 317, 711−713.
Wolf, J. (1970): Poslední svědkové pravěku. Praha: Svoboda.
Yates, R. − Manhire, A. H. − Parkington, J. E. (1993): Colonial Era Paintings in the Rock Art of the
South-Western Cape: Some Preliminary Observations. South African Archaeological Society
Goodwin Series, 7, 59−70.
140
Jan Břečka
03_Putova_Sestava 1 20.10.2016 11:48 Stránka 140
Úvodní slovo
Depozitář ústavu Anthropos ve svých hlubokých
černých skříních schraňuje neobyčejné
množství nejrůznějších kamenných nástrojů
– dokladů života našich předků ‒ nalezených,
případně vykopaných nejen u nás na
Moravě, ale i v jiných zemích, dokonce i světadílech.
Tyto vzácné akvizice se k nám dostaly
přičiněním minulých generací odborníků
a nejčastěji slouží jako srovnávací a studijní
materiál studentům i vědcům. Součástí
těchto drahocenných sbírek bezesporu je i poměrně
obsáhlá kolekce kamenných štípaných
nástrojů ze Severního teritoria Arnhemské
země. Příliš jsem se o ně nezajímala, a když
jsem někdy míjela skříně s deponovanými
sbírkami, ani zdaleka jsem netušila, že je
někdy budu muset osobně projít a doslova je
budu muset všechny osahat. Byly jakousi
zvláštní, leč poněkud opomíjenou částí našich
kolekcí.
Pokusím se přiblížit vylíčením některých
základních faktů, jak se k nám sbírka dostala,
co všechno tomu předcházelo a jaký je potenciál
jejího vědeckého využití v 21. století.
V roce 1979 vyšlo tematické dvojčíslo časopisu
Anthropologie, zahraničním kolegům
Introductory word
Depository of the Anthropos Institute keeps
in its deep black cupboards an immense
amount of various lithic tools – pieces of evidence
of the life of our ancestors – found or
recovered not only in Moravia but also in
other countries, or even continents. These
valuable acquisitions have reached our land
by the endeavour of past generations of experts
and now they are used by students and
researchers as a comparative and study material.
These valuable collections also comprise
a relatively voluminous collection of chipped
lithic tools from Arnhem Land, Northern Territory.
I was not really interested in them and
when I sometimes passed by the cupboards
with stored collections, I had absolutely no
idea that I personally will have to go through
them and literally touch them all. They represented
a somewhat strange but slightly neglected
part of our collections.
By describing several basic facts, I will try
to explain how the collection reached our institute,
what happened before and how is the
potential of its scientific use in the 21st
cen-
tury.
In 1979, a thematic double-issue of the
Anthropologie journal was published, which
is unfortunately as good as completely unknown
to foreign colleagues. This doubleJan
Břečka
Před sedmdesáti lety skončila válka… Vor siebzig Jahren ging der Krieg zu Ende...
Výprava po stopách sbírky kamenných nástrojů
z Arnhemské země
Expedition on the Trails of a Collection of Lithic Tools
from Arnhem Land
Zdeňka Nerudová
141
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 141
prakticky bohužel neznámé, v němž byly
zúročeny poznatky a nálezy získané pobytem
československé expedice v Arnhemské zemi:
Karel Valoch zpracoval článek s názvem Stone
Tool Assemblages from Arnhem Land (1979)
a Jan Jelínek, mimo jiných článků zveřejnil
práci Stone Tool Localities in Arnhem Land
(1979). Jak je možné, že se ve sbírkách ústavu
Anthropos objevila rozsáhlá kolekce kamenných
nástrojů z ‒ Středoevropanovi poměrně
neznámé ‒ oblasti?
Severní teritorium
pátého kontinentu
„Arnhemská země je poloostrov na severu Austrálie
v severovýchodní části Severního teritoria.
Její rozloha je 90 000 km², včetně území
Národního parku Kakadu. Žije zde přes 16
tisíc lidí. Jméno získala od nizozemského mořeplavce
Matthewa Flinderse, který ji roku
1623 objevil pro Evropany a pojmenoval po
své lodi, loď sama nesla jméno nizozemského
města Arnhem. Austrálci zde žijí, soudě podle
nálezů kamenných nástrojů … nejméně 35
tisíc let“ (Lourandos 1997).
Západní část Arnhemské země, kde se
nejvíce expedice pohybovala, je zhruba
ohraničena toky řek Liverpool a Mann, západním
směrem pobřežní hranicí až po toky
řek Mary a Adelaide a na jihu k současné
Katherine. Součástí území je rozlehlý národní
park Kakadu, kde Aboriginálci žili
před mnoha desítkami tisíc let. Skalní převisy
Nauwalabila a Malangangerr byly kontinuálně
osídlené posledních 20 000‒23 000
let! Můžeme-li to tak říct, je to tradiční
území dlouhodobě obývané původními australskými
obyvateli, udržujícími si své kulturní
tradice.
issue summed up the knowledge and finds
obtained during a Czechoslovak expedition
to Arnhem Land. Karel Valoch wrote an article
titled: Stone Tool Assemblages from Arnhem
Land (Valoch 1979) and Jan Jelínek,
among other articles, published the work:
Stone Tool Localities in Arnhem Land (Jelínek
1979). How is it possible that an extensive assemblage
of stone tools from an area relatively
unknown to Central Europeans has
landed in collections of the Anthropos Insti-
tute?
Northern Territory
of the fifth continent
“Arnhem Land is a peninsula in the northern
part of Australia, located in the north-eastern
corner of the Northern Territory. It covers an
area of 90,000 km2
, including the Kakadu National
Park. More than 16 thousand people
are living here. The region was named by the
Dutch seafarer Matthew Flinders, who discovered
it for Europeans in 1623 and named
it after his ship, the Arnhem, which itself was
named after the city of Arnhem in the Netherlands.
Judging from the finds of lithic tools,
the Australians have been living here … for
at least 35 thousand years” (Lourandos
1997).
The western part of Arnhem Land, where
the expedition has travelled the most, is
roughly delimited by the Liverpool and Mann
Rivers, in western direction by the coastal
border to as far as the rivers Mary and Adelaide,
and in the south to as far as the presentday
Katherine River. The region includes the
extensive Kakadu National Park, where the
Aborigines lived millennia ago. The Nauwalabila
and Malangangerr rock shelters were
continuously inhabited during the past 20–23
thousand years! In other words, it is a traditional
territory inhabited for a long time by
indigenous Australians maintaining their cultural
traditions.
142
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 142
Expedice?
K tomu, jak dlouho obývají Austrálci svůj kontinent,
se určitě také posléze dostaneme, ale
abychom vysvětlili, jak se k nám předměty
z Austrálie dostaly, musíme si nejprve objasnit,
jak vůbec bylo možné, že se v době „železné
opony“ a tuhého komunismu podařilo sestavit
vědecký tým, který navíc získal zámořské cestovní
povolení?
Uhlazenou verzi o vzniku a účelu expedice
podává text jedné diplomové práce: „Na výzvu
Sekce pro naléhavé antropologické výzkumy
mezinárodní Unie antropologických a etnografických
věd v rámci aktivity UNESCO byl v letech
1969 a 1973 vyzván [pisatelka míní Jana
Jelínka; pozn. Z. N.], aby vedl výzkum v severní
Austrálii. Cílem bylo prostudovat domorodé
obyvatelstvo Arnhemské země ‒ příslušníky
kmene Rembrranga z hlediska fyzické antropologie,
prehistorie a etnografie… Tato expedice
byla uskutečněna díky podpoře československých
i zahraničních institucí a podniků, které
finančně nebo i konkrétními předměty přispěli
k uskutečnění této australské výpravy“ (Pospíšilová
2006: 60).
Skutečnost byla trochu odlišná, respektive
ne tak jednoduše přímočará. V roce 1967 „se
začala plánovat expedice“ [ze zpráv není
zřejmé, kdo toho byl iniciátorem; pozn. Z. N.],
jejímž cílem mělo být vnitrozemí ostrova
Papua Nová Guinea. V západní části území ale
právě probíhal válečný konflikt, kdežto východní
část ostrova byla svěřena pod správu
Austrálie. Proto se pro potřebná povolení, vybavení
a další náležitosti mělo nejprve cestovat
sem a zároveň se začalo uvažovat o tom, že by
se čas strávený v Austrálii měl nějak plodně
využít, například studiem těch domorodých
kmenů, které do té doby studiu a vědecké pozornosti
unikaly. Jedním z vytipovaných
kmenů byli Rembarrangové (Rainbargo) a postupně
došlo k tomu, že nad návštěvou Nové
Expedition?
The question of how long the Australians have
inhabited their continent will certainly be
treated later, but to explain how the Australian
artefacts have reached Czechoslovak country
we must first elucidate, how was it possible at
all that at the time of the “iron curtain” and
tough communism somebody managed to set
up a research team who, moreover, was
granted an overseas travel permit?
A smooth version on the emergence and
purpose of the expedition is given in the text
of a diploma thesis: “At the bidding of the Fund
for Urgent Anthropological Research of the International
Union of Anthropological and Ethnological
Sciences within the UNESCO activity,
he was asked [the author means Jan Jelínek;
comm. Z. N.] in 1969 and 1973 to conduct research
in Northern Australia. The aim was to
study indigenous population of Arnhem Land –
people of the Rembarranga Tribe – from the
point of view of physical anthropology, prehistory
and ethnography… This expedition has
taken place thanks to support from Czechoslovak
and foreign institutions and enterprises,
which contributed financially or with particular
objects to execution of this Australian expedition”
(Pospíšilová 2006: 60).
The reality was a little different, or not so
simply straightforward. In 1967 “an expedition
began to be planned” [from the reports it is not
evident who was the initiator; comm. Z. N.],
whose target should have been the inland of the
Papua New Guinea Island. The western part of
the territory, however, was affected by a military
conflict in progress, whereas the eastern
part of the island was confined to the administration
of Australia. That is why the necessary
permits, equipment and other requisites had
first to travel to this land. At the same time one
also started to consider that the time spent in
Australia should be used in a prolific way, for
example for studying those indigenous tribes,
who have escaped any studies and research interests
until that time. One of the tribes selected
were the Rembarranga (Rainbargo) and it
143
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 143
Guinee převážil zájem o domorodé Austrálce
(Novotný 2011).
Příprava expedice zdárně probíhala až do
srpna 1968, kdy obrat politické situace v Československu
výrazně ohrozil její samotné uskutečnění,
zejména co se týkalo finančních
možností. V této chvíli přišla pomoc od zahraničních
institucí ‒ Fordovy nadace v USA, letecké
společnosti Air India a hlavně od australské
vlády, která mj. povolila vstupy na
území domorodců a nejen sběr archeologického
materiálu, ale i jeho následný vývoz ze
země (Novotný 2011).
Díky vstřícnosti a získaným povolením se
v polovině roku 1969 výprava přepravila do
Sydney, odkud se v květnu vydala na cestu.
Organizačním vedoucím expedice byl geograf
Josef Brinke z Karlovy univerzity, který spolu
s fyzickým antropologem Miroslavem Prokopcem
tvořili první skupinu výpravy, která
zkoumala domorodé obyvatelstvo antropologicky
a demograficky.
Členy druhé skupiny byli Jan Jelínek, etnograf
Náprstkova muzea Stanislav Novotný, kameraman
Československé televize v Ostravě
gradually happened that the interest in indigenous
Australians outweighed the visit in New
Guinea (Novotný 2011).
Preparation of the expedition was carried
out successfully until August 1968, when the
turnabout of political situation in Czechoslovakia
seriously endangered its realisation,
mainly as regards the financial possibilities. At
that moment came the help from foreign institutions
– the Ford Foundation in the USA,
the Air India airline, and mainly the Australian
government, who i. a. permitted to
enter the Aboriginal Land and not only collect
archaeological material, but also export it subsequently
to abroad (Novotný 2011).
In the mid-year 1969, the helpfulness and
permits obtained enabled the expedition to
travel to Sydney, from where it set out on the
journey. The organisational leader of the expedition
was geographer Josef Brinke from the
Charles University, who together with physical
anthropologist Miroslav Prokopec formed the
first group of the expedition, which studied indigenous
population from the point of view of
anthropology and demography.
Members of the other group were Jan
Jelínek, Stanislav Novotný – ethnographer of
144
Jan Břečka
Mapa kontinentu s vyznačením území,
kde se pohybovala expedice. Archiv
ústavu Anthropos.
Map of Australia and areas where the
expedition moved. Archive of the Anthropos
Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 144
Jiří Vrožina a Jan Daněk, v jedné osobě řidič,
technik a potápěč specialista. Tito lidé se se
vydali napříč vnitrozemím Arnhemské země,
aby v doprovodu pověřeného úředníka z Welfare
Branch E. Brandla jednak studovali poslední
původní obyvatele, žijící ještě způsobem
života doby kamenné, jednak zkoumali, evidovali
a sbírali dochované památky na tyto
obyvatele. Obě skupiny se znovu sešly koncem
září v Darwinu, odkud se v listopadu vrátily
zpět do Československa. Ke konci zimy roku
1970 připutovaly i všechny získané předměty.
Expedice!
Jaká byla trasa cesty, popisuje podrobněji Jan
Jelínek v předmluvě australského dvojčísla Anthropologie
(1979). Etnologická část expedice
prošla z Beswich settlement přes Mainoru
cattle station napříč vnitrozemím Arnhemské
země od jihu na sever. První naleziště skalních
maleb studovali v Bokolo, nacházející se asi 14
mil jižně od Mainor Station. První tábor zalothe
Náprstek Museum, Jiří Vrožina – cameraman
of the Czechoslovak Television in Ostrava,
and Jan Daněk – driver, technician and
diving specialist in one person. These people
travelled across the outback of Arnhem Land
accompanied by E. Brandl, a mandated official
from the Welfare Branch. Their aim was
to study the last indigenous people still living
the Stone Age way of life, and to examine,
record and collect the preserved relics of these
people. Both groups have reunited in the end
of September in Darwin, from where they returned
to Czechoslovakia in November. At
the end of winter 1970, all the objects acquired
in Australia also reached our country.
Expedition!
The travel route of the expedition is described
in detail by Jan Jelínek in a foreword to the Australian
double-issue of Anthropologie (1979).
Theethnologicalpartoftheexpeditiontravelled
from the Beswich settlement over the Mainoru
cattle station across the outback of Arnhem
Land from the south to the north. The first lo-
145
Jan Břečka
Detailní plán cesty s jednotlivými zastávkami. Archiv
ústavu Anthropos.
The detail map of the trip with individual stops.
Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 24.10.2016 8:42 Stránka 145
žili u brodu řeky Wilton, kde se věnovali
hlavně studiu kmene Rembarranga. Potom
pronikli k Bulman Gorge.
Z rukopisu Jana Jelínka, poprvé
První tábor jsme zřídili u Bulman Waterhole
na řece Wilton. Řeka se tu prakticky změnila
v malý potůček spojující jako korálky na niti
jednotlivé tůně. Bulman Waterhole je jedna
z největších. Má až 30 m šířku a dlouhá je asi
5 km. Toto místo, mající vždy i v době největšího
sucha dostatek vody bylo v minulosti po tisíciletí
vyhledávaným sídlištěm domorodců
a proto je pro nás velmi zajímavé archeologicky.
Jen velmi málo lidí se zatoulá do těchto opuštěných
končin a nikdo tu zatím nevěnoval archeologii
nejmenší pozornost. Dostali jsme se tedy
do panenské země a výsledek naší práce tomu
odpovídá. Za 14 dní jsme objevili 39 sídlišť
a získali jsme téměř 3 tisíce kamenných nástrojů.
Patří několika různým kulturám a údobím,
z nichž některé jsou velmi starobylé.
Zvláště zajímavá je rozsáhlá dílna na kamenné
sekery dokumentující celý postup výroby tohoto
nástroje. Dnes je zde lidmi opuštěná nedotčená
příroda. Jen jednou za několik let se tu sejdou
opět domorodci ke svým tradičním corroborre,
snad 2 měsíce je tu rušno jako kdysi a pak opět
zavládne klid. Všichni se rozejdou do svých stanic,
daleko odtud.
Z Bulman Waterhole podnikáme týdenní
výpravu hluboko do Bulman Gorge, oblasti
prakticky neznámé. Jako vodítko máme jen letecké
snímky, které ovšem jsou velmi nejasné
a stíny kopců a skal celý obraz silně zkreslují.
Máme je tedy jako jakési přibližné vodítko. Stálým
a nejspolehlivějším pomocníkem je kompas
a slunce. Na sta kilometrů kolem není –
údajně – živá duše. Naše spojení s civilizací
existuje jen pomocí radiové vysílačky. Jaké tedy
cality with rock paintings was studied by them
in Bokolo, which is situated about 14 miles
south of Mainoru Station. Their first camp was
laid out near a ford of the Wilton River, where
they mainly studied the Rembarranga Tribe.
Afterwards they penetrated to Bulman Gorge.
From the manuscript by Jan Jelínek,
first time
We pitched the first camp at Bulman Waterhole
on the Wilton River. The river changed here into
a small creek connecting individual pools as
beads on a string. Bulman Waterhole is one of
the largest. It is as much as 30 m wide and about
5 km long. This place, which even in drought periods
has a sufficient amount of water, has for
millennia been a popular settlement of the Aborigines,
therefore it is very interesting to us from
an archaeological point of view. Only very few
people get to this abandoned region and not
even the smallest attention was paid to local archaeology
so far. We thus arrived in a virgin
land and the result of our work corresponds to
this fact. Within 14 days we discovered 39 settlement
sites and we obtained almost 3 thousand
lithic tools. They belong to several different
cultures and periods, some of them very old.
Particularly interesting is an extensive workshop
for stone axes documenting the whole production
sequence of this tool. Today there is an inviolate
countryside abandoned by man. Only
once in several years, the Aborigines assemble
here to their traditional corroboree; for about
two months it is really busy here, like in old
times, and then silence sets in again. Everybody
goes to their stations, far away from here.
From Bulman Waterhole we undertake
a one-week expedition deep into the Bulman
Gorge – an as good as unknown area. The only
guides for us are aerial photographs which, however,
are very unclear and the shadows of hills
and rocks distort the whole picture very strongly.
Therefore it is only a sort of approximate guide.
The constant and most reliable assistants are
146
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 146
bylo naše překvapení, když jsme před romantickou
skalní soutěskou s vodopády nalezli domorodou
chýši. Všechno ukazovalo, že byla opuštěna
nedávno a pro nás největší objev byl, že
kůry, ze kterých byla chata postavena, byly pomalovány
barevnými obrazy. Všeobecně se má
za to, že malování na stěny přístřeší z kůry zaniklo
někdy ve dvacátých letech. Domorodci sice
stále – i dnes – malují na kůru, ale to jsou jednotlivé,
větší či menší kusy kůry; nikdy už nemalují
na stěny svého přístřeší. Měli jsme tedy
asi takové štěstí, jako by dnes někdo znovu ulovil
v Čechách medvěda, když poslední medvěd
tu byl uloven někdy v minulém století.
Druhý tábor
Druhý tábor založili na Upper Cadell River,
kde se setkali a tábořili společně s domorodci
vedenými legendárním Mandarrgem, stařešinou
kmene. V této oblasti objevili početná prehistorická
sídliště a dílny na výrobu kamenných
nástrojů a galerie se skalními malbami.
compass and Sun. It is said that there is not
a soul within the range of hundreds of kilometres.
Our connection to civilisation is maintained
with the help of a radio transceiver only. Therefore
we were very surprised to find an indigenous
hut in front of a romantic rocky gorge with waterfalls.
Everything showed that it was abandoned
recently, and the greatest discovery to us
was that the barks, from which the hut was built,
were decorated with colour paintings. It is generally
thought that painting on the walls of bark
huts ceased to be practiced in about the 1920s.
The Aborigines are still painting on bark – even
today – but these paintings are applied to individual,
larger or smaller pieces of bark; they already
do not paint on the walls of their houses.
We thus had a similar good luck, as if somebody
would again hunt down a bear in Bohemia
today; the last bear was hunted down here somewhere
in the 19th
century.
The second camp
The second camp was pitched by them at the
Upper Cadell River, where they met and
147
Jan Břečka
Mandarrg při výrobě kamenných nástrojů. Archiv
ústavu Anthropos.
Mandarrg making the stone tools. Archive of the Anthropos
Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 147
Z rukopisu Jana Jelínka, podruhé
Cadell River, kde je naše další tábořiště, je od
našeho předešlého tábora asi 160 km na sever,
ve středu Arnhemské země. Po tvrdé jízdě
bušem byl pohled na vodu tím nejpříjemnějším
přivítáním. Kolem místa, které jsme si vybrali,
se zvedají hřibovitá skaliska a za nimi je labyrint
skal do nedohledna. Tam, kde jsou skály
v blízkosti vody, najdeme na nich malby. Nejstarší
– červené – a pak různobarevné obrazy
zvířat, lidé i vzácné scény… Pod některými skalami
jsou výklenky, kde nacházíme zbytky ohnišť,
kamenné nástroje, někdy i lidské kosti.
Hned vedle tábora je hromada klokaních a emu
kostí červeně zbarvených, svědek domorodé
slavnosti corroboree. Jak jsou staré? Patří malby
témuž období a patří téže době jako kamenné
nástroje?
Celých 14 dní tu fotografujeme, filmujeme,
kreslíme a studujeme nálezy, aby naše dokumentace
byla co nejúplnější… Od domorodých
honáků z Maningridy jsme se dověděli, že
někde na západ od řeky Cadell, na potoku vedoucím
k severu, žije skupina kmene Rembarranga,
vedená starým mužem jménem Mancamped
together with Aborigines led by legendary
Mandarrg – the elder of the tribe. In
this region they discovered many prehistoric
settlements, workshops for production of
lithic tools, and galleries with rock paintings.
From the manuscript by Jan Jelínek,
second time
Cadell River, where our second camp is laid out,
is situated about 160 km to the north, in the
heart of Arnhem Land. After a hard ride
through the bush, water was the nicest thing to
see. The place which we have chosen is surrounded
by mushroom-shaped rocks and behind
them is a labyrinth of rocks as far as the
eye can see. Where the rocks are nearby the
water, we find paintings on them. The oldest
ones – red – and then multi-coloured pictures
of animals, humans as well as rare scenes…
Below several rocks there are niches, where we
find remnants of hearths, lithic tools, sometimes
also human bones. Immediately besides the
camp there is a heap of red-coloured kangaroo
and emu bones – an evidence of the indigenous
corroboree ceremony. How old are they? Belong
148
Jan Břečka
Údolí Cadell River. Archiv ústavu Anthropos.
Cadell River walley. Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 148
darrg. Byla to pro nás důležitá zpráva… Hned
jsme se vydali na cestu a museli jsme ujít plných
28,5 km, nežli jsme našli potok a na něm
Mandarrgův tábor. Mandarrg právě dokončil
stavbu velké kamenné pasti na ryby a nechtěl
proto opustit své tábořiště… Když jsme mu slíbili
mačetu, nůž, čaj, cukr a jiné věci a potraviny
pro něj jistě velmi lákavé, prohlásil, že za
dva dny přijde k řece Cadell a že bude tábořit
poblíže nás. Tábor, to bylo několik jednoduchých
chýší z kůry a jeho zřízení bylo otázkou
1–2 hodin. Přestěhování proto nedělalo žádné
obtíže.
O dva dny později jsem nalezl vysoko ve
skalách místo, kde domorodci kdysi vyráběli kamenné
nástroje. Vlastně zde jen štípali hrubé
úštěpy, které po pečlivém výběru přenesli do tábora,
kde teprve došlo ke konečné úpravě nástrojů.
Proto jsme zde ve skalách nacházeli
především jádra – kusy kamenů, ze kterých byly
úštěpy odráženy a různé úštěpy, hotové nástroje
zde byly vzácné. Sbíral jsem tedy kamenná
jádra a úštěpy, když jsem dole v údolí uviděl
čtyři domorodce. To přicházel Mandarrg a jeho
tři synové. Na zavolání změnili směr a vyšplhali
se za mnou. Mandarrg se rozhlížel kolem a řekl,
the paintings to the same period as the lithic
tools?
For the whole 14 days we are photographing,
filming, drawing and studying the finds
here, in order to make our documentation as
complete as possible… The aboriginal drovers
from Maningrida informed us that somewhere
to the west of the river Cadell, on a creek flowing
to the north, lives a group of the Rembarranga
Tribe headed by an old man named
Mandarrg. This was an important information
to us… We immediately set off for the way and
we had to go as much as 28.5 km until we
found the creek with Mandarrg’s camp. Mandarrg
just finished the build-up of a large stone
fish trap and did not want to leave his camp
site… When we promised him a machete,
a knife, tea, sugar and other things and foodstuffs
certainly very attractive to him, he pronounced
that he would come to the river Cadell
two days later and would pitch his camp in our
neighbourhood. The camp consisted of several
simple bark huts and it could be laid out within
1–2 hours. Moving to another place thus did
not cause any serious difficulties.
Two days later I found a place high in the
rocks, where the Aborigines once manufactured
their lithic tools. In fact, they only chipped here
149
Jan Břečka
Zlomky kamenné suroviny v jeskyni nad řekou Cadell.
Archiv ústavu Anthropos.
The raw material fragments at the cave above the
Cadell River. Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 149
že zde často štípal kamenné hroty k oštěpům
a před ním jeho předkové. A loňského roku
v údobí dešťů žil s celou rodinou dole v jeskyňce
pod skalou. Sedl si a zkoušel různé kameny, až
konečně z vhodného kusu odrazil několik hrotitých
úštěpů, které označil za dobré a které
uschoval. Mandarrg sám anglicky nemluvil, ale
nejstarší syn mluvil lámanou angličtinou a tak
nám dělal tlumočníka a informátora v jedné
osobě.
Stáli jsme s J. Vrožinou a dr. Novotným
a sledovali výrobu kamenných nástrojů. To,
o čem jsme léta četli, co jsme znali z literatury
a co nás v životě nenapadlo, že bychom to
sami na vlastní oči mohli někdy vidět. Kolik
lidí vůbec vidělo tuto prastarou výrobní techniku
charakteristickou pro počátky naší kul-
tury?
Vždyť jsme už nevěřili, že by ještě dnes
vůbec někdo takové nástroje dovedl vyrábět!
Mandarrg seděl na zkřížených nohou a na
levé patě razil kamenné hroty. Bunganiyal,
jeho syn, seděl vedle a následoval otcova pří-
kladu.
Po tři týdny jsme pak žili pospolu a denně
zaznamenávali vše, každý detail jejich života…
rough flakes, which after a thorough selection
were transported to the camp to make there
final tools. That is why in the rocks we mainly
found cores – pieces of stone, from which the
flakes were detached – and various flakes; final
tools were rare here. So, I collected stone cores
and flakes when I noticed four Aborigines down
in the valley. Mandarrg and his three sons were
coming. When I called for them, they changed
direction and climbed up to me. Mandarrg
looked around and said that he himself often
chipped here lithic spearheads, and his ancestors
did the same before him. And last year during
the raining season he lived with all his family
in a small cave below the rock. He sat down
and tested various stones until he finally
chipped several pointed flakes off a suitable
piece of stone. These flakes were found good by
him and he saved them. Mandarrg himself did
not speak English, but the eldest son spoke broken
English, so that he acted as a translator and
informant in one person.
We stood with J. Vrožina and Dr. Novotný
and watched the making of lithic tools. Something
that we read about for years, that we
knew from literature and that we never would
dream of seeing it with our own eyes. How
many people at all have seen this age-old pro-
150
Jan Břečka
Sesbírané kamenné nástroje poblíž Mandarrgovy
dílny. Archiv ústavu Anthropos.
The stone tools collected at the vicinity of the Mandarrg’s
workshop. Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 150
Třetí tábor
Pak prošli vládní osadou Maningrida a severní
částí země přes místa označená Liverpool
a Mann River.
Třetí tábor založili na Goomadeer River,
nacházející se na tradičním území kmene
Gunwingu. Zde opět prováděli archeologický
výzkum, paleoantropologické studie a studie
skalních maleb… (Jelínek 1979).
Jan Jelínek, potřetí
Na horním toku řeky Goomadeer v oblasti patřící
kmeni Gunwingu jsme nalezli v místech,
kde se náplavová niva řeky zvedá ve strmé
svahy skalnatých kopců na pravém břehu řeky
skupinu jednotlivých velikých balvanů a skalisek,
které sloužily domorodcům za pohřebiště.
Jeden z těchto balvanů, tvořící velký převis,
sloužil zřejmě po dlouhou dobu za obydlí.
Kolem něj se nacházejí na povrchu roztroušené
kamenné nástroje a v jeskyňce, tvořené skalním
převisem je několik dřevěných tyčí, na konci
opálených, 3 kusy stringy bark jaké používají
domorodci ke stavbě chýše a tři kamenné drtiče
položené na plochých balvanech na kterých byly
spousty uměle udělaných a zřejmě velmi starobylých
jamek. Tyto jamky byly vyhloubeny
krouživým pohybem. Ojediněle zde leželo také
několik zlomků kamenných seker. Provedený
archeologický výzkum ukázal, že hlavní osídlení
tohoto místa spadá do pravěkého období a kultury
pirri, jejíž vrstvy sahají až do hloubky
40 cm…
Druhé osídlení je téměř nedávné a spadá
patrně na počátek tohoto století. K němu nepochybně
patří i pozůstatky obydlí z kůry a tyče
svědčící o tom, že místo bylo donedávna – snad
občas ještě je – navštěvováno, i v současné
době.
duction technology which is characteristic of the
origins of our culture?
We did not even believe that somebody
would still be able to make such tools today!
Mandarrg sat cross-legged and chipped stone
points on his left heel. Bunganiyal, his son, sat
nearby and followed his father’s suit.
We then lived together for three weeks and
on each day we noted down everything, each
detail of their life…
The third camp
Afterwards they passed through the government
settlement Maningrida and through the
northern parts of the land – the places named
Liverpool and Mann River.
The third camp was pitched by them on
the Goomadeer River within traditional territory
of the Gunwinggu Tribe. Here they
again conducted archaeological research,
palaeoanthropological studies and studies of
rock paintings… (Jelínek 1979).
Jan Jelínek, third time
In the upper reaches of the Goomadeer River,
on a territory belonging to the Gunwinggu
Tribe, in places where the alluvial plain of the
river rises up to steep slopes of rocky hills on the
right bank of the river, we found a group of
isolatedlargebouldersandrockswhichwereused
by the indigenous people as a burial ground.
One of these boulders, forming a large overhang,
has most probably served for a long time
as a rock shelter. On the surface around the
boulder there are scattered lithic tools, and in
a small cave formed by the rock overhang there
are some wooden rods with scorched ends, 3
pieces of stringy bark which the Aborigines use
to build a hut, and three stone rubbers laid on
a flat boulder, which exhibited numbers of artificial
and evidently very old hollows. These
151
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 151
Strop jeskyně je sice značně začazen od ohňů,
avšak na několika místech je na černém podkladě
malba bílou barvou. Bílá barva u zdejších
maleb převažuje. Malby, z nichž některé jsou
provedeny v jednoduchém X ray stylu patří
zřejmě nejmladšímu osídlení jeskyně. Svědčí
o tom jejich velmi dobrá zachovalost. Pod nimi
se pak nacházejí nezřetelné zbytky starých červených
maleb dnes již bohužel nečitelných. Okolnost,
že podobně jako na řadě jiných lokalit i zde
nalézáme dva druhy maleb a dva typy souborů
kamenných nástrojů je nápadná.
Od řeky Goomadeer se přesunuli jihozápadním
směrem k výrazné terénní dominantě, nacházející
se na západě Arnhemské země. Ta přitahovala
po dlouhá období skupiny domorodců.
Čtvrté zastavení s Janem Jelínkem
Unbalanyia Hill se nachází v těsné blízkosti Unbalanyia
lagoon v jejímž sousedství se nachází
misijní stanice Oenpelli. Místo pod Unbalanyia
Hill v blízkosti laguny přímo vybízí k usazení
hollows were made by a gyratory motion. Sporadically
there also were some fragments of
stone axes. The archaeological research conducted
has revealed that the main settlement
activity at this place falls within the prehistoric
period and the Pirri Culture, whose layers
reach as deep as 40 cm…
The second settlement is almost recent and
falls probably to the beginning of this century.
It undoubtedly also includes the remnants of
bark dwellings and rods which testify that the
place has been visited until recently and is
sometimes maybe visited today as well.
The ceiling of the cave is quite sooty from
fires, but at some places there is white paint on
black background. White colour is dominant
with local paintings. The paintings, some of
which are made in a simple X-ray style, probably
belong to the most recent cave settlement.
This is evidenced by their very good state of
preservation. Below them are indistinct remnants
of old red paintings which, unfortunately,
are already illegible today. The fact that, similarly
as it is with many other localities, here also
we find two types of paintings and two types of
assemblages of lithic tools, is conspicuous.
From the river Goomadeer they moved in
south-western direction towards a distinct
152
Jan Břečka
Archeologický výzkum pod převisem u řeky Goomadeer.
Archiv ústavu Anthropos.
The archaeological excavation under the rockshelter
near Goomadeer River. Archive of the Anthropos Insti-
tute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 152
se a není divu, že domorodci zde nepochybně
od dávného pravěku po mnohá tisíciletí sídlili.
Jeskyně Injaluk nacházející se na vrcholu Unbalyia
Hill není v australské archeologické literatuře
neznámá. Poprvé se o ní zmiňuje Baldwin
Spencer, který ji r. 1912 navštívil. Také
Mountford, který stručně popsal některé skalní
malby na Unbalayia Hill r. 1948 jako člen australsko-americké
expedice do Arnhemské
země, označuje jeskyni Injaluk ve svém popisu
(Mountford 1956) jako naleziště č. 7 a zmiňuje
se o některých kresbách na stropě této jeskyně.
Bohužel z časových důvodů jsme se nemohli věnovat
podrobnějšímu studiu všech lokalit se
skalními malbami na Unbalanyia Hill a rozhodli
jsme se proto zpracovat především největší
z nich, tj. zmíněnou Injaluk cave.
Ve skutečnosti nejde, podobně jako často
i v jiných případech v Arnhemské zemi – o skutečnou
jeskyni. Prostor připomínající jeskyni je
vytvořen ze shluku obrovských balvanů, z nichž
jeden obrovský tvoří strop jakoby jeskynní prostory.
Na téměř zcela horizontálně probíhající
stropní ploše je soustředěna většina maleb této
galerie. Hlavní plocha s malbami je přibližně 15
metrů dlouhá a sahá asi 4–5 metrů hluboko dovnitř
stinného prostoru. Směrem dovnitř jeslandmark
situated in the western part of Arnhem
Land. This natural feature attracted aboriginal
groups over long periods of time.
The fourth stopping with Jan Jelínek
Unbalanyia Hill is located close to the Unbalanyia
lagoon, in the neighbourhood of which the
Oenpelli mission station is situated. The place
below the Unbalanyia Hill nearby the lagoon literally
invites to settle down and it is in no way
surprising that the Aborigines have undoubtedly
settled here for millennia since deep prehistory.
The Injaluk Cave on the top of the Unbalanyia
Hill is not unknown to Australian archaeological
literature. It was first mentioned by Baldwin
Spencer, who visited the cave in 1912. Mountford,
who briefly described some rock paintings
on the Unbalanya Hill in 1948 as a member of
the Australian-American expedition to Arnhem
Land, designates the Injaluk Cave in his description
(Mountford 1956) as the findspot No. 7 and
mentions some drawings on the ceiling of this
cave. For time reasons we unfortunately could
not pay attention to a more detailed study of all
localities with rock paintings on the Unbalanyia
Hill and therefore we decided to deal above all
with the largest one, that is the Injaluk Cave.
153
Jan Břečka
Výrazný kopec Injaluk Hill.
https://en.wikipedia.org/wiki/
Injalak_Arts#/media/File:
Injalak_Hill_April_2014.jpg
Injaluk Hill.
https://en.wikipedia.org/wiki/
Injalak_Arts#/media/File:Injalak
_Hill_April_2014.jpg
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 153
kynního prostoru je strop intenzivněji začerněn
kouřem z ohnišť. Lidé se tu zřejmě častěji zdržovali,
zakládali ohně, ale nemohli tu dlouhodobě
přebývat pro nedostatek vody.
Nástroje zde nalezené patří většinou čepelovitým
typům industrie leilira, které považujeme
za mladší nástrojovou skupinu, existující až do
počátku 20. století. Mimo tyto nástroje a drobné
hroty staršího typu jsem tu nalezl i pohozenou
loketní a stehenní lidskou kost a také dolní čelist.
Ukazují, že někde blízko galerie maleb bylo také
pohřebiště rodu, kterému galerie náležela a že
toto místo má svou dávnou pravěkou minulost.
Vrchol kopce je pochopitelně značně vzdálen
od vody a výstup na vrchol není právě nejpohodlnější.
Již tyto dva důvody stačí pro to, že
toto místo nemohlo sloužit domorodcům za
obydlí po delší dobu. Pobývání v jeskyni je
zřejmé jak podle nalezených nástrojů, tak podle
začazeného stropu mělo jistě jiný důvod než
užívání jeskyně jako dlouhodobého obydlí.
Vědecký přínos
Výpravatrvalaněkolikměsíců,běhemnichž,jak
uvádíJ.Jelínek:„expediceprobádala23pravěkých
lokalit různého stáří a geografického umístění se
47 galeriemi skalního umění“ (Jelínek 1989).
V rezervaci u jednoho z přítoků řeky Wilton ob-
jeviliopuštěnoudomorodouchýši.Jednuzjejích
stěn tvořil velký plát stromové kůry, po vnitřní
ploše pomalovaný obrazem krokodýla a něja-
kýmnadpřirozenýmtvorem.Zbytkychatyrozebrali
a spolu s malbami na kůře se stala vzácnou
akvizicí… Společně s dalšími artefakty získali
množství etnografického materiálu, který byl po
návratu výpravy zpět do vlasti uložen do depozitáře
Ústavu Anthropos. Zde se předměty staly
jedinečnou součástí sbírky MZM, dokumentující
mj. život kmene Rembarranga. Přivezeného
materiálu bylo tolik, že se zpracovával přes deset
Similarly as it is with many other examples
in Arnhem Land, in fact it is not a true cave.
The shelter reminding of a cave is formed by
a cluster of huge boulders, among which one
immense piece of stone forms the ceiling of this
apparent cave room. The most paintings in this
gallery are concentrated on the almost completely
horizontal ceiling surface. The main area
with paintings is approximately 15 metres long
and reaches about 4–5 metres deep to inside of
the shady room. The ceiling further inwards to
the cave room is more intensively blackened by
the smoke from hearths. People probably often
sojourned here, set fires, but could not live here
for a longer time due to lack of water.
The tools found at this place mostly count
among blade-shaped tools of the Leilira industry,
which we consider to be a younger group of tools
existing until as late as the beginning of the 20th
century. Except these tools and small old-fashioned
points I also found here thrown-away
human bones: ulnar bone, femur and mandible.
They indicate that somewhere in the neighborhood
of the gallery of paintings also was a burial
ground of the family to whom the gallery belonged
and that this place has its age-old history.
The top of the hill is of course far away from
waterandtheclimbtothehilltopisnotverycomfortable.
These two reasons already sufficiently
demonstrate that this place could not have been
used by the Aborigines as a dwelling for a longer
time. The stay in the cave, which is clearly evidenced
by the tools found and by the blackened
ceiling, has undoubtedly had a different reason
than using the cave as a long-term dwelling.
Scientific benefit
The expedition lasted several months, during
which, as J. Jelínek relates: “the expedition explored
23 prehistoric sites of various age and geographical
location with 47 rock art galleries”
(Jelínek1989).Inareservationatoneofthetributaries
of the Wilton River they discovered an
abandoned aboriginal hut. One of its walls con-
154
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 154
let, než mohly být první výsledky výzkumu
zpřístupněny veřejnosti.
Málo se ale ví, že kromě této první velké
výpravy navštívili Jan Jelínek s Jiřím Vrožinou
Austrálii znovu v roce 1973, aby studovali
skalní malby v okolí řeky East Alligator a Deaf
Adder Creek. Zde se setkali s krajanem Georgem
Chaloupkou, který, mimo jiné: „nám předal
archeologický materiál a jeho dokumentaci
z lokality El Sherano I“.
George Chaloupka lokalitu archeologicky
zkoumal v roce 1968. El Sherano je typicky
hluboce vnitrozemní lokalita situovaná pod
dvěma skalními převisy. Chaloupka nalezl
pouze jednu kulturní vrstvu, zhruba 30 cm
pod povrchem, odkryté artefakty a skalní
malby neměly být současné, neboť převisy byly
Aboriginálci využívány k sídlení dlouhodobě
po mnoho generací (Jelínek 1979).
Největší část kolekce kamenných nástrojů
ale pochází z první výpravy. Jan Jelínek ze zíssisted
of a large sheet of tree bark, whose inter-
nalsurfacewaspaintedwiththeimageofacroc-
odileandsomesupernaturalbeing.Theremains
of the hut were dismantled and became a valu-
ableacquisition…Togetherwithotherartefacts
they obtained a lot of ethnographic material,
whichwasdepositedintheAnthroposInstitute
afterthereturnhomeoftheexpedition.Theob-
jectsbecamehereauniquepartofthecollection
oftheMoravianMuseum,documentingamong
other things the life of the Rembarranga Tribe.
The amount of delivered material was so immense
that it has been processed for more than
ten years until the first research results could be
presentedtothepublic.However,itisnotwidely
known that except this first big expedition, Jan
Jelínek and Jiří Vrožina visited Australia again
in1973tostudyrockpaintingsinthesurroundings
of the East Alligator River and the Deaf
Adder Creek. Here they met their countryman
George Chaloupka who, among other things:
“handed us over the archaeological material and
its documentation from the El Sherano I site”.
155
Jan Břečka
Plánek výzkumu El Sherano, vytvořený Georgem Chaloupkou. Archiv ústavu Anthropos.
The plan of El Sherano excavation. Drawing G. Chaloupka. Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 155
kaných souborů vybral k dalšímu zpracování
celkem pět, geograficky a charakterově různých
lokalit s dostatečným množstvím kamenných
nástrojů. Byla mezi nimi zastoupena
dílna, dlouhodobě užívaná otevřená stanice
pod širým nebem, krátkodobé stanoviště i sídliště
pod skalním převisem.
Tyto, z hlediska svých funkcí velmi rozdílné
lokality se měly lišit i v obsahu a náplni
jednotlivých kamenných souborů podobně,
jak je tomu v pozůstatcích ze starší doby ka-
menné.
George Chaloupka explored the site archaeologically
in 1968. El Sherano is a typical
deep inland locality situated below two rock
overhangs. Chaloupka found only a single occupation
layer resting about 30 cm below the
ground surface; the artefacts and rock paintings
uncovered should not have been contemporaneous
because the rock shelters were
used by the Aborigines as dwellings over
a long period of time through many generations
(Jelínek 1979).
The major part of the collection of lithic
tools, however, comes from the first expedition.
Jan Jelínek selected from the assemblages
obtained a total of five geographically and typologically
different localities with sufficient
amount of lithic tools for further processing.
Among them was a workshop, a long-used
open-air site, a temporary camp, and a settlement
in a rock shelter.
These localities, which are very different
with regard to their function, were also sup-
156
Jan Břečka
posed to be different in the content and composition
of individual lithic assemblages, as
it is the case with Old Stone Age relics.
Scientific analysis and evaluation of lithic
tools from Arnhem Land was entrusted to
Karel Valoch, who used a description applied
to Palaeolithic tools. But he was aware of the
problem of chronological difference, different
cultural habits in the production of lithic tools
by the Aborigines, and different terminology.
Vědeckým zpracováním a zhodnocením
kamenných nástrojů z Arnhemské země byl
pověřen Karel Valoch, který použil deskripci
používanou na paleolitické industrie. Byl si
však dostatečně vědom úskalí časové odlišnosti,
jiných kulturních zvyklostí výroby kamenných
nástrojů domorodými Aboriginálci
i jiné terminologie, proto své závěry dle tehdejších
možností konzultoval s dalšími odborníky,
jejichž výčet by byl poměrně dlouhý. Karel Valoch
velmi podrobně zhodnotil kamenné artefakty
zmíněných lokalit. Výsledkem bylo konstatování,
že většinou se jedná o industrii vyrobenou
poměrně nedávno, pouze z jedné či
dvou lokalit měly pocházet předměty o něco
starší, snad z přelomu 19. a 20. století.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 156
Kamenné nástroje z Arnhemské země
Ve sbírkách ústavu Anthropos se nachází
mnohem více materiálu, než bylo ve skutečnosti
v minulosti prezentováno a tyto vzácné
kolekce si zaslouží, aby byly alespoň letmo
zmíněny.
Postupně proto byly prohlédnuty všechny
získané australské sbírky, abychom měli alespoň
rámcovou představu o množství a charakteru
kamenné industrie. Provedli jsme sice
jen jednoduchý početní soupis a determinaci,
nicméně u několika z nich jsme se pokusili
o detailnější analýzu. Je opravdu nemožné pokoušet
se bez znalosti místních reálií klasifikovat
takovýto soubor, nicméně je zajímavé
pozorovat, nakolik se industrie podobá tomu,
co známe z evropského paleolitu. Přesněji hotové
výrobky, protože postupy sbíjení kamenné
suroviny se zde výrazně odlišují.
Australští archeologové měli dlouhodobé
problémy s klasifikací kamenných nástrojů.
Domorodá kamenná štípaná industrie si
rychle získala pověst chaotické, beztvaré
a odolné vůči tradičním archeologickým analytickým
technikám. Přestože se uznává, že se
Therefore he consulted his conclusions according
to the then possibilities with other experts,
whose list would be relatively long. Karel Valoch
evaluated the lithic artefacts from the
above-mentioned localities very thoroughly.
From his results followed that this industry
was made relatively recently; only one or two
localities yielded a little older objects, maybe
from the turn of the 19th
/20th
centuries.
Lithic tools from Arnhem Land
The collections of the Anthropos Institute
contain a much bigger amount of material
than it was really presented in the past, and
these valuable collections deserve to be mentioned
at least in brief.
For this reason we have gradually went
through all the Australian collections obtained,
in order to gain an at least general idea
of the amount and character of lithic industry.
We carried out only a simple numerical inventory
and determination, but in some of
them we tried to make a more detailed analysis.
It is indeed impossible to classify such an
assemblage without the knowledge of local
157
Jan Břečka
Olámané skály v jeskyni, sloužící jako zdroj kamenné
suroviny. Archiv ústavu Anthropos.
The broken stones inside the cave, used as a raw material.
Archive of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 157
jedná o eurocentrické vnímání, vedlo to k neochotě
používat kamenné nástroje jako zdroj
kulturní klasifikace (Bowdlerl ‒ Smith 1999).
Způsob štípání kamenné suroviny domorodými
obyvateli Austrálie se poněkud liší od
postupů, jaké máme doložené v paleolitu
střední nebo západní Evropy. Aboriginálci
nejprve tříštěním segmentovali štípatelnou surovinu
na menší vhodnější úlomky, nejlépe
hranolovitého tvaru. To jim umožnilo využít
získané hrany k tomu, aby z nich byly rychle
a efektivně získávány pravidelné prodloužené
produkty, obvykle se zahrocenou apikální
částí. Hrotité úštěpy nebo čepele se mnohem
snadněji retuší upravují na hroty; minimum
preparace dovolilo využít maximální objem
suroviny. Na rozdíl od štípání na starém kontinentu
Aboriginálci zřejmě příliš často nepoužívali
měkké otloukače, nebo organické otloukače,
přestože je doloženo na jemné retušování
hrotů či drasadel, aj. nástrojů používání
loketních kostí klokanů. Vlastní štípací proces
pak obvykle probíhal tak, že domorodec se
usadil na zem se zkříženýma nohama, přičemž
patu jedné ze svých nohou použil jako štípací
podložku (viz obr. na str. 147).
Běžně se při experimentálním štípaní sedí
na nějakém sedátku, nohy jsou překryty kůží
na ochranu před pořezáním ostrými štěpinami
a štípe se se surovinou opřenou o vnější
část stehna, nebo do dlaně.
Vedle markantních rozdílů způsobů štípání,
determinace industrií a jejich chronologií
je nesnadné pokusit se určovat v Austrálii
používané typy kamenné suroviny. V kolekcích
deponovaných v MZM je patrná poměrně
vysoká variabilita surovin, od nejjemnějších
amorfních, připomínající svojí strukturou
a barvou některé naše polodrahokamy
až po hrubší a zrnitější typy, snad křemeny.
Ačkoliv přednostně byly na mikrolitické nástroje
používány kvalitnější suroviny, často
bylo možné ve sbírkách najít drobné čepelky
facts and conditions. However, it is interesting
to observe to what extent the industry resembles
that one which we know from the European
Palaeolithic. More exactly the final products,
because the flaking procedures used with
lithic raw materials are quite different here.
Australian archaeologists have long encountered
problems with classification of
lithic tools. The aboriginal chipped stone industry
soon earned a reputation of being
chaotic, shapeless and resistant to traditional
archaeological analytical methods. Even
though this view has been considered to be
Eurocentric, it resulted in the unwillingness
to use lithic tools as a source of cultural classification
(Bowdlerl – Smith 1999).
The flaking method applied to lithic raw
materials by indigenous people from Australia
is somewhat different from the methods which
are evidenced in the Central or Western European
Palaeolithic. The Aborigines first segmented
the suitable raw material by shattering
it into smaller fragments, most preferably of
prismatic shape. This enabled them to use the
obtainededgesforfastandeffectivedetachment
of regular elongated products, usually with tapered
apical part. Pointed flakes or blades can
be much easier retouched into points; the minimal
preparation allowed to utilize the largest
possible volume of raw material. Unlike the
flaking method in the Old Continent, the Abo-
riginesevidentlydidnotuseoftenthesofthammers
or organic hammers, even though the use
of ulnar bones of kangaroos is evidenced with
fine retouching of points or side-scrapers and
other tools. The proper flaking has been made
so that the Aborigine sat down cross-legged on
thegroundandusedoneofhisheelsastheflaking
anvil (see fig. on p. 147).
During experimental flaking, the person
who performs the experiment usually sits on
a stool, his/her legs are covered with leather to
protect them from being cut by sharp splinters,
and the raw material chipped is leant against
the inner part of the thigh or against the palm.
Besides striking differences in the flaking
method, determination of industries and their
158
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 158
s otupeným bokem nebo hroty vyrobené ze
surovin upomínajících na naše křemeny či
křemence.
Jednou ze zvláštností bylo používání skleněných
lahví jako suroviny na štípání. Toto nebylo
vlastní jen domorodým Austrálcům, ale
všem lidem v různých oblastech, kteří se dostali
do styku s evropskými kolonizátory. Podobnost
byla nalezena mezi tak vzdálenými
místy, jako byly například Andamanské ostrovy
a západní Austrálie (Goward 2011). Průmyslově
vyráběné sklo má velmi vhodné fyzikální
vlastnosti, plně srovnatelné například
s obsidiánem, přírodním sklem. Delimitující
byly jedině tvar a tloušťka štípaného skla, čímž
obvykle byly různé láhve od nápojů, nejčastěji
používané na výrobu štípaných artefaktů.
Aboriginálci s přehledem použili láhev od
coca-coly stejně jako v 18. století láhev od
šampaňského.
Nicméně skleněné artefakty, například
hroty, jsou určené pro turisty (a expedice) a jejich
nízká kvalita a odbyté zpracování odpovídá
komerčnímu prodeji (Akerman 1979).
Jinou exkluzivitou jsou Kimberley hroty –
mistři štípači používali kontrolovaného teplotního
popouštění kamenné suroviny, aby mohli
vyrobit obzvláště dlouhé, tenké prestižní hroty,
určené na export (Akerman 1979). Při jejich
výrobě se mimo jiné používaly otloukače vyrobené
z klokaních kostí loketních.
Popis kamenné industrie
Ve sbírkách ústavu Anthropos se v současnosti
nachází více než 8500 kusů kamenných
artefaktů přivezených oběma výpravami do
Arnhemské země. V tabulce se nachází přes
150 dílčích lokalit, nejvíce z oblasti Wilton
River, El Sherano, Goomadeer a Bulman
Waterhole. Množství a kvalita získaných
chronology, it is also difficult to try to determine
the raw material types used in Australia.
The collections deposited in the Moravian
Museum exhibit a relatively high variability of
raw materials, from the finest amorphous materials,
whose structure and colour remind of
some of our semi-precious stones, through to
coarser and more granular types, maybe
quartzes. Even though the production of microlithic
tools preferably involved raw materials
of higher quality, it was often possible to
find in the collections some small backed
bladelets or points made from raw materials
similar to our quartzes or quartzites.
One of the specifics was the use of glass
bottles as a raw material for flaking. This was
typical of not only the Australian Aborigines
but of any people in various regions, who
came into contact with European colonizers.
Similarity was also found between very distant
places such as, for example, the Andaman
Islands and Western Australia (Goward 2011).
The industrially produced glass has very suitable
physical properties, fully comparable to,
for example, obsidian – the natural glass.
Among limiting factors only were the shape
and thickness of chipped glass. This glass ma-
159
Jan Břečka
Skleněný hrot typu Kimberley. Expozice ústavu
Anthropos.
The glass Kimberley point. Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 159
160
Jan Břečka
Přehled kamenné industrie z Arnhemské země ve sbírkách ústavu Anthropos.
The overview of lithic industry from Arnhem Land – collection of the Anthropos Institute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 160
161
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 161
162
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 162
163
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 163
164
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 164
165
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 165
166
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 166
167
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 167
168
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 168
169
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 169
170
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 170
171
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 171
172
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 172
173
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 173
174
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 174
175
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 175
artefaktů se výrazně liší. Převážná většina
z nich byla získána povrchovými sběry, výzkumy
byly provedeny pouze u El Sherano
(viz obr. str. 155) a u Goomadeer River (obr.
str. 152). Byť byly provedeny archeologické
výzkumy, popisky na industrii bohužel není
možné přesněji ztotožnit s dochovaným plánem,
protože nám chybí vysvětlující údaje.
Obdobně je obtížné spojit dochované „názvy
lokalit“ s konkrétními místy na mapě. Jelínkova
výprava se uskutečnila v době, kdy neexistovaly
přesné navigace a i samotná výprava
se podle dochovaných zpráv toulala
buší poněkud nahodile, bez map a přesnějšího
zaměřování lokalit.
Wilton River
Poblíž, či u řeky Wilton River se nacházela
skupina povrchových lokalit, značených WR
I–XXII. Kamenné předměty zde byly nalézány
na povrchu, hned pod travnatým poros-
tem.
V místě označeném WR XXII bylo nalezeno
95 makrolitických artefaktů, bez příměsi
drobnějších nástrojů. Vyrobeny byly z červeného
doleritu (v západní Austrálii vytváří
200 km dlouhá doleritová dajka samostatné
pásmo norseman–wiluna. V oblasti této dajky
mezi Norseman a Kalgoorlie, se nachází největší
australský zlatý důl The Super Pit) a většinou
měly lehce zaoblené (eolizované) hrany.
Ojediněle se podobné předměty nalezly ještě
na lokalitě WR IIa a WR II. Protože se ale zde
nacházely makrolitické předměty s další běžnou
debitáží, je docela možné, že zrovna na
těchto dvou lokalitách byly nalezeny pozůstatky
starší a mladší fáze osídlení. Makrolitické
předměty měly podle K. Valocha představovat
nedokončené zbytky – polotovary určené na
výrobu seker. Jejich rozměry ale byly opravdu
značné. Jako jediný inventář, by mohly být arterial
usually came from various beverage bottles
which were most frequently used to make
chipped artefacts. The Aborigines used
a Coca-Cola bottle the same way as a champagne
bottle has been used in the 18th
century.
However, glass points are intended for
tourists (and expeditions) and their low quality
and sloppy design correspond to commercial
sale (Akerman 1979). Another exclusivity
is represented by Kimberley points – the
knapper masters used controlled thermal
tempering of lithic raw material to make particularly
long, thin prestigious points
intended for export (Akerman 1979). Their
production, among other tools, also employed
hammers made from ulnar bones of kanga-
roos.
Description of lithic industry
Collections of the Anthropos Institute currently
comprise more than 8,500 pieces of
lithic artefacts delivered by both of the Arnhem
Land expeditions. The table contains
over 150 partial localities, mostly from the
area of Wilton River, El Sherano, Goomadeer
and Bulman Waterhole. The amount and
quality of the artefacts obtained differ considerably.
The vast majority of them were obtained
by surface collecting, excavations were
only conducted at El Sherano (fig. on p. 155)
and on the Goomadeer River (fig. on p. 152).
Even though archaeological excavations were
carried out, the labels on industry unfortunately
cannot be identified more exactly with
the plan preserved, because we lack any explanatory
data. Also difficult is to connect the
preserved “toponyms” with particular places
in the map. Jelínek’s expedition has taken
place in a time when accurate navigation systems
did not exist and the expedition itself,
according to the reports available, wandered
through the bush somewhat accidentally,
without maps and any more accurate location
of sites.
176
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 176
177
Jan Břečka
Makrolitická industrie z červeného doleritu z Wilton River. Archiv ústavu Anthropos.
The macrolithic stone industries made on red dolerite, Wilton River site. Archive of the Anthropos Institute.
tefakty z Wilton River II, IIa a XXII starší, než
veškerá další industrie, pravděpodobně z doby
okolo 5. tisíc př. n. l. Mimo to v některých kolekcích
byly skutečně nalezené i mnohem
menší formy více či méně dokončených sekerek,
většinou z černých jemnozrnných mate-
riálů.
Wilton River
In the vicinity, or nearby, the Wilton River there
was a group of surface sites marked WR I–
XXII.Lithicobjectswerefoundhereonthesurface,
immediately below the grass cover. In
a place marked WR XXII, 95 macrolithic artefacts
were found without any admixture of
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 177
Dílna
V povodí řeky Wilton River byla sesbírána industrie
vyrobená z šedavě-bílého silicitu.
Místo bylo označeno jako dílna (Wilton River
XXIV; Jelínek 1979) a obsahovalo hlavně velké
masivní neretušované úštěpy, čepele a několik
jader. Několik málo retušovaných nástrojů
bylo vyrobeno z jiného druhu suroviny, než
převládající část zbylého souboru. Vybrali
jsme si tento materiál, abychom se na něm pokusili
provést test homogennosti souboru tak
zvanými zpětnými skládankami.
smallertools.Theyweremadefromreddolerite
(in Western Australia, a 200 km long dolerite
dyke forms a separate Norseman-Wiluna Belt;
the Australia’s largest open cut gold mine, the
Super Pit, is situated in the area of this dyke between
Norseman and Kalgoorlie) and most of
them had slightly rounded (aeolised) edges.
Similar objects were sporadically also found at
the WR IIa and WR II sites. However, since the
macrolithic objects were found here in associa-
tionwithothercommondebitage,itiswellpossible
that at these two sites the remnants of an
early and a late settlement phase were detected.
According to K. Valoch, macrolithic objects
representedsemi-finishedproducts–blanksin-
178
Jan Břečka
Skládanka z Wilton River – dílna. Digitalizace Z. Nerudová.
The refitting from Wilton River workshop. Digitalisation Z. Neru-
dová.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 178
Jejich výsledkem jsme byli velmi překvapeni.
Během několika málo dní se podařilo seskládat
k sobě sekvence odtěžené debitáže
i jader. Patky odtěžených úštěpů (jde o úštěpy
s paralelními hranami a hrotitou apikální
částí) stejně jako veškerá další industrie ze severního
teritoria ukazují, že byly odbíjeny tvrdým
kamenným otloukačem. Patky svírají
vůči ventrální straně předmětu vždy tupý úhel
a výrazný vystouplý bod úderu je dobře viditelný.
Jedno z jader bylo připraveno zvlášť netypickým
způsobem: z velkého bloku suroviny
byl odbit masivní kvadratický úštěp. Ten byl
použit jako výchozí forma, ze které byl získán
jiný velký blok úštěpu, jenž byl snadno využit
jako jádro pro získávání polotovarů.
Jinou unikátní skládankou je jádro pyramidálního
tvaru, z něhož bylo odbito větší množství
trojúhelníkových polotovarů, na ně přiléhal
obal sedmi po sobě následujících úštěpů a celou
tuto mohutnou sekvenci bylo možné přiložit ke
kvadraticky zformovanému bloku suroviny,
z něhož byla odbita masivní tableta a větší počet
dekortikačních a debordujících odštěpů.
Goomadeer
Poblíž říčky Goomadeer/Goomadir v západní
Arnhemské zemi se nacházejí skupiny skalisek,
některé s nástěnnými malbami, jež lze
asociovat s archeologickými lokalitami a různými
dalšími pozůstatky včetně pohřbů
(Gunn 1990). Pod jedním převisem byla expedicí
vykopána sonda. V ní, v písku, se
v hloubce 10‒40 cm začaly objevovat jednostranně
i oboustranně opracované artefakty.
El Sherano
V povodí říčky South Aligator River, v blízkosti
starých dolů El Sherano, se nacházela
tended for the production of axes. But their dimensions
were indeed immense. The artefacts
from Wilton River II, IIa and XXII might as the
only ones be older than all the other industry,
dating probably from about the 5th
millennium
BC. Moreover, several collections indeed also
contained much smaller forms of more or less
finished axes, which were mostly made from
black fine-grained materials.
Workshop
In the catchment area of the Wilton River, industry
was collected, made from a greyishwhite
silicite. The place was classified as
a workshop (Wilton River XXIV; Jelínek 1979,
Fig. 3) and yielded above all large massive nonretouched
flakes, blades and some cores. A few
retouched tools were made from another type
of raw material than the other remaining part
of the assemblage. We chose this material in
order to try out a test of homogeneity of the assemblage
by the so-called refitting.
Wewereverysurprisedattheresult.Within
a few days it was possible to refit the sequences
of removed debitage and reduced cores. The
butts of removed flakes (flakes with parallel
edges and tapered apical part), the same way as
all the other industry from the Northern Territory,
show that they were detached by a hard
hammer. The butts always include an obtuse
angle with the ventral surface of the object, and
the distinct prominent bulb of percussion is
clearly visible. One of the cores was prepared in
a particularly untypical way: a massive quadratic
flake was detached from a large block of
raw material. This flake was used as a primary
form, from which another large flake block was
obtained, which was then easily used as a core
for the acquisition of blanks.
Another unique refit is a pyramidal core,
from which a large amount of triangular blanks
were detached. These were covered by seven
flakes following one after the other, and this entire
massive sequence could then be attached
to a quadratic block of raw material, from
179
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 179
další lokalita. Zde kopal již v roce 1968
George Chaloupka z muzea v Darwinu. Chaloupka
svoji kolekci věnoval Jelínkovi, respektive
Moravskému muzeu ke zpracování a vyhodnocení.
Chaloupkův výkop odkryl jen
jednu vrstvu o mocnosti do 30 cm s nálezy
(obr. na str. 155).
Murramurans
Zajímavé byly nálezy z lokality Murramurans.
Odtud pochází jednak 13 kusů geometrických
mikrolitů včetně hrotů Australany nazývaných
Bondi (poněkud upomínají na u nás známé
čepelky typu Dufour) a jednak potom 507
kusů drobných neretušovaných úštěpů. Jako
hroty typu Bondi jsou pojmenovány artefakty
s otupeným bokem, které mají své jméno po
pláži Bondi v Sydney, kde byly poprvé rozpowhich
a massive tablet and numerous decortication
and débordant flakes were detached.
Goomadeer
In the neighbourhood of the river
Goomadeer/Goomadir in western Arnhem
Land there are groups of rocks, some of them
with rock paintings, which can be associated
with archaeological sites and various other
relics inclusive of graves (Gunn 1990). The expedition
laid out an excavation trench below
one of the rock shelters. In this trench, unifacially
and bifacially knapped artefacts began
to occur in sand at a depth of 10–40 cm.
El Sherano
Another locality was found in the catchment
area of the South Alligator River, in the vicinity
180
Jan Břečka
Výzkum pod skalisky Goomadeer. Archiv
ústavu Anthropos.
The archaeological excavation under
the rockshelter near Goomadeer
River. Archive of the Anthropos Insti-
tute.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 180
znány. Předměty s otupeným bokem měly
jednu z delších hran otupenou sérií drobných
odštěpků za účelem vytvoření specifického
tvaru okraje. Hroty jsou asymetrické, vyráběné
na dvou typech čepelí: triangulární
v příčném průřezu, od rovnoramenného po
rovnostranný trojúhelník, mohou být s jednoduchou
tenkou hranou, ale i dvojitým silným
okrajem; varianty jsou i trapezoidální až
zploštělé v příčném průřezu, segment může
být přímý nebo zaoblený, distální konec může
být protažen až do háčku (Lourandos 1997).
Hroty sloužily jako součásti kompozitních
nástrojů. Otupená hrana byla svírána v ruce,
případně byla vložena do nějaké rukojeti. Kamenné
hroty typu Bondi byly často upevňovány
do kopí, používány k řezání nebo k prořezávání
materiálů jako například zvířecích
kůží.
Nástroje s otupeným bokem, respektive
mikrolity a čepelky s otupeným bokem, jsou
klíčem k identifikaci kulturních zvyklostí
časné Austrálie. Otázkou je, k čemu mohly
sloužit. Tyto nástroje byly rozpoznány v jihovýchodní
Austrálii v období pozdního pleistocénu.
Byly vyráběny v mnoha oblastech napříč
jižní Austrálií, na jihovýchodě mezi 3500
až 1500 lety před dneškem. Zdánlivě přestaly
být vyráběny v dobách britské kolonizace a nebylo
dokumentováno žádné etnografické pozorování
způsobu jejich použití.
Nicméně dřívější modely využití těchto nástrojů
předpokládaly, že artefakty s otupeným
bokem byly v Austrálii používány jako udice,
hroty oštěpů nebo jako ceremoniální či rituální
nástroje. Novější práce předpokládaly, že
sloužily jako nástroje běžného domácího použití,
byť s tím, že nástroje s otupeným bokem
měly jen jedinou, hlavní možnost využití. Výzkumy
artefaktů získaných ze skalního převisu
Lapstone Creek obývaném Aboriginálci napověděly,
že nástroje byly v pozdním holocénu
používány k různým účelům, ke zpracování
of old El Sherano mines. George Chaloupka
from the Darwin Museum conducted excavations
here in 1968 already. Chaloupka donated
his collection to Jelínek, or more precisely to
the Moravian Museum, to be analysed and
evaluated. Chaloupka’s excavation trench captured
only a single find-bearing layer up to
30 cm thick (see fig. on p. 155).
Murramurans
Interesting were the finds from the Murramurans
site. The site yielded 13 pieces of geomet-
ricalmicrolithsinclusiveoftoolswhichtheAustralians
refer to as Bondi points (they remind
a little of the Dufour bladelets known to us), as
wellas507piecesofsmallnon-retouchedflakes.
Bondi points are a type of backed artefacts,
which were named after the Bondi Beach in
Sydney where they were identified for the first
time.Backedartefactshadsmallflakesremoved
along one side to create a specifically shaped
edge.Thepointsareasymmetrical,madeontwo
typesofblades:triangularincross-section,from
isoscelesthroughtoequilateraltriangle,theycan
have a simple thin edge but also a double thick
rim; some variants also are trapezoidal through
toflattenedincross-section,thesegmentcanbe
straight or rounded, the distal end can be elongated
to form a hook (Lourandos 1997).
The points were used as parts of composite
tools. The backed edge was gripped in the
hand or attached to a shaft. Lithic Bondi
points were often used as spearheads, and for
cutting or piercing materials such as, for example,
animal skins.
Backed tools, or more precisely microliths
and backed bladelets, are the key for identification
of cultural habits in early Australia. The
question is, what they might have been used
for. These tools were recognised in the Late
Pleistocene of Southeast Australia. They have
been made in many regions throughout
Southern Australia and in the southeast between
3,500 to 1,500 BP. They probably ceased
to be made at the time of British colonisation
181
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 181
dřeva a kostí, rostlin, pravděpodobně i k řeznickým
činnostem a na mnoha artefaktech
byly patrné stopy po jejich držení v rukách.
Našly se na nich rezidua červeného i žlutého
barviva a zvířecí srsti. Sloužily jako šídla, nože,
oškrabovače či vrtáčky, což naznačuje široké
spektrum činností k různým aktivitám a to
v době dramatických kulturních změn pozdního
holocénu (Robertson 2011). I dalšími studiemi
z jiných lokalit, zejména revizemi a trasologickými
analýzami artefaktů i residuí látek
na nich zachycených bylo zjištěno, že tyto nástroje
byly používány na různé činnosti a materiály:
dřevo, rostliny, kosti, krev, kůži a peří.
Výsledky jednoznačně ukázaly, že artefakty
s otupeným bokem byly drženy a používány
jako všestranné nástroje pro různé funkce (Robertson
et al. 2009).
Remus Spring
Z lokality Remus Spring je naprostá většina artefaktů
sbíjena z jemné šedobílé suroviny, připomínající
makroskopicky křemenec. Většinu
nálezů představovaly masivní hrotité čepele.
Jejich patky měly všechny tupý úhel dokládající
použití tvrdého otloukače ke sbíjení; největší
z čepelí má délku 24 cm.
Birraduk Creek
Birraduk Creek je místo, odkud bylo sesbíráno
a do muzea přivezeno celkem 52 bifaciálně retušovaných
artefaktů, kromě nich se zde nic
jiného nenacházelo.
Oenpelli
Z lokality Oenpelli u nás nemáme příliš
mnoho sbírkových předmětů. Nicméně je to
and the way of their being used was not documented
by any ethnographic observations.
However,earliermodelsofuseofthesetools
supposed that backed artefacts have been used
in Australia as fishhooks, spearheads or as cere-
monialorritualimplements.Morerecentworks
supposed that they have served as ordinary arti-
clesofdailyuse,eventhoughbackedtoolscould
be used in only a single fundamental way. The
analysis of artefacts from the Lapstone Creek
rockshelterinhabitedbytheAboriginesrevealed
thatthetoolswereusedintheLateHolocenefor
variouspurposes:processingofwoodandbones,
plants, probably also for butchering activities,
and many artefacts exhibited traces of being
gripped in the hand. They also showed residues
of red and yellow dye and animal hairs. They
have been used as awls, knives, scrapers or perforators,
which indicates a wide spectrum of activities
at the time of dramatic cultural changes
in the Late Holocene (Robertson 2011). The
studiesfromanotherlocalities,aboveallrevisions
and use-wear analyses of artefacts and residues
of substances sticking on their surface, also re-
vealedthatthesetoolshavebeenusedforvarious
purposes and with diverse materials: wood,
plants,bones,blood,skinandfeather.Theresults
clearly showed that backed artefacts have been
held and used as universal tools for various purposes
(Robertson et al. 2009).
Remus Spring
The vast majority of artefacts from the Remus
Spring site were made from a fine grey-white
raw material, macroscopically similar to
quartzite. Most of the finds were represented by
massive pointed blades. Their butts always in-
cludedanobtuseangleindicatingthehard-hammer
percussion; the largest blade is 24 cm long.
Birraduk Creek
Birraduk Creek is a place from where a total
of 52 bifacially retouched artefacts were col-
182
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 182
jedno z mála míst, ke kterému bylo možné
dohledat zmínky v odborné literatuře. Na lokalitách
v oblasti Alligator River v severním
teritoriu, a pouze zde, se nacházejí tzv. používané
hlazené úštěpy a úštěpy s otupeným
bokem (elouera), jejichž funkce nebyla po určitou
dobu spolehlivě vysvětlená. Elouera industrie
– či elouera artefakt ‒ by měl podle
vyobrazení v dostupných publikacích být vyklenutě
obloukovitě retušovaný předmět,
s delší osou orientovanou napříč. Podle popisů
se jedná o část kompozitního (složeného
nástroje), jehož charakteristickým znakem
jsou velmi výrazné lesky nacházející se na
obou plochách téže (předpokládané pracovní)
hrany. Kamennou část nástroje tvoří
úštěp ortokvarcitu nebo křemene, který je
velký 20‒40 mm. Neopracované úštěpy stejně
jako typy elouera byly upravovány otupující
retuší po všech okrajích s výjimkou pracovní
hrany, na které byly zmíněné intenzivní pracovní
lesky. Jediný předmět ve funkční souvislosti
byl nalezen již v roce 1948 na lokalitě
Argaluk, náležející k Oenpelli. Provedené experimenty
vyrobené podle nalezeného exempláře
naznačily, že nástroje sloužily k přípravě
rostlinných vláken v rámci výroby provazů.
Etnografické doklady společně se studiem recentní
materiální kultury západní Arnhemské
země posílily možnost, že sekerky s lesky
sloužily ke zpracování třtiny, což byla praktika
pozorovaná v Arnhemské zemi po dvě
první desetiletí 20. století. V případě, že se
kompozitní nástroje nalézaly společně s nástroji
vyrobenými z lastur mlžů, je možné je
genderově spojit s prací žen, které je používaly
při výrobě tkaných výrobků. Předpokládá
se, že ženy si nástroje samy vyráběly.
Bylo také zjištěno, že na plošině Kimberley
v západní Austrálii si ženy skutečně nástroje
samy vyráběly a že sloužily k získávání medu
(Akerman 1998).
lected and delivered to the museum. Except
these artefacts nothing else was found here.
Oenpelli
From the Oenpelli site we do not have many
collection items. However, it is one of the few
places, which had been mentioned in professional
literature. At localities in the area of the
Alligator River in the Northern Territory, and
only here, the so-called use-polished flakes
and backed flakes (elouera) are found, whose
function was not satisfactorily explained for
a certain time. The elouera industry – or
elouera artefact – should according to illustrations
in available publications represent an
arched retouched object with its longer axis
oriented crosswise. Following the descriptions
it is a part of a composite tool, which is characterised
by very distinct glosses on both surfaces
of the same (supposedly working) edge.
The lithic part of the tool consists of an orthoquartzite
or quartz flake of 20−40 mm in size.
Unworked flakes as well as the elouera types
were trimmed by backing retouch along all
edges except the working edge, which exhibited
the above-mentioned intensive working
glosses. The only object in a functional context
was already found in 1948 at the Argaluk site,
belonging to Oenpelli. The experiments made
on the basis of the specimen found have indicated
that the tools have been used for preparation
of plant fibres to make cords. Ethnographic
evidence together with the study of
recent material culture of western Arnhem
Land have strengthened the possibility that the
axes with glosses may have been used for processing
of reed, which has been practised in
Arnhem Land during the first two decades of
the 20th
century. Where the composite tools
were found together with tools made from bivalve
shells, it was possible to consider them
gender-specific artefacts associated with the
work of women, who used them for the production
of woven articles. It is supposed that
women made these tools by themselves. It was
183
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 183
Zhodnocení
Austrálie byla poprvé osídlena člověkem moderního
typu před více než 60. tisíci lety.
Dostává se sem v době, kdy Evropu poznenáhlu
osídlují klasičtí neandertálci a ke svému
průniku patrně využívá poklesu hladiny moří,
ke kterému došlo v souvislosti s nástupem
kontinentálního zalednění. Zda mohli již
tehdy lidé využít k přesunům mezi ostrovy nějakých
plavidel s dopomocí větrných a vodních
proudů, je otázkou (Irwin 1992). Nedlouho
po druhé Jelínkově expedici, již v roce
1974, byl odkryt první paleoantropologický
nález v Austrálii. Pochází z východní části oblasti
Nového Jižního Walesu od jezera Mungo
a označen byl jako LM 3. Kosterní pozůstatky
a sediment v jejich okolí byly datovány kombinací
několika metod, díky nimž bylo stanoveno
stáří nálezu na 57 000–71 000 let. Z antropologického
hlediska tyto pozůstatky naprosto
odpovídají současné populaci Austrálců a zároveň
to znamená, že kontinent byl osídlen
v průběhu, nebo před počátkem chladného
kyslíkového stádia (OIS) 4 (Thorne et al.
1999). Společně s délkou osídlení se odvíjí
i místní tradice výroby kamenných nástrojů,
kontinuálně pokračující do historických dob
(Lourandos 1997).
Poprvé byly Jelínkovou expedicí dovezené
nálezypublikoványvezvláštnímsvazkučasopisu
Anthropologie (1979), ale lidé si je mohli prohlédnout
o něco dříve, již v roce 1971, kdy byla
v pavilonu Anthropos uspořádána výstava Austrálie,
výsledky expedice Anthropos do Arnhemské
země.Zájemciofilmovézáběrymohlizhlédnout
filmový dokument Za lidmi doby kamenné.
Celkové zhodnocení kamenné štípané industrie
získané drobným výzkumem a hlavně
sběry v oblasti severního teritoria Arnhemské
země není snadné. Vzhledem k tomu, že většina
z materiálů byla získána sběrem na poalso
found out that on the Kimberley Plateau
in Western Australia, women have made the
tools by themselves and used them to gather
honey (Akerman 1998).
Appraisal
Australia was settled for the first time by the
anatomically modern humans more than 60
thousand years ago. They appeared here at
a time when Europe had gradually been
colonised by classical Neanderthals, and their
penetration was probably facilitated by the marine
regression which was connected with the
onset of continental glaciation. Whether or not
the people of that time could already use for
their transport between islands some vessels
powered by wind or sea currents, remains
a question (Irwin 1992). Shortly after the second
expedition by Jelínek, already in 1974, the
first anthropological finding was made in Australia.
It comes from the eastern part of New
South Wales, from Lake Mungo, and was
markedLM3.Theskeletalremainsandthesediment
in their neighbourhood were dated by
a combination of several methods, thanks to
which the find was determined to be 57,000–
71,000 years old. From the point of view of anthropology,
these remains entirely correspond
to present-day Australian population and this
also means that the continent was colonised
during, or prior to, the cool oxygen isotope
stage (OIS) 4 (Thorne − et al. 1999). The length
of settlement is also associated with the local
traditionoflithictoolmaking,whichcontinued
until the historical periods (Lourandos 1997).
The finds delivered by Jelínek’s expedition
werepublishedforthefirsttimeinaspecialissue
of the Anthropologie journal (1979), but people
could see them a little earlier, in 1971 already,
when the Anthropos Pavilion hosted the exhibition
“Australia – outcomes of the Anthropos
expedition to Arnhem Land”. Those interested
in film documents could see the documentary
film “On the trails of Stone Age people”.
184
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 184
vrchu terénu, či jen v nevelké hloubce pod
travním porostem, jedná se o předměty nepříliš
vysokého stáří, maximálně snad jen několik
desítek let starých. Jedinou starší industrií
by mohly být artefakty z lokality Goomadeer
a Wilton River.
Přestože jsou kamenné předměty z archeologického
hlediska poměrně „mladé“, jsou neocenitelným
etnologickým pomocníkem při
studiu domorodých obyvatel Austrálie. Ojedinělým
úkazem a výjimečností těchto lidí bylo,
že stále ještě ve 20. století mezi nimi žily poslední
skupiny, které bydlely, žily a obstarávaly
si potravu tradičním loveckým způsobem
(Lourandos 1997).
Je zajímavé, jak zde byly kamenné nástroje
vyráběny. Analýzami různých archeologických
souborů, ovšem z úhlu pohledu štípačů,
bylo identifikováno celkem šest různých úštěpových
technik, ale jen jediná redukční sekvence.
Pět stupňů této sekvence ukazuje, jak
byly australské technologie vysoce oportunistické,
současně jednoduché a flexibilní. Testováním
hlavních skupin úštěpových artefaktů
(tedy rydel, hrotů, drasadel, sekerek, nástrojů
s otupeným bokem a „použitých úštěpů“)
The general evaluation of chipped stone
industry obtained by small-scale excavations
and mainly by surface collecting in Arnhem
Land in the Northern Territory is not easy.
Regarding the fact that the most part of material
was obtained by collecting on the surface
or immediately below the grass cover,
these objects are not very old, maybe only
some decades. The only older industry might
be represented by artefacts from the
Goomadeer and Wilton River.
Even though the lithic artefacts are relatively
“young” from an archaeological point
of view, they are a priceless ethnological help
in the study of indigenous Australians.
A unique characteristic and specific feature
was that among these people still in the 20th
century were the last groups who lived and
subsisted on traditional hunting (Lourandos
1997).
Interesting is how the lithic tools have
been made here. The analyses of various archaeological
assemblages, from the point of
view of knappers, identified a total of six different
flaking methods, but only a single reduction
sequence. Five stages of this sequence
show how highly opportunistic and at same
time simple and flexible the Australian technologies
were. Testing the main groups of
185
Jan Břečka
Bifaciálně retušovaný nástroj z Wilton
River (A), skládanka masivních
úštěpů – Mainoru (B), retušovaná
čepel Wilton River písečný brod (C).
Digitalizace Z. Nerudová.
The bifacially retouched tool – Wilton
River (A), refitting of massive flakes –
Mainoru (B), retouched blade – Wilton
River (C). Digitalisation Z. Nerudová.
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 185
z technologického hlediska bylo zjištěno, že
variabilita mezi nimi není výsledkem záměrného
designu. Důležité bylo používání bipolární
technologie k získávání malých úštěpů
(Flenniken ‒ White 1985).
Pro Austrálii jsou typické tzv. jádrové (na
jádře připravené) nástroje a tzv. tradice škrabadel,
popsané na základě studia početných
kolekcí pleistocenního i časně holocenního
stáří napříč australským kontinentem. Důležité
je, že tradice výroby kamenných nástrojů
pokračovala až do holocénu, kdy jsou zaznamenány
změny až v době okolo 5 000‒4 000
lety před dneškem (viz kap. Wilton River).
Tehdy přichází výroba drobnotvarých nástrojů,
produkce čepelí, unifaciálních i bifaciálních
hrotů, geometrických mikrolitů společně
s technologickými změnami přípravy
jádra. Používány jsou jemnozrnné suroviny,
často přinášené z velkých vzdáleností (Lourandos
1997, 287)
Závěr
Nashromážděné soubory kamenné industrie
z Arnhemské země jsou převážně mladého
data. Jedinou starší industrií jsou pozůstatky
makrolitických artefaktů z Wilton River II, IIa
a XXII a Goomadeer. Přesto ilustrují jednak
dlouhou tradici výroby a užívaní kamenných
nástrojů i v industriální době, tak i zajímavý
srovnávací materiál s ohledem na naše znalosti
a vědomosti o evropském paleolitu. Přínosem
jsou také provedené skládanky artefaktů,
které dokládají zajímavý a vysoce efektivní
způsob přípravy suroviny a získávání
produktů na výrobu nástrojů.
Naše sbírka je poměrně obsáhlá co do
počtu artefaktů i oblasti, ze které pocházejí. Je
svým způsobem unikátním studijním materiálem
mimo australský kontinent.
flake artefacts (that is burins, points, sidescrapers,
axes, backed tools and “used flakes”)
from a technological point of view has revealed
that the variability among them does
not result from an intentional design. Important
was the use of bipolar technology to obtain
small flakes (Flenniken – White 1985).
Characteristic of Australia are the socalled
core tools (prepared on cores) and the
so-called end-scraper tradition, defined on
the basis of the study of numerous Pleistocene
and Early Holocene collections from throughout
the Australian continent. Important is that
the tradition of lithic tool making continued
until the Holocene, where changes were not
identified until about 5–4 thousand years BP
(see Chap. Wilton River). At that time began
the production of small-sized tools, blades,
unifacial and bifacial points, geometrical microliths
together with technological changes
in core preparation. Fine-grained raw materials
have been used, which were often brought
from far away (Lourandos 1997, 287).
Conclusion
The collected assemblages of lithic industry
from Arnhem Land are prevailingly of young
age. The only older industry is represented by
the remnants of macrolithic artefacts from
Wilton River II, IIa and XXII and Goomadeer.
Despite this, they illustrate the long tradition
of production and use of lithic artefacts as well
in the industrial epoch, and represent an interesting
comparative material with regard to
our knowledge of European Palaeolithic. Also
beneficial are the refits of artefacts, which testify
to an interesting and highly effective
method of preparation of raw material and acquisition
of blanks for production of tools.
Our collection is relatively voluminous as
regards the amount of artefacts and number
of regions from where they come. In a way, it
is a unique study material outside the Australian
continent.
186
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 186
Literatura / References
Akerman, K. (1979): Heat and Lithic Technology in the Kimberleys, Western Australia. Archaeology
and Physical Anthropology in Oceania, 14(2), 144‒151.
Akerman, K. (1998): A suggested function for western Arhem land use-polished flakes and eloueras.
In: R. Fullagar (Ed.), A Closer Look: Recent Australian Studies of Stone Tools. Pp. 180–188.
Sydney: Archaeological Computing Laboratory, School of Archaeology, University of Sydney.
Bowdlerl, S. – Smith, J. (1999): Identifying style in Australian stone artefacts: An attempt to provide
a theoretical basis. Australian Archaeology, 49, 1‒6.
Campbell, T. D. ‒ Hossfeld, P. S. (1966): Australian aboriginal stone arrangements in north-west
South Australia. Transacations of the Royal Society of South Australia, 90, 171‒176.
Flenniken, J. F. – White, P. (1985): Australian Flaked Stone Tools: A Technological Perspective. Records
of the Australian Museum, 36(3), 131‒151.
Goward, T. (2011): Aboriginal Glass Artefacts of the Sydney Region. B.A. Honours Thesis, Department
of Archaeology, The University of Sydney.
Gunn, R. G. (1990): Goomadeer rock art recording project (Western Arnhem Land): A Report to the
Northern Land Council. Unpublished Edition.
Irwin, G. (1992): The Prehistoric Exploration and Colonisation of the Pacific. Cambridge: Cambridge
University Press.
Jelínek, J. (1979): Stone Tool Localities in Arnhem Land. Anthropologie, 17(2‒3), 111‒114.
Jelínek, J. (1989): The Great Art of the Early Australians: The Study of the Evolution and Role of Rock
Art in the Society of Australian Hunters and Gatherers. Brno: Moravské muzeum.
Lourandos, H. (1997): Continent of Hunter-Gatherers. New Perspectives in Australian Prehistory.
Cambridge: Cambridge University Press.
McCarthy, F. D. (1943): An analysis of the knapped implements from eight elouera industry stations
on the South Coast of New South Wales. Records of the Australian Museum, 21(3), 127–153.
Mountford, Ch. P. (1956): Records of the American-Australian scientific expedition to Arnhem Land
I.: Art, Myth and Symbolism. Melbourne: Melbourne University Press.
Novotný, S. (2011): Putování Arnhemskou zemí. In: P. Kostrhun ‒ O. Neužil (Eds.), Umění australských
domorodců. Za posledními lidmi doby kamenné. Pp. 18–25. Brno: Moravské zemské
muzeum.
Pospíšilová, K. (2006): Prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc. – muzeolog. Magisterská práce, Ústav archeologie
a muzeologie FF MU.
Robertson, G. (2011): Changing perspectives in Australian archaeology, part VII. Aboriginal use
of backed artefacts at Lapstone Creek rock-shelter, New South Wales: an integrated residue
and use-wear analysis. Technical Reports of the Australian Museum, 23(7), 83–101.
Robertson, G. – Attenbrow, V. – Hiscock, P. (2009): Multiple uses for Australian backed artefacts.
Antiquity, 83, 296–308.
Thorne, A. ‒ Grün, R. ‒ Mortimer, G. – Spooner, N. A. – Simpson, J. J. – McCulloch, M. – Taylor, L.
– Curnoe, D. (1999): Australia’s oldest human remains: age of the Lake Mungo 3 skeleton.
Journal of Human Evolution, 36, 591–612.
Valoch, K. (1979): Stone Tool Assemblages from Arnhem Land. Anthropologie, 17(2‒3), 115‒157.
187
Jan Břečka
04_Nerudova_Sestava 1 7.10.2016 13:33 Stránka 187
Jan Břečka
188
05_Biblio_Sestava 1 7.10.2016 13:36 Stránka 188
189
Jan Břečka
Clottes, J. (2008): Cave Art. New York: Phaidon Press.
Clottes, J. – Půtová, B. – Soukup, V. (2011): Pravěké umění: evoluce člověka a kultury. Praha: Akademie
veřejné správy.
Chaloupka, G. (1993): Journey in Time. Sydney: Reed Books.
Jelínek, J. (1964a): Průvodce expozicí o původu a vývoji člověka. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1964b): Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.
Jelínek, J. (1980a): 30 let ústavu Anthropos. Hledání původu a vývoje člověka. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1980b): Objevy nejstaršího umění centrální Sahary. Brno: Anthropos, Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1989): The Great Art of the Early Australians: The Study of the Evolution and Role of Rock
Art in the Society of Australian Hunters and Gatherers. Brno: Moravské muzeum.
Jelínek, J. (1990a): Umění v zrcadle věků. Počátky umělecké tvorby. Brno: Moravské zemské muzeum.
Jelínek, J. (1990b): Art in the Mirror of Ages. The Beginnings of Artistic Activities. Brno: Moravské
zemské muzeum.
Jelínek, J. (2006): Střecha nad hlavou. Kořeny nejstarší architektury a bydlení. Brno: VUTIUM.
Klein, R. G. (2009): The Human Career: Human Biological and Cultural Origins. Chicago: University
of Chicago Press.
Kostrhun, P. (2014): Cesty moravské paleolitické archeologie v období Československé republiky. Brno:
Moravské zemské muzeum.
Kostrhun, P. – Neužil, O. (Eds.), (2011): Umění australských domorodců. Za posledními lidmi doby
kamenné. Brno: Moravské zemské muzeum.
Mohen, J.-P. (2002): Prehistoric Art: The Mythical Birth of Humanity. Paris: Pierre Terrail.
Oliva, M. (2004): Profesor Jan Jelínek zemřel. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 89(1−2), 291–293.
Oliva, M. (2005a): Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. Brno: Moravské zemské muzeum.
Oliva, M. (2005b): Palaeolithic and Mesolithic Moravia. Brno: Moravské zemské muzeum.
Půta, B. – Soukup, V. (Eds.), (2015): The Genesis of Creativity and the Origin of the Human Mind.
Prague: Charles University in Prague, Karolinum Press.
Půtová, B. (2015): Skalní umění: portugalská naleziště Foz Côa a Mazouco. Praha: Univerzita Karlova
v Praze, nakladatelství Karolinum.
Soukup, V. (2015): Prehistorie rodu Homo. Praha: Karolinum.
Svoboda, J. A. (2011): Počátky umění. Praha: Academia.
Svoboda, J. A. (2014): Předkové: Evoluce člověka. Praha: Academia.
Šmahel, Z. (2005): Příběh lidského rodu. Brno: Moravské zemské muzeum.
Tattersall, I. (2012): Masters of the Planet: The Search for Our Human Origins. New York: Palgrave
Macmillan.
Tattersall, I. – Schwartz, J. (2001): Extinct Humans. New York: Westview Press.
Valoch, K. – Lázničková-Galetová, M. (2009): Nejstarší umění střední Evropy. The Oldest Art of
Central Europe. Brno: Moravské zemské muzeum.
White, R. (2003): Prehistoric Art: The Symbolic Journey of Humankind. New York: Harry N. Abrams.
Wolpoff, M. H. (1999): Paleoantropology. Boston: McGraw-Hill.
Wood, B. A. (2011): Human Evolution. New York: Sterling Publishing Company.
Výběrová bibliografie / Selected bibliography
05_Biblio_Sestava 1 7.10.2016 13:36 Stránka 189
190
Jan Břečka
Odborná monografie je věnována vědeckému odkazu českého antropologa Jana Jelínka (1926–2004),
který svými výzkumy a aktivitami v oblasti výstavní prezentace prehistorických a mimoevropských
kultur výrazně ovlivnil činnost Moravského zemského muzea a Pavilonu Anthropos v Brně. Knihu
tvoří čtyři relativně samostatné části, v nichž autoři z různých úhlů pohledu mapují a interpretují
odlišné tematické oblasti Jelínkova celoživotního zájmu o evoluci člověka a kultury. V první části
knihy jsou prezentovány dějiny Pavilonu Anthropos, který se díky zakladatelům této instituce a následným
Jelínkovým aktivitám stal významným edukativním a výstavním centrem specializovaným
na prehistorii lidstva. Druhá část knihy je věnována ústřednímu tématu Jelínkových výzkumných
zájmů, jímž byla problematika antropogeneze a snaha prezentovat v prostorách Ústavu Anthropos
evoluci lidstva prostřednictvím prehistorických artefaktů, pravěkých homininních fosilií a uměleckých
rekonstrukcí vzhledu a způsobu života našich předků. V této části monografie je analyzována
a interpretována evoluce člověka a kultury v kontextu současných paleoantropologických poznatků
a představena sbírka fosilních pozůstatků, kterou Jelínek shromáždil a která se stala zdrojem
inspirace pro umělecké rekonstrukce pravěkého světa. Ve třetí části knihy je věnována pozornost
chronologii a proměnám konkrétních výtvarných stylů australského skalního umění. V této souvislosti
je z Jelínkovy expedice prezentován také soubor maleb provedených na stromových kůrách.
Ve čtvrté části knihy jsou z archeologické perspektivy analyzovány domorodé štípané kamenné
industrie, které Jelínek získal v průběhu vědecké expedice Ústavu Anthropos v letech 1969 a 1973
do Arnhemské země v severní Austrálii a které tvoří součást sbírkové kolekce Moravského zemského
muzea.
Souhrn
05_Biblio_Sestava 1 7.10.2016 13:36 Stránka 190
191
Jan Břečka
This monograph is devoted to scientific legacy of the Czech anthropologist Jan Jelínek (1926–2004),
whose research in the field of exhibitions of prehistoric and non-European cultures strongly influenced
the activities of the Moravian Museum and the Anthropos Pavilion in Brno. The book comprises four
relatively independent sections in which the authors interpret various thematic fields of Jelínek’s lifelong
interest in the evolution of man and culture from different points of view. The first part of the book
presents history of the Anthropos Pavilion, which became – thanks to its founders and subsequent
Jelínek’s activities – a significant educative and exhibition centre specialising in human prehistory. The
second part of the book focuses on the central theme of Jelínek’s research interests, i.e. anthropologic
issues and the effort to present on the premises of the Anthropos Institute human evolution by exhibiting
prehistoric artefacts, prehistoric hominid fossils and artistic reconstructions of our ancestors’ appearance
and way of life. Part of the monograph analyses and interprets the evolution of man and culture in the
context of modern paleoanthropologic findings and presents a collection of fossil remains gathered by
Jelínek, which became a source of inspiration for artistic reconstructions of the prehistoric world. The
third part of the book focuses on chronology and changes of specific artistic styles of Australian rock
art. In this context, it also presents a set of bark paintings acquired during Jelínek’s expedition. The
fourth part of the book analyses from the archaeological perspective Aboriginal chipped stone industries
Jelínek acquired during scientific expeditions of the Anthropos Institute in 1969 and 1973 in Arnhem
Land in Northern Australia, which are now part of the collection of the Moravian Museum.
Summary
05_Biblio_Sestava 1 7.10.2016 13:36 Stránka 191
Úsvit pravěkých lovců. Po stopách Jana Jelínka
Dawn of Prehistoric Hunters. In the Footsteps of Jan Jelínek
Texty: Petr Kostrhun, Václav Soukup, Barbora Půtová, Zdeňka Nerudová
Foto: jednotliví autoři, Jean Clottes, Moravské zemské muzeum,
Mulapa Aboriginal Art, Marek Smejkal, Victoria Cabrera Valdés
Ilustrace: Stáňa Bártová, Marek Latzmann, Petr Modlitba, Kateřina Šišperová
Překlady: Jana Klíčová (Expedition on the Trails of a Collection of Lithic
Tools from Arnhem Land), Sean Mark Miller (Museum Phenomenon
of Czechoslovakia in the 20th
Century), Barbora Půtová (Legacy of
Australian Rock Art), Václav Soukup (Human Evolution and Genesis
of Culture)
Grafická úprava a sazba: Michaela Tomsová
Obálka: Šárka Fidrichová
Vydalo a vytisklo Moravské zemské muzeum
Brno 2016
ISBN 978-80-7028-469-8
05_Biblio_Sestava 1 7.10.2016 13:36 Stránka 192